Soči na Ledné

Jak rozpustit 66 miliónů v ledu

Olympijský park na Letné? “Zrovna včera jsem slyšela, že tam bylo minulý víkend 30 tisíc lidí, kteří se pokoušeli podříznout se navzájem bruslemi v bahně”. Marťa tip na sobotní odpoledne pozměňuje na procházku po Letné s nezávaznou kontrolou situace a bezodkladným útěkem, pokud se skutečně prokáže, že se do olympijského parku infiltrovali kromě nás, proboha, lidé.

Houbič předpoklad návštěvníků zvyšuje na dvojnásobek, protože to je poslední víkend, kdy se tam nahrne zbytek sportovních fanoušků z celé republiky. “A odkdy se ty vlastně počítáš mezi sportovní vymaštěnce? Naposledy jsem tě viděl fandit sportu při stolním fotbálku.”

“No právě! Když já bych tak chtěla vyzkoušet ty boby”, vzdychnu. A tak se v sobotu jdeme projít ke kyvadlu. “Žádní lidé! Tady vidíte, jak se zbytečně podléháte tlaku médií” poukazuji nadšeně na opuštěnou vstupní bránu a v očích se mi rozhoří olympijské pochodně.

“Nojó, ty boby”, zahučí oba rezignovaně. “Ale jaký žádný lidi” zkouší to ještě Marťa. “Tady stojí banda fízlů”. A tak jdem. Po prvních krocích bylo jasno ve dvou věcech. Venku nejsou žádní lidé jednoduše proto, že jsou všichni vevnitř. A taky, že jde o dalšího favorita na nejmizernější padesátikorunovou investici mého života. Kdybych totiž podlehla tlaku medií i já, mohla jsem si v lednu, dokud jeden rekordní víkend nasněžily dva centimetry, zajet do autocentra Jarov a tam se dívat na nový Superb, Yeti a Citigo do zešílení. A kdyby mi ani tohle nestačilo, dokonat amatérskou lobotomii ostrou hranou katalogu Škoda.

Tím nechci být za lakomou Barku, ale stejně jako v multiplexu jsem ani na Letné nenašla důvod, za co přesně platím vstupné, když mi do hlavy mezi vstupní a výchozí branou netesá nic jiného, než marketingová kladívka. V tomto případě navíc s patnácti milióny veřejných peněz ministerstva školství a průmyslu. Tak jsou ve školství prachy, nebo nejsou?

Mezi otázky bez odpovědí se ale vbrzku zařadila ta nejhorší z celého sobotního odpoledne. Abych byla konkrétní “ty moje boby”, které se postupně modifikovaly na “moje debilní boby” a “tu nepojmenovatelnou věc, kvůli které stojíme uprostřed autosalónu a  obchodu s hnusnýma hadrama.”  Boby nebyly!

Zato byla rychlobruslařská dráha, kde obruslený dav rozmazaně sviští rychlostí fronty na Opencard. Led pod nimi přes veškerý pohon agregátorů po kapkách odtává, zanechávajíc za sebou sportoviště vhodnější pro zápasy v bahně. Zdaleka nejlepší vizuální dojem ale slibuje výhled z vysoké tribuny na běžkařský areál. Z výšky připomínají běžkaři zajaté lední medvědy, kteří si smutně vyšlapují kolečko svého těsného výběhu. Za plotem si na pivo vykračují fanoušci Sparty, letně odění jen do kraťasů.

Poslední upocený ostrov ledu dnes končí. Baj baj Soči, baj baj, moje boby. První jarní tráva se na Letné bude vyjímat daleko lépe. A to poroste i bez veřejných peněz a podivuhodného stavebního povolení.

Prokletí domu Usherů

…volné pokračování zkázy naší pračky

Já jsem to věděla a vy jste to věděli. Pohřeb té mstivé ocelové stařeny nemohl proběhnout bez následků.

“Hernajs, tý se nechce” supí nad ní technik č. 1 a profesionálně odolává pokušení pořádně si do ní kopnout, k čemu bych ho ostatně s radostí povzbudila. Po souboji gladiátorů pračku odtáhne z bytu a podle těžkých úderů o síle zemětřesení na Haiti ji pustil ze čtvrtého patra po schodišti s nadějí, že případní svědci nestihnou ani překvapeně hlesnout a a nezůstane po nich víc než pocákané zábradlí od krve.

“Chcete si to tady nějak uklidit?” zeptá se mezitím opatrně technik č.2. Kuchyňská linka je rozšklebená jako otevřená ústa po vytrhnutém zubu. V mezeře leží v mnoha letokruzích špíny stará poštovní známka s Havlem, magnety z lednice, které se záhadně ztratily před dvěma lety, když začal Žmur chodit a pár zaschlých těstovin. “Na to se asi vykašlem”, mávnu rezignovaně rukou, protože je stejně zavřený přívod vody. Technik souhlasně pokýve a špína v během vteřiny zázrakem zmizí pod novou pračkou.

