Žmuroland

„Vyměkli, nebo nevyměkli?“ vrtá vám možná hlavou od minulé středy. Vyměkli. To se výjimečně stává i propagátorům důsledné starosvětské výchovy a vykání rodičům, jako jsme my. Žmur si trůní ve výletním kloboučku na zadním sedadle, Amstr a muzeum Van Gogha se pomalu rozplývá v mlze nesplněných snů a my máme po pár kilometrech za Prahou chuť uříznout si společně s mistrem aspoň ucho – to když se před Plzní popáté zastavuje na čůrání a po sté opakuje dotaz, jestli tam už budeme.

Na druhou stranu jsem nezažila na žádném výletě tolik objížděk a překážek, než na naší higway to hell. Když se spletí vedlejších komunikací konečně přiblížíme k cíli, lízne se před námi v zatáčce dodávka s protijedoucím autem. Z obou vozů vyběhnou vzteklí Germáni, začnou si vzájemně vyhrožovat a fotit zakabouněné selfies u škrábanců na nárazníku. Tím zneprůchodní silnici na další půlhodinku a dostanou Žmura téměř do mdlob  a to i přes prvopočáteční radost, že se stal svědkem dopravní nehody. (Ale ta ho stejně rychle přešla po zjištění, že se nikomu nic nestalo a nepřijede sanitka).

Všechny tyto pocity zmaru se samozřejmě prudce promění po průchodu vstupní branou Legolandu. Představte si šíleného islamistu, co se odpálí na tržišti a probere se rovnou na focení nového katalogu Victoria´s Secret, kde na něj čeká sedmdesát sedm panen, chlast a chlebíčky se šunkou. „Ach. To je ráj!“ vydechl Žmur. Pak poklekne, políbí posvátnou půdu a pozve nás na zmrzlinu, kterou si musíme zaplatit sami.

Nevím, jestli jsem vám tady někdy psala o své životní porážce jménem „labutě“. Klidně následující odstavec vynechte, protože je musím zmínit, abyste pochopili můj vztah k centrifugám, horským drahám a řetízkáčům. Někdy ve čtyřech letech jsem byla poprvé na pouti – podobně jako pro Žmura i pro mě byly na maloměstském odstavném parkovišti, odkud se táhl z amplionu přiteplený hlas Michala Davida a Standy Hložka, klíčové jenom dva podniky: stánek se zmrzlinou a stánek s cukrovou vatou. Moji rodiče se ovšem empiricky domnívali, že děti chodí na pouť kvůli kolotočům a tak mi násilím odtrhli ulepené prstíčky od špejle s cukrovou vatou a posadili mě do útrob rozvrzaného kolosu, všem komoušským dětem známého jako labutě. Monstrum se dalo do trhavého pohybu za zvuků příslušejících spíš k vedlejšímu strašidelnému zámku. Ocelová pěst mě zvedla vzhůru, a když jsem se odvážila otevřít oči, uviděla jsem pod sebou své mávající a úplně maličké rodiče. To byl dost dobrý důvod pro to, abych začala ječet jako prokopnutá. Při dalším zdvihu jsem pod sebou viděla opět své maličké rodiče, ale už nemávali, protože se snažili vyhnout růžovým cuckům cukrové vaty, kterou jsem ze sebe dávila jako strašlivá dětská sopka. Jako poslední jsem viděla svou malinkou matku, jak běží k vekslákovi v plesnivých džínech s cigárem, ten si odplivuje a zastavuje kvůli mně kolotoč za nesouhlasného hučení a pískání ostatních dětí.

Počítala jsem tedy s 50% genetickou dispozicí, že bude Žmur jen jíst a koukat. Ale bude po Milém, protože zbytek dne jsme byli smýkáni po atrakcích od horské dráhy po umělý vodopád a jenom o tom prohlásil se zpoceným čelem, že to bylo hrozný (volný pád na loďce asi z deseti metrů). Z incidentů bych vyzvedla ten, který se odehrál v japonské zahradě poblíž sekce Ninjago. Milý právě nastupoval na věc připomínající kladivo, které svou posádku po startu vymrští na oběžnou dráhu a spadne ohořelé za padesát let, až do něj narazí meteorit.  Žmura na to kvůli výšce nepustili. Snažila jsem se vyfotit poslední památku na jeho otce, když jsem za sebou uslyšela hlásek „Mamííí! Já jsem se šel vyčůrat a zjistil jsem, že potřebuju i kakat…“ Tohle svoje volání tlustého střeva musel Žmur vyslyšet zrovna na pěstěné skalce vedle bonsaje, pár metrů od veřejných toalet. Na jeho obhajobu je třeba dodat, že zahrádka byla s novým organickým prvkem na šutru fakt zenová.

„A co se ti z toho všeho vlastně líbilo úplně nejvíc?“ ptali jsme se ho, když jsme se večer podpírali a sotva pletli nohama směrem na parkoviště, zatímco kolem nás bezstarostně poskakoval.

„Asi ty hranolky“ zasnil se Žmur a olízl si koutky od kečupu. Aspoň něco má po mně!

Žmurova nová známost

Velká pozitivní změna. Zaregistrovala jsem se do programu domácího hlídání, takže vám dnešní post můžu psát u double pressa v civilizované kavárně, nikoliv ustájená v domácím chlívku s dětmi plivajícími sušenky na monitor. Příchod koordinátorky projektu a hlídačky proběhl s drobnou dramatickou příhodou, která mohla celý projekt nadobro zhatit. Díky stejnému příjmení Milého a Houbiče, který bydlí jen o dva domy vedle nás, se hlídací četa totiž ohlásila právě u něj. Rozhovor u zvonku proběhl následovně:

Koordinátorka: „Dobrý den, my jsme z programu domácího hlídání, pustíte nás nahoru?“

Houbič (rozespale): „É?“

Koordinátorka (snaživě, s dobrým úmyslem): „Domácí hlídání, vždyť víte. My se známe z úvodní schůzky, že?“

Houbič (už značně napruzele): „To je zase nějakej blbej vtip? Já jsem dospělý a pohlídám se sám. Takže vám děkuju za probuzení, na shledanou a jdu zase spát“

Hlídací tým je naštěstí houževnatý a po další obchůzce blokem zvoní u správných dveří. „Vy tady máte asi nějaké příbuzné, že?“ ptá se koordinátorka cestou do schodů a decentně zamlčí, že se patrně jedná o silně zanedbaný případ samotářského cholerika  –  což se dozvím až z telefonátu Houbiče, který po této ranní příhodě už nemůže znovu zabrat.

