Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Emův táta je ornitolog a eM od něj tuhle zvláštní zálibu zdědil. Je to bez debat jedna z lepších věcí, co se dá dědit -  v naší rodině se napříč generacemi z koníčků předává hlavně hypochondrie, alkoholismus a chov domácích mazlíčků s obskurními vadami charakteru. 

Proti tomu je úplně v pohodě, když se eM zastaví na výletě v lese, ukáže na půl kilometru vzdálenou špičku borovice a zpraží vás za to, že dýcháte schválně hlasitě. 

„Psst. Vyplašíš ho. Tenhle pták je hrozně vzácný“ řekne eM a plácne Žmura za to, že se šťourá v nose. 

„Kdo ví, jak se jmenuje?“ Žmur ho vždycky vidí a nikdy nezná. Potom nastane fáze úmorného vysvětlování Čičman. Kde je ta borovice? Na jaké větvi? Má borovice žaludy? 

„Ajo“ plácne se pak Čičman do čela a přeostří na stožár elektrického vedení. „Už ho vidím. Vždyť je to ledňáček!“ zvolá, protože má ráda ledňáčky. „Podle mě to musí být žluna.“ řeknu bez mrknutí oka já, protože vím, že eM má žluny nejradši. „Už se můžu nadechnout?“

Já bych nad takovou sebrankou ignorantů dávno zlomila hůl, ale eM je schopen za pár metrů zastavit a zopakovat si s námi celou tu bolestivou proceduru od začátku.

Musím ale říct, že mě i tak překvapilo, když přištrachal z pošty velkou lepenkovou krabici, nechal nás shromáždit v kuchyni, a pak z ní slavnostně vysypal hromadu polystyrenových kuliček a sovu na klacku. Sýčka v životní velikosti.

„Sova? Jsme si jistí, že náš byt postrádal zrovna sovu?“ zeptala jsem se a žasla. Vrah nevinných hrabošů se tváří vyloženě nepřátelsky a agresivně zarývá drátěné pařátky do stojanu. 

„Je to dárek pro tátu. Bude tu s námi měsíc do jeho narozenin.“ vysvětlil eM. „Podívej se, je celá z plsti. Ta paní, co ji vyrobila, umí z plsti úplně cokoliv. A její kamarádka zase dělá umělé oči. Klidně by ti mohla na zakázku vytvořit třeba vycpanou Čičman!“

„Mně se náhodou líbí“ prohlásil Žmur během toho, co se Čičman horečnatě rozhodovala, jestli by byla dvojnice z plsti se zubama a skleněnýma očima víc cool, nebo creepy. „Můžu si ji půjčit na pokusy na křečkovi?“

Jsou věci, který vám připadají zbytečný jen do doby, než si je pořídíte. A po týdnu s plstěnou sovou musím eMovi dát za pravdu, i když se mu následující řádky nebudou líbit.

Sova je ochranný štít při venčení křečka. Když jsme dřív pouštěli Chlupinu na svobodu, odměnou za naši velkorysost bývala snaha prožrat se do matrace. Alternativně prožrat se do dekorativních polštářů a v panice se oběsit na překousaných nitích, když jste ji nečekaně vyrušili. Oboustranně vyčerpávající chvilky, kdy jsem pištícího hlodavce vystříhávala nůžtičkami na nehty z polštáře, jsou minulostí. Když jde Chlupina ven z klece, v inkriminovaném koutě stojí sýček.

Vytřeštěný pohled sovy vedle budíku výrazně snižuje riziko, že člověk po probuzení znovu usne.

Sova je hřejivý pomocník při večerním uspávání dětí. Cyklickému camrání přes kuchyň ještě v půl desátý (napít se-vyčůrat-napít se-vyčůrat) učinila přítrž jediná pohádka o sově posedlé démony a hnízdu plném vyklovaných očiček (pro názornost uvažuji o dokoupení hrsti očí od kamarádky paní plstenice).

Sova zásadně zvyšuje vaši osobní prestiž mezi sousedy. V Praze už nikoho neohromíte bezsrstou kočkou, co vypadá jako když vrazíte critters do mikrovlnky. Ani psem v péřovce, který umře, když jde do parku bez čepice. Ale sýček za oknem, ten budí respekt. Sousedi si to s vámi nebudou chtít rozházet, protože nechtějí přijít o svý drahý teriéry. Ani najít vývržky v poštovní schránce, pokud by se vám znelíbili.

Po týdnu používání můžu jen potvrdit: Sovu do každé rodiny!

Nesýčkuj, používej sýčka

Chyba v Matrixu

Když už jsme nakousli ten Ječmen, existuje ještě jedno místo, který se od sedmdesátek vůbec nezměnilo. Ordinace naší dětské doktorky. Tenkrát jsem si ji vybrala hlavně kvůli tomu, že mi teklo do bot – úplně jsem totiž na nutnost předem domluveného pediatra zapomněla a reálně hrozilo, že mi nebude umožněn legální porod, protože povinná kolonka v těhotenském průkazu křičela prázdnotou. Vybrala jsem si ji, protože a) všechny ostatní pediatričky ve věku pod osmdesát let s funkčníma webovkama už měly plno. A za b) má ordinaci ve vedlejší ulici a to se hodí. Protože děti jsou furt nemocný, říkaly holky.

To se u těch našich zdaleka nepotvrdilo – naopak překypují až bezohledným zdravím, nejvíc v období, kdy rýmičky sestřelí nás s eMem a oba pažouti bohapustě zneužívají bezmocnosti stárnoucích rodičů. Ordinaci tedy navštěvujeme jednou ročně na preventivní prohlídky. To se potom očima vpíjím do čekárny, kde ještě pořád visí agitační plakáty na mytí rukou a pití mléka. Mrkací vikslajvantový panenky s urvanýma rukama, ohlodané kostky a angličáky kropenaté od vykašlaného bronchiálního hlenu. Prostě jako urbex ordinace v Pripjati, jenom je vzduch nasycen nasládlým pachem moči z přebalovacích pultů místo radioaktivních izotopů jódu. A ještě něco. Naše doktorka je ze staré školy, kde se ze strany pacienta striktně dodržuje objednací doba. Je jedno, že přijdete na řadu o hodinu později, protože posloucháte, jak se s matkou před vámi dělí o recept na skotské střiky a rozinkový koláč. Na druhou stranu, pochází ještě z doby, kdy se plošně neplýtvalo s léky a už vůbec ne s antibiotiky. Fleming byl ještě uličník s plesnivým chlebem v aktovce, když naše doktorka léčila černý kašel tvarohovým zábalem a přivazovala k rachitickým dětem hůlky na srovnání končetin.

