Brejdens

Děti prochází několika stupni jasných ideologických přesvědčení a vyhraněnosti vůči někomu, a zpravidla se to vůbec netýká lidí, kteří by si to opravdu zasloužili, ale vás. Začíná to u prvních zaťatých pěstiček a grimasy, kterou jsme nazývali „obrácený rohlík“ a pokračuje postupným odbojem a rozkladem všech hodnot, které budujete, a věcí, kterých si vážíte. V našem bytě se naštěstí tyhle věci už dávno nevyskytují a v podstatě jedinými hodnotnějšími předměty u nás zůstaly notebooky zablácené od natrávených kukuřičných křupek.  Notebooky si někdy můžeme od dětí půjčovat. Je to taková lekce zenu. A i když si myslíte, že už jste docela pokročilí nuzáci, vždycky je ještě co utrhnout, počmárat a okousat. 

Vezměte si to třeba na tomhle notebooku, ze kterého vám teď píšu bez dovolení jen díky tomu, že děti ohlodávají vybavení u prarodičů v Brně. Už dávno jsem se naučila psát bez písmenka Q, které má na dětském černém trhu hodnotu aspoň tří víček od piva. Urvanej Caps Lock? Ten mě stejně sral už od doby, kdy jsem chodila na gymplu na „Základy podnikání“ a učili jsme se psát všema deseti na elektronickém psacím stroji. Elektronický psací stroj je mimochodem na světě úplně stejně potřebný jako CapsLk, punčochy ve spreji a Láďa Hruška před sporákem, nebo kafilérkou.

Zatímco notebook můžete rozkládat pomalu a dlouho to nemusí nikdo poznat, třeba s takovým stolem je to úplně jiný mechanismus. Urveš nohu od stolu, a když ji urveš poctivě a nejde to ani narafičit, už se nenajíš. Jestli vás zajímá, jak se dá jednoduše utrhnout noha od stolu, tak si domů vypůjčte pětileté dítě.

Žmur se totiž identifikoval se subkulturou. Chvíli to vypadalo, že by ho mohl mít pár shodných postojů s punkem, ale protože Žmur má svoji future teprve před sebou, skončilo toto experimentální období jen u nalepovacích kérek ze žvejkaček a blití v autě, kdy udělal Žmur majstrštyk a pozvracel sebe, mě, sedačku, sedadlo a ještě sobě do bot. Pak si nějakou dobu oblékal můj svetřík, ukradl mi vintage diář (do kterého si fakt zapisuje!) a chtěl chodit na čokoládu do kavárny na Krymský jako správnej hipster.  A potom v jedné rozhodující chvilce Žmur na youtube omylem překlikl z Požárníka Sama na breakdance battle.

„Mami, prosím tě, kde mám kšiltovku? A nevíš, jak se tancuje ten brejden?“ vyzvídá Žmur a leze na stůl. „Noo, to přesně nevím“, hrabu se v letních věcech, „ale myslím, že na tom stole není moc dobrý pařit.“

„Ale já na to potřebuju pódium“ zalomí si kšilt hafokrutě do očí.

„Tak si ten stůl dej obráceně, aspoň z toho nespadneš“ posloužím radou, kterou později M. ohodnotí jako zvrácenou logiku.

Žmur tedy s nadšením, kšiltovkou a mýma vypůjčenýma slunečníma brejlema vyleze na pódium, já jsem zvukař a Čičman se dívá, jak její bratr skáče po hlavě. Žmur se do toho noří až po paty, odhazuje směrem k publiku fusekle, aby se to nesmekalo, paní Tiché pod námi na stole zase drncá hrnek s čajem a na Richterově škále je to skoro pětka. Napětí graduje a pak se ozve ostré krrr-ch jak Žmur nakopne nohu od stolu a ta se před ním skácí jako kuželka.

„Jejda“, řekne Žmur. „Tak to aby si táta zase pěkně zaspravoval, co? Chudák táta!“

Naše nová jídelní deska.
Dá se z toho jíst...no, třeba sushi.

Portugalsko: Noční záhada ztracených trenek a černý humor mrtvé babičky

„Černej jako inkoust… Jedno vím jistě:  poslední, co bych teď chtěl je koupel se všema těma chobotnicema a mořskými ďasama, co na mě mrkají z těch peřejí.“ Pomalu si s M. boříme kecky do mokrého písku, všude kolem je tma tmoucí, dýchám si na ruce a Atlantik se líně převaluje víc než padesát metrů před námi. I tak může vypadat první romantický večer v portugalském Peniche.

„Hele a neodřízne nás příliv, že jo? Teda, že ne?“ ptám se kontrolně, protože jsme sem doklopýtali a přelezli přes skalní výběžek, který podle vlhké olezlosti bývá častěji pod vodou, než nad ní. Nato se M. galantně nabídne, že ověří nouzový východ přes skaliska za námi a za chvíli hlásí, že tudy vede široká pěšina.

Zůstáváme tedy v našem útulném koutku pod skalisky.  Chytáme padající hvězdy, ochutnáváme místní brandy a zanedlouho z nás spadne i ten ostýchavý pocit, že jsme byli ještě před pár hodinami na Ruzyni a vlastně vůbec nevíme, kde to ksakru jsme a jak to tam vypadá za světla. Pro zahřátí běháme v písku a najednou začíná být všechno přívětivé a zvědavé, jako ten oceán, co se najednou přiblížil a chce nám olízat nohy jako dobrácký labrador. Zjišťujeme díky tomu, že voda vůbec není studená. „Teď nebo nikdy!“ sundávám si legíny a chci navrhnout skákání přes vlny, ale M. si to vyloží po svém a jde do toho černýho inkoustu po hlavě a nahý bez ohledu na to, co za rosoly ho bude plácat po zádech.