Spoléhám na to, že když hlídání nezhatil Houbič, nepodaří se to ani Pižmurovi. Hlídací slečnu podrobil na můj vkus dost drsnému ice-breaking rozhovoru. Zřejmě prošla, protože se začal hned svěřovat s intimními detaily vedení naší domácnosti. „Tak tohle je moje postel. Chceš si lehnout? Já jsem dost rád, když večer doma není táta, protože si můžu vlézt do postele k mámě a nemusím čekat až na půlnoc.“ „Tyhle kchupky jsou Čičman, to nejez. Nejsou dobrý. Čičman dáváme jen věci, co nejíme.“

Žmur má však dost důvodů, aby se dnes ukázal ve svém nejlaskavějším skupenství: zítra ráno totiž odjíždíme do Legolandu v Gunzburgu a jeho účast visí doslova na vlásku, zvlášť poté, co mi včera vykopl dveře šatní skříně s výkřikem „Blíží se tvůj konec, plechová hubo!“ (aktuální inkarnace je „Mikemanželo“ z Ninja Turtles). J

Ještě jedna věc, přesněji „jediná a poslední věc“ jak jsme mu večer pohrozili „a zůstaneš doma s babičkou“. A my pojedeme do Amstru, půjčíme si kola a budeme objíždět cofeeshopy a obědvat space cakes – to jsme sice nedodali nahlas, ale vidíte, že konkrétní záložní plán už máme. A spolu s ním velkou naději, že to do večera Žmur nevydrží!

Lemur z konťáku

Během sobotní procházky po ulicích jsme se Žmurem zaráz zpomalili krok u přecpaného kontejneru, ze kterého koukaly jako z  obskurní výkladní skříně strašně zajímavé a barevné věci. Bábinovský květinový šátek, školní sešity, pár černobílých fotek, panenka- mimino s utrženou rukou a lemur. Pravda, trochu ošklivý, s jedním okem utrženým a druhé mu visí jen na nitce, ale kdo z nás má právo soudit podle zevnějšku? 

„Páni“, vydechl Žmur a myslel tím tu utrženou ruku. Žmur má vytříbený vkus pro věci, se kterými si ostatní už nevědí rady. „Týýýjo“, řekla jsem já a vytáhla jsem ven za pruhovaný ocas lemura, kterého  Žmur nemohl vidět a byl mým nálezem dočista ohromen. „Vy jste zase nechutný“ prohlásil Milý a Čičman souhlasně pokyvovala. Tihle dva od nás jsou vůbec dost nóbl a nemají ani základní pochopení pro poklady, co najdete ležet na ulici nebo v popelnici. Milý je od dětství traumatizován nějakým letáčkem od pediatra a domnívá se, že všechno na zemi pokrývá souvislá vrstva vyhládlých mikrobiálních predátorů, co vám ožerou ruku na kost do tří sekund po zvednutí spadlého krajíce chleba. Já si o tom myslím, že to je evoluční nevýhoda, ale dost možná tento postoj oba přehodnotí, až mi v květnu přestane chodit rodičovský příspěvek.

Žmur si na rozdíl od Čičman od raného dětství libuje v pití z kaluží, olizování klacků a mlsání bonbónků z hlíny a nedělá si s tím žádné násilí, takže jde za Milým a sepjatýma rukama moří „Tatí, tatí, prosím, že si ho můžeme vzít. Já se o něj budu starat!“ „A já ho vyperu na devadesát a přišiju mu oko“ přimlouvám se. Kolem nás prochází hlouček turistů a pár z nich už loví drobné v peněženkách, když vidí Žmura somrovat v prošoupaných teplácích před kontejnerem, takže Milý nerad souhlasí, hlavně, abychom už šli dál a nestupňovali ostudu.

"Hele a proč myslíš, že lidé vyhazují takové lemury?" ptá se mě nenápadně cestou. „No já nevím. Prostě mají děcka moc hraček a nevejdou se jim domů?“ tipnu si variantu, která je sice nudná, ale o to víc pravděpodobná. „Nene, řekne Milý temně a zamyšleně, „podívej se na to jeho oko. Vyhodili ho, protože je v noci chodil strašit!“ To byl ovšem jiný kalibr, než číhající žloutenka ve spárách dlaždiček, takže jsme si lemura všichni znovu důkladně prohlédli. „Já ho stejně chci“, prohlásil Žmur, „i kdyby chodil strašit“. (Proti Žmurovým duchům a mrtvolám je ošklivka Lemur přece jen miláček publika.) Třeba je v něm zašitý kilo kokainu, potěžkávám ho a tak může zůstat hygienicky svázaný ve dvou neprodyšných sáčcích na dně kočáru.

Asi tušíte, že se v tomto týdnu začaly dít jisté zvláštní věci.

• Někdo mi okousal čokoládového velikonočního zajíce, prokazatelně v noci
• Přistihla jsem paní Tichou, jak na chodbě domu zařvala „Tady v tom baráku se nedá žít!“ a práskla dveřmi, až to zadunělo
• Lemur se záhadně stěhuje po bytě, za morální skandál považuji včerejší nález v mém šuplíku se spodním prádlem
• Ztratila jsem kartu zdravotní pojišťovny. Nechává si snad Lemur vyrobit falešný oko?
• Na nástěnce ve školce se dnes objevilo zadání KRESLÍME POSTAVY S DŮRAZEM NA DETAIL. V záplavě pokřivených princezen, třínohých tatínků a maminek s pěti prsy je na čestném místě vyvěšen Žmurův obraz. Prý se na zvídavé dotazy učitelek vyjádřil, že jde o dozorce, který přišel zkontrolovat trestance do vězení. Ale my modří už víme, že?