“Já vás nechci děsit”, říká, a už mi hlavou lítají katastrofické scénaře jako “ale vy už nikdy v životě prát nebudete”, nebo “je tam líheň škorpiónů a jeden z nich vám právě leze po rameni”.

“Já vás nechci děsit, ale ta vodovodní baterie, ta je úplně na vodpis. To je skutečnej technickej zázrak, že něco takovýho ještě funguje”, ohmatává ji a určitě by ji rád viděl ve své archivní vodovodní sbírce z dob napoleonských válek. “Domluvím se s majitelem”, slibuji, ale už vidím jeho šetřílkovské oči, jak mu v nich naskakují čísla a faktury.

“Tak jo, ještě zapnu tu vodu”, rozloučí se, vypáčí v koupelně plastovou tabulku a v zející černé díře otočí kohoutkem. “Co je tam, mami?” stoupá si Žmur na špičky, protože instalatéři jsou pro něj daleko větší povyražení než Mikuláš s bandou belzebubů dohromady. “Tam žijou trpaslíčci a musíme být potichu, abychom je nevzbudili”, odpovím a zavřu dveře.

“Mami, a to nám to tu pěkně tape, viď?”, rozplývá se Žmur s neskrývaným potěšením. Z kohoutku odkapává po straně voda. Volám majiteli a je to úplně do puntíku, jak jsem předpokládala: dvacetkrát musím vyvracet podezření, že neumíme správně manipulovat s kohoutky, což mě jako dospělou svéprávnou osobu s volebním právem trochu uráží a dvacetkrát opakuji slova technika, přičemž v každé verzi přidávám odhadu věku a sešlosti přístroje o pár let navíc. Výsledkem obchodního jednání je, že baterie zůstává zachována pro příští generace a majitel zakoupí rozbočku kohoutku, kterou nainstaluje osobně, aby se ušetřilo za instalatéra.

Do té doby si máme přívod vody do bytu pouštět a znovu uzavírat, kdybychom se snad marnotratně rozhodli napít, spláchnout nebo umýt děti. Večer tedy s Milým stvoříme africký vodovod: na kohoutek je navázaný hadr na podlahu obtočený konopným provázkem jako nestvůrný sloní chobot, který svádí rozbouřený Nil do řečiště v dřezu. Koryto zpevníme rozřezanou pet lahví. A voda teče.

“Žmuríku, co tady děláš?”, ptám se, když si jdu umýt ruce. Na záchodovém prkýnku leží talíř s nedojedenou večeří a Žmur něco strká do otevřené díry s přívodem vody. “Klmím tlpaslícty”, odvětí pohotově a mně dojde, že to něco je chleba s máslem a šunkou.

Další den se staví majitel s kohoutkem. “Já vás nechci děsit”, povídá, “ale všimli jste si té vlhké skvrny na zdi chodby? Jako by vám teklo pod vanou…”

Pokud byl náš plán odstěhovat se po dlouhé měsíce málo výrazný a snadno proměnlivý, právě teď dostal jasné kontury. Dřív, než přijdou monzunové deště, v kuchyni vyrazí první kapradiny a zazděná šunka s máslem se začne kazit.

Když máš v chalupě orchestrion aneb smrt ďábelského stroje

“A teď pozor, na toto se všichni nájemníci těší. Tohle je totiž designová pračka Hyundai, kterou jsem draze odkoupil od jednoho z nájemníků”, pohladil ji s láskou majitel našeho domu po tisickrát leštěném okénku.  “Japonská, celá elektronická, považte, bliká  červeně a zeleně. A jak futuristicky zapadá do konceptu kuchyně!”

Zmíněný rozhovor se odehrál letního večera před dlouhými lety, když jsme se stěhovali do aktuálního bytu. Byla jsem v té době těhotná a jednoduše ovlivnitelná, takže jsem bokem uplakávala dojetím, jak se o nás majitel domu stará, než že by se mě ten blikající orchestrion bůhvíjak zamlouval, ale o mrtvých jen dobře: pračka nějak prala. 

Většinou ta hydra totiž pracovala  tak, že si automaticky přenastavila program na 4,5 hodiny. Během toho, co jsem kolem ní přešlapovala v domnění, že už musí každým okamžikem skončit a já stihnu pověsit prádlo dřív, než vyrazím ven. Vrrm, vrrm, vrrrrm, dožvýkala pračka, zhasla se a přepla do sleep režimu. Sotva však její senzory detekovaly můj pohyb s prádelním košem, pohotově si napustila další nádrž a chrochtala se s ní další hodinu.

Protahovaný, ani ten definitivní konec pracího programu však rozhodně neznamenal, že se svého obsahu vzdá bez boje. Rozsvítila zelenou kontrolku, ale nechala si páčit dveře tak dlouho, dokud jsem jí neoznámila, že už o vyprané oblečení nejevím zájem, právě jsem na odchodu koupit si rodinné balení ponožek, a ať se klidně udáví aviváží. V okamžiku nazouvání bot se většinou ozvalo uražené cvaknutí zámku. Podobnost s osobním bankéřem z Komerční banky, který mi kdysi zamítl jednorázový kontokorent na pět tisíc, nemůže být čistě náhodná. (Od té doby žádné půjčky nechci a nepotřebuji, tudíž mi poníženě volá ob měsíc, žadoní a posmrkává do telefonu, jestli bych se neuvolila zapůjčit si od jeho maličkosti sto či dvěstě tisíc.)

