Em v nesnázích: Narozeninová přepadovka

„Mě už ty narozeniny stejně vůbec nebaví“, nebo „Žádný dárky, dobrý dárky“. Přesně tohle musíte poslouchat už od léta, pokud žijete s eM v jedné domácnosti. A za tohle všechno může jen fakt, že eM konečně prozřel a dospěl do fáze, kterou má většina lidí odžitou někdy okolo devatenácti let.

Narozeniny jsou totiž marketingovej podvod na lidi, tečka. Stejně jako vánoční kolekce přebalená do srdíčkovýho staniolu na Valentýna, morbidně obézní Santa Claus v dodávce Coca Coly, nebo drásající Alzák s megafonem, abychom nechodili pro příklad daleko. Narozeniny jsou vynucená každoroční oběť za to, že jste přišli na svět, o což jste se mimochodem taky nikoho neprosili. Duhový dorty z mimibazaru, konfety, dárky, co nechceš a narozeninový přání z pojišťovny. Tak na tohle všechno eM přišel až letos.

Nechci se tady považovat za protřelýho narozeninovýho hejtra, ale jako introvertní děcko s knihou pod paží jsem navoněnou bídu tradičních oslav prokoukla už dávno, a tak jsem se rozhodla stát se v tomto ohledu znechucenému eM průvodcem. Protože jediný narozky, který dávají smysl, jsou tak strašný, že si na příští rok ještě s pokorou poprosíte o vtipný ponožky a kuřáckou pusu od tety Bláži.

Takže, jaké ingredience si nevyžádanou narozeninovou oslavu hrůzy nachystáme? Jednu vietnamskou večerku, pobočku Žabka, Chovatelské potřeby a náš kultovní výčep Na růžku. Za pomalého míchání přisypte kamarády z Brna, hlídačku dětí a s uspokojením sledujte, jak zlátne kůrka zlomyslnosti osloveného personálu. Pod kotlíkem udržujte baterii vašeho mobilního zařízení nabitou na maximální výkon.

1. Prostor pro zklamání

Nechte eM, ať si měsíc myslí, že se budou inkriminovaný den slavit narozeniny. Zadejte do prohlížeče v jeho notebooku hesla jako „vtipné trenýrky“ nebo „tričko se super tátou“, budou se mu zobrazovat minimálně do narozenin a s trochou štěstí až do příští reinstalace Windows. V předvečer Dne D vyřiďte nepřiměřeně dlouhý, hlasitý a nudný telefonát s kamarádkou. Potom jděte za eM: „Je mi to fakt hloupý. Nemohli bychom tu oslavu přeložit na sobotu? Gábina má zase PMS a nemocnýho kocoura. Slíbila jsem jí, že to probereme… Promiň, vím, že ses těšil. Pohlídáš večer děti?“

2. Hlídačka vykopává

Místo za Gábinou vyrážíte v pátek večer před barák na generální zkoušku. Zažeňte zmateně pobíhající Brňáky do parku, připomeňte personálu možnost zneužít oslavence k úklidovým pracím, nebo ponižujícím úkolům podle vlastní invence. A hlavně se nesmějte, až bude domluvená hlídačka dětí do mluvítka u zvonků křičet na eM, že se má oblíknout a okamžitě vypadnout ven. „Tohle je narozeninový přepadení a jsem nahoře do dvou minut, tak ať seš převlečenej“ dořve ho Kristýna. Na začátek slušný výkon!

3. Žabka vrací úder

V kompetenci našeho oblíbeného prodavače Karla v Žabce bylo předat vzkaz s dalšími instrukcemi. Karel se tomu ale jako vždy postavil lstivě a nechal eMa opakovat tajné heslo „černá volavka hledá agenta Foxe“ před nastoupenou frontou lidí hned několikrát, než mu předal obálku. Myslím, že si po pátku začne řada lidí šuškat o tom, že Žabka zařadila mezi podpultový prodej drogy.

4. Lekce vietnamštiny

  

Musím říct, že u některých úkolů jsem se zapotila daleko víc než eM a tohle byl jeden z nich. eM měl přečíst větu ve vietnamštině („Dobrý den. Jak se máte? Já se jmenuju eM a hledám Psici. Kde je? Děkuju! Šťastný nový rok!“). Věta vznikla amatérským překladem z online turistického slovníku vietnamštiny a majitel večerky mi ji nejdřív dvakrát seškrtal a potom mě dalších deset minut mučil nad správnou výslovnost. Výsledek? eM heslo nečetl, ale zbaběle na papírku! Tssss.

5. Přihrávka Na růžku

Narozeninová karma díkybohu funguje. O co jednodušší si to eM udělal ve večerce, o to horší to měl v našem výčepu, kam by podle svých vlastních slov nikdy dobrovolně nevkročil. Vidíte – vkročil a po vyslovení tajného heslo se kolem něj semklo těsné kolečko místních alkoholiků. „Panáka, panáka“, skandoval údajně dav v čele s bezzubým vozíčkářem. „Já bysem chtěl taky narozeninovou oslavu po hospodách. Klidně bych vobešel celou Prahu“, přiznal mu tam potom zasněně chlapec Jarda s poblitým tričkem.

6.  Tah na branku v Chovatelských potřebách

Na růžku dostal eM balíček, ve kterém byla maska psa a stovka. Jak správně tušíte, neoctly se tam náhodou. eM v masce retrívra vchází do Chovatelských potřeb, zatímco jste schování v křoví a doufáte, že tam nebude nějaká útlocitná zákaznice s čivavou, co eMa sejme podpatkem, nebo zavolá rovnou policii. eMův poslední úkol zněl předat peníze pro sbírku na jeho psí příbuzné v nouzi a říct si o kopeček játrové zmrzliny. A jak už správně víte, ta se podávala právě ve vedlejším parku.

