Smrt krásných medvědů

Poněkud kluzký příběh

Chtěla jsem dětem ukázat perpetuum mobile mého mládí: jak z malých gumových medvídků můžou ve sklence vody vypěstovat přes noc obří cukrlátka. Úplné titány Pižmure! Díky mému citu pro slovní hyperbolu strávil Žmur nemalou dobu hledáním dostatečně velké nádrže, kam se medvědi vejdou a nepřerostou z něj jako z květináče. Gumáky jsem umístila na dno nádoby a zalila vodou. „Ráno je sním k snídani“, hladil si Žmur nenasytně pupek. „A tobě a tobě nic nedám“ zabodává ukazovák jmenovitě do mě a Čičman. „Snad to nějak oželíme“ říkám škodolibě, protože si dobře pamatuju, jak chutná vodnatý kus želatiny. 

Ale ráno, milé děti, ráno je nejedl ani Žmur. Nevyrostli, jenom se nacucali a rozpustili v univerzu. Můžete mi vysvětlit, v čem jsou kopyta, kosti a chlupy horší než před třiceti lety?

18:30  Pan a paní Haribo, takový to byl krásný pár

18:45 Pod hladinou

8:15 Klinická smrt – gumoví medvídci v evolučním stádiu améby 

Tohle není žádnej obyčejnej nanuk

Víš co bych si přála k narozeninám? Chtěla bych se opít. Spát dokdy budu chtít. Umýt okna. Objednat si long island ice tea bez výčitek, že mi bude blbě v šest ráno, až budu Čičman dělat mlíko ke snídani. Sedět v kuřácké kavárně u dvojitého espressa a číst si noviny.

Jak se můžete přesvědčit, od osmnáctin a darů materiálního charakteru jsem ušla dalekou cestu. Zato narozeninové oslavy se s přibývajícím věkem koncentrují a smršťují jako zanikající neutronová hvězda. A tak odjel v pátek odpoledne Milý s dětmi do Brna a já osiřela v bytě s rozházenými hračkami a pytlíkem octových chipsů jako jediným nutričním zdrojem na víkend, nepočítaje šumivý acylpyrin.

První chybou bylo velkolepé promo. První narozeniny po třech letech! píšu jsem do subjectu pozvánek. Vezměte sebou kohokoliv. Tím myslím opravdu kohokoliv! Omluvenky nevystavuji, pokud nemůžete – pošlete za sebe náhradníka. Zřejmě o mně máte pochyby a máte na ně nárok; přesto potvrzuji, že nejsem těhotná, ani nekojím. Vaše Psice.

Pokud by vás někdy napadlo psát podobné zhůvěřilosti lidem, kteří se půl roku těší, až se budou moci pomstít za vaši účast na jejich narozeninách, tak vás mohu ujistit, že dostanete strašně moc totožných lahví svatomartinského, mnoho lidí u stolu uvidíte poprvé a naposled a mezi zbytek neznámých ksichtů zařadíte obsluhu a ten váš v zrcadle před ucpaným hajzlem.

Přesto a proto, že jsem obesílala jen pár dnů předem, bylo setkání s některými hosty doslova haluška. Nejen díky páteční akci double vodka s redbullem, ale třeba takového Míru z Braníka jsem neviděla skoro rok. Míra to vzal navíc poctivě a jako jediný přinesl hudební nástroje, pokud mezi ně můžeme zařadit chřestidla z vydlabaných tykví. „Zmrzlina?“ zadívám se na kelímek jahodové dřeně. „Tohle“, říká Míra, „není žádnej obyčejnej nanuk. Tohle je můj kamarád Mrož“ a opatrně nadzvedává víčko. Okolní stoly profackuje čpavá vůně vysokovoltážního hulení a číšník protestně tříská objednanými nápoji o stůl.

Ostatně proč ne? Narozeniny mám jednou v roce a zrovna dneska spoustu času. Za půl hodiny se vesmír rozdělil do obrazových fragmentů jako z mušího pohledu. V jednom z oken s Mírou synchronně chřestíme před hospodou v rytmu ča-ča. V jiném přichází nová várka gratulantů a propuká zmatek v tom, kdo a kde je ksakru oslavenec. V předposledním z nich se mi číšník posmívá, když platím tři jahodové džusy a šlehačku. Konečně v posledním se vytrácím tajemněji než Hugo Haas a přicházím domů tanečním krokem a v rozšafném rozmaru krátce po půlnoci. A potom tu zbývá jen poslední záhada, protože ráno domem profukuje svěží větřik skrz vymlácené okno v mezipatře. A já se dodnes marně obhajuji, že jsem to fakt nebyla!

