Žmurus moribundus

Potvrzeno: podzim už je ale doopravdy tady! Jestli jsem v tomto ohledu v předminulém příspěvku ještě váhala, teď pro vás mám signifikantní důkaz. A vůbec teď nemyslím rozmázlé hovno na rameni, ze kterého nevěřícně civí torzo natrávené ropuší hlavÿ a odlétající hejno čápů za obzorem. Něco mnohem, mnohem horšího. Zelenou rýmu.

Letošní první rýmu přitáhl Žmur, jak jinak, než z ústavu pro vývoj a šíření pandemických hrozeb lidstva, se kterým se můžete častěji setkat pod obchodním názvem mateřská školka. Se zelenou rýmou to máte jako s porodem, nebo vykradeným kérem. Většinou to přijde v noci. „Húúúú“, začne takhle Žmur úpět a drží se za hlavu. Docela mi trvá, než se probudím ze snu a přesvědčím se, že mi na obličej nesliní vlkodlak chystajíc se překousnout mi krční tepnu, ale je to Žmur, co mu volně tečou sople na můj polštář. „Fuj, to je nechutný“ řekne pak zhnuseně, když rozsvítím „máš to i ve vlasech!“ Jako bych si za to mohla sama nějakým zlovolným záměrem, že mně kdy napadlo pořídit a porodit si Žmura, co bude mít rýmu. „Můžeš mi dát jinej polštář? Můžeš mi najít kapesník? Můžeš mi ho podat teď hned prosímtě? A můžeš mě omluvit ve školce?“ zaskřehotá ráno a zachrchlá tak hrozitánsky, že by se mu mohly jeho křehké plícičky roztrhat na cáry jako zpuchřelý termofor.

Což se samozřejmě nestane, protože Žmur je až na kyblíky vytékajícího hnisu natolik fit, že vstává a chodí spát daleko dřív/ později než obvykle a oplývá apetitem a empatií jako dřevorubec z Větrné hůrky. Což v podstatě znamená, že se ujme řízení domácnosti a úkoluje nás s kapesníkem trvale přichyceným na nose ve stylu Michael Jackson s respirátorem. „Děkdo mi sněhl boje dejbilejší shýrové thyčinky! Přizdejte se!“ nebo „Čičbab už to bá thaky!“

A zatímco Žmur se má výborně, děkuje za optání, protože nemusí chodit do školky a může mě místo toho pronásledovat celý den a zapříčinit dodavatelskou krizi v podniku na papírové kapesníčky, plive kolem sebe tuhle turboagresívní mutaci – a lidi padají jak mouchy. Bez toho, aniž by stihli sepsat poslední slova blízkým a koupit si látkové pleny, protože papírové kapesníčky v Praze a středních Čechách došly a generální ředitel Zewy Softis podal demisi.

Tady je seznam padlých a nezvěstných za poslední týden:

• Celá užší rodina
• Marťa, která se viděla s dětmi čtvrt hodiny z více než metrové vzdálenosti
• Gabča, která u nás spala a zamykala se před nimi. Zapomněla ucpat klíčovou dírku.
• Pekařka, kam chodíme ráno pro rohlíky (na těch dnešních už bylo nakašláno)
• Kurýr PPL (Mohl bych příště radši zazvonit a nechat balíček před vchodem?)
• Spravedlivě rozhněvaní cestující z tramvaje číslo 11  

Tohle už není náhoda, nad kterou bychom jako lidstvo mohli lehkovážně mávnout rukou. Oba byli nemocní – vlastně jsou pořád nemocní s pauzou v době letních prázdnin, ale vir, který by se měl takhle k světu, kultivoval Žmur úplně poprvé. Před očima mi naskakují dolárky jako strýčkovi Skrblíkovi. Dalo by se to nějak monetizovat? Prodat armádě? Nebo smrkanci infiltrovat univerzální čistící prostředek, co by bez namáhavého drhnutí doslova vyžral všechnu špínu v bytě a ještě uklidil u sousedů, až by tam pronikl přes chodbu v baráku. Fleming přece musel taky nějak začít!

Evoluce žen

Dřív jsem si myslela, že jsou na tom holčičky a kluci, než začnou chodit do školy, mentálně víceméně nastejno. Mohla jsem v té teorii vycházet z vlastního vývoje. Co si vzpomínám na pětiletou socialistickou psici, nosila jsem nejčastěji rozervaný tepláky, protože za ty jsem aspoň nedostávala vynadáno, pokud se na nich objevila další díra vzniklá katapultem z kola, když jsme s naší pouliční partou sjížděli z kopečka přes okresku a obloukem padali do škarpy. Taky jsme si někdy na tu stejnou silnici lehali a potom utíkali před troubením a vulgarismy řidičů. Gábina zase vzpomíná, jak na protijedoucí řidiče zvedala sukénku a byla naostro. (Tohle doufám, ne tohle určitě moje děti dělat nebudou.) Moje panenky měly ostříhané vlasy na ježka a oči přeškrtané fixkou, potud končil můj zájem ztrácet s nimi dál čas. Zato jsem měla tajnou krabici plnou protříděných odpadků ze smeťáku jako třeba zmuchlanou plechovku koly a kapsle do vzduchovky. Můj nejlepší kamarád se jmenoval Filip a v křoví za paneláky z něj býval hřímající Hitler a já jeho věrný vlčák.

Pak se asi něco stalo. Najednou přišli poníci, barbíny a oslovování kluků ve třídě příjmením. Lila elasťáky s prudkým leskem a fejkový piercing do nosu z Bravíčka. Perné chvilky s prvním tampónem. Černá rtěnka a prvorepublikové šaty po babičce. Perné chvilky v Patrikově pokojíčku, kde na horní palandě spal jeho bratr. Pokud tedy něco z rozdrbaného sídlištního sígra udělalo nadějnou mladou dámu, byl to estrogen. (Něco mi říká, že v klimakteriu se možná začnou dít dost divný věci. A to začínám mít první díry na teplácích už dnes).