Shrnutí za eMa? Největším překvapením prý bylo, že u nás ve výčepu točí fakt dobrou dvanáctku. A potom řekl něco, čeho bude za rok škaredě litovat. Prý to čekal po úvodním výkopu Kristýnou ještě horší. Takže – nemáte někdo náhodou telefon na Ukrajince s dodávkou, co by byli ochotní podílet se na takovým malým neškodným únosu?

A novým maskotem Chovatelských potřeb se stává...

Nad dopisy čtenářů: Světové centrum řešení proroka Uga

Komentáře pod posledním postem mě donutily popřemýšlet o vás, mých čtenářích. Prý jste zvláštní lidi, říkal Galahad.

Všechny ty roky mé špatně kontrolované závislosti na psaní díky vám urodily nejen spoustu dobrých tipů, rad, nasměrování, pár osobních srazů, ale i tak pozoruhodné a nedostatkové věci, jako jsou náušnice z mamutoviny, domácí konopná mast, nebo kamarádka F.

Co na to říct? Prostě díky. Navíc to vypadá, že se čtenářská bublina dobrých skutků nafoukla už do globálních rozměrů. Jak jste si mohli všimnout v komentářích pod minulým postem, čtenářku Aishu natolik zasáhla hloubka mých příběhů, že mi nezištně nabídla pomoc svého magického přítele, proroka Nosa Ugo. (Nebudeme si tady na nikoho ukazovat prstem. Ale ti z vás, kdo mi svého osobního proroka ještě z jakýchkoliv důvodů nenabídli, by se nad sebou právě teď měli zamyslet.)

Protože kdo jsem já, abych si mohla dovolit odmítnout upřímně míněnou pomoc?

Své nové přítelkyni Aishe jsem tedy obratem odepsala:

Milá Aisho,

tvůj komentář na blogu jsem četla jedním dechem. Manželův spolupracovník je prohnaná ničemnice a nedivím se ti, že nemůžeš zapomenout, jak obnovit bolest. Díkybohu za tvého přítele, který má blízké vztahy s magií. 

Děkuji ti za tvou nabídku a doporučení. Zvažovala jsem, zda navrátit ztracenou přítelkyni z dětství, pohlavní chorobu, nebo raději fybroid? Nakonec jsem se rozhodla poprosit tvého magického přítele o pomoc s navrácením našeho domácího mazlíčka, pavouka Zbyňka. Jako pozorná čtenářka mého blogu jistě víš, že nám utekl před dvěma týdny a od té doby jako by se po něm slehla zem. 

Budu se těšit, až budu i já moci svým přátelům hrdě napsat, že je náš Zbyněk zpět. Za to stojí všechny bylinky, kořínky ï zaříkání. S důvěrou Tvá Psice“

Aisha už se bohužel zpátky neozvala, přestože by mě zajímaly šťavnaté detaily manželovy nevěry. Zato se mi ozval přímo její magický přítel, sám velký Nosa:

Dobrý den, jmenuji se Prophet Nosa Ugo a jste vítáni v mém centru řešení .... jak mě můžete pomoci přivést zpět se svým psem, nejprve bych chtěl získat vaše celé jméno a jméno  i vašeho psa, abych mohl zkontrolovat, v čem je problém, a vrátit vám odpověď.

Popravdě, čekala bych, že prorok ze světového Centra řešení bude vědět, že se v úvodní poptávce psalo o ztraceném pavoukovi a ne o psu. A vůbec. Potřebuje kvalifikovaný prorok vědět, co mě trápí? Nenosí Nosa Ugo na firemním tričku placku "V ZÁCVIKU", stejně jako poštovní úřednice? Vnitřní pochyby jsem si rychle zakázala. Zřejmě drobné nedorozumění vychází z délky mezikontinentálního optického kabelu, jenž nás propojuje a ohromujícím počtu všech dalších klientů, kteří zkrátka potřebují účinné řešení stejně jako já:

Dobrý den pane Ugo!

jsem moc ráda, že jste se mi tak rychle ozval zpátky. Moje celé jméno je Jana Nováková. Co se týká našeho psa, za jeho největší problém lze označit fakt, že již zemřel. Celým jménem se jmenoval Brit a žil 17 let, což je na labradora velmi slušný výkon, jak jistě uznáte.

Obávám se však, že po tak dlouhém životě si sám Brit již nebude přát být přiveden zpátky a jsem si téměř jistá, že o jeho doručené ostatky nebude mít zájem moje matka.

Ale možná jde jen o drobné nedorozumění. Ztracený domácí mazlíček je totiž pavouk. Jeho celé jméno je Zbyněk. Pavouk Zbyněk byl ochočený, chodil se k nám mazlit do postele. Miloval banány a mléko. 

Mohl byste prosím zkontrolovat, kde se Zbyněk nachází a vyřídit pozdravy od celé rodiny pro našeho psa?

Děkuji za vaši ochotu! Jana Nováková

Tenhle mail jsem Ugovi napsala spolu se smíchem vykuckanými doušky kávy dnes ráno, proto se dnes sice neradi, ale bohužel neodvratně rozloučíme s tím, že neznáme magické kořínky, ani malé oběti, které mi dopomůžou ke Zbyňkovi, stejně jako si pomohla Aisha k manželovi. Můžeme společně jen doufat, že se k ní spolu s mužem nenavrátily pohlavní choroby. 

Ale. Už příští týden o eMových narozeninách a snad se dočkáme i Zbyňkova hrdého návratu ze světového centra řešení. Stay tuned!

