Sportovní

pokračování příběhu sportovního outsidera od ženy s moly

„To je ale drobounká holčička! A jaký má zarudlý dlaně. U nás na vesnici měli sousedu přesně takovou holčičku, co měla červený ruce a do půl roka jim odešla do nebíčka na slabý srdíčko. Jojo, teď je z ní andělíček jako ty“. Jsou mi čtyři roky a obecní plačka, paní Schmidtová mě soucitně hladí po hlavě a v představách otesává náhrobní kámen.

Chápu, že se to mámě neposlouchalo dobře. Ještě když preventivní prohlídky u doktorky končily pravidelně dlouhými vzdechy u váhy a výstrahou, že pokud to nebude příště aspoň o kilo víc, pošlou mě do ozdravovny, kde se děti přivazují k židlím a strkají se do nich řízky jako do husy.

Naštěstí se moje matka nerozhodla vycpat mě jako dekorační polštář. Místo toho zvolila pomalejší torturu vedoucí k požadovanému cíli opálená holka krev a mlíko – sport.

Musím uznat, že v prvotních stádiích se snažila udržet estetickou laťku. A tak se kinklám na bruslích, u pasu mi v únorovém větru vlaje a odlétá sukénka z krepáku a já utírám smrky do rukávu. V dětských závodech konaných pro sdružení rodičů a pedofilů končím na posledním místě a dostávám jako cenu útěchy čokoládovou pralinku . Chápete? Poslední kousek zvětralé kolekce z Vánoc místo hebkých plyšových medvědů pro první tři vítězky, které uspokojily sportovní ambice svých rodičů. Do krasobruslení jsem nechodila dlouho.

Zato do baletu, který následoval, moje matka vložila daleko více trpělivosti. Naše učitelka, madam  Řeháková, nebyla primabalerína, ani sólistka a vlastně se dá s úspěchem pochybovat, zda svoje vlohy nezpeněžila spíš prostřednictvím grand plie v saténovém negližé pro zahraniční hosty hotelu Grand. V každém případě jí z lepších časů zůstal acetonový dech z červeného vína a nažloutlé prsty od doutníčků. Ráda nám dělala průpravu, což bylo prerušování  kloubních spojů a okřikovala nás, abychom neřvaly, protože je vedle ředitelna, nebo bušila do klavíru a nutila nás hopkat po místnosti v úborech (jak eufemisticky nazývala sešitou bílou košilku s kalhotkama), dělat si přitom na hlavě z dlaní králičí ouška a vyzývavě natáčet tvář. To je, jak doufám souhlasíte, potupa, kterou odhalí i osmileté dítě. 

A tak jsem jednou zkusila jít místo do baletu s kamarádem Filipem do parku žvýkat šťovík a zjistila jsem, že je to varianta přátelská ke všem zúčastněným stranám. Máma měla radost, že se zlomil můj počáteční odpor. Já měla radost, že tam nemusím. A madam Řeháková byla ráda, protože si ve vinném oparu dlouho nevšimla, že by ji někdo chyběl. Vzpomněla si na to až při placení zápisného na druhé pololetí, doma byl průser a začala mi doba skautská.

Na začátku této, emočně už poměrně vyhrocené etapy, moji matku opustily veškeré sportovní naděje, ale taky trpělivost a tak se rozhodla, že potřebuji výcvikový tábor pro dětské vojáky, kde mě zpracuje někdo jiný. Jmenovitě lesbická skautská vedoucí Sofie aka Vakovlčice, která si na tábory tahala kámošku Radunu, co vypadala jako ostřelovač z Bosny a spaly v jednom spacáku. Ruku v ruce se Svojsíkem vám mohu potvrdit, že skaut zoceluje a vytváří životní hodnoty. V mém případě se dají shrnout do tří pravidel: 1. Být žena je ve společenství žen handicap 2. Být nejmladší ve společnosti žen je ještě větší handicap a 3. Vždycky měj v kapse musli tyčinku pro případ, že Raduna sežere zbytek kotlíku.

Skautské tábory s Vakovlčicí probíhaly vždycky podle stejné šablony. Spolu se zbytkem nejmladších otrokyň taháte Raduně lahváče v batohu. Po pochodu, který se otravně protahuje, protože Vakovlčice s Radunou se tahají za šprndy a žertovně na vás bafají s klackem ze křoví a pronáší dvojsmysly, kterým nerozumíte, se dorazí na tábořiště. 

Otroci odevzdají vedoucím lahváče, vymetou, uklidí, navaří čaj a polévku. Raduna sedá k ohništi a za pomocí tuhého podpalovače vás učí rozdělat oheň, čemuž se obdivně tleská. Naklopí pár dvanáctek a náhle je večer a čas na kytaru a trampské písně. 

„Cos to Bože uděláááál, heroin si nám do ruk dáááál“ vyje Raduna, zatímco Vakovlčice zapisuje na březovou kůru noční služby. Když se dámy přihly víc, došlo i na kradení vlastní vlajky nebo noční stezku odvahy, kde bylo nejvíc bodů za překročení tou dobou už zesinalé vytuhlé Vakovlčice natažené přes cestu.