Poskakujeme a řveme nadšením tak dlouho, dokud mě nenapadne se otočit. Oceán mezitím odstřihl příchodovou cestu přes výběžek a mlsně očmuchává a sliní mořskou pěnou po batohu s mobilem a rozházených věcech. Následující etapa je plná zmatku. Taháme mu ze slané huby všechny různě věci v různých stádiích omokřelosti, přičemž záchranné akce využívají M. trenky a bez rozloučení odplouvají kamsi k Brazílii. Chaoticky běžíme k exitu, té M. široké pěšině, ze které se vyklube úzká průrva skalou vyplněná čvachtavých blátem, co zůstává mezi prsty u nohou. Jednou hodím rybičku a jednou se chytím za kraba, kterého vzápětí za drásajícího jekotu odhodím M. na hlavu. Potom se slavnostně vyštrachám přímo pod lampou veřejného osvětlení na kraji promenády. Připadám si pod ní jako Mr. Bean naruby, který nespadl do kuželu světla shora, ale z tajemných útrob oceánu.

Pocit, že je za námi skrytá kamera ještě umocňuje M., který setřásl kraba a leze za mnou. Je přioděn jen do rozepnuté mikiny s kalhotami ležérně přehozenými přes rameno a bahno ze skály je podle všeho apartně rudé, protože Milý vypadá, že vlastníma rukama uškrtil a vykuchal koťátka v proutěném košíku a spolu s absencí kalhot mu to propůjčuje divoký vzhled sexuálního zvrhlíka.

---

„A pronajímat tenhle dům je vlastně jediným způsobem, jak jej po smrti babičky udržovat“ povídá Raqel během toho, co se snaží rozkopnout starobylé dveře s mosazným klepadlem ve Viana do Castelo. Když vydupeme po úzkém tmavém schodišti a otřepeme si z vlasů pavučiny, je jasné, že krátkodobý pronájem je jediným způsobem, jak v domě spíš udržet hosty k babiččině rozptýlení. Jakmile se Raqel spěšně rozloučí  s tím, že pro klíče si přijde ráno, nebo radši někdy úplně jindy, rozhlédneme se po pokojíku a usedneme na babičky smrtelnou postel. 

„No, působí to kapánek stísněně“, přizná i M., zabiják upírů, před jehož sarkasmem se běží schovat do komína i mrtvá holka z Kruhu.

Na stěně visí obraz, ze kterého na nás civí dvě dívky zchromlé hrůzou. Jedna se dívá na starožitnou filigránsky zdobenou skříň zabudovanou ve stěně. Nemusíte být ani otrlý divák horrorů, aby vám docvaklo, že právě tam se při schovce fakt nevyplatí zavřít. Druhá ostražitě sleduje dřevěné schůdky na střešní terasu, kde nakonec skončíme - předtím, než jsme se dohádali, kdo půjde zhasnout v kuchyni a na chodbě. Prohrála jsem samozřejmě já a čekala jsem od M. nějaký prank, třeba že se zahalí do vyšívaného plédu a lehne si na práh. V tom M. samozřejmě nezklamal a už ho slyším šourat se po spodním schodišti. Rychle se zdrhám schovat na terasu, abych se mohla zahalit do plédu já a posmrtně chroptět, ale k mému překvapení a popření fyzikálních zákonů M. už na terase je a bezelstně se mě ptá, jestli jsem nezapomněla otvírák.

A protože je schodiště jenom jedno, celou dobu čekám, že se dveře od terasy samy zamknou a babička se nás bude snažit setřepat z ostře zkosené střechy. Což se sice nestane, ale nikdo mi nevymluví, že šouravé kroky a klepání hůlkou, které se rozléhalo v hluboké noci z půdy bylo normální vrzání starého dřeva. I tak díky za nocleh, babi, mohlo to být ještě horší (nebo jsem nejzábavnější část noci prospala).

---

Tři nepokořitelné důvody k páteční radosti

Jak o tom tak přemýšlím pořád víc a víc let, možná by mi bylo daleko líp kdesi na jihu a vůbec bych nebrečela nad absencí zasněžené krajiny a kousavých svetrů ve skříni. Sněhuláci ať táhnou na vánoční pohlednice, kam patří. Sebefikanější vánoční dárek mi nevynahradí sluneční deprivaci a to univerzálně kalně šedý světlo venku. V Praze je po tři zimní dny nahrazeno sněžením, kdy všichni propadnou hysterii a jezdí v Riegráčích na snowboardu po řídce zasněžených psích hovnech. Je to něco jako s hnusným jídlem v restauraci: to už si radši objednám míchaný salát, než tvrdý brambory a napůl syrový maso, ze kterého pod vidličkou volně odtéká stružka krve. Podzim a zima v Praze jsou nedodělaný úplně stejně.

O to víc  mě potěší, že v době, kdy už to člověk tak nějak očekává, kdy si to prostě po horkým létě zaslouží a zabaluje se do vlněného šátku čím dál hlouběji, podaří se týden jako je tenhle. Když jsou listy barevné, ale ne vlhké a plesnivé. Když se dá sednout na trávu a popíjet svařák – a nemusíte si s ním hned opařit ústní dutinu a pak se rychle zbavit kelímku, aby vám nepřimrzl k prstům. To je ten první.

