Embryo

Nejpozoruhodnější události týdne jsou, že se z vnějšku neděje vůbec nic. Když jsem v úterý v nosohltanu stále ještě opatrovala zelené hleny jako ráček poustevníček svou sasanku, stala jsem se zřejmě bakteriologicky vyhlášenou destinací a přidal se také zánět močových cest. Nejsem fiflena; já tři týdny vydržím chrchlat a lít si do kafe zkyslý mlíko, protože nemám čich ani chuť, ale jak jde o to, že se mě někdo pokouší připravit také o komfortní čůrání, ještě ráda se odplazím k doktorce pro odborný zásah.

“Jé, tak to je teda pěkně vyvinutej zánět. Tak vám budu muset napsat antibiotika a taky to asi musí dost bolet co? Tohle vám od bolesti spolehlivě uleví.” Natěšená zejména na tu úlevu jsem naběhla do lékárny. Je to ta lékárna, která je personálně a sortimentem kdesi na úrovni chýše z palmových listů, jen tam místo šamana obsluhuje zlý duch zatrpklé lékárnice. Pokaždé se utěšuji, že příště už budu opravdu vážit cestu do lékárny 21. století jen o pár bloků dál. Ale vzhledem k tomu, že podobné cesty podnikám jednou ročně a pokaždé ve zbídačeném stavu, končívám v naší černé špeluňce se zaprášeným hadem ovíjejícím se kolem vah, na jejichž miskách jsou vyrovnány vybledlé krabičky Marťánků a Geladrinků. Je prostě nejblíž.

Antibiotika ušla pozornosti. “Ale tady ten Algifén”, procedí lékárnice štítivě mezi zuby, jako by šlo o domácí prostředek pro vyvolání potratu, “ten máme pouze ve větším balení.”

“To nevadí, doplatím to”, mylně se domnívám, že jde pouze o obchodní domluvu. 

“No to věřím, že byste ráda doplatila, velké balení! Ale to já vám dát přece jen tak nemůžu”, zahříme jako šéf protidrogového oddělení.

“Aha, a jak to tedy uděláme?”  “Buď vám ho můžu objednat a bude tady za dva dny. Nebo spíš za tři. Ale to už stejně přece nebudete potřebovat, když vám zaberou ty antibiotika.” Tak tady máte antibiotika a nashledanou.”

Úleva se tedy nekoná a to ani s antibiotiky. Druhý den ráno si v 39 stupňové zimnici vyhledám nejbližší urologii, která bere bez objednání. Sestra je v pohodě, doktor vypadá jako pan profesor Hrbolek a zřejmě je nejstarším žijícím držitelem lékařského diplomu na světě. “Tak pojďte děvenko, nebojte se”, zve mě do své ordinace a já jen čekám, kdy dostanu čichnout éteru. Přítomnost ultrazvuku mě rozhodně nemálo překvapí.

“Ledviny jsou v pořádku, ale ta moč! Že vy málo pijete! A solíte!”

Následujících deset minut probíhá detailní výslech na téma kolik přesně ml za den vypiju a kolik ml vymočím, v kolik hodin chodím na záchod, kolik sekund a v jakých bolestech vykonávám vyměšování. Hrbolek bolestně syká pokaždé, když se snažím odhadnout nějaká hausnumera. "Měla jste být na takové otázky lépe připravena! A do toho solíte!” naříká.

“Děvenko, tady máte recepis na lék, který by vám měl pomoci. Vysadíte předchozí a začněte ho brát okamžitě." V úterý si zavoláte.

“A nesolte!” slyším jeho vzdálené úpění ještě při odchodu z čekárny.

Doma rychle vyškubnu z krabičky příbalový leták. Širokospektrální antibiotikum. Záněty všech stupňů a druhů. Cestovatelský průjem, osvědčený přípravek na kapavku a syfilis. (A co čekáš z návštěvy urologie, posmívá se mi po telefonu Houbič) Celá zadní strana vydatného čtení drobným písmem je potom věnovaná vedlejším účinkům.  Z těch čtenářsky atraktivních mohu jmenovat edém mozku, obrnu půlky obličeje a seznam rozličných druhů náhlých úmrtí. První tableta se mi tedy nepolyká s úlevou.

Potom dva dny spím. Občas mě probudí Žmur, který si z mého bezvládného těla udělá trampolínu. Občas se zajde podívat Čičman. Milý s hrnkem houbového čaje ze Sibiře. Připadám si jako embryo a je mi jedno, že jsem zpocená, zcela jistě smrdím (i když to díky absence čichu necítím), nemyla jsem si vlasy čtyři dny a sním půlku rohlíku za den. Zdá se mi, že pluju v loďce po řece a rybařím trpaslíky. Málem mě sežere vydra. Třetí den vylezu ze svého zatuchlého úmrtního lůžka a je mi dobře. Nemůžu tomu uvěřit. Je mi tak dobře, že už nechci ležet. Dávám si očistnou koupel, vyjím ledničku. Všechno voní a chutná! Na tenhle rok musí být vybráno. 

Nemoc II. - Vykoupení

Když jsem si v noci na pátek prošoupala ponožky pochůzkami pro dětské kapky do nosu – kapesníky – čůrat – Modafen – kakat – pustit Bořka Stavitele, učinila jsem nad ránem rozhodnutí. Víkend v Brně bude jen pro mladý. Sbalila jsem dětem family pack kapesníků a nezapomněla přibalit láhev tvrdého alkoholu jako odpustek pro prarodiče. Odpoledne jsem stála před domem a s tváří zkroucenou žalem zamávala usopleným tvářičkám. Sotva auto zmizelo za rohem, vykřikla jsem v duchu hlasité „yeah“ a mávájící rukou jsem zalomila do vítězného gesta. Doma jsem si objednala zásobu sushi na celý víkend a horečnatě (přeneseně i doopravdy) jsem přemýšlela, jakým způsobem se začnu léčit já.

