Šťastnej let, strejdo

Jedna ze zajímavých věcí, co vám do života natahají děti kromě vší a zatoulaných koťátek, jsou rodiče kamarádů.  Je docela příznačné, že jsem v období „před dětmi“ měla pro rodiče jasně vymezenou kategorii těch rodičů: něco mezi Flandersem ze Simpsonů a učitelem hudebky na gymplu, který coby příkladný křesťan zplodil jen během mého studia čtyři potomky, ačkoliv vypadal na to, že by se přirozenou evoluční selekcí dostal k pokusům o dítě maximálně v křoví před místním rockáčem ve čtyři ráno. Rodiče malých dětí pro mě měli zkrátka většinou nálepku: vyhaslý partnerský vztah, mizerný nebo spíš žádný sex a společná dovolená v kempu se spřáteleným manželským párem čpící vzájemnou závistí a trenčianským párkem s fazolí.

Okamžikem, kdy se stanete skutečným rodičem malých dětí, samozřejmě jednak obratem přehodnotíte zastaralou metodiku stejně jako předsudky o lidech po třicítce a zároveň zjistíte, že kamarádi vašich dětí mají rodiče, kteří se nikoho nesnaží poučovat, ani nenávidět, ale se kterými se dá cestou ze školky srknout ristretto na zahrádce a pak ještě další na rohu a stejně jste na začátku příběhu. Mívají slušný arzenál sympatických špatných vlastností a stejné kruhy pod očima jako vy.

Protože je Čičman opět zamilovaná, čekala nás jednou před školkou v dešti paní s chlapečkem, který nemohl odejít, dokud se s Čičman nerozloučí před odchodem domů. Mezitím přestalo pršet a dvou hodinách vzájemného vyprovázení se domů jsme narazily na téma smrt a srovnávání se s ní, což mě zaujalo, protože kdyby to byl bezdětný den, těžko si představím, jak s cizí paní chodím dvě hodiny kolem bloků a řešíme mrtvý dědečky. I když kdoví. Ono je to na druhou stranu pro mě typický, protože kdybych to měla řešit s mámou, budu mít brzo rozteklou řasenku pod slunečními brýlemi. Jsem intimní posera a vím to o sobě. Zuzce, teda tý paní od Čičmanina nového kluka, abychom se neztratili, umřel poprvé v životě děda. Řešily jsme, jestli se se smrtí prarodičů člověk líp vyrovná v dětství, nebo později. Jako protřelý dětský harcovník příbuzenských úmrtí jsem si myslela, že a) je správně.

A když už jsme u těch rodičů, tak mi v neděli volá máma, takovým tím hrdelním tónem, jako když hodíš jezevčíkovi pingpongáč a on ho samou radostí spolkne a první, co mě napadlo, bylo, že táta umřel. Už jsem vám jednou psala o tom, jak máma telefonuje, takže jsem se držela za srdce ještě pěkných pár minut, než si máma s mobilem položeným na pásu u pokladny v Bille v klídku vyřídila nákupy. Umřel strejda. Strejda ze Švýcarska, co voněl po tabáku a kořeněným parfému. Vídali jsme se málo a když už, chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale to většina rodiny v místnosti a taky jsem se styděla za svoji dementní němčinu. Takže nic, vždyť bude příště, žejo.

Žmur se na něj poslední dobou pořád ptal, jak se má a kdy mu skončí ta rakovina. Tak už. A byla jsem na chvilku zaprděně a podlézavě ráda, že to nebyl táta a vzápětí se mi ze sebe udělalo docela špatně a potom se to celý rozleželo. Nejsem připravená. Nejspíš nikdy nebudu. Už jsem zapomněla většinu fragmentů z toho, jaký to bylo, když mi umřel harmonikovej děda a pohádková babička.

U dědy si pamatuju, že bylo léto, bylo mi třináct a strašně jsem se bála, že se na něj budu muset dívat do rakve. Táta mě odvedl dřív, seděla jsem ve skříni ve svým pokoji a brečela hlavně nad tím, jak mě táta neohrabaně utěšoval. „Dyť von si to už chudák starej přál. Já umřu, máma, ty...“ Starej byl celou dobu, co jsem ho znala, to fakt není omluva. Prostě půlka mýho dětství strávenýho na dědově dvorku výrobou vynálezů zkázy, v hajzlu. O zbytek jsem přišla se smrtí pohádkové babičky v šestnácti. Vůbec nevím, v jakém ročním období umřela ona. Byla jsem na pohřbu? Nejsem si jistá, jestli si to pamatuju, nebo jen překresluju vzpomínky tmavýho maloměstskýho kostela a babiččiných kámošek neprodyšně zahalených v černým silonu a Živých květech.

Včera večer jsem zjistila, že přijít o své milé později dělá jeden zásadní rozdíl. Jako dítě jsem to brala jako fakt. Zavřenej krám, kam už nechodíš. Pár věcí na památku v šuplíku, kolo ti spraví táta a chůdy nepotřebuješ. Teď mám pocit, že už není čas stydět se zeptat. Protože až jednou zvednu telefon, tak chci vědět aspoň to, že jsme to stihli, těsně třeba, ale všechno.

