Hledám Jirku z tramvaje číslo 22

Taky vám přijde, že jsou zvířata z města trochu zdegenerovaná? Co si třeba takový holub doupňák musí myslet o svém nepříliš bystrém bratranci, který tupě klove do mastných hranolků z Meka - kromě toho, že to s jejich opeřenou civilizací nemůže dopadnout dobře, pokud je tohle vrchol evoluce? A jaký obrázek si asi tak může udělat kavkazský pastevecký pes o pražském krysaříkovi v károvaném svetříku s kapuckou? Nejhorší na tom je, že by nerozmázl pastevec krysaříka, ale naopak krysařík ovčáka prostřednictvím mediální kauzy postavené na důkazech, že pastevecká plemena jsou primitivní homofobní zrůdy.

Pro mě je takovým manifestem zvrhlosti městských zvířat příhoda z léta. Tehdy jsem šla s dětmi v parku okolo hřiště. Před brankou seděla správkyně tohoto podniku s kavkou na rameni. Na první pohled tahle nerozlučná dvojka působila dojmem, že od vás očekává pětku za to, že si děti budou smět pohladit ptáčka a dvacku za společné foto. Na druhý pohled bylo však patrné, že by se paní kavky ráda zbavila, což bylo v přímém rozporu se záměry umíněného ptáka. A to už stojí za otázku.

"No prostě jsem šla ráno do práce, jako dycky" povídá paní správcová, rezignovaně uždibuje drobky z krajíce chleba se šunkou a podává je směrem ke svému pravému rameni. A tady pod tou lípou vidím, jak tam dole sedí pták a tak se na mě divně kouká." (Takhle to vždycky začíná). "Úplně jak člověk. Skloním se, protože vypadá jako mládě a chci ji dát zpátky na větev. Ale ona za mnou za dvacet minut přišla po svejch na hřiště, a když jsem si k ní zas dřepla, tak mi hned skočila na ruku a teď se jí zaboha nemůžu zbavit. Vidíte?" Zkouší nenápadně vyšoupnout kavku z ramene, ale šlachovitý pařátek se na znamení odporu jen zaryje o něco hlouběji do kůže. "Teď fakt nevím, co mám dělat. Dvě svačiny sežrala a za půl hodiny mi končí směna. Co řeknu manželovi?" a já účastně přikyvuji, protože přijít z práce s ptákem, co se na vás jen tak mýrnyx týrnyx navěsil v parku, to doma prostě nevysvětlíš. A hlavně to ve vás zanechá další palčivé otázky: Co bude příště? Veverka v kabelce? Dospěli jsme v Praze do situace, kdy je nutné ozbrojit se proti příliš přítulným zvířátkům?

"Neee, koukej, co ti sedí na rameni!" zaječí v tramvaji Gábina skoro o půl roku později. Což bez prodlení udělám a sedí mi tam pavouk o velikosti ranního flusance od bezdomovce s aktivní tuberkulózou. Ale protože se pavouků bojím rozhodně míň než Gába, tak ho jen chladnokrevně setřepu a nedělám z toho aféru. Tu začnu dělat až o pár dnů později, kdy se s M. rozvalujeme po posteli a on se zeptá "Hele a co je vlastně ta velká skvrna tamhle na stropě? Není to plíseň? Neházely tam děti náhodou hopík namočený v tuši?" A tak se chvíli dohadujeme a pak radši rozsvítíme velké světlo. Flíček uteče. Zato ho bez váhání identifikuji s baterkou pod skříní. A vy to víte. Je to pavouk z tramvaje číslo 22.

Žmur mu dal jméno Jirka po svém nejlepším kamarádovi. Já musím říct, že Jirkovi z principu zas tak moc nefandím. Pro mě je to stejná vtěrka jako ta kavka. Vy přece máte právo pohybovat se bez obav po městě, jít do kina, zařizovat si svoje věci. Lepí se snad na vás bez dovolení úplně cizí lidé, které si pasivně odnášíte domů? Ne, v Praze se na vás lepí jen zvířata.

Na Jirkovi je asi jediná pozitivní vlastnost, že si vyhraje s dětmi. V kolika vězeňských celách z lega už mukloval, kolikrát se trpělivě vozil ve vláčku pořád dokola, nebo se s obětavostí sobě vlastní tísnil v kabině Žmurovy helikoptéry. Ale i jeho příkladný vztah k dětem nabírá trhliny. "Dneska odpoledne jsem naučil Jirku tancovat", prohodil třeba předevčírem Žmur. "Normálně jsem ho chtěl naložit autojeřábem a on zvednul ty přední nohy a zamával na mě. Když jsem na něj udělal to samý, tak s nima mával ještě víc a poskakoval u toho." "Počkej, ale tohle není jen tak obyčejnej taneček", říká M. varovným tónem. "V tom dokumentu o sklípkanech dělali přesně tohle před útokem na kořist..."

Chtěli jsme to s Jirkou probrat, ale najednou není k nalezení. Buď si přestoupil na jednu z předvánočních návštěv, nebo má nějaký vlastní úmysl. V každém případě jsme dnes odjeli z Prahy na tradiční rodinné turné a zažít první Štědrý den na horách. Jirkovi jsme nechali v jeho víčku od piva dostatek vody na celé svátky. Misku cukroví a čerstvě zabitou masařku na parapetu, kdyby se mu přejedly vanilkové rohlíčky. Žmur slibuje, že už ho nikdy nebude věznit. Jirko, vrať se! Všechno si vysvětlíme!