Rukodělné výrobky

Letošní Vánoce budou pro celou širší rodinu zhýrale rozdavačné

Pokud jsem měla dřív krapet obavy o Žmurovu kariérní budoucnost (a věřte mi, že takových okamžiků pusté beznaděje nebylo zrovna málo), nedávno jsem překvapeně zjistila, že Žmur už má svoje budoucí povolání i přes moje temné myšlenky slušně nastartované. Žmur se totiž bude živit jako majitel továrny na hlouposti, nebo generátor zbytečných upomínkových předmětů. Když o tom tak přemýšlím, přímo se nabízí i pracovně-vzdělávací stáž v čínské fabrice, kde může spolu s ostatními čtyřletými kolegy lepit fejky, čichat ředidlo a posílat domů dolary. Musím se ve školce přeptat na aktuální možnosti výměnných pracovních pobytů.

Když už jsme u té školky, můžeme se rovnou zastavit u předmětu s katalogovým číslem 45767/2015, který přinesl včera. Pokud se na něj podíváme zblízka, nezapře známky jisté manipulace až brainwashingu ze strany učitelek, protože jsem si téměř jistá, že Žmur by z vlastní invence rozhodně nevytvořil ptáka, natož takovou oranžovou kreaturu a s peříčky k tomu. Ty jsou podle mého skromného předpokladu vytrhané z boa, které jedna z učitelek nosila na nahém těle v lepších časech, než ji ekonomická krize donutila vzít mizerně placenou práci bachařky v mateřské škole. Žmur naštěstí vymyslel macho způsob využití a peříčka si umně připevňuje pod nos jako zrzavý knír.

Dekorativní pouzdro na falešný knír

Další předmět pochází z prověřené chráněné dílny Bořka stavitele a představuje doplňkovou pomůcku k původnímu inventáři – intergalaktickému metru. Bořek sám to po delší chvíli přemítání eufemisticky představil jako astrolab a všem chlapečkům s šikovnými tatínky a nudnými ciferníkovými hodinami přesně podle zadání v tu chvíli spadla čelist a zasnili se nad představou, že by i oni mohli být aspoň na malou chvilku mešuge s astrolabem (byť jednou nohou v pedagogicko-psychologické poradně a jako druhou ranou osudu navíc disponovat pošahanou a málo schopnou matkou).

Astrolab

V rodinné firmě se začíná uplatňovat jako vycházející hvězda i Čičman. Je sice pravda, že Čičman se doposud projevovala hlavně jako pravá exekutivní ruka svého staršího bratra a lidé na veřejnosti si ji často pletou s chlapečkem i přes růžové oděvní atributy. Některé z důchodkyň se mě o tom dokonce snaží přesvědčit a vyvést mě z prekérního omylu („Ale vždyť to vidím, že to není holčička, paní! To je kluk jako buk!“) Pravdou zůstává, že žádná jiná holčička to neumí s bagrem a cisternou jako Čičman a žádná jiná holčička nevysolí v sebeobraně pravý hák a levou rukou zákeřnou pecku do podbřišku – ale Čičman možná navěky nezůstane lesbou s pichlavým knírkem, jak se dozvíte na konci dnešního příběhu. V každém případě se mi po takových zkušenostech nemůžete divit, že jsem Čičmanin výrobek nevyhodnotila jako lentilky, ani hormonální antikoncepci, ale spíš jako neumělou žádost o testosteronovou kůru před plánovanou operativní změnou pohlaví:

Hormonální terapie před změnou pohlaví

To jsem ale ještě nevěděla to, co vím dnes: od kamarádky jsem totiž dostala tašku holčičího oblečení. Čičman se na věci dívala s obvyklým přezíravým nezájmem a soustředěně bušila kladivem do zatloukačky, to ale prudce přeťal okamžik, kdy jsem vytáhla z tašky botičky. Fialové balerínky se třpytkami a růžové cvičky Hello Kitty. 

Čičman popadla botičky a na chvíli málem upadla do mdlob z přetížení serveru, které si má vyzkoušet dřív (třpytky pochopitelně zvítězily). Čičman se s nimi pár minut natřásá na molu mezi pokojem a kuchyní, potom si vzpomene na růžové cvičky, obratem se přezuje a takhle to dělá ještě další půlhodinku za Žmurova vytrvalého zhnuseného vzdychání (právě přišel o svého otroka a pomocného dělníka). Ke konci přehlídky k jiskřičkám nadšení v očích přibyl potemnělý výraz, který přisuzuji poznání, že svět je místo plné barevných a blýskavých botiček, zatímco ji prudérní rodiče dodnes nutili nosit zdravotní obuv.

Na konci dne jsem vykoupanou Čičman ukládala do spacáku, když jsem si všimla, že je podivně bachratý a těžký. Z hlubin spacáku jsem vytahala jako kouzelník čtyři kusy botiček, abych je tam po chvilce děsivého řevu a výhružného mávání pěstičkou zase poraženecky vrátila zpátky. Čičman spí s botama a nadešel čas vyřídit si věrnostní kartu Jimmy Choo.

Den, který nebyl

O síle sugesce

Vraťme se k výrostku Aloisovi, o kterém jsem vám tu už jednou psala. Má se dobře a prospívá, děkuji za optání. Kdyby ale nebylo podivuhodné časové smyčky, Alois by už mezi námi nebyl. Pokud tomu nerozumíte, vůbec si to nevyčítejte. Jsem na tom úplně stejně.

Termín Aloisovi excize byl stanoven na čtvrtek v osm ráno. V předvečer události se ptám Milého, jestli počítá s dopoledním hlídáním Čičman. Přesto, že jsem se připomínala pošesté, jevil Milý nefalšované známky překvapení až nepřipravenosti čelit této možnosti, nicméně si dopoledne přeplánoval a zařídil v práci a já mohla vyrazit na svou velkou operaci. Po cestě jsem volala do školky, abych na dnešek omluvila Žmurovu absenci.

„Dobrý den, já jen volám, že Žmur dnes nepřijde, ale zítra dorazí jako obvykle, nashledanou“ zdravím a loučím se.

„Jasně, myslíte v pondělí, že přijde“, ujišťuje se učitelka

„Nene, myslím tím, že přijde zítra v pátek“ vysvětluji trpělivě, jsem na to ze života s dětmi trénovaná.

