Velká balíková sabotáž

Jen balík (a já) by využíval služby České pošty

O České poště jsem se už rozepisovala, vzpomínám, že to nějak souviselo buď se sčítáním lidu nebo s historkou, jak pošťačka nechala můj balíček ležet před domem a odešla (neležel tam osamocen dlouho, ale má smysl to vůbec dodávat?)

Aspoň vidíte, jaká výhoda je mít zrušený účet na bloguje.cz a xml archív, kterým si můžete leda tak utírat virtuální zadek nebo si ho vystavit na plochu. Můžu psát o České poště znovu a přitom poprvé!

Možná jste zaznamenali kampaň „Jen balík by platil víc než musí“ a „Velká balíková revoluce“. Nejdřív pro pořádek. Vy mě nevidíte, ale fakt nejsem důchodce ani teenager, co si vymáčkne jebáka za každou úspěšně odeslanou stížnost na chybu v systému. Je mi sympatické, že se Česká pošta snaží. Je také nejvyšší čas, aby se Česká pošta začala snažit aspoň symbolicky. Ale stejně jako u Českých drah je ten poklus za kvapně utíkajícím zákazníkem dost klopýtavý a víc než rozhihňaný balík na interaktivních stránkách připomíná úchyláka z noční můry, který vás nahání po výtahu tak dlouho, až vám hrůzou ztuhnou kolena a probudíte se v tom lepším případě v kaluži vlastního potu.

Objednala jsem si konečně(!) nový telefon, který mi měl být doručen pomocí služby „Balík do ruky“. V ideálním světě by mě doručovatel zavolal a zásilku předal osobně – kamkoliv a kdekoliv. V předvečer inkriminovaného dne D mi pípla smska, že bude během zítřku moje zásilka doručena. No ne! Je sice pěkné, že si na mě pošta vzpomene, ale vzhledem k tomu, že balík garantují dovézt následující den, je to bez určení aspoň přibližného času informace průhledná a předvídatelná jako „dnes má svátek Bohuslav, zítra Norbert.“ Zatím nepyskuji a udržuji se v naději, že to je jen taková nezávazná konverzace, která mě má zabavit než začnou padat konkrétní termíny a místa doručení.

Tak tedy ve středu dopoledne ztlumím rádio a očekávám, že právě dnes si poprvé svůj balíček převezmu bez výzvy ve schránce a mohu si dělat i naděje, že mi jej urostlý mladík se svalnatými lýtky poklusem doručí až do 4.patra, bez nahlas utrousených poznámek na operaci kyčelního kloubu a moje mladé nohy. Když se do 10 nic neděje, odcházíme do parku a radši nespoléhám na své instinkty, že se na mě zase vyserou, ale na svůj mobil, na který by přece někdo měl volat.

Když se vracíme poobědvat, nevolá nikdo, zato vidím o pár domů dál přistavenou poštovní dodávku. 

„Dobrý den, nemáte tam náhodou balík na jméno Psice Zaseokradenáoiluze?“ „

Jó, počkejte, takovýho někoho jsem tam měl“. Prohrabuje se v dodávce. „No to máte teda štěstí, že jste mě doběhla“. Rýpe nehtem do pásky balíku a považuje ho pravačkou. „Vod Vodafone, tak to bude asi nějakej telefon, có?“ 

Doufám, že součástí služby není tipovací soutěž na obsah zásilky a v případě neúspěchu si ho můžu vyzvednout...jak jinak než na přepážce vaší nejbližší pošty.

„A neměl jste vy náhodou volat?“ vracím protiútok. „Jó, to já sem zvonil, mladá pani. A sousedka říkala, že nejste doma, tak to vono by to bylo stejně zbytečný.“ A může se mě potom někdo divit, že přehnaně heroizuji messangery a můžu se počůrat nadšením při každém úplně standardním doručení přes PPL?

Zastřihovač ovcí

Pomsta z Taiwanu

Jsou věci, ke kterým máte neutrální postoj až do chvíle, kdy se dva na sobě nezávislé jevy propojí v novou realitu.

V našem případě Žmurovy vlasy. Hedvábné krucánky za ušima. Platinová blond, které jsem ve svém peroxidovém období nemohla dosáhnout ani s duopackem barvy „Polární liška“. Voňavé po slunci, posteli a trávě. Vzhledem k tomu, že neuznávám gender vyhraněné oblečky ho občas nějaká ta vetchozraká babička jmenovala v ženském rodě, co už. Poslední dobou se ale na Žmurovo pohlaví dotazovaly i o hodně mladší ročníky, které by zdaleka neměly mít problém s úbytkem rozpoznávacích schopností. Začala jsem tedy vlasůmilovným babičkám a zbytku rodiny vyhrožovat, že Žmura brzy ostříhám.

Strojek na zastřihávání vlasů. Až donedávna jsem si myslela, že ho používají jen náckové a Horst Fuchs. Jako první s ním ostříhala kamarádka Jana svoji dceru, žmuří vrstevnici. Vypadala jako Annie Lennox. Nešetřila jsem zaslouženou chválou a poprosila si o zapůjčení strojku. Jana ochotně souhlasila a předala mi s ním pár vágních uživatelských rad. Je to úplně jednoduché. Tady se to zapíná a tady si určuješ délku. Žádná další tlačítka. Za pět minut hotovo.

