Stěhování. Možná.

Před patnácti lety ještě bydlela S Houbičem v garsonce, ve který jsme museli mýt nádobí ve vaně, protože kuchyňský dřez velikostí připomínal umyvadélko Aťky Janouškové, co bývá na hajzlu v osobáku Českých drah. Samotný název „kuchyňský dřez“ je rafinovaně skrytý sarkasmus, protože kuchyně byla zároveň ložnicí, obývákem a přijímacím pokojem pro hosty. 

Neplánovaný rekord v přenocování byl šest lidí, z nichž spali mnozí na koberci zachumlaní do dek a ručníků. Kamarádili jsme se s Kubou z okna protějšího baráku, se kterým nás oddělovala natolik úzká ulice, aby se přes ní dalo v noci povídat. Docela dost legendárních historek, co se mi jednou promítnou, až poletím tunelem k zářivýmu světlu, se odehrála právě na širokým parapetu okna. Parapet byl náš kuřácký salón, noční klub a psychoterapeutická ordinace.  Tohle celý hájemství mělo 16 m2. Šest-náct. Nekecám.

Přijde mi to divný až teď, když hledáme byt (jo, ještě pořád, napsala bych vám, žádný strach) a náš nouzový limit 70 m2 nám přijde pořád jako dost malý na všechny ty věci, vzpomínky, hračky (kdyby se otevřelo víko Čičmaniny kouzelné jednorožčí krabice, její obsah by v takovém bytě rovnoměrně pokryl všechny podlahové krytiny).

V týdnu jsme se byli podívat na byt Žižkově. Lokalita byla ideální, byt standardní a makléř měl nadstandardně šedý obličej s rozšířenýma zorničkami, jako kdybyste ho půl hodiny předtím vytáhli za límec značkový košile z parketu Studia 54. První dvě hodiny po prohlídce jsem byla v tom excitovaným stavu, kdy máte pocit, že jste potkali lásku svého života, nebo vám vyšel těhotenský test. Večer to polevilo. Přes noc jsem nadšení z novýho domova potratila. Nebyl to ten pravej. Ne tady a teď.

Mám pocit, že jsme se v otázce bydlení ocitli v nějaký přechozený fázi. Jako když přelstíte biologický hodiny a za pár let zmoudříte natolik, že rozhodně nebudete měnit volant svýho výletního vozu za madlo dětskýho kočárku. Nebo když žijete tak dlouho sami, že se nepřenesete přes upatlanej kartáček od pasty a zvednutý prkýnko, i kdyby mělo být poznamenaný kapkami moči Brada Pitta.

Praha je v realitní bublině a já v realitní kocovině, co vám ráno škrábe nehtem po mozku a připomíná, co jste včera večer ne/měli dělat. Možná jsme si měli vzít hypotéku dávno, a teď jen mechanicky vydělávat, solit a neřešit. Možná bychom měli počkat, až přehřátá bublina praskne. Možná už jsme tady příliš dlouho na to, aby bylo jistý, že se v Praze realitně nezamilujeme nikdy.

Potřebovala bych se vrátit do toho pocitu na jaře 2004, když jsem se stěhovala do šestnáctimetrový garsonky s jednou sportovní taškou a nebylo žádný možná. Byla to v danou chvíli jediná a nejlepší věc a nebýt ji, nemám ani eM, ani děcka, ani debilní starosti o budoucnost. Čekáme na signál. Mrknutí okenicí. Otevřená vrátka s kocourem na sloupku. Potřebný odhodlání utěsnit do stěhovacích krabic a starý nepotřebný "možná" nechat u sběrnýho kontejneru.

Strategie? Holčička 2.0

Co budeme dělat odpoledne, moje nejmilejší sladká maminečko?

Znáte ty strašlivý monstra a predátory, co byly tenkrát v dětství šíleně roztomilý? Typicky je prohlédl pouze jeden člověk z blízkýho okolí a na toho chudáka se tenkrát všichni sesypali a utloukli ho iracionálními argumenty „prsimtě, podívej se na ty dlouhý řasy a chundelatou hlavičku!“

Znají to všichni majitelé rotvajlerů, co vyrostli z roztřesenýho klubíčka chlupů. Znají to chovatelé zakrslých králíčků, kteří zákeřně změní pohlaví a k tomu začnou usilovat o status pána domu (ahoj lobo a F.!). Znají to všichni chovatelé holčiček.

Když Čičman začala chodit v září třetím rokem do školky, tak měla celkem dost neprůstřelných důvodů, proč se rozbrečet. Světle modrý bačkůrky (růžový neměly v její velikosti, ale to nevysvětlíš). Matýsek si našel novou holku. Špenát, noky a škraloupy na kakau. A hlavně: Učitelka Dana.

Dana byla v podání Čičman kříženec mezi tyranosaurem a strašidelným sklepem na brambory à la Fritzl v baráku u našich.

