Nos v hajzlu míti, zadek v plamenech zříti

wiki: Anosmie (též čichotupost či ztráta čichu) je zdravotní handicap, který se vyznačuje ztrátou schopnosti vnímat čichové vjemy (pachy, vůně). Jedná se o méně závažný handicap, který člověka omezuje velmi málo, ale přesto se o handicap jedná.

Omezuje velmi málo? Pojďme si do detailu říct, co všechno se může stát za tři dny rýmy, která mě připravila o čich a důvěru k blízkému okolí.

Aby dnešní post nevyzněl zbytečně bolestínsky, je nutno předestřít, že ztráta čichu má i své pozitivní dopady a to především v praktickém životě s malými dětmi. Hnědoplná plína? Už není nutno odvracet tvář, nebo nasazovat respirátor. Jde o pouhý vizuální dojem, snadno odstranitelný pomocí balení vlhčených kapesníků. Zakutálené shnilé jablíčko k svačině pod skříní? Žádný problém, uklidí to Psice, která na místě rozeznává pouze jemný buket zralých broskví.

O poznání horší je situace v gastronomii. Už jsem odvolala veškeré srazy v lepších kavárnách a restauracích. Můžu se totiž klidně potloukat po pajzách jako je Suchá dáseň, nebo hospoda na růžku pod námi a pít radši turka za dvacet, než výběrový french press za pade. A ani mi to tam nebude připadat zakouřený. Chcete mě potěšit dezertem po obědě? Nalijte mi do misky trochu tělového mléka a já to vychválím jako nejlepší crème brulée, co jsem kdy jedla. Vůbec teď dám hodně na vizuál: když mi v lednici zvadla rukola, posypala jsem si chleba s lučinou koriandrem a ani jsem nemrkla.

Jediné jídlo, co nechutná křupavě, vyslizle, ožoužaně, nebo prostě vůbec nijak, jsou jarní závitky z Pho Vietnam na Jiřáku a to především díky divoké chilli omáčce. Ta se dá ještě vytunit lžičkou sušených papriček a limetkou. Živím se tím druhý den a nebýt dnešní příhody, vydržela bych si s touhle pochoutkou do posledního smrkance.

Je totiž ještě jeden zákeřný druh potravin. Nevypadají ovadle, plesnivě, ani se neroztečou pod rukama, přesto škodí. Jako například mléko.

“Je to dobrý?” ptám se rutinně Milého a podávám mu krabici. Za mě je to bílé a nic v tom neplave, tedy vhodné ke konzumaci. Jen už si nevzpomínám, jak dlouho to v lednici stojí.

“Jako z horských pastvin”, přičichne si Milý tak metr od víčka a věnuje se zajímavějším věcem.

Kafe z toho bylo skvělé, jako v poslední době všechno. Chutnalo trochu po banánových karamelkách. Ale nevěřím, že v tom, co se záhy dělo na záchodě, nemají horské pastviny žádný podíl viny. Spíš to bylo mlíko ze kravína, kde zapomněl zootechnik bandasku přes víkend v hnoji a ještě se do ní vysrala kuřata z vedlejší slepičárny.

Něco vám povím: to, že nemohu cítit pachy ještě neznamená, že nemohu cítit bolest. A ode dneška budou zase všechna jídla chutnat nijak.

Pravou dámou?

Nebo fashion pi…

pipinou? Je možné stát se obojím?

Není. Fakt ne, aspoň když se pokusíte v centru Prahy nakoupit dva basic kusy oblečení: černou úzkou sukni a něco navrch.

Na mateřské potřebujete v podstatě strašně málo věcí. Když půjdeme úplně na dřeň, stačí si okopírovat seznam věcí  na pionýrský tábor (devadesátá kopie z psacího stroje na průklepáku, co byl připnutej kancelářskou sponkou k potvrzení o bezinfekčnosti ):

·   2x tepláky

·   3x tričko

·   7x spodní prádlo

·   7x teplé ponožky

·   1x větrovka

·   1x holínky

·   1x diffusil na vši

·   1x hudební nástroj

·    a dobrou náladu (hahaha…)

Já bych k tomu připsala ještě dětské vlhčené kapesníky, které používám od odličování až po boty od bláta.

A věci, které potřebuju  pouze v případech, když s dětmi nejsem. Nevzpomínám si, že bych kdy v kanceláři pociťovala takové nutkání pořídit si nové zelené šaty k dvěma dalším do skříně a to jsem je mohla nosit jako pracovní oděv pořád a ještě se několikrát denně převlékat před schůzkami s klienty na záchodě. 

Abstinenční syndrom po práci? Sotva. Spíš po životě před dětmi. Aspoň na mě to působí vyloženě uklidňujícím dojmem, když se můžu někdy večer převléknout a rychle vycouvat ze dveří, než se mi děti stihnou vysmrkat na rameno a orazítkovat punčochy.

V neděli slavnostně zakončujeme s Luckou bezdětný víkend velkomožným obědem, který akci přímo předurčuje k tomu, abychom si následně zakoupily všechno o číslo větší, než ve skutečnosti jsme a vyrážíme do prvního obchodu. 

