Horké ráno v metru

Tak jsme se dočkali. Můžu vám na to říct jediné – v tomhle počasí házím i já do ringu svou věrnou zimní bundu, se kterou jsme byly nerozlučná dvojka po celý květen. Ale dnešní ráno mě nejen sežehlo, ale současně přesvědčilo o perspiračním paradoxu – čím míň toho na sobě máš, tím víc se potíš.

Na začátku celé téhle ostudné historky je ušlechtilá idea – stejně jako to bylo s komunismem, nebo řízením státu jako firmy. Ideály musí být, i kdyby na koblihu nebylo. Ten můj se jmenuje „Zachraň bangladéšský děcko a šetři si na důchod“ a spočívá v nákupu second hand oblečení na vinted.cz. Dámy už vědí.

Vinted je něco mezi tureckým bazarem, divadelní šatnou, chráněnou dílnou a darknetem. Seženete tady za zlomkové ceny modely velkých značek (se stejně velkými pochybami o pravosti, ale to je jinej příběh). Koupíte tady nylonovou zástěru, co nosila vaše babička, nebo taky norkovej kožich se zlatým perem Parker v kapse. Úchyláci si sem chodí pro fotky holek ve spodním prádle. Nemáte zač.

Jak už bylo řečeno, já si tady kupuju konzumentský čistý svědomí, i když je to takový lavírování na hraně jak s těma značkama a úchylama. Každopádně mezi mýma TOP 5 wow efekt modely (kde jsi TOHLE sehnala?!) jsou čtyři ze stáje Vinted a k tomu myslím není víc co dodat.

Už se pomalu dostáváme k ději, klid. Poslední úlovek jsou šaty v barvě a prodyšnosti letního vánku, propínací v celé své délce. Kdyby to pro velkorysé odvětrávání nestačilo, obsahují i spoustu rafinovaných průstřihů na místě, které vás nepřekvapí před zrcadlem, ale až když s nimi vyjdete ven. V mém případě na cestu do školky.

Kdo by to byl třeba řekl, že když je propínací rozparek vepředu, autor šatů umístí další dva po bocích zhruba někam do úrovně kyčlí. Při bočních nárazech větru tak pozorný kolemjdoucí zachytí i barvu kalhotek. Jestli jste kdy slyšeli, že jsou lidi v Praze anonymní a nevšímavej dav, tak je to mýtus.

„Pěknej podvozek“ komentoval to bezdomovec s ranním kelímkem vína v parku za výbuchu nadšení Čičman a následného zodpovídání dotazů o karosérii.

Když jsem si ve školce sedla na lavičku v šatně, odhalily šaty svůj další trik. Buď knoflíky přišíval Ind bezprsťák, nebo šaty svůj minulý život prožily v daleko větším napětí, než se vejde do velikosti 36. Ztráta posledního knoflíku dole ještě nebyla klíčová, ale prvního ve výstřihu bohužel ano.

K té došlo při tahanicích o místo v metru. „Shame on you“, sjela mě očima padesátiletá úřednice, co honila mládí v blůzce s výstřihem až k jizvě po liposukci břicha, takže jsme si z mého úhlu pohledu neměly co vyčítat. Sedadlo jsem si vybojovala a snažila jsem se zpocenou dlaní vtisknout druhý padlý knoflík do kapsy, přičemž jsem levačkou přidržovala výstřih a zadkem o sedadlo bojovala o nedotknutelnost kalhotkové kvóty.

Až do stanice Pražského povstání, kde se stalo to, co vás v určitých případech může sestřelit – ať už jedete do práce s nechutnou kocovinou, nebo nazí. Kouzelný dědeček o francouzské holi. „Moc daleko ses nesvezla, couro“, říká vám svým spokojeným výrazem ta příšerná ženská, co před chvílí prohrála svou hru o trůny. Kapitulujete. Uvolníte pánovi místo a zároveň výhled z první řady. Třeba byl válečnej pilot u RAF. Mysli na Anglii!

Ještě mám objednaný plavky.

Co všechno ztratíte se svým starým příjmením

Když sečtete moji občanskou nezodpovědnost spolu s nechutí vyřizovat věci na úřadech a vynásobíte to portugalským oddacím listem, přijde vám změna příjmení půl rok po svatbě jako nečekaně rychlý termín. Nebála bych se ani termínu byrokratické Pendolino. Popravdě, zastihlo mě to těžce nepřipravenou. Mít novou identitu je sexy jen v programu na ochranu svědků, nebo když si po válce jako guilty pleasure přitloukáte hákovej kříž na štít své argentinské haciendy. Ve všech ostatních případech totiž jen ztrácíte:

Právo na své poštovní zásilky

„Tu výzvu k vyzvednutí, kterou jste mi nechávali ve schránce, náhodou zase nemám, ale řeknu vám jméno a adresu, ano?“

„Ém. To bude problém. Podle vaší občanky jsme na tu adresu nic nedoručovali.“ 

Slečna s plackou „V ZÁCVIKU“ se plaše usměje. První den a už jsou problémy.

