Army shop: Testováno na lidech (a mrtvolách)

Pro Galahada

„Tak babičku bychom měli. A copak mi dáš k Velikonocům ty?“ zeptal se Žmur po telefonátu s moji mámou a utřel si do rukávu horskou bystřinu slin pramenící z představy slíbeného čokoberánka a snůšky kindrvejcí.

„Já? Myslela jsem, že budou Velikonoce a ne Vánoce ani narozeniny“, procedila matka-židák. „Dostaneš ode mě den dovolené, co si beru na tvoje prázdniny. A můžu ti k tomu vzít z práce propisku.“

„Dovolená je tvůj vlastní dárek“, ohodnotil Žmur drahocennost času, co můžu strávit v jeho zářivé přítomnosti. „Slíbilas mi, že si můžu něco malýho vybrat už za minulou logopedii.“ Nechtěla bych být u toho, až mi Žmur jednou začne skládat účty za dalších dvacet let.

Tak jsme vyrazili obhlídnout velikonoční nadílku do Žmurova vysněnýho kšeftu. Army shopu.

Zvenčí to vypadalo celkem nevinně, ale hned jak se zabouchly těžké dveře do potemnělého suterénu, začala na nás chlístat dusivá atmosféra plesnivých celt a maskáčových kabošů, ze kterých byste mohli vyvařením těžit krystaly čistého kortizolu. Divím se, že se místo zazvonění příchozího zvonečku na dveřích, neozvala spíš střelba z kulometu. S každým nádechem v té nikdy nevětrané místnosti se mi vědomí zamlžuje o něco víc, jako když zhluboka dýcháte do plynové masky.

Děti se s  vděčností rozeběhnou po prostoru jako malí Albánci po stanu KFOR. Zatím to vypadá, že neodejdeme minimálně bez frčky, co budu muset našívat Čičman na šaty, a plastového orla v životní velikosti, kterého si přeje instalovat na záhlaví postele. „Ten je tak roztomilej“, rozplývá se Čičman. „Budu se jmenovat Přemek a bude se mnou spinkat.“ Taky vám připadá výhledově nebezpečný, že Čičman pojmenovává všechny obskurní předměty po chlapečcích ze školky a tahá si je do postele?

Když dojdeme do velitelského stanu s majorem prodeje rozcapeným na rybářské židličce, už mám mozek zastřený natolik, že vážně uvažuji o koupi šátku v odstínu pouštní bouře. Zdalipak je děravý od kulky, nebo molů? Něco mě nutí mnout ho mezi prsty, přivonět si a inhalovat zemitou vůni plesnivého testosteronu.

Prodavač nás strnule sleduje a nevydá slova. Asi prochází stejným pocitem bezbrannosti, jako když vám v ospalém odpoledni na vojenské základně nepřítel hodí LSD do várnice s čajem a hodinu poté čelíte invazi mravenečníků, co zabodávají svý nenasytný choboty do krabic s výstrojí a vysávají z nich vzduch na způsob vakuové pumpy.

„Pře…přejete si něco?“ ozve se po dlouhých minutách mrazivého ticha od velícího pultu.

Zasněně pustím šátek. „Ne, my se tady jen tak díváme“. „My si tady jen tak čucháme“, upřesní to obratem na vysvětlenou Čičman, co musí všechno dělat a říkat po mně.

Mezitím se vynořil Žmur jako krysa zpod regálu označeného štítkem VIETNAM. V ruce drží brýle, co někdo musel chladnokrevně servat z ksichtu zastřelenýho Nicka Slaughtera a polní láhev. Asi vás už stejně jako prodavače nepřekvapí, že brýle lhostejně odložím na pult, ale dychtivě přisaju svůj mravenečnickej čmuchák k flašce.

Moje přemáhané receptory zasáhne taková dávka plísně a vyčichlého yperitu, že se málem sesunu na rybářskou židličku majora. „Mám vám k brýlím přibalit i toho orla?“ slyším odněkud zdálky. 

Díkybohu zvládnu zavrtět hlavou. Pak už si to pamatuju jen v mlze. Někdo mě  vystrčil na čerstvý vzduch o tři stovky lehčí a v noci na dnešek se mi zdálo o přežití v džungli. Předpokládám, že jde o začátek posttraumatického válečného šoku. Máte někdo kontakty na schůzky anonymních válečných veteránů? Nechci být za čmuchala, ale možná bych se zastavila...

Pro Přemka se zastavíme příště

Samsung: Revenant

Díky, že mě nekontrolujete, jak si vedu se svým telefonem.

Člověk všude čte, jak se dneska spotřební zboží a vztahy neopravují, ale rovnou hází do konťáku, tak bych vás jen chtěla ujistit, že i v této zlé době se najdou starosvětské servisy mobilních zařízení, kde vám udělají z mobilu radši sešívanýho Frankensteina, než aby přiznali porážku a nechali vás za stejný prachy vybrat o generaci pokročilejší model, což byl přesně můj plán.

Ale to ne. Můj zjizvenej Samsung je zpátky ve hře s vyměněnou základní deskou. Vsadím se, že cena opravy a lidské práce je mnohonásobně vyšší, než záchrana jeho života, ale určitě to stálo někomu za představu výrazu mého obličeje, až se mi vrátí zpět přesně tři měsíce před koncem záruční doby.

Mám ho zpátky a nebudeme si tady hrát na světlou stranu Síly, spolu s ním mám Facebook, Messanger, mobilní internet a zaplevelenou plochu appkama jako je Atomic Fighter Bomber, Dětská kardiochirurgie a Péče o miminko, co tam naše děcka nastahují  svou pouhou přítomností v okruhu 10 metrů od přístroje, asi na to mají speciální Bluetooth. Viklavej Pižmur spíš aktuálně Notooth. Jen začínám nabývat podezření, že jsme se Samsungem navždy spojeni nějakým neviditelným poutem. Kletbou.