Na co se u mě s počátečními rozpaky a na konci už bez jakékoliv naděje ve zlepšení čekalo skoro čtrnáct let, s tím se Čičman narodila. Čičman totiž stačí dva a půl roku k tomu, aby nastolila pravidlo, že jí nebude kupovat oblečení někdo nespolehlivý, třeba kdo není fashion guru nebo homosexuál. Naprosto chápu a sdílím její odpor k tradičnímu českému sportovnímu stylu, ale někdy mě sere, že k návštěvě hřiště je nutné převléknout se do šatů a růžových punčocháčů. Nikdy jsem nepřišla na kloub záhadě, proč někteří rodiče navlečou děcka do bílých tepláků a potom jim zakazují válet se v listí a hlíně, což je základní dětské právo a mělo by to být explicitně zmíněno v ústavě. Už mi začíná svítat – některé děti se i přes usilovaná přání svých rodičů prostě chtějí oblékat a chovat slušně!

Potom je tady ta záležitost s miminama. Většina z vás se s nimi už setkala – myslím ty pidlooké skřety, co nosí čepičky se zaječíma ušima. Jejich matky vás zpravidla přesvědčují, jak velké pokroky Goblin za poslední týden udělal, ale prázdný pohled a bimbající hlava ze strany na stranu ve vás příliš důvěry v budoucího Steva Jobse nevzbuzuje. Jsou hlasití a konstantně z nich něco vytéká, nebo aspoň odkapává. Zkrátka super věc na to, aby se člověk vzpamatoval a rychle uvědomil, jak velkou dřinu za sebou má. A začnete být konečně vděční, že vaše děcka sice kradou v obchodě a mají vši, ale netrápí je reflux ani prdíky. Čičman si to nemyslí. Jakmile se v dohledu objeví kočárek, nadšeně zvolá „mimííí!“, vezme mě za ruku a běžíme pronásledovat nějakou vyšinutou šestinedělku, která kličkuje po chodníku, protože nás v poporodní psychóze podezřívá z toho, že ji chceme skřeta unést na plastové motorce.

Miminka máme samozřejmě také doma. Spoustu miminek. Čičman mi je vozí v kočárku zpravidla po několika kusech, z nichž menší panenky prakticky narve i do prostoru košíku pod kočárem. Ať dělám cokoliv, je potřeba tuto činnost okamžitě přerušit, protože Čičman mi přivezla děti na hlídání a ty je potřeba pečlivě napojit z bílé lahvičky a dát jim plíny. Z kojení panenek jsem naštěstí osvobozena.

A nejsou to jen hadry a mimina. O tom, že ve výběru partnera dnešní ženy už rozhodně nezůstávají v pasívní roli, mě přesvědčila dnešní Žmurova příhoda.

„Hele co jsem dostal!“ mává mi po vyzvednutí ze školky drobným předmětem před očima. „No to nevím“, snažím se zaostřit a zároveň včas uhnout, aby mi s tím nevypíchl oko.

„To je diamant a dostal jsem ho od Ambrožíny“ chlubí se Žmur. „Ambrožína si ve školce vybrala tři kluky, kterým dala své diamanty.“

„A to jich měla tolik?“ divím se. „Téda, ta je bohatá!“

„No, ona si vždycky vybrala svého oblíbeného kluka a pak si ten diamant odkousla z trička“ vysvětluje Žmur a opatrně mi vloží do dlaně růžový flitr.

Uvědomila jsem si, že až jednou budu hlídat Čičman jejich deset vřeštících dětí a prdět do děr svých vytahaných tepláků, nebo jezdit s dědkama na kole po sídlu, tak tou dobou stejně budu beznadějně out. Budu mimo, i když si budu natírat chleba koenzymem Q10 a poctivě pěstovat brain jogging. Hlavně si musím někam napsat, že místo marného poučování svých dětí a vnoučat je lepší jenom mlčet, nebo jen příležitostně významně vzdychnout. Jako moje babička na černou rtěnku. 

Havrani a vědma Graciela

Začneme obligátně. Podzim je tady! Období, které s pochmurným chrapotem nazývám „přiletěli havrani“ a turbulentně zvyšuji dávky přírodních antidepresiv, burčáku a rozemletých netopýřích drápků. Prý je podzim barevný: příznivci tohoto názoru mají zřejmě na mysli zčervenalé prsty od přízemních mrazíků, když ráno narážíte do výlohy ve snaze najít v husté mlze vchod do lékárny. Nebo lahvově zelenou barvu kapek proti kašli, na kterých je fajn jen to, že chutnají jako Alpa a obsahují alkohol.

To ještě není nic proti tomu, jak jde podzimní atmosféře naproti můj táta. Máma totiž odjela na tři týdny k moři a táta převzal do svých kompetencí barák a zvířata. Protože má alergii na sluneční svit – a protože se podle mě každoročně těší právě na tyhle tři týdny starých dobrých časů, kdy může jíst přepálené tuky a nemusí psa oblékat do káro svetříku, když venku fouká. „Ale volej mu“ klade mi máma na srdce. „Ať mi tam něco nevyvede!“ Osobně se mi tedy moc nezamlouvá, aby někdo dohlížel jako mravnostní policie na člověka, který je plnoletý víc než půl století (a ještě zrovna já!), ale poslušně volám, že za týden přijedeme. Zvedne mi telefon na pátý pokus. „Ahóój!" zařve a je znát, že někdo na druhé usilovně ztišuje na plné pecky puštěnou hudbu, ale plete si hlasitost s tunerem stanic. “Jasný, přijeďte. Tak někdy příští týden jó?“, stihnu ještě odposlechnout, než se tajemný společník v pozadí začne hurónsky smát, nebo zvracet. Den před plánovanou návštěvou táta pro navození správného napětí telefon vypne úplně.

Ale toho nedbám a přijedeme. Na začátku ulice se mi poprvé rozklepou kolena, protože přímo před příjezdovkou k našemu domu stojí funebrácká dodávka. A dveře od baráku jsou otevřené dokořán. Myslím, že o mé nekrofobii jsem vám už psala víc než dost, tudíž vás teď nemůže překvapit, že místo oprávněných pocitů žalu nad ztrátou otce v prvotním šoku přemýšlím, jestli budu muset identifikovat mrtvolu a že si táta přes veškerá kladená přikázání zase zadělal na pěknej průser, až se máma vrátí. 