Island: Beta test

Na to, co všechno máme s M. společného, se v jedné věci totálně lišíme, a to jsou cestovatelské preference. M. má sever a západ a kdybyste ho vysadili na léto v Grónsku, hezky poděkuje a vděčně si zapíchá kolíky od stanu do ledovce. Já mám jih a východ, což je vlastně nejlepší uspořádání, protože kdybych žila sama se šesti kočkama, tak budu živit zároveň i smečku pajdavých psů kdesi v Kambodži a nebudu překonávat limity, jako jen při pouhém googlování průměrné červnové teploty na Islandu až poté, co jsme si koupili letenky (devět stupňů, kdybyste to náhodou nevěděli. Já to nevěděla a krev v žilách mi zatuhla víc než při dnešní ranní cestě do práce v krátké sukni).

„Bude tam plno termálních jezírek“ uklidňoval mě M., zatímco jsem se nedůvěřivě zadívala na svůj spacák. V něm jsem se naposled málem uklepala na Povaleči, kde přes den dav lidí stříkali místní dobrovolní hasiči, aby nezkolabovali horkem. Po krátké úvaze, jestli chci v termálních pramenech nejen trávit týden v kuse, ale i spát, jsem si zakoupila expediční spacák do -38 stupňů, který by byl schopen resuscitovat i mražené kuře. První zátěžový test byl naplánován na minulý víkend. Zamávali jsme dětem a babičkám a vydali se splynout s letošním nemilosrdným podáním jara.

Začátek trasy byl vysoko nad mým očekávaným teplotním komfortem, protože když jsem se s krosnou vlekla do příkrého kopce, rychle jsem přehodnotila potřebu zaplnit si celý zavazadlový prostor pičovinama typu ponožky s kožíškem, polštářek, nebo pecen chleba na půlnoční hlad. Jako nenáročná společnice odsouhlasím první navržené místo na stan, i kdyby to mělo být v pangejtu na blátivé cestě ke kravínu. Naštěstí má M. pro pěkná místa vkus i kondici, a tak jsme anektovali loučku mezi lesíky, na které něžně povlávaly břízy ve větru a vydáváme se na obhlídku okolí a k památníku partyzánů.

Tam se na M. asi přilepila bludná duše padlého odbojáře, jinak si nedovedu vysvětlit jeho zděšení, když se po prvním obejitém půlkruhu objeví přímo pod námi vesnice. „Vybíral jsem to tak dlouho, abychom tady byli sami!“ procedil i bez mé věcné připomínky, že jsme se na tu samotu táhli pět kiláků do kopce, a vzápětí se kryl za kládami, když nám cestu zkřížila partička seniorů na procházce. „Určitě nám vydrancovali zásoby!“ hrozí za neškodnou důchodkyní, co ho v jeho zákopu málem trefila ohryzkem od jablka. Brzy se ukáže, že les je doslova protkán nejen tajnými agenty, ale i vzteklýma liškama, co na nás strnule slintají za pařezy a to bylo teprve odpoledne.

Před západem slunce jsme najdeme pár metrů od stanu vyjetou brázdu od auta, což výrazně posílí M. partyzánskou paranoiu. „Až zapadne slunce, budeme tady úplně sami“ říkám konejšivě a M. mě zpraží stejným pohledem, jako jsem mu věnovala, když mě chlácholil termálními jezírky. Když slunce konečně zapadlo, byla ze všeho nejvíc zima jako prase. Místo romatické večeře o baterce a válení se po celtě ohryzáváme zmrzlý pecen chleba a fusekle s kožíškem mám naražené na rukou až k loktům. Hned poté, co hostinu zapijeme vlažným čajem, začnou prostor kolem nás protínat dunivé rány. "Duch-duch-duch", práskalo vzduchem. „To bude asi ohňostroj na čarodějnice“ usoudíme, a někteří z nás to usoudí obzvlášť zoufale. Oblohu ale křižují jen letadla a potom kolem nás přeběhne první srna. A další. "Duch-duch", ozve se. „Myslivci!“ Co teda znepokojí i tak klidnou povahu, jako jsem já, je, že při každém zvednutí se na záchod prudce stoupne i kadence střel, ale to bylo už v době, kdy M. svou moč už dávno absorboval zpátky do oběhu a odmítal se vzdálit ze své pozice minometčíka. V té se schoulení zimou díváme na hvězdy a připadáme si jako tragičtí hrdinové v historické rekonstrukci bitvy o Stalingrad těsně před umrznutím. 

Ráno nás vzbudily krávy. Ráda bych vás potěšila historkou, jak všude kolem nás ležely vyhřezlé srnčí vnitřnosti, zastřelený myslivec v uniformě wehrmachtu a podřízlá jehňátka v kruhu obilí, ale cestou jsme našli jen jednu oběť a to místního rockera s oškvařeným křivákem, jak zvrací do žhavých uhlíků čarodějnické fatry za vesnicí. Připraveni na všechno!

Dárky co chceš: Čičman slaví čtvrtiny

Přijde mi, že si opravdu poctivě a do detailu pamatuju tak půlku doby, co Čičman máme. Takže pocitově by měla mít příští týden druhé narozeniny (a zbytek jsem vytěsnila do nějakého black boxu v zadní komůrce levé hemisféry – krabice s jejím jménem a v ní měsíce nevyspání, strachu, nemocí a výbuchů vzteku, kdy klečela na chodníku před domem a mlátila hlavou do asfaltu.) 

