Jiskřím!

Nic pro citlivky

Už mockrát jsme šli s Žmurem a Čičman okolo, ale vždycky měli zavřeno. Což jsme pokaždé okomentovali jako velkou smůlu, protože se Žmurem máme spadeno na divný krámy jako Nanoantik, karetní věštírnu, nebo army shop prosycený smrtícím pachem zapařených kanad a sarinu.

Obchod JuWital se v designu inspiroval komunistickou drogérkou, devadesátkovou cestovkou do Chorvatska a kanclem začínajícího pojišťovacího poradce. Není to žádné navoněné pozlátko s křesílky finského návrháře s polstrováním z tuleních kožek, kdepak. Prodavačka, paní Juwimová, nosí macho sako vytuněné ramennimi vycpávkami, a krátce po příchodu si samovolně zakasáte svetr do kalhot.

No dobře, příběh značky JE trochu zneklidňující. Všechny nabízené potravinové doplňky prý vychází z padesátiletého klinického výzkumu nemocnice Motol. Jedna bioaktivní směs poslouží jako hnojivo pro vaše pokojové rostliny, zpestří barvy okrasného ptactva, zahustí srst vašeho psa a (pokud jste si už v duchu prošli všechny živé organismy u vás doma), tak samozřejmě zahrnuje i humanoidní řadu pro vaše tělesné blaho.

Já jenom nevím, jestli tomu Motol úplně pomáhá. Nemůžu mluvit za vaše představy, ale mě se ve spojitosti s tímhle špitálem vybaví flekatý pyžamo a sestry, co vás v čekárně nemilosrdně dořvou jen za to, že vám kvíkají gumový podrážky o lino. A když konečně najdete záchod, temný jak výtahová kabina v Mlčení jehňátek, tak se stejně nevyčůráte. Protože přemýšlíte, jestli ty šouravý kroky, co se teď zastavily právě u vašich dveří, patří Zubatý s kosou, nebo nemocničnímu klaunovi s rozmazaným mejkapem.

Pardon, kde jsme to skončili? Klidně mě příště přerušte, ať ty články nejsou tak proklatě dlouhý.

Takže paní Juwimová si povytáhla ty polštáře na ramenou, aby na nás vytvořila dojem přirozené autority a ambasadorky zdraví, což se povedlo na dealerskou jedničku s hvězdičkou. Prodej byl zakončen předáním vitamínu C a šumivého nápoje Jiskra. Zaujal mě na první pohled ve speciální vitrínce, vyhrazené zřejmě návykovým povzbuzujícím látkám. Což soudím podle toho, že tam byl vystaven hned vedle preparátu Taxis pro dostihové koně.

„Tenhle nápoj vás postaví do latě za tři minuty“, prohlásila paní Juwimová. „Osvědčil se mi při viróze, kocovině i hlídání vnoučat“. Kdybych byla na jejím místě, vysypala bych z rukávu taky smyšlenou historku o tom, že ho používají lékaři v Motole, když u pacienta selžou standardní postupy resuscitace, ale je fakt, že jsem si ho koupila i bez toho. Stačilo zmínit, že je to vhodný preparát na udržení v bdělém stavu v přítomnosti dětí.

O moje poprvé s Jiskrou mě připravil eM. Vzal si balíček šuměnek Jiskra do práce po večírku s kolegy, ale nepročetl si důsledně návod k použití. Směs zalil vroucí vodou, čímž došlo k bouřlivé chemické reakci, která měla za následek úklid celé kuchyňské linky a eM si dožraně švihal do jídelny pro Red Bull.

Druhá Jiskra byla moje dnešní ranní. Zalila jsem šuměnku vodou a mnula si ruce nedočkavostí nad avízovanou mentolovou příchutí. To bude ráno svěží jako bríza v alpském údolí. To se to bude psát článek pro klienta!

První lok byl předzvěst velkého zklamání. Mentol se nekoná. Chutná to slaně a organicky. Someliér by to poválel na jazyku a zmínil by, že cítí zemité tóny spermatu, vodu z dva měsíce nečištěného akvária a květinové dozvuky vodního kamene.

Ta chuť vás totiž konfrontuje s podezřením, jestli pijete z umyté skleničky, a jestli jste si omylem nekoupili ten přípravek pro dostihové koně vyrobený z býčích koulí. Popravdě nedovedu si představit, jak může Jiskra pomoct v kocovině – možná nitrožilně, protože běžným ústním podáním zapříčiní masívní zvracení.

Byla to zkušenost pro železné muže a ocelové ženy, ale: článek pro klienta je hotový. Prádlo vyprané a pověšené. A ještě zbyl čas na čtení pro vás. V Motole prostě vědí, jak na to!

Hračky za padesát

Rebecca a Yasmine, realistické panny z privátu Naughty Harbor. Silikonová dvojka holek pro každou špatnost, o které se teď píše úplně všude. Někdy mě trochu děsí, že je absence mozku přímým motivem, aby se o vás psalo úplně všude, ačkoliv Rebecca a Yasmine na rozdíl od českých celebrit aspoň nemají potřebu dávat rozhovory.

Jsou diskrétní. Hebké a měkké a nemají pomerančovou kůži, i když jejich obejmutí může evokovat lehce mrtvolný zážitek. Možná se před použitím nahřejí. V Japonsku prý mohou dosáhnout na status přítelkyně. Žádné fláky silikonu na jedno použití v hodinovém hotelu a laciný prádlo z umělý krajky. Vozí se v autech, dostávají od svého majitele pozvánky na večeře a luxusní dárky.