V pátek mě volá Houbič s informací, že jede okolo Korporátu, a jak jsem na tom při té příležitosti s obědem. Zadívala jsem se na prázdnou krabičku od jídla, ve které se ve větru z klimošky převalovaly jen chomáčky plísně s ponurým hvízdáním harmoniky jako v Tenkrát na západě a bez váhání odpověděla, že jsem za pět minut dole. Z toho bylo samozřejmě deset, protože jsem šla ještě na záchod, ale Houbič za patnáct, takže jsme se potkali u recepci úplně stejně nepřesní, vyčůraní a hladoví.

Obědy s Houbičem jsou něco jako jako volný vstup na labutě. Super jízda, ale od půlky už tak trochu cítíte, že byste se měli vrátit zpátky na zem dřív, než se vám začne navalovat z cukrový vaty a šesti zmeškaných hovorů od šéfa. Po jahodách se šlehačkou v cukrárně dokonce už v úplně jiné městské části, než je Korporát, si odpřísáhneme, že pak už fakt jdeme. A já vytáhnu mobil, abych Houbiče přesvědčila o těch šesti zmeškaných hovorech od šéfa. Ale mobil tam není, i když vysypu celou kabelku včetně kaštanů, rozsypaného čaje a děravého krému na ruce. Znechucená obsluha neví, z čeho se při placení pohoršit víc.

„Určitě ho máš na stole“, sází se Houbič, „vyzvání“. Jenže po návratu zjistím, že na stole kromě těch chomáčků plísně v plastový krabičce není vůbec nic. Sednu si a chladnokrevně přemýšlím. Má vůbec cenu obcházet celou trasu Korporát – hospoda – drogerie – cukrárna a zpátky, nebo si rovnou přečíst směrnici na intranetu o ztracených a ukradených telefonech? Radost ze ztráty Samsungu mi hyzdí  otevřený vřed skutečnosti, že budu muset doplatit jeho přemrštěnou zbytkovou cenu. Cenu, za kterou byste si mnohem raději koupili řadový domek s předzahrádkou v Ugandě, nebo zavšivenýho orangutana i s větrovkou a skútrem z dražby zkrachovalýho cirkusu. Na to držgrešle jako já slyší.

S velkou nelibostí tedy začínám vyťukávat první písmenka do intranetového formuláře a chci to celé obalit do zvlášť bulvární historky o loupežném přepadení gangu z přilehlého domova důchodců, aby jediné oko ve skladu mobilů nezůstalo suché. V druhém okně prohlížeče sjíždím nabídku nablýskaných nových telefonů, abych dosáhla úplného rozštěpení osobnosti, když Jarmila rozrazí dveře prsama a hodí mi na stůl mobil. „Hele co jsem našla na záchodě. Vzala jsem ti hovor od nějakýho Houbiče a prý je to tvoje, no není to skvělý?!“

„Fantastický! Máš u mě kilo čokolády.“

„Strašně mě to potěšilo. Neudělala jsem dobrej skutek snad několik let!“

Takže když se mě M. zeptal, jestli jsem si ze své roztržitosti a bordelářství vzala aspoň nějaké ponaučení, beru si z toho fakt, že je někdy potřeba zariskovat a nechat sem tam někde válet mobil, nebo peněženku. Aby měli lidi v dnešním světě vůbec nějakou příležitost ty dobrý skutky dělat.

Rezervace pro Tunga

Dnes se můžete těšit zprávy z domova. Nebojte, naštěstí se zatím i přes jarní počasí neprotrhla hráz Jarmilčina výstřihu, tudíž jsem nebyla oslepena osvobozenýma skandujícíma plandákama, ani vystřeleným knoflíčkem od halenky. Zůstávám doma v pyžamu díky Žmurovi, který táno chrchlal tak usilovně, že byste mu dali pětikačku na očkování proti tuberkulóze. Zvláštní, že od omluvného telefonátu do školy skoro nezakašlal. Lurdský zázrak? No, Pižmič stále trvá na stanovisku, že to vůbec nesouvisí s jeho podnikáním, tak si na to udělejte názor sami: 

„Ahoj, tak co se přes den stalo dobrýho?“ selektivně se včera odpoledne zajímám před školou. Všimněte si, že se už nějakou dobu radši neptám, co se stalo zlýho (a stejně se to dozvím vždycky jako první) 

„Dneska jsme s Vinckem založili firmu“ odpoví Žmur bez emocí a zatváří se, jak když si Kellner znuděně koupí další podílové fondy. Zaloví v kapse a vytáhne nablýskanou novou desetikačku. 

„Zisk za první odpoledne od založení“. Žmur už dál tu předstíranou skromnost nevydrží a nadme se svou neskrývanou posedlostí po mamonu. 

„Týjo“, uznale pokývu. „Co teda vlastně prodáváte? A jak se ta firma jmenuje?“ 

„Jmenuje se Nejlepší vlaštovka a prodáváme – no, nejlepší vlaštovky. Jedna stojí korunu. Jako teď v akci, chápeš. Pak bude daleko dražší. Ty si můžeš koupit rovnou tu drahou, když na to máš“, dostávám nabídku, co si na nic nehraje. 

„Žmure, myslíš ty tvý těžkopádný zohýbaný papíry, co nelítají? Tak to je ale mega úspěch, že jste to prodali deseti dětem. Kdo u vás má na starosti reklamní kampaň?“ 

„Proč deseti dětem? Prodali jsme to jako jednu mezinárodní rezervaci. Tung si objednal deset vlaštovek s čínskou vlajkou. S termínem dodání do pondělí.“ 

„Myslel jsem, že Číňanům stačí od všeho jen jedna fotka a šířka–výška- hloubka, to mě teda překvapuje, že jich potřebuje hned deset“, diví se M. „Možná na tom Tung bude po škole posílat nějaký komunistický rozvratný letáky.“ 

„Počkejte oba. Žmure, a není to podvod? Co když to bude reklamovat? Co třeba něco férovýho – upéct domácí koláč, nebo spolužákům nabídnout zdravou ovocnou šťávu za dobrovolný příspěvek? 