Potom ze dveří vyběhne náš labrador. Bezva, pes přežil. Doufejme, že se uměl prokousat do pytle granulí a neohlodával tělo, protože to identifikaci učiní značně komplikovanější, než bude i tak, protože mě budou muset funebráci propleskávat a dávat čichat k čpavku. Pár sekund intenzivního brain joggingu na téma funus a za psem se vyřítí táta. Křřřach, pustím tašku a kus skály ze srdce. „Co se tady sakra…?“ nestihnu doříct a táta už vypráví, že jeho kámoš, majitel pohřební služby, má zakázáno parkovat před panelákama, protože se lidi pořád děsí, kdo zase umřel. „Řek sem mu, že si to může nechávat klidně tady, mně to nevadí…“ Tak tohle je můj absolut táta. Někdo si na podzim staví před barák vyřezané dýně a někdo pohřební vůz.

A ještě jedna novinka, v sousedství se objevilo pár nových obchodů. Nebudu vás zdržovat jejich výpisem, protože až na jednu výjimku jsou neuvěřitelně bez invence. Vinárna s doplňkovým prodejem sýrů na místě, kde zkrachovala speciálka s vínama. Tak určitě, holandská gouda to vytrhne, zvlášť když je další sýrárna hned za rohem. Předražená italská trattoria místo předražené italské pizzerie, kam nikdo nechodil. Nepřísluší mi hodnotit podnikatelské záměry ani proprané prachy, ale uznejte, že tenhle kšeft se aspoň něčím odlišuje:

Zvenčí to vypadá díky celoplošné fólii na skle spíš jako herna.
Tak copak bude vevnitř, že to nesmí být vidět?

Vědma Graciela!
Taky si připadáte jako ve favele na kraji Rio de Janeira?
Dokonce odstraňuje kletby. A kdoví, jak je to s tou sexuální magií za neprůsvitnou výlohou...

Manuál na demolici bytu I.: Malování

Původně jsem měla v plánu obdařit vás nějakým šťavnatým reportem ze začátku školkového roku – třeba, že učitelky pracovaly brigádně jako štětky v rodinném penziónu na Istrii a já na to mám důkazy. Nebo že Žmurův nejlepší kámoš změnil sexuální identitu a nosí šatičky. Ale musím vás zklamat: školka zůstala stabilně beze změny. Žmur pořád chodí s Kryštofem, miluje Dorotku a ani po ročním platonickém vztahu se s ní nebaví, aby to nepoznala.

Nezbývá než sáhnout do kapes a vytáhnout pár zmuchlaných historek, které jsem vám naslibovala v létě a ještě se k nim nedostala. A začneme u malování.

Když děcka odjela na týden k babičce, propadla jsem na začátku týdne diagnóze ADHD.  Pobíhala jsem jako křeček ve šlapacím kolotoči a horečnatě přemýšlela, co všechno jsem kdy chtěla dělat a neměla na to čas. To máte knížky. Úklid. Piknik v parku. Srazy. Odkládané resty do práce. Vytáhnout ze zadní poličky chilli papričky a vařit pikantní jídla. Vymalovat koupelnu. Výsledkem těchto akcí byl zcela opačný výsledek, kdy jsem se nad Prahou prohnala jako hurikán Katrina a zplichtila nečekaně velký rádius věcí a činností.  Představíme si to názorně třeba na příkladu koupelny.

Vyškrabávám do záchoda zbytek připáleného chilli guláše, který splynul tělem i duší s hrncem, protože jsem se zapomněla u notebooku. Přitom se rozhlížím po koupelně. Co já jsem to jen chtěla. Aha – ta hnusná meruňková barva, co mě tady sere už od doby, co jsme se nastěhovali. Doufám, že se mnou souhlasně pokýváte. Na meruňkovou si může koupelnu vymalovat přiteplený módní stylista, nebo hrbatý zahradník, který prožil svůj první a poslední pohlavní styk v meruňkovém sadu. (Nechávám na vašem zvážení, kdo z nich byl předchozí nájemník). A zrovna kousek od nás je obchod s barvami, co má ve výloze chameleóna a při každém otevření dveří z něj táhne ředidlo jako z igelitového sáčku čichače na hlaváku. Okamžitě odhodím hrnec do dřezu a vyrážím.

Pokud se někdy chystáte malovat, připravte se na to, že nejvíc času vám zabere zásek v krámě. Já jsem porovnávala asi hodinu odstín „Voňavý rozmarýn“ s „Nekonečným oceánem“ a „Mrazivou Antarktidou“. Když už to vypadalo, že v krámě zakempuju přes noc a prodavač nemístně dlouho pokašlával a chrastil klíči, odhodlal se mi prozradit, že potřebuji paropropustný akryl a tohle jsou barvy na dřevo. Zklamaně jsem popadla „Tyrkysovou zátoku“ a nechala se vystrčit ze dveří.

Doma jsem našla váleček z minulého malování a pár igelitek. Po zkušenosti s tímhle malováním bych vám moc nedoporučovala chlácholit se tím, že si dáte pozor a zakrývání podlahy a nábytku mikrotenem je opatření na místě jen pro nešiky a postižené.  Já jsem přes svoji brilantní souhru hemisfér a vrozený kutilský šarm ohodila vanu a většinu nábytku. Zbytek barvy mi nakapalo do vlasů a dokonce i na zuby, když jsem je cenila vypětím při malování stropu balancujíc na vratké stoličce. A taky musím dodat, že přes to, jak se mi v prvotním nadšení zdála naše koupelna malá a malování jako super relax od duševní práce, je to jen pěkně a dárkově zabalený výjeb. Fušeřina, při které se zpotíte tak, že vám steče řasenka, dvakrát málem s brekem vytočíte číslo profesionálního malíře a jednou si pohrajete s myšlenkou, že podpálíte barák a koupíte si letenku do země, která nevydává hledané osoby. 

