Masožraví holubi touží po krvi. Vlastní i té vaší.

Skoro každej den někde čtu a lituju zvířata: na sklech aut je prý o tři čtvrtiny méně rozmázlých much než před deseti lety. Včely umírají v lánech řepky. V naší ulici je vylepených pět plakátků zatoulaných koček a jedna výzva o navrácení tuleního klu (nekecám). Pokud nepočítám vinohradskou etnickou menšinu tuleňů postižených paradontózou, nevěnuje se podle mě dostatečná mediální pozornost ještě přehlíženým problémům někoho úplně jiného. Holubům. 

Tak schválně: kdy jste naposled přispěli drobkem ze své svačiny holubímu somrákovi s uhnilým pařátkem a zakalenýma očima od popíjení zbytků piva ze zmuchlaného kelímku v koši? 

Jednou jsem si dávala dobrou rybí polévku na trhu. Popravdě řečeno, nešetřila bych superlativy, pokud by v polévce plavala ryba bez kostí. Ale vzhledem k tomu, že by ji bez mrknutí svého jícnu zvládl sníst jen polykač mečů, zůstanu u opatrného přívlastku dobrá. K polévce se nepodává talířek na kosti, takže se od vás očekává, že poodejdete, abyste nekazili chuť ostatním, a tam se svou polévkou prodávíte a proplivete podle libosti. Právě tam ke mně přišla partička holubích výrostků a jejich dialog by zněl asi takhle: 

„Hele, krmení!“ 

„Co to z ní padá? To nevypadá jako drobky.“ 

„Chm – vypadá to trochu jako ten bílej klacík, co trčí Tomíkovi z jeho přejetý nohy.“ 

„Kluci, Karlík to sežral! Hustý! Jaký to bylo Karlíku?“ 

„Normálka. Lepší ptáci, jako rackové, to jedí každý den. Delikatesní!“ 

„No, není to špatný. Pánové, právě jsme sežrali zvíře! Co kdybychom příště zkusili třeba tamtoho růžovýho potkana?“ 

Partička se zachmuřeně otočí za čivavou v oblečku, která na trávníku bezstarostně aportuje plyšového králíčka. 

Nevím, jestli holubům neprospívá konzumace masa, ale za poslední týden jsem byla třikrát svědkem účelové sebevraždy. V jednom případě depresívní holub vstoupil do rušné křižovatky (a přejelo ho až druhé auto, co se rozjelo na zelenou, jak mi Žmur neopomněl referovat.) 

V druhém případě si holub rituálně odřezal hlavu a já šlápla do jeho zkrvavených ostatků, když jsem s dětmi pospíchala na plavání. 

„Proč ses zastavila?“ odšoupla jsem v poklusu ohromenou Čičman vedle sebe a v první desetině sekundy to vypadalo, že jsem místo ní šlápla do bachraté plyšové bačkory nacucané deštěm, kterou někdo vyhodil na chodník. V druhé desetině tahám zbytky sebeovládání a plátěnou kecku z holubích vnitřností, Čičman si zakrývá oči a Žmur se dvakrát vrací na místo činu pro bulvární šťavnaté podrobnosti. 

Třetí zneklidňující zpráva z dnešního rána: 

„Na okně je holoubek a kouká na mě!“ hlásí ráno rozněžněle Čičman. 

„Jé, on na mě zaťukal přes okno!“ 

… 

„Mami?“ 

„Proč pořád mlátí tou hlavou do zdi?“ 

Je vůbec možné nevybavit si v takovém okamžiku jeden film?

Vidět Řím a zemřít?

Nic nemožného, pomůže vám k tomu alergie na pyl i stávky dopravců

Výlet do Říma jsme plánovali už dlouho. Těšení se na cestu  aspoň u mě připomíná těhotenství. Plánuju výbavu, řeším termíny a představuju si v zářivých odstínech. Moje pregnantní představy o Římu vypadaly asi takhle: Úzké uličky s nataženým prádlem a děckama, co hrají fotbal na ulici. Vybavující se prostitutky s cigaretou jako v mé milované Římance od Alberto Moravia. Hladové kočky na amfiteátru rozvalené v rozvalinách dějin. Cupitající jeptišky s batůžkem knih o utrpení světců. Zpětně odhaduji, že jsem se v příjezdu sekla asi tak o čtyřicet let zpátky. A že všechny důležité triky pro turistické přežití v Římě se příliš neliší od mládí v zapadlém sudeťáckém maloměstě.

Pro tebe zdarma

„Ahoj, já jsem Abimbola a jsem ze Senegalu. Jak se jmenuješ ty?“ Exotičtější verze prodavače značkových parfémů. Abimbolův krámek v igelitovém pytli na odpadky zahrnuje dřevěné sošky žiraf, které ale podle cedulky „made in China“ nevyřezávali senegalští mistři při západu slunce v savaně, ale spíš zručné prstíky čínských dvanáctiletých dělníků. Strkal vám už někdo někdy parfémy do kapsy zdarma, jenom za něco „zlatýho od vás pro štěstí“? Potom už scénář znáte.

Abimbola zkouší střelit žirafu se slevou za deset éček. Pokud tuto nabídku dne odmítnete příliš ultimátně, prohlásí vás prodejce za zaostalé rasistické prase. V případě rasově a gender korektního „bohužel si nejsem jist, zdali mohu tuto velkorysou nabídku přijmout“ po vás hodí náramek zdarma. Jen za pozvání na kafe. Pro sebe a pár svých bratranců, kteří většinou do tří sekund vylezou z dodávky, stánku se zmrzlinou, nebo kanálové šachty. A mají pro vás igeliťáky plné prvotřídního rukodělného zboží. Na plácku před Koloseem můžete za letenku za pár korun zažít nefalšovanou atmosféru afrického tržiště v Dakaru. M. se po pár žirafách naučil tak chladnokrevný výraz, že ho většina prodejců označovala za Nora.