V první řadě bylo nutné pomyslet na léčbu prací. Věděla jsem, že kdesi v zaprášené příchozí poště najdu požadavky na analýzy a reporty a to možná už několikanásobné, s postupně se přidávajícími vykřičníky. Komínek knih na topení nad postelí mi ale připadal ještě neúprosnější. Zaváněla také hrozba manuální práce – okna jsem naposled myla ještě před narozením Čičman. Sakra, ale já přece jsem nemocná a kdo jiný než já má morální nárok na to se právě teď bez dětí jen zbůhdarma válet, pojídat lososové nigiri a číst si, do háje!

To samé jsem zopakovala Houbovi druhý den, když mě lákal na výlet. „Jenom pojedeš autem a budeš se dívat z okna“, sliboval. Uvěřila a souhlasila jsem v představě, jak sedím se skotským plédem přehozeným přes kolena a kochám se výhledy. Jeli jsme na Svatojánské proudy, ze skal traverzovali příkrým srázem dolů, přičemž jsme hráli hru na nákup trampských chat podle stádia rozpadu a opuštěnosti. Na jedné z nich jsme se zastavili, kopali jsme nohama na vratké lavici na terase, pili čaj z termosky a povídali si. Dojem ze smyčky v čase umocňoval zažloutlý výtisk novin z roku 1991 pod oprýskaným stolem. Na stráních jsme mimo jiné našli důkazy svědčící pro konspirační teorii, že původní majitele zchátralých objektů vyhubilo něco tak velkého a při chuti, na co nestačí motyka, tuhý podpalovač ani DDT z běžné výzbroje chataře.  Něco, co za sebou na celém svahu zanechalo jen obří tmavozelená hovna s fragmenty sežraných obětí. Do jednoho z nich jsem měla čest šlápnout, resp. proklouznout na něm deset metrů z kopce a kromě impozantní velikosti jeho tajemství tkví hlavně v tom, že je ve své podstatě nesmazatelné a neodstranitelné.  

Po návratu se ozvala Marťa. Na squatu za Motolem probíhá kulturní festival a nechceme se přidat? Jenom pár kapel, žonglování a divadlo. „Dnes tam jde po svých i celé onkologické oddělení z Motola“, dostalo se mi odpovědi na moji ohranou výmluvu na žluté hleny, zimnici a otevřené vředy.  V šest jsme se tedy sešli před branou starého venkovského statku. Kromě nás byl přítomen už jen jediný příznivec kultury, ležící na louce ve svahu hlavou dolů. Vstal asi za půl hodiny, plaše se na nás usmál a potom si nazvracel do bundy v trávě. Nemohoucí Pobliťák nicméně zůstával také jediným náznakem života v celém areálu. Potom dojela dodávka (plná heroinu, jak nás ujistil Houbič) a zacouvala do brány.

Kolemjedoucí cyklista se zvědavě začetl do letáku na probíhající festival vyvěšeného nad vchodem. Dredař z dodávky před ním hlasitě přibouchl mříž a něco mu důrazně vysvětloval. Cyklista se podrbal na čele a schlíple odjel. „Marťo, seš si jistá, že je to otevřená akce pro veřejnost?“ Apelovali jsme tak dlouho, až  vešla do usedlosti. „Tak jdeme moc brzo a taky bychom měli vzít v potaz, že už to tady jede třetí den“, vrátila se se vzkazem. Počkali jsme do setmění a poté se nenápadně infiltrovali mezi obyvatele squatu.

Připisuji poznámku, že to byla druhá časová smyčka dne. Ve stodole s vývěskou „chill out“ hrálo hardcore techno dost nahlas. Ve vedlejším kravíně aka hlavní stage hrálo hardcore techno o intenzitě jaderného výbuchu a následně vzniklé paniky i přes přirozené tlumící prvky jako jsou šukači beden nalepení přímo na aparatuře, takže mi každá cesta na bar důkladně promasírovala všechny vnitřní orgány.

Mezi stodolou a kravínem stála zaparkovaná auta, na mlatě se milovaly lesby a vedle nich kopulovali rotvajleři. Při bočním pohledu to vytvářelo velmi působivé zátiší. U baru jsme poznali našeho kamaráda z louky – Pobliťák chytil druhou mízu. S těžce vydobytými nápoji jsme usedli do navhlých  křesel (plných svrabu, jak nás znovu ujistil Houbič) a přemítali, co s načatým večerem. Bylo poměrně jisté, že divadlo se konat nebude. Později se ale navzdory všemu konala vydařená žonglérská představení, u kterých mě nejvíc fascinovalo, že je provozovali lidé, co jinak neudrželi ani půllitr v ruce.

V běžném podniku si k vám po naplnění kapacity přisedávají cizí lidé, zde jsme ale záhy přijali pravidlo, že k si k našemu stolu cizí lidé přilehávají. Ohledně úrodné vlhkosti pohostinných křesílek může leccos naznačit i historka s dredařem, který přišel zezadu za Houbovo sofá a při zírání skrz nás si začal rozepínat poklopec. Pár vteřin před vlastním vymočením Houbičovi do týla nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel si ulevit na zápraží. Jestli to chytly lesby, nebo rotvajleři, zůstane navždy tajemstvím večera.

V neděli ráno mě nepřekvapilo, že plíseň, hulení a mokrej zadek nepřispívají k fyzické rekonvalescenci. Právem mě udivilo, že právě tyto účinné substance zabírají na duševní chřipku posledních dnů až týdnů. Jen se mi optimální léčebné podmínky stále nedaří nastavit v domácím prostředí.