„Aha, no jasně, já jsem zapomněla. Měnila jsem si občanku kvůli svatbě. Tady máte moji DM kartu a tady kartu do knihovny na mé původní jméno.“

„Nezlobte se, ale na to vám tu zásilku nemůžu vydat. Máte sebou oddací list?“

„Vy se taky nezlobte, ale rodný list mi sežrala koza a od té doby sebou už nic důležitého nenosím.“ Slečna v zácviku sklopí zrak a dojde pro svou poštovní mentorku. Prásknu na přepážku ještě Tesco card jako kulové eso.

„No, tak my bychom vám tu zásilku správně vydávat neměli, že Evičko“, rozsoudí nás mentorka uklidňujícím mateřským hlasem. „Ale když vidíme, že tady paní je nešťastná a má plno dalších dokladů, tak jí budeme věřit.“ Rozhlédne se okolo a vydá mi tlustou obálku. Moje nejdobrodružnější doručení katalogu Bonprix ever!

Právo jezdit vlakem

Jeden den si pořídíte jízdenku přes e-shop ČD a druhý den novou občanku. Třetí den v tom lítáte.

„Jízdenku prosím“, přeruší mi knížku v půlce průvodčí. Vyštrachám mobil s QR kódem.

„Ještě občanku“ dodá. Já si vzpomenu na Českou poštu a s oroseným čelem začnu vykládat ten příběh o svatbě, koze a solidaritě poštovních úřednic s implicitní narážkou na to, že i zaměstnanci Českých drah jsou lidé s ryzím srdcem, ačkoliv si o nich to spoustu lidí nemyslí. (Teď už si můžeme říct, že o některých zaslouženě).

Ale na dráze musí být pořádek. „Protože celou tudle peněženku s těma kartama na cizí jméno jste mohla taky klidně ukráct“ zaměří na mě rentgenový zrak průvodčí a posadí se, aby mi zahradil únikovou cestu z kupé.

„Myslíte jako i s těma dětma, na který mám karty zdravotního pojištění?“

„Kdoví, čí sou to děti, bez dokladů s fotkou?“ položí průvodčí řečnickou otázku, která vzbudí u spolucestujících potlačovanou salvu smíchu a dál je to stejně, jako na České poště. Přivede si posilu.

„Takže v jedničce je ten bezdomovec, co má prej akurát dvacku na pívo“ slyším, jak v chodbě hlásí dnešní jobovky. „A tadyhle se skovává ta pani, co nemá doklady.“ Do kupé nakoukne master průvodčí. Historka o koze a voze potřetí. 

„No, tak správně by si tady pani měla zaplatit novou jízdenku“, nadechne posila. Jak už správně tušíte, magnetismus mé charismatické osobnosti stále ještě nebere konce. Ale pojďme si jedním dechem upřímně říct, další tsunami nedůvěry už neustojí.

Otevřené otázky na příští týden

Dostanu se do práce, když nesedí ID karta s mým novým jménem? Proplatí zdravotní pojišťovna účty za očkování z dubna na někoho jiného? Kdy na to proboha přijdou banky? Dokopu se vyřídit cestovní pas, nebo jednou zůstanu se svěšenou sanicí trčet v letištní hale? Odvolávám, že mě na manželství po čtrnáctiletým vztahu už nic negativního nepřekvapí!

Babičky

Včera jsem se po dlouhé době viděla s Marťou. Kdybych si měla vypůjčit neologismus od Čičman, je to moje druhá „nejka“, se kterou sdílíme nejednu vzpomínku na table dance, přehazování flašky Beefeatera přes festivalový plot, nebo šestý smysl na podniky, kde točí fantastickou Plzeň. Byly doby, kdy jsme si s Marťou říkaly, že my, dámy a pánové, my se teda vdávat rozhodně nehodláme a že pes je v dnešní době nový děcko.

Na tomto místě si můžeme významně odkašlat, protože seznam mých bezdětných kamarádek se srazil na jedno jméno a psi postupně umřeli na stáří, zatímco všichni naši malí tyrani se mají čile k světu.

Zatímco dřív Martě dělalo často doprovod několik promile, včera to bylo mimino a babička. Nemyslím mámu, ale babičku Marti. Čerstvou pětaosmdesátiletou prababičku.

Znáte ten pocit, když potkáte dvojníka někoho, koho dobře znáte? Pokud se umíte ovládat, vypadáte jen trochu zabržděně. V horším případě vás ten člověk otipuje na mentální postižení. Jsem ten druhý případ. Divná ženská, co bojuje s potřebou dotýkat se jejich vlasů a čuchat do kabelky.