Někdy o ní mluvila přímo, jako „Dana mi přikázala stát hodinu v koutě, protože jsem popletla datum narození.“, nebo „Dneska mi na obídku upadl kus masa na zem a paní učitelka Dana mě donutila ho sníst.“ Jakmile Čičman mluvila o tom, že se ve školce dělo něco hrozného, byla v tom příběhu nějak zapletená Dana pokaždý: „Járovi byla dneska strašná zima, protože mu Dana zakázala obléknout si bundu.“

Jako ve správné hysterické matce se ve mně už po pár příhodách ze života ve školce vzedmula hranice kortizolu nad hladinu „Tak tohle si s tou flundrou teda vyřídím osobně“ a naběhla… naběhla jsem si na ležící hrábě samozřejmě.

Paní Dana vypadá celkem civilně. Ne, Čičman, fakt nevyvaluje jedno oko víc, ani nemá svalnaté paže z mlácení dětí. Má jednu řadu zubů a svou verzi příběhu. A k Čičman i svoje vlastní výhrady: „No, Čičman mi tu práci tady, ehm, zrovna neulehčuje. Chápu, že nemá ráda masové závitky. Stačilo by to říct! Ale ona ho vyndá z talíře, hodí ho na zem - když si myslí, že se nedívám. A ještě je na mě naštvaná, když jí požádám, aby ho vyhodila do koše. Víte, možná jsem někdy přísnější, ale já v tom vidím smysl. Na škole se s nima taky nikdo mazat nebude.“

Po tomhle křížovém výslechu na chodbě paní Dana sice zůstává zápornou postavou, byla ale zproštěna všech obvinění.

Proto mě dost překvapilo, když Čičman zhruba někde v půlce nekonečné studené války ultimátně otočila strategii boje.

„Ach, už zítra je den, kdy se tak moc těším do školky!“, oznamovala nám při večeři s důležitostí, která by byla jinak věnována přistání flotily jednorožců, nebo vyhlášení Vánoc jako celoročního svátku.

„A proč se tak těšíš?“ zeptal se Žmur. „Protože bude mít Dana dopolední směnu“, zpražila ho Čičman s lehkým pohozením ramínek (co se ptáš, ty tupče) a zamávala řasama.

Počkejte si – teď to začne být trochu psycho. „Mami? Mohla bych si k té sukni vzít tohle? Dneska bude Dana a ta taky nosí žlutý tričko, víš.“

„Kdo se moc ptá, moc se dozví“, řekla mi, když jsem se zeptala na nějakou banální otázku, jako třeba co bylo k obědu. S intonací někoho, kdo mi je povědomý. Potom jsem tu frázi zaslechla v šatně – no jasně, "zlá" učitelka Dana!

Tím Čičman završila svoji proměnu, vylíhla se z kukly a odlítla do školky.

Včera jsem ji vyzvedávala a byla svědkem loučení siamských dvojčat před chirurgickým zákrokem.

„Tak se mějte hezky, já zase zítra přijdu! Uvidíme se dopoledne?“

„Uvidíme, Čičmánko. Já se budu těšit. Naučíme se spolu novou písničku, ju? Připravím si ji.“

„Aspoň nebudu muset vyrábět tu blbou peněženku z krepáku“, řekne mi uvolněně Čičman až za dveřma, a rozpustí si culík rychlým naučeným tahem. Dana má totiž ráda upravené vlásky. 

Takže, už chápete, proč mě naskočila při otázce na začátku husí kůže?

Pomazlit půlnočního klauna

Miluju akce, kdy si můžete něco přijít vyzkoušet. Nezávazně. Bez toho, aniž byste si museli domů pořizovat liščí mládě, oliheň, nebo gotický šaty.

Takže když se vynoří něco, jako je Týden mozku, neříkává Psice ne, zvlášť pokud se jí podbízivě naservíruje možnost pomazlit se v rámci stanoviště „Fobie ze zvířat“ s krajtou, mnohonožkou, nebo sklípkanem.

Důkazem, jak vyprahlé jsou naše děti po domácím mazlíčkovi (ano, tato věta je zde pro eM) budiž, že všechna stanoviště dobrovolně podstoupily i naše děti – a kobru vracel Pižmič jen z povinnosti. Přání zůstat u Žmura navždy naopak projevila deseticentimetrová mnohonožka, která je schopná vyvinout neuvěřitelnou rychlost pokud jde o to, jak se někomu nasomrovat do rukávu.

Z hadů nebudu dělat ramena, protože to nebylo poprvé, a protože hadi na půjčení z terárka nejsou tak úplně scary. Pokud nejsou mrtví a pokud nejsou chřestýš, co se vám pověsí na kotník a probudíte se až za tři dny s nekrózou až pod kolenem. Se sklípkanem to naopak moje poprvé bylo. A překvapila jsem sama sebe!