Cesta do města

Rasistkou proti svému přesvědčení

Dnešní příspěvek není polínkem do hranice, na které bude jednou upálen Dalibor Železný i s odstavnou kolejí Českých drah napěchovanou v řitním otvoru. Pro pochopení širších souvislostí je ale potřeba zmínit, že jsem včera podnikla romantickou cestu vlakem z rodného města. A že kvůli zbytečné desetiminutové zastávce v Rosicích u Pardubic, kde jsme mohli po celý ten drahocenný čas obdivovat zachmuřenou tvář přednosty stanice a zrezavělé vagóny za posprejovanou cedulí ŽELEZNIČNÍ MUZEUM, ujel přípoj do Prahy. A tak jsem trávila další plodnou půlhodinu na pardubickém nádraží za poslechu hlášení o zpoždění s cestujícími, kterým podle dobových kostýmů ujel vlak někdy před čtvrt stoletím.

Zpestření či dokonce relaxační zónu nabízí pardubické nádraží ve stejném stylu jako to rosické nebo libovolné krematorium. Lhostejné obličeje drážních zřízenců, kelímek s vlažným a zahnědlým obsahem z kávového automatu, dráždivý pach moči a tělních tekutin. Oproti Rosicím se však mohou Pardubice pyšnit technologickou revolucí a to bufetem přímo na nástupišti. Nabídka přesně odpovídá vašim potřebám na tomto bohem zapomenutém místě: pivo, rum, zelená. Slané tyčinky ve vybledlém sáčku a bageta, z níž vyplazuje jazyk gothaj pod plachtou zvadlého čínského zelí.

Než jsem v sobě vyřešila dilema, zda si poškrábat jícen okoralou tyčinkou nebo ověřit expiraci očkování na žloutenku A, zaplnila okénko a širší okolí bodrá žena objednávající si pivo a dvě zelené. „Pěkně do každý nohy“ přikyvuje souhlasně prodavačka v pocintané zástěře. „Jé a pivo už nestihnu, mám tady vlak“, povídá zákaznice, smete kočárek i Žmura z cesty a vřítí se do soupravy. Když se stihnu do vagónu nasoukat i já, čeká na mě volné místo pouze v jediném kupé. Sklápěcímu stolku vévodí pivo v kelímku.

„To víte, pitnej režim musí bejt“ říká zrovna snědá hrdinka tohoto příběhu, naštěstí ne mně, ale naproti sedící paní s tenkými rty staženými v tichém výkřiku. Za chvíli už telefonuje kamarádce, podle mého úsudku zřejmě hluché. „Sandro, ty nedělej, že neslyšíš! Viš kolik to stojí peněz? Už sedim ve vlaku a tady naproti má pani takový krásny koženy boty. Ty musely bejt drahy pani!“ propojuje konferenční hovor mezi kupé a žižkovskou pavlačí.

„Jsou koženkový“ stáhnou se úzké rty do vlnité čárky.

„Vypadaj uplně jako kožený, pani!“

„Ale byly levné, z výprodeje!“ snaží se solidní paní marně dostat z blahobytu střední třídy, neboť bezprostředně hrozí vyzutí a přezkoumání použitého materiálu.

Řada přijde i na Žmura a jeho angličáky. „A ty uličníku, copak to tady máš za autíčka?!“ Žmur bezmyšlenkovitě vrazí autíčka do kapes a couvá ke dveřím. Já ti je neukradnu, no to je diškriminace snad už od děti pani! Čeho se člověk nedočká!“ vyčítavě zatočí kelímkem, aby napěnila zbytek zvětralého piva.

U Kolína přijde řada na věštění z rukou. „Pani, za čtyřicet se podivám do ruky a já vám na očích vidím, že vy budete mít ke klukům i holčičku.“ (Čičman je totiž oblečená do modré mikiny po Žmurovi, díky čemuž si vyslouží i od průvodčí „dětskou jízdenku pro chlapečka, co má rád vláčky“. Odmítnu s odkazem na strach z budoucnosti a nepřesvědčí mě ani sleva na dvacku, co následuje obratem.

Houstnoucí rasistické dusno zachrání až přistupující senilní děda. Sluchově je na tom podobně jako kamarádka Sandra, takže nemilosrdně smečuje všechny pokusy o rozhovor i nabídku služeb.

Věštkyně vzdychla a dosrkla větráka na dně. Konečně bylo slyšet jen hučení vlaku. Bohužel ne dlouho.

„Pani a nechcete parfém?“

Máslový koláč posledních dnů

Těžký a černý jako moje duše

dnes se ani nebudu srát s žádným úvodníkem na téma tlejících listů, světélkování v rašeliništi a jinovatky ve vousech bezdomovců. Pokud bych se probrala archívem, asi bych narazila na periodicky depresívní posty zrovna v této době. Babí léto v tahu a před námi půl roku tmy, ledových nohou v pletených fuseklích, ožmolkované svetry, svařák v termosce.

