Suchej leden: 31denní řízená destrukce mého horšího já

Není to přelomové, vzdělávací, ani to moc nezahřeje u srdíčka, ale taková já už bývám. Všech šestnáct stálých čtenářů to bere jako fakt, jen Galahad někdy prudí. Vánoční kompilace složená z asketického období střevní chřipky a radostného přehánění, když blití konečně přestalo, vyvrcholila v epické rozhodnutí: Suchej leden.

Nejde o to, že je jen suchej. Je to leden tak zbědovaně strašnej, že by ho nevymyslela ani přísná paní Kateřina z pořadu „Jste to, co jíte“ po nízkotučném kyselu z kozího kefíru a lysohlávek.

Pravidla ledna ve čtyřech bodech zní: Žádný alkohol, Žádný nikotin, Žádné transmastné kyseliny a Žádný cukr. Když už, tak už. Ve třech bodech by to bylo: Leden Na Hovno.

Tak to samozřejmě vnímám teď a všem šestnácti stálým čtenářům, kromě Galahada, je jasné, že na konci měsíce budu mít pěknou pleť, šest kilo dole a autogramiádu brožury o zdravém životním stylu, ale právě teď v kritickém dni devět, to teda popravdě na happy end zrovna nevypadá.

Pokud se rozhodnete pro cílenou destrukci vašeho horšího já za 31 dnů, tady je 10 věcí, o kterých si myslíte, že vás minou. A jak správně tušíte: Neminou.

·      Krize přátelství

Ano, bylo by to pěkné a solidární, kdyby Suchej leden vyhlásili taky vaši kamarádi. Ale manifest zdraví naopak dožene i slabé kusy na dietě k tomu, aby se vzepjali a mohli se kochat vaším smutným úsměvem, když zapíjí žebra na medu točeným lokálním pivem. Ne, prohloubení sociálních vazeb nebude zrovna benefit, se kterým byste se mohli na konci měsíce chlubit na sociálních sítích. Jestli vás to utěší, nic pozitivního si o vaší proměně nemyslí ani vaši kamarádi.

·      Velkopanský účty za nealko

To je český paradox. Vaši spokojení kamarádi s mastnou bradou a pár promile v krvi platí na baru tři stovky. Když dojde řada na vás, barman se po nekonečně dlouhém tisku účtenky z terminálu pobaveně zakucká. Prachy, co chce za podělaný sodovky, džusíky, mango lassí a perníčkový bio limonády se stévií jsou víc, než jen nemorální. Je to víc, než platí spiťar za váma, co si věší bundu na parohy zatlučený do zdi místo na věšák, když se vrací z cigaretky venku. Ksakru!

·      Příliš mnoho energie

Vstáváte ve čtyři. Instalujete si aplikace na posílení břišních svalů. Běháte do práce. Běháte na záchod po zelným kvasu. A pořád to není dost. To nemůže být člověk aspoň na chvíli zaslouženě unavenej proboha?

·      Špatný spánek

Neříkám, že je spousta věcí, ve kterých jsem fakt dobrá, ale tvrdý spánek mezi ně řadím. Moje fotka z letiště v Reykjavíku, kde spím v poloze na zádech na krosně s nataženýma nohama a hlavou dolů, by mohla být otisknuta jako motivační přebal příručky „Jak na nespavost“ pro všechny protivný kňouraly, co potřebují ke kvalitnímu spánku zatemnění, levandulový olej, masáž chodidel a dva Lexauriny. Takže, už mezi ně patřím taky. Před dvanáctou neusnu a po čtvrté ráno mě vzbudí rybenka, jejíž chodidla bezohledně pleskají po kachličkách v koupelně.

·      Mentální turbostárnutí

A není to jen spánek, na který si stěžujete. Po litru zelného kvasu máte pocit, že vaše střeva explodují a stečou po stěnách kuchyně. Je normální, že vám tak silně buší srdce? Cože? To není vaše srdce? Ok, takže je opravdu nutný, aby váš soused zatloukal poličky po desáté večer? Neměli byste na něj zavolat policii? Pocit zklamání a odcizení novým technologiím ve vás prohloubí i nákup ve zmateném e-shopu Českých drah. Tam ale na rozdíl od důchodců nedostanete ani slevu za věk.

·      Náhražky

Mandlové mléko, přírodní sladidla, sójový škvarky, nealko pivo a vitamínovej vaporizér. Má vlastně cenu k tomu ještě cokoliv dodávat?

Osobní obludy, démoni a hoaxy…od osmdesátek po současnost

Naše školní družina měla v maloměstským parku hřiště, vymezený prověšeným plotem s ostnatým drátem nahoře. Nejspíš proto, abychom nezdrhli, ale nám děckám se tenkrát zdálo, že to opatření slouží k tomu, aby nám na hřiště nelezl Zubatej Zabiják, kterýho podle svýho vlastního svědectví aspoň jednou viděl úplně každej z nás.

Zubatej zmuchlal a hodil do křoví u hřiště obal z pevného podpalovače PePo, když chtěl ty nejodvážnější z nás upálit.

Pravidelně se schovával za lávkou u potoka a sledoval nás, shrbeně a trpělivě, když jsme šly s holkama čůrat.

Žil ve vybydleným baráku a ohryzával si vlastní ruce, pokud ten den v parku neulovil ani jednoho psa.

„Prosím tě, a ty tomu věříš?“ smála se mi máma a odsekla nožem špičku banánu k svačině. „To si vždycky odkroj, protože může být nakousnutej od hada, nebo pavouka“, obhajovala to ta stejná máma, který připadal Zubatej z parku jako úsměvná historka.

