Thajský box versus thajská masáž

Najdi deset rozdílů

V oblasti masáží na sebe můžu sebelítostivě prozradit, že trpím nedostatkem lidského tepla a pohlazení. Jedinou masáží, kterou jsem kdy podstoupila, byla těhotenská, kdy mě ve spoře osvíceném kutlochu anonymní Asiatka decentně vtírala pačuli olej do lýtek. Ale už tenkrát došlo k několika společenským nehodám. Myslím hlavně tu, když mě nechala na několik minut bez dozoru na futónu a našla mě tam (k našemu společnému zděšení) nahou. I tak to může dopadnout, když spoléháte na mediální obraz a ilustrativní fotografie wellness studií.

Když jsme se tedy včera vypravily na masáž s Horstovou matkou, měla jsem jasné povědomí o místech, která zůstanou skrytá za textilem, ať už se bude dít cokoliv. Ostatně první otázka, kterou na nás v salónu vypálila Ukrajinka v tradičním thajském oděvu, byla přímo k jádru věci. „Kalhotky máš?“ s odkazem na možnost zápůjčky erárních, které však podle konkrétnějšího popisu „nejsou moc dobrý a je jich málo“. Zaplavila mě v té chvíli vlna vděčnosti za vlastní spodní prádlo, a že mě nikdo nenutí navlékat se do flekatých bombarďáků po náročném víkendovém turné. Bylo to také naposled, kdy mě v tomto podniku nikdo do ničeho nenutil.

„Tady umyješ nohu a jdeš za mnou“ poručila nám dál Ukrajinka, až jsme ve šplouchajících crocsech stanuly před velkým akváriem. „Ryby!“, zhrozila se F., „to bylo přesně to, čemu jsme se chtěly vyhnout!“ „Myslela jsem, že je to nepovinné“, stihla jsem špitnout. Ale to už mi Ukrajinka máchala lýtkem jako návnadou nad vodní hladinou a malé příbuzné piraní hladově vyskakovaly s touhou pochutnat si na mém odumřelém epitelu.

 „Sedět a relaxovat“ vydala Ukrajinka další pokyn, zatímco jsme k našemu znechucení měly už desítky těch malých sviní zakousnutých v chodidlech a nahlas uvažovaly, jak dlouho nežraly a jestli se zastaví o škáru, nebo až o kost. Když začaly ryby líně odpadat a my pomalu přestávaly plnit funkci akvarijního krmiva, personál nás vylovil a přesunul do masážních místností.

Tady jsem měla pochopit, proč se na mě F. dívá v kombinaci respektu a soucitu, když jsem se bezstarostně hlásila na thajskou masáž. „Já si dám radši olejovou“ řekla mi s tajnůstkářskou poznámkou, že se nenechá hodinu mlátit. Zatímco subtilní masérka pro F. nahřívala aroma olej, moje společnice se šla soudě dle tupých ran rozcvičit k boxovacímu pytli. Nutkavě jsem zapřemýšlela o možnosti přece jen si zapůjčit erární kalhotky, abych mohla ve svém neposkvrněném prádle také odejít.

Že se po mě masérka hned na úvod projde jako po rohožce jsem považovala za excentrický začátek. Že si prostě odbudeme tu senzaci thajských masáží a potom se bude věnovat svojí práci, za kterou považuji jemné hnětení ztuhlých svalů a pozpěvování manter. Moje Thajka si mi ale nenuceně sedla mezi lopatky, vzala kůži do štipce mezi ukazováček a palec a jala se odtrhávat maso od kostí po celé pravé ruce. Když mě začala vykosťovat v podpaží, už jsem déle nevydržela tajit svou extrémní lechtivost a svíjela se v křečovitém smíchu. „Funny girl, funny massage“, popleskala mě po zádech a potom skřípla stehny do svěráku, ze kterého nebylo úniku. Jakmile získala pocit, že jsme se nasmály dost, nadešel vhodný čas pro přerušování kloubních spojů. Po vykloubení ramen a kyčlí jsem v esenci zmatku a zoufalství poslouchala jenom rytmické křup-křup-křup za každý vytržený prst u nohou a odečítala, kolik křupnutí mi ještě zbývá slyšet. Zapomněla jsem, že mám dalších deset prstů na rukou. Společenskou konverzaci jsme vedly během vyrážení dechu postupným lámáním obratlů a házení trupu o zem, takže při pokusech vyzvědět její adresu a podrobnosti z trestního rejstříku, jsem stejně nejčastěji skončila u „eheh“ při lapání po kyslíku.

„Tak co?“ ptá se mě dokonale odpočinutá  F. s šálkem jasmínového čaje v rukou, když jsem se připlížím ze sadomasochistického kumbálu  na světlo. „Musím uznat, že se cítím vážně skvěle“ odvětila jsem nepříliš věrohodně. „Jenom půjde o stejný efekt uvolnění, jako se po hodině přestat mlátit kladivem do hlavy“. Po dalších 24 hodinách v novém těle mohu zodpovědět i další zvídavé otázky. Ano, svaly začínají bolestivě přirůstat na svá původní místa a modřiny rostoucí jako houby shiitake po dešti nabývají obrysu souhvězdí draka!