Příručka pro návštěvníky mikulášských besídek

Fakt, že máte děcka, z vás ještě nedělá pediatry, dětské psychology, ani profesionální odčervovače. Těmi se stanete teprve až budou děti dospělé, to už ale vaše rozumy nebudou nikoho zajímat. Během jejich vývoje jste stále konfrontováni s novými a mnohdy sociálně patologickými jevy. Poprvé pro ně, poprvé pro vás. Třeba taková mikulášská besídka. Já jsem si svoje poprvé odbyla až ve Žmurových čtyřech letech a musím vám říct, že lépe připravená bych si to užila úplně jinak. Tento post věnuji všem, kteří se poprvé chystají na místa s nadlimitní koncentrací dojatého příbuzenstva, falešného zpěvu a čůránek na linoleu. Nepijte nic, co vám není podáno v hygienicky zapečetěné láhvi a nesedejte si na záchodě. A kromě toho dodržujte následujících šest přikázání:

   1. Na besídku se chodí s předstihem. Chcete lednici za tři litry při otvírání nového nákupního centra, kilo pomerančů v akci z Kauflandu, nebo najít ve školce flek, odkud budete aspoň částečně vidět, co se děje před vámi? Vyklepejte ze spacáku mravence z prázdnin a bivakujte před školkou už předchozí večer. Pokud přijdete na akci o tři minuty později jako já, ostatní nedochvilní rodiče už po sobě šlapou ve frontě na chodbě a z prvních řad se na vás s pohrdlivě dívají ti, co spali na karimatce pod okny. Besídka školky je jako koncert Madonny v osmdesátých letech, kdy ještě neexistovalo Ticketpro. Jdeš pozdě, nesedneš si. Většina školek nenabízí online rezervační systém, ani VIP zónu.

  2. Nevypínejte si mobilní zařízení. Personál školky vás k tomu bude opakovaně vybízet, ale nenechte se zmanipulovat. Je to váš telefon a na výhružky, že ho dostanete po prázdninách, se můžete ve svém věku vykašlat.

    3.  Nepijte a nehulte. Ono to k tomu tak nějak vybízí, ale budete se sami divit, jak se tu hodinu budete skvěle bavit i bez podpůrných prostředků. Jejich přítomnost by vás naopak mohla v napjaté atmosféře vyhajpovat k nemístným komentářům, účasti na pódiu nebo zbytečnému šíření paniky. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože během produkce mnozí rodiče v publiku přeřvali i klavír, nebo se hlasitě vychloubali, čí dítě právě recituje. Ze zadních řad se dokonce rozšířila poplašná zpráva „čert už je tady!“, což úplně rozložilo dojemnou scénu z Broučků. Dětský komparz odhazoval mezi diváky hořící lucerničky a strhal ze sebe při útěku krepová křidélka. A to i přestože se zpráva obratem dementovala s vysvětlením, že jde o dědečka jednoho z účinkujících, který to právem odsoudil jako diskriminaci. Nepijte z placatky s neznámým obsahem, kterou si mezi sebou posílají rodiče pod židlemi.

  4.  Nekontaktujte žádnou z nadpřirozených postav. Mikuláš bývá převlečený městský fízl, který vedl ve školce preventivní pásmo o medvídkovi Brumlovi. Brumla se poflakuje po městě, veksluje a krade. Mikuláš si o vás myslí přesně to samé. V každém případě si můžete být jistí, že ví o té kolující placatce a mívá v kapse pláště indikační testy na drogy. Pokud jste si lajzli parkovat před školkou na zákazu, už tam máte botu. Anděl je kolegyně s dispečinku, kterou by rád, ale ona mu nedá. Čert je vejpitek, co se neštítí ničeho. Nebuďte lehkovážní a nemyslete si, že varování před koktáním a pomočenými punčocháči platí jen pro děcka.

   5.  Odcházejte pět minut před skončením. Síla těl deroucích se k východu vás přesvědčí o tom, že se většina rodičů dostavila jen proto, aby se na konci nechali se unášet teplou lidskou soudržností jako měkkýš přílivem. Když nemáte časový odhad, jsou v zásadě dvě možnosti. V té první vás ušlape špalír bivakujících hujerů z první řady, který vždy obsahuje jedince s problémem protáhnout se dveřmi standardizovaných rozměrů. Naše školka je v přízemí a dá se vyskakovat i okny, ale tuto možnost si rozhodně ověřte dopředu. V druhém případě jste si nevypnuli mobilní telefon a můžete s úlevou vyťukat číslo 112. Protřelí rodiče ho mají připravené na displeji ještě před začátkem besídky.

    6.  Zkontrolujte si dítě, se kterým jste se protlačili k exitu, nebo jste ho prohodili oknem. Pokud jste se striktně nedrželi bodu 3., nestyďte se dítěte zeptat. Děti ve školce prochází speciálním výcvikem na to, aby na vás do pěti sekund vypálili jméno, adresu a svoji značku v šatně. Je vám trapné informovat se? Cizí příživníčci s vámi můžou snadno zůstat až do příští besídky, než se jich opět zbavíte v nenadálé panice.

                             

                                       Hodně štěstí a fajn Mikuláše!

Život po mateřský

Na tenhle post jsem se těšila skoro pět let, a když ho teď píšu, cítím se vyděšeně a osaměle jako recidivista, kterému v okopané šatně na Pankráci neochotně vydali osobní věci, pár korun za lepení pytlíků a nechali ho převléknout se z muklovských tepláků do retro džínů. Venku čeká nebezpečný svět plný válek korporátních gangů, brífingů a dovolené, která není přirozeným životním prostředím, ale musí se o ni zažádat. Anebo taky svět plný útulných coworkingů, kam se chodí odpočinout od dětí, hnusný instantní kávy a dvacátého přeříkávání perníkové chaloupky v kuse až do úplného ochraptění. A taky svět výplatních pásek, což bude jistě pozitivní změna po nuzném přídělu ze sociální správy.

A protože se s M. čím dál víc bavíme o Indii, sníme o vůni koření, nafouklých mrtvol v Ganze a spekulujeme o tom, jak asi bolí průjem po červeném kari z ulice, povedou mé první kroky právě do rodného korporátu pro prachy na cestu. Můžu vám prozradit, že už teď ladím outfit a slovní hříčky, jak si vytočit na kole štěstí odstupné a ne post marketingové specialistky (protože si náš poslední specialista omylem podřezal žíly kancelářským papírem při tisku slajdu číslo šetsetpadesátdva měsíčního performance review…).