Zázraky pod modřínem

Minule jsme skončili ve vagónu Českých drah, kde to mají s klimatizací podobně jako to měl můj děda s třemi fungl novými páry vlněných papučí ještě s vánoční hvězdou na krabici: Studeného vzduchu by mohlo být dost, ale byla by ho škoda, když máme ještě všichni dost kyslíku o teplotě 35 stupňů s příchutí psího pižma a potu, nad kterým dávno ztratily kontrolu i antiperspiranty s hlinitou solí.

A ve speciálu „jak napsat post v extrémních podmínkách“ budeme pokračovat i dnes. Po mé pravé straně stojí Karlík. Bystrý dítě, který to jednou někam dotáhne, minimálně na zdánlivě žoviálního vyšetřovatele, co z vás vytáhne pravdu i za cenu, že kvůli tomu ohne ústavu základních práv a svobod. 

„A tetó“, začíná Karlík vyšetřování a systematicky přejíždí ukazováčkem po touchpadu notebooku, čímž vytváří v textu dramatické efekty a přesmyčky. „Copak to zase píšeš? Zase něco pro toho naštvanýho chlápka, kterýmu jsme se dovolali se Žmurem, když jsme si půjčili tvůj telefon jako vysílačku?“ Po tomhle úvodu se ke mně zpravidla shluknou i další členové šestihlavého dětského gangu. Někdo se ptá, jestli se dá v zavřeným notebooku topinkovat chleba, někdo jezdí s myší jako s autíčkem a Čičman nad tím vším zpívá zvonivým hláskem „Pásli ovce Valaši, při betlémskej salaši“. 

Všechno je to jen o srovnání. Myslím, že snažit se o psaní v tom vlaku bez klimatizace to bylo vlastně nakonec docela fajn. Někdy přemýšlím i o tom, jaký by to bylo psát během waterboardingu. Možná docela příjemný, pokud by to bylo bez dětí a bez koled.

Ale potom je tady spoustu dalších věcí, které byste museli vidět na vlastní oči. Les, kam se ještě neprokousal kůrovec. Stará studna s nejlepší vodou na světě. „Mně teda nechutná“, přerušuje mě teď Žmur, který jako jediný ze zírajícího gangu umí číst. „Napiš, že je málo chlórovaná.“

Máte to mít, ale hlavně jsem vám chtěla napsat, že svět je o srovnání a taky o okamžicích, které si zapamatujete až do konce života. Vím, že si za pár let nevzpomenu na moření, utrženej kabel od myši a pravděpodobně ani na vánoční koledy. Ale do konce života si budu pamatovat na to, jak jsme šli večer se Žmurem ke kapličce čekat, až za námi dojede eM.

Když jsme vycházeli, bylo to léto jako od Boženy Němcový. Babička na lavičce pod lípou, snopy obilí a chvějící se horký vzduch. Potom se přes slunce převalily první težký mraky. „Já ti nevím, jestli spíš obludně nezmokneme“, říkám to na rovinu, ale Žmur mě uklidňuje, že u kapličkou stojí modřín, pod kterým bylo sucho i po minulý velký bouřce. „Úplně suchá hlína, chápeš to?“ rozumuje Žmur. „To asi proto, že je tam ten svatej obrázek.“

„Hm, to jsem si sebou mohla vzít ten utrženej kabel a myš, jestli by to nesrostlo, když se tam dějou zázraky“ utrousím zas já a potom začne pršet. Něžně. Postupně víc. Dobíháme ke kapličce. Nakonec se nad námi zformuje černá deka na obloze, jako když nad vámi přelétá hejno holubů a všichni se vám na povel vyserou na hlavu třikrát za vteřinu. I ta bouřka je tady jako od Boženy Němcový!

Nejspíš vás stejně jako mě nepřekvapí, že se žádný zázrak se suchou prstí pod svatým obrázkem nekoná. Všude kolem nás lejou proudy vody, unáší bahno a mravence, do toho všeho hřmí a Žmur mi zařve do ucha: „Skrč se!“ 

Zakryje mi hlavu a záda svou bundou. Sedím na bobku, objímám jeho ledový nohy, hýkáme spolu smíchy a vím, že právě tyhle chvíle stojí za všechny urvaný kabely a falešně zpívaný koledy na světě.

Za druhý zázrak se dá počítat, když se ze zatáčky vynoří stříbrná Astra a za pár sekund už vytváříme rozpitý louže na sedadlech. „Já jsem to věděl už zdálky, že jste to vy" kroutí hlavou eM. „Věděl jsem, že nikoho jinýho by nenapadlo schovávat se v lijáku pod děravým modřínem, když je za zatáčkou dvacet metrů od vás zakrytá autobusová zastávka!“

Návrat velkého Zbyňka

Jestli tento týden postrádáte vaši pravidelnou dávku křivdiček a sebelítosti, hodí se na vysvětlenou napsat, že jsou děti od minulého pátku na chatě. Čtete správně, jde o každoroční týden bezdětné reality show, kdy jsme s eM vytrženi z přirozeného prostředí sourozeneckých hádek, rozházených spoďár po parketách a v noci nechodíme na záchod se zapíchnutýma sněhovýma vločkama Disney Frozen v chodidlech.

Ze začátku máte problém uvěřit. Když jíte sladkosti, schováváte se. Ve vlastním bytě, smutný. Když máte sex, schováváte se. Když začne protivnej vetchej plyšák zpívat svoji odrhovačku „Boby je kamarád, pojď si s Bobym hezky hrát“, schováváte se. Ale pak vám dojde, že jeho nouzová páka na debilní písničky se spustila jen díky tomu, že je pod polštářem, na kterým máte sex. Týden bez dětí!

Je to krátká životní etapa, na který není zajímavej jen sex, od toho máte jiný blogy. Zajímavá je na něm proměna našeho ekosystému a návrat původních biologických druhů.