Kunta Kintejev

Sex s ruským černochem z třetí ruky

Mekbílová hledá zápisky v Kulkovníku, lobo na dně lahve Sava, tepujíc přitom zvratky z tepichu a já už si týden můžu nechat o sexu jen zdát. Zase jsem slaměnou vdovou, ovšem aspoň choutky po Rusech a černoších mohu saturovat nákupem v ruském lahůdkářství pod naší ulicí a procházkou malebnou ulicí Ve Smečkách s čokoládovou pusou od bonbonů Děvočka.

Právě tam lze potkat hrdiny naší doby a dnešního postu. Jediné a kriticky ohrožené etnikum ruských černochů na světě! Stejně jako roztroušené rodiny amazonských indiánů jde o komunitu velmi plachou, zejména před zvědavými dobrodruhy v uniformách. Po vzoru přírodních národů se také tihle domorodí hřebci živí lovem. V našem případě však nejde o divoké šelmy ani žáby pralesničky. Kořistí se stávají majitelé prkenic naditých euráčema, v ideálním případě se suitou ožralých kámošů, co slibovali low cost sex&drink. 

Zatímco je soumrak předpokladem k úspěšnému lovu, alternativním denním zaměstnáním bývá prodej prášku ze sušeného spermatu místních bordelů, prodávaného pod eufemistickým obchodním názvem kokain. Takže lístky do kabaretu nebo kokain kámo? Nedáš, dostaneš! Ale abych uspokojila potřeby zadání, byla jsem místopřísežným svědkem, že kromě angličtiny s nezaměnitelným masajským přízvukem mluví plynně rusky!

Tento omamný tělesný vjem ruštiny vypouštěné chraplavým hlasem z odulých rtů a s jointem pevně ukotveným v mezírce předních zubů byl však bohužel také posledním, který tady můžu plaše nabídnout za true story.  Dál moje osobní zkušenosti s mystickým kmenem nevedou. Nejsem muž dychtící po perlách na dně lastur ani držitelkou zlaté kreditky. Považuji za gender diskriminační, že se ani nenamáhají dát mi letáček s akční slevou na orální sex. Ale pokud extláča oplývá zmíněnými atributy, už aspoň ví, kde ruské černochy najde a třeba dovede tuhle hnusnou řetězovku až do černého konce. Nebo do ruského konečníku?

Zato mně nezbude než si zbytek příběhu jen vysnít a kousat si rty nad nezodpovězenými otázkami. Existuje přímá úměra mezi délkou nejdelšího a nejslepenějšího dredu a chloubou ruského černocha? Parazitují v jeho chýši rusi? Jak se říká míšenci ukrajinské striptérky a ruského černocha? A jezdí metrem načerno?

Na tyči pokožka zasyčí

Pokud se nestydíte, klidně si doplňte vlastní perex obsahující mnohem duchaplnější  rým na slovo tyč.

Takhle to totiž dopadá vždycky, když investujete značný čas a úsilí do vymýšlení sportovních zhůvěřilostí, které budete dělat po porodu.

Namožený achillovky, co? pokyvuju znalecky, když se potkám před domem se zemdlelým Houbou, vlekoucím se z volejbalu.

„Ženský box je strašně sexy“ vzpomenu si hned na Million Dollar Baby, když se sejdeme s Hankou na večeři po její hodině fit boxu. „Škoda, že já zrovna teď sportovat nemůžu“ pohladím své těhotenské břicho, zavolám číšníka a objednám si dvojitou porci hranolek a borůvkový milky shake.

Po porodu nastalo hájené období, kdy jsem nesměla sportovat kvůli jizvě po císaři. Klapka: přestávám kojit. A najednou tu stojím proti argumentům, kdy teda sakra přestanu do sportu jen kérovat a taky něco konečně DĚLAT, úplně nahá a bezbranná.

Míčové a kolektivní hry jsem vyřadila hned na začátku seznamu. Pokud od 2.A stojíte v koutě tělocvičny a namakaná Čeňková vás podesáté v řadě vybíjí šlupkou do obličeje, existuje velká pravděpodobnost, že si budete na basketu driblovat jen do špiček od jarmilek. A že si ani neškrtnete při lesbickém ragby s medicinbalem, protože ho jednoduše neunesete.

Potom tu máme bojové sporty. Na bojové sporty bych se mohla dívat pořád, ale svou stavbou těla jsem v nich bohužel předurčena k roli oběti, se kterou se s vítězným pokřikem mrská o žíněnku. Navíc pokud se někde schyluje k násilí, ve skutečnosti uteču.

Běh je fajn, ale to už je zase až moc individuální sport závislý na síle vůle. Vykopat se do ojíněného rána nebo po večeři do parku, nezasednout na lavičku a nedovřít zip na bundě až ke krku jako bezdomáči všude kolem vás.

