Opíchaná

Zvláštní přivítání novým čtenářům, kteří se sem proklikli z internetových vyhledávačů. Přesně tuhle historku určitě hledáte!

Taky si všímáte, jak s věkem získáváte nové vlastnosti a schopnosti? Některé během celého života a jiné vám spadnou do klína jako jackpot  - a přesně o tom bude dnešní post. Já jsem totiž během jednoho týdne získala absolutní přitažlivost pro bodavý hmyz.

A vůbec bych se nad tím nepozastavovala, kdybych si to nějakým způsobem zasloužila. Kdybych tomu šla naproti, třeba jako kamarádka Gábina, která po okolo letící vose nejdřív chrstne malinovku, potom ji dá ránu pěstí, ale protože se málokdy trefí, upiluje omráčenou vosu pivním podtáckem na dvě půlky. „To musíš jednu zabít a pak na tebe nejdou“ poradí vám po tom mexickém masakru taková Gábina a znechuceně otře zbytek rozemletých křídel z tácku někomu cizímu pod židli. A má svým způsobem pravdu, protože ostatní spravedlivě rozzuření pozůstalí se jí při náletech do mé sklenice vyhnou uctivým obloukem.

A teď si pojďme říct, kam jsem to dotáhla já se svou politikou nevměšování. 

Příběh první, pátek v noci: Sršeň nikdy nespí. Večírek na srubu v Orlických horách končí, dle doporučení hostitele se odcházíme vyčůrat kamkoliv chceme, protože latrína je vyhrazena pouze na velkou. V povznesené náladě si tak čůrám pod strom nedaleko studánky, větve a listy nade mnou vypadají, jako by se nalepily na úplněk a pode mnou se ozývají hluboké vibrace. Do těch se s upřímným zájmem zaposlouchám, protože je nedovedu jednoznačně identifikovat. Zvuk sílí a stává se zlověstnějším. Jeden z bzučících bombardérů překročí hranice mého osobního prostoru a napere mi balistickou střelu přímo pod pravé stehno. Dřepla jsem si snad na kopřivu? Přece to nemohlo zaútočit, když to nedráždím, předpokládám v tuto chvíli ještě naivně. Bodlo a byl to sršeň z hnízda pod krovem, které s přimhouřenýma očima sleduji ráno a slibuji krvavou pomstu. A tak si nepokojně šustím ve spacáku a všichni okolo mě už dávno spokojeně oddechují, jenom já zírám do tmy, po noze se mi rozlévá jed a kdybych tady měla signál, už dávno si pozjistím o všech nešťastnících přede mnou, kteří po sršním útoku ochrnuli, nebo aspoň zešíleli a vyskákali z okna. Ráno už zase skáču přes kaluže, ale nic to nemění na faktu, že ten sršeň něco odstartoval.

Příběh druhý, středa ráno: Na špatném místě ve špatný čas. Před vstupem do Landekparku je totiž další typická nespravedlnost. Sedíme si tak před místní harendou, Gábina ve vzduchu zpopelní vosu zapalovačem a zbytek bodavého hmyzu z Ostravska po této veřejné popravě usedá na mé holé paže a kelímek cideru. Když už i já, ochránce a patronka blanokřídlých, usoudím, že je nás trochu moc, mírumilovně pokynu rukou, aby konečně vysmahly do hajzlu. Přičemž vosy ochotně pokývnou a odtáhnou, jenže mi pod ruku mi ve stejném okamžiku přistává včela a po následném připažení ho tam mám. Ve zpomaleném záběru si nechápavě prohlížím žihadlo a Gábina tahá z tašky pinzetu. (Gábina je jedna z těch hrdinek všech postapokalyptických filmů, které po jaderné válce vytáhnou z mrňavé kabelky skládací protiatomový kryt a semínka obilí a budou se přitom tvářit, že jde o samozřejmost).

Žihadlo je extrahováno a za pár minut nás čeká prohlídka a sestup do dolu. Nemusím vám myslím vykládat o tom, že zrovna teď mi začíná zběsile bušit srdce, levá ruka je zpocená a nafouklá jako balónek z pouti a instruuji Gábu, co má říct, jestli tam omdlím a budu mít příliš oteklý jazyk na to, abych se k tomu vyjádřila sama.

Příběh třetí, opět pátek večer: Botox naruby.  Na vikslajvantovém stolku před benzínkou stojí devět drinků v plechu, je to naše poslední zastávka před Povalečem. Odskočíme si s Marťou ještě na toaletu a při návratu jedna ze spolujízdnic znechuceně odhazuje plechovku piva. „Vlítly mi tam hned dvě vosy“ dodá k tomu a já ji chci vyjádřit účast. Ale už nic neřeknu, protože při prvním loku pocítím v puse něco, co v ananasový Fantě fakt běžně neplave. Na první omak mi to přijde jako velká vlněná kulička a než si stihnu racionálně přiblížit, odkdy se do ananasový Fanty přidávají kousky svetru, reflexně tu věc vyflusnu tak daleko, že zasáhnu i něčí cizí sandály a pána v nich. Vyplivnu vosu, abych byla zcela konkrétní. A ano, můžu se sice nakrásně radovat, že jsem ji nespolkla, i za to, že mě nepíchla rovnou do jazyku a já celý festival neprošišlala, ale přesto mám jeden pádný důvod pobrukovat si po zbytek cesty svým zevnitř odulým horním rtem „Kačerov jak hurikán, k nám se blíží...“

A teď mi řekněte, kdo koho dráždí? 

Tajá iča

„Pó-pelářská výprava! Pó-čet míst je ó-mezen!“ hlaholím každé ráno na chatě v Orlických horách v šílenou ranní hodinu, kterou bych ještě před několika lety bez zaváhání označovala za noční. Když jsem se za ten týden dovolené postupně naučila spát jako rorýs ve vteřinových intervalech včetně mikrospánku za chůze, zjistila jsem během poslední tiché chvilky před svítáním, že vstávání našich dětí vzbudí i slepice ve vedlejším hospodářském stavení. A když už si to o půl šesté sedíte v kuchyni a chabě se držíte hrnečku s kávou jako své poslední naděje, zatímco se vedle vás fackuje Žmur s Kůpkem, Čičman s Mončičákem vám přejíždí motorkou přes nárty a mimina se doplazila pod stůl vyzvracet tam svá ranní mlíčka, jdete ven. Dobrovolně, i když je zima, prší, nebo na dveře tlučou klíšťata. Já jsem každé ráno posbírala pytle s odpadem a tři největší zákeřníky naší dětské mordparty a vydali jsme se přesně danou trasou k obecním kontejnerům.

