Nástup!

Jestli se mi z něčeho dělalo pět let špatně od žaludku, byla to představa prvního pracovního dne. A dnes si vysvětlíme, že byla zcela oprávněná.

Předtím bych ještě ráda zmínila jisté gender rozdíly, které po konzultaci s náhodným vzorkem pracujících matek můžu zařadit do složky Univerzální pravdy. M. vnímá můj návrat do práce jako jedinečnou kariérní příležitost, první krůček na červeném koberci slávy, na jehož konci je kancelář s obložením z jantarové komnaty a pohůnci s masážními kuličkami a palmovými listy na ovívání. „Je přece úplně jasný, že jsi ta pravá. Vždyť na tebe čekali celých pět let!“, vystrkuje mě M. v pondělí ráno netrpělivě ze dveří bytu a pro jistotu je zajistí řetízkem.

Já si v přímém protikladu s jeho tvrzením myslím, že se někde stal velký omyl. Byla jsem na tom pohovoru vůbec já? Nespletli si moje telefonní číslo se zdatnějším kandidátem? Cítí se Korporát dostatečně silný na to, aby čelil anarchistickým matkám po rodičovské dovolené?

Se zdravým sebevědomím sráče, co se několik sezón v kuse válí po lavičkách v parku a samostatně dovede vymyslet a načrtnout leda tak skákacího panáka křídou, vstupuji do chrámu plného pracovního zapojení. Ha! Moje stará vstupní karta vydá na terminálu nesouhlasný tón prohry, který obratem přivábí sekuriťáka. Jsem připravena odhodit kabelku na zem a vzdát se, nebo rovnou utéct – tím bychom měli celou tu aférku s pracovním poměrem sfouklou. Mohla bych se jít převléknout zpátky do děravých tepláků a odpoledne se stavit cestou do parku na pracáku. Agilní M. to s trochou maskování může zjistit klidně až za několik měsíců.

To mi bohužel není umožněno, protože mě Rambo ochotně pouští jako návštěvu. Návštěva zní celkem nezávazně, nebo to aspoň rozhodně nevylučuje předchozí scénář. Ztrácím proto rozpaky a dychtivě potřásám rukou zaskočeným lidem v nejbližší kuchyňce jako Robinson, co neviděl několik let civilizovanou lidskou duši kromě pár krvelačných divochů, což není zas tak daleko od pravdy. A vlastně by to mohlo být vnímáno i jako srdečné gesto, kdyby to nebyli úplně cizí lidi, co vůbec nepatří do mého oddělení. S cizíma lidma to ale bohužel zůstane jenom trapný. Nicméně si cením, že na mě nezavolali Ramba z recepce, protože bych si po tomto zážitku o vyvedení už explicitně poprosila.

Na setkání tentokrát s mým opravdovým týmem už logicky moc odhodlání nezůstává. Na úvod upustím z roztřesené ruky kabelku, ze které se vysypou všude po koberci kyselé žížalky, pár nálepek s obrázky princezen a zmuchlané dlouhé papírky. Kontruju ale tím, že neupustím obsah svěračů, pamatuji si své celé jméno a dokonce se ani jednou nezakoktám. Šéf mi na základě tohoto výkonu přiděluje několik virtuálních školení požární bezpečnosti a dobrácky dodává, že to stačí do konce května (zřejmě se tvářím opravdu vyděšeně). Tady se ale projevuje jedna z mála soft skills, kterou oplývají právě matky – stihnu je vyklikat do slabé čtvrthodinky, protože mě neruší děti, a hladově se rozhlížím po další práci. Nepotřebuje tu někdo utřít nudli? Mají všichni čisté zadky?

Šéf se vrací z porady a můj brilantní časový výkon s jednoznačným prvenstvím české skupiny v celé globální síti Korporátu vyvolává spíš lehké rozpaky. Vychází mi z toho, že bych si mohla více vážit práce a naučit se trávit volný čas. Definitivně to pochopím na bezstarostnými vtípky proloženém obědě pod rozkvetlými kaštany. Konečně přišel čas vydechnout a udělat si kafe do hrnku, namísto do jediného čistého kelímku se Supermanem. Stop permanentnímu dětskému teroru. Začala mi pracovní dovolená!

Dokázáno: Pracovní život po rodičovské skutečně existuje

Už se mi několikrát stalo, že jsem na blogu předstihla to, co se potom doopravdy přihodilo. Naposled minule.

Do konce rodičovské zbývá necelých deset dnů a mám za sebou třítýdenní výběrové řízení, na které mě Korporát pozval a učinil tak laskavé gesto, že staré matky po dvaceti letech na mateřské nepatří do smetí, ani do ústavu. Ráno zvoní telefon:

„Dobrý den Psice, tady personální oddělení. Je mi to strašně moc líto, ale to výběrové řízení jste nevyhrála.“

„Dobré ráno, tak to mě teda hrozně mrzí“, skáče Psice po jedné noze a s výskokem se snaží dotknout žárovky na lampě – protože prázdniny a balík odstupného, to je přesně to, co ji teď čeká. „To se nedá nic dělat, slíbila jsem na mzdovce, že jim dám do zítřka vědět kvůli zprocesování dohody o ukončení…“

„Psice a to je právě ta dobrá zpráva, kterou si nechávám na konec. Váš profil moc zaujal pana XYZ a rád by se s vámi sešel. Takže ještě dnes?“

„Ještě dnes? Pohovor?“ prohrábnu si nejistě mastnou ofinu. „Tak domluveno, v jedenáct na recepci?“

A poprvé si jedu do Korporátu úplně v klidu se zplihlýma vlasama, dírou v punčoše a v okopaných botech, které zažily už leckterý koncert, ale na pohovor jdou dnes úplně poprvé. V hlavě mi zní Houbičovo doporučení odpuzovat, nechávat svobodně kanout slinu z koutku, nebo se schovat pod stůl, když něco nevím – protože já přece po pěti letech nejsem vůbec připravená někam nastoupit s pravidelnou docházkou mezi lidi.