Takže když jsem děti vyzvedávala ze školy dvě minuty poté, co jsme měli být v ordinaci, začala jsem propadat do spirály stresu. O to víc, když se ukázalo, že čekáme na jemnostpána Žmura, co bezstarostně vysedává v jídelně a drtí rekord, kdo vypije víc čaje z várnice za skandování ostatních spolužáků.

Po Vinohradský už skoro klušeme. Konečně zelenej barák, ale. Zvonky jsou vytrhané, uvnitř stojí řemeslník na štaflích a druhý táhne chodbou kyblík s barvou.

„Ona už tady asi ale nebydlí, mami“ pronese Čičman nahlas moji obavu. Mně k tomu v duchu napadá ještě: Proč mi do hajzlu při objednání neřekla, že se přestěhovali? 

„Díkybohu, vyhnu se tý debilní prohlídce a kecům, jak sem zase vyrost“ sesouvá se Žmur na kolena a chce políbit zem.

„Moc se neraduj, ještě to zkusíme. Třeba rekonstruují jenom tu chodbu“ vytáhnu ho z rohožky nahoru, opráším a zaťukám netrpělivě na dveře. Řemeslník číslo dvě řáchne s barvou na zem a jde mi jako ve snách mátožně otevřít.

„Měli byste tady nechávat otevřeno, když jste vyrvali ze zdi ty zvonky“ řeknu nevděčně a jak pospíchám, švihnu jeho kolegovi Čičmaninou aktovkou do štaflí, až se zapotácí. Skrčí se do embryonální polohy mezi šprušlemi a oba na mě zírají, jako kdyby do baráku vtrhla rozzuřená kapybara s mláďaty.

„Nekoukejte na pána, už tak máme zpoždění“ houknu na děti a opřu se do těžkých dřevěných dveří. Chlápek s barvou chce něco říct. „Dobrý, to zvládnu“ usměju se křečovitě a vykopnu to pootevřený křídlo dveří čekárny sama.

„Ona to tady asi ale není čekárna mami“ zhmotní zase Čičman nahlas to, co nám všem naráz dojde. Cizí předsíň. Věšák s kabáty a kloboukem, starodávný perský koberec a zrcadlo, to všechno pokryté igelitem a připravené k malování. Kromě staré paní v župánku se zdviženým obočím, co rychle típá cigaretu a instinktivně hledá podlouhlý těžký předmět na svou obranu. Nevím, jak často se vám stává, že si jen tak jdete po ulici a najednou stojíte v cizím bytě, ale pro mě tohle bylo poprvé.

Mohl to být epický začátek nového přátelství, u kterého všichni vydechnou „No to je prostě neuvěřitelný, svedl vás k sobě osud!“, když se vás někdo na společné oslavě narozenin zeptá, jak jste se seznámili. Místo toho jsme dostali jen strašlivě zrubáno. Poprvé od Župánku a podruhé doktorky: „No kde jste? Vy si snad trajdáte po návštěvách, nebo co?“

Kabátek

Když se tak dívám na naše děti, připomene mi to občas věci, které jsem měla a už je nemám. Nebo aspoň ne tak často. Plynatost. Ke snídani krajíc chleba se sýrem a marmeládou v druhé vrstvě. Nekontrolované záchvaty smíchu.

Nemyslím tím společenský smích ani smích, když eM bez rozmyslu utře rozlitý džus ze stolu nejbližším hadrem a potom zjistí, že je to jeho tričko. Myslím tím ten opravdový záchvat smíchu, při kterém se snažíte popadnout dech a něco říct, ale vydáte ze sebe jenom kňourání a spršku slin, která tu strašlivou křeč nastartuje ještě párkrát dokola. Většinou se to stává ve dvou a prvním impulsem nebývá zrovna intelektuální humor. Dalším specifikem je, že se bavíte jen vy. Mozek se válí ve vaně s pravým šampaňským a šumivou serotoninovou bombou do koupele, zatímco lidé okolo vás trpí.

Naše děti to v poslední době zažívají skoro pořád. Stačí, že Čičman u večeře srkne špagetu, která ji koncem švihne do čela a je to tady. „Vy- vy- vy-„ začne se svíjet Žmur a většinou se u toho zaboří loktem do vlastního talíře. „Vypadáš jako zombie“ vytlačí ze sebe a Čičman přebírá štafetu. Dáví se, hýká a nosem jí teče džus. „Co ti na tom jako připadá k smíchu?“ dožere se eM nebo já. 

Výhružky typu „Ten stůl si budeš po jídle uklízet sám!“ nebo „Teď se směješ, ale jsem fakt zvědavá, jak si osobně vypereš z ubrusu tu rajskou“ jsou funkční rozbušky, které mají schopnost celou tuhle nechutnou scénu roztáhnout třeba do pěti dlouhatánských minut, než jsou všichni kolem stolu znovu schopní resuscitovat základní životní funkce a dojíst svoji studenou porci plnou slin a soplů.

Samozřejmě něco úplně jiného je, když se to týká mně. To potom přízemní sobectví sestřelí empatii na lopatky jedinou dobře mířenou ranou. Kdysi jsem měla kolegu, který se jmenoval Kapitán. Rozhodně to nebyla první ani poslední věc z jeho arzenálu směšnosti, ale nepochybuji, že o mé důstojnosti neměl Kapitán ani o milimetr lepší mínění. Jednou jsme od šéfa oba slízli výtku ohledně klienta, právem dosraného pana Z., kterému jsme na střídačku s Kapitánem naslibovali něco, o čem jsme si naivně mysleli, že to s chutí zařídí ten druhý.

„Hned mu zavoláte a domluvíte se s ním. Osobně si to zkontroluju a chci od pana Z. slyšet, že vás to upřímně mrzelo a že je jeho služba funkční ještě dnes odpoledne“ dořval nás šéf a my se svěšeně odpoklonkovali do zasedačky pro konferenční hovory a tam se zhádali, kdo za to může víc, aby vytočil číslo a omluvil se jako první.

„Dobrý den pane Z.“ začala jsem ještě celkem normálně, ale potom se mi v mozku propojil Kapitánův pohled týraného kokršpaněla, jeho muškátový svetřík a vědomí, že v tuhle chvíli je absolutně nepřípustná snad jen jediná věc. Začít se smát. 

„Chtěli bychom se vám s kolegou omluvit za prů, tedy prů-tahy“ snažila jsem se o artikulaci během toho, co si Kapitán nacpal dálkový ovladač od projektoru do úst jako roubík, aby nebyl slyšet jeho kuní smích. „Opravdu nás to mrzí“ hýkal za chvíli a já si utírala smrkance do rukávu. Z pohledu pana Z. bych nás rozstřílela kulometem, ale místo toho na to dodnes vzpomínám jako na nejlepší obchodní telefonát ever.