Poprvé s plazem totiž neurazí, nenadchne. Jasně, jste rádi, že z něj není do deseti vteřin utahující se oprátka kolem krku a nemáte ho zakouslýho v zápěstí, jak jste očekávali, ale to je tak z hřejivých emocí všechno. Jsou studení a na lidské škále emocí se pohybují někde na bodu potřesení ruky s chlápkem, co má Pinocchiův syndrom.

Sklípkan je boží. Pevně se chytne dlaně drápkem na konci noh a zvědavě k vám natočí svých osm očí (v klidu, zepředu vidíte jen čtyři). Je těžší, než jste předpokládali. Můžeme tady polemizovat o tom, co přesně je v něm těžké, ale to už se dostanete zpátky na práh ošklivosti, takže se do těchto teorií radši pouštějte až později. Protože co je hlavní – je to ten nejměkčí a nejhedvábnější plyšák na spaní. Jestli jste kdy měli předsudky o tom, že se pavouci nehladí, tak tyhle nesmysly rychle pustíte z hlavy.

A přesně o ty nesmysly jde. Jenom mě mrzí, že stanovišť pro lidi s méně frekventovanými druhy fóbie jako třeba coulro a nekro, po Praze bohužel není k vyzkoušení víc. Protože stejně jako si fakt nepořídím gotický šaty, nebo oliheň (a sorry Žmure, ani tu kobru), tak si domů po půlnoci těžko přitáhnu klauna se žlutýma zubama, nejlíp mrtvýho a už trochu nafouklýho. A to proto, abych zjistila, že nesmrdí hůř než dech máminýho psa, když si olíže zadek. Třeba by byl hebkej a zastrčenýma lízátkama v kapse by mi připomněl babičku.

Ale i když to tak teď vypadá, to nejhorší na mě není, že bych si přála rozmísťovat po Praze nafouklé mrtvoly klaunů se zánětem dásní, ale spíš to, že se učím hladit pavouky s těžkým zadkem plným vajíček (teď už si to můžeme říct, ne?) a přitom neumím přijet domů a pohladit svoji mámu. Překonat fyzickou hranici blízkosti jednoho metru. Mentální hranici možná několika hvězdných let. S úlevou zjistit, že to všechno, co si myslíme o sobě navzájem a o tom, co ta druhá nejvíc potřebuje, je celou tu dlouhou dobu ultimátní píčovina. 

Konec hnutí za dobrá rána

Tři Smrťákovy varovně zvednuté ukazováčky v jednom příspěvku!

O tom, že nesnáším rána, tady všichni dobře víme. Odhadem tak polovina nejhorších historek začíná právě pondělním ránem.

Ale víte co? Rozhodla jsem se tohle pravidlo ignorovat. Když máte na morning mindfulness nejlepšího učitele, tak tuhle bitvu nemůžete prohrát. V mém případě je to guru eM. Předseda hnutí za dobré snídaně, co si za pohvizdování Bitter Sweet Symphony maže chleba v šest ráno a fakt ho sní. Člověk, který od půl šesté ráno mluví. To je pro mě master level, kterého dosahuji až poté, co si zalezu do tmavý škvíry mezi kávovarem a zdí a chrstnu do sebe dvojitý ristretto.

Do převýchovy na ranního skřivana jsem zahrnula i pohyb. Em pohyb… no to je jedno, myslete si o tom v zásadě, co chcete, ale pro mě sjezd po Vinohradský k Muzeu je pohyb. Vlají mi u toho vlasy a hýbu nohama při šlapání na brzdu. Řeknu vám to takhle: byla jsem na nadějný cestě stát se ráno lepším člověkem, prdět duhu a šířit ranní evangelium i mezi své věčně mrzuté kolegy, co paří do dvou v noci Call of Duty.

1.   Jenže to bych na tý koloběžce nesměla jet ráno k zubaři, protože mi vypadla dočasná plomba na TOM zubu, o kterém se nemluví

2.   Taky by mi z koloběžky uprostřed kopce nesměla odlítnout TA součástka, o který jsem nevěděla, na co tam vůbec je, dokud se pode mnou koloběžka nezačala v setině sekundy skládat.

3.  A v tomto odstavci bych se podle vašich výpočtů měla rozmáznout o nejbližší, chybou magistrátu debilně umístěnou dopravní značku, nebo nevhodně zaparkovanou koloběžku Lime, chcete-li být podjatí a tím by dnešní příběh končil s mravním ponaučením: Pondělní rána nikdy nebyly, nejsou a nebudou uvolněný, stejně jako návštěvy v domě Anny Frankové.

