Tak jde čas: V karanténě

Jasný. Já vím, je to pro dobrou věc. Zatneme zuby a všichni to zvládneme. Dokonce vychází články o tom, jak je to pro rodiče jedinečná šance poznat svoje děti, v dobách hospodářské konjunktury narychlo políbené před spaním.

Jedna konspirační: Koronavirus vyvinuli učitelé během laboratorních prací, abychom si my, zpovykaní rodiče, začali konečně vážit, že se o krakeny někdo vydrží starat 10 měsíců a syndrom vyhoření si vyleží až během letních prázdnin. Moje druhá konspirační teorie směřuje ukazováček na nedoceněné kuchařky z jídelny, které virus kultivovaly ve várnici čaje, nebo na dně hrnce s nedojezeným rýžovým nákypem.

Ať je to jak chce, máme je doma. Když už máme simulátory nakažených, pojďme se podívat, jak to bude vypadat v rodinách, na které se koronavirus nedostane:

Den 1

Spíme do 8:15. Panebože, kdy jsme spali naposled přes týden takhle dlouho?! Po snídani si čteme z knížky a hrajeme slovní fotbal. Na slovo koronavirus vytvoříme řetězec slunce-elán-nálada. Home office je celkem fajn věc, když pořád padá připojení k VPN. Za to přece vy nemůžete. Odpoledne jdeme ven. Ještě v době, kdy si děti mohly házet balónem s jinými dětmi. Piju s ostatníma matkama kafe z kelímku. Venku řvou ptáci a vidím to na další tři měsíce celkem snesitelně.

Den 3

Spíme do 8.30, potom mi volá šéf. Přes víkend se posílily kapacity serverů a VPN je vytuněná pro naše nadstandardní zaměstnanecké nasazení, takže se žádná ranní pohoda s knížkou a kafem v posteli nekoná.

Uprostřed napínavé konferenční schůzky mě ze záchodu hlasitě volá Čičman. „Mamí! Pojď okamžitě sem. Zůstalo mi hovínko v zadku a nejde to utřít!“ Závidím všem lidem, kteří si můžou pustit mikrofon, aniž by ostatní připojení kolegové neslyšeli prdění, hádky o hračky, nebo jen bohapustý a celým bytem prostupující řev.

Den 7

Spíme do 6.30 jako vždy, protože děti si už svoje spánkový dluhy dávno dospaly. Dnešní ranní fotbal padaly slůvka jako nech mě spát- tyran-nutrie-eště jednou mi stáhneš tu peřinu a zabiju tě.

Den 10

Odpoledne jdeme ven, ne zcela bez podoby s komparzem duchařských béčkových filmů. Mám pocit, že mi slunce vyškvaří zornice přivyklé zatemněnému bytu. Lidé pro mě znamenají už jen hlasy v konferenčních hovorech. Já pro ně znamenám prdění, řev a žádosti o nápravu špatně utřenýho zadku.

Proto je pro mě překvapení, když v parku potkám Katku, jednu ze známých matek. Okamžitě se zarouškujeme a hulákáme na sebe přes lavičku. Katka těsně vyhrává 50:49 v soutěži o nejhorší děti, ale to jen díky tomu, že jí Anička v nestřežené chvilce zapnula kameru na notebooku a všichni se díky tomu mohli přesvědčit, že na home office nenosí podprdu a má fleky na noční košili. Děti si udržují přirozený odstup honěním se po parku. „Máš koronavirus!“ plácne mě údychaně Vincek, když nemůže chytit nikoho ve své věkové kategorii.

Den 13

Těstoviny jíme už čtvrtý den v řadě, když mě osvítí nápad při sypání žrádla do Chlupininy misky. Slunečnicový semínka jsou boží. Vůbec netuším, z čeho se vyrábí ty jasně červený a žlutý granule, ale po semolině a protlaku to chutná přesně jako lanýže, fakt. Jen trošku barví jazyk.

Den 17

S Katkou se potkáváme v Žabce a strašně se pohádáme o poslední toaleťák v regálu. Rozežene nás až prodavačka s rozprašovačem Sava.

V rámci velikonoční výzdoby a zapřažení dětí vyfoukáme vejce a nechám jim je ozdobit. Skoro na všech jsou červená koronavirová kolečka a tom posledním je napsaný „NENÁVYDÍM SVOU SESTRU“. No co, když se nezapne kamera, tak to koledníci stejně neuvidí.

Den 21

Ten den došlo žrádlo Chlupině. Snažila jsem se každý den užírat jen po jedné jasně žluté granuli, ale přerostlo mi to přes hlavu. Pěkně se mi po ní spalo. Na rozdíl od červených granulí, po kterých jsem několik předchozích dnů běhala v kolečku po obýváku.

Den 25

„Jíst křečka je normální věc“, vysvětluje eM Čičman.

„Jestli se bude ještě někdy lítat, podívej se do Peru. Tam jedí morčata úplně běžně a nikdo se nad tím neušklibuje“ dodávám, když obaluji Chlupinu ve strouhance.

Den 153

Ten den mě postřelila policie, protože jsem nezaregistrovala pátou změnu otevírací doby pro důchodce, která byla odhlasována během jednoho dopoledne. Špatně se mi před nimi utíkalo, protože si šlapu na vlasy a dovedu zaostřit jen v šeru. Jak dlouho už nefungují kadeřnictví?

Den 3285

Dnes dám na stůl slavnostní ubrus a zavážu si do drdolu vlasy vedoucí z kuchyně až k rohožce u vchodových dveří. Čekají nás domácí maturity. Doufejme, že si děti na vysoké vyberou obor, který budeme schopní vyučovat jednu lekci v předstihu jako dosud. 

Abych nezapomněla, Žmur si našel na Tinderu vážnou známost. Jeho Eliška je dobrá partie, vlastní jednu z největších výroben roušek na Vinohradech. Žmur se stěhuje i s Eliškou v mobilu do vedlejšího pokoje.

Den 12957

Když vyprávím svým vnoučatům, roztomilým malým kyborgům, přes Microsoft Teams o mládí stráveném venku, jejich operační systém na mě hází nechápavý error. Chtějí, abych používala modernější vzdálené přístupy, nakupovala na darknetu a neustále mi vnucují robotickou končetinu místo mého postřeleného pahýlu. 

Dobrou zprávou zůstává, že si za společný důchod v bitcoinech můžeme s eM dovolit hned několik pytlíků granulovaného krmiva pro křečky. eM už pár dnů spí a já píšu své paměti – odstavec po odstavci, vždy po každém kolečku kolem obýváku.

Svařená griotka vděčnosti pro paní Baudyšovou

Když mi bylo devět, jezdila jsem každou sobotu za babičkou. Big adventure, sama přes celý město. Od jara do podzimu na kole. Jednou jsem se strašlivě vymázla na obrubníku pokrytým mokrým listím a babička mi potom čistila fleky od bahna na bundě, abych z toho doma neměla průšvih. Tenkrát bych měla dusno já (za roztrhaný tepláky) a ne máma (za to, že posílá malý dítě na kole bez dozoru).