Asi jde vážně o mindset, protože za celou hnusnou šedou zimu se mi to nestalo ani jednou. Ani dnešní ráno nevypadalo jako jedno z těch roztomilých jiter, kdy se na sebe lidi usmívají, v MHD se spontánně zpívají muzikálové hity a koluje sáček s maršmelouny.

Místo toho jsem nastoupila do přeplněného vagónu v metru a s knížkou v ruce se snažila proboxovat na jediné volné místo u vedlejších dveří. Bohužel ne sama. Vedle mě se na to stejné místo cpal další čtenář s rozečtenou publikací a aktovkou, kterou mě strategicky odrážel na druhou pozici. Myslela jsem si, že jako křehká a bezbranná žena mám větší právo sedět, ale ráno se v metru hraje spíš na feminismus, než tradiční hodnoty.

Chytla jsem tyč před sebou a snažila jsem se o svoje teplé místečko zabojovat, když jsem si konečně všimla, že sedadlo už je plné – možná to byla moč, možná krev a možná řídká stolice. Nebo všechno dohromady jako kdyby si tam ještě minulou zastávku hověla lidská kloaka. Kdo je z Prahy, ať si sáhne do svědomí a napíše správnou odpověď do komentářů. 

Já jen vím, že ta ženská v béžovým kabátku s očima pověšenýma na mobilu, která na to sedadlo rychle umístila svůj zadek, zatímco jsme s mým soupeřem na pár vteřin zaváhali, měla nejspíš i poruchu čichu.

Kabátku je mi líto, ale bylo to boží!

Tak jde čas: Výčep U Ječmene

Vždycky, když dojede Gábina do Prahy, chce se potkat v nějakým strašlivým pajzlu, kam jsme chodili okolo roku 2007. Občas je dost těžký ji vysvětlit, že na tom místě stojí barber shop, veganský bistro, nebo dvoustá frenčíza Potrefené husy. Gábina se setrvačností Darwinovy želvy neomylně míří ke stejnému napajedlu, na které byla v Praze zvyklá. Připadalo mi to obskurní do doby, než jsem si uvědomila, jak se chovám já sama v rodném maloměstě. Všichni místňáci s úlevou chodí na kafe do podniku, kde nejsou propálené díry na křeslech a nemusí brát antibiotika po každé návštěvě WC. Těch pár špeluněk, kde jsou dodnes ubrusy z PVC a jídelní lístek psaný na stroji, žije jen z mých občasných návštěv u rodičů.

Ve středu mi Gábina volala hodinu před srazem. „To neuhodneš!“ zařvala mi do telefonu vzrušeným hlasem člověka, který na ulici jen tak najde zmuchlaný svazek bankovek. „Pamatuješ se na hospodu U ječmene? Bouřka a chilli…“ Na to si samozřejmě pamatuji až moc dobře. Běžely jsme tenkrát ze Střeláku, hrozně lilo a vítr shazoval z balkónů květináče. Tím jsme přišly jen částečně nelegálně ke keříku chilli papriček. V pohostinném suchu a teplu Ječmene jsme potom pomocí keříku odstartovaly hrůznou noc rekordů v konzumaci kapsaicinu mezi stálými hosty. Ráno mě bylo zle, ale určitě míň zle, než tomu, kdo v Ječmenu pozvracel záchod zápalnou směsí papriček a tuzemáku. Ten někdo byla Gábina.

„Dobrý den, můžu poprosit o lístek?“ zeptám se v Ječmenu, kde se za tu dobu změnila maximálně barva stěn ze žluté na světle hnědou jako zubní sklovina místních štamgastů.

Výčepní si otře ruce do mastný zástěry, jako by je potřeboval mít suchý a jistý, až mi jednu natáhne.

„Lístek? A z čeho si jako chceš vybírat? Vypadám snad jako pingl ve fraku z Interkontíku?“

Sklouzla jsem pohledem od šedivé přehazovačky nahoře až po zástěru „Kde se dobře vaří, tam se dobře daří“ a nezbylo mi, než jeho slova potvrdit. Vypadá spíš jako opakovaně přeléčený alkoholik v terapeutické kantýně léčebny, než jako běžná obsluha čehokoliv.

„No proto.“ zklidní se výčepní. „Točíme Plzeň a Gambáč.“ Všimla jsem si, že s výběrem Plzně moje bodové konto opět stouplo do plusu, zatímco se novým outsiderem našeho stolu stala Gábina se svým malým Gambrinusem.

„To je hustý“ řeknu Gábině, když se vrchní odpotácí zpátky k pípě. „Vypadá úplně jak ten hostinskej z Výletu na Karlštejn z Pražský pětky! Jak to tady dodnes smrdí po cigárech a jak tě oslovuje ty vole a nenávidí tě jen za to, že sis dala malý pivo“, dodávám obdivně.

Ani Gábině však status nechtěného hosta nevydrží moc dlouho. Přijde o něj v okamžiku, kdy se za námi staví další kamarádka. Světlana je původem z Bulharska, ale výčepní si její tvrdý přízvuk vysvětlí po svém.

„Staník se ptá, esi si dáte vodku.“ změní se u našeho stolu obsluha na kámoše pana vrchního, co se právě mračí za pípou a klepe popel do výlevky. Vysvětluje se i zažraný pach cigaret pět let po nekuřáckém zákonu: Podnik je striktně nekuřácký s výjimkou obsluhy.

„Proč bych si měla dávat vodku?“ podivuje se Světlana.

„Protože si z posranýho Ruska“ zahrozí na nás nepřátelsky Staník od baru.

„Ale já jsem z Bulharska“ hájí svou čest Světlana. „Tuhle hrůzu zase vybírala Gábina, žejo?“ mrkne na mě.

„Tak to sorráč“ přijde se Staník osobně omluvit a „vole“ na konci věty zní tentokrát skoro otcovsky. „Varna, tam jsme se taky nachlastali“ nolstalgicky zavzpomíná na mládí s Čedokem a není poznat, jestli se mu lesknou oči od slz, nebo od toho, jak si zamyšleně típne vajgla do předloktí.

Asi nejhorší xenofobní výstup večera se ale naštěstí našeho stolu netýká. Do dveří vchází skupinka Němců. Nejspíš Ječmen zaměnili za jednu z těch restaurací s moderní českou kuchyní, kde se vepřové vaří zásadně ve vakuu a zelí podlívá vlašským ryzlinkem.

Škodolibě čekáme, co bude a Standa nás nezklame. „Si děláš prdel. Helmuti!“ zakvílí a odejde dozadu, nejspíš pro útočnou pušku. Nové hosty jde obsloužit kamarád od baru, patrně dedikovaný na obsluhu cizinců obecně.

