„To je ale drobounká holčička! A jaký má zarudlý dlaně. U
nás na vesnici měli sousedu přesně takovou holčičku, co měla červený ruce a do
půl roka jim odešla do nebíčka na slabý srdíčko. Jojo, teď je z ní andělíček
jako ty“. Jsou mi čtyři roky a obecní plačka, paní Schmidtová mě soucitně hladí
po hlavě a v představách otesává náhrobní kámen.
Chápu, že se to mámě neposlouchalo dobře. Ještě když
preventivní prohlídky u doktorky končily pravidelně dlouhými vzdechy u váhy a
výstrahou, že pokud to nebude příště aspoň o kilo víc, pošlou mě do ozdravovny,
kde se děti přivazují k židlím a strkají se do nich řízky jako do husy.
Naštěstí se moje matka nerozhodla vycpat mě jako dekorační
polštář. Místo toho zvolila pomalejší torturu vedoucí k požadovanému cíli
opálená holka krev a mlíko – sport.
Musím uznat, že v prvotních stádiích se snažila udržet
estetickou laťku. A tak se kinklám na bruslích, u pasu mi v únorovém větru vlaje
a odlétá sukénka z krepáku a já utírám smrky do rukávu. V dětských závodech
konaných pro sdružení rodičů a pedofilů končím na posledním místě a dostávám
jako cenu útěchy čokoládovou pralinku . Chápete? Poslední kousek zvětralé
kolekce z Vánoc místo hebkých plyšových medvědů pro první tři vítězky, které
uspokojily sportovní ambice svých rodičů. Do krasobruslení jsem nechodila
dlouho.
Zato do baletu, který následoval, moje matka vložila daleko
více trpělivosti. Naše učitelka, madam Řeháková,
nebyla primabalerína, ani sólistka a vlastně se dá s úspěchem pochybovat,
zda svoje vlohy nezpeněžila spíš prostřednictvím grand plie v saténovém negližé
pro zahraniční hosty hotelu Grand. V každém případě jí z lepších časů
zůstal acetonový dech z červeného vína a nažloutlé prsty od doutníčků. Ráda nám
dělala průpravu, což bylo prerušování kloubních
spojů a okřikovala nás, abychom neřvaly, protože je vedle ředitelna, nebo
bušila do klavíru a nutila nás hopkat po místnosti v úborech (jak eufemisticky
nazývala sešitou bílou košilku s kalhotkama), dělat si přitom na hlavě z dlaní
králičí ouška a vyzývavě natáčet tvář. To je, jak doufám souhlasíte, potupa,
kterou odhalí i osmileté dítě.
A tak jsem jednou zkusila jít místo do baletu s kamarádem
Filipem do parku žvýkat šťovík a zjistila jsem, že je to varianta přátelská ke
všem zúčastněným stranám. Máma měla radost, že se zlomil můj počáteční odpor.
Já měla radost, že tam nemusím. A madam Řeháková byla ráda, protože si ve
vinném oparu dlouho nevšimla, že by ji někdo chyběl. Vzpomněla si na to až při
placení zápisného na druhé pololetí, doma byl průser a začala mi doba skautská.
Na začátku této, emočně už poměrně vyhrocené etapy, moji matku opustily
veškeré sportovní naděje, ale taky trpělivost a tak se rozhodla, že potřebuji výcvikový
tábor pro dětské vojáky, kde mě zpracuje někdo jiný. Jmenovitě lesbická
skautská vedoucí Sofie aka Vakovlčice, která si na tábory tahala kámošku Radunu,
co vypadala jako ostřelovač z Bosny a spaly v jednom spacáku. Ruku v ruce
se Svojsíkem vám mohu potvrdit, že skaut zoceluje a vytváří životní hodnoty. V mém
případě se dají shrnout do tří pravidel: 1. Být žena je ve společenství žen handicap
2. Být nejmladší ve společnosti žen je ještě větší handicap a 3. Vždycky měj v kapse
musli tyčinku pro případ, že Raduna sežere zbytek kotlíku.
Skautské tábory s Vakovlčicí probíhaly vždycky podle
stejné šablony. Spolu se zbytkem nejmladších otrokyň taháte Raduně lahváče v batohu.
Po pochodu, který se otravně protahuje,
protože Vakovlčice s Radunou se tahají za šprndy a žertovně na vás bafají
s klackem ze křoví a pronáší dvojsmysly, kterým nerozumíte, se dorazí na
tábořiště.
Otroci odevzdají vedoucím lahváče, vymetou, uklidí, navaří čaj a
polévku. Raduna sedá k ohništi a za pomocí tuhého podpalovače vás učí
rozdělat oheň, čemuž se obdivně tleská. Naklopí pár dvanáctek a náhle je večer
a čas na kytaru a trampské písně.
„Cos to Bože uděláááál, heroin si nám do ruk
dáááál“ vyje Raduna, zatímco Vakovlčice zapisuje na březovou kůru noční služby. Když
se dámy přihly víc, došlo i na kradení vlastní vlajky nebo noční stezku odvahy,
kde bylo nejvíc bodů za překročení tou dobou už zesinalé vytuhlé Vakovlčice
natažené přes cestu.
Po půl roce jsem zjistila, že se dá úspěšně chodit i za
skaut a vzhledem k tomu, že členské příspěvky se platily jen jednou za rok
a později jsem doma úspěšně namluvila, že se neplatí vůbec, neb skaut je ideologicky
nepošpiněná organizace, myslí si moji rodiče zřejmě dodnes, že lovím po Praze
bobříky. Na chuť zapojit se do jakékoliv sportovně-kolektivní aktivity, jsem
potom čekala dlouhých deset let a pokud se moje máma někdy nedejbože prokliká
na tyto stránky a zjistí, že nenosím čapku s liščím ohonem, doufám, že se tomu
nebude příliš divit.