Den jako stvořený pro nákup jateční pistole

Už jsem si celkem zvykla na fakt divný kontextovky, který mi vyskakují na mobilu. 

Všichni, kdo pracují v datový bezpečnosti, teď nemusí číst. 

Můj mobil totiž používají čtyři lidi – kromě mě je to Em, když se potřebuje podívat na denní menu rozvozu a nechce se mu chodit do vedlejšího pokoje. Žmur u mě občas paří hry, když vyčerpá povolený timing na svým. Čičman si na mým telefonu vybírá dárky k narozeninám (je úplně jedno, že budou až za půl roku).

Že se mi po uplynulých covid týdnech zobrazují reklamy na laborky a vitamíny, asi neohromí. Ale že na mě včera z mobilního prohlížeče spiklenecky mrkne nabídka omračovače? Co si budem. Konečně reklama, co zatahá za oči!

Dobrou desetinu sekundy mi hlavou běhaly asociace na omračovač. Parfém s feromony? Něco silikonově poddajného do podprsenky? Naboostovaná verze Svěžího vánku od AirWick?

Ne. Všichni, kdo pracují v živočišné výrobě, teď nemusí číst.

Omračovač je jateční pistole, hodí se vysvětlit pro lidi z Prahy, kteří si pod pojmem jatka vybaví scénu nového cirkusu a mrtvá zvířata kupují nejčastěji nakrájená na plátky. Nebo pro lidi typu Čičman žijící v představě, že řízek v křupavém trojbalu pochází ze slepice, která podzim svého dlouhého života strávila na kapačkách v domově pro přestárlou drůbež.

 „Postup při zabíjení králíka: Na pracovním stole uchopíme králíka jednou rukou za uši, druhou rukou přiložíme již nataženou pistoli do oblasti mozku, tj. do týla nebo mezi uši, lehce přitlačíme a palcem, nebo dlaní zmáčkneme spoušť.“

Taky vás bodnul ten pichlavý osten sarkasmu v názvu omračovač? Ano, králík má sice díru v hlavě, z kuchyňské linky a obličejů zvědavě přihlížejících dětí stéká mozek jako při natáčení korejského horroru, ale vlastně není vůbec mrtvý – jen kvalitně omráčený!

„Obdobným způsobem lze usmrcovat i ryby, husy, kačeny, kuřata, velmi dobře lze zabíjet krůty a to tak, že krůtu uchopíme za zobák, který ztlačíme až na krk, druhou rukou přiložíme nabitou pistoli na střed hlavy cca 2cm od ušních otvorů směrem k zobáku (spodní část lebky) a vystřelíme. Není třeba dávat krůtu do pytle nebo do koše, protože po výstřelu je ochromena a při zařezávání sebou nemlátí tak aby si zbůsobila podlitiny. SKVĚLÝ VÁNOČNÍ DÁREK PRO CHOVATELE!!“

Copywritera máte? A mohla bych ho vidět? Proběhne mi hlavou ikonická paní Jechová z Kulového blesku.

Druhá myšlenka je ale ještě bolestivější než zbůsopená podlitina. Je to pocit, který zná jen hrstka žen – mezi nimi matka Hitlera nebo Breivika.

„A jak se jmenuje tahle hra? Baví tě střílet na mimozemšťany?“ dívám se Žmurovi přes rameno na mobil. „Jop“ řekne Žmur a chladnokrevně odpálí celou flotilu.

„Měli bychom si promluvit“ pošeptám Emovi, když Žmur v Lidlu trvá na nákupu chlazeného králíka. „Vypadá úplně jak živej, jen svlečenej.“ zasní se. „Já bych ti ho klidně nakrájel…“

Dneska ráno jsem něco hledala na mobilu – a nebyla to polepšovna, ale stránky dětské doktorky.

„Do“ píšu.

„Doplnki pro kralicka“ úslužně nabídne Google. V seznamu vyhledávání vyběhnou růžové mističky, mrkvičky, vodítka a je tam. Omračovač!

„Já bych chtěla k Vánocům zakrslýho králíčka. Koupíš mi ho?“ zašeptá mi do ucha Čičman, co mi kouká přes rameno.

Jo, mimochodem. Tu dětskou doktorku jsem hledala kvůli pásovému oparu. Zdravím do Ostravy, Nomi!

Jsme jeden Teams

 

Od včerejška mám novýho kolegu. Pracujeme v tak těsné blízkosti, že si můžeme proplétat nohy do jógových pozic jako v průměrném indickém call centru. Jako, vy mě znáte. Těžko mě po těch letech v korporátu můžete obvinit z přecitlivělosti na kolegy. Teď nejde jen o neskrývané civění do mé obrazovky a hrubozrnné poznámky o tom, co za šašky máme na intranetu. Teď mluvím o tom, že můj nový kolega vyhlašuje závody v prdění nahlas, a pak soutěží sám. Že se vrátím ze záchodu a hladinka mé kávy je o tři a půl centimetru níž, a to už mi po ránu stojí za vyvolání aféry. Můj nový kolega se jmenuje Žmur.

Taky si myslíte, že je Teams nástrojem ďábla? Tak dnes probereme, co se stane, když ho dáte do rukou základní školy.

U nás online výuce předcházel perný týden na školním oddělení IT helpdesku. Což je podle mě kamrlík vedle kotelny, ve kterým žije pan Pichrovský. Jeho otisk v ortopedických papučích je hluboký, temný a vlhký od potu z prohrané bitvy World of Warcraft. Pan Pichrovský dvakrát za rok aktualizuje záložky „Těšíme se na prázdniny“ a „Třídní schůzky“ a je to férová náplň práce, dokud nepřijde koronavirus a s ním branná povinnost zřídit bambilión microsoftích účtů na Teams pro hysterické úči a děti, co o to nestojí.

„Naše IT oddělení stále pilně pracuje na zřízení a aktivaci účtů“ psaly nám učitelky eufemistické zprávy během toho, co se pan Pichrovský zabarikádoval v kanclu. 

„Už je to skoro hotové, vydržte“ psaly nám i další den, kdy se přesunul do kotelny a pokusil se oběsit na síťovém kabelu.

Třetí den přišly neplatné přihlašovací údaje. Představuji si to jako vyhazov na hodinu s odůvodněním ředitele, že ty debilní účty snad může do prdele zřídit i tělocvikářka, což se bohužel nepotvrdilo. Pátý den se pan Pichrovský vrátil jako vojín Ryan za salutování učitelského sboru. A včera proběhla Žmurova první online hodina matematiky.

