Zavřeno, zhasnuto

Dá-li Bůh a panamské telekomunikace, další zmínky právě odsud.

Vstoupil do mě Buddha

a vystoupil na konečné

Včerejší ráno byl trenažér běžného probuzení v očistci, jestli nepřestanu klít, lhát o Mikuláši a krást Milému fusekle a margotky ze šuplíku. Děti za rozednění třískají na rozladěný dětský xylofon. Usilovně se snaží navzájem si vypíchnout oči paličkami, zřejmě stejné volání přírody, jako si kuřátka ve velkokapacitních líhních uklovávají nožky. Zastrčím si rohy peřin do uší a snažím se spát. Minutu, dvě, pět, které by zredukovaly kocovinu na mlžný opar, ochotně se rozpouštějící se nad prvním šálkem kávy. To nejde. Vstávám.

Mohla bych přísahat, že v téhle komodě bylo ještě před týdnem ulité plato Nurofenů. Do háje. Vydávám se sklesle, ale odhodlaně jako Ježíš na křížovou cestu do pracovny, kde se nachází druhá lékarnička. (Věc, která nám má v nouzi zachránit životy!) Lahvička peroxidu, dětské anální čípky, Modafen a vápník v šumivých tabletách. Odolávám beznaději, touze odbarvit se na blond a nastrkat si čípky do uší, abych přebila aspoň ten xylofon.

Stal se zázrak, Modafen účinkuje! Je to pozitivní zdravotní zpráva. Tou druhou je anální znásilnění tygří krevetou. Jak vidno, jde to i bez čípků. A to nemůžu říct, že mě osud nevaroval dostatečně. Pokračování thajského dobrodružství s F. tedy najdete právě teď a tady.

Po masáži našeho epitelu jsme se rozhodly namasírovat i své chuťové pohárky 9-chodovou degustací v Café Buddha. Mé přesvědčení hraničící s jistotou, že nepozřeme devět jídel během jednoho večera, vzalo rychle za své už při servírování tří tradičních thajských polévek v šálcích od ristretta. Kwai tiao, přesilný a zemitý vývar s nudlemi jako od babičky. Tom kha, moje oblíbená kokosová s citrónovou trávou s pořádnou fackou chilli jako dozvukem. A Tom yum, thajský nájemný vrah, který vám do krku nalije kyselinu, nechá vás chvíli bezmocně poulit oči a dusit se ve vlastních zvratcích, svíjet se v kašli a bavit personál. (Podezřívám je, že si na hosty s první lžící této polévky směřující k ústům prostě počkají).

Z hlavních chodů stojí za zápisek malajská hovězí líčka, věc, které bych byla schopná neskromně sníst celou mísu a zmíněný dětský hrneček ve mně vyvolal nespravedlivý pocit dřevorubce večeřícího kelímek nízkotučného jogurtu.

Jídlo bylo vynikající, přirozené a živé, což se bohužel s určitostí nedalo tvrdit říct o místu a personálu. Čas změnit lokál. Ústřední otázkou a mottem celého večera se stala otázka barmana na Újezdu. „A určitě chcete Kapitána? Měl bych tu totiž jeden lepší rum...“

Ano, něco tak dobrého, že F. postupně ujížděly všechny autobusy do Maloměsta stejně plynule jako má předsevzetí se v záplavě pracovních povinností těsně před odletem nezbořit a nevypadnout z formy. Hlavní nevýhodou našeho velkého stolu se postupem večera ukázalo zejména křeslo pro hosta, v němž vedle nás parkovali největší ožgrundi a tragédi podniku, mnohdy odklizení samotným barmanem, aby neškodili u ostatních slušných hostů. Když k nám kolem půlnoci přisedli šedesátiletí pivní skauti z rádia Country, potvrdili nám dvě věci: čím řidší chrup, tím větší chuť šišlavě vyprávět historky z mládí a odmašťovny. A tou druhou je: kdo uteče, vyhraje!

A od rána to už znáte. Pro zkažené nátury, mnoucí si škodolibě dlaně už u první zmínky o xylofonu, mohu ještě dopsat přídavek, že jsem strávila zbytek dne na oslavě dětských narozenin. Narozenin s přítomností kojenců, vícerčat a hyperaktivních dětí. Prošlo mi rukama šest plín, z toho dvě s průjmem. Vypila jsem omylem hrnek kojícího čaje a cíleně velkou plechovku redbullu. Už nikdy nebudu lhát o Mikulášovi a všechny ponožky vrátím, slibuju, do hajzlu!

Rukavice na šňůrce

Od dětí se můžeme v řadě věcí inspirovat, i když jsou tady věci, které už nikdy nebudete chtít dělat. Napichovat na ukazováček a jíst škraloupy z hrnečku teplého mléka. Nosit body s patentky v rozkroku. Lepit si holuby z nosu v řadě za sebou na tričko (Žmur dnes ráno).  