„Nuda!“ přerušili mě oba. „To už je lepší koupit za levno Coca-Colu a prodávat ji po kelímkách za dvacku.“ dodá M. v náhlé inspiraci. 

„No, když jsem byla malá já, vyráběla a prodávala jsem falešný losy“, zasnila jsem se. „Ale jen v naší rodině!“ 

„O to je to horší, loterijní podvod na vlastní babičku!“ 

„Mně se stejně nechce tahat do školy s kanystrem koly“ mávne rukou Žmur. „Zlatý vlaštovky. A zatím to vydělává dobře“. 

Tady někde bych si skoro mohla oddychnout, kdyby k tomu M. nutkavě nedodal: „A skořápky hrát umíš? Ty se ti vejdou do aktovky líp než vlaštovky!“

Nokia: Cesta do pravěku

Před týdnem jsem ve stejnej den ztratila klíče a podělal se mi mobil. Nechci, aby to vyznělo, že jsem negativistka, ale ten den měla zrovna přijet Gábina a čekat nic netušící návštěvu bez klíčů a bez telefonu je v dnešní době bráno jako poděl na hosta s jasným záměrem nechat ho bloudit po nebezpečné metropoli napospas výprodejům spodního prádla, prodejcům Strážné věže a naháněčům do bordelu. Aby toho nebylo málo, tak se Gábině po náročném vlámání do našeho příbytku ztratil pes (v Karviné), takže jde zřejmě o prokletí překračující hranice středočeského kraje. 

Klíče se našly (v kapse Žmurovy bundy), pes se našel (v Polsku), jen můj podělanej mobïl zatrvrzele trval na své vadě a odjel na měsíc do křemíkových lázní v autorizovaném servisu. Nafasovala jsem od M. starou Nokii, na kterou si chodí hrát hada půlka oddělení Korporátu a vážně uvažuju o jeho zpoplatnění, zvlášť pro kolegy, co si na něm po mnoha letech abstinence obnovili závislost. 

Pokud se ukáže, že lze jeho používání monetizovat, zdaleka to vynahradí úvodní hodiny utrpení, kdy jsem ho při psaní SMS ze zvyku naklopila naširoko, nebo se chtěla podívat na mail. A víte co? Po pár dnech si začínám, zatím potichu a nesměle, přát, aby se můj nevděčnej Samsung dostal v servisu pod ruku psychopata, co mlátí ženu, když není teplá večeře, do práce chodí imrvére se zbytkáčem a má amputovanou ruku od nehody na hárleji, takže mému přepíčeně choulostivému Samsungovi při pokusu o opravu nevratně zryje sklíčko pirátským hákem, co má přidělanej místo protetický ruky. Nebo že s ním bude tentýž opravář mobilních zařízení na toaletách masturbovat nad fotogalerií, kterou jsem si před jeho neohlášenou klinickou smrtí samozřejmě nestihla vymazat a sklouzne mu z toho lepkavýho pirátskýho háku rovnou do hajzlu. 

S Nokií si od svého věku na občance odečtete patnáct let. Nikdy vás vyčítavě neupomene na narozeniny člověka, o jehož existenci nejste zdaleka přesvědčeni a nevysírá dalšími otravnými statusy z Facebooku. Jestli vám někdo něco chce, tak si pěkně zavolá, nebo pošle esemesku, žádný podvádění přes Whatsapp. Fotky jsou takový, jako je svět okolo vás. Skoro. Jestli máte vyblitou pleť a náběh na kruhy pod očima, tak je budete na fotce z Nokie vypadat jako namodralý delfín s rozpitými kaňkami místo očí. Cuká vám ruka pod dychtivou touhou vědění, co se stalo za posledních deset minut na lidovkách, nebo kdy jede tramvaj? Po pár trýznivých pokusech dobýt zkrachovalý WAP portál zůstanete stát na zastávce a v lepším případě se dozvíte novinky posloucháním cizích rozhovorů. V horším případě stojíte na zastávce jak svatej za dědinou a díváte se spolu se svým hloupým telefonem na to, jak všichni zírají do svých chytrých telefonů. Vy se do svého dívat nemusíte, protože esemesku vám dneska už nikdo kromě přání k svátku od babičky nenapíše a prohlížet zrnité fotky omrzí, stejně jako poslouchat dvanáct vyzváněcích tónů pořád dokola. 

Ale aspoň vás hřeje baterka v kapse, kterou jste nabíjeli naposled před týdnem. Stejně jako fakt, že si vaše děti se špatně skrývaným pohrdáním přestaly půjčovat telefon na hraní her. Venku začíná jaro, ze kterýho máte mnohem víc než fotku na Instáči. V záplavě endorfinů jsem se rozhodla eliminovat další elektronická zařízení, ale v rozletu mi brání nedostatek materiálu. Televizi nemáme a „notebook už starej a hnusnej máš“ kroutí zamítavě hlavou M. Tak si zatím teda jen plánuju, co všechno už rozhodně nebudu dělat s nafučeným Samsungem, až se mi vrátí popraskaný a navlhlý z opravy. Co se týká pokroku, oproti Nokii bych ráda využívala jen jinou vyzváněčku. Zkontrolujete mě za měsíc, žejo?