„Děti slyšíme se?“ volá učitelka a naším bytem se prožene ozvěna, jako by šlo o experimentální vysílání ze školy Elona Muska na základně Marsu.

„Paní učitelko, já mám nový kaktus.“ pochlubí se Anička.

„To je bezva Aničko“ odpoví učitelka. „Uděláme si z toho pěkný příklad na součin. Kolik pokojových rostlin by měla celá naše třída, kdyby měl každý z nás pět kaktusů?“

„My jsme měli papriky, ale uschly nám. Teď z nich máme jen mouchy.“ pochlubí se Žmur a natočí notebook na okenní parapet. To spustí lavinu přesouvání kamer. V monitoru jsou vidět uskakující rodiče, snažící se za každou cenu zabránit opuštění kamery z bezpečného uklizeného prostoru. Epické rozmázlé záběry překvapených sourozenců a narychlo poschovávaných lahví vína. Po téhle podpásovce si nejspíš budeme všichni nalévat alkohol do hrníčků.

„No, tak jsme se podívali na to, jaké máme pokojové rostliny.“ přejde učitelka diplomaticky neutěšený stav domácností. „A teď si řekneme něco k násobení pod sebou.“

Podezřelá chvíle ticha. Neřeším a využívám pětiminutovku na koncentraci v SAPu. „Paní učitelko, máte vypnutej mikrofon.“ napráší Adélka za nesouhlasných grimas většiny třídy.

„Aha, tak znovu.“ začne paní učitelka už trochu unaveně.

„Jé, já vidím Vincentova taťku.“ hlásí Róza. „Dobrý den!“ Celá třída slušně zdraví Vincentova tátu, který odhopkává z dosahu kamery na meeting v košili a trenkách.

Rezignovaně zaklapávám notebook a jdu si vyřídit vlastní hovory do komory k vysavači. Už se těším, až k nám do kanclu od zítřka přibyde i nová kolegyně Čičman.

Hoď si koronou: Smyčka se utahuje

A víte co? Tenhle týden to vezmeme odzadu.

Pátek 10:35

„Už jste někdy byla testovaná?“ ptá se sympatický chlápek. Z igelitu mu koukají jen oči, červené únavou. Zavrtím hlavou. Covidová panna.

„Fakt to nic není. Vezmu tuhle úzkou tyčinku a zasunu vám ji do nosohltanu. Takhle.“ Chvilku si připadám jako polykač ušních vatových tyčinek. Musí se s tím fakt tak šťamrat? A není to náhodou teleskopický? Mám pocit, že konec cítím až v krku. „Ták. A ještě do druhé dírky“. Sakra!

Vycházím ven. Odběrové stanoviště bez front. Venku je jen hlouček testovaných na cigárku pod kaštanem a smějí se, až se jeden z nich plácá do stehen. Popravdě, představovala jsem si to víc apokalypticky. Kde je suchý kašel a upadávání do bezvědomí? Jen můj mraženej králík zatne drápky do páteře. Otřesu se a jdu domů.

Čtvrtek 15:00

„Teploty máte, hlava vás bolí, ten čich vám zjevně taky moc neslouží. Já bych to teda na ty testy viděla.“ řekne mi do telefonu moje doktorka, když s ní konzultuji Čičman a moji permanentní kocovinu.

„Mhum.“ smutně souhlasím a odšourám se pro další Paralen. Zapomněla jsem ji říct o králíkovi a zapomněla jsem se zeptat, kdy budou výsledky.

Čičman 36,5, já 37,7. 3:0

Středa 7.10. 14:00

Zjistila jsem zajímavou věc: Chrudoš voní jako Nutella! Sbíhají se mi sliny. Jestli jsem o něco přišla, chuť to rozhodně není.

„Jak ti může vonět po Nutelle?“ Zmatený Chrudoš putuje v rodině z dlaně do dlaně. Z křeččí perspektivy to musí vypadat znepokojivě. Jako stádo oprsklých slonů střídavě zanořujících choboty do jeho měkkých pohostinných zádíček. „Já cítím teda spíš chcánky.“ ošklíbne se Em.

Čas očichat byt. Chm, jemné pachy fakt necítím. Divný jsou i chutě. Už vám někdy hermelín se zeleným pepřem chutnal jako babiččin historický dřevěný betlém z Innsbrucku? Nemyslím si. Ale při návštěvě záchodu po Žmurovi si můžu konečně oddechnout. Náš odporný osvěžovač vzduchu s výsměšným marketingovým názvem „Svěží vánek“ cítím naprosto zřetelně včetně chemického buketu umělé louky.

Čičman 36,4 C, já 38,2. 2:0

Úterý 9:30

Evidentně si ráda pospím. Ještě, že jsem si včera večer vyřídila home office.

Znáte ty rána, kdy se člověk aspoň probudí fakt vyspalej do růžova? Že už tělo potřebuje jen hedvábný macchiato, pomerančovej džus a svět je Bitter Sweet Symphony? Tak tohle ráno bylo Hurt od Johny Cashe. Nebo nějaká ultimátní trashmetalová skladba, během které si frontman vydloubne oči lžičkou na puding a následně uřeže nohy motorovkou. Tu ale s vydloubanejma očima jen tak nevypnete, žejo. Vzzzzzzm hučí mi v hlavě a fakt to bolí. Bolí to chvíli na jedný straně, pak na čele a potom je v metalovým varu celý mozek a horko těžko ten kotel krotím Paralenem. Mraženej králík zatíná drápky v rytmu trash mezi návaly horka.

Balím se do chlupatý deky a nevesele přemýšlím o tom, jaká budu v klimakteriu. Nejspíš stejná jako teď – zpocená, nasraná a oblečená v něčem nevkusném a huňatém. Čas na první sebelítost.

Čičman 36,5 °C versus já 37,5. Vedu 1:0.

Pondělí 12:10

Oběd s kolegy, kam si výjimečně beru mobil. Výjimečně proto, že se málokdy najde taková příležitost, která by omluvila telefonáty během jídla. Možná výhra ve sportce. Ale to zrovna tenhle telefonát není. Volají z domu dětí a mládeže.

„V pohodě, o zrušení kroužku vím.“ snažím se o rychlý konec s napřaženou vidličkou kung pao.