Na recepci si mě převezme pan XYZ a moje odhodlání odpuzovat se s každou otázkou a odpovědí zcvrkává jak hovno na rozehřátém písku. Ošuntělý vzhled nezabral vůbec, a když se snažím nastínit problém s nemocnými dětmi, pan XYZ argumentuje home officem a kolegyní po rodičovské, kterou jeho oddělení už obsahuje. Navíc by šlo o part time hlavně na dopoledne, takže bych děcka mohla vyzvedávat po obědě tak, jak jsem zvyklá.

„To nedáš, zaslintej!“ našeptává mi moje alter ego, navyklé poflakovat se po kavárnách a hřištích. 

„Když mě by tohle… asi… i bavilo“ nesměle se zajíká utlačovaná, kariérní část Psice, se kterou jste se tady setkali naposled před pěti lety.  A nezaslintá, ani se neschová pod stůl.

Což je asi rozhodující faktor pro to, aby mi odpoledne znovu zazvonil telefon.

Příští týden nastupuju. Po pěti letech strávenými výhradně mezi lidmi, které chci, ale jinak vůbec nemusím potkávat, půjde o výlet daleko za hranice současného vesmíru a sociálního komfortu. Vstávání o hodinu dřív, ranní špička v metru, meetingy, stravenky… a taky půldenní odpočinek od leporel a drapomraků z lega. 

Vždycky jsem věděla, že to jednou skončí, ale přišlo to nějak brzo a já jsem zoufale nepřipravená. Potřebovala bych nějaký rychlokurz pro matky po RD s lekcemi, jak ve školce zamaskovat děcko ze žlutou rýmou a taky pár receptů, jak se najíst v poklusu v metru pět minut před deadlinem pro vyzvedávání dětí.

Držím si klobouk, už je to tady – pracovní život po rodičovské. Fakt existuje.

Kam s předškolákem o prázdninách?

Pokud nemáte děti, možná se vám jako odpověď na tuto otázku vybaví obrázek Josefa Lady, na kterém bosé děti běhají s káčou okolo bodré babičky v kalamajce zadělávající těsto na povidlové buchty. Klidně se zasněte, dokud máte čas – protože jde pochopitelně o další promyšlený podvod na rodiče, stejně jako když se řekne, že jsou novorozenci roztomilounká stvořeníčka, matce stačí tři hodiny spánku denně a že nebudete mít po rodičáku žádný problém sehnat jinej job, než je noční práce v chladírně, nebo rozdávání letáků v plyšovém převleku tygra.

Ve skutečnosti mají vaši rodiče a prarodiče úplně jiné představy, jak trávit léto. Dnes už nežijí osamoceně po vejměncích, kam se dají na zimu zavřít s klubkem vlny a vypustit až v červenci na zpracování rybízu do zavařenin. Dnešní důchodci mají přístup k internetu, slevy na letenky a  fesťáky, a dokonce vlastní kluby, kde se proti vám můžou spolčit a odjet se svýma kamarádíčkama z mokrý čtvrti na tři měsíce do Indie hulit hašiš v ášramu. Spoléhat na hlídací síly rodičů je tedy z pohledu vašeho zaměstnavatele krajně nezodpovědné. Pokud máte i prarodiče, můžete se zase snadno potýkat s tím, že se z hřiště bezstarostně vrátí s úplně cizími dětmi, nebo si zkrátka už jen dlouho přejí, aby byli konečně odpojeni od plicní ventilace a ti vaši malí smradi jim nepřezdívali „Vládce temnot“ nebo „Náplň do urny“ a nevyměňovali jim prášky za ovocný komprimát.

Vzhledem k tomu, že mi končí rodičovská dovolená před prázdninami (což je samo o sobě takový cynický úšklebek osudu), jsem pro vás zmapovala, jak to vypadá na prázdninovém trhu s dětmi. Rádi nebudete.

1.  Prázdninový provoz školky. Řekněme si upřímně, s učitelkami ze školky to nevypadá už na konci dubna valně. Mnoho z nich prostě rezignuje a nechávají si od dětí po ksichtě čmárat lihovkou, zatímco s nepřítomným pohledem sní o tom, že v červenci vypadnou k moři a s trochou štěstí a evropských grantů na pedagogy postižené syndromem vyhoření si tam pořídí stánek s koblihami a už se nikdy, nikdy nevrátí. Ze snů bývají vytrženy ředitelkou, která jim nakáže prázdninový provoz, aby se úči úplně neodtrhly od reálu. Jsou však ochotny tolerovat maximálně dva týdny těchto nucených prací, proto vás čeká papírování a výběrová řízení minimálně do tří spřátelených školek, které si předávají děcka jako štafetový kolík. Vyhlídka přijetí je nepravděpodobná.

2. Příměstské tábory. Letáky na tyto aktivity většinou inzerují velká dobrodružství čekající na své objevení doslova za rohem. Ve skutečnosti je největším dobrodružstvím, když přijde teta Kačka převlečená za havajskou tanečnici, na Karláku ji sbalí policejní hlídka a děcka se rozutečou na celé volné odpoledne do multiplexu.