Učitelka ze školky je ale proti mně guru po-ma-lé-ho vysvětlování základních faktů a tak odpoví: „Pá-tek je dnes-ka. Takže v pon-dě-lí přijde“.

„Počkejte, ale dnes je čtvrtek“, odporuji.

„Dneska je pátek“ trvá na svém na to pedagožka, ale z hlasu se pomalu vytrácí jistota.

„Nebo počkejte, já se zeptám kolegyně“ (Vidíte, už je rozložená). V dálce je slyšet zmatené dohadování. Do diskuze se zřejmě zapojují také děti.

„Já se moc omlouvám, ale my si tady kolektivně myslíme, že je opravdu pátek“ praví za chvíli udýchaně do sluchátka.

Před základkou stojí hlouček školáků a šmelí mezi sebou nálepky hokejistů. První stupeň kouří cigarety, druhý stupeň jointa, radikální frakce se chystá zapálit koš před tramvajovou zastávkou. „Kluci, je dneska čtvrtek nebo pátek?“ půjčuji jim zapalovač. Malí kuřáci tvrdí, že spíš pátek, malí huliči soudí, že na tom nezáleží, protože dneska už do školy stejně nepáchnou. Zapalovač, který koluje po malých grázlech, už nikdy nedostanu zpět.

Zato vratká skupinka Britů, které právě vyrazili z kabaretu, nepochopila ani tohle jednoduché zadání. Domnívají se, že se ptám na bar Friday´s, ale bohužel si nejsou zcela jistí, jestli už bude otevřeno.

Ztrátu zapalovače aspoň částečně kompenzuje získání časopisu od jehovistů. Přeprogramovaní dědci sice netuší, která bije, zato jsou plni ochoty jít k nám domů a probrat to společně s předčítáním nejzajímavějších článků aktuálního vydání Strážné věže.

Stejně nezbývá, než zavolat Milému a přiznat si prohru. Je pátek. A za chvíli se opravdu ukáže v celé nahé kráse, že si přeplánoval dopoledne úplně zbytečně, protože po čtyřech letech mateřské jsem nadobro ztratila schopnost rozlišovat pracovní dny a víkend, natož dodržet slovo, že někde budu ráno v osm.

Ale řekla jsem si, že na kožní zavolám s pravdivou omluvou, ačkoliv ji sestra přijala chladně a s neskrývaným pohrdáním, jako když jsem na základce třídní učitelce tvrdila, že naše kočka porodila na žákovskou knížku a tím ji trvale znehodnotila k dalšímu nošení do školy. Zbývá ještě pár měsíců, abych svůj budoucí dream job přizpůsobila aktuálním schopnostem. Takže, noční hlídačka? Přebalovací pohotovost? Profesionální odvšivovačka? Nebo využít nových kontaktů jako distributorka Strážné věže?

Trable s mrtvým ptákem

Od poslední úmrtní historky uběhly skoro dva měsíce, což je číslo, kterým pták překvapil. Dva měsíce na útěku, než ho Zubatá dostihla. Vás to asi moc neohromilo, ale nás nekrofobiky najde smrt pokaždé nepřipravené jako silničáře, na které se tiše snáší sněhové vločky.

Mně osobně tedy na ptáku v poslední době zaujaly minimálně tři věci:

1. Byla to zebřička s nejdelším dožitím v zajetí ve střední Evropě (bezmála 11 let)

2. Až ten poslední měsíc našeho soužití jsem zjistila, jak se o něm necelých jedenáct let neprávem domnívám, že má v hlavě vakuum. Ale on vůbec nebyl hlupoň.  Nebo aspoň ne vůbec. Jasně, že jeho soft skills končily u odtroubení povinné odrhovačky „Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu! Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu!“ a rozlišovací schopnosti zůstaly celý život na úrovni, zda je miska se zrním plná/prázdná/zase si do ní nasral (tj. bezhlavě do ní klovat je efektivní pouze v prvním případě).

3. V okamžiku, kdy začal umírat, náš pták poznal, že se ho bojím. Asi volání divočiny, stejně jako nesmíte opětovat pohled z očí do očí medvědici s mládětem, když máte holé ruce. A já jsem udělala kapitální chybu, že jsem ucukla pod jeho pomalu uhnívajícím pařátkem, když se mě omylem dotkl při krmení.

Od té doby se totiž místo na umírání začal soustředit na to, aby mě dostal. Jasně, mohl umřít za den, prostě si lehnout do kouta, trochu se uvolnit a natáhnout brka, ale tohle pro něj byla výzva, na kterou čekal celé desetiletí.

Každé ráno jsem šla na záchod kolem jeho klece a po očku nahlédla, jestli žije (OK), nebo umřel (správná chvíle pro propadnutí do nekrofobické paniky). Pták si dal dvě a dvě dohromady, vytvořil si časový harmonogram mého vstávání a byl připraven. Choulil se v rohu klece s hrozivě vyvráceným křídlem a jakmile jsem zařvala „Můj bože!“, otevřel oko, vylítnul proti mně a mlátil se hlavou do mříže jako v béčkovém horroru, takže jsem se strašně polekala a běžela se vyblít. Když jsem šla zpátky ze záchoda a dosmrkávala zvratky do toaleťáku, seděl pohodlně rozvalen na bidýlku, klátil se ze strany na stranu a poškleboval se, nebo na mě povzbudivě zatroubil „Tutu-rutu-tůůů-tu! Já-jen-tak-nechcíííípnu!“

Pozpěvovat si přestal asi tak před týdnem. To mu totiž došlo, že si sice nakrásně může poslední chvíle zpříjemňovat tím, že někoho děsí, ale i tak si Zubatá každý večer před spaním odlepuje ze zdi nad smrtelnou postelí jednu nálepku ptáčka a až si odlepí i tu poslední, dojde si pro něj. A že jich tam už moc nezbývá. V týmu se mnou navíc hrál Žmur, co si k jeho kleci vždycky přisunul židli a ptal se ho zvonivým hláskem „Ptáčku, už si umšel? A kdy umšeš?“ Cynikovi, jako je náš pták, se tohle občas hodí připomenout.