Nguyenův životabudič do každé rodiny!

Radši bych byla nemocná místo nich, říkávala jsem pokaždé, když jsem zpocenému Žmurovi utírala sople až z trička, nebo strkala Čičman s očima lesklýma od horečky teploměr do zadku. Po uplynulých dnech doma jsem zmoudřela: není nic horšího, než léčit se doma společně se zdravými dětmi. Jak už jsem věděla dávno, malé děti si na empatii k druhému moc nepotrpí. Proto mě překvapilo, jak klidně Žmur vzal sdělení, že je maminka nemocná a nebudeme chodit ven. „Jasně, to vůbec nevadí“, ujistil mě. „Budeme si hrát doma“. Za chvíli přišel s vodítkem. „Už jsem to vymyslel. Budeme si hrát na psy a ty budeš babičky Brit. Já tě přivážu a ty budeš štěkat“. Zachrchlala jsem na znamení odporu, ale zřejmě ne dostatečně, protože se obratem vrátil s „daleko nejlepším“ nápadem. „Tak budeme opice. Vylezeme si na skříně a budeme se drbat“, horlivě kývá i za mě. Podívám se na hodinky: do příchodu Milého z práce zbývá přesně 6 hodin a 25 minut.

Buď je to ibuprofenem, nebo horečkou, ale popravdě se nepřestávám divit, jak jsem s nimi zdravá mohla stihnout tolik věcí během jednoho dne. Jak jsem mohla přehlédnout, že jsou tak hyperaktivní? A jak je možné, že vůbec nespí? Mám chuť se před nimi schovat pod křeslo a zdřímnout si aspoň tam několik blažených minut, než mě najdou, ale oni s každým mým zakašláním nabývají nové energie a ničemnosti.

Ráno jsem se s nimi musela vypakovat na chvíli ven. Došly zásoby trvanlivých potravin a Žmurův odpor pojíst ke snídani bílou Hollandii po expiraci jsem musela uznat za oprávněný. Zjistila jsem, že náš dům prochází další šílenou rekonstrukcí v řadě: když jsem otevřela dveře, klečel na rohožce malíř se štětkou v ruce. „Strašně jsem se vás lekla“, přiznala jsem úplně otevřeně, ačkoliv mě kromě něj notně vyděsila i barva úplavičného průjmu, která bude podle všeho zdobit celou chodbu našeho domu. „Buďte ráda, to se nestává každý den, že vám klečí cizí chlap u dveří“, odpověděl s širokým úsměvem ve výparech ředidla.  

Venku mě oslepilo slunce a ožehlo mou průsvitně zelenou pleť do ruda. Čičman v jakémsi nepříčetném vytržení, že je zlomena třídenní domácí nuda, skákala v kočárku a bez ustání vyhrávala odrhovačky z plyšového slona. S ohledem na svůj nestabilní zdravotní stav jsem se rozhodla zabočit jen do nejbližší večerky. Pečivo, těstoviny, banány. Moji pozornost upoutal balíček vietnamské kávy a kdesi v podvědomí se mi spojil neuronový můstek z lobova blogu, cestou do Vietnamu a slovem zázrak. Na obalu s grafikou 90.let si vykračuje zarputilý manažer s asistentkou ve špatně sedícím kostýmku. Vpravo pro ně přilétá helikoptéra, která je společně s ca-phe thu-thiet přemístí na obchodní jednání o globálním zdroji obnovitelné energie pro každého.

To je přesně to, co mi vrátí vyschlou mízu! Moje zázračná zbraň, která zkrotí mikrobiální padouchy i neposedné děti!

Po obědě jsem zvídavě roztrhala obal a sykla zklamáním. Krabice je plná pytlíčků 3in1. Drahocenné kofeinové sloty zabírá cukr a sušené mléko.

Nechybí příbalový leták o velikosti A4. Ve vietnamštině. S nedůvěrou pytlík vysypu do hrníčku a potom přidám druhý. Dám děti spát a zapiju s tím Paralen. Chutná jako hutná káva, do které se omylem vysypala cukřenka.

Buď má Paralen zázračné synergické účinky ve spojení s kofeinem, anebo je vietnamská káva jednoduše zázračná v jakémkoliv balení. V každém případě jsem v několika sekundách vyřídila pracovní maily a to pouhým přelétnutím prstů po klávesnici, pověsila prádlo, zaswingovala si na Django Reinhardta, napsala tento post a o dalších smělých plánech bohužel nestihnu už ani řádek – z okna slyším vrtulník...

Na zápis nebo na odpis?

Když jsem si minulý týden kroužkovala dny červenou fixkou v olbřímím papírovém kalendáři s velkolepým produktovým názvem „Maximanager“, nešlo o vyznačení menstruace, ani dnů, kdy jsem vydržela nejíst čokoládu a chodit spát před půlnocí.  Začátek vsuvky.  Mimochodem, psala jsem vám, že Milý na tenhle můj poctivý retrokalendář s kroužkovou vazbou namířil objektiv naší IP kamery a tak jej učinil v duchu dnešní doby konečně online? Své červené a zelené kroužky si tak můžu prohlížet i vzdáleně přes telefon, pokud jsem schopna po sobě přečíst čmárance, zkratky a nesouvislé komentáře. Jen se do něj nedá na dálku vpisovat. V naší domácnosti půjde ovšem jen o pár týdnů, než Milý sestrojí robota s propiskou v teleskopické horní končetině.