Podle rodného listu budou Čičman příští středu čtyři roky. Vloni jsem na začátku května přemýšlela, jak bude Čičman asi velká, vzdělaná, velkorysá a empatická až jí budou čtyři a skončí temné období 0 - 3. Rozhodně je větší. A úplně jiná, než jsem myslela. Takže pro případ, že bych za rok řešila zase nějakou amnézii, tady je kompletní wish-list toho, co by si čtyřletá Čičman přála k narozeninám, protože to vydá za kompletní psychologický profil:

• Modrý lak na nehty
• Zajít na matriku a přejmenovat Čičman na Eduarda, "protože by se mi líbilo, kdybyste mi říkali Edíku"
• Zlaté boty se zlatýma tkaničkama
• Zapichovátko do koktejlu se střapečkem, které se zlomilo, když se o něj masili s Pižmurem
• Mimino. Umělý.
• Mimino. Živý. („To není spjavedlivý, že už nechcete miminko. Žmul taky dostal mě, když byl malej!“
• Diamant
• Obrovský čokoládový dort, ze kterého dá ochutnat všem kromě Žmurovi za to zlomený koktejlový zapichovátko
• Stát se jednorožcem (jednorožcem Edíkem s modře nalakovanými kopýtky ve zlatých botech)
• Chodit s Matyášem ze školky
• (Aby Jiřík žárlil)
• Interiérové barvy a třpytky, aby si mohla vymalovat půlku pokoje podle vlastního návrhu
• Dlouhé vlasy ("Neš-ná-ším svoje vlasy!")
• Aby nikdy neumřeli všechny babičky a dědové
• „Aby umšela Saša za to, že chodí s Jižíkem!“

Ten jednorožec mě dojal, měla jsem to totiž stejně. (S vlasama doteď. Jen ten Edík mě v dětství fakt minul).

Věková geneze jednorožčích přání:

Stud na konci švédského stolu

Bůh vám to vrátí na dětech? Nevěřte tomu.

Food story malé Psice by vlastně mohla být strašně krátká epizoda, nebo zenové haiké: šťovík, hlína a anýzové bonbóny. Ale tím bych vás okradla o spoustu zábavných detailů, které dokládají, že nejlepší historky vznikají z ničeho, v našem případě z prázdného dětského žaludku. Dneska bych byla v čele dětského breathariánského spolku, nebo se uplatnila jako malá komparzistka válečných thrillerů, ale tenkrát jsem před sebou měla místo vlastní fotky v novinách talíř s kližkou a rozblemcaným knedlíkem tak dlouho, dokud nezmizí aspoň to maso, vís co by za to daly děti v Somálsku, žejo? Pak přišla doba medová. Máma si někde přečetla zdravovědný článek o blahodárnosti tohoto hmyzího výměšku a od té doby byl mým denním chlebem rohlík s cenťákem másla, ze kterého přetékal jako z potápějící se bárky z každé strany med. Pokud ve mně kližka vzbudila první podněty na aktivní odpor, med mě přinutil jednat. Na tohle byla hrozná výhoda jídelna s lodžií, kudy se dalo procházet na zahradu, v létě navíc volně průchozí. Spojencem se stal starý hustý tis, do jehož spletitých větviček se vešel celý pravidelný příjem kližek a medu. V zimě jsem se naučila košťátkem zametat stopy. Nebylo to bůhvíjak čestné, ale v zásadě čisté a win-win řešení. Jídlo skutečně mizelo přesně podle přání rodičů.

Už si to moc nepamatuju, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se k nám tu zimu stahovalo neobvyklé množství ptactva od sýkorek pro drobky z rohlíku po supy lačnící po šlachovitém hovězím. Nejasně si vzpomínám, že se pod sněhem a přívalem kalorií začala celá kontrukce tisu povážlivě naklánět, ale dramaticky se to profláklo, až když přišly silné jarní větry a rozvály po zahradě pochmurnou sbírku opižlaných chlebíků včetně svačinek, co byly ještě pečlivě zabalený v sáčku, ze kterýho prosvítala plíseň a dezén vánočních ubrousků.

Pokud by Ježíš kromě chůze na vodě a výroby vína z vody dělal pečlivě svou práci, myslím nejen show, ale tu každodenní administrativu od devíti do pěti, měli bychom teď doma dvě tenké děti s nafouklými bříšky, do kterých bych ustaraně dloubala lžičkou. Místo toho máme doma dvě sarančata jevící známky bezohledné radosti, když se jim podaří nepozorovaně ohlodat hlávku celeru, nebo zanechat v lednici v přihrádce na zeleninu jen šlahouny mrkve, na kterých se pohupují vršky odkousaných karotek. Díky tomu dochází k situacím, kdy vypadám jako domácí tyran, třeba když v parku přiběhne Žmur a prosí si o jablko (a já mu ho nechci dát, protože snědl před odchodem půl kila hrušek). „On si prosí o jablko? U nás prosím děti já, aby snědly jablko“ diví se Gábina. Výhodou je, že je nemusíme uplácet nezdravým jídlem, druhou stranou mince pak to, že si s M. schováváme vzácné čokoládky na tajná místa jako muklové z koncentráku a hltáme je pod psacím stolem, když jsou děti zaujaté něčím jiným, nebo se chytnou na návnadu v podobě wannabe zapomenuté petržele v nákupní tašce.