Naše první zastavení křížové cesty bylo hned o dům vedle, kde podle vyjádření majitele chaty chovali „drahý kočky“, takže se muselo příjezdovou cestou jet autem pomalu, protože zdegenerovaní mazlíčci údajně nevynechali jedinou možnost nechat se rozjet na placku.  Sebevražda pod koly jim možná přišla delikátní vzhledem k jejich urozenému původu, ale rozhodně jim připadalo ponižující nechat se ubít klacíky, se kterými na ně ráno běželi naši malí sígři, takže z koček byly jen utíkající vztyčené ocasy. Zatímco jsem klukům tahala ze zavřených dlaniček nakradené kočičí granule z misky, běžel už zpravidla Mončičák ke krůtímu výběhu. Krůty měli kluci v oblibě, protože jsou stejné jako oni – v šest ráno v nejlepší formě a vždy připraveny klovnout svého soupeře bez varování do oka. Mezi nimi běhá slepice, která vypadá, jako by nosila tepláky z peří. Zřejmě jde o praktické opatření, aby ji krůty neštípaly do noh. 

A „kojot“ jak říká Kůpek.

„Ko-hout“ opravuji ho.

„Kojot“ zopakuje Kůpek a pozvedne varovně klacek na znamení, že jinak to neřekne. Nikdy.

U kontejnerů kluci zpravidla rozervou a vysypou pytle s odpadem, protože se přetahují o to, kdo je vyhodí lépe a výš – a potom se dožadují přídělu dalších domácích zvířátek. Proto jsem byla ráda, když ke konci našeho pobytu vyšla z chaty sousedka se zakrslým králíkem a morčaty ve velké drátěné kleci. „Ajíc, ajíc“ jásá Kůpek a domorodkyně na nás kyne, abychom se šli podívat blíž. „Pojď si ho pohladit, chlapečku“ vytahuje králíka z klece. „Prosím vás, já vás nechci přerušovat“ přerušuji, „ale mohla byste chvilku počkat? Já bych zavolala i ostatní děti“ a připadám si jako Zdeněk Svěrák na samotě u lesa.

„Děti, tak tady hodná paní sousedka nám vytáhne morčata a králíčka ven“ říkám, když se přiklopýtá zbytek výpravy. „A jak se jmenuje ajíček?“ zajímá se Kůpek. „Ále, to už je taková stará piča“, mávne rukou paní sousedka. „Včéra jsem ji myla prdel od hoven a koukejte, jak zase vypadá!“ nesouhlasně prohrábne slepenou srst a cosi odcvrkne palcem a ukazováčkem. Sleduji trajektorii letu toho drobného předmětu a přemýšlím, jaké slovo děcka zaujalo nejvíc. „Aha, ale morčata jsou asi ještě mláďátka“ snažím se naředit koncentraci vulgarismů.  „Nojó, máma se o ně nestarala a málem chcíply, mrchy malý, chundelatý“ pokračuje sousedka a v přecitlivělém oku Žmura uzřím, že ještě jedna historka a rozbrečí se, tak raději vzdělávací blok ukončím a s paní se chvatně rozloučíme.

„Tajá-iča, tajá-iča“ prozpěvuje si Kůpek cestou domů. Jenom bych ráda poznamenala, že v tomhle jsem fakt nevinně!

Chcete ten langoš se vším?

Jasně! Se salmonelou, mravenci a escherichia coli prosím.

Asi jediná rozumná věc, která se včera dala vůbec podniknout, bylo počkat, až Houbič skončí v práci a vyrazit na pískovnu za Prahou. Pláže byly k večeru prázdné, na vodě se ustálily ropné skvrny z opalovacích přípravků a fronta u stánku s občerstvením se zmenšila na pár postávajících rezidentů u kelímků s teplým pivem. 

Obepluli jsme jezero křížem krážem ve snaze dohonit ďábelsky vyčůranou kachnu (věděli jste, že kačeny se umí smát?!) a dostihl nás oprávněný pocit hladu. Vydáváme se k maringotce s občerstvením a zvědavě nahlížíme dovnitř. Před stánkem zlověstně čoudí klobásy na grilu, které podle smradu hořící autodílny mistr kuchař zřejmě polívá tajnou směsí petroleje a ředidla, aby získaly tu pravou křupavou kůrčičku. Vedle praskají oharky něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná žáby přivázané ke klacku a ztrestané upálením zaživa. Houbič si stojí za hypotézou, že jde o grilované tumory. Nepříliš bystrý výraz šéfkuchaře opravdu napovídá, že mu mohlo být chirurgicky odňato pár mozkových center, ale házení do dálky na gril a do friťáku ovládá bravurně.  Trefí se dokonce, i když drží zmuchlané bankovky spolu s vrhaným mraženým karbanátkem v pravačce, zatímco se levačkou drbe proklatě hluboko v trenkách. Pravděpodobně si nechal na operačním stole na přání přerušit i vybraná nervová zakončení, protože langoše tahá z friťáku holou rukou bez mrknutí oka.

„Dobrý den, prosím máte nanuky?“

„Mám pivo.“

„Super a máte něco k jídlu kromě těch klobás a eemm, toho co je vedle nich na grilu?“

„To je pravý šašlik!“

„Aha, vidíte, tak to jsme tipovali na něco úplně jiného. A máte tedy…“

„Pivo.“

„No dobře, dáme si tedy dvě.“

„Jo a vlastně mám ještě langoše“, rozvzpomene se v náhlé inspiraci u pípy a otevře dveře mrazáku. Dýchne na nás ledový vánek. V rohu se choulí něco, co vypadá jako sražená srna a pytel papírových talířů. K našemu překvapení hodí mistr dva z nich do friťáku a vytáhne mezi palcem a ukazováčkem povedenou jedlou kopii langoše. „Šprrrrng“, ozve se zvuk prudce vypuštěného průjmu, jak na ně chlístá kečup z dvacetilitrové lahve. „Brou chuť“, zamává na nás, potom se vyloží do okénka a dívá se, jak si pochutnáváme.

A my zas nejsme žádný ořezávátka z Prahy. Co na tom, že Houbičovi v kečupu plavou  kusy mravenčích těl. Kdo by řešil, že nám je s láskou podávala ruka bližního, která se teď rochní v zapařené dálnici u zadku. Hlad je hlad a náhodou jsme si pochutnali skvěle.

O hodinku později se jdu převléct a v šatně zjistím, že postrádám spodní prádlo. Vracím se zpátky na deku. „Hele, nejsou tady někde moje kalhotky?“ ptám se Houbiče, kterého tahle otázka neadekvátně rozveselí, takže že je jasné, jak vlají ve větru někde na nejbližším stromě. „Okej, tak kam jsi mi je schoval? Za kolik je prodáš? Komu jsi je už prodal?“ útočím na něj. Houbič sice vypadá, že mi ztrátu spodního prádla upřímně přeje, ale fakt je nemá. 

Jdu tedy po stezce k šatnám zpátky, když tu neomylně poznávám známý fialový kousek textilu na cestě před maringotkou. Rezidenti s kelímky na něj ukazují a mistr pravý šašlik vychází z maringotky a shýbá se k nim s klacíkem. „Promiňte, ale tohle je moje“ předběhnu ho a běžím ve svém novém kabátě z ostudy k šatnám, zatímco ke mně zdáli doléhá nesouhlasné hulákání a Houbičův smích. Ten ho ale brzo přejde. 