Přesně takhle jednoduché věci mám ráda! I usadila jsem Žmura do jídelní židličky, podplatila keksem, nastavila délku a pomalu přiblížovala břity k lebce po směru růstu. Oddělil se chomáček vlasů a pomalu se vznášel k parketám. Milému připadal můj způsob hodně divadelní a málo efektivní, takže přenastavil zastřihovač ovcí na 5 (méně jsem mu nedovolila, ale vyšlo by to nastejno). Nasadil svižné tempo, strojek začal vydávat zvuky jako start Discovery a po pokoji najednou lítalo chomáčů jako při odvšivování celé mateřské školky. Zadrž, stůj, on tady už nemá skoro žádné vlasy, vykřikla jsem a odtrhla jsem mu jeho střihorukou pravačku z hlavy. To už byl Žmur na celé pravé straně poloviční skin nebo avantgardní blbeček a my se rychle dostávali do bodu, kdy je všechno jedno, přejížděli jsme strojkem ve smeru i proti srsti po celém Žmurovi a snažili se jen horečnatě napravit škody cestou úplné zkázy.

Po dalších deseti minutách jsme byli všichni hotoví. Výsledek není pouze to, že Žmur vypadá jako dětský voják, výsledkem je fakt, že vypadá jako dětský voják po krvavé bitvě a mnohonásobné trepanaci mozku. Na týle a na vrchlíku se mu pyšní vylepané holiny, které rozhodně na pětku nejsou (neptejte se mě, jak je to z principu nastavení stejné délky všude vůbec možné). A protože se na konci už cukal, zůstalo i pár těch ostrůvků bývalých kadeří, takže ho ve větru plácá pár dlouhých chlupů přes uši.

Zítra se má na otočku zastavit brněnská babička a jsem poměrně zvědavá, co na to řekne.

To doroste, chlácholí me Milý.

S těma krátkýma vlasama vypadáš nejmíň o rok mladší, utěšuju Žmura. Jako opepřené vajíčko, dodávám si pro sebe trpce.

Ale aspoň něco tím získal a ne jenom ztratil; totiž novou přezdívku. Štětináč.

Pravidla dámského čundru

1. Třtinový rum chutná skvěle se zázvorovou limonádou
2. Narozdíl od pánských výprav není nikdy špatná příležitost vypůjčit si tampón nebo řasenku
3. Nezapomenout na holínky
4. Domluvit se na tajném signálu odpuzujícím nežádoucí losery
5. Seznámit se barmanem, hodně ledu a bonusové limetky navíc mají univerzální použití

Dřív jsem si já vybírala festivaly. Dnes si festivaly vybírají mě podle volných time slotů mezi domluveným hlídáním, srazy, pražskými víkendy, výletovými víkendy a výjezdy na Moravu. Když jsem ve čtvrtek zjistila, že budu mít volnou sobotu, zavolala jsem Gábině a během toho, co se mi načetla stránka s aktuálním programem festivalů, jsme už vlastně měly jasno. Buď lokální rockfest s máničkovským revivalem Tublatanky anebo … Join the bunch or fuck yourself!

Jakmile jsme si plácly s Gábinou, poslaly jsme pozvánky dalším kamarádům. Následující dny mi chodily nezařaditelné omluvenky jako „Holky sorry, ale v sobotu už mám sraz se šamanem“ nebo jen divný otázky „A může jet i táta?“. V pátek večer jsme tedy měly jasno, že pojedeme samy.

V sobotu ráno jsem se oblékla do destroy-friendly tepláčků, sbalila si do batohu vychlazený rum z lednice a vytřepala z puntíkovaných holínek igráčky. Blahosklonně jsem nechala Milého okomentovat svou image jako „mukl v gulagu si jde naloupat kůru na polévku“ a byla jsem v klidu, protože zatímco já si budu, třebaže v brigádnickém, pohupovat boky a cucat Cuba Libre před hlavní stage, on bude přebalovat plíny a ponese domů z procházky vztekajícího se zarudlíka pod paží a za takové protihodnoty snesu poznámek opravdu hodně. Vlastně všechny.

Poprvé jsme se zasekly v Boleslavi na náměstí, kde jsme se vyhřívaly na lavičce se štrůdlovou zmrzlinou, prokládaly ji uzeným prštutem a zapíjely rumem. Po hostině královen jsme se horečnatě rozběhly k areálu letního kina pod tíhou dusivé představy, že nám utíká hlavní program. U vstupu z nás byli překvapení spíš pokladní a na place se rychle ukázalo proč: návštěvníků to bylo v drobných hloučcích odhadem padesát, z toho třicetpět vystupujících, jejich kamarádů a kamarádů kamarádů. Hned první (a zpětně úplně nejlepší) vystoupení Ting nás ale nenechalo na pochybách, že jsme správně a že privátní koncert má oproti kotli lidí hodně co do sebe, přinejmenším neomezeným prostorem k pohybu a taky mi nikdo necmrndal pivo z kelímku za krk.

Místo punkové sekané, která potom následovala, jsme vyrazily na poznávací procházku do okolí. Kousek od pole jsme si vyšlapaly kolečko, vyvalily se na záda a povídaly si pod hřejícím sluncem dokud jsem se nevyděsila, že spím, protože mě dvakrát nadzvedly do divokého odskoku drobné pavoučí nožky přebíhající můj obličej. Člověk prý za svůj život nevědomky spolkne 16 pavouků. Po sobotní hodince na poli jsem přesvědčena, že až jednou poletím tunelem a bude se mi promítat celý můj život, tak uvidím patnáct pavoučích obličejů jenom z téhle meze.