V mé externí Práci-Nepráci od ledna startuje nový projekt s nejmenovaným výrobcem energy drinků. A na to já jsem kývla s chutí a mladickým nadšením, protože energy drinky jsou sice svinstvo na slinivku, ale současně také zachránci všech ponurých dnů, kdy jsem se po probdělých nocích nacházela ve vegetativním stavu a hrdina z plechovky mě vytrhnul z říše prázdnoty, nebo nenechal půl dne objíždět město spící v tramvaji s nemluvnětem na obnažené hrudi (jestli nemáte děti, tak vám tohle možná připadá přitažené za culík, ale nedávno jsem v parku na lavičce zahlédla dřímající matku přesně v téhle situaci).

Je načase shrnout si, oč bude český pracovní trh zanedlouho obohacen. Protože mateřská navzdory rozšířené fámě není jen vymývárna mozků. Kdyby totiž nebylo mateřské, tak:

Nikdy nebudu mít koncentraci guru Járy před stykem. Dřív bylo moje soustředění křehké jako karetní hra „hajzl“  – stačilo fouknout do stolu a rozsypal se až na koberec. A s tím foukáním doslova, protože třeba jeden z mých (nejhorších) korporátních šéfů vydával při dýchání neustále pískavé, bublavé a při rozčilení dokonce chrčivé zvuky nosorožce zasaženého uspávací pistolí. Nejspíš bych s tím neměla problém, kdyby mezi ním a námi – smečkou hladových psů, která ho neustále odírala o neplacenou dovolenou a vyšší plat, nezuřila studená válka. Dovedla jsem se sice dobře soustředit na to, když jsme mu s kolegy olepovali monitor konfetami, ale jakmile si vedle mě sedl a začal dýchat, byl den od rána ztracen v neplodném vysedávání a online nákupu sluchátek. V korporátu můžete lidi efektivně otravovat smradem sépie na česneku z oběda u stolu, ale bohužel jim nemůžete zakázat dýchat. Možná se to za ty roky změnilo, ale to je už jedno. Dnes píšu texty a houpám při tom na pravé noze Čičman, zatímco levou ponožkou vytírám rozlitý bublifuk a diskutuji přitom se Žmurem o tom, jestli Ježíšek nosí pod stromeček zbraně. (Co myslíte? Nosí?)

Nevážila bych si chození do práce. Berete útulnou kancelář jako rutinu? Serou vás otvírači oken? V jídelně je zase fronta na smažák, na záchodech řádí bulimička a ve třetím patře žloutenka? Zkuste si někdy sednout k pobryndanému notebooku, párkrát nahodit modem a otřít zelené smrky z myši. Na oběd si půjdete sami a to do kuchyně. Natřete si olízanou lučinu na bulku, ze které někdo nehtem odrýpal všechna slunečnicová semínka. V horším případě si natřete tvaroh na bolestivou bulku v prsu vzniklou zadrženým mlékem.  Dobrou chuť.

Nechtělo by se mi na schůzky. Co si budeme povídat, ne všichni obchodní partneři mají stejné zájmy jako vy a to dohodnout v pěti minutách to podstatné a pak vysmahnout domů o hodinu dřív. V lepším případě dát si schůzku někde, kde mají dobré víno a pokračovat na koncert. Čest výjimkám, ale šéf mi většinu obchodních partnerů dohazoval slovy „Pan Jiří z vydavatelství se ti bude líbit. Má sice čerstvě zbrojní pas a je trochu militantní, co se týká termínů, ale rozvedla se s ním žena a tak je fakt rád za všechny schůzky s holkama. Půjdeš tam za mě, viď? Já už stejně musím běžet na meeting. Bude tady přesně za sedm minut a podklady najdeš, ééé, někde na disku.“ Po pěti letech mateřské půjdu na schůzku s telemarketingovým prodavačem nebankovních půjček, nebo tím zkrachovalcem z úseku uzenin, co si čistí špínu za nehty napichovátkem na salám a prská tak daleko, že musíte po každé objednávce couvnout a vydezinfikovat si obličej vlhčeným ubrouskem.

Nevím jak vy, ale já se svými předpoklady teplé místečko na otáčecí židli za pokladnou v Tescu považuji za předem vyhrané. Teď ještě od ledna umístit Čičman aspoň na dvě, tři dopoledne do školky, kde jsou učitelky trochu nahluchlé, trochu po smrti, nebo to s dětmi už trochu vzdaly a nebudou se pohoršovat nad záchvaty vzteku, ani nad tím, že Čičman, když ji to přestane bavit, jednoduše odchází. Ale to už je zas na jinej příběh.

Brejdens

Děti prochází několika stupni jasných ideologických přesvědčení a vyhraněnosti vůči někomu, a zpravidla se to vůbec netýká lidí, kteří by si to opravdu zasloužili, ale vás. Začíná to u prvních zaťatých pěstiček a grimasy, kterou jsme nazývali „obrácený rohlík“ a pokračuje postupným odbojem a rozkladem všech hodnot, které budujete, a věcí, kterých si vážíte. V našem bytě se naštěstí tyhle věci už dávno nevyskytují a v podstatě jedinými hodnotnějšími předměty u nás zůstaly notebooky zablácené od natrávených kukuřičných křupek.  Notebooky si někdy můžeme od dětí půjčovat. Je to taková lekce zenu. A i když si myslíte, že už jste docela pokročilí nuzáci, vždycky je ještě co utrhnout, počmárat a okousat. 

Vezměte si to třeba na tomhle notebooku, ze kterého vám teď píšu bez dovolení jen díky tomu, že děti ohlodávají vybavení u prarodičů v Brně. Už dávno jsem se naučila psát bez písmenka Q, které má na dětském černém trhu hodnotu aspoň tří víček od piva. Urvanej Caps Lock? Ten mě stejně sral už od doby, kdy jsem chodila na gymplu na „Základy podnikání“ a učili jsme se psát všema deseti na elektronickém psacím stroji. Elektronický psací stroj je mimochodem na světě úplně stejně potřebný jako CapsLk, punčochy ve spreji a Láďa Hruška před sporákem, nebo kafilérkou.

