Stařena uškvařena zaživa!

Laserová střelnice na ksichtě. Mým.

Jestli si někdy připadáte starý, po tomhle čtení se vám dost uleví. Ve dvaceti jsem si myslela, že mi kadeřnice spálila melír. Ne, šlo o první kolečko bílých vlasů. Ve třiceti jsem si od gynekologa poprvé nesla fotku plodu a pod okem nepravidelnou pigmentovou skvrnu o velikosti mexického dolaru. Tak mladá, tak těhotná a tak brzy zemřu, plakala jsem tenkrát v hormonálním rauši. „Melanom? Kdepak, to je přece stařecká skvrna!“ vysmál se mi tenkrát dermatolog. Co dostanu ke čtyřicetinám se teprve dozvíme, ale jak vidíte, s turbostárnutím už mám zkušenosti. Nadešel čas pustit se do celkové rekonstrukce. Dřív, než mě zkroucení stařečkové s artritidou začnou popichovat hůlkou, abych si sedla v tramvaji.

Nejdřív padlo rozhodnutí skvrnu Stařenu konzervativně vyžrat. K tomu účelu jsem zakoupila několik bělících krémů renomovaných značek a ve výsledku jsem si připadala tak trochu zklamaná jak Michael Jackson, když se mu přes všechny dobré úmysly zbortil obličej. Bílé jsem měla kdeco, včetně zmíněného pramínku vlasů, ale ohavná skvrna trvala na odstínu rozmázlé mléčné čokolády. To byl signál pro ničivější arzenál, který se bohužel přes legální e-shop objednat nedá. Laser. Pro mě byla donedávna jediná uchopitelná asociace laseru v podobě svítícího meče ze Star Wars, takže do ordinace mého gay kožního lékaře vstupuji naivní jak holka z venkova ucházející se o místo noční recepční v bordelu.

"V zásadě vám mohu nabídnout dvě možnosti", říká doktor. „Buď to uděláme šetrnější cestou, skvrna vám ztmavne a pak se časem odloupne se strupem, ale možná to budeme muset opakovat (představuju si hnusně zvrstvený načernalý strup, to nechceš), nebo to uděláme radikálnější metodou a budete odcházet s růžovým flíčkem (a ten flíček vysloví tak měkce, jako bych měla z ordinace odejít s blahým úsměvem a pytlíkem nadýchaných maršmelounů). Na rozhodnutí není třeba dlouhého rozmýšlení: chci flíček. Podepisuju papíry, kde souhlasím, že se nebudu soudit, pokud mě omylem vypálí jak Ležáky a s napětím uléhám na lůžko. 

Fasuju svářečské brýle, ozve se jiskření a ordinaci zamoří smrad na uhel seškvařeného morčete, které malý tyran uvěznil v mikrovlnce. „To je všechno?“, ptám se. Doktor mě chválí, jak jsem statečná a podává zrcadlo, kde se mohu seznámit s mým novým jarním lookem, podle mého skromného názoru vhodnějším spíš na Halloween. Hirošima přes půlku ksichtu, ze které dosud doutná spálenina a zmar. 

"Do tří měsíců to zmizí", chladnokrevně přejmenuje měkkého flíčka, skásne mě a pošle do čekárny, abych zkolabovala pokud možno co nejdál od laseru. Tam si zlepšuju den aspoň sledováním reklam před/po botoxu. Taky vám přijde, že si Dysport z opravdu vráčitých lidí dělá cynickou prdel?

Vidíte a s laserem je to přesně naopak. Propálenej ksicht nepřehlédne ani sebevětší ignorant v kanclu a pokud se před ošetřením smějete, po něm se budete tvářit přesně jako slečna na obrázku "Before".

P.S. Kromě strupu mám pod okem i modřinu, což je zrovna na MDŽ pro M. pěkná vizitka!

Vlastně to je ten nejlepší recept proti vráskám: Přestaňte se okamžitě mračit!

Nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem 2.

V pondělí jsem se hrozně nadchla: po čtyřech měsících mrazu a sněhových koulí, co mi cpal Žmur za krk, přišel konečně den, kdy jsem mohla ze zaprášené krabice slavnostně vytáhnout jarní boty a šlapat s nima do všeho, co se v parku urodilo přes zimu (z čehož nesmrděly jen barevný hvězdičky ze silvestrovských konfet). Rychle jsem se uklidnila hned v úterý ráno a dnes se pokorně vracím k tomu nejlepšímu, co zima nabízí a to stulit se s dětmi pod teplou deku a dívat se na film, co bych si být doma sama, pustila jen po jointu hašiše na narozeninové párty liliputánů. Takže lipovej čaj, gumový medvídky, nohy v teple a jdeme na to!

    1.  Můj soused Totoro

Japonský animáky mě dlouho míjely a k Totoru mě vlastně dovedla snaha najít Jednorožce, do kterýho jsem byla fest zamilovaná v první třídě. Nakonec jsem byla ráda, že jsem neobjevila jedinou kvalitnější online verzi, protože Tototo je boží. Příběh jednoduchej jak vzor na svetru vaší babičky. Emoce hřejivější než mohérová příze. Žádný gangy nadpřirozených příšer s laserovým mečem, jen přerostlej dobromyslnej plyšák s měkkým bříškem, ze kterýho byste si doma rádi vyrobili fatboy.  A co teprve, když přijede koťátkobus! Wow!