Setřásly jsme vyhřívající se členovce a pár plžů ze svačiny a vrátily se do hry za pomocí XXXL strong míchaného drinku tvořeného vyčpělou a napůl vylitou zázvorovou Kinley, která se s námi slunila v příkopu spolu s přiteplalým parťákem rumem.

Rumonáda nás ale rozveselila a zahřála natolik, že jsme ze sebe strhaly teplé oblečení a vesele si zahopsaly si u drumm´n´bass stanu do doby, než se naše pozornost zvědavě upřela na hlavní stage.

Ozývalo se z ní něco jako roztoužené chrochtání divočáků, řev při prvním fistingu a zvracení všemi lidskými otvory. "To, co se tady hrálo předtím, byla jen diskotéka pro slečinky" káže frontman z pódia na konto předešlých hardcore kapel. Přitulíme se k sobě za lampou v obavě, aby nás z řad tvrdých hochů a kysličníkových fanynek nalepených na pódium nevykázal.

Hned při úvodním songu se zpěvák stihne v rychlém sledu poplivat a rozetřít flusance po hrudi, dvakrát se svléknout, urvat si zip na poklopci, roztáhnout nohy do provazu na vylité bohemce, zapomenout text a navíjet si ve zběsilém tempu kabel od mikrofonu kolem krku a řízeně se tak přidušovat. V méně vytížených chvilkách odchází nerušeně do backstage nebo se nechává sbírat z podlahy členy kapely, kteří zrovna nehrají. Bez ohledu na naše hudební preference se okamžitě rozhodujeme přihlížet zbytku produkce, protože „si rozhodně počkám na to, jak se tady vysere doprostřed pódia a pak se oběsí“ jak Gábina zadoufala po krátké ukázce performancí.

Těžko vám tu budu tlumočit úvody k jednotlivým písním, protože členové kapely používají sprostá slova v kreativních invencích nejen jako podstatná jména, ale i jako předložky, slovesa a citoslovce. Blondýny u pódia kvílí a strhávají si trička. Zpěvák věnuje svůj závěrečný pornotaneček jedné z nich a ostatní si ho při každém jeho přiblížení (pádu na kraj pódia) láskyplně hladí a stírají mu z těla plivance, takže jde zřejmě o organizovaný harém. Po posledním už trochu vratkém rozloučení s diváky nevidíme problém ho holkám bez tahanic přenechat, takže míříme zpět na hopsandu do stanu a potom na poslední bus do Prahy. Ten je mimochodem taky privátní a vezeme se jenom my samy.

V metru si k nám přisedne rocker Petr, který se každou druhou stanici ujišťuje, jestli jedeme stále na žluté a že se ho nemusíme bát, protože jede za manželkou. Bez ohledu na paní Colombovou nám mlsně kouká do výstřihu při každé zbytečné otázce a mě zachrání jen přestup na Můstku. "Tak ahoj Petře a užij si to" mrknu zlomyslně na Gábinu a zdrhám, co mi nohy stačí. V mobilu mi ještě stihne přistane sms z další stanice: „Tak ti diky, stale jedeme po zlute a ten zpevak byl vlastne docela charakter“

Pravidla pánského čundru

To první společné léto mi Milý opatrně vysvětlil, že čundr s klukama z Brna je pánská záležitost, do které se holky nezatahují, protože by ho nedocenily. Něco jako 23letý Zacapa bez coly nebo poluce. Kromě přirozené zvídavosti jsem neměla problém akceptovat skutečnost, že mi bude po celý víkend odepřeno lehávat v příkopech u vesnických kulturáků a nosit krosnu se spacákem, náhradním tričkem a deseti Staroprameny. Až na tu zvědavost. Copak asi dělá šest kluků v pěti spacácích(Brouk ho většinou zapomněl)? O čem se tak asi baví? Sdílejí i pět kartáčků na zuby?

Tak o dva roky později měla stálé přítelkyně už většina účastníků a podobné otázky jsem si asi nekladla jen já, takže se uskutečnil průlomový ročník smíšeného družstva.

Těch dalších pár let se proběhlo v hormonálně vyrovnaném kolektivu s úspěchem, ačkoliv na konci už můžeme postřehnout první nahlodávající zub fotrovatění třeba u Václava, který tak tři roky nazpátek prohlásil, že letos vážně přemítal, „jestli má zapotřebí se špinavej a smradlavej tahat mezi vesnicema“. Ale stejně jel a bez zbytečných pindů špinil a smrděl, takže to můžeme brát jen jako takovou předtuchu babykalypsy, která měla přijít napřesrok.

Potom totiž udeřila doba porodní.

Místo spaní pod širákem rodinná chata s pískovištěm. Místo panáků zelené kojící čaj s fenyklem.

Mohlo by se vám zdát, že život po třicítce je už jen jedna dlouhá highway to hell lemovaná druhými a třetími dětmi, svislými vráskami na obou stranách úst, Lexaurinem a papírovýma botama na konci cesty. Vlastně jsem to popsala skoro přesně, ale v rámci vytěsňování špatných vzpomínek a stařecké demence to mozek nebude nevnímá jako přímý motiv k sebevraždě. Prostá přítomnost děti sice obtíže s hemoroidy nevylepší, ale co je jejich nejvíc charakteristická vlastnost, strašně rychle rostou. Uplynul rok a shodli jsme se na tom, že zapojíme dozor širšího příbuzenstva a tenhle čundr bude bezdětný. (Vidíte? Stačí do hry přidat pár kojenců s kolikou a najednou už dámy na pánské jízdě nikomu nevadí).