Lucka jde po těhotenských a já po běžné konfekci, příjemné si v tomhle jednou vyměnit roli. Abyste pochopili ten velkozážitek, v normálním oděvním řetězci jsem nebyla několik měsíců. Hlavně kvůli tomu, že jakmile se pokusím do některého z nich vstoupit s dětmi, tak Čičman spouští už před výlohou řev č. 9: nenávidím svoji matku a všechny prodavačky jsou ludry laciný. To Pižmič aspoň zachová dekorum. Každá minuta tohoto týrání dětí mě totiž stojí čusík, mrhlinu, nebo velmi dlouhý pobyt v herně a on si je toho dobře vědom a mlčí jenom proto, že soustředěně počítá minuty. Akce s dětmi bývají korunovány pouze vratkým úspěchem, jako je nákup ponožek a gumiček do vlasů. Takže většinou vybavím svou garderobu online a ve vintage sekáči na Slezské a dětské oděvy odbavím s F. směnou za masáž a večeři (dovedete si vůbec představit příjemnější nákup? Doma vám přistane krabice oblečení a vy se jdete v rámci refundace společně dobře najíst.)

S plnými břichy vejdeme do HM a já ho mám dokonce tak plný, že mířím s Luckou ze zvyku do těhotenského oddělení. Teprve tam se vzpamatuji, oklepu a s úlevou se vracím do běžné dámské konfekce. Respektive do transsexuálního oddělení. Koženkové sukně, flitrové topy a moje nejoblíbenější: trička s dementními nápisy. A teď se ke mně dokonce jeden transsexuál blíží! 

„Můžu vám poradit?“ lísá se a natřásá zlatým plastovým krutořetězem kolem krku. „Popravdě hledám takové neobyčejně  obyčejné černé tričko“ neodolám, protože mě zajímá, jestli zatřepotá svými umělými řasami a začne tahat podpultovky. Tím by se ukázalo, že jsem promrhala celý dosavadní konzumní život, protože personál vždycky odbývám a oni se pak uraženě počítají ramínka, aby před šéfem opticky vykázali činnost. „Přesně vím, co myslíte“, přikývne a donese dvě trička. „Tohle jsem si taky koupila“, přichichtne se spojenecky. Na prvním ramínku sklesle visí černý hadr s křivými švy a nápisem FABULOUS přes prsa. A na tom druhém oškubané tričko Metallica. Něco podobného jsem provedla s máminou spodní košilkou, Savem a nůžkama, když mi bylo šestnáct. A dostala za to hroznej kartáč.

Tak takhle teda ne, pánové, řekl by na to Žmur a my s Luckou jen zavrtíme hlavou a jdeme na kafe. A já už vím, co bych potřebovala: dvakrát ročně surprise krabici s oblečením na míru. Něco mezi sezónní biobedýnkou zeleniny a chlapskou zásilkou!

Co najdete v parku, když skončí zima

Dnešní post zamrzí Katku  Neumannovou i Ligu na ochranu sněhuláků, ale právě takový je život: zima je u konce!

Aspoň ta pražská. Ostatně není proč lamentovat, pár milimetrů sněhu vydrželo skoro tři dny. Z toho úslužně i na Silvestra, aby si lidi mohli vkládat na Instagram své pyrotechnicky odpálené články prstů naaranžované pěkně v prašanu. Díky vlezlému listopadovému počasí byl dostatek příležitostí unosit nepromokavou zimní bundu a na Václaváku se dodnes prodává Bombardino jako na sjezdovce v Trentinu. V našem parku už pučí stromy a po zimě tam najdete podobné objevy jako odtávající mamuty na Sibiři.

Hovna. Spousta mazlavých hoven. Díky jarní teplotě nikdy nezmrznou tak, abyste na ně došlápli jako na oblázek a odrazili se s úsměvem a neposkvrněnou podrážkou. Maskují se v blátě a pak vám zákeřně vystartují po botách jako nakoplá čivava. Zrzavá smrdí nejvíc.

Rozmrzelí bezdomovci. Nejsou mrazy, nejsou polívky od magistrátu, ani zájem médií a příběhy o chlastu, zato dobrým srdíčku. Akorát furt chčije, takže jsou papundeklové domečky čím dál nasátější a spacák hozený přes lavičku nestačí přes den proschnout. Aspoň že ten Božkov bývá po Vánocích v akci.

Turisté v plážovém outfitu. Sotva vysvitne sluníčko zpoza mraku, cizinci odhazují svršky i spodky, joggují v šortkách a slunečních brýlích, zdraví všechny okolo a hází si piknikové deky do hoven. Těch mazlavých. Wow!

Vykradené hroby domácích zvířátek. Já jsem to Houbičovi říkala, že bych mrtvou myš nepohřbívala do parku, kam chodí venčit půlka Prahy. Prý když bude v krabičce a nad ní kámen a svíčka, tak i ti čokli pochopí, že mají zachovat pietu. Hádejte, co je tam teď? Ale obřad měla krásnej…

Nová mimina v kočárcích a dělohách. Stačí, když dodám, že mi s úderem jara zbývají poslední dvě bezdětné kamarádky. A je to zatím nezvyk, řešit místo koncertů a kumbálů, kde mají nejlepší kafe a víno, vývoj plodu týden po týdnu a nekuřácké podniky s dětským koutkem. Byla jsem taky taková?  Nebo ještě těhotnější? Někdy se musím hlídat, abych nebyla cynická a zamlčela hrůzné poznatky z porodů, laktační deprese a zanedbané domácnosti. Přes selektivní paměť vím dodnes mnohé!

Všechny ostatní poklady. Klíče, ožoužané tenisáky, víčka od piva, osamělé rukavice na větvích a krabičky od kondomů. Protože jaro je tady!