Ale po tom všem vám dopamin přece jen zalije vaše centra blaženosti.  I  tahle dřina má svůj konec. A je zázrak, že barva vyšla i na stěny, ačkoliv je nabarvená vana, vlasy, zuby, a šlápoty k lednici pro vychlazený drink. Uklidila jsem a netrpělivě vyčkávala příchod M.

„Ahój! Copak to tady tak smrdí?“ hlaholí za chvíli M. ze dveří.

„Ále. Jen jsem tady trošku uklízela“, odpoví skromně Psice hospodyňka a očekává zasloužený aplaus.

„Pane bože, co se to tady stalo?“ zařve M. leknutím z koupelny.

„Tobě se ten odstín nelíbí?“ zeptám se váhavě z chodby.

„Modrá je v pohodě“, huláká dál M. „Ale všude se ti to loupe!“

Přiskočím do koupelny a M. nekecá. Ze stropu a stěn se v houfech oddělují kolečka a proužky schnoucí barvy a krabatí se jako lstivý úsměv prodavače akrylátových barev. „Ale tohle ještě před půl hodinou nedělalo!“

Dotknu se jednoho kousíčku a upadne koláč. Co teď s tím? „To už máš teď jedno“, řekne Milý rezignovaně. Aspoň se teď už opravdu musíme přestěhovat. S tím teď můžeš udělat úplně cokoliv. Klidně ty díry natři třeba na červenou.“

Když na červenou, tak na červenou. Druhý den po vstupu do obchodu s barvami registruji ve tváři prodavače určité znepokojení. „Víte, já musím za chvíli na oběd“, začne se chabě vymlouvat, ale já jdu najisto. „Potřebuju jasně červenou. Jako je Coca-Cola nebo tepenní krvácení. To ho trochu vyděsí, ale vyštrachá poptávanou lahvičku a já jdu domů obtáhnout fleky. 

Vypadají…trošku jako buňky:

Jedna skvrna má zaječí uši, tak mu přikreslím dalšího:

Takže vlastně docela dobrý, kdyby se Žmur po návratu šel dívat na pohádku, jak slíbil a kdyby místo toho nevylezl na stoličku, nevyčóroval lahvičku barvy a vedle ležící štětec a nešel si vymalovat k sobě do pokoje:

Od té doby se stala Žmurova freska předmětem spekulací. Podobně jako na ultrazvukovém snímku nenarozeného dítěte tam každý vidí něco jiného. Třeba medvěda s klackem, jak běží za lamou.

Červená je prostě fajn. A nejlepší je, že i po Žmurovi zbyla ještě větší polovina obsahu!

Bílý heroin babičky Pham aneb poklady z vietnamské večerky

O naší vietnamské večerce jsem vám už určitě někdy psala. Zrovna si nemůžu si vzpomenout, jestli to bylo v souvislosti s instantní mutantní polévkou z glutamátových kachních pařátků, po které vám narostou plovací blány mezi prsty, nebo s miniaturní lahvičkou podivné nahnědlé tekutiny. Náš Vietnameček, večerní dealer octových chipsů a vína o flaštičce prohlásil, že je to "kchapka proti dýma a červ" a hnětl se přitom zaníceně ukazováčkem mezi obočím. Takže usuzujeme na umělé slzy do třetího oka.

Nedávno jsme si s M. povzdechli, že divoká doba je pryč: i náš Vietnameček podlehl trendům a začal být bio, vintage a lokální. Navoskovaná rudá jablka z Makra vystřídaly hniličky z popelnice u nedalekého farmářského trhu. Čestné místo v předním regálu ukradl vietnamské kafrové masti komunistický Metro dezert. Ve vinném lístku přibyl růžový Sklepmistr a z televize se ozývají večerní zprávy na Primě místo asijské talentové show s kvičícími holčičkami v trikotech, které se nechaly požírat pětimetrovou krajtou. Ještě by zmizela krajinka s blikajícím potůčkem z interaktivního obrazu na zdi a byla nahrazena ukřižovaným Ježíšem, nebo nástěnným portrétem Miloše Zemana a přestali bychom tam chodit – nebo jenom pro toaletní papír, když dojde. Takhle ultimátní my dovedeme být.

Naštěstí se pan Vietnameček brzy zvrávoral z ovčího trendu současného trhu, nebo mu přijela na návštěvu hanojská tetička s velkým kufrem. Každopádně se vyprahlé regály opět zazelenaly asijskou úrodou.

Dnešní post díky tomu věnuji krabičce Banh Dau Xanh, tedy koláčkům ze zeleného hrášku, jak nás informuje anglický podtitulek. Já nevím, co vy, mě taková krabice s usmívající se asijskou babičkou, která vypadá tak trochu na tripu – nebo jako focená posmrtně, rozhodně nenechá lhostejnou. Za 59,- Kč si ji odnášíme domů. 

Krabice obsahuje okolo dvaceti pečlivě balených pytlíčků ve staniolu, takže z kvantitativního hlediska je to rozhodně výhodný kauf. Můžete to nabídnout jako raritu mnoha návštěvám k šálku jasmínového čaje, nebo to střelit za padesát táců nigerijským prodavačům drog na Václaváku.

Po rozbalení staniolu na vás vykoukne deset malých dávek v kostičkách. Nemyslete si, že je v těch kostičkách taky strčíte do pusy, imaginární kubický tvar se totiž při sebemenším průvanu nebo vzdáleném pokusu o dotek rozsype na prach. Zřejmě je to určeno spíše k nitrožilní aplikaci, ale tím se nenechte odradit a přineste si lžičku. Před tou už totiž žlutozelený prášek neuteče. Naberte si vrchovatou a strčte do pusy. A znovu. A další.