Zatímco notebook můžete rozkládat pomalu a dlouho to nemusí nikdo poznat, třeba s takovým stolem je to úplně jiný mechanismus. Urveš nohu od stolu, a když ji urveš poctivě a nejde to ani narafičit, už se nenajíš. Jestli vás zajímá, jak se dá jednoduše utrhnout noha od stolu, tak si domů vypůjčte pětileté dítě.

Žmur se totiž identifikoval se subkulturou. Chvíli to vypadalo, že by ho mohl mít pár shodných postojů s punkem, ale protože Žmur má svoji future teprve před sebou, skončilo toto experimentální období jen u nalepovacích kérek ze žvejkaček a blití v autě, kdy udělal Žmur majstrštyk a pozvracel sebe, mě, sedačku, sedadlo a ještě sobě do bot. Pak si nějakou dobu oblékal můj svetřík, ukradl mi vintage diář (do kterého si fakt zapisuje!) a chtěl chodit na čokoládu do kavárny na Krymský jako správnej hipster.  A potom v jedné rozhodující chvilce Žmur na youtube omylem překlikl z Požárníka Sama na breakdance battle.

„Mami, prosím tě, kde mám kšiltovku? A nevíš, jak se tancuje ten brejden?“ vyzvídá Žmur a leze na stůl. „Noo, to přesně nevím“, hrabu se v letních věcech, „ale myslím, že na tom stole není moc dobrý pařit.“

„Ale já na to potřebuju pódium“ zalomí si kšilt hafokrutě do očí.

„Tak si ten stůl dej obráceně, aspoň z toho nespadneš“ posloužím radou, kterou později M. ohodnotí jako zvrácenou logiku.

Žmur tedy s nadšením, kšiltovkou a mýma vypůjčenýma slunečníma brejlema vyleze na pódium, já jsem zvukař a Čičman se dívá, jak její bratr skáče po hlavě. Žmur se do toho noří až po paty, odhazuje směrem k publiku fusekle, aby se to nesmekalo, paní Tiché pod námi na stole zase drncá hrnek s čajem a na Richterově škále je to skoro pětka. Napětí graduje a pak se ozve ostré krrr-ch jak Žmur nakopne nohu od stolu a ta se před ním skácí jako kuželka.

„Jejda“, řekne Žmur. „Tak to aby si táta zase pěkně zaspravoval, co? Chudák táta!“

Naše nová jídelní deska.
Dá se z toho jíst...no, třeba sushi.

Portugalsko: Noční záhada ztracených trenek a černý humor mrtvé babičky

„Černej jako inkoust… Jedno vím jistě:  poslední, co bych teď chtěl je koupel se všema těma chobotnicema a mořskými ďasama, co na mě mrkají z těch peřejí.“ Pomalu si s M. boříme kecky do mokrého písku, všude kolem je tma tmoucí, dýchám si na ruce a Atlantik se líně převaluje víc než padesát metrů před námi. I tak může vypadat první romantický večer v portugalském Peniche.

„Hele a neodřízne nás příliv, že jo? Teda, že ne?“ ptám se kontrolně, protože jsme sem doklopýtali a přelezli přes skalní výběžek, který podle vlhké olezlosti bývá častěji pod vodou, než nad ní. Nato se M. galantně nabídne, že ověří nouzový východ přes skaliska za námi a za chvíli hlásí, že tudy vede široká pěšina.

Zůstáváme tedy v našem útulném koutku pod skalisky.  Chytáme padající hvězdy, ochutnáváme místní brandy a zanedlouho z nás spadne i ten ostýchavý pocit, že jsme byli ještě před pár hodinami na Ruzyni a vlastně vůbec nevíme, kde to ksakru jsme a jak to tam vypadá za světla. Pro zahřátí běháme v písku a najednou začíná být všechno přívětivé a zvědavé, jako ten oceán, co se najednou přiblížil a chce nám olízat nohy jako dobrácký labrador. Zjišťujeme díky tomu, že voda vůbec není studená. „Teď nebo nikdy!“ sundávám si legíny a chci navrhnout skákání přes vlny, ale M. si to vyloží po svém a jde do toho černýho inkoustu po hlavě a nahý bez ohledu na to, co za rosoly ho bude plácat po zádech.

Poskakujeme a řveme nadšením tak dlouho, dokud mě nenapadne se otočit. Oceán mezitím odstřihl příchodovou cestu přes výběžek a mlsně očmuchává a sliní mořskou pěnou po batohu s mobilem a rozházených věcech. Následující etapa je plná zmatku. Taháme mu ze slané huby všechny různě věci v různých stádiích omokřelosti, přičemž záchranné akce využívají M. trenky a bez rozloučení odplouvají kamsi k Brazílii. Chaoticky běžíme k exitu, té M. široké pěšině, ze které se vyklube úzká průrva skalou vyplněná čvachtavých blátem, co zůstává mezi prsty u nohou. Jednou hodím rybičku a jednou se chytím za kraba, kterého vzápětí za drásajícího jekotu odhodím M. na hlavu. Potom se slavnostně vyštrachám přímo pod lampou veřejného osvětlení na kraji promenády. Připadám si pod ní jako Mr. Bean naruby, který nespadl do kuželu světla shora, ale z tajemných útrob oceánu.

Pocit, že je za námi skrytá kamera ještě umocňuje M., který setřásl kraba a leze za mnou. Je přioděn jen do rozepnuté mikiny s kalhotami ležérně přehozenými přes rameno a bahno ze skály je podle všeho apartně rudé, protože Milý vypadá, že vlastníma rukama uškrtil a vykuchal koťátka v proutěném košíku a spolu s absencí kalhot mu to propůjčuje divoký vzhled sexuálního zvrhlíka.