Ale potom jsou vynálezy, které pomohly vyřešit moji mnohaletou krizi se ztrácením věcí. A to jsou přesně ty věci, ve kterých si, my senioři, můžeme brát od dětí příklad. Rukavice na provázku. Efektivně prosté. Prostě efektivní. Když jsem je měla poprvé venku, můj pocit stárnoucí infantilní lolitky rychle přebil fakt, že jsem si rukavice nezapomněla doma, na lavičce, ani v kavárně pod židlí. Ušetřena byla spousta nadávek a sebeobviňování. Rukavice na šňůrce prostě fungují.

V prvotním nadšení jsem dokonce přemýšlela, co dalšího bych si k sobě tak mohla přivázat. Deštník? Mobil? Klíče na krk? Ponožky na šňůrce?

Potom jsem vzala rukavice na gumě na večerní vycházku do hospody. To je vůbec skvělá věc, protože putyky bývají často postavené na temných místech s křížící se energií. Taková černá díra sice obvykle nepohlcuje ponožky, zato rukavice, deštníky a peníze jako na běžícím pásu.

Odhodila jsem tedy kabát na sofa s úlevou, že se konečně nemusím nutit je přepočítávat a vůbec té kurevské věci věnovat zlomek myšlenky a místo toho se mohu s chutí koncentrovat na nápojový lístek. Brzy na to mi sklenička s vínem cinkla do zubů, protože někdo zezadu narazil do gauče. Podle duté rány a náhlého klidu to bylo zřejmě hlavou a potom se sesunul v bezvědomí na koberec. To mě neznepokojilo tolik, jako když se můj kabát roztřásl epileptickým záchvatem, přičemž se v pozadí ozývalo temné mručení šelmy. Boxer Ježek. Vysvětlivky, místní psí štamgast. Jen o mou osobu dosud neprojevil větší porci zájmu než znuděné zívnutí, takže jsem se jatá černou předtuchou začala pídit po příčinách Ježkovy aktivity.

Z kabátu se táhne dlouhatánská pupeční šňůra. A na jejím konci stojí Ježek. Z tlamy mu čtverácky vykukuje zelený kožíšek s odkapávající slinou. Jestli jste někdy tahali cokoliv z tlamy boxerovi, ani nemusíte pokračovat ve čtení. Pro ostatní je to něco jako vyprošťovat velice umolousaného pražského krysaříka ze zavřených dveří tramvaje. Komplikované záchranné práce se navíc ukázaly jako ten nejlepší motivátor, aby hra pokračovala dál a ve vyšším levelu. Zbytek večera jsem tedy rukavice držela nad hlavou, stála a posléze na nich seděla, popíjela chlupaté psí víno a snažila se dopovědět zbytek příběhu. Ježek mě neúnavně obíhal v kruzích a násilně se pokoušel probourat pod zadek pro vytouženou kořist.

Pokud ale může být na rukavicích na provázku ještě něco horšího, bez zaváhání tak označuji placení na baru. Ježek doslova chytil poslední příležitost za pačesy. Nikdy v životě jsem neviděla boxera skákat tak vysoko a výt jako šakal. Když pochopil, že jeho pletená laň uniká do bezpečí domova, alespoň se mi přitiskl celou vahou k noze a chvatně se rozloučil několika kopulačními pohyby. Po krvavé bitvě dnes rukavice odpočívají na topení. Vytahaná šňůra mi umožňuje nosit je proklatě nízko, ale nevím, zda si s nimi zítra troufnu do parku, kde své hravé psy venčí půlka Prahy.

II. Předvánoční boj

„Hele, tady mají dokonce vlastenecký betlém s Bivojem!“  žasne Lucka u jednoho z padesáti naklonovaných stánků na Staromáku s nabídkou vánočních ozdob, Krtečků a rukavic s labutěnkou. V nose mě šimrá převařený hřebíček a dijonské hořčice z kyblíku u vedlejšího stánku.  Slaměný anděl se mlsně houpe ve větru a žehná klobásám na grilu. „To je přece pastýř“ zachrchlá po nás prodavač. „A ty vysmahni!“ houkne jedním dechem na holčičku, která se na jeho vkus dívá asi až příliš zblízka na ten prapodivný betlém složený ze starých pověstí českých, vystřihovánek a figurek z kinder vajíčka. Původně jsem tedy tento příspěvek chtěla nazvat předvánočním Bivojem, ale houstnoucí atmosféra města jen pár dnů před apokalypsou nebo invazí zombies mě donutila ke zkrácené a údernější verzi.