3.  Opravdové tábory. Na začátku bude online přihláška, kde do kolonky s datem narození napíšete jen to, že na svůj věk dělá ohromné pokroky. Na konci bude dítě s 14denní plínou obsypané klíšťaty, které náhodou objeví houbaři v lese, protože bylo hluboko pod rozlišovací schopnost vedoucích, že něco tak malého může chybět.

4.   Léto v kanclu. Šéfovi nalžete, že jsou děti hluchoněmé a ze všeho nejraději si o samotě kreslí. Faktura na konci prázdnin bude obsahovat ustříhané kabely, rozsedlou kopírku, pár tisíc za telefon a výpověď bezdětné kolegyně. Bilance bude tedy podobná, jako byste si vzali do práce ochočenou nutrii.

5.   Dětská práce. V České republice je sice právně zapovězena, ale s tím, jak se budou rozevírat nůžky mezi aktivním stářím a zrušenými školkami, se budeme moci v blízké budoucnosti po více než sto letech opět radovat z výplaty navíc ze sirkárny, nebo z kárky uhlí na zimu od dětských horníků.

6.  Stará sousedka. Varianta ne zcela nepodobná bodu 4. Vyhladovělá důchodkyně sežere dítěti bio svačinku a za celodenního popíjení vaječňáku bude skuhravým hlasem vyprávět o tom, jak v Birkenau ohlodávala malé kamarády z dětského vězeňského bloku. Vaše dítě přitom bude muklovat v domácnosti a vy budete pod tíhou závazku starou paní vozit po doktorech a soudních přelíčeních s dopadenými nacisty.

7.  Babybox. Konečné řešení prázdninové otázky. Když vás vyhodí z práce, zažaluje vedoucí tábora, vaše dítě nedostane výplatu, nebo se stará sousedka upije k smrti. Vhodné jen pro subtilní kusy, které dosud neumí odříkat jméno a adresu jako když bičem mrská.

Proradná Bedna Edna: Další důvod, proč ji nemít

O návštěvách Maloměsta jsem vám už psala. Pro mě jsou spojené se školní jídelnou a komoušskejma mlíčákama, ze kterých jsou teď asijský tržnice a za dva roky z nich budou mekáče. Už i z té mojí opečovávané drogérky, kam si stoupnete pěkně do fronty kolem pultu s vikslajvantovým pleteným košíčkem, je aktuálně Teta a snaží se tvářit, že to není žádná upocená teta z maloměsta s nabídkou kvalitního dusičnanového hnojiva, ale pipina s neslíbatelnou rtěnkou.

Naše děcka mají starý kšefty pochopitelně na háku. Návštěvy Maloměsta jsou pro ně za každého ročního období spjaté s televizí. Obávám se, že i kdyby nad kostelem vyrostl atomový hřib, nebo nám spadnul do komína Superman, nebyl by to pro děcka silnější podnět, než Invaze planktonu na Déčku. Taková je daň za to, že jim upíráme televizní obsah doma, já to beru a nechávám si morální soudy na jindy.

Předevčírem se při návštěvě Maloměsta stala děsivá věc; mámina historická Orava ráno blikla retro monoskop na rozloučenou a zdechla. Máma si ten večer s tátou po třiceti letech povídala a zřejmě to byl zážitek natolik traumatizující, že bylo zapotřebí sehnat novou bednu dřív, než se toho o sobě vzájemně dozvědí až moc.

Aby to bylo ještě víc iracionální, k nákupu nového televizoru si máma pozvala mě a děti, jak jistě uznáte, profesionály v oboru digitálního vysílání, motion flow, set-top boxů a dalších bazmeků, které vznikly jen za účelem narvat velkou množinu kurvítek do věci na vrcholu konzumní pyramidy. Sorry, vlastně jsem slíbila, že si nechám morální soudy na jindy. (A taky samozřejmě vím, že se všichni díváte jen na Hyde park, dokumenty a artový filmy na dvojce, kdyby se chtěl někdo obhajovat v komentářích. Ale naši ne.)

Vstupujeme tedy do chrámu elektroniky Okay, kde si máma bohatýrským gestem přivolá personál a vysloví požadavek na televizi, která vydrží. “Hohó”, kucká se prodavač smíchy. “Televizi, která vydrží! Paní, tady jste v elektru, to je spotřební zboží. Můžu vám prodat jen velkou, malou, ejčdývý, chytrou, levnou, nebo drahou televizi. To všechno pro vás můžu udělat. Ale rozbije se vám stejně pár dnů po záruce a nebude dávat smysl ji znova opravovat. Jediné, co dává smysl, je koupit si prodlouženou záruku a až pak televizi” dodá, zatímco se nadechuju, protože ten vodopád upřímnosti jsem nečekala. Prodej elektroniky už je zřejmě passé, teď už se byznys jede na záruky. “A nechceš si s tím tátou fakt radši povídat?” zeptám se kontrolně, zatímco pikolík sprintuje s ovladačem a spouští zhruba stopadesát modelů. 

To přiláká i děti, které se dosud spokojeně schovávaly v pultovém mrazáku a dožadují se u prodavače Invaze planktonu, aby se následně nalepily na monitory jako můry na lampu. Připadám si jako ve filmu Akumulátor, nebo jako heterosexuální muž v nehtovém studiu. Heterosexuál by z nehtového studia vysmahnul do tří sekund, ale já jsem podrobena čtyřicetiminutové tortuře, během které musím srovnávat stopadesát nachlup stejných obrazů palmového háje a vyprošťovat děcka z lednic a praček za nespokojeného pokašlávání agilního prodavače.