Ten druhý jsou děti. Což je permanentní 24/7 generátor příjemných pocitů a zkušeností, ale samozřejmě také hrůzného jekotu v sopránové tónině. Když jsem se nedávno zaposlouchala, zjistila jsem, že ten řev produkuje vlastně už jen Čičman, zatímco dřív to bylo neoddělitelné od sebe. A že někdo lusknul prsty a ze Žmura je fakt ze dne na den mladík, co flirtuje se spolužačkami ze školky a má svoji partu kamarádů, kteří doopravdy existují a jejich jména nejsou smyšlená jen proto, aby nás s nimi odpálkoval, když máme trapný otázky na jeho sociální život. Má svoje tajemství a svoje lži, který už nejsou zdaleka tak průhledný jako před pár měsíci. Mohla bych nad tím nostalgicky škytnout, ale je pro mě teď daleko bližší partner než mimino, nebo batole vyjadřující důležitost svých požadavků v decibelech řevu. Oba byli krásní jako čerstvě narození, ale po mnoha útrapách a chvilkách, kdy jsem to prostě už jenom vzdala a byla připravená jít vrátit na matriku rodné listy a pořídit si jezevčíka, začínají být konečně lidé. (Nebo aspoň humanoidi).

A vzhůru k třetímu radostné události týdne – děcka jsou sice fajn, ale stále razíme s M. teorii, že nejkrásnější a nejhodnější bývají ten týden v roce, co si od nich odpočineme. Dnes tedy dopíšu, dobalím poslední tašku a odjíždíme na Moravu, odkud se vrátíme jako slamění rodiče a v pondělí už povečeříme a ťukneme si sklenkou portského v Lisabonu. Čeká nás cesta pobřežím na sever k Santiagu de Compostela – a s tím ruku v ruce pár možných failů a překážek odvíjejících se od našeho finančního budgetu jen o málo vyššího než kapesné sirotka ze třetího světa. Nebo třeba od toho, že s půjčeným autem se nesmí přes hranice (ale po kolenou to od portugalských hranic do Santiaga během týdne prostě nestihneme). Mějte se tady dobře a pište si o zuby moudrosti svatého Jakuba, kuří oka poutníků a další relikvie.

Věčný svit poskvrněného Tytyho

Měli jste v dětství oblíbenou hračku? Takovou, jejíž ztráta by vás dovedla k osobnímu bankrotu a s radostí byste hodili přes palubu méně oblíbené členy rodiny, nebo vlastní párový orgán k tomu, abyste ji dostali nazpět?  Já ne. I když o tom přemýšlím ze všech stran, měla jsem vždycky svoji partu hraček. 

Celkem olezlou partu. Šášu se zrzavým afrem, který ze svého ochablého těla neustále trousil další a další žmolky molitanu z tajemných otvorů, jež se mu vytvářely při jakékoliv manipulaci. Dnes se tomu říká nemoc motýlích křídel, tenkrát Šáša zaklepal cvičkama na fatální ztrátu tělního obsahu a nezachránila ho ani vatelínová transfúze. Nejlepší kámoš Šáši byl Mončičák, tradiční indikátor dětství stráveného v 80. letech. Ani Mončičák to neměl v životě lehký, protože náš pes mu ze žárlivosti ke mně užral gumové části končetin. Do díry na dlani jsem mu zastrčila smotek papírku, aby si mohl cucat chybějící palec. S přivřenýma očima tak vypadal jako spokojený kuřák marihuany. Zbytek mé crew dotvářely dvě nakrátko ostříhané barbíny s přeškrtanýma očima a křeslo pro hosta – hračka, kterou jsem střídala podle aktuálního žebříčku oblíbenosti.

Podobně to má nastavený Žmur s medvědem Karlem IV. a Jiřím (z Poděbrad a jestli vás to zajímá, tak fakt ne. Nápad pojmenovávat hračky podle českých králů opravdu nepochází z mé, ani M. hlavy). Zato Čičman má odjakživa (troj)jediného Tytyho, hrdinu dnešního příběhu.

Pojďme si to říct na rovinu hned v úvodu, Tyty není zrovna miláček davu a už vůbec to není nic, co byste si chtěli zanášet do postele. Je to prostě „takovej plyšovej kapesník se zaječí hlavou“, jak už jsem se naučila označovat jej vždycky, když ho Čičman někde zapomene a já ho potom udýchaně sháním. Tytyho kvality budou asi někde jinde, ale to ví jenom Čičman -  a jsem si jistá, že nám to nikdy neprozradí. Tyty s Čičman jí, pije, spí, hraje si a chodí ven a taky podle svého uspěchaného životního stylu vypadá. Tam, kde byl kdysi hebký, je dnes vyžmoulaný na kost. Jedna část obličeje se mu trochu propadla a sesunula, takže Tyty budí dojem, jakoby se rehabilitoval po mrtvici, nebo vám přál něco tuze ošklivého.

Tyty toho má hlavně plný zuby, takže využívá každé příležitosti zmizet. Ideální je to samozřejmě v situacích, kdy má Čičman jít spát a nemůže tak učinit, protože „Tyty není!“ jak nám zoufale hlásí a drží se přitom za hlavu. Tady ale lstivý Tyty doplácí hlavně na to, že je už v takové fázi vyhnusnělosti, že jím ulici opovrhají i čoklové, natož děti ze sociálně slabších rodin. To potom vybíhám s baterkou do města ponořeného v šeru a vracím se s Tytym, kterého před barákem očividně někdo nakopl a další kolemjdoucí si do něj utřel špičku boty od hovna – ale je to Tyty a Čičman ho vítá jako partyzána po válce bez ohledu na kuní smrad, co z něj čpí.

Předminulý týden se při akci vymlácené zuby stala prapodivná věc. Odešli jsme od zubaře – a Čičman pevně svírala svého Tytyho, jak jsem zvyklá rutinně kontrolovat. Přijdeme domů a najednou vidím dva Tyty (jak se skloňuje Tyty proboha? Tytyje?) vedle sebe na posteli. Na takové situace jsem já opatrná, protože když se je naučíte brát úplně v pohodě, taky můžete brzy začít slyšet hlasy, nebo nosit v kapse dozimetr, na hlavě klobouček z vlnitého plechu a všem tvrdit, že Kim odpálil atomovku. Ale Tytyjové byli opravdu dva – ten druhý totiž nevypadá jako po mrtvici, ale má jedno oko větší. Tak nějak výstražně větší. 

