Kadeřzničství

Můžete se mnou nesouhlasit, ale pro mě osobně je návštěva kadeřnictví někde za preventivní prohlídkou na gynekologii a těsně před trháním zubů moudrosti. Návštěva ordinací je sice nepříjemná, ale aspoň mi tam pomůžou, stojí to maximálně třicet korun a můžu mít dobrý pocit z toho, že jsem se tam dokopala.

Kadeřnictví je zlo už od vstupního salonku. V tom našem navíc v rámci efektivního využití prostoru narychlo zřídili rozviklaný stoleček s manikérkou, takže dostanete na přivítanou ještě kopanec od ředidla. Po půlhodince, kdy se kadeřnice přijde několikrát omluvit, protože paní přede mnou by si přála ještě melírky, trvalou a pak ty spálený vlasy radši ostříhat na Miley Cyrus, se tomu díky devadesátiprocentní koncentraci toluenu a čpavku ve vzduchu už jen slabomyslně uchichtávám, což bývá impuls k ice breaking rozhovoru spolučekatelek na kadeřnické výkony. V kadeřnictví je fér bavit se o chlapech, hadrech, chlapech, dovolené, chlapech a všech bolístkách pohlavních orgánů, od kvasinek po klešťový porod. Pokud nemáte ochlastu, co čumí na bednu a jinak doma nic nezařídí, ani výtok, pořád ještě to může zachránit názor na nejlepší samoopalovák.

Když už na zákaznici přede mnou není do čeho fiknout, odvádí si mě paní Jitka v ředidlové anestezii k umyvadlu. „Jejda, to to pálí!“ vykřikne, když mně opaří hlavu a sobě konečky gelových nehtů, takže pošteluje kohoutek, dokud voda nedosáhne teploty pevninského ledovce. Následuje asi šest vyšamponování. Vždycky přemýšlím, jestli mě myje vlasy tolikrát jen proto, že působím už od příchodu jako asociální případ bez přístupu k teplé vodě a mýdlu, nebo jsou mezitím pěnivé dávky odvšivovače, a pokaždé se stydím zeptat.

Vydrhnutá a růžolící usedám do křesílka. Teď přichází fáze "pojďme si popovídat o tom, jak to bude vypadat", o které jsem si dřív myslela, že je klíčová pro to, jestli později odcházíte s pláčem, nebo jako filmová diva. Ale není, na konci totiž budete mít na hlavě přesně to, co kadeřnice, takže je užitečné prohlédnout si její frizúru pěkně zblízka ještě před objednáním.

„Chtěla bych vzít jen konečky, asi tak centimetr, nebo maximálně dva. Ofinu si dělám sama a vůbec to nemusíte prostříhávat“

Nechci si o vás myslet bůhvíco, ale fakt si myslím, že tohle byste v klidu zvládli i vy. To by zvládly i děti, co se narodily bez rukou a malují štětcem v prstech na nohou akvarely. Ale je to samozřejmě hluboko pod laťkou kadeřnice, která vás za těch šest stovek prostě vytuní, ať se vám to líbí, nebo ne.

Se zděšením sleduji prameny rychle se oddělující od lebky. „Víte, fakt to nemusíte prostříhávat, jak už jsme se domluvily na začátku, že? pokouším se do toho aktivně vložit, ale paní Jitka mi bezelstně vysvětlí, že ty vlasy do sebe musí zapadat. Musí je tedy ostříhat i vpředu, když mi předtím odťala i půlku těch vzadu, protože já jsem přece úplně super typ na mikádo. „A tu ofinku, jak si teda stříháte sama“ (s nesouhlasným despektem) „tu máte strašně nakřivo. Já vám to tady trošičku spravím“ říká a než stihnu zaječet, vypálit ji kulmou bělmo a utéct bez placení, má s láskou opečovávaná asymetrická ofina je pryč a vypadám jako princezna Dišperanda s opidlanou ofinou někde v půlce čela.

Když mistra Jitku odeženu, nebo jí schovám nůžky pod záminkou, že u dveří zvoní nový zákazník, je potřeba dílo finalizovat. To znamená napodruhé opařit horkým fénem, podtočit a navždy zafixovat tím, že na mě bude půlminuty mířit zdálky lakem jako Biolitem na švába. Připadám si jako ruská báryšňa, ale podle Jitky, jejich kolegyň a pisklavého kolegy jsem právě pro tuhle sezónu děsně šik a francouzská.

Ale aby to tady bylo názorově vyvážené, nejde rozhodně jen o Jitčin salon. Úplně stejně se na mě vyřádily i zástupy Simonek, Klárek i ten Honzík, a to se říká, že pro homosexuály nejste konkurence, které se chtějí podvědomě zbavit. Po Honzíkovi můžu říct, že jsem zřejmě konkurence i pedofilním transsexuálům. Postupem času jsem se naučila stříhat sama – osekám si jednoduše všechny přebytečné vlasy z obličeje a všechno ostatní nechávám růst. Je to snadné, nic to nestojí a kupodivu to vypadá daleko lépe, než prostříhané mikádko.

Podobně to má Čičman. Ta je proti mně ale zastánkyní daleko alternativnějších účesů, takže na její hlavě prostě nenajdete dva stejně dlouhé vlasy. Někde má vlasy na ježka, někde lokýnky a někde tuhé vrtulky jako blonďatý Masaj. Pro mě by byla nejkrásnější, i kdyby měla vertikální dredy nad hlavou. To jsme stejně všichni čekali, protože celé dva roky jí rostlo háro směrem vzhůru. Před časem však nastal gravitační zlom, kdy vlasy spadly dolů jako o číslo větší beranice. Čičman vidí jenom pod sebe, pokud neodhrne deku a nepodívá se na vás ze záklonu. Ochotu nosit růžové sponky se zajíčkem projevil pouze Žmur a tak nezbylo, než vzít nůžky a Čičman do parády. To si ale vyložila jako přímý útok na její osobní integritu a tak mně po hodině nahánění po bytu a prázdném pytlíku gumových medvídků zůstal v ruce jen bezvýznamný chomáček vlasů.

Je rozhodnuto, Čičman půjde poprvé do kadeřnictví. Přelomenou sirku si vytáhl M., ale nechal se uchlácholit pokryteckou lží, že se stanou miláčky celého kadeřnictví a většina personálu jsou introverti, kteří neztrácí čas zbytečnými řečmi. Vrátili se na můj vkus dost brzy. Původně jsem si myslela, že si doma něco zapomněli, protože Čičman rozhodně nevykazovala jiných změn, než pevně zaraženou tyčku od lízátka v ústech a to jsem za poslední roky natrénovaná z dětských úloh najdi pět rozdílů. 

„Tak co?“ ptám se a je mi jasné, že to je úplně zbytečná otázka, na kterou mi Milý dotčeně odpoví jen popisem řevu, bezradnosti, rad protřelých matek s natáčkami na hlavě a fakturou za rozflákané zrcadlo fénem. Překvapil mě; Čičman zrcadlo nerozbila. Všechno ostatní ale tak nějak sedí. Po pečlivém pozorování jsem dokonce i pouhým okem zaznamenala, že si paní Jitka stihla párkrát šmiknout, převážně do levé části Čičmaniny hlavy. Aha, tak takhle se v kadeřnictví řeší, pokud chcete fakt jen ty konečky! Mimochodem máte někdo zkušenosti se stříháním děti ve spánku? Nebo v celkové anestezii? To až ji ten cenťák zase naroste…

První kadeřnické přikázání: Všechny holky nechtějí vypadat jako princezna!
A už vůbec ne jako Dišperanda!