    2.  Čas na dobrodružství

Objev roku z Déčka, díky kterému získá přátelství kluka se psem zcela netušené obzory. Asi jako když dojíte výbornou smaženici a zjistíte, že ta poslední houba na vidličce vypadá fakt jako lysohlávka. Společně s Finnem a Jakem vystupuje celá plejáda dalších psychedelických hrdinů. Mezi Žmurovy oblíbené patří třeba Hlenová a Žvejkačková princezna, Ledový král (nechvalně známý nakopáváním tučňáků a zamrazováním princezen do zásoby), nebo Stromice. Ale potěší i mláďátko neznámé strojové součástky, které rádo tančí.

    3.  Zahrada

Dlouho jsem si myslela, že s okoralým a filmově protřelým Žmurem obyčejná zahrada se zvědavýma klukama a hodnýma slonama už nemůže pohnout. Naštěstí jsem se mýlila a to u čtené i video verze. Ale sám přiznal, že se mu stejně nejvíc líbí ten odrzlej kocour, co tak strašně nadává.

    4. Team America: Světovej policajt

A trochu toho zaslouženého popela na hlavu na závěr. Takhle to dopadne, když necháte dítě u výběru online loutkových filmů, který vypadají fakt neškodně. Jenže Žmur mezi Fimfárem a Hurvínkem našel skutečný klenot. Zatímco jsem dopisovala doporučení pro klienta na slide sto čtyřicet dva, přišel Žmur s rozzářenýma očima.

„To je úplně nejlepší pohádka, co jsem kdy viděl“ hlásí nadšeně. 
„Fakt?“

„Jo, až budeš mít volnej večer, můžeme se na to podívat spolu. Budeš nadšená, mami!“

Úplně jsem na tuhle konverzaci zapomněla, když si Žmur jednoho mrazivého večera vzpomněl.

„Jé, to je od autorů Southparku“ zaradoval se M. u titulků, což nás mohlo varovat.

Nad koncentrací vulgarismů by žasli i v Karviné (jeden ze závěrečných projevů vlastně neobsahuje žádná jiná slova, kromě pomocných zájmen), ale jakmile se vzpamatujete z toho, že tuhle hrůzu už Žmur stejně viděl celou a přestanete mít tik ukazováčku na tlačítku Escape, dá se zlomových scén vytěžit rozhodně víc, než u Ninja Turtles.

Nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem 1.

Po půlce

„Miro! Vstávej cype! Už jsme na hlaváku!“ Z vedlejšího kupéčka se ozývá rytmické fackování. Přes veškerou snahu kámošů, co to myslí dobře, vytáhne bezvládného Miru ve Svinově až peroxidová průvodčí, jejímž statným ramenům dodávají vycpávky nadražácké uniformy šmrnc albánského vymahače dluhů.

Jsou místa, kde poznáte konečnou i se zavřenýma očima – pokud vám zrovna v batohu necinkají prázdné flašky od polský vodky jako Mirovi. Ostravu poznáte, i kdyby vám ze všech smyslů zůstal jen čich. Jenže Ostrava jednou zajde na to, čím nejvíc opovrhuje, protože je tak cool a surová, že se to v ní začíná hemžit kavárnama s domácí výrobou cupcakes. Karviná, moje další zastávka, zůstává poctivá a černá jak černobylský blok pod betonovým sarkofágem. Moje teorie je, že s citem pro tenhle typ maloměst se potřebujete narodit v něčem podobně obskurním. Jakmile jednou při narození vdechnete svůj první lok smradu nejmenované textilky hned vedle porodnice a první léta života strávíte s ukašlanými kamarády tím, že si na břehu tyrkysově modré řeky od průmyslových barviv hrajete s obříma potkanama, nepřijde vám na smogu a alkáčích nic zas tak moc sexy, jako zájezdům Pražáků a Jihočechů toužících po dobrodružství na Stodolní.

Karviná se dá přežít jen tak, že se půlku večera maskujete jako lazar na antibiotikách. Stačí small talk a pokud místní zájemce o konverzaci okamžitě nevypičujete, všichni poznají, že kecáte a jste z Prahy k tomu, takže na stůl začínají pršet půlky s lihem. V pátek končíme s Gábinou relativně slušně doma jen díky tomu, že ráno brzo vstáváme a většinu cesty jdeme pěšky, protože nás taxikář vyhodí z vozu kvůli G. kamarádovi, co žertovně prohrabe kastlík a vymění si s taxikářem takový ranec vulgarismů, se kterým by si slušný člověk vystačil ještě na bezcitný sestry na LDN, včetně mládí strávenýho na předvolebních briefinzích Miloše Zemana a celoživotním úvazkem v call centru.

Přes noční mrazivou procházku se mně ráno moc neuleví, když pozoruju, jak Gábina soustředěně lije alkohol do dvou deci čaje v litrové termosce. Dojmu, že tady všechno funguje jen na etanol, se člověk neubrání ani před nádražní budovou, kde snídají z flašky dva bezdomovci tak tiše a odevzdaně, že mám chuť vyfotit si to jako zátiší. Místo toho běžíme na nástupiště za kamarádem Danem, směr Třinec, kamarádka Mirka a její přítelkyně a výšlap do hor.

Na to, jak se místní umí zčunit už ve vlaku a čekali byste rozvleklý průvod k nejbližší horské chatě, jsou neuvěřitelně mrštní. Lapu po dechu. Částečně je to tím, že jsme vystoupili z údolního smogu a plíce mi rve kyslík, hlavně ale postrádám kofein. Kávu mi laskavě dovolí objednat ve stánku během toho, co si ostatní dávají po půlkách. Číšnici můj východočeský dialekt dojme, protože ji připomínám starýho z Trutnova, co zatáhl na raka plic. Toho se hodí využít, a tak dostávám prominentní čtyři lžičky Nescafé a tři mlíčka; plastový kelímek se však pod horkou vodou z konvice zbortí, takže si životodárnou tekutinu obratem vyliju pod rukáv. „Máš si dát radši po půlce“, tahá starostlivá Mirka z batohu kořalu navyklým pohybem.