Trochu mi to připomíná daleko méně sexuální, ale podobně umělý zážitek, když jsem se před skoro osmi lety probíjela oddělením kojeneckého prádla v Tescu v období povánočních výprodejů. Byla tam sada triček za 99,- a proti sobě jen my dvě a dva kočárky. Zuřivě prohledáváme novorozenecké velikosti balení na stejném věšáku za Žmurova vytrvalého řevu na jeden nádech. Vyhrála, hází balení do kočáru. To je pech, levný trička a ještě hodný mimino, běží mi hlavou takový ty podvědomý zoufalý myšlenky šestinedělky. Pak se do jejího kočárku podívám pořádně a setkám s tím zvláštním skelným pohledem vycpaný lišky, který byl i u Rebeky dobrovolnými testery popsán jako výrazně znepokojivý. Tohle totiž nebylo mimino, ale reborn doll. Roztomilé silikonové mimino, dodáváno zásadně bez kojenecké koliky a rostoucích zubů. Rostoucího čehokoliv.

Ale když se vrátíme k tomu sexu, měla bych jeden podnikatelský záměr. Pamatujete na našeho psa, co se až do svých patnáctin a ještě v předvečer mrtvice honil za fenama? Pokud se narodíte jako sexuální loudil, co si vrzne jednou za šest měsíců, když sousedi špatně dovřou branku od zahrady s hárající pudlicí a zbytek roku stalkujete feny, na který nemáte (a ony vám to dávají patřičně najevo), pořídíte si sexuální hračku. Jasně, stydíte se za ní, ale to časem přejde. Za pár týdnů o ní vědí úplně všichni ve společné domácnosti, a stejně vám koupí další pytel granulí a vezmou vás na procházku, nebo k veterináři na odčervení. Co už s váma, žejo?

Ta Britova vypadala asi nějak takhle. Omlouvám se, je to samozřejmě vykradená fotka z úžasné fotografické edice Much Loved  Marka Nixona. Ale vnitřně cítím, že Mark by mi odpustil, i když jeho práci spojuji s masturbací kulhavého nadrženého labradora. S tím, že mi odpustíte vy, počítám popravdě řečeno napevno, protože byste sami sotva schovávali bachratého plyšového medvídka s nechutnou náplní z vatelínu a zaschlého psího spermatu, jen proto, abyste ho mohli fotit a vystavovat na svém osobním blogu. Doufám, že jsem se ve vás moc nezmýlila.

No, a protože mají psi v současné (ještě jednou promiňte, ale použiju opět vykradený a navíc dost vulgární výraz) přepíčené době zdravotní pojištění, psychology, masážní salóny, kadeřnické salóny a nesmíme zapomenout ani na módní salóny, měla bych s tou velkou krabicí uválených plyšových hraček po dětech jisté nekalé úmysly. Tak se kdyžtak stavte, jestli máte jezevčíka v tenzi. Je to diskrétní a bez rizika.

Páni prstenů

Nebo spíš: Prsteny? Páni.

Ne, fakt vám nehodlám psát dalších pár měsíců o svatbě, slibuju. Ale tohle téma prostě nemůžu jen tak minout. Pochopitelně za míru mého zaujetí může i fakt, že jsme se vyhnuli většině svatebních obyčejů, které jsou daleko bizarnější, ale vysvětlete mi teď prosím vás někdo, jak to chodí s těmi prsteny.

Protože já si myslím, že za tím je nějakej špinavej trik. Něco jako hrnce od Zepteru a flísový deky za šedesát litrů na předváděčkách pro seniory.

Takže za á: Proč jsou snubní prsteny dvakrát, třikrát dražší, než normální prsteny, jenom proto, že jsou na svatbu, kde se předpokládá, že nebudete škudlit? Neměla by tam být spíš nějaká objemová sleva?

Za bé: Proč jsou vlastně snubní prsteny stejné? Není to úchylný, jako když chodí páry ve stejný teplákovce? Nebo jako unisex džíny, ve kterých jsou všechny holky tlustý a mají krátký nohy a kluci jsou v nich uskřinutý v pase?

Za cé: Děsivé píárko obchodů s prsteny (true story z online zlatnictví): „Za snubní prsteny sice zaplatíte částku v desetitisících až statisících korun, ale tato investice se vám bohatě vrátí. Dámy, nestojí snad za tu cenu zklamaný pohled atraktivní blondýnky na baru, který utkví na prsteníčku vašeho manžela a v jedné vteřině ji ujistí, že je zadaný?“ Dámy, tohle fakt chceme? Co třeba rovnou nápis „ŽENATÝ“ červenou lihovkou na čelo před každým srazem v putyce? Nákladově to vychází tak na tři koruny za měsíc. U dostatečně poddajných manželů, nebo naopak rebelů, co si manželský cejch vydrhnou za pomoci prvního panáka vodky, se nabízí tetování.

Za dé: Ztratíš ho. No, nechci manipulovat. Třeba ne vy, ale já jo. Neptejte se jak, prostě se to stane, stejně jako úplně se všemi šperky bez výjimky, které jsem kdy měla. A potom jste za chladnokrevnou bestii, morálního ztroskotance a toho, kdo symbolicky zradil a rozbil posvátný kroužek manželství. Takže proto ho radši

Za é: Nenosíš. Tak jasně, není nad drahý šperky, co se válí ve futrálu v komodě, než se ztratí při stěhování (přeskoč zpět na bod dé), nebo je jednou střelí vaši vnoučci v zastavárně, aby si za lehce vydělaných pár stovek mohli koupit gram hulení. A ještě musíte zodpovídat indiskrétní otázky: Vy se hádáte, že ho nenosíš?