„Jsi v pohode? Prave jsem se byl vyblit“ pípne mi mobil před půlnocí.

„To mas za ty kalhotky a za to, ze sis nevylovil mravence z kecupu!“ píšu s pocitem zadostiučinění.

„Asi otrava kyselinou mravenci“ potvrzuje.

A dnes ráno na záchodě, milí, langošová pomsta dolehla i na mě. Ono je někdy lepší vyzvracet se, dokud je čas.

Prokletí domu Kudrnů

Taky máte svůj dům hrůzy, nebo strašidelnou postavu z dětství? Já dokonce obojí. Cestou do kopce od maloměstského náměstí směrem k nám domů minete řadu na sebe nalepených stavení a z nich v půlce cesty vystupuje jako katedrála hrůzy dům Usherů, v našem případě Kudrnovic vila.

Vydrolená omítka, kde jsme jako malá děcka hledali cestou ze školy díry po kulkách, ošlehané dveře, se kterýma se často tříská - z průvanu i ze vzteku. Hrubá rohožka vyplazená ven jako uříznutý jazyk. A hlavně řada tmavých, přivřených oken, lemovaných zašedlou záclonou a dávno mrtvé poklady na parapetu: panenka v klobouku a háčkovaných šatech, zaprášené kaktusy, vyrudlé pohledy od někoho, kdo musí žít v lochu nebo v pekle. Tím jsme si byli jistí, obyvatelům takového domu nemohl posílat pohledy nikdo jiný, než vrah nebo samotný ďábel. Mezi kaktusy totiž často vyplouvala stejně pichlavá a pórovitá hlava staré paní Kudrnové. Přízrak, před kterým jsem přebíhala na druhou stranu, vrhala se pod protijedoucí vozidla a zakopávala, protože jsem běžela s hlavou magneticky otočenou zpět mezi sukulenty. Paní Kudrnová nikdy nemluvila a jen zcela výjimečně používala obličejové svaly. Prostě se jenom šoupala prostorem, četla papučemi fleky na koberci, nebo se dívala strnule přes záclony s nevyslovenou a nevyslovitelnou záští ke všemu živému a barevnému okolo sebe. Což je, uznejte sami, daleko děsivější, než kdyby nám hrozila do panchartů a flusala po nás žvýkací tabák.

Teď si toho domu všiml na návštěvě na Maloměstě už i Žmur. Nikoliv proto, že bych ho na ten barák explicitně upozorňovala, ale když už přišel i Žmurovi navýsost divnej, považovala jsem to za znamení podělit se s ním o kulturní dědictví předků. Na tomhle domě duchů je zvláštní, že jde už o třígenerační strach, protože stejně o něm mluvila moje máma – i za jejího dětství byla za oknem vyložená stará paní s pohledem upřeným přímo do chřtánu smrti a protože mě máma opravdu neměla v patnácti, nemohla to být ta samá („Třeba je to pořád stejná a vypreparovaná paní, co ji dávají k oknu větrat“ přispěchal se svým vysvětlením M., načež jsme se se Žmurem spojili významným pohledem).

Od té chvíle během poslední návštěvy prarodičů neuplynul den, kdy by Žmur prošel kolem toho domu lhostejně. Zpočátku trval na tom, že musíme přejít na druhý chodník, ale když se přízračná stařenka v oknech neobjevovala, plazil se pod okny a pátral po obyvatelích domu za vlnícími se záclonami jako bulvární reportér. Přiznám se, že i já jsem ji dychtila vidět – stejně jako vás strhne pohled na svoje staré dětské knížky a odřené kolo. Nedočkali jsme se, ačkoliv Žmur si byl jistý, že něco viděl – že ta zlolajná babizna jen číhá pod parapetem a mručí jako černý pardál před skokem.

Tuhle historku zmiňuji jen proto, že cestou zpět do Prahy jsme zůstali viset skoro hodinu na nádraží mezi zmuchlanými kelímky od piva a potu všech spravedlivě nasraných spolucestujících, se kterými jsme se rozpouštěli v pětatřiceti stupních a pocitu kolektivní beznaděje (díky České dráhy!)

Sedím si tak na okraji lavičky, v tichosti kolabuji a lhostejně se dívám skrz holčičku hrající si přede mnou s prázdnou petflaškou. Přemýšlím, člověk by řekl celkem nevinně, o tom, kdy budeme ksakru v Praze, jestli stihnu koupit něco k večeři a co musím poslat do práce ještě během víkendu. Holčička mě opatrně monitoruje, což přičítám přirozené dětské zvídavosti, ale když si pro ni přijde tatínek, naplno se rozpláče a zvedá k němu ruce. „Tati, tati“, vzlyká. „Já ci plyč! Ta paní naploti na mě kouká tak stlašidelně!“

Kadeřzničství

Můžete se mnou nesouhlasit, ale pro mě osobně je návštěva kadeřnictví někde za preventivní prohlídkou na gynekologii a těsně před trháním zubů moudrosti. Návštěva ordinací je sice nepříjemná, ale aspoň mi tam pomůžou, stojí to maximálně třicet korun a můžu mít dobrý pocit z toho, že jsem se tam dokopala.

Kadeřnictví je zlo už od vstupního salonku. V tom našem navíc v rámci efektivního využití prostoru narychlo zřídili rozviklaný stoleček s manikérkou, takže dostanete na přivítanou ještě kopanec od ředidla. Po půlhodince, kdy se kadeřnice přijde několikrát omluvit, protože paní přede mnou by si přála ještě melírky, trvalou a pak ty spálený vlasy radši ostříhat na Miley Cyrus, se tomu díky devadesátiprocentní koncentraci toluenu a čpavku ve vzduchu už jen slabomyslně uchichtávám, což bývá impuls k ice breaking rozhovoru spolučekatelek na kadeřnické výkony. V kadeřnictví je fér bavit se o chlapech, hadrech, chlapech, dovolené, chlapech a všech bolístkách pohlavních orgánů, od kvasinek po klešťový porod. Pokud nemáte ochlastu, co čumí na bednu a jinak doma nic nezařídí, ani výtok, pořád ještě to může zachránit názor na nejlepší samoopalovák.

Když už na zákaznici přede mnou není do čeho fiknout, odvádí si mě paní Jitka v ředidlové anestezii k umyvadlu. „Jejda, to to pálí!“ vykřikne, když mně opaří hlavu a sobě konečky gelových nehtů, takže pošteluje kohoutek, dokud voda nedosáhne teploty pevninského ledovce. Následuje asi šest vyšamponování. Vždycky přemýšlím, jestli mě myje vlasy tolikrát jen proto, že působím už od příchodu jako asociální případ bez přístupu k teplé vodě a mýdlu, nebo jsou mezitím pěnivé dávky odvšivovače, a pokaždé se stydím zeptat.

Vydrhnutá a růžolící usedám do křesílka. Teď přichází fáze "pojďme si popovídat o tom, jak to bude vypadat", o které jsem si dřív myslela, že je klíčová pro to, jestli později odcházíte s pláčem, nebo jako filmová diva. Ale není, na konci totiž budete mít na hlavě přesně to, co kadeřnice, takže je užitečné prohlédnout si její frizúru pěkně zblízka ještě před objednáním.