Sejdeme se na hřbitově! (bláznů)

Odjakživa jsem měla ráda hřbitovy. Máma dodnes vzpomíná, jak jsem za ní chodila ještě jako oplácané batole a sice netloukla hlavou o dlaždice ve snaze vynutit si návštěvu hřiště jako to dělala Čičman, ale s mrazivou trpělivostí trvala na tom, že spolu půjdeme „na hloby“. Jestli převtělování opravdu funguje, nepřekvapilo by mě, kdyby se v mé karmické linii vyskytovali vykradači hrobů, nebo upíři. 

Úplně nejlepší bylo, pokud se mi podařilo mámu zdržet na hřbitově do tmy, když se všude okolo rozsvítily svíčky jako ve vlastním městě ve městě. Se stejným dychtiivým nadšením jsem v noci na hroby tahala v šestnácti i svýho tehdejšího kluka Máru. Dodnes mám podezření, že do toho šel jen pod představou obskurního sexu. Na ten stejně nedošlo díky společnému masívnímu zvracení po domácím odvaru z makovic (zrovna jsme oba procházeli psychotropním hledáním své vlastní identity). Odnesla jsem z toho hned několik užitečných zkušeností: třeba že pro mě není dobré opium, ani sex na hřbitově a už vůbec ne sex s Márou, čímž se náš křehký čtrnáctidenní vztah utrpěl poslední ránu do zátylku a jeho fotku jsem rituálně spálila nad záchodem zapalovačem, co jsem švihla tátovi.

Naštěstí to nepoznamenalo můj kladný vztah ke hřbitovům. Dodnes mám ráda ten náš na Maloměstě. Hrob se sochou Ikara, pod kterým leží pilot havarovaného letadla i zadní neudržovanou plochu přecházející do lesa, kde jsou orezlé kříže vojáků z první světové. „Mrtví ti neublíží, dávej si pozor na živý“, říkala vždycky babička, když na vojácích sbírala netknutou úrodu křemenáčů a polohříbků (a možná přitom myslela na všechny rituálně spálené podobenky mých chlapců).

Takže když jsme s Marťou a psem plánovaly náš další výlet do starých Bohnic, na tenhle krchov jsem se těšila jako hipster na novou kavárnu. A nezklamal mě!

Vypadá to, že základem pro návštěvu jsou zimní měsíce, protože po pár reportážích Blesku s perexem „Šok! Nejtajemnější místo ve střední Evropě objeveno!“ tady i v přízemním mrazíku najdete překvapivě dost nažhavených ghost busters. U brány míjíme pár z nich. Všichni se spokojeně usmívají, bledá jako zakopaní místňáci je jen jediná slečna z hloučku. 

Po průchodu se s Marťou navzájem čeknem. Obě se cítíme úplně stejně jako pár metrů před branou. Jediné známky paranormální aktivity vykazuje fena Kyra. Neposlouchá a obíhá hřbitov ve zmenšujících se kruzích. „Kostičky fuj!“ zařve na ní Marťa, když se staví do pozice hraboše nad jedním z kopečků. Sice je nám fajn, ale zase ne tak moc dobře, abychom Kyře tahaly z huby kusy umrlců a nenápadně je po ní zastrkovaly zpátky do hlíny. Hrabat je tady rozhodně co: ve třech vrstvách více než 4.000 těl pohřbených od založení ústavního hřbitova v roce 1909 až do jeho uzavření v padesátých letech. Viděli jste Shutter Island? Na tenhle film jsem si tady vzpomněla hned několikrát. Břečťan, kam se podíváš. Je zvláštní, že mimo hřbitovní zdi po něm není ani větvička.

Kyra jde radši na špagát a my míříme k polorozpadlé budově márnice. Pořád se bojím víc toho, že mi přistane rozpadající se krov na hlavě, než temných sil, ale už se přistihnu minimálně u toho, že se něčeho obávám. Nebo? 

Jihozápadní roh, nejobávanější místo celého hřbitova. Tam, kam se kněží obraceli zády, jsou hroby údajných sebe/vrahů. Kyra se rozhodne vyrobit z nás siamská dvojčata a nerozlučně nás omotává vodítkem k sobě za srdceryvného kňučení. Pokud chcete někoho nenápadně sbalit, tak si sem rozhodně vezměte psa. Jen bacha na norníky. My se radši rozmotáme, kdyby bylo potřeba rychle odsud vysmahnout. Spontánně zrychlíme krok k mohyle. 

"Tak co?" ptá se Marťa. Já cítím tlak od levého ramena dolů k srdci, jí něco potutelně píchá ze zad do žeber. Na hlavní cestě je nám fajn, ale ke zpěvu a tanci to teda úplně není. Tak si masochisticky dáme ještě několik koleček. A buď jsme sugestibilní labilky, nebo na tom rohu a jediném zbylém náhrobku se jménem Maria Tuma prostě je něco divnýho. Kyra si myslí to druhý. A mě se zase podruhé vybaví Shutter Island.

Když sedíme v suchu a teple v hospodě naproti léčebně a dáváme si zaslouženou Plzeň a smažák, zaslechneme od vedlejšího stolu nepěkné věci o „starý Tůmový“. Pak se na nás osočí zachmuřelej chlápek od stolu, že ho ten nás pes určitě pokouše (u toho byste se nejvíc bavili, kdybyste Kyru znali – to už vás víc pokouše zlatá rybka v při čištění akvária). Takže jestli skrz toho kousavýho čokla nechceme vypadnout. Děkujeme, nechceme. To si vzpomenu na Shutter Island potřetí. Někde si nemůžete být stoprocentně jistí, na který straně vlastně jste. Třeba právě v Bohnicích.

Opuštěná místa: Hřbitov bláznů

Dárek pro paní ušitelka: Pán má vysráno?