„No ono jde spíš o tu poslední hodinu před týdnem.“ pokračuje naléhavě hlas lektorky. „Čičmanka tam byla ještě s třemi holčičkami. No a ta jedna hned druhý den odpadla s horečkami a teď se jí potvrdil, však víte…“

„Covid.“ dodám chmurně a vrátím vidličku se šťavnatým soustem zpátky na talíř. Takže o víkendu se do Brna zase nejede.

„Měli bychom tedy být všichni v karanténě?“ přeptám se, a to už směřují zpátky k talíři i vidličky ostatních. Znáte ten pocit, když se na pracovním obědě provalí, že máte vši, genitální bradavice a posloucháte Michala Davida? Já už jo.

Prý z toho žádná karanténa nevyplývá, jen máme sledovat příznaky. Hned po příchodu domů Mári zuřivě přeměřím. 36,6 °C.

„A kdybych ti řekla, že je mi špatně, tak zítra nemusím do školy?“ ptá se vychytrale Čičman a hladově do sebe tlačí druhý sendvič ke svačině.

Večer je mi zima. Jako kdybych uměla na způsob krajty otevřít čelisti a spolknout celýho mraženýho králíka i s igelitem a cenovkou. Chlad zevnitř, co lechtá až na páteři.

Chrudoš

Takže máme tak dva dny po smrti Chlupiny. Čičman se vždycky poctivě podívá pod jakoukoliv velkou krabici, než s ní třískne o zem a ze skříňky se vyčítavě dívá načatý sáček krmiva. U večeře podává naše Strana zvířat (já a děti) Straně zelených (Em) návrh na pořízení nového hlodavce v zájmu zachování biodiverzity našeho bytu. Co vám budu, samozřejmě jsem použila i nekalou manipulativní praktiku a odkázala se na to, jak Em zamořuje byt nalezenými sazenicemi rajčat, marihuany a fikusu – a taky se nikoho neptá.

„A kdy naposled vykousalo rajče díru do mého oblíbeného dekorativního polštářku s pohankou, pohltilo část obsahu a ten pak vyzvrátilo pod skříň?“

„A kdy naposled narostla Chlupině na zádech vajíčka, ze kterých se vylíhlo víc much než je obyvatel průměrného krajského města? vracím úder.

„No dobře, ale stejně už nikdo nebude tak chytrej a přítulnej jako Chlupina“, odvětí Em. „Bude to hamounskej křeček, co umí dělat akorát díry do věcí a bordel pod skříní.“

„Prostě jako Chlupina“ uzavře to Čičman a hned další den jdeme do nejbližšího pet centra.

„Křečky máme čerstvý, akurát je před hodinou přivezli“ mrkne na nás prodavačka, která předtím musela dělat v masně a vezme nás k příslušnému kastlíku, zejícím prázdnotou a špatnou předtuchou. Po dně boxu se převalují chomáčky a z dřevěného saloonu v koutě vyletí moucha.

„Tak depa se schováváte kucí“ nadzvihne prodavačka domeček, ve kterém jsou přesně tři křečci a ani jeden v mých představách neodpovídá přívlastku čerstvý.

Jeden má lysiny a napadá na jednu nohu, druhý má zalepený oko a třetí vypadá jako recidivista. Nedovedu vám vysvětlit proč. Prostě se tváří jako Kájínek u přeškrtnutý cedule Valdice.

„Jejda, to se nám museli lumpíci nějak poprat“ řekne prodavačka a všichni vidíme, který lumpík má na svědomí dva pokusy o vraždu a kdo na sobě jako jediný nemá ani škrábanec. Ale vysvětlujte to dětem. „Tak asi toho – celýho“ ukáže Žmur na Kájínka, který ještě statečně pokouše prodavačku při pokusu narvat ho do transportního boxu.

„To sis vybral dobře, ten je čiloučkej“ pokusí se prodavačka o úsměv. Který je na místě, protože bude mít Kájínka z krku, na rozdíl od nás.

Doma se Kájínek neobtěžuje s nějakými zdvořilostmi. Zaleze do domečku, kde osnuje plány na útěk a přehryzání čtyř lidských krčních tepen. Vyleze asi až večer, jen aby se mohl zanořit do podestýlky při pokusu prožrat se ven zemským jádrem. Což mě před spaním zmate, protože Kájínek nikde. V misce ani v domečku. Někdo ale v domečku bydlí. Drobní hnědí broučci, zoufale hledající kožich, na kterém přicestovali.

„Aha, jestli to nebudou čmelíkovci, ti jsou teď v pet centrech docela v kurzu“ přemýšlí nahlas veterinářka na lince druhý den ráno. „Můžeme ho zkusit odblešit – ale pokud je to ještě mládě, počítejte, no, s variantou, že antiparazitika mohou zabít i jeho. Jo, a abych nezapomněla. Jestli je to čmelíkovec, tak jde i na lidi a dost rychle se množí. Jedna samička naklade okolo stovky vajíček.“ Jen při tom telefonátu jsem si málem vydrbala díru do hlavy.

A tak jsem sbalila Kájínka, čmelíkovce a vlastní špatný svědomí do krabičky od čaje a donesla to všechno zpátky. Je potřeba zmínit, že personál nebyl překvapen. „Tady máte Arpalit na vystříkání klece a já ho dám, ém, do karantény“ loučí se prodavačka a já se radši otočím, abych neviděla, jak se léčí blechy hadem.

Tady by většina příběhů o pořízení domácích mazlíčků skončila, ale pro naši Stranu zvířat to bylo jen drobné zaškobrtnutí, ačkoliv si myslím, že s potenciálním zablešením jsme se vyrovnali Emovému faktickému zamušení.

Našla jsem chovatele a odvezli jsme si křečka s papírama. Chrudoše. S Chrudošem se doma loučili, jako když vymodlené dítě počaté v pozdním věku odjíždí na orxfordský internát. Dostali jsme k němu doporučení na zdravou podestýlku a preferované druhy raw a super food.

Což ve mně vzbuzuje tak trochu komplexy, zda mu bude růžová klec po Chlupině dobrá a jestli z toho nebude aféra, když se příležitostně společně zprasíme praženým arašídem. Ale jednu sympatickou stránku osobnosti křečkovi z dobré rodiny nelze upřít. Nedrbe se. Laťka očekávání je díky Kájínkovi opět na nule.

Mlčení hlodavců

Svět podle Romana

Pragulic, město očima bezdomovců.