Po vertikálním výstupu přes černý sjezdovky a několik ledopádů se v mlze rýsuje zasloužená chata, pro mě dokonce i s bonusem: u stolu sedí skupinka vzácných goralů, lidí, jejichž nářečí v normální jazykové skupině vyvolává oprávněné domněnky, že jde o postižené. Podle množství skoro prázdných lahví vyskládaných na baru Goralové vyhlížejí hosty už několik tuhých měsíců, takže radost z nečekaného shledání je bezmezná a vyžaduje si po půlce hned několikrát. Konečně si můžu vychutnat, že u stolu nejsem jediná, co neví, která mlátí. Goralům nerozumí ani Gábina, ale podle skřeků a posunků považují naši Mirku za chlapa, její přítelkyni za dceru a nejhůř to schytal Dan, hanebně označen Pražákem. Nás s Gábinou berou, dokonce i „pes ani gizdi nějsou na zawadu“, jak nás ujišťuje jejich vůdce.

„Dudómu, dudómu“ neskrývají zklamání, když se nenápadně dekujeme kolem hajzlů, připravené použít okénko s umělohmotnou krajkovou záclonkou jako nouzový exit. Za pár hodin „dudómu“ vlakem a naposled se hluboce nadechnu u železáren, voní podobně blaze jako plíseň ze studenýho sklepa. Tuhle vůni občas stalkuju kolem baráků přitisklá k omítce. U nás na maloměstě už to mimochodem spoustu let nesmrdí, a i ten chlast se pije ředěnej. Chápu, že jsou to čistě sobecký zájmy, ale jsem ráda, že někde to ještě dlouho nehrozí. Protože na rozdíl od Veselého kopce a Babiččina údolí, skanzeny z  80. let prostě nikdo nestaví.

Okénko do světa dětských fóbií

Víte, čeho jsem se nejvíc bála jako malá holka? Rozsvícený lampy ve svým socialistickým pokojíčku. Květinový dezén na chladně skleněném, hřibovitém těle. Hlavně závěsná černá pružinka, přes kterou se dala roztočit, a po stěnách začaly v horrorovém valčíku obíhat stíny lučního kvítí. Jakmile jsem to večer zase udělala a roztočila ji, polil mě příjemný mráz a souběžně výčitky. A jestli vás zajímá, co může být tak kurva stresujícího na rotující lampě, byl to jen můj nezvratný pocit, že se teď už opravdu a napořád vymkla kontrole. Že se nikdy nezastaví a bude běhat po zdech jako křeček v kole, dokud se nepočůrám a máma mi nepřijde vyměnit pyžamo. Že tuhle závrať a rozdivočelost sebou musí nosit jezinky, nebo sama smrt. 

Fousatá sousedka se švidrajícím skleněným okem, nebo staženej králík na zakrvácených dveřích zahradního altánu byli proti téhle bestii roztomilí přítulové, se kterýma si rádi zahrajete na slepou bábu. Ale na stupnici strachu s lampou zdatně držel tempo zvuk spláchnutého záchodu – před doplňováním vody v nádržce jsem zdrhala tak zběsile, že jsem se kolikrát přerazila o práh koupelny.

Tyhle děsivé příběhy časem nahradí pokročilejší verze stresu jako je trhání osmiček, otěhotnění, nebo jízda na skútru ve Vietnamu, ale nikdy je nevytěsníte úplně. Když jsem dětem při návštěvě rodného maloměsta poprvé přiškrceným hlasem vyprávěla o strašlivé lampě smrti, která mimochodem stále visí (jen ten pokojíček se změnil ve skanzen), vyvolalo to bouřlivá, až nemístná očekávání. 

Žmur byl ochoten sledovat lampu jen zdálky a zaklíněný v otevřených dveřích, aby stihnul včas utéct, tak přesvědčivá já umím být. „Co? A kdy to teda začne? TOHODLE ses bála?“ jsou jen ve stručnosti ohlasy, které moje světelná freaky show sklidila. Od člověka, co se bojí vařených těstovin, to fakt sedne!

1.      Špagety s rajskou omáčkou (Žmur)

„Jednou jsem uviděl v talíři lidský obličej a od té doby je jím raději se zavřenýma očima.“

2.      Ploštice ruměnice (Čičman)

„Chodí ve velkých skupinkách, aby na tebe mohly všechny vlézt, překulit tě a pak ti vypít oči!“

3.      Gumová maska mopse (oba)

(nepublikovatelný řev)

4.      Komora (oba)

Jedno z mála děsivých míst, pro který mám fakt pochopení. Taky se mnou cloumá permanentní strach, že odsud pekelně rychle vysmahne něco vlhkýho a zubatýho. Tenhle pocit se lineárně znásobil poté, co si tam udělala zašívárnu sousedovic kočka.

5.      Smítko (Čičman)

„Tohle není žádný chumáček, je to mláďátko obřího pavouka!“

6.      Dětská mikina Ninja Turtle (Žmur)

Šokovaný Žmur před zrcadlem: „To je příšerné…bojím se už i sám sebe!“

Důsledky zanedbaných lékařských diagnóz ve sportu

Kiss box? To je zas nějakej výmysl pro ženský!