Proč jsou děti strašidelné

Šla jsem na záchod a venku už byla tma, Žmur oběhl všechny místnosti v bytě a zhasnul. Velká legrace, sešli jsme se všichni na futonu a povídala jsem dětem o černých hodinkách, draní peří (jsem si téměř jistá, že v době hypoalergenních přikrývek nepochopili, k čemu to bylo) a krajáncích (jsem si téměř jistá, že si pod tímhle pojmem představují namazené krajíce chleba, které mají nohy z kůrek a chodí mezi samotami). Následoval příběh o své prababičce, která se narodila v Innsbrucku a zamiloval se do ní oficír, většinu příběhu neznám, takže jsem improvizovala a vytvořila novou rodinnou legendu. Milý byl ještě v práci, Čičman souvisle opakuje jen „habn babn“ nebo „čitoto“ a tak byl s dalším příběhem na řadě Žmur. Čekala jsem historku o Dorotce a hasičích (láska ze školky, které se už dva měsíce bez úspěchu odhodlává říct „ahoj“, ale Žmur začal šeptat. „Jednou jsem jel na velké lodi. Pluli jsme daleko a byl tam chapitán. Chapitán byl unavený. Měli jsme hlad. Na palubě pšibývali lidé. Mhtví-lidé. A bžeh byl daleko..Někteší  mhtví lidé začali o-ží-vat. A já jsem ty lidi, mami. Já jsem ty lidi jedl!“

„Odkud přesně znáš tenhle příběh? rozsvěcuju lampičku. „Ále“, mávne rukou. (The true is out there)

Příhoda druhá. Jsme s Milým v koupelně a najednou slyšíme tlumeně prásknout dveře a rychlé krůčky po kuchyni. Podíváme se na sebe. Zase nespí! Protože koupelna těsně naléhá na kuchyni a ta pokračuje do jejich pokoje, vyběhnu jen v ručníku a neomylně si to hasím ke Žmurově posteli. Čekám, že se bude schovávat pod peřinou, křečovitě zatínat víčka a dusit v sobě smích jako obvykle, ale Žmur úplně regulérně odchrapuje a nejeví pražádné známky, že by snad měl někde před minutou běhat. Pohladím ho po hlavě. Spí. Čičman to samé. Vracím se do koupelny s vysvětlením, že se nám to zdálo a z kuchyně oba uslyšíme tlumené zachechtání, jako by se Žmur smál do dlaně, jak nás zase jednou vypekl. Vyběhneme oba – a kuchyně je prázdná. Žmur, který by technicky nestihnul doběhnout do postele, v ní opravdu je a klidně oddechuje. Bydlí nás tu víc? Kolektivní halucinace po námelu v kváskovém chlebu? V každém případě dobrou noc, potom si jděte na záchod jen tak sami a bez rozsvěcení.

Příhoda třetí – tajemný jelení muž. „To je fajn, že tady seš mami“, vítá mě Žmur, když si k němu na chvíli lehnu do postele. „Když jsi tady, tak nepšíde ten bubák. „Bubáci sem přece nemůžou a už vůbec ne do postele“, odříkávám mantru. „Však jo, dyť tohle je ten hodnej bubák. Ten, co má na hlavě parohy. Odhání s nima ty mhtvý lidi, za mnou choděj, víš?“

Aha. Bezva, těší mě. Tak hlavně že ty zástupy umrlců, co se nám promenádují přes byt, někdo trochu reguluje. Možná tenkrát ty umírající lidi na palubě fakt neměl jíst.

Manuál na psaní novoročních předsevzetí

Někdy před patnácti lety jsem si zavedla takovou vlastní vánoční kult spojený s novoročními předsevzetími. Na Štědrý večer před rozdáváním dárků jsem si na papírek napsala deset, někdy dvacet věcí, které v novém roce bezpodmínečně chci. (Ne, nechybí tam slovo „udělat“, ani „dodržet“! V tom je ta svoboda vesmíru, že vám to klidně může spadnout do kapsy jako tunguzský meteorit a nemusíte z toho mít špatné svědomí). Pokračujeme. Papírek poskládáme zhruba do velikosti krabičky od sirek.  Zalepíme opravdu větším než velkým množstvím izolepy a nadepíšeme rok. Tohle je vaše virtuální kapsle pro příští rok s postupným uvolňováním splněných přání. Tak a teď se můžou rozbalovat ty věcné dary pod stromkem. 

Pravidlo č. 1: Nikdy neotevírat! Pravidlo č. 2: Zajistit, aby neotevíral nikdo z vaší rodiny („Jé, co se to tady Psici válí v zásuvce, pojďme se na to všichni podívat. Přineste někdo nůžky!“).  

Musím říct, že pravidlo číslo 1 mě na rozdíl od dvojky dlouhodobě vrtá hlavou. Sice jsem většinu ročníků poztrácela stěhováním se po Praze, takže se nad nimi možná pobavil někdo úplně jiný, než moje rodina, ale zhruba deset kousků ještě mám, včetně prémiového roku 2004. To jsme se seznámili s Milým a přestěhovala jsem se do Prahy.  (A jsem si poměrně jistá, že o to si tam nepíšu. Tak o čem herdek? A kde je teda to kouzlo?)

V každém případě jsem se díky papírkům s novoročními předsevzetími vypracovala tak, že mě vůbec nemůžete skolit prázdnými klišé „No to ti to dlouho nevydrželo!“. Mám totiž na plnění předsevzetí celý rok!