4.   Ale on teprve začíná!

Do stavu totálního rozkladu se totiž dostala jen koloběžka a můj úděl zní tahat se s ní až do vzdálené pražské části. Popravdě nechápu jak se ve věci, která je zdánlivě bez života víc než kdy předtím, může probudit tak živý zájem a nesnášenlivost vůči svému okolí.

Už po cestě do metra se mi obtáčela kolem nohou ve snaze strhnout mě ze schodů. Co ale nastalo ve vagónu, nemá obdoby. Celou cestu až k I. P. Pavlova vyhlížela nejslabší oběť. A při vjezdu do stanice se mi vytrhla z ruky a nakopla stařenku na protějším sedadle do holeně. „Tady už přestává všechno!“ rozkřičí se na vás ta paní, a ve chvilce kolem sebe vytvoří syčící fanklub holek stejného věku, které kolem vás začnou mávat francouzskými holemi a vystřelovacími deštníky.

Omlouváte se všem okolo. Za rozhodnutí svých rodičů mít dítě, za jejich výchovu, za to, že jste chtěli být ráno lepším člověkem, a samozřejmě za rozhodnutí pořídit si koloběžku. Když ale vjíždíme do stanice Vyšehrad, rozmlácená koloběžka se opět hadovitým pohybem vymrští vpřed a přelítne jak kosa Zubatý nad kočárkem s dítětem. Ano, je to sice tak metr dvacet bokem, ale rozpumpovaný dav si žádá lynč. Parta důchodců hledá po kapsách žlučníkové kameny. Situace došla už tak daleko, že někteří cestující odloží i své mobilní telefony a navážou vyčítavý oční kontakt.

Kapituluji. Stojím na Budějárně a čekám na bus. Všichni cestující jsou vítaní a nasedají, jen na mě řidič zařve: „Koloběžky tady nechci!“, takže se plichtím dál s tou svíjející zrůdou až k nejbližší pobočce pošty před Korporátem.

„A kde je teď do prdele ta moje zásilka? Jako, už potřetí čekám doma na doručení“ rozčiluje se dvoumetrový chlápek přede mnou. „Jak blbec!“ zakřičí a padne k zemi jak domeček z karet. (Přísáhám, že vám teď nic nezamlčuju, a že ho nepraštila po hlavě moje koloběžka).

Odhazuju jí na zem a spolu s další paní ho stabilizujeme. Dobrý. Mluví. Když přijme sklenici vody, na jeho hluboké loky fascinovaně zírá zbytek fronty a úřednic, jakoby šlo o mystické stvoření schopné plynule přecházet mezi oběma světy. „Zkusíte si sednout?“ Uf. Nakonec nebyla potřeba ani záchranka, a když se s ním loučím, smějeme se spolu spontánní antikampani, kterou pro Českou poštu právě vytvořil.

Takže jo, jsou lidi, co mají i horší rána, než já. Ale snad chápete, že na mravním ponaučení z bodu 3. si teda zatraceně trvám!

Jak utopit listonoše v zapékací míse

Nedávno jsem vám tady na blogu slíbila zvířátko. Víc zklamaný, než naše děti, už být nemůžete, tak pojďme na to!

Copak ta Psice asi pořídila, ptáte se zvědavě. Vsaďte se, že někteří mezi vámi už mají dokonce jasno. No fakt ne, není to morče, ani křečík džungarský. Chyba, kterou totiž můžete nevědomky a snadno udělat při výběru domácího mazlíčka svých dětí je, že si vystřílíte ostrý náboje ještě před dětma. Opravdu si myslíte, že by eM schválil konvenční domácí zvíře po dvanácti letech se zebřičkou australskou, která své bývalé spolubydlící chladnokrevně upižlala hlavu zobákem (a on to musel uklízet), nebo po šesti potkanech a jednom elektrickém šoku z napůl překousaného kabelu od lampičky?

Vraťme se na zem. Jediné zvíře, které je eM ochoten tolerovat, je tvor, co nemá pachové žlázy, tekutou stolici, neleze mu do pracovny a nežere tam koberec - a ideálně brzy přirozeně umře. Korýš.

„Triops jsou drobní korýši, kteří naši planetu obývají už 200 miliónů let“, čtu děckám epický úvod z uživatelský příručky na chov listonohů.

„Ten náš listonoš bude starej jak děda!“ hihňá se Čičman. „Listonoh“, opravím ji. „Neříkej dědovi, že je starej jako korýš z druhohor a neříkej ve školce, že máme doma zavřenýho listonoše na biologický pokusy“, důrazně varuji – což znamená v čičmaním překladu „řekni to i prodavačce v Žabce a sousedce pod náma hned jak bude příležitost“.

Další odstavce v příručce mi k tomu rozmáchlýmu úvodu už ale nějak nesedí.