A pak, když už je celá prodejna úplně vysílená jak po krvavý řežbě a čeká se jen na poslední povel důstojníka, máma dramaticky prohlásí, že přijde radši zítra, až vybalí ze skladu nové zboží. Tuhle příležitost si necháme rádi ujít, takže už v Maloměstě samozřejmě nejsme, prodavač si mění směny a manager prodejny nasraně drhne mrazáky od bláta. Stejně si myslím, že by si měli radši povídat.

Dětské gastro porno

Počátek celého dnešního příběhu se váže k temným dobám, kdy M. nastupoval do židozednářského Korporátu a byl bez předchozího varování na pohovoru nedobrovolně přinucen chodit do práce – můj Bože – v obleku. M. to pěkně nasralo a snad všichni souhlasíme, že spravedlivě. Kromě omáčky na kravatě nosil domů urban legends o revoltujících ajťácích, kteří si troufli do práce přijít v papučkách a vytahaném svetru, přičemž tyto exemplární příklady úmyslného nevkusu nejvyšší šéf místní módní policie ztrestal okamžitým padákem přímo na chodbě před zraky užaslé čínské delegace.

Korporát si po tomhle utiskování ajťáckých práv a svobod navíc ještě dovolil M. nabídnout namísto stravenek vouchery do přilehlé restaurace, prohnilé luxusem a aureolou zbohatlíků. “Pff, to určitě”, odplivne si M. od stolu až do dřezu, “ještě si po tom všem od nich nechám strhávat peníze za tohle!” a napsal na HR zamítavý e-mail se závěrečným etickým zamyšlením o angolských sirotcích ze skládky a rozpíchaných rukou asijských dětských šiček (pochopitelně výhradně od košilí, které jsou nuceni zaměstnanci Korporátu nosit).

A měsíc poté, co M., tentokrát už bez kravaty a zvesela, pracuje dávno jinde, najdu ve schránce naditou obálku s logem zlolajného Korporátu. Zvědavě ji roztrháme a vyvrhneme vnitřnosti, což není nic jiného, než hromádka voucherů do té restaurace. Samozřejmě korektně stržených z výplaty a zaslaných s přátelskými pozdravy.

S ohledem na to, že tento blog čte i M. a nemyslete si, že jsem si už mnohokrát nevyslechla připomínky k obsahu, se teď nebudeme věnovat detailnímu popisu jeho podivuhodně měnících se výrazů ve tváři, ale přejdeme plynule k nedělnímu dopoledni. Protože sice cítíme účast s angolskými somráky i dětskými šičkami, ale tím, že protestně roztrháme desítku v poukázkách, jim stejně život neulehčíme. Spíš jsme přemýšleli, že bychom na nedělní brunch mohli pozvat i pár náhodně sesbíraných bezdomovců z okolí. Nakonec se ukázalo, že daleko větší ostudu lze utržit s vlastními dětmi.

„Děcka, tohle bude trochu jiná restaurace, než obvykle“ koučuju je před odchodem. „Ale bude úplně bohatě stačit, když nebudete jíst rukama, strhávat na sebe ubrus a honit se kolem stolů.“

O pár minut později vcházíme do Avantgarde a hned u dveří se rýsuje, že jsem na pár bodů zapomněla. Takže Žmur lítě bojuje o bundu, protože ji fakt nechce dávat tomu naposilovanýmu týpkovi u vchodu, ale pohled na svaly ho donutí kapitulovat. „Mami, tati, tolik jídla jsem v životě neviděl!“ hlasitě se dojme u prvního stolu a náš provázející číšník decentně pokašle, aby to neslyšel.

„Dětský koutek je tamhle vzadu, prosím následujte mě“ mrkne spiklenecky a vede nás dlouhou chodbou. Dětská cela je promyšleně (a zvukotěsně) umístěna kdesi v bunkru pár kilometrů za restaurací a patří k němu i bachařka. „Trochu se napapáte a potom si přijdete pohrát“ láká je sýkorčím hláskem a máchá přitom deseticentimetrovými umělými řasami. Ale pro Žmura je tohle průhledná lest, protože se mě chytne pevněji a rádoby šeptem mi prozradí, že "ta hlídačka vypadá jako Cruella a neví, jak Čičman, ale on fakt odmítá čekat na nás hladovej a svázanej v koutě". Paní k dětem se na něj zamračí a teď stisknu Žmurovi silněji ruku já. „Nojono“, řekne Žmur věcně. „Tak se pojďte aspoň konečně najíst.“

Hostina je opravdu opulentní a po dětském koutku povzdychnu ještě několikrát. Minimálně, když Čičman nakašle do mísy s krevetami a Žmur se přestane obtěžovat s nošením talířků a občerstvuje se přímo u jednotlivých jídelních stanovišť. Ale ani to nepokazí chuť flank steaku, kachny, sushi salátu, nebo delikátních ovocných košíčků, kterých bych byla ochotná sníst tunu – pokud by tak před námi neučinily děti, které jedly všechny chody zásadně v opačném pořadí.

Ještě dvojitý ristretto a obě strany cítí, že nadešel čas vrátit se mezi plebs. Žmur si vyhrnuje triko, abychom si všichni směli splnit svůj nedělní sen a sáhnout si na jeho obří pupek. Čičman mi s potměšilým úsměvem ukazuje neidentifikovatelné flíčky na šatech. Jeden z nich je na zadku. A pod námi je nastláno na druhý brunch pro stádo iberijských prasat. Ale asi to nebylo tak hrozný - anebo možná ze soucitu za námi vyběhne ještě někdo další z nažehleného personálu a vtiskne mi do ruky tašku s Pinot Noir. A tak si můžeme dál vykračovat na tramvaj jako buržousti a shrnout, že to byla jedna z málo pravděpodobných věcí, které jsou ve skutečnosti celkem fajn - přesto, nebo právě proto, že nás k jejímu nákupu musel předtím někdo donutit. 