Po dvaceti letech jsem totiž potkala svoji babičku. I tahle nosí černou koženou kabelu a v ní šrumec věcí. Vsaďte se, že by se tam našly i lékorky a mariánský medailonek. Stejně jako moje má obskurní zálibu ve hřbitovech, pověrčivosti a magii. A při pohledu na své praděti má ty nejlaskavější oči pod sluncem.

Když nám babička při procházce nenápadně zdrhla na hřbitov, omrknout, jak si vedou Pražáci v péči o hroby, dovedlo mě to k myšlenkám, jak by se na současný svět dívala ta moje. Nejspíš by v něm stabilní mramorové náhrobky byly jednou z mála jistot. Dost by se divila, že jsou plastový tašky špatný. Babička jich měla pár a zaboha by je nevyhodila. O politiku se moc nezajímala, dokud k ní neprosákla nějaká nefér zlodějina, takže v tomhle ohledu by byla dneska jen z ranních zpráv  u zabijáckýho turka naštvaná asi dost a permanentně. Takže, z čeho by měla vlastně radost? Asi jako každá babička nejspíš hlavně z toho, že jsem si to nakonec rozmyslela s těma vdavkama a dětma. Taky, že se dnes rudý rtěnky prodávají v desítkách odstínů a uchechla by se, že o ní píšu.

Tomu se budou nejspíš jednou smát i moje ňoučata. Že jejich babička zatvrzele odmítá progresívní komunikační platformy a píše si, teď se držte, blog. Co se týká hřbitovů, očekávám, že zde se moje záliba teprve zrodí z něčeho, o čem ještě nevím. Dost možná to bude nějaká drastická seberozvojová technika na překonání nekrofobie. Lékořici miluju beze změny už od mala a magie? Doufám, že v mém stáří už bude kytka marihuany sázená pro radost na záhonku hned vedle rajčat a to všechno bez adrenalinu na policejní stanici.

Dlouhou dobu jsem se bála stáří, než jsem přišla na to, že jsem vlastně celou tu dobu ve výcviku. A že těšit se na to, až budu velká, není jen výsadou dětí. Jen doufám, že se u toho opravdové babičky teď neusmívají stejně jako když mi Žmur povídá o tom, že bude mít firmu na výrobu exoplanet.

Novinky ze školky v přírodě

Čičman, která se dovede teatrálně rozplakat i kvůli přejetýmu holubovi, nebo fleku z rajský na tričku, odjížděla v pátek s přesvědčením, že nejede na obyčejnou školku v přírodě do dětského sběrného tábora na Vysočině. Školka v přírodě podle Čičman je dosud neobjevený kontinent obývaný buclatými kuchařkami, stády divokých jednorožců a duhou klenoucí se od talíře buchtiček se šodó do králičí nory světa za zrcadlem. Svět, ve kterém je konstantně třicet ve stínu – jak jinak si vysvětlit intenzivní lpění (čti vysírání) nad narvaným kufrem k prasknutí, do něhož chtěla jako kontraband propašovat nové sandály.

Tak jsem včera večer pro jistotu brnkla naší/ vaší oblíbené učitelce Daně, jestli jako v poho (protože na Vysočině sněží...), nebo už načínají nový plato Neurolů (adresováno celému pedagogickému sboru) a výsledek mé malé vtěrné špionáže mě tak překvapil, že se musím podělit:

"Haló? (Šumění, přerušované tupými prudkými nárazy. Nejspíš vichřice, nebo sesuv laviny)

 „Jé, to jste vy! Jak se nám tady vede? No, asi jsem zimou přišla o poslední články prstů. Ale děti jsou hodné a Čičman vůbec nebrečí."

„Co?“ (skučení meluzíny) „Sníh? Jo vy myslíte, jestli jí? To víte že jo, dokonce si přidává. Fakt si nedělejte starosti, jsme tady úplně v pohodě.“

„Tak dobře, jestli mám říct jedinou věc, se kterou je trochu otravná: Každý ráno, sotva zabořím vidličku do vajíček, za mnou přijde nekompromisně vyžadovat svou denní dávku rybího tuku. Hergot, jak se vám ten návyk podařilo vypěstovat?“

Ehm. Čičman rybí tuk bojkotuje. Její anorektické podání snídaně zní čtyři centimetry tenoučké kůrky od chleba a cherry rajčátko.

Krom toho dost často brečí, kňourá, psychicky terorizuje svého bratra, vzteká se, hádá, kecá a mizí mi rtěnky.

Taky se ve vaší nepřítomnosti děcka proměňují v někoho, koho vůbec neznáte?

Kdybych byla jen o milimetr vztahovačnější, než jsem, tak mi totiž přijde, že jedinej člověk, co na ni působí prokazatelně patologicky, je…

Jsem já.

Festival nejhorších výmluv pod sluncem: To ta koza!

