Na zápis nebo na odpis?

Když jsem si minulý týden kroužkovala dny červenou fixkou v olbřímím papírovém kalendáři s velkolepým produktovým názvem „Maximanager“, nešlo o vyznačení menstruace, ani dnů, kdy jsem vydržela nejíst čokoládu a chodit spát před půlnocí.  Začátek vsuvky.  Mimochodem, psala jsem vám, že Milý na tenhle můj poctivý retrokalendář s kroužkovou vazbou namířil objektiv naší IP kamery a tak jej učinil v duchu dnešní doby konečně online? Své červené a zelené kroužky si tak můžu prohlížet i vzdáleně přes telefon, pokud jsem schopna po sobě přečíst čmárance, zkratky a nesouvislé komentáře. Jen se do něj nedá na dálku vpisovat. V naší domácnosti půjde ovšem jen o pár týdnů, než Milý sestrojí robota s propiskou v teleskopické horní končetině.

Konec vsuvky. Červené kroužky znamenaly jediné – dny otevřených dveří a vyzvedávání přihlášek do mateřských školek. Původně jsem ze dveří odcházela vyzbrojená vzpomínkami na moji předškolní docházku. Na facku, která mi doma přisvištěla za uši jako přímý následek integrace kouzelných slovíček palchant a kletén do mé tříleté slovní banky a cvičné oslovování rodičů. (Podotýkám, že jsem se je přiučila od učitelek a ne od dětí). Drožďové polévky s aroma neprotékajícího dřezu a ještě zatuchlejší zdravotní procházky kolem textilky, kdy jsme před mostem uzavírali sázky o bombary, zda bude dnes řeka červená, zelená, nebo tyrkysově modrá (v té době byly čističky odpadních vod pouze na Západě a ve fantasy literatuře).

Asi jsem fakt stará, protože realita je dnes úplně jinde. Pokud čekáte senzaci o dozorkyních z Buchenwaldu, které se po válce rekvalifikovaly jako personál mateřských školek, musím vás zklamat. Všechny ředitelky tří podniků, které jsem vybrala na poslední chvíli na základě dojezdové vzdálenosti a s vyloučením faktu, že tam nějaké dítě zhynulo za obzvlášť nechutných nebo tajuplných okolností, byly laskavé ženy prokazující nekonečnou studnici trpělivosti a taktu s pobíhajícími dětmi i agilními rodiči.

„Prosím vás, učíte tady podle montessori pedagogiky, nebo raději walfdorf?“vykřikuje jedna z matek a hučící místnost připomíná tiskovou konferenci. „No jak bych vám to“, podrbe se ředitelka propiskou v drdolu. „My tady učíme multikulti. Ono to v prostředí Rusů, Romů, Vietnamců a ostatních ani nejde“, plaše se usměje.

V druhé školce se s usínající Čičman na rameni ptám, jak je to s přijetím v případě mladšího sourozence, protože ve školce č. 1 Čičmanice snížila Žmurův kurz na přijetí do záporných hodnot. „Každý má právo na vzdělání a my tady žádnou sourozeneckou diskriminaci neuznáváme“, odříká jako mantru ředitelka. Což je sympatické, ale na vyžádání dopoví kompletní story: ve školce se táhl minulý rok nemilý případ s ombudsmanem a multimatkou, jejímuž dítěti bylo upřeno právo na vzdělání. A podle úvodního prohlášení je jasné, kdo se stal vítězem. Otázkou tedy zůstává, jestli není prohlášení jen navenek a interní rozhodovací procesy zůstaly nedotčeny, ale to už je trochu konspirace.

Třetí školka je božská. Secesní vila, která zastiňuje i sousední velvyslanectví. Učitelkám svítí kolem hlavy svatozář, o čemž nasvědčují minimálně riskantní kurzy keramiky už pro nejmenší děti (vím, jak mě dovede rozhodit, jen když mi nepíše oblíbená propiska, protože ji někdo ucpal plastelínou). Vestavěné relax patro s antistresovými míči (pro děti, ne pro učitelky). Čičman už tvrdě zařezává v kočárku před školkou a jsem načatá ji nehlásit, potají se plížit podél zdi a přehazovat kočár přes plot, pokud to bude situace vyžadovat. „Můžu se vás zeptat jen na orientační odhad, jaké dáváte Žmurovi šance na přijetí?“ ptám se a nohou zakopávám pod stůl střepy keramické placky, kterou zkoušel nepozorovaně, zato s úspěchem rozlomit, holomek. Ředitelka mi beze slov zamává třemi archy zhusta popsaných papírů. Schindlerův seznam čítá odhadem dvě stovky zájemců. „Bereme třináct.“

Začíná mi tedy svítat, jak bude vypadat příští rok. Žmurovy znuděné dotazy „a co budeme dělat teď, mami?“ se exponenciálně znásobí ze současných sta denně na odrhovačku od rána do večera. Druhou alternativou je soukromá školka, ale napadá mě spousta důvodů, jak investovat desítku měsíčně na bohulibější účely, ze kterých budeme mít navíc něco i my. Navíc při zachování rodinného práva na vzdělání není reálné, abychom za dva roky platili i s Čičman dvacku. Možná ještě třetí – schopný mladý rodič školky nehledá, ale vytváří!