Pochod proti nekrofobii

Velikonoční výlet: Zajíček na klacku, srnka s mušími vajíčky v očích a kruté včely

Řeknu vám, že od J.K. to byl fakt obětavej nápad: nechat se ukřižovat v pátek a v neděli se zdejchnout jako pára nad hrncem, aby se Velikonoce daly slavit celej prodlouženej víkend. J.K. prostě myslí v detailech a nedělá jen machrovinky s chůzí po moři.

My jsme se vydali do Brna s ještě větší jiskrou v oku, než obvykle. Na Velký pátek bylo totiž v plánu nechat děti na hraní babičce a dědečkovi a zajet si na bez-dět-ný výlet s přespáním v Dolních Kounicích. Tady bych ráda podotkla, že jsem celý týden napjatě sledovala předpověď počasí a až do pátku ráno tam byla stejná ikona slunce a 12 stupňů. Ale to, že na nás v pátek ráno spadly první těžké kapky už před domem, mě stejně nemohlo rozházet. V rámci náhradního plánu bychom na hotelu dělali všechny ty věci, co máme zakázané před dětmi doma, včetně spaní a jídla v posteli. Vlastně bychom z té postele vůbec nevylezli a k tomu je setrvalý déšť naopak vítanou kulisou.

V Kounicích přestalo krápat a tak se přece jen vyhecujeme k vycházce. „Prostě půjdeme kousek po červený a pak stejně začne ukrutně lejt“, podívá se M. s nadějí k temným nebesům, „takže zdrháme přes toho vinaře na rohu rovnou na pokoj.“

Za cíl jsme si vytkli řídký lesík na horizontu vzdálený odhadem padesát kiláků přes lány a stali jsme se obětmi pozoruhodného optického klamu, kdy se lesík s každým dalším krokem vzdaloval. Zkoušíme jít rychle a pak pomalu, abychom les nevyplašili. Dokonce jsme se zastavujeme a hlasitě se domlouváme zády ke stromům, že na to stejně kašlem a radši si vyjdeme na kopeček; les si tvrdošíjně trvá na svém vzdáleném odstupu. Nakonec volíme agresívnější techniku. Z polní cesty skáčeme do čerstvě zoraného pole a míříme si to nejkratší úsečkou k posedu.

To nám výrazně zkrátilo cestu (i životnost obuvi). Posed už je na dohled – a u něj jezírko a tucet rozkročených srn nad vodou jako na safari v Serengeti. Místo na odpočinek a svačinu!

Když přijdeme k jezírku a srny zdrhnou, ukáže se, že to není ani tak jezírko, jako velká bahnitá louže v poli, kam prosakuje močůvka. Posed je zrezivělý a prudce nakloněný k jedné straně. Působí dojmem, že z něj srny myslivce setřásly násilím, kopýtkem mu vykoply oči a pak toho oslepeného chudáka ubodaly včely. Těch jsou tady mraky a vrčí spíš jako motorové pily, než že by si konejšivě bzučely a mírumilovně sedaly z květu na květ. Celé to místo působí dost toxicky a navíc se obrátil vítr a přijde nám, že teď už toho chudáka ubodanýho myslivce dokonce i cítíme. Není to však hajnej, ale jedna ze srn, která tu leží opodál v hromadě chlupů s vykouslou dírou v boku. Muší vajíčka v očích srny připomínají zdálky rozdováděné pomrkávání, ale ani tahle její přátelská zdravice mě rozhodně nepřiměje k tomu, abych si zrovna tady rozbalila chleba se sýrem. “A to jsi ještě neviděla tohle!” volá na mě nadšeně M. o kus dál, když objeví na větvi zakouslou lebečku.

Rychle zpátky do oranice a dobahnit se ke klášteru Rosa Coeli. Tady aspoň nejsou kosti (kdysi tu sice zazdili jeptišku, ale ta se aspoň nikde nevystavuje na odiv jako srna). Prý je tu silná energie. Místní probošt si vzal za ženu jednu z jeptišek a morálka těch ostatních uvadla natolik, že klášter v 17. století napadli a rozprášili pobouření místňáci. Probošt skončil právem útrpným. Bohužel si to doma udělal hezký až moc.

Nakoupíme na rohu parádně osvěžující Veltlínské červené z místních vinic a vyběhneme si ještě na kopeček nad městem. Pod námi se postupně rozsvěcují světla a prší už celkem fest, ale myslíme na probošta i na vyhřezlou srnu a ve srovnání s nimi se cítíme pohodlně. A taky na to, jestli dostaneme od babičky další výletní povolenku. I ta snídaně v posteli totiž nebyla vůbec marná!

Rosa Coeli: Klášter, kde milovali bližního svého až moc

A poznávačka: Na klacku se směje...?

Nehltej!

Zdravotní příběh s ponaučením

„Ahoj, mám se dobře“, hlásí máma, „počkej chvilku, teď mě tady Čert táhne do křoví. (Čert je náš pes, abyste si nemysleli). „Jo vlastně, nelekej se…“ říká a já se už předem vyděsím k smrti. „Táta je v nemocnici“ vychrlí udýchaně a pak jenom poslouchám, jak náš labrador dostává sprda za to, že zdrhnul a válí se v mršině. „A to byl před týdnem vykoupanej, holomek smradlavej, chápeš to“, pokračuje máma v plynulém proudu.