Doma se tedy dá spousta věcí ututlat, horší je to s výjezdem mezi lidi a to nejtemnější vyplave na povrch při společenských příležitostech jako je bufetová snídaně. „To jsou ale roztomiloučké děti“ štípe Žmura do tváře majitelka severočeského penziónu. „Budete zítra pěkně papinkat snídani? Podává se od osmi“, předává nám klíče od pokoje.

Druhý den se začínají páté ranní množit dotazy, zda už je osm a pokud ne, tak přesný přepočet za kolik minut a sekund. V jídelně jsme v půl osmé, děti při sebemenším šramotu vybíhají na chodbu a pídí se, jestli paní kuchařka nezapomněla/ nezaspala/ nezemřela. Konečně vchází majitelka penziónu s podnosem, naši dva ohaři jí jdou po rukách a začíná gastro peklo. Žmur se odvažuje i k nekonvenčním kombinacím mazance štědře obloženého šunkou a sendvičům se sýrem a marmeládou. Majitelka se nejdřív kochá se založenýma rukama, ale hrdost kuchařky brzy vystřídá panika. Je 8:10 a první hosté vcházejí k bufetu s pár opuštěnými kolečky salámu, v rohu se krčí pozapomenuté chlebové patky. Někdy bych chtěla odjíždět bez sklopených očí. Ještě, že mezi podniky s bufetovou snídaní neexistuje sdílený blacklist hostů, kteří se nevyplatí!

Dárky, co nechceš II.

„A tohle je pro tebe ze Střelkového mysu!“ vybalí Marťa ze své objemné tašky mikrotenový smotek, co vypadá přesně jak ta věc, co se tahá pinzetou z žaludků rozkládajících se vorvaňů v epických spotech proti používání igelitových tašek. „Jé“ zaraduju se upřímně, protože co máme s Marťou taky společné, je odboj proti všem těm načančaným dárkovým taškám s koťátkama v košíku. „Jé“ zaraduju se podruhý, mušle, boby a hnidy!“ „Ale hovno, říká Marťa, „tuhle lasturu používají místní jako popelník. A tohle jsou semínka strašně obří palmy, který v letadle pěkně dozrály a pukly.“ Než se stačím zaposlouchat do vyprávění z JAR, sednou si v úplně prázdný hospodě hned vedle nás čtyři stejně oblečený a učesaný ženský a začnou řešit gelový nehty. Snažíme se být otevřené tomu, co je to za vzkaz osudu a jak tak koukám na ty moje, měla bych si je aspoň zapilovat, ale nakonec to nevydržíme a stěhujeme se o stůl dál.

To se ale zas otevřou vchodové dveře a přivalí se tsunami ženských, mezi kterýma si i náš gay číšník připadá jako nedepilovaný hovado z planety Mars. Dokonce znervózní tak, že nám nosí cider s růžovým paraplíčkem a oslovuje nás dámy. Jako třeba: „Tohle už můžu asi vyhodit, dámy?“ a bere štítivě mezi dva prsty mou drahocennou sbírku semen a schránek měkkýšů, kvůli kterým bude na jihu Afriky o tři palmy míň a na pláži vajgly, zato se žádná želva neudusí sáčkem. „Ne!“ zařveme současně do virblu, co právě pustil DJ a záhy pochopíme, v jaké pasti jsme se to octly: rozlučka se svobodou. Podle pištivosti lokalizujeme budoucí nevěstu a její kámošky. A máte to mít, bude pánský striptýz.

Na pódium vběhne Batman s pláštíkem a žabíma nohama. Jen tak letmo mi bleskne hlavou Žmur s jeho aktuální závislostí na Avengers, a kam až může dětská obsese v superhrdinech zajít. Na pódiu se octne růžolící nevěsta a je donucena si kleknout během toho, co se všechny dělíme o parfémy a synchronizujeme si menstruační cykly. Přemýšlím, kdy bych to asi vzdala já, normálně utekla bez placení záchodovým okýnkem a vymazala si čísla všech těch gelových kravek, ale bylo by to určitě dřív, než je hrdinka naší dnešní show donucena očichat bílá tanga ještě před tím, než jí je Batman zavěsí na hlavu (doufám, že si teď užíváte detailní představu těch vyzrálých spoďár naložených pod nepropustnou vrstvou koženkových kalhot). Festival trapnosti se rozbíhá do plných, pištivé kámošky už jen chraptivě sténají, nevěsta s tangama na hlavě do rytmu disca rytmicky honí Batmanův pásek a my zdrháme. Hlavním vchodem a s placením, i když gay číšník už bude po zbytek večera skrývat erekci za barem a holky by si pár ciderů na nevěstu nevšimly.

Že pánský striptýz není pěkná podívaná jsem tušila už dávno, ale tohle bylo okénko do světa netušených rozměrů. Figuruje na rozlučkách se svobodou taky gigolo? A co třeba tématický filmový večer s Robertem Rosenbergem s pamětním DVD? Někdy je fakt štěstí vyváznout jen s igelitkou ulit a semen!