Původní množina účastníků se zmenšila, protože do té doby se stačilo narodit pár těch druhých dětí, které hlídací babička nenakojí. Zároveň se rozrostla o jednoho černého pasažéra. Žmur byl sice u babičky internován týden před plánovanou akcí, ale potom oba prarodiče podle plánu odjeli na svůj vlastní bezdětný výlet do Jeseníků, takže jsem balila o jednu tašku a obavu navíc. (Taky nemáte rádi lidi, co organizují večírek v povinném travesti dresscode a potom sami dorazí v civilu?)

Brzy po příjezdu ale proběhlo spontánní hodnocení všech členů výpravy jednoznačně ve Žmurův prospěch. Vlastně mě zas tak moc neudivuje, že s ním nikdo neměl problém. Mně taky nevadí, že mě pozoruje u stolu cizí dítě při obědě, když mi z talíře netahá maso a neplácá mě s ním po stehnech až si musím utírat omáčku z ofiny.

A co mě taky nepřekvapilo, krátce po našem příjezdu na Křivoklát se dosud modrá obloha zatáhla a potom už jenom dva dny souvisle pršelo. Brouk alias člověk, který jezdí trasu Brno - Praha většinou na bicyklu, na déšť zareagoval typicky. Shromáždil v penzionu šest lidí se záporným vztahem k cyklistice do místnosti 2x2 metry a donutil je za hlasitých protestů sledovat v pokojové TV právě probíhající Tour de France, aby mohl posléze sám spokojeně usnout.

Po pasivně stráveném odpoledni jsme byli všichni plni sil na večer, někteří přímo přeplněni a někdo vytuhnul o půl osmé a naštěstí to byl Žmur. Drželi jsme se v dosahu hlídací vysílačky, vzhledem k počtu (tří) místních restaurací na rynku jsme to však nevnímali jako omezení. Dokonce jsme vydrželi dlouho po půlnoci za plného vědomí, že budeme s velkou pravděpodobností vstávat podle žmuřího budíčku ve čtvrt na sedm. První místo v setrvačnosti obsadili Václav s Evičkou, které místní mládež nalomila na návštěvu technoparty opileckým odhadem tak tři kiláky za řekou ve tmě, ale drogy a alkohol zajištěny a zdarma pro všechny! (Tady si seru do vlastních zfotříkovatělých mokasín, protože věkový průměr mládeže byl kolem 29 let).

Ostatně tuhý kořínek a index společenské zábavnosti místňáků nejlépe dokumentují elektrošoky taserem na holou zadnici, které si křivoklátští hoši rozdávali jako štafetu před barem. Chvílemi jsme si tam připadali jako v akčním filmu hongkongské produkce, kde hlavní hrdinové létají v kotoulech vzduchem a odráží se od stropu. Jakmile byly vypáleny všechny místní zadky, začaly se rozepínat poklopce a to už bez pobízení zaplatil svůj účet i Václav.

Žmur byl milosrdný a nechal nás zhýrale vyspávat až do čtvrt na osm. Na kocovinu v intencích „pij s rozumem“ mi ráno bohatě dostačoval jeden Redbull ze stánku, na který jsem stála v docela dlouhé řadě a jako jediná jsem si nekupovala panáka. Pokud se tedy někde stala chyba, pak to byla rozhodně objednávka hamburgeru „Gurmán“, po kterém jsem si mohla z patra vytahovat šrapnely špatně semletých kostí kuřecího separátu jako z jehelníčku. Ale zbytek kamarádů se ráno zmítal v daleko beznadějnějších grimasách i bez Gurmánu, takže to tu uvádím jen jako drobnou nehodu v celkovém výčtu. Myslím, že na příští ročník jsem připravena i s jednovaječnými dvojčaty nebo smečkou aljašských malamutů. Pokud nebudou moje, přece jen už bych si nerada nechala ujít tu ránu taserem bez obav, kdo udělá Žmurovi snídani.

Merda grande

V neděli jsme naložili Žmura a jeli ho vyvětrat na okysličený vzduch po pražských parcích, rozuměj aby si skládal zvířátka z vajglů a dával pozor na holubince, který právě v téhle sezóně vypadají jako borůvkový krém a Žmur si nikdy neodpustí znovu to vyzkoušet a opět se zklamat, protože to prostě není rozpuštěná zmrzlina, ale natrávené bobule bezu. Když to tak píšu, skoro musím posmrkávat dojetím za své dětství na malém městě, kde jsme si chodili přepírat skvrny na teplácích do potoka, aby mamka nevěděla a hnědou krustu na botách jsem mohla odloupávat jen když jsem šla zkratkou přes oranici. Ale dnes jsem nechtěla psát jen o hovnech, i když se vám začátek může zdát zavádějící.

Chtěla jsem psát o tom, že jsme měli namířeno na Petřín a jakmile Žmurovi v kočáru poklesla hlava na rameno, řekli jsme si, že se pokusíme dojít co nejdál a v cíli se odměníme delikatesním obědem. Tenhle výrok se udál někde u Národní a na Malé straně shodou okolností probíhal francouzský farmářský trh z jediného vysvětlitelného důvodu: abychom mohli bezmocně polykat naprázdno nad vůní mušlí a čerstvě upečených baget, na které stálo odhadem čtyřicetihlavé stádo stejně slinících gurmánů ovšem s daleko větším odhodláním než je to naše.