Žmur

Jestli jsem vám psala minule něco o návratu do dětství, tak dneska to bude o výletu do budoucnosti. Přesněji zhruba do roku 2047. Poslední večery totiž trávíme s M. večery v teplých ponožkách pod několika duchnama, kde se stejně klepem jak drahý psi. Nešuškáme si o sprosťárnách, co spolu provedeme, ale trumfujeme se vyšší naměřenou teplotou, kdo z nás se cítí jako mukl z uranových dolů po víc směnách a kdo měl po večeři namále s blitím. Tahle viróza je něco jako telefonát mojí mámy: bez začátku, konce i pointy – jen se snažíte vyšetřit si svoji volnou chvilku na záchodě pro mikrospánek a večer to nezalomit dřív než v půl deváté. Navíc je časově hrozně nehospodárná – trvá už skoro měsíc a za tu dobu se u nás obvykle vystřídá několik svižných dětských nemocí.

Prostě už je to moc a to se mnou jde k doktorce i M., který si za běžných okolností operuje apendix podle manuálu na youtube. V čekárně jsme svedli bitku o pořadí ještě s jedním starším párem. Tu jsme vyhráli i přesto, že týpek svoji ženu v bačkorách s bambulkami opřel přímo o dveře do ordinace, odkud se mu ale schlíple skácela do přerostlé bonsaje v rohu. Týpek si vztekle odchrchal, přesadil ji na odřenou lavici a šel k sestřičce vyřizovat nějaký papíry. „Asi úmrtí list, aby s tím pak neměl další zbytečný pochůzky“ pošeptala jsem M.

Být svým vlastním manželem odložena na lavici v pantoflích a bez make-upu bývá tragický důsledek toho, že si před návštěvou lékaře včas nezjistíte svoji diagnózu. Třeba já bývám u doktora vždy připravená a na otázky „Co vám je?“ neodpovídám v hádankách jako „bolí mě v krku a cítím, jako by mi někdo bodal jehlou do srdce“.

„Mám mononukleózu“ prohlásím rezolutně a hned si připadám jako velký případ. „Chm, chm, na to nemáte dostatečně nateklé mízní uzliny“, nepozdává se lékařce.

„Tak žloutenku“ plynule pokračuji na druhý řádek autodiagnóz. „Proti té jsem vás očkovala před pár lety“ vrací úder. Než stihnu přejít k toxoplazmóze, dozvídám se, že je to nějaká kombinovaná rotavirová infekce. „S tou tady byly minulý týden houfy lidí. Objektivně vážně nic nevidím. To i váš přítel má aspoň zarudlý krk“ pokyvuje hlavou doktorka a významně se dívá směrem ke dveřím čekárny, kde podle jejího názoru sedí pacienti, kteří lékařskou péči skutečně potřebují.

Tou toxoplazmózou jsem si přitom teď už úplně jistá a po přečtení minulého příspěvku se mnou musí soucitně přikyvovat většina z vás. Jedině toxoplazmóza totiž způsobuje i určité změny chování, jako třeba snížení pudu sebezáchovy za současného zvýšení podrážděnosti a agresivity. Když jsem byla jeden večer vyhnilá, vymyslela jsem si pro sebe další sportovní výzvu: kick box. Popravdě má očekávání od první lekce uvízla na nejnižší laťce; že to přinese maximálně další sebeztrapňující post na psici.

Když jsem ale v sále poprvé nasála pach propocených tatami žíněnek, adrenalinu a ještě teplé krve z vyražených zubů, okamžitě jsem věděla, že rodiče v mé sportovní výchově plné neplodných disciplín jako je krasobruslení a balet, vynechali jednu podstatnou věc. A Pižmič, co chodí na taekwondo, má aspoň sparring partnera pro své nácviky létajících ninjů.

Děcka jako anti-aging

Dětská kavárna. Na stůl, ohoblovaný čistícím pískem a drátěnkou při věčné snaze uklidit zaschlá mlíčka, dopadají černé slzy od řasenky. „Když s děckem to už nikdy nebude stejný“, brečí Týna krátce po šestinedělí a krátce před rozchodem s tím bezcitným magorem, se kterým toho malého tyranosaura zplodili. Asi bych se nemohla uplatnit jako laktační koučka, protože jsem po ruce jako obvykle neměla žádnou uspokojivou odpověď, pokud bych nechtěla jen tak volně fantazírovat. Vyhlídky matek dvouměsíčních mimin jsou totiž mnohem horší, než ženských vězeňkyň v gulagu: tam se do konce roku umíralo na mrazy a podvýživu, zatímco cílem dětí je vytěžit vás postupně v několika dekádách, abyste byli schopní vydělávat na hypotéku designového pokojíčku, flinkání se po barech při studiu, zacvakat dluhy z prvního podnikání a po tom všem ještě nevypadali tak mizerně, že by vám při hlídání zabavila sociálka vnoučata rovnou na hřišti. Po víkendu bych mohla Kristýně předat nejedno pozitivní poselství.

S dětmi je to jako vrátit se do mládí. Moje víkendové mládí začalo v pátek v noci, kdy mi nebylo umožněno, abych se přiměřeně věku směla odebrat o půlnoci do postele. Čičman věděla, že matka má na víc, než utratit svých šest hodin bezduchým odpočinkem, a tak v jednu ráno rozpoutala noční hlídku „něco mi je, hádej co“. Někdy kolem třetí jsme se společně dobrali k výsledku, že ji asi bolí bříško a pro účely léčby bude mnohem vhodnější, když se z její postýlky přemístíme na náš futon. S tím jsem po dvou hodinách běhání mezi pokoji ráda souhlasila. 