Potom je tu jóga, pilates a různá cvičení pro paraplegiky. Tělesné aktivity, které bez ztráty věnečku zvládne i Psice. Ale já si řekla dost.

Potřebuji nové výzvy! Budu dělat něco, co se mi líbí, posílí to mé svaly a dá se s tím machrovat na blogu nebo se o tom nezávazně zmínit urostlým Afroameričanům, kteří se s mapou v ruce ptají na cestu k Mandarin Oriental. Něco, co zcela zboří a od základu znovu postaví představy Milého o ženském sportu a východoněmeckých vrhačkách koulí.

Pole dance!

Pole dance dělá hezká těla. Vypadá dobře. Není to zase taková námaha. A potom můžeme zajít na pivo. Vidíte, stačilo pár argumentů a už se přihlásila i Lucka. Lucka je kamarádka a pojistka slabé vůle.

Na první hodinu jsem se oblékla po vzoru videí na youtube do tílka a kraťásků. Vůbec, tyhle všechny youtube by se měly zakázat, protože je to strašná snůška lží a optických iluzí, ale o tom si popovídáme v následujících řádcích.

Podstatné je, že mi byla zima na nohy. Po zahřívacím běhu u tyče se to celkem spravilo, ale rozcvičkou také skončila moje desetiminutová euforie z toho, že jsem byla sama se sebou opravdu spokojená.

„Tak a teď si uděláme jednoduchou otočku“ kývne na nás s pozitivním úsměvem lektorka a všech pět spolukurzistek udělá před velkou zrcadlovou stěnou ladnou otočku, jako když se prosmýkne užovka trávou. Jenom jedna z nás zůstává na tyči zadřená v pozici grilovaného kuřete na rožni. Já.

„To nevadí“, chlácholí mě lektorka. „Na první hodině to je úplně běžné. Zkus to na druhou stranu, třeba ti to půjde úplně přirozeně nalevo.“ Zavřu oči a smýknu sebou kolem tyče na druhou stranu. Zůstala jsem úplně přirozeně, zato velmi pevně připečená levým stehnem v pozici grilovaného kuřete s ukousnutým křidélkem.

Mohla bych vám tady pro pobavení psát ještě o diamantové otočce a také o otočce nazad, která je v mém osobitém podání obzvlášť kuriózní a připomíná opilce přidržujícího se dopravní značky.  Ale nebudu. Jenom se zmíním, že těch několik kuřecích sestav generuje překvapivě mnoho modřin a spálenin kůže. A taky, že existuje jeden jediný prostocvik, který ovšem ovládám tak, že na mně s radostí spočine oko znalce. Sjet po tyči rychle dolů, s tím bych mohla vystupovat na galavečerech.

Proto, až se mě turistická výprava Afroameričanů bude ptát na cestu do Mandarin Oriental, nebo se bude Milý pídit po příčinách modřin na vnitřní straně stehen, zmíním se raději o tom, že jsem dobrovolná hasička.

Postlaktační psychóza

Holky mi vždycky říkaly, že až se narodí to druhý, tak konečně pochopím, co je to mít děti. To mi teprve dojde, proč se chodí na plastiku povislých očních víček z nevyspání a na sterilizaci, aby se to sfouklo společně s liposukcí a prsními implantáty všechno pod jednou narkózou.

A měly pravdu!

Některé vzorce chování jdou totiž jenom z kopce dolů. Třeba závislost na alkoholu nebo rodičovství. Myslíte si, že to je jenom takové slabší období, co se dá vyřešit jednou dvěma sklenkami a ono to brzy přejde samo. Ve skutečnosti jste tou dobou buď přímo v prdeli nebo v její těsné blízkosti a je nejvyšší čas vyřídit si ubytovací poukaz do jednoho z pavilónů Bohnické psychiatrické. A já se začínám až teď děsit obludných rozměrů proroctví „malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“.

Čičman se sama odstavila. Pominu otázku subjektivní lítosti a nevděku, kterou ostatně najdete skvěle zpracovanou v posledním postu u kulidy. Jen jsem prostě myslela, že pro savce jsou aspoň ty existenciální potřeby přirozené a nediskutuje se o nich. Že mimina přijímají sání mléka jako fakt a nevěnují se vychcaným způsobům, jak si dopomoct k lepšímu. Aspoň Žmura jsem od hrudi doslova odtrhávala více než po roce, protože chlapík, který sní k obědu větší porci než já a hrozí, že si začne prsa verbálně vymáhat i ve společnosti (potažmo mě nedobrovolně svlékat), prostě odporuje mé představě bezbranného miminka, které je potřeba nakojit. Možná mají muži k prsům bližší vztah než ženy.

Ale Čičman stejně nebyla nikdy kojící typ. Jeden den se přepíjela k prasknutí, aby si dala druhý den nízkokalorickou dietu a pohrdavě na sebe nebrala zodpovědnost vypít si všechno, co se vytvořilo díky jejím laktačním požadavkům. Potom začala mít přes den epizody kňourání a náhlého smutku. Shodou okolností vždy před kojením a chmury se rozplynuly se v okamžiku, kdy se v dohledu objevila lahvička mléka. Začala jsem Čičmanici vychytrale kojit ve spaní a v noci, kdy se nakrmila dostatečně a většinou se probrala až příliš pozdě, aby zjistila, z čeho to proboha pila. Před dvěma týdny ale začala udržovat své smysly ve střehu i v noci a je po všem.