Čas od času pračka ale pozřela a nepustila něco horšího, než povlečení. Moje osobní podezření je na hlodavce, nebo návštěvy, které náš byt opustily pod krovem noci předčasně a ráno po nich zbyly jen rozházené boty na rohožce nebo rukavice. Někdy totiž stačilo otevřít dvířka a pračka vykrkla plyn, který může unikat jen z napuchlé plující mrtvoly nebo křečka, který se uběhal v bubnu.

Přišel Velký pátek. Neopatrně jsme se v kuchyni zmínili o tom, že jdeme večer ven, takže ta stará megera přežvykovala jako o život, jen aby nás zdržela, případně kompletně překazila plány. Potom rozblikala kontrolky. Jako obvykle nešla otevřít dvířka a museli jsme se hlasitě domluvit, že prádlo stačí pověsit ráno, nebo za pár týdnů. Klapnul zámek. Otevírám pračku a vodopád ledové vody mě přišpendlí k linoleu. Během toho, co mi ledová voda s obsahem miliónu papírových žmolků smývá večerní make-up, počítám do deseti a potom si hlasitě ulevuji.

“Dopldele, dopldéle” opakuje Žmur a poskakuje v kaluži. Rozprostíráme ručníky, někdo zvoní. Slečna na hlídání. O půlhodiny dřív. Naštěstí se odvážně nabízí jako dobrovolník na ždímání a odkapesníkovávání věcí.

Druhý den volám opraváři. “Hyundai, jo”, slyším, jak se fachman na druhé straně telefonu plácá do kolen. “Tak tyhle korejský ksindly se vopravujou úplně snadno, to zvládnete i beze mě. Vodpojte ji a děte si koupit novou paninko!”

Opravář č.2 nabízí méně humoru za více relevantních informací. Žádná servisní specifikace. Žádné náhradní díly. Pokud k ní máme silné citové pouto, můžeme si přes něj objednat náhradní díly přímo z Asie, ale teď obchodně a chladnokrevně, nova pračka nás přijde zhruba dvakrát levněji.

Dnes večer tedy mrtvolu našeho pracího stroje vynesou dva silní muži. Z bytu ve čtvrtém patře bez výtahu jim nebude co závidět. Zvlášť pokud se na ně při nějaké té hrubší manipulaci vysypou úlomky lebečních kostí nebo plsť z křečka.

Na její pracovní místo usedne nová Indesitka, mladá, flexibilní a týmová hráčka. A pražské vodárny náš byt konečně přestanou evidovat jako vodní elektrárnu!

Tři muži ve člunu

A kapitán. A já.



"No, nechci vám do toho moc mluvit, ale pokud opravdu chcete na raft, měli byste si ho zarezervovat včetně zálohy hned teď. Rafting je u nás tak populární, že je velmi, velmi nepravděpodobná šance stihnout to až zítra ráno", dí majitel firmy Outdoor Adventures. 

Přesto máme v sobotu ráno to obrovské štěstí a kapacita člunu není naplněna. Plavidlo možná neodjelo plné nikdy. Ale když už jsme se tady sešli dva, majitel firmy spolu se svým společníkem na sebe převezmou veškerou zodpovědnost, aby na ulici sehnali ještě zbytek posádky. 

Na koženkový děravý gauč v kanceláři vedle nás tak zanedlouho posadí staříka, o němž zprvu vedeme spekulace, zda nejde o mumifikovaného předka majitele agentury. Předek však ve společnosti rychle roztaje a pálí do nás zvědavé otázky. Jako poslední se pár kroků za společníkem přiloudá metalista s plnovousem, pokérovaný od hlavy k patě. Odchycen pravděpodobně uspávací pistolí před jediným hudebním klubem v Boquete.

"A jste všichni", poplácá nás majitel povzbudivě po ramenou. Během toho, co přepisuje čísla našich pasů do úmrtních listů, nasedáme do dodávky. Předek za jízdy vzpomíná na válku Severu proti Jihu, Metalista upadá do hlubokého spánku, já rozesílám smsky na rozloučenou. Zastavujeme v Davidu a nabíráme bodrého Kapitána s ananasem pod paží. Je skutečnou morální vzpruhou, že Kapitán se dá kromě Milého považovat za jediného vitálního člena naší posádky.

Dodávka několikrát hrkne a zastaví před horským splavem. Dívám se do peřejí a navrhuji, že bych mohla běžet s ananasem po břehu a dělat fotky, svačiny nebo cokoliv užitečnějšího než pravidelně vykukovat a lapat po dechu z válce pod splavem. Předek si vyndává malé předměty z uší. „Tyhle naslouchátka“, povídá, „stojí 14.000 dolarů a naše zdravotnictví na ně oproti vašemu sociálnímu systému nepřispívá. Jen nejsou voděodolný, svině. Jó, bez nich bych byl hluchej jak poleno“ zavazuje je pečlivě do pytlíku.