Někdo se smyslem pro bizarní humor k tomu vymyslel jako cenu útěchy Vánoce a Silvestr, v případě mých rodičů taky moje narozeniny. Jako jedinou akceptovatelnou omluvu si ale dovedu představit jen měsíc náhlého oteplení někdy v půlce ledna a vší té beznaděje, kdy v parku vykvetou macešky, člověk si zajde ráno pro čerstvé rohlíky s piknikovou dekou v podpaží a vrátí se domů večer a to ještě jen pro mikinu na tričko.

Včera jsem počítala čas, vypravit se s dvěma dětmi ven mi zabere hodinu. Hodinu zapínání patentů a knoflíčků, hodinu, kdy pronásleduji Žmura kolem křesla ve snaze podrazit mu nohy a navléct na něj punčocháče. Hodinu, kdy na konci čichovou zkouškou vyčerpaně zjistím, že musím Čičman přebalit. Když už stojíme všichni v předsíni, zarudlí a zapaření v teplých bundách, trávím další drahocenný čas argumentací na téma teplá čepice versus kšiltovka s mašinkou Tomášem.  

Hodina příprav mnohdy odpovídá času strávenému venku. Venku se totiž často zjistí, že prší, je zima, nebo se Žmurovi chce čůrat a odmítá tento úkon dělat v nepříznivých klimatických podmínkách.

Každopádně pobyt doma sebou nese i pozitivní dopady. Jako když vařím. Několika pokusy jsem potvrdila empirické pravidlo, že cokoliv hodím a nechám dostatečně dlouho v remosce, je výborné. A cokoliv, co se rodí z těsta v troubě, je přes slibné výpary a velká očekávání vždycky prohra. Navzdory chemii, fyzice i teorii relativity!

Možná je úplně špatně základní axiom: pokud jsou všechny díly kompatibilní a dobré, neznamená to filharmonii chuťových zážitků ani labužníkovu cestu kolem světa.

Posuďte sami: dóza kaštanového pyré. Lahůdka králů. Domácí máslo. Jogurt Hollandia s miliardami přátelských bakterií. Mouka s marketingovým označením Babiččina volba

Čekali byste snad od té vetché stařenky něco špatného? Přesto to musela být ona, záškodnice z plesnivé pšenice! Jablka Golden Delicious. Ale jablka necháváme mimo hlavní podezřelé, protože ta jediná chutnala... prostě jako obyčejná pečená jablka.

Hlavní ingredience jsem tedy smíchala v míse. Je to nuda, ale většina božských dezertů vzniká právě takhle. Poměry jednotlivých spoluhráčů jsem aktivně dorovnávala podle své fantazie a čistého svědomí. Protože všechny moje koláče mají zásadní handicap v kynutí, resp. v absenci tohoto procesu, flákla jsem tam pěkně celý kypřící prášek. A půlku dalšího, ať je to sichr.

Nalila jsem těsto do pekáče za užaslých výkřiků Žmura a pokladla měsíčky jablek. Chudák si myslel, že se dostaneme k finální podobě produktů od babičky.Posypala skořicí a jako invenční novinku také kandovaným cukrem. 

A vytáhla jsem starou známou. Upocenou a mastnou spolužačku nadýchaných koláčů v časopise Apetit. Ošklivku, nad kterou se Milý smiloval jen ze soucitu a nechal si ukrojit 5 cm čtverečních za bedlivé kontroly, abych mu náhodou nenadělila o pár milimetrů víc.

 „To vůbec nevadí, že to zase nenakynulo, uklidňoval mě. Aspoň to bude nešizená hutná buchta. Něco jako solidní, pevné jádro planety proti plynnému obru.“ Kámen z nerozpečeného kandovaného cukru mu zavrzal mezi zuby a mě bylo jasné, že by dal cokoliv za plynného obra s čokoládovým přelivem a šlehačkou. 

„Ptáky bych s tím nekrmil“ řekl opatrně. „Mohla bys je zabít.“

„A co ježci, před zimou potřebují nabrat“, navrhuji.

„Já bych s těmi živými bytostmi moc neriskoval. Je pěkně mastná, ale přitom tuhá a konzistentní. Co ji nastříhat jako impregnační houbičky na koženou obuv?“

Thajský box versus thajská masáž

Najdi deset rozdílů

V oblasti masáží na sebe můžu sebelítostivě prozradit, že trpím nedostatkem lidského tepla a pohlazení. Jedinou masáží, kterou jsem kdy podstoupila, byla těhotenská, kdy mě ve spoře osvíceném kutlochu anonymní Asiatka decentně vtírala pačuli olej do lýtek. Ale už tenkrát došlo k několika společenským nehodám. Myslím hlavně tu, když mě nechala na několik minut bez dozoru na futónu a našla mě tam (k našemu společnému zděšení) nahou. I tak to může dopadnout, když spoléháte na mediální obraz a ilustrativní fotografie wellness studií.