Konec vsuvky. Červené kroužky znamenaly jediné – dny otevřených dveří a vyzvedávání přihlášek do mateřských školek. Původně jsem ze dveří odcházela vyzbrojená vzpomínkami na moji předškolní docházku. Na facku, která mi doma přisvištěla za uši jako přímý následek integrace kouzelných slovíček palchant a kletén do mé tříleté slovní banky a cvičné oslovování rodičů. (Podotýkám, že jsem se je přiučila od učitelek a ne od dětí). Drožďové polévky s aroma neprotékajícího dřezu a ještě zatuchlejší zdravotní procházky kolem textilky, kdy jsme před mostem uzavírali sázky o bombary, zda bude dnes řeka červená, zelená, nebo tyrkysově modrá (v té době byly čističky odpadních vod pouze na Západě a ve fantasy literatuře).

Asi jsem fakt stará, protože realita je dnes úplně jinde. Pokud čekáte senzaci o dozorkyních z Buchenwaldu, které se po válce rekvalifikovaly jako personál mateřských školek, musím vás zklamat. Všechny ředitelky tří podniků, které jsem vybrala na poslední chvíli na základě dojezdové vzdálenosti a s vyloučením faktu, že tam nějaké dítě zhynulo za obzvlášť nechutných nebo tajuplných okolností, byly laskavé ženy prokazující nekonečnou studnici trpělivosti a taktu s pobíhajícími dětmi i agilními rodiči.

„Prosím vás, učíte tady podle montessori pedagogiky, nebo raději walfdorf?“vykřikuje jedna z matek a hučící místnost připomíná tiskovou konferenci. „No jak bych vám to“, podrbe se ředitelka propiskou v drdolu. „My tady učíme multikulti. Ono to v prostředí Rusů, Romů, Vietnamců a ostatních ani nejde“, plaše se usměje.

V druhé školce se s usínající Čičman na rameni ptám, jak je to s přijetím v případě mladšího sourozence, protože ve školce č. 1 Čičmanice snížila Žmurův kurz na přijetí do záporných hodnot. „Každý má právo na vzdělání a my tady žádnou sourozeneckou diskriminaci neuznáváme“, odříká jako mantru ředitelka. Což je sympatické, ale na vyžádání dopoví kompletní story: ve školce se táhl minulý rok nemilý případ s ombudsmanem a multimatkou, jejímuž dítěti bylo upřeno právo na vzdělání. A podle úvodního prohlášení je jasné, kdo se stal vítězem. Otázkou tedy zůstává, jestli není prohlášení jen navenek a interní rozhodovací procesy zůstaly nedotčeny, ale to už je trochu konspirace.

Třetí školka je božská. Secesní vila, která zastiňuje i sousední velvyslanectví. Učitelkám svítí kolem hlavy svatozář, o čemž nasvědčují minimálně riskantní kurzy keramiky už pro nejmenší děti (vím, jak mě dovede rozhodit, jen když mi nepíše oblíbená propiska, protože ji někdo ucpal plastelínou). Vestavěné relax patro s antistresovými míči (pro děti, ne pro učitelky). Čičman už tvrdě zařezává v kočárku před školkou a jsem načatá ji nehlásit, potají se plížit podél zdi a přehazovat kočár přes plot, pokud to bude situace vyžadovat. „Můžu se vás zeptat jen na orientační odhad, jaké dáváte Žmurovi šance na přijetí?“ ptám se a nohou zakopávám pod stůl střepy keramické placky, kterou zkoušel nepozorovaně, zato s úspěchem rozlomit, holomek. Ředitelka mi beze slov zamává třemi archy zhusta popsaných papírů. Schindlerův seznam čítá odhadem dvě stovky zájemců. „Bereme třináct.“

Začíná mi tedy svítat, jak bude vypadat příští rok. Žmurovy znuděné dotazy „a co budeme dělat teď, mami?“ se exponenciálně znásobí ze současných sta denně na odrhovačku od rána do večera. Druhou alternativou je soukromá školka, ale napadá mě spousta důvodů, jak investovat desítku měsíčně na bohulibější účely, ze kterých budeme mít navíc něco i my. Navíc při zachování rodinného práva na vzdělání není reálné, abychom za dva roky platili i s Čičman dvacku. Možná ještě třetí – schopný mladý rodič školky nehledá, ale vytváří!

Revizor

Některá stigmata si sebou neseme celý život. Když jsem byla na škole, nikdy jsem si nekupovala lístek na MHD. Znám kamarády, kteří vnímají dodnes konfrontaci s revizorem jako příležitost k divadelní improvizaci a jeden z nich se dokonce v rámci obětování na oltář studia psychologie v plné tramvaji pomočil vestoje u tyče, aby otestoval reakce spolucestujících. U mě za tím nehledejte revoltu mládí, ani otázku cti a boje proti establishmentu. Finanční tok od mých rodičů odkapával přiškrceně jako kohoutek ruského plynovodu a já jsem raději investovala do beedeesek, nebo biliáru za školou. A do prázdných kazet, na které jsem si nahrávala po částech Nirvanu z písniček na přání v rádiu včetně zatípaných komentářů moderátora, protože origoška stála třistapade, moje studentské total revenue skoro na celý měsíc.

Zhruba v téhle době lze datovat počátek mého SNRR (syndrom nepřiměřené reakce na revizora). Stejně jako když na alergika v půlce zaručeně vegetariánského pokrmu zamává krevetí klepýtko umně skryté v jasmínové rýži, začnu se při detekci muže v tmavě modrých tesilkách s rukou v kapse potit, zalykat a nervózně šacovat kapsy, a to bez ohledu na fakt, že mám měsíční kupón, Opencard a pro všechny případy ještě cvaklou jízdenku.

