Ruce, nohy, ústa

cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum!

„Mně se nějak udělalo špatně“ odhodí Milý vysávací hadici z nového luxu a zhroutí se do křesla. „Úplně mě polil mrtvolný pot. Moje ruce! Podívej se na moje ruce!“ Na dlaních mu před našima očima rostou malé červené pupínky a spojují se do sousedních států a kontinentů. „No to nemyslíš vážně? Jak jsi to udělal?“ Pečlivě pátrám po použití výtvarné technice. Trik s červenou fixkou to není. „Ale alergie na vysavač stejně není diagnóza“ trvám si na svém. „V tom případě jsem se stal první obětí nějakého nového virového kmene, protože má tělesná teplota se právě přehoupla přes 38,5 a nelítostně pokračuje  dál. Se zatajeným dechem sledujeme digitální teploměr. U třicetdevítky to pípne. Milý do sebe chlístá dětský Panadol s příchutí lesních jahod rovnou z lahvičky, protože naše domácí lékárnička disponuje jen náplastí na kuří oko a menstruačním Nurofenem. Já zatím zadávám klíčová slova, hledám, nacházím, zvolávám. Hand, foot, mouth! Nemoc pískovišť. Pacientům je nejčastěji do pěti let. Nemáš taky roupy?

Totiž nechci být nefér a škodolibá, ale uplynulých devět měsíců jsem byla nemocná jenom já. Takže bych vlastně měla legitimní nárok zamnout si ruce, že si jednou černého Petra vytáhnul taky někdo jiný. A jakého! Už jenom ten název. Vůbec jsem nevěděla, že existují nemoci pojmenované jen výčtem končetin. Asi jako kdybyste trpěli místo akné obličejem. A jak by se potom říkalo kapavce?

Správná otázka ovšem zní, na jak dlouho se můžu těšit pevnému zdraví a sametové pokožce já. Dnes ráno připajdal Žmur po špičkách s bolestnou grimasou. I se svou krátkozrakostí na mě jeho chodidla a dlaně zdálky blikaly výstrahu: HFMD! Nedotýkat se! Poměr malomocných se tedy v naší domácnosti upravil na 2:2.

Trochu to připomíná rozvodové řízení; každý z nás se teď stará o svoje dítě, svoje jídlo a svoje spodní prádlo. Přičemž já navíc zabezpečuji styk s veřejností, protože Milý trpí oprávněnou paranoiou, že z jeho puchýřnatých rukou nebudou přijímat bankovky ani prodavačky z rozvojových zemí, kde se nekróza a zahnívající pahýly usekávají mačetou zaživa.

Ale jak praví lidové pořekadlo: lepší bolák v hrsti, než HFMD na ksichtě!

Dovolená v e-mailu

Když jsem zjistila, že se Čičman narodí v květnu, podlehla jsem iluzi, že jarní děti jsou ty nejlepší. Od narození s námi bude smět chodit do parku na pivo, cestovat a povalovat se po zahradě u prarodičů. V mojí fantazii přitom Čičman vystupovala jako miminko v šatičkách s potiskem vlčích máků, které se usmívá z deky v trávě, tu se chichotá nad sprškou chladivé vody ze zahradní hadice nebo na nás přívětivě kyne u okénka ve vlaku. Realita? Miminko v makových šatičkách, které jako jediné lze oproti všem zmíněným atributům poměrně snadno obstarat.

Čičman se totiž usmívá jenom když se nad ní houpe oblíbená modrá žába s vyvalenýma očima, nebo když se vyprdí jako starej dědek před hospodou. Rozhodně se tedy nedá mluvit o úsměvech během přepravy ve 30 st. Celsia, kdy buzeruje nás a ostatní spolucestující v jakémkoliv dopravním prostředku, kteří zpětně buzerují mě pozvedlým obočím a hlasitými vzdechy (proboha, tak s ní něco udělej! Od čeho jsi matka?!).

Čičmaní představa ideálního léta je ležet doma v pracovně, která má jako jediná okna na sever a panuje v ní na aktuální poměry nordické klima. Ležet, usmívat se na tyrkysovou ropuchu nad hlavou a prdět. Přičemž nedaleko by se měl nacházet také přísun mléka (já) a naopak velmi daleko Žmur, rozuměj jeho eoraptor , který jí vytrhává vlásky svými plastovými tesáky nebo špinavá fusekle, malými prstíky narafičená přes ucho a její obličej tak, aby nešla jednoduše setřást. S láskou tvůj bratr.

Přísun mléka tedy tráví dovolenou v pracovně u notebooku a sní nad akčními letenkami. A potom přišla chvíle, kdy měly být všechny ústrky a omezení smazány. Totiž dnes ráno. Leden 2014, Panama za 11,5k. Tyhle Vánoce mi bude úplně párek, že mi někdo snědl celou kolekci a háčky z ní nastrkal do kozaček!