Obvyklá návštěva babičky spočívala v all you can eat konzumaci lékorek, hraní hazardních karetních her o desetníky a čaji s Alenkou Baudyšovou, nejlepší kejmoškou babičky. Ten čaj babička vařila jen pro mě. Ibiškový. Aby aspoň barvou připomínal svařenou griotku, se kterou si ťukala s Alčou. Mám paměť na vůně a dodneška mám babičku ve vzpomínkách uloženou jako Alpu, levandulový mejdlíčka v prádle a sladký višně.

S Alčou babičku spojovalo několik věcí. Obě byly vdovy a obě se do baráku nastěhovaly nastejno. Občas se přede mnou babička s Alčou štengrovaly, kdo koho v tý době neměl rád víc. Babička si o Alče myslela, že má nezvedený děti a neumí vařit. Paní Baudyšová měla zase svůj jasný názor na babiččiny toalety a kožichy ještě z Innsbrucku, jejího rodného města. V našem poklidném maloměstě musela působit jako Dan Nekonečný rozhazující po ulicích třpytky a kokain.

Tohle všechno se přestalo řešit za okupace. Babička musela většinu kožichů prodat a kuchařské umění paní Baudyšové mělo najednou srovnání. Placky z brambor a mouky uměla stejně dobře jako babička. Občas se rozdělily o kus masa a paní Baudyšová nosila babičce silný slepičí vývary celý šestinedělí, když v lednu 1945 porodila tátu. Ne že by občas neřešily výši důchodů a připálený koláče, ale tohle v nich zůstalo až do mého dětství. Babička umřela pár měsíců po Alče. Vyhrála – to byla jejich poslední výzva. Kdo vydrží dýl.

Připadá mi, že se najednou lidi v mém okolí začínají chovat podobně jako babička s Alčou. Z hodiny na hodinu. Stejně jako je v posledních dnech večer všechno jinak než ráno.

Nevím, jestli sledujete komentáře pod minulým příspěvkem, ale vztah s firmou AAA Záchranné technické služby dospěl do vztahové roviny Kim Čong-un versus Donald Trump. Reklamace zamítnuta. Vyměňujeme si podněty na ČOI a tituly nejhorší zákazník roku jako mezikontinentální balistické střely.

Poslední dny mám vybitý mobil už odpoledne. Všichni píšou, volají, ptají se a zdraví, asi se s mnoha z nich nějakou dobu neuvidíme. Takže když volal někdo z AAA, nejdřív jsem si myslela, že jde o telemarketing ojetin. Místo toho volal nový ředitel ZTS, jak vám došlo určitě rychleji než mě. Neuvěřitelně sympatický pán, se kterým jsme probrali nejen (nově) uznanou reklamaci a starý kotle, ale taky ayurvédu, indický čaje a to, co jsme si o sobě navzájem mysleli, než jsme si zavolali.

Asi vám tady ani nemusím popisovat, jak boží je home office a kolik práce uděláte s dvěma dětma, co vám za zadkem odpalují prskavky z Vánoc. Ale. Díky tomu se začala formovat skupinka kolem krakeních spolužáků. Jedno dopoledne hlídáte vy a druhý den můžete fakt pracovat, protože jsou děti na střídačku jinde. Při vyzvedávání si dáte společný kafe a dozvíte se věci, na který dřív nebyl vůbec čas.

Nepopírám temnou stránku síly. Koronašmejdy, chrchlající lidi v metru a chrchlající lidi v práci, který se s vámi přes centrální klimošku solidárně rozdělí o obsah svých plic (zlatý prskavky za zadkem).

Ale pokud by z těch všech sraček měla na konci potrubí mezi lidmi zbýt esence vztahu babičky a Alči Baudyšové, bude to znatelný přilepšení, než to jen se sklopenýma ušima přežít.

Náfuka

Když už jsme tady nakousli téma věcí, co se nehodí.

Em v sobotu odjel na dva týdny na svou několik měsíců v předstihu plánovanou cestu do Kolumbie. Nebudeme se tady bavit o konspiračních teoriích, ale sotva za sebou zabouchl dveře, překročil hranice Prahy koronavirus, moje máma a taky začal ve stejný okamžik kapat kotel. Náhoda? Nemyslím si.

Přinejmenším ze strany kotle jde o předem promyšlenou a dokonale načasovanou sabotáž.

Doma to začalo připomínat strašidelný barák v koloniálním stylu, ve kterým se zlověstnými chodbami šourají už jen vyšetřovatelé paranormálních jevů s ghost metery, protože členové rodiny se týden po nastěhování navzájem upižlali nožíkem na máslo. Na konci filmu zpravidla dochází k odhalení, že barák stojí na indiánským pohřebišti. Upižlaný rodině už to život nevrátí, ale stay tuned. Těšte se na další díl, a do tý doby bacha na příbory a mrtvý indiány.

U nás to bylo podobný. Jdete spát a najednou vás z dřímoty vytrhne zvuk sestřeleného bombardéru Junkers 89 včetně smrtelného zachroptění generála Ernsta Udeta. Vyběhnete na chodbu vyzbrojeni nožíkem na máslo. A tam nic.

Ráno si umyjete obličej teplou vodou. Smrdí připálenou gumou.

Obouváte se a u toho zamyšleně hloubáte, jestli to náhodou nemá spojitost s vaší noční můrou. Čichal snad někdo z vás k mrtvýmu esesákovi? Ne? Tak jak si můžete být jistí, že nesmrdí po spálený gumě?

Než si stihnete tuhle otázku zodpovědět, vyteče vám z boty něco černýho.

„Tak to už je vrchol, náš barák stojí na fašistickým pohřebišti!“ chce se mi zařvat, ale skutečnost je mnohem děsivější.

Botník je pod blikajícím bojlerem, ze kterého trpělivě a nezúčastněně odkapávají další kapky. Je neděle, takže jsem odkázaná na pohotovostní technické služby.

„Dobře, že jste mě zavolala“ nešetří pan opravář chválou. „Dotáhneme tady ten ventilek – ták – a já vás poprosím o podpisek a 2400 korunek.“ Hotovo do pěti minut. Tolik nevydělává ani můj zubař!

Mohla jsem si za ty prachy koupit nový suchý boty, ale nekoupila. Brala bych to jako daň za to, že jsem se hůř neučila a neudělala si výučák na instalatérku, kdyby. Kdybych k večeru nedorazila domů a neslyšela hned ve dveřích proradné kap-kap-kapy-kap. Už chápu waterboarding. Chápu a objímám všechny lidi, co se z toho zvuku zbláznili.