Hnutí za křečové žíly a ledvinové kameny

V Římě neexistují lavičky a záchody. Pustě sedět a vyměšovat zdarma můžete doma, nebo k tomu využít dobře placený servis v jedné z miliard pizzérií. Pokud odhlédnu od toho, že personál si při otázce na toalety ověřuje, kde přesně sedíte, většina záchodů vypadá, jako by se tudy prohnalo rozzuřené stádo slonů s akutní úplavicí včetně rozmlácených mís a  otisků bot na prkénku. Proč ne. Jedním z dalších bezpečných způsobů močení by mohl být závěs obouruč na splachovadle.

Pyl

Pro všechny milovníky konspirací, Babišova řepka dolétla i do Říma. Právě tam kvetou platany a večer co večer jsme se vraceli na pokoj s krví podlitýma očima jako laboratorní krysy po dvanáctihodinovce v testovací laboratoři Spolany. Krotké české jehličnany svým římským bratrům nesahají ani po kotníky!

Lakomý strýček Ryan a stávky dopravců

Pokud hrajete rádi únikové hry, doporučuji letenky od Ryanair. Informační SMS o zrušení letu pípla necelé dva dny před odletem a únikovka mohla začít. Legendární zákaznický servis téhle letecké společnosti nás odkázal na partnerskou společnost Vueling, kde stál last minute přímák do Prahy 1000 éček za oba.

„Můžeme si teda radši koupit let v nižší cenové relaci jinde?“

(Operátor je zaneprázdněn počítáním dnešních neproplacených reklamací)

„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit“, napsal nám Zoltan.

„Ale jistě chápete, že vám z pozice customer care nemohu garantovat jeho proplacení“.

„Aha, a těch tisic eur za Vueling nám tedy proplatíte?“

(Zoltan jde na cigáro).

„Samozřejmě si tuto letenku můžete koupit. Ale z pozice customer care vám nemohu garantovat…“

Koupili jsme si tedy normální letenku od ČSA a ve středu natěšeně odjeli na letiště. Při pohledu na tabuli odletů nám v rudých očích od pylu popraskalo ještě pár žilek navíc. Většina jich byla zrušená, na seznamu zbylo asi pět letů, které budou odbaveny. „Stávka“, bezstarostně pokývají hlavou zaměstnanci letiště cestou do kavárny.

Naštěstí byl mezi šťastnou pětkou i náš let s ČSA. Docela dlouho jsem se i přes svůj strach z létání do letadla necpala s takovou radostí. Abych nebyla za úplného zoufalce, taky tam měli skvělou pizzu, v metru místo revizorů harmonikáře a pokud máte v hlavě Photoshop a umažete si z výhledu patnáct tisíc lidí, tak můžete číst historii skoro z každého kamene a schodu, na který si sednete. A hlavně! Vám už nikdy nebude Praha připadat plná lidí a tragikomických suvenýrů.

Vaše nová tichá důvěrnice

Pokračování bakteriálního deníku. Čich a chuť stále nezvěstní. Nově ztracen i hlas. Nepřátelské oddíly dobyly hrtan a proměnili anektované území v jadernou střelnici. Aktuální skóre 3:0 ve prospěch bakterií.

Jestli je na ztrátě hlasu něco fajn, tak je to fakt, že se naučíte poslouchat. Stanete se miláčkem davu. Za posledních pár dnů jsem si vyslechla tolik příběhů, co běžně za několik měsíců. Lidi mají rádi, když posloucháte jejich příběhy. A když do toho nekecáte – aspoň ne moc. Rozhodně nepotřebují vědět váš názor, nebo pobídku k návštěvě psychoterapeuta. Úplně stačí vaše souhlasné zahýkání.

Žmur odjel na školu v přírodě a zatím nikdo ani nevolal. Což by vyšlo nastejno, protože stejně nejsem schopná plynule odbavit telefonát o tom, že si pro něj máme urychleně přijet. Čičman využila mezery a rozhodla se mi za ten týden říct všechno, co nestihla za svůj krátký život kvůli tomu, že ji Žmur právem staršího dost často překřičí.

Tak chodíme po parcích a po ulicích a takhle nějak vypadá náš dialog:

„Víš co je bezva?"

„C-ho?“

„Že jsme se Žmurem tenhle víkend ani jednou nepohádali!“

„Chrch, uhuh“

„Já vím, že tady teď vůbec není. Ale někdy se s ním hádám i jen tak v duchu, víš.“

„?“

„Někdy si představuju, že jsem princezna Elsa a zmrazím ho ukazováčkem. Když mi čmárá po panenkách. Stane se z něj kostka a navždy bude žít ve tmě v udělátku na led v mrazáku! A ty budeš jenom moje sladká maminečka…!“

„Ehm, ale sthýs-kalo hohó chrch“

„Nestýskalo, měli byste s tátou mít další miminko. Annu. A na narozky a Vánoce bychom si Žmuříka mohli rozmrazit. Jako rybí prsty.“

Nebo na nákupu v potravinách přes ulici. S tím pánem za pultem v černým tričku jsme si vždycky řekli jen dobrý den. Dokud jsem neztratila hlas:

„Dho-brý dheeen, ehrchlch.“

„Dobrej, dobrej. No né! Vy máte hlas jako Chris Barnes z Cannibal Corpse! To je moje oblíbená death metal kapela!“

„Hé, tak toho nhez-nhám chrch.“

„Ale Chris by si u nás k pití určitě nekoupil multivitamínovej džus ani citróny“ zklamaně přebírá nákupní košík.