Co vám před dětmi (taky) neříkali: Do pěti let máte z bytu Ladronku

Do aktuálního pražského bytu jsme se s M. stěhovali, když jsem byla v šestém měsíci těhotenství. Byli jsme mladí, plní ideálů, s vyhlazenou pletí, kterou nehyzdily zachmuřené vrásky mezi obočím, ani kruhy pod očima v odstínu mračna před bouřkou.

Když jsme vešli ruku v ruce poprvé do dveří, rozhlédli se a oknem do něj vpustili svěží letní ráno spolu s panoramatem Žižkovské věže, bylo všem jasné, že ten byt je náš. Realitní makléřka s rutinním chvatem vytasila z aktovky smlouvu, majitel bytu vytasil prkenici a my prachy a s nimi všechny naše nereálné realitní naděje. 

Pravda, o pár z nich jsme přišli daleko dřív, než se narodily děti. Třeba to, že si majitel neodstěhuje ohyzdnou mahagonovou obývací stěnu s falešnou zlatou obrubou a skleníkem, jak nejistě přislíbil při podpisu smlouvy.  O pár dnů později: „Ale prosím vás, kam bych to asi tak dal? Všichni před vámi byli vděční, že ji můžou mít doma! Jen se podívejte na to dřevo!“ (pozn. překližku). Překvapením byl i nález pod sešlapaným wannabe perským kobercem. Na důmyslně ukrytých začernalých parketách byla zřejmě za války postavená králíkárna, přičemž ušáci nedostatkem potravinových přídělů postupně vymřeli a jejich ostatky spolu s pochcanou slámou stekly dolů a vpily se do parket.

Teď po letech, kdy jsem hormonálně vystřízlivěla ze všech těhotenství a laktačních psychóz zkrátka můžu objektivně zhodnotit, že ten byt byl na hovno už před dvaceti lety. Vypustit do něj děti ale byla ta poslední vystřelená rána. Nikoliv z milosti, ale špatná trefa ožralého myslivce, která pro byt znamená plíživý a mučivý konec.

Vezměte si třeba roztomilé dětské nálepky na zeď. Koho by napadlo, že miminko vyroste a nálepky začne nehtem sloupávat spolu s deseti vrstvami omítky. Žmur je strhával naprosto hovadsky a bezúčelně a házel je za postel, Čičman je odloupávala aspoň proto, aby z nich mohla omítku pečlivě olízat a vzniklý kráter dál tunelovat směrem k našim sousedům.

Když se mě zeptáte, kolikrát jsme Žmurovi říkali, že pastelkama se maluje po papíře a ne po zdi, odpovím vám číslem, které vás ohromí. Vlastně jsem několik měsíců svého života nemluvila skoro o ničem jiném. A Žmur své slovo dodržel: svou velkolepou sixtinskou fresku přes půlku stěny nenamaloval na zeď pastelkami, ale neonově zeleným a růžovým zvýrazňovačem. Teď tam visí obří plakát, ale pravděpodobně vás udeří do očí, že si někdo věší plakáty půl metru nad zemí a ještě šejdrem. S povzdechem, na znamení pochopení, pokývou jen rodiče malých dětí.

Když jsme u tvůrčího vyjádření osobnosti, hodí se zmínit i to, jak za mnou Žmur jednou přiběhl a přerývaně mi sliboval, že uvidím, co jsem ještě nikdy neviděla. Žmur na rozdíl od reklamních spotů většinou nekecá a tohle prohlášení je tedy regulérním důvodem dát si před tím něco instantního na uklidnění. 

V tomto případě jsem vešla do ložnice a zapotácela se. Všude po parketách vedly křivé, ale s velkým důrazem a soustředěním vyryté černé čáry, mezi tím ležely kostky Lega a na konci popisovač na cédéčka. „Žmure, proboha!“ zvolala jsem, ale zastavil mě gestem. „Já ti to vysvětlím. Tady jsou přistávací dráhy a tady hangáry! A tady si můžeš sednout do odletové haly a dát si pěkně kafíčko“, posadil mě do křesla a vnutil mi do ruky otřískaný šálek se zakalenou tekutinou.

O tom, že postrádáme i jednotlivé cihly ve zdivu jsem vám už psala. Poslední otevřenou zlomeninou našeho bydlení jsou brouci. Brouci se vynořili před týdnem a vůbec mě nepřekvapuje, že o nich jako první věděly naše děti. Nechci být paranoidní, ale podle mě je dotáhli a krmí právě oni. Žmur u každého nalezeného brouka freneticky křičí, načež ho s Čičman honí po bytě, dokud brouk hrůzou a vyčerpáním neomdlí. Potom ho Žmur opatrně uchopí do papírového kapesníku a v lepším případě ho donutím, aby jej spláchl do záchoda. V tom horším mi ho hodí do koše na papír u mého stolu, nebo mu s Čičman postaví vězení z Lega.

Řešení naší bytové krize je zdlouhavé a beznadějné jako čekání ve frontě na bankomat v Řecku. Byt je ve stavu, kdy není morálním východiskem vracet majiteli klíče, navíc když víte, že je chabrus na srdce. Najít si nové bydlení znamená uklizené pokoje, vůni čerstvě natřených zdí a dezinfekce – tak často o tom s M. sníme, až nám to připadá jako přízrak. Ale je jasné, že do týdne do něj sígři vyznačí a začnou vykopávat základy metra, že budou jako naschvál ve školce zase vši, nebo střevní viróza. A potom přijdou plakáty thrash metalových kapel a barevné spreje. Prostě se přestěhujeme, až děti vylétnou z hnízda. Nebo spíš až povyrostou vnoučata.

Typologická mapa návštěvníků školky

Pro mě osobně byla, jsou a budou rána hrozná vždycky. Pokud mi není umožněno vstávat o půl desáté, hodinu tupě zírat a vybírat si ponožky, den je plný překážek, existenciálně kritický a obecně na piču. Z toho si můžete jednoduše odvodit, kolik takových dnů obnáší rodičovská dovolená. Poslední dobou začala být rána obzvlášť zlověstná, to když se posunul čas a svítá někdy kolem páté. O půl šesté nastupuje Žmur: „Mami, musím dneska do školky? Mě hrozně škrábe v krku.“ „Tak se vylež, vždyť je půlnoc“ zažene ho většinou Milý, Žmur se ale nedá a kontruje špatně oddiskutovatelným argumentem, že je venku světlo a na ulicích se potlouká spousta lidí, kteří vyjadřují radost z toho, že začal nový den. „A furt jen neleží jako vy“ dodá uraženě.

„Bože, mně se nechce do tý školky“, hartusí Milý o hodinu později. „Zas ty šílený matky!“ protáčí oči do stropu „A tak zůstaneme radši doma“, navrhuje Žmur a už rozděluje úkoly, kdo z nás skočí pro snídani a kdo uvaří čaj. Sám sebe většinou Žmur pověří výběrem nějakého násilného a pro děti zcela nevhodného kanálu na youtube.