Včera jsem koupila poslední dary, které nešly nebo se mi nechtělo objednávat přes internet a ráda bych podotkla, že jsou to bez jakýchkoliv pochyb poslední dárky, které kdy hodlám fyzicky kupovat týden před Štědrým dnem. Stonásobně napálené marže v obchodech, které se za pár dnů opět sníží na běžnou prodejní cenu díky lednovým výprodejům. Dav, který vás unáší po ulici a vtahuje i do obchodů, kam jste původně nechtěli. Když mě nákupní peloton vyplivnul mezi smažky na Muzeu čekající na heroin, na nic dalšího jsem nečekala a utekla domů s přesvědčením, že zbylým obdarovaným raději vlastnoručně vytvořím jehelníček ze staré punčochy nebo můj legendární máslový koláč.

Vánoce jsou ale díkybohu taky srazy, večírky a koncerty. Jeden z těch vydařených jsme podnikli s Martinou a Houbou. Ale kdybyste se na něj zeptali Houby, asi by si z něj pamatoval jen půlhodinové čekání před Rock Café, kde si ho různé skupiny přicházejících návštěvníků pletli se svým kamarádem nebo se ho snažili adoptovat. Martina si totiž při odchodu zabouchla klíče od bytu a zůstala ve vězení ohraničeném chodbou a zamčenými vchodovými dveřmi, přičemž se nedozvonila ani na žádného z paranoidních sousedů jejich domu. Po dvaceti minutách zoufalství ji osvobodila až vetchá stařenka s pudlem.

Moje omluvenka pozdního příchodu byla ještě o něco absurdnější. Protože jsem zvyklá využívat volného času na doraz, šla jsem na koncert rovnou z Višňového sadu Divadla na Zábradlí. Bohužel jsem stihla jen první část představení a tak jsem se po jejím skončení rozloučila s Luckou a Petrem a mířila na další kulturní štaci. Ještě předtím jsem pocítila nutkavou potřebu si odskočit. Což se dá v divadelní přestávce realizovat velmi delikátně, zvlášť pokud křepce vyběhnete ze sálu jako první a obsadíte kabinku.

Tento teplý pocit drobného lidského vítězství se ale v minutě změnil v paniku a sociální vyloučení. Zásobník toaletního papíru, myslím to ruské kolo, kde bývají kilometry celulózy, obsahoval poslední dva ucárané útržky. A chodbička toalet se mezitím zaplnila všemi ženami, které jsem fikaně předběhla. Naštěstí divadlo dobrotivě oplývá dvěma záchody, ale i tak jsem patnáct minut musela sedět, opakovat "obsazeno" a "stále ještě obsazeno!" a trýznivě čekat do posledního zazvonění, než jsem  mohla poníženě vyběhnout se sukní u kotníků a rozdrásat si zadek hrubými papírovými ručníky od umyvadla.

Na závěr slíbené pokračování vánočního seriálu o nekonečnosti lidské kreativity. Ženy fleru, fler ženám!

Sejra se zaraduje, tento blog opět ožije keywordem kalhotky! Tentokrát jsem měla problém vybrat ty pravé, které jediné by mohly zdobit dnešní příspěvek. Po letmé prohlídce jsem totiž nabyla dojmu, že je fler.cz majoritně provozován a financován pletací mafií spodního prádla. Myslím však, že model „Erika“ na vás zapůsobí dostatečně sugestivně. Další level mu dodá snad už jen neholený klín.

Co jsem dodnes nevěděla, existují také kalhotky hárací! Dokonce v daleko vkusnější verzi než náš první model. Vhodný dárek pro všechny menstruující feny:

U menstruace (a háčkování) se ještě krátce zastavíme. Diskrétní společník perných pěti dnů ženského života.

Ale ani tohle ještě není aspirant na nejhorší dárek roku. Tím je alespoň za mě překvapení z houští. Zkrátka klacek z lesa. Vhodný pro fyzické tresty, bio&eko náhrada vařečky nebo proušťouchávač ucpaného odpadu.

I. Předvánoční odboj

Můj děda byl řezník. Mám hluboko v sobě vzpomínku na dětství, kdy jsem byla na návštěvě u něj. Venku sněžilo, na stole stála váza s chvojím a po stěnách byly pověšené kůže na vyschnutí a nafouklé močové měchýře jako lampióny. Z dráťáku se linuly zprávy a můj milovaný děda seděl na židli, doléval si pivo a hrál na akordeon. Dodnes je pro mě advent víc děda a jeho „generál Laudon jede skrz vesnici“ za pohupujícími se močovými měchýři než stromek, františek a blikátka (podotýkám, že jsem z úplné rodiny a tyhle všechny tradiční atributy Vánoc obstarávala máma). Dědu ale nepřebila a dnes sice jako poloviční vegetariánka nevěším pláty kůže ani vnitřnosti po bytě, ale imprinting tradiční vánoční výzdoby mě úplně minul. Pokud tedy vynechám nákup kilovky lanýžových vánočních figurek, což byla ale čistě účelová záležitost k uspokojení receptorů slasti, protože zmačkaný barevný staniol v misce adventní výzdoba prostě není.