Revizor

Některá stigmata si sebou neseme celý život. Když jsem byla na škole, nikdy jsem si nekupovala lístek na MHD. Znám kamarády, kteří vnímají dodnes konfrontaci s revizorem jako příležitost k divadelní improvizaci a jeden z nich se dokonce v rámci obětování na oltář studia psychologie v plné tramvaji pomočil vestoje u tyče, aby otestoval reakce spolucestujících. U mě za tím nehledejte revoltu mládí, ani otázku cti a boje proti establishmentu. Finanční tok od mých rodičů odkapával přiškrceně jako kohoutek ruského plynovodu a já jsem raději investovala do beedeesek, nebo biliáru za školou. A do prázdných kazet, na které jsem si nahrávala po částech Nirvanu z písniček na přání v rádiu včetně zatípaných komentářů moderátora, protože origoška stála třistapade, moje studentské total revenue skoro na celý měsíc.

Zhruba v téhle době lze datovat počátek mého SNRR (syndrom nepřiměřené reakce na revizora). Stejně jako když na alergika v půlce zaručeně vegetariánského pokrmu zamává krevetí klepýtko umně skryté v jasmínové rýži, začnu se při detekci muže v tmavě modrých tesilkách s rukou v kapse potit, zalykat a nervózně šacovat kapsy, a to bez ohledu na fakt, že mám měsíční kupón, Opencard a pro všechny případy ještě cvaklou jízdenku.

Zákony městské džungle neznají soucit. Pokud se schováváte za sloupem v metru v předsmrtné křeči, půjdou po vás v ostří hoši s odznakem a jágřím účesem jako hyeny po umírajícím černouškovi s nafouklým bříškem a nebude je vůbec zajímat vágus močící do kolejí ani náckové, kteří na ně drze vykřikují, že nemají lístek a jestli nepotřebuje nakopat do ledvinky.

O to větší zklamání pro ně představuji, protože navzdory všem absolvovaným kurzům psychologie na téma „jak rozpoznat černého pasažéra“ já svou jízdenku po chvíli najdu. Ano, je to chvíle plná nadějí v představách pochvaly před nastoupenou jednotkou revizorů a spokojeně pokyvujícím šéfem. Chvíle, kdy měním barvy a vysypávám obsah příručních zavazadel na zem. Chvíle, kdy mi jeden z nich drží batoh a druhý krmí dítě z lahvičky. Ale vždy skončí zklamaným konstatováním „ale vždyť vy máte platný lístek“ a já si pokaždé připadám jako naschválnice, co je úmyslně obírá o čas. Jako strýček skrblík. Jako když jsem si ve hře flaška sundala ponožky místo podprsenky.

Před měsícem mi odešel mobil, což je příběh, který vám napíšu někdy jindy, třeba až mi konečně doletí Lenovo z Číny a nebudu se muset vysírat se starou Nokií, ve které vydrží baterie přesně 3 hodiny a 25minut. Dnes dopoledne tento přesně vymezený čas odtikal hned po nástupu do tramvaje, takže jsem si nestihla poslat SMS jízdenku a začala se místo toho rovnou potit v nastupujícím záchvatu SNRR. Syndrom se rozjel naplno, když na další zastávce nastoupil nebezpečně nenápadný padesátník v mariňáckých tesilkách a šusťákové bundě. Revizor! Začala jsem panicky prohledávat kapsy. Jediné, co jsem našla, byl posmrkaný kapesník, leták z kindervejce a papírek s pořadovým číslem z pošty. V jedné setině sekundy jsem právě ten vyhodnotila jako plán.

„Žmury, trhej“, nacpala jsem mu papírek do ruk. „Jakože jízdenku“, sykla jsem na vysvětlenou. „Na kousíčky!“ Zatímco Žmur přičinlivě trhal a já upadala do mdlob, revizor zkontroloval několik nevinných obětí s platným lístkem, potom usedl pár sedadel před nás a hověl si. Vystartoval po mě až na další zastávce. Pod Žmurem se skvěla kupa papírků. „Chcete pomoct ven s kočárkem?“ zeptal se. A já bych měla zítra na dopravní podnik přinést pytlík bonbónů.

Sladké. Designové. Hustoboží.

Do minulého týdne jsem si nebyla jistá, jestli je to poslední hipster trend, nebo konspirační celorepubliková závislost na cukru, ale v mém okolí se nápadně často začínají rodit Autoři Designových Dortů. Proboha proč? Pokud jste si někdy položili stejnou otázku a navíc trpíte noční inkontinencí z nočních můr o šlehačce ze spreje a sušených žloutcích v prášku, přináší vám právě tento zápisek odpověď. Může za to věk Vodnáře!

„Já to cejtím v těhlech rukou už od 12.12.“ vypráví nám u stolu nenuceně přisednuvší Tomík, kterého jsme naposled viděli před několika měsíci. Tomík pracoval jako prodavačka, pardon, módní poradce v jednom nejmenovaných gay butiků v Praze. Osobně si myslím, že mít Tomíka v kšeftu muselo být větší terno, než kdyby v petshopu se granulemi pro psy obsluhovala chodící uzená kýta. „Ale já řekl. Jako sorry. Končím.“ pokračoval Tomík, „oblékl jsem si bílý kompletek od Armaniho, protože cukráři prostě musí nosit bílou, žejo. Uvolňuje čakry. A odešel jsem zadělat těsto. To je prostě ten Vodnář, no. Stejně jako jsme se tady dneska potkali, náhody neexistujou!“

„No a co recepty?“ ptám se. Přede mnou se nemusíš bát konkurence, mám bohužel vrozenou dispozici. I životaschopný zárodek těsta mi skončí jako samovolný potrat ještě před vytažením z trouby“, ujišťuju. Tomík mě obejme. "Jednou se to podaří, musíš být pozitivní!"