6 pravidel úspěšných novoročních předsevzetí

1.) Buďte vágní. Bohatě stačí „Začnu!“ Nebo „Přestanu.“ Anebo moje oblíbené „Budu se snažit.“ O co se budete snažit nikomu nic není a většina lidí se vás na to stejně nepřeptá, pokud na konci této věty správně klesnete hlasem.

2.) Slibem nezarmoutíš. O to víc, když do vás nikdo vyčítavě nezabodne ukazováček, až budete na Tři krále přistiženi, jak se zpíjíte v knajpě a zapalujete si jednu od druhé. Takže co třeba  „Budu se víc hýbat“?

3.) Špetka oportunismu. „Od nového roku jen kvalitní alkohol!“  „Zaměřím se na svůj osobnostní rozvoj, naučím se dva jazyky a nebudu ztrácet čas malichernostmi (jako je třeba  uklízení nebo chození na bazén. Stejně je to tam o plíseň).

4.) Pro osobní rozvoj potřebujete vhodné pomůcky. Pozor, tady dělá většina lidí klíčové chyby. Takže žádné zákazy, nebo omezování online nákupů. Díky úspoře času z bodu 3.) budete mít čas na úplně všechny  knížky. A na chození po kurzech se prostě potřebujete obléknout a použít ten správný šampón/parfém/rtěnku.

    5.) Citové vydírání. Nestyďte se zatáhnout do svých předsevzetí lidi kolem vás. „Ráda bych, aby jste mě přestali stresovat, protože potom je skončit s kouřením téměř nemožné.“ (Přistiženi? Odkažte se na bod 5.)!)

    6.) Sluníčkářem po celý rok. Na závěr se hodí připsat pár globálních rozněžnělých cmrndů, které v životě nemáte šanci ovlivnit. „A ze všeho nejvíc světový mír!“  „Konec Zemanových živých vstupů!“ „Konec Zemana!“ Prostě konec!

Jedeme autobusem s dětmi: tipy a triky

Chápete, proč se na Vánoce většina Prahy přesunuje právě do mého rodného kraje? Online rezervační systém Regiojetu hlásí dvě poslední místa na celý vlak, pochopitelně každé z nich ve vzdálených vagónech. Zklamaně bloudím po idosu a narážím na východočeský expres, draka, který mě na svém ohonu slibuje svézt za dvě a půl hodiny do místa určení. A pokud snad ještě váhám, přihazuje noviny, nápoj a wifi zdarma. Na to Psice slyší. Nedočkavě odklikávám lístky a v neděli dopoledne stojíme seřazeni na Černém mostě. A začíná panika. Která ze zašedlých karos je ta naše? Je to klasický chyták, zatímco selektivně vyhlížíte dvoupatrový bus s hosteskou, správný výsledek stojí přímo před vámi: otřískaný linkáč a řidič s obličejem vytahanějším než Mick Jagger. 

"No konečně! Na vás čekám celou dobu, co tady běháte dokola", říká, když si odškrtává na papírku čísla rezervace, čímž mě překvapí a nestihnu se zeptat na noviny, nápoj, ani tu wifinu. Jak za chvíli zjistíte, stejně by mi to bylo k ničemu. Dálkový expres má označovače lístků a na první pohled se v ničem se neliší od běžného MHD. Což je domněnka, která se potvrdí na druhý pohled, když se před odjezdem ozve hlášení o stanici Černý most. Vepředu svítí červené digitální hodiny a já začínám odpočítávat zbývající čas.

2:15   "Mami už tam budem?" ptá se Žmur a já vytahuji tašku s jídlem. Mandarinku, nebo jablko? (Nikdy nedávejte dětem výpalné dřív než v půlce cesty!)

1:55   Čičman se  přes veškerá opatření, mazlení a snahy o zábavu vsedě vydává na cestu napříč autobusem. Prchá, snažím se tedy jen o vizuální kontrolu tam, kam dohlédnu. V jedné ruce musím držet odděleně Žmura a v druhé tašku s jídlem.

1:53   "Jé, mami, ona se vrátila s karamelkou! Můžu si jít taky něco vyžebrat?" 

"Ne, seďte a dívejte se z okna! Koukejte, jak je tady pěkná dálnice!" (Je to karamelka, nebo kostka hašiše? Raději podezřelou věc skrývám do kapsy).

1:52 - 1:30   "Mami už tam budem?" 

1:29   "A teď už?" 

1:19   " Babička nemůže přijet za námi, abychom tak dlouho netrpěli?"

1:20   "To teda není moc pěknej autobus, jak jsi slibovala. Ukaž, co máš ještě v tašce. Ani toho jídla moc nemáš!"

1:00   Tajemný hlas zezadu a první stížnost: "Paní ten váš chlapeček (Čičman) mi líže botu". 

0:55   Žmur začíná zpívat. Wheels On The Bus střídá znělka Požárníka Sama. Všichni můžeme být vděční, že si na zpěv vzpomněl až v poslední hodině jízdy, ale slabší povahy to doslova odrovná. "Dej mu taky bonbón, ať cucá a zmlkne" ozývá se tlumeně ze zadních řad.

0:45   Označovač lístků je funkční. Skládám Žmurovi do tvaru jízdenek různé papírky, které nacházím po kapsách. Spolucestující pochvalně hučí, kromě cvikání jízdenek je totiž konečně ticho. Zato řidič řve přes motor "Jestli mi to vyplácáte, budete do toho kupovat novej toner!" To víš.