Zpětně mi připadá, že bylo celý moje dětství jedna velká ořechová slupka plná báchorek mezi nebem, zemí a Stephenem Kingem. Stačilo ji rozlousknout a měli jste týden co dělat, abyste ze sebe tu hrůzu nějak vydrhli. Zubatej Zabiják přitom byl ještě celkem neškodnej strejda, co se naštval, jen když mu v mražáku došly pytlíky s dětskýma stehýnkama, nebo policajti našli jeho sbírku psích známek. Hráli jsme si na válku a koncentrák. A sem tam se stalo něco fakt děsivýho. Je těžký nevěřit divným věcem, když v noci na zahradě poblíž dědova domu podříznou starou babku kvůli stokoruně a váš soused při kopání základů na bazén narazí na starou lidskou kostru.

Potom jsem načas z obludária vyrostla a děsilo mě jen jít z vánočního večírku rovnou do práce, nebo ověřit stav konta pár dnů před výplatou.

Krásná doba. Vystřídal ji pocit, že umírám na každým kroku. Tím jsem se dostala od Zubatýho, banánu a pár maloměstských šťavnatých vražd k tomu, že jsme s panickou poruchou oslavily první rok. Slyšíte ty létající špunty a potlesk? Jsou za minulý čas. I když zrovna s panikou se nemá nikdy říkat…však víte, co, že jo. Jsem pověrčivá.

Takže, je to pryč. Zmizel pocit, že skončím svou bídnou existenci cestou do vietnamský večerky, v metru, a ano, i na korporátních záchodech pro invalidy. Zmizely sny o hubených kočkách v kleci a sny o kočkách obecně. Nakonec to šlo bez prášků, i když jsem na svou zaujatost proti antidepresívům jednu dobu strašlivě hudrala. Jediné, co na panickou poruchu totiž zabralo, byla expozice.

Jít naproti každému strachu, který mě přes den míjí. Nechce se ti do metra? Paráda, přejeď ještě o stanici navíc. Máš pocit, že se složíš v práci? Neschovávej se na záchod a užij si možnost sklátit se k zemi na divizním meetingu (mimochodem ve většině korporátů by vám za tohle zpestření kolegové dodatečně poděkovali). Bojíš se cizích lidí? Přihlas se na improvizaci a dosáhni své vlastní hranice trapnosti. Spadne s tebou letadlo cestou na svatbu? Epický příběh, jen do něj.

Je to stejný jako se Zubatým a odkrojeným banánem. Uvidíte je, až když v ně uvěříte. To je přece úplně jasný, ne? Ale doopravdy vám to dojde, až když se po dvacátý vyčůráte za lávkou v parku a sníte svou padesátou banánovou špičku.

Tak trochu jiné Uánoce

Národ ateistů a konzumentů. Jsme prý my a navíc je to s námi rok od roku horší. No nevím. Ne, že bych chtěla rozporovat, že jsem Češka. Z toho nevyrostu, ale z konzumu celkem úspěšně ano. 

Rok od roku mám větší radost, když místo aromasvíčky dostanu od svých nejmilejších radši společný čas. Výlet. Hospodu. Les. Vezměte mě, kam chcete. Na oplátku připravím sváču a čaj do termosky. A nemám to takhle hozený zdaleka jediná. Takže když se řekne konzum, vybavím si spíš ty nevinný dětský obličeje, co mi od listopadu vyřvávají do ucha přetextovaný koledy. Třeba „Pání mámo vstaňte, Bárbínky nám dejte“ nebo „Rohlíčky, rohlíčky, kdepak vás mám tác?“

A vlastně to bylo stejný i se mnou. To, že jsme za socíků neměli prachy, dvoulitrovky Coly v akci a přepíčený obchodní centra, přece ještě neznamená, že to nebyl konzum. Naopak. Pro mě bylo důležitý hlavně vyčmuchat krabici s lineckým a tajnou úložnu dárků v mámině skříni, případně tlouct dědovi klíny do hlavy, aby pod stromečkem přistál mončičák, pokud jsem ho znaleckým promačkáváním neodhalila v mámině skříni. Babiččiny katolické příběhy a vánoční zjevení byla taky fajn, ale na mončičáka putování Ježíše se svatým Petrem teda nemělo ani náhodou. To už jsem si radši vyprosila Kytici, z níž babička svým temným chraplákem předčítala Štědrý den. Byla jsem pak jediný děcko ze třídy, co se na vánoční besídce z pověrčivosti bálo rozkrojit jablko, natož položit lodičku z ořechový skořápky do lavoru. Z konzumu se vyrůstá věkem - a zjištěním, že věci za peníze, které fakt potřebujete, si stejně vyberete nejlíp jen vy sami. Zbytek množiny tvoří ty nejlepší věci, co na prodej nejsou a bohdá nebudou.

No, vlastně vám k tomu prozření může pomoct ještě jedna věc: Střevní chřipka.