„Němci sou náhodou fér. Dávaj velký dýžka, ale Standa je prostě nesnese.“ prohodí na vysvětlenou, když proplachtí s tácem kolem našeho stolu. Standa zatím každému z nich točí pivo s výrazem, jakoby šlo o velící důstojníky osobně zodpovědné za holocaust.

„Se tím třeba zadus, paznehte“ kyne na ně s falešným úsměvem od baru a přiťukává si s nimi na dálku. Dáváme Standovi za herecký výkon zasloužených 9 bodů z 10. Všechny se shodneme na tom, že od jeho kamaráda nebudeme vyzvídat, co přesně to plave našim sousedům v pivu, protože by to mohla být indicie k tomu, co jsme za večer nechtěně vypily my.

S Gábinou jsme potom cestou domů obchodně přemýšlely nad tím, že by měl být institut socíkovských výčepů zachován v rámci národního kulturního dědictví. Až jednou někdo zruší Ječmen a udělá z něj nehtové studio, my si Standu i s jeho know-how rozhodně najdeme a pronajmeme – japonští turisté nám za něj utrhnou ruce!

Odslepení

V Lidlu prodávají v rámci asijského týdne čínské koláčky štěstí. Vaše budoucnost v trojobalu. Na tom mém se píše: „Nebuďte slepí k novým příležitostem“. Kolegovi Markovi šanghajská Jo-Lan-da zase klade na srdce, aby se nepokoušel vyhnout novým dobrodružstvím. Co se stane s kolegou Petrem netušíme, protože svůj koláček sežral s i papírkem uvnitř.

Radši bych svoji věštbu vyměnila s Markem za nová dobrodružství, ale musela jsem uznat, že slepota a příležitost se ke mně hodí víc. Každá vada zraku má svůj příběh, strategie a dopady. Začátek toho mého je jednoduchý – jsem krátkozraká po mámě. A fakt, že nenosím kompenzační pomůcky se do značné míry opírá o to, že máma je používala vždycky až moc.

Slovo brýle se v mém dětství spojovalo výhradně se slovy „kde zas mám…?“, „neviděli jste?“, nebo „někdo z vás mi je musel naschvál schovat“. Získala jsem z toho pocit, že bez brýlí se moje jinak schopná a hyperaktivní matka pokaždé změní ve zranitelného velemloka, nebo nějaký podobný albínský zvíře žijící na dně jezera, které se orientuje jen pomocí hmatových vousků. Samozřejmě, že se dalo zašantročených brýlí zneužívat. Samozřejmě, že jsem to dělala. A s mým ztrácením a zapomínáním čehokoliv jsem si řekla, že já se nachytat nenechám. Radši budu vidět blbě, ale zato bez výkyvů.

Tohle třeba dodnes nechápe bystrozraký eM, který je schopen předčítat titulky z novinovýho stánku půl kiláku daleko. „Jak jsi mě mohla nevidět?“ diví se, když naproti sobě jdeme po chodníku a já ho chladnokrevně minu. „Prostě vyjdu ze dveří, podívám se, kdo je na ulici a jestli ho znám, přečtu si nový plakáty naproti a zkontroluju si počet psích hoven až do příští zatáčky.“ Pro eM je chození po ulici stejně samozřejmý a nudný, jako když jíte chleba. Pokud bychom použili stejnou paralelu, já se svým krajícem málokdy trefím do pusy.

Když totiž vyjdu na ulici, většinou vnímám prvních pár metrů, a to nemluvím o tom, že někdy čtu při chůzi knížku, abych ji nemusela vybalovat až v metru. Všechno, co je dál než deset, dvacet metrů, je krajina za zrcadlem, kde se může přihodit úplně cokoliv. Třeba jdete a na konci ulice vidíte stát na jedný noze liliputa v lahvově zeleným fráčku. Když jste krátkozrací dlouho, je to pro váš mozek úplně normální. Za pár metrů se liliput promění v normální odpadkový koš a co? Váš mozek kolem sebe v panice nestřílí stresovýma hormonama, jako by se to určitě stalo eMovi. Váš mozek viděl už tolik liliputů a hyen v plesových šatech, že ani nepípne a bez komentářů přeostří na nějakou pruhovanou hromádku, co vypadá jak tygr přivázaný před kavárnou.

Tyhle hromádky mozek vždycky zaujmou, ale bohužel už nemám mentální kapacitu na to, abych zblízka čekovala ještě všechny kolemjdoucí - jestli se známe na pozdrav, small talk, nebo jestli jde o člověka, se kterým patnáct let žiju. Sorry jako. A to je ten nejhorší důsledek krátkozrakosti –  že jsem pro své kolegy, kamarády a bývalé spolužáky ledová královna, která se s nimi baví jen účelově, ale když je někde náhodou potká, dělá, že je nezná. Snažím se šířit osvětu, ale je to marný. Stejně vypadají všichni zklamaně, když mi vypráví o tom, jak na mě nadšeně mávali a ztrapnili se před celou tramvají.

Žmurův nejlepší kamarád má babičku z Francie. Někdy Nicol na pár týdnů přijede a vyzvedává vnuka ze školy, takže spolu čekáme před budovou. Nevím, jestli jste viděli Velkého Gatsbyho, ale pro mě bude navěky Nicol, pro kterou jsem byla před školou tou jedinou osobou ve vesmíru. „Dobvý dén“ hnala se ke mně s rozzářeným úsměvem a byla z našeho setkání pokaždé tak potěšená, že jsem se kvůli ní naučila pár francouzských frází. Potom jsem si koupila nový černý kabát, který naše přátelství nečekaně ukončil.

Minulý týden kolem mě Nicol nevšímavě proplula a rozzářeně se vrhla na úplně jinou matku stojící před školou. Matku v barvě a střihu mého starého kabátu. Mávala jsem na ni, ale dělala, že mě nevidí. „Má přes obě oči roztaženej zelenej zákal jako záclonu“ vysvětlila mi pragmaticky Vinckova máma. „Vidí jen v barvách a obrysech.“ Možná, že i mě si Nicol celou dobu jen pletla s někým jiným.

Po aha momentu s Nicol mi konečně došlo, co si o mém zraku myslí eM a děti. Zatímco pro děti jsou tygři před kavárnou ještě v pohodě, eM nejspíš žije v dusivý představě budoucnosti, ve který hraje hlavní roli slepecká hůlka, rozmáznutý hovna na podrážkách a to nejhorší nakonec – vodící čokl, co si líže kulky na gauči a zachlupatí koberec.