„ Nikdo žádný zkušenosti s raftem?“ dotazuje se mezitím Kapitán. „Vůbec nevadí. Stačí, když budete pořádně poslouchat, co říkám.“ „Co říká?“ vyrušuje Předek. „Přesně tak, co říkám“ pokračuje Kapitán. 
"Tákže – když zařvu silou vpřed, pádlujeme všichni na plnej plyn dopředu. Jenom vpřed, znamená dopředu v klídku. To samé silou vzad a vzad. A teď to nejdůležitější – jakmile zařvu „dolů“, všichni okamžitě necháte všeho, co děláte a skrčíte se dovnitř člunu. Okej? Hajfájf!“

První peřeje pod splavem zvládneme ani nevím jak. Nevím to hlavně díky tomu, že v kritickém úseku raději zavírám oči. Potom si uvědomím, že naše posádka už tak postrádá jeden sluch a s vyřazením dalšího smyslu na palubě nelze hazardovat. 

Druhé peřeje jsou krvavou bitvou a my vítězíme i přesto, že Předek vesluje opačně, já ječím a přes hlavu mi přeletí Metalista, kterého Kapitán vytáhne zpátky na raft za záchrannou vestu u krku jako králíka z klobouku. Pokořená řeka po nás mstivě plive pěnu a my se řítíme proudem, s širokým úsměvem jako Lukáš Pollert po jointu, jako jedno mužstvo, které už nemůže nic na světě porazit.

Na špičce naší adrenalinové opilosti nás řeka vydrtí balvanem zprava. „Do-lůůů!“ řve Kapitán. „Dolů, sakra, všichni dolů! Dó---!“ Jeho slova odnáší příboj. V člunu se k sobě tisknou tři lidé. Čtvrtý, Kapitán, zaráží řece do hrudi pádlo jako toreador. Pátý, Předek, se tyčí na přídi a bohorovně vesluje proti proudu i přes vodopád tříštící se o jeho hlavu. Na břehu se houfují supi. 

Po několika dlouhých minutách se vymotáme na klidnou hladinu. Předek se ohlédne a jeho oči neskrývají překvapení. Tady vidíte ty dnešní mladý. Spousta keců a pak sedí, vyjeveně se drží lana a čloujek aby je vozil jak na šlapadle!

Spodní část je široce vylitá do břehů a nabízí poměrně neškodné nástrahy. Kapitán dává lekce místopisu a zkouší nás ze stromů kolem řeky. „Tomuhle úseku před námi", povídá, "místní říkají Gringo Loco". A významně přitom mávne pádlem směrem ke starému odvážnému plavčíkovi na přídi.

Šlápni na to, José!

Místní doprava

Sedím v autobusu. V kolenních jamek mám zaraženou klec se slepicí, lokty kompaktně složené u boků a moje stehno společně s indiánským stehnem poskytuje měkkou podložku na spaní miminku. Kromě mě se na jedno sedadlo vejde ještě holčička s převázanou lepenkovou krabicí s otvory. Krabice vydává zvuky, na základě jejichž nejsem schopná identifikovat živočišný druh, který je vydává. 

Řidič prokázal velkou laskavost; je totiž neděle a autobus je plný indiánů směřujících na trh do Chiriquí. Přesto zastavil a svezl gringos, přičemž ještě trval na tom, abych seděla. Milý stojí mezi dveřmi, batohy a psy za mnou. 

Systém placení je pro Evropana poněkud nepřehledný: zmuchlané peníze od jednotlivých cestujících posíláte dál výběrčímu nebo aspoň někomu, koho za výběrčího považujete. Přetížené vozidlo v kopci skoro stojí, ale z reproduktorů se linou latinskoamerické cajdáky a za povzbuzování řidiče zvládne i horské průsmyky. 

Když zastavujeme v Chiriquí, vystupuje z jednoho mikrobusu neuvěřitelně dlouhý štrůdl lidí, přičemž jsou polovina matky s kojenci na prsou, zbytek muži a domácí zvířata. Řidič odhazuje ze střechy autobusu krabice s banány a jak pozdějí zjistíme, mezi ovocem a zeleninou se veze i většina psů úhledně zabalených v kroutících se pytlích. Dost mě udivuje, že během vykládky toho cirkusu psi neštěkají a děti nepláčou, ale zřejmě jde o ustálený a všemi stranami akceptovaný manévr.

Turistická doprava

Stojíme před autobusem. Manuel naší skupině už čtvrt hodiny trpělivě vysvětluje, že je nutné, aby naše zavazadla jela mikrobusem stejné společnosti stojícím před námi, protože je nemá čím připevnit na střechu a do jednoho minibusu se s lidmi nevejdou. Nevím, kolik může být stupňů na rozžhaveném plácku v Almirante, kde právě stojíme. Padesát? 