Musím říct, že jsem Milého averzi ke školce považovala za součást ranní revolty proti všemu. Když totiž M. musel brzy ráno do servisu, nebo měl jiné vyřizování, vodila jsem do školky Žmura já. Naše cesta do školky obnáší, že se Čičman se Žmurem poperou před notebookem o to, kdo bude vybírat pohádku. Ještě nikdy nebyl uzavřen konsenzus. Čičman zpravidla Žmurovi jednu ubalí myší roztočenou na kabelu, přičemž se ji Žmur na stejném kabelu pokusí zaškrtit a tím obvykle strhnou notebook ze stolu na zem. Tupá rána mě vyruší ze zírání a vybírání fuseklí natolik, že k nim dojdu zombie přísunem se slinou v koutku, sprdnu je, pustím si svoji hudbu a cestou zpět přes futón zpravidla opět usínám nezávisle na hlasitých výkřicích nevole „zase ty máminy cajdáky!“ nebo jen dvouhlasného „fúúúj“. Probouzí mě výstřely, Žmur zírá na Želvy Ninja a Čičman mu sype misku kukuřičných lupínků za krk. Je krátce po osmé, o půl deváté je ve školce deadline a po něm již školkychtivé děti zůstanou zklamaně stát na ulici. Ponožky, pečlivě vybrané hodinovým zíráním už mám na sobě a na zbytku zas tak nezáleží. Cestou se snažím děti motivovat soutěžemi „kdo doskočí nejdál“ a „kdo doběhne policajta u přechodu a sebere mu plácačku“, to však Žmur zvysoka ignoruje, protože mu každou promarněnou minutou vzrůstají šance, že do školky toho dne nebude vpuštěn.

Po křížové cestě mé trpělivosti, kdy Žmur cítí potřebu převázat si tkaničky na obou botách, nebo pověrčivě pokračovat v chůzi teprve až uvidí hnědého psa, zvoníme před budovou. Je potřeba dodat, že vůkol nejsou žádné matky. Pokud se v šatně s někým potkávám, tak s Dredařem, který bývá po ataku učitelky vždy bezelstně zaskočen, kolik je hodin. Po nás chodí už jen Francouz s malou holčičkou. Francouz si většinou pozpěvuje a tančí a učitelka si s ním Douliou Douliou Saint Tropez sice nezanotuje, ale aspoň ho nesprdne díky tomu, že je dělí neproniknutelná jazyková bariéra. Když se omluvím, že jsme museli drahnou dobu čekat před domem, než kolem nás přejde hnědý pes, mávne nad námi všemi rezignovaně rukou a vykáže nás ven. Bez dětí. Všichni si oddychneme a vesele zamáváme na rozloučenou.

Už chápete, proč jsem považovala Milého averzi k rodičům ve školce za přehnanou? Ale vzhledem k tomu, že se M. tahá od minulého týdne po Norsku s krosnou a já mám na dopoledne hlídání pro Čičman, mi bylo umožněno podívat se na typy ze školky z jiného úhlu. Všechno je totiž jen o správném načasování!

Školka je o půl osmé kolbenka. Tady se nezpívá, ani nežertuje, všichni jsou prudce efektivní a zodpovědní. Především je tu spoustu, spoustu dětí! Některé se zdají být postižené, další pospávají na lavičkách a jiné budí dojem, že se sem dostaly nějakým justičním omylem.  „Doprdele, to si neumíš jednou ty bačkory dát správně, když mi začíná v osum porada?“ uvolňuje si kravatu a emoce fotr zarudlý vztekem. „Jiřinko, hlavně si nehraj s těma bílýma legínkama na písečku, ať se neušpiníš. A když se ti bude chtít kašlat, tak jdi na záchod, aby tě neviděly učitelky“ koučuje jiná matka. Čekám už jen doporučení, že si má Jiřinka vykakané roupy strkat do krabičky od sirek, aby paňučitelka neviděla. Další dvě si vyměňují recepty na domácí laciný odvšivovač.

Navzdory všudypřítomnému zmatku a povelům jako z příjezdové rampy v Treblince stihnou někteří rodiče pohoršeným pohledem okomentovat, že mám ponožky v žabkách a zpod legín mi vykukují pánské trenky. Pospíchám, ne? To je výhoda externistů, v nejbližší kavárně s wifinou to nebude za stolem vůbec vidět. Bezstarostně bych se zasmála a vyrazila druhý den na svůj oblíbený pochod na půl devátou. Ale já už od včerejška vím, co mě po rodičovské na podzim čeká. Po žních k Turkovi! S tou prací se to prostě ještě bude muset nějak vymyslet. Nebo si adoptujeme černouška uprchlíčka!

Dočkali jsme se! Alternativní pohřebnictví konečně v Česku!

Prý jsme v mezinárodním srovnání tak trochu fajnovky. Pokud si to o sobě nemyslíte, vřele doporučuji otestovat v jedné z asijských zemí a obloukem se vyhnout turistickým resortům. Ochutnejte místního pralesního jelínka na chilli a citrónové trávě a uhaste plameny na jazyku banánovou kořalkou. Když se budete zanedlouho pídit po toaletách, zjistíte, že můžete své výměšky ekologicky recyklovat v kadibudce z rákosí nad vodní sádkou, ze které už nedočkavě vykukují pangasové, až jim předtrávené zbytky jelínka šplouchnou rovnou do tlamy.  Díky masu z tržnic olepenému mušími vajíčky, které se svým zákazníkům vystavuje na odiv na mokrých hadrech přímo na zemi, možná přehodnotíte svůj vztah k tofu a vegetariánství obecně. A zbytky evropského studu definitivně odhodíte, až kvůli vám bude zastavovat autobus v polích a všichni včetně řidiče budou s upřímným zájmem sledovat, jak si utíráte zadek ponožkami, protože toaletní papír jste doslova prosrali už během čekání na nádraží.

Začínají se však kolem nás šířit první vlaštovky, že i my, konzervativní pivní chytrolíni s názorem na všechno, jdeme globalizaci naproti a urveme si z ní aspoň malý kousek světovosti. Asijskou sezónu odstartovali v Dejvicích, kde se čepovala doslova živá voda obohacená o koliformní bakterie. (V mnoha vyspělejších obcích naší republiky, kde je rozbor vody ze studny považován za vyhozený prachy, je to hygienický standard už po desetiletí, ale v Praze šlo o hygienickou revoluci). Sotva odezněla vlna rozhovorů s odborníky a média vyprovodila z nemocnice poslední pacienty s průjmem, štafetu převzaly Otrokovice s daleko větší peckou. Pohřbívání do vody!

Pokud vás v Indii pošlou po vodě, bude z vás v krátkodobém výhledu sice nafouklá zteřelá mrtvola, ale v dlouhodobějším horizontu se vymaníte z koloběhu pozemských inkarnací a vaše vysvobozená duše poputuje rovnou k nirváně.

Jestli právě na to spoléhal slovenský bezdomovec, který na druhý břeh odplul ve vodní nádrži Štěrkoviště v Otrokovicích, se bohužel nedozvíme, ale mohli jsme si tak na vlastní kůži otestovat, zda je na alternativní pohřbívání připravena česká veřejnost. Odpověď zní ano! Posvátnou vodu Štěrkoviště s mrtvolou bez okolků sdílely zamilované páry i rodiny s dětmi. Pokud bylo na koupání s utopencem mezi otrokovickými něco překvapivého, pak snad jen to, že se na mrtvole žádné z děcek a adolescentů nevozilo jako na nafukovacím krokodýlovi. Policie nebožtíka překryla igelitem (chápu, ta vztyčená ruka se prostě dá přikrýt blbě, žejo a plavky tady nikdo nemáme, abychom ho tahali ven. Tak si chlapi pojďte sednout tamhle pod strom do stínu, ať si to vyřešej funebráci), místní na informaci, že se koupali s mrtvolou reagovali nejčastěji shovívavým úsměvem.