To bude pěknej výlet pro děcka

řekla Gábina a na minutu včas vytáhla z mrazáku ojíněné Lambrusco. Od doby, co přijela na týdenní prázdniny,  se stal sekt, jahody a toasty zapečené s čímkoliv naší snídaní, obědem i večeří a děti strašlivě zvlčely. Pižmur považuje za společenskou samozřejmost nasomrovat se po večerce na své místo do kuchyně, nechat se obsloužit drinkem džusu s kolečkem limety a aktivně se zapojovat do dámských večerních debat. Asi mu připadá nemístné nevěnovat se hostu. Odpadává až kolem půl jedenácté a to ještě na naše společné lože (jsem poměrně zvědavá, jak se bude tenhle uvolněný styl líbit Milému, až se vrátí z výpravy v Norsku).

„Pojedeme do Zbraslavi vlakem, podíváme se na tu dětskou lesní ZOO a potom na zámek. Aspoň uděláme něco pro rodinu a jednou vás vyvezeme, ať se pořád neválíte po hřištích“ oznámila Gábina dětem. „V lednici máme olivy, kyselé okurky a zbytek goudy. Jdu to hodit do toustovače a za hodinu vyrážíme.“

Za hodinu v panice dobíháme vlak a za hodinu a půl vystupujeme a začíná jemně pršet. Díváme se po směrovkách, když nás do nosu udeří prudké pižmo tlejícího grizzlyho. To bude ono! Pro jistotu se přesto ptáme na cestu dědečka s ruksakem. „Nó ZOO", drbe se rozpačitě ve vousech, „to zas abyste si moc nemyslely. Jako něco v těch klecích je, no“. A ukáže na úzkou lesní stezku. (Teď doufám, že čteš pečlivě, F.., protože tenhle výlet jsme spolu taky plánovaly).

Cedule na prvním kotci nám představuje Vulpes vulpes, lišku obecnou. Dá se říct, že chytrá kmotra Vulpes jako jediná dostála stereotypům z pohádky, protože v kotci po ní zbyla vyjma lehkého odéru jen díra v pletivu.

Zato v druhém kotci nacházíme po jisté době napjatého pátrání mezi rozšlapanými hovny a vražedným smradem kunu. Kuna na nás plaše zamrká a oběhne si pár blátivých koleček ve své pochmurné kunodráze podél klece.

Třetí kotec, dva smutní výři na klacku, pod nimi rozkládající se ocásek jejich večeře. (A hovna. Spousta hoven). Pižmur začíná tiše plakat.

„Ale tamhle, tam budou divoká prasata, Žmure!“ Ano, opravdu tam něco zarostlého leží a páchne. Větu v závorce z minulého odstavce si doplňte už sami. Žmur zajásá, divočák poslušně sežere jeho jablko ke svačině a my se rozvalíme do trávy. Což byl ten okamžik.

Který volně navazuje na zdravotní konverzaci u nedělního oběda. „Co to máš na ruce? Melanom?“ ptá se mě Gabča a šťouchá mě zezadu do paže vidličkou. „Jé, klíště!“

Docela bych nerada, aby se každý druhý letní post na tomhle blogu pyšnil titulkem jako „Masařka“, „Vypitý pavouk“ nebo „Pokožka a Zákožka“, ale už na začátku sezóny vede hmyz minimálně 3:0 na body.  Na rozdíl od porodnice nebyla k ruce žádná zdravotní sestra z venkova a tak můžeme spoléhat jen na kosmetickou pinzetu a instrukážní videa na youtube.

Tam najdete třeba jeden klip, kde trvá parazitova excize přibližně dvanáct vteřin. Přesně na ten jsem se odkazovala, když ho Gab dráždila prvních deset minut. „To klíště na videu byla gumová rekvizita“ tvrdí mi Gábina. „To se ti nikdy takhle rychle nepustí. Musíme to dělat opatrně, aby ti tam nevyblil boreliózu a encefalitidu“. Po dvaceti minutách bylo klíště zalité Septonexem, Alpou, dětským olejem a dvanáctiletým Diplomáticem. Tím posledním se zároveň nalívala Gabča na odvahu a já jen tiše omdlívala a litovala se, že kojím a nemůžu se opít do bezvědomí.

Nebudu to prodlužovat, někdy před 49. minutou vlastní operace jsem Gábině odejmula přísun tvrdého alkoholu a vyžádala si úderný zásah. „Je mi to jedno, klidně ho vyrvi, ať stříká krev po zdech“ formuluji své konkrétní požadavky, „nebo to udělám sama!“ A byla jsem rozhodnutá, že si ruku amputuji kuchyňským nožem hned pod ramenem, jen když se nebudu muset úkosem dívat na to, jak ho tam pižlá. Můj odhodlaný pohled vlil Gábině nový rum do žil, takže trhla a klíště leželo před námi na kapesníčku.

Utýrané, placaté a vyblité až do poslední bakterie. „Tak to v té bouli vzadu na ruce budeš mít naflusaný asi úplně všechno“ uzavřela Gabča svůj chirurgický výkon. „Aspoň už příště víme.“ Tedy jestli příští článek nebude ten od škrkavky.