Vy v tom určitě umíte chodit, ale my s M. jsme pořád zmatené a vyděšené prvorodičky, co se týká školní docházky. První vysvědčení je pro nás stejný stres jako když pozvete příbuzné ze samoty v Jizerkách na Ples v Opeře. Tak dlouho jsme si povídali nad ošatkou vajec v naší světničce o tom, co pořídit pančitelce řídící, až nastal předvečer vysvědčení a nebylo nic. Nebyla kytka, čistá košile a nebyl ani M., co vyrazil na pivo s kamarádem Václavkou. 

„Úplně jsem zapomněla, že vysvědčení je už zítra! Mohl bys cestou domů ve večerce koupit něco učitelce?“ volám M. s prosíkem. 

„Zítra. Učitelce.“ potvrzuje bezstarostně M. a doufá, že mu jako obvykle projde jen zopakovat konce vět. V dálce slyším cinkání kríglů a Václavovy sexuální fantazie o učitelce s brýlema, drdolem a vlněnou sukní. 

„Bezva, že souhlasíš. A máš nějaký nápad? Myslela jsem něco čokoládovýho, jestli neseženeš kytku.“ 

„Počkej, jakože já mám něco kupovat učitelce?“ probral se M. „A proč zrovna já? Mě úči vždycky nenáviděly. I když jsem nosil do školy kaštany. Nečetl jsem žádnou odbornou příručku o vhodných dárcích pro pedagogy. Chyběl jsem…“ 

„Tak díky moc a pěkně si to užijte!“ rozloučím se melodickým zvoláním, co jsem se naučila od Čičman a zavěsím. 

Ráno je tak těžké a dusivé, že to málem spustí detektor oxidu uhelnatého. „Pojď se podívat“, zvedá mě M. z postele a vede si mě hrdě do kuchyně. Nejdřív se rozespale zaraduju, že koupil nové snídaňové cereálie. Na druhý pohled si vzpomenu na dárek pro úču a úsměv mi zatuhne. 

„No to nemyslíš vážně! Tohle má reprezentovat Žmurův vděk za vzdělání?!“ 

„Ty to nemyslíš vážně! Obešli jsme s Václavem tři večerky, než jsme to sehnali! Explicitně jsem mluvil o požadavku na kytku a obsah čokolády pro učitelku a ta prodavačka nám to doporučila jako to nejlepší, co může Vietnam nabídnout českému školství. Koukej, tohle nám přidala zdarma k nákupu: kytka!“ 

A prásknul vedle krabice s vietnamskýma čokopiškotama plněnýma maršmelounovou pěnou (??!) uschlý kaktus s připíchnutým falešným květem (?!!). 

„Taky jsem mohl koupit sušenou chobotnici, nebo ty smradlavý houby shitaké“ krčí M. ukřivděně rameny a snaží se mě tímto starým trikem vychcaných podomních prodejců přesvědčit, že to mohl být ještě mnohem, mnohem horší kauf. Ale já myslím, že fakt ne.

Složení obsahuje odhadem půlku Mendělejevovy periodické tabulky prvků
a většinu sortimentu neratovické Spolany

Doufám, že u každého z dvanácti pytlíčků utrpení
pomyslí učitelka na Žmura v dobrém 

Bojím se, že budu zlobit

Včera k nám přijela máma na víkend. „Fuj, vy tady máte zas přetopeno“ řekla má horkokrevná matka – horalka, co v baráku udržuje průměrnou roční teplotu Islandu a to si tam ještě vykračuje v tričku a kraťasech. „Můžu se napít?“ Ani nepočkala na odpověď a hodila do sebe plný hrnek, co stál na lince. My se Žmurem jsme jen polkli naprázdno.

Čičman za poslední týden zapustila do našeho rodinné konverzačního podhoubí hned dvě praktická úsloví. To první zní: „Bojím se, že budu zlobit.“ A druhé: „Bojím se, že se mi po tom bude stýskat“. 

První se dá použít úplně na všechno, co víte, že nebude přijímáno s povděkem. Chystáte se kreslit na okno zubní pastou, nakreslit si lihovkou hvězdičky na jazyk, nebo vydloubnout panence oko propiskou? Tohle všechno pokryje jediná kouzelná věta. 

Tím druhým komentuje Čičman v podstatě všechny movité věci, které se jí dostanou do ulepených prstíků. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“ zastrkuje si vzdorovitě do kapsy použitý papírový kelímek od kávy, potrhaný obal od sušenky a igráčkovu nohu amputovanou v koleni. Máte v baráku podivíny, co si skladují odpadky v bednách od banánů a přijde se na to, až když někomu prosákne stropem mrtvá kočka? Radši si zkontrolujte, jestli nebydlíme o patro výš.

Stojím před automatem na sliz v kelímku s dvackou v ruce a hlavou mi problesknou obě Čičmaniny hlášky. „Stejně není spravedlivý, že si hračky kupuješ ty“ trucoval Žmur. „Ve všech normálních rodinách si slizáky a kindrvajíčka kupujou děcka.“

„Ale já to potřebuju do práce“, obhajuju se. Abych vás seznámila s aktuální situací na devátém patře, lokální legrácky s chobotničkama na kaktusu nám všem trochu přerostly přes hlavu. Nerozpakuji se použít výrazu občanská válka, která už překročila hranici divize. Po posledním útoku na klávesnici, kdy jsem čmuchala jako policejní protidrogový vlčák po celým patře včetně záchodů a hledala ztracená písmenka A,H,O a J si umím tuhle plazmu z Ghostbusters živě představit rozplesknutou na monitoru našeho brigoše.

„No tak dobře, slizáka pro všechny“, udělám haura. Automat vyplivne tři kelímky. „Jéé! Ten můj lízák je ale roztomilej! Bude se jmenovat Aleš a budu se o něj starat.“ rozplývá se Čičman. 

„Než to otevřete, mám tři podmínky“, zabavím jim na okamžik kelímky. „Nebudu to mít ve vlasech, nebudete to jíst a pokud se to jakýmkoliv způsobem dostane do tátovy pracovny, tak se my tři neznáme.“ Všichni to horlivě odkývou.