Pouhých pár dnů stačilo na to, aby se zazelenala většina pokojových rostlin (vyzařují děti přirozenou radiaci, nebo květinám nesvědčí zálivka z rozpuštěných vodovek?). V koupelně se nesměle začínají tvořit souostroví růžové plísně, na kterou si ještě vzpomínám z dob spolubydlení s Houbičem. I tenkrát se dělo tolik zajímavých věcí, že se uklízelo jen před ohlášenou návštěvou. A když jsme u návštěvy, nesmím z našeho repatriačního seznamu vynechat našeho ochočenýho postelovýho pavouka Zbyňka.

Zbyněk se od ostatních členovců odlišuje tím, že mu v jeho prodloužené míše chybí ten základní instinkt, díky kterýmu drtivou většinu hmyzu nezabijete prostým máchnutím ruky. Strach a rychlost. Zbyňka si můžete představit spíš jako morbidně obézního hráče dětského basketbalového týmu. Sedí na střídačce, zoufale se nevejde do školního dresu a s bezprostřední vděčností se od vás nechá pozvat na zmrzlinu. Nezapadá do svý taxonomický karmy. Je to jedinej pavouk, jehož přítomnost jsme s eM. odhalili díky tomu, že nadzvedává přikrývku, když k nám večer jde do postele (true story!)

Naposled jsem ho viděla, když mu Žmur postavil vězení z Lega. Potom náhle odešel, stejně jako rýmovník na okně. Těžko říct, jestli se urazil a vyskočil z okna, nebo teď jen vylezl z úkrytu, odkud ho vysekali řemeslníci při výměně oken. Jistý je jen to, že už druhou noc jsem se probudila s něčím chlupatým, co si to šine přes můj obličej. Že je to Zbyněk, jsem odhalila až za svítání, kdy jsem chlupáčka odhodila na eM a zblízka jsem s vědeckým zaujetím sledovala, s jakou důvěrou pokračuje v chůzi přes jeho pootevřené rty. Už jste slyšeli o tom, že každý z nás tímhle způsobem sní šestnáct pavouků za noc? Nemyslím si. Zbyněk je jen jeden.

Doufám, že jste dnešní obzvlášť napínavý příběh docenili. Vzniká za jízdy ve vlakové soupravě Českých drah, což bývá zárukou autorsky plodného prostředí. Navíc nefunguje klimatizace, takže tu všichni sdílíme jen jeden slabý wi-fi signál, páchnoucího jezevčíka a spoustu, spoustu potu. Příště si povíme o tom, kolik rozdílů najdete mezi bezdětným týdnem a týdnem se šesti dětmi na chatě a ještě o trochu později o tom, proč jsou letošní eMovy narozeniny v režimu přísného utajení. Stay tuned!

Plasťáky

Znáte tu větu, která odstartuje řetězec reakcí, obvykle apokalyptických rozměrů? Třeba takový to: „Právě jsem si udělala těhotenský test“, „Revize jízdenek“, nebo „Nevíte někdo, kam zmizela ta chytrá modelína?“.

Náš pan domácí to odstartoval takhle: „Rozhodl jsem se, že vám nechám vyměnit ty starý vokna. To budete koukat, jak se vám to bude koukat!“

O tom, že budeme koukat, jsem vůbec nepochybovala. Jedinečnou podívanou totiž nabízely v podstatě všechny pokusy o oživení našeho bytu. Vzpomeňme třeba na nenápadnýho chlápka, co přišel na revizi kotle. Před odchodem tvrdil, že je kotel „čistej jak slovo bóži“, ale zapomněl zmínit fakt, že černý mastný prach vyklopil z kotle přímo do lamelovýho botníku pod ním.

Naše výměna oken začala tak, že přišli v únoru dva chlápci s metrem a potom se několik měsíců nedělo nic. A to až do předvečeru Dne D, kdy se majitel rovzpomněl nás informovat, že přijdou na druhý den v osm ráno řemeslníci. Vlastně je to nejlepší postup: Nestihnete se nervovat, že budete mít všude prach a špatné vztahy se sousedy. A já se mohla těšit, že se na svůj páteční home office konečně nebudu cítit osaměle.

Moji páteční společníci se opřeli do zvonku už v 7.15, což mě naplnilo obdivem. A na tyhle šikovné hochy, co dřou na náš HDP v hodinách, kdy běžný obyvatel Prahy sedí leda tak na záchodě s kartáčkem na zuby v puse jako já, na ty my si stěžujeme jako na flinky a šlendriány. Tsss.

Brzy se však ukázalo, že to s honěním HDP v časných ranních hodinách nebude zas tak horké. „Dobrý den, kafe máte?“ ptá se přepadle menší z nich, kterého budeme z nedostatku invence nazývat Jardou. „Pro mě rovnou čtyři lžičky“ seznamuje mě se svou kofeinovou závislostí Franta. Oběma jsem přihodila bonusovou lžičku navíc, ať to máme všichni rychle za sebou a diskrétně nechala hochy s okny o samotě.

Podle zvuků, které se z vedlejšího pokoje linuly, byste čekali, že Franta s Jardou v kofeinovým rauši načrtli a sestavili buldozer z kuchyňských spotřebičů, který se jim povedlo uvést do chodu a právě pracují na odstranění obvodových zdí našeho domu. Řekli byste to i podle oblaku prachu, který se vznášel pokojem jako jejich svatozář a kusů omítky rozmetaných po pokoji. „Normální proces“, komentuje Jarda a Franta dodává zlomyslně poznámky o tom, že si tady někdo pěkně zauklízí.