Terapie společenským životem

„Měla bys víc chodit mezi dospělé lidi“ shrne to Milý po návratu z práce. Po obývacím pokoji jsou rozmetány střepy a hlína z květináče, na futónu pláče Čičman, protože jí Žmur přišlápl hlavu (jak mi ostatně sám bezelstně přiznal – aspoň ji nebudou muset rentgenovat od hlavy k patě, až na ni zase jednou náhodou upadne Žmurova ruka v ničivějším rozsahu). V koupelně pláče Žmur a uprostřed toho všeho pláču já do lopatky a utírám si nos smetáčkem. Stejně jako v dětství a dospívání Adolfa Hitlera to začalo celkem nenápadně.  Nejdřív Žmur přestal být k Čičman ten pozorný mladík, za kterého jsem ho měla a všude vychvalovala. Následovala fáze náhodné a potom konkrétně namířené nenávisti. Aktuálně jsem členkou nečisté rasy taky já. „Nikdy jsme neměli mít dvě děti“ říkám. Měli jsme pečlivě zvážit i následky jednoho dítěte, které právě teď podle dutých ran bije vzteky hlavou o kachličky. Možná jsme hraniční pár na to, abychom si pořídili tak maximálně jezevčíka.

„Zajděte si s Gábinou na jedno“ jemně mě Milý vystrkuje mě večer po vykoupání dětí, nějakým zázrakem přeživších další společný den. Asi naočkoval víc našich známých, protože mi druhý den volá Houba. „Co děláš dnes večer? Vyhlašování top firem na Žofíně all inclusive“, láká mě. „Přijde i Miloš s popelníčkem“, zasadí mé váhavosti definitivní knokaut.

Výběr dressu mě poněkud zdrží. Přece jenom bych nerada, aby hned ráno na idnes.cz má nevhodně odhalená stehna v letním outfitu vykukovala za Zemanem típajícím čvaňháka do foie gras. Nakonec zvítězila černá klasika, ve které jsem se mohla rozšoupnout, tedy dýchat a dokonce se i pohybovat místo snahy o udržení konstantní křeče břišních svalů ve zbývajících modelech. Drsná realita mi však měla brzy ukázat, že jsem vyměnila vzácnou hodinu před skříní za hodinu na baru zbůhdarma; po rudém koberci korzovala pestrá směs od antických bohyň přes úplety z H&M až po velkou večerní od Vietnamců s plastovými perlami nalepenými do výstřihu šejdrem.

V čem se naopak nestala žádná chyba byl raut a výběr vín. Houba pozvánkami nešetřil a tak jsem se trochu strnule bavila s Lenkou a její kamarádkou z ejčár, která se snažila prolomit ledy otevřenými otázkami. Lenka naopak nemluvila vůbec a teprve po pár drincích mi prozradila, že je na lovu. Zbytečné řeči se stejným pohlavím zřejmě tedy jen narušovaly koncentraci na kvalitní výběr. Pozvání se naštěstí dostalo i naši společné známé Martě, se kterou jsme právě degustovaly moldavský Kagor a nacházely překvapivě mnoho stejných rodičovských problémů při výchově našich dětí a Martiných fenek bullteriéra. Marta je neuvěřitelně zábavná, přemýšlivá a nejvíc netaktní ze všech lidí, které znám.

„Prostě jsem jí v tom omáchala čumák“ nabízí mi pár prověřených tipů na odplenkování, když se k nám přitočí jediný Afroameričan celé párty, abych zůstala rasově korektní. Což stejně nebudu moci dodržet, jak pochopíte z následujících řádků.

„A vy se jmenujete jak?“ vpadne nám do půlky nedořečené věty a od pohledu vypadá, že se nebude chtít nechat jednoduše odbýt.

„Za á jste mi přerušil tok myšlenek a za bé je to moje velmi soukromá a choulostivá záležitost, děkuji za pochopení a nashledanou“, odpinkne Marta tenisák na druhou stranu sítě a nerušeně pokračuje o psím pomočování.  „Ale já jsem se vás zdvořile zeptal a považuji za přirozený rámec slušného chování, abyste mi odpověděla“, vrátí se jí přihrávka spolu s upřeným pohledem do výstřihu. Pičus, vyměníme si mezi sebou pohledy. Potom se Marta nadechne. „To je skandál, prošla jsem přes ostrahu a teď se snad budu legitimovat před vámi?!“ zahřímá až se zvedne pár očí od talířů se selátkem.

A tak začalo naše večerní dobrodružství s Ericem, managerem jednoho z oceněných korporátů.  „Tohle je možné v demokratickém Kongu, ale tady demokracie neznamená legitimování a genocidu poloviny sezvaných hostů “ namátkou vybírám z konverzace, nebo „šunka musí být pro váš zažívací trakt nepoživatelná. Mám skočit raději ke stolu s ovocem pro banán?“ „Ale já opravdu nemám AIDS“ zarputile se obhajuje Eric před celým barem, když se vracím z toalet.

O hodinu později se společnost rozchází, zůstává náš stůl. Eric mi se mi snaží namluvit, že děti nejsou na překážku. Plodné konžské ženy mají běžně mnoho dětí s mnoho muži, aby se udržel zdravý genofond. Když se zeptá na telefonní číslo ejčárky, uraženě se stáhne od stolu se zaťatými koutky. „Ona je lesba?“ zeptá se Lenky, která by nejraději odpověděla sedm sedm tři..., ale není tázána. Venku začíná bouřka a mě se stýská po dětech. Po jejich teplých tvářičkách usmívajících se ze snu. Jak mi mohlo ještě dnes připadat, že jsou to nestvůry z pekla?