0:30   "Mami já budu asi blinkat", říká Žmur varovně a znovu tím probere klimbající zadní část autobusu k pohotovosti. Někdo preventivně otvírá okénko. Během toho, co hledám sáček, mi Žmur otevře peněženku a označí v cvikači složený pětikilo. Řidič hrozí od volantu, ale není mu rozumět. Řeže zatáčku. S dodávkou v protisměru se mijíme jen o pár centimetrů.

0:15   Sáhnu do kapsy pro mobil a namotám si na prsty něco hnědého a velmi lepkavého. Aha. Tak tohle není hašiš.

0:10   V poslední desetiminutovce Čičman usíná, Žmur si nasazuje na hlavu prázdnou igelitku od jídla, přidušuje se a mává na spolucestující. Někdo se dohaduje, jestli budeme vystupovat tady, nebo až na další zastávce. A pak, že se o sebe lidi nezajímají.

0:00   Budím Čičman. Pláče. Žmur si sundává igelitku z hlavy a zvrací, řidič se nervózně kouše do vytahaných tváří, tahá zavazadla z kufru a odkopává to naše daleko na chodník. Spolucestující na nás s úlevou mávají přes okno. Cestování s dětmi tuží komunitu!

Vánoce 1.0 – Větvičky, elektrošoky a punk ve vlasech

ještěže nemám taky troje narozeniny…!

Život náplavy sebou nese výhody i různá úskalí. Zvlášť pokud je váš partner taky náplava, jen z jiného města a čistokrevní Pražáci jsou pouze vaše děti. Popravdě váhám, jestli Vánoce patří mezi výhody, nebo slabiny. Na první pohled nenajdete žádnou chybu. Lineárně se zvyšující hromada dárků.  Kapr smažený, kapr na modro, kapr žádný. Tuny cukroví. Na vlastní kůži ale zjistíte, že systém má bezpečnostní trhliny horší než databáze Sony.

Ale od toho jsou konečně první Vánoce v Praze, aby se odladily drobné technické a organizační problémy. Mezi ten první bych zařadila načasování. Původně jsme chtěli nechat pražské Vánoce na tenhle pátek, těsně před tím, než s dětmi odjedu na Vánoce 2.0 v rodném městě a turné bude završeno jako Vánoce 3.0 v Brně na Štědrý den. Ale protože Žmur měl dostat vysněnou hasičskou stanici z Lega, spontánně jsme se rozhodli přeplánovat je na uplynulou neděli, aby si s ním stihl pohrát dřív, než odjedeme.

Výzva tedy zněla pořídit vánoční rekvizity během jediného nedělního odpoledne.

Co se týká stromku, trochu jsem se zamotala do symbolu naší vzájemné spolupráce a kreativity a vystřihla lepenkovou obludu z obří krabice, co nám zbyla ještě od stěhování. Vize pospolitosti byla v tom, že stromek s dětmi společně nabarvíme a nalepíme na něj ozdoby vystříhané z papíru. Nebo aspoň měla být. Za hodinu vypadal strom jako kulisa do divadla Járy Cimrmana, zelený byl stůl, parkety, ruce až po loket, oblečení a komplet celé děti. Dala jsem strom opatrně vyschnout na skříň, odkud obratem sklouzl a nabarvil mi na zeleno ještě půlku vlasů a ucho. Vydali jsme se přibarvení jako ekologičtí aktivisté na demonstraci za opravdovým jehličím.

Jak jsem správně tušila, větvičky se ukázaly jako nejmenší problém. Už při návratu z hospody v sobotu v noci jsem si všimla, že jejich prodej probíhá nonstop, jenom jsou stromečkoví prodejci v noci daleko víc nakalení a rozhalení, než ve dne, kdy se tváří zatrpkle a omrzle. V neděli byli zrovna takoví a jejich mrzká práce je podle všeho dost srala, což nechápu, protože odpad ze stromků nám prodali za pade (pár větví svázaných drátem do tvaru stromečku). 

O dost horší bylo sehnat ozdoby. Nabízela se monstrózní možnost A) – odjet do jednoho z  obchodních center, kterou jsem před dětmi ani nevyslovila nahlas, nebo B) – zajít si na procházku do parku a spolehnout na sortiment nejbližší večerky. Pokud stále váháte, jak designově vytunit letošní Vánoce, vietnamská vánoční kolekce se letos nese ve znamení zvonečků vyvedených ve zlatém plastu. Se zavřenýma očima přidávám do košíku další skvost, který mi Žmur s nadšením hýkáním podává z regálu – hvězdu s ksichtem Hello Kitty. Zbývá poslední věc – blikátka. Světýlka za 59,- ve mně sice nezanechávají příliš důvěry, ale Žmur se ve svém období Požárníka Sama nabízí, že případný požár uhasí – přidáváme je tedy do košíku.

Větve stojí a blikají, respektive klátí se v průvanu, koledy hrají, věčně vlhký a zelený papundeklový strom neúnavně  otiskuje o zeď svoji  další kopii a děti rozbalují dárky. Podle mých očekávání Čičman s nezájmem odhazuje rukodělnou hadrovou panenku i holčičí oblečení a obě děti se svorně radují z hasičské stanice z Lega. „No, máte co dělat“, vyjádří se Žmur hloubavě, když z krabice vysypeme zhruba sto tisíc drobných dílků, z nichž mají mnohé jen pár milimetrů.