Zákony městské džungle neznají soucit. Pokud se schováváte za sloupem v metru v předsmrtné křeči, půjdou po vás v ostří hoši s odznakem a jágřím účesem jako hyeny po umírajícím černouškovi s nafouklým bříškem a nebude je vůbec zajímat vágus močící do kolejí ani náckové, kteří na ně drze vykřikují, že nemají lístek a jestli nepotřebuje nakopat do ledvinky.

O to větší zklamání pro ně představuji, protože navzdory všem absolvovaným kurzům psychologie na téma „jak rozpoznat černého pasažéra“ já svou jízdenku po chvíli najdu. Ano, je to chvíle plná nadějí v představách pochvaly před nastoupenou jednotkou revizorů a spokojeně pokyvujícím šéfem. Chvíle, kdy měním barvy a vysypávám obsah příručních zavazadel na zem. Chvíle, kdy mi jeden z nich drží batoh a druhý krmí dítě z lahvičky. Ale vždy skončí zklamaným konstatováním „ale vždyť vy máte platný lístek“ a já si pokaždé připadám jako naschválnice, co je úmyslně obírá o čas. Jako strýček skrblík. Jako když jsem si ve hře flaška sundala ponožky místo podprsenky.

Před měsícem mi odešel mobil, což je příběh, který vám napíšu někdy jindy, třeba až mi konečně doletí Lenovo z Číny a nebudu se muset vysírat se starou Nokií, ve které vydrží baterie přesně 3 hodiny a 25minut. Dnes dopoledne tento přesně vymezený čas odtikal hned po nástupu do tramvaje, takže jsem si nestihla poslat SMS jízdenku a začala se místo toho rovnou potit v nastupujícím záchvatu SNRR. Syndrom se rozjel naplno, když na další zastávce nastoupil nebezpečně nenápadný padesátník v mariňáckých tesilkách a šusťákové bundě. Revizor! Začala jsem panicky prohledávat kapsy. Jediné, co jsem našla, byl posmrkaný kapesník, leták z kindervejce a papírek s pořadovým číslem z pošty. V jedné setině sekundy jsem právě ten vyhodnotila jako plán.

„Žmury, trhej“, nacpala jsem mu papírek do ruk. „Jakože jízdenku“, sykla jsem na vysvětlenou. „Na kousíčky!“ Zatímco Žmur přičinlivě trhal a já upadala do mdlob, revizor zkontroloval několik nevinných obětí s platným lístkem, potom usedl pár sedadel před nás a hověl si. Vystartoval po mě až na další zastávce. Pod Žmurem se skvěla kupa papírků. „Chcete pomoct ven s kočárkem?“ zeptal se. A já bych měla zítra na dopravní podnik přinést pytlík bonbónů.

Sladké. Designové. Hustoboží.

Do minulého týdne jsem si nebyla jistá, jestli je to poslední hipster trend, nebo konspirační celorepubliková závislost na cukru, ale v mém okolí se nápadně často začínají rodit Autoři Designových Dortů. Proboha proč? Pokud jste si někdy položili stejnou otázku a navíc trpíte noční inkontinencí z nočních můr o šlehačce ze spreje a sušených žloutcích v prášku, přináší vám právě tento zápisek odpověď. Může za to věk Vodnáře!

„Já to cejtím v těhlech rukou už od 12.12.“ vypráví nám u stolu nenuceně přisednuvší Tomík, kterého jsme naposled viděli před několika měsíci. Tomík pracoval jako prodavačka, pardon, módní poradce v jednom nejmenovaných gay butiků v Praze. Osobně si myslím, že mít Tomíka v kšeftu muselo být větší terno, než kdyby v petshopu se granulemi pro psy obsluhovala chodící uzená kýta. „Ale já řekl. Jako sorry. Končím.“ pokračoval Tomík, „oblékl jsem si bílý kompletek od Armaniho, protože cukráři prostě musí nosit bílou, žejo. Uvolňuje čakry. A odešel jsem zadělat těsto. To je prostě ten Vodnář, no. Stejně jako jsme se tady dneska potkali, náhody neexistujou!“

„No a co recepty?“ ptám se. Přede mnou se nemusíš bát konkurence, mám bohužel vrozenou dispozici. I životaschopný zárodek těsta mi skončí jako samovolný potrat ještě před vytažením z trouby“, ujišťuju. Tomík mě obejme. "Jednou se to podaří, musíš být pozitivní!"

„No, to ti na mě jde takový tušení třeba už několik dnů předem“, přivře oči. Možná je krátkozraký, možná mu Vesmírní lidé právě faxují vylepšenou technologii na biokvásek. „Jako naposled při tom vatikánským chlebíčku. Představ si, že takhle sedím už druhej den u trouby a nenapadá mě vůbec nic. Vtom zazvoní sousedka a přinesla mi kousek těsta, ze kterýho se to peče. A ty dáš kousek těsta zase komu jinýmu. Řetězec duchovního štěstí. Taková hodná stará paní v zástěře s růžema, jako babiččin igelitovej ubrus. A já ji objal a brečeli jsme oba!“ sundá brýle a narychlo si protře oči. Slzí i stůl vedle nás a obsluha okamžitě odchází rozlít něco tvrdšího.

„Prodáváš je?“ Při zmínce o prodeji se Tomík nad materiální hrubostí dotazu trochu zachvěje. Mám už nasmlouvaných několik pražských kaváren. A s jednou jsem se taky rozloučil. Chodím si je tam osobně kontrolovat, jestli moje dorty mají dostatek pozornosti, chladu a kyslíku, aby se nezapařily a neudusily pránou, chápeš. Tak přijdu do tý kavárny, ptám se po svém Čokoládovém Pokušiteli a najednou ho vidím, jak je tam chudák přiklopenej pod plexisklem! „To je bezprecedentní porušení cukrářských práv“, zhrozím se. „No to by ještě nebylo to nejhorší, ale byl tam přiklopenej vedle větrníku od Hájka! A tak jsem si nechal zavolat managera a řekl jsem. „Jako sorry. Končím!“ proneseme všichni tři jednohlasně. „Vidíš? To je zas ten Vodnář!“ pokýve Tomík dramaticky.