„Chtěla bych vzít jen konečky, asi tak centimetr, nebo maximálně dva. Ofinu si dělám sama a vůbec to nemusíte prostříhávat“

Nechci si o vás myslet bůhvíco, ale fakt si myslím, že tohle byste v klidu zvládli i vy. To by zvládly i děti, co se narodily bez rukou a malují štětcem v prstech na nohou akvarely. Ale je to samozřejmě hluboko pod laťkou kadeřnice, která vás za těch šest stovek prostě vytuní, ať se vám to líbí, nebo ne.

Se zděšením sleduji prameny rychle se oddělující od lebky. „Víte, fakt to nemusíte prostříhávat, jak už jsme se domluvily na začátku, že? pokouším se do toho aktivně vložit, ale paní Jitka mi bezelstně vysvětlí, že ty vlasy do sebe musí zapadat. Musí je tedy ostříhat i vpředu, když mi předtím odťala i půlku těch vzadu, protože já jsem přece úplně super typ na mikádo. „A tu ofinku, jak si teda stříháte sama“ (s nesouhlasným despektem) „tu máte strašně nakřivo. Já vám to tady trošičku spravím“ říká a než stihnu zaječet, vypálit ji kulmou bělmo a utéct bez placení, má s láskou opečovávaná asymetrická ofina je pryč a vypadám jako princezna Dišperanda s opidlanou ofinou někde v půlce čela.

Když mistra Jitku odeženu, nebo jí schovám nůžky pod záminkou, že u dveří zvoní nový zákazník, je potřeba dílo finalizovat. To znamená napodruhé opařit horkým fénem, podtočit a navždy zafixovat tím, že na mě bude půlminuty mířit zdálky lakem jako Biolitem na švába. Připadám si jako ruská báryšňa, ale podle Jitky, jejich kolegyň a pisklavého kolegy jsem právě pro tuhle sezónu děsně šik a francouzská.

Ale aby to tady bylo názorově vyvážené, nejde rozhodně jen o Jitčin salon. Úplně stejně se na mě vyřádily i zástupy Simonek, Klárek i ten Honzík, a to se říká, že pro homosexuály nejste konkurence, které se chtějí podvědomě zbavit. Po Honzíkovi můžu říct, že jsem zřejmě konkurence i pedofilním transsexuálům. Postupem času jsem se naučila stříhat sama – osekám si jednoduše všechny přebytečné vlasy z obličeje a všechno ostatní nechávám růst. Je to snadné, nic to nestojí a kupodivu to vypadá daleko lépe, než prostříhané mikádko.

Podobně to má Čičman. Ta je proti mně ale zastánkyní daleko alternativnějších účesů, takže na její hlavě prostě nenajdete dva stejně dlouhé vlasy. Někde má vlasy na ježka, někde lokýnky a někde tuhé vrtulky jako blonďatý Masaj. Pro mě by byla nejkrásnější, i kdyby měla vertikální dredy nad hlavou. To jsme stejně všichni čekali, protože celé dva roky jí rostlo háro směrem vzhůru. Před časem však nastal gravitační zlom, kdy vlasy spadly dolů jako o číslo větší beranice. Čičman vidí jenom pod sebe, pokud neodhrne deku a nepodívá se na vás ze záklonu. Ochotu nosit růžové sponky se zajíčkem projevil pouze Žmur a tak nezbylo, než vzít nůžky a Čičman do parády. To si ale vyložila jako přímý útok na její osobní integritu a tak mně po hodině nahánění po bytu a prázdném pytlíku gumových medvídků zůstal v ruce jen bezvýznamný chomáček vlasů.

Je rozhodnuto, Čičman půjde poprvé do kadeřnictví. Přelomenou sirku si vytáhl M., ale nechal se uchlácholit pokryteckou lží, že se stanou miláčky celého kadeřnictví a většina personálu jsou introverti, kteří neztrácí čas zbytečnými řečmi. Vrátili se na můj vkus dost brzy. Původně jsem si myslela, že si doma něco zapomněli, protože Čičman rozhodně nevykazovala jiných změn, než pevně zaraženou tyčku od lízátka v ústech a to jsem za poslední roky natrénovaná z dětských úloh najdi pět rozdílů. 

„Tak co?“ ptám se a je mi jasné, že to je úplně zbytečná otázka, na kterou mi Milý dotčeně odpoví jen popisem řevu, bezradnosti, rad protřelých matek s natáčkami na hlavě a fakturou za rozflákané zrcadlo fénem. Překvapil mě; Čičman zrcadlo nerozbila. Všechno ostatní ale tak nějak sedí. Po pečlivém pozorování jsem dokonce i pouhým okem zaznamenala, že si paní Jitka stihla párkrát šmiknout, převážně do levé části Čičmaniny hlavy. Aha, tak takhle se v kadeřnictví řeší, pokud chcete fakt jen ty konečky! Mimochodem máte někdo zkušenosti se stříháním děti ve spánku? Nebo v celkové anestezii? To až ji ten cenťák zase naroste…

První kadeřnické přikázání: Všechny holky nechtějí vypadat jako princezna!
A už vůbec ne jako Dišperanda!

Co vám před dětmi (taky) neříkali: Do pěti let máte z bytu Ladronku

Do aktuálního pražského bytu jsme se s M. stěhovali, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Byli jsme mladí, plní ideálů, s vyhlazenou pletí, kterou nehyzdily zachmuřené vrásky mezi obočím, ani kruhy pod očima v odstínu mračna před bouřkou.

Když jsme vešli ruku v ruce poprvé do dveří, rozhlédli se a oknem do něj vpustili svěží letní ráno spolu s panoramatem Žižkovské věže, bylo všem jasné, že ten byt je náš. Realitní makléřka s rutinním chvatem vytasila z aktovky smlouvu, majitel bytu vytasil prkenici a my prachy a s nimi všechny naše nereálné realitní naděje. 

Pravda, o pár z nich jsme přišli daleko dřív, než se narodily děti. Třeba to, že si majitel neodstěhuje ohyzdnou mahagonovou obývací stěnu s falešnou zlatou obrubou a skleníkem, jak nejistě přislíbil při podpisu smlouvy.  O pár dnů později: „Ale prosím vás, kam bych to asi tak dal? Všichni před vámi byli vděční, že ji můžou mít doma! Jen se podívejte na to dřevo!“ (pozn. překližku). Překvapením byl i nález pod sešlapaným wannabe perským kobercem. Na důmyslně ukrytých začernalých parketách byla zřejmě za války postavená králíkárna, přičemž ušáci nedostatkem potravinových přídělů postupně vymřeli a jejich ostatky spolu s pochcanou slámou stekly dolů a vpily se do parket.