Za ef: Nelíbí se ti. Pokud se partnerem neshodnete ani na společném nákupu šusťákových souprav, pravděpodobně to bude první zbytečná hádka ještě před svatbou. Končívá to zklamaným kompromisem na obou stranách a nákupem snubáků, které jsou označené jako hnusné oběma partnery, což je aspoň spravedlivé. Nevyhnutelně to vyústí do bodu dé nebo é.

Hmm, to by nás zajímalo, jak to teda má ta Psice?

Psice s M. za vás vyzkoušeli většinu zmíněných bodů. Prohlédli si všechny snubáky na celým internetu. Kdyby existoval keňský online bazar nabízející kromě zbraní a střepů na obřízku i prsteny ze sjetých pneumatik, věděli by o něm. Viděli prsteny ze zlata, wolframu, ebenu, edici Star Wars, prsteny s otvírákem na pivo z metalshopu a smartrings. Hodně se podivili nad cenou a krvavě se dohádali nad výběrem. Ale za prachy si příběh stejně nekoupíš. A přesně ten by ty pravé měly mít, ne?

Takže když se nás oddávající zeptala, jestli si chceme vyměnit prsteny, odpověděli jsme popravdě, že ano, ale ne teď. Možná se kolem nich právě teď rodí příběh.

No, a třeba taky ne. Jen jeden prsten vládne všem. Ne dva. Tak to říkal už starej Tolkien.

Svatba v utajení: Hlavně to nikomu neříkej

Už jsem vám říkala, že jsme s M. trochu opoždění, že jo? O svatbě jsme přemýšleli poslední rok. Po dvou (úžasných) dětech a třinácti (úžasných) letech. Díkybohu to není naopak. Možná vám to přijde  podobný rozmar, jako když se nechá nebožtík po pár letech v masovém hrobu exhumovat, aby si vybral sako, futrál a písničku na pohřeb (Ne, nemyslím si, že dlouhodobé partnerství je masový hrob, opravdu! Jen mi dneska nějak nejdou přirovnání...), ale zkrátka nám k těm třinácti rokům spolu ještě něco chybělo.

A nebyl to jen „ten papír“. Zároveň jsme ale bezpečně věděli, že nám nechybí tradiční svatba zahrnující šaty ve tvaru šlehačkového dortu, wannabe aristokratický obřad na zámku, polívku s játrovými knedlíčky, pěstní souboj svědků, tanec na „jede, jede mašinka“ a neplánované otěhotnění družičky. Nic proti játrovým knedlíčkům. Odpověď, že jsem na něco moc stará, si šetřím fakt jen na zvláštní příležitosti – a s velkou úlevou mezi ně můžu tradiční českou veselku zahrnout.

Svítat nám začalo až pár týdnů po nákupu letenek do Portugalska s půlkou brněnské party. Portugalsko je naše oblíbená země a svědkové už letenky mají. Měli jsme přesně půl rok na vyřízení dokumentů okolo. S malíčkem v nose!

Ehm, s malíčkem v nose jsme tedy bezstarostně považovali naši portugalskou svatbu víceméně za vyřízenou ještě tak měsíc, dokud jsme nezačali nesměle oťukávat administrativní rámec celé operace Overlord.

Začněme tím, že na portugalských úřadech nikdo nemluví anglicky. Myslím, že seňora conservadora posílala naše e-maily přeložené do portugalštiny přes Google Translate jako řetězovky pro pobavení celého městského úřadu Peniché.

A pak to teprve začalo lítat. Nové rodné listy. Nové rodné listy v portugalštině. Povolení o právní způsobilosti k sňatku. Povolení o právní způsobilosti k sňatku v portugalštině. Všechno s apostilou a navíc lov razítek probíhal přes léto, kdy najdete většinu tažných úředníků v teplých krajinách.

Samostatnou kapitolou byl výběr ikonické pláže přes Google Street View, pro kterou jsme museli získat souhlas Kapitanátu města Peniché (!).

Operace nadále probíhala v naprostém utajení, jak si aspoň myslel M., dokud jednoho dne neprozřel a nezjistil, že to vědí děti a většina mých kamarádek, kamarádek kamarádek a prodavačka v Žabce naproti našemu domu. Ke svědkům se to ale stejně přefiltrovat nestihlo, protože nám v pátek ve 4 ráno Václav pohrdlivě kopnul do sbalené tašky na letišti a zeptal se, co sebou pro-bo-ha táhneme sebou na těch pár dnů na pláži.

„Sako, šaty, lodičky, kompletní výbavu na piknik, kulmu a tak“, odpověděla jsem popravdě a všechny to hrozně pobavilo.

O čtyři hodiny a skoro tři tisíce kilometrů jsme jim benzínce za Lisabonem obsah naší macatý tašky zopakovali – tedy spolu s tou hlavní zprávou dne, že se dneska bereme.

"To si děláte prdel", řekl Brouk.

"To je tááák romantický", řekla Markéta.

"Skočím si ještě pro pivo", řekl Václav.

Potom jsme konečně stanuli portugalskému byrokratickému systému tváří v tvář. Personál celého městského úřadu v Peniché postával s našimi doklady znuděně u kopírek a tiskáren. Když jsme se úřednic zeptali na to, jak dlouho to bude ještě trvat, většinou utekly do vedlejší místnosti, kde si holky dodávaly odvahy promluvit s námi anglicky. Please wait, řekla vždycky ta nejodvážnější a s chichotem se rozprchly zpátky ke kopírkám. A hodiny běžely.