„A máte vlasy jako moje přítelkyně, to už jsem vám chtěl dávno říct. Jó, včera jsem jí vytáh na Necrobiotics a myslíte, že ocenila, že ji někdo vytáh z hudebního bahna na pořádnou hudbu?“

„Huchrch.“

„Přesně tak. Radši šla na bar s týpkem, co vypadá jak ten její oblíbenej hnusák Klus! Vám se taky líbí Klus?“

„Mhéchrch!“

„Mně to taky nepřijde normální. Proradnice. Nebejt těch vlasů. Vy už musíte? Vemte si pomeranč, vod cesty. Škoda, že neznáte texty Cannibal Corpse, že byste zkusila ten jejich growling. Mně z toho jezdí mráz po zádech. Počkejte, tohle vám musím ještě musím pustit…“

„Jhá už mhu-sím. Na chrchlanou!“

„No dyť to říkám. Úplnej Barnes!“

Takhle já se teď každý den dovídám spoustu věcí, který nechci slyšet. Jenom na jedno jsem ještě moc velká poseroutka. Zavolat mámě.

Zahrádka slečny Čičman

Pokud jde o horoskopy a ezoterické členění lidí do osobnostních kategorií, tak by podle mě základní otázka neměla znít „Beran, nebo Střelec?“ ani „Psi nebo kočky?“, ale spíš „Rostliny, nebo zvířata?“.

Nemůžete mít upřímně rádi obojí, protože k tomu, abyste měli doma ožvejkanej muškát v poslední smrtelné křeči rozhodně není nutný ustájit si doma stračenu na čerstvý mlíko do kakaa. Mnohem rafinovaněji ho zmučí morče.

My jsme se s M. na začátku vztahu a společného bydlení dlouho hádali o malichernosti, jako kdo komu krade ponožky, než jsme narazili na daleko výkonnější generátor vzájemného zklamání. M. je totiž pěstitel a já chovatel. Kolik kytek u nás už zatáhlo jen kvůli tomu, že M. musel na týden odjet a na mě připadla povinnost je zalévat, byste nespočítali na prstech celého vašeho těla. 

Na svou obranu bych jen ráda dodala, že většina těch zelených chcípáků často jen čekala na příležitost, až M. vytáhne paty, aby mohli zplesnivět během 24 hodin a reinkarnovat se v miliardu otravných mušek, co lezou do očí a snaží se naklást vajíčka do spojivkového vaku. O zbytek rostlin, hromadně se plazících směrem ke dveřím našeho bytu ve snaze o evakuaci, se postarala zvířata a potom děti.

Když se dnes porozhlédnete po M. pracovně, najdete jedinečnou sbírku drsně vyšlechtěných druhů, které jsou připravené kolonizovat Mars. Co ale samotného eM překvapilo, že v té těžké přesile nečekaně našel spojence.

„Já bych tak ráda něco pěstovala“ povzdychla si jednou Čičman u večeře s nakousnutou okurkou v ruce.

„Tak maximálně další nezávazný vztah s chlapečkem ze školky“ prohlásím nedůvěřivě.

„To ne. Hrášek, rajčata, nebo kukuřici.“ pokračuje Čičman a eMovi se rozsvítí pohled.

Druhý den vede od stolu pěšinka z vysypané hlíny. Na jejím konci najdu pod oknem sadu květináčů jak z vietnamské pěstírny konopí v opuštěný fabrice a dva nadšené zahrádkáře. „Tady máme rajčátka, tady hrášek a slunečnici“, ukazuje mi hrdě Čičman.

„A máte někde i to políčko s kukuřicí?“ Žmur se tomu sice nervózně zasměje, ale nezapomene si zkontrolovat vrchní zásuvku od komody. Pro jistotu.

Za pár dnů výpěstky vyklíčily, což eM pošetile označoval za důkaz, že se v našem bytě dají s trochou respektu pěstovat živé rostliny, ale mně jich bylo už tenkrát líto.

O to víc, když objevily první neduživé stonky. Půlka z nich ráno ležela bokem. „Jen jsem je chtěla povytáhnout, aby nerostly tak pomalu“ hloubá nad tím srebrenickým masakrem Čičman.

Další dvě sazeničky byly vyplaveny tsunami způsobem zalévání a zbytek uschnul. To už mi bylo líto spíš eM, který zůstal se svou partičkou zocelených sukulentů zase sám.

Když jsem včera vyhazovala květináče s pozůstatky mrtvých těl, zaujalo mě v hlíně něco barevného. Skoro v každým květináči byla zasazená a ukazováčkem festovně zatlačená figurka Hello Kitty.

„Když ono by bylo živé koťátko stejně lepší než živé rajčátko.“ dodala k tomu Čičman. 

Ale kdoví? Třeba Hello Kitty sazeničky fakt fungují.
A co teprve sazenice morčátka...

Vzpoura muflonů. Coming soon!

Možná mě za tenhle post kromě vás vyhejtuje Ježíšova máma, nebo Děda Mráz, ale je mi to jedno. Jednou vám to prostě někdo říct musel: Velikonoce jsou stejně daleko lepší křesťanský svátek, než podělaný Vánoce se všemi mobilními telefony nové generace v šustivým sáčku, polívkou pro chudý a sněhem leda tak na spořiči obrazovky, nebo deklech od hajzlů ve vyhlášených pražských techno klubech.