---

„A pronajímat tenhle dům je vlastně jediným způsobem, jak jej po smrti babičky udržovat“ povídá Raqel během toho, co se snaží rozkopnout starobylé dveře s mosazným klepadlem ve Viana do Castelo. Když vydupeme po úzkém tmavém schodišti a otřepeme si z vlasů pavučiny, je jasné, že krátkodobý pronájem je jediným způsobem, jak v domě spíš udržet hosty k babiččině rozptýlení. Jakmile se Raqel spěšně rozloučí  s tím, že pro klíče si přijde ráno, nebo radši někdy úplně jindy, rozhlédneme se po pokojíku a usedneme na babičky smrtelnou postel. 

„No, působí to kapánek stísněně“, přizná i M., zabiják upírů, před jehož sarkasmem se běží schovat do komína i mrtvá holka z Kruhu.

Na stěně visí obraz, ze kterého na nás civí dvě dívky zchromlé hrůzou. Jedna se dívá na starožitnou filigránsky zdobenou skříň zabudovanou ve stěně. Nemusíte být ani otrlý divák horrorů, aby vám docvaklo, že právě tam se při schovce fakt nevyplatí zavřít. Druhá ostražitě sleduje dřevěné schůdky na střešní terasu, kde nakonec skončíme - předtím, než jsme se dohádali, kdo půjde zhasnout v kuchyni a na chodbě. Prohrála jsem samozřejmě já a čekala jsem od M. nějaký prank, třeba že se zahalí do vyšívaného plédu a lehne si na práh. V tom M. samozřejmě nezklamal a už ho slyším šourat se po spodním schodišti. Rychle se zdrhám schovat na terasu, abych se mohla zahalit do plédu já a posmrtně chroptět, ale k mému překvapení a popření fyzikálních zákonů M. už na terase je a bezelstně se mě ptá, jestli jsem nezapomněla otvírák.

A protože je schodiště jenom jedno, celou dobu čekám, že se dveře od terasy samy zamknou a babička se nás bude snažit setřepat z ostře zkosené střechy. Což se sice nestane, ale nikdo mi nevymluví, že šouravé kroky a klepání hůlkou, které se rozléhalo v hluboké noci z půdy bylo normální vrzání starého dřeva. I tak díky za nocleh, babi, mohlo to být ještě horší (nebo jsem nejzábavnější část noci prospala).

---

Tři nepokořitelné důvody k páteční radosti

Jak o tom tak přemýšlím pořád víc a víc let, možná by mi bylo daleko líp kdesi na jihu a vůbec bych nebrečela nad absencí zasněžené krajiny a kousavých svetrů ve skříni. Sněhuláci ať táhnou na vánoční pohlednice, kam patří. Sebefikanější vánoční dárek mi nevynahradí sluneční deprivaci a to univerzálně kalně šedý světlo venku. V Praze je po tři zimní dny nahrazeno sněžením, kdy všichni propadnou hysterii a jezdí v Riegráčích na snowboardu po řídce zasněžených psích hovnech. Je to něco jako s hnusným jídlem v restauraci: to už si radši objednám míchaný salát, než tvrdý brambory a napůl syrový maso, ze kterého pod vidličkou volně odtéká stružka krve. Podzim a zima v Praze jsou nedodělaný úplně stejně.

O to víc  mě potěší, že v době, kdy už to člověk tak nějak očekává, kdy si to prostě po horkým létě zaslouží a zabaluje se do vlněného šátku čím dál hlouběji, podaří se týden jako je tenhle. Když jsou listy barevné, ale ne vlhké a plesnivé. Když se dá sednout na trávu a popíjet svařák – a nemusíte si s ním hned opařit ústní dutinu a pak se rychle zbavit kelímku, aby vám nepřimrzl k prstům. To je ten první.

Ten druhý jsou děti. Což je permanentní 24/7 generátor příjemných pocitů a zkušeností, ale samozřejmě také hrůzného jekotu v sopránové tónině. Když jsem se nedávno zaposlouchala, zjistila jsem, že ten řev produkuje vlastně už jen Čičman, zatímco dřív to bylo neoddělitelné od sebe. A že někdo lusknul prsty a ze Žmura je fakt ze dne na den mladík, co flirtuje se spolužačkami ze školky a má svoji partu kamarádů, kteří doopravdy existují a jejich jména nejsou smyšlená jen proto, aby nás s nimi odpálkoval, když máme trapný otázky na jeho sociální život. Má svoje tajemství a svoje lži, který už nejsou zdaleka tak průhledný jako před pár měsíci. Mohla bych nad tím nostalgicky škytnout, ale je pro mě teď daleko bližší partner než mimino, nebo batole vyjadřující důležitost svých požadavků v decibelech řevu. Oba byli krásní jako čerstvě narození, ale po mnoha útrapách a chvilkách, kdy jsem to prostě už jenom vzdala a byla připravená jít vrátit na matriku rodné listy a pořídit si jezevčíka, začínají být konečně lidé. (Nebo aspoň humanoidi).

A vzhůru k třetímu radostné události týdne – děcka jsou sice fajn, ale stále razíme s M. teorii, že nejkrásnější a nejhodnější bývají ten týden v roce, co si od nich odpočineme. Dnes tedy dopíšu, dobalím poslední tašku a odjíždíme na Moravu, odkud se vrátíme jako slamění rodiče a v pondělí už povečeříme a ťukneme si sklenkou portského v Lisabonu. Čeká nás cesta pobřežím na sever k Santiagu de Compostela – a s tím ruku v ruce pár možných failů a překážek odvíjejících se od našeho finančního budgetu jen o málo vyššího než kapesné sirotka ze třetího světa. Nebo třeba od toho, že s půjčeným autem se nesmí přes hranice (ale po kolenou to od portugalských hranic do Santiaga během týdne prostě nestihneme). Mějte se tady dobře a pište si o zuby moudrosti svatého Jakuba, kuří oka poutníků a další relikvie.

Věčný svit poskvrněného Tytyho

Měli jste v dětství oblíbenou hračku? Takovou, jejíž ztráta by vás dovedla k osobnímu bankrotu a s radostí byste hodili přes palubu méně oblíbené členy rodiny, nebo vlastní párový orgán k tomu, abyste ji dostali nazpět?  Já ne. I když o tom přemýšlím ze všech stran, měla jsem vždycky svoji partu hraček. 