Brouk usnul opřený o ten basmek, co vydává lístky s pořadím. Markéta nám děkovala, že po této zkušenosti svatbu v zahraničí rozhodně zvažovat nebude. Václav chodil pro pivo.

Když dorazila tlumočnice, trochu se pohnuly ledy. „Bude s vámi pes?“ ptá se trochu nelogicky. Ano, Václav je v tuto chvíli už částečně zvíře, ale tohle si od ní nezaslouží. „Ta pláž, co jste vybrali – to je psí pláž. Lidi na ní chodí venčit psy. Všechny nás to tady hrozně pobavilo, ale pochopitelně se na ní můžete vzít“.

„Na někoho hází svatebčané rýži, na někoho….“ nedopověděl Brouk poté, co zaregistroval můj pohled.

Horší byl časový skluz. Na proměnu ze zpocené příšery s černými vaky pod očima do femme fatale svatebních katalogů mi zbyla půlhodina. To odpovídá běžnému rannímu rozpočtu na uvedení Psice do provozního stavu.

Mohla jsem mít daleko víc, protože úřednice na psí pláž dorazily se značným zpožděním. Nemusela jsem si do toho písku brát ani lodičky a ten výstřih na zádech se do ledových poryvů větru od Atlantiku taky moc nehodil. Až v okamžiku, kdy jsem tam stála a snažila se nepřepadnout z hrozně romantického skaliska mi došlo, že to je vlastně úplně jinak a zároveň přesně tak, jak to má být. Na správném místě, ve správný čas,  se správnýma lidma a hlavně s M.

Přes všechny klady tradiční české veselky a absenci játrových knedlíčků v polévce, bylo to boží!

Kontrola pláže před vyloděním:
Psí hovínka nastražená na svých místech

Kilometry pláže místo pronajatého salónku na oslavu.
To chceš!

Do it yourself: Muchárium

Věděli jste, že octomilky žijí i na pouštích, ve vysokých horách, tropických pralesech a v močálech? Ta poslední lokalita nejspíš vysvětluje kobercový nálet do našeho bytu.

Co jste ale určitě nevěděli, je fakt, že samečkové řádu Drosophila bifurca mají spermie dlouhé 5.8 centimentrů. Pro srovnání si představte, že se k vám z použitého kondomu snaží prokousat patnáctimetrové obludy. Nebo na vás zákeřně zaútočí z odpadkového koše, kam je někdo vyhodil ve zmuchlaným papírovým kapesníku.

Pro octomilky, co máme doma, je to asi sexy, protože nekontrolované rozmnožování je kromě nekonečného vysedávání a tlachání o velikosti spermií oblíbených samečků jejich jediná náplň dne.

Dobré ráno vám popřejí čtyři zrzky na míse mandarinek, a když se vrátíte z práce, tak je jich tam osm, z toho kromě jedné opelichané octomilfky a jednoho gaye všechny těhotné, nebo na mateřské.

To je pochopitelně vhozená rukavice pro M., který je neustále připraven zachovat náš byt bez zvířat, ať jde o štěňátka, nebo zatoulanou rybenku pod kobercem.

Nejdřív M. pochopitelně vyhlásil plošný zákaz konzumace ovoce. A vyrobil smrtonosnou past ze skleničky na bourbon, což považuji za obzvlášť prohnané a intrikánské. Do skleničky navrstvil strouhané jablko s cukrem, nahoře přebalil potravinovou fólií a s úsměvem sériového vraha do ní napíchal dírky.

Odpoledne se nedělo vůbec nic. Hrozba kurdějí kvůli zákazu zdrojů vitamínu C vypadala reálněji, než že by kvůli tomu měl trpět někdo jiný. Třeba octomilky.

Po první noci už ale M. mohl slavit první drobné úspěchy. Ve skleničce ležely dvě mušky nohama nahoru.

„Myslím si, že tam octomilky jen nanosily své mrtvé. Ale neříkej mu to, ať mu nekazíme radost.“ pošeptal mi Žmur.

Jak se ale ukázalo v následujících dnech, octomilky pojaly celý ten koncept úplně jinak.

Ze sklenice se strouhaným jablkem se stal jejich noční klub. Hampejz, kde se večer schází na neomezenou konzumaci cideru s lacinejma holkama, co jsou svolné k čemukoliv – jak dokládá zub na grafu jejich porodnosti, která dosáhla po instalaci nočního klubu (muchária, jak to odborně nazývá Žmur) historického maxima. Ráno se vyčerpané octomilky seberou a odtáhnou pracovat, zřejmě na projektu, jak se nabourat do lednice a večer se celý koloběh opakuje. K čemu je teda smrtonosná past, když ji můžete kdykoliv opustit a rádi se do ní vracíte znovu?

Takže sorry jako, M. Ale konečné řešení octomilné otázky je jenom jedno. Instalace chameleona.

Do-stíhy a sázky

Fakt ráda bych vám dneska napsala nějaký potěšující pozitivní článek. Vy byste si ho přečetli a řekli „ááách“, zamyšleně dopili šálek kávy a šli adoptovat seniora, nebo aspoň vytáhli koťátko z popelnice.

Ale to se nestane, protože Psice má tři dny před menstruací, zánět dutin a do toho všeho přestává podvacáté v řadě v kouřit. Já vím, že to není vhodné načasování pro klíčová životní rozhodnutí, na druhou stranu moje nikotinová závislost dávno nedosahuje dehtové belle époque v období před dětmi.