Poněkud se to změnilo s příchodem dětí. Ospravedlnila jsem si, že výroba vánoční výzdoby za á ventiluje Žmurovu přebytečnou energii, za bé posiluje estetické cítění, za cé ať to cokoliv, na misce se to bude vyjímat lépe než zmuchlaný staniol. Když se tu navíc objeví možnost vytvořit kreaturu ve vánoční dílně, kde to po nás navíc někdo uklidí a nalije mi svařák, není co řešit!

Na místě se nabízel hned u prvního stolku advanced level a to vytvořit si vánoční betlém pomocí tavící pistole. Protože pociťuji ke zbraním odpor, táhla jsem Žmura nenápadně dál. Než si toho všimne a bude si chtít zahrát paintball horkým voskem.

Druhý stůl působí poněkud chaotickým, ale velmi domáckým dojmem. Batole utahující si kolem krku smyčku na stužce s kometou. Malý grázl vymačkávající své malé sestřičce tubu Kanagonu do culíku, zatímco si jejich matka objednává dvojitý grog. Stolek je vratký a měkce pluje v prostoru. Jak zjistím později, sedí pod ním kokršpaněl, zvrací třpytky a při každém vzpřímení hlavy nebo pokusu o odchod se nízký stolek nadzvedne o pár čísel. V rohu pospává hosteska. „Tvoříme Mikuláše, čerta a anděla“. Tady máte předlohu“ vysvětlí mi apaticky, když ji oživlý stůl kopne do holeně.

„Tak co budeme dělat?“ ptám se Žmura, který už pokukuje po dokonalých vzorcích na poličce před námi. „Aněla“ vydechne. (To mi bylo jasný od začátku, protože ze všech mých kamarádek preferuje dlouhovlasé blondýny). „Tak anděla“ souhlasím a mrknu po Čičman. Žvýká s kokršpanělem roli balícího papíru, ten jí neuškodí.

Nalepím na kartónovou hlavu oči. Podle Žmura musí být bulvy velké a červené. Stříhám dlouhé zlaté vlasy z vánočního řetězu. „Mami, to ne, to je hozný!“ lomí Žmur pateticky rukama. Asi bude na přírodní blondýny. „Já chci taky takový“ ukazuje prstem na Grázla na protější židličce, který andělovi na hlavu lepí celkem přirozeně vypadající plsť. Při bližším pohledu pochopím, proč se střídavě zanořuje pod stůl; andělské vlasy jsou tvořeny chomáčky ustřižené srsti kokra, který usnul v kaluži vyblitých třpytek. Opatrně vytáhnu Čičman zpod stolu, aby se na dalších Grázlových figurkách neocitly také její vlásky.

Žmur trvá na tom, aby bylo spotřebováno maximální množství použitelného materiálu. Anděl je tedy přetřen několika vrstvami třpytek a Žmur mu na silnou vrstvu lepidla přimačkává jakési plstěné koule. Když se dostane z katarze, vrávorá před námi něco jako leningradská prostitutka s metastázemi po celém těle. Nádory ji převažují na jednu stranu, takže se musí podpírat zprava. Ale taky zezadu, bez opory jí je z čelního pohledu vidět jen brada. Zbytek hlavy se nebezpečně zaklání pod vahou polyesterové trvalé a obřích červených očí.

Tento příspěvek bohužel nepřináší fotku jako důkaz, protože Aněl se při cestě domů přilepila svými mokvajícími nádory na dno koše kočárku a při pokusu o odtržení došlo k jejímu finálnímu rozpadu na celulózu, třpytky a lepidlo. Její zbytky odpočívají mezi mými nadávkami v popelnici před vchodem.

Zato přináším fotky předvánoční inspirace z fler. A jak je patrné z kategorie “Muži”, nejvíc ty Vánoce odserou zase jenom oni.

Pánské dupačky pro dospělé. Podle tvůrce supermódnívychytávky vhodné na doma, cvičení i ven.

Pokud u silně otrlých případů sexuální život neskončí v dupačkách, nabízí se zbraň hromadného ničení. Nebo kvičení? Autorka česnekačka poněkud diskriminačně upravuje obchodní podmínky pro afroamerické zákazníky: "Prádelko je příjemné na kúži, elastické a velikost přizpúsobím vašim vnadám (cena podle spotřeby materiálu - platí hlavně pro černochy.)"