Musel se na nás nalepit u zubaře. A záměrně píšu „byli“ v minulém čase, protože Tyty 1. se předevčírem za stejně záhadných okolností ztratil.

Tím vypuklo u Čičman opět období žalu a protestní hladovky, protože se bohužel nestalo, že by byl druhý Tyty náhradník v šupleti, ale stalo se to, že bylo potřeba hlídat prezenci obou rovnocenných Tytyjů. Zkontrolovala jsem Tytyho dvojku a přišlo mi, že mu to větší oko vylézá trochu víc výhružně, než když byli ještě dva. Vyběhla jsem do parku po naší odpolední trase a našla jsem: zapalovač, dětskou rukavici, propisku, která nepíše a Houbiče na zídce před parkem. Věnovala mu zapalovač, protože mi je pořád krade, i když už kouří jen elektronické cigarety. Tak Tytymu se to konečně povedlo. Je v hajzlu. Má svobodu.

Čičmanin žal přiměl M. k tomu, že se překonal a navštívil nejmenovaný nadnárodní řetězec proslulý dětskou prací za pár šupů a smrtelnými pracovními úrazy, kde se k jeho velkému překvapení i po dvou letech prodává stejný prototyp Tytyho. Dost pochybuju, že jde o bestseller. Spíš ležák v regále, co má pětkrát přelepenou cenovku se slevou a pořád ho nikdo nechce. Přesto se o něj M. málem popral s matkou, která mu za to přejela nohy kočárem. Čičman byla nadšená. Její všemocný otec umí generovat plyšové kapesníky na přání. Tyty trojka je hebký, voní a v jeho souměrném obličeji se zrcadlí dobrosrdečná a odevzdaná tupost. Přesně to, co od plyšového zvířátka očekáváte.

A dnes jsem otevřela poštovní schránku a vypadla na mě výzva k vyzvednutí pomazaná blátem. „Dopr…čic“ zakleju si jen jen tak light, protože za mnou stojí děti. A za časopisem Pilot vypadne něco těžkého a nasátého louží, chlastem, nebo psíma chcánkama. „Tyty je tu!“ zakvičí radostně  Čičman a já pohlédnu do zaječího ksichtu s levým koutkem ještě o hodný kus níže. Tváří se jako delikvent, co přijel na víkend z polepšovny.

Ode dneška tedy je tedy potřeba přepočítávat tři přítomné Tytyje. (A mezi námi, chudák Tyty trojka!)

Poznej pět rozdílů: Dvojka a Trojka.
Ten nejhorší z nich je v pračce.

Zdravěnka

I když byste to do mě netipovali, tím víc, nakolik jste pravidelní čtenáři tohoto mravně zpuchřelého blogu, čas od času dělám dobré skutky. Nedělám to stylem svatá Kateřina obdarovává slepce, takže nerozdávám poslední pětikoruny před výplatou, ani ze sebe nestrhávám šaty, abych cáry látky ovázala hnisavá kuří oka bezdomáčům před tím, co jsem je umyla a usušila vlastními vlasy.

Dělám to úplně jednoduše a sobecky proto, že mi to udělá malou jiskřivou radost, stejně jako to udělá radost protistraně. Nemám žádné spasitelské ambice, tohle mi úplně stačí. Asi právě díky tomu mě nemrzí, když obdarovaný investuje moji dvacku do nejbližší vietnamské večerky za expirovaného Sklepmistra v akci. Myslím, že je celkem jedno, jestli si koupí svůj hodinový příjem alkoholu za cizí drobné a ty moje padnou na rohlík a paštiku, nebo je to naopak. (bavíme se o neziskovkách pražských ulic a pajzlů,  ne o Člověku v tísni, nebo Adře, kde i přes různé konspirační zdroje stále - možná naivně -věřím, že hospodaří efektivněji).

A taky s lidma na ulici zažijete daleko víc legrace, než s korektními zástupci nadací. Třeba jako včera. Na Jiřáku stojí pán s kloboukem a zachmuřeným obličejem Petra Čepka s kloboučkem před sebou. Vypadá trochu jako zbankrotovaný principál, nebo Rumburak na lysohlávkách. Nemluví moc dobře česky, ale poptávka a nabídka se zdá být jasná.  Něco ve mně řekne, jo, to je on, vytáhnu peněženku a nasypu mu do kloboučku obsah kapsičky na drobné. Není toho moc, ale je mi jasné, že na pětikilo mi nerozmění.

„Děchujú pany“, zahromuje Rumburak a začne mávat rukama, až od něj poplašeně odlétají holubi, takže zvědavě očekávám, zda se promění v havrana, nebo z klobouku začne vytahovat barevné šátky.

„Penys nemoc, ale pany zdravěnka!“

Aha, bacha, tak tady to bude možná i s nějakým zenovým haiké jako speciální podvečerní bonus.

„Děkuju moc“, říkám, „já jsem zdravá. Tak ať jste taky a daří se vám“ a už se chystám k odchodu, když Rumburak naposled rozčileně zamává šusťákovými křídly, jako by tady došlo k hrubému nedorozumění.

„Pany nechodyt nikam! Penys málo, pany vydat stravenka!“

Aha. Takže jde o stravenky, ne zdravěnky. Tohle prostě u převodu z účtu, nebo odesílání dárcovské esemesky nikdy nezažijete.