Znáte? Mění pohled na prohlídky města s průvodcem. Vlastně díky němu pochopíte, že Praha by se dala rozkrájet gamma nožem na bambilion světů. 

O gotickém oblouku Prašné brány vám nemusí povídat jen ulízlý týpek s červeným deštníkem a logopedickou vadou, ale třeba Zuzka, která si pod ním v devadesátkách našlehávala heroin od Albánců. Nebo pod ním šlapal Roman a doufal, že večer natrefí na svolnýho chlápka s plnou peněženkou a minimem sadistických úchylek.

Právě Romana jsme si vybrali pro naši prohlídku i my. Prý je to skvělá protidrogová prevence i pro děti, ale popravdě jsem byla docela ráda, že jsme vyrazili napoprvé bez nich. V Romanově podání by se totiž mohlo bezdomovectví stát novým westernem.

1.   Rozehřívací kolo v Sherwoodu

„A přijde vůbec někdo?“ přešlapuje nervózně Em. Nakonec se ukáže, že starší manželský pár 65+ vedle nás nečeká na vlak, ale na Romana jako my. Potají tipujeme, proč si tuhle obskurní prohlídku vybrali. Paní Hanka v krajkové halence vypadá jako něco, co sem nějakou nešťastnou náhodou musel zavát průvan přímo z žehlícího prkna. Nejraději byste ji oprášili a posadili do cukrárny ke kapučínu a kremroli. Pan Jiří se tváří rozpolceně. Všem je nám jasné, že tu nechce být, ale gentlemanské přikázání mu nedovolí zanechat dámu v nesnázích. Roman je bezprostřední jako mladší brácha, se kterým jste se viděli naposled před týdnem. „Ahój!“ podává nám všem ruku, kterou si pan Jiří později tajně vydezinfikuje před budovou Naděje. „Ahoj Maruško!“ objímá se i se svou kolemjdoucí známou, jejíž bezzubá čelist s posledním párem odolných špičáků by se dala použít jako klepadlo na pekelnou bránu.

A začneme hned úvodním kvízem za pět bludišťáků. „Tohle byla nejkrásnější cikánka v Praze, každej si ji chtěl koupit“ zavzpomínal Roman. „Tak co myslíte, v čem Maruška frčí?“ zeptá se. „Heroin?“ začnu hned se silnějším kalibrem a vyhrávám první laciné bodíky. Laciné jsou proto, že tenhle tip sedne na většinu Romanových kámošů z nádraží. Někdo je čistokrevnej heroiňák, ale většinou se prý mixuje s pervitinem, prášky a chlastem – podle toho, jaká je zrovna akční nabídka dne.

2.   Porno kabinky

Vedle nonstop klubu Studio 54 na Hybernské, mekkou všech smažek, stojí erotic shop. Roman tady uklízí a tak nám může představit ošlehaného recepčního i neodolatelnou nabídku vstupu do porno kabinek za polovic. „Jen za 59,- na hodinu a můžete tam dělat, co chcete. Lidi se sem chodí třeba převlíkat do dámskýho spodního prádla. Však nikdo neříká, že musí jít hned o sex“ nabízí Roman alternativu panu Jiřímu, který se nerozhodně zaseknul mezi dveřmi jako angorský králíček před výběhem aligátorů.

„Řekl bych, že ho nejvíc zasáhla představa rychle mizející dezinfekce a dalších dvou nehygienických hodin před námi“ pošeptá mi Em, ale po návštěvě hodinového sex roomu pomyslíme na preventivní antibiotika asi všichni. V místnosti čtyři na tři metry je jen věšák a koženkový gauč. Koženka je uprostřed roztržená jako v ikonický gaučík v Ostře sledovaných vlacích. Co žije v matraci uvnitř a jestli na to zabírá Arpalit, nechceme vědět nikdo.

„Já jsem začal šlapat v sedmnácti“ řekne k tomu hrdě Roman, jako když se vám teenager svěřuje s přijetím do prestižního basketbalového týmu. „Kámoš se mě jeden večer zeptal: Romane, nechceš jít se mnou šlapat? Šli jsme do klubu a jeden chlápek se mě hned zeptal, za kolik jdu. Řekl jsem za sedm tisíc, hrozně moc, chápeš, s kámošem jsme se tomu smáli. Nechtěl mi to dát. Tak jsem mu řekl, že se nic neděje, ať jde za jiným. Že je to cena za nejlepšího v oboru. Vrátil se. A tak jsem začal šlapat a brát perník, protože s perníkem jde všechno líp. Hlavně to šlapání.“

3.   Doma se uklízí

Procházíme územím nikoho mezi Masarykáčem a žižkovským Balkánem. Koleje, prázdný flašky a sešlapaný krabičáky. „No fuj, tady je bordel“ míní paní Hanka. „To je na těch lidech nejhorší, že si po sobě neuklidí, když dopijí nebo dokouří“ a je na ní vidět, že by i ty tvrdé drogy odpustila, kdyby se po aplikaci smažky oblékly do čistého a způsobně odklepávali vajgly do popelníčku.

„Však uvidíš, u nás bude uklizeno. My kolem sebe odpadky neházíme, fakt. Žije nás tam pár, tamhle na kopci pod mostem“ odpoví Roman, čímž opět aktivuje Jirku, který se ve volné přírodě stihl trochu uklidnit, nebo zbylou dezinfekci vypil a dočasně se mu ulevilo.

„To snad nebudeme obtěžovat, takhle bez ohlášení“ ozve se Jirka, jako bychom měli nakročeno na diplomatickou státní návštěvu bez vázy z broušeného skla.

„Ale prdlajz“ smete to Roman bezprostředně. „Oni ví, že vás asi vezmu domů a jestli jim chcete něco dát, tak vás jen varuju, že to všechno půjde na chlast a na drogy.“

A tak stoupáme do kopečku pod mostem. Zdálky vidíme zelené střechy stanů a připadám si tak trochu jako na safari, nebo na návštěvě u domorodců, kde se tak nějak očekává, že z vás vypadne pár dolarů, nebo aspoň pastelky pro děcka.

Přivítání je srdečné. „Ale tak, máte to tady hezký“ řekne paní Hanka, protože se to na návštěvách říká. Pan Jiří odhodil své desatero gentlemana a pozoruje nás z povzdálí, aby stihl bezpečně utéct, jako při pozorování nížinných goril v na okraji konžského pralesa.