„Počkej, počkej a co s tím tátou?“, zarazím ji, protože telefonáty s mámou jsou jako protrhlá přehrada a nikdy nevíte, jestli se dostanete zpátky k původnímu tématu. Zato si můžete být úplně jistí, že vás stihne pozdravit i náhodně procházející sousedka, prohodíte pár slov s pošťákem, nebo si počkáte v přímém přenosu na telefonu, než si máma vyřídí nákup.

„Představ si, že včera táta přišel zase až večer hladovej a hrne se rovnou k lednici. No a jak rychle hltal, tak mu zaskočilo sousto. Víš, kolikrát jsem mu říkala, ať nehltá?“ (Tisíckrát.)

„Dávala jsem mu skoro hodinu herdy do zad a potom jsem teda navrhla, že zavolám rovnou sanitku, protože bylo skoro deset. No ale znáš tátu…“ (Znám, táta by při vědomí NIKDY nejel sanitkou – záchrankou jezděj starý hysterický báby a ženský do porodnice. Chlapi chodí do špitálu zásadně pěšky a bočním chodem - i kdyby měli vraženej žabikuch v zádech. Oprava: Chlapi do nemocnice nechodí prostě vůbec, protože si vyrobí z posmrkanýho kapesníku roubík, zaraženou kudlu si s tlumeným úpěním vyrvou levačkou ze zad a pravačkou to zaštupují pár rychlými stehy rybářským vlascem, přece).

„No prostě se nedal přesvědčit a zabejčeně mi mezi těma pokusama o nádech tvrdil, že se z toho vyspí“, pokračuje máma. „A fakt hned usnul! Zatímco já jsem nespala skoro celou noc, protože jsem pořád kontrolovala, jestli hýká aspoň pravidelně a ráno už jsem toho měla tak akorát dost a prohlásila jsem, že jestli se zadusí, tak to bude na moji zodpovědnost a že mu na to už kašlu. A tak šel, a nerad šel, aspoň na ORL.“

„No a tam?“ ptám se a cítím, jak mi s každým slovem roste knedlík v krku a poprvé vím, jaký to je – volat rodičům, když je jeden z nich v nemocnici. „Tam mu samozřejmě zavolali tu sanitku a jel rovnou na sál. Celej chirurgickej tým byl u vytržení, jaký měl štěstí, když s tím zaskočeným soustem šel ještě spát. A neboj – je v pořádku. Chodí se na něj koukat medici jak na zjevení.“

Uf. Tak tohle je můj absolut táta. A tyhle telefonáty jsou přímý spoje do stanice přítomnost a to, jak moc ho mám ráda. Přes všechno, co mi na něm kdy v životě připadalo úplně mimo, čím vším mě nasral, za co jsem se za něj styděla, kolikrát jsem musela domů lézt větracím okénkem od záchodu, protože zamkl a účelově nechal klíče v zámku a kolikrát jsem si tenkrát říkala, že mají úplně všechny kámošky lepšího fotra než já. Nemají. Ten nejlepší je můj.

Mami?! Kup nám zvířátkó!

(poslední slabiku čti úpěnlivě)

M. se kdysi nechal slyšet, že jestli děcka jednou dotáhnou domů něco živého a chlupatého, budou si muset vybrat mezi zvířátkem a tátou. Prohlásil to krátce poté, kdy Jamieru, náš poslední potkan, překousala káblík od lampičky a M. dostal pecku jako prase – v každém případě šlo o zážitek natolik výbojný, že v něm vydržel celých pět let.

„V žádném případě.“ odvětil Žmurovi, když přišel s letákem petcentra a ukazoval mu domeček pro křečky.

„Ryby smrdí a musí se furt čistit.“  procedil se zaťatými zuby při sledování „Hledá se Nemo“.

„Proboha! Proč by se zrovna v našem bytě měl poflakovat orangutan v kšiltovce a každý večer jsem si musel vybírat zrzavý chlupy a všenky z polštáře?“ zatrhl na můj vkus zbytečně tvrdě i primáta.

A tak se pozornost dětí soustředila logicky na mě, coby nejslabší článek, snadno podlomitelný jediným pohledem na ježčí mládě, nebo vychrtlé štěňátko z popelnice. Návštěvy petcentra se staly nedílným rituálem při jakékoliv cestě směrem na Olšany a později při jakékoliv cestě kamkoliv, protože odbočit můžete vždycky. Ano, je to ten podnik, odkud jsem přitáhla i nejstarší zebřičku ve střední Evropě, čímž mu píšu pozitivní recenze na kvalitní genofond, ale pro M., který si při čtení tohoto článku nervózně uhryzává nehty a už teď je skoro u malíčku na pravé ruce, stoletý džungarák ani Darwinova želva nebudou posly dobrých zpráv.

Žmur si totiž právě tam vybral morče, které se hned několik ročníků za sebou muselo stát absolutním vítězem o nejtupější exponát v rámci celosvětové prodejní sítě. Pokaždé, když přijdeme, sedí morče v tom samém koutě a roboticky přežvykuje. Otevřít-zavřít-olíznout. Otevřít-zavřít-olíznout. Možná rapuje nějaké nadávky – kdoví, jestli to tlusté sklo není zvukotěsné a zda k tomuto opatření není pádný důvod. Morče totiž svůj prosklený apartmán sdílí s králíkem, který se nápadně podobá Čičmaninu Tytymu. Tím pádem Žmur do projektu „zvířátkó!“ vychytrale uvrtal i svou mladší sestru, protože nárokuje cokoliv, co se Tytymu podobá. Od čoko velikonočních zajíců po přehoz na gauč. Abych nezapomněla, morče už má jméno. A je to opět Jirka.