Příběh lízáka Aleše je stručný a dynamický, jako když přejedete zakrslého králíčka sekačkou na trávu. Ještě to odpoledne ho Čičman položí na svou čínskou pokladničku a zmáčkne kouzelné tlačítko. Z útrob pokladny se vysune panda a s mechanicky odříkanou mantrou „tůta-aúú“ zasune pacičkou slizáka dovnitř. 

„Aleše už ven nedostaneme“, kroutím hlavou a marně s pandou třískám do stolu. Tahle záležitost za pět dolarů z Aliexpressu je totiž něco jako vesmírná skartovačka, co bere, ale nedává. Nic z toho, co do ní vložíte, už v životě neuvidíte. Přála bych si mít takovou virtuální pandu s tlačítkem na vyčítavý maily od šéfa a premenstruační syndrom. Taky bych si přála vědět, co čínsky znamená „túta aúú“. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“, uzavřela to Čičman. 

Žmurův metalický slizák v barvě rtuti sice nedostal jméno, zato toho stihnul zažít o mnoho víc. Měla jsem ho ve vlasech, Žmur i Čičman ho svorně kousek snědli a ano, milý M., byl i v tvé pracovně. Díky jeho pobytu bylo experimentálně ověřeno, že sliz kapající z monitoru bude jedním z highlightů nudného korporátního pondělí. Mezi jeho poslední adrenalinový kousek patřil průtok skrz šprušle horkého radiátoru. Po téhle akci dole na parketách připomínal spíš než rtuť jen šedý flusanec prachu a chytré plastelíny, která před časem protekla topením taky, jen vykapávala o mnoho týdnů déle. 

"Bojím se, že se na tebe budu dost zlobit", sprdla jsem Žmura a hodila zmučenýho slizáka do hrnku s vodou, aby se oddělilo zrno od plev. A ten zbytek už vlastně znáte z prvního odstavce.

Lektvar na zničení Tunga

Ze Žmurova prvního školního dne se mi navždy obtiskl do mozku jeden obraz. Slunečné ráno před budovou školy, vůně kávy a antiperspirantů. Matky ve slavnostním (příště si vezmu aspoň podprsenku, slibuju!). Skupinka vyděšených prvňáků, co klopýtá do širokých školních vrat. Zezadu to vypadá jako animované aktovky na hubených dlouhých nožičkách. Vedle deváťáků, co kouří za rohem a chlubí se sbírkou náramků z hudebních festivalů, byli tak maličcí a nevinní, že by je člověk nejradši nacpal do kočárku a poklusem odvezl zpátky do školky. Tam starší spolužáci aspoň nepěstují nechráněný pohlavní styk a marihuanu na balkóně.

Po pár týdnech ve škole se v první třídě začíná formovat hierarchie. Poznáte to podle toho, že se váš maličký nevinný chlapeček vrátí s natrhlou mikinou a zaschlou krví pod nosem. 

„Ty máš rýmu, že ti tekla krev z nosu?“

„Uhm.“

„Tak velkou, že sis kýchnutím roztrhnul i mikinu?“

„Nó, vlastně jsme si s Rózou udělali bunkr z židlí a potom přiběhl Honza s Jirkou, ať vypadnu a nechám jim Rózu, nebo dostanu do huby. Ale tam se stejně ani netrefil, tak mi jen tekla červená z nosu.“

„A to nikdo nezasáhl? Co dělala ksakru učitelka?“ zeptala jsem se jako správný archetyp hysterické matky, kterou nenávidí celý učitelský sbor a kvůli jejímž intervencím dotčené dítě spolužáci zavírají do skříňky a kutálí ze schodů.

„Učitelka šla na záchod. Všechno se přece řeší, jen když jsou učitelky pryč.“ 

Zanedlouho mě na chodbě školy zastaví jiná maminka z první á. Prý jestli Žmur neřeší jisté… ehm problémy. Pokud jde o jejího syna, tak fyzické problémy malého Tomáška spočívají hlavně v monoklu a kousancích na rukou po organizovaném útoku spolužáků. Šlo o ty dva, co dali Žmurovi na budku kvůli bunkru s Rózou. Náš rozhovor slyšela náhodou další paní. Honza a Jirka? Ale to jsou přece ti, co se posmívají Maxíkovi za to, že je tlustý! Atmosféra začala připomínat recepci hollywoodského studia, kde se náhodně navzájem identifikují oběti Harveyho Weinsteina včetně uklízečky, co tam zrovna stírá podlahu. MeToo!

Hysterická matka ve mně začala zlověstně přebublávat přes okraj. To se přece nemůže legálně dít? Zná někdo jejich rodiče? Mají proboha vůbec rodiče, nebo je to lokální pobočka gangu dětí, co žijí v bukurešťských kanalizačních tunelech a živí se prodejem drog?

Jedná z maminek se rozvzpomněla, že jednou viděla paní, co se v družině ohlásila příjmením té dětské stvůry. „No a jaká byla?“ povzbuzujeme ji. „Byla taková schoulená a kolem hlavy měla šátek a kapucu. Připadala mi vystrašená“ povídá matka A. „Možná kryje stopy po domácím násilí“, odplivne si matka B. „Otec Honzíka je možná bije jak žito oba“. Pocítíme spravedlivou chuť kopnout do koulí chlápka, kterého žádná z nás neviděla a s velkou pravděpodobností se za dá za jeho největší poklesek považovat to, že mu jednou prodavačka v pekárně omylem vrátila o pětikorunu víc a on si ji nechal.