„Listonoh je velmi citlivý na pH vody“, píše se tam. „Do akvária použijte pouze kojeneckou vodu, voda z kohoutku ho může zabít!“ vyhrožuje autor příručky. Ale ani s kojeneckou vodou z ledovce nemáte s listonohem vyhráno, milánkové. „Teplotní rozmezí vody musí být mezi 21 – 23 stupni“ diktuje zas ten odborník na triopy.

Chcípnou vám, pokud nasypete málo doporučeného prémiového krmiva, ale i když to s krmením přeženete. Korýš je nejspíš jako slušně vychovaný host povinován sežrat všechno, co mu naservírujete a pak někde v koutě za šutrem v akvárku potajmu exploduje. Co se stane, když použijete levný krmivo z neznačkových akva shopů, autor textu raději ani nezmiňuje.

„To se mi nezdá“, stěžuju si eMovi. „Myslela jsem, že to žije ve špinavý louži. Nebo jako kdo se s ním takhle frflal celých těch 200 miliónů let, než ty vajíčka dorazily poštou k nám?“ „Snad jen ten nesympatickej chlap, co psal ten návod“ usoudil eM.

Ale poučena, že se s listonošem musí jednat v rukavičkách, připravím sterilní akvarijní ekosystém v zapékací míse. A pak s bušícím srdcem a pocitem Stvořitele vhodíme s dětmi ampuli s vajíčky a otočím kolečko na radiátoru.

A přesně tohle se stane, když to necháte stát pět minut o samotě v dětským pokoji.

Podle dětí vezmou listonozi evoluci za pačesy a naučí se používat záchod včetně štětky.
A až se dostanou na tenhle level, nejspíš budou taky chodit za eM do pracovny a ožírat mu koberec.

„Radši jim do vody nic nedávejte“, zhrozím se. „Jo? A proč?“ zeptá se se zájmem Žmur, nakloní se nad akvárkem a pořádně si do něj kýchne, až hladinu zbrázdí bublinky slin jako malé motorové čluny.

„Dejte mi to“, přitisknu si mísu ochranitelsky k hrudi.

V pondělí se v míse nic nedělo. V úterý to většinu naší domácnosti povrchně přestalo zajímat. A ve středu se vylíhlo pět malých bílých teček s ocáskem a já jsem od té mísy nemohla odtrhnout oči jako Fleming od Petriho misky. Sypala jsem jim prémiové krmivo a přemýšlela nad jmény. No a…

Prostě, ve čtvrtek jsme zapomněli na noc v kuchyni zapnout topení. Pravda se ukázala být na straně nesympatickýho chlápka, co psal tu příručku. Dětskou lítost nad ztrátou kamarádů si jsem si představovala jinak. eM si dokonce hvízdal, když vylíval nebožtíky do záchoda. Ale to ještě nevědí, co všechno bylo součásti startovacího kitu. Tu druhou ampuli s vajíčky si nechávám na léto.

Když se z dovolený nevrátíte všichni

Minulý týden ve mně něco umřelo

Díky eMově schopnosti vyčmuchat nadpřirozeně levný letenky jste dneska mohli číst fantastický report z minulého týdne. Hemžil by se slovy paella, slunce, házení oblázků do moře, krmení racků, nebo večeře při zapadajícím slunci na střešní terase. Ale jak už tušíme, bude to dnes zase trochu z jiného úhlu pohledu. Dovolená z pohledu bolavýho zubu, jestli vám teda nevadí profláknout pointu už takhle na začátku. To už vám teda rovnou můžu napsat, že umřel. Škoda, měla jsem ho ráda.

Příběh o tom, jak jsem si všimla, že mám levou spodní šestku, se začíná odehrávat někde nad Francií ve výšce osmi kilometrů. Tehdy jsem poprvé zacítila něco, jako když horník přiloží flexu k uhlí na konci štoly.

„To je ale zvláštní pocit“, říkám eMovi a dětem, „jakoby mě zabolel zub“. A zpětně hodnotím jako mimořádně povedený sarkasmus, že mi to přišlo jen jako taková ta divná věc, co vám trochu zpestří nudných pět hodin v letadle. Abyste totiž pochopili: mně zuby nebolí. Jsem Mirka Dušínová, co chodí na prohlídky co šest měsíců a čistí si zuby mezizubním kartáčkem. Prostě ta malá nesympatická pipina, co od základky dostává od zubaře obrázky a vzorky nových past.

První den na pláži byl skvělej. Děti poskakující ve vlnách, zakopaný nohy v písku, Čičmanin obchod s mušličkama. Ve stínu sedí s omotanou hlavou šálou matka, která se před vašima očima začíná nenápadně měnit v Godzillu.

„No skvělý, klidně mě postříkejte celou moji bolavou čelist“, vyjeknu, když mě na obličej dopadne sprška od souboje eM a Žmura ve vlnách.