A my jsme inspiraci z Otrokovic včera večer v parku neplánovaně převedli do podoby happeningu za alternativní pohřebnictví:

...už jsou i v Riegráčích!

Přidejte se i vy do výzvy, která může být ultimátnější než Ice Bucket Challenge! A za pár měsíců se v Česku budeme moci chlubit nejen pohřby do posvátného Štěrkoviště, ale mrtvoly potkáme třeba taky:

• Rozsekané na skalách a v lesích, aby posloužily jako potrava divoké zvěři (Tibet)

• Na sedadlech autobusů, tramvají a v metru (rituální exhumace Famadihana, Madagaskar: Členové rodiny během několika let po smrti nebožtíka našetří dostatek finančních prostředků, aby mohla proběhnout společenská událost Famadihana. Vyjmuté ostatky zemřelého oblečou do čistých šatů a ukazují mu, co je ve vesnici a okolí nového. Pokud měl děda rozvětvenou rodinu, čeká ho i často i několikadenní turné různými dopravními prostředky, přičemž teprve nedávno Madagaskar uzákonil zákaz exhumovaných mrtvol v letadlech. Na závěr této radostné události se příbuzní s mrtvolou srdečně rozloučí a uloží zemřelého na dalších pár let do chládku)

Priorix: Drž mi tam fleka!

Víte, jestli bude tenhle post v něčem přelomový, tak v tom, zda se v něm začlením mezi biomatky, nebo většinovou stádní společnost. Popravdě jsem na to sama zvědavá. Konspirace, nebo realita?

Pokud máte děti a zodpovíte stokrát otázku kojíš/ nekojíš,  dřív nebo později se propracujete k druhé otázce očkuješ/ neočkuješ. Vzhledem k tomu, že základní očkování je oproti kojení povinné, se na tuto otázku v případě záporu odpovídá ztlumeným hlasem jako o poslechu Svobodné Evropy, aby to sousedi neslyšeli. Popravdě řečeno, než jsem vůbec měla děti, tak jsem stejně jako o kojení neměla důvod o očkování přemýšlet vůbec. Sice jsem nikdy nebyla očkovací aktivistka, co by se hned stavěla do řady, jakmile v korporátu vyhlásili očkování proti chřipce zdarma, ale zároveň mi připadalo smysluplné podstoupit pár injekcí před cestou do Asie před tím, než budu snídat smažený šváby na tržišti a umývat si solidárně s celou vesnicí ruce v sudu s kravskou močí.

Co se týká napichování dětí, přišla mi však k zamyšlení už první hexavakcína, kdy mimino, které sotva přestane švidrat do vlčí mlhy, dostane pecku antigenů záškrtu, tetanu, dávivého kašle, žloutenky typu B, dětské obrny a haemophilu influenzae. Nechci tvrdit, že dětská obrna je fajn zpestření laktační deprese, ale v šesti týdnech života má fakt málo z nás dost kamarádů z ulice, kteří by ho mohli nakazit eklovou nemocí. A i kdyby někdo z vás měl v šesti týdnech bohatý společenský život, zřejmě už se nepřiznáte k tomu, že jste si ve dvou měsících nitrožilně aplikovali drogy, nebo vedli zhýralý sexuální život, což jsou dvě cesty vedoucí ke společnému cíli, jak se nakazit žloutenkou typu B. 

Naše starostlivé ministerstvo zdravotnictví a výrobci vakcín si ovšem o krvelačných bakteriích číhajících na rukojeti kočárku, aby mohli seskočit na mimino a zakousnout se mu do fontanely, udělali mnohem přesnější obrázek než vy a tak vás dětský ošetřující lékař poučí, že je potřeba hexavakcínu podat ještě třikrát, aby se z vašeho batolete nestalo ohnisko nákazy, ohrožující spořádané životy občanů celé té naší střediskové zemičky.

Ani po kompletním přeočkování hexou si však nemůžete s úlevou vydechnout. Na dveře vám místo kamenů háže boláky rozparáděný dav zarděnek, příušnic a spalniček. Kdysi to bývaly běžné dětské nemoci (spalničky byly totiž stejně jako třeba chřipka smrtelné hlavně pro podvyživené děti v nevyhovujících hygienických podmínkách), dnes jsou to epidemiologičtí nepřátelé číslo jedna. Pokud si chcete u pediatra vyloženě šplhnout, vysolte pár stovek a poproste si ještě o přeočkování proti planým neštovicím a klíšťové encefalitidě. Vaše dítě získá do zdravotní karty červený puntík.

A v tom horším případě i pár suvenýrů, co nechcete. Autoimunitní onemocnění, pokles červených krvinek, zánět mozku a míchy, nebo je libo třeba postupující paralýza vedoucí až k zástavě dechu? Příbalový leták je jako morbidní menu restaurace U Smrťáka.

Čičman měla na rozdíl od otrnulého Žmura, jehož imunitní systém by sežral k svačině dýmějový mor a jen si spokojeně odkrknul, výrazné reakce i na hexa vakcíny. Pláč, teplota, atypické chování. „Prostě naprosto normální“, jak to zhodnotila naše dětská doktorka, která „za celý svůj život neviděla ani jednu závažnější reakci na očkování“.

Živou vakcínu Priorix jsem jí tedy odložila až do dvou let, což dětská doktorka považovala sice za pošetilý výstřelek, ale byla to schopna jakž takž tolerovat až do chvíle, kdy začala debata o zatím neschválené, až třímilionové sankci pro neočkující lékaře. Od té chvíle volala skoro každý týden, takže jsem toho času zdravou a svěží Čičman nechala s lehkým napětím naočkovat.

Přesně týden po aplikaci začaly na ČIčman vyskakovat rudé skvrny, které si začala pilně škrábat. Asi nemusím dodávat, jak snadné je přesvědčit dvouleté dítě, že fakt není fajn tyhle fleky rozdrbávat do krve a jak dobře se spí vám a potažmo celé rodině, když vám po těle vznikají další a další požáry, které uhasíte jenom zadřeným nehtem v kůži.

Druhý týden měla po sobě strupy a šupinky jako had před svlečením, jakmile ale opadala, začal nový zánět – tentokrát rozšířený o krk a nohy. Dětská lékařka na telefonu radí Fenistil. Třetí týden se ekzém rozšířil na celé tělo a to už zase sedíme na lavici v čekárně.

„To je hrozný! To mi ani neukazujte!“ laje lékařka a zakrývá si obličej. „A čím že jí to mažete? Nemá to náhodou alergii na tu konopnou mast?“ (pozn. - certifikovaná kosmetika pro atopiky).

„Tohle ale Priorix nedělá. Ten dělá jen tečky.“

A tenhle je můj neoblíbenější: „No, ještě, že je to už druhá dávka a máme to za sebou. Počkejte, to je první? Vidíte, a to máte z toho odkládání. Ty vakcíny jsou uzpůsobeny pro 15 měsíční děti, ne pro dvouleťáky!“

Ať se vám totiž po povinném očkování stane cokoliv, nebo rovnou zaklepete bačkorama hned za dveřmi ordinace, bude to bráno jako korelace, nikoliv kauzalita. Zkrátka nahodilý přidružený jev. 

"Ale ona ta paní Procházková vypadala nějak unaveně už před aplikací, viďte sestři?"
"No fakt, ta měla smrt v očích", dušuje se sestřička. 
"To se holt nějak blbě sešlo, fakt smůla. A funus bude mít paní Procházková na venkově? Nechcete se radši přeočkovat na klíšťovku? Pojišťovna teď hradí druhou dávku..."