„No, to ti na mě jde takový tušení třeba už několik dnů předem“, přivře oči. Možná je krátkozraký, možná mu Vesmírní lidé právě faxují vylepšenou technologii na biokvásek. „Jako naposled při tom vatikánským chlebíčku. Představ si, že takhle sedím už druhej den u trouby a nenapadá mě vůbec nic. Vtom zazvoní sousedka a přinesla mi kousek těsta, ze kterýho se to peče. A ty dáš kousek těsta zase komu jinýmu. Řetězec duchovního štěstí. Taková hodná stará paní v zástěře s růžema, jako babiččin igelitovej ubrus. A já ji objal a brečeli jsme oba!“ sundá brýle a narychlo si protře oči. Slzí i stůl vedle nás a obsluha okamžitě odchází rozlít něco tvrdšího.

„Prodáváš je?“ Při zmínce o prodeji se Tomík nad materiální hrubostí dotazu trochu zachvěje. Mám už nasmlouvaných několik pražských kaváren. A s jednou jsem se taky rozloučil. Chodím si je tam osobně kontrolovat, jestli moje dorty mají dostatek pozornosti, chladu a kyslíku, aby se nezapařily a neudusily pránou, chápeš. Tak přijdu do tý kavárny, ptám se po svém Čokoládovém Pokušiteli a najednou ho vidím, jak je tam chudák přiklopenej pod plexisklem! „To je bezprecedentní porušení cukrářských práv“, zhrozím se. „No to by ještě nebylo to nejhorší, ale byl tam přiklopenej vedle větrníku od Hájka! A tak jsem si nechal zavolat managera a řekl jsem. „Jako sorry. Končím!“ proneseme všichni tři jednohlasně. „Vidíš? To je zas ten Vodnář!“ pokýve Tomík dramaticky.

Protože na rozdíl od Vodnáře věřím, že kuchař do jídla otiskuje nejen kalorickou tabulku, přemýšlela jsem ještě ten večer, jestli bych tenhle dort vlastně chtěla pozřít. A vzápětí jsem usoudila, že ano. Je jaro a čas stát se koncentrovaně sluníčkovou!

P.S. Víte, že letos frčí neptunově modrá poleva?

Image je na nic

Následuj svůj instinkt!

Pan Hrabánek a ti druzí

Před dětmi jsme žili v bytě my dva. A několik potkanů. Někdy kamarádi, instalatéři a mouchy. V každém případě určitý počet lidí a zvířat, kteří se dali spočítat a bezvýhradně podléhaly fyzikálním zákonům.

Od doby, kdy začal Žmur mluvit, se v téže bytě objevuje rozpínavý počet bytostí. První přišel Zajíc.

„Kde se tady vzala ta hrozná díra?“ podivovala jsem se třeba nad vydřeným kolenem v teplácích. Žmur se zatvářil spiklenecky a dychtivě mu cukaly koutky, abych se hlavně nezapomněla dozeptat, kdo to udělal. „Mami, byl to...(wait for it)...Zajíc!“

„Nojo, Zajíc!“ plácnu se do čela, ale vzápětí si ustaraně povzdychnu. „Ale kde ten Zajíc tady může bydlet?“ Ke žmuří duchaplnosti lze přičíst červený puntík za to, že Zajíce neumístil do jednoduše kontrolovatelného prostoru, jako je šuplík na příbory, ale do komory – místa, kam se občas bojím i já sama, nejen proto, že mě tam jednou málem sejmula koloběžka, která se jako gilotina zřítila z háku u stropu.

Zatímco Děravý Zajíc časem dorostl na Děravého Tygra, zabydleli se u nás trpaslíčci aka šunkoví vyžíráci z díry na přívod vody, Ruda Láznička (kamarád do vany) a pan Hrabánek. Za Hrabánka si mohu připsat čárku na zeď jenom já, protože Žmur tak dlouho odmítal klasické i alternativní čtené pohádky z knížek, až jsem musela stvořit správce parkoviště, jeho psa a šest aut. Seriál, který aktuálně přerůstá v šestou sérii a „Tak jde čas“ je proti němu krátkometrážní dokument ze života. Pan Hrabánek podnikl cestu po všech světových kontinentech a jednu mezigalaktickou výpravu, snědl dodávku čokolády a vypil hektolitry kakaa, postihla ho stařecká demence (velmi oblíbený atribut vyžadovaný téměř každý večer), našel a spřátelil si mnoho babiček alias kuchyňských milenek chutných večeří a božských bábovek.

Pana Hrabánka mám ráda, protože je čistokrevně źmuří a protože to je další rovina, na které se před lety ukázala vražda televizního přijímače jako jediné správné řešení. (Hrabánek ruluje dokonce i přes nepopiratelnou existenci youtube a animovaných pohádek o helikoptérách v japonštině.) Pan Hrabánek mě sere, protože je to nekonečná vylhanina o starém popleteném dědkovi a protože mám pocit, že se z něho už nikdy v životě nevyvážu.