Poslední, co jsem slyšela, než mě ve sladké dřímotě někdo pozvracel obličej, vlasy, polštář a termofor, bylo ujištění, že bříško už nebolí. Poblít někomu ksicht ve spánku, tohle bylo žaludový eso hospodských historek, kdy mi bylo dvacet. Kdybyste si to chtěli zažít na vlastní pěst, musím jen dodat, že i když vás někdo nepozvrací natráveným utopencem a pěti zelenýma, nedělá to z celé akce zážitek o nic příjemnější. Zbylé částečky mrkve a vlastní důstojnosti jsem si z vlasů nad vanou vyčesávala ještě druhý den dopoledne.

Tím padly plány na víkend, protože sobotu jsem prozvracela já. Jakkoliv si Čičmanin husarský kousek žádal odplatu, zvracela jsem spořádaně do kyblíku a ne na její polštář. V neděli jsme byli konečně schopní převozu do Maloměsta, toho času fakt Zapadákova. Naše zahrada je zapadaná sněhem natolik, že v ní pes a kocour vytvořili bludiště z úzkých stezek, které začíná u vchodových dveří a končí neodkladností jejich základní potřeby, jež je vyhnala do mrazu.  

O Žmurově obsesi v chladu, která je v naší domácnosti demonstrována trvalým nedostatkem ledu v tvořítkách, už víte. Takže si určitě dovedete představit, jak Žmur kvete v tomhle počasí, kdy sýkorky padají k zemi podťaté berlou mrazilkou. Žmur na tyhle dojemné příběhy moc nedá, zmrzlé ptáčky bez větších emocí odhodí lopatou na sníh. Během prvního odpoledne tady vesele podupávající Žmur s lopatou postavil město, dnes do něj navalil první obyvatele - sněhuláky. Dost z těchto mnohahodinových aktivit pozorujeme s Čičman přes okno, pohodlně opřené o topení, i když na začátku vybíháme všichni společně. 

Než ztuhnu mrazem, předávám know-how. Že se žlutý sníh nejí, kdo žije v iglú, proč fakt nenechám Žmura spát v iglú přes noc, nebo jak se dělá 3D otisk ve sněhu. „To si vybereš místo, kde je čistej neporušenej sníh. Zakloníš se takhle dozadu a spadneš s rovnýma nohama. Když pak ještě zamáváš rukama, budeš mít andělíčka“, ukazuju názorně. To se Žmurovi hodně líbí a tak musíme vytvořit všech dvanáct apoštolů, až se dostaneme skoro na kraj zahrady. Tam, co se sbíhají ty zvířecí stezky. Zalykáme se smíchem a já si říkám, že mít děcka je přes všechny zvratky ve vlasech ta nejlepší věc, co nás s M. kdy napadla, a rozdivočeně na Žmura zavolám „Teďka to zkusíme naopak!“ a padám obličejem do sněhu na samotném konci té kocouří kadící cesty, dlážděné drobnými otisky tlapek. A až těsně před dopadem si uvědomím, že tuhle blbost může udělat fakt jen pětiletý děcko.

Kluci, které nechcete mít doma: Fotbalisti

S Olgou máme místo, který stojí za to držet jako tradici. Už jenom proto, že v současné turbulentní multi-kulti době se najde pořád pár nedotčených ostrůvků, kde funguje starej dobrej svět. Jako v době, kdy se dědovi ze skříně tajně kradly flanelový košile, protože byly nejvíc grunge. Jedním z tohoto souostroví je podzemní bar-pivnice-čajovna na Vinohradech, kam se se mnou štítí chodit nejen M., ale nad jeho esoterickou pachutí si odplivne i Houbič, co vám za běžných okolností vleze bez zbytečných pindů i do zapatlaného dětského koutku, nebo pitoreskního klubu pro transsexuály, kde z nástěnky mávají chlupatí strejdové odění jen do oplzlých knírů a koženého spodního prádla.

Mně teda to opovržení nad Jakarou připadá povrchní. Na zdech sice visí prodejní plastiky neznámého autora, které si za posledních dvacet let nikdo nekoupil a v čajových kójích, co vypadají jak nahrubo stlučené palandy z Terezína, jsou polštářky skvrnitější než tyfus ze stejnojmenného lágru. Vodní dýmky, otisky rtěnek na sklenicích a oleštěné koženkové gauče dodávají podniku ráz laciného tureckého bordelu. Pivo se tady nedá pít, s úspěchem se ale můžete nalívat tuplovanou malinovkou, vínem a bezmála stovkou absurdních drinků z napěchovaného nápojáku. Obsluha je lhostejná a skoro nikdo tam nechodí. Za mě zkrátka ideální podnik, když potřebujete něco probrat jen mezi čtyřma očima. Což bývá v příkrém rozporu s tím, že vám do soukromého rozhovoru stejně většinou vstoupí nějaká vyšší síla. V našem posledním případě fotbalista Franta.

Na to, že naše horké téma s Olgou zase nedokončíme, nás Franta připravoval už krátce po desáté, když začal pingla oslovovat „Pepčo“ a tahat z něj písničky od Michala Davida (což k našemu překvapení obvykle apatický a nepřístupný personál zjihle plnil). Aby bylo utrpení dost pro všechny, Franta tanečním úkrokem atakoval zdejší retro Hi-Fi věž a okotlil Decibely lásky tak, že se křehkých plastik začal sypat dvacetiletý prach. Po pár fernetech na baru zaměnil naše znechucené pohledy za výraz bezbřehého zájmu a přismrádnul za mohutného vlnění boky k našemu stolu.