„A odkud všichni jste?“ snažím se o ice breaker. „Rakovník, Ostrava, Plzeň, Žižkov“

„No vida, Žižkov“ neudrží se zase paní Hanka. „Vždyť to máte tady za rohem, tak šup pěkně do tepla k rodičům…“ Než stihne Romanův spolubydlící odpovědět, přijde za námi malé kotě, které prolomí ledy bez jakýchkoliv dalších otázek.

„To je náš hlídací kocour, proti potkanům. Potřebovali bychom i psa, občas sem chodí vyhrožovat fetky s nožem.“  Stejně jako se na návštěvách řeší zahrádkářství nebo sousedské spory, řeší se tady zapletený případ pana Artura, který je údajně bez pervitinu největší dobrák v celý Praze. „On by se pro vás rozkrájel“ tvrdí aspoň spolubydlící. Jak pochopím z vyprávění, za Arturovu jedinou charakterovou vadu se dá počítat, že bez pervitinu nebývá skoro nikdy. „No, a jak byl vysmaženej, tak bodnul dealera nožem, mockrát. A druhej den byl eště překvapenej, že tam fakt leží v lese mrtvej, že se mu to nezdálo. Šel se pak sám udat na benga…“

Vyprávění ukončí drbající se kotě. „Nojo, blešky máme. To my všichni, viď“, dodá Roman. Pan Jiří udělá preventivní úkrok vzad a paní Hanka kotě s vypísknutím pustí z náruče. Návštěva je u konce, dáme na talířek pár drobáků pro štěstí. Aby se stanovému městečku vyhýbali dobří lidé na perníku. A potkani. Aby Romanovi vydržel optimismus a přesvědčení, že v životě nikdy ničeho nelitoval. Ahój, tábore pro dospělé bez večerky.

Mlčení hlodavců

Takový to, když někomu chceš snést modré z nebe, ale zabiješ to.

Zažili jste někdy lásku, ze které mrazí v zádech? Já jo. Úplně první z řady mých creepy milenců byl Radeček. Začátek našeho vztahu byl romantika. Čmajznul pro mě součástky z Merkuru, ojídal za mě škraloupy z hrnečků teplýho mlíka a plánovali jsme spolu útěk ze školky. 

Všechno bylo maršmelounový až do doby, kdy ručička na Ráďově termostatu lásky přesáhla bezpečné maximum a mířila k nekontrolované explozívní reakci. Ta nastala jedno odpoledne, kdy mě ze školky vyzvedával děda. Šli jsme s dědou za ruku k brance a Ráďa nás pronásledoval. Ve světě podle Rádi malá Psice nikdy neodchází. S chroptěním rotvajlera se dědovi zakousl do ruky a visel, dokud ho nesundala vyděšená učitelka. Dědovi zůstaly na zápěstí otisky mléčného chrupu a ve mně kromě přesvědčení, že tohle pro mě už nikdy nikdo neudělá, taky bodavý osten prozření, že chodím s psychoušem. 

Nepříjemný. Ale ještě mnohem horší pocit je, když jste ten psychouš vy sami. Třeba když se na gymplu zamilujete do kluka do druháku, stalkujete ho po chodbě, v hospodě mu ukradnete rukavici z kapsy zimní bundy a pak s ní spíte. Promiň Bažine.

Čičman měla v poslední době dvě lásky. Ondru ze třídy a Chlupinu. Jestli jsem vám to ještě nepsala, tak Chlupina v naší domácnosti prošla nějakým kvantovým skokem vědomí a stal se z ní deseticentimetrový pes. Neslyšela jsem o žádným křečkovi, který by slyšel na jméno, miloval sušené býčí penisy a aportoval mašličku z krepáku. Když před týdnem chytla rýmu, vařila jsem jí heřmánkový čaj s medem a citrónem. Vyléčila se.

O víkendu už Chlupina čiperně pobíhala po pokoji a Čičman jí vyráběla agility dráhu z lega. „A na konci ji ještě postavím stolek s hostinou za odměnu“ řekne Čičman a zaloví proklatě hluboko v plastové krabici s bambiliónem dílků. Krabice se nakloní do nebezpečného úhlu a pak s řachnutím dosedne zpátky na parkety.

Dráha byla hotová, hostina byla připravená a Chlupina nikde. Nepřišla na zavolání ani na býčí penis.

Proč vám píšu podrobnosti o tom, jak přesně bedna řachne o parkety, pochopíme o nějakou tu půlhodinu později. Když Em zvedne krabici a najde tělo.

R.I.P. Chlupino, byla jsi jedinečná. A pro ty, co byli na blogosrazu U Dandů, doplňuji pod morbidní téma „1000 strašných způsobů, jak může zemřít domácí mazlíček“ další řádku. Zalegnutí.

Podprsenkovej křeček

Pravidla kempu

Slepá ulička prázdninové evoluce

Když jsem se poznala s Emem, jezdil v létě s partičkou svých kámošů z Brna na čundr. Původně pánská záležitost se s lineárně vzrůstajícím počtem přítelkyň zvrhla, podobně jako volební právo a holící strojek na nohy.

To byla samozřejmě jenom předehra k tomu, jak se čundry ohnuly po narození dětí (do pobytu v rodinných penziónů s trampolínou). S jejich odrůstáním během ekonomické konjunktury akcie čundru naopak raketově vyletěly na portugalskou pláž a degustační večery přetékající portským a tapas.

Pak přišel koronavirus a nastavil nová pravidla společné letní dovolené. Letenky? Lockdown. Sedm volných míst v penzionu? Zapomeňte. Spacák? Předpověď počasí hlásí mimořádně silné bouřky. Jediné ubytovací zařízení, které neochotně akceptuje naše požadavky, nese hrdý název Autokemp Wilsonka na Dalešické přehradě.

„Mám poslední maringotku. Noční klid je vod desíti a ručníky si vemete vlastní“ diktuje si podmínky recepční kempu a my submisivně souhlasíme.

Na místo přijíždíme za tmy, takže všechno vypadá mnohem dobrodružnější, než se ukáže ráno za světla. Rybářské židličky u přívěsů se octnou v nebezpečném náklonu, když rezidenti nenápadně skenují, jak se sedm lidí vejde do maringotky pro čtyři.

„Takovej českej Ozark“ pokrčí rameny Em s odkazem na produkci Netflixu (konečně dokoukáno!)