Fajn, to by se všechno pod normální proces dalo zamést, kdyby k nám otevřenýma dveřma nevběhl výčepní z naší půlhvězdičkové hospody Na Růžku. „Ste se“ (nádech-výdech, k nám do pátýho patra ještě nikdy nevyběhl) „zbláznili, ne? Co se to tady jako děje?“ Jarda s Frantou se podívali na mě. „To tadyk pani…“

„To tady pan majitel“ opravila jsem Frantu, „se rozhodl, že nám vymění okna.“

„No já jen, že si zákazníci dole na zahrádce stěžujou, že maj omítku napadanou v pivu a pana Bartoně trefila ňáká hrouda přímo do ramene!“ zahulákal výčepní a podle hučení rozlíceného davu na chodníku měl většinovou podporu.

„A má pan majitel vůbec úředně potvrzenej zábor chodníku?“ tasil na mě bojovně krabičku cigaret a jednu tím elegantně vyklepal.

„Jé, tady se může kouřit. Moh bych k cigárku poprosit ještě vo jedno kafíčko?“ zeptal se Franta bez skrupulí.

Kouření jsem zakázala, dala vařit vodu a povolala majitele. „Ne, zábor nemáme. Samozřejmě, že nechceme, aby si štamgasti stěžovali na čistotu sklenic. Ani nechceme vidět rameno pana Bartoně. Tady pánové si to přijdou udělat… kdyže máte volnej termín? Ém, za měsíc.“

Takže máme jako správný styleři prázdninový design našeho sladkého domova na měsíc dotažený až do posledního detailu. A jak správně předpověděl pan domácí, koukáme, jak si to koukáme!

Všimněte si rustikálních cihel po obvodu rámu, odkazujících

se na prázdniny u babičky na venkově. Nebo ve squatu.

Hodný, zlý a ošklivý

„A tu ptáček poznal, že kdo má velké smutné oči – ten není zlý“

Alois Mikulka: O smutném tygrovi

„A kam se chystáte na prázdniny vy?“ Zeptala se učitelka znalecky protřepávající kelímek dětského šampáňa při loučení s předškoláky a Čičman jako stachanovec hrdě prohlásila: „Do Ostravy! Maminka nás chce vzít na prázdniny na šachtu.“

Asi vám ani nemusím popisovat vyděšené pohledy lidí po konfrontaci s tímhle plánem. Moje máma třeba prohlásila, že je to jsou zase ty moje nápady, plnit nevinné hrudní košíčky uhelným prachem a metanem, protože pro mámu je bio hazard i muzeum hornictví na Landeku. Muzeum děti přitom zaujalo hlavně skupinkou Rusů, kteří se ztratili v jedné z bočních šachet a vyvolali u našeho hornického průvodce zával lokálních vysokokalorických vulgarismů. Žmur je po prohlídce zapsal do turistického deníku, aby nezůstaly nikdy zapomenuty, takže další trapné chvíle čekám na začátku září, až se učitelka zeptá, jak na těch prázdninách bylo.

Naše cesta havíře pokračovala přes Třinecké železárny do Beskyd, konkrétně malé vesničky pod Javorovým vrchem, kde Žmur konečně mohl sundat kšiltovku z obličeje, kterou nosil v Třinci ostentativně jako respirátor a tím mařil veškeré mé snahy o krátký přízvuk a zamaskování vysmívaného faktu, že jsme přijeli z Prahy.

Najít pronajatou chalupu nebyl problém. Byl to ten zdaleka nejhlasitější pozemek, jaký byste si na klidnou rodinnou dovolenou přáli. Na zahradě sebou smýkala (ráda bych použila slovo pobíhala, ale to by si nesměla zuřivostí užírat vlastní ocas) bestie (ráda bych použila slovo pes, pokud by nešlo o šlachovitého MMA zápasníka, co se tvářil jako kříženec ukrajinského vymahače dluhů s pásovým rypadlem).

„Nebojte, on je hodný“, vítá nás majitelka panství a zavře Vymahače tou dobou už v anafylaktickém šoku z naší návštěvy do jeho privátní oplocené zahrádky s boudou. „My dneska odjíždíme pryč, ale zítra ho přijede Dcera nakrmit. „Asi bych ho nepouštěla být vámi…“ dodala a obě jsme zachmuřeně sledovaly, jak Vymahač vztekla škube klacek na třísky.

„Děti, tohle je velmi nebezpečný bojový pes“ říkám po jejím odjezdu metr od plotu a snažím se nenápadně zajistit vrátka drátěným okem, dokud je Vymahač v boudě. „Nechoďte k němu a nestrkejte prsty přes plot“ a připadám si přitom důležitě jako ošetřovatel na aligátoří farmě.

Druhý den popíjím na trávníku kávu Brazilka z místního polského supermarketu (a je nejvíc lokál, protože chutná i vypadá jako rozemletá briketa), když do mě zezadu vrazí divoké prase, překulí do polohy embrya a než se stihnu vzpamatovat a zapnout čidla rovnováhy, olíže mi celý obličej. „Jé, vy už jste se skamarádili“, mává na mě od branky Dcera. „Tak to vám ho můžu nechat puštěného. Granule má v misce, nashle!“

Sednu si a otřu si obličej do rukávu. Podíváme se na sebe s Vyhazovačem oba s lehkou nedůvěrou. Vyhazovač se zastydí za svůj projev slabosti a jde radši k brance chladnokrevně zeštěkat dvojici matek s kočárky na turistické stezce. „To je strašný, takovýho vraha za plotem. A paní dělá, jakoby ani nebyl její. To jsou ty nezodpovědný lidi, co si pořizují bojový plemena“, halekají matky schválně nahlas, aby přehlušily kvílení batolat a Vymahačovo drásající volání po krvi neviňátek.

Potom něžně přinese Čičman pohozeného plyšáka a rozprostře se pod stolem tak, aby nám všem spravedlivě ležel na nártech. Vymahač byl přijat do smečky.