My máme třeba teď doma nahodile atopika z dítěte, které si předtím rozškrábalo maximálně komáří štípanec. Zatím není jisté, jestli dočasného, nebo trvalého. Zároveň tím mám odpověď na první otázku – je ze mě biomatka, protože peru v mýdlových ořechách, masíruju Čičman konopným olejem a vyřazuju jí ze stravy alergeny. To drží Čičman aspoň ve stavu hada před svlečením, a ne v dalším zánětu.

Co je dobře a co je špatně? A na kom vlastně leží zodpovědnost?

a)     Jsi alibistická kráva a nemáš si co nechat píchat do svého dítěte

b)     Dětská doktorka je alibistická kráva a nemá ti co píchat do tvého dítěte

c)     Očkování by mělo být dobrovolné

d)     Očkování nemůže být nikdy dobrovolné, protože poklesem proočkovanosti populace začneme hromadně vymírat na historické choroby, které známe z černobílých filmů pro pamětníky

e)     Fotka je záměrně upravená, aby sloužila jako lživá propaganda proti atestované vakcíně lidumilného farmaceutického koncernu, který pořádá humanitární sbírky na pomoc subsaharské Africe, platí daně a mnohými dalšími způsoby slouží našemu blahu

f)      Čičman to sluší, gepardí fleky a jiné zvířecí potisky jsou v letošní sezóně in

g)     Super blogísek! Mrkni na můj:

h)     Prostor pro vaše další postřehy

Čtyři čarodějnice (a dva psi)

O litra chudší, o deset let mladší

Vzpomínám si, že někde mezi prvním a druhým dítětem jsem vám psala depresívní posty o tom, že už stejně nikdy v životě nedovedu vypít víc než tři deci suchého vína a vstávat později než ve čtvrt na sedm. Tento bezdětný víkend potvrzuje daleko radostnější teorii, než jsme všichni doufali: mládí s odrůstajícími dětmi totiž teprve začíná!

Anebo to bylo způsobené jen dočasnou internací dětí na víkend v Brně, protože hned první odpoledne bez dětí mě na chodbě zastavila naše sousedka, přes svůj pokročilý věk žádný věchýtek, ale spíš pevná kostnatá větev obrostlá lišejníkem a mšicemi a začala se mi vlichocovat: Jak mladistvou mám pleť! Jak dlouhé vlasy! A ten vosí pas! Nebudeme spekulovat o tom, jestli slupla prášek jiné barvy než obvykle, nebo ji vnuk, kterého měla na hlídání, šoupnul něco do klimakterického čaje a utekl za kamarády vyvíjet vodíkovou bombu. Mně může být v podstatě jedno, jak vypadají lidé, co mi lichotí, ale na balkánský dýchánek v Akropoli jsem hned poté vyběhla ladným paraseskokem z posledních šesti schodů a málem jsem si vymkla svůj mladistvý kotník. 

Cirkus Problém byl skvělý, skvělý a ještě jednou a naposled skvělý. Kotník jsem si domrvila při tanci a potom mi na něj spadnul dvěstěkilový tanečník a nějaký zapálený gentleman mi do kolena típnul cigaretu. Naštěstí jsme byly s Marťou vpředu, díky čemuž jsme měly stálý přísun Tullamorky, sponzora koncertu. (Aspoň na něco jsou sponzoři!). Šla jsem spát tanečním krokem a odhazovala svršky. Na hodinách v kuchyni bylo půl třetí a věděla jsem, že ráno v osm zazvoní Gábina.

Na to, jaké akademické čtvrt a půlhodinky Gábina pěstuje, je skutečně pozoruhodné, že zvonila v 8:00. Přivítalo ji něco, co se z vypětí posledních sil vyhrabalo z mělkého hrobu, načež mě Gábina soucitně ujistila, že ví, kde si udělá kafe a odeslala mě zpět do záhrobí. Za dvě hodiny jsme vyrážely plné sil a očekávání na Bohnicefest

Dorazili jsme zrovna na Iron Hitmakera. Hitmaker byl rozhodně frontman ukotven na správném místě ve správném čase. Přiznejme si, s ohledem na fakt, že Iron disponuje posledními dvěma špičáky z poztráceného chrupu, byl trochu problém s artikulací a porozumění textům. Co chybělo na kvalitě, dotáhla hlasitost a hutná témata o doktorech a podřezávání žiletkou na hajzlu. Po skončení koncertu se nechal Iron odnést svými groupies do křoví za sexuologickou ambulanci. Následovala jsem je hnaná nikoliv nezvladatelnou perverzí, ale plným močovým měchýřem a dost mě překvapilo, že ačkoliv je celý areál a festival striktně nealkoholický na Birellech, v křoví se válí desítky prázdných flašek od tuzemáku a nejlevnějších vodek a krabičky od cigaret. V Bohnicích je zkrátka jen potřeba vědět, kam vyrazit na procházku.

Mezitím dorazila Marťa i s dvěma fenama a jako kouzelník se vynořila i Míša z Brna, se kterou jsme se naháněly po areálu léčebny. „Já už ji asi vidím“, hlásí Gábina, „ona má modrý obočí a zelený vlasy?“ Míša nás původně přiběhla pozdravit z Color Run, šílené akce, kde se snažíte utéct před pytlíky barev, co vám ostatní hází do očí a všech dostupných tělesných otvorů, nakonec s námi zůstala jako nejbarevnější a nejvíc na ráně až do rána.

Po Bohnicích jsme doplnily zásoby vína a začala jízda po Praze, přestože to ze začátku vypadalo beznadějně, když nás řidič autobusu dvakrát vyrazil z MHD kvůli psům bez náhubku a subjektivnímu diskriminačnímu pohledu na cestující „a vy se mi taky moc nezdáte dámy!“ Nakonec jsme se cestou necestou dostali do Stromovky a zaposlouchaly se do nějaké hudby. Každá z nás v tom slyšela právě svoji oblíbenou kapelu a tak jsme se srdnatě vrhly ze srázu, prošly močálem, Miša upadla za lavičku a našla tam Ježíše Krista ve zmuchlané křesťanské příručce a Gábina si počůrala kecky. Byly jsme zkrátka ready na velké společenské entrée. To se ale bohužel nekonalo, protože těsně po desáté přestali hrát. To bylo jedině dobře, protože to byla stejně nějaká trapná diskoška (a my bychom na ní tančily, i kdyby to bylo cokoliv), ale v takovém případě a zklamání jsme prostě měly neoddiskutovatelné morální právo alespoň ukrást plážová lehátka ze zahrádky (Míša ho ukradla přímo pod nějakým pánem, který nás potom pronásledoval a hrozil pěstí, dokud jsme nezmizely v temnotách). 

Zakopávajíc o klacky a jehly narkomanů jsme dotáhly naši kořist k páchnoucímu rybníčku s žabincem a tam jsme se do nich opakovaně skřípaly a zavíraly. Po chvíli, kdy už to vypadalo, že se budeme válet na složených lehátcích a nikomu to obzvlášť nevadilo, mně naskočilo konstrukční myšlení a bylo to. Potom už jen víno, špeky a opalování pod měsícem a padajícíma hvězdama jako na Rujaně. Svět byl v tu chvíli nekonečný a magický jako žabí princezny, které nás obestoupily. Lehátka jsme přenechaly k dispozici místní žabí komunitě a bezdomovcům. Děkujeme a omlouváme se restaurantu Stromovka!