Když jsme se tedy včera vypravily na masáž s Horstovou matkou, měla jsem jasné povědomí o místech, která zůstanou skrytá za textilem, ať už se bude dít cokoliv. Ostatně první otázka, kterou na nás v salónu vypálila Ukrajinka v tradičním thajském oděvu, byla přímo k jádru věci. „Kalhotky máš?“ s odkazem na možnost zápůjčky erárních, které však podle konkrétnějšího popisu „nejsou moc dobrý a je jich málo“. Zaplavila mě v té chvíli vlna vděčnosti za vlastní spodní prádlo, a že mě nikdo nenutí navlékat se do flekatých bombarďáků po náročném víkendovém turné. Bylo to také naposled, kdy mě v tomto podniku nikdo do ničeho nenutil.

„Tady umyješ nohu a jdeš za mnou“ poručila nám dál Ukrajinka, až jsme ve šplouchajících crocsech stanuly před velkým akváriem. „Ryby!“, zhrozila se F., „to bylo přesně to, čemu jsme se chtěly vyhnout!“ „Myslela jsem, že je to nepovinné“, stihla jsem špitnout. Ale to už mi Ukrajinka máchala lýtkem jako návnadou nad vodní hladinou a malé příbuzné piraní hladově vyskakovaly s touhou pochutnat si na mém odumřelém epitelu.

 „Sedět a relaxovat“ vydala Ukrajinka další pokyn, zatímco jsme k našemu znechucení měly už desítky těch malých sviní zakousnutých v chodidlech a nahlas uvažovaly, jak dlouho nežraly a jestli se zastaví o škáru, nebo až o kost. Když začaly ryby líně odpadat a my pomalu přestávaly plnit funkci akvarijního krmiva, personál nás vylovil a přesunul do masážních místností.

Tady jsem měla pochopit, proč se na mě F. dívá v kombinaci respektu a soucitu, když jsem se bezstarostně hlásila na thajskou masáž. „Já si dám radši olejovou“ řekla mi s tajnůstkářskou poznámkou, že se nenechá hodinu mlátit. Zatímco subtilní masérka pro F. nahřívala aroma olej, moje společnice se šla soudě dle tupých ran rozcvičit k boxovacímu pytli. Nutkavě jsem zapřemýšlela o možnosti přece jen si zapůjčit erární kalhotky, abych mohla ve svém neposkvrněném prádle také odejít.

Že se po mě masérka hned na úvod projde jako po rohožce jsem považovala za excentrický začátek. Že si prostě odbudeme tu senzaci thajských masáží a potom se bude věnovat svojí práci, za kterou považuji jemné hnětení ztuhlých svalů a pozpěvování manter. Moje Thajka si mi ale nenuceně sedla mezi lopatky, vzala kůži do štipce mezi ukazováček a palec a jala se odtrhávat maso od kostí po celé pravé ruce. Když mě začala vykosťovat v podpaží, už jsem déle nevydržela tajit svou extrémní lechtivost a svíjela se v křečovitém smíchu. „Funny girl, funny massage“, popleskala mě po zádech a potom skřípla stehny do svěráku, ze kterého nebylo úniku. Jakmile získala pocit, že jsme se nasmály dost, nadešel vhodný čas pro přerušování kloubních spojů. Po vykloubení ramen a kyčlí jsem v esenci zmatku a zoufalství poslouchala jenom rytmické křup-křup-křup za každý vytržený prst u nohou a odečítala, kolik křupnutí mi ještě zbývá slyšet. Zapomněla jsem, že mám dalších deset prstů na rukou. Společenskou konverzaci jsme vedly během vyrážení dechu postupným lámáním obratlů a házení trupu o zem, takže při pokusech vyzvědět její adresu a podrobnosti z trestního rejstříku, jsem stejně nejčastěji skončila u „eheh“ při lapání po kyslíku.

„Tak co?“ ptá se mě dokonale odpočinutá  F. s šálkem jasmínového čaje v rukou, když jsem se připlížím ze sadomasochistického kumbálu  na světlo. „Musím uznat, že se cítím vážně skvěle“ odvětila jsem nepříliš věrohodně. „Jenom půjde o stejný efekt uvolnění, jako se po hodině přestat mlátit kladivem do hlavy“. Po dalších 24 hodinách v novém těle mohu zodpovědět i další zvídavé otázky. Ano, svaly začínají bolestivě přirůstat na svá původní místa a modřiny rostoucí jako houby shiitake po dešti nabývají obrysu souhvězdí draka!

Kunta Kintejev

Sex s ruským černochem z třetí ruky

Mekbílová hledá zápisky v Kulkovníku, lobo na dně lahve Sava, tepujíc přitom zvratky z tepichu a já už si týden můžu nechat o sexu jen zdát. Zase jsem slaměnou vdovou, ovšem aspoň choutky po Rusech a černoších mohu saturovat nákupem v ruském lahůdkářství pod naší ulicí a procházkou malebnou ulicí Ve Smečkách s čokoládovou pusou od bonbonů Děvočka.