Takže zvažuju laser. Ale bojím se – osobně dělám v práci docela dost zbytečných chyb a nechtěla bych na klinice narazit na někoho, kdo je na tom stejně. Mám svoje oči ráda, i když jsou jen na parádu a dodnes si do detailu vzpomínám, jak dopadlo první rande laseru s mým obličejem. Máte s tím prosím vás někdo zkušenost? Dokážete i po operaci přečíst tenhle post?

Záhada černého kufříku

Myslím si o sobě, že vypadám celkem nenápadně – když zrovna není sobota ráno a já nejdu pro snídani do Žabky oblečená jen v ovečkovým pyžamu, mikině, pod kterou nic nemám, a v důvěře nejen v kvalitní zip ale hlavně v to, že můj outfit není nic, co by mohlo prodavače Karla ráno šokovat. Zatím to tak vždycky bylo – Karel jen smutně zachrchlá, označí moje pečivo za „pár sraček, který budete chtít určitě platit kartou nebo dvoutisícovkou, žejo?". Pak si jde rezignovaně zapálit před krám a zatlačí sousedům vajgla do truhlíku s muškáty. 

Potom jsou magické předměty, které vám v každodenní realitě tak nějak vylepší status přezíravosti velkoměsta. Vždycky jsem si myslela, že mezi ně patří třeba cvičená vačice na vodítku, nebo minišaty z průhlednýho igelitu, ale po včerejšku vím, že jsou lidi fakt vyprahlý a stačí jim strašně málo. Klidně jen černý kufřík.

Historka s černým kufrem je sama o sobě nominací na banalitu roku 2020, i když je teprve začátek ledna. eMova sestra poslala babičce kufr a já v tom hrála roli spojky. „Je to jenom prázdný černý kufřík a uděláš mi tím velkou laskavost“, znělo zadání, jestli prahnete po detailech. „Dan ti ho přiveze do práce. Stačí, když ho vezmeš metrem domů."

„Fakt pospíchám, takže by bylo nejlepší, kdybys stála připravená před Korporátem u silnice a chytala ho“, volá mi druhý den Dan a akce s kufříkem se začne zvrhávat v průjezd Pabla Escobara chudým předměstím Medellinu s čerstvou zásilkou kokainu.

Z akce s házením kufru z auta v plné rychlosti se nakonec Dan bohužel vysrabil, takže k předání dojde na plácku před Korporátem za pozorného dohledu znuděných kuřáků. Jak se ukázalo, moje očekávání od slova „kufřík“ byla značně zkreslená. Kufr mám nastojato ve výšce prsou, kácí se na všechny strany a vešla by se do něj mrtvola chlapa, se kterou se nemusíte čtvrtit – stačilo by ho rozseknout na dvě půlky a pevně dovřít zipy.

„Hele, to byl tvůj novej? Vy už nejste s eM?“ spiklenecky na mě mrkne kolegyně ve výtahu, zatímco hledá v kabelce orbitky. „Jedete spolu na víkend?“ zeptá se její spolukuřka z účtárny. Pokouším se holky uspokojit banální historkou stejně jako vás, ale obě jen netrpělivě přikyvují, jako když se někomu snažíte krkolomně lhát, a ještě jste u toho zatraceně nudný. „Aha“ ocení moji snahu kolegyně bez stopy zájmu o pravdivou verzi. „Tak to je teda fakt romantický“, dodá sarkasticky účetní, které jsem právě ukradla sny.

Na patře potkám bývalého kolegu, se kterým jsem se naposled viděla před první mateřskou dovolenou. Obvykle se vás lidi po deseti letech ptají na manželství, děti, nebo barák, ale Honza se jen dychtivě sápe po mém zavazadlu. „Co neseš v tom Kufru?“ snaží se ho nenápadně dotknout. Sbírala jsem pár milisekund trpělivost na další opakování. Ale potom jsem si vzpomněla na zklamaný výraz holek, a celou pravdu o rodinné poště jsem radši zmuchlala do kuličky a hodila do přeplněného odpadkového koše zbytečných nápadů v mé hlavě. „Dvanáct mega v neoznačených bankovkách a ruční granát“ odpověděla jsem. „Měj se krásně, Honzo!“ a zaplula jsem na schodiště.

„Správně bych vás teď měl prohledat“ uculuje se securiťák úchylně a mne si ruce, když se snažím s kufrem neúspěšně procpat přes vstupní turnikety. „Nepronášíte v tom tiskárnu? A co toaleťáky?“

„Je v tom internetová konektivita“ zasyčím na něj a dám si prst přes pusu. „150 mega vysokorychlostního připojení. Beru si to domů, když přes den neprosurfuju všechno na Facebooku a v pracovních mailech s velkou přílohou.“ Přijde mi to mnohem absurdnější, než předchozí ruční granát, ale podle zaraženého pohledu ostrahy mám minimálně vroubek pro příště.

V metru nemusím ani nic říkat a rovnou sklízím upřímnou neodfláknutou nenávist všech cestujících s trvalým bydlištěm v Praze. „Já bych tydle cizince.….“ nechává větu zlověstně viset ve vzduchu starší chlápek s aktovkou, když vedle něj Kufr zabere stejně místa jako moje mladší tlustá sestra a chová se na svých viklavých kolečkách taky stejně nevypočitatelně. Přemýšlím, jestli přece jen nezužitkovat tu první asociaci s rozpůleným chlapem na vysvětlenou, ale než se odhodlám, je tu další stanice. Chlápek do mě drbne loktem a demonstrativně si přestoupí do druhého vagónu. Vysloužím si solidární pohled německých turistek a nabídnuté sedadlo od týpka s batohem.

Trochu jsem doufala, že doma Kufru vyvrhnu vnitřnosti a najdu tam něco, co mě ohromí – třeba zakrslýho králíka, který tam  v nestřežené chvíli vlezl ještě před tím, než se Kufr vydal na svou třísetkilometrovou poutní cestu. Potom jsem se okřikla, že bych měla být skromnější – můj nový společenský status v práci je víc, než spousta bobků a na smrt vyděšený domácí mazlíček. Stát se turistou ve vlastním městě taky stojí za to – ale o tom vám nejspíš napíšu mnohem víc až po víkendu.

Nevěř nikomu pod deset

Občas se ráda se dozvídám věci, které mě šokují, nebo mi změní život. Někde daleko na severním pólu mé soukromé stupnice breaking news poposedává paní, která nám dělala společnost během poslední jízdy vlakem.

„Esi si sem chcete sednout, tak todle sedadlo je moje.“ představila se nám. Samozřejmě, často si sedám lidem do klína, pokud mě včas neupozorní, že ta teplá věc na jejich sedadle není plyšový přehoz s potiskem člověka, ale skutečná lidská bytost. Nejvíc mě zaujaly její šaty ve tvaru rudého tubusu. Jako dokonalá optická iluze z jedné strany připomínaly večerní róbu z třicátých let a z druhé strany vypadaly jako obrovská svraštělá kápie.