Nebudu vás zdržovat všemi zastaveními naší křížové cesty: na Malostranské byla zahrádka příliš blízko u tramvaje, u Hradu bylo menu nepřehledné, přes Kulaťák nejezdí výlukou tramvaje a tak jsme se octli na Břevnově ve výspě civilizace i našich požadavků: najednou nám stačilo, aby vůbec přišel někdo jako číšník a přinesl nám něco jako jídlo. A tady už se dostáváme k hlavní hrdince dnešního příběhu, pizzerii Pepenero, která jako jediný podnik nesplnila ani jedno. 

Pepenero patří mezi ty podniky, kde se hraje na lidovou italskou atmosféru za přestřelené ceny a pokud máte pod nápěvem druhého kola Ramazottiho cédéčka choutky strefovat se do repráků vidličkami nebo si dokonce vytvořit z domácí bagety špunty do uší a taky si je tam nacpat, zůstane to až do konce váš problém, nikoliv obsluhy. Ostatně Ramazottiho kompletní diskografii máte možnost slyšet minimálně 4x po sobě, protože zrovna tady se nikdo nepřetrhne, aby se na vás přišel podívat s lístkem a když už se někdo zjeví, tak ničemu nerozumí. Což by byla samozřejmost v Neapoli, ale na Břevnově tak trochu komunikační zásek. Nebo záser?

„Prosím za jak dlouho bude připravená pizza?“ ptám se s odvoláním na Žmura. Zatím vyrýpává nehtem vosk ze svíčky, ale za čtvrthodiny bude hotov s vybavením stolu a potom se pustí na bar a do provozních místností.

Číšník se nejistě usměje a odvětí „Pizza 5, 10, 15, 20 minut.“ Pravda, nejsem si jistá, jestli je to opravdu obsluha, nebo turista a řeči se nevedou o jízdním řádu nejbližší tramvajové zastávky. Ale i ten nejzazší časový údaj je hraniční, nicméně akceptovatelný, takže si objednáváme.

Po nějaké té necelé půlhodince nedostáváme jídlo, ale žízeň, takže si objednáváme znovu – a rovnou mojito, venku je horko a dlouho jsme ho neměli. Mysleli jste si stejně jako já, že se mojito nepeče na bukovém dřevu dalších dvacet minut? Jen připomínám, že máte stále vlčí hlad a nově i žízeň, takže vaše animální já se snaží racionálnímu já nějak omluvit celý ten zasraný podnik, za který budete navíc tučně platit. 

„O to čekání si víc pochutnáme! Ta mozzarela bude zaručeně pravá buvolí! Podívej se na tu uběhanou obsluhu, jak má ten chlápek s bílou zástěrou a cigárem v koutku vpadlé tváře! S bílou zástěrou? A není to kuchař? Jaktože kurva hraje karty?!“

Vnitřní hlas číslo jedna definitivně zabalí obhajobu personálu, když před vás číšník postaví težce podměrnou trojdecku. Obsah tohoto nápoje můžete snadno spočítat na prstech jedné ruky: nějaké ty kostky ledu, dva rozdrbané lístečky máty, kolečko limetky, které je tak tenké, že se přes něj můžete dívat jako přes zelené sklíčko, jak se číšníci rekreují na baru. Bílý cukr místo třtinového a ledová tříšť se tvoří leda tak na vašich promarněných nadějích.

„Tak to už kapka za poslední kapkou“, shodujeme se. Rovnou zkontrolujeme, jestli na stole nezbyly mobily, peněženky nebo jakékoliv jiné předměty osobní potřeby, které by nás někdy v budoucnosti mohly kompromitovat a donutit se sem vrátit.

„Promiňte, ale tohle bohužel není mojito“ stavíme doličnou sklenici s mátovým ledovým čajem před číšníky na bar. „A co se týče té první objednávky, ztratili jsme zájem i o tu pizzu, která se právě v této chvíli peče 55 minut“. Číšník beze slov pokýve a vesele nám zamává na rozloučenou. To ale nebyla důstojná tečka za dnešním příběhem, nýbrž ztraceno v překladu.

Za pár vteřin za námi totiž vystartuje na ulici vedoucí klubu rozvalených číšníků, rozhazuje rukama a vyřvává na celou ulici: A kdo bude plátyt? Stát a plátyt!“ (zde bych ráda poznamenala, že to byl jediný moment, kdy jsme si mohli vychutnávat lidové italské atmosféry).

Kolemjdoucí se otáčí, tramvaje cinkají, psi udiveně přestávají močit na sloupy. Tři pohledy se setkají a v někde v dálce hraje foukací harmonika...

Nedali jsme jim ani korunu. Otáčíme se a ačkoliv jsme plni očekávání kulky do týla, zamíříme přesto jistým krokem do třetí cenové „U rusa“ naproti ve vedlejší ulici. Zahrádka s dětským koutkem, koprovka z obědového menu a točená kofola. Proč jsme sem nešli rovnou?

Evoluce dětských pracovních schůzek - od prsou až k masturbaci

Protože s bloguje.cz vám naposled zamávala na rozloučenou i historie psice, už se nikdy nedovíte, jak to vypadá s frekvencí mé přítomnosti v korporátu, kde jsem aktuálně odstavena od koryta díky rodičovské dovolené. Vlastně vás to nemusí ani moc mrzet, protože formální návštěva zaměstnavatele se uskutečnila pouze jedinkrát a to byl Žmur ještě larvou, která z 24 hodin prospí 20 (dodnes nechápu, resp. dnes už nechápu, jak jsem si v té době mohla stěžovat na nedostatek času!).