Následující noc jsem vynášela po dvou hodinách kyblíky s vodou, protože oficiální stanovisko NONSTOP technické pohotovosti znělo: „Jejda, my tu teď nikoho nemáme. My se ráno poradíme a po osmé vám zavoláme.“

Jediný, kdo v devět ráno volal, jsem byla já. Volala jsem našemu starému opraváři, který nám dělá každoročně revizi. Zná kotel od plenek a s ním i jeho negativní povahové rysy. Asi jsem zněla fakt úpěnlivě, protože odvolal dopolední zakázky a přijel.

Po téměř dvouhodinové operaci ležely na linu zrezlé součástky a kousky spálené gumy. Na moji historku s Pražskou technickou pohotovostí reagoval: „No jo, to víte, když viděl samotnou ženskou doma…“

Myslíte, že když bych si teď do okna vystavila tohle, tak si koronavirus nebude myslet to samý?

Wait for it

Vzpomínáte, jak jsem vám psala o tom, že jsou naše děti nemocné jednou za rok? Souběh okolností, kdy se to nemůže nehodit víc, totiž častěji ani nastat nemůže.

Z Čičman se stal pacient nula minulý týden, když byla na jarních prázdninách u dědy a babičky v Brně. Pozvracela se ve Vida parku, kde je personál nejháklivější na řád a čistotu napříč vědeckými parky v celé střední Evropě. Usilovně ji bolelo břicho celé tři dny před tím, než jsme měli děti v Brně vyzvednout a odjet na hory. Pochopitelně do zaplaceného penzionu, jehož majitelka staví zrušení pobytu a storno poplatky na úroveň ilegálních zfušovaných potratů pletací jehlicí.

Problém nebyl jen s Čičmaninou teplotou a zažíváním, ale hlavně prožíváním. Nechápu, kde se vzaly řeči o chlapské rýmičce. Evidentně je generuje někdo, kdo ještě neviděl holčičí rýmečku.

„Bojím se, že mi to bříško praskne a vyteče ven“ pronesla Čičman s tváří strhanější než Oliver Twist pod mihotavým světlem petrolejky ve viktoriánském sirotčinci. „Stihnou mi na pohřeb myslíš dorazit ty fialový šaty, cos objednala minulý týden?“ vysmrkala se mi do trička.

To se pak rychle vykašlete na všechny babské rady, nahřívače i předsudky o lékařské pohotovosti. Vaše dítě umírá. Stejně jako dalším sto padesáti rodičům v Brně.

Chtělo by se mi napsat, že to pohotovostí v dětské nemocnici nevyhnutelně končí, ale tam to teprve začíná. Vstupní hala nápadně připomíná uprchlické centrum. Už u hlavní kartotéky se vás sestra snaží zmanipulovat k tomu, abyste se dobrovolně vzdali práva na vstup. 

„A opravdu ji to bříško bolí? Podívejte, vždyť se směje!“ usvědčuje nás sestra na příjmu, pravačkou vyplňuje formuláře a v levé ruce drží plyšovou opici a třepe s ní nad hlavou. „Moje dcera ráno mluvila o smrti“ skočím ji epicky do řeči. Sice jsme neprošli rozřazovacím testem s plyšovou opicí, ale síla tohoto argumentu nám vyslouží plánek cesty na internu.

Cestou pochopíte kulturní rozdíly v překonávání chřipkové epidemie. Zatímco v Praze se vydělává na předražený hypotéky a sójový kapúča chrchláním a sténáním v designových business centrech, Brno hází zpátečku a žije komunitní život ve špitálech. Nová přátelství, nové lásky. Telefonní čísla opsaná na parkovacích lístcích. Laické diagnózy nad kapesníčkem s vykašlaným hlenem. Ale taky urážky, emoční průjmy a výzvy na souboj francouzskou holí.

V čekárně dětské interny bohužel panuje spíše atmosféra nenávisti skrývané pod zdvořilé úsměvy a mnohoznačné poznámky, než hecování o nejdelší plivanec do květináče s fíkusem. 

„To je ale roztomilý chlapeček“, řekne ženská vedle mě tak chladně, až byste řekli, že to batole, které ji právě ocucává botu, musí ve vteřině umrznout a rozpadnout se na ledovou tříšť do mojita. Což si všichni usilovně přejeme, protože by to zvýšilo naše osobní šance.

Vždycky jsem chtěla zažít atmosféru obskurních amerických soutěží o věci, který dostanete, když na nich dostatečně dlouho držíte ruku. Nejdřív vás stojí kolem naleštěnýho Lincolna stovka. Po dvanácti hodinách v dešti vrávorající hrstka. Po třech dnech upadnete do kómatu a vyhraje ho někdo nenápadnej, na koho by to ze začátku nikdo netipoval.

V čekárně dětský pohotovosti je to podobný. Sedíte se zaťatými pěstmi a v hlavě se vám kompletují profily vašich soupeřů. Za dvě hodiny znáte jejich slabiny i silný stránky. Jenže tahle soutěž je o level jinde. Máte děti, kterým je blbě a taky pořád camrají na záchod a tím otevírají možnosti, že o své pořadové číslo přijdete kvůli čůrání, nebo párku v rohlíku. A pak je tu divoká karta – kdokoliv přijde s miminem, jde přednostně. Jsme už jen tři s rukama na dveřích ordinace. Nemáme se rádi, ale nenávist k rodičům s kojenci nás sbližuje.

„Nojó, zase ňáký uřvaný šrop, tak to půjdeme Kamilko o další hodinu později. Květuš, nechceš radši rovnou zrušit tu večeři u vašich? Ještěže Kometa hraje až zítra“ uleví si schválně hlasitě chlapík v teplákách. Jeho žena probodává kočárek laserovým pohledem gamma paprsků zkázy. Je čtvrt na jedenáct dopoledne a jsme tu tři.

„Mami mně se chce blinkat“ nahlásí poctivě Čičman a zezelená. Soupeři jsou rázem na koni.

„To byste tu chudinku měla vzít na záchod“ nadhodí starostlivě Tepláky. Ten samý člověk, který své Kamilce vytrvale odmítá lok vody, aby nepřišel o zavolání z ordinace. „Není potřeba, mám tu igelitové pytlíky. Spoustu pytlíků.“ vyfouknu mu trumfy z ruky.

„A jak dlouho jste tu vy?“ zeptá se později jeho Květuš mlčenlivé drobné paní s dospívajícím synem.

„Pět hodin. Jsem zvyklá čekat.“ usměje se skromně, což v celé čekárně vyvolá tsunami poraženecké nálady, i když jde nakonec z naší trojky jako první. 

Zbýváme už jen dvě rodiny proti sobě. Capuletovi versus Montaguovi. Holčičky si spolu bezelstně hrají s hromádkou reklamních letáčků.