Chrabrého Hrabánka je už prostě moc a v posledních dnech Žmurova závislost postoupila natolik, že si ho začal personalizovat. „To byl pan Huabánek?“ ptá se pokaždé, když u nás dopoledne zvoní pošťačka. „Na lavičce sedí dva huabánkové a jeden spí“, komentuje bezdomovce před kostelem. „Nekoukej jak huabánek“, přiletí Čičman herda do zad, až vyplivne natrávenou kukuřičnou křupku. Vymýšlím, hledám. Zapisuju si poznámky během ristretta na stojáka před kavárnou. Nástupce pana Hrabánka. Dětského superhrdinu, snadno zastupitelného za nové imaginární kámoše. Než mi z toho huábne!

Soči na Ledné

Jak rozpustit 66 miliónů v ledu

Olympijský park na Letné? “Zrovna včera jsem slyšela, že tam bylo minulý víkend 30 tisíc lidí, kteří se pokoušeli podříznout se navzájem bruslemi v bahně”. Marťa tip na sobotní odpoledne pozměňuje na procházku po Letné s nezávaznou kontrolou situace a bezodkladným útěkem, pokud se skutečně prokáže, že se do olympijského parku infiltrovali kromě nás, proboha, lidé.

Houbič předpoklad návštěvníků zvyšuje na dvojnásobek, protože to je poslední víkend, kdy se tam nahrne zbytek sportovních fanoušků z celé republiky. “A odkdy se ty vlastně počítáš mezi sportovní vymaštěnce? Naposledy jsem tě viděl fandit sportu při stolním fotbálku.”

“No právě! Když já bych tak chtěla vyzkoušet ty boby”, vzdychnu. A tak se v sobotu jdeme projít ke kyvadlu. “Žádní lidé! Tady vidíte, jak se zbytečně podléháte tlaku médií” poukazuji nadšeně na opuštěnou vstupní bránu a v očích se mi rozhoří olympijské pochodně.

“Nojó, ty boby”, zahučí oba rezignovaně. “Ale jaký žádný lidi” zkouší to ještě Marťa. “Tady stojí banda fízlů”. A tak jdem. Po prvních krocích bylo jasno ve dvou věcech. Venku nejsou žádní lidé jednoduše proto, že jsou všichni vevnitř. A taky, že jde o dalšího favorita na nejmizernější padesátikorunovou investici mého života. Kdybych totiž podlehla tlaku medií i já, mohla jsem si v lednu, dokud jeden rekordní víkend nasněžily dva centimetry, zajet do autocentra Jarov a tam se dívat na nový Superb, Yeti a Citigo do zešílení. A kdyby mi ani tohle nestačilo, dokonat amatérskou lobotomii ostrou hranou katalogu Škoda.

Tím nechci být za lakomou Barku, ale stejně jako v multiplexu jsem ani na Letné nenašla důvod, za co přesně platím vstupné, když mi do hlavy mezi vstupní a výchozí branou netesá nic jiného, než marketingová kladívka. V tomto případě navíc s patnácti milióny veřejných peněz ministerstva školství a průmyslu. Tak jsou ve školství prachy, nebo nejsou?

Mezi otázky bez odpovědí se ale vbrzku zařadila ta nejhorší z celého sobotního odpoledne. Abych byla konkrétní “ty moje boby”, které se postupně modifikovaly na “moje debilní boby” a “tu nepojmenovatelnou věc, kvůli které stojíme uprostřed autosalónu a  obchodu s hnusnýma hadrama.”  Boby nebyly!

Zato byla rychlobruslařská dráha, kde obruslený dav rozmazaně sviští rychlostí fronty na Opencard. Led pod nimi přes veškerý pohon agregátorů po kapkách odtává, zanechávajíc za sebou sportoviště vhodnější pro zápasy v bahně. Zdaleka nejlepší vizuální dojem ale slibuje výhled z vysoké tribuny na běžkařský areál. Z výšky připomínají běžkaři zajaté lední medvědy, kteří si smutně vyšlapují kolečko svého těsného výběhu. Za plotem si na pivo vykračují fanoušci Sparty, letně odění jen do kraťasů.

Poslední upocený ostrov ledu dnes končí. Baj baj Soči, baj baj, moje boby. První jarní tráva se na Letné bude vyjímat daleko lépe. A to poroste i bez veřejných peněz a podivuhodného stavebního povolení.

Prokletí domu Usherů

…volné pokračování zkázy naší pračky

Já jsem to věděla a vy jste to věděli. Pohřeb té mstivé ocelové stařeny nemohl proběhnout bez následků.

“Hernajs, tý se nechce” supí nad ní technik č. 1 a profesionálně odolává pokušení pořádně si do ní kopnout, k čemu bych ho ostatně s radostí povzbudila. Po souboji gladiátorů pračku odtáhne z bytu a podle těžkých úderů o síle zemětřesení na Haiti ji pustil ze čtvrtého patra po schodišti s nadějí, že případní svědci nestihnou ani překvapeně hlesnout a a nezůstane po nich víc než pocákané zábradlí od krve.

“Chcete si to tady nějak uklidit?” zeptá se mezitím opatrně technik č.2. Kuchyňská linka je rozšklebená jako otevřená ústa po vytrhnutém zubu. V mezeře leží v mnoha letokruzích špíny stará poštovní známka s Havlem, magnety z lednice, které se záhadně ztratily před dvěma lety, když začal Žmur chodit a pár zaschlých těstovin. “Na to se asi vykašlem”, mávnu rezignovaně rukou, protože je stejně zavřený přívod vody. Technik souhlasně pokýve a špína v během vteřiny zázrakem zmizí pod novou pračkou.