Pamatuju si už jen pár klíčových momentů: jak jsem se hyperelegantně oblékla do černé halenky, úzké sukně a bot na podpatku, abych nepůsobila dojmem rozcuchané rozáry s náběhem na laktační psychózu. Že mi Žmur poblil ramena a tak byla halenka batikovaná mlékem rozetřeným pomocí vlhčeného kapesníčku až do půlky zad. Žmur tenkrát prospal meeting (tenkrát jsem ještě předávala práci nástupci) i oňuňávání kočárku kolegyněmi a řvát začal způsobně teprve cestou domů v metru.

Potom přišly divoké doby, kdy jsem si začerstva sehnala externí part time a chodila na pracovní schůzky, podotýkám dámské, aby jste si zase nepředstavovali bůhvíco, s kočárem a pytlem hraček jako Mikuláš. Žmura jsem kojila tu skrytého za notebookem během odklikávání slidů, tu při zapisování poznámek k novému projektu. To byla vývojová fáze, kdy se začal plazit, jeho nároky na zábavu byly na úrovni dospívajícího lemura a s chrastítkama a plným prsem si vystačil klidně na hodinu a půl bez toho, aniž by podstatněji nabořil koncept schůzky nebo probíraná témata.

Později už nebylo třeba úvodních schůzek, což můžeme nazývat bodem zlomu, protože jsem brzy nato ztratila odvahu přijet kdykoliv kamkoliv bez rozpaků a rozeplými knoflíčky ve výstřihu. Přinejmenším bez hysterického organizování složitých přesunů, časových oken a hlídání. 

Žmur už může utéct, může v kavárně krást lidem sušenky od kafe – a taky to dělá, pokud za zadkem nemá drába, nejde ucpat mu pusu prsem a hlavně už mluví. Ne že by dospěl do té fáze, která bude teprve noční můrou – že bude bezprostředně vyprávět intimní historky z rodinného prostředí, ale jakmile slyší konverzaci, nenechá si uniknout příležitost k nějakému tomu žvatlavému monologu s hlasitostí nastavenou na mafiánské vyřizování účtů. Necháte ho proběhnout v zahradní restauraci jen v tričku? Můžete si být jisti, že bude nalezlý u cizího stolu a onanovat, což dělá při každé druhé vzácné příležitosti, kdy je zbaven plíny.

Asi uznáte, že tohle zrovna nejsou atributy, kterými byste se rádi pochlubili na pracovním obědě se šéfem. Ale vzhledem k tomu, že teď hlídání jednoduše nemám, je nutno domluvit postatné záležitosti a šéf zcela bez známek přemýšlení o příčinách a následcích navrhl, abych vzala Žmura sebou, přijde zítra opět ten den, kdy si budu ráno kousat nehty a zkoušet elegantní oblečky. 

Tentokrát mi je nikdo nepozvrací, zato bez problémů katapultuje bramboru vidličkou na kravatu nebo bude oslovat šéfa „táto“. Dokonce šéfa konspirativně podezírám, že tohle aranžmá vybral schválně, aby mohl na konci oběda s patosem vykřiknout „Jak se chceš vrátit do práce a managovat produkty, když neumíš řídit jedno malé batole?!“ Ale nic takového vážení nenastane, resp. ne zítra, ale zítra za rok, když už. Ty podstatné záležitosti nesouvisí s ničím jiným než prodloužením rodičovské až do října 2013. Prázdniny teprve začínají!

Neviditelná

Od pondělí si užíváme luxusu skutečných rodičovských prázdnin – zatímco Žmur zůstal se svým ranečkem čistého spodního prádla u babičky a dědy v Brně, snažíme se v Praze navodit dokonalou simulaci bezdětného života. 

Původně jsem měla za to, že mým největším protivníkem se stane touha padnout do náruče ustlané postele a ukrojit dílek z nějakých svých nasbíraných patnáctiset hodin spánkového deficitu. Vzhledem k tomu, že hlídání je pro nás něco stejně nečekaného a výstředního jako když najdete pětikilo na chodníku nebo soukromý koncert Radiohead na narozeninové oslavě, je hibernace opravdu krajně nežádoucí.

Realita mě každé ráno překvapuje – vstávám už třetí den v 7:24, abych v 7:28 už čile pobíhala po koupelně a mačkala z tuby pastu kromě svého i na dětský žabákovský kartáček. A co víc, kromě výstavy, o které se budu vypisovat níže a dvou filmů v kině jsem zjistila, že vlastně děláme to stejné, co děláme i se Žmurem, jenom v širším okruhu našeho domu. A pokud má batole defaultně nastaveno, že na výběr, vyzkoušení a zakoupení trička v obchodě mám vyměřeno 8 minut, je to jediná správná časomíra, protože po hodince strávené v obchodech s Gábinou jsem otravovala já ji s žádostí o kávu a okamžité opuštění převlékací kabinky.

neviditelna.cz – speciální díky přítelkyni za tip

Jsem krátkozraká, nenosím brýle a na většinu lokalizačních otázek normálně vidoucích kamarádů už předem odpovídám „ale jasně, že přečtu ten plakát půl kilometru za zatáčkou vpravo úplně v pohodě!“, takže návštěvu výstavy v úplné tmě beru jako takovou praktickou průpravu do budoucna - nikdo mi nezaručí, že si z důchodu v roce 2060 našetřím kromě kloubních náhrad z fakultního second handu taky na umělý laserový zrak. Výstava běží už přes rok, takže se na danou hodinu scházíme pouze v malé čtyřčlenné skupince, já s Milým a dvě slečny našeho věku (později ve tmě to jenom kvituju, protože větší skupina by na mě o mnoho víc dezorientovala a rozložila).