Masařka

Žižkovské cuba libre z tuzemáku s kofolou, melounová zmrzlina, kvasinková infekce, reklamy na antiperspiranty a naše domácí masařka opět určují pravidla plovárny!

Věděli jste, že hmotnost veškerého hmyzu na naší planetě dvojnásobně převyšuje váhu všech obratlovců? Můžete za to poděkovat třeba naší domácí masařce.

A není to o velikosti těla, ale i ducha. Snaživých a dementních masařek, které se dají navždy vymazat z mapy našeho bytu jediným plácnutím novin, jsou mraky. Ale tohle není obyčejná moucha, je to tažný pták. Odlétá od nás se svou krosnou vajíček koncem září a znovu a znovu se rozmázne do okna a zahrozí černou chlupatou pravačkou začátkem léta, jako třeba právě dnes dopoledne. Vlastně to není ani obyčejný tažný pták, protože se vrací za námi nezávisle na místě, kde právě žijeme. Už si nás našla i čerstvě přestěhované. Možná je to spíš taková nechutná parodie na můj oblíbený dětský seriál Goro, bílý pes.

Tohle dopoledne jsem tedy zaslechla létající strunovou sekačku v kuchyni a okamžitě jsem si vybavila válku o území z minulého léta. Jak mi upíjí frisco rovnou z flašky a potom se humpolácky odpotácí zapít to vodou z hajzlu. Možná v obráceném pořadí. Jak se s každým balením Diffusilu stává houževnatější. Jak jsem ji našla zpola utopenou v talíři guláše a ta svině přežila, protože jsem odešla od stolu místo toho, abych ji zavalila knedlíkem a přimáčkla vidličkou.

„Tak jí prostě zab!“ nabízí Milý typický příklad zjednodušeného řešení.

„To nejde. Pokud ji nedostanu na první ránu, tak ji jen rozdráždím a potom se budu muset s dětmi někam zavřít a utěsnit prahy.“ Mezitím masařka podniká kobercové nálety na Čičmana. Kojenec, to je vůbec takové hmyzí Paukertovo lahůdkářství. Trochu toho vyblitého mléka v koutku a čerstvě naloženo v plíně. Navíc jen zbůhdarma leží jako mouchy snězte si mě a nechá se pohodlně ojídat a obkládat vajíčky.

Teď nebo nikdy. Můj poznámkový blok rozkrojí vzduch potichu jako samurajský meč. Masařka se zatváří udiveně a na setinu sekundy je mě to zamrzí, přece jenom měla celý život a nějakého toho fešného masaře před sebou. Ta setina byla klíčová. Minula jsem. Ale pro Žmura jsem zůstala hrdinou, stejně jako Svěrák odpalující panzerfaust z druhé světové v Obecné škole. „Taty, máma bum bum bzzz blé blé“ vypráví pyšně svému otci po návratu z práce a ilustrativně se rozhání novinama. Masařka si mne ruce nad nedopitou kávou. Však na sebe budeme mít celé léto.

Dva: Hiphoptak

Proč nerada vařím

abych se očistila od bahna komentářů z minulého postu, kde se někteří nestydí přiměřovat můj vztah k vaření za infinitezimální a zbytek se vysmívá jinak, vysvětlím vám teď jednou provždy proč.

Nejdřív základní taxonomie. Pokud do hry nepočítám podniky z Maurerova sborníku, takové to domácí vaření prostě spadá pod domácí práce, nemůžu jinak. A rozhodně to netvrdím s pohrdavě ohrnutým pyskem, já mám domácí práce ráda. Ale jak už to tak bývá, některé z nich raději. Jako třeba vynášení koše. Ten pocit vláčet po schodech pytel lepkavého hegeše se soustředěným výrazem jako hovnivál svoji kuličku. Když se pytlů v domácnosti urodí více, pocit závěrečné úlevy se násobí. Dobře však poslouží i přecpaný sáček z mikrotenu, u kterého bezprostředně hrozí riziko, že se jeho obsah vysype na boty, půlku schodiště a zastaví ho až rohožka majitele domu. Po kvalitně zvládnutém sestupu dole přichází okamžik odpadkového vyvrcholení. Pravidelně trénovaným pohybem lokte nadzvednu poklop popelnice a mrskám tam ty igelitové rakve plesnivé marmelády a amputovaných končetin vodňanského kuřete pěkně jeden po druhém.

A co teprve praní, to už je taková poloprofesionální terapeutická záležitost. Nahážete do pračky své svršky poskvrněné od trávy, slin a nahnědlých čmouh, o jejichž původu se sice můžete domýšlet, ale úplně se vám do toho nechce. Něco jako drobné lži, ústrky a sprostá slova, která se o vás za celý den rozmáznou. A za hodinu taháte jako králíky z klobouku voňavá trička a za pozpěvování si je věšíte na sušák podle barev a oblíbených položek. Opět se můžete zařadit mezi slušné členy společnosti s čistým štítem.