Psice: „Mně to připomíná takovou tu hnědou lecitinovou kostku, co se prodávala, když jsme byli malí…víš co, bylo to mastný a vypadalo to jako Masox.“

M.: „S Masoxem souhlas.  Cítím tam tu masokostní moučku a sušenou krev, i když je to zazděný cukrem.“

Psice: „A co ten hrách?“

M.: „To mě zaujalo, ten tam není vůbec znát. Ale má to barvu jako hrachová kaše z jídelny“

Psice: „Voní to trochu po rýži. Podle obalu to nevypadá, že by tam byl cukr. Co by to mohlo takhle osladit?

M.: „Popel je prý nasládlý. A rozhodně se rozsype stejně snadno“ šťouchá do jedné z kostek.

(podívají se znovu na medailónek babičky na krabici)

Psice: „To je jedno, potřebuju další!“

Hele Pham, já už ten herák nechci tahat v kondomech v zadku...

A co řekneme celní správě? Třeba, že to jsou...hrachový koláčky?

P.S. Nevíte někdo, jak se jmenovaly ty hnědý vitamínový kostky?

Ježíš na dětském kole

Z týdne bezdětné dovolené zbyly zase jen sentimentální vzpomínky (připomeňte mi, abych vám někdy napsala o tom, jak jsem malovala koupelnu – nemyslete si, že jsem se jen planě poflakovala v černouhelných dolech nebo u stánku s klobásama a ciderem na fesťáku!)

Stejně jako se vám po běžné dovolené nahromadí hromady práce, kterou je potřeba se prokousat a nikdo se nepohrne, aby vás toho ušetřil, nesly se poslední dny ve znamení nákupu podzimních věcí, bačkor do školky (tohle jsem nenáviděla, protože to bylo jeden z nezvratných důkazů, že začne zase desetiměsíční výmrz s pančitelkama) a posledních letních návštěv. Aktuálně opět na Východě, což je, jak sami víte, věčný zdroj podivných situací a historek.

Sedíme s Len, moji nejlepší kamarádkou z gymplu, na lavičce v parku a snažíme se rychle spolykat tyčinky  - kvůli čtveřici malých kleptomanů a slinilů je to nutné opatření. Len se ostatně přiznává, že dnes ještě nejedla. Děti jí snědly snídani dřív, než se stihla uvařit voda na smrťáka. Navrhuji, že odvedu pozornost jejich sígrů, aby si mohla skočit pro rohlík a potajmu si ho zhltat za stromem, ale neprojde to. Nedobrovolně se stáváme arbitry sporu, kolik snědla Šárka kamínků, kterýma ji kluci krmili. Ondra tvrdí, že deset, ale je potřeba dodat, že víc než do deseti stejně nenapočítá. Žmur to vágně zobecňuje na plnou hrst a to další byly šišky, nebo králičí bobky. Potom si navzájem strhnou kšiltovky a nahází si do očí hlínu.

Vtom se u lavičky zjeví další kluk, ne o moc větší než Žmur. Protože má modré tepláky a červené tričko jako Ondra, chvíli nám trvá, než ho rozpoznáme jako nově příchozího. Vlastně až v okamžiku, kdy začne mluvit.

"Chlapci, a co kdybyste se přestali hádat“, řekne ten kluk s brilantní výslovností (a opravdu používá i slovo chlapci). Vymyslíme nějakou hru i pro holky – aby se o ně vaše maminky nemusely bát“ pokyne směrem k nám.

„Super“, spadne mi čelist. „A jak se jmenuješ?“ „Já jsem Jirka, podává mi obřadně ruku. Ale klidně mi říkejte Jime“

„Fajn Jime, a kolik ti je vlastně let?“ upřímně se zajímám, když Jim začne chlapcům přednášet o mořském ekosystému. Je docela zvláštní poslouchat kluka, co má jít po prázdninách do první třídy, mluvit o rybách, řasách a ropných skvrnách. Podivné je i to, jak se mu kluci přizpůsobí. Okamžitě si vytřepou z čepic kamínky a jedním tahem utřou hlínu ze spojivek. Žmur právě rozebírá, jestli chobotnice umí kývat a vrtět hlavou. Dokonce i my s Len si na okamžik přestaneme z prázdné krabičky od tyčinek sypat krystalky soli do úst a podvědomě si zakryji díru na punčoše.

„Kývání a vrtění hlavou není důležité“, řekne Jim, co si mimochodem vždycky a všude sedá na vyvýšené místo, když jsou posluchači připravení. „Chobotnice se prostě mezi sebou domlouvají myšlenkou. Podobně, jako když se modlí“ dodává ten kluk a odpolední slunce mu v blond vlasech vytváří něco jako aureolu.

„Myslíš, že se podmořský svět modlí?“ zeptám se a Jim se poškrábe za uchem. „Vlastně si nejsem jistý, jestli úplně všichni tam dole“, odvětí omluvně. „Ale rozhodně by měli, už kvůli té ropě“, odvětí Jim a poprvé za celou dobu promluví lítostivě jako normální šestiletý kluk, co si hraje na ulici. „Škoda, že ještě neumím pořádně psát. Tohle bych si potřeboval někam poznamenat, abych na to nezapomněl. Tak na shledanou!“ zamává, nasedne na kolo a zmizí za babičkou, která na něj volá z druhé strany parku.

Tak nevím. Len tvrdí, že se chytrolín Jim moc dívá na televizi. Jestli to čte F., tak si má zhruba od půlky postu podezření na Aspergra. A já si myslím, že jestli mezi námi vyrůstají taková děcka, bude to tady po nás ještě pořádná jízda!

Opíchaná

Zvláštní přivítání novým čtenářům, kteří se sem proklikli z internetových vyhledávačů. Přesně tuhle historku určitě hledáte!

Taky si všímáte, jak s věkem získáváte nové vlastnosti a schopnosti? Některé během celého života a jiné vám spadnou do klína jako jackpot  - a přesně o tom bude dnešní post. Já jsem totiž během jednoho týdne získala absolutní přitažlivost pro bodavý hmyz.