Právě tam lze potkat hrdiny naší doby a dnešního postu. Jediné a kriticky ohrožené etnikum ruských černochů na světě! Stejně jako roztroušené rodiny amazonských indiánů jde o komunitu velmi plachou, zejména před zvědavými dobrodruhy v uniformách. Po vzoru přírodních národů se také tihle domorodí hřebci živí lovem. V našem případě však nejde o divoké šelmy ani žáby pralesničky. Kořistí se stávají majitelé prkenic naditých euráčema, v ideálním případě se suitou ožralých kámošů, co slibovali low cost sex&drink. 

Zatímco je soumrak předpokladem k úspěšnému lovu, alternativním denním zaměstnáním bývá prodej prášku ze sušeného spermatu místních bordelů, prodávaného pod eufemistickým obchodním názvem kokain. Takže lístky do kabaretu nebo kokain kámo? Nedáš, dostaneš! Ale abych uspokojila potřeby zadání, byla jsem místopřísežným svědkem, že kromě angličtiny s nezaměnitelným masajským přízvukem mluví plynně rusky!

Tento omamný tělesný vjem ruštiny vypouštěné chraplavým hlasem z odulých rtů a s jointem pevně ukotveným v mezírce předních zubů byl však bohužel také posledním, který tady můžu plaše nabídnout za true story.  Dál moje osobní zkušenosti s mystickým kmenem nevedou. Nejsem muž dychtící po perlách na dně lastur ani držitelkou zlaté kreditky. Považuji za gender diskriminační, že se ani nenamáhají dát mi letáček s akční slevou na orální sex. Ale pokud extláča oplývá zmíněnými atributy, už aspoň ví, kde ruské černochy najde a třeba dovede tuhle hnusnou řetězovku až do černého konce. Nebo do ruského konečníku?

Zato mně nezbude než si zbytek příběhu jen vysnít a kousat si rty nad nezodpovězenými otázkami. Existuje přímá úměra mezi délkou nejdelšího a nejslepenějšího dredu a chloubou ruského černocha? Parazitují v jeho chýši rusi? Jak se říká míšenci ukrajinské striptérky a ruského černocha? A jezdí metrem načerno?

Na tyči pokožka zasyčí

Pokud se nestydíte, klidně si doplňte vlastní perex obsahující mnohem duchaplnější  rým na slovo tyč.

Takhle to totiž dopadá vždycky, když investujete značný čas a úsilí do vymýšlení sportovních zhůvěřilostí, které budete dělat po porodu.

Namožený achillovky, co? pokyvuju znalecky, když se potkám před domem se zemdlelým Houbou, vlekoucím se z volejbalu.

„Ženský box je strašně sexy“ vzpomenu si hned na Million Dollar Baby, když se sejdeme s Hankou na večeři po její hodině fit boxu. „Škoda, že já zrovna teď sportovat nemůžu“ pohladím své těhotenské břicho, zavolám číšníka a objednám si dvojitou porci hranolek a borůvkový milky shake.

Po porodu nastalo hájené období, kdy jsem nesměla sportovat kvůli jizvě po císaři. Klapka: přestávám kojit. A najednou tu stojím proti argumentům, kdy teda sakra přestanu do sportu jen kérovat a taky něco konečně DĚLAT, úplně nahá a bezbranná.

Míčové a kolektivní hry jsem vyřadila hned na začátku seznamu. Pokud od 2.A stojíte v koutě tělocvičny a namakaná Čeňková vás podesáté v řadě vybíjí šlupkou do obličeje, existuje velká pravděpodobnost, že si budete na basketu driblovat jen do špiček od jarmilek. A že si ani neškrtnete při lesbickém ragby s medicinbalem, protože ho jednoduše neunesete.

Potom tu máme bojové sporty. Na bojové sporty bych se mohla dívat pořád, ale svou stavbou těla jsem v nich bohužel předurčena k roli oběti, se kterou se s vítězným pokřikem mrská o žíněnku. Navíc pokud se někde schyluje k násilí, ve skutečnosti uteču.

Běh je fajn, ale to už je zase až moc individuální sport závislý na síle vůle. Vykopat se do ojíněného rána nebo po večeři do parku, nezasednout na lavičku a nedovřít zip na bundě až ke krku jako bezdomáči všude kolem vás.

Potom je tu jóga, pilates a různá cvičení pro paraplegiky. Tělesné aktivity, které bez ztráty věnečku zvládne i Psice. Ale já si řekla dost.

Potřebuji nové výzvy! Budu dělat něco, co se mi líbí, posílí to mé svaly a dá se s tím machrovat na blogu nebo se o tom nezávazně zmínit urostlým Afroameričanům, kteří se s mapou v ruce ptají na cestu k Mandarin Oriental. Něco, co zcela zboří a od základu znovu postaví představy Milého o ženském sportu a východoněmeckých vrhačkách koulí.

Pole dance!