Vaření by se určitě taky dalo na křesle u psychologa vyložit pozitivně, třeba jako stát se velkou pramatkou zemí a nakrmit všechny své děti nebo svou dušičku nakrájet na kousíčky a nabídnout ostatním. Ale upřímně řečeno mě žádná z těch variant neláká.

Vaření je drahé. Jako příklad uvedu vegetariánské penne s lilkem a cuketou. Na nákupní seznam tedy píšu 2 kusy cukety, 1 lilek a sáček těstovin. Do kila se vejdeš, zatleská ve mně skrblík. Jenže po cestě obchodem vezmu taky sušená rajčata, čerstvou bazalku a ještě že jsem si vzpomněla, dochází olivový olej a potřebuju nějakou energii na cestu domů, takže pistáciová Deli to jistí. A když už budeme vařit, tak lehké bílé víno, ať to nezapíjíme rybízovým sirupem. Pětibába v hajzlu.

Vaření připravuje o iluze. Nebojím se toho, vaření nasírá. Ta snobácká chuťovka přestříknutá monogramem šéfkuchaře z worcesteru a přeložená citrónovou trávou nikdy nezafunguje doma. A to ještě vynechávám pečení, kde se výsledky mé práce umísťují spíš na výstavách leteckých modelářů. Pevné a přitom porézní, v obou případech nejedlé. Ve vzácných případech je sním zlostí sama.

Za třetí vás to nepřekvapí, ale v úplném výčtu by se to nemělo vynechat. Vaření generuje neuvěřitelné množství zaflákaného nádobí, které po celé té monstrakci zbyde, hovadsky se kupí v dřezu a očekává, že to někdo umyje (mytí nádobí nemám v žebříčku nejoblíbenějších domácích prací na posledním místě jen díky tomu, že existuje taky vysavač).

A za poslední, vaření je neopakovatelný kreativní proces a každodenní rutina v něm zabíjí napětí a radost z výsledku. (To abyste si nemysleli, že se mi nepovedlo nikdy nic. Například balkánské papričky bohužel neumí nikdo tak dobře jako já!)

Ale pokud bych musela přijmout místo v hotelu a mohla si vybrat, kde v něm budu pracovat, konečně už víte, kde mě najdete. Ta paní ve vaťáku u kontejnerů.

Dáme jídlo.cz? Nedáme!

Nechci začínat moc namyšleně, ale myslím si o sobě, že jsem daleko pilnější než většina lidí kolem mě. Tedy samozřejmě co se týká vyhledávání a ochutnávání zdrojů jídla, abychom zůstali v intencích dnešního titulku. Dobrá, tak tedy já a ještě labrador mých rodičů patříme do elitního klubu útvaru rychlého nasazení, když jde o neomylný pud, že zrovna za větrem a močí ošlehanými dveřmi té nenápadné restaurace vývar s babiččinými nudlemi není vývarem s Babicovými šunkofleky z předvčerejška nastříhanými na tenké plátky.

Z tohoto druhu činorodosti mě může vytrhnout leda nějaké spiknutí osudu nebo živlů, jako je mimochodem fakt, že únor trval tři měsíce a když už konečně zhebne i ten poslední sněhulák, tak bude do dalších adventních trhů pršet.

A to už ani Psici nevytáhnete o půl dvanácté na oběd, i kdyby to mělo být na tofu pstruha s tempehovou nádivkou. To je totiž přesně ten okamžik, kdy se Psice usadí do křesílka k notebooku s vizí, že konečně vyzkouší na vlastní chuťové pohárky tu báječnou donáškovou službu, která slibuje snést k nohám od modrého z nebe po meníčko z Burger Kingu.

Po desetiminutové labužnické rozcvičce jde z kola ven futo yasai sushi, řízkárna a Vietnam. Na konci jízdenky špenátových gnocci k nám domů zjišťuji, že minimální objednávka je pro pět lidí. Čičman jen pije a s Pižmurem si dáváme oběd napůl, na další čtyři porce se necítím a tak s povzdechem pokračuji ve výběru. Poté, co z různých příčin padnou další dva podniky, už trochu nevrle vybírám zapečenou brokolici se sýrem a bleskově se proklikávám k finiši, než mě nějaká podmínka zase připraví o pracně sestavený oběd.

Následující hodinu se neděje nic. Respektive kručí mi v žaludku a taky mi začíná vrtat hlavou, proč jsem se vlastně nerozhodla pro pět porcí noků. Potom volá operátorka. Kurýr měl poruchu na motorce, vydržím ještě deset minut? Jako obvykle v podobných situacích se dozvídám, že jde o velmi řídkou komplikaci, která se přihodí jednou za dvě stě let. „Tak doufám, že to bude aspoň stát za to“, pronesu smířlivě na rozloučenou věštecká slova. Po dalších dvacet minut trvá úplně stejné potravinové vakuum, pouze obohacené o opakování Žmurova modlitebního mlýnku a mantry „mami-ham-ham“.