Teď je to spíš takovej shrbenej vypelichanej somrák, co vám vnucuje cígo k pivu po desátý večer, protože ví, že o denním kouření si může nechat jen zdát. Takže se ten večer fakt snaží – a ne vždy bez úspěchu, abych si aspoň jednou týdně večer vykouřila v nejlepším případě i ty všechny neexistující denní cíga. A k tomu se dost často zákeřně přišourá s nezvladatelnou chutí na cigaretu po sexu, nebo v těch chvílích, když na vás kašle celej svět. A je to.

„A kdo jsem já, abych nezvládla takovou neduživou závislost?“ ptám se včera M., během toho, co mu šacuju kapsy. „Vždyť to ani není pořádná závislost, jen takový zmrzačený virový kmen v očkovacím séru, nebo vykastrovanej pudlík… sakra do prčic, kam jsi přede mnou schoval tu krabku? Strašně mě bolí hlava, už dva dny jsem pořádně nespala, nedostala jsem tu zakázku, protože za nic nestojím, snědla jsem děckám jogurty na ráno a ještě jsem si vyprala papírovej kapesník s černým prádlem, béééé“ složím se v slzách na koberec. Pamatujete na to deja vu z minulého postu? M. mi na to odpověděl, že si v posledních dnech jasně vybavuje záblesky z  šestinedělí, ačkoliv už je považoval za navždy vytěsněné.

Takže na první pokus jsem vydržela místo standardních sedmi, celých o-sm dnů. Wow. Ale já souboj s večerním somrákem nevzdávám, to si zase nemyslete. Zdroje nikotinu jsou z blízkého okolí odstraněny a M. už je po včerejšku vycvičený jako elitní nájemný vrah. Nehne s ním lítost, ani výhružky. „Přinejhorším si zaleju uši voskem jako Odysseus“, slíbil mi. Doufejme, že to stejné je ochoten pro mě udělat i pan Trang z protější večerky.

Abyste si o mě nemysleli, že jsem úplný magor, plynule přejdeme k tomu, jaké další výzvy v naší rodině byly na pořadu minulého týdne, abyste měli srovnání. Sáhnu k vašemu oblíbenci Žmurovi, protože od něj většinou odcházím s pocitem, že jsem psychicky vlastně celkem v pořádku.

Žmur se tedy nepotýká se závislostmi, naopak si je pěstuje a hýčká. Chtěla bych se v příštím životě stát Žmurovou závislostí na lékořici! Žmur si ale s láskou pěstuje i další zneklidňující sklony, mezi které nově patří masochismus.

„Mami, že bys neskočila nahatá do kopřiv?“ zeptá se takhle Žmur na ranní nedělní procházce kolem zarostlého břehu Lužnice na výletu do Bechyně.

„Hmmm, dej mi chvilku, musím o tom popřemýšlet…“ (rybáři u řeky si zvědavě natočí skládací židličky směrem k nám)

 …už to mám! Promiň, ale určitě ne“. (sbor rybářů zklamaně zahučí).

„A ty táto?“ (rybáři si naštelují výhled zpátky na vodu). M. odpoví dostatečně jasně jen pohledem.

„Vsaďte se o pytlík lékorek, že já to dám!“ zařve Žmur a začne si rozvazovat tkaničky. Rádi souhlasíme, že si může nechat trenky.

„Ale to bude teda strašně bolet“ mne si Žmur ruce. Zimou nebo nedočkavostí?

„No to přímo ultimátně! Hele, klidně se můžeš obléknout a jdeme dál“, podávám mu tepláky. „Dám ti jablko za statečnou zkoušku chladem.“

„A ty lékorky?“

„Ti nedám, protože jsi tam nesko-“, nestihnu doříct a Žmur jen v trenkách a ponožkách s teplákama v ruce hodí šipku do vysokých a šťavnatě žahavých kopřiv. Rybáři si znovu otočí židličky.

Prý za to stály!

Seznamte se: Moje závislost na nikotinu,
zachycená v den osmý.

Déjà vu

Víte, jak se pozná podzim?

Teda vlastně nevím, jak u vás, ale u nás se pozná podle toho, že děcka přitáhnou nějakou fest nechutnou chorobu, kterou naše pediatrička mazlivě nazývá „virózka“.  

Jako první posel podzimní nahovnodennosti přitáhl před týdnem Žmur ze školy s kritikou italského guláše po obědě. „Hnus! Takhle špatně mi dlouho nebylo“, úpěl a držel se za břicho, ale pokud byste znali jejich školní jídelnu, nepojali byste stín podezření, že by to nemuselo být zrovna z jídla.

„A myslíš, že s náma zvládneš tu důležitou schůzku v kavárně?“ ptám se o dvě hodiny později. Ta schůzka se týkala bytového družstva a kromě nás tam bylo sedm úplně cizích lidí. Plus Čičman s kufříkem polámaných hraček. Plus Žmur, který seděl na lavici u zdi opřený o stěnu mezi kabáty jako odložený sádrový trpaslík, takže ho někteří lidé s o to větším překvapením zaznamenali až při odchodu.

Při odchodu si ho každopádně všimli úplně všichni, protože se dramaticky napřímil a vzápětí se vyzvracel na boty a pod židli úplně cizí paní vedle mě. Než jsem se stihla omluvit a vypsat šek na nový lodičky Manolo Blahnik, vydávil italský gulášový rybník pod barem a pak ještě jeden přímo před vchodem do kavárny. Déjà vu! Víte, jak je to dlouho, co jsem se naposled starala o kámoše, co se poblil v hospodě? Naposled jsem takhle před devíti lety držela vlasy Gábině a shodou okolností to bylo jen o jednu žižkovskou ulici dál. Jenom ta servírka tenkrát rozhodně neříkala, ať hlavně vezmu tu chudinku domů, a že to klidně utře sama.