Teď po letech, kdy jsem hormonálně vystřízlivěla ze všech těhotenství a laktačních psychóz zkrátka můžu objektivně zhodnotit, že ten byt byl na hovno už před dvaceti lety. Vypustit do něj děti ale byla ta poslední vystřelená rána. Nikoliv z milosti, ale špatná trefa ožralého myslivce, která pro byt znamená plíživý a mučivý konec.

Vezměte si třeba roztomilé dětské nálepky na zeď. Koho by napadlo, že miminko vyroste a nálepky začne nehtem sloupávat spolu s deseti vrstvami omítky. Žmur je strhával naprosto hovadsky a bezúčelně a házel je za postel, Čičman je odloupávala aspoň proto, aby z nich mohla omítku pečlivě olízat a vzniklý kráter dál tunelovat směrem k našim sousedům.

Když se mě zeptáte, kolikrát jsme Žmurovi říkali, že pastelkama se maluje po papíře a ne po zdi, odpovím vám číslem, které vás ohromí. Vlastně jsem několik měsíců svého života nemluvila skoro o ničem jiném. A Žmur své slovo dodržel: svou velkolepou sixtinskou fresku přes půlku stěny nenamaloval na zeď pastelkami, ale neonově zeleným a růžovým zvýrazňovačem. Teď tam visí obří plakát, ale pravděpodobně vás udeří do očí, že si někdo věší plakáty půl metru nad zemí a ještě šejdrem. S povzdechem, na znamení pochopení, pokývou jen rodiče malých dětí.

Když jsme u tvůrčího vyjádření osobnosti, hodí se zmínit i to, jak za mnou Žmur jednou přiběhl a přerývaně mi sliboval, že uvidím, co jsem ještě nikdy neviděla. Žmur na rozdíl od reklamních spotů většinou nekecá a tohle prohlášení je tedy regulérním důvodem dát si před tím něco instantního na uklidnění. 

V tomto případě jsem vešla do ložnice a zapotácela se. Všude po parketách vedly křivé, ale s velkým důrazem a soustředěním vyryté černé čáry, mezi tím ležely kostky Lega a na konci popisovač na cédéčka. „Žmure, proboha!“ zvolala jsem, ale zastavil mě gestem. „Já ti to vysvětlím. Tady jsou přistávací dráhy a tady hangáry! A tady si můžeš sednout do odletové haly a dát si pěkně kafíčko“, posadil mě do křesla a vnutil mi do ruky otřískaný šálek se zakalenou tekutinou.

O tom, že postrádáme i jednotlivé cihly ve zdivu jsem vám už psala. Poslední otevřenou zlomeninou našeho bydlení jsou brouci. Brouci se vynořili před týdnem a vůbec mě nepřekvapuje, že o nich jako první věděly naše děti. Nechci být paranoidní, ale podle mě je dotáhli a krmí právě oni. Žmur u každého nalezeného brouka freneticky křičí, načež ho s Čičman honí po bytě, dokud brouk hrůzou a vyčerpáním neomdlí. Potom ho Žmur opatrně uchopí do papírového kapesníku a v lepším případě ho donutím, aby jej spláchl do záchoda. V tom horším mi ho hodí do koše na papír u mého stolu, nebo mu s Čičman postaví vězení z Lega.

Řešení naší bytové krize je zdlouhavé a beznadějné jako čekání ve frontě na bankomat v Řecku. Byt je ve stavu, kdy není morálním východiskem vracet majiteli klíče, navíc když víte, že je chabrus na srdce. Najít si nové bydlení znamená uklizené pokoje, vůni čerstvě natřených zdí a dezinfekce – tak často o tom s M. sníme, až nám to připadá jako přízrak. Ale je jasné, že do týdne do něj sígři vyznačí a začnou vykopávat základy metra, že budou jako naschvál ve školce zase vši, nebo střevní viróza. A potom přijdou plakáty thrash metalových kapel a barevné spreje. Prostě se přestěhujeme, až děti vylétnou z hnízda. Nebo spíš až povyrostou vnoučata.

Typologická mapa návštěvníků školky

Pro mě osobně byla, jsou a budou rána hrozná vždycky. Pokud mi není umožněno vstávat o půl desáté, hodinu tupě zírat a vybírat si ponožky, den je plný překážek, existenciálně kritický a obecně na piču. Z toho si můžete jednoduše odvodit, kolik takových dnů obnáší rodičovská dovolená. Poslední dobou začala být rána obzvlášť zlověstná, to když se posunul čas a svítá někdy kolem páté. O půl šesté nastupuje Žmur: „Mami, musím dneska do školky? Mě hrozně škrábe v krku.“ „Tak se vylež, vždyť je půlnoc“ zažene ho většinou Milý, Žmur se ale nedá a kontruje špatně oddiskutovatelným argumentem, že je venku světlo a na ulicích se potlouká spousta lidí, kteří vyjadřují radost z toho, že začal nový den. „A furt jen neleží jako vy“ dodá uraženě.

„Bože, mně se nechce do tý školky“, hartusí Milý o hodinu později. „Zas ty šílený matky!“ protáčí oči do stropu „A tak zůstaneme radši doma“, navrhuje Žmur a už rozděluje úkoly, kdo z nás skočí pro snídani a kdo uvaří čaj. Sám sebe většinou Žmur pověří výběrem nějakého násilného a pro děti zcela nevhodného kanálu na youtube.

Musím říct, že jsem Milého averzi ke školce považovala za součást ranní revolty proti všemu. Když totiž M. musel brzy ráno do servisu, nebo měl jiné vyřizování, vodila jsem do školky Žmura já. Naše cesta do školky obnáší, že se Čičman se Žmurem poperou před notebookem o to, kdo bude vybírat pohádku. Ještě nikdy nebyl uzavřen konsenzus. Čičman zpravidla Žmurovi jednu ubalí myší roztočenou na kabelu, přičemž se ji Žmur na stejném kabelu pokusí zaškrtit a tím obvykle strhnou notebook ze stolu na zem. Tupá rána mě vyruší ze zírání a vybírání fuseklí natolik, že k nim dojdu zombie přísunem se slinou v koutku, sprdnu je, pustím si svoji hudbu a cestou zpět přes futón zpravidla opět usínám nezávisle na hlasitých výkřicích nevole „zase ty máminy cajdáky!“ nebo jen dvouhlasného „fúúúj“. Probouzí mě výstřely, Žmur zírá na Želvy Ninja a Čičman mu sype misku kukuřičných lupínků za krk. Je krátce po osmé, o půl deváté je ve školce deadline a po něm již školkychtivé děti zůstanou zklamaně stát na ulici. Ponožky, pečlivě vybrané hodinovým zíráním už mám na sobě a na zbytku zas tak nezáleží. Cestou se snažím děti motivovat soutěžemi „kdo doskočí nejdál“ a „kdo doběhne policajta u přechodu a sebere mu plácačku“, to však Žmur zvysoka ignoruje, protože mu každou promarněnou minutou vzrůstají šance, že do školky toho dne nebude vpuštěn.