„Uá-blé!“ problikne spolu se světýlky na stromku adventní večerní pohodou Žmurův výkřik přesně v okamžiku, kdy jsme si s eMem namíchali druhou sklenku Aperolu a mix experimentálního japonského hardcore. „Snad to do toho setu patří?“ zeptal se s nadějí v hlase eM, ale já věděla, že ne. Žmur seděl na své vyvýšené posteli a zvracel do domečku pod ní. Do svého příbytku na chlupatém koberci, měla bych asi dodat pro vaši bližší představu. Bylo by to pěkné podobenství, kdyby si do školní tašky nablil jen jako, ale nebylo to ani jen, ani jako. Vlastně bych vám tady mohla uvést věcný seznam všeho, co jsem následující půlhodinu omývala vlažnou vodou s jarem:

     Dárky ze školní besídky
Postavenou stavebnici Lego, pěkně kostku po kostce
Knížku a tajný deník
Dva plyšové medvědy, nad kterými jsem se musela hořce rozesmát, protože vypadali jako kámové, co se vrací z hodně rozjetý párty

eM se mezitím pokoušel laboratorně oddělit hovězí na mrkvi s bramborem a všechny druhy cukroví z besídky od chlupatýho koberce. V tom jsem třeba já naprosto selhala a vyzvracela sklenku Aperolu do igelitky připravené na úklid. Myslím, že eM už nikdy víc nebude dělat ramena, že je zvyklý uklízet blití od kokršpaněla Jirky, kterýho měl v devíti letech.

Potom přišlo ráno a s ním vánoční zázrak. „Já si snad ke snídani ani nic nedám“ zavrtěl hlavou Žmur a odešel rozjímat. (Zlaté prase nesměle přiskáče a napjatě poslouchá za dveřmi)

„Neměl jsem se na besídce přejídat tím cukrovím!“ slyšeli jsme jeho sebereflexi z pootevřených dveří na záchod.

„Ani soutěžit, kdo sní dřív oběd!“ šourá se Žmur zpátky na lože. (Zlaté prase se rozvalí na rohožku s nohou přes nohu, potichu si brouká koledy a ťuká si do taktu kopýtkem)

„Mohla bys mi prosím něco přečíst?“ poprosil mě odpoledne, když vzal eM Čičman na výlet. „Třeba něco vánočního a smutnýho, jako jsem já“ dodal truchlivě.  „Kytici?“ zeptala jsem se s nadějí. Ale vy nedoufejte – zas tak špatně na tom nebyl.

„Ah, dárky“, usmál se smutně večer. A potom se přitulil a usnul v naší posteli. (Zlaté prase zklamaně krčí rameny a odchází)

P.S. Jestli je vám ho líto, jako bylo nám, tak nemusí. Žmurova vánoční askeze trvala přesně 24 hodin a od té doby vlastně jen dohání a přehání, co nestihl zkonzumovat. Právě s tím odstupem mě to přijde… jako tip na duchovně strávené Vánoce.

Z prdele klika

Terapeutický improkurz pro všechny, kdo mají problém s malým prostorem (a placením za použití WC) 

1. Vezměte Houbiče na předvánoční procházku městem. Při chůzi průběžně popíjejte horký čaj z litrové termosky. Nechte dvě až tři hodiny působit.

2. Neběhejte zbytečně se svou zatím malou (ale exponenciálně vzrůstající) potřebou, na každý snadno dostupný záchod po cestě. Máte na víc. Počkejte si na:

3. Fancy restauraci nedaleko vašeho bydliště, před kterou už fakt nemůžete. Situace má pouze dva pravděpodobné scénáře. Vyčůráte se mezi auta, nebo vlítnete dovnitř. V třetím přilétnou mimozemšťani, zhypnotizují vás a odsají vám moč na výzkum nového paliva. Pokud si o sobě myslíte, že to dáte mezi auty, tak připomínám, že je pod nulou a ten litr čaje ve vás už dávno zchladl.

4. Za Houbičových přezíravých posměšků na čurdy, co nevydrží ani pár kroků domů, rozrazíte dveře restaurace. Ano, vevnitř je to stejné, jako jste si to představovali venku. Nafučená servírka, vykroucený barman, co mu končí 48-hodinová víkendová směna na kokainu a velká cedule s varováním „WC pouze pro hosty“.

5. Počkejte, snad se nevrátíte se staženýma kalhotama mezi parkující auta! Ne, vy se znalecky rozhlédnete po hospodě, abyste vytvořili iluzi, že tady máte dů-le-ži-tou schůzku a rychle seběhnete pár schodů dolů.

6. Konečně kabinka! Tady si můžete stáhnout kalhoty a vychutnat si svou odkládanou rozkoš. Ta klika od záchodu, co vám zůstala v ruce, to možná nebude dobré znamení. Ale určitě půjde nasadit.

7. Nepůjde.

8. Ehm, nepůjde.

9. Fakt ne, dveře nejdou ani vykopnout!

10. Zavoláte Houbičovi. Po srdceryvně dlouhých deseti sekundách vám to zvedne a bude si myslet, že si děláte srandu. Potom slíbí diskrétní pomoc.

11. „Víte, radši vás sem vedu sebou, abyste si o mně nemyslela bůhvíco, že chodím na dámské záchody“, flirtuje Houbič za zavřenými dveřmi kabinky s tou nepříjemnou flundrou, co vás už od začátku správně odhadla, že jste záchodová guerilla.

12. Houbič zkouší vypáčit dveře za zlomyslného kuního smíchu servírky.

13. Do akce je přizván barman. „Haló, holky“ řve barman do dveří. „Jste v pořádku? Můžete dýchat?“ 

14. To mě fakt zmátlo. Množné číslo i otázky na dýchání. Nedýchá se mi náhodou špatně? Za jak dlouho člověk vydýchá kyslík v kabince od hajzlu? Do hajzlu!