Pták začal poléhávat celé dny, ale spotřeba prémiového krmiva v misce šla rapidně nahoru. (To mě mátlo. Opravdu prémiové krmivo funguje?) Zvedal už jen hlavu a tvářil se jako Jack Nicholson, což bylo mnohem plíživější psycho, než přihlouplé vyskakování monstra jen tak na efekt. Z jeho prázdného pohledu na mě cenila své obnažené dásně hniloba, prázdnota a rozklad. Zkrátka nejvyšší čas odjet s dětmi na pár dnů za rodinou do východních Čech.

Na pár dnů se zklidnit, spravit si žaludek, pokud mámě nebude umírat třeba kočka, a až se vrátím do vydezinfikovaného bytu, místo klece bude na lednici květináč s azalkou. Ta pod mou péčí taky brzy zhebne, ale aspoň u toho nebude nikoho strašit a pak smrdět a lepkat.

To by byla pro ptáka samozřejmě prohra na plné čáře. Takže radši uzavřel nějaký pakt s ďáblem, o kterém tady raději nechci vést dohady, a těch pár dnů počkal. Pak tiše zemřel pravděpodobně na následky nudy, protože se ho během mé nepřítomnosti nikdo neděsil a nechytal se za srdce, když dělal Nicholsona. 

Číhal na mě mrtvý, když jsem s dětmi přišla z nádraží.

Šok. Teď co s ním. Při bližším ohledání ze vzdálenosti dvou metrů leží, nedýchá a je scvrklý. To je tím, že už je určitě posmrtně ztuhlý! Oklepu se. Posílám Žmura, nadšeného mladého biologa, co by do něj klidně šťouchnul vidličkou, kdybych mu to dovolila. „Ten je mhtvej na cucky“ potvrzuje mé domněnky koroner Žmur, takže se jdu obligátně vyblít, udělám si čaj Spánek a nervy a pak si sednu za stůl, autisticky míchám lžičkou a snažím se jednat chladnokrevně.

Rozhodně nemůže zůstat v kuchyni. Nejlépe by mu bylo v Milého pracovně, protože Milý má podle mých měřítek k mrtvolám poměrně lhostejný až smířlivý vztah. Jdu tam otevřít okno, aby mohla dušička vylétnout ven a zejména proto, aby se tam nevznášel hnilobný puch. Jestliže to aranžmá ale bude vypadat podezřele, začne Milý opět označovat můj alternativní vztah ke smrti pojmem problém a obratem navrhovat řešení jako nějakou menší, sympatickou terapeutickou skupinu.

Z tohoto úhlu pohledu by bylo lepší obalit celou klec i s ptákem neprůhlednou fólií, počkat na západ slunce a fláknout to všechno do popelnice v sousedním baráku. A večer potom tvrdit Milému, že jsem ho dala do rakvičky z Pringles, pohřbila pod lípu v parku a jsem v pohodě. Potom si vzpomenu na třídírny odpadu a kriminalisty, kteří řeší nálezy potracených plodů. Když ho tam hodím s klecí, může si někdo myslet, že tam byl vhozen účelově a živý. Ještě si taky můžou vydedukovat, že jde o zavražděné ptáčátko, jak je smrsklý!To by bylo pro to lstivé zvíře příznačné. Aby tady zítra zvonili fízlové v čele s Greenpeace a zakabouněnou Martou Kubišovou . A nikdo mi neuvěří, že to byl geront, který pravidelně zapomínal zemřít už tak osm let a co na mě za poslední měsíc strojil.

Terapie neterapie, pták si půjde odpočinout k Milému minimálně do doby, než přijde z práce a zahájíme pohřební briefing. Plížím se ke kleci, beru za drátěné očko nahoře a opakuji si, že to je úplně to samé, jako nést obyčejnou prázdnou klec, protože pták tam z pohledu matematiky už není. Byl odečten. 

Běžným vizuálním pohledem tam ale je a je hrozný až běda. Dál si vybavuji pouze to, že má pravá ruka pouští očko poněkud předčasně, takže klec hned za prahem zprudka odletí, třískne pletivem o zem a překutálí se na bok. Vzduchem lítá zrní, peří a mrtvoly, já nekontrolovaně ječím a pak zabouchnu dveře od pracovny, až se opět urve ten kus zdi, co urazil Žmur a byl tam od té doby jen volně zastrčený.

A tohle je celá story o tom, jak se se to ptákovi povedlo. Protože se vsaďte, že tamto, co teď leží rozprasené po celém pokoji, vyděsí k smrti i Milého!

Hasiči? Hasiči!

Řeknu vám tajemství. Mít za dítě čtyřletého chlapečka je ta nejlepší věc, co se vám jako matce může přihodit. Samozřejmě, že ta druhá nejlepší věc je taky mít dvouletou holčičku a ano, počítám s tím, že z té roztomilé klučičí tvářičky se úderem deseti, dvanácti let stane grázl, za kterého se chodí se sklopeným zrakem omlouvat a platit srolovanou bankovkou ve zpocené dlani sousedům za demontované brzdy z kola, nebo namátkovou kontrolou kapsáčů před vypráním člověk s jistým překvapením získá dvacet gramů hulení (tím si ale oklikou potvrzujeme axiom, že chlapečkové jsou prostě nejlepší).

Když jsem byla já malá, třeba mě vůbec nezajímali hasiči. Ano, měla jsem igráčka požárníka, ale šmahem jsem ho zbavila helmy, olepila ho růžovýma třpytícíma se hvězdičkama a naaranžovala ho barbínám do pokojíčku. Prostě takové to typicky ženské pojetí. Popeláři pro mě nebyli superhrdinové, ale špinaví chlápci, co hulákají a jezdí si pro odpadky. Saniťáci byli zajímavější, protože si jednou přijeli se zapnutou sirénou pro pana Peška odvedle, a když už byl na nosítkách a saniťáci chystali auto, všechny děcka z ulice se seběhli na něj zírat. Jeden můj spolužák na něj dokonce za vybraný dvacetník sáhnul, jestli už je studenej.