Zlověstné "cvak"

Venku už je tma, stojím před otevřenou skříní v pokoji a hledám Žmurovi něco strašně důležitého, bez čehož by jeho život za pár minut pozbyl smysl - co si tak matně vybavuji, byla to buď čistá ponožka, nebo rukavice, které si chtěl vytunit na motorkářské. Z kuchyně voní večeře, děti obíhají asi sedmdesáté kolečko okolo stolu v marné snaze uškrtit se ještě před jídlem a obohatit se tak o druhou porci nenáviděného sourozence. V té rychlosti to bočním pohledem připomíná barevného jezevčíka honícího se za svým ocasem. Vtom Čičman podcení odstředivku a ocas jezevčíka se ladně vymrští. Ubíhají drahocenné setiny sekundy a než si vypočítám trajektorii letu a zaujmu záchrannou pozici, ozve se ostré „cvak“. Tohle nebyl uklidňující tupý zvuk lebky o dveře/stěny/parkety, na který už jsem se naučila po pěti letech nereagovat panickou atakou.  V překližce na hraně skříně chybí vyrýpnutá ploška. Čičman řve, z pusy jí teče červená, snažím se spočítat zuby a vypadá to, že má všechny (jak se ale později dozvím, plný počet zdaleka není všechno – někdy je dokonce lepší, když si dítě zuby vyrazí pořádně).

Čičman je relativně rychle zpátky ve hře, večeři si sice nedá, ale ještě tentýž večer se snaží vymlátit si zbytek chrupu na motorce. V tom jí sice úspěšně zabráníme, ale ráno najdu v postýlce něco, co mě docela vyděsí. Čičman vypadá jako po trojitém nepodařeném botoxu a z profilu dokonce nápadně připomíná barmana Vočka ze Simpsonů, nebo mládě kapustňáka. To pořád ještě beru, ale když se Vočko u snídaně rozbrečí, protože neukousne banán, vytáčím číslo na zubaře a po poledni jsme tam. I s Pižmičem, který vykazuje nekontrolovatelnou radost z dobrodružství, které mu zčistajasna spadlo do klína (a zejména z ujištění, že jemu se nic dít nebude).

Abych to shrnula, jediná pozitivní zpráva z křesla je, že se Čičman zbavila předkusu, na kterém pracovala dva roky usilovným a prakticky neodnaučitelným cucáním palce. Nevýhodou čičmaních turborovnátek je, že ji dislokované čtyři horní zuby zřejmě časem odumřou. S mrtvým zubem můžete chodit pět let, nebo taky pět měsíců, a jestli to s nima Čičman nedoklepe do dospěláckých zubů, bude mít mezeru jako na kubánský doutník. Ale zatím tam aspoň jsou a drží. Oproti tomu tisková agentura Žmur vyhodnotila jako nejhorší zprávu fakt, že nepojedeme na dětskou traumatologii do Motola, jak bylo původně vyhrožováno a trousí to jako příkoří kamarádům ve školce i sousedům. Těšil se totiž, že si bude moct prohlédnout nemocnici a osobně asistovat u toho, jak budou Čičman v plné anestezii vytahovat polámané kořeny. 

Nejsem si jistá, jestli z dnešního příběhu vyplývá vůbec nějaké mravní ponaučení. Samozřejmě kromě toho, že se milé děti nikdy nehoňte okolo stolu poblíž otevřené skříně. Spíš z něj vyplývá, že si můžete do zblbnutí čistit zuby pětkrát denně fluoridovou pastou a pak přijde zlověstné „cvak“ a nemůžete se utěšovat ani tím, že byly stejně hnusný a zkažený. 

Chtěla bych horní ret na Vočka.
Szyslak budu možná časem taky...

Tři nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem

Záměrně o tom moc nepíšu, ale děti nejsou jenom léta dřiny, odříkání a insomnie. Ve skutečnosti jsou to léta dřiny, odříkání a během toho, co nespíte dvanáctou noc v kuse, po stole vám přebíhají oživlí igráčci a začínáte slyšet šeptavé hlasy….se s dětmi můžete podívat třeba na nějaký hezký film.

Jasně, vezměte si na to nejdřív motyku a odplevelte všechny nafrfňané bezcílné Sněhurky, budovatelské princezny s lopatou nebo vadou řeči, vyslizlé mutanty a pana Tau, kterého považuji dodnes za symbol mlsně vykukujícího pedofila zpoza okna dětského pokojíčku.

Píseň moře

Film, který z vás udělá aspoň na pár hodin a krátce po sledování lepší bytost, než doopravdy jste. Starý maják, moře a krajina, která se – jak se ukáže na konci, doslova vytvarovala podle staré irské legendy. Postav není moc, ale žádná z nich není jen dobrá, nebo špatná, což je fakt, který na pohádkách vždycky uznale ocením. Ale pokud mám být úplně upřímná, i kdyby Píseň moře neměla žádný příběh, dovedla bych se na ní hypnotizovaně dívat jen díky kouzelným animacím Tomma Moore, protože ve vás vzbouzí chuť každé animované okénko vystřihnout a pověsit si na zeď. Jestliže se Disney úporně tlačí do 3D ve snaze dostat animace nejdál, co kdy byly, zjistíte právě tady, že ten trik je někde úplně jinde – a 3D na to vlastně vůbec nepotřebujete.

Kdo, kde a o čem: Otec, který ztratil svou ženu při porodu druhého dítěte, kluk se psem a jeho mladší sestra, tak trochu otloukánek, co neumí mluvit. Důvody proč se dozvíte na konci a považovala bych za křivárnu prozradit je tady. (Na chlup stejnou konstelaci sourozenců máme doma, i proto mě tenhle film tolik oslovil.) Žijí na starém majáku, kde je čas od času navštěvuje babička, aby se po každé návštěvě chytala za srdce.  Třeba jako když najde svou vnučku v noci na pláži, vyplavenou mořem. To už je poslední kapka k tomu, aby děti vzala zpět do civilizace žít spořádaným životem a zároveň začátek divoké cesty zpátky za tátou. Příběh si vás napevno připne na psí vodítko a už se nepustíte – od tuleňů přes město, skřítky v kanálu a hup zpátky do moře.