To si aspoň myslíme my s M. Vlastně si to myslím hlavně já, ale M. se určitě nebude zlobit, že to o něm píšu taky, protože se tady o sobě dozvídá většinou daleko horší věci a už mi dávno nasupeně nevtrhává do pracovny půl minuty od zveřejnění nového příspěvku.

Ale k těm Velikonocím. Pro nás jsou to svátky zmrtvýchvstání hlavně díky obětavé babičce, která nám i letos s křesťanskou laskavostí pohlídala démony a my mohli vyrazit na naši tradiční velikonoční pouť bez dětí. Den, noc a ráno, kdy můžete jako svobodné lidské bytosti vstávat klidně o půl desáté a ne kmitat v ranním šeru jako partička ilegálů se zabaveným cestovním pasem na ranní směně v Michelské pekárně.

Letošním cílem byl Mikulov. Jestli mi visíte na rtech, proč zrovna tahle výspa a zda byste tam měli jet taky, tak vás můžu uklidnit, že naší jedinou strategií je místo kousek od babičky, kam už ale bystrý zrak dětí nedohlédne a druhý důvod je svatý kopeček, kde se dá večer sednout s vínem a koukat na rozsvícené městečko pod nohama.

S tou výspou jsme se trochu přepočítali, protože Mikulov slaví vinobraní každý víkend v roce. Tudíž by byl hřích Velikonoce se čtyřmi dny volna trochu nepodojit a nepostavit na náměstí stánky s vínem a pódium pro Divokýho Billa. Tohle hrůzné epicentrum chrlilo místo lávy a šutrů stovky kopií výletníků s nordic walking hůlkami zrovna na naši trasu. Všichni do jednoho neměli zrovna na tohle odpoledne v plánu nic jinýho, než zevlovat uprostřed cesty a fotit si kýčovité panoramatické fotky s plastovou sklenkou vína, Pálavou a našimi zamračenými obličeji v pozadí.

Bylo zjevné, že potenciál zábavnosti a dobrodružnosti červené turistické stezky byl vyčerpán s příchodem Slovanů na Velkou Moravu, takže přišla na řadu má oblíbená free style chůze přes cokoliv. Bohužel jsme se nedostali ani k Novomlýnské nádrži, abych mohla M. na Velký pátek stylově uchvátit chůzí po vodě, vrhla jsem se tedy aspoň příkladem do nejbližší rozkopané oranice. M. k tomu jen chladnokrevně prohlásil, že si večer čistím boty sama. Ale nebojte se, jako v každé pohádce se ani rezervovaný M. nevyhnul upřímnému nadšení a to, když jsme zbědovaní a potrhaní dorazili k panské oboře v Klentnici.

„ Od 1. října Do 31. března zákaz vstupu pod pokutou až 10.000 korun“ četl nahlas M. ceduli na vratech. „A dneska máme teprve třicátého“, zamnul si radostně ruce a skočil za plot.  To je zase Emova úchylka, nacpat se všude, kam nesmí. Pokud jste Sudeťák jako já, tak tohle nikdy nepochopíte. Já mám zakódovaný jako dědictví předků, že za lezení do zákazu je kulka do týla a internace zbytku rodiny do pracovního lágru. „Nebuď srab a polez“, nadšeně podupává M. na druhé straně. „Vidím stádečko muflonů!“

V okamžiku, kdy se obrátil vítr a to obrovské stádo oddusalo ve zvířeném prachu jen pár metrů před námi, jsem svůj strach z postihu přehodnotila jako sekundární. Přiblížila bych vám ten zážitek jako něco mezi zemětřesením a migrací bizonů. Větší strach z udupání byste pohledali snad jen na koncertu Rolling Stones.

„Hej! Je to tu určitě bezpečný?“ sbírám odvahu sundat si dlaně z očí.

„Je to tu nádherný! Rozhlídni se: a nikde ani noha!“

„Nikde ani noha, ale támhle pod smrkem leží něčí vybělená páteř. Co když od října mufloni odvykli člověku? Připadám si tady jako na safari bez pušky a jeepu s mříží. A co je do prdele tohle? Krmítko s masem!“

„Kdybys nebyla krátkozraká, tak vidíš, že to není flák masa, ale růžový soli. Lizu!“

Duch-duch-duch-duch. Přes cestu přeběhne stádo jelenů. Podle počtu zvěře tu myslivci nebyli fakt dlouho. Nebo ta vybělená páteř pod smrkem patří hajnýmu. Navzdory chmurnému začátku to byl jeden z nejlepších jarních výletů ever. I když jisté pochybnosti zůstaly. Třeba, že tomu padesátikilovýmu muflonovi nikdy nedojde početní převaha ani to, že bych do něj nešťouchla klackem, natož do něj střílela. A že mají od října celou zimu na plánování vzpoury. 

Nechají se i letos pokorně naložit do guláše, nebo přijde evoluční zlom? 

Osobně si myslím, že by pro nás všechny bylo daleko prospěšnější být v lese trochu ve střehu, než zevlovat na pěšině se sklenkou frankovky.

Army shop: Testováno na lidech (a mrtvolách)

Pro Galahada

„Tak babičku bychom měli. A copak mi dáš k Velikonocům ty?“ zeptal se Žmur po telefonátu s moji mámou a utřel si do rukávu horskou bystřinu slin pramenící z představy slíbeného čokoberánka a snůšky kindrvejcí.