„Traktor, veze ňáký zrní“ zaťukala na okénko, aby nás včas informovala během jízdy.

„Kopec, aha“ mělo nám všem něco dojít při pohledu na vyvýšeninu na obzoru. Děti se zájmem naklonily hlavu. Nejspíš jsem jediný omezenec v kupéčku, kterému při pohledu na kopec prolétne hlavou jen myšlenka na to, za jak dlouho budeme v cílové stanici.

„No nic, dáme si mattonku“ dloubne mě Kápie do žeber a vyloví z igelitky pití, když už to vypadalo, že se pod tíhou vzrušujících nových podnětů budu muset trochu prospat. „Je s bublinkama“ dodá s takovou důležitostí, jako by šlo o poslední volně prodejnou láhev Moët Chandon vylovenou z vraku Titanicu.

Tyhle situace mě dostávají do úzkých. Opravdu se nevědomky tvářím tak zmateně, že v lidech probouzím potřebu vysvětlit mi, že je tento stolek skládací? Nebo jde o šifry těch zázračných a přitom obyčejně vypadajících lidí kolem nás, u kterých vám dojde až za pár let, že ukrývaly výherní čísla, nebo iniciály budoucího prezidenta USA?

Na opačnou stranu stupnice se po Vánocích vyšvihl Žmur. Za všechno přitom může jeho nekalá předvánoční kampaň. „Babička se mě ptala, co bych chtěl k Vánocům“, prohodí Žmur jen tak znuděně. „Tak jsem si řekl o dalekohled, na pozorování ptáků u krmítka.“

K tomu je potřeba dodat, že prarodičů má Žmur plný počet a k tomu si přičtěte dvě tety, které taky rády plní tajné sny budoucího nadějného ornitologa.

Pod stromečkem se tak Žmurovi kromě dalekohledu sešlo zařízení pro odposlech hovoru v jiné místnosti, brýle pro noční vidění, lupa a daktyloskopická sada.

„S tím budeš jako snímat otisky ptačích pařátků?“ zeptala jsem se naivně. „To zrovna“, utře mě Žmur. „Jo a k narozeninám bych ještě potřeboval diktafon“, plácne se za své opomenutí do čela. „Abych mohl nahrávat všechno, co mi kdy slíbíš a pak tě tím usvědčil“ řekne dítě, co bývalo tak roztomilý, když mu byl rok a jeho nejlepší vánoční dárek byla roztrhaná role barevného balícího papíru.

Pojďme si to říct na rovinu: Tyhle Vánoce jsou milník. Něco, jako když vzpomínáte na starý dobrý časy, když ještě nebyly mobily a pod pojem rozšířená realita se vešla tetris konzole na baterky. V našem případě jsou starý dobrý časy i takové prosté věci, jako možnost se bavit o čemkoliv a mít u toho důvěrný pocit, že je to jen mezi námi.

„Všechno jsem slyšel“ okomentuje to teď Žmur, jehož brýle s nočním viděním probleskují pod kuchyňským stolem. „Máma se už těší na konec prázdnin, až bude moct do práce a ty na nás chceš na horách ušetřit. Nevím, jak vám, ale mně teda polopenze stačit nebude.“

Vracím se večer domů a u postele nakopnu nějakej bazmek s červeným světlem napojený nejspíš na čínský servery. „No, tomu bych teda vrátit se do deseti zrovna neříkal.“ ozve se rozespale z vedlejšího pokoje.

O co je protivnější, když vám někdo šťourá do soukromých věcí, o to je větší pocit satisfakce, když soukromé očko pracuje pro vás. 

„Děda sedí na křesle a povídá si s kocourem o tom, jak je venku hnusně.“ hlásí Žmur. „Tu knížku od tebe používá jako podšálek na kafe. Co všechno potřebuješ vlastně zjistit?“

Pro začátek mi bude stačit vědět, jak to vlastně celý bylo z jeho pohledu. Jak se seznámil s mámou, proč nosil zbraň, co cítil, když jsem se narodila. Ale zajímá mě všechno, o čem se nemluví. Takže všechno. Všechny děti jsou tajní agenti, my jsme jen neměli snímač otisků a fotobuňku. To mi nebránilo slídit - a vědět, že ani táta nechodil domů v deset. Přes jeho další firewall jsem se ale nedostala ani za desítky let. Možná za to můžou zbytečný ohledy, možná strach z toho, co se dozvím.

Přesně přes tyhle skuliny se dostanou lidi, který si pod slovem ohledy představí tak maximálně frázi „promiň, to mě teda fakt mrzí“, když vám rozšlápnou mobil po cestě k notebooku, kde si pustí do repráků song bizarní japonské kapely složené z uniformovaných školaček a mývala, zatímco je sobota půl sedmé ráno.

Vnoučata.

Měsíc s Chlupinou

Když jsme se před měsícem nechali od dětí zmanipulovat a pořídili jsme Chlupíka, byly za tím léta praxe, ze kterých křeček vyšel, aspoň co se nenáročnosti týká, jako favorit. Já i eM jsme měli džungaráka někdy kolem osmi let. Ten můj prožil celý svůj život v obezitě a škudlivosti – zahrabaný v noře mezi vrstvami bobků, zrní a granulí. Jeho největším dobrodružstvím byl týdenní úklid klece, kdy jsem ho přesunula do bludiště vytvořeného ze starých leporel. Pepíček se většinou neobtěžoval labyrintem procházet. Přikrčil se za první zatáčkou a bezmocně vrzal pantem nad tím, jak jeho drahocenné bobky a zrní mizí v odpadkovém koši.

Nevím, jestli se dá eMův džungarák označit za zábavnějšího, ale rozhodně měl větší smysl pro one man show. Pokud u jeho akvárka byli přihlížející, skákal demonstrativně po hlavě z domečku. Zhruba po dvou měsících se mu skutečně podařilo zlomit si vaz, z čehož si eM a jeho sestry vzaly ponaučení o nevhodných způsobech sebevraždy a zlomyslnosti Hlodáše Krista, jestli existuje někdo jako křeččí vládce nebes. Jediný eM si z toho vzal ještě speciální bonus: Křeček žije rychlým životem náboženského fanatika a do pár týdnů zmizí. Což je u nás vlastně taky splnilo, ale trochu jinak, než předpokládal.