A na závěr nadílky nesmí chybět věnování dárkyně. Něco jako medailónek s podobenkou, abyste měli svoji milou stále při sobě. Lepší než fotka v peněžence! muli-muli: disco číča

Mrtvola na schodech

Už jsem Vám někdy psala, že jsem nekrofobik? Nezaměňovat se strachem ze smrti prosím. Ne že bych se na sekáče s kosou těšila, ale jsem relativně smířená s tím, že si pro mě jednou zubatá přijde, já si sbalím svoji krosnu dobrých a špatných skutků a půjdem. Stejně jako mi v dlani může pochodovat pavouk a pohladím si hada, v obou případech ale musí splňovat podmínku, že jsou živí ani nevypadají, že zatáhnou během následující čtvrthodinky. Každý máme něco. Oproti populárním fóbiím, kdy pacienty těchto diagnóz okolí přehnaně lituje a podporuje (jasně, že tě nebudu nutit jezdit výtahem, půjdeme spolu po schodech, nepotřebuješ Neurol/ vzít tašku/ obejmout), tak jsme my nekrofobici veřejností zpravidla nepochopeni. Divili byste se, pro kolik lidí je roztomilé obléknout svoji čivavu na poslední cestu do oblíbeného svetřiku nebo česat dědečkovi přehazovačku v rakvi, aby byl štramák na funus. A vás berou za necitelná monstra, co se jim přestanou nejlepší kámoši pozdávat jen proto, že z nich lije posmrtný pot a smrdí po zkaženém mase.

Se mnou se to navíc věkem zhoršuje. Zatímco mně v mládí přejetý ježek přivodil jenom šimrání v krku, dnes mi stačí jít okolo mrtvého holuba na ulici, abych začala nadavovat a vystoupil mi tlak na 200/150. Přičemž se křivka stresu zvyšuje přímou úměrou k evolučnímu stupni a posmrtné zralosti mrtvoly. Zakousnutá kočka je větší liga než mrtvý křeček. Najít v ZOO uškrceného orangutana na laně je horší než rozsápanou laň v lese. Na vrcholu nekrofobické pyramidy je samozřejmě člověk a je bohužel úplně jedno, jestli je to hodná podkrkonošská babička nebo anonymní obeť autonehody.

Takže vám zkusím přiblížit, jaké to je, když jdete v neděli ráno (všimli jste si, že se v našem domě dějí všechny temné věci v sobotu v noci?) To je jedno, jdete tedy v neděli ráno pro čerstvý chleba a sýr a na posledním schodu před vchodem leží člověk, tiše a odevzdaně, vůbec mu nezáleží na tom, že vás vyděsil k smrti, ani to s ním nehne. Já pro to mám pochopení, že se to často nedá poznat, natož ovlivnit, která cesta pro rohlíky je ta poslední. Že všichni nestihnou zalézt do křoví a tam v soukromí ztrouchnivět, aniž by někoho obtěžovali. Ale proč kurva zrovna na našich schodech?!

Pokud jste nekrofobik, běží vám teď v hlavě řetězec myšlenek. Není mrtvý, bude ožralej jak zeman, tvrdí vaše racionální já, ale tuch-tuch-tuch, každým úderem vám do hlavy zrádné srdce pumpuje krev přesycenou adrenalinem a ten velí „bojuj nebo uteč!“

Jenže vy nemůžete bojovat proti mrtvole, protože taková mrtvola je navíc v reálném světě, kde platí neporazitelné fyzikální zákony, dost neškodná, ale zároveň nemůžete utéct, protože jeho tělo se rozvaluje přes celý schod a to znamená ho překročit. V širším domýšlení následků cítíte, že byste ho při takovém obkroku mohli snadno pozvracet. Ale nemůžeš zvracet na bezvládné tělo a utíkat pryč, připomíná se opět záblesk racionálního já, třeba je jen v kómatu a potřebuje pomoct. Stejně jako náš kamarád Petr, kterého našel s krvácením do mozku jeho soused na zemi v domovní chodbě. A byl to dobrý člověk a navíc nebyl nekrofobik, takže mu poskytl první pomoc a zavolal rychlou a díky tomu můžeme s Petrem dál chodit na pivo a do parku, stejně jako tohle je nebo byl něčí kamarád a ze mě se může stát dobrý člověk právě dnes ráno, ale to znamená, že si musím přestat hryzat nehty a něco udělat.

Tuch-tuch-tuch. Dřepnu si tedy nad jeho obličej a snažím se pominout, že je to úplně bezvládný a bezbarvý obličej, a soustředit se raději na to, jestli dýchá. Dost o tom pochybuji až do okamžiku, kdy mrtvola silně zachrápe, otevře oči a zařveme oba. „Dobré ráno, já se omlouvám, že vás ruším“, říkám roztřeseně „nebyla jsem si jistá, jestli...“

„Já jsem asi nějak usnul“ říká omluvně umrlec a táhne z nej vodka, takže opět polykám nadávené žaludeční šťávy, protože nechci dělat trapnou společenskou situaci ještě méně únosnou pro obě strany.  