15. Podle nových hlasů a komentářů se do záchranné akce přidávají další dobrovolníci. „Zavřely se tam malé holčičky!“ slyším pištět nějakou afektovanou ženskou. „Měli bychom zavolat hasiče dřív, než se něco stane!“  

16. To ale není úplně marnej nápad. Na chvíli se zasním nad představou zpoceného hasiče, který mě vynáší ven v náručí.

16. Hasiči neprošli. Podle dupotu, hrubého hlasu a toho, jak rychle se všichni vyklidili pryč, přišel ukrajinský vyhazovač Boris, nebo majitel podniku. Na zem kovově třískne něco těžkého, nejspíš bedna s nářadím.

17. „Holky, připravte se. Teď vás zachráníme!“ řve přes překližku barman. „Radši odstupte od dveří! Počkejte, pane provozní. Vy jste asi ještě nikdy neotvíral cizí zámky, co? To si musíte takhle přidržet“. Cvak, skříp, otevřeno!

18. Všichni se natlačí zpátky obejmout vyděšené uvězněné holčičky. Velké zklamání. Ta příšerná ženská, co není schopná ani zavolat hasiče, mě nazve podvodnicí. I barman si představoval, že tam budeme aspoň dvě, oblečené jen do podvazků a vůně alpské louky z WC osvěžovače.

19. Děkuji svým zachráncům a společně s Houbičem couváme směrem ke schodům. „A kde je ta druhá?“ ptá se zklamaně barman a nahlíží za zásobník vody. Naděje neumírá ani v neděli večer. „Co deset korun za použití?“ vyjekne servírka. „Bože. Jak se vám to podařilo?“ Provozní fascinovaně hladí ukazováčkem vyrvané krátery v ocelové násadě kliky.

Některé otázky byly zodpovězeny. Jiné zůstanou tajemstvím v nově zrozené legendě podniku.

Fjällraven Kanken: Odpadky ze Švédska na vaše záda

Prosím vás, dneska trochu jinak. Potřebuju, abyste mi napsali vy.

Když jsem vám jednou psala, že se v naší rodině dědí jen špatný vlastnosti, zapomněla jsem na jeden hřích, kterým netrpím. Závislost na kabelkách. V tomhle jediným se podobám svýmu dědovi - řezníkovi, co nosil celý život jednu ošoupanou koženou tašku. Na peníze, mariášový karty, fotky polonahých žen s cigaretou a boa, kudlu a klobásu v mastným papíru. Když šel někam večer, bral si přes druhé rameno ještě harmoniku. Jednoduché a efektivní.

Já jsem kabelky vzdala na mateřské. Páteř si můžete stejně dobře vychýlit i nošením kojence na jednu stranu, a když už ho na delší trasy neunesete, tak zjistíte, že potřebujete batoh. Na plínu, vlhčené ubrousky a oblíbené hračky. Jednu dobu jsem chodila po pracovních schůzkách a vytahovala z batohu místo notesu hračky a jablka jako Mikuláš.

Když mi po pár letech odešel můj no name batoh za pár éček z Neapole, začala jsem se pídit po náhradníkovi. Chtěla jsem něco, jako klobásovou tašku mého dědy. Něco malýho, lehkýho a úplně jednoduchýho. Nepotřebuju speciální kapsu na pero Parker, ani nouzovou píšťalku pro případ, že mě zasype lavina. 

A eM mi doporučil Fjällraven Kanken. Švédského krasavce s pověstí ne-zni-či-tel-né-ho. Tohle jediné slovo mělo asi hlavní podíl na tom, že jsem do něj investovala dva litry, protože jsem počítala s variantou, že do tohohle batohu si bude skládat veganskou klobásu v mastným papíře ještě můj vnuk.

Uplynul jeden rok. Já vím, pro brojlera je to třeba celej život, ale pro Kankena to měl být jen jeden z mihotavých okamžiků věčné slávy. Nebyl.

Kraken po tom roce totiž vypadá, že zažil (nejspíš i způsobil) jadernou válku a misi posledního batohu na Zemi. Misi, při které držel za popruhy malé dětské batůžky, když za nimi statečně a bez jediného zaváhání skočil do smrtícího jezera plného kyseliny. Misi, při které zachraňoval neohrabané staré krosny z hořícího domu. Misi, kdy vlezl za bouřky na strom pro koťátko a vrátil se dolů sám, jen s obtiskem přiškvařených chlupů.

Ve skutečnosti se stalo jenom to, že jsem ho nosila každý den. (Ale co jiného by se s batohy, ksakru mělo dělat? Mám se mu za to snad omluvit?) Taky se třikrát pral, takže už to není Kanken, ale značka bílého kolečka. Při zátěži se mu rozjíždí zip a dole se mu začíná rozjíždět díra úplně mimo vaši představu civilizovaného otvoru.

V nejmenovaném e-shopu mi odpověděli, že ho pošlou na prozkoumání výrobci. Do Švédska. Tss, znáte zakladatele Ikea? Vsadím se, že tohle bude stejný škudlil, co mi na to napíše, že šlo o nešťastné nepochopení, protože jsem si zakoupila dekorativní předmět určený k zavěšení na zeď a ikonické fotky na Instagram.

Potřebovala bych nový batoh. Malý (do 16 litrů, jinak jsem ho schopná naplnit zbytečnou zátěží), lehký a ne-zni-či-tel-ný prosím. Má někdo z vás tip?

Nejlepší na světě

Měl Ježíš smůlu na copywritera?