Pole dance dělá hezká těla. Vypadá dobře. Není to zase taková námaha. A potom můžeme zajít na pivo. Vidíte, stačilo pár argumentů a už se přihlásila i Lucka. Lucka je kamarádka a pojistka slabé vůle.

Na první hodinu jsem se oblékla po vzoru videí na youtube do tílka a kraťásků. Vůbec, tyhle všechny youtube by se měly zakázat, protože je to strašná snůška lží a optických iluzí, ale o tom si popovídáme v následujících řádcích.

Podstatné je, že mi byla zima na nohy. Po zahřívacím běhu u tyče se to celkem spravilo, ale rozcvičkou také skončila moje desetiminutová euforie z toho, že jsem byla sama se sebou opravdu spokojená.

„Tak a teď si uděláme jednoduchou otočku“ kývne na nás s pozitivním úsměvem lektorka a všech pět spolukurzistek udělá před velkou zrcadlovou stěnou ladnou otočku, jako když se prosmýkne užovka trávou. Jenom jedna z nás zůstává na tyči zadřená v pozici grilovaného kuřete na rožni. Já.

„To nevadí“, chlácholí mě lektorka. „Na první hodině to je úplně běžné. Zkus to na druhou stranu, třeba ti to půjde úplně přirozeně nalevo.“ Zavřu oči a smýknu sebou kolem tyče na druhou stranu. Zůstala jsem úplně přirozeně, zato velmi pevně připečená levým stehnem v pozici grilovaného kuřete s ukousnutým křidélkem.

Mohla bych vám tady pro pobavení psát ještě o diamantové otočce a také o otočce nazad, která je v mém osobitém podání obzvlášť kuriózní a připomíná opilce přidržujícího se dopravní značky.  Ale nebudu. Jenom se zmíním, že těch několik kuřecích sestav generuje překvapivě mnoho modřin a spálenin kůže. A taky, že existuje jeden jediný prostocvik, který ovšem ovládám tak, že na mně s radostí spočine oko znalce. Sjet po tyči rychle dolů, s tím bych mohla vystupovat na galavečerech.

Proto, až se mě turistická výprava Afroameričanů bude ptát na cestu do Mandarin Oriental, nebo se bude Milý pídit po příčinách modřin na vnitřní straně stehen, zmíním se raději o tom, že jsem dobrovolná hasička.

Postlaktační psychóza

Holky mi vždycky říkaly, že až se narodí to druhý, tak konečně pochopím, co je to mít děti. To mi teprve dojde, proč se chodí na plastiku povislých očních víček z nevyspání a na sterilizaci, aby se to sfouklo společně s liposukcí a prsními implantáty všechno pod jednou narkózou.

A měly pravdu!

Některé vzorce chování jdou totiž jenom z kopce dolů. Třeba závislost na alkoholu nebo rodičovství. Myslíte si, že to je jenom takové slabší období, co se dá vyřešit jednou dvěma sklenkami a ono to brzy přejde samo. Ve skutečnosti jste tou dobou buď přímo v prdeli nebo v její těsné blízkosti a je nejvyšší čas vyřídit si ubytovací poukaz do jednoho z pavilónů Bohnické psychiatrické. A já se začínám až teď děsit obludných rozměrů proroctví „malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“.

Čičman se sama odstavila. Pominu otázku subjektivní lítosti a nevděku, kterou ostatně najdete skvěle zpracovanou v posledním postu u kulidy. Jen jsem prostě myslela, že pro savce jsou aspoň ty existenciální potřeby přirozené a nediskutuje se o nich. Že mimina přijímají sání mléka jako fakt a nevěnují se vychcaným způsobům, jak si dopomoct k lepšímu. Aspoň Žmura jsem od hrudi doslova odtrhávala více než po roce, protože chlapík, který sní k obědu větší porci než já a hrozí, že si začne prsa verbálně vymáhat i ve společnosti (potažmo mě nedobrovolně svlékat), prostě odporuje mé představě bezbranného miminka, které je potřeba nakojit. Možná mají muži k prsům bližší vztah než ženy.

Ale Čičman stejně nebyla nikdy kojící typ. Jeden den se přepíjela k prasknutí, aby si dala druhý den nízkokalorickou dietu a pohrdavě na sebe nebrala zodpovědnost vypít si všechno, co se vytvořilo díky jejím laktačním požadavkům. Potom začala mít přes den epizody kňourání a náhlého smutku. Shodou okolností vždy před kojením a chmury se rozplynuly se v okamžiku, kdy se v dohledu objevila lahvička mléka. Začala jsem Čičmanici vychytrale kojit ve spaní a v noci, kdy se nakrmila dostatečně a většinou se probrala až příliš pozdě, aby zjistila, z čeho to proboha pila. Před dvěma týdny ale začala udržovat své smysly ve střehu i v noci a je po všem.