Franta: „Ahoj holky, já jsem Franta. Fotbalista. Máte rádi Michala Davida?“

Olga: „Ahoj, toho zrovna nesnáším“. Psice: „To máš jedno. Já zas nemám ráda fotbalisty.“

Olga: „…a ani jednomu se dneska nevyhneme. Ale taky ani jedno z toho neznáme osobně, takže třeba Frantovi hrozně křivdíme“.

Franta: „Jak to, že neznáte fotbalisty? Myslel jsem, že všechny holky znají fotbalisty…počkejte tady a nikam nechoďte, jo? Já si jen musím jít pro jednu písničku, která se k takovýdle chvíli s váma hrozně hodí.“

Olga: „To je nějaká skrytá kamera, ne?“

Franta je zpět s lampou fernetu. „Takže, kde jsme to skončili?“ zeptal se, ale odpověděl si hned za nás a začal z kapsy sypat fotbalistické CV. První mičuda ve čtyřech letech, protrpěnej učňák kuchař – číšník, druhá liga a pak přestup do Německa. Tady Franta nasadil turbo, zpětinásobil příjmy i sexuální vztahy a koupil si hospodu.

„Tahle je boží, nejlepší“, odskočí si Franta od zaručených tipů, kde sehnat kvalitní koks, k Ewě Farné. “Říc´ měl si mě víc, teď to víííím, buď všechno, nebo nic, teď vidím rub a lííííc“ dopadá táhlá sprška Frantových slin na můj mobil, který si bez vyzvání půjčil jako mikrofon. Druhou rukou vyzývavě točí koncem pásku Guess. Číšník mlčky vyrazil poslední hosty. To Frantovi s tahem na branku připomene, že by měl nějakou z nás obtáhnout ještě před zavíračkou a tak zaměří pozornost od Ewy zpátky k nám.

„A co děláš ty, kolik ti je a dáš mi číslo?“ zbytečně se nezdržuje. Správně tuším, že s elementárním pochopením mé práce se Franta nechytne, ale svěže mě překvapí tím, že samostatně nespočítá ani náš věkový rozdíl, který činí třináct let. „To je ňáký složitý, na to bych si musel vzít kalkulačku a stejně ti nevěřím“ vyhýbavě tvrdí Franta a nutí nás legitimovat se.

Situaci zachraňuje až Pepča, co nese panáky pro všechny. „Já sem tady dneska naposled“, slyšíme ho poprvé promluvit. „Přecházím tady k Frantovi pinglovat do hospody“ a my na sebe s Olgou souběžně jen tak nepatrně mrkneme levým okem. Aspoň něco, protože laťka pro nový personál je fakt nízko.

Franta se ale po hospodě ještě naposledy rozhlédne se stejným zaujetím lovce, jako prve od baru hodnotil velikost našich podprsenek. „Pepčo, ještě se s tím tady tak rychle neluč. Co kdybychom to tady pronajali a udělali z tohohle zapadákova parádní dis-ko-té-ku? 

Dámy a modelky prominou, ale fotbalisti jsou fakt na piču. Úplně stejně, jako před dvaceti lety.

Šťastné a zavšivené!

Je Štědrý den ráno po snídani, děti dopíjí sváteční kakao. "Ládíku, počkej chvilku. Leze ti ve vlasech octová muška..." Než si uvědomím, že sezóna octomilek je dávno pryč a zrovna tahle nikam neodlétla, zbytek rodičů s dětmi předškolního věku podvědomě udělá úkrok vzad. Babička, která za svůj život odchovala, odčervila a odvšivila všechny živé bytosti od dětí po tajně dovlečená štěňátka z popelnice, se naopak neohroženě vydá k malému Ládíkovi a zkušeně mu prohrábne kštici.

"Hnida, hnida, veš", louská mezi nehty parazity jako arašídy a ani to s ní nehne. My ostatní se potichu proplížíme dveřmi kuchyně a díváme se na dosud milovaného člena rodiny přes sklo s bezcitným odporem, jako na nebohou kapitánku Ripley, které se zpod žeber líhne vetřelec. Výjimkou je Čičman. Závistivě pláče, že chce taky vši.

Po dvaceti minutách s Googlem se sejde spousta plodných návodů. Tušila jsem, že je internet kreativní místo, ale věděli jste, že se lze vší zbavit pomocí slivovice smíchané s lákem od okurek a pár kapkami Alpy? Vegetariánům poslouží salátová zálivka, masitějším typům zase vanička osoleného sádla. Pro dobrodruhy a lidi s určitým spektrem odchylek je doporučováno strčit hlavu do igelitového pytle na odpadky, nebo rovnou do mrazáku. Padlo pár návrhů na ostříhání, přebitých hlasováním o barvení vlasů. Chvilku to vypadá, že se sejdeme pod stromečkem s vyholenou půlkou hlavy a na druhé budeme mít sádlo a několik výstředních odstínů barvy na vlasy, abychom se mohli na vlastní hnidy přesvědčit o účinnosti zaručených metod. Nakonec se Hagoš konzervativně vydal do lékárny, kde musí magistra na vedlejšák prodávat seniorům deky, protože když se vrátil, vysázel na stůl pár lahviček, malinkou krabičku a účet za osmnáct stovek. Nejdražší vánoční dárek jsme tedy už znali.