Takže etapu prožívání hasičů, sanitek a policajtů máme se Žmurem teď oba poprvé. Dobře se doplňujeme – on má zájem o techniku a strašně se stydí a já mám zájem o lidi, kteří tu práci dělají  a většinou na ně nevyvaluji oči, nesliním a nedrolím si kukuřičné křupky po bradě, ani nezapomínám větu hned v úvodu, když už s nimi mám mluvit. Jestli jste z Prahy, tak právě dnes je na všech stanicích den otevřených dveří.

A vy víte, jakou mám zálibu v záporných hrdinech příběhů, jak se dovedu upřímně zaradovat z každého podlejzáka, hafokrutora, nebo jen obyč hajzla bez přívlastku, ale dnes musím s lítostí prohlásit, že zlouni nejsou skladem. Protože na centrále v Sokolovské to prostě vypadá jako na promo spotu hasičského sboru. (Anebo mají všechny chcípáky a nelichotivé kusy dnes zamčené ve skladu dýchacích přístrojů). Vyleštěná auta. Sympatičtí muži, kteří skromně skrývají silné ruce pod kombinézou a rádi vám na požádání převypráví třídenní požár v Sapě i průběh zachraňování koťátek, papoušků a hadů ze stromu, nebo psů napadaných do okapů a ještě u toho elegantně sjíždí po tyči.

Žmur dostal pexeso, omalovánku a skládanku, před vjezdem do garáží se složil a dojatě prohlásil „Jsem dnes tak šťasten!“ V ten moment na dvůr přijela ještě troubící sanita s majáčkem zřejmě pro kolabujícího člena hasičského sboru, nebo jiného návštěvníka, kterého přemohl pocit štěstí, ale to už jsem oba vedla ven.

Podezírám totiž Žmura, že je přesně ten typ, co by si chtěl sáhnout, jestli už je studenej.

Máme, ale neprodáme!

První variantou je, že mě poslední dobou v obchodech, večerkách a marketech pronásleduje nějaký podivný druh smůly. Druhým vysvětlením je, že se na českém trhu začala ve velkém objevovat nekalá praktika – princip nedostupnosti. Nebo snad věříte, že jsou tyhle historky založené na skutečných událostech náhoda?

Deštivé ráno v Albertu. Prodavačky v modrých tričkách se plouží jako obvykle strnulou zombie chůzí a nedobrovolně zatahují zákazníky do svých troskotajících životů. „A to jsem tady včera byla do desíti, protože nevycházely kasy a eště sem musela znova vytřít jak tady ty čuňata zase nacápali“ říká první se smutně zplihlým culíkem a druhá místo odpovědi souhlasně práskne přepravkou, až nadskočím. Nic, vybrat  pár jogurtů a rychle pryč.  Ostatně jediná správná možnost v Albertu po věky věků.

Hm, a co tenhle kokosový s mandlovýma křupinkama? Sáhnu po něm, ale ujede mi pod rukama. Jak vám mohu pomoci totiž odebere celý kartón. „Počkejte, já si jen vezmu ten jogurt“ poprosím, ale prodavačka ultimátně zavrtí hlavou. „To se už musí vodnýst, je před datem spotřeby.“

Do té doby to byl obyčejný kokosový jogurt, kterých je v regálu sto. Ale teď prostě potřebuju mandlové křupinky! Nechci živořit bez karibského kokosu a mandlí, když venku prší!

„To fakt nejde“, přitáhne si prodavačka jogurty k hrudi skoro až mateřským gestem. „Můžete si tady vzít tady ten čokoládovej“. Já nechci žádnej čokoládovej! Mám ji snad sledovat, kam je nese a pak ho nenápadně vzít z kontejneru a jít ke kase? Ne. Jdu ke kase jako čestný člověk a pak vymetu dvě vietnamské večerky, než seženu kokosový jogurt s mandlovými křupinkami. Je to ten nejlepší jogurt, který jsem kdy jedla.

Jemně upravenou taktiku používá setmělý bezejmenný bar ve Vršovicích. V šeru lze identifikovat líně se vzlínající Krakonošovu mlhu z vypálených špeků a typa s plnovousem, který stojí na opačné straně baru, ale tváří se velmi nezúčastněně. Je to obsluha? Nebo je na práškách? Nepřišli jsme snad k někomu domů?

Barman: mlčí a dívá se přímo na mě. Tedy přímo skrz mě. Vyčkáváme. Nějak dlouho.

Teď už je to ale opravdu nespolečensky dlouho.

Já:  „Dobrý večer.“

Obsluha: mlčí a dívá se přímo na mě, pokračuj na první řádek rozhovoru

Já: „Máte bílé víno?“

Obsluha (Sláva, pracuje tu a není postižený! Ledy jsou prolomeny!): „Dobrý den. Kché-chrm.“ Odkašle si a vyplivne hlen do výlevky. „No, víno, to jako asi máme, žejo, když jsme v hospodě. To bejvá častá věc. Ale jestli teda spolu můžeme mluvit votevřeně slečno, já bych si todleto víno fakt nedal.

Já: „Aha, chápu. A co byste si dal, kdyby to nemělo být pivo?“

Barman: „No, to bych si dal asi rum.“

Vyřešeno, piju celý večer stařený rum, zatímco fousáčovi zcela jistě zraje barrique v dubových sudech za výlevkou. Moji běžnou útratu vynásobte čtyřmi. Geniální!

Proti přírodě

Proti přírodě Ole Giaevera jsem chtěla vidět a byla jsem si poměrně jistá, že ho chci vidět i s Milým, ačkoliv to byla příčina, co mi během sledování působila sadomasochistickou rozkoš jako pomalé odchlipování starého strupu (poznala bych vůbec, že náš vztah je vyhořelý jako jaderné palivo zakopané pod Temelínem? A nekope si  kvůli mé nedůvtipnosti ohledně ukončení vztahu na svých víkendových výletech mělké hroby?)  Nevnímala jsem ho jako hlubinnou sondu do mužské duše, ale spíš jako odklopení pokličky a horkou páru, která rázem ožehne obličej, až to trochu zabolí. A v průběhu filmu si k němu připisovala si k němu vlastní vnitřní komentáře a pointy. Třicetiletá krize z pohledu ženy v Praze.