Byly situace, kdy jsme spolu nesouhlasili. Třeba když jsem ho našla vyvaleného na posteli, nebo když si klohnil zadek a potom někoho z nás po svém oblíbeném způsobu převalil a ulízal, dokud jsme se nepřestali bránit. Ale nikdo a nic nás už nemohlo přesvědčit, že tohle je to nejvíc dobrotivé a ušlechtilé stvoření hned po Matce Tereze.

Dokud jsem ráno nevyšla na zápraží se svou kávou Brazilka, předem připravená na možnost, že jako obvykle skončím na zemi s trávicím enzymem o příchuti natajno sežraných hoven jen bůh ví čeho, rozetřených přes ksicht až do vlasů. Ale nikdo nepřišel.

„Vymahači?“

Nic. Utekl?

„Vymahači!“

Někdo vykoukl z boudy a zatvářil se hodně provinile.

A pak zaječela Čičman. V rohu zahrady leželo něco, co mohlo být v minulém životě kočkou. V přítomném okamžiku to byl spíš kožešinový límec.

Přemýšlela jsem, jaké z toho plyne morální ponaučení, když Čičman plačtivě dodala: „V noci tu řádila smrt! Ještěže se nic nestalo Vymahačkovi!“

Asi se to přece jen fakt pozná, když přijedete z Prahy. I bez toho respirátoru z kšiltovky.

Dárek pro pančitelku II.: Chlast v pytlíku

Vzpomínáte na Žmurovo první vízo? Svůj vděk za vzdělání tenkrát vyjádřil díky invenčnímu nápadu eM. a to prostřednictvím rodinného balení snídaňových koláčku s maršmelounovou náplní. Myslela jsem tenkrát, že nic horšího, než vietnamské cereálie se učitelce za vysvědčení ani dát nedá. Ale spíš jsme tenkrát jen překročili nějaký dárkový bludný kořen a teď jsme, co se tragických prezentů týče, zhruba někde v půlce cesty.

Po tom prvním vysvědčení přijala naše rodina preventivní opatření. Od té doby se nákup daru nenechává vykvasit na poslední chvíli a eMův návrat z hospody, ale vybírám je zásadně já. V předstihu. „Trapný, uniformní, bez nápadu a přesahu“, jak je většinou zhodnotí eM, ve kterém dodnes žlukne pocit nedocenění.

Jako vhodnou trapnost bez přesahu, která aspoň neurazí, jsem tentokrát zvolila bonboniéru Mon Cheri a krém na ruce v oku ladícím rudém odstínu. Oboje po konzultaci s mojí pedagogickou koučkou, která je sama učitelka a inspirovala mě k nákupu výrokem: „Vykašli se na kytky, chlastem a čokoládou žádnou úču nezarmoutíš.“ Makes sense. Kytice frézií úzkosti a stresy ze spratků nevyléčí. V případě Žmurovy třídy by ale měl skutečně léčebný potenciál snad jen pětilitrák Jacka Daniel´s včetně symbolické jediné sklenky v dárkovém balení, a studentská pečeť se zapečenými antidepresivy místo želé a lentilek, což by bylo z eM kritérií sice taky trapný, ale rozhodně s  přesahem.

Jak už víte, nakonec jsem se vysrabeně uchýlila ke konvenčnímu nákupu "Můj drahoušek", aby si to naše třídní mohla opakovat s každým bonbónkem a myslet přitom na Žmura.

Inkriminovaný den přitáhl Žmur domů jedničky a k tomu pochvalu za vzorného žáka, takže jsme se k tý tašce, se kterou ráno odcházel, dostali až večer.

„Žmure?! Můžeš jít okamžitě sem?!“

„?“

„Co to jako tohle je?“ blekotám a  tahám z tašky rozsápaný obal bonboniéry, co vypadá jako po útoku postřeleného rosomáka.

„Já ti to vysvětlím“, začal Žmur. „My jsme si s Vinckem řekli, že bychom to chtěli ochutnat, když to obsahuje jako ten… alkohól. Tak jsem dva bonbóny vytáhl, ale ono to na tý krabici už bylo vidět“, vypraví Mon Cheri.

„No, ještě žes jí to aspoň nedal načnutý...“ 

„To bych jí přece nedal v takovým stavu!“ tvrdí Žmur ukřivděně. „Zjistili jsme, že nám to dost chutná, a pak přišel ještě Max a Kuba a chtěli taky“, pokračuje. „Ale neboj, nesnědli jsme to celý. Půlku jsem odsypal do pytlíku od svačiny a dal jsem to úče, jak jsi chtěla.“

Čtete dobře, přesně jak jsem chtěla. A tak se naše pančitelka letos mohla potěšit mastným svačinovým pytlíkem s pár promáčknutými hrudkami čokolády, zatímco si od ní část třídy přebírala vysvědčení s depresivně těžkým dechem, jako když Dáda Patrasová chytá po pár lahvích housenku Julii na třešni, nebo se Mitch Buchannon v plážový večerce poblije do regálu s čokoládou a pak usne v nákupním vozíku.

Někdy je to fakt nespravedlivý, že dopadnete jako strašný rodič po tak vyčerpávajícím úsilí. Chlast a čokoládu si pro příště škrtám!

Chernocorn

„Nevím, jak se to mohlo stát. Udělala jsem vše, jak jsem měla…“

Psice

Nevím, do kterého tábora okolo minisérie HBO Chernobyl patříte vy, ale já jsem byla přesvědčená, že je to neopodstatnělý hajp. Wannabe sovětský seriál, ve kterým se mluví anglicky?  Tyhle předsudky mně vydržely přesně do prvního dílu. Pokud se necháte infiltrovat, spustí váš prst na tlačítku myši v módu autopilota dvojku. Půlnoc na krku? Ok, tak už jen trojku a pak krásný sny o tělech spálených radiací. Ráno se proberete s neblahým tušením, že vám místo budíku pípá dozimetr.