“Já vás nechci děsit”, říká, a už mi hlavou lítají katastrofické scénaře jako “ale vy už nikdy v životě prát nebudete”, nebo “je tam líheň škorpiónů a jeden z nich vám právě leze po rameni”.

“Já vás nechci děsit, ale ta vodovodní baterie, ta je úplně na vodpis. To je skutečnej technickej zázrak, že něco takovýho ještě funguje”, ohmatává ji a určitě by ji rád viděl ve své archivní vodovodní sbírce z dob napoleonských válek. “Domluvím se s majitelem”, slibuji, ale už vidím jeho šetřílkovské oči, jak mu v nich naskakují čísla a faktury.

“Tak jo, ještě zapnu tu vodu”, rozloučí se, vypáčí v koupelně plastovou tabulku a v zející černé díře otočí kohoutkem. “Co je tam, mami?” stoupá si Žmur na špičky, protože instalatéři jsou pro něj daleko větší povyražení než Mikuláš s bandou belzebubů dohromady. “Tam žijou trpaslíčci a musíme být potichu, abychom je nevzbudili”, odpovím a zavřu dveře.

“Mami, a to nám to tu pěkně tape, viď?”, rozplývá se Žmur s neskrývaným potěšením. Z kohoutku odkapává po straně voda. Volám majiteli a je to úplně do puntíku, jak jsem předpokládala: dvacetkrát musím vyvracet podezření, že neumíme správně manipulovat s kohoutky, což mě jako dospělou svéprávnou osobu s volebním právem trochu uráží a dvacetkrát opakuji slova technika, přičemž v každé verzi přidávám odhadu věku a sešlosti přístroje o pár let navíc. Výsledkem obchodního jednání je, že baterie zůstává zachována pro příští generace a majitel zakoupí rozbočku kohoutku, kterou nainstaluje osobně, aby se ušetřilo za instalatéra.

Do té doby si máme přívod vody do bytu pouštět a znovu uzavírat, kdybychom se snad marnotratně rozhodli napít, spláchnout nebo umýt děti. Večer tedy s Milým stvoříme africký vodovod: na kohoutek je navázaný hadr na podlahu obtočený konopným provázkem jako nestvůrný sloní chobot, který svádí rozbouřený Nil do řečiště v dřezu. Koryto zpevníme rozřezanou pet lahví. A voda teče.

“Žmuríku, co tady děláš?”, ptám se, když si jdu umýt ruce. Na záchodovém prkýnku leží talíř s nedojedenou večeří a Žmur něco strká do otevřené díry s přívodem vody. “Klmím tlpaslícty”, odvětí pohotově a mně dojde, že to něco je chleba s máslem a šunkou.

Další den se staví majitel s kohoutkem. “Já vás nechci děsit”, povídá, “ale všimli jste si té vlhké skvrny na zdi chodby? Jako by vám teklo pod vanou…”

Pokud byl náš plán odstěhovat se po dlouhé měsíce málo výrazný a snadno proměnlivý, právě teď dostal jasné kontury. Dřív, než přijdou monzunové deště, v kuchyni vyrazí první kapradiny a zazděná šunka s máslem se začne kazit.

Když máš v chalupě orchestrion aneb smrt ďábelského stroje

“A teď pozor, na toto se všichni nájemníci těší. Tohle je totiž designová pračka Hyundai, kterou jsem draze odkoupil od jednoho z nájemníků”, pohladil ji s láskou majitel našeho domu po tisickrát leštěném okénku.  “Japonská, celá elektronická, považte, bliká  červeně a zeleně. A jak futuristicky zapadá do konceptu kuchyně!”

Zmíněný rozhovor se odehrál letního večera před dlouhými lety, když jsme se stěhovali do aktuálního bytu. Byla jsem v té době těhotná a jednoduše ovlivnitelná, takže jsem bokem uplakávala dojetím, jak se o nás majitel domu stará, než že by se mě ten blikající orchestrion bůhvíjak zamlouval, ale o mrtvých jen dobře: pračka nějak prala. 

Většinou ta hydra totiž pracovala  tak, že si automaticky přenastavila program na 4,5 hodiny. Během toho, co jsem kolem ní přešlapovala v domnění, že už musí každým okamžikem skončit a já stihnu pověsit prádlo dřív, než vyrazím ven. Vrrm, vrrm, vrrrrm, dožvýkala pračka, zhasla se a přepla do sleep režimu. Sotva však její senzory detekovaly můj pohyb s prádelním košem, pohotově si napustila další nádrž a chrochtala se s ní další hodinu.

Protahovaný, ani ten definitivní konec pracího programu však rozhodně neznamenal, že se svého obsahu vzdá bez boje. Rozsvítila zelenou kontrolku, ale nechala si páčit dveře tak dlouho, dokud jsem jí neoznámila, že už o vyprané oblečení nejevím zájem, právě jsem na odchodu koupit si rodinné balení ponožek, a ať se klidně udáví aviváží. V okamžiku nazouvání bot se většinou ozvalo uražené cvaknutí zámku. Podobnost s osobním bankéřem z Komerční banky, který mi kdysi zamítl jednorázový kontokorent na pět tisíc, nemůže být čistě náhodná. (Od té doby žádné půjčky nechci a nepotřebuji, tudíž mi poníženě volá ob měsíc, žadoní a posmrkává do telefonu, jestli bych se neuvolila zapůjčit si od jeho maličkosti sto či dvěstě tisíc.)