Protože na rozdíl od Vodnáře věřím, že kuchař do jídla otiskuje nejen kalorickou tabulku, přemýšlela jsem ještě ten večer, jestli bych tenhle dort vlastně chtěla pozřít. A vzápětí jsem usoudila, že ano. Je jaro a čas stát se koncentrovaně sluníčkovou!

P.S. Víte, že letos frčí neptunově modrá poleva?

Image je na nic

Následuj svůj instinkt!

Pan Hrabánek a ti druzí

Před dětmi jsme žili v bytě my dva. A několik potkanů. Někdy kamarádi, instalatéři a mouchy. V každém případě určitý počet lidí a zvířat, kteří se dali spočítat a bezvýhradně podléhaly fyzikálním zákonům.

Od doby, kdy začal Žmur mluvit, se v téže bytě objevuje rozpínavý počet bytostí. První přišel Zajíc.

„Kde se tady vzala ta hrozná díra?“ podivovala jsem se třeba nad vydřeným kolenem v teplácích. Žmur se zatvářil spiklenecky a dychtivě mu cukaly koutky, abych se hlavně nezapomněla dozeptat, kdo to udělal. „Mami, byl to...(wait for it)...Zajíc!“

„Nojo, Zajíc!“ plácnu se do čela, ale vzápětí si ustaraně povzdychnu. „Ale kde ten Zajíc tady může bydlet?“ Ke žmuří duchaplnosti lze přičíst červený puntík za to, že Zajíce neumístil do jednoduše kontrolovatelného prostoru, jako je šuplík na příbory, ale do komory – místa, kam se občas bojím i já sama, nejen proto, že mě tam jednou málem sejmula koloběžka, která se jako gilotina zřítila z háku u stropu.

Zatímco Děravý Zajíc časem dorostl na Děravého Tygra, zabydleli se u nás trpaslíčci aka šunkoví vyžíráci z díry na přívod vody, Ruda Láznička (kamarád do vany) a pan Hrabánek. Za Hrabánka si mohu připsat čárku na zeď jenom já, protože Žmur tak dlouho odmítal klasické i alternativní čtené pohádky z knížek, až jsem musela stvořit správce parkoviště, jeho psa a šest aut. Seriál, který aktuálně přerůstá v šestou sérii a „Tak jde čas“ je proti němu krátkometrážní dokument ze života. Pan Hrabánek podnikl cestu po všech světových kontinentech a jednu mezigalaktickou výpravu, snědl dodávku čokolády a vypil hektolitry kakaa, postihla ho stařecká demence (velmi oblíbený atribut vyžadovaný téměř každý večer), našel a spřátelil si mnoho babiček alias kuchyňských milenek chutných večeří a božských bábovek.

Pana Hrabánka mám ráda, protože je čistokrevně źmuří a protože to je další rovina, na které se před lety ukázala vražda televizního přijímače jako jediné správné řešení. (Hrabánek ruluje dokonce i přes nepopiratelnou existenci youtube a animovaných pohádek o helikoptérách v japonštině.) Pan Hrabánek mě sere, protože je to nekonečná vylhanina o starém popleteném dědkovi a protože mám pocit, že se z něho už nikdy v životě nevyvážu.

Chrabrého Hrabánka je už prostě moc a v posledních dnech Žmurova závislost postoupila natolik, že si ho začal personalizovat. „To byl pan Huabánek?“ ptá se pokaždé, když u nás dopoledne zvoní pošťačka. „Na lavičce sedí dva huabánkové a jeden spí“, komentuje bezdomovce před kostelem. „Nekoukej jak huabánek“, přiletí Čičman herda do zad, až vyplivne natrávenou kukuřičnou křupku. Vymýšlím, hledám. Zapisuju si poznámky během ristretta na stojáka před kavárnou. Nástupce pana Hrabánka. Dětského superhrdinu, snadno zastupitelného za nové imaginární kámoše. Než mi z toho huábne!

Soči na Ledné

Jak rozpustit 66 miliónů v ledu

Olympijský park na Letné? “Zrovna včera jsem slyšela, že tam bylo minulý víkend 30 tisíc lidí, kteří se pokoušeli podříznout se navzájem bruslemi v bahně”. Marťa tip na sobotní odpoledne pozměňuje na procházku po Letné s nezávaznou kontrolou situace a bezodkladným útěkem, pokud se skutečně prokáže, že se do olympijského parku infiltrovali kromě nás, proboha, lidé.

Houbič předpoklad návštěvníků zvyšuje na dvojnásobek, protože to je poslední víkend, kdy se tam nahrne zbytek sportovních fanoušků z celé republiky. “A odkdy se ty vlastně počítáš mezi sportovní vymaštěnce? Naposledy jsem tě viděl fandit sportu při stolním fotbálku.”

“No právě! Když já bych tak chtěla vyzkoušet ty boby”, vzdychnu. A tak se v sobotu jdeme projít ke kyvadlu. “Žádní lidé! Tady vidíte, jak se zbytečně podléháte tlaku médií” poukazuji nadšeně na opuštěnou vstupní bránu a v očích se mi rozhoří olympijské pochodně.