Po půl roce jsem zjistila, že se dá úspěšně chodit i za skaut a vzhledem k tomu, že členské příspěvky se platily jen jednou za rok a později jsem doma úspěšně namluvila, že se neplatí vůbec, neb skaut je ideologicky nepošpiněná organizace, myslí si moji rodiče zřejmě dodnes, že lovím po Praze bobříky. Na chuť zapojit se do jakékoliv sportovně-kolektivní aktivity, jsem potom čekala dlouhých deset let a pokud se moje máma někdy nedejbože prokliká na tyto stránky a zjistí, že nenosím čapku s liščím ohonem, doufám, že se tomu nebude příliš divit. 

Vagón číslo 666

Představte si transport do Osvětimi. Moč, krev a pot. Slušná šance nakazit se od tubery po skvrnitý tyfus bezdomovce, co jede na černocha zamčen na hajzlu. Ne, že byste si to s ním chtěli vyměnit. Moč se snažíte během cesty vsáknout a zrecyklovat znovu do tělního oběhu, než si dopřát úlevu do díry, kde už tolik lidí před vámi minulo svůj cíl. Cesta do rodného města na východě byla cestou do lágru, jen se zpátečními kolejemi, takže si člověk mohl dopřát trochu balkánské divočiny i cestou zpátky a prohlídnout si třeba lidovou sbírku drobných předmětů, které bývají zastrkané pod rozpáranou koženkou sedadel.  

Potom přišel Radim Jánošík Jančura a zasadil díky přehodnocení pojmu jízdní komfort smrtící ránu do týlu Českých drah. Najednou to jede bez smradu. Místo huhlavého dědka s hromádkou lupů na zpocené pionýrské košili, co se vám vyčítavě kouká do pytlíku se svačinou a nejradši by vylil i Sunar z okénka a přestěhoval vám dalších deset lidí do kupé, aby se neplýtvalo místem, vás chodí po špičkách kontrolovat sexy stewardky, zda jste v posledních deseti minutách nezaregistrovali pocity hladu, žízně, nebo nepotřebujete obejmout. 

S úlevou zjistíte, že záchody nemusí být výzkumnou laboratoří na nové mutace SARS, pokud k nim patří uklízečka. Že se děti nemusí zabavit jen odloupáváním zaschlých žvýkaček zpod stolku a ječením pokaždé, když se kolem šourá obskurní průvodčí a chrčí „přistoupili?“ jako zvoník od Matky Boží.

V Regiojet zašli ještě dál a matku s dětmi povýšili na úroveň platícího zákazníka, což je obrovský posun od tý pani s fakanama, co droběj rohlik a bude se ji muset pomáhat s kočárkem k plnohodnotnému člověku bez handicapu. K tomu účelu slouží vagón č. 6, který bych po čerstvé zkušenosti přečíslila na 666. Vagón s dětskou hernou. Idylické místo, kde si můžete dát kávu a noviny, zatímco si vaše děti hrají. Jedna z vlajkových lodí dobra, která ztroskotala v oceánu lidské demence. 

Jak jinak označit bezdětnou paní č. 1, která sedí uprostřed, jemnocitně ukašlává a štítivě si uhlazuje sukni kdykoliv se přes ni pokoušejí děti natáhnout pro vodu, což je vzhledem k obezitě složitý logistický úkol i pro hadí ženu. Jasně, je tady víc místa pro nohy a obří hemisféry svého zadku si může rozprostřít na dvě sedadla, ale budete si kvůli tomu kupovat lístky v infernu, explicitně nazvaném dětské kupé – vhodné pro cestující s dětmi a potom se divit? 

Druhá vysírka je Dobrá Máma, která vás v části trasy Pardubice-Kolín dožene k vnitřním otázkám, zda je možné přeříznout krkavici za pomoci plastového míchátka do kávy, kdyby se přibrousilo o dveře. Dobrá Máma je databáze praktických doporučení, jak učinit tento vesmír ještě lepším místem k životu. 

Když vymrhá část svého potenciálu na děcko („Nechceš se napít? Ale napiješ se, je to zdravé pro ledvinky! Hodné holčičky neplivají vodu po mamince! Hraješ si s panenkou? Pojď si hrát raději se stavebnicí, rozvíjí lépe motorické schopnůstky! Uprav si ofinku! (13x) Hodné holčičky se neválí po zemi!“(20x), zbývá pořád ještě nálož prvotřídního jakostního oseru pro vás.

„My si protíráme očička, asi chceme spinkat!„ (Já, Čičman, nebo my všichni? Bože, ta je hráblá.) 

„Dáme si vitamínky v jablíčku?“ (Doufám, že nás tu nebude chtít všechny nakojit) Zabořím se konečně do lidovek. 