Kromě toho začíná období postřeleného partyzána nebo superhrdiny po čelním nárazu do výškové budovy. Čičman vysune pravačku, podstrčí kolínka pod zadek a bradou zarytou do koberce se sune vpřed. Nejčastěji do atraktivních lokalit, kde má Žmur postavené slumy z Lega nebo vozový park vzorně poskládaný do pravých úhlů.

Pokusy o anektaci Žmurova území samozřejmě dopadají stejně, jako kdyby chtěli ozbrojenci z Balúčistánu obsadit U.S.A.; Žmur o porušení hranic prostoru ví dávno před vlastním útokem, je několikanásobně větší co do prostoru i hmotnosti a disponuje blikajícími laserovými zbraněmi, kterými povstalce doslova zatlačí zpět do nudného kojeneckého prostoru s rachtátky a kousátky.

Přesto se někdy Čičman zadaří napřaženou pravačkou rozbombardovat pár garáží a hlavně u toho obě strany produkují neúměrný hluk. Řev, při kterým mi stydne krev v žilách a můj mozek začne lačnit po krvi a bezdětném životě, kdy jsem mohla snídat o půl desáté v posteli a potom si číst knížky. Po životě, kde decibely proudí jen z repráků v Akropoli a kde mi nikdo nenačůral na kancelářskou židli.

Když o tom tak píšu, napadá mě, že skutečný generátor stresu a mých psychických problémů je dětský pláč a kňourání. Nutno dodat, že v aktuální situaci všudypřítomný, bez konce i začátku. Zvykla jsem si chodit na záchod s Čičman pod paží, protože jinak brečí. Čistím si zuby s Čičman v podpaží a palcem u nohy přitom šťourám z pod skříně Žmurova igráčka, aby do všech pekel přestal řvát. Píšu tento blog a ano, Žmur se už se mi obtáčí kolem lýtka a kňourá, protože nechce k svačině jablko, ale hrušku a potom bude vymrzovat kvůli tomu, že jsem ho nakrájela na dílky, přičemž on chtěl poloviny. A mezitím, co budu poněkud prudce krájet to debilní ovoce začne brečet Čičman, protože jí míří plastový kalašnikov na fontanelu. Prý to přejde, až si spolu začnou hrát. Ale to platí možná tak u dětí, které se nesnaží vzájemně si prokousnout krční tepnu.

Protože až si začnou spolu hrát doopravdy, tak teprve začne ten bezdětný život, přemýšlím nahlas. Sice s podmínkou za zanedbání péče, když v halucinacích z nevyspání přehlédnu, že Čičman tříme steakový nůž a Žmur jí přivazuje podomácky vyrobenou výbušninu z Malého chemika do šprušlí od postýlky. Ale myslím, že se špatným psychiatrickým posudkem a dobrým advokátem se to dá uhrát. A po pár týdnech nepřetržitého spánku si přestanu si připadat jako vyhořelý klaun z mekáče s únavovým syndromem a naplivaným kečupem v ksichtě.

Jak to bylo s cestou na Úřad práce

volné pokračování ságy ze života na sociálních dávkách

Včera nadešel další příhodný den pro návštěvu úřadů státní správy. Nebylo sice výročí umučení svaté Kláry ani Saturn v opozici s Uranem, ale zcela prozaicky chcalo a nedalo se dělat nic jiného.

Pro tentokrát jsem byla po zkušenosti se správou sociálního zabezpečení odhodlaná vůbec neztrácet čas a lhát rovnou od samého začátku. Oblékla jsem si hubertus a děravé punčochy z punkového období života, dětem oblékla zažloutlé úbory s fleky od mrkve a vyrazila směrem k úřadu práce.

Co mě v budově zarazilo jako první vjem, byla absence lidí. Média nás nemilosrdně bičují osmiprocentní nezaměstnaností, chudák Zdeněk Bakala aby se bál zavřít i důlní kantýnu a na úřadu práce potkáte jen růžolící ostrahu objektu s mastnou bradou od Poličanu. „Kde se tady stojí fronta?“ zeptám se ho. Muž jen nechápavě zavrtí hlavou a zakrojí další kolečko salámu. „Fronty? Jaké fronty?“ Očividně je nezasažen realitou a nepokoji v ulicích. „Můžete jít přímo k okénku.“

U přepážek posedává čtvero úřednic a každá z nich ke mně vysílá distingovaný úsměv s nevyřčenou prosbou „prosím, vyberte si mě!“. Trochu mě to znejistí, ale nechci se žádné z nich dotknout, proto volím přepážku hned u vchodu. „Ivanka má klienta!“ slyším jak se nese šeptem novinka po celém úřadu.