Rumunsko II.: Diplomatické styky s domorodci

Než jsme se vydali na cestu do Rumunska, zvali jsme se s Milým navzájem několikrát na pivo, kde probereme a do detailů naplánujeme celou trasu. Se samotným chozením na pivo nebyl žádný problém. Ten nastal pokaždé až pozdě večer, kdy jsme zjistili, že jsme si celou dobu se zaujetím povídali – jenom ne o tom, co je potřeba zařídit, co přesně chceme vidět a kudy se tam dostaneme.

„Ále“, mávli jsme pokaždé bohatýrsky rukou, „však budeme mít půjčené auto a spoustu nápadů!“ Půjčené auto a spoustu nápadů jsme měli samozřejmě taky, z toho zdaleka ne všechny byly skvělé a pouze malá část z nich měla aspoň nějakou spojitost s realitou. Vzdálenosti v Rumunsku jsou velké a času bylo málo. Jedna z našich představ byla cesta do Piatra Vrancea, malého pohoří na naší trase k deltě Dunaje. To je přesně ta část, kterou kartografové dřív váhavě zaznamenávali jako hic sunt leones. Dodnes tu není k dostání podrobná mapa a pokud se zde domluvíte nějakým cizím jazykem, bude to maďarština. V místním penzionu, kde jsme byli jedinými hosty, to tedy byly i naše velmi skromné základy italštiny. Hoteliér je totiž původem z Neapole a sem se přestěhoval za svoji láskou, jak nám líčil při otevírání láhve místního výborného muškátu. „A potom se nám nerodily děti“, uzavřel vodopád staccato nasekaných slov zdviženými prsty a posunkem někam pod kolena. Popravdě je ale stejně pravděpodobná varianta, že přijel za svoji sestřenicí, která má tři malé psy.

Podobně to bylo totiž i s pastevcem, kterého jsme potkali druhý den na výletu po kopcích. Sedíme si to tak zrovna na trávě a chystáme se svačit, když k nám přiběhne ovčácký pes. Na to, že to měl být ostrý hoch, který překousne vlka vejpůl, k nám sice vrazil jako příšera z blat, ale potom si vedle mě lehl, nesměle mi olízl nohu a somroval svačinu jako kterýkoliv jiný mlsný pudl v parku. Dalo se očekávat, že ovčák k někomu patří a než jsme se nadáli, za plotem se ukázal nejdřív černý klobouček a potom i jeho majitel - stoletý pastevec. Zde je přepis konverzace, která mohla probíhat zhruba nějak takhle:

Milý: „Já jen domažu chleby, jdi to s ním prosím tě vyřídit“

Psice: „Dobrý den. Snad nevadí, že sedíme tady za plotem. Je tady krásný výhled. Dáme si jen svačinu a zase půjdeme dál“

Pastevec (nevěří vlastním očím): „Srandovnější lidi by pohledal. Jak jste se tady octli? A to víte, že mám tam dole bejka?“ ukazuje směrem k dolní ohradě.

Milý: „Nechytil jsem ani slovo. Co myslíš, že říká?“

Psice: „Asi nám ukazuje, jak má velké pozemky.“ „Ano, máte opravdu krásnou a velkou zahradu, právě proto jsme se tu zastavili.“

Milý: „Dá si s námi chleba se sýrem?“

Pastevec (otírá si pod kloboukem čelo a pak rezignovaně mávne rukou): „Hele, já už nevím, jak vám to mám vysvětlit děcka. Tam dole je bejk a dovede bejt fakt nasranej. Jednou nabral starýho Gejzu, že si tejden nesed. Povídám vám zmizte vocáď, než si vás všimne.“

Psice k Milému: „Ukazuje si na zadek a smutně vrtí hlavou. Rád by tady s námi poseděl, ale má ještě moc práce. Nojo, už to tam v dálce vidím. Asi musí jít dolů podojit tu jalovici, co mu tam tak zuřivě bučí, že má plný vemeno. Ta kráva je už tak zoufalá, že běží sem nahoru, když ho uviděla…“

Psice k pastevci: „Tak to my vás nebudeme zdržovat od práce. Na shledanou pane pastevče!“

Milý: „To je neuvěřitelný. Ta kráva ale dovede rychle běhat!“

Rumunsko I.: Odežeň ty krávy!

Varování: Tento turistický průvodce je z velké části zavádějící a autorka nenese žádnou právní zodpovědnost za případné finanční a emoční újmy, průjmy a úrazy, natož pak nechtěná těhotenství a úmrtí, pokud se na jeho základě rozhodnete odjet na Balkán.

Rumunsko je země přetékající mlékem a strdím, pokud nejste příznivci hromadné turistiky, ačkoliv to mléko může v místních podmínkách rychle zkysnout a zkvasit. Zvlášť když jste náchylnější na přívětivost personálu, dochvilnost, nebo prostě jen naivně spoléháte na to, že se s někým vůbec nějak závazně domluvíte. Velkou výhodou je dětství strávené za socialismu, protože právě Rumunskem vede červí díra, která vás bez pardonu vyklopí o dvacet let zpátky. Mnohé prodavačky budete sice obtěžovat úplně stejně, jako když jste tenkrát stáli před kasou s Vitacitem a hrstí plnou drobáků, na druhou stranu přes Bukurešť už i sem proudí evropsky konzum v jeho nejhorším pojetí: fast food, fast fashion a obrovské labyrinty hypermarketů, kde nezbývá, než se těch nasraných prodavaček pokorně zeptat na cestu ven.

EU je ale samozřejmě hlavně penězovod. S místním rázovitým pojetím evropských grantů jsme se setkali hned druhý den v Colti. Colti je maloměsto na konci kratší zajížďky mezi Bukureští a Brašovem. Nechali jsme se začátečnicky poblouznit protřelým píárkem na netu, které slibovalo muzeum jantaru a jedny z nejstarších křesťanských památek v Rumunsku vůbec.

Samotná cesta do Colti dávala tušit, že jsme minimálně na stopě jantarové komnaty, protože je vražedným koncentrátem všech lokálních dopravních překážek, které dohromady zapříčiní, že je padesátikilometrová cesta náplní celého božího odpoledne. Koňské povozy, které tady najdete všude včetně hlavních tahů. Znuděně se vlekoucí osamocená stáda krav, z nichž se vždy jedna alfa kráva cítí být povinována úmyslně prodlužovaným zíráním do okénka, případně močením na nárazník. Jako test pozornosti občas vozovka znenadání zmizí a drkotáte přes kamení, nebo si to prášíte lesní cestou lemovanou hovny místo patníků. To vše na pozadí chalup vyspravených vším, co silnice vyplaví (tady začíná paralela se socialistickou vesnicí 80. let), střídanými  disneyovskými zámky s pozlacenými věžičkami cigánských baronů (konec paralely Vesničko má středisková, začínáte se cítit jako při sledování Popelky za vydatného uzobávání lysohlávek).

Když po několika propocených hodinách přijíždíme do Colti, nad rozebraným traktorem se tyčí uvítací cedule EU. Na náměstí vykotlanějším než řídký chrup místních staříků stojí omlácený kostel, omlácená hospoda a čistě bílá budova informačního turistického centra, zastrčená jako vyžehlený kapesníček v klopě poblitého saka. Před hospodou sedí pár domorodců a mlčky tahají z cigarety v koutku, prsatá číšnice si nevěřícně prohlíží naše vypůjčené auto s bukurešťskou značkou a v pangejtu u náměstí spí chlap na kole. (Buď usnul dřív, než to položil, nebo je to zdejší opatření proti krádeži). Informační centrum je zamčené, patrně z důvodu, aby do něj místní zbytečně nenašlapali bahno a slepičince.