„Váš chlapeček má u nosu nudličku. Chcete podat kapesník?“ 

Dá se vybookovat dětské kupé pro jednu osobu? Bude nutný zámek na tajný číselný kód na jízdence, nebo budou dveře bránit stewardky vlastním tělem, pokud je podplatím? A co na to Radim Jančura?

Na stopě s Karlem Zemanem

Pokud pominu občasné týdeníky na téma plánovaná vražda a uřezávání dětských prstíčků stále ještě pevně třímajících zmuchlané útržky zpravidla zapůjčených knih, nebo rozmatlaný konec rtěnky, jejíž začátek najdete v několika vrstvách na zdi, rubrika krimi bude na tomto blogu nová.

Dokonce i já se se mohu za celý svůj život pochlubit pouze několika obskurními historkami, kterým nevěří ani bývalí spolužáci Masaryka a navíc mi po jejich odvyprávění nikdo nevěří už vůbec nic, protože se tím úplně zdiskredituji. Třeba jak za mnou k autobusu běžel cikánský chlapeček a volal „Slečnó! Zapomněla jste si na lavičce kabelkchú!“ nebo kterak ukrajinská imigrantka našla na ulici peněženku a šla ji vrátit do nejbližšího podniku, kde jsem si shodou okolností objednávala kávu a po oboustranném úžasu vyšlo najevo, že je prkenice moje. 

Tajemným magnetismem si ke mně najdou vždycky cestu i zapomenuté mobily a klíče (myslím tím moje) z baru a taxíku. Pokud teda nepočítám toho gentlemana, který podle očitých svědků vyhodil z okénka místo mé zapomenuté peněženky na zadním sedadle pouze doklady a  to o ulici dál od našeho domu. Ale uznejte, pokud vás taxikář v Praze okrade jen jednou za život, je to něco mezi nebem a zemí, něco, co nás přesahuje.

Čórka číslo dvě v mém spisu krádeží a křivd pochází ze včerejška, kdy se po odcvičené hodině na tyči těším, až na sebe naházím věci a odvrávorám se domů do sprchy. Jenže na ty věci jsme se bohužel těšily dvě a tak v šatně nalézám místo mé oděvní kupičky sukni. Pravda, je to stará a opelichaná sukně, vintage, jak se to teď trendy nazývá, ale zažila se mnou mnoho dobrého a zůstala mi věrná. Což se nedá říct o fungl novém tričku a oblíbených legínách. Pod lavičkou se ještě ustrašeně krčí fusekle, taky zahnusnělé a děravé, zkrátka moje. Ale díky za ně. Takže si shrňme dnešní outfit na večerní promenádu centrem: sportovní podprsenka, koženková bunda, vydřená minisukně a kotníkové boty na nahých nohou. Do hajzlu. Stojím načuřeně na zastávce a programově se vyhýbám pohledům dělníků na cestě na ubytovnu: Skólka, děvuška?

Já vím, stávají se i horší věci. Taky jsem mohla jít ze sauny. 

Útržky z United

Dneska vyprodali vanilkovou zmrzlinu během toho, co přede mnou ve frontě byli už jen dva lidi. Opravuji, dva pojebákovaní frackové s gangsta tetovačkou z lízátka, nebo to dával školní dealer marihuany k vyznamenání a gramu skunku gratis. Prostě jsou zase prázdniny!

Z pozice člověka  s ukončenou školní docházkou musím přiznat, že mně daleko větší pocit satisfakce přináší 1.9. Na mateřské dovolené se to pochopitelně násobí.  A to ještě nejsem dostatečně přednasraná na zítřejší večer, až půjdu s Luckou na drink a nalepovací tetovačky budou i v zástupu na bar a během hihňání si budou blít do kabelky také v další frontě před záchodem.  Ale dost o prázdninách. Navíc neuteče moc času a budeme mít doma to samé, s naším štěstím na speciální charaktery potomků očekávám  Žmura v podobě blond kazatele štrýt hip-hopu, natřásajícího se v mých vytahaných teplákách a pobledlou Čičman v gothic korzetu, kterak si objednává  dvojitý fernet a pak si před zrcátkem opravuje černou rtěnku. 

Naštěstí  bývají United Islands ještě před prázdninami, i když to podle počtu zúčastněných a přetékajících toitoiek nevypadá. Letos jsme vyrazili na páteční Střelák, bohapustě ani ne tak podle kapel, ale jednoduše zavzpomínat na ten starý letní Střelák, kde se po koncertech servíroval dezert v podobě letního kina. Novodobý Střelák nadchnul dokonce do té míry, že jsme se většinu večera povalovali po písečné pláži s lahví vína zabořenou do písku. To víno bych s dovolením ráda zmínila, protože kdybych měla citovat Houbiče, šlo o révovou filharmonii, výběr francouzských vinic,  podpultovka z vinárny, kde prostě musíte znát ty správné lidi. Název vám bohužel pro výstrahu nenapíšu, protože jsem ho v sebeobraně vytěsnila z hlavy. Kolikrát jsem se takhle už napálila, ale kolikrát i příjemně překvapila, takže jsem mu dala šanci, i když chutnalo jako strašný čůčo. Ale čůčo prostě k absolutnímu kýči, když zapadá slunce do vody, patří.