Start. Ole si zabalí do batohu náhradní tričko a mp3, rozpačitě zamává na ženu a čtyřletého syna a odběhne do hor. Do hor po stezce za svým domem.

Tak tohle bych taky brala. Jednak kdybych si uměla na víkend zabalit slovy jedno náhradní tričko do malého batůžku a ne taky dvoje náhradní ponožky, podprsenku, lehkou mikinu, nepromokavou mikinu, krém proti slunci, sprchový gel a čokoládové tělové máslo, protože mívám suchou kůži. (Většina mužů nyní pohrdá, ženy tuší.) S výsledným vakem bych rozhodně neodklusala tak lehce a za půlhodiny bych byla tak maximálně v Kunratickém lese. Ne, že by se tady nedala odžít vnitřní katarze, ale ze záběrů přírody by bylo potřeba prostříhat lepenkové chýše, poházené flašky vodky, cyklisty, rodiny na výletech a pražské psy navlečené ve svetrech. Mít hory za barákem?  Najděte mi tam domek s velkou terasou a okamžitě vcucnu sebelítostivé slzy zpět do očních jamek.

Ne? Jdi se vysmát? Fajn, jak myslíte. Kamarádi, co vás nepozvou na večer, protože máte děti. Baví se před vámi, že to bude zuřivá jízda na celý víkend. Aha, ona je tady i Psice. Však se můžeš taky třeba přidat. Ale ty budeš moct tak maximálně do půlnoci, ne? A taky, aby to bylo někde v okolí. A víte co? Už mě ani moc neserou, protože jich je od roku čím dál míň. Kojenci nechodí po horách, ale po lidech.

Vnitřní dialogy: Neverending story. Někdy, pardon, málokdy je to opravdu příjemné (viz téma děti, nebo moji rodiče, nebo už mě nikdy nevezmou do dobré práce) a častěji  pořád se musím okřikovat a stejně jako Ole stavět svoji pozornost od začátku na banalitách. Jako barvy toho, co vidím okolo. Jenže u mě to není „převaha zelené, hnědá, oranžová, modrá“. Ale hrášková, mechová,  švestková, vřesová, starorůžová, okr, cyklámenová a studená modrá. Když se rozhlížím kolem, nikdy nevidím jen čtyři barvy. U téhle vnitřní hry se logicky zasekávám o mnoho déle. A dá se hrát i se zvukem. Nebo hlasy. Schizofrenici se tak můžou zabavit na celé dlouhé hodiny!

Prasárny. Tenký led, kde jsou gender síly vzácně vyrovnané. Ve prospěch žen hraje jen to, že si nikdy nemusím sahat do kapsy pro telefon, aby to nebylo poznat a když už by mě napadlo masturbovat za kopcem v lese a zrovna mě u toho přistihnul hajný, nebude přímočaře jasné, kdo z nás se bude cítit víc trapně a odejde jako první.  Ale ne. Zas tak vyrovnané to nebude. Nevzpomínám si na to, kdy jsem naposled odhodila batoh za strom s nutkáním, že zrovna tady a teď si to musím udělat. Být mužem je přece jen nedoceněná a náročná dřina.

Osamělé spaní v přírodě a noční děsy. V lese jsem spala sama jednou. Vlastně by bylo lepší napsat bděla. Právě proto důvěrně znám to, jak člověk vyskakuje ze spacáku s vytřeštěnýma očima a legračními dotazy jako „je tady někdo?“ nebo „haló?“ Jasně, že je. Divoký prase, vítr a támhle za stanem hraje někdo na fujaru. Možná babička, co umřela, když mi byl rok a teď se schovává tam za tím vykotlaným pařezem a pomalu ke mně posouvá klacek jako nejistě podávanou ruku. Ale tam si teď baterkou pro detaily opravdu neposvítím, nezlob se babi. Vlastně jeden rozdíl by tu byl. Nečůrám si do spacáku!

Partnerské myšlenky aneb o tom, co si myslím, kdo si co myslí. Konečně něco pozitivního, aspoň nemám vztah v troskách. Nepřemáhám se psát smsky, abych to měla odbyté. Nemusím snít nad tím, jaké by to bylo, kdyby Milý zemřel při autonehodě – ani nad tím, jak by to bylo na hovno, kdyby se jen zmrzačil a měla bych ho na krku dál jako ležáka. Když už bych musela nad Milým takhle uvažovat, bylo by to zkázonosné. Myslela bych na to hodiny. Hodiny bych vedla úplně zbytečné demagogické vnitřní pindy nad jeho dětstvím, motivy, současností, budoucností a několika scénáři vývoje. Napsala bych mu na skále dva až tři různé dopisy, z toho bych jeden zapomněla na chatě a musela se tam kvůli tomu vracet a potom mu omylem poslala špatnou verzi a musela čekat dva dny u schránek, nebo ukradnout doručovatelce tašku na kolečkách. Mít dítě a vztahovou havárii k tomu je zhruba o 300% bezvýchodnější realita, než to řešit před deseti lety s kamarády u kapsle LSD rozpuštěné do piva.

Svět jako dolce vita s mp3. Jo! Mp3 jsem si beru sebou hlavně v létě na srazy kdekoliv po Praze, protože se s ní skvěle vracelo pěšky, nebo klusem v podstatě odkudkoliv. Mp3 je milosrdná sprcha, pokud už intenzita vnitřních dialogů překročí  meze. Někdy to končí výronem kotníku, jindy jsem vytančila na schodech až do čtvrtého patra a teprve přede dveřmi s klíčem v ruce zjistila, že hned pár schodů za mnou se plíží sousedka. Konkrétně myslím tu hajtru, co chodila donášet ještě do Petschkova paláce a budí pozoruhodnou optickou iluzi, jakoby měla ústa na zip od ucha k uchu. Dobrý den!

Samota. Zvýšenou samoty pozoruji u všech mladých rodičů. A když odjedou Žmuři k babičce na víkend, naplánuju si toho zase tolik, že se doma otočím jen vysprchovat, vyčistit zuby a vyspat. Pro začátek bych potřebovala aspoň dva týdny samoty. Z toho ten první nebudu dělat nic jiného, než poslouchat svoji hudbu, jíst svoje oblíbená jídla, psát, kouřit z okna a popíjet u toho portské. Druhý týden bych se chodila domů vyspat a osprchovat.