„Já? Myslela jsem, že budou Velikonoce a ne Vánoce ani narozeniny“, procedila matka-židák. „Dostaneš ode mě den dovolené, co si beru na tvoje prázdniny. A můžu ti k tomu vzít z práce propisku.“

„Dovolená je tvůj vlastní dárek“, ohodnotil Žmur drahocennost času, co můžu strávit v jeho zářivé přítomnosti. „Slíbilas mi, že si můžu něco malýho vybrat už za minulou logopedii.“ Nechtěla bych být u toho, až mi Žmur jednou začne skládat účty za dalších dvacet let.

Tak jsme vyrazili obhlídnout velikonoční nadílku do Žmurova vysněnýho kšeftu. Army shopu.

Zvenčí to vypadalo celkem nevinně, ale hned jak se zabouchly těžké dveře do potemnělého suterénu, začala na nás chlístat dusivá atmosféra plesnivých celt a maskáčových kabošů, ze kterých byste mohli vyvařením těžit krystaly čistého kortizolu. Divím se, že se místo zazvonění příchozího zvonečku na dveřích, neozvala spíš střelba z kulometu. S každým nádechem v té nikdy nevětrané místnosti se mi vědomí zamlžuje o něco víc, jako když zhluboka dýcháte do plynové masky.

Děti se s  vděčností rozeběhnou po prostoru jako malí Albánci po stanu KFOR. Zatím to vypadá, že neodejdeme minimálně bez frčky, co budu muset našívat Čičman na šaty, a plastového orla v životní velikosti, kterého si přeje instalovat na záhlaví postele. „Ten je tak roztomilej“, rozplývá se Čičman. „Budu se jmenovat Přemek a bude se mnou spinkat.“ Taky vám připadá výhledově nebezpečný, že Čičman pojmenovává všechny obskurní předměty po chlapečcích ze školky a tahá si je do postele?

Když dojdeme do velitelského stanu s majorem prodeje rozcapeným na rybářské židličce, už mám mozek zastřený natolik, že vážně uvažuji o koupi šátku v odstínu pouštní bouře. Zdalipak je děravý od kulky, nebo molů? Něco mě nutí mnout ho mezi prsty, přivonět si a inhalovat zemitou vůni plesnivého testosteronu.

Prodavač nás strnule sleduje a nevydá slova. Asi prochází stejným pocitem bezbrannosti, jako když vám v ospalém odpoledni na vojenské základně nepřítel hodí LSD do várnice s čajem a hodinu poté čelíte invazi mravenečníků, co zabodávají svý nenasytný choboty do krabic s výstrojí a vysávají z nich vzduch na způsob vakuové pumpy.

„Pře…přejete si něco?“ ozve se po dlouhých minutách mrazivého ticha od velícího pultu.

Zasněně pustím šátek. „Ne, my se tady jen tak díváme“. „My si tady jen tak čucháme“, upřesní to obratem na vysvětlenou Čičman, co musí všechno dělat a říkat po mně.

Mezitím se vynořil Žmur jako krysa zpod regálu označeného štítkem VIETNAM. V ruce drží brýle, co někdo musel chladnokrevně servat z ksichtu zastřelenýho Nicka Slaughtera a polní láhev. Asi vás už stejně jako prodavače nepřekvapí, že brýle lhostejně odložím na pult, ale dychtivě přisaju svůj mravenečnickej čmuchák k flašce.

Moje přemáhané receptory zasáhne taková dávka plísně a vyčichlého yperitu, že se málem sesunu na rybářskou židličku majora. „Mám vám k brýlím přibalit i toho orla?“ slyším odněkud zdálky. 

Díkybohu zvládnu zavrtět hlavou. Pak už si to pamatuju jen v mlze. Někdo mě  vystrčil na čerstvý vzduch o tři stovky lehčí a v noci na dnešek se mi zdálo o přežití v džungli. Předpokládám, že jde o začátek posttraumatického válečného šoku. Máte někdo kontakty na schůzky anonymních válečných veteránů? Nechci být za čmuchala, ale možná bych se zastavila...

Pro Přemka se zastavíme příště

Samsung: Revenant

Díky, že mě nekontrolujete, jak si vedu se svým telefonem.

Člověk všude čte, jak se dneska spotřební zboží a vztahy neopravují, ale rovnou hází do konťáku, tak bych vás jen chtěla ujistit, že i v této zlé době se najdou starosvětské servisy mobilních zařízení, kde vám udělají z mobilu radši sešívanýho Frankensteina, než aby přiznali porážku a nechali vás za stejný prachy vybrat o generaci pokročilejší model, což byl přesně můj plán.

Ale to ne. Můj zjizvenej Samsung je zpátky ve hře s vyměněnou základní deskou. Vsadím se, že cena opravy a lidské práce je mnohonásobně vyšší, než záchrana jeho života, ale určitě to stálo někomu za představu výrazu mého obličeje, až se mi vrátí zpět přesně tři měsíce před koncem záruční doby.

Mám ho zpátky a nebudeme si tady hrát na světlou stranu Síly, spolu s ním mám Facebook, Messanger, mobilní internet a zaplevelenou plochu appkama jako je Atomic Fighter Bomber, Dětská kardiochirurgie a Péče o miminko, co tam naše děcka nastahují  svou pouhou přítomností v okruhu 10 metrů od přístroje, asi na to mají speciální Bluetooth. Viklavej Pižmur spíš aktuálně Notooth. Jen začínám nabývat podezření, že jsme se Samsungem navždy spojeni nějakým neviditelným poutem. Kletbou.