Čas od času pračka ale pozřela a nepustila něco horšího, než povlečení. Moje osobní podezření je na hlodavce, nebo návštěvy, které náš byt opustily pod krovem noci předčasně a ráno po nich zbyly jen rozházené boty na rohožce nebo rukavice. Někdy totiž stačilo otevřít dvířka a pračka vykrkla plyn, který může unikat jen z napuchlé plující mrtvoly nebo křečka, který se uběhal v bubnu.

Přišel Velký pátek. Neopatrně jsme se v kuchyni zmínili o tom, že jdeme večer ven, takže ta stará megera přežvykovala jako o život, jen aby nás zdržela, případně kompletně překazila plány. Potom rozblikala kontrolky. Jako obvykle nešla otevřít dvířka a museli jsme se hlasitě domluvit, že prádlo stačí pověsit ráno, nebo za pár týdnů. Klapnul zámek. Otevírám pračku a vodopád ledové vody mě přišpendlí k linoleu. Během toho, co mi ledová voda s obsahem miliónu papírových žmolků smývá večerní make-up, počítám do deseti a potom si hlasitě ulevuji.

“Dopldele, dopldéle” opakuje Žmur a poskakuje v kaluži. Rozprostíráme ručníky, někdo zvoní. Slečna na hlídání. O půlhodiny dřív. Naštěstí se odvážně nabízí jako dobrovolník na ždímání a odkapesníkovávání věcí.

Druhý den volám opraváři. “Hyundai, jo”, slyším, jak se fachman na druhé straně telefonu plácá do kolen. “Tak tyhle korejský ksindly se vopravujou úplně snadno, to zvládnete i beze mě. Vodpojte ji a děte si koupit novou paninko!”

Opravář č.2 nabízí méně humoru za více relevantních informací. Žádná servisní specifikace. Žádné náhradní díly. Pokud k ní máme silné citové pouto, můžeme si přes něj objednat náhradní díly přímo z Asie, ale teď obchodně a chladnokrevně, nova pračka nás přijde zhruba dvakrát levněji.

Dnes večer tedy mrtvolu našeho pracího stroje vynesou dva silní muži. Z bytu ve čtvrtém patře bez výtahu jim nebude co závidět. Zvlášť pokud se na ně při nějaké té hrubší manipulaci vysypou úlomky lebečních kostí nebo plsť z křečka.

Na její pracovní místo usedne nová Indesitka, mladá, flexibilní a týmová hráčka. A pražské vodárny náš byt konečně přestanou evidovat jako vodní elektrárnu!

Tři muži ve člunu

A kapitán. A já.



"No, nechci vám do toho moc mluvit, ale pokud opravdu chcete na raft, měli byste si ho zarezervovat včetně zálohy hned teď. Rafting je u nás tak populární, že je velmi, velmi nepravděpodobná šance stihnout to až zítra ráno", dí majitel firmy Outdoor Adventures. 

Přesto máme v sobotu ráno to obrovské štěstí a kapacita člunu není naplněna. Plavidlo možná neodjelo plné nikdy. Ale když už jsme se tady sešli dva, majitel firmy spolu se svým společníkem na sebe převezmou veškerou zodpovědnost, aby na ulici sehnali ještě zbytek posádky. 

Na koženkový děravý gauč v kanceláři vedle nás tak zanedlouho posadí staříka, o němž zprvu vedeme spekulace, zda nejde o mumifikovaného předka majitele agentury. Předek však ve společnosti rychle roztaje a pálí do nás zvědavé otázky. Jako poslední se pár kroků za společníkem přiloudá metalista s plnovousem, pokérovaný od hlavy k patě. Odchycen pravděpodobně uspávací pistolí před jediným hudebním klubem v Boquete.

"A jste všichni", poplácá nás majitel povzbudivě po ramenou. Během toho, co přepisuje čísla našich pasů do úmrtních listů, nasedáme do dodávky. Předek za jízdy vzpomíná na válku Severu proti Jihu, Metalista upadá do hlubokého spánku, já rozesílám smsky na rozloučenou. Zastavujeme v Davidu a nabíráme bodrého Kapitána s ananasem pod paží. Je skutečnou morální vzpruhou, že Kapitán se dá kromě Milého považovat za jediného vitálního člena naší posádky.

Dodávka několikrát hrkne a zastaví před horským splavem. Dívám se do peřejí a navrhuji, že bych mohla běžet s ananasem po břehu a dělat fotky, svačiny nebo cokoliv užitečnějšího než pravidelně vykukovat a lapat po dechu z válce pod splavem. Předek si vyndává malé předměty z uší. „Tyhle naslouchátka“, povídá, „stojí 14.000 dolarů a naše zdravotnictví na ně oproti vašemu sociálnímu systému nepřispívá. Jen nejsou voděodolný, svině. Jó, bez nich bych byl hluchej jak poleno“ zavazuje je pečlivě do pytlíku.

„ Nikdo žádný zkušenosti s raftem?“ dotazuje se mezitím Kapitán. „Vůbec nevadí. Stačí, když budete pořádně poslouchat, co říkám.“ „Co říká?“ vyrušuje Předek. „Přesně tak, co říkám“ pokračuje Kapitán. 
"Tákže – když zařvu silou vpřed, pádlujeme všichni na plnej plyn dopředu. Jenom vpřed, znamená dopředu v klídku. To samé silou vzad a vzad. A teď to nejdůležitější – jakmile zařvu „dolů“, všichni okamžitě necháte všeho, co děláte a skrčíte se dovnitř člunu. Okej? Hajfájf!“

První peřeje pod splavem zvládneme ani nevím jak. Nevím to hlavně díky tomu, že v kritickém úseku raději zavírám oči. Potom si uvědomím, že naše posádka už tak postrádá jeden sluch a s vyřazením dalšího smyslu na palubě nelze hazardovat. 