Zvoní kurýr. Pravda, je to urostlý kurýr a je na něm poznat upřímná lítost, že se s tou zasranou motorkou musel pěšky táhnout až na naši dementní ulici. Oba cítíme, že nemá smysl nějak dál to protahovat. Já mu strčím do dlaně smotek bankovek, on vytáhne z batohu tajemný balíček a mávne na pozdrav. Zabouchnu mu dveře před obličejem, vyběhnu čtyři patra a hladově roztrhám polystyrenovou krabičku. A v ní jako perla v ulitě leží klobása. S kyselou čočkou. Úplně studená klobása se žlutým omastkem a s rozvařenou tmavě zelenou kaší, abych vám to popsala přesně podle pravdy a nic nezamlčela. Žmur se poradoval nad klobásem a během toho, co jsem se čtyřikrát pokoušela dovolat na operátorku na mě na talíři zbyl víceméně ten sražený tuk s dvěma vyplivnutými konci střívka z párku na kyselém hnízdečku mých labužnických choutek. Zítra jdu na oběd i kdybych se měla brodit v holinách a neoprenu!

Velký bratr tě vidí

a jestli si myslíte, že to dnes bude o Žmurovi, tak jste úplně out!

Ostatně stejně jako já. Holky mi vždycky říkaly, že až se narodí to druhý, tak teprve pochopím, co je to mít děti. To mi teprve dojde, proč se chodí na plastiku povislých očních víček z nevyspání a na sterilizaci, aby se to sfouklo společně s liposukcí a prsními implantáty všechno pod jednou narkózou.  Povislých je zatím jen pár plen na sušáku a sterilní, jako už tradičně v naší domácnosti,  tady není dokonce vůbec nic.

Čičman se definitivně vzdala svého bohatého nočního života. Celkem chápu, že ji párty v půl třetí ráno při stereotypním pohledu na naše klimbající obličeje brzy přestaly naplňovat a svým způsobem je mi jí dokonce líto. Taky mě nebavilo, když mě někdo vytáhnul na jedno a uprostřed největší zábavy a házení pivními tácky na cíl začal zívat a nutně potřeboval na poslední metro, protože ráno vstává. V noci Čičman prozře nejdřív kolem jedné, objedná si velký milk shake a zase způsobně odpadne.

Pár dnů poté, co se vyklidnila,  začal být Milý roztržitý a po večerech se koncentroval se na práci s notebookem. Zpozorněla jsem, protože přesně takhle začínají nákupy něčeho, co je ve výsledku strašně drahé, na hovno a většinou to tajně nakopávám při každé cestě okolo, když není doma.

„Nepotřebujeme s novým dítětem taky větší auto, že ne?“ ujišťovala jsem se mimochodem při vaření večeře. „Ani Galaxy S4 nebo letadlo na dálkové ovládání?“ ptám se dál jako by se nechumelilo a sypu do polívky škrob místo soli.

„Víš co. Nech všeho a pojď se na ní podívat. Tohle je přesně to, co hledáme. Čičman bude mít v ložnici jen vysílačku s čidlem na hluk, ta nikam neuteče. A Žmur ka-me-ru! V noci se dá zapnout infračervené vidění a pomocí ovladače přímo v mobilu se s ní můžeš rozhlížet všude po jeho pokoji.“

„Takže kamera na hlídání dětí?“

„Když jí dnes objednám, doručí nám ji už zítra.“

„Tak ji objednej.“ Kapituluju.

„Už je dávno objednaná“ uzavřel to Milý.

Večer nato jsem zanechala spící děti a Milého nad notebookem a krabicí s naší křemíkovou au-pair svému osudu a šla s Gábinou na chvíli do parku na zahrádku. Cestou domů mě už v mezipatře trnou zuby z houkání nějakého alarmu. „Senzor pohybu“, vysvětluje Milý, když jsem rozrazila dveře.

„Vidíš, teď se Žmur napil a otočil na bok. To musím ještě optimalizovat“, jal se znovu rozebírat a programovat přístroj. „Hned za tebou přijdu.“

Od hned uplynuly asi dvě hodiny a už jsem dávno spala, když mi přilehnul ruku. „Podívej, teď otevřel oči!“

„A jak to poznáš“, ptám se rozmrzele a mhouřím na displej s ležící postavičkou pod peřinou.

„Úplně jednoduše. Když má otevřený oči, tak mu do tý kamery červeně svítěj. Jako když si posvítíš baterkou v džungli. Vůbec se nechtěl probudit, ani když jsem s ním cloumal, abych to mohl otestovat“ postěžoval si. „Součinnost s technologickým pokrokem je v téhle domácnosti vůbec žalostná“, zaslechla jsem jen zdálky a znovu usnula.

Ráno přebíhám v nedbalkách s miminem v záňadří a jogurtem v zubech přes pokoj, když paralelním zrakem zaregistruji pohyb v poličce proti Žmurově posteli. Ukročím pár kroků doprava. Kamera se točí se mnou. Položím dítě na postel a stáhnu si ramínko od podprsenky. Objektiv se teleskopicky vyšroubuje dopředu div nepřepadne z poličky. Zazvoní mi mobil. „Dobrý, co? Mohli bychom si objednat celý set do všech pokojů a do koupelny a díval bych se potom na rozdělené obrazovky jako sekuriťák! Bacha, Žmur ti právě někam odnesl ten jogurt. Nechceš udělat striptýz?“