Celkem olezlou partu. Šášu se zrzavým afrem, který ze svého ochablého těla neustále trousil další a další žmolky molitanu z tajemných otvorů, jež se mu vytvářely při jakékoliv manipulaci. Dnes se tomu říká nemoc motýlích křídel, tenkrát Šáša zaklepal cvičkama na fatální ztrátu tělního obsahu a nezachránila ho ani vatelínová transfúze. Nejlepší kámoš Šáši byl Mončičák, tradiční indikátor dětství stráveného v 80. letech. Ani Mončičák to neměl v životě lehký, protože náš pes mu ze žárlivosti ke mně užral gumové části končetin. Do díry na dlani jsem mu zastrčila smotek papírku, aby si mohl cucat chybějící palec. S přivřenýma očima tak vypadal jako spokojený kuřák marihuany. Zbytek mé crew dotvářely dvě nakrátko ostříhané barbíny s přeškrtanýma očima a křeslo pro hosta – hračka, kterou jsem střídala podle aktuálního žebříčku oblíbenosti.

Podobně to má nastavený Žmur s medvědem Karlem IV. a Jiřím (z Poděbrad a jestli vás to zajímá, tak fakt ne. Nápad pojmenovávat hračky podle českých králů opravdu nepochází z mé, ani M. hlavy). Zato Čičman má odjakživa (troj)jediného Tytyho, hrdinu dnešního příběhu.

Pojďme si to říct na rovinu hned v úvodu, Tyty není zrovna miláček davu a už vůbec to není nic, co byste si chtěli zanášet do postele. Je to prostě „takovej plyšovej kapesník se zaječí hlavou“, jak už jsem se naučila označovat jej vždycky, když ho Čičman někde zapomene a já ho potom udýchaně sháním. Tytyho kvality budou asi někde jinde, ale to ví jenom Čičman -  a jsem si jistá, že nám to nikdy neprozradí. Tyty s Čičman jí, pije, spí, hraje si a chodí ven a taky podle svého uspěchaného životního stylu vypadá. Tam, kde byl kdysi hebký, je dnes vyžmoulaný na kost. Jedna část obličeje se mu trochu propadla a sesunula, takže Tyty budí dojem, jakoby se rehabilitoval po mrtvici, nebo vám přál něco tuze ošklivého.

Tyty toho má hlavně plný zuby, takže využívá každé příležitosti zmizet. Ideální je to samozřejmě v situacích, kdy má Čičman jít spát a nemůže tak učinit, protože „Tyty není!“ jak nám zoufale hlásí a drží se přitom za hlavu. Tady ale lstivý Tyty doplácí hlavně na to, že je už v takové fázi vyhnusnělosti, že jím ulici opovrhají i čoklové, natož děti ze sociálně slabších rodin. To potom vybíhám s baterkou do města ponořeného v šeru a vracím se s Tytym, kterého před barákem očividně někdo nakopl a další kolemjdoucí si do něj utřel špičku boty od hovna – ale je to Tyty a Čičman ho vítá jako partyzána po válce bez ohledu na kuní smrad, co z něj čpí.

Předminulý týden se při akci vymlácené zuby stala prapodivná věc. Odešli jsme od zubaře – a Čičman pevně svírala svého Tytyho, jak jsem zvyklá rutinně kontrolovat. Přijdeme domů a najednou vidím dva Tyty (jak se skloňuje Tyty proboha? Tytyje?) vedle sebe na posteli. Na takové situace jsem já opatrná, protože když se je naučíte brát úplně v pohodě, taky můžete brzy začít slyšet hlasy, nebo nosit v kapse dozimetr, na hlavě klobouček z vlnitého plechu a všem tvrdit, že Kim odpálil atomovku. Ale Tytyjové byli opravdu dva – ten druhý totiž nevypadá jako po mrtvici, ale má jedno oko větší. Tak nějak výstražně větší. 

Musel se na nás nalepit u zubaře. A záměrně píšu „byli“ v minulém čase, protože Tyty 1. se předevčírem za stejně záhadných okolností ztratil.

Tím vypuklo u Čičman opět období žalu a protestní hladovky, protože se bohužel nestalo, že by byl druhý Tyty náhradník v šupleti, ale stalo se to, že bylo potřeba hlídat prezenci obou rovnocenných Tytyjů. Zkontrolovala jsem Tytyho dvojku a přišlo mi, že mu to větší oko vylézá trochu víc výhružně, než když byli ještě dva. Vyběhla jsem do parku po naší odpolední trase a našla jsem: zapalovač, dětskou rukavici, propisku, která nepíše a Houbiče na zídce před parkem. Věnovala mu zapalovač, protože mi je pořád krade, i když už kouří jen elektronické cigarety. Tak Tytymu se to konečně povedlo. Je v hajzlu. Má svobodu.

Čičmanin žal přiměl M. k tomu, že se překonal a navštívil nejmenovaný nadnárodní řetězec proslulý dětskou prací za pár šupů a smrtelnými pracovními úrazy, kde se k jeho velkému překvapení i po dvou letech prodává stejný prototyp Tytyho. Dost pochybuju, že jde o bestseller. Spíš ležák v regále, co má pětkrát přelepenou cenovku se slevou a pořád ho nikdo nechce. Přesto se o něj M. málem popral s matkou, která mu za to přejela nohy kočárem. Čičman byla nadšená. Její všemocný otec umí generovat plyšové kapesníky na přání. Tyty trojka je hebký, voní a v jeho souměrném obličeji se zrcadlí dobrosrdečná a odevzdaná tupost. Přesně to, co od plyšového zvířátka očekáváte.

A dnes jsem otevřela poštovní schránku a vypadla na mě výzva k vyzvednutí pomazaná blátem. „Dopr…čic“ zakleju si jen jen tak light, protože za mnou stojí děti. A za časopisem Pilot vypadne něco těžkého a nasátého louží, chlastem, nebo psíma chcánkama. „Tyty je tu!“ zakvičí radostně  Čičman a já pohlédnu do zaječího ksichtu s levým koutkem ještě o hodný kus níže. Tváří se jako delikvent, co přijel na víkend z polepšovny.