Po křížové cestě mé trpělivosti, kdy Žmur cítí potřebu převázat si tkaničky na obou botách, nebo pověrčivě pokračovat v chůzi teprve až uvidí hnědého psa, zvoníme před budovou. Je potřeba dodat, že vůkol nejsou žádné matky. Pokud se v šatně s někým potkávám, tak s Dredařem, který bývá po ataku učitelky vždy bezelstně zaskočen, kolik je hodin. Po nás chodí už jen Francouz s malou holčičkou. Francouz si většinou pozpěvuje a tančí a učitelka si s ním Douliou Douliou Saint Tropez sice nezanotuje, ale aspoň ho nesprdne díky tomu, že je dělí neproniknutelná jazyková bariéra. Když se omluvím, že jsme museli drahnou dobu čekat před domem, než kolem nás přejde hnědý pes, mávne nad námi všemi rezignovaně rukou a vykáže nás ven. Bez dětí. Všichni si oddychneme a vesele zamáváme na rozloučenou.

Už chápete, proč jsem považovala Milého averzi k rodičům ve školce za přehnanou? Ale vzhledem k tomu, že se M. tahá od minulého týdne po Norsku s krosnou a já mám na dopoledne hlídání pro Čičman, mi bylo umožněno podívat se na typy ze školky z jiného úhlu. Všechno je totiž jen o správném načasování!

Školka je o půl osmé kolbenka. Tady se nezpívá, ani nežertuje, všichni jsou prudce efektivní a zodpovědní. Především je tu spoustu, spoustu dětí! Některé se zdají být postižené, další pospávají na lavičkách a jiné budí dojem, že se sem dostaly nějakým justičním omylem.  „Doprdele, to si neumíš jednou ty bačkory dát správně, když mi začíná v osum porada?“ uvolňuje si kravatu a emoce fotr zarudlý vztekem. „Jiřinko, hlavně si nehraj s těma bílýma legínkama na písečku, ať se neušpiníš. A když se ti bude chtít kašlat, tak jdi na záchod, aby tě neviděly učitelky“ koučuje jiná matka. Čekám už jen doporučení, že si má Jiřinka vykakané roupy strkat do krabičky od sirek, aby paňučitelka neviděla. Další dvě si vyměňují recepty na domácí laciný odvšivovač.

Navzdory všudypřítomnému zmatku a povelům jako z příjezdové rampy v Treblince stihnou někteří rodiče pohoršeným pohledem okomentovat, že mám ponožky v žabkách a zpod legín mi vykukují pánské trenky. Pospíchám, ne? To je výhoda externistů, v nejbližší kavárně s wifinou to nebude za stolem vůbec vidět. Bezstarostně bych se zasmála a vyrazila druhý den na svůj oblíbený pochod na půl devátou. Ale já už od včerejška vím, co mě po rodičovské na podzim čeká. Po žních k Turkovi! S tou prací se to prostě ještě bude muset nějak vymyslet. Nebo si adoptujeme černouška uprchlíčka!

Dočkali jsme se! Alternativní pohřebnictví konečně v Česku!

Prý jsme v mezinárodním srovnání tak trochu fajnovky. Pokud si to o sobě nemyslíte, vřele doporučuji otestovat v jedné z asijských zemí a obloukem se vyhnout turistickým resortům. Ochutnejte místního pralesního jelínka na chilli a citrónové trávě a uhaste plameny na jazyku banánovou kořalkou. Když se budete zanedlouho pídit po toaletách, zjistíte, že můžete své výměšky ekologicky recyklovat v kadibudce z rákosí nad vodní sádkou, ze které už nedočkavě vykukují pangasové, až jim předtrávené zbytky jelínka šplouchnou rovnou do tlamy.  Díky masu z tržnic olepenému mušími vajíčky, které se svým zákazníkům vystavuje na odiv na mokrých hadrech přímo na zemi, možná přehodnotíte svůj vztah k tofu a vegetariánství obecně. A zbytky evropského studu definitivně odhodíte, až kvůli vám bude zastavovat autobus v polích a všichni včetně řidiče budou s upřímným zájmem sledovat, jak si utíráte zadek ponožkami, protože toaletní papír jste doslova prosrali už během čekání na nádraží.

Začínají se však kolem nás šířit první vlaštovky, že i my, konzervativní pivní chytrolíni s názorem na všechno, jdeme globalizaci naproti a urveme si z ní aspoň malý kousek světovosti. Asijskou sezónu odstartovali v Dejvicích, kde se čepovala doslova živá voda obohacená o koliformní bakterie. (V mnoha vyspělejších obcích naší republiky, kde je rozbor vody ze studny považován za vyhozený prachy, je to hygienický standard už po desetiletí, ale v Praze šlo o hygienickou revoluci). Sotva odezněla vlna rozhovorů s odborníky a média vyprovodila z nemocnice poslední pacienty s průjmem, štafetu převzaly Otrokovice s daleko větší peckou. Pohřbívání do vody!

Pokud vás v Indii pošlou po vodě, bude z vás v krátkodobém výhledu sice nafouklá zteřelá mrtvola, ale v dlouhodobějším horizontu se vymaníte z koloběhu pozemských inkarnací a vaše vysvobozená duše poputuje rovnou k nirváně.

Jestli právě na to spoléhal slovenský bezdomovec, který na druhý břeh odplul ve vodní nádrži Štěrkoviště v Otrokovicích, se bohužel nedozvíme, ale mohli jsme si tak na vlastní kůži otestovat, zda je na alternativní pohřbívání připravena česká veřejnost. Odpověď zní ano! Posvátnou vodu Štěrkoviště s mrtvolou bez okolků sdílely zamilované páry i rodiny s dětmi. Pokud bylo na koupání s utopencem mezi otrokovickými něco překvapivého, pak snad jen to, že se na mrtvole žádné z děcek a adolescentů nevozilo jako na nafukovacím krokodýlovi. Policie nebožtíka překryla igelitem (chápu, ta vztyčená ruka se prostě dá přikrýt blbě, žejo a plavky tady nikdo nemáme, abychom ho tahali ven. Tak si chlapi pojďte sednout tamhle pod strom do stínu, ať si to vyřešej funebráci), místní na informaci, že se koupali s mrtvolou reagovali nejčastěji shovívavým úsměvem.

A my jsme inspiraci z Otrokovic včera večer v parku neplánovaně převedli do podoby happeningu za alternativní pohřebnictví:

...už jsou i v Riegráčích!

Přidejte se i vy do výzvy, která může být ultimátnější než Ice Bucket Challenge! A za pár měsíců se v Česku budeme moci chlubit nejen pohřby do posvátného Štěrkoviště, ale mrtvoly potkáme třeba taky:

• Rozsekané na skalách a v lesích, aby posloužily jako potrava divoké zvěři (Tibet)

• Na sedadlech autobusů, tramvají a v metru (rituální exhumace Famadihana, Madagaskar: Členové rodiny během několika let po smrti nebožtíka našetří dostatek finančních prostředků, aby mohla proběhnout společenská událost Famadihana. Vyjmuté ostatky zemřelého oblečou do čistých šatů a ukazují mu, co je ve vesnici a okolí nového. Pokud měl děda rozvětvenou rodinu, čeká ho i často i několikadenní turné různými dopravními prostředky, přičemž teprve nedávno Madagaskar uzákonil zákaz exhumovaných mrtvol v letadlech. Na závěr této radostné události se příbuzní s mrtvolou srdečně rozloučí a uloží zemřelého na dalších pár let do chládku)

Priorix: Drž mi tam fleka!