„Vy jste ale šikovná! A jak krásně jste si to napsala a vytiskla!“ rozplývá se paní nad mou elementární schopností vyplnit formulář ve Wordu a poslat dokument na tiskárnu. „Tak za to bude rodičovský příspěvek v maximální výši“ slibuje. Ještě poslední kontrola údajů. „Všechno v pořádku, už jenom formality. Poprosím o občanský průkaz a rodný list dítěte. Do-pr-de-le. Samozřejmě sebou rodný list nemám! Samozřejmě jsem věděla, že ho budu potřebovat a teď ten zasraný papír leží viditelně umístěn na botníku, abych na něj při odchodu nezapomněla. Pokud může pociťovat nějaký formulář emoce, tak je to rodný list Čičman a právě teď si ohýbá rohy zlomyslným smíchem!

„Tak to mě opravdu, ale opravdu moc mrzí“ říká lítostivě paní úřednice. A já jí to věřím, protože malou chvilku to vypadá, že mě chce obejmout, ale rozděluje nás silné neprůstřelné sklo. „Ale bez rodného listu není žádost podatelná. Bohužel budete muset přijít znovu. Můžu vám nabídnout aspoň bonbónek?“

Ještěže bude hnusně celý následující půlrok.

A teď si odlošíme kalchotky, ja wohl?

Vycházející hvězda České gynekologické komory se představuje

Odborných gynekologických článků najdete na tomto blogu pomálu a já jsem se po dlouhém otálení rozhodla aktivně zapracovat na nových materiálech. Poděkujte za ně i zdravotním sestrám z gynekologické ambulance, které přede mnou celé léto úspěšně tajily fakt, že ošetřující lékaři podali z nějakého dosud neobjasněného důvodu hromadnou výpověď . A co na to sestry? Ve snaze zachránit svá pracovní místa do ordinace místo odborníků zajistily komparz filmové produkce Roberta Rosenberga.

„A vy ste po šestinedělí, jó? Určitě?“ ptá se mě v červnu nevěřícně sestra. Telefonát neodvratně spěje k bodu, kdy  budu muset jako důkaz poslat mmsku se zátiším Čičman, jizvy po císaři a menstruační vložky. „Tak to ještě chvíli vydržíte, žejó?“ pokládá řečnickou otázku. Ano, žít po šestinedělí většinou ještě nějakou dobu vydržíte. Stejně jako žít po narozeninách nebo Vánocích, chce se mi kousavě podotknout. Zrovna tady ale můžeme najít stopy pohodlnosti a nezodpovědnosti také u mě. Když už se mám někde svlečená povalovat po křesle, činím tak raději doma a tak se s úlevou na obou stranách poplácáme po rameni, že si zavolám.

Zbytečně neruším sestrám letní siestu a volám si až koncem července. „Jéje, vy jste ještě pořád po šestinedělí! A to jsou venku horka, co? Prázdniny, dovolená, to víte. Zrovna dneska a další tři týdny tu nejsou doktoři.“

Jasně, chápu. I gynekologové si potřebují odpočinout a podívat se na nudistické pláži na svou práci z jiného úhlu. „Tak si zavolejte v srpnu.“

Což učiním a v září nastupuji na 16měsíční prohlídku, která je sama o sobě zpestřením v zavedené rutině gynekologických vyšetření. Ano, i toho olysalého chlápka s  leteckými brýlemi z 80. let postávajícího u okna můžeme brát jako takové zpestření ordinace. Není to však nová androgenní sestra, ale nový lékař a skutečná sestřička už za mnou podpatkem přibouchne dveře a něčím chrastí v kartotéce. Asi zapíná kameru.

„Chrád bych se vám přechstavil „ zaburácí a natáhne ke mně ruku. „Tach copach budeme pochřebovat? Antichoncepci, fotochrafii plodu, Postichnor nebo intechrupci?“

„Ne, já jsem po porodu“ přiznávám. „Po porodu“ zavýskne si. „Cholik máte chrobátek? A měsíček je či není?“

„Co prosím?“ ptám se nechápavě po každé otázce. Zřejmě budím podezření, že jsem sluchově postižená, protože odborná terminologie se nemění, jen jsou robátka, děložka a měsíčci vychrchlávány mnohem hlasitěji.

„Já jsem s vámi chtěla probrat spíš nitroděložní tělísko“ mířím k věci. „Á tělíscho, výborně. Ale tady chouchám, že vy jste nám ještě ani pořádně nechrodila“ durdí se nad mojí kartou a tváří se, že je potřeba to napravit. „Tach to bude zavedení nejspíš vedle na sále v aneschezii „ zacuká mu levý knírek. „Ale ještě předtím zavedeme tachovou...sondičchu !“

„Sondičku?“ Polykám na prázdno. „Víte co, já si ještě zavolám“ a dezorientovaně se snažím utéct dveřmi od prosklené skříně s léčivy.

Později v metru zjistím, že jsem v převlékací kabince zapomněla svůj pruhovaný cardigan a hrdost mi nedovolí se pro něj vracet. A když ten příběh dopovím Milému, jen si hluboce povzdychne. Bez svetru a bez antikoncepce!