Ode dneška tedy je tedy potřeba přepočítávat tři přítomné Tytyje. (A mezi námi, chudák Tyty trojka!)

Poznej pět rozdílů: Dvojka a Trojka.
Ten nejhorší z nich je v pračce.

Zdravěnka

I když byste to do mě netipovali, tím víc, nakolik jste pravidelní čtenáři tohoto mravně zpuchřelého blogu, čas od času dělám dobré skutky. Nedělám to stylem svatá Kateřina obdarovává slepce, takže nerozdávám poslední pětikoruny před výplatou, ani ze sebe nestrhávám šaty, abych cáry látky ovázala hnisavá kuří oka bezdomáčům před tím, co jsem je umyla a usušila vlastními vlasy.

Dělám to úplně jednoduše a sobecky proto, že mi to udělá malou jiskřivou radost, stejně jako to udělá radost protistraně. Nemám žádné spasitelské ambice, tohle mi úplně stačí. Asi právě díky tomu mě nemrzí, když obdarovaný investuje moji dvacku do nejbližší vietnamské večerky za expirovaného Sklepmistra v akci. Myslím, že je celkem jedno, jestli si koupí svůj hodinový příjem alkoholu za cizí drobné a ty moje padnou na rohlík a paštiku, nebo je to naopak. (bavíme se o neziskovkách pražských ulic a pajzlů,  ne o Člověku v tísni, nebo Adře, kde i přes různé konspirační zdroje stále - možná naivně -věřím, že hospodaří efektivněji).

A taky s lidma na ulici zažijete daleko víc legrace, než s korektními zástupci nadací. Třeba jako včera. Na Jiřáku stojí pán s kloboukem a zachmuřeným obličejem Petra Čepka s kloboučkem před sebou. Vypadá trochu jako zbankrotovaný principál, nebo Rumburak na lysohlávkách. Nemluví moc dobře česky, ale poptávka a nabídka se zdá být jasná.  Něco ve mně řekne, jo, to je on, vytáhnu peněženku a nasypu mu do kloboučku obsah kapsičky na drobné. Není toho moc, ale je mi jasné, že na pětikilo mi nerozmění.

„Děchujú pany“, zahromuje Rumburak a začne mávat rukama, až od něj poplašeně odlétají holubi, takže zvědavě očekávám, zda se promění v havrana, nebo z klobouku začne vytahovat barevné šátky.

„Penys nemoc, ale pany zdravěnka!“

Aha, bacha, tak tady to bude možná i s nějakým zenovým haiké jako speciální podvečerní bonus.

„Děkuju moc“, říkám, „já jsem zdravá. Tak ať jste taky a daří se vám“ a už se chystám k odchodu, když Rumburak naposled rozčileně zamává šusťákovými křídly, jako by tady došlo k hrubému nedorozumění.

„Pany nechodyt nikam! Penys málo, pany vydat stravenka!“

Aha. Takže jde o stravenky, ne zdravěnky. Tohle prostě u převodu z účtu, nebo odesílání dárcovské esemesky nikdy nezažijete.

Zlověstné "cvak"

Venku už je tma, stojím před otevřenou skříní v pokoji a hledám Žmurovi něco strašně důležitého, bez čehož by jeho život za pár minut pozbyl smysl - co si tak matně vybavuji, byla to buď čistá ponožka, nebo rukavice, které si chtěl vytunit na motorkářské. Z kuchyně voní večeře, děti obíhají asi sedmdesáté kolečko okolo stolu v marné snaze uškrtit se ještě před jídlem a obohatit se tak o druhou porci nenáviděného sourozence. V té rychlosti to bočním pohledem připomíná barevného jezevčíka honícího se za svým ocasem. Vtom Čičman podcení odstředivku a ocas jezevčíka se ladně vymrští. Ubíhají drahocenné setiny sekundy a než si vypočítám trajektorii letu a zaujmu záchrannou pozici, ozve se ostré „cvak“. Tohle nebyl uklidňující tupý zvuk lebky o dveře/stěny/parkety, na který už jsem se naučila po pěti letech nereagovat panickou atakou.  V překližce na hraně skříně chybí vyrýpnutá ploška. Čičman řve, z pusy jí teče červená, snažím se spočítat zuby a vypadá to, že má všechny (jak se ale později dozvím, plný počet zdaleka není všechno – někdy je dokonce lepší, když si dítě zuby vyrazí pořádně).

Čičman je relativně rychle zpátky ve hře, večeři si sice nedá, ale ještě tentýž večer se snaží vymlátit si zbytek chrupu na motorce. V tom jí sice úspěšně zabráníme, ale ráno najdu v postýlce něco, co mě docela vyděsí. Čičman vypadá jako po trojitém nepodařeném botoxu a z profilu dokonce nápadně připomíná barmana Vočka ze Simpsonů, nebo mládě kapustňáka. To pořád ještě beru, ale když se Vočko u snídaně rozbrečí, protože neukousne banán, vytáčím číslo na zubaře a po poledni jsme tam. I s Pižmičem, který vykazuje nekontrolovatelnou radost z dobrodružství, které mu zčistajasna spadlo do klína (a zejména z ujištění, že jemu se nic dít nebude).

Abych to shrnula, jediná pozitivní zpráva z křesla je, že se Čičman zbavila předkusu, na kterém pracovala dva roky usilovným a prakticky neodnaučitelným cucáním palce. Nevýhodou čičmaních turborovnátek je, že ji dislokované čtyři horní zuby zřejmě časem odumřou. S mrtvým zubem můžete chodit pět let, nebo taky pět měsíců, a jestli to s nima Čičman nedoklepe do dospěláckých zubů, bude mít mezeru jako na kubánský doutník. Ale zatím tam aspoň jsou a drží. Oproti tomu tisková agentura Žmur vyhodnotila jako nejhorší zprávu fakt, že nepojedeme na dětskou traumatologii do Motola, jak bylo původně vyhrožováno a trousí to jako příkoří kamarádům ve školce i sousedům. Těšil se totiž, že si bude moct prohlédnout nemocnici a osobně asistovat u toho, jak budou Čičman v plné anestezii vytahovat polámané kořeny. 