Kromě toho začíná období postřeleného partyzána nebo superhrdiny po čelním nárazu do výškové budovy. Čičman vysune pravačku, podstrčí kolínka pod zadek a bradou zarytou do koberce se sune vpřed. Nejčastěji do atraktivních lokalit, kde má Žmur postavené slumy z Lega nebo vozový park vzorně poskládaný do pravých úhlů.

Pokusy o anektaci Žmurova území samozřejmě dopadají stejně, jako kdyby chtěli ozbrojenci z Balúčistánu obsadit U.S.A.; Žmur o porušení hranic prostoru ví dávno před vlastním útokem, je několikanásobně větší co do prostoru i hmotnosti a disponuje blikajícími laserovými zbraněmi, kterými povstalce doslova zatlačí zpět do nudného kojeneckého prostoru s rachtátky a kousátky.

Přesto se někdy Čičman zadaří napřaženou pravačkou rozbombardovat pár garáží a hlavně u toho obě strany produkují neúměrný hluk. Řev, při kterým mi stydne krev v žilách a můj mozek začne lačnit po krvi a bezdětném životě, kdy jsem mohla snídat o půl desáté v posteli a potom si číst knížky. Po životě, kde decibely proudí jen z repráků v Akropoli a kde mi nikdo nenačůral na kancelářskou židli.

Když o tom tak píšu, napadá mě, že skutečný generátor stresu a mých psychických problémů je dětský pláč a kňourání. Nutno dodat, že v aktuální situaci všudypřítomný, bez konce i začátku. Zvykla jsem si chodit na záchod s Čičman pod paží, protože jinak brečí. Čistím si zuby s Čičman v podpaží a palcem u nohy přitom šťourám z pod skříně Žmurova igráčka, aby do všech pekel přestal řvát. Píšu tento blog a ano, Žmur se už se mi obtáčí kolem lýtka a kňourá, protože nechce k svačině jablko, ale hrušku a potom bude vymrzovat kvůli tomu, že jsem ho nakrájela na dílky, přičemž on chtěl poloviny. A mezitím, co budu poněkud prudce krájet to debilní ovoce začne brečet Čičman, protože jí míří plastový kalašnikov na fontanelu. Prý to přejde, až si spolu začnou hrát. Ale to platí možná tak u dětí, které se nesnaží vzájemně si prokousnout krční tepnu.

Protože až si začnou spolu hrát doopravdy, tak teprve začne ten bezdětný život, přemýšlím nahlas. Sice s podmínkou za zanedbání péče, když v halucinacích z nevyspání přehlédnu, že Čičman tříme steakový nůž a Žmur jí přivazuje podomácky vyrobenou výbušninu z Malého chemika do šprušlí od postýlky. Ale myslím, že se špatným psychiatrickým posudkem a dobrým advokátem se to dá uhrát. A po pár týdnech nepřetržitého spánku si přestanu si připadat jako vyhořelý klaun z mekáče s únavovým syndromem a naplivaným kečupem v ksichtě.

Jak to bylo s cestou na Úřad práce

volné pokračování ságy ze života na sociálních dávkách

Včera nadešel další příhodný den pro návštěvu úřadů státní správy. Nebylo sice výročí umučení svaté Kláry ani Saturn v opozici s Uranem, ale zcela prozaicky chcalo a nedalo se dělat nic jiného.

Pro tentokrát jsem byla po zkušenosti se správou sociálního zabezpečení odhodlaná vůbec neztrácet čas a lhát rovnou od samého začátku. Oblékla jsem si hubertus a děravé punčochy z punkového období života, dětem oblékla zažloutlé úbory s fleky od mrkve a vyrazila směrem k úřadu práce.

Co mě v budově zarazilo jako první vjem, byla absence lidí. Média nás nemilosrdně bičují osmiprocentní nezaměstnaností, chudák Zdeněk Bakala aby se bál zavřít i důlní kantýnu a na úřadu práce potkáte jen růžolící ostrahu objektu s mastnou bradou od Poličanu. „Kde se tady stojí fronta?“ zeptám se ho. Muž jen nechápavě zavrtí hlavou a zakrojí další kolečko salámu. „Fronty? Jaké fronty?“ Očividně je nezasažen realitou a nepokoji v ulicích. „Můžete jít přímo k okénku.“

U přepážek posedává čtvero úřednic a každá z nich ke mně vysílá distingovaný úsměv s nevyřčenou prosbou „prosím, vyberte si mě!“. Trochu mě to znejistí, ale nechci se žádné z nich dotknout, proto volím přepážku hned u vchodu. „Ivanka má klienta!“ slyším jak se nese šeptem novinka po celém úřadu.