Z ordinace vyběhne sestřička s formulářem. „Jak vysokou teplotu má Čičman?“

„Třicet devět“ střílím od boku. „Naše Kamilka má čtyřicet“ nacpe se do rozhovoru Tepláky. „Čtyřicet jedna, čtyřicet dva!“ marně navyšuje příhozy do zavírajících se dveří.

Tepláky dál neudrží své nářečí a emoce pod pokličkou. „A už su teda fakt nasrané! Květo vem Kamilu a odcházíme si zavolat sanitu“ strhne bundu i s věšákem.

„Kamila Zárubová“ ozve se z ordinace zhruba dvě minuty poté, co se Tepláky snažil zvednout věšák, který znovu padá, poráží odpadkový koš a zamaže ho od kečupu z nedojedených párků v rohlíku. Tepláky se koši odmění dobře mířeným kopancem a dusá s celou rodinou temnou chodbou k východu. Zdálky se ještě ozývají tlumené kletby a exotické nadávky v hantecu.

„Kamila Zárubová?“ zazní znovu od dveří.

„Hm, tak pojďte vy“ pokrčí rameny sestřička.

Nenápadná paní měla pravdu. Čekání je umění. Umění disciplíny, soustředění a šťastných náhod osudu. Krásných čtyři a půl hodiny!

Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Emův táta je ornitolog a eM od něj tuhle zvláštní zálibu zdědil. Je to bez debat jedna z lepších věcí, co se dá dědit -  v naší rodině se napříč generacemi z koníčků předává hlavně hypochondrie, alkoholismus a chov domácích mazlíčků s obskurními vadami charakteru. 

Proti tomu je úplně v pohodě, když se eM zastaví na výletě v lese, ukáže na půl kilometru vzdálenou špičku borovice a zpraží vás za to, že dýcháte schválně hlasitě. 

„Psst. Vyplašíš ho. Tenhle pták je hrozně vzácný“ řekne eM a plácne Žmura za to, že se šťourá v nose. 

„Kdo ví, jak se jmenuje?“ Žmur ho vždycky vidí a nikdy nezná. Potom nastane fáze úmorného vysvětlování Čičman. Kde je ta borovice? Na jaké větvi? Má borovice žaludy? 

„Ajo“ plácne se pak Čičman do čela a přeostří na stožár elektrického vedení. „Už ho vidím. Vždyť je to ledňáček!“ zvolá, protože má ráda ledňáčky. „Podle mě to musí být žluna.“ řeknu bez mrknutí oka já, protože vím, že eM má žluny nejradši. „Už se můžu nadechnout?“

Já bych nad takovou sebrankou ignorantů dávno zlomila hůl, ale eM je schopen za pár metrů zastavit a zopakovat si s námi celou tu bolestivou proceduru od začátku.

Musím ale říct, že mě i tak překvapilo, když přištrachal z pošty velkou lepenkovou krabici, nechal nás shromáždit v kuchyni, a pak z ní slavnostně vysypal hromadu polystyrenových kuliček a sovu na klacku. Sýčka v životní velikosti.

„Sova? Jsme si jistí, že náš byt postrádal zrovna sovu?“ zeptala jsem se a žasla. Vrah nevinných hrabošů se tváří vyloženě nepřátelsky a agresivně zarývá drátěné pařátky do stojanu. 

„Je to dárek pro tátu. Bude tu s námi měsíc do jeho narozenin.“ vysvětlil eM. „Podívej se, je celá z plsti. Ta paní, co ji vyrobila, umí z plsti úplně cokoliv. A její kamarádka zase dělá umělé oči. Klidně by ti mohla na zakázku vytvořit třeba vycpanou Čičman!“

„Mně se náhodou líbí“ prohlásil Žmur během toho, co se Čičman horečnatě rozhodovala, jestli by byla dvojnice z plsti se zubama a skleněnýma očima víc cool, nebo creepy. „Můžu si ji půjčit na pokusy na křečkovi?“

Jsou věci, který vám připadají zbytečný jen do doby, než si je pořídíte. A po týdnu s plstěnou sovou musím eMovi dát za pravdu, i když se mu následující řádky nebudou líbit.

Sova je ochranný štít při venčení křečka. Když jsme dřív pouštěli Chlupinu na svobodu, odměnou za naši velkorysost bývala snaha prožrat se do matrace. Alternativně prožrat se do dekorativních polštářů a v panice se oběsit na překousaných nitích, když jste ji nečekaně vyrušili. Oboustranně vyčerpávající chvilky, kdy jsem pištícího hlodavce vystříhávala nůžtičkami na nehty z polštáře, jsou minulostí. Když jde Chlupina ven z klece, v inkriminovaném koutě stojí sýček.

Vytřeštěný pohled sovy vedle budíku výrazně snižuje riziko, že člověk po probuzení znovu usne.

Sova je hřejivý pomocník při večerním uspávání dětí. Cyklickému camrání přes kuchyň ještě v půl desátý (napít se-vyčůrat-napít se-vyčůrat) učinila přítrž jediná pohádka o sově posedlé démony a hnízdu plném vyklovaných očiček (pro názornost uvažuji o dokoupení hrsti očí od kamarádky paní plstenice).

Sova zásadně zvyšuje vaši osobní prestiž mezi sousedy. V Praze už nikoho neohromíte bezsrstou kočkou, co vypadá jako když vrazíte critters do mikrovlnky. Ani psem v péřovce, který umře, když jde do parku bez čepice. Ale sýček za oknem, ten budí respekt. Sousedi si to s vámi nebudou chtít rozházet, protože nechtějí přijít o svý drahý teriéry. Ani najít vývržky v poštovní schránce, pokud by se vám znelíbili.

Po týdnu používání můžu jen potvrdit: Sovu do každé rodiny!

Nesýčkuj, používej sýčka

Chyba v Matrixu

Když už jsme nakousli ten Ječmen, existuje ještě jedno místo, který se od sedmdesátek vůbec nezměnilo. Ordinace naší dětské doktorky. Tenkrát jsem si ji vybrala hlavně kvůli tomu, že mi teklo do bot – úplně jsem totiž na nutnost předem domluveného pediatra zapomněla a reálně hrozilo, že mi nebude umožněn legální porod, protože povinná kolonka v těhotenském průkazu křičela prázdnotou. Vybrala jsem si ji, protože a) všechny ostatní pediatričky ve věku pod osmdesát let s funkčníma webovkama už měly plno. A za b) má ordinaci ve vedlejší ulici a to se hodí. Protože děti jsou furt nemocný, říkaly holky.