Nejsem si jistá, jestli z dnešního příběhu vyplývá vůbec nějaké mravní ponaučení. Samozřejmě kromě toho, že se milé děti nikdy nehoňte okolo stolu poblíž otevřené skříně. Spíš z něj vyplývá, že si můžete do zblbnutí čistit zuby pětkrát denně fluoridovou pastou a pak přijde zlověstné „cvak“ a nemůžete se utěšovat ani tím, že byly stejně hnusný a zkažený. 

Chtěla bych horní ret na Vočka.
Szyslak budu možná časem taky...

Tři nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem

Záměrně o tom moc nepíšu, ale děti nejsou jenom léta dřiny, odříkání a insomnie. Ve skutečnosti jsou to léta dřiny, odříkání a během toho, co nespíte dvanáctou noc v kuse, po stole vám přebíhají oživlí igráčci a začínáte slyšet šeptavé hlasy….se s dětmi můžete podívat třeba na nějaký hezký film.

Jasně, vezměte si na to nejdřív motyku a odplevelte všechny nafrfňané bezcílné Sněhurky, budovatelské princezny s lopatou nebo vadou řeči, vyslizlé mutanty a pana Tau, kterého považuji dodnes za symbol mlsně vykukujícího pedofila zpoza okna dětského pokojíčku.

Píseň moře

Film, který z vás udělá aspoň na pár hodin a krátce po sledování lepší bytost, než doopravdy jste. Starý maják, moře a krajina, která se – jak se ukáže na konci, doslova vytvarovala podle staré irské legendy. Postav není moc, ale žádná z nich není jen dobrá, nebo špatná, což je fakt, který na pohádkách vždycky uznale ocením. Ale pokud mám být úplně upřímná, i kdyby Píseň moře neměla žádný příběh, dovedla bych se na ní hypnotizovaně dívat jen díky kouzelným animacím Tomma Moore, protože ve vás vzbouzí chuť každé animované okénko vystřihnout a pověsit si na zeď. Jestliže se Disney úporně tlačí do 3D ve snaze dostat animace nejdál, co kdy byly, zjistíte právě tady, že ten trik je někde úplně jinde – a 3D na to vlastně vůbec nepotřebujete.

Kdo, kde a o čem: Otec, který ztratil svou ženu při porodu druhého dítěte, kluk se psem a jeho mladší sestra, tak trochu otloukánek, co neumí mluvit. Důvody proč se dozvíte na konci a považovala bych za křivárnu prozradit je tady. (Na chlup stejnou konstelaci sourozenců máme doma, i proto mě tenhle film tolik oslovil.) Žijí na starém majáku, kde je čas od času navštěvuje babička, aby se po každé návštěvě chytala za srdce.  Třeba jako když najde svou vnučku v noci na pláži, vyplavenou mořem. To už je poslední kapka k tomu, aby děti vzala zpět do civilizace žít spořádaným životem a zároveň začátek divoké cesty zpátky za tátou. Příběh si vás napevno připne na psí vodítko a už se nepustíte – od tuleňů přes město, skřítky v kanálu a hup zpátky do moře.

Celý film online s českým dabingem třeba tady

Mary a Max

Pecka z černé plastelíny! Že se dostáváme na tenkou hranici mezi tím, co je pro děcka, a co pro dospělé, vyplulo na povrch už na začátku filmu: Osmiletá Mary z Melbourne má oči jako rozťápnuté kaluže, matku, co ráda ochutnává sherry a potom si půjčuje věci v obchodě ("Mami, mami, ona si nepůjčuje, ona krade!" jak pokaždé upozorňuje se zdviženým ukazováčkem Žmur). Taky otce, který tráví většinu času v garáži a vycpává mrtvé ptáky. A žádné kamarády. Jednou, když si to matka zase ostudně vrávorá na poště, vytrhne Mary stránku telefonního seznamu. Napíše dopis na adresu Maxe Horowitze, čtyřicetiletého autisty se závislostí na čokoládě v rohlíku z New Yorku. A překvapivě toho mají společného víc, než se zdá, ačkoliv Max při každém závanu emocí z nové korespondence zpravidla  musí vylézt na stůl a tam se pár minut divoce třepat a slinit. Přes chlast, kleptomanii, agora a homofobii, trable s náboženstvím a sexuální orientací (to vše v dětském dárkovém balení) si troufám tvrdit, že je Mary a Max pro pětileté děcko stravitelný, aspoň Žmur to zahrnuje do svého TOP5 žebříčku nad Želvy Ninja. (A to už je co říct!)

Celý film online s českým dabingem třeba tady

Smolíček

A na závěr se přece jen na skok otočíme do reálného socialismu. Téhle pohádky jsem se z nějakých důvodů bála víc než u Čarodějova učně – a když jsem ji viděla skoro po třiceti letech znova, ten pocit mi tam naskočil úplně stejně (což u většiny tenkrát tak strašně děsivých snímků opravdu nestává často). Mysteriózní jelen, který se učí lidské řeči brumlavým hlasem Vlastimila Brodského, pečuje ve své světničce o prosťáčka Smolíčka. Selanka až do doby, než jsou do chaloupky vpuštěny Jezinky, které vám svým kňouráním brnkají requiem na mozkové centrum bezejmenné hrůzy. A co teprve, když přikovají Smolíčka ke korytu a stáčí jeho slzy, kterými se opíjejí. Naštěstí si režisér před koncem poručí dvojitého turka, prozře a tak si nemusíme ukousat nehty až do masa při scéně, jak bzikavé Jezinky uřezávají Smolíčkovi červené tvářičky a vypichují oči klacíčkem, ale místo toho se servíruje zasloužený happy end (včetně výchovné scény, kdy dostává Smolíček na zadek jelení kýtou. Jau…)

Tipy na další prosím do komentářů. Při letmém pohledu z okna budeme potřebovat tak půlroční zásobu...