Jsem svobodná a běžím ke vchodu. Paralelním zrakem vidím, že mrtvý muž toporně vstává a hrabe se v kapsách. Zřejmě kontroluje, jestli jsem mu nevzala mobil a peněženku. Vidíte a to je to absolutní nepochopení, o kterém jsem mluvila na začátku. A ze mě se opět nestal dobrý člověk.

Smrt krásných medvědů

Poněkud kluzký příběh

Chtěla jsem dětem ukázat perpetuum mobile mého mládí: jak z malých gumových medvídků můžou ve sklence vody vypěstovat přes noc obří cukrlátka. Úplné titány Pižmure! Díky mému citu pro slovní hyperbolu strávil Žmur nemalou dobu hledáním dostatečně velké nádrže, kam se medvědi vejdou a nepřerostou z něj jako z květináče. Gumáky jsem umístila na dno nádoby a zalila vodou. „Ráno je sním k snídani“, hladil si Žmur nenasytně pupek. „A tobě a tobě nic nedám“ zabodává ukazovák jmenovitě do mě a Čičman. „Snad to nějak oželíme“ říkám škodolibě, protože si dobře pamatuju, jak chutná vodnatý kus želatiny. 

Ale ráno, milé děti, ráno je nejedl ani Žmur. Nevyrostli, jenom se nacucali a rozpustili v univerzu. Můžete mi vysvětlit, v čem jsou kopyta, kosti a chlupy horší než před třiceti lety?

18:30  Pan a paní Haribo, takový to byl krásný pár

18:45 Pod hladinou

8:15 Klinická smrt – gumoví medvídci v evolučním stádiu améby 

Tohle není žádnej obyčejnej nanuk

Víš co bych si přála k narozeninám? Chtěla bych se opít. Spát dokdy budu chtít. Umýt okna. Objednat si long island ice tea bez výčitek, že mi bude blbě v šest ráno, až budu Čičman dělat mlíko ke snídani. Sedět v kuřácké kavárně u dvojitého espressa a číst si noviny.

Jak se můžete přesvědčit, od osmnáctin a darů materiálního charakteru jsem ušla dalekou cestu. Zato narozeninové oslavy se s přibývajícím věkem koncentrují a smršťují jako zanikající neutronová hvězda. A tak odjel v pátek odpoledne Milý s dětmi do Brna a já osiřela v bytě s rozházenými hračkami a pytlíkem octových chipsů jako jediným nutričním zdrojem na víkend, nepočítaje šumivý acylpyrin.

První chybou bylo velkolepé promo. První narozeniny po třech letech! píšu jsem do subjectu pozvánek. Vezměte sebou kohokoliv. Tím myslím opravdu kohokoliv! Omluvenky nevystavuji, pokud nemůžete – pošlete za sebe náhradníka. Zřejmě o mně máte pochyby a máte na ně nárok; přesto potvrzuji, že nejsem těhotná, ani nekojím. Vaše Psice.

Pokud by vás někdy napadlo psát podobné zhůvěřilosti lidem, kteří se půl roku těší, až se budou moci pomstít za vaši účast na jejich narozeninách, tak vás mohu ujistit, že dostanete strašně moc totožných lahví svatomartinského, mnoho lidí u stolu uvidíte poprvé a naposled a mezi zbytek neznámých ksichtů zařadíte obsluhu a ten váš v zrcadle před ucpaným hajzlem.

Přesto a proto, že jsem obesílala jen pár dnů předem, bylo setkání s některými hosty doslova haluška. Nejen díky páteční akci double vodka s redbullem, ale třeba takového Míru z Braníka jsem neviděla skoro rok. Míra to vzal navíc poctivě a jako jediný přinesl hudební nástroje, pokud mezi ně můžeme zařadit chřestidla z vydlabaných tykví. „Zmrzlina?“ zadívám se na kelímek jahodové dřeně. „Tohle“, říká Míra, „není žádnej obyčejnej nanuk. Tohle je můj kamarád Mrož“ a opatrně nadzvedává víčko. Okolní stoly profackuje čpavá vůně vysokovoltážního hulení a číšník protestně tříská objednanými nápoji o stůl.

Ostatně proč ne? Narozeniny mám jednou v roce a zrovna dneska spoustu času. Za půl hodiny se vesmír rozdělil do obrazových fragmentů jako z mušího pohledu. V jednom z oken s Mírou synchronně chřestíme před hospodou v rytmu ča-ča. V jiném přichází nová várka gratulantů a propuká zmatek v tom, kdo a kde je ksakru oslavenec. V předposledním z nich se mi číšník posmívá, když platím tři jahodové džusy a šlehačku. Konečně v posledním se vytrácím tajemněji než Hugo Haas a přicházím domů tanečním krokem a v rozšafném rozmaru krátce po půlnoci. A potom tu zbývá jen poslední záhada, protože ráno domem profukuje svěží větřik skrz vymlácené okno v mezipatře. A já se dodnes marně obhajuji, že jsem to fakt nebyla!