Český striptér Turbo XXXL: Sem si klekni!
Od určité velikosti cizího spodního prádla na hlavě už zbytek show nevidíte.

Stěhování

Konec jedné éry.

Tak kamarádíčci. Už je to skoro rok, co chodím do Korporátu a jestli si ještě vzpomínáte, nejdřív  to spíš nasvědčovalo variantě, že se tajně přihlásím na úřad práce a doma si budu vymýšlet divný historky, proč se vracím z práce bez peněz, zato s plnýma lodičkama písku a kočičinců z hřiště. Ne že bychom tady všichni nebyli schopní odrecitovat mé všestranné talenty i kdyby vás vzbudili o půlnoci, ale na něco jsem po roku korporátní evoluce fakt nebyla připravená. 

A to, že se ze mě vlivem několika organizačních změn a zatmění exoplanet, stane člen IT divize. Je to děsivé a fascinující zároveň, protože mé spontánní znalosti síťové infrastruktury začínají od USB konektoru a končí kamkoliv jsem schopná zarvat jeho druhý konec a včas uskočit dřív, než něco odpálím - v horším případě sebe. Je to projev nekonečné kreativity vesmíru, něco jako když se Miloš Zeman nechá vyfotit na běžkách v olympijském úboru. Je to zdvižený prst osudu (dosaďte si tam klidně jaký chcete, ale já si vizualizuji prostředníček) za to, že celý život žijete bezpáteřním životem marketingové mrdky. 

Ale abychom dnes někam pokročili: IT oddělení se na důkaz toho, že to se mnou myslí vážně, rozhodlo vykořenit mě z mého přirozeného prostředí a infiltrovat do devátého patra, kam normální člověk páchne jen pro služební notebook. Chápete to, do devátého patra prosklené budovy, kde chytám takovou závrať, že musím potlačovat nutkání plazit se od výtahu po čtyřech se zavřenýma očima.

Včera jsem se byla podívat na svou novou králíkárnu a byla jsem právem zklamaná. Po mém výstavním království u okna, kde jsem si mohla hrát i na (lakomého) vládce přídělů čerstvého vzduchu, mě smutně vítalo otloukánkovské místo v uličce a flekatá židle, na které musel dožívat nějaký senior, co tady obsluhoval dírkovací stroje a po smrti se do ní nadobro vsáknul. Hm. Naštěstí jsou v dohledu i jiná volná místa, jedno z nich dokonce u okna. Rychle na něj házím kabát. Život na marketingu vás naučí.

Dnes si teda vykračuju s o něco větším uspokojením než včera vykonávat svůj nový dream job na nový dream space, proplazím se od výtahu s dvěma taškama nezbytností jako jsou zimní rukavice, nebo vanilkový čaj a fest propocenou halenkou z té posrané výšky. Pak zabíjím svůj těžce placený čas tím, že propojuju telefon s lampičkou a na konci už trochu agresivně rvu ze zdi cizí konektory a snažím se tam nacpat ty moje s ničím nekompatibilní kabely jak kukačka do sýkorčího hnízda. Musím vypadat jako nájemný hacker, protože v zádech cítím pichlavé pohledy. A když se otočím, sedí tam opravdový ajťák ve zdravotních sandálech, to si přijdu jak na safari. Fakt existují! „Ahoj, já jsem Psice", zdravím a tím snad nejsem přehnaně sociální.

„Chatrný. Inženýr Chatrný“ odvětí, jako když na vás promluví arktický ledovec. „Vy jste tady ta nová (podle toho ukazovacího zájmena už tady o mě zřejmě kolují epické ságy). A u jednoho ukazovacího zájmena hned tak neskončíme. „Tahle židle je moje“ vrhne se po mém skvrnitém úmrtním křesílku. Pak odejde hrdě se vztyčenou hlavou jak poručík Dunbar v Tanci s vlky, i když ten monumentální výjev trochu shodí tím, že se nohou zamotá do mojí druhé stěhovací igelitky s tampóny a lakem na vlasy, kterou za sebou vláčí a podaří se mu ji setřást až po několika oboustranně trapných metrech. Takže jak už jsem zmínila. Dost plytkých textů a kampaní. Přišel čas začít pracovat na vlajce, opevnění a bitevní strategii!

Kam na jarní výlet bez zástupu turistů?

Aktuálně kamkoliv.

Mentální vývoj obratlovců je empirický. V tomhle bodě jsme s M. asi uvízli někde ve stádiu trepky, protože každé, úplně každé předjaří netrpělivě poskakujeme nad hromádkami potrhaných map a plánujeme jarní výlet a pak se místo válení na prosluněné mezi boříme po stehna v mokrým zčernalým sněhu na Kvildě. Letos jsme vybrali Slavkovský les, místo plné močálů, rašelinišť a smradlavých bublavých jezírek.

„Představte si tu parádu, blouzní třeba M., půjdeme do zeleného lesa, kde budou prosvítat paprsky slunce a bublat vřídla!“ „Já připravím chleby se sýrem, které budeme jíst na pařezech na mýtince!“ odvážu se. „A budou tam kouem nás běhat zvížátka se svými muáďátky a já si je budu všechny huadit!“ úplně se rozdivočí Čičman.