Naštěstí jsme nepřišli o celého Elada Gellerta, protože aspoň tady naše šance došla příjemného naplnění , až jsme v deset hořce zalitovali plážového povalečství. Dali jsme procházku po pobřeží a pár posledních drinků (Psice pije nealko, protože jí začíná být těžko), dorazila jsem spořádaně domů a ráno jsem se vzbudila. A bylo to opravdu, ale opravdu hodně nespravedlivé. 

Kocovina, kde jsem po dlouhé době hrála roli minometčíka, kterému bouchnul granát ještě v ruce, vleče se po bytě s jednou rukou tápající před sebou a druhou na očích. Z posledních sil jsem vhodila šumivý Panadol do sklenice, svlažila své okoralé rty a obloukem se vyzvracela rovnou do dřezu pode mnou. Ještěže to neviděly děti.

Děti jsem v rámci praktické hudební přípravy vzala na United v sobotu. Na Kampě hráli Mydy Rabycad a chápu, Žmure, že se to nemusí líbit úplně každému, ale opravdu nebylo nutné tlouct hlavou v agónii o trávník a kopat do line-upu. Zato Čičman si svůj první festival užívala naplno, točila se dokola, zvedala si šatičky nad pupek a stále jsme ji museli hlídat a tahat od stánku Jägermeister, kde by se ráda dávala do konverzace s podnapilými strýčky. Sami vidíte, že jsem tu předpověď ani moc nepřepálila. 

Když jsme se s Luckou podesáté vracely se vzpouzející Čičman pod paží od stánku Jägermeister, kde nás hodní strýčkové zvali na panáka, našly jsme Žmura nalezlého a spícího v čičmaním sporťáku, pár metrů od zvukotechniky. Někdy hudba je prostě tak strašná, že ji nezbývá než přespat.

Víkendový bobřík

A bobříka za statečnost, trpělivost a spánkovou deprivaci získává…Milý

Už musím jít, Čičman se právě masí se Žmurem o igráčka. Žmur má větší sílu a může ji snadno zalehnout, ale Čičman ho obratně tahá pravačkou za vlasy a levačkou mlátí hlava nehlava. Válí se v tratolišti lega a rozšlapaných zbytcích melounu. Čeká mě metro, běh, autobus a konečně road trip s F., který na svůj post teprve čeká. Dámská jízda v duchu starých časů, místo navigace zhustě popsaná A4 šipkami a názvy vesnic jako z dob knížete Mnata, místo rychlé jízdy po dálnici kochání a zastávky na kávu a výhledy.

Dnes už ale jen krátké konverzační útržky po návratu

Scéna  1 – Matka ve dveřích

Žmur: „Mami, mami! Já jsem klvavý upíl!“

Milý: „No, nemusels to říkat zrovna hned…“

Ž.: „Mami, pojď se podívat. Ale lychle!“ (vede mě do pokoje a ukazuje krvavý otisk prstu na zdi) „Takhle mi tekla klev!“

Já: „To je opravdu strašné. A copak se stalo?“

M.: „Ále…Žmur krájel kedlubnu a trošku se říznul. Ale už jsme si vysvětlili, že si nemá hrát s nožem, žejo, Žmure?“ (důrazně)

Ž. (uvědomí si, že to neměl říkat a zastrčí inkriminovanou ruku za tepláky): „Jojo mami, já ti to nikdy neukážu!“

Scéna 2 – Večeře

Čičman už dosáhne na linku a snaží se strhnout si krájecí prkna na hlavu.

M.: „To je hrozný zlozvyk, tohle šátrání po lince. A to teď dělá pořád!“

Ž: „Jo mami, ona na sebe takhle stlhla celý talíž polívky a lozbila ho.  Že ho úplně lozbila tati? Ta malá potvola!“

M.: „Ehm. Byla vychladlá a ten talíř už byl stejně obouchanej.“

Náhodné kapitoly ze života Psice, část I.: Ranné dětství v osmdesátých

Někdy pozoruju děti a přemýšlím, jaké budou. Přiznávám, že je pro mě zatím hodně abstraktní pomýšlet na to, že Žmur, co pojídá smrky, všude sebou tahá medvěda Botona a na povel se všichni musíme sběhnout a hlasitě obdivovat jeho „autobus“ v záchodové míse, bude jednou sedět s notebookem a pracovat na něčem jiném, než playlist Červeného traktůrka. Pižmič je bojovník, jak teď sám sebe oslovuje (to je taky absurdní, ale aspoň už se před sousedy v domě nenazývá autistou a navíc ve třetí osobě). V Čičman, ačkoliv je mladší, začínám poznávat sebe, občas mi probleskne vzpomínky na moje dětství (a tajně se hrozím dne, kdy o mě začne psát blog).