Čičman

„Fuj, vy máte na ruce klíště!“ Sestřička na příjmu se ode mě štítivě odtáhne. Zřejmě suvenýr ze vzpomínaného výletu z minulého postu. „S tím vám já určitě nepomůžu, ale zavolám kolegyni“. Zanechá mou ruku v manžetě na měření tlaku a zbaběle uteče ze dveří. Za pár minut nastoupí životem oprýskaná sestra č.2. ozbrojena pinzetou a dezinfekcí. „Vy se mě nebojíte?“ ptám se ji povzbudivě, abych zbytečně nebudila další podezření na ektoparazity nebo že po mně na křesle zůstanou svíjející se články škrkavky. „Paní my máme psa, kočky, slepice, králiky a dvě děti. Minulej tejden jsem jich vytahovala dvacet“, odvětila profesionální odvšivovačka a zamžourala na klíště zblízka pohledem lovce. Tím můj porod mohl oficiálně začít.

Při vstupu obětiny (rozuměj mě) na operační sál překvapí majestát rozlehlé místnosti. Takovou pitevnu neměl ani doktor Mengele. Vzápětí pochopím velikost prostor, protože na plac nastupuje osmičlenný pracovní tým včetně chichotajících se studentek na praxi. „Nebudou vám vadit ještě moje holky, že ne?“ ptá se mě laškovně anesteziolog. Po mém kývnutí, byť s otazníkem v očích, ve dvojstupu napochoduje ještě patnáct indonézských stážistek.

Dál už jsem to znala. Epidurální katetr, žlutá dezinfekce, pracovní dialogy a odborný humor mezi kolegy. Těším se, až se mi z napíchlých zad rozleje příjemné teplo do noh a zesádrovatím. O pár minut později teplo sice teče, ale spíš jako z prasklého topení, než parovodní trubice. „To je úplně normální“, jsem ujištěna. „Jdeme na to!“. Je pravda, že úvodní řez vnímám ještě celkem neostře. Zatímco ty další a stříhání do jednotlivých přepážek a vrstev už cítím zcela konkrétně. „Myslím, že je něco jinak“, svěřím se anesteziologovi. Ahúúúú, a co to bylo teď? Odstříhlý močový měchýř? „Já vám zesílím dávku a potom si vypomůžeme jinak, hned jak bude odbaveno dítě“, dostanu slíbeno. Potom řvu, protože mě někdo kuchá a tahá ze mě droby jako z krocana. Do háje, odplivuju jedovaté nadávky na tom Jeseniově stole, všichni se tváří, jakože to neslyší, jen mlčenlivé indonézské ženy přede mnou ustupují do bezpečí.

V nejhorší řežbě, když chci poprosit aspoň o roubík, se ozve úleva a pláč. Čičman! „Je to velká tlustá holčička, gratulujeme!“ Blahopřejí mi, jakoby se nechumelilo. „Tak a my můžeme, možná se vám teď trochu zatočí hlava. Příjemnou jízdu!“ Vida, aspoň anezteziolog mě slyšel – a vyslyšel. Je mi už celkem jedno, jestli mě sejme kladívkem po hlavě nebo mi odamputuje tělo od břicha dolů. Příští sekundu mi vybuchne v hlavě první petarda. A další a další rozbuška. „To je nádhera“, nemohu se zdržet opačných komentářů, „co je to prosím za mix?“ Oči anesteziologa se tiše usmívají. „Efedrin a opiáty, takový rodinný recept“, mrkne na mě. „Teď odpočívejte a užívejte si to, dáme všechno kromě holčičky na své původní místo“. Vnímám jen teplo a zmatené pobíhání dětské sestry, že se ztratil tatínek. Zmínka o ztraceném otci mě pobaví a rozesměje, takže mě sestra v předtuše mého podroušeného stavu jen odmávne a běží ho zatknout na druhý konec chodby. Zdálky slyším, že se našel a už ho vedou. Potom už jen zvonečky v hlavě a ztracený Milý sprintuje podél lůžka, na kterém to se mnou sanitář sportovní jízdou valí přes čekárnu plnou křižujících se rodiček. Máme Čičmana, vypadáš skvěle! (Že jsem nebyla bílá ani zelená, ale transparentní se od něj dozvídám až druhý den). Hadičky a čípek na JIP.

Naštěstí mé tělo už podruhé schvátil samohojící lurdský zázrak, tentokrát obohacený i o plnotučné mléko k potěše dětských sester a laktačních teroristek. Čičman je ve dne děvče andělského úsměvu nad dvojitou bradou a faldů i na prstech na rukou a hraje divadlo na dojaté návštěvy. Nemá oči. Ty otevírá až se soumrakem a po setmění se definitivně mění ve vlkodlaka. Šavluje okolí ostrými nehty a řve jako hyena, takže je schopná do pokoje přivolat odvážnější půlku směny nočních sester s hasicím přístrojem v domnění, že na oddělení pronikla puma.

Pihy na kráse jako vampirismus nebo mexický masakr ale zkrátka nemůžou zastínit dvě zásadní změny. Čičman je tady! A přestala jsem být těhotná. Halelujah!