Zpoždění ani teplota však nezabrání Američance s hyením přelivem, aby se stala mluvčí revolučního hnutí „My do autobusu nenastoupíme, naše zavazadla neopustíme!“ 

Manuel vyčerpal své nebohaté zásoby angličtiny a deodorantu. Všechna zavazadla jsou naložena do dodávky, kromě zbývajících dvou. Hyena dřepí na svém růžovém kufříku. Z táboru jejich fanoušků vyčnívá ještě „Rudý kretén“, chlápek s červenou pleší a zrzavým plnovousem, co chodí důležitě okolo a plácá si pěstí do levačky. Kreténovy tělesné dispozice dávají tušit, že pokud by na fyzické inzultace opravdu došlo, překlopí se se svým pupkem na záda a bude jen bezvládně kopat nohama jako želva obrácená na krunýř. 

Pohled Hyeny a Manuela se střetne. „Okej“ kapituluje Manuel na celou západní civilizaci. Hyena se důležitě procpe se svým Samsonitem dveřmi, přičemž afektovaně vzdychá, protože sedadla jsou příliš úzká a vzduch málo okysličený. Rudý kretén si dá poslední kolečko kolem minibusu a můžeme jet. 

V Santiagu je pauza na hamburger a colu. Za avízovaných patnáct minut se všichni scházíme v busu a ten se zvolna rozjíždí. Cestující spokojeně tráví, ale i přesto je vzniklé ticho podezřelé. Otočím se, sedadlo Hyeny zůstává prázdné a pusté. Podívám se na Milého a ten jen zavrtí hlavou. Santiago kolébavě zmizí za první zatáčkou.

My name is Luggage. Lost Luggage.

Přesně pod tímhle jménem totiž fungujeme nejen pro personál hotelu, ale už i pro některé empatické ubytované hosty. Po jedenácti hodinách v letadle se můžou stát jen dvě horší věci než dřepět a smažit Mahjong: buď nedoletíte, nebo nedoletí vaše zavazadla. Po příletu do Panama City a půlhodině vtipkování na konto našich uprchlých krosen na cestě do Belize záhy pochopíme, že malé batůžky, manžestráky a zimní větrovky jsou v místních 34 st. naši jediní společníci, na které můžeme spoléhat. Tenhle obludný oser výrazně nespraví ani ochotný úřadník na reklamacích a humanitární balíčky s tričkem, kartáčkem a zubní pastou. Podle trackingu krosny zůstaly na Charles de Gaulle, nejbližší termín jejich doručení je čtvrtek.

První ráno v Panamě je krásné: přímo pod naší terasou běhají aguti, něco mezi potkanem a nutrií (a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to místní jedli), směs pestrobarevných ptáků ozobávajících banány pověšené na stromě a chorizo na talíři zlepší moji náladu k bodu exaltace – alespoň do té doby, než zjistím, že moje jediné vyprané kalhotky v 90% vlhkosti vzduchu zůstaly přesně ve stavu, v jakém jsem je v noci věšela na kliku.

Voláme na pojišťovnu, protože naše zimní evropská výbava a jednorázové balení pasty na zuby není nic, v čem bychom tady mohli důstojně a vlastně ani jakkoliv jinak existovat. Potom se stane věc, ke které bych Milého nikdy, nikdy, nikdy nedonutila v příčetném stavu – vyrážíme do místního obchodního centra na nákup kosmetiky a oblečení. Milý se zarputilým výrazem oběti systému, já naostro, oba s odhodláním vyřídit to co nejdřív a vypakovat se do příjemnějších míst. Nikdy jsem neměla ráda obchodní centra. Po včerejšku vám můžu prozradit, že je nenávidím. Nejdřív to bylo zábavné, místní móda je totiž výrazně ženská a vyzývavá, jak by se to taky dalo nazvat, ale pro obyvatele našich zeměpisných šířek je to něco mezi gipsy a sezónním výprodejem vietnamské tržnice. Zatímco čínské hadry svazuje aspoň pomyslná stopka východní cudnosti, latinskoamerická móda v tomto ohledu postrádá jakékoliv hranice. Neónové barvy, gepardí potisky, výstřihy od pupíku ke žlábku na zadku. Minimálně 10% lycry, aby to všechno dostatečně pružilo a obtáhlo přebujnělé křivky místních krasavic. Docela jsem se bavila až do pátého obchodu, kde se Milý vyjádřil ve smyslu naší poslední šance v tomhle bohem zapomenutém podniku koupit cokoliv s krátkými rukávy a vhodné k plavání. Nakonec to tedy vyhrála na zdejší poměry ultra nudná Zara, Crocs a Rafiné, ačkoliv si nejsem jistá, jak se na plavky za $69,90 bude dívat coby na nouzové nákupy základních životních potřeb agent naší pojišťovny. Ale převlečená za krajkového tygříka s vykukujícími bradavkami nebo za Borata ven prostě nejdu!