“Nojó, ty boby”, zahučí oba rezignovaně. “Ale jaký žádný lidi” zkouší to ještě Marťa. “Tady stojí banda fízlů”. A tak jdem. Po prvních krocích bylo jasno ve dvou věcech. Venku nejsou žádní lidé jednoduše proto, že jsou všichni vevnitř. A taky, že jde o dalšího favorita na nejmizernější padesátikorunovou investici mého života. Kdybych totiž podlehla tlaku medií i já, mohla jsem si v lednu, dokud jeden rekordní víkend nasněžily dva centimetry, zajet do autocentra Jarov a tam se dívat na nový Superb, Yeti a Citigo do zešílení. A kdyby mi ani tohle nestačilo, dokonat amatérskou lobotomii ostrou hranou katalogu Škoda.

Tím nechci být za lakomou Barku, ale stejně jako v multiplexu jsem ani na Letné nenašla důvod, za co přesně platím vstupné, když mi do hlavy mezi vstupní a výchozí branou netesá nic jiného, než marketingová kladívka. V tomto případě navíc s patnácti milióny veřejných peněz ministerstva školství a průmyslu. Tak jsou ve školství prachy, nebo nejsou?

Mezi otázky bez odpovědí se ale vbrzku zařadila ta nejhorší z celého sobotního odpoledne. Abych byla konkrétní “ty moje boby”, které se postupně modifikovaly na “moje debilní boby” a “tu nepojmenovatelnou věc, kvůli které stojíme uprostřed autosalónu a  obchodu s hnusnýma hadrama.”  Boby nebyly!

Zato byla rychlobruslařská dráha, kde obruslený dav rozmazaně sviští rychlostí fronty na Opencard. Led pod nimi přes veškerý pohon agregátorů po kapkách odtává, zanechávajíc za sebou sportoviště vhodnější pro zápasy v bahně. Zdaleka nejlepší vizuální dojem ale slibuje výhled z vysoké tribuny na běžkařský areál. Z výšky připomínají běžkaři zajaté lední medvědy, kteří si smutně vyšlapují kolečko svého těsného výběhu. Za plotem si na pivo vykračují fanoušci Sparty, letně odění jen do kraťasů.

Poslední upocený ostrov ledu dnes končí. Baj baj Soči, baj baj, moje boby. První jarní tráva se na Letné bude vyjímat daleko lépe. A to poroste i bez veřejných peněz a podivuhodného stavebního povolení.

Prokletí domu Usherů

…volné pokračování zkázy naší pračky

Já jsem to věděla a vy jste to věděli. Pohřeb té mstivé ocelové stařeny nemohl proběhnout bez následků.

“Hernajs, tý se nechce” supí nad ní technik č. 1 a profesionálně odolává pokušení pořádně si do ní kopnout, k čemu bych ho ostatně s radostí povzbudila. Po souboji gladiátorů pračku odtáhne z bytu a podle těžkých úderů o síle zemětřesení na Haiti ji pustil ze čtvrtého patra po schodišti s nadějí, že případní svědci nestihnou ani překvapeně hlesnout a a nezůstane po nich víc než pocákané zábradlí od krve.

“Chcete si to tady nějak uklidit?” zeptá se mezitím opatrně technik č.2. Kuchyňská linka je rozšklebená jako otevřená ústa po vytrhnutém zubu. V mezeře leží v mnoha letokruzích špíny stará poštovní známka s Havlem, magnety z lednice, které se záhadně ztratily před dvěma lety, když začal Žmur chodit a pár zaschlých těstovin. “Na to se asi vykašlem”, mávnu rezignovaně rukou, protože je stejně zavřený přívod vody. Technik souhlasně pokýve a špína v během vteřiny zázrakem zmizí pod novou pračkou.

“Já vás nechci děsit”, říká, a už mi hlavou lítají katastrofické scénaře jako “ale vy už nikdy v životě prát nebudete”, nebo “je tam líheň škorpiónů a jeden z nich vám právě leze po rameni”.

“Já vás nechci děsit, ale ta vodovodní baterie, ta je úplně na vodpis. To je skutečnej technickej zázrak, že něco takovýho ještě funguje”, ohmatává ji a určitě by ji rád viděl ve své archivní vodovodní sbírce z dob napoleonských válek. “Domluvím se s majitelem”, slibuji, ale už vidím jeho šetřílkovské oči, jak mu v nich naskakují čísla a faktury.

“Tak jo, ještě zapnu tu vodu”, rozloučí se, vypáčí v koupelně plastovou tabulku a v zející černé díře otočí kohoutkem. “Co je tam, mami?” stoupá si Žmur na špičky, protože instalatéři jsou pro něj daleko větší povyražení než Mikuláš s bandou belzebubů dohromady. “Tam žijou trpaslíčci a musíme být potichu, abychom je nevzbudili”, odpovím a zavřu dveře.

“Mami, a to nám to tu pěkně tape, viď?”, rozplývá se Žmur s neskrývaným potěšením. Z kohoutku odkapává po straně voda. Volám majiteli a je to úplně do puntíku, jak jsem předpokládala: dvacetkrát musím vyvracet podezření, že neumíme správně manipulovat s kohoutky, což mě jako dospělou svéprávnou osobu s volebním právem trochu uráží a dvacetkrát opakuji slova technika, přičemž v každé verzi přidávám odhadu věku a sešlosti přístroje o pár let navíc. Výsledkem obchodního jednání je, že baterie zůstává zachována pro příští generace a majitel zakoupí rozbočku kohoutku, kterou nainstaluje osobně, aby se ušetřilo za instalatéra.

Do té doby si máme přívod vody do bytu pouštět a znovu uzavírat, kdybychom se snad marnotratně rozhodli napít, spláchnout nebo umýt děti. Večer tedy s Milým stvoříme africký vodovod: na kohoutek je navázaný hadr na podlahu obtočený konopným provázkem jako nestvůrný sloní chobot, který svádí rozbouřený Nil do řečiště v dřezu. Koryto zpevníme rozřezanou pet lahví. A voda teče.