Nechutné, ale pořád to obsahově spadá do kategorie standardních déjà vu, které se týkají jen vás a vašich vzpomínek na minulost (nebo na budoucnost?). Tenhle víkend jsem ale s lehkým znepokojením zjistila, že si vás lidi do svého osobního déjà vu můžou vcucnout, jako když s cuba libre natáhnete pecku od citrónu brčkem - a vy s tím nenaděláte vůbec nic.

Přesně o tom by totiž mohl vyprávět pan Pavel. Spolu se psem Ríšou jsme ho potkaly naposled s Marťou v rámci našeho podzimního cross country výletu, pamatujete?

Tenkrát jsme ještě s Marťou nevěděly, že začínáme nultý ročník legendární tradice. A protože Marťa letos v září porodila, vydala jsem se na úplně stejný podzimní překážkový běh s Olgou.

Stejně jako tenkrát jsme začaly u studánky panny Marie. Přelezly jsme ploty. Vrhly jsme se do pole, jen jsme tentokrát nemusely složitě vymýšlet kurz. Už jsme věděly, že do únětického pivovaru stačí jít prostě rovně za nosem.

„Támhle někde na tý polňačce“, říkám Olze, „jsme potkali pana Pavla s Ríšou, co nás poslal na hnojiště“. Za pět minut si sedíme na polňačce uprostřed liduprázdné pustiny vojtěšky a tssss plonk, otevíráme si plechovku piva. „A nebyl takovej vysokej a neměl velkýho černýho psa?“ ptá se Olga, já se otočím a tam z oranice vystoupí pan Pavel a bez sebemenšího zaváhání kráčí směrem k nám.

„Bacha, ať vám to nevypije“, řekne pan Pavel, „von má pivo hrozně rád“. A vzápětí vyděšeně dodá: „Vždyť tohle už jsem říkal. A hlavně jsem to říkal tady a vám!“ a podívá se na nás s jistou nedůvěrou ve skutečnost, jako když nechá David Copperfield zmizet Sochu svobody. Ale naštěstí ne s takovou nedůvěrou, jako ta ženská s poblitýma botama.

Na druhou stranu, řeknu vám, že být v roli zablácenýho člověka, kterýho vidíte jen jednou za rok sedět uprostřed pole na hroudě s plechovkou piva, je ale taky dost divná.

 „To jste opravdu vy! A pes Ríša! Ještě bydlíte ve Šmoulově?“ plynule navážu konverzaci tam, kde byla před rokem.

„Bydlím, ale zrovna dneska jsem měl být někde úplně jinde“, vypráví Pavel. „Chystal jsem se do Budějic, ale porouchalo se mi auto. Asi jsem prostě měl bejt zase tady. Jen tak mimochodem, jak často vlastně sedáváte uprostřed toho pole? Aby mi kvůli tomu třeba příště neulítlo letadlo.“

Na to se dá říct jenom jedna věc. Sraz bude za rok tady:

Potkáme se, ém, přesně tady za rok. 
A ono to fakt funguje!

Kroužky, co nechceš. Ale tvoje děti jo.

„Až já budu velká, tak svým dětem nebudu nikdy nakazovat, aby chodily na debilní kroužky!“

Psice, 1987

Tohle prohlášení si můžete zasadit mezi letící facku od mámy (tenkrát se matky neřídily webinářem Nevýchovy, ale aktuální emoční potřebou) a kroužek baletu, za který Psice chodila celé jedno pololetí. Mohl to být dokonalý zločin, pokud bychom nežili na Maloměstě, a kdyby máma jednou naši učitelku, fanatickou protivnou ženskou, nepotkala v sámošce a nezajímala se o moje baletní pokroky. Paní Všehrdová tenkrát bezradně pohodila svýma vykloubenýma ramenama a odpověděla mámě, že k ní na hodiny žádná malá Psice nechodí. Vlastně, pokud si hodně osvěží paměť, vzpomíná si na jednu malou Psici na úvodní hodině, kterou už potom nikdy v životě neviděla.

Neviděla jí kvůli tomu, že si malá Psice každý čtvrtek nacpala svůj baletní trikot do pytlíku, aby se nezablátil, pytlík pečlivě přivázala na větev břízy v parku a potom jezdila s klukama na kole z kopečka přes starý pařez jako skokánek. 

Taky bylo období, kdy jsem si máčela plavky v umyvadle a pak ještě jedno mnohem horší období, kdy jsem musela pěstovat krasobruslení. Jediným výsledkem máminých ambicí bylo, že jsem se naučila docela obstojně hrát, což se mi hodilo později v dramaťáku, kam jsem se přihlásila už jako dospělá sama, stejně jako na jógu, improvizaci, flamenco a věci, které baví mě a ne moje rodiče.

Člověk by řekl, že s takhle nabušeným životopisem nevyžádané zájmové činnosti, se vlastně ani nemůže stát, abyste udělali s vlastníma dětma chybu. To je přece úplně jasný, že dáte děti na Skauta (protože hrát si na indiány je super), na dramaťák (protože hrát si na indiány je super) a třeba taky na lakros (protože hrát si na indiány je super). Ať si svoje dětství užijou, ať na ně nikdo nehuláká a nedrezíruje je jak poníky v potemnělým šapitó, to si říkáte, a jste jen krůček od toho, abyste uspořádali seminář osobního rozvoje pro ostatní rodiče, co si pro tohle pochopení teprve musí dojít.