A tak se pustíme do díla. První auto máme za hodinu. Hodinu, kdy Čičman prochází s šibalským výrazem okolo a ukazuje si na pusu, když se marně sháníme po houkačce na kapotu. Hodinu, kdy Pižmur přijde s pláčem, že blikátka neblikají a když je jdu spravit (rozuměj násilím nacpat do sítě), dostanu od nenápadně utrhnutého káblíku 220, odletím do středu místnosti a chvíli můžu skládat jen větší dílky, protože se mi klepe pravá ruka.

Vánoce 2.0 budou bez světel, bez Lega a papundeklu!

Bazénová story

Inspired by Sejra

Poprvé jsem se chlorované vody nalokala někdy v pěti letech, kdy mě máma přihlásila do oddílu „Želvy“ se tvrzením, že je nejvyšší čas naučit se plavat, protože už nemá nervy pozorovat, jak se na koupališti topím (sice v nafukovacím kruhu, ale věčně hlavou dolů). Koupila mi fešnou gumovou čepici s květy a zařezaný plavky a strčila mě do houfu promodralých dětí drkotajících zuby zimou a strachem z utonutí. 

V následující hodině jsme se stali rukojmími plavčíků. Byli-li plavčíci v dobrém rozmaru a v bazénu mnoho dobře rostlých žen (a také dobře zarostlých, co si budeme o 80. letech povídat), mohli jsme se vozit na polystyrénových deskách a ulejvat se na břehu; pokud je něco nasralo a zpravidla jsme to byli my, testovala se kapacita hrudních košíčků. To spočívalo v tom, že vám instruktor protahovaně dlouhou dobu sděluje, že vás teď potopí a budete se muset fakt hodně nadechnout, nebo to nedáte. Lapáte astmaticky po dechu a ten kretén vám vrazí hlavu pod hladinu zrovna, když už musíte vydechnout, rozolutně ji stlačuje dolů a velmi pomalu odpočítává. Když se začíná stmívat, letíte tunelem a z druhého břehu na vás mává mrtvá babička, vytáhne vás za čapku ven a opovržlivě říká, že to nebyla ani minuta. 

Pokud byli plavčíci rozmrzelí opravdu fest, následoval přesun na skokanský můstek. ve stresu zakopáváme o mokré schůdky, jeden plavčík nás žene, zatímco druhý jako živá překážka vrtí hlavou u prvního nižšího prkna. Jde se rovnou na třímetrák. Tam už lezeme jen po čtyřech, abychom opticky snížili výšku. První plavčík stojí dole a hecuje. “Tak a teď skáče malá Psice. "Psice, postav se pěkně zpříma a nehrb se mi tam u kraje! No nesedej si! Pepo, jdi ji tam pomoct prosimtě!”. Pepa před zraky dam ladně přeskakuje skokánky, vyškubává prstíčky křečovitě zaťaté do prkna a dává herdu. Psice letí…

Výsledkem mé přirozené  houževnatosti a selektivní paměti je, že jsem na bazény zcela nezanevřela. V každém z nich totiž najdete něco, co je nad rámec běžné hygieny, dobrých mravů, případně kombinace obojího.

Mezi moje favority patří plavecký bazén v Podolí. Vzpomínám si a svoji první letní návštěvu, kdy jsem běžela pro zahozený míč k plotu a zahlédla cosi barevného v rytmickém pohybu. Na druhý pohled jsem zachytila chlápka v havajské košili  s penisem v ruce. Pozdravil mě. Když jsem se později  odpoledne naivně ptala kamaráda, co se to leskne na skále nad areálem, odpověděl, že jsou to dalekohledy úchylů a potom už jsem radši po ničem nepátrala a dokonce se nepřeptala ani na to, jestli se tady může čůrat do bazénu, když to dělalo s poodhrnutýma plavkama hned několik sportovních plavců, kteří si nechtěli kazit rekord odskakováním na veřejné toalety.

Specialitou Podolí je take parní sauna. Místnost těsně napojená na kotelnu, kam se jde úzkou tmavou chodbičkou. Rozrazíte dveře a vase nahé tělo opaří horká pára. Z leknutí přidáte do kroku, ale noha vám ujede na kluzkém povrchu a přistanete na špinavé kachličky. Tak copak to tu máme? Vlasy, chlupy, krev, špína z otevřených pórů, nějaké mokvavé náplasti na kuřecí oko a pár drobných věcí mimo vaši rozlišovací schopnost. Přitáhnete si ručník pevněji okolo těla, protože to je teď jediná hradba, která vás brání před mykózou a spousty dalších jednobuněčných kamarádů. Mokrá osuška se ale už v pár minutách změní v železnou košili a taky vám je z vedra trošku na blití. Ústup bude jedinou varintou, jak z toho vybruslit se ctí. Zatlačíte do těžkých dveří. Nic. Podruhé vás s nimi přirazí ke zdi tlusťoška s pemzou, co si sem přišla ohoblovat paty. Dojde vám, že šupinky na zemi nejsou z ryb. Ani z mořských panen.

Hustota plavců: ****

Hustota zvrhlíků: ****

Čistota: *

Teplota vody: ***

Druhý bazén znám jen díky tomu, že ho máme za domem, jinak by díky utajení dlouho unikal mé pozornosti. TJ Sokol Vinohrady bazén ukrývá v podzemí a připouští jeho existenci jen zmuchlaným rozvrhem na dveřích. Zarazilo mě, že úterní večery jsou věnované smíšeným nudistickým skupinám. Proto to utajení?! V každém případě se pro jistotu vydávám na první návštěvu ve čtvrtek, kdy bude jisté, že v šatnách neuvízl nikdo z úterního gang bangu. Paní na recepci se mě apaticky ptá, jestli chci klíče od šatny, nebo od klece. Zalituji, že má pozornost skončila u úterního rozvrhu. Je snad úterý rezervováno pro SM klienty? Zvolím formálnější šatnu. Sprchy mají zarezlé hlavice jako v Birkenau a stejně jako tam si oddychnete úlevou, že z nich teče horká voda a ne plyn. 