„Ty chleby radši se salámem“ dodá prakticky Žmur. „A hlavně nezapomeňte, že má o víkendu pršet“. Žmurův pragmatický přístup k životu asi nejlépe ilustruje tahle příhoda ze školky. 

„Dneska jsme se bavili s Rozárkou pod stolem“, řekne jen tak mýrnyx týrnyx Žmur. „Fakt, a proč pod stolem?“

„To jsem ze začátku taky nechápal, ale pak jsem byl dost rád, že pod stolem“ odvětí Žmur. Představ si, že mě snad hodinu napínala a pak konečně řekla, že si mě chce vzít! Za muže!“

„A co jsi ji na to řekl ty?“ dojmu se při vzpomínce na mýho kluka ze školky. „Řek´ jsem jí, tak to máš fakt smůlu. Co bude dneska k večeři?“ uzavře to chladnokrevně Žmur.

Nejhorší na tom je, že babičky a dědové, potažmo mentální senioři, mezi které se Žmur řadí, mají fakt vždycky pravdu. A tak v sobotu za Plzní začne jemně mrholit. „Doufám, že jste objednali ubytování s televizí?“ ozve se ze zadního sedadla. „Televize, jo-jo-jo! Televize jo-jo-jo!“ skandují s Čičman jednohlasně. Někdy mám pocit, že absencí televizního přijímače z nich formujeme horší mediální smažky, než jsou děcka s běžnou dostupností signálu.

„Ty si radši zkotroluj, jestli máš sbalený teplý papuče a francouzský hole“ kontruje M. „Vezmeme si deštníčky a budeme pozorovat ropuchy! Vůbec, stejně do půlhodiny přestane, vsaďte se.“ Za půl hodiny Žmur kasíruje vyhranou dvacku a v temných hvozdech, kterými projíždíme, přibývají hromady sněhu, což je s určitém kontrastu s „tap tap tap tap“ monzunového lijáku, co bubnuje do střechy auta.

A za další hodinu pochodujeme s paraplíčkama po kluzkých dřevěných chodníčcích, zatímco nás zpoza záclon svých vytopených kuchyní sledují pobavené oči místních. Fakt musím hrdě říct, že máme odolné děti, protože celé odpoledne nekňouraly v lijáku, ani když je fackoval severák. Z vřídel a smraďochů jsme viděli pár bublinek v ledu a rašeliniště vypadala jak bláto nacpaný do mrazáku. I tu ropuchu jsme našli, což byl nečekaný zvrat a úspěch výpravy, jehož velikost snižoval jen fakt, že byla zmrzlá. 

Po návratu jsme v apartmánu přetočili všechny přímotopy na šestku, Žmur se slavnostně zmocnil TV ovládače a nalezli jsme všichni na jedno vratké dvoulůžko. „Ženy, vraťme se k šití!“ slyšela jsem jako poslední zvolání Scarlett O´Harrové z Jihu proti Severu a pak jsem se probudila až ráno s krajkovou výšivkou z polštáře přes půlku obličeje. Good old times!

Den otevřených zvěří

Uběhlo to. Příběhy, jak si Žmur načůral přes punčocháče až do bot a olizoval v parku holubince z větviček, už jsou definitivně out až do doby, než se Žmur stane senilním dědkem. Ale o tom už vám bude psát on sám (jestli nezapomene heslo na blogger)

Aktuální skutečností, před kterou bohužel nelze dál chodit se zavřenýma očima, je, že po prázdninách půjde do školy. Ne, že by na to Žmur nebyl ready. Minulý týden pro nás ve školce vytvořil skoro dvoumetrové panorama ze slepených čtvrtek, před kterým by se Marold jen smutně usmál a zmuchlal Bitvu u Lipan do separačního kontejneru na papír. Zkraje obrazu si vykračují usměvavé postavy k domečkům, které mají krasopisně vyvedené štítky „TÁTA“, „MÁMA“ a jména dalších členů rozšířené rodiny. „To jsme my? A proč máme popraskané žilky v očích? Asi nás bolí z toho koukání na počítač v práci…“ odpovídám si sama. „Nene“ nenechá mě Žmur pustě fantazírovat. „To jsou zombíci a jdou k vašim hrobům!“

Vyšťourané prachy z parkovacích automatů (které se opravdu staly jedním z regulérních zdrojů žmuřích úspor!) umí počítat, jak když bičem mrská. A základky už přece dávno nejsou jako za nás. Takže žádné obavy? Začínám je mít. Dřív než se budeme bavit o tom, jak moc jsou dnešní základky jiný, je potřeba říct, že od socialismu jsme pokročili k povinnému dnu otevřených dveří. Což může celou věc výrazně zkomplikovat, zvlášť pokud jste defaultně přesvědčeni, že to nemůže být tak zlé, přestože máte kamarádku učitelku a od známých rodičů školních dětí se prosakují znepokojivé zprávy.

Možná, že jsme měli začít s těmi otevřenými dveřmi v opačném pořadí. Takhle jsme začali na Londýnské, kde se neznámkuje, děti dělají na projektech, chyby se netrestají, ale naopak vytěžují jako podklad pro další práci. Paráda, ne? Za mě vyřízeno, dokud jsem se na konci nezeptala, kolik dětí berou. Mimospádových deset až dvanáct, z těch mají ještě přednost přátelé školy a sourozenci. Aha.