To se u těch našich zdaleka nepotvrdilo – naopak překypují až bezohledným zdravím, nejvíc v období, kdy rýmičky sestřelí nás s eMem a oba pažouti bohapustě zneužívají bezmocnosti stárnoucích rodičů. Ordinaci tedy navštěvujeme jednou ročně na preventivní prohlídky. To se potom očima vpíjím do čekárny, kde ještě pořád visí agitační plakáty na mytí rukou a pití mléka. Mrkací vikslajvantový panenky s urvanýma rukama, ohlodané kostky a angličáky kropenaté od vykašlaného bronchiálního hlenu. Prostě jako urbex ordinace v Pripjati, jenom je vzduch nasycen nasládlým pachem moči z přebalovacích pultů místo radioaktivních izotopů jódu. A ještě něco. Naše doktorka je ze staré školy, kde se ze strany pacienta striktně dodržuje objednací doba. Je jedno, že přijdete na řadu o hodinu později, protože posloucháte, jak se s matkou před vámi dělí o recept na skotské střiky a rozinkový koláč. Na druhou stranu, pochází ještě z doby, kdy se plošně neplýtvalo s léky a už vůbec ne s antibiotiky. Fleming byl ještě uličník s plesnivým chlebem v aktovce, když naše doktorka léčila černý kašel tvarohovým zábalem a přivazovala k rachitickým dětem hůlky na srovnání končetin.

Takže když jsem děti vyzvedávala ze školy dvě minuty poté, co jsme měli být v ordinaci, začala jsem propadat do spirály stresu. O to víc, když se ukázalo, že čekáme na jemnostpána Žmura, co bezstarostně vysedává v jídelně a drtí rekord, kdo vypije víc čaje z várnice za skandování ostatních spolužáků.

Po Vinohradský už skoro klušeme. Konečně zelenej barák, ale. Zvonky jsou vytrhané, uvnitř stojí řemeslník na štaflích a druhý táhne chodbou kyblík s barvou.

„Ona už tady asi ale nebydlí, mami“ pronese Čičman nahlas moji obavu. Mně k tomu v duchu napadá ještě: Proč mi do hajzlu při objednání neřekla, že se přestěhovali? 

„Díkybohu, vyhnu se tý debilní prohlídce a kecům, jak sem zase vyrost“ sesouvá se Žmur na kolena a chce políbit zem.

„Moc se neraduj, ještě to zkusíme. Třeba rekonstruují jenom tu chodbu“ vytáhnu ho z rohožky nahoru, opráším a zaťukám netrpělivě na dveře. Řemeslník číslo dvě řáchne s barvou na zem a jde mi jako ve snách mátožně otevřít.

„Měli byste tady nechávat otevřeno, když jste vyrvali ze zdi ty zvonky“ řeknu nevděčně a jak pospíchám, švihnu jeho kolegovi Čičmaninou aktovkou do štaflí, až se zapotácí. Skrčí se do embryonální polohy mezi šprušlemi a oba na mě zírají, jako kdyby do baráku vtrhla rozzuřená kapybara s mláďaty.

„Nekoukejte na pána, už tak máme zpoždění“ houknu na děti a opřu se do těžkých dřevěných dveří. Chlápek s barvou chce něco říct. „Dobrý, to zvládnu“ usměju se křečovitě a vykopnu to pootevřený křídlo dveří čekárny sama.

„Ona to tady asi ale není čekárna mami“ zhmotní zase Čičman nahlas to, co nám všem naráz dojde. Cizí předsíň. Věšák s kabáty a kloboukem, starodávný perský koberec a zrcadlo, to všechno pokryté igelitem a připravené k malování. Kromě staré paní v župánku se zdviženým obočím, co rychle típá cigaretu a instinktivně hledá podlouhlý těžký předmět na svou obranu. Nevím, jak často se vám stává, že si jen tak jdete po ulici a najednou stojíte v cizím bytě, ale pro mě tohle bylo poprvé.

Mohl to být epický začátek nového přátelství, u kterého všichni vydechnou „No to je prostě neuvěřitelný, svedl vás k sobě osud!“, když se vás někdo na společné oslavě narozenin zeptá, jak jste se seznámili. Místo toho jsme dostali jen strašlivě zrubáno. Poprvé od Župánku a podruhé doktorky: „No kde jste? Vy si snad trajdáte po návštěvách, nebo co?“

Kabátek

Když se tak dívám na naše děti, připomene mi to občas věci, které jsem měla a už je nemám. Nebo aspoň ne tak často. Plynatost. Ke snídani krajíc chleba se sýrem a marmeládou v druhé vrstvě. Nekontrolované záchvaty smíchu.

Nemyslím tím společenský smích ani smích, když eM bez rozmyslu utře rozlitý džus ze stolu nejbližším hadrem a potom zjistí, že je to jeho tričko. Myslím tím ten opravdový záchvat smíchu, při kterém se snažíte popadnout dech a něco říct, ale vydáte ze sebe jenom kňourání a spršku slin, která tu strašlivou křeč nastartuje ještě párkrát dokola. Většinou se to stává ve dvou a prvním impulsem nebývá zrovna intelektuální humor. Dalším specifikem je, že se bavíte jen vy. Mozek se válí ve vaně s pravým šampaňským a šumivou serotoninovou bombou do koupele, zatímco lidé okolo vás trpí.

Naše děti to v poslední době zažívají skoro pořád. Stačí, že Čičman u večeře srkne špagetu, která ji koncem švihne do čela a je to tady. „Vy- vy- vy-„ začne se svíjet Žmur a většinou se u toho zaboří loktem do vlastního talíře. „Vypadáš jako zombie“ vytlačí ze sebe a Čičman přebírá štafetu. Dáví se, hýká a nosem jí teče džus. „Co ti na tom jako připadá k smíchu?“ dožere se eM nebo já. 

Výhružky typu „Ten stůl si budeš po jídle uklízet sám!“ nebo „Teď se směješ, ale jsem fakt zvědavá, jak si osobně vypereš z ubrusu tu rajskou“ jsou funkční rozbušky, které mají schopnost celou tuhle nechutnou scénu roztáhnout třeba do pěti dlouhatánských minut, než jsou všichni kolem stolu znovu schopní resuscitovat základní životní funkce a dojíst svoji studenou porci plnou slin a soplů.

Samozřejmě něco úplně jiného je, když se to týká mně. To potom přízemní sobectví sestřelí empatii na lopatky jedinou dobře mířenou ranou. Kdysi jsem měla kolegu, který se jmenoval Kapitán. Rozhodně to nebyla první ani poslední věc z jeho arzenálu směšnosti, ale nepochybuji, že o mé důstojnosti neměl Kapitán ani o milimetr lepší mínění. Jednou jsme od šéfa oba slízli výtku ohledně klienta, právem dosraného pana Z., kterému jsme na střídačku s Kapitánem naslibovali něco, o čem jsme si naivně mysleli, že to s chutí zařídí ten druhý.