První prozření se týkalo Chlupíkova pohlaví. „Je to žena!“ prohlásil Žmur s rozvaleným křečkem na dlani, když se skláněl nad nákresem pohlavních znaků v chovatelské příručce. „Prohlídni si zblízka její pohlavní otvor!“

Druhé prozření se týkalo rychle mizejících misek krmiva. „Křečci toho tolik pochopitelně nemůžou sežrat“ hraju si před dětmi na bioložku z National Geographic Society. „Schovávají si zásoby do své nory, jak se můžete přesvědčit, když odklopíte domeček.“  Ze sena na nás ale mžourá jen Chlupina – odulá a mnohem větší, než před pár dny. Po nějakých zásobách ani památky.

Ruku v ruce se svou novou muskulaturou a povahou torpédoborce začala Chlupina ignorovat výběh z leporel. Prostě si na jedno zatlačení svalnatých končetin otevřela a odešla do kuchyně. Stejně bezstarostně, jako když si jdete uvařit kávu. „Klidně seďte, jen si tady vezmu tu spadlou bramboru a pak mám ještě ňáký zařizování. Ten rohlíček už taky nebudete?“ projde kolem nás Chlupina během večeře, jako by se nechumelilo.

„Jak je možný, že je zase venku? Zdržuje se ta obluda vůbec někdy ve svý kleci?“ zeptá se nás většinou přísně eM a děti propuknou v potlačovaný hýkavý smích. „Mně to teda k smíchu moc nepřipadá“ procedí eM, který marně sní o tom, že Chlupina začne vykazovat aspoň známky pokusů o sebevraždu a objedná speciální ohrádku pro hlodavce z odolného kovu.

„Z toho už jen tak neutečeš“ mne si ruce a zaplétá do sebe drátěná očka s utajovanou vnitřní radostí bachaře z Osvětimi.  

Za pár minut mě Chlupina přijde pozdravit do koupelny. Bez výčitek, že by si mříže brala nějak osobně.

„Prostě se chytnu těch dvou tyčí a šplhám nahoru jako to dělají sběrači kokosových ořechů“ pokrčí křečice mohutnými rameny a názorně nám to ukáže. Ale už má asi stín podezření, protože zaleze za skříň a hodinu tam trucuje, stejně jako eM u notebooku.

Dalo se by očekávat, že si googluje e-shopy nabízející elektrické ohradníky v akci, ale eM se probírá sladkobolnými inzeráty koťátek, které někdo před Vánoci vyhodil do popelnice. Já to říkám pořád: Jak máte jednou zvířátko, prostě nemůžete přestat!

Chlupina přistižená na parapetu.
Nejspíš by vám k tomu řekla, že absolutně nechápe, jak se tam dostala.

Vánoční vrhy

Naše škola každoročně pořádá vánoční charitativní trhy, jejichž výtěžek jde na „ty nejlepší účely“, jak nás přehnaně agilně ujišťovala Žmurova úča na třídních schůzkách. Je mi celkem jedno, jestli jde výtěžek do palírny, se kterou má škola uzavřenou exkluzívní dodavatelskou smlouvu, nebo na transparentní účet sdružení vyhořelých pedagogů, podmínku nejlepšího účelu by splňovalo obojí. Mnohem špinavější než jak prachy utratit, je totiž způsob, jak je vydělat.

Škola jako nejlacinější způsob obživy zvolila páteční nucené práce. Ze strany vedení to považuji za další vydařený tah, jak propojit dějiny nuzné práce v manufakturách s horkými společenskými tématy dnešní postindustriální doby, jako jsou prošité prsty dětských dělníků v bangladéšských textilních továrnách. 

Aby se ušetřil další peníz za výrobní materiál, nacházela jsem navíc děti navedené ze školy s nůžkami a plnou hrstí knoflíků z mé košile do práce, nebo párající eMův sváteční svetr.

Řeknu vám úplně na rovinu: Žmur nemůže pomýšlet na to, že by to jednou dotáhl na prodejce měsíce na Fleru, ale bohužel ani na předáka v kambodžské pobočce H&M, jehož zaměstnancům je mezi sedmi a deseti a mají amputované končetiny, protože cesta do fabriky vede přes minové pole. 

Z jeho neuspokojivých výkonů ho tiše usvědčovala přehlídka sobů ze špejlí a plsti na třídní komodě, na kterou nás upozornila úča při třídních schůzkách. Žmurův sob má jednu nohu kratší, na kterou vyčítavě zírá oko visící na nitce. Čenich ze smotku nití ze všeho nejvíc připomíná zabitou mastnou masařku.

Učitelka se o Žmurových výrobcích nestyděla mluvit nahlas jako o sabotáži, přestože jsem se jí pokoušela vysvětlil, že to vypadá úplně jako tradiční rituální předmět z Botswany za desítky dolarů a že ani jedné z nás nepřísluší vytvářet si předsudky ohledně vánočních dekorací jenom proto, že jsme bílý. Ostatně, jsou snad sobi součástí naší kultury?

Snaha dělat Žmurovi právníka mě rychle přešla, když dotáhl domů výrobek k opravě. Paní učitelka vzkazuje, že takhle upatlanou věc by si nekoupili ani na chudinském trhu na předměstí Kinshasy, vyřizuje Žmur, zatímco se TO pokouší odlepit z aktovky. 

Jde o skleněný kelímek od jogurtu potažený ohavnou vrstvou omotané vlny. Nejdřív jsem se domnívala, že se bavíme o diskrétní whiskey sklenici pro učitelky, která necinká, ale podle Žmura je to svícen.

„Svícen?“ ptám se ohromeně. „A koho napadlo ozdobit to slunečnicovýma semínkama? To se na to jako mají slétat ptáci, kteří pak uhoří?"

„Ne, to jsem jen měl v pytlíku od svačiny“ uklidnil mě Žmur. „Mohla bys mi to vyrobit radši ty? Abych měl aspoň jednu jedničku?“

Asi nemusím dodávat, kdo za Žmura převzal okovy otrocké práce a poleptaných prstů od sekunďáku.

Abyste měli srovnání, v Čičmanině třídě na to šli jinak. Každé dítě mělo doma vyrobit prototyp, podle kterého následující den vzniklo patnáct kopií. Někdy se z výrobků dalo poznat povolání rodičů – třeba z ozdobené lékařské špachtle na vyšetření mandlí. Nejspíš jde o silvestrovské míchátko do koktejlu, kdy po půlnoci rezignujete na fakt, že vám v pití plave smrtící směs třpytek, korálků a kanagonu.

Čičman nejdřív chtěla vyrobit kreativní ozdobu na stromeček z tampónů, ale navzdory zdravotnickému materiálu míchátek, který u úči evidentně prošel, už mi tohle připadalo trochu moc. Čičman se urazila a vyrobila černocha z ruličky od toaleťáku. Myslím, že argument s tradičními rituálními předměty v hodnotě desítek dolarů se bude ještě hodit.