Ten mrazivej příběh proleze jako gama záření každou buňkou vašeho mozku. Ale taky vším, co vás ten den čeká.

„Jen si hezky polež“, nastavují mě děti zpátky do vodorovné polohy. „My skočíme do Žabky pro snídani.“ 

To si řeknete, jak už ty děti konečně dorostly do věku, kdy se o vás postarají. „Kdepak máš šrajtofli?“ Šustění bankovek, se kterýma se už nikdy neshledáte. No co, za trochu té sobotní pohodičky to stojí.

Za čtvrt hodiny se naše hnutí za dobrou snídani udýchaně dovalí zpátky do ložnice a vysype mi k nohám obrovskou igelitku. „Krekry ve tvaru zaječí hlavy?“ Podivím se. „Jedlé perly na dort? Popcorn?“

„Ten jsi nám včera SLÍBILA“, tvrdí Žmur. „Jo, slíbilas nám to za to, že tě necháme večer v klidu, aby ses mohla dívat na ten strašidelnej film“ dodá Čičman a vyjmenuje spoustu detailů, což ji usvědčí z toho, že jsem se nedívala sama a že se nejspíš díval taky Žmur, který ji na umlčenou ubalí diskrétní herdu do zad, až to zaduní.

„No dobře, ale tady v návodu se píše, že se to má dělat v mikrovlnné troubě“, odvolávám se o něco později na nevyhovující provozní prostředí jako inženýr Akimov, vedoucí směny. „Je mi líto, ale test bohužel neproběhne“, schovávám pytlík do skříňky.

„Ale Max ze školy to běžně vyrábí na pánvi s víkem a tu máme“, vrátí mi Žmur obratem palivo do ruky jako ďábelský inženýr Djatlov.

„Na pánvi? Měli bychom počkat na povolení Brjuchanova (eM, jak jste jistě poznali), až se vrátí ze služebky“, snažím se odvrátit plíživé riziko popcornové havárie.

„Ten se přece vrátí až zítra. Rozpal reaktor!“

Vysypu na rozpálený wok směs kukuřice, cukru a tuku. Přiklopím skleněnou poklici. Djatlov si přitáhne židličku a nervózně klepe nohou o sporák. Chybí mu jen plášť a cigárko v koutku.

Vteřiny ubíhají. Neděje se nic.

„Zvýšit výkon!“ poroučí Djatlov.

„Dvě stě stupňů“ hlásím. Poklice se obalí párou.

„Neslyšeli jste něco jako výbuchy?“ zeptá se Čičman Toptunov.

„To bouchá právě ten popcorn, chytráku!“ odsekne Žmur. „Výkon na 220!“

„Cítím kov“ odpovím roztřeseně. „Myslím, že se stalo něco hrozného.“

„AZ-5!“ zavřeští Žmur. „Můj karamelovej popcorn! Jestli se mu něco stalo…?!“

Modří už vědí. Role toho smolaře, co to šel zkontrolovat a stanul tváří v tvář roztavenému karamelu v reaktoru, připadla bohužel taky na mě.

„Tohle je konec!“ potácím se dýmem od sporáku. „Je po všem!“ kryju si obličej a chce se mi zvracet krev.

„Běžná provozní situace“ uklidňuje nás Djatlov, aby nevypukla panika, protože Toptunov nemá daleko k slzám. „Vyvětráme a to ještě uvidíte, jak si pochutnáme, až to vychladne!“.

Za pár minut volá Houbič (Švédsko) ze sousedního bytu. „To hoří u vás?“ ptá se věcně bez zbytečných frází o počasí. „Máme to pod kontrolou“ ujistím ho za přísného dozoru Djatlova.

A tady končí spoiler alert. Skuteční hrdinové totiž na následky šlendriánu zemřeli a Djatlov skončil na nucených pracích na Sibiři, zatímco u nás jsem na nucených pracích při záchraně zuhelnatělého woku málem chcípla jen já. 

Dvě věci už po tomhle víkendu nechci vidět.

Realisticky zachycené následky akutní nemoci z ozáření a prokletej karamelovej popcorn!

Jak na to: Předsednictví v klubu trapných matek

V životě každého rodiče nastane chvíle, kdy máte dost konkrétní pocit, že se vaše děcko řítí do něčeho, na co ještě není připravené. Přičemž následky si ponesete jenom vy sami.

Když mu nedáte poprvé plínu na noc, protože vaše matka tvrdí, že byste měli vyjádřit důvěru v kontrolu jeho vyprazdňování. 

Když ho pošlete s pětikilem do večerky pro rohlíky, protože nemáte nic menšího, a drobný má přinést zpátky.

Když řekne, že chce jet s nejlepším kamarádem na vodu, neumí pořádně plavat a jeho dvě vodácké zkušenosti se vztahují jen k nafukovacímu člunu v bazénu na chatě a k přívozu na Vltavě.

„Na tom vodáckým zájezdu píšou, že je vhodný od šesti let i pro úplný začátečníky“, pokrčila rameny Vinckova máma. „Jasně, a na to, aby si zažili dobrodružství bez nás, otravných matek, začínají být téměř přestárlí“, dodala jsem a poslaly jsme přihlášky. Červen byl tenkrát hodně daleko.

S tím, jak se inkriminovaný víkend přibližoval, byste čekali, že bude přibývat pochvalných poplácání po rameni od babiček za projevenou důvěru v samostatnost a schopnost přežít v extrémních podmínkách posázavských kempů. Emotivní reakce babiček na sebe opravdu nenechala dlouho čekat.