Bohužel se nedá tvrdit, že by Tyty ve stojaté přítomnosti Jirky udivoval svým intelektem, nebo nějakou ultimátní dovedností, jako je třeba hra na foukací harmoniku. Ale aspoň se hýbe a občas nakopne rapujícího Jirku do hlavy a snaží se u toho vypadat roztomile, takže mu rádi uvěříte, že to byla jen nešťastná náhoda.

A taky bychom se na Tytyho s Jirkou vydrželi chodit koukat klidně do Žmurových patnáctin, kdyby nezačal podnikat kromě pojmenování i další konkrétní kroky. Oddělovat a schovávat mrkev (do mého šuplíku samozřejmě). „To bude garáž?“ ptám se nad rozstříhanou krabicí od bot a Žmur zavrtí hlavou, protože tohle je přece domeček pro Jirku. M. si ještě pořád myslí, že z toho vybruslí s autodráhou, ale podle mě jde o neduživý plán s pouze krátkodobým vítězstvím a na ty všenky a zrzavý chlupy na polštáři stejně dojde. 

A co myslíte vy? Zaslouží si každé zvířátko mít svoje děťátko?

Nejdivnější kšefty v Praze II.: Pro Ecclesia Catolica

Kde shánět narozeninový dárek pro oslavence, kterému bude 33 let a uzřeli jste společně mariánské zjevení?

Pravděpodobně nepatříte do zástupu čtenářů s okousanými nehty, které sžírá stejný problém a připadáte si trochu nepatřičně – dnes už dokonce hned za perexem. Jde to s tou úrovní dolů. Ale nikdy nevíte, kdy si to vybere zrovna vás.

Mně byla jasná jen jedna věc: Houbičovy letošní narozeniny už nestrpí další růžové Bentley, další vydraženou láhev šampaňského z Titanicu, ani další kožich z čerstvě narozených tuleních mláďátek. Je potřeba přitlačit na pilu a tak jsem navštívila obchod, u kterého bych ještě před pár lety jen nevěřícně zírala do výlohy a plně tím saturovala týdenní potřebu vidět něco děsivějšího, než dědečkova sádrového jelena ve skoku. Kšeft, u kterého byste předpokládali, že na něm visí moje přeškrtnutá fotka – ale i tu jsem marně hledala, proto jsem se osmělila a vstoupila dovnitř.

Možná jste si společně se mnou představovali, že do obchodu s liturgickými předměty a pražskými jezulátky zabloudí tak maximálně duch svatý, který zlomyslně práskne dveřmi, když se větrá, protože to vedoucí zase přehnal s kadidlem. Chyba. V katolictví je před Velikonocemi narváno a vám je přiděleno nuzné místo na konci fronty, kde vás ty ječivé báby vepředu napíchnou na zrezavělé hřebíky, co trčí J.Káčkovi z nártů. Nechat se před návštěvou přeočkovat na tetanus je zde nanejvýš rozumné doporučení. Ale pro nejlepší narozeninový dárek se musí trpět a moje odhodlání posílila i radost dětí, které se spontánně rozběhly k soškám svatých. „Hustý, smrtka krade dítě!“, komentuje Žmur s figurku na dlani a chvíli to vypadá, že odejdeme i se svatým Antoníčkem z Padovy. Báby se křižují a prodavačka utne hovor nad čerstvou zásilkou z Vatikánu a na poměry dost nekřesťansky a úsečně se ptá, čím poslouží.  „No…já bych ráda…“ začnu zdlouhavě a babkám napětím praskají žilky v očích „…sošku panenky Marie Sedmibolestné!“ házím trumf na pult. Báby uznale pokývají. Jsem jejich.

Prodavačka přede mnou staví špalír panen Marií. Teprve když jsme v půlce třetí řady, aplikuji cenový filtr. Obsluhující začne tikat nosoretní rýha a mariánská promenáda prořídne na pár kusů s obličejem natisknutým o pár milimetrů šejdrem. Buď vznikly až na konci 48hodinové směny nezletilých bangladéšských dělníků, nebo vedoucí špatně nastavil 3D tiskárnu. Zbytek Marií prodavačka s temným duněním vykazuje na jejich původní místa do regálu.

„Tahle je nerozbitná, ideální pro děti“ radí prodavačka a s tikající rýhou kouká do strany na Žmura, jestli nemá Antoníčka v kapse, případně v kapse a ještě na střepy. „Já ji nemám pro děti“, odvětím popravdě, čímž se nastolí v zásadě dvě možnosti: mám ji pro babičku, nebo na hřbitov. „Tahle je omyvatelná a nevybledne“ chytá se prodavačka jistoty, protože zamatlat a odbarvit ji lehce může živá i mrtvá babička.

„Vezmu si tuhle“ podávám jí k úlevě nás všech sošku, která má zornice natištěné až těsně na konci bělma, takže působí velmi potměšilým dojmem. Téhle by to prostě Josef fakt nevěřil. A přidávám sirky s Ježíšem Kristem se svatozáří ze třpytek, vždyť vám říkám, že v tom obchodě mají poklady a já už se dostávám mimo racionální nákupní chování. Ale dřív než se dostaneme k podpultovkám jako je kulička ušního mazu svatého Ignáce, nebo Mikulášovo kuří oko, se báby zase začnou přetahovat o čerstvé kříže z Vatikánu v akci a rázem ztrácím pozornost personálu.