Druhé peřeje jsou krvavou bitvou a my vítězíme i přesto, že Předek vesluje opačně, já ječím a přes hlavu mi přeletí Metalista, kterého Kapitán vytáhne zpátky na raft za záchrannou vestu u krku jako králíka z klobouku. Pokořená řeka po nás mstivě plive pěnu a my se řítíme proudem, s širokým úsměvem jako Lukáš Pollert po jointu, jako jedno mužstvo, které už nemůže nic na světě porazit.

Na špičce naší adrenalinové opilosti nás řeka vydrtí balvanem zprava. „Do-lůůů!“ řve Kapitán. „Dolů, sakra, všichni dolů! Dó---!“ Jeho slova odnáší příboj. V člunu se k sobě tisknou tři lidé. Čtvrtý, Kapitán, zaráží řece do hrudi pádlo jako toreador. Pátý, Předek, se tyčí na přídi a bohorovně vesluje proti proudu i přes vodopád tříštící se o jeho hlavu. Na břehu se houfují supi. 

Po několika dlouhých minutách se vymotáme na klidnou hladinu. Předek se ohlédne a jeho oči neskrývají překvapení. Tady vidíte ty dnešní mladý. Spousta keců a pak sedí, vyjeveně se drží lana a čloujek aby je vozil jak na šlapadle!

Spodní část je široce vylitá do břehů a nabízí poměrně neškodné nástrahy. Kapitán dává lekce místopisu a zkouší nás ze stromů kolem řeky. „Tomuhle úseku před námi", povídá, "místní říkají Gringo Loco". A významně přitom mávne pádlem směrem ke starému odvážnému plavčíkovi na přídi.

Šlápni na to, José!

Místní doprava

Sedím v autobusu. V kolenních jamek mám zaraženou klec se slepicí, lokty kompaktně složené u boků a moje stehno společně s indiánským stehnem poskytuje měkkou podložku na spaní miminku. Kromě mě se na jedno sedadlo vejde ještě holčička s převázanou lepenkovou krabicí s otvory. Krabice vydává zvuky, na základě jejichž nejsem schopná identifikovat živočišný druh, který je vydává. 

Řidič prokázal velkou laskavost; je totiž neděle a autobus je plný indiánů směřujících na trh do Chiriquí. Přesto zastavil a svezl gringos, přičemž ještě trval na tom, abych seděla. Milý stojí mezi dveřmi, batohy a psy za mnou. 

Systém placení je pro Evropana poněkud nepřehledný: zmuchlané peníze od jednotlivých cestujících posíláte dál výběrčímu nebo aspoň někomu, koho za výběrčího považujete. Přetížené vozidlo v kopci skoro stojí, ale z reproduktorů se linou latinskoamerické cajdáky a za povzbuzování řidiče zvládne i horské průsmyky. 

Když zastavujeme v Chiriquí, vystupuje z jednoho mikrobusu neuvěřitelně dlouhý štrůdl lidí, přičemž jsou polovina matky s kojenci na prsou, zbytek muži a domácí zvířata. Řidič odhazuje ze střechy autobusu krabice s banány a jak pozdějí zjistíme, mezi ovocem a zeleninou se veze i většina psů úhledně zabalených v kroutících se pytlích. Dost mě udivuje, že během vykládky toho cirkusu psi neštěkají a děti nepláčou, ale zřejmě jde o ustálený a všemi stranami akceptovaný manévr.

Turistická doprava

Stojíme před autobusem. Manuel naší skupině už čtvrt hodiny trpělivě vysvětluje, že je nutné, aby naše zavazadla jela mikrobusem stejné společnosti stojícím před námi, protože je nemá čím připevnit na střechu a do jednoho minibusu se s lidmi nevejdou. Nevím, kolik může být stupňů na rozžhaveném plácku v Almirante, kde právě stojíme. Padesát? 

Zpoždění ani teplota však nezabrání Američance s hyením přelivem, aby se stala mluvčí revolučního hnutí „My do autobusu nenastoupíme, naše zavazadla neopustíme!“ 

Manuel vyčerpal své nebohaté zásoby angličtiny a deodorantu. Všechna zavazadla jsou naložena do dodávky, kromě zbývajících dvou. Hyena dřepí na svém růžovém kufříku. Z táboru jejich fanoušků vyčnívá ještě „Rudý kretén“, chlápek s červenou pleší a zrzavým plnovousem, co chodí důležitě okolo a plácá si pěstí do levačky. Kreténovy tělesné dispozice dávají tušit, že pokud by na fyzické inzultace opravdu došlo, překlopí se se svým pupkem na záda a bude jen bezvládně kopat nohama jako želva obrácená na krunýř. 

Pohled Hyeny a Manuela se střetne. „Okej“ kapituluje Manuel na celou západní civilizaci. Hyena se důležitě procpe se svým Samsonitem dveřmi, přičemž afektovaně vzdychá, protože sedadla jsou příliš úzká a vzduch málo okysličený. Rudý kretén si dá poslední kolečko kolem minibusu a můžeme jet. 