„Čau! Co děláš?“ Přijde ke mně takhle jednou večer Žmur, když se soustředěně mračím do notebooku.

„Čau“ slušně odpovím. „A co tady děláš ty?“ Je skoro deset.

„Nemůžu spát“, odpoví Žmur asi popravdě, protože obvykle leží jak poleno s odkopanou peřinou a nevzbudí se, ani kdybyste mu malovali knírek po nos černou fixou. (To jsem ještě nezkoušela, ale když o tom už píšu, určitě ten nápad do budoucna nenechám ladem).

„Zase o někom píšeš, že je nejlepší, aby to lidi bavilo číst?“ ptá se Žmur, co už pochytil základy copywritingu.

„Jo, ale s tímhle pánem je to těžký. Dělá hrozně zajímavý věci, ale nechce to o sobě psát, aby si lidi nemysleli, že to je nějaká senzace a podvod“.

„Něco jako ten čaroděj ze školky, co vytáhnul Čičman z ucha tužku a učitelce z trička růži“, pokýval Žmur. (k tomu se ještě určitě vrátím, nebojte se).

„Jo, je to jako kdyby si u mě objednal články Ježíš a řekl mi: „Helejte, ale o tom zázračným uzdravování lidí se tam moc nerozepisujte. To je moc vychloubačný. Napište místo toho, emmm, třeba že můj adoptivní táta je fajn chlap a truhlář.“

Já bych mu na to řekla: „Víte co, ten truhlář, to je poctivý řemeslo, to by mohlo lidi oslovit, ale moc to nesouvisí s tím, co děláte. Tak co třeba zmínit, že umíte chodit po vodě? Tyhle seberozvojový věci, jako je chůze po žhavých uhlících, nebo po Galilejském jezeru, to lidi zatahá za oči.“

A Ježíš by mi na to řekl: „Ježiš, to vůbec nezmiňujte, to je strašně bulvární. Napište tam, že ve volným čase zadarmo školím dvanáct lidí. No dvanáct, ale ten poslední, to je takovej zrádce. Připadá mi, že na spolupracovníky nemám moc štěstí. Tak snad bude spoleh aspoň na toho pana Petra...“

„To už je lepší Spiderman“, skočí mi do řeči Žmur. „A ještě je zajímavej celej rok, ne jenom o Vánocích“

„A lidi si ho nevybaví jen rozmázlýho o zeď, nebo jak že to Spiderman umřel.“ dodám já.

„Mami! Spiderman neumřel. Takže myslíš, že by člověk neměl být zas tak moc skromnej, když něco umí, jo?“

A včera odpoledne jsem našla u nedojedený svačiny složenej papírek a na něm stálo:

PROČ MŇE CHCETE

• SEM NEJLEPČÍ BĚŽEC VE TŘÍDĚ
• NEJLEPČÍ STAVITEL Z LEGA
• NEJLEPČÍ KUCHAŘ SALÁDU S OVOCE
• NEJLEPČÍ MATEMATIK
• NEJLEPČÍ SPISOVATEL (asi odkaz na jeho novou povídku PŘÍBJECH O ŘÍSKU A PÁRKU, kterou vydal minulý týden)

Cílem dnešního postu není krvavá bitva v komentářích o to, čí babička umí dělat nejlepčí ovocný salád na světě, nebo kdy s tou přehnanou sebedůvěrou Žmur narazí a do čeho. 

Ale spíš to, že většina z nás (ano, ukažme si i na mě), si není často ani na pět minut denně jistá, jestli je aspoň pro někoho nejlepší na světě. A to je podělaná škoda, co stojí za nápravu!

A nechci se rouhat, ale Ježíš fakt měl špatnýho copywritera! Četl jste to někdo celý jedním dechem?

Recept na vaječný likér (pro pokročilé: s dětmi za zadkem)

Jestli v tomhle počasí sedíte s hrnkem horký čokolády, bolestně sykáte, a představujete si, že to není hrnek, ale sklenka osvěžujícího mojita a že se nechoulíte pod dekou, ale deka se choulí mezi vámi a pískem z nekonečně dlouhé bílé pláže, tak je dnešní kulinářský speciál přesně pro vás.

Protože co správná hospodyňka udělá měsíc a chlup před Štědrým dnem? Perníčky ztvrdnou a po vanilkových rohlíčcích zbyde jen mastnej cukr v krabici. „Kdepak, děti. Všechno má svůj čas. A dnes je čas na tekuté cukroví“, prohlásila včera Psice a vysloužila si obdiv a zvědavé dotazy dětí. „Takže napečeme cukroví, potom ho rozšlapeme a nasypeme do lahví?“ navrhuje Čičman postup nápadně připomínající kremaci.

„Vaječňák!“ zařval Žmur v náhlé inspiraci. No jasně, vaječňák, co zraje v lahvi. Když ho dáváte odležet do lednice coby čerstvé novorozeně, táhne z něj chlast jak ze smutnýho pána ve flekatým svetříku, co si chodí dvakrát denně do naší večerky pro vodku. Ale když ho za měsíc vytáhnete, stanete se svědky mysteriózní přeměny na krémového supervaječňáka, co vám namasíruje chodidla přes nahřátý ručník a ještě si u toho nechá ochotně vyprávět o všech hovínkách, do kterých jste během dne šlápli. Zkrátka vaječný likér velejemný podle prověřeného receptu.