Včera jsme uklízeli Žmurův domeček. Domeček je poněkud eufemistické označení undergroundu jeho patrové postele, ve kterém se zamilovaně objímají (použité) fusekle s panáčky z lega. V krabici na auta najdete mezi krámy odkazující se spíš na bangladéšský sirotčinec než hračky dítěte ze střední Evropy taky (nepoužité) tampóny, které zmizely za nevyjasněných okolností zrovna v nejsilnější den menstruace, šperky, šlupky od arašídů a další kontraband. 

„Jsme uklízeli“ je taky eufemismus, protože uklidit si to měl Žmur, ale svá bohatství jen shrnul dozadu za krabice a za pár minut se ohlásil, že má hotovo.

Tak jsem přišla s nabídkou pomoci a 60litrovým pytlem na odpadky. 

„Jé, moje tampóny. A prstýnek!“ raduju se z nečekaného setkání s věcmi, o kterých jsem se domnívala, že tajemně sublimovaly. „A copak je tohle?“ třímám v ruce láhev se zakaleným obsahem. Vypadá to jako něco, co seškrábnete na dálnici po srážce kamionu s autobusem plným japonských turistů. 

„Neotvírej to!“ vykřikne Žmur. Pozdě. Smrdí to, jako když ty přejetý japonský turisty naházíte do úklidové místnosti nejbližšího motorestu, zamknete a policajtům budete až do letních veder lhát, že jste si ničeho podezřelého nevšimli.

Následuje mrazivých deset vteřin neverbální oční komunikace. Žmure, mluv!

„To je lektvar na zničení Tunga“ začíná poněkud nesouvisle.

„Tung je ten spolužák. Číňan, co škodí Vinckovi“, připomene mi. Vincek je nejlepší kámoš. Začíná to dávat zvrácený smysl. 

„No a my jsme se s Vinckem rozhodli ho zlikvidovat…“

„Co v tý flašce proboha je?“

„Mlíko, prací prášek, zubní pasta a tvůj šampón. Tátova chilli omáčka“ počítá Žmur na prstech. „A ještě… Vincentovy čůránky. A moje čůránky. Chtěli jsme mu to nalít do pití“ doznává se Žmur. 

Ode dneška se budu choulit před školou v koutku pro neschopné rodiče vedle maminky Honzíka Rozparovače a všichni ti ostatní správní rodiče budou mít právo střílet po nás obvinění ze zanedbání péče a kuličky z použitých ubrousků od svačin. Žmurův úmysl je nejen nečestný, ale ještě k tomu rasistický a namířený proti říši středu. Díkybohu, že Tung není gay, nebo Žid.

Najdu jednou v poštovní schránce Sedm pokladů jako odpověď?

Jak vytrhnout Žmurovi stoličku

Pamatujete si na dobu, když vám začaly v dětství vypadávat mléčné zuby? Já mám tyhle mrazivé vzpomínky spojené s maloměstským zubařem. Chlap jako hora, co mi strkal tlustý prsty do pusy a vyhrožoval, že pokud si své viklany nevyřeším svépomocí do další návštěvy, vytáhne kleště. A potom s nimi zacvakal nad hlavou jako průvodčí v rychlíku. Tenkrát jsem si všechny nadbytečné zuby radši masochisticky pižlala papírovým kapesníkem od rána do večera, než by mělo dojít k jednorázovému násilnému aktu, kdy by bylo všechno odbyto do tří sekund.

Pižmič je v otázce chrupu konzervativní klient. První zub mu narostl těsně před prvními narozeninami a Žmur o něj rozhodně bůhvíjak nestál. Podezřívám ho z toho, že pro něj bylo pohodlnější naučit se svou oběť na talíři jednorázově spolknout jako kobra a odvalit se s nafouklým břichem. Takhle se stravuje mimochodem dodnes.

V řídkozubém období, kdy se většina jeho spolužáků usmívá jak polámané plaňky v plotě, Žmur zůstává tvrdohlavým mlíčňákem. Ale ledy se začínají lámat a Žmur přes svou hltounskou pohodlnost osobní evoluci neobelstí. Přišel čas pořídit si nový zuby. A vypadá to, že to sice bude se zpožděním, ale v trsech.

Prvního viklana nechal Žmur v jablku na sklonku léta. Krátce poté, co začal být nestabilní. To jsem byla fakt ráda, protože svou spodní jedničku ukazoval na potkání jako cirkusové číslo a poslední, co chcete vidět u večeře, je (jakákoliv) ústní dutina zblízka, ve které nelze lhostejně přehlédnout česnekovou pomazánku a kymácející zub jako maják v bouři natrávenýho chleba.

Druhý viklan byl vánoční. Žmur se zprvu radoval, že dostane od víly Zuběnky i  extra bonus, ale druhá spodní jednička nechtěla zůstat v jablku, ani vanilkovým rohlíčku. Poté, co byl zub opakovaně zneužit na vystrašení a znechucení všech členů rodiny i širšího příbuzenstva v rámci svátečních návštěv, stal se nežádoucím i pro Žmura

Jestli si ale myslíte, že chodí s papírovým kapesníkem v puse a systematicky na tom dělá, tak tady máte přehled nejen gender, ale i mezigenerační rozdílů:

„Heue maumi, mohla by fi mi tady uděuat pohádnej uhlík?“ zašišlá na mě Žmur a z pusy mu visí usliněná dentální nit jako mucholapka, na které jsou místo hmyzu nepovedené uzlíky vlastní výroby. Posloužím ambulanťákem kolem zubu. 

„A kam přivážeme ten druhej konec?“ optám se podezřívavě.

Žmur se maniakálně zašklebí a vytáhne z kapsy náboj do nerfky. „Fem!“

„Budeš si vystřelovat zub nerfkou?“

„Uh-huh!“

A pak se ozve výstřel. Žmur zařve. Náboj se zacintanou nití se obtiskne na tričko Em, který nakouknul do kuchyně přiváben střelbou. Jinak se nestane vůbec nic. Zub se zlomyslně viklá dál.