“Žmuríku, co tady děláš?”, ptám se, když si jdu umýt ruce. Na záchodovém prkýnku leží talíř s nedojedenou večeří a Žmur něco strká do otevřené díry s přívodem vody. “Klmím tlpaslícty”, odvětí pohotově a mně dojde, že to něco je chleba s máslem a šunkou.

Další den se staví majitel s kohoutkem. “Já vás nechci děsit”, povídá, “ale všimli jste si té vlhké skvrny na zdi chodby? Jako by vám teklo pod vanou…”

Pokud byl náš plán odstěhovat se po dlouhé měsíce málo výrazný a snadno proměnlivý, právě teď dostal jasné kontury. Dřív, než přijdou monzunové deště, v kuchyni vyrazí první kapradiny a zazděná šunka s máslem se začne kazit.

Když máš v chalupě orchestrion aneb smrt ďábelského stroje

“A teď pozor, na toto se všichni nájemníci těší. Tohle je totiž designová pračka Hyundai, kterou jsem draze odkoupil od jednoho z nájemníků”, pohladil ji s láskou majitel našeho domu po tisickrát leštěném okénku.  “Japonská, celá elektronická, považte, bliká  červeně a zeleně. A jak futuristicky zapadá do konceptu kuchyně!”

Zmíněný rozhovor se odehrál letního večera před dlouhými lety, když jsme se stěhovali do aktuálního bytu. Byla jsem v té době těhotná a jednoduše ovlivnitelná, takže jsem bokem uplakávala dojetím, jak se o nás majitel domu stará, než že by se mě ten blikající orchestrion bůhvíjak zamlouval, ale o mrtvých jen dobře: pračka nějak prala. 

Většinou ta hydra totiž pracovala  tak, že si automaticky přenastavila program na 4,5 hodiny. Během toho, co jsem kolem ní přešlapovala v domnění, že už musí každým okamžikem skončit a já stihnu pověsit prádlo dřív, než vyrazím ven. Vrrm, vrrm, vrrrrm, dožvýkala pračka, zhasla se a přepla do sleep režimu. Sotva však její senzory detekovaly můj pohyb s prádelním košem, pohotově si napustila další nádrž a chrochtala se s ní další hodinu.

Protahovaný, ani ten definitivní konec pracího programu však rozhodně neznamenal, že se svého obsahu vzdá bez boje. Rozsvítila zelenou kontrolku, ale nechala si páčit dveře tak dlouho, dokud jsem jí neoznámila, že už o vyprané oblečení nejevím zájem, právě jsem na odchodu koupit si rodinné balení ponožek, a ať se klidně udáví aviváží. V okamžiku nazouvání bot se většinou ozvalo uražené cvaknutí zámku. Podobnost s osobním bankéřem z Komerční banky, který mi kdysi zamítl jednorázový kontokorent na pět tisíc, nemůže být čistě náhodná. (Od té doby žádné půjčky nechci a nepotřebuji, tudíž mi poníženě volá ob měsíc, žadoní a posmrkává do telefonu, jestli bych se neuvolila zapůjčit si od jeho maličkosti sto či dvěstě tisíc.)

Čas od času pračka ale pozřela a nepustila něco horšího, než povlečení. Moje osobní podezření je na hlodavce, nebo návštěvy, které náš byt opustily pod krovem noci předčasně a ráno po nich zbyly jen rozházené boty na rohožce nebo rukavice. Někdy totiž stačilo otevřít dvířka a pračka vykrkla plyn, který může unikat jen z napuchlé plující mrtvoly nebo křečka, který se uběhal v bubnu.

Přišel Velký pátek. Neopatrně jsme se v kuchyni zmínili o tom, že jdeme večer ven, takže ta stará megera přežvykovala jako o život, jen aby nás zdržela, případně kompletně překazila plány. Potom rozblikala kontrolky. Jako obvykle nešla otevřít dvířka a museli jsme se hlasitě domluvit, že prádlo stačí pověsit ráno, nebo za pár týdnů. Klapnul zámek. Otevírám pračku a vodopád ledové vody mě přišpendlí k linoleu. Během toho, co mi ledová voda s obsahem miliónu papírových žmolků smývá večerní make-up, počítám do deseti a potom si hlasitě ulevuji.

“Dopldele, dopldéle” opakuje Žmur a poskakuje v kaluži. Rozprostíráme ručníky, někdo zvoní. Slečna na hlídání. O půlhodiny dřív. Naštěstí se odvážně nabízí jako dobrovolník na ždímání a odkapesníkovávání věcí.

Druhý den volám opraváři. “Hyundai, jo”, slyším, jak se fachman na druhé straně telefonu plácá do kolen. “Tak tyhle korejský ksindly se vopravujou úplně snadno, to zvládnete i beze mě. Vodpojte ji a děte si koupit novou paninko!”

Opravář č.2 nabízí méně humoru za více relevantních informací. Žádná servisní specifikace. Žádné náhradní díly. Pokud k ní máme silné citové pouto, můžeme si přes něj objednat náhradní díly přímo z Asie, ale teď obchodně a chladnokrevně, nova pračka nás přijde zhruba dvakrát levněji.

Dnes večer tedy mrtvolu našeho pracího stroje vynesou dva silní muži. Z bytu ve čtvrtém patře bez výtahu jim nebude co závidět. Zvlášť pokud se na ně při nějaké té hrubší manipulaci vysypou úlomky lebečních kostí nebo plsť z křečka.

Na její pracovní místo usedne nová Indesitka, mladá, flexibilní a týmová hráčka. A pražské vodárny náš byt konečně přestanou evidovat jako vodní elektrárnu!