Zato převlečená do rudých puntíkovaných šatů, což je tady nejdecentnější model široko daleko, zase nemůžu do pralesa. Holiny a pláštěnky jsou v krosnách někde na letišti, jenom nevíme, na kterém. Jsme na cestě do Davidu, druhého největšího města Panamy v regionu Chiriqui. Podle informací pracovníků letiště dorazí naše výbava právě sem, dlužno ale dodat, že jde o sliby, které z nich páčíme neustálým telefonováním. Včera večer jeden z nich vyzradil, že vlastně nikdo nemá tušení, kde a jestli naše batohy ještě někde jsou, takže čtvrtek, ke kterému se upínají naše naděje, zůstává velmi abstraktní veličinou. Svou chudou výbavu prozatím převážím v černém pytli na odpadky, který mi laskavě poskytla recepční v La Estancia. Musím být neustále ve střehu a bránit ho jako lvice mláďata před uklizečkami, správci budov a dalšími živly, toužících ho vyhodit do nejbližší popelnice.

Stýská se mi po dětech. Ne, že bych vzlykala do polštáře a checkovala dřívější odlety, ale myslím na ně přinejmenším, když vidím nějaké místní děti. Ty jsou v podstatě všude, i v našem autobuse. Vždycky mě překvapí, jak hodní a dokonalí jsou, když spí, nebo s nimi nejsem. Babička nám napsala, že zatím zvládá a ať se nám hezky cestuje. Pod slovem "zatím" se mi vybavují hodiny až minuty před psychickým zhroucením, ale bojím se doptat. Tak si jen představuji děti se sirkami nebo vyklánějící se při plivání na auta z 12.patra, zatímco se prarodiče před těmi grázlíky zamykají v kuchyni a zapíjejí Lexaurin slivovicí. Budu muset krotit svou představivost a vyžadovat konkrétnější reporty, i kdyby pravda byla sebehrůznější.

Zavřeno, zhasnuto

Dá-li Bůh a panamské telekomunikace, další zmínky právě odsud.

Vstoupil do mě Buddha

a vystoupil na konečné

Včerejší ráno byl trenažér běžného probuzení v očistci, jestli nepřestanu klít, lhát o Mikuláši a krást Milému fusekle a margotky ze šuplíku. Děti za rozednění třískají na rozladěný dětský xylofon. Usilovně se snaží navzájem si vypíchnout oči paličkami, zřejmě stejné volání přírody, jako si kuřátka ve velkokapacitních líhních uklovávají nožky. Zastrčím si rohy peřin do uší a snažím se spát. Minutu, dvě, pět, které by zredukovaly kocovinu na mlžný opar, ochotně se rozpouštějící se nad prvním šálkem kávy. To nejde. Vstávám.

Mohla bych přísahat, že v téhle komodě bylo ještě před týdnem ulité plato Nurofenů. Do háje. Vydávám se sklesle, ale odhodlaně jako Ježíš na křížovou cestu do pracovny, kde se nachází druhá lékarnička. (Věc, která nám má v nouzi zachránit životy!) Lahvička peroxidu, dětské anální čípky, Modafen a vápník v šumivých tabletách. Odolávám beznaději, touze odbarvit se na blond a nastrkat si čípky do uší, abych přebila aspoň ten xylofon.

Stal se zázrak, Modafen účinkuje! Je to pozitivní zdravotní zpráva. Tou druhou je anální znásilnění tygří krevetou. Jak vidno, jde to i bez čípků. A to nemůžu říct, že mě osud nevaroval dostatečně. Pokračování thajského dobrodružství s F. tedy najdete právě teď a tady.

Po masáži našeho epitelu jsme se rozhodly namasírovat i své chuťové pohárky 9-chodovou degustací v Café Buddha. Mé přesvědčení hraničící s jistotou, že nepozřeme devět jídel během jednoho večera, vzalo rychle za své už při servírování tří tradičních thajských polévek v šálcích od ristretta. Kwai tiao, přesilný a zemitý vývar s nudlemi jako od babičky. Tom kha, moje oblíbená kokosová s citrónovou trávou s pořádnou fackou chilli jako dozvukem. A Tom yum, thajský nájemný vrah, který vám do krku nalije kyselinu, nechá vás chvíli bezmocně poulit oči a dusit se ve vlastních zvratcích, svíjet se v kašli a bavit personál. (Podezřívám je, že si na hosty s první lžící této polévky směřující k ústům prostě počkají).

Z hlavních chodů stojí za zápisek malajská hovězí líčka, věc, které bych byla schopná neskromně sníst celou mísu a zmíněný dětský hrneček ve mně vyvolal nespravedlivý pocit dřevorubce večeřícího kelímek nízkotučného jogurtu.