Cesta do města

Rasistkou proti svému přesvědčení

Dnešní příspěvek není polínkem do hranice, na které bude jednou upálen Dalibor Železný i s odstavnou kolejí Českých drah napěchovanou v řitním otvoru. Pro pochopení širších souvislostí je ale potřeba zmínit, že jsem včera podnikla romantickou cestu vlakem z rodného města. A že kvůli zbytečné desetiminutové zastávce v Rosicích u Pardubic, kde jsme mohli po celý ten drahocenný čas obdivovat zachmuřenou tvář přednosty stanice a zrezavělé vagóny za posprejovanou cedulí ŽELEZNIČNÍ MUZEUM, ujel přípoj do Prahy. A tak jsem trávila další plodnou půlhodinu na pardubickém nádraží za poslechu hlášení o zpoždění s cestujícími, kterým podle dobových kostýmů ujel vlak někdy před čtvrt stoletím.

Zpestření či dokonce relaxační zónu nabízí pardubické nádraží ve stejném stylu jako to rosické nebo libovolné krematorium. Lhostejné obličeje drážních zřízenců, kelímek s vlažným a zahnědlým obsahem z kávového automatu, dráždivý pach moči a tělních tekutin. Oproti Rosicím se však mohou Pardubice pyšnit technologickou revolucí a to bufetem přímo na nástupišti. Nabídka přesně odpovídá vašim potřebám na tomto bohem zapomenutém místě: pivo, rum, zelená. Slané tyčinky ve vybledlém sáčku a bageta, z níž vyplazuje jazyk gothaj pod plachtou zvadlého čínského zelí.

Než jsem v sobě vyřešila dilema, zda si poškrábat jícen okoralou tyčinkou nebo ověřit expiraci očkování na žloutenku A, zaplnila okénko a širší okolí bodrá žena objednávající si pivo a dvě zelené. „Pěkně do každý nohy“ přikyvuje souhlasně prodavačka v pocintané zástěře. „Jé a pivo už nestihnu, mám tady vlak“, povídá zákaznice, smete kočárek i Žmura z cesty a vřítí se do soupravy. Když se stihnu do vagónu nasoukat i já, čeká na mě volné místo pouze v jediném kupé. Sklápěcímu stolku vévodí pivo v kelímku.

„To víte, pitnej režim musí bejt“ říká zrovna snědá hrdinka tohoto příběhu, naštěstí ne mně, ale naproti sedící paní s tenkými rty staženými v tichém výkřiku. Za chvíli už telefonuje kamarádce, podle mého úsudku zřejmě hluché. „Sandro, ty nedělej, že neslyšíš! Viš kolik to stojí peněz? Už sedim ve vlaku a tady naproti má pani takový krásny koženy boty. Ty musely bejt drahy pani!“ propojuje konferenční hovor mezi kupé a žižkovskou pavlačí.

„Jsou koženkový“ stáhnou se úzké rty do vlnité čárky.

„Vypadaj uplně jako kožený, pani!“

„Ale byly levné, z výprodeje!“ snaží se solidní paní marně dostat z blahobytu střední třídy, neboť bezprostředně hrozí vyzutí a přezkoumání použitého materiálu.

Řada přijde i na Žmura a jeho angličáky. „A ty uličníku, copak to tady máš za autíčka?!“ Žmur bezmyšlenkovitě vrazí autíčka do kapes a couvá ke dveřím. Já ti je neukradnu, no to je diškriminace snad už od děti pani! Čeho se člověk nedočká!“ vyčítavě zatočí kelímkem, aby napěnila zbytek zvětralého piva.

U Kolína přijde řada na věštění z rukou. „Pani, za čtyřicet se podivám do ruky a já vám na očích vidím, že vy budete mít ke klukům i holčičku.“ (Čičman je totiž oblečená do modré mikiny po Žmurovi, díky čemuž si vyslouží i od průvodčí „dětskou jízdenku pro chlapečka, co má rád vláčky“. Odmítnu s odkazem na strach z budoucnosti a nepřesvědčí mě ani sleva na dvacku, co následuje obratem.

Houstnoucí rasistické dusno zachrání až přistupující senilní děda. Sluchově je na tom podobně jako kamarádka Sandra, takže nemilosrdně smečuje všechny pokusy o rozhovor i nabídku služeb.

Věštkyně vzdychla a dosrkla větráka na dně. Konečně bylo slyšet jen hučení vlaku. Bohužel ne dlouho.