„Vy jste ale šikovná! A jak krásně jste si to napsala a vytiskla!“ rozplývá se paní nad mou elementární schopností vyplnit formulář ve Wordu a poslat dokument na tiskárnu. „Tak za to bude rodičovský příspěvek v maximální výši“ slibuje. Ještě poslední kontrola údajů. „Všechno v pořádku, už jenom formality. Poprosím o občanský průkaz a rodný list dítěte. Do-pr-de-le. Samozřejmě sebou rodný list nemám! Samozřejmě jsem věděla, že ho budu potřebovat a teď ten zasraný papír leží viditelně umístěn na botníku, abych na něj při odchodu nezapomněla. Pokud může pociťovat nějaký formulář emoce, tak je to rodný list Čičman a právě teď si ohýbá rohy zlomyslným smíchem!

„Tak to mě opravdu, ale opravdu moc mrzí“ říká lítostivě paní úřednice. A já jí to věřím, protože malou chvilku to vypadá, že mě chce obejmout, ale rozděluje nás silné neprůstřelné sklo. „Ale bez rodného listu není žádost podatelná. Bohužel budete muset přijít znovu. Můžu vám nabídnout aspoň bonbónek?“

Ještěže bude hnusně celý následující půlrok.

A teď si odlošíme kalchotky, ja wohl?

Vycházející hvězda České gynekologické komory se představuje

Odborných gynekologických článků najdete na tomto blogu pomálu a já jsem se po dlouhém otálení rozhodla aktivně zapracovat na nových materiálech. Poděkujte za ně i zdravotním sestrám z gynekologické ambulance, které přede mnou celé léto úspěšně tajily fakt, že ošetřující lékaři podali z nějakého dosud neobjasněného důvodu hromadnou výpověď . A co na to sestry? Ve snaze zachránit svá pracovní místa do ordinace místo odborníků zajistily komparz filmové produkce Roberta Rosenberga.

„A vy ste po šestinedělí, jó? Určitě?“ ptá se mě v červnu nevěřícně sestra. Telefonát neodvratně spěje k bodu, kdy  budu muset jako důkaz poslat mmsku se zátiším Čičman, jizvy po císaři a menstruační vložky. „Tak to ještě chvíli vydržíte, žejó?“ pokládá řečnickou otázku. Ano, žít po šestinedělí většinou ještě nějakou dobu vydržíte. Stejně jako žít po narozeninách nebo Vánocích, chce se mi kousavě podotknout. Zrovna tady ale můžeme najít stopy pohodlnosti a nezodpovědnosti také u mě. Když už se mám někde svlečená povalovat po křesle, činím tak raději doma a tak se s úlevou na obou stranách poplácáme po rameni, že si zavolám.

Zbytečně neruším sestrám letní siestu a volám si až koncem července. „Jéje, vy jste ještě pořád po šestinedělí! A to jsou venku horka, co? Prázdniny, dovolená, to víte. Zrovna dneska a další tři týdny tu nejsou doktoři.“

Jasně, chápu. I gynekologové si potřebují odpočinout a podívat se na nudistické pláži na svou práci z jiného úhlu. „Tak si zavolejte v srpnu.“

Což učiním a v září nastupuji na 16měsíční prohlídku, která je sama o sobě zpestřením v zavedené rutině gynekologických vyšetření. Ano, i toho olysalého chlápka s  leteckými brýlemi z 80. let postávajícího u okna můžeme brát jako takové zpestření ordinace. Není to však nová androgenní sestra, ale nový lékař a skutečná sestřička už za mnou podpatkem přibouchne dveře a něčím chrastí v kartotéce. Asi zapíná kameru.

„Chrád bych se vám přechstavil „ zaburácí a natáhne ke mně ruku. „Tach copach budeme pochřebovat? Antichoncepci, fotochrafii plodu, Postichnor nebo intechrupci?“

„Ne, já jsem po porodu“ přiznávám. „Po porodu“ zavýskne si. „Cholik máte chrobátek? A měsíček je či není?“

„Co prosím?“ ptám se nechápavě po každé otázce. Zřejmě budím podezření, že jsem sluchově postižená, protože odborná terminologie se nemění, jen jsou robátka, děložka a měsíčci vychrchlávány mnohem hlasitěji.

„Já jsem s vámi chtěla probrat spíš nitroděložní tělísko“ mířím k věci. „Á tělíscho, výborně. Ale tady chouchám, že vy jste nám ještě ani pořádně nechrodila“ durdí se nad mojí kartou a tváří se, že je potřeba to napravit. „Tach to bude zavedení nejspíš vedle na sále v aneschezii „ zacuká mu levý knírek. „Ale ještě předtím zavedeme tachovou...sondičchu !“

„Sondičku?“ Polykám na prázdno. „Víte co, já si ještě zavolám“ a dezorientovaně se snažím utéct dveřmi od prosklené skříně s léčivy.