Voda je sice horká až moc a nedá se regulovat, ale chápu, že se jedná o doprovodné opatření, jak levně odparazitovat návštěvníky bazénu. Oproti sprchám je bazén ledovcovým jezírkem. A na jeho dně dokonce něco žije! Nebo jsou to hovna? Ne, to jsou  jen trhliny času zalepené podivnými kupkami hnědé spárovací hmoty...

Hustota plavců: nikdo

Hustota zvrhlíků:  mimo testovací dny

Čistota: *

Teplota vody: *

Podzimní mlýnek na žal

Dámy a pánové, výroční depresivní speciál temnější než průdušky Jiřího Bartošky je opět tu!

Na mém lakmusovém papírku lidského zármutku poznáte globální oteplování; zatímco podzimní deprese na mě v minulých letech zaútočila koncem září, letos jsem se ještě v půlce listopadu spokojeně poplácávala po holých zádech: vždyť já mám ten podzim docela ráda!

Nemám. A těmahle rohlíkama, jako jsou procházky v barevném listí v tričku s krátkým a dýňový kompot s rumem, mě už příští rok teda rozhodně nikdo neopije. Otevřete si okno dokořán a podívejte se sami, co je opravdový podzim.  

Pokud pominu utápění se ve vlastní neschopnosti dotáhnout věci a všudypřítomném pocitu beznaděje, který ve své hloubce  atakuje i prvoligové hráče, jako jsou šestinedělí, pozitivní HIV test nebo mleté maso z Alberta, začínají u nás oslavy podzimu obvykle tak, že někdo volá. Ale já si zrovna dělám topinky a potom si s Čičman skládáme věž z rybiček v tomatě, takže se zapomenu  a upamatuji se až tak za hodinku. S nekalým tušením zjišťuji, že volala školka.

„Přistihli jsme Žmura, jak chrchlá a utírá si nos do rukávu. Teď tady ten chudáček sotva sedí se skelným pohledem a jen mlčky šíří bakterie“ zasyčí na mě učitelka naléhavým tónem, jako kdybych vyrabovala nemocnici v Monrovii, vhodila do herny  zkrvavenou matraci a utekla zadním vchodem. „Přijďte si pro něj co nejdřív!“

Na to, že se podle očitých svědectví Žmur ve školce s chlapsky skrývaným úpěním přidržuje o zeď,  aby se nesložil, po návštěvě doktorky a přidělení vazby minimálně na týden doma vykazuje až příliš mnoho elánu. Nakažlivého elánu. Pozítří chrchle Čičman, aniž by to mělo aspoň nějaké benefity, třeba aby si šli aspoň doprčic po obědě na chvíli lehnout. Uběhne pár dnů a chrchlám já. Ale rozhodně nejezdím po bytě na motorce a nebavím se tím, že bych házela Milému křupky do bot.  Odevzdaně ležím na hracím koberci, leje ze mě smrtelný pot, ochraptím a vyroste mi velkolepý opar nad rtem, který opravdu nepřipomíná znaménko krásy, jako spíš útok kyselinou od zhrzeného prodavače ze stánku Döner kebab.

Večer si natírám své stigma Herpesinem. „Po aplikaci si vždy umyjte ruce a nikdy nedopusťte, abyste se dotýkali obličeje, natož spojivkového vaku“, vybaví se mi letmo příbalový leták, když si mažu noční krém na zbytek obličeje. Zvesela zachrchlám nad představou, jak se na mě ráno dívá ze zrcadla elephant man a odvrávorám na lůžko.

Ráno vstanu – a ti zlejší z vás se teď těší na spojivkový vak – ale marně. Zato na tvářích a bradě mi vybuchují další čtyři puchýře. Do téhle chvíle je to spravedlivé -  jako když vám chcípne křeček, protože se s ním převrhla lodička ve vaně a vy jste ho dali sušit do mikrovlnky, aby nenachladnul. Ale co ten pátý opar v uchu?!

Prostě na to seru. Do března nevytáhnu paty!

Ilustrační foto: Předpokládaná podobenka Psice zhruba v polovině zimy

Znáte Bořka?

všechno spraví!

Myslíte si, že kurzy pro děti vedou jenom ženy v batikovaných tričkách, nebo bývalé bachařky, které si na nich kroutí svoje pokání? Dnešní sonda do hlubin dětských výukových programů vás doslova přivrtá k židli. Stejně jako mě.

Středa odpoledne, zrušený sraz, déšť , mlha, deprese.  Dívám se na program dětského centra a navrhuji Žmurovi: „Hele tady mají nějaký dílny s nářadím, nepůjdeme se tam podívat?“ Žmur by se byl rád podíval i k zubaři,  pokud by to znamenalo, že nebude muset ztrácet svůj čas prohlížením knížek a bitkou s Čičman o modelínu. „Zase mi sežrala skoro půlku válečku modrý!“ žaluje. „Tak už jdeme mami, jdeme!"