Ve dveřích si nás převezme průvodce Jára, za dveřmi je naprostá tma a dusno, tajně doufám, že se nikde nesklátím a neudupe mě následující skupina. Už první úkol – najít dveře a zazvonit na zvonek – ze mě nedělá slepeckého favorita, i když jsem si jistá, že vidím po Járovi nejhůř.

Následuje obhlídka jednotlivých místností improvizovaného bytu, jako třetí chodec v pořadí stále osahávám záda a ruce slečny č.1 nebo se zaplétám do dlouhých vlasů slečny č.2 a v koupelně se vzájemně domlouváme, že se za to přestaneme omlouvat, protože to děláme pořád. Vzpomenu si bezděčně na Kyslu a na to, že by se mu taková výstava a složení skupiny určitě líbilo.

Následuje město, chodník, nešlapejte tou pravou nohou do hlíny – no vy jste úplně celá v záhonu!, výstava soch a nakonec bar. Jaké mají sny lidé, kteří se narodili slepí? ptáme se konečně usazeni na barových židličkách Járy za pultem, snažím si nevylít Birella do klína. Zjišťuju, že do pusy se bez problémů trefím čímkoliv, dobré znamení! No, zdají se jim jenom hmatové a sluchové dojmy, vysvětluje Jarda a snažím si to představit. Je to úplně jiný vesmír. Před očima mi po té hodině poletují pořád žluté šmouhy, absolutní tmu nevidím. Když si dám ruce před sebe, vidím dokonce zřetelné obrysy svých roztažených prstů, což údajně není nic jiného, než dokonalá projekce mozku.

Byla jsem bez očí v daleko menším stresu, než jsem očekávala. Žádné snahy utéct rychle na světlo a přerývaně funět při ručkování po zdi, určitě i kvůli tomu, že mé šance najít východ i cestu zpátky by byly nulové. Stejně ale doufám, že s tou krátkozrakostí ještě těch pár desítek let dožiju!

Nepij z kaluže, neolizuj cizí psy, nejez klacíky!

Momentka z rozhicovaného parku: Opírám se o pouliční lampu, chladím si krk a čelo oroseným půllitrem malinovky a mám chuť si ji vylít za výstřih celou bez ohledu na průhledný tričko, masařky a vlastně úplně všechno, co se na mě nalepí na cestě domů.

„Paní, to je váš chlapeček, co tamhle pije z kaluže?“ Odtrhnu se od malinového chladiče, Žmur dřepí na všech čtyřech před dírou v asfaltu a máchá si svorně jazyk v louži spolu se zlatým kokršpanělem.

Strašně jsem se těšila na druhé léto svých třech roků prázdnin. Jak už nebude ležák/lezák a takové ty prvorepublikové výjevy v pruhovaných plavkách na plovárně.

Pražská realita je taková, že mimoděk vyvracím oči jen při představě zavařování se na půlhodiny do tramvaje, kde většinou někomu začne strašně táhnout na nemocný kolena nebo zablokovanou krční páteř, jakmile pootevřu okénko, hledání volného metru čtverečního ve stínu a louhování dítěte v zelenkavém roztoku koncentrované močoviny a chlóru v brouzdališti. Jakmile se jen nahnu nad nějakou pražskou fontánu, mám už většinou za zadnicí správce a edukační výklad o zákazu kontaminovat vodu svými končetinami, takže se pokaždé zastydím a zpoceně odtáhnu s nepořízenou jako malomocná v Džibuti.

Ven z Prahy, ven – už příští týden, navštívit po půl roce brněnské známé, nechat děti padat ze židlí, demolovat nepotřebné vybavení bytu, rozmazávat po sobě jahody a konečně: podělit se o ten zázrak života s brněnskou babičkou a dědou a vrátit se do Prahy na pár dnů jako bezdětný pár. Taky v tom sousloví slyšíte cinkání skleniček? Bezstarostný pohled na budík o půl desáte ráno? Lístky na koncert? Plné talíře v restauraci bez dětského koutku, z nichž vám žádná malá ruka nevykrádá přílohu a necintá omastek do klína?

O dobrých skutcích

(O víkendu v kavárně)

Dívka X vchází a zacinká zvonečkem o futra. "Dobrý den. Mohla byste mně prosím ohřát dvakrát zeleninový boršč a panini s nivou, jablky a ořechy? A ještě ten margotkový koláč tamhle za sklem, vezmu si vše sebou."

Obsluhující slečna Y (podává čerstvý tisk): "Samozřejmě, na chvíli se posaďte prosím."

Nenápadná paní Z v ošoupaném tesilovém plášti se silným ukrajinským přízvukem vchází do kavárny: "Dóbry den, prósim vas, tady někdo na ulici ztratyl peněženku. Asi ten pan, co pravě vyšel ze vchodu odvedle, ale než jsem za ním styhla dójit, tak ujel. Tak mu to prósim předejte, kdyby se vrátyl..."

Obsluha: "Určitě předáme, počkejte,..."

Paní Z zazvoní zvonkem a ztratí se do deště na ulici.