Víte, jestli bude tenhle post v něčem přelomový, tak v tom, zda se v něm začlením mezi biomatky, nebo většinovou stádní společnost. Popravdě jsem na to sama zvědavá. Konspirace, nebo realita?

Pokud máte děti a zodpovíte stokrát otázku kojíš/ nekojíš,  dřív nebo později se propracujete k druhé otázce očkuješ/ neočkuješ. Vzhledem k tomu, že základní očkování je oproti kojení povinné, se na tuto otázku v případě záporu odpovídá ztlumeným hlasem jako o poslechu Svobodné Evropy, aby to sousedi neslyšeli. Popravdě řečeno, než jsem vůbec měla děti, tak jsem stejně jako o kojení neměla důvod o očkování přemýšlet vůbec. Sice jsem nikdy nebyla očkovací aktivistka, co by se hned stavěla do řady, jakmile v korporátu vyhlásili očkování proti chřipce zdarma, ale zároveň mi připadalo smysluplné podstoupit pár injekcí před cestou do Asie před tím, než budu snídat smažený šváby na tržišti a umývat si solidárně s celou vesnicí ruce v sudu s kravskou močí.

Co se týká napichování dětí, přišla mi však k zamyšlení už první hexavakcína, kdy mimino, které sotva přestane švidrat do vlčí mlhy, dostane pecku antigenů záškrtu, tetanu, dávivého kašle, žloutenky typu B, dětské obrny a haemophilu influenzae. Nechci tvrdit, že dětská obrna je fajn zpestření laktační deprese, ale v šesti týdnech života má fakt málo z nás dost kamarádů z ulice, kteří by ho mohli nakazit eklovou nemocí. A i kdyby někdo z vás měl v šesti týdnech bohatý společenský život, zřejmě už se nepřiznáte k tomu, že jste si ve dvou měsících nitrožilně aplikovali drogy, nebo vedli zhýralý sexuální život, což jsou dvě cesty vedoucí ke společnému cíli, jak se nakazit žloutenkou typu B. 

Naše starostlivé ministerstvo zdravotnictví a výrobci vakcín si ovšem o krvelačných bakteriích číhajících na rukojeti kočárku, aby mohli seskočit na mimino a zakousnout se mu do fontanely, udělali mnohem přesnější obrázek než vy a tak vás dětský ošetřující lékař poučí, že je potřeba hexavakcínu podat ještě třikrát, aby se z vašeho batolete nestalo ohnisko nákazy, ohrožující spořádané životy občanů celé té naší střediskové zemičky.

Ani po kompletním přeočkování hexou si však nemůžete s úlevou vydechnout. Na dveře vám místo kamenů háže boláky rozparáděný dav zarděnek, příušnic a spalniček. Kdysi to bývaly běžné dětské nemoci (spalničky byly totiž stejně jako třeba chřipka smrtelné hlavně pro podvyživené děti v nevyhovujících hygienických podmínkách), dnes jsou to epidemiologičtí nepřátelé číslo jedna. Pokud si chcete u pediatra vyloženě šplhnout, vysolte pár stovek a poproste si ještě o přeočkování proti planým neštovicím a klíšťové encefalitidě. Vaše dítě získá do zdravotní karty červený puntík.

A v tom horším případě i pár suvenýrů, co nechcete. Autoimunitní onemocnění, pokles červených krvinek, zánět mozku a míchy, nebo je libo třeba postupující paralýza vedoucí až k zástavě dechu? Příbalový leták je jako morbidní menu restaurace U Smrťáka.

Čičman měla na rozdíl od otrnulého Žmura, jehož imunitní systém by sežral k svačině dýmějový mor a jen si spokojeně odkrknul, výrazné reakce i na hexa vakcíny. Pláč, teplota, atypické chování. „Prostě naprosto normální“, jak to zhodnotila naše dětská doktorka, která „za celý svůj život neviděla ani jednu závažnější reakci na očkování“.

Živou vakcínu Priorix jsem jí tedy odložila až do dvou let, což dětská doktorka považovala sice za pošetilý výstřelek, ale byla to schopna jakž takž tolerovat až do chvíle, kdy začala debata o zatím neschválené, až třímilionové sankci pro neočkující lékaře. Od té chvíle volala skoro každý týden, takže jsem toho času zdravou a svěží Čičman nechala s lehkým napětím naočkovat.

Přesně týden po aplikaci začaly na ČIčman vyskakovat rudé skvrny, které si začala pilně škrábat. Asi nemusím dodávat, jak snadné je přesvědčit dvouleté dítě, že fakt není fajn tyhle fleky rozdrbávat do krve a jak dobře se spí vám a potažmo celé rodině, když vám po těle vznikají další a další požáry, které uhasíte jenom zadřeným nehtem v kůži.

Druhý týden měla po sobě strupy a šupinky jako had před svlečením, jakmile ale opadala, začal nový zánět – tentokrát rozšířený o krk a nohy. Dětská lékařka na telefonu radí Fenistil. Třetí týden se ekzém rozšířil na celé tělo a to už zase sedíme na lavici v čekárně.

„To je hrozný! To mi ani neukazujte!“ laje lékařka a zakrývá si obličej. „A čím že jí to mažete? Nemá to náhodou alergii na tu konopnou mast?“ (pozn. - certifikovaná kosmetika pro atopiky).

„Tohle ale Priorix nedělá. Ten dělá jen tečky.“

A tenhle je můj neoblíbenější: „No, ještě, že je to už druhá dávka a máme to za sebou. Počkejte, to je první? Vidíte, a to máte z toho odkládání. Ty vakcíny jsou uzpůsobeny pro 15 měsíční děti, ne pro dvouleťáky!“

Ať se vám totiž po povinném očkování stane cokoliv, nebo rovnou zaklepete bačkorama hned za dveřmi ordinace, bude to bráno jako korelace, nikoliv kauzalita. Zkrátka nahodilý přidružený jev. 

"Ale ona ta paní Procházková vypadala nějak unaveně už před aplikací, viďte sestři?"
"No fakt, ta měla smrt v očích", dušuje se sestřička. 
"To se holt nějak blbě sešlo, fakt smůla. A funus bude mít paní Procházková na venkově? Nechcete se radši přeočkovat na klíšťovku? Pojišťovna teď hradí druhou dávku..."

My máme třeba teď doma nahodile atopika z dítěte, které si předtím rozškrábalo maximálně komáří štípanec. Zatím není jisté, jestli dočasného, nebo trvalého. Zároveň tím mám odpověď na první otázku – je ze mě biomatka, protože peru v mýdlových ořechách, masíruju Čičman konopným olejem a vyřazuju jí ze stravy alergeny. To drží Čičman aspoň ve stavu hada před svlečením, a ne v dalším zánětu.