V pátek mě volá Houbič s informací, že jede okolo Korporátu, a jak jsem na tom při té příležitosti s obědem. Zadívala jsem se na prázdnou krabičku od jídla, ve které se ve větru z klimošky převalovaly jen chomáčky plísně s ponurým hvízdáním harmoniky jako v Tenkrát na západě a bez váhání odpověděla, že jsem za pět minut dole. Z toho bylo samozřejmě deset, protože jsem šla ještě na záchod, ale Houbič za patnáct, takže jsme se potkali u recepci úplně stejně nepřesní, vyčůraní a hladoví.

Obědy s Houbičem jsou něco jako jako volný vstup na labutě. Super jízda, ale od půlky už tak trochu cítíte, že byste se měli vrátit zpátky na zem dřív, než se vám začne navalovat z cukrový vaty a šesti zmeškaných hovorů od šéfa. Po jahodách se šlehačkou v cukrárně dokonce už v úplně jiné městské části, než je Korporát, si odpřísáhneme, že pak už fakt jdeme. A já vytáhnu mobil, abych Houbiče přesvědčila o těch šesti zmeškaných hovorech od šéfa. Ale mobil tam není, i když vysypu celou kabelku včetně kaštanů, rozsypaného čaje a děravého krému na ruce. Znechucená obsluha neví, z čeho se při placení pohoršit víc.

„Určitě ho máš na stole“, sází se Houbič, „vyzvání“. Jenže po návratu zjistím, že na stole kromě těch chomáčků plísně v plastový krabičce není vůbec nic. Sednu si a chladnokrevně přemýšlím. Má vůbec cenu obcházet celou trasu Korporát – hospoda – drogerie – cukrárna a zpátky, nebo si rovnou přečíst směrnici na intranetu o ztracených a ukradených telefonech? Radost ze ztráty Samsungu mi hyzdí  otevřený vřed skutečnosti, že budu muset doplatit jeho přemrštěnou zbytkovou cenu. Cenu, za kterou byste si mnohem raději koupili řadový domek s předzahrádkou v Ugandě, nebo zavšivenýho orangutana i s větrovkou a skútrem z dražby zkrachovalýho cirkusu. Na to držgrešle jako já slyší.

S velkou nelibostí tedy začínám vyťukávat první písmenka do intranetového formuláře a chci to celé obalit do zvlášť bulvární historky o loupežném přepadení gangu z přilehlého domova důchodců, aby jediné oko ve skladu mobilů nezůstalo suché. V druhém okně prohlížeče sjíždím nabídku nablýskaných nových telefonů, abych dosáhla úplného rozštěpení osobnosti, když Jarmila rozrazí dveře prsama a hodí mi na stůl mobil. „Hele co jsem našla na záchodě. Vzala jsem ti hovor od nějakýho Houbiče a prý je to tvoje, no není to skvělý?!“

„Fantastický! Máš u mě kilo čokolády.“

„Strašně mě to potěšilo. Neudělala jsem dobrej skutek snad několik let!“

Takže když se mě M. zeptal, jestli jsem si ze své roztržitosti a bordelářství vzala aspoň nějaké ponaučení, beru si z toho fakt, že je někdy potřeba zariskovat a nechat sem tam někde válet mobil, nebo peněženku. Aby měli lidi v dnešním světě vůbec nějakou příležitost ty dobrý skutky dělat.

Rezervace pro Tunga

Dnes se můžete těšit zprávy z domova. Nebojte, naštěstí se zatím i přes jarní počasí neprotrhla hráz Jarmilčina výstřihu, tudíž jsem nebyla oslepena osvobozenýma skandujícíma plandákama, ani vystřeleným knoflíčkem od halenky. Zůstávám doma v pyžamu díky Žmurovi, který táno chrchlal tak usilovně, že byste mu dali pětikačku na očkování proti tuberkulóze. Zvláštní, že od omluvného telefonátu do školy skoro nezakašlal. Lurdský zázrak? No, Pižmič stále trvá na stanovisku, že to vůbec nesouvisí s jeho podnikáním, tak si na to udělejte názor sami: 

„Ahoj, tak co se přes den stalo dobrýho?“ selektivně se včera odpoledne zajímám před školou. Všimněte si, že se už nějakou dobu radši neptám, co se stalo zlýho (a stejně se to dozvím vždycky jako první) 

„Dneska jsme s Vinckem založili firmu“ odpoví Žmur bez emocí a zatváří se, jak když si Kellner znuděně koupí další podílové fondy. Zaloví v kapse a vytáhne nablýskanou novou desetikačku. 

„Zisk za první odpoledne od založení“. Žmur už dál tu předstíranou skromnost nevydrží a nadme se svou neskrývanou posedlostí po mamonu. 

„Týjo“, uznale pokývu. „Co teda vlastně prodáváte? A jak se ta firma jmenuje?“ 

„Jmenuje se Nejlepší vlaštovka a prodáváme – no, nejlepší vlaštovky. Jedna stojí korunu. Jako teď v akci, chápeš. Pak bude daleko dražší. Ty si můžeš koupit rovnou tu drahou, když na to máš“, dostávám nabídku, co si na nic nehraje. 

„Žmure, myslíš ty tvý těžkopádný zohýbaný papíry, co nelítají? Tak to je ale mega úspěch, že jste to prodali deseti dětem. Kdo u vás má na starosti reklamní kampaň?“ 

„Proč deseti dětem? Prodali jsme to jako jednu mezinárodní rezervaci. Tung si objednal deset vlaštovek s čínskou vlajkou. S termínem dodání do pondělí.“ 

„Myslel jsem, že Číňanům stačí od všeho jen jedna fotka a šířka–výška- hloubka, to mě teda překvapuje, že jich potřebuje hned deset“, diví se M. „Možná na tom Tung bude po škole posílat nějaký komunistický rozvratný letáky.“ 

„Počkejte oba. Žmure, a není to podvod? Co když to bude reklamovat? Co třeba něco férovýho – upéct domácí koláč, nebo spolužákům nabídnout zdravou ovocnou šťávu za dobrovolný příspěvek? 