A vůbec bych se nad tím nepozastavovala, kdybych si to nějakým způsobem zasloužila. Kdybych tomu šla naproti, třeba jako kamarádka Gábina, která po okolo letící vose nejdřív chrstne malinovku, potom ji dá ránu pěstí, ale protože se málokdy trefí, upiluje omráčenou vosu pivním podtáckem na dvě půlky. „To musíš jednu zabít a pak na tebe nejdou“ poradí vám po tom mexickém masakru taková Gábina a znechuceně otře zbytek rozemletých křídel z tácku někomu cizímu pod židli. A má svým způsobem pravdu, protože ostatní spravedlivě rozzuření pozůstalí se jí při náletech do mé sklenice vyhnou uctivým obloukem.

A teď si pojďme říct, kam jsem to dotáhla já se svou politikou nevměšování. 

Příběh první, pátek v noci: Sršeň nikdy nespí. Večírek na srubu v Orlických horách končí, dle doporučení hostitele se odcházíme vyčůrat kamkoliv chceme, protože latrína je vyhrazena pouze na velkou. V povznesené náladě si tak čůrám pod strom nedaleko studánky, větve a listy nade mnou vypadají, jako by se nalepily na úplněk a pode mnou se ozývají hluboké vibrace. Do těch se s upřímným zájmem zaposlouchám, protože je nedovedu jednoznačně identifikovat. Zvuk sílí a stává se zlověstnějším. Jeden z bzučících bombardérů překročí hranice mého osobního prostoru a napere mi balistickou střelu přímo pod pravé stehno. Dřepla jsem si snad na kopřivu? Přece to nemohlo zaútočit, když to nedráždím, předpokládám v tuto chvíli ještě naivně. Bodlo a byl to sršeň z hnízda pod krovem, které s přimhouřenýma očima sleduji ráno a slibuji krvavou pomstu. A tak si nepokojně šustím ve spacáku a všichni okolo mě už dávno spokojeně oddechují, jenom já zírám do tmy, po noze se mi rozlévá jed a kdybych tady měla signál, už dávno si pozjistím o všech nešťastnících přede mnou, kteří po sršním útoku ochrnuli, nebo aspoň zešíleli a vyskákali z okna. Ráno už zase skáču přes kaluže, ale nic to nemění na faktu, že ten sršeň něco odstartoval.

Příběh druhý, středa ráno: Na špatném místě ve špatný čas. Před vstupem do Landekparku je totiž další typická nespravedlnost. Sedíme si tak před místní harendou, Gábina ve vzduchu zpopelní vosu zapalovačem a zbytek bodavého hmyzu z Ostravska po této veřejné popravě usedá na mé holé paže a kelímek cideru. Když už i já, ochránce a patronka blanokřídlých, usoudím, že je nás trochu moc, mírumilovně pokynu rukou, aby konečně vysmahly do hajzlu. Přičemž vosy ochotně pokývnou a odtáhnou, jenže mi pod ruku mi ve stejném okamžiku přistává včela a po následném připažení ho tam mám. Ve zpomaleném záběru si nechápavě prohlížím žihadlo a Gábina tahá z tašky pinzetu. (Gábina je jedna z těch hrdinek všech postapokalyptických filmů, které po jaderné válce vytáhnou z mrňavé kabelky skládací protiatomový kryt a semínka obilí a budou se přitom tvářit, že jde o samozřejmost).

Žihadlo je extrahováno a za pár minut nás čeká prohlídka a sestup do dolu. Nemusím vám myslím vykládat o tom, že zrovna teď mi začíná zběsile bušit srdce, levá ruka je zpocená a nafouklá jako balónek z pouti a instruuji Gábu, co má říct, jestli tam omdlím a budu mít příliš oteklý jazyk na to, abych se k tomu vyjádřila sama.

Příběh třetí, opět pátek večer: Botox naruby.  Na vikslajvantovém stolku před benzínkou stojí devět drinků v plechu, je to naše poslední zastávka před Povalečem. Odskočíme si s Marťou ještě na toaletu a při návratu jedna ze spolujízdnic znechuceně odhazuje plechovku piva. „Vlítly mi tam hned dvě vosy“ dodá k tomu a já ji chci vyjádřit účast. Ale už nic neřeknu, protože při prvním loku pocítím v puse něco, co v ananasový Fantě fakt běžně neplave. Na první omak mi to přijde jako velká vlněná kulička a než si stihnu racionálně přiblížit, odkdy se do ananasový Fanty přidávají kousky svetru, reflexně tu věc vyflusnu tak daleko, že zasáhnu i něčí cizí sandály a pána v nich. Vyplivnu vosu, abych byla zcela konkrétní. A ano, můžu se sice nakrásně radovat, že jsem ji nespolkla, i za to, že mě nepíchla rovnou do jazyku a já celý festival neprošišlala, ale přesto mám jeden pádný důvod pobrukovat si po zbytek cesty svým zevnitř odulým horním rtem „Kačerov jak hurikán, k nám se blíží...“

A teď mi řekněte, kdo koho dráždí? 

Tajá iča

„Pó-pelářská výprava! Pó-čet míst je ó-mezen!“ hlaholím každé ráno na chatě v Orlických horách v šílenou ranní hodinu, kterou bych ještě před několika lety bez zaváhání označovala za noční. Když jsem se za ten týden dovolené postupně naučila spát jako rorýs ve vteřinových intervalech včetně mikrospánku za chůze, zjistila jsem během poslední tiché chvilky před svítáním, že vstávání našich dětí vzbudí i slepice ve vedlejším hospodářském stavení. A když už si to o půl šesté sedíte v kuchyni a chabě se držíte hrnečku s kávou jako své poslední naděje, zatímco se vedle vás fackuje Žmur s Kůpkem, Čičman s Mončičákem vám přejíždí motorkou přes nárty a mimina se doplazila pod stůl vyzvracet tam svá ranní mlíčka, jdete ven. Dobrovolně, i když je zima, prší, nebo na dveře tlučou klíšťata. Já jsem každé ráno posbírala pytle s odpadem a tři největší zákeřníky naší dětské mordparty a vydali jsme se přesně danou trasou k obecním kontejnerům.