Deadline

Pod tíhou vzpomínek na spontánní první porod jsem se domnívala, že plánovaný císařský řez je pohoda. Schůzka načas. Téměř mysteriózní – znáte datum narození dřív než k němu doopravdy dojde a na opakující se dotazy „tak kdy už?“ můžete odpovídat s jistotou Sheldona z Big Bang Theory na pravděpodobnost rozpadu pozitronů. Nehledě na to, že si taky můžete bookovat kamarády na zapíjení potomka a nikdo se nemůže vymlouvat, že takhle na poslední chvíli fakt čas nemá. Domlouvat se s nimi na obědy a potom se ledabyle poflakovat po městě a užívat si, že vy se do kanceláře vracet nemusíte. V předstihu ubytovat Žmura u babičky.

Během těchto požehnaných dnů podobně jako pacienti v hospicu pociťujete prudké zlepšení zdravotního stavu. Sbohem pálení žáhy, čau bolavé kyčle. Jenže zázračně uzdravené staříky si krátce nato vyzvedne zubatá a pro vás si přijde ten skvěle a jasně domluvený termín sectio caesaria. Bez varování se z Felliniho „Život je krásný“ probudíte v kinosálu s promítáním „Ve 3:15 zemřeš“.

Příznak č.1: Stereotypní chůze. Bloumáte bytem, bezmyšlenkovitě otíráte prach a strkáte věci do pračky. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna. Otřete prach z čerstvě pověšeného prádla, naložíte do pračky koberec a houbičku na mytí nádobí. Kuchyně, obývák, pokoj, koupelna.

Příznak č.2: Signifikantní úmrtí. Předevčírem zemřel jeden pták z našeho manželského páru zebřiček. Vynecháme detaily, že oba dva přežili tři generace všech ostatních zvířat v domácnosti i narození Žmura a rozcuchaná Ptáková vypadala na umření posledních pět let.

Zaměříme se raději na fakt, že zemřela právě samička a ještě větší souhrou náhod ji najdu zrovna já, člověk se zanedbanou a neléčenou nekrofobií. Byla jsem nucena s mrtvolou v bytě strávit přes dvě hodiny, než se vrátil Milý z práce a odklidil ji. Přes moje zavírání se na záchod a prosby, aby svou pochmurnou činnost hlavně nekomentoval, jsem se později nechtěně dozvídala útržky, že už byla ztuhlá a jestli se mi při nálezu nezdála být trochu nafouklá.

Na stejný účet přidávám ještě historku z včerejšího prvomájového výletu do lesů a hájů za Mělníkem, kde jsme nepotkali ani nohu a kvetoucí třešně voněly tak opojně, že jsem na několik sladkých hodin zapomněla odpočítávat minuty do termínu operace.

V aleji to pod jedním ze stromů bzučelo víc než pod těmi ostatními. Ležela tam totiž roztrhaná srna. Tak klidně, jako by si jen na chvíli pohodlně lehla na bok, zamyslela se a dívala se přitom skrz zelené větve na oblohu. Trčela z ní obraná žebra a všude kolem ní bylo nasněženo z okvětních lístků a bílé plísně na vyškubaných chlupech. Abych vám to neservírovala jen jako trochu morbidní umělecký zážitek, taky z ní táhnul smrad mršiny na kilometry do kraje a zalézal mi spolu s radujícími se masařkami až do bagety se šunkou v batohu.

Zašla jsem si s rukou před ústy raději obloukem do pole, abych mrtvolu nemusela překračovat, narozdíl od koronera Milého a kamaráda Václava, kteří do ní bezostyšně šťamrali klackem a tipovali způsob a datum úmrtí.

Přitom jsem ale v poli málem šlápla do kopýtka ukousané kýty, které si zřejmě vrah chtěl odvléct do své nory až vytráví. Chápete to? Co když budu ta třetí já?!

Příznak č.3: Insomnie.

Tak tohle je pro mě úplná novinka. Vždycky jsem chápala nespavost jako prémiový čas navíc, který můžete využít k důležitým věcem a nestrávit jej intelektuálně pustým oddychováním pod teplou peřinou. Teď vám můžu konečně říct, co jsou ty důležité věci: je to četba odborných článků na téma embolie plodovou vodou na displeji vašeho mobilního zařízení, chození na záchod, zatahování závěsů, popíjení, roztahování závěsů, abyste se mohli vynadívat aspoň na tu bouřku, když už kurva nemůžete spát, chození na záchod, protože jste se přepili vody a vypadávání mobilu z uvolněné dlaně, když už konečně zaberete. Z náruče Hypnoa vás ale záhy vyrve Čičman, který zrovínka o půl třetí ráno začne škytat a k tomu pocítí nutkavou potřebu přerovnat si svůj děložní apartmán zejména v místech, kde se nachází vaše žebra anebo močový měchýř.

Nicméně dá se na to nazírat i z té lepší stránky a konstatovat, že se ty dvě, tři hodinky čistého času vyspím. Probouzím se do deštivého rána, vařím kávu a párkrát si s hrnkem lomcováku zakroužím koridor kuchyň-obývák-koupelna-pokoj. Házím do pračky povlečení a několik květináčů. Zbystřím nad ranním zpravodajstvím. Kdopak dnes asi umře a jakého bude pohlaví? Ručičky  mých porodních hodin se neúprosně blíží ke dvanáctce.