Čičman nejen, že začíná vizuálně připomínat moje černobílé fotky, kde cválám v maloměstském fotoateliéru na houpacím koni v hand made háčkovaném kostýmu Elvise, z očí mám jen štěrbiny v tučné tváři a vlasy se mně kroutí do prstýnků. Čičman se začíná stejně smát a přitom mhouří pravé oko víc. Poslední týden se před plánovanou cestou ven vydá k botníku, chvíli si vybírá, a potom si k nohám připraví svoje sandálky a šklebí přitom na mě jedním okem.  

Z doby, kdy mi bylo stejně jako Čičman, mám první vzpomínku: sedím pod stolem, se mnou je tam velká černá bestie, co štěká a chystá se mě pozřít. Její tlama je nekonečná a strašlivá. Obluda je mámin trpasličí pudl Fifinka,  který zemřel krátce po mých prvních narozeninách, proto je vzpomínka jako jedna z mála chronologicky zařaditelná.

Z těch dalších. Chodíme s dědou jednou týdně na oběd. Babička se domnívá, že do jídelny, ale to se velmi mýlí. Chodíme do zakouřené restaurace Labe se žlutými závěsy. Po jídle dostávám cucnout piva. Doma děda dodržuje obědového šlofíka a já se bez dozoru hrabu v babiččině prádle a dalších zakázaných zásuvkách. Najdu erotickou sbírku fotografií na tuhých kartičkách v barvě sépiové kosti a lentilky. Děda se po probuzení nezlobí kvůli fotografiím, ale kvůli tomu, že lentilky jsou prášky na srdce. Dáváme si ruce na to, že to babičce neřeknu a neomdlím. Neřeknu a neomdlím.

Ale také neřeknu, když se mi jedno letní odpoledne udělá nevolno z přehnané konzumace jahodové zmrzliny, vyzvracím se do šuplíku kuchyňského stolu a zamknu ho na klíček. Řeší se to až za několik měsíců a nikdo nedovede zaschlé růžové lepidlo identifikovat.

Je zvláštní, že z útlého mládí nemám příliš vzpomínek na otce, což dokazuje určité partnerskou tenzi, která našim vydržela krásných čtyřicet let, čti dodnes. Vzpomínám si jen na to, že táta jako milicionář v kroji a zbroji navštívil naší školku společně s dalšími soudruhy proletáři, kteří bránili vlast proti nepříteli. Dávali nám potěžkat revolvery a rozdali připínáčky s hvězdou. (Dnešní montessori učitelky ve školkách by zíraly). Máma přátele proletáře nazývala ožralama a mrzelo ji, že nemůže veřejně nosit tričko s americkou vlajkou, které nám v humanitárním balíku poslala její sestra, toho času v emigraci ve Švýcarsku. Mnohem víc ji asi mrzelo, že nemá také emigranta.

Setkání a hlavně rozhodnutí zůstat spolu mého otce a matky totiž zůstane navždy záhadou a to nejen mého dětství. Oba to samozřejmě svalují na druhého („neměla se na mě pořád dívat“ „tak dlouho chodil, až mě uhnal“) Máma je z živnostnické rodiny, které navíc zmíněná emigrace kádrově vůbec nepomohla, táta z nadějné komunistické líhně. Ať už vychováváme děti jakkoliv, samotný fakt, že se máme rádi a názorově se respektujeme, je něco, v čem se jim, aspoň doufám, nemůže vyrůstat špatně. Ani přes tofu v guláši a houbové čaje.

Záchodový fisting

Na úvod bych ráda deklarovala, že si opravdu nemyslím, že by tady bylo pěkných a lidsky hřejivých historek tolik, aby bylo nutné nařezat to něčím mazlavým. Ale život není jen o záhorských růžích a melounových orbitkách.

Občas hrajeme s Milým noční bojovky. Nejčastějším terčem útoku se stává ten, kdo kolem půlnoci odevzdaně dřepí ve vaně s ovčím pohledem zařezaným do kachliček  a nemá už žádné jiné úmysly, než očistit své tělo a ústní dutinu a slušně se odebrat do ložnice. Útočník pod rouškou mytí nádobí v kuchyni napouští kýbl ledové vody na největší proud, aby v šumu zanikly stopy spolknutého smíchu a škytání, využívá moment překvapení, nabíhá do koupelny a jako Michael Jordan pověsí svůj vítězný kyblík ledárny druhému do obličeje. Taktika je při takovém úkonu zároveň zhasnout a co nejrychleji se vypařit, protože oběť disponuje kromě oprávněné žízně po krevní mstě i sprchovou hlavicí se schopností dostříknout a trefit svůj cíl na několik metrů daleko (typicky na botník, před kterým hází útočník odbočku do kuchyně a nezřídka taky držku na mokrém linu, takže taktika velmistra zároveň zahrnuje ten večer nenápadně přeparkovat svoje boty na bezpečnější místo).