Druhý den jdeme tři kiláky na tajnou pláž. Tři kiláky v rozžhaveným kaňonu, kterým se prohání studený vítr od Atlantiku a převaluje v prachu cesty chomáčky trávy a vybělené kosti. Vepředu běží závod Žmur a eM, za nimi tanečním krokem poskakuje Čičman a zpívá si. Dalších 50 metrů není nic. A pak se vleču já, jako Rocky na konci prvního dílu.

Je to ten den, kdy dořvu nevinnýho lékárníka za to, že mi odmítá prodat opiáty. Den, kdy jsem měla k večeři tři Ibubrufeny, což byla jediná útěcha, co mi ten sráč byl ochoten vydat. V noci všichni tvrdě spali, unavení ze slunce, moře a zmrzlin. Já jsem seděla na střešní terase s placatkou rumu a svět mi připadal nevděčný a prázdný jako Dádě Patrasové první hod vánoční.

Usnula jsem vyčerpáním asi na tři hodiny a ráno se vzbudila v terminálním stavu bolesti. Měla jsem pocit, že mi ten horník uřízl flexou půlku hlavy až k uchu. A k tomu si připočtěte nechutnou kocovinu z medovýho rumu. Tak nějak jsem pochopila všechny ty lidi v konečných stádiích čehokoliv, co utloukli zdravotní sestru francouzskou holí a pak ji sežrali. Přehodnotila jsem zážitky z porodu. Ten proti tomu nebolel, jen tak trochu tahal. A za pár hodin skončil, ksakru!!! 

eM mně ke snídani opatrně naservíroval zbylé děravé plato ibáčů a vydali jsme se dlouhou, rozhrkanou cestou přes serpentiny k zubaři do Las Palmas. Na tom zubaři trval mimochodem eM – mně by stačilo utratit od místního veterináře ve vesnici.

„Máte pod zubem zánět, předepíšu vám antibiotika“, říká sympatická mladá zubařka. „A něco hodně silného na bolest, že ano“ dodávám s vděčným úsměvem.

„Pochopitelně, musela jste si toho za ty tři dny hrozně vytrpět“ odpoví empaticky.

Takže mi v lékárně sráč (a ten jeho posměšnej výraz jsem si fakt nevymyslela jen já, i když to eM tvrdí!) podává krabičku s antibiotiky a... Ibuprofem! „Adiós!“

Pojďte paní, budeme si hrát

Na cizí paní

Občas si s Čičman hrajeme na lidi. To je totiž největší rozdíl v hraní si s malým klukem. Se Žmurem jsme si v jeho pěti letech hráli na služebnu požárníka Sama. Stavěla se z Lega a v ideálním případě vypadala pokaždé stejně. Já jsem byla hlásič požáru – představte si mě jako dvě kostky, ze kterých vylezl papírek s časem a mapou požáru. Taky jsem byla automatem na sušenky, policejní sirénou a jen občas mi Žmur svěřil oživenýho panáčka, většinou zloděje.

Čičman po mě od začátku vyžaduje reálné 3D postavy. Princeznu Annu, otrávenou prodavačku v supermarketu, budoucího syna Martínka, věštkyni Jolandu, nebo zapomnětlivou babku s jezevčíkem. Mentální jóga!

Takže když spolu jdeme na vlak, ani mě s tímhle požadavkem na novou vedlejší roli moc nepřekvapí: „Mami? Mohly bychom si zahrát, že se neznáme? Já bych chtěla taky jednou cestovat sama jako dospělá.“

Tak určitě. Ale vy se bohužel neproměníte v cizí paní, co si zavýskne a zavolá Houbičovi, jestli jde na drink. Místo toho se proměníte ve stalkera, kterej jde sice na první pohled sám, ale ve skutečnosti se drží na dva metry přilepenej očima na pětiletý holčičce, co si se spokojeným výrazem běžně-cestuju-sama vykračuje po nástupišti. Když se zastaví, zastavíte se taky a nenápadně se hrabete v kapsách. Když jde rychle, běžíte a nadáváte si, k čemu jste se to zas nechali ukecat.

Ve vlaku si sednete tři sedadla od ní a snažíte se laserovým pohledem proskenovat spolucestující. Tak kdopak tady vypadá jako pedofil? Kdo z nich by ji mohl unést? Samozřejmě nikdo, protože největší úchyl, co se podezíravě rozhlíží okolo a rád by se cizí holčičky zmocnil, jste široko daleko jenom vy.

A víte, co je v tomhle okamžiku nejvíc nespravedlivý? Když vám pípne mobil a dřív, než stihnete odpovědět, vám cizí holčičku přivede s vyčítavým pohledem průvodčí a všichni zainteresovaní cestující okolo se na vás po zbytek cesty koukají přes prsty jako na chladnokrevnou bestii.

Už si nikdy nebudu nic myslet o matkách, co si nepřejí být obtěžovány dětmi a místo toho zírají do mobilu! Amen.