Další štace je na Slovenské. Sem přicházíme i se Žmurovým kamarádem ze školky, se kterým se celou dobu prohlídky průběžně fackuje, takže první dojem musí mít za plný počet bodů. Tak tohle už je ta obávaná „normální“ základka. Píše se tady Comenia skriptem, úči působí celkem uvolněně, prý neexistuje neúspěšný žák. A pak, že to nejde. Kolik že berou dětí? Deset mimo spád? Aha.

Do naší spádové základky jdu s děckama veselým krokem. Tady aspoň nebudeme řešit žádné losování. Jako první máme po cestě ředitelnu, kde se jiná zvědavá matka ptá na program přípravné třídy. „Naučit se sedět, mlčet a soustředit“ tesá ředitelka zásady dobrého žáka ukazovátkem do vzduchu. Když se zeptám na matematiku podle Hejného, říďa ji onálepkuje jako „experimentální metodu bez budoucnosti, protože po třiceti letech výuky mi může potvrdit, že matematika je jen o drilu. Taky o tom sezení a mlčení, pochopitelně. A hlavně o jedničkách. „Známkujeme prvňáky ze všech předmětů už v prvním pololetí“ oznamuje nám hrdě. Ten knedlík v krku se ještě trochu zvětší, když se přejdeme podívat do první třídy. 

Jedna úča vypadá jako ztahaný dobrák z Obecné školy s kaňkami na čele. Druhá zadává Žmurovi a Čičman úkoly. „Namalujte mi tady na papír svislé čáry“, podává vodovky. „Tohle ale není správná svislá čára“, ukazuje na čičmaninu křivuli. „A tahle je zas moc tlustá. Růžová s modrou? Hezčí by byla zelená. Namaluj si to radši znova a pořádně holčičko.“ Uf. Úplně se mi vrátila výtvarka na naší základce. Sluníčko se kreslí vpravo nahoře a teď to děti všechno obtáhneme černou linkou, jako národní umělec Josef Lada. Smála bych se ještě v půlce cesty, kdybych se právě nevracela z naší spádové základky.

Takhle jsem měla hlavu jako vzducholoď ještě před našima dveřma. Odstěhovat se? Infiltrovat se jako (ne)přítel školy a svrhnout režim? Počítat s hodinou dojíždění, nebo učit Žmura doma? Jak jistě tušíte, ani jedna odpověď není ta správná. I jako zarytý nepřítel loterie tedy budu na začátku dubna sedět doma, tisknout v ruce propocená pořadová čísla ze zápisu na tři školy plus povinnou registraci na naši spádovou instituci pod vedením reinkarnované Marie Terezie a drmolit magická zaříkávadla. Tak Žmurovi držte palce. 

Stařena uškvařena zaživa!

Laserová střelnice na ksichtě. Mým.

Jestli si někdy připadáte starý, po tomhle čtení se vám dost uleví. Ve dvaceti jsem si myslela, že mi kadeřnice spálila melír. Ne, šlo o první kolečko bílých vlasů. Ve třiceti jsem si od gynekologa poprvé nesla fotku plodu a pod okem nepravidelnou pigmentovou skvrnu o velikosti mexického dolaru. Tak mladá, tak těhotná a tak brzy zemřu, plakala jsem tenkrát v hormonálním rauši. „Melanom? Kdepak, to je přece stařecká skvrna!“ vysmál se mi tenkrát dermatolog. Co dostanu ke čtyřicetinám se teprve dozvíme, ale jak vidíte, s turbostárnutím už mám zkušenosti. Nadešel čas pustit se do celkové rekonstrukce. Dřív, než mě zkroucení stařečkové s artritidou začnou popichovat hůlkou, abych si sedla v tramvaji.

Nejdřív padlo rozhodnutí skvrnu Stařenu konzervativně vyžrat. K tomu účelu jsem zakoupila několik bělících krémů renomovaných značek a ve výsledku jsem si připadala tak trochu zklamaná jak Michael Jackson, když se mu přes všechny dobré úmysly zbortil obličej. Bílé jsem měla kdeco, včetně zmíněného pramínku vlasů, ale ohavná skvrna trvala na odstínu rozmázlé mléčné čokolády. To byl signál pro ničivější arzenál, který se bohužel přes legální e-shop objednat nedá. Laser. Pro mě byla donedávna jediná uchopitelná asociace laseru v podobě svítícího meče ze Star Wars, takže do ordinace mého gay kožního lékaře vstupuji naivní jak holka z venkova ucházející se o místo noční recepční v bordelu.

"V zásadě vám mohu nabídnout dvě možnosti", říká doktor. „Buď to uděláme šetrnější cestou, skvrna vám ztmavne a pak se časem odloupne se strupem, ale možná to budeme muset opakovat (představuju si hnusně zvrstvený načernalý strup, to nechceš), nebo to uděláme radikálnější metodou a budete odcházet s růžovým flíčkem (a ten flíček vysloví tak měkce, jako bych měla z ordinace odejít s blahým úsměvem a pytlíkem nadýchaných maršmelounů). Na rozhodnutí není třeba dlouhého rozmýšlení: chci flíček. Podepisuju papíry, kde souhlasím, že se nebudu soudit, pokud mě omylem vypálí jak Ležáky a s napětím uléhám na lůžko. 