„Nuda!“ přerušili mě oba. „To už je lepší koupit za levno Coca-Colu a prodávat ji po kelímkách za dvacku.“ dodá M. v náhlé inspiraci. 

„No, když jsem byla malá já, vyráběla a prodávala jsem falešný losy“, zasnila jsem se. „Ale jen v naší rodině!“ 

„O to je to horší, loterijní podvod na vlastní babičku!“ 

„Mně se stejně nechce tahat do školy s kanystrem koly“ mávne rukou Žmur. „Zlatý vlaštovky. A zatím to vydělává dobře“. 

Tady někde bych si skoro mohla oddychnout, kdyby k tomu M. nutkavě nedodal: „A skořápky hrát umíš? Ty se ti vejdou do aktovky líp než vlaštovky!“

Nokia: Cesta do pravěku

Před týdnem jsem ve stejnej den ztratila klíče a podělal se mi mobil. Nechci, aby to vyznělo, že jsem negativistka, ale ten den měla zrovna přijet Gábina a čekat nic netušící návštěvu bez klíčů a bez telefonu je v dnešní době bráno jako poděl na hosta s jasným záměrem nechat ho bloudit po nebezpečné metropoli napospas výprodejům spodního prádla, prodejcům Strážné věže a naháněčům do bordelu. Aby toho nebylo málo, tak se Gábině po náročném vlámání do našeho příbytku ztratil pes (v Karviné), takže jde zřejmě o prokletí překračující hranice středočeského kraje. 

Klíče se našly (v kapse Žmurovy bundy), pes se našel (v Polsku), jen můj podělanej mobïl zatrvrzele trval na své vadě a odjel na měsíc do křemíkových lázní v autorizovaném servisu. Nafasovala jsem od M. starou Nokii, na kterou si chodí hrát hada půlka oddělení Korporátu a vážně uvažuju o jeho zpoplatnění, zvlášť pro kolegy, co si na něm po mnoha letech abstinence obnovili závislost. 

Pokud se ukáže, že lze jeho používání monetizovat, zdaleka to vynahradí úvodní hodiny utrpení, kdy jsem ho při psaní SMS ze zvyku naklopila naširoko, nebo se chtěla podívat na mail. A víte co? Po pár dnech si začínám, zatím potichu a nesměle, přát, aby se můj nevděčnej Samsung dostal v servisu pod ruku psychopata, co mlátí ženu, když není teplá večeře, do práce chodí imrvére se zbytkáčem a má amputovanou ruku od nehody na hárleji, takže mému přepíčeně choulostivému Samsungovi při pokusu o opravu nevratně zryje sklíčko pirátským hákem, co má přidělanej místo protetický ruky. Nebo že s ním bude tentýž opravář mobilních zařízení na toaletách masturbovat nad fotogalerií, kterou jsem si před jeho neohlášenou klinickou smrtí samozřejmě nestihla vymazat a sklouzne mu z toho lepkavýho pirátskýho háku rovnou do hajzlu. 

S Nokií si od svého věku na občance odečtete patnáct let. Nikdy vás vyčítavě neupomene na narozeniny člověka, o jehož existenci nejste zdaleka přesvědčeni a nevysírá dalšími otravnými statusy z Facebooku. Jestli vám někdo něco chce, tak si pěkně zavolá, nebo pošle esemesku, žádný podvádění přes Whatsapp. Fotky jsou takový, jako je svět okolo vás. Skoro. Jestli máte vyblitou pleť a náběh na kruhy pod očima, tak je budete na fotce z Nokie vypadat jako namodralý delfín s rozpitými kaňkami místo očí. Cuká vám ruka pod dychtivou touhou vědění, co se stalo za posledních deset minut na lidovkách, nebo kdy jede tramvaj? Po pár trýznivých pokusech dobýt zkrachovalý WAP portál zůstanete stát na zastávce a v lepším případě se dozvíte novinky posloucháním cizích rozhovorů. V horším případě stojíte na zastávce jak svatej za dědinou a díváte se spolu se svým hloupým telefonem na to, jak všichni zírají do svých chytrých telefonů. Vy se do svého dívat nemusíte, protože esemesku vám dneska už nikdo kromě přání k svátku od babičky nenapíše a prohlížet zrnité fotky omrzí, stejně jako poslouchat dvanáct vyzváněcích tónů pořád dokola. 

Ale aspoň vás hřeje baterka v kapse, kterou jste nabíjeli naposled před týdnem. Stejně jako fakt, že si vaše děti se špatně skrývaným pohrdáním přestaly půjčovat telefon na hraní her. Venku začíná jaro, ze kterýho máte mnohem víc než fotku na Instáči. V záplavě endorfinů jsem se rozhodla eliminovat další elektronická zařízení, ale v rozletu mi brání nedostatek materiálu. Televizi nemáme a „notebook už starej a hnusnej máš“ kroutí zamítavě hlavou M. Tak si zatím teda jen plánuju, co všechno už rozhodně nebudu dělat s nafučeným Samsungem, až se mi vrátí popraskaný a navlhlý z opravy. Co se týká pokroku, oproti Nokii bych ráda využívala jen jinou vyzváněčku. Zkontrolujete mě za měsíc, žejo?