S tím samozřejmě dětské jiskřičky nadšení v očích pohasly, protože prostor na ochutnávání se zúžil na usrkávání smetany a syrových vajec. Tím namotivujete spíš mláďata kuny, než lidské bytosti. Ale i na to jsem měla eso v rukávu v podobě nealko verze pro každého z nezletilých zaměstnanců likérky.

Suroviny jsem naklikala přes Košík a počítala jsem s tím, že jednodušší varianta neexistuje. Pro dovezený nákup běžely dolů děti, což jsem považovala skoro za ikonickou scénku vzájemné pomoci a předvánoční sounáležitosti, dokud jsem neslyšela ze schodů o patro níž sousedku -  agentku, největší drbnu našeho baráku, jak se ptá úlisným hlasem dětí: „A pro kohopak nesete ty lahvičky?“

„To si objednala máma“ řekne popravdě Žmur se sedmičkou rumu v podpaží a Čičman, co za ním kluše s bourbonem horlivě  přikyvuje. „Ona je bude večer potřebovat!“

To byla předehra, která mě mohla varovat. Ale pověst největšího chlastometra v baráku nakonec byla to nejmenší, co se ten večer přihodilo. Ta se totiž uklízet nemusí.

1.  Oddělte žloutky od bílků. Začalo to tím, že jsem děti nechala rozbíjet vajíčka a přelévat žloutek mezi jednotlivými půlkami skořápek. „Když mě to nejde“, rozbrečí se Čičman, která je poslední dobou fixovaná na nejlepší výkony a ve všech ostatních případech brečí. „Ale Čičman“, říkám. „Klidně můžeš udělat chybu, máme třicet vajec“, ukážu na monstrózní plato, co vypadá jak vaječník slonice. „Koukej – taky někdy dělám chyby, právě teď mi spadl celý žloutek do mísy“.

 „A já? Můžu taky dělat chyby?“ dorovnává Žmur. „Jasně, že můžeš. Úplně klidně“. Plesk. Než byste napočítali do deseti, rozmázne se Žmurovo vejce o lino. „Ještě, že máme těch vajec tolik, viď?“ ujistí se Čičman. „No jasně! Tu slepici, co je to vlastně její vlastní milovaný dítě, Žmure, by to určitě dost zamrzelo, pokud by se to teda náhodou stalo jenom proto, že je dovolený dělat chyby. Ale naštěstí tu ta slepice není a my si s tím nebudeme kazit náladu“.

2. Odvažte moučkový cukr a smíchejte ho se žloutky. Toho, co se prodává ve velmi snadno roztrhatelném papírovém obalu. „Jejda!“ řekla Čičman. „Sněží!“ řekl Žmur. „Ještě, že máme tolik cukru, viď?“

A ještě, že máme tolik rumu, říkám si v duchu a kromě toho můj vnitřní hlas promlouvá ve šťavnatých nadávkách na fakany, a debilní, posranej nápad s nima vytvářet cokoliv nad rámec chleba namazanýho máslem. I když jsem vytřela, pořád se mi ponožky lepí na podlahu.

3.  Vmíchejte smetanu. „Když půlku smetany vypijete“, povídám našim malým žíznivým kunám, „bude to moc alkoholický a nebude to chutnat dobře“. „Tak upij stejně rumu“, nabízí Žmur koncepční řešení.

4. Vlijte bourbon a rum ve stanoveném poměru a dobře zamíchejte. „Já, já“ žene se Žmur k flašce a začne jí nekontrolovaně třást. „Néééé“ protíná to v desetině sekundy můj táhlý křik. „To víčko není pořádně…utáhnutý“. Sundávám si ulepenou fusekli a utírám s ní žlutou dálnici na stěně.

5. Uložte na tři týdny do lednice a očekávejte nezapomenutelné chvíle nostalgie a rodinné pohody. „Co je to tady za sajrajt?“ vrací se eM z práce. „Proč mi ta podlaha sama vyzouvá ponožky? A co ty skořápky, co přetékají z koše? Ty jsi něco pila?“

Jiskřím!

Nic pro citlivky

Už mockrát jsme šli s Žmurem a Čičman okolo, ale vždycky měli zavřeno. Což jsme pokaždé okomentovali jako velkou smůlu, protože se Žmurem máme spadeno na divný krámy jako Nanoantik, karetní věštírnu, nebo army shop prosycený smrtícím pachem zapařených kanad a sarinu.

Obchod JuWital se v designu inspiroval komunistickou drogérkou, devadesátkovou cestovkou do Chorvatska a kanclem začínajícího pojišťovacího poradce. Není to žádné navoněné pozlátko s křesílky finského návrháře s polstrováním z tuleních kožek, kdepak. Prodavačka, paní Juwimová, nosí macho sako vytuněné ramennimi vycpávkami, a krátce po příchodu si samovolně zakasáte svetr do kalhot.

No dobře, příběh značky JE trochu zneklidňující. Všechny nabízené potravinové doplňky prý vychází z padesátiletého klinického výzkumu nemocnice Motol. Jedna bioaktivní směs poslouží jako hnojivo pro vaše pokojové rostliny, zpestří barvy okrasného ptactva, zahustí srst vašeho psa a (pokud jste si už v duchu prošli všechny živé organismy u vás doma), tak samozřejmě zahrnuje i humanoidní řadu pro vaše tělesné blaho.