Z domu, který věrně připomíná národní výbor, vychází žena v šátku. Okamžitě se po ni vrháme, protože vypadá jako nejdůvěryhodnější osoba široko daleko. „Dobrý den, hledáme muzeum jantaru“, hrneme se, ale tím si paní jen vyplašíme a ukročí zpátky do dveří. „No englese“ odpoví, potom ukáže posunkem na rohožku, ze kterého usoudíme, že přijde někdo, kdo nám předá požadovanou informaci. Paní se ještě se jednou ujistí, že budeme na svém místě, než před námi dveře definitivně zabouchne. Poslušně čekáme a pěknou dobu nikdo nejde, než se dovtípíme, že se tato situace v dohledné době sama o sobě nevyřeší. Obejdeme tedy vísku ještě jednou sami a objevíme zapadlé muzeum jantaru – shodou okolností také zamčené a kromě toho další zánovní cedule EU, které nás směřují po prašné cestě za vesnici na Amber Road.  

Víte, v okamžiku, když už vás někam posílají turistické ukazatele, máte prostě nějaké očekávání, to se na vás nemůže nikdo zlobit. Nějakou naději, že jste do té zaprděné díry nejeli přes čtyři hodiny úplně zbytečně. Prostě se vám nemůže nikdo divit, že jste malinko rozčarovaní, když cedule kilák za vesnicí končí a nezačíná tady vůbec nic – jen odpadky na konci cesty zhoustnou, stejně jako zelené husince na vašich podrážkách.

Cestou zpátky se změní jediná věc, ožrala na kole se probral, sedí v příkopě a přátelsky na nás kyne zmačkanou plechovkou od piva. Oproti čerpání grantů v Česku to mají Rumuni prostě trochu víc na háku, ale efektivita vynaložených prostředků určitě není jen čistě náhodná.

Příště: Jazyková úskalí rumunštiny. Napadeni ovčáckým psem a zvídavým pastevcem. Z hor přes deltu Dunaje k moři a zpátky do Bukurešti za dětskými čichači ředidla z kanálu.

Jarní únava

Někdy fakt váhám, kam určité věci zařadit. Třeba to, že otisk polštáře dovedu na ksichtě nosit klidně až do oběda (a fakt to není tím, že bych se velkomožně válela do dvanácti). A co teprve opravdová jarní únava. Jarní únava pro mě totiž vždycky bylo a) klišé b) berle pro chcípáky a nemakačenka připravená obratem posloužit, když už bylo trapný svádět to na přesun času c) každoroční zdroj článků v ženských magacínech (Potvrzeno: Známe recept na jarní únavu! Zachrání vás salát ze zeleného ječmene se zálivkou z ušního mazu. Paní Jarmila zívala od mládí a nyní má tři zaměstnání a v noci luští křížovky…)

Já jsem se nakazila obzvlášť agresivní mutací jarní únavypředevčírem v parku na lavičce. Naposled si jasně vybavuji, že mi Žmur něco vysvětluje, já sedím, přivírám oči a blahosklonně přikyvuji a potom až okamžik, kdy mi děti foukají odkvetlou pampelišku do očí a Žmur kvičí „Mamí, mamí, ty spíš!“ „Co? Kdo?“ Vyletím z lavičky a přepočítávám, jestli mám všechny děti, kolik je hodin a jestli mi nekane slina z koutku, nebo třeba nejsem pomočená, což bude za pár let vlhké vyústění těchto mikrospánkových příhod. Hned po návratu domů následoval tentokrát už pořádný makrospánek při pokusu sundat si vleže kalhoty. Děti se mě podle vlastních slov nesnažily vůbec vzbudit – využily vzniklé anarchie a společně vyrabovaly ledničku. Vzbudil mě až příchod Milého a dvojitá dávka kávy. Lednice vypadala, jako by se do ní prožrala kuna: nahlodané máslo, vylízaný kelímek džemu a dokonce nakřáplé vyblemcalé vajíčko („já sem myslel, že z něj bude vajíčková zmrzlina“ obhajoval to Žmur a vytahuje druhou skořápkovou směs z mrazáku). Třetí vajíčko bylo vypité do až do dna a dokonce mělo odkousnutý vršek („Ona to chtěla taky, žaluje Žmur na Čičman, která si ještě šibalsky rozmazává žloutek po tričku).

Nasypu si kávu někam hodně za půlku hrnku a zaliju to troškou vody, což mě zrestartuje natolik, že uklidím, zprudím je přednáškou o zlodějíčcích a civilizovaných způsobech konzumace vajec, bouchnu do stolu a oznámím všem, že navzdory tomu, že můj kataleptický stav je v naší rodině vnímán jako krásné období, odcházím a nevracím se bez zázračných preparátů, kterým jsem se do včerejška vysmívala.

Nedaleko Míráku je bylinkový obchod, který už mám dlouho v merku. Očekávala jsem, že to bude vypadat trochu jako podkrkonošská světnička, paní v plachetce mi naleje bylinkový čaj z malované konvice a budeme si povídat o rozkvetlých loukách a batikování. Ale právě proto, že se o jarní únavě píše ve všech ženských magazínech, jsou bylinky nadnárodní byznys a zároveň nové náboženství. O tom jsem se přesvědčila už v dlouhé frontě vedoucí ode dveří až k pultu složené výhradně z žen. Muž byl zastoupen pouze jedním kusem a snažil se tvářit feminně, aby ho samičky nevyhnaly z roje. Každá z těch proklatých harpyjí moc dobře věděla, proč tam je: názvy jako chlorella, ječmen, nebo rakytník byly skloňovány ve všech pádech a pár soutěživých samiček mezi sebou vedlo spory, jestli je na vaginální mykózy lepší devětsil, nebo laktobacílkové v mléku uřknutých stračen. Muž neměl vyhraněný vaginální názor a já jsem měla pro prodavačku velmi vágní zadání: něco na detoxikaci organismu a posílení energie.  „Aha a co?" Zeptala se bezmocně prodavačka. „To máte tady všude pani“ a obreslí ukazováčkem celou stěnu sestávající se z pytlíků a lahviček. 

 „No, abych byla konkrétnější, tak něco, co mi nedá moc práce. Třeba by to nemusel být čaj, ale jen kapky do něčeho“. Na pultu se okamžitě nahromadí půl tuctu lahviček a harpyje se začnou znovu handrkovat o ječmenu, amarantu a půlroční hladovce. „Hladovku držet rozhodně nebudu“, sklapnu jednu z nich. „Ehm, mně pomáhá teda jako kafíčko, když sem unavenej“, vypískne ze sebe vzorek muže. Ženy ho začnou obratem kamenovat pilulkami a jedna se mu dokonce snaží vypíchnout oči nějakou hlízou, když se vyjasní, že měl muž na mysli zelenou nepraženou kávu. Aha – tak jo, beru zelenou kávu. A teď co k tomu. „Tyhlety detoxikační kapičky jsou od známého pana Váni“ radí mi prodavačka. No jasně, žokej Váňa, můj oblíbený dětský hrdina. Beru kapky a kafe a odcházím zrovna v zajímavém okamžiku, když ženy obestoupí muže a rvou z něj tričko, aby mu poradily, co s vyrážkou na propadlé hrudi.