Právě dnes se ředitelův ďábelský business plán dovrší. Protože hádejte, kdo si bude muset na školních trzích vlastnoručně vyrobenej bizár za svý vlastní prachy koupit?!

Hanibal

Nedávno jsme na tréningu improvizace dostali zadání na tvorbu záporných postav podle jídel, zvířat a lidí, který nesnášíme. Paradoxně jsem zjistila, že umím zahrát houževnatě nesnášenlivou pokladní z Tesca na volnou asociaci hovězí kližky, ale neumím zahrát sadistickou vrchní sestru z domova důchodců podle skutečnýho člověka, kterýho nenávidím. Žadný takový totiž neexistuje.

Cestou domů jsem o tom přemýšlela a byla jsem hrdá na to, že postava sadistické vrchní sestry mohla být inspirována pouze mými (dobře skrývanými) nechutnými povahovými rysy, a ne skutečnými vztahy.

Ráda na své vztahy myslím v hezkém. Jak mám ty vztahy s okolím pěkně nastavený. Jak moje hřejivá přítomnost v kolektivu občas spontánně vyvolá vzájemný omluvy, objetí a slzy úlevy. Znáte ty lidi, o kterých ostatní tvrdí, že jsou to sluníčka? O mě to ještě nikdo neřekl, protože umím být víc, než jen sluníčko. Velký třesk laskavosti.

„Ehmhuákcheh“, zakuckal se při mých úvahách eM. „A co Hanibal? Rád bych žárlil na to, že jste se s úlevou objali, ale myslím, že k tomu zatím nemám žádný důvod.“

Hanibal nastoupil jako nový hospodář naší školy v září. Vyplnil prázdné místo za paní Suchánkovou, milou starou paní, co vám přidala ke každému formuláři nějakou nestydatě vylhanou lichotku a recept na dýňový koláč. Hanibal byl podle všeho ředitelův strategický tah, jak jednou provždy odstranit rodiče, co se věčně camrají po chodbách školy a potom posílají otravné e-maily na plíseň na zdech, nebo na to, že z družinářky táhnou cigára, když řve po dětech, že jsou nevychovaní smradi.

První setkání s Hanibalem nastalo, když jsem šla na začátku září nahlásit Čičman obědy. Před jeho kanceláří se tvořila dlouhá bzučící fronta a na jejím začátku se mísil pláč nemluvňat s vyšilováním matek, které podle všeho nebyly schopné vyplnit přihlášku k odběru stravování.

Ráda bych na tomto místě podotkla, že jsem do jeho omšelého kumbálu vešla bez předsudků.

„Dobrý den“, nasadila jsem hned ve dveřích úsměv, který používám na úřadech a na eMa, když něco poseru a on o tom ještě neví. „Tak tady máte tu přihlášku ke stravování a já vás snad ani nebudu dál rušit“, vykroužím oblouček kolem stolu a mizím.

„Počkat!“  zahuláká Hanibal. „To se musí šecko zadat a překontrolovat, to není jen tak, paninko.“

Potom jsem svědkem zrůdné scény, jak Hanibal ukazováčkem s vystrčenou špičkou jazyka zadává něco do programu, který pamětníkům nápadně připomíná T602. „Tak a tady mi to podepíšete“, zabodne po dvaceti minutách kostnatý ukazováček do kolonky s nadpisem Jiří Nováček.

„Já ale žádnýho Jiříka nechci,“ odmítám právně převzít do péče cizí dítě. „To je z toho, že do mě pořád hučíte!“ seřve mě Hanibal, rozsápe přihlášku na cáry a loktem si vylije čaj. Lepkavá tekutina vytváří mendry kolem pouzdra na brýle a pomalu se vpíjí do Čičmaniny přihlášky.

Minulý týden mi přijde mail, že Čičman bude odhlášená ze školního stravování, protože jsme přes opakované upomínky nedodali přihlášku. Tentokrát jsem k potěše dětí nešetřila ošklivými slůvky, takže se případu ujímá diplomaticky talentovanější eM.

„Pan Hanibal je úplně normální starší pán, co má rád svůj systém“, napsal mi po jeho návštěvě. „Na stole má rodinné balení kloubní výživy a přípravku Depress. Myslím, že ho bere hlavně kvůli vám, šíleným matkám“, zakončil to eM poměrně nešikovně, za což jsem ho po právu vyzvala, aby si na sebe převzal všechny školní záležitosti včetně školního parlamentu a dobrovolného úklidu vajglů na školním dvoře.

Než jsem stihla vypsat výčet všech školních aktivit, kde se může eM angažovat a porýpat se za starého pána svém vlastním špatném svědomí, přišel mi mail od Hanibala. „Toto je poslední výzva“, píše Hanibal a připojuje srdečný pozdrav od školní jídelny.

„Dobrý den“ vlítnu do Hanibalovi kanceláře s maniakálním úsměvem, který jsem dosud nepoužila, ale kromě této vzácné příležitosti se hodí na přepadávání banky a reklamace zboží v Albertu.

„Jdu sem skrz tu ztracenou přihlášku“ cedím mezi zuby a asi vypadám fakt zoufale, protože se Hanibal skrčí pod stůl.

Jak se hned ukáže, pouze kontroloval mé přezutí. „Nemáte galoše“, řekne věcně. „Víte, co je venku bláta? Co bakterií sem zanášíte?“

„Co jste proboha provedl s tou přihláškou?“ ptám se krhavě.

„S jakou přihláškou? To jste měla přijít začátkem září. Teď už tady všechny přihlášky mám a o další nestojím.“

„Ale – posíláte mi přece pořád maily o tom, že vám chybí přihláška…?“

„Já?“ zeptá se dotčeně Hanibal. „Já vám rozhodně nic neposílám. Jestli vám něco, chodí, tak to rozposílá On“, nakloní ke mně žalobně monitor.

Vzpomenu si na eM. Jak to diplomaticky zvládá a na to, jak příšerný jsou naše děti, když jsou hladový. „Ehm a mohl byste Mu, ehm, domluvit, aby už to neposílal?“ zašeptám jako totální magor a Hanibal si spiklenecky dá kostnatý ukazováček před ústa.

„Považujte to za vyřízené“ odpoví a nabídne mi žvejku.

„Tak mi teda vysvětli, proč, do prdele, mi, do hajzlu, přišlo, sakra, tohle“, ptám se eM, když mu tentýž den čtu rozhodnutí o ukončení školního stravování z důvodu nedodání přihlášky.

„Chudák. Asi tu žádost přes tu artrózu v prstech nemohl odkliknout“, řekne mi na to eM. 

Doufám, že se mnou pro dnešek souhlasíte: Tenhle svět nezná spravedlnost.