Ráno jsem si udělala svoje toaletní kolečko a je pravda, že mi připadal ten záchod nějakej divnej. Naposledy jsi tam byla v noci ty, snažil se na mě Milý hodit větší díl viny, až jsem se začala ještě v ranním polospánku zpytovat, co ze mě proboha mohlo vypadnout bez mého vědomí a zacpat hajzl. Vzhledem k tomu, že byl Žmur dopoledne čůrat asi stokrát, protože mi chodil do lednice upíjet mandarinkovou limonádu, jsem musela kolem jedenácté vyhlásit plošný zákaz splachování, do doby, než se podaří situaci dostat zpět pod kontrolu (rozuměj než se vrátí Milý z práce a budeme hrát zase kámen-nůžky-papír)

Po obědě děti usnuly, prokazatelně vysílené snahou dostat se mimo mou pozornost na WC a naházet tam co největší množství zmuchlaného papíru a figurek z kindervajíček. Zamnula jsem spokojeně dlaně, měsíční report bude ještě odpoledne a večer si můžu válet šunky. Udělala jsem si v poledním klidu svůj tradiční šálek čtyřlžičkové kávy a zasedla k notebooku, přičemž se událo něco, co se stává snadno, když to přeženete s kofeinem, ale v běžných civilizovaných podmínkách se na pět minut omluvíte a potom zase vrátíte plní energie a o několik kilo lehčí. Takhle jsem poodběhla hluboce zamyšlená nad bezkontaktními kartami, a když jsem se spokojeně natáhla pro ruličku toaletního papíru, teprve mi před očima naskočily restrikce, které jsem vyhlásila já sama.

Stalo se, není cesty zpět a je nutné řešit to okamžitě, i kvůli tomu, že v tomhle už o pomoc bližního svého nepožádáš, pokud nejsi paraplegik a zbývá-li aspoň poslední náznak cti. Sáhla jsem tedy do mísy s rukou obalenou igelitkou a opakovala si mantru, že to je úplně, úplně to samé, jako přebalovat děti, nebo uklízet vyblitá torza natrávených hlodavců po naší kočce. 

Jenže nebylo to vůbec to samé, sáček měl mikroskopické trhliny, ze kterých se během manipulace staly regulérní díry do světa za mikrotenem, takže jsem v tu chvíli měla plné hrsti…hřejivého lidského příběhu, o kterém vám dnes vyprávím. Když jsem po čtvrthodině s mýdlem a dezinfekcí zjistila, že mám ještě špínu za nehty, kulminovala jsem v určitém bodu zlomu a přestala řešit maličkosti. Nebojácně jsem zanořila pravačku po loket do mísy a začala z ní zuřivě tahat namotaný toaleťák. A narazila na tvrdou věc. Spadlý WC blok, původce všeho zla! Potom z pokoje zakníkala Čičman, a tím bylo moje osobní volno oficiálně u konce.

Výhody:

• ·         Byla jsem poprvé za profi instalatérku v našem bytě

Nevýhody:

• ·         Jen do té chvíle, než jsem přiznala pozadí opravy a použité technologické procesy
• ·         A report zase dopisuju v noci

První rodinná

V životě s dětmi je užitečné připravit se na okamžiky, kdy se cítíte provinile. A nemyslím okamžiky, za které byste se styděli i s normálními lidmi, třeba přistihnout kolegu při masturbaci na WC, nebo lhát senilní babičce, že jste právě určitě nejedli čokoládu se zmačkaným staniolem v kapse a hnědými koutky.

S dětmi se stydíte i za normální věci. Myslím tím třeba za to, že odjedete na dovolenou, kterou jste si vydřeli poctivou prací, sypete z kapes dobrodružné historky o raftech a indiánech a hračky z duty free shopu jako úplatky za to, že jste se měli tak svinsky dobře. A to hlavně díky tomu, že s vámi nebyli. 

Takže úplně stejně jako s emotivním plánováním druhého sourozence jsme po návratu z Panamy podlehli smutným očím slaměného sirotka a slíbili mu, že příště pojede s námi. Rozhodli jsme se cestovatelské obzory obětovat na oltář rodinné dovolené a prozíravě vzali nejlevnější akční letenku do Milana a to ještě pouze na prodloužený víkend.  I tak bylo předem jasné, že se to prodraží až moc.

Žmurův wishlist před odjezdem čítal necelou stovku položek. Kromě obligátní zmrzliny lze jmenovat třeba kontejner vlastnoručně natrhaných pomerančů, kopýtko prosciutta, nebo černošského ilegálního uprchlíka s opičkou na rameni. My jsme v jeho představách zaujali komparz osobního řidiče a chodící nadité peněženky.