"Tohle", vzal tu ošoupanou krabičku a vytáhl z ní něco, co ze všeho nejvíc připomínalo vikslajvantové kapesní rádio z devadesátek, co se dalo naladit jen na Blaník a pak mu vytekly baterky a prožraly mi aktovku. "Tohle je prý nejefektivnější antiparazitální prostředek 21. století, e-lek-tric-ký hřeben. Stačí pročesat pramen po prameni a vši i hnidy vlivem...mhm...elektrických výbojů explodují."

Zapnul tlačítko ON a přístroj začal vydávat silně nepříjemné vysokofrekvenční "Ííííííí". "To ti prodalí spíš nějaké prostředek na odpuzení krtků, né?" vyzná se hned strýc - zahrádkář z Brna. "Kdepak, strejdo", pokračuje Hagoš. "Když narazí na hnidu, tak to změní tón!". Všichni se ošklíbají, protože to píská pořád stejně, už jsme učesaní do mrtě jako na Ples v Opeře a děda začíná vzpomínat estébácký mučení, ale když se dostanu na řadu já, zasekne se mi všivák v lokně a udělá to vítězné "Íííí-ééééé". 

"Tak vidíte!" zaraduje se Hagoš a štítivě stříká na hřebínek desinfekci. "To sou asi slabý baterky, ne?" bráním se, ale musím se potupně vrátit do kuchyně a zmydlit si hlavu tím stejným louhem, co Ládík, který je teď vděčný za společnost. Smrdím jako drahej pes s rodokmenem a stejně mi od Štědrého dne (Ježíšek je cynik, taky si to myslíte?) přijde, že se prostě nějak víc drbu. Po božím hodu už všude. Jen váhám, jestli si na hlavu obrátit flašku vánočního punče, dekorační petrolejovou lucernu, nebo tu mísu nedojedenýho salátu. A taky bych samozřejmě chtěla pozdravit všechny, za kterými se na návštěvu teprve chystáme!

Storno na pokladně pět

Středa večer, vyběhnete si jen tak nalehko v žabkách do prosincového mrazíku přízemního stejně jako vaše touhy – koupit v Albertu chleba a rajčata k večeři (a na chvilku se zasnít, že by ta rajčata mohla růst v hlíně místo v průhledném rosolu a chleba nebyl ještě před půlhodinou zmrzlý nebožtík štítivě vhozený do pece jak na kremaci). No, ale dost planého snění. Hlavně se samozřejmě snažíte odbavit celou tuhle mizérii co nejrychleji. Děcka mají hlad, nechcete už dneska slyšet žádný úlisný koledy a táhne vám na palce. Skutečné jídlo koupíte příště včas.

„Narodil se Kristus pán“ hlaholí z repráků už nejmíň pětistá středeční repríza, ale zatím nechcete vydloubat dětskému sboru oči vanilkovým rohlíčkem, ani nemáte pokušení na další Beslan, kdepak, neškodně si jdete vyzvednout svá rajčátka z holandskýho skleníku a pak rovnou k pultu „Čerstvě rozpečeno“. Neurazí vás neonově růžový koblihy, ani ten fotřík ve větrovce, co si strká do aktovky už druhou flašku tuzemáku. Ve vzduchu visí kromě borovicového osvěžovače na hajzl, co vane z umělého stromku, atmosféra soustředěného osamoceného lovu.

Před pokladnou se sejde vzorek populace, ze kterého by zajásaly všechny agentury na výzkum trhu: od manažera s propocenýma koláčema na košili, k dobrým mámám opřeným o plné vozíky zlevněných tuků na pečení, sestupným směrem až ke mně. Tedy vlastně přede mnou už je jen, abych použila výraz Žmura, co se mi hrozně líbí, „kouzelný lesní mužík“ v pobryndaným vaťáku a drobky v plnovousu. Ale z košíku se mu hrdě tyčí plnotučné mléko.

„Sedumnáct“ snaží se prodavačka rezignovaně přeřvat obzvlášť kvílivý part dětského sboru.

„Dumnáct?“ opakuje lesní mužík a bezradně přepočítává mince v dlani. Já mám jen čtrnáct“ odvětí smutně, ale s konečnou platností.

Než si stihnu sáhnout do kapsy, vynoří se za mnou zlevněná Hera a zaječí „Tak si nemáte brát plnotučný! Si to děte vyměnit za nízkotučný za dvanáctdevadesát!“  Mužík přikývne a zmizí.

„Jak jsi krásné neviňátko, vprostřed bídy, nebožátko.

Před Tebou padáme, dary své skládáme.“

úpí dětský sbor dost výhružně. Manažer na konci fronty už má propocená celá záda a náběh na pátej infarkt, ale všichni dál čekáme na ten vánoční zázrak a Ježíšek furt nejde. „No já za něj přece nebudu platit sedmnáct korun“, promluví prodavačka k davu. „Ze svýho!“ Zlevněné tuky souhlasně přikyvují, ale u většiny si tím podporu nezíská.

„A co my ti, nuzní, dáme, darovati co nemáme;

my ti zadudáme, písně zazpíváme.“

Tak to rozseknu, prásknu na pult zpocenou dvackou jak v americkým filmu a říkám, že tomu pánovi to mlíko koupím a k tomu klidně tatranku a ještě dám zbytek drobných na ty vodící psy, ale ať už tohle drama máme z krku.

„To nejde, já sem dala storno“, odvětí prodavačka chladně bestiálním tónem, jako by měla palec na tlačítku v Oválné pracovně, kterým právě nevratně odstartovala jadernou válku. 

„Storno na pokladně pět“ rozléhá se rozhlasem, ale nikdo nejde. 