Závod ledních víl

„K čemu vám bude, když budete umět bruslit?“, zodpovídám dotěrné otázky dětí cestou na kluziště. „Co to je za otázky? Vzpomeň se na Elsu z Ledového království“, poradím Čičman.

„A ty na Jardu Jágra“, obrátím se ke Žmurovi. „Jágr?!“ zopakuje s despektem Žmur. „Jo, ten chlápek, co prodává žvejkačky“, dodám dotčeně, protože tuším, že bruslení se u Žmura moc nechytne. Rozhodně ne na první pokus.

Padají strašně. Oba. Za první půlhodinu je to tak široká paleta pádů, že byste z toho natočili speciál skryté kamery. Padají formálně na zadek, ale občas prosviští vzduchem jako klan létajících dýk a narazí se o mantinel o nezvyklé části těla.

A teď se pozná, kdo má načteno z archívu. Kdo má, tak si vzpomene na krátké působení pětileté Psice v dětském akrobatickém oddílu na Maloměstě. Krev, pot a slzy utíraný do rukávu trikotu, co máma přešila na stroji ze svých starých plavek. Na závodech jsem skončila poslední a jako cenu útěchy jsem dostala připínací odznáček s bruslema, zatímco holčičky na prvních třech místech plyšový medvědy s mašlí. To mě spravedlivě dosralo, a jak všichni kromě mý mámy a trenérky empaticky pochopíme, odznak jsem rozdupala bruslí a propukla v hysterický pláč, posmrkala si trikot a ve velkém finále jsem byla potupně odtažena z ledu (a jak znám socialistické metody výchovy, nejspíš mi za tu ostudu nejspíš jedna přilítla v šatně).

Řekli byste, že s takovou mírou outsiderovství musím být aspoň skvělá učitelka, ale já a děti jsme o mně místo toho s překvapením zjistili, že jsem netrpělivá hajtra. Žmur to po hodině odmávnul s tím, že bruslení v souvislosti se změnou globálního klimatu stejně není dovednost, se kterou by lidé v jeho věku měli ztrácet čas. Čičman byla jiná. Zatvrzele se naučila aspoň chodit po ledu dokola.

Na příští bruslení už tedy jdeme jen my dvě a brzy ráno. Nejsme samy. Na ledě jsou dvě černošky, děda a pár tatínků s malýma holčičkama. Všechny se synchronizovaným chvěním nohou pomalu posouvají okolo mantinelu a Čičman před nimi klape jako poník v cirkusu. Se zbytkem lidí, co nejsou Elsa, si uvědomíte, že tohle je příležitost.

Jako první ji chytí za pačesy děda. Rozjede se a vysekne přede mnou odvážnou otočku, za kterou by nešel domů v kabátu z ostudy ani Wayne Gretzky. Odrazím se od zoubků, překládám a pozadu vletím mezi dva tatínky, co zabrzdí rychlojízdu před mantinelem tak prudce, až se poník, formace princezen a černošky s leknutím na chvíli zastaví, než si zase povytáhnou čepice nad oči a pokračují ve své slow motion projížďce. Chvíli pronásleduju v ďábelském tempu Wayna, chvíli si jedu obloučky pozadu, a když už jsem krůček před rozhodnutím vyzkoušet si skoky (a vyrazit si dech, nebo zuby, zase si nemyslete, že úplně postrádám sebereflexi), tak vyhlásí údržbu ledu. Děti si nás rozeberou a odvádí na lavičky. Wayne na mě zamává na rozloučenou.

„To jsme si krásně zabruslily, viď?“ shrne ten sportovní zážitek Čičman. „Viděla jsi, jak jsem dojela jako první v našem závodu ledních víl?“ I přes tu drásající bolest zkrvavených kotníků a jelito na boku mi konečně došlo to, co jsem nepochopila v pěti. Bruslení není o žádný podělaný technice. Je to o snech!

Zrzouni

Skoro byste řekli, že se to v mrazu nemůže stát. Ale některý věci, třeba domácí nanuky, nebo mrtvoly vašich nepřátel, tuhnou posraně pomalu!

Pokud bydlíte blízko parku, tak dobře víte, že jsou zrzouni pouze jedním z poddruhů říše psích výkalů. Dokonce nejsou zdaleka tak rozšíření, jako hnědáci, kterým ubírá na síle zácpa a výběrové granule rozmazlených pražských čoklů.  Zrzouni jsou svatý grál.

Přírodní produkty opravdových potomků vlků. Ti k večeři nežvýkají sušené býčí penisy a vitamíny na pěknou srst. Rozsápou na cucky mopse v károvaným svetru, koženou peněženku italskýho turisty a sáček s odstříkaným mlékem, co někomu vypadl z kočárku. A pak v parku nakladou hovno se superschopností změnit vaše zaběhnuté trasy tak nenápadně, že to považujete za svůj vlastní super nápad.