Naše první zastavení křížové cesty bylo hned o dům vedle, kde podle vyjádření majitele chaty chovali „drahý kočky“, takže se muselo příjezdovou cestou jet autem pomalu, protože zdegenerovaní mazlíčci údajně nevynechali jedinou možnost nechat se rozjet na placku.  Sebevražda pod koly jim možná přišla delikátní vzhledem k jejich urozenému původu, ale rozhodně jim připadalo ponižující nechat se ubít klacíky, se kterými na ně ráno běželi naši malí sígři, takže z koček byly jen utíkající vztyčené ocasy. Zatímco jsem klukům tahala ze zavřených dlaniček nakradené kočičí granule z misky, běžel už zpravidla Mončičák ke krůtímu výběhu. Krůty měli kluci v oblibě, protože jsou stejné jako oni – v šest ráno v nejlepší formě a vždy připraveny klovnout svého soupeře bez varování do oka. Mezi nimi běhá slepice, která vypadá, jako by nosila tepláky z peří. Zřejmě jde o praktické opatření, aby ji krůty neštípaly do noh. 

A „kojot“ jak říká Kůpek.

„Ko-hout“ opravuji ho.

„Kojot“ zopakuje Kůpek a pozvedne varovně klacek na znamení, že jinak to neřekne. Nikdy.

U kontejnerů kluci zpravidla rozervou a vysypou pytle s odpadem, protože se přetahují o to, kdo je vyhodí lépe a výš – a potom se dožadují přídělu dalších domácích zvířátek. Proto jsem byla ráda, když ke konci našeho pobytu vyšla z chaty sousedka se zakrslým králíkem a morčaty ve velké drátěné kleci. „Ajíc, ajíc“ jásá Kůpek a domorodkyně na nás kyne, abychom se šli podívat blíž. „Pojď si ho pohladit, chlapečku“ vytahuje králíka z klece. „Prosím vás, já vás nechci přerušovat“ přerušuji, „ale mohla byste chvilku počkat? Já bych zavolala i ostatní děti“ a připadám si jako Zdeněk Svěrák na samotě u lesa.

„Děti, tak tady hodná paní sousedka nám vytáhne morčata a králíčka ven“ říkám, když se přiklopýtá zbytek výpravy. „A jak se jmenuje ajíček?“ zajímá se Kůpek. „Ále, to už je taková stará piča“, mávne rukou paní sousedka. „Včéra jsem ji myla prdel od hoven a koukejte, jak zase vypadá!“ nesouhlasně prohrábne slepenou srst a cosi odcvrkne palcem a ukazováčkem. Sleduji trajektorii letu toho drobného předmětu a přemýšlím, jaké slovo děcka zaujalo nejvíc. „Aha, ale morčata jsou asi ještě mláďátka“ snažím se naředit koncentraci vulgarismů.  „Nojó, máma se o ně nestarala a málem chcíply, mrchy malý, chundelatý“ pokračuje sousedka a v přecitlivělém oku Žmura uzřím, že ještě jedna historka a rozbrečí se, tak raději vzdělávací blok ukončím a s paní se chvatně rozloučíme.

„Tajá-iča, tajá-iča“ prozpěvuje si Kůpek cestou domů. Jenom bych ráda poznamenala, že v tomhle jsem fakt nevinně!

Chcete ten langoš se vším?

Jasně! Se salmonelou, mravenci a escherichia coli prosím.

Asi jediná rozumná věc, která se včera dala vůbec podniknout, bylo počkat, až Houbič skončí v práci a vyrazit na pískovnu za Prahou. Pláže byly k večeru prázdné, na vodě se ustálily ropné skvrny z opalovacích přípravků a fronta u stánku s občerstvením se zmenšila na pár postávajících rezidentů u kelímků s teplým pivem. 

Obepluli jsme jezero křížem krážem ve snaze dohonit ďábelsky vyčůranou kachnu (věděli jste, že kačeny se umí smát?!) a dostihl nás oprávněný pocit hladu. Vydáváme se k maringotce s občerstvením a zvědavě nahlížíme dovnitř. Před stánkem zlověstně čoudí klobásy na grilu, které podle smradu hořící autodílny mistr kuchař zřejmě polívá tajnou směsí petroleje a ředidla, aby získaly tu pravou křupavou kůrčičku. Vedle praskají oharky něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná žáby přivázané ke klacku a ztrestané upálením zaživa. Houbič si stojí za hypotézou, že jde o grilované tumory. Nepříliš bystrý výraz šéfkuchaře opravdu napovídá, že mu mohlo být chirurgicky odňato pár mozkových center, ale házení do dálky na gril a do friťáku ovládá bravurně.  Trefí se dokonce, i když drží zmuchlané bankovky spolu s vrhaným mraženým karbanátkem v pravačce, zatímco se levačkou drbe proklatě hluboko v trenkách. Pravděpodobně si nechal na operačním stole na přání přerušit i vybraná nervová zakončení, protože langoše tahá z friťáku holou rukou bez mrknutí oka.

„Dobrý den, prosím máte nanuky?“

„Mám pivo.“

„Super a máte něco k jídlu kromě těch klobás a eemm, toho co je vedle nich na grilu?“

„To je pravý šašlik!“

„Aha, vidíte, tak to jsme tipovali na něco úplně jiného. A máte tedy…“

„Pivo.“

„No dobře, dáme si tedy dvě.“

„Jo a vlastně mám ještě langoše“, rozvzpomene se v náhlé inspiraci u pípy a otevře dveře mrazáku. Dýchne na nás ledový vánek. V rohu se choulí něco, co vypadá jako sražená srna a pytel papírových talířů. K našemu překvapení hodí mistr dva z nich do friťáku a vytáhne mezi palcem a ukazováčkem povedenou jedlou kopii langoše. „Šprrrrng“, ozve se zvuk prudce vypuštěného průjmu, jak na ně chlístá kečup z dvacetilitrové lahve. „Brou chuť“, zamává na nás, potom se vyloží do okénka a dívá se, jak si pochutnáváme.