Dívka X za štítem Lidových novin (k sobě): "Chudák chlápek, tak mu teda nezávidím. Vsadím se, že ho ani nenapadne hledat ji v kavárně, kde vůbec nebyl (Živě si vzpomíná na sled administrativních sranců, když jednou zapomněla peněženku v taxíku a následující týden běhala po služebnách a úřadech vyřizovat si novou identifikaci).

Obsluha: "Slečno, máte to tu připravené. Bude to 162 korun prosím."

Dívka X vysype na pult nejdřív obsah kabelky a potom klíče a posmrkaný kapesník z kapsy. "No to snad..." Oči ji zatěkají ke stolu, kam paní Z položila peněženku. "Ale to je MOJE peněženka" vykřikne v údivu a vzápětí ji dojde trapnost situace - no jasně, zrovna teď při placení je to najednou její peněženka, musí si o mě myslet ta číšnice. "Počkejte, vím, že to vypadá šíleně, ale ukážu vám doklady." Sází na stůl fullhouse z občanky, řidičáku a inkarty.

Obsluha: "No to se nám tady ještě nestalo. Máte tam všechno? A kde jste ji nechala?"

Dívka X: "Je tam všechno. Musela mi vypadnout na ulici...tu paní už asi nestihnu, co...?"

(Před týdnem před barem:)

Dívka X: "Máme všichni všechno? Mám já mobil?" (Vysypává obsah kapes a kabelky na římsu) "ZTRATILA JSEM MOBIL!"

Ostatní: "To známe. Nemáš nosit tu šílenou bachratou kabelu, která požírá věci" Kamarád Y: "Dej mi ji a já ti ho najdu do pěti vteřin."

Dívka X nenápadně zkontroluje počet a stupeň intimních předmětů v tašce, které přeskupí a potom bez nadšení: "No tak se podívej. Ale nedívej se do té pravé postranní kapsy!! Říkala jsem to, nemám ho!"

(Taška koluje po jednotlivých kamarádech, všichni nahlíží do pravé postranní kapsy). Dívka X: "Tak to stačilo, prozvoňte mě prosím někdo. Já se z toho poseru, samozřejmě zase nemám zálohu kontaktů. Za jak dlouho mi udělá Vodafone novou SIMku?"

Kamarád Y s mobilem na uchu: "No vidíš to, zvoní, to je pozitivní". Poslouchá kabelku. "Akorát nezvoní u tebe."

Dívka X sprintuje k předešlému baru, rozráží dveře, je to v háji - u stolu už sedí kolečko cizích lidí. Nestihne říct ani "prosímvás" a ten nejvyšší z nich už stojí a podává ji mobil. "My už ho tady pro vás máme připravenej. Akorát jsme nevěděli, jestli máme brát ten hovor..." Dívka X, sotva popadne dech. "Já, já... prostě děkuju strašně moc! Co pijete?"

Jestli se náhodou ještě ptáte, kdo byla ta zapomnětlivá dívka X, jestli nemá Alzheimera a nekouří na to moc marihuany, tak jsem to byla já. V posledních dvou týdnech jsem po delší pauze opět mohla být bez mobilu a bez peněženky. Díky všem anonymním nálezcům a ráda bych ten endorfinový pocit, že to ještě není úplně v hajzlu a dobří lidé nevymřeli, vrátila. Takže kdybyste náhodou přede mnou něco ztratili nebo zapomněli, byla bych moc ráda. Vrátí se vám to převázané růžovou stužkou a s kelímkem zmrzliny Haagen-Dazs...

Bonbonárnictví

sacharidový zen: jak omládnout a přibrat o 25 let a kilo

Jestli vám někdy bylo pět, často jste si přistavovali židli ve snaze dosáhnout na mamčinu nugetu v horní poličce špajzu nebo měli chronicky rozežrané horní patro od lízání Vitacitu, asi mě pochopíte. A to nejsem moc na čokoládu a obligátní sladké dezerty, o mnoho radši si dám octové chipsy nebo sojový řízek s hořčicí. Jakmile ale vidím žoužel cukru nadupanou dvaceti éčkama s amoniakem k dosažení odstínu "neonová žluť", prostě se regresí vyřadím z provozu a sliním, dokud to nedostanu.

A takhle jsem vlastně přišla i do Candy store kousek od Štěpánské. Svým běžným tempem závodního chrta jsem se hnala kolem výlohy a za pět vteřin zacouvala. A vybírala.  Personál tvoří učesaní hoši, kteří jsou tak usměvaví, voňaví a měkkoučtí, jakoby dnes začali podnikat už i marshmallows. 

U lednice s pitím jsem se opravdu zapotila, než jsem si vybrala tři favourite kousky: root beer, vanilkovou colu a A&W šlehačkovou limonádu. A po letmé prohlídce zbývajících produktů, jako jsou strawberry syrupy, borůvkové muffiny nebo lavory burákového másla tak nějak poděkujete pánu bohu za sójové tyčinky a hnusný kakaový figurky z rostlinnýho tuku v akci, protože je vám jasné, že v Americe byste svoji váhu nedali, pokud jste slaboši jako já a necháte se nachytat ještě před desátou večer na vnitřní rozhovory "Co si rychle skočit do večerky, dokud mají otevříno. Však si vlastně nemusíš nic kupovat nic nezdravého, mají tam i banány a jogurt...Zavírají za 5 minut! Když vezmeš schody po dvou, stihneš to!"