Kurz vede typ v montérkách a oranžovém tričku. Neznám ho, ale podle toho, jak prochází chodbou a chlapečci mu běží naproti a snaží se ho dotknout, se zřejmě jedná o místní pedagogickou legendu srovnatelnou s kultem Igora Hnízda. Jméno jsem zapomněla, ale pro naše účely ho budeme nazývat Bořek pro jeho nezaměnitelnou podobu s animovanou kopií Bořka Stavitele, která musela vzniknout podle jeho předlohy.

První, co mě zarazí, je absence matek. V místnosti s pracovními ponky jsou pouze chlapečci – a jejich otci. Příjemná změna. Druhé plus: Bořek se ani moc nesere s úvodníkem.

„Tááák co chlapi? Jste připraveni na kutění?“ natáhne si Bořek kšandy montérek od těla, až mu plesknou do hrudi. Chlapečci zařvou nadšením jako na Spartě. „Ty, ty a ty“, ukazuje Bořek zásadně ukazováčkem spojeným s prostředníkem jako by střílel z revolveru, „doneste mi desky“. Kluci běží. Bořek strategicky pomalu otevírá sešit.  Napětí houstne. Technické výkresy! Začínám se rosit, jako když jsme měli na socialistické základce pěstitelské a obráběcí práce, přičemž při těch druhých jsme pidlali s pilkou rukodělné výrobky z plexiskla.

„Tak kluci a my si dneska uděláme něco, co potřebuje každý správný chlap. Ale potřebuje to jenom, když to funguje dobře. Proto budeme co? Pečliví budeme! A co to tedy budeme vyrábět?“

Napadá mě hned několik správných odpovědí, ale bohužel žádná, kterou bych se chtěla prezentovat před dětmi. Už tak si mě jejich tatínkové prohlížejí v kombinaci zábavy a pohoršení, jako kdyby mě  načapali, jak čůrám na jejich záchodech do pisoáru.

„Uděláme siiii“…Bořek přimhouří oči, natáhne pravačku s revolverem a obkrouží nás všechny svým  prstovým koltem (wait for it)…skládací metr! Chlapečci burácejí nadšením.

Dostáváme přidělen ponk, metr a doopravdickou ostrou pilku. Žmur šel pro dřevo. Na technický výkres nasypu Čičman křupky, aby se zabavila. Už od základky vím, že přes plánky a mapy pro mě cesta nevede. Budeme improvizovat. Žmur přináší fošničky. „Tak jo, dáme to do svěrače.“

„Do svěráku“, opraví mě Bořek, který čistě náhodou bude chodit okolo vždycky, když mě ty zjebaný dřívka budou vypadávat a odlamovat se z nich třísky, sotva do nich zatnu pilku.

Jeden kus dřeva  upižlám a jen žasnu, jak nekonečný vesmír kreativních nadávek se ve mně otevřel.  Druhý klacík v rámci urychlení procesů radši zlomím v rukou a je to dokonce rovnější, než předchozí upižlanec. „Pilka je pro chabý tatínky se slabejma rukama“, mrknu na Žmura. Teď díry. Čím se do toho dělaj díry?

Bořek jde zase náhodičkou okolo a nápadně mrkne k vrtačce. Bože, to není jen umělohmotná atrapa?! „Jasně, zrovna jsem koukala, kde je“, rafinovaně zalžu a držím ji jako laserovou zbraň. Poprvé třímám vrtačku v ruce. Tak jo. A tady se to asi pouští. Vrtačka líně hloubí důlek do dřeva. „Vosolit“ zachraplá mi Bořek za zády a nekompromisně přivře oči. Zatnu tam nejvyšší rychlost a rozvrtaná fošna mi prolítne pod sukní málem i s kolenem a důlním vrtem v linoleu. Připadám si jako Robocop. Bořek dává palec nahoru.

„Tak kluci, už byste se pomalu měli blížit k závěru“ zahlásí po chvíli a mě popadne stejná tréma, jako když se mi na obráběcích pracích zlomilo plexisklo při závěrečném broušení. „Žmury, utíkej prosím tě pro šrouby a matky“ posílám ho. Snažím se ten vikslajvant smontovat dohromady, ale moc to nedrží. Ještě měřítko. Žmur nese fixy a já mu ukazuju na prvním dřívku čárkování. Celkem mi to ujíždí a pak si uvědomím, že náš made in bangladesh výrobek už fakt finální úprava nezachrání a tak předávám fix Žmurovi s doporučením, ať to dělá, jak nejlépe umí. Žmur vyplázne jazyk a čárkuje jak o život.

Konečně se scházíme v kolečku u Bořka. 

„Tak kluci, podívejte se, jakej metr má tady Tonda. Já musím nejvíc ocenit, že má čárkování i probroušené a čísla signální barvou! Dobrá práce Tondo!“

„Tak a tady máme Honzův metr. Vidíte, jak mu krásně sedí měřítko a šrouby? A pozor, Honza si pro nás připravil vychytávečku: na zadní stranu si nakreslil i vodováhu a dnešní datum! Seš fakt dobrej Honzo!“

„Tak kluci a tohle …tohle je velice speciální metr. Jak vidíte, má dokonce o část navíc, viď Žmure. Ale to nejzvláštnější na něm je, že má hned tři měřítka! Jedno na centimetry, druhé na …hm, asi palce a třetí…“

„Třetí je experimentální etalon na měření červí díry“ dodám já.  Bořek uznale pokýve hlavou. „Je to prostě vymakanej intergalaktickej metr!"