Pak přišel Pižmič a prohlásil, že by rád vyzkoušel kroužek atletiky s Vinckem ze školy. Na první hodině pršelo, malé mokré postavičky kroužily kolečka po staďáku a monotónní zvuk dopadajících dešťových kapek v pravidelných intervalech prořezávala píšťalka trenérky. Chudák, říkala jsem si a nabídla mu po hodině ručník a čaj z termosky. „To bylo super!“ zářil Žmur ještě hodinu po skončení a ukazoval mi doma, jak se dělají angličáky. Dřep-klik-výskok! „Víš co je na tom nejlepší? Že mají tréningy v době, kdy je Skaut. Takže už tam nemusím chodit, hurá! Nechci nosit šátek a hrát divný hry. Už jsem ti říkal, že budou na jaře závody?“

V takový okamžik byste si mohli s úlevou vzpomenout, že máte ještě druhý alternativní dítě. Jenže Čičman chce chodit na balet a ve školce se bez našeho vědomí přihlásila na přijímačky do pěveckého  sboru – a fakt se tam jako jedna z mála dostala. 

Takže v neděli sedíme ve zkušebně s dalšíma třiceti rodičema oblečenýma jako na premiéru nové opery Jonathana Antoine. Páni smoking, dámy malé černé a naše familie uválený věci od smůly a jehličí z předchozího těsně navazujícího výletu do lesa. Sbormistr vypadá na devadesát plus. Jeho projev, co rozzuřeně hřmí na malé sboristky, je stejný bizár, jako když se zhulí střihač z Pixaru a do nejnovější disneyovky o třiceti upištěných princeznách nalepí Hugo Haase z černobílýho filmu. 

Otírám si zpocený dlaně o spodek židličky, když nám všem spílá, že sborový zpěv je odříkání a na děti je potřeba v prvé řadě přísnost. Za nepřítomnost na zkoušce musíte vypisovat propracované omluvenky, který po nás nechtějí ani v korporátu. Podezřívám ho, že má v dirigentský hůlce teleskopickou pušku, kterou za špatně omluvené hodiny a falešné cé holčičky osobně střílí do týlu.

Nevím, jak vy, ale já bych si po téhle dusivé hodince vzala kolo a šla jezdit z kopce přes pařezy. Čičman nadšeně prohlásila, že tam chodit bude a že si máme poznamenat termín prvního koncertu v Rudolfinu – a aspoň jednou se pěkně obléknout. „A učesat, mami!“ Ozvěnu mého bolestného „tssss“ možná slyšíte i přes všechny síťové uzly a firewally, které nás oddělují.

Nejspíš o ty kroužky vůbec nejde. Jenom se mi začínají rýsovat obrysy, jak nás budou za pár let v pubertě vidět naše ambiciózní, angažované a soutěživé děti.

Žmur: „Fotr si zase brnká na kytaru a hraje si na to, že je rocková hvězda?“

ČIčman: „A kde je máma? Na pohotovosti kvůli dalšímu blbýmu triku na koloběžce?“

Žmur: „Loseři. Doufám, že jednou nedopadnu jak oni.“

No co.
Naděje, že se Čičman ještě popsicí, nikdy neumírá!

Pravidla kreativního odívání: Dvě mikiny stačí

Vzpomenete si, kdy jste naposled viděli někoho změnit výraz obličeje z bezstarostného úsměvu do extrémního zmatku a pochyb o své vlastní existenci, natož aktuální poloze?

Pokud teda nepočítám mámu, která se na mě přesně takhle podívá pokaždé, když jí řeknu o dalším plánovaném výletě do rozvojové země nesvázané hygienickými standardy, na který se M. zase chystáme, tak tyhle výrazy vídávám u našich dětí, zpravidla při výkonu jedné z činností „teď všichni všeho nechte a zírejte, co umím“.

„Koukejte, jak umím skákat po kamenech“, vykřikuje třeba taková Čičman zkraje léta a já se otočím právě v okamžiku, kdy hodí z kamenu výstavní krovky do potoka. Ten výraz hlubokého rozčarování a spáchaného příkoří měla ještě pár minut poté, co jsme ji vylovili a sesedli se kolem ní na břehu. A jestli vás zajímá, kdo se smál nejvíc, tak to byl Žmur.

Jenže Čičman aspoň padá do potoka v sandálech a na konci trasy, odkud to má do auta na pár mokrých kroků.

To Žmur padá do potoku úplně jinak, jak se rozhodl demonstrovat na výletě v Dubském Švýcarsku. Celá akce vypadala jako sražení pronásledovaného jelena kuguárem v dokumentu National Geographic. Jelen - Žmur vybíhá z lesa za sebejistého hýkání „to dám, to dám!“. Odráží se levou zadní, přelétává vítězně nad potokem, ale na konci jeho kopýtko sklouzne na vratkém pařezu u břehu. Do krku se mu zakousne imaginární puma a Žmur zatroubí jako jelen v říji a s dramatickým šplouchancem mizí v tůňce potoka. Tím končí podobenství o jelenovi, protože z vody vyleze jen příšerně napruzenej Žmur obalen pískem, bahnem a pijavicema a dožaduje se okamžitého zásahu.