Jídlo bylo vynikající, přirozené a živé, což se bohužel s určitostí nedalo tvrdit říct o místu a personálu. Čas změnit lokál. Ústřední otázkou a mottem celého večera se stala otázka barmana na Újezdu. „A určitě chcete Kapitána? Měl bych tu totiž jeden lepší rum...“

Ano, něco tak dobrého, že F. postupně ujížděly všechny autobusy do Maloměsta stejně plynule jako má předsevzetí se v záplavě pracovních povinností těsně před odletem nezbořit a nevypadnout z formy. Hlavní nevýhodou našeho velkého stolu se postupem večera ukázalo zejména křeslo pro hosta, v němž vedle nás parkovali největší ožgrundi a tragédi podniku, mnohdy odklizení samotným barmanem, aby neškodili u ostatních slušných hostů. Když k nám kolem půlnoci přisedli šedesátiletí pivní skauti z rádia Country, potvrdili nám dvě věci: čím řidší chrup, tím větší chuť šišlavě vyprávět historky z mládí a odmašťovny. A tou druhou je: kdo uteče, vyhraje!

A od rána to už znáte. Pro zkažené nátury, mnoucí si škodolibě dlaně už u první zmínky o xylofonu, mohu ještě dopsat přídavek, že jsem strávila zbytek dne na oslavě dětských narozenin. Narozenin s přítomností kojenců, vícerčat a hyperaktivních dětí. Prošlo mi rukama šest plín, z toho dvě s průjmem. Vypila jsem omylem hrnek kojícího čaje a cíleně velkou plechovku redbullu. Už nikdy nebudu lhát o Mikulášovi a všechny ponožky vrátím, slibuju, do hajzlu!

Rukavice na šňůrce

Od dětí se můžeme v řadě věcí inspirovat, i když jsou tady věci, které už nikdy nebudete chtít dělat. Napichovat na ukazováček a jíst škraloupy z hrnečku teplého mléka. Nosit body s patentky v rozkroku. Lepit si holuby z nosu v řadě za sebou na tričko (Žmur dnes ráno).  

Ale potom jsou vynálezy, které pomohly vyřešit moji mnohaletou krizi se ztrácením věcí. A to jsou přesně ty věci, ve kterých si, my senioři, můžeme brát od dětí příklad. Rukavice na provázku. Efektivně prosté. Prostě efektivní. Když jsem je měla poprvé venku, můj pocit stárnoucí infantilní lolitky rychle přebil fakt, že jsem si rukavice nezapomněla doma, na lavičce, ani v kavárně pod židlí. Ušetřena byla spousta nadávek a sebeobviňování. Rukavice na šňůrce prostě fungují.

V prvotním nadšení jsem dokonce přemýšlela, co dalšího bych si k sobě tak mohla přivázat. Deštník? Mobil? Klíče na krk? Ponožky na šňůrce?

Potom jsem vzala rukavice na gumě na večerní vycházku do hospody. To je vůbec skvělá věc, protože putyky bývají často postavené na temných místech s křížící se energií. Taková černá díra sice obvykle nepohlcuje ponožky, zato rukavice, deštníky a peníze jako na běžícím pásu.

Odhodila jsem tedy kabát na sofa s úlevou, že se konečně nemusím nutit je přepočítávat a vůbec té kurevské věci věnovat zlomek myšlenky a místo toho se mohu s chutí koncentrovat na nápojový lístek. Brzy na to mi sklenička s vínem cinkla do zubů, protože někdo zezadu narazil do gauče. Podle duté rány a náhlého klidu to bylo zřejmě hlavou a potom se sesunul v bezvědomí na koberec. To mě neznepokojilo tolik, jako když se můj kabát roztřásl epileptickým záchvatem, přičemž se v pozadí ozývalo temné mručení šelmy. Boxer Ježek. Vysvětlivky, místní psí štamgast. Jen o mou osobu dosud neprojevil větší porci zájmu než znuděné zívnutí, takže jsem se jatá černou předtuchou začala pídit po příčinách Ježkovy aktivity.

Z kabátu se táhne dlouhatánská pupeční šňůra. A na jejím konci stojí Ježek. Z tlamy mu čtverácky vykukuje zelený kožíšek s odkapávající slinou. Jestli jste někdy tahali cokoliv z tlamy boxerovi, ani nemusíte pokračovat ve čtení. Pro ostatní je to něco jako vyprošťovat velice umolousaného pražského krysaříka ze zavřených dveří tramvaje. Komplikované záchranné práce se navíc ukázaly jako ten nejlepší motivátor, aby hra pokračovala dál a ve vyšším levelu. Zbytek večera jsem tedy rukavice držela nad hlavou, stála a posléze na nich seděla, popíjela chlupaté psí víno a snažila se dopovědět zbytek příběhu. Ježek mě neúnavně obíhal v kruzích a násilně se pokoušel probourat pod zadek pro vytouženou kořist.

Pokud ale může být na rukavicích na provázku ještě něco horšího, bez zaváhání tak označuji placení na baru. Ježek doslova chytil poslední příležitost za pačesy. Nikdy v životě jsem neviděla boxera skákat tak vysoko a výt jako šakal. Když pochopil, že jeho pletená laň uniká do bezpečí domova, alespoň se mi přitiskl celou vahou k noze a chvatně se rozloučil několika kopulačními pohyby. Po krvavé bitvě dnes rukavice odpočívají na topení. Vytahaná šňůra mi umožňuje nosit je proklatě nízko, ale nevím, zda si s nimi zítra troufnu do parku, kde své hravé psy venčí půlka Prahy.