„Hned mu zavoláte a domluvíte se s ním. Osobně si to zkontroluju a chci od pana Z. slyšet, že vás to upřímně mrzelo a že je jeho služba funkční ještě dnes odpoledne“ dořval nás šéf a my se svěšeně odpoklonkovali do zasedačky pro konferenční hovory a tam se zhádali, kdo za to může víc, aby vytočil číslo a omluvil se jako první.

„Dobrý den pane Z.“ začala jsem ještě celkem normálně, ale potom se mi v mozku propojil Kapitánův pohled týraného kokršpaněla, jeho muškátový svetřík a vědomí, že v tuhle chvíli je absolutně nepřípustná snad jen jediná věc. Začít se smát. 

„Chtěli bychom se vám s kolegou omluvit za prů, tedy prů-tahy“ snažila jsem se o artikulaci během toho, co si Kapitán nacpal dálkový ovladač od projektoru do úst jako roubík, aby nebyl slyšet jeho kuní smích. „Opravdu nás to mrzí“ hýkal za chvíli a já si utírala smrkance do rukávu. Z pohledu pana Z. bych nás rozstřílela kulometem, ale místo toho na to dodnes vzpomínám jako na nejlepší obchodní telefonát ever.

Asi jde vážně o mindset, protože za celou hnusnou šedou zimu se mi to nestalo ani jednou. Ani dnešní ráno nevypadalo jako jedno z těch roztomilých jiter, kdy se na sebe lidi usmívají, v MHD se spontánně zpívají muzikálové hity a koluje sáček s maršmelouny.

Místo toho jsem nastoupila do přeplněného vagónu v metru a s knížkou v ruce se snažila proboxovat na jediné volné místo u vedlejších dveří. Bohužel ne sama. Vedle mě se na to stejné místo cpal další čtenář s rozečtenou publikací a aktovkou, kterou mě strategicky odrážel na druhou pozici. Myslela jsem si, že jako křehká a bezbranná žena mám větší právo sedět, ale ráno se v metru hraje spíš na feminismus, než tradiční hodnoty.

Chytla jsem tyč před sebou a snažila jsem se o svoje teplé místečko zabojovat, když jsem si konečně všimla, že sedadlo už je plné – možná to byla moč, možná krev a možná řídká stolice. Nebo všechno dohromady jako kdyby si tam ještě minulou zastávku hověla lidská kloaka. Kdo je z Prahy, ať si sáhne do svědomí a napíše správnou odpověď do komentářů. 

Já jen vím, že ta ženská v béžovým kabátku s očima pověšenýma na mobilu, která na to sedadlo rychle umístila svůj zadek, zatímco jsme s mým soupeřem na pár vteřin zaváhali, měla nejspíš i poruchu čichu.

Kabátku je mi líto, ale bylo to boží!

Tak jde čas: Výčep U Ječmene

Vždycky, když dojede Gábina do Prahy, chce se potkat v nějakým strašlivým pajzlu, kam jsme chodili okolo roku 2007. Občas je dost těžký ji vysvětlit, že na tom místě stojí barber shop, veganský bistro, nebo dvoustá frenčíza Potrefené husy. Gábina se setrvačností Darwinovy želvy neomylně míří ke stejnému napajedlu, na které byla v Praze zvyklá. Připadalo mi to obskurní do doby, než jsem si uvědomila, jak se chovám já sama v rodném maloměstě. Všichni místňáci s úlevou chodí na kafe do podniku, kde nejsou propálené díry na křeslech a nemusí brát antibiotika po každé návštěvě WC. Těch pár špeluněk, kde jsou dodnes ubrusy z PVC a jídelní lístek psaný na stroji, žije jen z mých občasných návštěv u rodičů.

Ve středu mi Gábina volala hodinu před srazem. „To neuhodneš!“ zařvala mi do telefonu vzrušeným hlasem člověka, který na ulici jen tak najde zmuchlaný svazek bankovek. „Pamatuješ se na hospodu U ječmene? Bouřka a chilli…“ Na to si samozřejmě pamatuji až moc dobře. Běžely jsme tenkrát ze Střeláku, hrozně lilo a vítr shazoval z balkónů květináče. Tím jsme přišly jen částečně nelegálně ke keříku chilli papriček. V pohostinném suchu a teplu Ječmene jsme potom pomocí keříku odstartovaly hrůznou noc rekordů v konzumaci kapsaicinu mezi stálými hosty. Ráno mě bylo zle, ale určitě míň zle, než tomu, kdo v Ječmenu pozvracel záchod zápalnou směsí papriček a tuzemáku. Ten někdo byla Gábina.

„Dobrý den, můžu poprosit o lístek?“ zeptám se v Ječmenu, kde se za tu dobu změnila maximálně barva stěn ze žluté na světle hnědou jako zubní sklovina místních štamgastů.

Výčepní si otře ruce do mastný zástěry, jako by je potřeboval mít suchý a jistý, až mi jednu natáhne.

„Lístek? A z čeho si jako chceš vybírat? Vypadám snad jako pingl ve fraku z Interkontíku?“

Sklouzla jsem pohledem od šedivé přehazovačky nahoře až po zástěru „Kde se dobře vaří, tam se dobře daří“ a nezbylo mi, než jeho slova potvrdit. Vypadá spíš jako opakovaně přeléčený alkoholik v terapeutické kantýně léčebny, než jako běžná obsluha čehokoliv.

„No proto.“ zklidní se výčepní. „Točíme Plzeň a Gambáč.“ Všimla jsem si, že s výběrem Plzně moje bodové konto opět stouplo do plusu, zatímco se novým outsiderem našeho stolu stala Gábina se svým malým Gambrinusem.

„To je hustý“ řeknu Gábině, když se vrchní odpotácí zpátky k pípě. „Vypadá úplně jak ten hostinskej z Výletu na Karlštejn z Pražský pětky! Jak to tady dodnes smrdí po cigárech a jak tě oslovuje ty vole a nenávidí tě jen za to, že sis dala malý pivo“, dodávám obdivně.

Ani Gábině však status nechtěného hosta nevydrží moc dlouho. Přijde o něj v okamžiku, kdy se za námi staví další kamarádka. Světlana je původem z Bulharska, ale výčepní si její tvrdý přízvuk vysvětlí po svém.

„Staník se ptá, esi si dáte vodku.“ změní se u našeho stolu obsluha na kámoše pana vrchního, co se právě mračí za pípou a klepe popel do výlevky. Vysvětluje se i zažraný pach cigaret pět let po nekuřáckém zákonu: Podnik je striktně nekuřácký s výjimkou obsluhy.

„Proč bych si měla dávat vodku?“ podivuje se Světlana.

„Protože si z posranýho Ruska“ zahrozí na nás nepřátelsky Staník od baru.

„Ale já jsem z Bulharska“ hájí svou čest Světlana. „Tuhle hrůzu zase vybírala Gábina, žejo?“ mrkne na mě.