„Akorát jsou tady všichni Langmorovi“ dodám ráno, když vylezu z maringotky po noci strávené na karimatce v kuchyňce. Po noci strávené s lidmi, které prokazatelně sužuje syndrom spánkové apnoe a košatou jabloní, odkud na střechu maringotky v nepravidelných intervalech padají nahnilá jablka přesně ve chvíli, kdy se domníváte, že teď už doopravdy usnete, přestože se ve vedlejší místnosti někdo dusí.

1. Válím se a leju

„Když muž se ženou snídá-á-ááá“ line se z rádia v bufetu, kam se vleču na ranní kávu. „Pre-co? Preso?“ utrhne se na mě paní za okýnkem, zatímco za námi netrpělivě podupává manželský pár s dětmi.

Že zdržuju s netypickou ranní objednávkou mi dojde, když roztočí pivo. „Dvanáctku, rumíka a pro děti kofču?“ zeptá se úplně jiným tónem a celá rodina jen blaženě přikývne. Dovolenkový koncept „leju od otvíračky do zavíračky“ tady generace táborníků vybrousily do dokonalosti.

2. Dětské gangy

„A ty tady děláš co? Jak se jmenuješ?“ přepadla mě v umývárně skupina oprsklých výrostků věkově od tří do dvanácti let. V Praze máme na posílení dětské sebedůvěry montessori kurzy. V Dalešicích stačí týden v kempu na to, aby děti vytvořily jednu silnou partu, co umí vykuchat leklou rybu na břehu, hacknout automat na tatranky a krást drobný s magnetem. Všimli jsme si, že lijící rodiče je krmí párky v rohlíku nezávisle na tom, jestli k nim přijde vymrzovat vlastní, nebo cizí dítě. Probírka a rozdělení potomků nastane nejspíš poslední den prázdnin před odjezdem domů.

3. Co se stane v kempu, to zůstane v kempu

Kemp není jen idylické napajedlo před bufáčem, ale taky boj o území a zdroje. Odpoledne jsme byli svědky záboru vedlejšího ohniště rozpínající se rodinou v protější uličce.  

Nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli nejde o milostnou tragédii Kapuletovi versus Montekovi, protože k dotčenému přívěsu přitáhl otec rodu v tričku BORN TO GRILL, zatímco jeho patnáctiletá dcera za stanem kouří jointa se synem z rodiny okupanta.

„Ba ne, to vypadá na majetkově-právní spory“ tahá si Václav židličku před maringotku, aby měl dobrý výhled. Em skočí pro chipsy.

Otec Grilák se slovně utká s otcem Trampíkem, což hodnotíme jako divácky chabě atraktivní až do chvíle, kdy do sporu vstoupily manželky. „Celej tejden tady smrdíte s tím vaším chemickým hajzlem a teď eště todle“ ječí paní Griláková a my spekulujeme, jestli se za přízviskem „chemický hajzl“ skrývá toaleta v přístřešku nebo syn na drogách.

„Aby ses neposrala, Jarmilo“ snaží se paní Trampíková trefit klackem s napíchnutým špekáčkem do ohně. „Rádio si tady pouští do dvou do noci kdo?!“ zavrávorala a ostře vysoustružená špička klacku prolétne nebezpečně blízko Jarmilina kolena. „Tak snad něco řekneš!“ zavřískne Jarmila na manžela.

Grilák se prosebně zadívá na Trampíka. „Tak snad by se to dalo vyřešit skrz ňáký žetony do sprchy…“ odpoví Trampík, který ví, co je chlapská solidarita. O hodinu později je potkáme před bufáčem. Chlapi si připíjí tuzemákem. Paní Trampíková s Jarmilou vyměňují recepty na sekanou a sehraně pomlouvají všechny ženy v bikinách.

4. Život je jako langoš se vším

Minimálně tady v kempu. Můžeš si dát jen kousek placky s hoblinkami eidamu, jako byla naše víkendová ochutnávka. Ale opravdovej langoš je jako mastnej volant od obytňáku, pikantně očesnekovaný bitkou před bufáčem a pokropený kečupem sladkým jako Miss pláže. Tak snad příští rok. Prsssk!

Farmář hledá ženu

Víte, co je nejhorší na partnerovi, který vyrostl v paneláku? Kromě zkušeností plynoucích z tenké vrstvy umakartu, která odděluje intimní život jednotlivých členů rodiny, jsou to hlavně nevyléčitelné utopické ideály o životě v baráku na vesnici.

Pro Ema z brněnského sídliště je život na baráku něco mezi Receptářem prima nápadů, Esmeraldou a food pornem. Typický obyvatel české obce podle Ema ráno vstane, osedlá si koně a projede si v ranní rose svých pár polností a lesů. Při návratu ho pohladí vůně arabiky, kterou pěstuje na jižní plantáži vedle koky a bavlníku.  Společně s koněm a partnerkou zasedne ke snídani – podává se domácí chléb a domácí vajíčka s domácí mateřídouškou (ne že by se k vejcím mateřídouška hodila, ale Emovi voní, takže se bude dávat i na vajíčka, protože ji přece nebudete zbůhdarma vyhazovat, pozn. aut.). Po snídani se kůň omluví a jde si zaběhat na louku s dalšími kamarády z vesnice, aby si Em mohl vyfotit pár ikonických snímků divokých mustangů.

Když jsem Emovi vykládala o skutečném dětství na baráku, stejně mi nevěřil. Ten pocit, když vám ty starostlivě vypiplaný jahody sežerou slimáci, brambory zplesniví a jediný, co roste závratným tempem, bývá trávník, ostružiní a účty za vodu.

Jako řešení naší situace Em navrhoval nákup ovocného sadu asi 150 km od Prahy. Z toho vystřízlivěl sám, ale nákupu samozavlažovacích truhlíků už jsem zabránit nedovedla. „Odteď budeme mít vlastní rajčata, papriky a pro tebe jsem koupil i meduňku na nervy“ vystavuje Em sazeničky na kuchyňskou linku. Potom je nacpal do truhlíků a zaplnil s nimi všechny parapety v bytě, takže u nás od června nejde pořádně větrat.

„K čemu potřebuješ vzduch, když rostliny produkují kyslík?“ odpovídal na množící se dotazy kolem přivřených oken Em s úsměvem zenového mistra.

Tenkrát jsme si žili ještě nad poměry, protože sazenice měly pár centimetrů. Někdy od července ale z našeho bytu zmizel nejen vzduch, ale i světlo. Okna jednoduše zarostla zelenou hmotou. Sazenice z rajčete třeba vypadá jako mutant z béčkovýho horroru, protože dolezla až ke garnýži na závěsy a a namířila svá chapadla směrem na naši postel.