Fasuju svářečské brýle, ozve se jiskření a ordinaci zamoří smrad na uhel seškvařeného morčete, které malý tyran uvěznil v mikrovlnce. „To je všechno?“, ptám se. Doktor mě chválí, jak jsem statečná a podává zrcadlo, kde se mohu seznámit s mým novým jarním lookem, podle mého skromného názoru vhodnějším spíš na Halloween. Hirošima přes půlku ksichtu, ze které dosud doutná spálenina a zmar. 

"Do tří měsíců to zmizí", chladnokrevně přejmenuje měkkého flíčka, skásne mě a pošle do čekárny, abych zkolabovala pokud možno co nejdál od laseru. Tam si zlepšuju den aspoň sledováním reklam před/po botoxu. Taky vám přijde, že si Dysport z opravdu vráčitých lidí dělá cynickou prdel?

Vidíte a s laserem je to přesně naopak. Propálenej ksicht nepřehlédne ani sebevětší ignorant v kanclu a pokud se před ošetřením smějete, po něm se budete tvářit přesně jako slečna na obrázku "Before".

P.S. Kromě strupu mám pod okem i modřinu, což je zrovna na MDŽ pro M. pěkná vizitka!

Vlastně to je ten nejlepší recept proti vráskám: Přestaňte se okamžitě mračit!

Nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem 2.

V pondělí jsem se hrozně nadchla: po čtyřech měsících mrazu a sněhových koulí, co mi cpal Žmur za krk, přišel konečně den, kdy jsem mohla ze zaprášené krabice slavnostně vytáhnout jarní boty a šlapat s nima do všeho, co se v parku urodilo přes zimu (z čehož nesmrděly jen barevný hvězdičky ze silvestrovských konfet). Rychle jsem se uklidnila hned v úterý ráno a dnes se pokorně vracím k tomu nejlepšímu, co zima nabízí a to stulit se s dětmi pod teplou deku a dívat se na film, co bych si být doma sama, pustila jen po jointu hašiše na narozeninové párty liliputánů. Takže lipovej čaj, gumový medvídky, nohy v teple a jdeme na to!

    1.  Můj soused Totoro

Japonský animáky mě dlouho míjely a k Totoru mě vlastně dovedla snaha najít Jednorožce, do kterýho jsem byla fest zamilovaná v první třídě. Nakonec jsem byla ráda, že jsem neobjevila jedinou kvalitnější online verzi, protože Tototo je boží. Příběh jednoduchej jak vzor na svetru vaší babičky. Emoce hřejivější než mohérová příze. Žádný gangy nadpřirozených příšer s laserovým mečem, jen přerostlej dobromyslnej plyšák s měkkým bříškem, ze kterýho byste si doma rádi vyrobili fatboy.  A co teprve, když přijede koťátkobus! Wow!

    2.  Čas na dobrodružství

Objev roku z Déčka, díky kterému získá přátelství kluka se psem zcela netušené obzory. Asi jako když dojíte výbornou smaženici a zjistíte, že ta poslední houba na vidličce vypadá fakt jako lysohlávka. Společně s Finnem a Jakem vystupuje celá plejáda dalších psychedelických hrdinů. Mezi Žmurovy oblíbené patří třeba Hlenová a Žvejkačková princezna, Ledový král (nechvalně známý nakopáváním tučňáků a zamrazováním princezen do zásoby), nebo Stromice. Ale potěší i mláďátko neznámé strojové součástky, které rádo tančí.

    3.  Zahrada

Dlouho jsem si myslela, že s okoralým a filmově protřelým Žmurem obyčejná zahrada se zvědavýma klukama a hodnýma slonama už nemůže pohnout. Naštěstí jsem se mýlila a to u čtené i video verze. Ale sám přiznal, že se mu stejně nejvíc líbí ten odrzlej kocour, co tak strašně nadává.

    4. Team America: Světovej policajt

A trochu toho zaslouženého popela na hlavu na závěr. Takhle to dopadne, když necháte dítě u výběru online loutkových filmů, který vypadají fakt neškodně. Jenže Žmur mezi Fimfárem a Hurvínkem našel skutečný klenot. Zatímco jsem dopisovala doporučení pro klienta na slide sto čtyřicet dva, přišel Žmur s rozzářenýma očima.

„To je úplně nejlepší pohádka, co jsem kdy viděl“ hlásí nadšeně. 
„Fakt?“

„Jo, až budeš mít volnej večer, můžeme se na to podívat spolu. Budeš nadšená, mami!“

Úplně jsem na tuhle konverzaci zapomněla, když si Žmur jednoho mrazivého večera vzpomněl.

„Jé, to je od autorů Southparku“ zaradoval se M. u titulků, což nás mohlo varovat.

Nad koncentrací vulgarismů by žasli i v Karviné (jeden ze závěrečných projevů vlastně neobsahuje žádná jiná slova, kromě pomocných zájmen), ale jakmile se vzpamatujete z toho, že tuhle hrůzu už Žmur stejně viděl celou a přestanete mít tik ukazováčku na tlačítku Escape, dá se zlomových scén vytěžit rozhodně víc, než u Ninja Turtles.

Nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem 1.