P.S. Panenka Maria Potměšilá měla obrovský úspěch. Houbič ji přidal k sošce Buddhy do zenové zahrádky na poličce. Ještě ten večer jsem pochopila, proč je lepší ta nerozbitná. Ale už taky vím, proč by byla úplně nejlepší ta omyvatelná. Vedle Buddhových bonsají je totiž jezírko.

Nejdivnější kšefty v Praze I.: Nanoantik

Cvičný pracovní poplach

Pracovní pondělí nanečisto

Do konce rodičovské dovolené zbývají přesně dva měsíce, a tak mě nedávno kontaktovalo korporátní oddělení s dotazníkem na téma kariérní budoucnost, které muselo samo o sobě řadu matek upřímně rozesmát. Dotazník byl sepsán v jednoduchých větách a velkým písmem, aby ho mohly s ukazováčkem na monitoru odslabikovat i otupělejší kusy po dvacetileté mateřské. Matkám, které zvládly odeslat odpověď i s přílohou, přišlo obratem potvrzení s tleskajícími a objímajícími smajlíky a zbývajícím se automaticky schválila žádost o prodloužení rodičovské dovolené až do roku 2100.

Když už jsem úspěšně vyplnila dotazník, vzrostlo moje sebevědomí natolik, že jsem si rovnou vyžádala e-mail na mého současného nadřízeného a napsala mu povzbudivou zprávu zakončenou nestoudným návrhem na schůzku. A pouhých pár sekund nato mi přišlo:

„Milá Psice, díky za návrh. Taky bych pro Vás jeden měl: všechno s vámi ochotně dořeší kolegové z lidských zdrojů. Pěkný slunečný den! Váš D.V.

P.S. Hodně štěstí!“

Doufám, že tohle má D.V. nastavené jako defaultní odpověď na cokoliv, protože jinak bych to musela brát jako osobní vyjebávku. A za dalších pět vteřin zvoní telefon, ano, přesně v okamžiku, kdy mám vyřešit klíčový spor, kdo komu víc počmáral tričko lihovkou.

„Haló, tak vy byste se prý ráda vrátila k nám do práce“, pan B.Z. se ani vůbec nesnaží navodit dojem, že se mnou neztrácí čas v promarněném tlachání. „Pojďme se domluvit na termínu,  přeřvává Čičman, která se mi pověsila za nohu a olizuje mi koieno,  „a probereme spolu padá-, ehm, flexibilní možnosti, které vám naše společnost nabízí.“

Schůzka je domluvena zrovinka na pondělní ráno na devátou, kdy M. nemůže rozvést děcka po školkách, takže si dám rovnou takové pracovní poplachové cvičení.

5:00  Přesně v tolik jsem chtěla vstávat, ale protože si do noci koušu nehty a promýšlím scénáře, kolem páté usínám.

6:30   To už bych ale vstávat opravdu měla.

7:30   Se strašlivým řevem vybíhám z postele. Děcka prudí, že jsou ke snídani navlhlé lupínky, opařím se horkým mlíkem a nepřestávám ječet ani po tom, co se uvidím v zrcadle v mých jediných business šatech po pěti letech. No co, vintage je trendy. Házím do kabelky rudou rtěnku. Budu vypadat jako zoufalá štětka z Karláku na vejměnku a je mi to jedno.

7:50   Čičman vytušila, že není čas ani na rozmlouvání a bere si  do školky dvě igelitky hraček a nedojedenou misku s cereáliemi. Pižmič se na to konto musí vrátit, aby nashromáždil více předmětů do kapes.

8:00  Žmur se po příchodu do školky rozpláče, protože si sice vzal Blesk McQueena, ale zapomněl šusťáky na ven. „A to nemůžeš tomu Pohovorovi zavolat a říct, že přijdeš jindy?“ ptá se mě a smutně smrká do rukávu. Jak bych ráda!

8.05   Čičman brečí,  protože zapomněla ve Žmurově školce misku s cereáliemi. Při té příležitosti mi neunikne, že má na rukou podivnou vyrážku. Co to sakra je?!

8:06   V pohodě, jen moje rtěnka. Půlku snědla a zbytek si rozetřela zhruba po 80% těla. Teď řve pravděpodobně kvůli tomu, že nemá svoji misku a začíná jí být blbě z natrávené ropy.  

8:20   Využívám k předání Čičman tmavé chodbičky u šaten školky. Vypínám si telefon a zdrhám.

8:40  Jedu metrem mezi samýma nasranýma ksichtama. Jediný, kdo se tu usmívá, je smažka s pytlíkem ředidla a já, protože někam jedu bez dětí. Když si uvědomím, kam že to vlastně jedu, nasazuji stejný výraz submisivního zoufalství, který vidím na lidech okolo.

9:00   Učesaná, namalovaná a zpocená na recepci. Personalista má dvacet minut zpoždění.

9:20   Startuje desetiminutový závod v zírání. Personalista se mě snaží silou kvantové myšlenky přesvědčit, že je nejrozumnější kapitulovat se ctí, podepsat dohodu a vypoklonkovat se. Já bez odstupného neodejdu. Kdo zamrká nebo skloní pohled, prohrál.

9:30   Už mi po tvářích stéká řasenka, ale držím jako zakousnutý buldok. Vtom personalistovi zazvoní telefon, na recepci čeká další matka po rodičovské. „Tak se potkáme zase za měsíc“, loučíme se. A já myslím, že nejrozumnější strategie vedoucí k pokladu je dostavit se se zpožděním v domácím vytahaném outfitu a s dětmi k tomu. A samozřejmě s miskou cereálií!