Listím z meduňky si můžeme utírat zadky, protože čaj tišící nervy nesnese už ani Em. Jemně pikantní papriky vypadají jako náboje a kdybych se nebála, že obsažený kapsaicin perforuje i trubky, snad by se s nimi dal vyčistit ucpaný odpad. Emova farma nám prostě přerostla přes hlavu, ale to není všechno.

Em se navíc začal ujímat vyhozených pokojových rostlin u kontejnerů. Jako bezdětná stará dáma ve flekatým županu, u které se pár týdnů po smrti najde patnáct koček namačkaných v garsonce a ohlodaná mrtvola bez očí.

„No pochopíš, že tohle jsou lidi schopný vyhodit?“ jde Em vysypat plasty a vrátí se s hrůzným zažloutlým fikusem nebo odloženou sazenicí marihuany (true story).

A tak jsme si žili. Přes den jsme sklidili z tomatové krakatice až ke stropu přesně 4 cherry rajčátka a v noci jsme s rostlinami bojovali o kyslík. Dokud nepřišly mouchy.

Dodnes se u nás vedou hypotézy, kde se ta vajíčka vzala – Em má určité konspirační teorie, že to byla moje prohnaná lest, jak náš byt posekat. Já si zase myslím, že to byla vajíčka much, které hodovaly na té mrtvé paní s kočkama, odkud pocházel ten zažloutlý fikus, ale to už je ve výsledku jedno. Em s nepříčetným výrazem střihorukého Edwarda jednou vběhl do našeho deštného pralesa s nožem na pečivo a vypořádal se s hmyzem tím, že všechny rostliny jednoduše pokácel.

Do našeho bytu začalo proudit světlo a Em mě začal oslovovat Bolsonaro, když jsem se zalíbením přehlížela odsekané pařezy paprikových keřů.

Stačil jediný víkend mimo Prahu, abych zjistila, že příroda je silnější než já. Pařezy obrostly novými výhonky a  podzimní muší sezóna může začít!

8 typů rodičů, se kterými se musíte setkat před odjezdem na tábor

A je to tady. Žmuřík na týden opouští teplo rodinného krbu. S krosnou těžší než vak na cepíny a pohrdavým výrazem, jako když vás Reinhold Messner přistihne, jak mu do batůžku tajně přibalujete láhev kyslíku na prvovýstup Everestu. Žmur si svůj táborový prvovýstup obhájí ve vytahaných teplácích a tričku s padesáti odstíny šedi. Nestojí o čisté spodní prádlo na každý den ani o sprchový gel, který by zároveň nebyl šampónem, zubní pastou a odvšivovačem v jednom.

Em si myslel, že bude po epickém loučení před autobusem naměkko, ale ve výsledku to zavánělo spíš křečí v bolestivě zaťaté čelisti. Vybrousili jsme s Emem typologii loučících se rodičů, jejíž základy položil sir Nicolas Winton před více než osmdesáti lety:

1.   Úředníci

Máte potvrzení o bezinfekčnosti, kartičku pojištěnce, maturitní vysvědčení a genetické testy prokazující otcovství? Znáte nazpaměť datum přeočkování na tetan, hmotnost poslední stolice v gramech a rodné příjmení své matky pozpátku? Teď střílíte od boku, co? Rodiče úředníci to vědí. Přesně. Táhnou k autobusu šanony obsahující potřebné dokumenty v originále a dvou kopiích s notářským ověřením. Ostatní rodiče se schovávají se svou nadvakrát přeloženou ušmudlanou bezinfekčností za nejbližší lampu. Vedoucí tábora s reptáním podepisuje inventarizační seznam Jiříkova kufru.

2.   Falešní truchlící

„Jak my to bez tebe Pavlíku ten týden zvládnem, to teda s mamkou netušíme.“ Plešoun ve středním věku si levačkou kape do spojivkového vaku umělé slzy. Protřelá pravačka mezitím zkušeně zajede manželce vzadu pod šaty. „Asi bychom radši měli jít, ať se ti tady nerozbrečíme oba“ pohladí matka Pavlíka nepřítomně po vlasech, zatímco si na telefonu vyřizuje online rezervaci v oblíbeném swingers klubu.

3.   Skuteční truchlící

„A četli jste o tom chlapečkovi, jak se utopil na dětským táboře, no zrovna před měsícem to bylo.“ svěřuje se hloučku rodičů paní Kotrbová v elegantním černém kostýmku. „Strašný, no. Ale to teď máte všude, vedoucí na děti kašlou, chtějí mít svoji pohodu. Utopený, přejetý, votrávený je pak najdou…“

Ostatní rodiče ostražitě sledují vedoucí, kteří v potu tváře vlečou obrovské lodní kufry píčovin do autobusu. „Mohli byste nám prosím pomoct s těmi stany, ať to jde rychleji?“ zahaleká na nás bodře hlavní vedoucí. „Dyť to říkám, hlavně mít tu svoji pohodičku“, sykne nenávistně paní Kotrbová.

Z hloučku se oddělí nervově labilní matka, kvůli které se musí vyskládat většina už naložených zavazadel. „Radši Radimkovi vymyslíme bezpečnější program“ rozloučí se a nutkavě zaleze do hloubky zavazadlového prostoru pro batoh.

4.   Huliči

„Jak my to bez tebe Toníku ten týden zvládnem, to teda s mamkou netušíme.“ Dredař ve středním věku si levačkou kape do zanícených spojivkových vaků umělé slzy. Protřelá pravačka mezitím zkušeně zajede cizí manželce vzadu pod šaty. Doutnající konflikt mezi oběma manželskými páry musí hasit vedoucí, přivolán od nekonečné nakládky zavazadel rodiči – úředníky.

5.   Vegani

„Tak tohle náš Chrudoš jíst určitě nebude.“ nechá si předvolat hlavního vedoucího hipster s vytetovanou veverkou na rameni. Řeč je o špekáčcích vysypaných z prasklé přepravky, do které si omylem sedl zhulený rodič. Z debaty o kácení deštných pralesů, sójových náhražkách a opékání tofu nad ohněm vedoucího vysvobodí až příchod rozmrzelého řidiče autobusu. Ukáže se, že je potřeba znovu vytahat všechny kufry, protože v zavazadlovém prostoru uvízla matka malého Radimka. 