Později v metru zjistím, že jsem v převlékací kabince zapomněla svůj pruhovaný cardigan a hrdost mi nedovolí se pro něj vracet. A když ten příběh dopovím Milému, jen si hluboce povzdychne. Bez svetru a bez antikoncepce!

Hlidacky.cz: První rande

Pokud máte nejbližší babičku za rohem vzdáleným 120km od Prahy, je to vlastně jistota od prvních gestačních týdnů. Jednou večer k vám přijde cizí kníratá žena s tikem v oku, bude se ušklíbat nad nabízenou značkou instantní kávy a nelibě nést fakt, že se děti po bytě vyskytují v nevyžehlených košilkách a hlučí. V horším případě bude páchnout rybinou a až se vrátíme, děti se budou choulit uprostřed prázdného bytu a Žmur chvějícím hláskem oznámí, že za tetou přijel strejda stěhovák. Paní k dětem.

V našem domě (kromě nácků) bydleli taky staří manželé, kterým jejich dcera vozila na hlídání čtyřletá jednovaječná dvojčata. Chlapce. Sígry, kteří po sobě plivali a shazovali se vzájemně ze schodiště. Jednou budou doma odpalovat pyrotechniku z vypitých flašek od vodky a sypat rodičům lsd do kapslí od Diazepamu, vsaďte se. Ale o tom, co je boží trest, snad někdy jindy. Chtěla jsem napsat, že staří zenbuddhističtí mistři byli na rozdíl od ubohé matky těch malých nervových jedů úplně v klidu.

„Jeníčku, nesundávej Tomíkovi čepičku“ vlídně mu domlouvá babička, zatímco se malý vrah pokouší svému bratrovi provést lobotomii pomocí lopatky z pískoviště, až Tomíkovi ulítne zkrvavená kšiltovka po schodech o patro níž. Nebo jeden z nich lape po dechu a z úst mu trčí špejle. „Miláčku, vrať Jeníkovi lízátko“ llichotí mu přívětivě babička. Tomík neodpovídá, protože se dusí a je mu vlastně jedno, že pojede sanitkou s tracheotomickým katetrem v krku. Je pevně odhodlán lízátko spolknout i s tyčkou, pokud to znamená, že ho jeho bratr už nedostane.

Odstěhovali se dřív, než jsem se odhodlala k nesmělému obchodnímu jednání na téma hlídání Žmura po večerech. A naší jedinou au-pair tak zůstávala věrná paraglidistická vysílačka. Obratem překřtěná na vysíračku, protože podmínkou pro použití je udržet se v doběhové vzdálenosti od našeho bytu.

Potom Milý objevil stránky hlídačky.cz. Najednou jsme se mohli probírat plejádou kandidátek překypujících mateřskými city zrovna k našim dětem. Pravda, některé z nich s fotoportrétem kačeřího úsměvu snímaného z takového podhledu, aby se na fotku vešel i žlábek mezi napumpovanými ňadry, vypadaly spíš jako večerní hlídačky pro vyprahlé otce. Supermodelky a štětky jsem vyřadila jako první. Zbylo několik 50+ a pár sympatických studentek bez ambicí a nástrojů, jak sbalit Milého a stát se macechou Žmurovi a Čičman.

V pátek večer tedy dorazila slečna Blanka. Dorazila ve chvíli, kdy Žmur načůral pod botník a Čičman si poblila tričko a měla jsem sto chutí celou akci odpískat. Plán zněl uložit Čičman, společně vykoupat Žmura a potom nepozorovaně utéct do hospody. Žmur byl s plánem seznámen a nejevil žádné stopy nadšení. Přesto se s patřičně otráveným výrazem vydal ke dveřím Blanku přivítat. Čekala jsem několik hysterických scén. Čekala jsem, že načůrá do bot taky jí. Čekala jsem, že se mi pověsí za sukni a bude prosit, zatímco se na sebe budeme se slečnou rozpačitě dívat a vzájemně se omlouvat. Potom ji dám na taxík a budu mít hroznou chuť padělat si doklady, koupit letenku a vyhodit nevděčného Žmura z okna.

Žmur na to šel zkušeně. Vzal Blanku za ruku a šel jí předvést svůj vozový park. „Toto je mok-vič a toto je da-dun“ (moskvič, datsun) slyším z koupelny přes puštěný kohoutek. Když jsem si pro něj přišla, chlubil se zrovna svým všeobecným přehledem a přezíravě kynul na poličku přečtených dětských knih. Zapomněla jsem Blance říct, že Žmur nesnáší waterboarding sprchovou hadicí přes obličej. Když mu ale namířila proudem vody na hlavu, ozývalo se z koupelny jen rozverné chichotání.

Čičman úslužně usnula, oblékla jsem se a šla se rozloučit. Klíčový okamžik, potom už jen poběžím po schodech s pevně přitlačenými ukazováčky v uších, abych nic neslyšela. „Tak ahoj, Žmuříku“ říkám. „My s tátou...“ „Jojo, mami. Papa“ skočí mi do řeči Žmur, ale vůbec nezvedne oči od stavby mrakodrapu, kde bude s Blankou bydlet.