II. Předvánoční boj

„Hele, tady mají dokonce vlastenecký betlém s Bivojem!“  žasne Lucka u jednoho z padesáti naklonovaných stánků na Staromáku s nabídkou vánočních ozdob, Krtečků a rukavic s labutěnkou. V nose mě šimrá převařený hřebíček a dijonské hořčice z kyblíku u vedlejšího stánku.  Slaměný anděl se mlsně houpe ve větru a žehná klobásám na grilu. „To je přece pastýř“ zachrchlá po nás prodavač. „A ty vysmahni!“ houkne jedním dechem na holčičku, která se na jeho vkus dívá asi až příliš zblízka na ten prapodivný betlém složený ze starých pověstí českých, vystřihovánek a figurek z kinder vajíčka. Původně jsem tedy tento příspěvek chtěla nazvat předvánočním Bivojem, ale houstnoucí atmosféra města jen pár dnů před apokalypsou nebo invazí zombies mě donutila ke zkrácené a údernější verzi.

Včera jsem koupila poslední dary, které nešly nebo se mi nechtělo objednávat přes internet a ráda bych podotkla, že jsou to bez jakýchkoliv pochyb poslední dárky, které kdy hodlám fyzicky kupovat týden před Štědrým dnem. Stonásobně napálené marže v obchodech, které se za pár dnů opět sníží na běžnou prodejní cenu díky lednovým výprodejům. Dav, který vás unáší po ulici a vtahuje i do obchodů, kam jste původně nechtěli. Když mě nákupní peloton vyplivnul mezi smažky na Muzeu čekající na heroin, na nic dalšího jsem nečekala a utekla domů s přesvědčením, že zbylým obdarovaným raději vlastnoručně vytvořím jehelníček ze staré punčochy nebo můj legendární máslový koláč.

Vánoce jsou ale díkybohu taky srazy, večírky a koncerty. Jeden z těch vydařených jsme podnikli s Martinou a Houbou. Ale kdybyste se na něj zeptali Houby, asi by si z něj pamatoval jen půlhodinové čekání před Rock Café, kde si ho různé skupiny přicházejících návštěvníků pletli se svým kamarádem nebo se ho snažili adoptovat. Martina si totiž při odchodu zabouchla klíče od bytu a zůstala ve vězení ohraničeném chodbou a zamčenými vchodovými dveřmi, přičemž se nedozvonila ani na žádného z paranoidních sousedů jejich domu. Po dvaceti minutách zoufalství ji osvobodila až vetchá stařenka s pudlem.

Moje omluvenka pozdního příchodu byla ještě o něco absurdnější. Protože jsem zvyklá využívat volného času na doraz, šla jsem na koncert rovnou z Višňového sadu Divadla na Zábradlí. Bohužel jsem stihla jen první část představení a tak jsem se po jejím skončení rozloučila s Luckou a Petrem a mířila na další kulturní štaci. Ještě předtím jsem pocítila nutkavou potřebu si odskočit. Což se dá v divadelní přestávce realizovat velmi delikátně, zvlášť pokud křepce vyběhnete ze sálu jako první a obsadíte kabinku.

Tento teplý pocit drobného lidského vítězství se ale v minutě změnil v paniku a sociální vyloučení. Zásobník toaletního papíru, myslím to ruské kolo, kde bývají kilometry celulózy, obsahoval poslední dva ucárané útržky. A chodbička toalet se mezitím zaplnila všemi ženami, které jsem fikaně předběhla. Naštěstí divadlo dobrotivě oplývá dvěma záchody, ale i tak jsem patnáct minut musela sedět, opakovat "obsazeno" a "stále ještě obsazeno!" a trýznivě čekat do posledního zazvonění, než jsem  mohla poníženě vyběhnout se sukní u kotníků a rozdrásat si zadek hrubými papírovými ručníky od umyvadla.

Na závěr slíbené pokračování vánočního seriálu o nekonečnosti lidské kreativity. Ženy fleru, fler ženám!

Sejra se zaraduje, tento blog opět ožije keywordem kalhotky! Tentokrát jsem měla problém vybrat ty pravé, které jediné by mohly zdobit dnešní příspěvek. Po letmé prohlídce jsem totiž nabyla dojmu, že je fler.cz majoritně provozován a financován pletací mafií spodního prádla. Myslím však, že model „Erika“ na vás zapůsobí dostatečně sugestivně. Další level mu dodá snad už jen neholený klín.

Co jsem dodnes nevěděla, existují také kalhotky hárací! Dokonce v daleko vkusnější verzi než náš první model. Vhodný dárek pro všechny menstruující feny:

U menstruace (a háčkování) se ještě krátce zastavíme. Diskrétní společník perných pěti dnů ženského života.

Ale ani tohle ještě není aspirant na nejhorší dárek roku. Tím je alespoň za mě překvapení z houští. Zkrátka klacek z lesa. Vhodný pro fyzické tresty, bio&eko náhrada vařečky nebo proušťouchávač ucpaného odpadu.