V Santiagu je pauza na hamburger a colu. Za avízovaných patnáct minut se všichni scházíme v busu a ten se zvolna rozjíždí. Cestující spokojeně tráví, ale i přesto je vzniklé ticho podezřelé. Otočím se, sedadlo Hyeny zůstává prázdné a pusté. Podívám se na Milého a ten jen zavrtí hlavou. Santiago kolébavě zmizí za první zatáčkou.

My name is Luggage. Lost Luggage.

Přesně pod tímhle jménem totiž fungujeme nejen pro personál hotelu, ale už i pro některé empatické ubytované hosty. Po jedenácti hodinách v letadle se můžou stát jen dvě horší věci než dřepět a smažit Mahjong: buď nedoletíte, nebo nedoletí vaše zavazadla. Po příletu do Panama City a půlhodině vtipkování na konto našich uprchlých krosen na cestě do Belize záhy pochopíme, že malé batůžky, manžestráky a zimní větrovky jsou v místních 34 st. naši jediní společníci, na které můžeme spoléhat. Tenhle obludný oser výrazně nespraví ani ochotný úřadník na reklamacích a humanitární balíčky s tričkem, kartáčkem a zubní pastou. Podle trackingu krosny zůstaly na Charles de Gaulle, nejbližší termín jejich doručení je čtvrtek.

První ráno v Panamě je krásné: přímo pod naší terasou běhají aguti, něco mezi potkanem a nutrií (a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to místní jedli), směs pestrobarevných ptáků ozobávajících banány pověšené na stromě a chorizo na talíři zlepší moji náladu k bodu exaltace – alespoň do té doby, než zjistím, že moje jediné vyprané kalhotky v 90% vlhkosti vzduchu zůstaly přesně ve stavu, v jakém jsem je v noci věšela na kliku.

Voláme na pojišťovnu, protože naše zimní evropská výbava a jednorázové balení pasty na zuby není nic, v čem bychom tady mohli důstojně a vlastně ani jakkoliv jinak existovat. Potom se stane věc, ke které bych Milého nikdy, nikdy, nikdy nedonutila v příčetném stavu – vyrážíme do místního obchodního centra na nákup kosmetiky a oblečení. Milý se zarputilým výrazem oběti systému, já naostro, oba s odhodláním vyřídit to co nejdřív a vypakovat se do příjemnějších míst. Nikdy jsem neměla ráda obchodní centra. Po včerejšku vám můžu prozradit, že je nenávidím. Nejdřív to bylo zábavné, místní móda je totiž výrazně ženská a vyzývavá, jak by se to taky dalo nazvat, ale pro obyvatele našich zeměpisných šířek je to něco mezi gipsy a sezónním výprodejem vietnamské tržnice. Zatímco čínské hadry svazuje aspoň pomyslná stopka východní cudnosti, latinskoamerická móda v tomto ohledu postrádá jakékoliv hranice. Neónové barvy, gepardí potisky, výstřihy od pupíku ke žlábku na zadku. Minimálně 10% lycry, aby to všechno dostatečně pružilo a obtáhlo přebujnělé křivky místních krasavic. Docela jsem se bavila až do pátého obchodu, kde se Milý vyjádřil ve smyslu naší poslední šance v tomhle bohem zapomenutém podniku koupit cokoliv s krátkými rukávy a vhodné k plavání. Nakonec to tedy vyhrála na zdejší poměry ultra nudná Zara, Crocs a Rafiné, ačkoliv si nejsem jistá, jak se na plavky za $69,90 bude dívat coby na nouzové nákupy základních životních potřeb agent naší pojišťovny. Ale převlečená za krajkového tygříka s vykukujícími bradavkami nebo za Borata ven prostě nejdu!

Zato převlečená do rudých puntíkovaných šatů, což je tady nejdecentnější model široko daleko, zase nemůžu do pralesa. Holiny a pláštěnky jsou v krosnách někde na letišti, jenom nevíme, na kterém. Jsme na cestě do Davidu, druhého největšího města Panamy v regionu Chiriqui. Podle informací pracovníků letiště dorazí naše výbava právě sem, dlužno ale dodat, že jde o sliby, které z nich páčíme neustálým telefonováním. Včera večer jeden z nich vyzradil, že vlastně nikdo nemá tušení, kde a jestli naše batohy ještě někde jsou, takže čtvrtek, ke kterému se upínají naše naděje, zůstává velmi abstraktní veličinou. Svou chudou výbavu prozatím převážím v černém pytli na odpadky, který mi laskavě poskytla recepční v La Estancia. Musím být neustále ve střehu a bránit ho jako lvice mláďata před uklizečkami, správci budov a dalšími živly, toužících ho vyhodit do nejbližší popelnice.

Stýská se mi po dětech. Ne, že bych vzlykala do polštáře a checkovala dřívější odlety, ale myslím na ně přinejmenším, když vidím nějaké místní děti. Ty jsou v podstatě všude, i v našem autobuse. Vždycky mě překvapí, jak hodní a dokonalí jsou, když spí, nebo s nimi nejsem. Babička nám napsala, že zatím zvládá a ať se nám hezky cestuje. Pod slovem "zatím" se mi vybavují hodiny až minuty před psychickým zhroucením, ale bojím se doptat. Tak si jen představuji děti se sirkami nebo vyklánějící se při plivání na auta z 12.patra, zatímco se prarodiče před těmi grázlíky zamykají v kuchyni a zapíjejí Lexaurin slivovicí. Budu muset krotit svou představivost a vyžadovat konkrétnější reporty, i kdyby pravda byla sebehrůznější.