V 10 jsme nahlédli přes robotickou au-pair do dětského pokoje. Nebyl tam. Rozcuchaná hlava se v posteli zjevila až kolem půl 11. O půlnoci jsme přišli domů. „On byl hrozně hodnej“ rozplývá se slečna. „Pořád mi něco ukazoval a potom vyžadoval, abych mu chvilku četla. Tak jsem mu četla nakonec hodinu a půl“ usměje se. Ho-di-nu a půl. Takhle dlouho ode mě číst nikdy nechtěl.

„A teta je kde?“ shání se ráno Žmur z postele. Jeho nová holka má v podstatě jen jedinou nevýhodu: je silně návyková! 

Státní správa? Zase špatná zpráva

pořád tam sedí ta samá ...

a tímto rozpočítadkem s tajenkou na konci bych mohla vlastně události dnešního dne uzavřít a věnovat se něčemu užitečnějšímu, třeba kontingenční tabulce nebo depilaci třísel.

Přesto budu pokračovat, ale než tak učiním, chtěla bych dnešním postem poděkovat mamince, tatínkovi, Gábině, Houbovi, kolegovi Metalistovi, srdíčkovým lidičkám a vám všem stálým čtenářům, protože mi už třetím rokem ze svých daní přispíváte na flákání se po hřištích a po kavárnách, jak rodičovskou dovolenou nekompromisně shrnul Milý. 

Ode mě se kromě rození dětí a objednávky ristretta očekává pouze jedna formalita, totiž dostavit se v patřičných lunárních měsících a lichá výročí umučení svatého Augustina na úřad práce nebo sociálního zabezpečení a prodloužit tím penězovod ze státního rozpočtu přímo do útrob mého krvežíznivého bankovního konta na další období.

Kteréžto datum, jak lze odvodit podle nadpisu, udeřilo právě dnes. Řekla jsem si, že nebudu zbytečně předpojatá a nepotáhnu se přes celou Olšanskou s vyvrácenýma očima a sekyrou jako Jack Nicholson v The Shining.

Vplula jsem tedy do budovy státní sociální nesvéprávy tanečním krokem, pokynula všem zaměstnancům a chopila se první volné židle před okénkem s úřednicí, které plandaly koutky od úst dolů jako licousy císaře pána. S takovou tváří bude zárukou rakousko-uherské disciplíny a pořádku.

„Ráda bych u vás vyřídila rodičovský příspěvek“ nadhodím.

„To musíte tam, kde máte trvalé bydliště“ nezvedne oči od ranních zpráv. Japak to asi dopadne s Džambulkou? Vezme si toho Pepika nešťastnýho za muže?

„Já mám trvalé bydliště tady“ nenechávám se snadno setřást.

„Tak to musíte na úřad práce“ zůstává ta žena nedobytná jako gibraltarská skála.

 

„Z úřadu práce mě poslali sem“ plynně navážu do volné disciplíny a lžu, co mi právě slina na jazyk přinese.

„A proč jste to neřekla rovnou?“ svěsí úřednice koutky až na ramena. „A to se mi nezdá, že vám tam nedali formulář s názvem xyzž?“

„Kdepak, poslali mě rovnou sem, že je tu výkonný střední management se známostmi na vysokých postech, co to dovedou zařídit daleko lépe než oni sami“, vlichocuji se a začínám vyplazovat jazyk jako Nicholson v atace .

“Tohle je formulář xyzž“, ukazuje mi ho přes sklo jako vzácný a jediný exponát Satanské bible na světě.

„Xyzž si normální lidé vyzvednou na úřadě práce, sem si ho dojdou pouze potvrdit a vrátí se s ním na úpé“, vyřazuje mě implicitně z komunity slušných lidí, „ale já vám ho teda potvrdím“(hluboký vzdech). Buď mě má po krk, nebo už přestávám své mimické zcela ovládat.

„A proč vlastně nemůže být hromádka tiskopisů xyzž k dostání i u vás, aby lidé nemuseli chodit tam a zpátky jenom pro jeden papír?“ ptám se už jen tak z upřímné zvědavosti.

„Protože vydávání tiskopisu xyzž je přece v kompetenci úpé“, dusí se a čpí úřednice vzteky v marné snaze vytrhnout mi zpět formulář, roztrhat ho a po kousíčkách přede mnou pozřít. Ale jsem hbitější a dveře jsou na lítačku.

O pokračování cesty se vzácným exponátem dokumentu xyzž na sbratřený úřad práce nebudete ochuzeni!

Teta z ghetta

Poprvé jsem si nových sousedů v protějším domě všimla, když u nás byla před měsícem na návštěvě Gábina. Protože jsme se zprvu před Žmurem snažily utajit, že dospělí lidé vážně nechodí spát ve čtvrt na devět hned poté, co oddrmolí pohádku, odehrávaly se naše dámské večerní dýchánky u Milého v pracovně.  K tomu je třeba dodat, že už o pár dnů později chodil Žmur spát kolem půl jedenácté a předtím nám vyžral půl plechovky oliv, nebo se nenápadně snažil dojíždět zvětralou pěnu z lahví od cideru. Na to konto by mě také zajímalo, jak dlouho bude tento bystrý hoch věřit v existenci Mikuláše, potažmo pekla jako instituce pro zloděje lízátek v krámě.