Celý film online s českým dabingem třeba tady

Mary a Max

Pecka z černé plastelíny! Že se dostáváme na tenkou hranici mezi tím, co je pro děcka, a co pro dospělé, vyplulo na povrch už na začátku filmu: Osmiletá Mary z Melbourne má oči jako rozťápnuté kaluže, matku, co ráda ochutnává sherry a potom si půjčuje věci v obchodě ("Mami, mami, ona si nepůjčuje, ona krade!" jak pokaždé upozorňuje se zdviženým ukazováčkem Žmur). Taky otce, který tráví většinu času v garáži a vycpává mrtvé ptáky. A žádné kamarády. Jednou, když si to matka zase ostudně vrávorá na poště, vytrhne Mary stránku telefonního seznamu. Napíše dopis na adresu Maxe Horowitze, čtyřicetiletého autisty se závislostí na čokoládě v rohlíku z New Yorku. A překvapivě toho mají společného víc, než se zdá, ačkoliv Max při každém závanu emocí z nové korespondence zpravidla  musí vylézt na stůl a tam se pár minut divoce třepat a slinit. Přes chlast, kleptomanii, agora a homofobii, trable s náboženstvím a sexuální orientací (to vše v dětském dárkovém balení) si troufám tvrdit, že je Mary a Max pro pětileté děcko stravitelný, aspoň Žmur to zahrnuje do svého TOP5 žebříčku nad Želvy Ninja. (A to už je co říct!)

Celý film online s českým dabingem třeba tady

Smolíček

A na závěr se přece jen na skok otočíme do reálného socialismu. Téhle pohádky jsem se z nějakých důvodů bála víc než u Čarodějova učně – a když jsem ji viděla skoro po třiceti letech znova, ten pocit mi tam naskočil úplně stejně (což u většiny tenkrát tak strašně děsivých snímků opravdu nestává často). Mysteriózní jelen, který se učí lidské řeči brumlavým hlasem Vlastimila Brodského, pečuje ve své světničce o prosťáčka Smolíčka. Selanka až do doby, než jsou do chaloupky vpuštěny Jezinky, které vám svým kňouráním brnkají requiem na mozkové centrum bezejmenné hrůzy. A co teprve, když přikovají Smolíčka ke korytu a stáčí jeho slzy, kterými se opíjejí. Naštěstí si režisér před koncem poručí dvojitého turka, prozře a tak si nemusíme ukousat nehty až do masa při scéně, jak bzikavé Jezinky uřezávají Smolíčkovi červené tvářičky a vypichují oči klacíčkem, ale místo toho se servíruje zasloužený happy end (včetně výchovné scény, kdy dostává Smolíček na zadek jelení kýtou. Jau…)

Tipy na další prosím do komentářů. Při letmém pohledu z okna budeme potřebovat tak půlroční zásobu...

Šest (sjetých) oslů s Cibulkou

Znáte coulrofobii, chorobný strach z klaunů? Víte, my se s M. občas strašně divíme a vnímáme jako jisté nedorozumění osudu, že zrovna my musíme mít celkem ujetý děcka. Ale když se společně zamyslíme, co může vzejít ze spojení nekrofobičky a coulrofobika, stejně nedojdeme k o moc nadějnějším diagnózám potomků. Mnoho párů spojuje třeba společný strach z uprchlíků, pokérovaného souseda, co se vrátil po dvaceti letech z Mírova, nebo zdražování plynu, nám stačí vytvářet si příjemné mrazení po páteři společnou vizualizací mrtvého šáši na rohožce přede dveřma, nebo klauna, co se úlisně směje svými parondontálními choboty pod rozteklým mejkapem a žongluje s mrtvými křečky. ´

Zatímco já jsem ale nikdy neměla potřebu brát děcka na funus, M. se rozhodl vyzvat svou coulrofobii na souboj a vzít Pižmiče do cirkusu. Toho jsem se odmítla společně s Čičman účastnit, dnes proto výjimečně bez autorských práv, zato s kompletní rekonstrukcí celého vyprávění.

„Původně jsem si oprávněně myslel, že po tom fiasku na začátku už nás snad ani nemůže nic horšího potkat“ začíná M. dramaticky a checkuje po skříňkách v kuchyni, jestli máme doma nějaký skrytý alkohol. „Vedle nás seděl prskavej dědek s předkusem a tlustým chlapečkem, kterej z něj pořád tahal prachy na bonbóny. Když si ten malej muffin narval lentilku do nosní dírky, poprskal dědek dvě řady před náma, jak se domáhal, jestli je v šapitó lékař“. „A nedal mi ani jednu lentilku“, přisazuje si Žmur.

„Potom to tak nějak rozvláčně začalo“, pokračoval M. „Pár vypelichaných nezvladatelně slinících oslů závislých na Valiu, kteří roboticky kroužili po manéži. Pojal jsem podezření, že je po každém kolečku hrůzy v šatně převlékali do kostýmů velblouda, kozy a pak slona. Dvě grínpízačky si tam už chtěly sundávat trička na protest, ale bohužel to přerušil Muffin, když se začal dávit maršmelounem a ten zvuk osly vyděsil natolik, že se málem ušlapali k smrti.“

„Řekni radši o těch klaunech“, pobízel ho netrpělivě Žmur. „Byli strašní?“ zeptala jsem se se zájmem. „O těch klaunech se mi bude zdát do konce života“, rovzpomněl se M., že ještě nenašel alkohol a nasucho polkl. „Myslím, žes měla jít taky – vypadali jako transsexuální zombie z nějaké posmrtné burlesky“ otřásl se. „Táta měl celou dobu ruce před očima, a když začali šášové vyvolávat lidi z publika, radši sbíral tomu chlapečkovi popadaný lentilky ze země, aby nebyl vidět.“

„To jsem ale dělal jenom proto, aby si měl co strkat do nosu, udusil se a konečně přestal šustit“ podrážděně zazdil Žmura M.. „A ty nemáš co říkat – chtěls odejít, už když tam byla ta hadí žena z Mongolska.“

„To byla hrozná nuda, mami. Paní v lesklejch děravejch plavkách, co si strčí flašku do pusy a pak na ní udělá stojku a nohama mává jak pavouk." 