Sejdeme se na hřbitově! (bláznů)

Odjakživa jsem měla ráda hřbitovy. Máma dodnes vzpomíná, jak jsem za ní chodila ještě jako oplácané batole a sice netloukla hlavou o dlaždice ve snaze vynutit si návštěvu hřiště jako to dělala Čičman, ale s mrazivou trpělivostí trvala na tom, že spolu půjdeme „na hloby“. Jestli převtělování opravdu funguje, nepřekvapilo by mě, kdyby se v mé karmické linii vyskytovali vykradači hrobů, nebo upíři. 

Úplně nejlepší bylo, pokud se mi podařilo mámu zdržet na hřbitově do tmy, když se všude okolo rozsvítily svíčky jako ve vlastním městě ve městě. Se stejným dychtiivým nadšením jsem v noci na hroby tahala v šestnácti i svýho tehdejšího kluka Máru. Dodnes mám podezření, že do toho šel jen pod představou obskurního sexu. Na ten stejně nedošlo díky společnému masívnímu zvracení po domácím odvaru z makovic (zrovna jsme oba procházeli psychotropním hledáním své vlastní identity). Odnesla jsem z toho hned několik užitečných zkušeností: třeba že pro mě není dobré opium, ani sex na hřbitově a už vůbec ne sex s Márou, čímž se náš křehký čtrnáctidenní vztah utrpěl poslední ránu do zátylku a jeho fotku jsem rituálně spálila nad záchodem zapalovačem, co jsem švihla tátovi.

Naštěstí to nepoznamenalo můj kladný vztah ke hřbitovům. Dodnes mám ráda ten náš na Maloměstě. Hrob se sochou Ikara, pod kterým leží pilot havarovaného letadla i zadní neudržovanou plochu přecházející do lesa, kde jsou orezlé kříže vojáků z první světové. „Mrtví ti neublíží, dávej si pozor na živý“, říkala vždycky babička, když na vojácích sbírala netknutou úrodu křemenáčů a polohříbků (a možná přitom myslela na všechny rituálně spálené podobenky mých chlapců).

Takže když jsme s Marťou a psem plánovaly náš další výlet do starých Bohnic, na tenhle krchov jsem se těšila jako hipster na novou kavárnu. A nezklamal mě!

Vypadá to, že základem pro návštěvu jsou zimní měsíce, protože po pár reportážích Blesku s perexem „Šok! Nejtajemnější místo ve střední Evropě objeveno!“ tady i v přízemním mrazíku najdete překvapivě dost nažhavených ghost busters. U brány míjíme pár z nich. Všichni se spokojeně usmívají, bledá jako zakopaní místňáci je jen jediná slečna z hloučku. 

Po průchodu se s Marťou navzájem čeknem. Obě se cítíme úplně stejně jako pár metrů před branou. Jediné známky paranormální aktivity vykazuje fena Kyra. Neposlouchá a obíhá hřbitov ve zmenšujících se kruzích. „Kostičky fuj!“ zařve na ní Marťa, když se staví do pozice hraboše nad jedním z kopečků. Sice je nám fajn, ale zase ne tak moc dobře, abychom Kyře tahaly z huby kusy umrlců a nenápadně je po ní zastrkovaly zpátky do hlíny. Hrabat je tady rozhodně co: ve třech vrstvách více než 4.000 těl pohřbených od založení ústavního hřbitova v roce 1909 až do jeho uzavření v padesátých letech. Viděli jste Shutter Island? Na tenhle film jsem si tady vzpomněla hned několikrát. Břečťan, kam se podíváš. Je zvláštní, že mimo hřbitovní zdi po něm není ani větvička.

Kyra jde radši na špagát a my míříme k polorozpadlé budově márnice. Pořád se bojím víc toho, že mi přistane rozpadající se krov na hlavě, než temných sil, ale už se přistihnu minimálně u toho, že se něčeho obávám. Nebo? 

Jihozápadní roh, nejobávanější místo celého hřbitova. Tam, kam se kněží obraceli zády, jsou hroby údajných sebe/vrahů. Kyra se rozhodne vyrobit z nás siamská dvojčata a nerozlučně nás omotává vodítkem k sobě za srdceryvného kňučení. Pokud chcete někoho nenápadně sbalit, tak si sem rozhodně vezměte psa. Jen bacha na norníky. My se radši rozmotáme, kdyby bylo potřeba rychle odsud vysmahnout. Spontánně zrychlíme krok k mohyle. 

"Tak co?" ptá se Marťa. Já cítím tlak od levého ramena dolů k srdci, jí něco potutelně píchá ze zad do žeber. Na hlavní cestě je nám fajn, ale ke zpěvu a tanci to teda úplně není. Tak si masochisticky dáme ještě několik koleček. A buď jsme sugestibilní labilky, nebo na tom rohu a jediném zbylém náhrobku se jménem Maria Tuma prostě je něco divnýho. Kyra si myslí to druhý. A mě se zase podruhé vybaví Shutter Island.

Když sedíme v suchu a teple v hospodě naproti léčebně a dáváme si zaslouženou Plzeň a smažák, zaslechneme od vedlejšího stolu nepěkné věci o „starý Tůmový“. Pak se na nás osočí zachmuřelej chlápek od stolu, že ho ten nás pes určitě pokouše (u toho byste se nejvíc bavili, kdybyste Kyru znali – to už vás víc pokouše zlatá rybka v při čištění akvária). Takže jestli skrz toho kousavýho čokla nechceme vypadnout. Děkujeme, nechceme. To si vzpomenu na Shutter Island potřetí. Někde si nemůžete být stoprocentně jistí, na který straně vlastně jste. Třeba právě v Bohnicích.

Opuštěná místa: Hřbitov bláznů