Já jenom nevím, jestli tomu Motol úplně pomáhá. Nemůžu mluvit za vaše představy, ale mě se ve spojitosti s tímhle špitálem vybaví flekatý pyžamo a sestry, co vás v čekárně nemilosrdně dořvou jen za to, že vám kvíkají gumový podrážky o lino. A když konečně najdete záchod, temný jak výtahová kabina v Mlčení jehňátek, tak se stejně nevyčůráte. Protože přemýšlíte, jestli ty šouravý kroky, co se teď zastavily právě u vašich dveří, patří Zubatý s kosou, nebo nemocničnímu klaunovi s rozmazaným mejkapem.

Pardon, kde jsme to skončili? Klidně mě příště přerušte, ať ty články nejsou tak proklatě dlouhý.

Takže paní Juwimová si povytáhla ty polštáře na ramenou, aby na nás vytvořila dojem přirozené autority a ambasadorky zdraví, což se povedlo na dealerskou jedničku s hvězdičkou. Prodej byl zakončen předáním vitamínu C a šumivého nápoje Jiskra. Zaujal mě na první pohled ve speciální vitrínce, vyhrazené zřejmě návykovým povzbuzujícím látkám. Což soudím podle toho, že tam byl vystaven hned vedle preparátu Taxis pro dostihové koně.

„Tenhle nápoj vás postaví do latě za tři minuty“, prohlásila paní Juwimová. „Osvědčil se mi při viróze, kocovině i hlídání vnoučat“. Kdybych byla na jejím místě, vysypala bych z rukávu taky smyšlenou historku o tom, že ho používají lékaři v Motole, když u pacienta selžou standardní postupy resuscitace, ale je fakt, že jsem si ho koupila i bez toho. Stačilo zmínit, že je to vhodný preparát na udržení v bdělém stavu v přítomnosti dětí.

O moje poprvé s Jiskrou mě připravil eM. Vzal si balíček šuměnek Jiskra do práce po večírku s kolegy, ale nepročetl si důsledně návod k použití. Směs zalil vroucí vodou, čímž došlo k bouřlivé chemické reakci, která měla za následek úklid celé kuchyňské linky a eM si dožraně švihal do jídelny pro Red Bull.

Druhá Jiskra byla moje dnešní ranní. Zalila jsem šuměnku vodou a mnula si ruce nedočkavostí nad avízovanou mentolovou příchutí. To bude ráno svěží jako bríza v alpském údolí. To se to bude psát článek pro klienta!

První lok byl předzvěst velkého zklamání. Mentol se nekoná. Chutná to slaně a organicky. Someliér by to poválel na jazyku a zmínil by, že cítí zemité tóny spermatu, vodu z dva měsíce nečištěného akvária a květinové dozvuky vodního kamene.

Ta chuť vás totiž konfrontuje s podezřením, jestli pijete z umyté skleničky, a jestli jste si omylem nekoupili ten přípravek pro dostihové koně vyrobený z býčích koulí. Popravdě nedovedu si představit, jak může Jiskra pomoct v kocovině – možná nitrožilně, protože běžným ústním podáním zapříčiní masívní zvracení.

Byla to zkušenost pro železné muže a ocelové ženy, ale: článek pro klienta je hotový. Prádlo vyprané a pověšené. A ještě zbyl čas na čtení pro vás. V Motole prostě vědí, jak na to!

Hračky za padesát

Rebecca a Yasmine, realistické panny z privátu Naughty Harbor. Silikonová dvojka holek pro každou špatnost, o které se teď píše úplně všude. Někdy mě trochu děsí, že je absence mozku přímým motivem, aby se o vás psalo úplně všude, ačkoliv Rebecca a Yasmine na rozdíl od českých celebrit aspoň nemají potřebu dávat rozhovory.

Jsou diskrétní. Hebké a měkké a nemají pomerančovou kůži, i když jejich obejmutí může evokovat lehce mrtvolný zážitek. Možná se před použitím nahřejí. V Japonsku prý mohou dosáhnout na status přítelkyně. Žádné fláky silikonu na jedno použití v hodinovém hotelu a laciný prádlo z umělý krajky. Vozí se v autech, dostávají od svého majitele pozvánky na večeře a luxusní dárky.

Trochu mi to připomíná daleko méně sexuální, ale podobně umělý zážitek, když jsem se před skoro osmi lety probíjela oddělením kojeneckého prádla v Tescu v období povánočních výprodejů. Byla tam sada triček za 99,- a proti sobě jen my dvě a dva kočárky. Zuřivě prohledáváme novorozenecké velikosti balení na stejném věšáku za Žmurova vytrvalého řevu na jeden nádech. Vyhrála, hází balení do kočáru. To je pech, levný trička a ještě hodný mimino, běží mi hlavou takový ty podvědomý zoufalý myšlenky šestinedělky. Pak se do jejího kočárku podívám pořádně a setkám s tím zvláštním skelným pohledem vycpaný lišky, který byl i u Rebeky dobrovolnými testery popsán jako výrazně znepokojivý. Tohle totiž nebylo mimino, ale reborn doll. Roztomilé silikonové mimino, dodáváno zásadně bez kojenecké koliky a rostoucích zubů. Rostoucího čehokoliv.

Ale když se vrátíme k tomu sexu, měla bych jeden podnikatelský záměr. Pamatujete na našeho psa, co se až do svých patnáctin a ještě v předvečer mrtvice honil za fenama? Pokud se narodíte jako sexuální loudil, co si vrzne jednou za šest měsíců, když sousedi špatně dovřou branku od zahrady s hárající pudlicí a zbytek roku stalkujete feny, na který nemáte (a ony vám to dávají patřičně najevo), pořídíte si sexuální hračku. Jasně, stydíte se za ní, ale to časem přejde. Za pár týdnů o ní vědí úplně všichni ve společné domácnosti, a stejně vám koupí další pytel granulí a vezmou vás na procházku, nebo k veterináři na odčervení. Co už s váma, žejo?