„Tak to sorráč“ přijde se Staník osobně omluvit a „vole“ na konci věty zní tentokrát skoro otcovsky. „Varna, tam jsme se taky nachlastali“ nolstalgicky zavzpomíná na mládí s Čedokem a není poznat, jestli se mu lesknou oči od slz, nebo od toho, jak si zamyšleně típne vajgla do předloktí.

Asi nejhorší xenofobní výstup večera se ale naštěstí našeho stolu netýká. Do dveří vchází skupinka Němců. Nejspíš Ječmen zaměnili za jednu z těch restaurací s moderní českou kuchyní, kde se vepřové vaří zásadně ve vakuu a zelí podlívá vlašským ryzlinkem.

Škodolibě čekáme, co bude a Standa nás nezklame. „Si děláš prdel. Helmuti!“ zakvílí a odejde dozadu, nejspíš pro útočnou pušku. Nové hosty jde obsloužit kamarád od baru, patrně dedikovaný na obsluhu cizinců obecně.

„Němci sou náhodou fér. Dávaj velký dýžka, ale Standa je prostě nesnese.“ prohodí na vysvětlenou, když proplachtí s tácem kolem našeho stolu. Standa zatím každému z nich točí pivo s výrazem, jakoby šlo o velící důstojníky osobně zodpovědné za holocaust.

„Se tím třeba zadus, paznehte“ kyne na ně s falešným úsměvem od baru a přiťukává si s nimi na dálku. Dáváme Standovi za herecký výkon zasloužených 9 bodů z 10. Všechny se shodneme na tom, že od jeho kamaráda nebudeme vyzvídat, co přesně to plave našim sousedům v pivu, protože by to mohla být indicie k tomu, co jsme za večer nechtěně vypily my.

S Gábinou jsme potom cestou domů obchodně přemýšlely nad tím, že by měl být institut socíkovských výčepů zachován v rámci národního kulturního dědictví. Až jednou někdo zruší Ječmen a udělá z něj nehtové studio, my si Standu i s jeho know-how rozhodně najdeme a pronajmeme – japonští turisté nám za něj utrhnou ruce!

Odslepení

V Lidlu prodávají v rámci asijského týdne čínské koláčky štěstí. Vaše budoucnost v trojobalu. Na tom mém se píše: „Nebuďte slepí k novým příležitostem“. Kolegovi Markovi šanghajská Jo-Lan-da zase klade na srdce, aby se nepokoušel vyhnout novým dobrodružstvím. Co se stane s kolegou Petrem netušíme, protože svůj koláček sežral s i papírkem uvnitř.

Radši bych svoji věštbu vyměnila s Markem za nová dobrodružství, ale musela jsem uznat, že slepota a příležitost se ke mně hodí víc. Každá vada zraku má svůj příběh, strategie a dopady. Začátek toho mého je jednoduchý – jsem krátkozraká po mámě. A fakt, že nenosím kompenzační pomůcky se do značné míry opírá o to, že máma je používala vždycky až moc.

Slovo brýle se v mém dětství spojovalo výhradně se slovy „kde zas mám…?“, „neviděli jste?“, nebo „někdo z vás mi je musel naschvál schovat“. Získala jsem z toho pocit, že bez brýlí se moje jinak schopná a hyperaktivní matka pokaždé změní ve zranitelného velemloka, nebo nějaký podobný albínský zvíře žijící na dně jezera, které se orientuje jen pomocí hmatových vousků. Samozřejmě, že se dalo zašantročených brýlí zneužívat. Samozřejmě, že jsem to dělala. A s mým ztrácením a zapomínáním čehokoliv jsem si řekla, že já se nachytat nenechám. Radši budu vidět blbě, ale zato bez výkyvů.

Tohle třeba dodnes nechápe bystrozraký eM, který je schopen předčítat titulky z novinovýho stánku půl kiláku daleko. „Jak jsi mě mohla nevidět?“ diví se, když naproti sobě jdeme po chodníku a já ho chladnokrevně minu. „Prostě vyjdu ze dveří, podívám se, kdo je na ulici a jestli ho znám, přečtu si nový plakáty naproti a zkontroluju si počet psích hoven až do příští zatáčky.“ Pro eM je chození po ulici stejně samozřejmý a nudný, jako když jíte chleba. Pokud bychom použili stejnou paralelu, já se svým krajícem málokdy trefím do pusy.

Když totiž vyjdu na ulici, většinou vnímám prvních pár metrů, a to nemluvím o tom, že někdy čtu při chůzi knížku, abych ji nemusela vybalovat až v metru. Všechno, co je dál než deset, dvacet metrů, je krajina za zrcadlem, kde se může přihodit úplně cokoliv. Třeba jdete a na konci ulice vidíte stát na jedný noze liliputa v lahvově zeleným fráčku. Když jste krátkozrací dlouho, je to pro váš mozek úplně normální. Za pár metrů se liliput promění v normální odpadkový koš a co? Váš mozek kolem sebe v panice nestřílí stresovýma hormonama, jako by se to určitě stalo eMovi. Váš mozek viděl už tolik liliputů a hyen v plesových šatech, že ani nepípne a bez komentářů přeostří na nějakou pruhovanou hromádku, co vypadá jak tygr přivázaný před kavárnou.

Tyhle hromádky mozek vždycky zaujmou, ale bohužel už nemám mentální kapacitu na to, abych zblízka čekovala ještě všechny kolemjdoucí - jestli se známe na pozdrav, small talk, nebo jestli jde o člověka, se kterým patnáct let žiju. Sorry jako. A to je ten nejhorší důsledek krátkozrakosti –  že jsem pro své kolegy, kamarády a bývalé spolužáky ledová královna, která se s nimi baví jen účelově, ale když je někde náhodou potká, dělá, že je nezná. Snažím se šířit osvětu, ale je to marný. Stejně vypadají všichni zklamaně, když mi vypráví o tom, jak na mě nadšeně mávali a ztrapnili se před celou tramvají.

Žmurův nejlepší kamarád má babičku z Francie. Někdy Nicol na pár týdnů přijede a vyzvedává vnuka ze školy, takže spolu čekáme před budovou. Nevím, jestli jste viděli Velkého Gatsbyho, ale pro mě bude navěky Nicol, pro kterou jsem byla před školou tou jedinou osobou ve vesmíru. „Dobvý dén“ hnala se ke mně s rozzářeným úsměvem a byla z našeho setkání pokaždé tak potěšená, že jsem se kvůli ní naučila pár francouzských frází. Potom jsem si koupila nový černý kabát, který naše přátelství nečekaně ukončil.

Minulý týden kolem mě Nicol nevšímavě proplula a rozzářeně se vrhla na úplně jinou matku stojící před školou. Matku v barvě a střihu mého starého kabátu. Mávala jsem na ni, ale dělala, že mě nevidí. „Má přes obě oči roztaženej zelenej zákal jako záclonu“ vysvětlila mi pragmaticky Vinckova máma. „Vidí jen v barvách a obrysech.“ Možná, že i mě si Nicol celou dobu jen pletla s někým jiným.