První lektvar jsem si udělala včera. Myslím si, že tajemství bylin nespočívá zrovna v tom, že by se měl člověk nějak ostýchat, takže jsem zvýšila dávkování zelené kávy ze lžičky na pět a přilila čtvrtku lahvičky zázračných kapek. Přes smrtící koncentraci to nechutnalo vůbec nijak a když jsem se natáhla na futón, aby mě snad příval energie nepřibil k parketám, podařilo se mi opět usnout. Dost mě tedy překvapilo, že dnes chutnal nápoj výrazně jinak. Aha, to bude asi ten postupný účinek a bude se to každý den stupňovat, mnu si energicky dlaně, když jdu pro Žmura do školky. „Tak jak ti ráno chutnal čajíček?“ ptá se mě a posmrká si tričko, jak se směje. „No právě mi dnes nějak chutnal“, zbystřím, „a ty jsi mi tam něco přisypal?“

Žmur jen tajemně pokýve hlavou, ale neprozradí.  A účel světí prostředky, takže je mi to vlastně trochu jedno, ale musím ho buď špehovat, nebo podplatit, protože tohle chci pít každý den!

Adrenalinové dětské sporty: Odpolední čtyřboj

Kde jsou ty doby, kdy pro mě bylo výzvou dojít s batoletem k doktorce a cestou se zastavit v supermarketu, ustrašeně nakoupit pár banánů a doufat, že mi to projde za lízátko. Po čtyřech letech na mateřské je ze mě protřelý harcovník, který se zdviženým palcem odesílá texty do práce, ukazováčkem jemně upozorňuje děti, aby nevstupovaly do vozovky, prostředníčkem fakuje úřednice na sociální podpoře a malíčkem si uhlazuje obočí.

Jestli vás tato iluze Nadmatky může dovést někam jinam, než na terapeutický gaučík s boxem papírových kapesníčků, tak jedině k vlastním dementním výzvám. Něco jako moje pondělní odpoledne. Plán zněl podle kalendáře jasně: 16:40 zubař v centru. Zkušená matka by po obědě začala mazat chleby na svačinu a zapila první pilulku Valia, aby mohla v 15:00 vyrazit. 

My jsme odcházeli v 16:33, přičemž měl Žmur boty obráceně a Čičman za sebou tahala rukávy Žmurovy větrovky, ve které vypadala jako netopýr zapletený do drátů vysokého napětí. Já měla kapsy nacpané k prasknutí křupkami a volně je trousila při každém kroku, takže za námi po Václaváku poskakovalo ještě hejno mlsných holubů. Ale nebylo času na drobnosti. 

Až v přeplněné čekárně jsem zjistila, že jsme si naopak mohli zajít na masáž a dobrou večeři. Čičman okamžitě zaregistrovala barel s vodou a usmyslela si, že se opaří od hlavy k patě. V tom ji Žmur vždy rád podpoří, protože toto konečné řešení skýtá reálnou naději v odhození přítěže v podobě malé sestry („Čičman, to nesmíš! To je přece studená. Tady si polož pěkně ručičku a zmáčkni ten červený čudlík“).

„Pani, ta holčička se určitě opaří“, drží se za srdce řídkozubá stařena na vedlejší židli a zakrývá si oči, aby tu hrůzu neviděla. „Ááále prosím vás, to oni si jen tak hrají“ mávnu bezstarostně rukou, protože jsem byla upřímně ráda, že se Žmur přestal hlasitě vyptávat, jestli má pán vedle nás umělé oči. Pár vteřin poté se Čičman opařila a díkybohu jsme byli vpuštěni do ordinace dřív, než babka stihla doříct, že to říkala.

V ordinaci se sestřička a doktor s dětmi přátelsky bavili o školce a o panu Kartáčkovi. Atmosféra byla velmi uvolněná jen do doby, než se Čičman zubaři zakousla do ruky jako pitbull, až mu na ní zůstaly fialové otisky. Spočítal podle nich, že ještě nemá venku pětky a zbytek kontroly proběhl daleko rychleji a vlažně (ale bez kazů). Za to jsem slíbila Žmurovi ve vedlejší drogerii sluneční brýle. Vybral si modré s dinosaury a asi je vám jasné, jaké že to chtěla Čičman. Nakonec se spokojila s lahvičkou pomerančového sprchového gelu, o němž se podle všeho domnívala, že je to limonáda. Žmur mezitím chce jiné brýle a k tomu vložky, Čičman leží pod regálem a řve, protože jí nebylo umožněno otrávit se sprcháčem a mně se jemně rosí čelo. Většina průměrných rodičů si v tomto bodu nasype popel na hlavu a jde poraženecky domů – mlčky a se skloněnou hlavou. Ale ve mně vzrůstaly nějaké masochistické pohnutky nevzdávat to a vyřídit ještě letní obuv. Šli jsme do Baťi.

Tady to byl bez nadsázky ultimátní oser a už ve výtahu zastavujícím v každém patře a přerušovaném mnoha stisknutými alarmy mi pomalu docházelo, že jsem měla svou zvýšenou potřebu masochismu řešit raději tím, že se v soukromí domova zpráskám kabelem od notebooku. Žmur byl ochoten vyzkoušet si jen dívčí červené holínky, co nosí Supermant. Čičman v tichém soustředění vybalila asi stovku botiček z krabic a potom mi trochu rozpačitě zamávala a chtěla vylétnout z rodinného hnízda po jezdících schodech. Vyškubla jsem ji těsně před tím, než ji schody vcucly a rozkrájely na plátky (Žmur zklamaně vzdychá), naházela jsem vykrámované boty do náhodných krabic po jedné, dvou i třech (tímto se omlouvám personálu podniku) a koupila jsem jim obuv vystavenou nejblíž u kasy, držíc je přitom oba pevně za kapuce.  Jistě, mohla jsem si koupit ve stánku rum a jít na tramvaj, ale zbývala ještě poslední meta: čepice na léto!

Do posledního obchodu nevstupujeme věru v dobré pohodě. Čičman si roztírá soply po tvářích a usrkává pomerančový sprchový gel, Pižmič se někam ztratil a já už jsem dávno rezignovala. Hlavou se mi honí myšlenky, že vrátím oba rodné listy a pořídíme si radši psy. Nebo andulky. Z chmurných představ mě vytrhne Žmur, který si vybral apartní čepici s blikajícím Bleskem McQueenem a za ním klopýtající Čičman. Má na hlavě tu samou, ale naráží do zdi, protože přes kšilt nic nevidí. Odejmu Čičman čepici neladící k jejímu věku ani pohlaví a snažím se ji přesměrovat do oddělení princezen a kočiček. Růžová na Čičman působí jako rudý hadr toreadora, rozzuří se, poráží stojany a jde po Pižmurovi.  Žmur se snaží ubránit svou čepici s Bleskem a zastrkuje ji pod tričko, odkud se však prozrazuje poblikáváním, je to jasný, vypadáme jako čórky. Odněkud se sbíhají sekuriťáci, prodavačky nás nenávidí a já vysvětluji a omlouvám se.

Pak už na tu tramvaj mlčky a se svěšenou hlavou fakt jdem. A doma zjistím, že jsme během adrenalinového odpoledne někde ztratili Usínáčka, ten plyšovej kapesník s hlavou, Čičmanin jediný maják v rozbouřeném moři velikého a zlého světa. Příště si to rozplánuju na několik měsíců dopředu, vezmu si prášek a budeme vyrážet o den napřed.