Ovšem měly to být pochopitelně zejména naše romantické představy o dovolené, které byly zadusány realitou. Začalo to už v letadle. Žmur absolutně nedocenil privilegované místo u okénka, o které většinou hrajeme kámen-nůžky-papír, tak dlouho, dokud se jednou nepoštěstí vyhrát taky Milému a vyfoukne mi ho. Vytuhnul už během vzletu, hlava mu klimbala i během turbulencí  a když jsme ho budili a snažili se v něm rozdmýchat jiskřičky adrenalinu před přistáním, vyjádřil se, že ho to vůbec nezajímá a kde má doprčic svoji svačinu od babičky. Možná se ho dotklo, že jsme mu během letu a jeho duševní nepřítomnosti komplet snědli.

Druhou pihou na kráse byla tradiční italská příchylnost k dětem. „Ach, ty můj blonďatý andělíčku, jak se jmenuješ?“ vrhá se na něj majitelka prvního hotelu. Žmur, který právě prožívá špičku svého období vzdoru a xenofobie, jen bezmocně skřípe panty a chvěje se hrůzou z fyzického kontaktu. „Můj bože, tobě je zima!“, mylně interpretuje paní domácí a snaží se nyní už aktivně vzpouzejícího se Žmura násilím zabalit do vlněného plédu. Žmur zkrátka nemá příjezdy na italské hotely rád.

Co Žmur má rád, je nejzaplivanější městská pláž na celém ligurském pobřeží v přístavu s ropnou skvrnou, kde hledá omleté střepy od flašek a považuje je za diamanty. Kromě návštěvy městských pláží při cestování ve dvou také zřídkakdy prožíváme, aby někdo v autě během jízdy nepřetržitě zpíval popěvek„já se chci koupat“ s refrénem „tak už zastavte. Jo-ó?!“ a co nás vyloženě ochromilo, bylo  stýskání si po malé Čičman, kterou hlídala doma babička.

„Náhodou, bylo to fajn“, povídáme si v letadle na cestě zpátky, „mnohem lepší, než naše nejčernější scénáře“, když Žmur na pár minut prozře. „Bylo to klásný“, přikyvuje. „Ale plíště se lači domluvte s babištou, ať mě pohlídá a něco mi pšivezte. Joó?! Tšeba veltý lego“, zasní se a hlava se mu zase sveze na rameno. 

Jak jsem potkala maso

Jsem klobásový vegetarián. Celý život, kromě vyhraněného období 16 – 20, kdy jsem  si Savem vyžírala konečky prstů a áčka do triček, vlasy mi začaly srůstat do jediného dredu a na oslavě babiččiných narozenin s řízky a brsalátem jsem vylezla na židli a křičela na rodiče, že jsou vrazi. Nutno říct, že aspoň má matka vytrvale zůstávala v opozici a co týden jsem nacházela na stole výstřižky a podjaté komentáře zřejmě z nějaké řeznické revue: Vegetariáni umírají předčasně. Nedostatek živočišných bílkovin způsobuje atrofii mozku.  Anemickou vegetariánku našli na jatkách. Pila hovězí krev.

V okamžiku, kdy má puberta dosáhla vrcholu a máma rezignovala – s určitou vnitřní satisfakcí, že se její chmurné odhady o nedostatečném vývinu mozku vyplnily, mi kdesi na grilování zavoněly klobásy. Mlsně jsem chodila okolo a smutně srovnávala ty šťavnaté praskající párky s  plátky vyschlých cuketek, které patřily mně. Potom jsem si poprosila o sousto. A snědla ji celou, pěkně namočenou do plnotučné a s plátkem chleba, co se válel v trávě, politý pivem a s mravencema, takže jsem se kromě pasivní masovraždy dopustila zároveň aktivního pozření živé bytosti.

Od té doby jsem si nedělala valné výčitky a začala se řídit pravidlem „co voní, patří dovnitř“. Nevoní dršťková, kližky, žoužavé plátky, rolády a vyběhané slepice na paprice. Ale takový doupovský klobás, oceněný regionálním výrobkem roku, snad nemůže smrdět ani breathariánovi nebo jogínovi po desetileté meditaci v jeskyni.

Když jsme neplánovaně tedy s F. seděly v restauraci, proslulé masnými výrobky a steaky, nikoliv tempehovým rizotem, bylo mi jasné, že mi maso ten večer zavoní (nebo, že mi bude muset zavonět. Venku totiž pršelo natolik, že byla celovečerní výprava do jakékoliv vegetariánské restaurace smetena ze stolu jako holé šílenství). Zaboříme se do lístku shodně zabodneme ukazováčky do nejtemnější části menu: 600gramový masový špíz. Servírka na sobě nedává znát překvapení, ale vsadila bych se, že jsem zas rohem správně zaslechla  zlovolné uchechtnutí.

Za dvacet minut tvoří společně s kolegou slavnostní průvod. Éterické slečny nad salátem z rukoly omdlévají, pivní bachoři a dřevorubci na nás obdivně pokyvují  jako na rovnocenné soupeře. Číšník vyklízí náš ministůl u hajzlů a staví na něj piedestal s šavlí napěchovanou masem. Bachoři s dřevorubci nesouhlasně zamručí, protože voláme personál zpět a necháváme si kusy dobytku potupně sundat a civilizovaně navršit na talíř.