Kompletní výčet Žmurových kreativních zubařských potřeb:

· Klika (Jenom nikdy nevydržel zabouchnutí dveří, takže běhal uvázán na nitce jako pejsek kdykoliv někdo otvíral/ zavíral dveře)

· Splachovadlo

· Vláček na baterky

· Em cestovní sada šroubováků (obzvlášť drásavé!)

· Žvýkačky

Jestli vám připadá, že se Žmur neklidné jedničky nezbaví nikdy, tak jsme si to až do včerejška mysleli všichni. Dokud jsme nestáli na kopci v Parku a já jsem nezařvala: „Tři, dva, jedna, start!“ Nejdřív se na bahně vykrosila Čičman, Žmur hodil salto skoro až dole. Kromě toho, že měl zabahněná celá záda a vyskytly se opodstatnělé pochyby, zda jde jen o bláto, spokojeně odplivl krvavou slinu s vyvrženým tesákem. 

Někdy je lepší namlátit si držku, než se s tím trápit a pižlat do omrzení. Kdybych si vedla předsevzetí, asi si na začátek roku vytesám právě tohle.

Kapr pro vegany

Když mi dnes Houbič poslal momentku padesátimetrové fronty před Alzou, co vypadala jako demonstrace za to, aby se Ježíš narodil radši v létě, kdy by se na něj dalo pohodlně čekat v parku s vychlazeným ciderem v ruce, byla jsem fakt ráda, že jsme včera vypadli na naše každoroční vánoční turné. Aktuálně vám píšu pohlednici z rodného maloměsta, první vánoční zastávky.

Naše skupina je zatím svěží jako borovicový sprej na umělé vánoční stromky. Samozvaným frontmanem je Žmur, co umí vykrkat začátek  Rolniček. Já jsem bedňák, co se táhne úplně vzadu s krosnou a promodralými prsty, na kterých visí igelitky s dárky. Ty ze mě děti v cíli budou muset odřezat násilím jak revolver ze zaťatých prstů sebevraha. A potom Čičman, která jako obvykle mentálně poletuje několik metrů nad námi. M. si zatím chodí vyčůraně odpočinout do vylidněného Korporátu a přidá se až na další štaci v sobotu.

Vánoce na dědině poznáte celkem snadno. Nejsou tady žádné fronty před Alzou, protože jedinou elektroniku prodávají v asijském textilu na náměstí a to samovznětlivé svíčky na stromek. Na oprýskaných vývěsních tabulích výčepů nechybí vánoční utopenci (se skořicí?) a tuzemák v akci, ale gurmánský vánoční šneci jsme dnes dopoledne jen my. Táhneme se do města s jediným úkolem, kterým se v naší šílené rodině již tradičně pověřuje vegetarián: nákup kapra. 

Táhneme se jak mše Jakuba Ryby hlavně proto, že naše pražské děti ojídají sníh. Eskymáci prý dokážou rozeznat a pojmenovat desítky druhů sněhu. Pražáci po dvou kilometrech umí rozlišovat železný sníh (ze zábradlí), autosníh, pichlavý sníh (z jehličí), chlupatý sníh (z rukavice) a vanilkový sníh (neptejte se).

Před rybím stánkem je rušno. Jestli si jako já myslíte, že koupit rybu rovná se ukázat na kapra, dát si ruku před oči, zaplatit zmuchlanou bankovkou jak za drogy a spěšně s tou taškou špinavýho svědomí odtáhnout domů, tak je to trochu jinak. I tady na Maloměstě se stojí fronta. Začíná nabývat a ozývají se první ostrá slova. A to všechno proto, že úplně vepředu stojí vegetariánka se dvěma zvědavýma dětma.

„Dobrý den, my jdeme pro rybu. Počkejte, tohle snad ani nevypadá jako kapr“, otevřu konverzaci tím, že znalecky ukážu na latimérii, co se mrtvolně vznáší v rohu zrezlé vany.

„Nó, paní se vyzná. To je jeseter, koukejte, jakej je to chlapák. Máme i sumce!“ zaloví rybář podběrákem a vytáhne lochnesku, co ploutví ohodí nejen mě, ale i zvědavou tetku s vysokou kožešinovou čepicí za námi.

„Ježiši, dávejte pozor. To je polární liška!“ zapizdí se tetka a otírá si kapesníčkem rybinu z kožešiny.

„Ale kdepak liška, pani. Děcka, my to víme, že jo: Štika!“

„Jéééé!“

Připadám si jak v podmořském světě. Už chápete tu frontu? Vypadá to, že lidi za námi začínají něco skandovat, takže nedobrovolně přeruším historii českého rybníkářství. Musíme se v kádi poohlédnout po něčem, co s námi odejde. „Mami, že to nebude žádný rybí miminko“ poprosí Čičman s mokrýma očima a rozpláče se.

„Nebude“, uklidním ji. „Bude to nějaká hrozně stará, unavená a nemocná ryba, která si prožila krásnej život, ale teď už by se chtěla proměnit zas v nějaký jiný zvířátko“. V očích rybáře jsem stoupla na nejvyšší příčku.

„To je ale náhoda! Přesně jednu takovou bych tady měl“ povídá. A vyndá podpultovku. Ta ryba se tváří, že o eutanázii požádala sama a před jak dlouhou dobou k tomu došlo, mě vlastně nemusí vůbec zajímat. Dětem se líbí. Deal. Šup s ní do sáčku a dál už to znáte. Zmačkaný bankovky, ale svědomí je čisté. Ne tak jako čerstvě napadaný sníh, ale ani ne jako vanilkový sníh. 

Ostatně jsem jim to říkala a vám to pro jistotu zopakuju taky: nepouštějte vegetariány kupovat kapra!

Taky vám přijde, že mají ryby o Vánocích
...prostě takovej divnej výraz?