6.   Babičky

„Tady si nabídněte cuketovou buchtu“ je standardní otevírák sociologické skupiny číslo 5. „A esi se můžu zeptat, nabalila jste mu zimní bundu? No říkali včera ve zprávách, že v noci tam bude šestnáct stupňů. To není jen tak, když tam kluci budou lítat po nocích a držet hlídku! Aby tam tak bez anoraku chytli ten koronavirus!“ přeřazují babičky na vyšší rychlost, zatímco se dusíte piškotovým těstem. Z hloučku rodičů se oddělují další dvě matky a běží domů pro lyžařskou výbavu.

7.   Domácí násilí

„Von ten náš mladej neni zlej, akurát je nervózní, dyž ho ostatní neposlouchaj“ vysvětluje zápasník MMA hlavnímu vedoucímu a jako jediný za něj přičinlivě hází kufry do zavazadlového prostoru autobusu. Když ale dojde na zapomenutou kartičku pojištěnce, típne do své ženy cigaretu a rozkope poslední zbývající přepravku špekáčků po celé ulici, za což si vyslouží uznalé hvízdnutí od rodiče – vegana.

 8.   Hygiena

„Můžete mi prosím ukázat lékárničku? Roušku máte kde? Podáte mi vysvětlení, proč se po ulici válí špekáčky bez potravinářské fólie?“ bývá většinou to poslední, co hlavní vedoucí slyší těsně před tím, než znovu vyloží všechny pracně naskládané kufry a akce se zruší. U nás bod číslo 8. neproběhl, i tak jsme ale hlavnímu vedoucímu fandili, aby ho z téhle strašné práce vytrhl třeba pád meteoritu, nebo výbuch supervulkánu. Respekt!

Jedna noha netleská

Jako, nechci z toho dělat aféru. Já a bodavý hmyz jsme byli vždycky kámoši jak hrom – pokud si vzpomínáte, jednou jsem dostala ve třech dnech žihadlo od vosy, včely a sršně a jediný, co jsem s z toho odnesla, byl sexy kačeří pysk Kim Kardashian.

Minulý týden jsme byly s F. na venkově. Koně na louce, kočky v truhlících s muškátem a vydávená torza myších těl na zahradě. A taky hovada a včely. Až do včerejška bych si nedovolila vložit je do jedné věty.

Jsem totiž ochránce včel. Jako jediná jsem si brala na trávník sandály a opatrně našlapovala mezi jetelem jak postižená. Všechny normální včely zdatně uhýbaly sedmi párům bosých chodidel, jenom moje včela, která měla nejspíš vzteklinu v terminálním stádiu, vlezla do prostoru mezi chodidlem a sandálem jako minometčík v bombardovací komůrce Iljušinu IL-4 (spoléhám na korekturu Galahada a loba). 

Prsssk. A bylo to tam. Konkrétně pod tím roztomilým prostředním prstíkem na noze, o kterém se obvykle domníváme, že to je podobný evoluční relikt jako slepé střevo.

Jestli si myslíte, že mi bylo blbě hned, tak nebylo. Vždycky si vzpomenu na mámu, kterou její babička vodila ke včelaři na žihadlo jako na očkování. Kojila jsem v sobě pocit nespravedlnosti, co si budem, ale jinak jsem ani nepípla až do neděle večer.

To jsem dojela domů a vyšli jsme si s Emem na večeři, protože bezdětný týden.

„Ti naši sígři mi normálně asi strčili kindervajíčko do boty“ svěřuji se rozverně Emovi a vyklepávám si tenisku. Nestrčili. Jediný, co v botě překáželo, byl můj morbidně obézní prostředníček.

„Panebože, divím se, že to nebolí.“ podivil se Em. Tomu jsem se přestala divit až cestou domů, kdy jsem začala poprvé kulhat.

Ráno už to bolí jak prase a taky mi místo prstu začíná na noze vyrůstat další koleno. Nemám nic proti náhradním dílům na stáří, ale je mi jasný, že v zimě budu muset na pravý noze nosit spacák místo zimní obuvi. 

Em radí octan. Namažu si tedy svoji elefantiázu vydatnou vrstvou a vykulhám se z bytu.

„Dobrý den, a copak se vám to stalo?“ vychrlí na mě největší drbna v našem baráku. Váhám, jestli to svést na syfilitický vřed, nebo pozůstatek siamského dvojčete na noze, ale nakonec se zkroušeně vytasím s pravdou.

„Ale to přece nesmíte podceňovat“ chytne se za srdce sousedka. „Můj dědeček takhle umřel na otravu krve po jediným žihadle!“ a touží vidět pana Buřtíka zblízka. Spěšně odbelhám na své jediné zdravé noze k metru.

„…A pak mi ten debil řek, že má ženu a děti, no chápeš to Miluš?“ rozčiluje se rozcuchaná ženská s fialovou rtěnkou na vedlejším sedadle“. „Hajzl“ odvětí Miluš. „Hele, necejtíš tady něco jako… houby s voctem?“

Snažím se Buřtíka nenápadně schovat pod sedadlo a přestat být nechutná.

V kanclu kulhám rovnou do kuchyňky pro misku na salát, už není čas na žádný sraní. Natočím do ní ledovou vodu a se zasyčením do ní položím celé pravé chodidlo. Áááách, ta úleva. Jako utopenci je Buřtíkovi nejlíp. Zasloužil by si víc octa a cibule.

Na oběd jsem ještě šla, za neutuchajícího zájmu kolegů. Zjistila jsem, že tělesné anomálie lidi přitahují jako magnet. Na oplátku za Buřtíka jsem mohla vidět bradavici s dlouhými chlupy a slyšet pár historek přetékajícími hnisem a obzvlášt bolestivým způsobem úmrtí. 

Celá má kariéra v kabinetu kuriozit skončila, když jsem odpoledne zaklapla notebook a chystala se odejít domů.

Ale prostě to nešlo. Za pouhé tři hodiny mé nepozornosti mi někdo vyměnil nohu až k nártu - za chodidlo hrošice v safari parku přejeté jeepem. Za chvíli pro mě má přijet Em a název dalšího postu si upřesníme po návratu z pohotovosti. Viděla bych to na „Život na tlusté noze“ nebo „7 věcí, co jste nevěděli o alergii na včelí jed.“

A teď už mě omluvte, chystám se upadnout do anafylaktického šoku.