Vrháme se po tom. Čert vem, že z hovězího teče krev a slanina mi kape z brady na tričko. Zhruba v půlce proteinových orgií F. přiznává, že už nemůže, ale je to jako s chipsy a wasabi hrášky. Dokud zbývá v pytlíku, musíte do toho jít, i kdyby vás to mělo rozervat. Přesto poslední kusy nejsou hrášky ani buráky a jednoduše už nejdou. Pohřbíme je pod ubrousky a necháváme je tentokrát bez ceremonií a medaile za statečnost odnést.

Řekli byste, že když dobrou věc zalijete ještě vínem a karibským rumem, nemůže to být zas až tak hrozné. Ale faktem je, že sežrané stádo dobytka dosahujícím půlky HDP Sierra Leone, mě zachránilo tak maximálně od kocoviny, protože se do něj alkohol vsákl hladce a beze zbytku, jako když se Žmur ve spánku počůrá do peřiny. Ve skutečnosti je bohužel drsné nejen ráno. Můj zažívací trakt dodnes bojuje s neznámým nepřítelem, jako kdybychom povečeřeli osminohé sele z Pripjati a aroma naší WC komůrky se přes citrusový osvěžovač snad nadobro proměnilo v pavilon kočkovitých šelem. Nadcházející týden bude ve znamení tofu odpustků!

První čičmaní

„Ahoj, neruším tě? Prosím, rychlý dotaz. Kouše se mi notebook a podezřele klape, jako když tam vevnitř krájí salám na kolečka", otravuji Milého v práci. 

Přestože vím, že přesně tohle je prokletí práce v IT. Že se na vás blízcí obracejí s žádostmi o aktualizaci antiviru a vypálení hudby.

„Uhm“, polyká Milý sousto chilli con carne.“ Zkoušela jsi vypnout..“

„..a zapnout“ doplním hbitě. „Bez toho bych se vůbec neodvažovala volat.“

„Musím teď rychle dojíst oběd. Jestli ti tam něco nezastrčil Žmur, bude to nejspíš větrák“, chlácholí mě Milý. „Odpoledne se na to podívám.“

Odpoledne už byl notebook v křemíkovém nebi. Přesněji řečeno jeho hard disk, jak jsem se dozvěděla, když Milý skončil s patologií. To mi bylo až na nutnost budoucí investice pořád celkem jedno. Nedělám si ke spotřební elektronice citové vazby. „Máš zálohu?“

A mě konečně došlo, že je to v prdeli. Tři roky vzpomínek, tři roky našich dětí, tři roky pracovních podkladů a statistik. Hodila jsem krabičku do batohu a zastavila se v PC pohotovosti dvě ulice od nás. Už mě tam znají.

„Zase do něj děcka nalili čaj?“, vítá mě personál. „Něco mnohem, mnohem horšího“, tahám z batohu nebožtíka. „Tss, hard disk “, sykne konzultant. Víte, podobný případ jsme tady měli na stole před týdnem. Pána to stálo 6.000 a nezachránili jsme všechno… „

„6.000 a bez záruky, že bude všechno? Naprázdno polknu a zabalím disk zpátky do pytlíku. „To už skoro můžu investovat spíš do nového notebooku.“ „To taky udělejte“, souhlasně mě pobízí konzultant s viditelnou úlevou, že to nemusí řešit. Doma mi mezitím Milý nainstaluje nový hard disk a já můžu začít od začátku.

Nemám ráda focení, nenávidím pózování a opožděné prožívání reality přes fotky. Při cestování mě to otravuje a zavazí, ale doma jsem fotila z dokumentárních důvodů děti každý měsíc. Ztratila jsem důkaz, že jako mimina vypadali stejně. Fotky, kde má Žmur kulatou hlavu jako usmívající se Buddha nebo vyřezaná dýně.

Čičman oslavila minulý víkend první rok. Nepamatuju si zhruba polovinu těch všech měsíců, které kontinuálně vedly k tomu, že se nám po bytě prochází holčička, místo mimina kroutícího se na futónu. Catering narozeninové party zajistila babička exkluzivním dortem. Námořnické šaty a první panenka. 

Čičman pištěla nadšením, že se něco děje a děje se to kolem ní, nikoliv kolem staršího bratra, který má ke strhávání naší pozornosti  přece jen větší psychologickou munici a vychytralost.

Pár minut poté už se Žmurem rutinně masí u dortu, šaty jsou z preventivních důvodů převlečeny  a panenka zapomenuta pod křeslem. Odtud ji hbitě adoptuje Žmur, který zbytek odpoledne kojí a vozí kočárek. Možná se v něm v tu chvíli zrodil otec, možná pedofil. Čičman odplivne kus narozeninové svíčky a nerušeně  pokračuje v jízdě s oblíbeným buldozerem. 

Den jako každý jiný, jen ty děti už máme nějaké velké. Mimina odešla s hard diskem v nenávratno.