Po aha momentu s Nicol mi konečně došlo, co si o mém zraku myslí eM a děti. Zatímco pro děti jsou tygři před kavárnou ještě v pohodě, eM nejspíš žije v dusivý představě budoucnosti, ve který hraje hlavní roli slepecká hůlka, rozmáznutý hovna na podrážkách a to nejhorší nakonec – vodící čokl, co si líže kulky na gauči a zachlupatí koberec.

Takže zvažuju laser. Ale bojím se – osobně dělám v práci docela dost zbytečných chyb a nechtěla bych na klinice narazit na někoho, kdo je na tom stejně. Mám svoje oči ráda, i když jsou jen na parádu a dodnes si do detailu vzpomínám, jak dopadlo první rande laseru s mým obličejem. Máte s tím prosím vás někdo zkušenost? Dokážete i po operaci přečíst tenhle post?

Záhada černého kufříku

Myslím si o sobě, že vypadám celkem nenápadně – když zrovna není sobota ráno a já nejdu pro snídani do Žabky oblečená jen v ovečkovým pyžamu, mikině, pod kterou nic nemám, a v důvěře nejen v kvalitní zip ale hlavně v to, že můj outfit není nic, co by mohlo prodavače Karla ráno šokovat. Zatím to tak vždycky bylo – Karel jen smutně zachrchlá, označí moje pečivo za „pár sraček, který budete chtít určitě platit kartou nebo dvoutisícovkou, žejo?". Pak si jde rezignovaně zapálit před krám a zatlačí sousedům vajgla do truhlíku s muškáty. 

Potom jsou magické předměty, které vám v každodenní realitě tak nějak vylepší status přezíravosti velkoměsta. Vždycky jsem si myslela, že mezi ně patří třeba cvičená vačice na vodítku, nebo minišaty z průhlednýho igelitu, ale po včerejšku vím, že jsou lidi fakt vyprahlý a stačí jim strašně málo. Klidně jen černý kufřík.

Historka s černým kufrem je sama o sobě nominací na banalitu roku 2020, i když je teprve začátek ledna. eMova sestra poslala babičce kufr a já v tom hrála roli spojky. „Je to jenom prázdný černý kufřík a uděláš mi tím velkou laskavost“, znělo zadání, jestli prahnete po detailech. „Dan ti ho přiveze do práce. Stačí, když ho vezmeš metrem domů."

„Fakt pospíchám, takže by bylo nejlepší, kdybys stála připravená před Korporátem u silnice a chytala ho“, volá mi druhý den Dan a akce s kufříkem se začne zvrhávat v průjezd Pabla Escobara chudým předměstím Medellinu s čerstvou zásilkou kokainu.

Z akce s házením kufru z auta v plné rychlosti se nakonec Dan bohužel vysrabil, takže k předání dojde na plácku před Korporátem za pozorného dohledu znuděných kuřáků. Jak se ukázalo, moje očekávání od slova „kufřík“ byla značně zkreslená. Kufr mám nastojato ve výšce prsou, kácí se na všechny strany a vešla by se do něj mrtvola chlapa, se kterou se nemusíte čtvrtit – stačilo by ho rozseknout na dvě půlky a pevně dovřít zipy.

„Hele, to byl tvůj novej? Vy už nejste s eM?“ spiklenecky na mě mrkne kolegyně ve výtahu, zatímco hledá v kabelce orbitky. „Jedete spolu na víkend?“ zeptá se její spolukuřka z účtárny. Pokouším se holky uspokojit banální historkou stejně jako vás, ale obě jen netrpělivě přikyvují, jako když se někomu snažíte krkolomně lhát, a ještě jste u toho zatraceně nudný. „Aha“ ocení moji snahu kolegyně bez stopy zájmu o pravdivou verzi. „Tak to je teda fakt romantický“, dodá sarkasticky účetní, které jsem právě ukradla sny.

Na patře potkám bývalého kolegu, se kterým jsem se naposled viděla před první mateřskou dovolenou. Obvykle se vás lidi po deseti letech ptají na manželství, děti, nebo barák, ale Honza se jen dychtivě sápe po mém zavazadlu. „Co neseš v tom Kufru?“ snaží se ho nenápadně dotknout. Sbírala jsem pár milisekund trpělivost na další opakování. Ale potom jsem si vzpomněla na zklamaný výraz holek, a celou pravdu o rodinné poště jsem radši zmuchlala do kuličky a hodila do přeplněného odpadkového koše zbytečných nápadů v mé hlavě. „Dvanáct mega v neoznačených bankovkách a ruční granát“ odpověděla jsem. „Měj se krásně, Honzo!“ a zaplula jsem na schodiště.

„Správně bych vás teď měl prohledat“ uculuje se securiťák úchylně a mne si ruce, když se snažím s kufrem neúspěšně procpat přes vstupní turnikety. „Nepronášíte v tom tiskárnu? A co toaleťáky?“

„Je v tom internetová konektivita“ zasyčím na něj a dám si prst přes pusu. „150 mega vysokorychlostního připojení. Beru si to domů, když přes den neprosurfuju všechno na Facebooku a v pracovních mailech s velkou přílohou.“ Přijde mi to mnohem absurdnější, než předchozí ruční granát, ale podle zaraženého pohledu ostrahy mám minimálně vroubek pro příště.

V metru nemusím ani nic říkat a rovnou sklízím upřímnou neodfláknutou nenávist všech cestujících s trvalým bydlištěm v Praze. „Já bych tydle cizince.….“ nechává větu zlověstně viset ve vzduchu starší chlápek s aktovkou, když vedle něj Kufr zabere stejně místa jako moje mladší tlustá sestra a chová se na svých viklavých kolečkách taky stejně nevypočitatelně. Přemýšlím, jestli přece jen nezužitkovat tu první asociaci s rozpůleným chlapem na vysvětlenou, ale než se odhodlám, je tu další stanice. Chlápek do mě drbne loktem a demonstrativně si přestoupí do druhého vagónu. Vysloužím si solidární pohled německých turistek a nabídnuté sedadlo od týpka s batohem.

Trochu jsem doufala, že doma Kufru vyvrhnu vnitřnosti a najdu tam něco, co mě ohromí – třeba zakrslýho králíka, který tam  v nestřežené chvíli vlezl ještě před tím, než se Kufr vydal na svou třísetkilometrovou poutní cestu. Potom jsem se okřikla, že bych měla být skromnější – můj nový společenský status v práci je víc, než spousta bobků a na smrt vyděšený domácí mazlíček. Stát se turistou ve vlastním městě taky stojí za to – ale o tom vám nejspíš napíšu mnohem víc až po víkendu.