„Dneska bychom mohli jít do školky přes park“, navrhla jsem Čičman.

„Čemu se směješ?“ ptám se pod ptačím krmítkem (Jak rafinované! Hovno vás právě donutilo zvednout zrak mimo minové pole.)

„Lekla jsem se, že jsem šlápla do toho obřího oranžovýho hovínka, ale tos byla ty, mami!“

Zrzoun na cestě pod vaše nohy.
Rexíku, díky za dnešní ráno!

Dárek pro maminku: Dubové pouzdro na občanku

Ahoj všem kutilům a truhlářům! Dneska si povíme, jak vyrobit trvanlivý obal na občanku z dubového dřeva.

Budete potřebovat dvě děti, městský úřad, časovou tíseň, pár lidí z ulice – a nezapomeňte na občanku!

Já jsem si ji připomněla radši dvakrát, aby se, nedejbože! nestalo, že budu z úřadu odcházet s nepořízenou, když jsem šla s našimi dvěma výtečníky zažádat o dětské cestovní pasy.

Takže stisknu na ten bazmek na vydávání lístku. Nedovolím dětem, aby na bazmek mačkali desetkrát po mně, čímž by vygenerovaly deset dalších fiktivních zákazníků a zbytečné vysvětlovačky u úřednice. Nedovolím jim ten lístek dokonce ani sníst. Způsobně si sednu a položím vedle sebe požadované dokumenty a formuláře. Taky byste tím považovali své rodičovské povinnosti za splněné?

Vlastně mohlo nastat jen pár neočekávaných komplikací. Na úřad mohl vjet varan komodský na motorce a naše děti mu mohly do kola strčit klacek. Ale to se nestalo. Ten rozčilenej plaz by je za to klidně mohl po právu sežrat, a pak si párátkem vyšťárat ze zubů jen bambuli z kulicha, ale to se bohužel taky nestalo. Místo toho mně Žmur zaklepe na rameno a povídá: „Čičman ti ztratila občanku.“

„Jak ztratila?“ ptám se zmateně. Naše pořadové číslo bliká na terminálu.

„Emmm, mně ta tvoje kartička omylem spadla do škvíry“ zapípá Čičman hlasem sýkory modřinky. Třesoucí se sýkorčin pařátek ukazuje na půlcentimetrovou mezeru v dubovém sarkofágu, na kterém sedím. Škvíra vede do té dřevěné kastle uprostřed a celé to váží okolo 300 kilogramů.

A to je příběh o tom, jak jsem se proměnila ve varana komodského. „Šmarjá, to nemůžeme jednou někam přijít normálně? Já tě zabiju!“ plivu své jedovaté sliny po Čičman.

„Ona vám tam hodila občanku? Jako fakt?“ Pán, co stojí u vedlejší přepážky, potlačuje smích. Beru na sebe zpátky lidskou podobu a odrovnáme se nad tím oba. Potom se k nám přidá na partičku smíchu ještě pán B, co má dokonce kapesní šroubovák a hned se aktivně ujme úkolu celé zařízení demontovat. Pak že jsou lidi v Praze anonymní dav, co vám chladnokrevně vytrhne kabelku a zlatej zub, když umřete na ulici.

„Konec! Všichni okamžitě přestaňte dělat, co děláte!“ ozve se za námi hlas jednorukého vrátného. Pán A udělá tři kroky vzad. Pán B schová šroubovák do rukávu. Já je přestanu povzbuzovat a děti se přestanou smát.

„Co si vůbec myslíte, že tady jako děláte?“ diví se vrátný. „Nemůžete přijít na úřad a jen tak tady rozebrat nábytek. Je to památkově chráněná historická komoda!“ Za cukání koutků pánů A a B mu zopakuji odstavec 4 až 7 dnešního příspěvku. „Tak to ale budem potřebovat pořádnej vercajk, ne takovýdle vořezávátko“ prohodí vrátný pohrdlivě na adresu šroubováku na klíčích.

„Tak to budeme potřebovat spíš elektrickej vercajk“ shrne to ještě jednou za čtvrt hodiny. „Údržbář bude až zejtra“, pokrčí rameny. „Ale smiřte se s tím, že je možná po ní. No, příště zkuste děti rači uvázat venku k zábradlí, až budete potřebovat něco vyřídit“ loučí se s námi a mává.

Takže jdeme domů. Bez pasů a s občankou ulitou v památkově chráněném dubovém penálu.

„Ty Čičman“ krájím brambory k večeři. „Můžu se tě na něco zeptat? Slibuju, že se nebudu zlobit. Jak ti tam ta občanka mohla sama spadnout?“

„Já jsem ji tam strčila.“

„???“

„Prostě mě jen zajímalo, co se stane dál. A byla jsi skvělá, mami!“