Co je dobře a co je špatně? A na kom vlastně leží zodpovědnost?

a)     Jsi alibistická kráva a nemáš si co nechat píchat do svého dítěte

b)     Dětská doktorka je alibistická kráva a nemá ti co píchat do tvého dítěte

c)     Očkování by mělo být dobrovolné

d)     Očkování nemůže být nikdy dobrovolné, protože poklesem proočkovanosti populace začneme hromadně vymírat na historické choroby, které známe z černobílých filmů pro pamětníky

e)     Fotka je záměrně upravená, aby sloužila jako lživá propaganda proti atestované vakcíně lidumilného farmaceutického koncernu, který pořádá humanitární sbírky na pomoc subsaharské Africe, platí daně a mnohými dalšími způsoby slouží našemu blahu

f)      Čičman to sluší, gepardí fleky a jiné zvířecí potisky jsou v letošní sezóně in

g)     Super blogísek! Mrkni na můj:

h)     Prostor pro vaše další postřehy

Čtyři čarodějnice (a dva psi)

O litra chudší, o deset let mladší

Vzpomínám si, že někde mezi prvním a druhým dítětem jsem vám psala depresívní posty o tom, že už stejně nikdy v životě nedovedu vypít víc než tři deci suchého vína a vstávat později než ve čtvrt na sedm. Tento bezdětný víkend potvrzuje daleko radostnější teorii, než jsme všichni doufali: mládí s odrůstajícími dětmi totiž teprve začíná!

Anebo to bylo způsobené jen dočasnou internací dětí na víkend v Brně, protože hned první odpoledne bez dětí mě na chodbě zastavila naše sousedka, přes svůj pokročilý věk žádný věchýtek, ale spíš pevná kostnatá větev obrostlá lišejníkem a mšicemi a začala se mi vlichocovat: Jak mladistvou mám pleť! Jak dlouhé vlasy! A ten vosí pas! Nebudeme spekulovat o tom, jestli slupla prášek jiné barvy než obvykle, nebo ji vnuk, kterého měla na hlídání, šoupnul něco do klimakterického čaje a utekl za kamarády vyvíjet vodíkovou bombu. Mně může být v podstatě jedno, jak vypadají lidé, co mi lichotí, ale na balkánský dýchánek v Akropoli jsem hned poté vyběhla ladným paraseskokem z posledních šesti schodů a málem jsem si vymkla svůj mladistvý kotník. 

Cirkus Problém byl skvělý, skvělý a ještě jednou a naposled skvělý. Kotník jsem si domrvila při tanci a potom mi na něj spadnul dvěstěkilový tanečník a nějaký zapálený gentleman mi do kolena típnul cigaretu. Naštěstí jsme byly s Marťou vpředu, díky čemuž jsme měly stálý přísun Tullamorky, sponzora koncertu. (Aspoň na něco jsou sponzoři!). Šla jsem spát tanečním krokem a odhazovala svršky. Na hodinách v kuchyni bylo půl třetí a věděla jsem, že ráno v osm zazvoní Gábina.

Na to, jaké akademické čtvrt a půlhodinky Gábina pěstuje, je skutečně pozoruhodné, že zvonila v 8:00. Přivítalo ji něco, co se z vypětí posledních sil vyhrabalo z mělkého hrobu, načež mě Gábina soucitně ujistila, že ví, kde si udělá kafe a odeslala mě zpět do záhrobí. Za dvě hodiny jsme vyrážely plné sil a očekávání na Bohnicefest

Dorazili jsme zrovna na Iron Hitmakera. Hitmaker byl rozhodně frontman ukotven na správném místě ve správném čase. Přiznejme si, s ohledem na fakt, že Iron disponuje posledními dvěma špičáky z poztráceného chrupu, byl trochu problém s artikulací a porozumění textům. Co chybělo na kvalitě, dotáhla hlasitost a hutná témata o doktorech a podřezávání žiletkou na hajzlu. Po skončení koncertu se nechal Iron odnést svými groupies do křoví za sexuologickou ambulanci. Následovala jsem je hnaná nikoliv nezvladatelnou perverzí, ale plným močovým měchýřem a dost mě překvapilo, že ačkoliv je celý areál a festival striktně nealkoholický na Birellech, v křoví se válí desítky prázdných flašek od tuzemáku a nejlevnějších vodek a krabičky od cigaret. V Bohnicích je zkrátka jen potřeba vědět, kam vyrazit na procházku.

Mezitím dorazila Marťa i s dvěma fenama a jako kouzelník se vynořila i Míša z Brna, se kterou jsme se naháněly po areálu léčebny. „Já už ji asi vidím“, hlásí Gábina, „ona má modrý obočí a zelený vlasy?“ Míša nás původně přiběhla pozdravit z Color Run, šílené akce, kde se snažíte utéct před pytlíky barev, co vám ostatní hází do očí a všech dostupných tělesných otvorů, nakonec s námi zůstala jako nejbarevnější a nejvíc na ráně až do rána.

Po Bohnicích jsme doplnily zásoby vína a začala jízda po Praze, přestože to ze začátku vypadalo beznadějně, když nás řidič autobusu dvakrát vyrazil z MHD kvůli psům bez náhubku a subjektivnímu diskriminačnímu pohledu na cestující „a vy se mi taky moc nezdáte dámy!“ Nakonec jsme se cestou necestou dostali do Stromovky a zaposlouchaly se do nějaké hudby. Každá z nás v tom slyšela právě svoji oblíbenou kapelu a tak jsme se srdnatě vrhly ze srázu, prošly močálem, Miša upadla za lavičku a našla tam Ježíše Krista ve zmuchlané křesťanské příručce a Gábina si počůrala kecky. Byly jsme zkrátka ready na velké společenské entrée. To se ale bohužel nekonalo, protože těsně po desáté přestali hrát. To bylo jedině dobře, protože to byla stejně nějaká trapná diskoška (a my bychom na ní tančily, i kdyby to bylo cokoliv), ale v takovém případě a zklamání jsme prostě měly neoddiskutovatelné morální právo alespoň ukrást plážová lehátka ze zahrádky (Míša ho ukradla přímo pod nějakým pánem, který nás potom pronásledoval a hrozil pěstí, dokud jsme nezmizely v temnotách). 

Zakopávajíc o klacky a jehly narkomanů jsme dotáhly naši kořist k páchnoucímu rybníčku s žabincem a tam jsme se do nich opakovaně skřípaly a zavíraly. Po chvíli, kdy už to vypadalo, že se budeme válet na složených lehátcích a nikomu to obzvlášť nevadilo, mně naskočilo konstrukční myšlení a bylo to. Potom už jen víno, špeky a opalování pod měsícem a padajícíma hvězdama jako na Rujaně. Svět byl v tu chvíli nekonečný a magický jako žabí princezny, které nás obestoupily. Lehátka jsme přenechaly k dispozici místní žabí komunitě a bezdomovcům. Děkujeme a omlouváme se restaurantu Stromovka!