„Jarmilko, kde jsi? Klíče na kasu pět!“ žebroní prodavačka za víc, než jen pár minut a už je vycukaná, ale po Jarmilce se slehla zem stejně jako po tom bezďákovi a teď je nad vší pochybnost jasné, že to byl fakt kouzelnej dědeček, co nás přišel vytrestat za naši kolektivní liknavost, lakotu a nenávist k dětskému sboru.

A správně by měl teď fotřík vytasit ty dvě flašky rumu a přihlásit se k anonymním alkoholikům, škudlibáby vrátit ztužené tuky do regálů a radši koupit svým dětem krekry z mladého ječmene, manažer roztřískat notebook o frau pokladní a začít kultivovat žábronožky, ale protože jsme se až na pár tlumených urážek nezmohli jako obvykle na nic, přišel po delší pomlce lesní mužík a rozjařeně si nesl dvě mlíka. Plnotučný. „Sem věděl, že tu stovku musím mít v druhý kapse“, objal nás všechny řídkým  úsměvem.   

Veselá stodola

Jsou vánoční věci, o kterých bych vám ráda napsala, ale asi už je nikdy nezažiju – třeba brutálně rumový vaječňák mojí babičky, kterého stačilo vylízat prázdnou šťopičku a párty s barbínama už nikdy nebyla stejná. Plynové měchýře z kaprů, které měl můj děda – řezník rozvěšené po kuchyni jako lampiony. Předvánoční školkové výlety. Naštěstí máme doma dva agenty, skrze něž se můžeme vydávat do paralelních světů prvních dětských lásek a podrobných plánků na sestrojení vesmírné balistické střely, která by s přikurtovanýma účama doletěla až do středu černé díry a tam explodovala obzvlášť zavrženíhodným způsobem.

Na školkový adventní výlet se u nás těšila především Čičman, protože z toho koukala šance držet se za ruku s Jiříkem, chlapcem z velké třídy, o kterého vede studenou válku plnou špinavých ženských intrik se Sofinkou (Jiřík o tom podle mého názoru nemá ani ponětí). Žmur byl připraven celou akci zazdít a na svůj zbrusu nový zimní ekzém na tvářích si při té příležitosti rudou fixkou přimaloval šik jebáky. Ale neštovice mu už znova nikdo neuvěří. Když jsme u těch příprav, Čičman vyskládala na hromádku půlku své skříně a nakonec usoudila, že Jiřík nejvíc ocení outfit složený z modré baletní sukénky a trička s králíčkem. My s M. jsme si pragmaticky rozlili víno a hráli kámen – nůžky – papír o to, kdo je zítra odvede před autobus. Jako obvykle to bylo párkrát nerozhodně, párkrát jsem podváděla já a párkrát M., takže jsme je ráno museli na autobus odvést oba.

Obraz, který se naskýtal v ranním pološeru před školkou, rozhodně neodpovídal části názvu výletu „Veselá“ ani „Stodola“. Před školkou se pro celou ulici odehrával živý obraz, kde se většina malých dětí válela se po chodníku v slzách jako před nástupem do Wintonova vlaku. Někteří se snažili utéct selekci boční uličkou a učitelky je vytahovaly za límec jako králíky a otevřenými dveřmi vhazovaly přímo do vozu. Kroužek, kam se zařadil Žmur, byly starší děti, které se fackovaly ve směru hodinových ručiček. Řidič kouřil za rohem jednu startku za druhou a přivřenýma očima plnýma nenávisti tipoval grázly, co mu olepí sedadla žvejkou. V dlani mě studí malá ručka lepkavá od smrkanců a slz. „Když já ale chci sedět vedle Jiříka“, pláče Čičman. „A kde je Jiřík?“ zeptala jsem se. „Támhle“ vzlykla Čičman směrem k fackovacímu hloučku. Vytáhla jsem z něj Jiříka, přesunula ulepkanou ručku do jeho a nasměrovala je k autobusu. „Tak ahoj a pěkně si to užijte!“ zamávali jsme a běželi rychle na tramvaj. Se špatným svědomím, ale šťastní, že nepracujeme v mateřské škole.

„Tak jak bylo?“ ptám se odpoledne ve školce s upřímným zájmem. „Mami, když on se Jiřík v autobuse poblinkal“ brečí opět Čičman (hlavně kvůli tomu, že se musela kvůli pozvraceným věcem od Jiříka potupně převléknout do náhradních tepláků. Po Žmurovi!) „No nakonec náhodou docela dobrý“, uvolil se uznat Žmur. „Když jsme tam dorazili, otevřela nějaká ženská oblečená za čerta a že nás provede peklem. Furt do sebe lila ďábelskou vodu, aby mohla plivat oheň, ale to už dál doplivnul náš řidič autobusu, než tenhle čert mami! Docela ji štvalo, že se smějem, ale když chtěla postrašit aspoň těch pár dětí z malý třídy, tak si šlápla na ocas a pak říkala slova, co prý čerti úplně v pohodě můžou. Ta druhá ženská byla anděl, ale když ji Fanda čajznul peříčkovou šálu, tak ho vzala po prstech pravítkem a řekla, že mu je usekne zaživa! Hele – tohle je pro tebe!" A na stůl vybalil medailonek, ze kterého táhlo na kilometry daleko ředidlo a pot ze skrz naskrz zapařeného kostýmu anděla. Potažený v několika silných vrstvách drobnými úlomky čehosi.

„Asi rozdrcený Lexauriny“, prohodil M. světácky. Už chápu, proč jsou v předškolních zařízeních vánoční prázdniny povinné.