„Takoví malí chlapečci“, utírala si Vinckova babička před školou svou třaskavou směs rozčilení s rozmazanou řasenkou do papírového kapesníčku. „Co když se utopí pod jezem?  A kdoví, co za pedofily tam s nima pojede? Jsou toho plný noviny!“. Moje máma na to díkybohu neříkala nic, protože jsem se po této ukázce rozhodla o vodácké víkendovce takticky mlčet.

„Kdyžtak jí zapřu, že měla kdy vnouče“, říkala jsem si, když jsem předávala Žmuříka ošlehanému Kapitánovi a bandě výrostků, ve které kluci vypadali spíš jako odrostlá batolata, než plnohodnotní členové posádky.

"Už jsi viděla Facebook?" Ptá se mě Vinckova máma v sobotu. Mezi momentkami vodáckého oddílu se objevilo něco, co jako rodič na první pohled vidíte asi nějak takhle:

„Pojedeme mu v neděli naproti do Pikovic“, domlouvám se s eMem, který to považuje za výstřelek hysterické matky s vysokým potenciálem trapnosti.

„Aspoň si převzít tělo“, dodám pochmurně.

Takže stojíme v neděli pod mostem v plném počtu. eM dělá, že tam není, já v kapse muchlám papírový kapesníček na řasenku smíchanou se slzama a Čičman poskakuje a zpívá koledy, jak už to tak dělává zhruba od půlky prosince. Co si budem, ostuda jak se patří.

Takže první, co Žmur udělá, když přijede s velkou holkou na malým kajaku, že nás odklidí stranou, aby nás nebylo tolik vidět. Za druhé sní všechny svačiny včetně těch pro kachny, a za třetí začne světácky vykládat o tom, jak stavěl sám stan, jak si opařil ruce od vaření na ohni a jak obehrál Kapitána v kartách.

Dámy a pánové, čestné místo v klubu trapných matek získává Psice. Ahoj mami!

Horké ráno v metru

Tak jsme se dočkali. Můžu vám na to říct jediné – v tomhle počasí házím i já do ringu svou věrnou zimní bundu, se kterou jsme byly nerozlučná dvojka po celý květen. Ale dnešní ráno mě nejen sežehlo, ale současně přesvědčilo o perspiračním paradoxu – čím míň toho na sobě máš, tím víc se potíš.

Na začátku celé téhle ostudné historky je ušlechtilá idea – stejně jako to bylo s komunismem, nebo řízením státu jako firmy. Ideály musí být, i kdyby na koblihu nebylo. Ten můj se jmenuje „Zachraň bangladéšský děcko a šetři si na důchod“ a spočívá v nákupu second hand oblečení na vinted.cz. Dámy už vědí.

Vinted je něco mezi tureckým bazarem, divadelní šatnou, chráněnou dílnou a darknetem. Seženete tady za zlomkové ceny modely velkých značek (se stejně velkými pochybami o pravosti, ale to je jinej příběh). Koupíte tady nylonovou zástěru, co nosila vaše babička, nebo taky norkovej kožich se zlatým perem Parker v kapse. Úchyláci si sem chodí pro fotky holek ve spodním prádle. Nemáte zač.

Jak už bylo řečeno, já si tady kupuju konzumentský čistý svědomí, i když je to takový lavírování na hraně jak s těma značkama a úchylama. Každopádně mezi mýma TOP 5 wow efekt modely (kde jsi TOHLE sehnala?!) jsou čtyři ze stáje Vinted a k tomu myslím není víc co dodat.

Už se pomalu dostáváme k ději, klid. Poslední úlovek jsou šaty v barvě a prodyšnosti letního vánku, propínací v celé své délce. Kdyby to pro velkorysé odvětrávání nestačilo, obsahují i spoustu rafinovaných průstřihů na místě, které vás nepřekvapí před zrcadlem, ale až když s nimi vyjdete ven. V mém případě na cestu do školky.

Kdo by to byl třeba řekl, že když je propínací rozparek vepředu, autor šatů umístí další dva po bocích zhruba někam do úrovně kyčlí. Při bočních nárazech větru tak pozorný kolemjdoucí zachytí i barvu kalhotek. Jestli jste kdy slyšeli, že jsou lidi v Praze anonymní a nevšímavej dav, tak je to mýtus.

„Pěknej podvozek“ komentoval to bezdomovec s ranním kelímkem vína v parku za výbuchu nadšení Čičman a následného zodpovídání dotazů o karosérii.

Když jsem si ve školce sedla na lavičku v šatně, odhalily šaty svůj další trik. Buď knoflíky přišíval Ind bezprsťák, nebo šaty svůj minulý život prožily v daleko větším napětí, než se vejde do velikosti 36. Ztráta posledního knoflíku dole ještě nebyla klíčová, ale prvního ve výstřihu bohužel ano.

K té došlo při tahanicích o místo v metru. „Shame on you“, sjela mě očima padesátiletá úřednice, co honila mládí v blůzce s výstřihem až k jizvě po liposukci břicha, takže jsme si z mého úhlu pohledu neměly co vyčítat. Sedadlo jsem si vybojovala a snažila jsem se zpocenou dlaní vtisknout druhý padlý knoflík do kapsy, přičemž jsem levačkou přidržovala výstřih a zadkem o sedadlo bojovala o nedotknutelnost kalhotkové kvóty.

Až do stanice Pražského povstání, kde se stalo to, co vás v určitých případech může sestřelit – ať už jedete do práce s nechutnou kocovinou, nebo nazí. Kouzelný dědeček o francouzské holi. „Moc daleko ses nesvezla, couro“, říká vám svým spokojeným výrazem ta příšerná ženská, co před chvílí prohrála svou hru o trůny. Kapitulujete. Uvolníte pánovi místo a zároveň výhled z první řady. Třeba byl válečnej pilot u RAF. Mysli na Anglii!

Ještě mám objednaný plavky.