Tenkrát jsme se tedy po denní šichtě s dětmi svalily na gauč a klidný pouliční soumrak narušil zvuk houslí. Hanebně falešný. Gábina ten hudební počin ohodnotila jako psychedelický čardáš, já jsem se místo do hudební klasifikace pustila do pátrání po jeho autorovi. Což bylo korunováno okamžitým úspěchem i přes mou krátkozrakost, hned naproti byla okna dokořán, párty v plném proudu a její účastníci podle tmavých siluet právě píchali houslistu smyčcem do očí a o něčem se hlasitě dohadovali. Později jsme pochopily, že se hádají o právo výběru písní a hlavně, že vládnou ještě další zbraní hromadného ničení a to reprosoustavou schopnou ozvučet celou městskou část. A tak nám bylo souzeno prožít ten večer v rytmech italského popu, přerušeného vstupy „hééé, si dylina?!“ nebo „a teď tancujem všichni!“

O pár dnů později je před domem přistaven automobil s vozíkem napěchovaným starými televizory, zámotky peřin a nábytkem. Kolem běhají polonahé děti a aktéři našeho letního komorního večírku se bouřlivě vítají s širším příbuzenstvem. Ve stínu bylo třicetčtyři a člověk si v halucinaci z horka připadal jako na předměstí Buenos Aires.

Ty pořádné halušky se ale začaly vařit až o několik dnů později. Na schodech jsem potkala našeho starého majitele domu. Ráda bych měla za majitele domu Hugo Haase moderní doby, ale z úcty k první republice ho budeme nazývat raději gerontologickou ultrapravicí (GUP).

Vsuvka. GUP mě úplně nemusí, protože nikdy nemám čas poslouchat pindy. Taky zanáším popelnici použitýma plínama a nemáme krasopisně nadepsanou schránku. Zato má rád Žmura. „Takovej blonďatej árijskej hošíček“ snaží se mu vždycky pročísnout vlasy kostnatýma prstama. „Škoda, že ses nenarodil o sedmdesát let dřív, to by tě čekala velká budoucnost!“ Než se dostaneme k vypsání přihlášky do Hitlerjugend, nabere Žmur schody po dvou a já se chvatně rozloučím.

„Pojďte se na to podívat, tomu neuvěříte“ lamentuje ráno GUP u vchodu.

„Dobrý den. No, vlastně nic nevidím“ přiznám se otevřeně „tak zase na shledanou!“

„Počkejte, to nic nevidíte úplně správně. Tady chybí zarážka do dveří. To ti sígři vod naproti. Dávají to do sběrny kovů! Za to může ta naše civilizace pokažená, ty lotři feťácký, co se s nima množej...“ (redakčně kráceno, speech končí u čisté rasy a nezbytnosti znovunastolení řádu).

No dobře. Vařím z vody a nevím, za kolik se dá v zastavárně střelit několikacentimetrový kousek železa. (Kdybych to věděla, třeba ji ukradnu já!) Ale za pár dnů se objevilo před vchodem pár větví. Že nevíte, kdo je tam schválně narafičil? GUP to ví. Bohužel to vědí kromě GUP i další obyvatelé domu.

Jsem taky zaujatá. Nenarodila jsem se na chánovském sídlišti, nevodím děti na hřiště v Českých Budějovicích a kudlu používám na krájení zeleniny. Moje osobní zkušenosti zahrnují pro mnoho lidí vymyšlenou story, když za mnou na nádraží přiběhl cikán a donesl mi tašku s peněženkou, kterou jsem zapomněla ležet na lavičce. Někdy se zeptají, kolik je hodin a jestli nemám cigaretu, ale tyhle otázky mi zrovna nepřipadají jako etnický obyčej. Občas se od nich dozvím, že jsem piča, zpravidla když odmítnu výhodnou koupi značkového parfému. Ale sakra si snad kvůli tomu nebudu měnit bezpečnostní zámek a volat policii, když ztratím tkaničku od bot zrovna před jejich domem, more!

Pražská MHD: večerní chvilka poezie

Pištící sedmnáctky se zlatými nápisy na tílkách, zastávka Karlovo náměstí: „Helé, to je Skín! Skíne! Tádý!“

Dva osmahlí slovenští dělníci v montérkách jsou najednou drobní až neviditelní a ostražitě se ohlédnou směrem ke dveřím.

Nastupuje chlapec s impozantní břišní stěnou zazipovanou v bombru. Tipla bych si o číslo větší, než mám já. Prsa myslím, bombra nenosím. 

„Hajluj kurvo!“ bodře lupne své kamarádce herdu do zad. „Ty si kunďák“, odvětí mu něžně. „Stáhnuls mi toho Justina?“

Tomu říkám globalizace pubertálních kulturních a filozofických směrů!