A my zas nejsme žádný ořezávátka z Prahy. Co na tom, že Houbičovi v kečupu plavou  kusy mravenčích těl. Kdo by řešil, že nám je s láskou podávala ruka bližního, která se teď rochní v zapařené dálnici u zadku. Hlad je hlad a náhodou jsme si pochutnali skvěle.

O hodinku později se jdu převléct a v šatně zjistím, že postrádám spodní prádlo. Vracím se zpátky na deku. „Hele, nejsou tady někde moje kalhotky?“ ptám se Houbiče, kterého tahle otázka neadekvátně rozveselí, takže že je jasné, jak vlají ve větru někde na nejbližším stromě. „Okej, tak kam jsi mi je schoval? Za kolik je prodáš? Komu jsi je už prodal?“ útočím na něj. Houbič sice vypadá, že mi ztrátu spodního prádla upřímně přeje, ale fakt je nemá. 

Jdu tedy po stezce k šatnám zpátky, když tu neomylně poznávám známý fialový kousek textilu na cestě před maringotkou. Rezidenti s kelímky na něj ukazují a mistr pravý šašlik vychází z maringotky a shýbá se k nim s klacíkem. „Promiňte, ale tohle je moje“ předběhnu ho a běžím ve svém novém kabátě z ostudy k šatnám, zatímco ke mně zdáli doléhá nesouhlasné hulákání a Houbičův smích. Ten ho ale brzo přejde. 

„Jsi v pohode? Prave jsem se byl vyblit“ pípne mi mobil před půlnocí.

„To mas za ty kalhotky a za to, ze sis nevylovil mravence z kecupu!“ píšu s pocitem zadostiučinění.

„Asi otrava kyselinou mravenci“ potvrzuje.

A dnes ráno na záchodě, milí, langošová pomsta dolehla i na mě. Ono je někdy lepší vyzvracet se, dokud je čas.

Prokletí domu Kudrnů

Taky máte svůj dům hrůzy, nebo strašidelnou postavu z dětství? Já dokonce obojí. Cestou do kopce od maloměstského náměstí směrem k nám domů minete řadu na sebe nalepených stavení a z nich v půlce cesty vystupuje jako katedrála hrůzy dům Usherů, v našem případě Kudrnovic vila.

Vydrolená omítka, kde jsme jako malá děcka hledali cestou ze školy díry po kulkách, ošlehané dveře, se kterýma se často tříská - z průvanu i ze vzteku. Hrubá rohožka vyplazená ven jako uříznutý jazyk. A hlavně řada tmavých, přivřených oken, lemovaných zašedlou záclonou a dávno mrtvé poklady na parapetu: panenka v klobouku a háčkovaných šatech, zaprášené kaktusy, vyrudlé pohledy od někoho, kdo musí žít v lochu nebo v pekle. Tím jsme si byli jistí, obyvatelům takového domu nemohl posílat pohledy nikdo jiný, než vrah nebo samotný ďábel. Mezi kaktusy totiž často vyplouvala stejně pichlavá a pórovitá hlava staré paní Kudrnové. Přízrak, před kterým jsem přebíhala na druhou stranu, vrhala se pod protijedoucí vozidla a zakopávala, protože jsem běžela s hlavou magneticky otočenou zpět mezi sukulenty. Paní Kudrnová nikdy nemluvila a jen zcela výjimečně používala obličejové svaly. Prostě se jenom šoupala prostorem, četla papučemi fleky na koberci, nebo se dívala strnule přes záclony s nevyslovenou a nevyslovitelnou záští ke všemu živému a barevnému okolo sebe. Což je, uznejte sami, daleko děsivější, než kdyby nám hrozila do panchartů a flusala po nás žvýkací tabák.

Teď si toho domu všiml na návštěvě na Maloměstě už i Žmur. Nikoliv proto, že bych ho na ten barák explicitně upozorňovala, ale když už přišel i Žmurovi navýsost divnej, považovala jsem to za znamení podělit se s ním o kulturní dědictví předků. Na tomhle domě duchů je zvláštní, že jde už o třígenerační strach, protože stejně o něm mluvila moje máma – i za jejího dětství byla za oknem vyložená stará paní s pohledem upřeným přímo do chřtánu smrti a protože mě máma opravdu neměla v patnácti, nemohla to být ta samá („Třeba je to pořád stejná a vypreparovaná paní, co ji dávají k oknu větrat“ přispěchal se svým vysvětlením M., načež jsme se se Žmurem spojili významným pohledem).

Od té chvíle během poslední návštěvy prarodičů neuplynul den, kdy by Žmur prošel kolem toho domu lhostejně. Zpočátku trval na tom, že musíme přejít na druhý chodník, ale když se přízračná stařenka v oknech neobjevovala, plazil se pod okny a pátral po obyvatelích domu za vlnícími se záclonami jako bulvární reportér. Přiznám se, že i já jsem ji dychtila vidět – stejně jako vás strhne pohled na svoje staré dětské knížky a odřené kolo. Nedočkali jsme se, ačkoliv Žmur si byl jistý, že něco viděl – že ta zlolajná babizna jen číhá pod parapetem a mručí jako černý pardál před skokem.

Tuhle historku zmiňuji jen proto, že cestou zpět do Prahy jsme zůstali viset skoro hodinu na nádraží mezi zmuchlanými kelímky od piva a potu všech spravedlivě nasraných spolucestujících, se kterými jsme se rozpouštěli v pětatřiceti stupních a pocitu kolektivní beznaděje (díky České dráhy!)

Sedím si tak na okraji lavičky, v tichosti kolabuji a lhostejně se dívám skrz holčičku hrající si přede mnou s prázdnou petflaškou. Přemýšlím, člověk by řekl celkem nevinně, o tom, kdy budeme ksakru v Praze, jestli stihnu koupit něco k večeři a co musím poslat do práce ještě během víkendu. Holčička mě opatrně monitoruje, což přičítám přirozené dětské zvídavosti, ale když si pro ni přijde tatínek, naplno se rozpláče a zvedá k němu ruce. „Tati, tati“, vzlyká. „Já ci plyč! Ta paní naploti na mě kouká tak stlašidelně!“