„Pani a nechcete parfém?“

Máslový koláč posledních dnů

Těžký a černý jako moje duše

dnes se ani nebudu srát s žádným úvodníkem na téma tlejících listů, světélkování v rašeliništi a jinovatky ve vousech bezdomovců. Pokud bych se probrala archívem, asi bych narazila na periodicky depresívní posty zrovna v této době. Babí léto v tahu a před námi půl roku tmy, ledových nohou v pletených fuseklích, ožmolkované svetry, svařák v termosce.

Někdo se smyslem pro bizarní humor k tomu vymyslel jako cenu útěchy Vánoce a Silvestr, v případě mých rodičů taky moje narozeniny. Jako jedinou akceptovatelnou omluvu si ale dovedu představit jen měsíc náhlého oteplení někdy v půlce ledna a vší té beznaděje, kdy v parku vykvetou macešky, člověk si zajde ráno pro čerstvé rohlíky s piknikovou dekou v podpaží a vrátí se domů večer a to ještě jen pro mikinu na tričko.

Včera jsem počítala čas, vypravit se s dvěma dětmi ven mi zabere hodinu. Hodinu zapínání patentů a knoflíčků, hodinu, kdy pronásleduji Žmura kolem křesla ve snaze podrazit mu nohy a navléct na něj punčocháče. Hodinu, kdy na konci čichovou zkouškou vyčerpaně zjistím, že musím Čičman přebalit. Když už stojíme všichni v předsíni, zarudlí a zapaření v teplých bundách, trávím další drahocenný čas argumentací na téma teplá čepice versus kšiltovka s mašinkou Tomášem.  

Hodina příprav mnohdy odpovídá času strávenému venku. Venku se totiž často zjistí, že prší, je zima, nebo se Žmurovi chce čůrat a odmítá tento úkon dělat v nepříznivých klimatických podmínkách.

Každopádně pobyt doma sebou nese i pozitivní dopady. Jako když vařím. Několika pokusy jsem potvrdila empirické pravidlo, že cokoliv hodím a nechám dostatečně dlouho v remosce, je výborné. A cokoliv, co se rodí z těsta v troubě, je přes slibné výpary a velká očekávání vždycky prohra. Navzdory chemii, fyzice i teorii relativity!

Možná je úplně špatně základní axiom: pokud jsou všechny díly kompatibilní a dobré, neznamená to filharmonii chuťových zážitků ani labužníkovu cestu kolem světa.

Posuďte sami: dóza kaštanového pyré. Lahůdka králů. Domácí máslo. Jogurt Hollandia s miliardami přátelských bakterií. Mouka s marketingovým označením Babiččina volba

Čekali byste snad od té vetché stařenky něco špatného? Přesto to musela být ona, záškodnice z plesnivé pšenice! Jablka Golden Delicious. Ale jablka necháváme mimo hlavní podezřelé, protože ta jediná chutnala... prostě jako obyčejná pečená jablka.

Hlavní ingredience jsem tedy smíchala v míse. Je to nuda, ale většina božských dezertů vzniká právě takhle. Poměry jednotlivých spoluhráčů jsem aktivně dorovnávala podle své fantazie a čistého svědomí. Protože všechny moje koláče mají zásadní handicap v kynutí, resp. v absenci tohoto procesu, flákla jsem tam pěkně celý kypřící prášek. A půlku dalšího, ať je to sichr.

Nalila jsem těsto do pekáče za užaslých výkřiků Žmura a pokladla měsíčky jablek. Chudák si myslel, že se dostaneme k finální podobě produktů od babičky.Posypala skořicí a jako invenční novinku také kandovaným cukrem. 

A vytáhla jsem starou známou. Upocenou a mastnou spolužačku nadýchaných koláčů v časopise Apetit. Ošklivku, nad kterou se Milý smiloval jen ze soucitu a nechal si ukrojit 5 cm čtverečních za bedlivé kontroly, abych mu náhodou nenadělila o pár milimetrů víc.

 „To vůbec nevadí, že to zase nenakynulo, uklidňoval mě. Aspoň to bude nešizená hutná buchta. Něco jako solidní, pevné jádro planety proti plynnému obru.“ Kámen z nerozpečeného kandovaného cukru mu zavrzal mezi zuby a mě bylo jasné, že by dal cokoliv za plynného obra s čokoládovým přelivem a šlehačkou. 

„Ptáky bych s tím nekrmil“ řekl opatrně. „Mohla bys je zabít.“

„A co ježci, před zimou potřebují nabrat“, navrhuji.

„Já bych s těmi živými bytostmi moc neriskoval. Je pěkně mastná, ale přitom tuhá a konzistentní. Co ji nastříhat jako impregnační houbičky na koženou obuv?“