„Nebudu. Tohle večer dělat fakt nebudu.“ vyměňuji si pohled s M.

„A to jste si nepočkali ani na medvěda na motorce?“ „Chtělas říct na převlečenýho osla na motorce?“ doplňuje mě dotčeně M. „Nechtěl jsem riskovat, jak řídí osel v plyšovým hacafraku na opiátech – vsadím se, že by si Muffin odkrknul cukrovou vatu a on by tam v šoku vyjezdil krvavou dálnici v obecenstvu jako sebevražedný atentátník a pak by mu už nic nebránilo rozjet se do ulic. Šli jsme okamžitě domů a přes moje hlasitá varování  jsme šli jako jediní  - připadá mi, že dneska už lidi úplně ztratili pud sebezáchovy.“

Příště jsem na řadě já. Nechci si přehnaně lichotit, ale myslím, že i kdybych vzala Žmura na náhodný cizí funus, odbydeme si to s větší důstojností!

Žmurus moribundus

Potvrzeno: podzim už je ale doopravdy tady! Jestli jsem v tomto ohledu v předminulém příspěvku ještě váhala, teď pro vás mám signifikantní důkaz. A vůbec teď nemyslím rozmázlé hovno na rameni, ze kterého nevěřícně civí torzo natrávené ropuší hlavÿ a odlétající hejno čápů za obzorem. Něco mnohem, mnohem horšího. Zelenou rýmu.

Letošní první rýmu přitáhl Žmur, jak jinak, než z ústavu pro vývoj a šíření pandemických hrozeb lidstva, se kterým se můžete častěji setkat pod obchodním názvem mateřská školka. Se zelenou rýmou to máte jako s porodem, nebo vykradeným kérem. Většinou to přijde v noci. „Húúúú“, začne takhle Žmur úpět a drží se za hlavu. Docela mi trvá, než se probudím ze snu a přesvědčím se, že mi na obličej nesliní vlkodlak chystajíc se překousnout mi krční tepnu, ale je to Žmur, co mu volně tečou sople na můj polštář. „Fuj, to je nechutný“ řekne pak zhnuseně, když rozsvítím „máš to i ve vlasech!“ Jako bych si za to mohla sama nějakým zlovolným záměrem, že mně kdy napadlo pořídit a porodit si Žmura, co bude mít rýmu. „Můžeš mi dát jinej polštář? Můžeš mi najít kapesník? Můžeš mi ho podat teď hned prosímtě? A můžeš mě omluvit ve školce?“ zaskřehotá ráno a zachrchlá tak hrozitánsky, že by se mu mohly jeho křehké plícičky roztrhat na cáry jako zpuchřelý termofor.

Což se samozřejmě nestane, protože Žmur je až na kyblíky vytékajícího hnisu natolik fit, že vstává a chodí spát daleko dřív/ později než obvykle a oplývá apetitem a empatií jako dřevorubec z Větrné hůrky. Což v podstatě znamená, že se ujme řízení domácnosti a úkoluje nás s kapesníkem trvale přichyceným na nose ve stylu Michael Jackson s respirátorem. „Děkdo mi sněhl boje dejbilejší shýrové thyčinky! Přizdejte se!“ nebo „Čičbab už to bá thaky!“

A zatímco Žmur se má výborně, děkuje za optání, protože nemusí chodit do školky a může mě místo toho pronásledovat celý den a zapříčinit dodavatelskou krizi v podniku na papírové kapesníčky, plive kolem sebe tuhle turboagresívní mutaci – a lidi padají jak mouchy. Bez toho, aniž by stihli sepsat poslední slova blízkým a koupit si látkové pleny, protože papírové kapesníčky v Praze a středních Čechách došly a generální ředitel Zewy Softis podal demisi.

Tady je seznam padlých a nezvěstných za poslední týden:

• Celá užší rodina
• Marťa, která se viděla s dětmi čtvrt hodiny z více než metrové vzdálenosti
• Gabča, která u nás spala a zamykala se před nimi. Zapomněla ucpat klíčovou dírku.
• Pekařka, kam chodíme ráno pro rohlíky (na těch dnešních už bylo nakašláno)
• Kurýr PPL (Mohl bych příště radši zazvonit a nechat balíček před vchodem?)
• Spravedlivě rozhněvaní cestující z tramvaje číslo 11  

Tohle už není náhoda, nad kterou bychom jako lidstvo mohli lehkovážně mávnout rukou. Oba byli nemocní – vlastně jsou pořád nemocní s pauzou v době letních prázdnin, ale vir, který by se měl takhle k světu, kultivoval Žmur úplně poprvé. Před očima mi naskakují dolárky jako strýčkovi Skrblíkovi. Dalo by se to nějak monetizovat? Prodat armádě? Nebo smrkanci infiltrovat univerzální čistící prostředek, co by bez namáhavého drhnutí doslova vyžral všechnu špínu v bytě a ještě uklidil u sousedů, až by tam pronikl přes chodbu v baráku. Fleming přece musel taky nějak začít!