Děti. Nikdy mě moc nenapadlo přemýšlet, jestli mám se svými dětmi vztah, nebo ne. Protože jsem s nimi v průměru 20 hodin z 24 (vzhledem k faktu, že chodí spát k nám do postele), připadá mi jako pokročilejší jogínská meditace spíš nevytvořit si k nim vztah. Což se vůbec nevylučuje s tím, kolik k nim mám vlastních živých výčitek. Pokud bych měla mluvit jen za včerejšek, tak jsem je oba seřvala nepřirozeně vysokým hlasem, protože nasypali tři krabice hraček smíchaných s legem do čičmaní postele, která měla toho času spát (úklid cca na 25 minut), snědli mi oběd z talíře během krátké chvilky, co jsem šla dolů pro poštu  a Žmur paří už dvacet minut Angry birds na mém mobilu, abych měla aspoň chvíli pokoj „na práci“. (Počkejte, až jednou najde tyhle stránky).

Možná ode mně očekáváte, že napíšu o zvýšené pozornost k počínajícím neduhům a vadnoucímu vzhledu, ale po srazu s Metalistou to neudělám. Metalista se mně svěřil, že si přetáhl svých deset fotek od dvaceti do třiceti pod sebe a pozorně se zaměřil detaily. Kdy byl v nejlepší formě, kolik vážil a jak mu padají po třicítce koutky dolů. Tak tohle by mě (zatím) fakt nenapadlo. Možná proto, že můžu použít korektor a make-up.

A mělký hrob si kopat nikdy  nebudu, protože to neumím s lopatou. Jestli už budu mít někdy přetékající kapsy žalu, zapiju si jako příkladný zbabělec prášečky tvrdým alkoholem. (A pak půjdu do klubu, protože zjistím, že to byly extáze pubertálního Žmura, co si je ulil do lékovky v poličce nebo antikoncepce třináctileté Čičman…)

Supermant

Poslední dobou mě Žmur občas okřikuje za to, že ho nazývám jeho skutečným jménem, ale nemůže mi to mít za zlé.  Jen za poslední měsíc prošel vývoj od požárníka Sama, přes želvu ninja po aktuálního Supermana a já si jen stěží držím mentální kapacitu na to, abych nepletla jejich vzájemná jména, natož držela speciální paměťový slot na Žmurovo aktuální alter ego.

„Žmuříku, jdeš jíst?“ ptám se třeba nevinně. „Mami! Už zase! Já přece nejsem Žmur, já jsem Supermant. A ty jsi repotéka Lejnová a táta je Lex“ vysvětluje nám Žmur už trochu unaveně jako nepozorným žáčkům. Vždycky si přitom vzpomenu na babičku, jak mě oslovovala Alenko (moje sestřenice) nebo Babetko (její pudl)  a já už jí to po čase ani nerozporovala.

„Ahajó“, rovzpomenu se. „a jdeš si teda dát kryptonský špagety?“ Žmur zahajluje pravačkou a přistane u stolu.  Ze všech únorových inkarnací je ale Supermant jiný než ostatní. Už jenom převlek. Požárníkovi Samovi stačila vysílačka ze starýho mobilu a mísa na ovoce jako požární helma. Pro ninju jsem vystřihovala do šátku otvory pro oči a místo krunýře nosil rozpadlou lepenkovou krabici. Řekla bych, že právě Supermant je příčinou, proč se naši sousedé z vedlejšího baráku v podvečer scházejí u okna, nevěřícně vrtí hlavou a utírají si slzy smíchu do rukávů. Supermant je totiž něco jako vyhořelý transsexuál bez domova.

Obouvá si moje kotníkové kecky a za tričko mu na záda musím kasat pláštík z červeného tílka. Milý mu včera chtěl navrhnout, že by si ode mě mohl půjčit ještě kozačky a navlékat si přes tepláky červené slipy, ale stihla jsem tuto konverzaci nenápadně típnout ještě v začátku.

V každém případě, za Samových časů u nás nikdy nehořelo. Ani během ninja epizodky jsem v koupelně nezahlédla přerostlého Třísku, jak vykukuje ze záchodové mísy. Zato pod vlivem Supermanta na Žmura postupně přechází určité zvláštní schopnosti. 

Třeba to létání. Žmur si našel výklenek ve zdi, na který vyleze za pomocí důmyslné sestavy židlí a stolku a skáče na chudáka Čičman s přesností sokola kroužícího nad hrabošem v poli. Chudinka neurotická Čičman už se podobně jako obyvatelé pod Nuselským mostem na přechodu do kuchyně nerozhlíží jenom doprava a doleva, ale nově také nahoru.

Demonstrace síly, která mě přesvědčila definitivně, se odehrála právě dnešní dopoledne.

„Žmure, sundej si ten pláštík a vem si svoje boty, jdeme ven“, říkám a podávám bundy.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ úpí  Žmur. „Já jsem Supermant!“ A prásknul dveřmi. Práskat dveřmi se nedělá, to není třeba dodávat. Obvykle prásknutí dveří vydává nepříjemný tupý zvuk a cítím, jak se mi zvedá tlak.

Když ale práskne dveřmi Supermant, odpadne z jejich zárubně hrouda zdiva 25 x 20 centimetrů, náš umírající pták pružně odskočí na nejvyšší bidélko v kleci, Čičman upustí ohryzané jablko a já jenom zírám. Dveře se opatrně pootevřou. 

„Lojs?“

„Supermante?!“

„To spadla lednička?„

Už se dlouho nevydržím nesmát.

„Ne, v pohodě. Jenom jsi trochu proboural kuchyni“

V každém případě Žmur odpráskl kus historie. Pod vrstvou omítky byla cihla zabalená do Večerní Prahy. Na druhé straně, kterou se mi podařilo zrestaurovat, je upoutávka na dobový thriller Králíci ve vysoké trávě z roku 1961. A taky inzerce na hubič vší a blech.

Vlastně bych vám sem mohla dát ještě druhou fotku, když si mě Supermant po obědě zavolal na záchod. Ale víte co? Hovno z Kryptonu fakt vidět nechcete.