Jenže to je právě ten rozdíl, když do potoka spadnete na konci léta, ve fungl nových teniskách a ještě čtyři kiláky od auta. Humanitární sbírka náhradních oděvů na Žmura obsahuje jen dva kusy: eMovu mikinu a čičmaní růžovou mikinu se srdíčkem ze třpytek. Já můžu ze svého outfitu uvolnit pouze podprsenku, která zůstane naštěstí nevyužitá.

Takže. Jestli se někdy ocitnete nazí a bezbranní na opuštěném ostrově a přitom máte k dispozici pouze dva svršky a pásek, není vaše situace zcela beznadějná. Stačí zastrčit nohy do rukávů… a nakonec i ta kapuce pod zadkem se může hodit!

Když přes vás proletí zadní sklo

a Chuck Norris bledne závistí

Když jsem byla minulý týden naposled na špatným místě ve špatnej čas, tak jsem si na pracovní stůl rozlila půllitr čaje, který na koberci pod ním nechal trvalý cejch ve tvaru a barvě kaluže moči – a myslela jsem si, že mám do konce týdne vybráno. Pche!

Ve čtvrtek jsme se odjeli rozloučit s prázdninami do Maloměsta. Jestli můžu předbíhat – a pokud ne, tak s tím stejně nic nenaděláte, protože se právě chystám vykecat vám pointu hned na začátku: rozloučila jsem se hlavně s bezstarostným cestováním autobusem.

Takže ve dvě odpoledne nasedáme s dětmi na zadní sedadla fešného autobusu Arriva na Černým mostě. Autobus i řidič byli nadprůměrně příjemní a nesmrděli po zapomenutým chlebu s paštikou, ani pasivní agresivitě k pasažérům. Příliš mnoho dobrých znamení najednou, pokyvuje teď můj vnitřní kritik.

V pátek se ale ještě žádná paranoia nekonala, takže jsme se usádlili s dětskými časopisy a mobilem a nevěnovali pozornost cestě. Stejně jako řidič kamiónu za námi. Nemůžu tedy potvrdit, zda se začetl do napínavýho článku v Abíčku, ale můžu vám říct, co se stalo v zúžení na sedmém kilometru. Ono toho stejně nebude moc, protože si milosrdně pamatuju jen jediný záblesk vzpomínky.

Strašná rána. Podívám se instinktivně na děti, mezi námi prolétají střepy jako roje malých meteoritů. Začátek a konec, jako by se ta vteřina zastavila čas a natáhla se na nepřirozeně dlouhý časový úsek, během kterého bylo úplné ticho. Zvuk naskočil až pak. Strašný řev. Pochopím, co se stalo – do zadku autobusu nakouřil kamión a vysypalo se na nás celý zadní okno. Ale nevím, co je dětem. Žmur vypadá v pohodě, Čičman po ruce a na hlavě teče krev, beru je za ruce, běžíme ven. Jo, jsme celý, kývu na řidiče. Hlavně rychle ven.

Čí je sakra ta krev?

Teprve tam si uvědomuju, že většina řezných ranek od střepů je na mých rukou a děti s nimi víceméně jen barvím na červeno. Uf, Čičman má jen jednu malou na ruce a ve vlasech. Žmur je vyděšený, ale bez škrábanců. Mám je na klíně, přede mnou se vrší vody, kapesníky a ubrousky jako humanitární sbírka od ostatních cestujících. Jedna paní se narazila při pádu do zad, jinak nikdo nic.

V sanitě se zpřítomňuju. Dva záchranáři se skvělým smyslem pro humor a to nejlepší – máme jen pár náplastí a Čičman jemně odstraní střep ze spojivky. Bez následků. Utírám si střepy z celého těla. Ty drobné mám i na řasách, obočí, tvářích. Vypadám jako ozdoba na vánoční stromeček, jak konstatuje Žmur. Hurá, Žmur vtipkuje! Celým tělem mi kromě adrenalinu začíná pulsovat obrovská úleva a vděčnost. Dali jsme to!

Už jste si někdy zkoušeli neprůstřelnou vestu?

Zbylé tři hodiny, než se k nám proklestil náhradní autobus, jsme trávili po záchranných složkách. Pro děti je tenhle sranec vstupenka k exkluzívní možnosti prolézt a prohrabat auta hasičů a policajtů včetně všech tajných kastlíků a vybavení.

Co si z toho Psice vzala?

Na zadní sedadlo autobusu už mě nedostanete. Oprava, do autobusu už mě teď minimálně nějakou tu dobu nedostanete.

Všechny ty mega důležité věci, které v duchu podezříváte, že jsou sračky: jsou, tramtaradá, doopravdy sračky! Článek do práce počkal na pondělí, temperky do školy počkají na úterý. Hlavní je, že do té práce a školy má kdo jít, ne?

O hasičích už jsem to věděla už dávno, ale i obecně nepopulární policajti mohou být empatické lidské bytosti ochotní nabídnout velkou pomoc za skromné „to přece nic nebylo“. Bylo. Mimochodem, stejně bych na ně musela později změnit názor, protože po pátku se Pižmurovo rozhodnutí dát se k policii stalo pevným rozhodnutím.

Kamiony: Snažím se nehodnotit a nesoudit, ale je to čím dál těžší. Za celé tři hodiny nepřišel řidič kamiónu lidem z autobusu ani jednou říct pardon, podělal jsem to, mrzí mě to. Už předtím jsem byla na dálnici svědkem pár akrobatických kousků, při kterých vám zůstává rozum stát. Myslím, že na řidičák na kamion by se měly dělat psychotesty, stejně jako na zbroják a samostatný jízdní pruh k tomu.