Evoluce žen

Dřív jsem si myslela, že jsou na tom holčičky a kluci, než začnou chodit do školy, mentálně víceméně nastejno. Mohla jsem v té teorii vycházet z vlastního vývoje. Co si vzpomínám na pětiletou socialistickou psici, nosila jsem nejčastěji rozervaný tepláky, protože za ty jsem aspoň nedostávala vynadáno, pokud se na nich objevila další díra vzniklá katapultem z kola, když jsme s naší pouliční partou sjížděli z kopečka přes okresku a obloukem padali do škarpy. Taky jsme si někdy na tu stejnou silnici lehali a potom utíkali před troubením a vulgarismy řidičů. Gábina zase vzpomíná, jak na protijedoucí řidiče zvedala sukénku a byla naostro. (Tohle doufám, ne tohle určitě moje děti dělat nebudou.) Moje panenky měly ostříhané vlasy na ježka a oči přeškrtané fixkou, potud končil můj zájem ztrácet s nimi dál čas. Zato jsem měla tajnou krabici plnou protříděných odpadků ze smeťáku jako třeba zmuchlanou plechovku koly a kapsle do vzduchovky. Můj nejlepší kamarád se jmenoval Filip a v křoví za paneláky z něj býval hřímající Hitler a já jeho věrný vlčák.

Pak se asi něco stalo. Najednou přišli poníci, barbíny a oslovování kluků ve třídě příjmením. Lila elasťáky s prudkým leskem a fejkový piercing do nosu z Bravíčka. Perné chvilky s prvním tampónem. Černá rtěnka a prvorepublikové šaty po babičce. Perné chvilky v Patrikově pokojíčku, kde na horní palandě spal jeho bratr. Pokud tedy něco z rozdrbaného sídlištního sígra udělalo nadějnou mladou dámu, byl to estrogen. (Něco mi říká, že v klimakteriu se možná začnou dít dost divný věci. A to začínám mít první díry na teplácích už dnes).

Na co se u mě s počátečními rozpaky a na konci už bez jakékoliv naděje ve zlepšení čekalo skoro čtrnáct let, s tím se Čičman narodila. Čičman totiž stačí dva a půl roku k tomu, aby nastolila pravidlo, že jí nebude kupovat oblečení někdo nespolehlivý, třeba kdo není fashion guru nebo homosexuál. Naprosto chápu a sdílím její odpor k tradičnímu českému sportovnímu stylu, ale někdy mě sere, že k návštěvě hřiště je nutné převléknout se do šatů a růžových punčocháčů. Nikdy jsem nepřišla na kloub záhadě, proč někteří rodiče navlečou děcka do bílých tepláků a potom jim zakazují válet se v listí a hlíně, což je základní dětské právo a mělo by to být explicitně zmíněno v ústavě. Už mi začíná svítat – některé děti se i přes usilovaná přání svých rodičů prostě chtějí oblékat a chovat slušně!

Potom je tady ta záležitost s miminama. Většina z vás se s nimi už setkala – myslím ty pidlooké skřety, co nosí čepičky se zaječíma ušima. Jejich matky vás zpravidla přesvědčují, jak velké pokroky Goblin za poslední týden udělal, ale prázdný pohled a bimbající hlava ze strany na stranu ve vás příliš důvěry v budoucího Steva Jobse nevzbuzuje. Jsou hlasití a konstantně z nich něco vytéká, nebo aspoň odkapává. Zkrátka super věc na to, aby se člověk vzpamatoval a rychle uvědomil, jak velkou dřinu za sebou má. A začnete být konečně vděční, že vaše děcka sice kradou v obchodě a mají vši, ale netrápí je reflux ani prdíky. Čičman si to nemyslí. Jakmile se v dohledu objeví kočárek, nadšeně zvolá „mimííí!“, vezme mě za ruku a běžíme pronásledovat nějakou vyšinutou šestinedělku, která kličkuje po chodníku, protože nás v poporodní psychóze podezřívá z toho, že ji chceme skřeta unést na plastové motorce.

Miminka máme samozřejmě také doma. Spoustu miminek. Čičman mi je vozí v kočárku zpravidla po několika kusech, z nichž menší panenky prakticky narve i do prostoru košíku pod kočárem. Ať dělám cokoliv, je potřeba tuto činnost okamžitě přerušit, protože Čičman mi přivezla děti na hlídání a ty je potřeba pečlivě napojit z bílé lahvičky a dát jim plíny. Z kojení panenek jsem naštěstí osvobozena.

A nejsou to jen hadry a mimina. O tom, že ve výběru partnera dnešní ženy už rozhodně nezůstávají v pasívní roli, mě přesvědčila dnešní Žmurova příhoda.

„Hele co jsem dostal!“ mává mi po vyzvednutí ze školky drobným předmětem před očima. „No to nevím“, snažím se zaostřit a zároveň včas uhnout, aby mi s tím nevypíchl oko.

„To je diamant a dostal jsem ho od Ambrožíny“ chlubí se Žmur. „Ambrožína si ve školce vybrala tři kluky, kterým dala své diamanty.“

„A to jich měla tolik?“ divím se. „Téda, ta je bohatá!“

„No, ona si vždycky vybrala svého oblíbeného kluka a pak si ten diamant odkousla z trička“ vysvětluje Žmur a opatrně mi vloží do dlaně růžový flitr.

Uvědomila jsem si, že až jednou budu hlídat Čičman jejich deset vřeštících dětí a prdět do děr svých vytahaných tepláků, nebo jezdit s dědkama na kole po sídlu, tak tou dobou stejně budu beznadějně out. Budu mimo, i když si budu natírat chleba koenzymem Q10 a poctivě pěstovat brain jogging. Hlavně si musím někam napsat, že místo marného poučování svých dětí a vnoučat je lepší jenom mlčet, nebo jen příležitostně významně vzdychnout. Jako moje babička na černou rtěnku.