Ta Britova vypadala asi nějak takhle. Omlouvám se, je to samozřejmě vykradená fotka z úžasné fotografické edice Much Loved  Marka Nixona. Ale vnitřně cítím, že Mark by mi odpustil, i když jeho práci spojuji s masturbací kulhavého nadrženého labradora. S tím, že mi odpustíte vy, počítám popravdě řečeno napevno, protože byste sami sotva schovávali bachratého plyšového medvídka s nechutnou náplní z vatelínu a zaschlého psího spermatu, jen proto, abyste ho mohli fotit a vystavovat na svém osobním blogu. Doufám, že jsem se ve vás moc nezmýlila.

No, a protože mají psi v současné (ještě jednou promiňte, ale použiju opět vykradený a navíc dost vulgární výraz) přepíčené době zdravotní pojištění, psychology, masážní salóny, kadeřnické salóny a nesmíme zapomenout ani na módní salóny, měla bych s tou velkou krabicí uválených plyšových hraček po dětech jisté nekalé úmysly. Tak se kdyžtak stavte, jestli máte jezevčíka v tenzi. Je to diskrétní a bez rizika.

Páni prstenů

Nebo spíš: Prsteny? Páni.

Ne, fakt vám nehodlám psát dalších pár měsíců o svatbě, slibuju. Ale tohle téma prostě nemůžu jen tak minout. Pochopitelně za míru mého zaujetí může i fakt, že jsme se vyhnuli většině svatebních obyčejů, které jsou daleko bizarnější, ale vysvětlete mi teď prosím vás někdo, jak to chodí s těmi prsteny.

Protože já si myslím, že za tím je nějakej špinavej trik. Něco jako hrnce od Zepteru a flísový deky za šedesát litrů na předváděčkách pro seniory.

Takže za á: Proč jsou snubní prsteny dvakrát, třikrát dražší, než normální prsteny, jenom proto, že jsou na svatbu, kde se předpokládá, že nebudete škudlit? Neměla by tam být spíš nějaká objemová sleva?

Za bé: Proč jsou vlastně snubní prsteny stejné? Není to úchylný, jako když chodí páry ve stejný teplákovce? Nebo jako unisex džíny, ve kterých jsou všechny holky tlustý a mají krátký nohy a kluci jsou v nich uskřinutý v pase?

Za cé: Děsivé píárko obchodů s prsteny (true story z online zlatnictví): „Za snubní prsteny sice zaplatíte částku v desetitisících až statisících korun, ale tato investice se vám bohatě vrátí. Dámy, nestojí snad za tu cenu zklamaný pohled atraktivní blondýnky na baru, který utkví na prsteníčku vašeho manžela a v jedné vteřině ji ujistí, že je zadaný?“ Dámy, tohle fakt chceme? Co třeba rovnou nápis „ŽENATÝ“ červenou lihovkou na čelo před každým srazem v putyce? Nákladově to vychází tak na tři koruny za měsíc. U dostatečně poddajných manželů, nebo naopak rebelů, co si manželský cejch vydrhnou za pomoci prvního panáka vodky, se nabízí tetování.

Za dé: Ztratíš ho. No, nechci manipulovat. Třeba ne vy, ale já jo. Neptejte se jak, prostě se to stane, stejně jako úplně se všemi šperky bez výjimky, které jsem kdy měla. A potom jste za chladnokrevnou bestii, morálního ztroskotance a toho, kdo symbolicky zradil a rozbil posvátný kroužek manželství. Takže proto ho radši

Za é: Nenosíš. Tak jasně, není nad drahý šperky, co se válí ve futrálu v komodě, než se ztratí při stěhování (přeskoč zpět na bod dé), nebo je jednou střelí vaši vnoučci v zastavárně, aby si za lehce vydělaných pár stovek mohli koupit gram hulení. A ještě musíte zodpovídat indiskrétní otázky: Vy se hádáte, že ho nenosíš?

Za ef: Nelíbí se ti. Pokud se partnerem neshodnete ani na společném nákupu šusťákových souprav, pravděpodobně to bude první zbytečná hádka ještě před svatbou. Končívá to zklamaným kompromisem na obou stranách a nákupem snubáků, které jsou označené jako hnusné oběma partnery, což je aspoň spravedlivé. Nevyhnutelně to vyústí do bodu dé nebo é.

Hmm, to by nás zajímalo, jak to teda má ta Psice?

Psice s M. za vás vyzkoušeli většinu zmíněných bodů. Prohlédli si všechny snubáky na celým internetu. Kdyby existoval keňský online bazar nabízející kromě zbraní a střepů na obřízku i prsteny ze sjetých pneumatik, věděli by o něm. Viděli prsteny ze zlata, wolframu, ebenu, edici Star Wars, prsteny s otvírákem na pivo z metalshopu a smartrings. Hodně se podivili nad cenou a krvavě se dohádali nad výběrem. Ale za prachy si příběh stejně nekoupíš. A přesně ten by ty pravé měly mít, ne?

Takže když se nás oddávající zeptala, jestli si chceme vyměnit prsteny, odpověděli jsme popravdě, že ano, ale ne teď. Možná se kolem nich právě teď rodí příběh.

No, a třeba taky ne. Jen jeden prsten vládne všem. Ne dva. Tak to říkal už starej Tolkien.