Předem se omlouvám, ale dneska bych si vás potřebovala na něco půjčit. Řekněme – jak by vám bylo na pár minut v roli úřednice na matrice?

Věc se má asi takhle. Od října jsem vdaná  - ale jenom v Portugalsku, protože svatby v cizině tady v Česku vyřizuje jediná úřednice v Brně. Má na to lhůtu půl roku, aby vám vystavila platný oddací list. Wow. Už jste někdy slyšeli o úřednici takového celostátního významu? Co kdyby umřela? Víte, kolik lidí by kvůli tomu nedosáhlo na manželský papíry? Jo aha, vy už se těšíte, že se stanete touhle master úřednicí. Tak to vás musím zklamat. Tahle úřednice si splnila povinnost a poslala oddací list někdy začátkem března. A já jsem měla jako řádný občan splnit svou povinnost a nechat si udělat novou občanku na vdanou paní.

Jenže to máte: Stresy v práci. Zápisy na základkách. Články na blog. Upomínka z knihovny a tisíc dalších věcí. Jako správný nabalovač v batohu nosím papírový desky, ve kterých tahám rodný listy, registrační papíry od zápisů, seznam nevrácených knížek a jmenný rejstřík věcí na školu v přírodě. Kdybyste se mě pokusili legitimovat třeba na návštěvě v ZOO, zjistili byste, že mám na sebe víc dokladů, než drahej pes s rodokmenem.

„Jenže mě ta vaše ZOO nezajímá“, řeknete, protože jste ta úřednice na matrice. „Občanku, oddací a rodný list“ a podíváte se na mě přes brýle. Důrazně. Nemáte čas na nějaký srandy, za čtvrthoďky jdete s Jarkou z bytovýho odboru na obídek.

„Ale to by vás mělo zajímat, protože právě tady začíná celý ten příběh“ odpovím vám na to přesvědčivě a udělám si u přepážky pohodlí. Pošlu Čičman s dvackou do automatu na kafe.

„Cappuccino?“ zeptám se.

„Oříškové, prosím“ nejistě přisvědčíte. Čičman odběhne.

„Takže se procházím s tím batohem plným důležitých dokumentů po ZOO“ začínám.

„Zbývá vám přesně 7,5 minuty úřední otevírací doby“ odcedíte mrzutě, ale to mě nevyvede z konceptu.

„Právě jsme si prošli pavilón slonů a míříme pro zmrzlinu. Mimochodem to víte, že se má hrabáčům kapským každým dnem narodit první mládě?“

Ne? Na mláďátka vás nedostanu. Tak to prostě budu muset vysypat popravdě.

„No a pak jsme došli k takové té ohradě s africkýma kozama, ke kterým můžete vlézt a mazlit se s nimi. Fakt nechápu, jak vás k nim můžou pustit bez zbrojního pasu a uspávací pistole. Jo, ty kozy jsou úplně netečný. Ale jen do chvíle, kdy si koupíte ty kozí granule jako krmivo v kornoutu.“

Na to chcete taky něco říct, ale já vám nedám šanci. „Vaše cappuccino“, podá vám Čičman kelímek a vy se rezignovaně napijete.

„Ty bestie se začaly organizovat, už jak slyšely povědomé rachtání granulí na chodníku. A když jsem mezi ně s tím kornoutem vlezla, sesypalo se na mě celé devítičlenné stádo. Zatlačily mě do kouta. Jejich šéfka vyskočila na ohradu, aby byla vyšší než já a dívala se mi upřeně do očí.

„Takhle“ nakloním se k přepážce a vytřeštím na vás bulvy jako pacient s Graves-Basedowovou chorobou. (Okamžitě si to přestaňte googlit a soustřeďte se prosím!)

„Pochopila jsem, že to je ta legendární marocká koza, co umí lézt  po stromě. Její černá sestra mě kopýtkem šlápla na nohu a třetí jsem měla opřenou přes rameno a žvýkala mi vlasy….“

„A proč jste jim ten kornout nehodila?“ Dobrá otázka, nabízí se. 

„Nevím. Něco mi říkalo, že kdybych to udělala, tak to prohraju za celou lidskou rasu. Ale prohrála jsem to stejně, protože ta koza na kameni za mýma zádama mi mezitím z pootevřenýho batohu vytáhla z desek rodný list a seznam nevrácených knížek.

„Chcete mi tady tvrdit, že jste si v březnu povinně nevyřídila platný občanský průkaz, protože vám na konci dubna sežrala koza rodný list? V ZOO?!“

„A seznam nevrácených knížek“ přisvědčím smutně.

Ehm. Jo, já vím. Asi to neprojde, co?

Nati Melnychuk/ Unsplash

Křížová cesta po ubytovnách Jižní Moravy, ročník třetí

Myslete si o tom, co chcete, ale my s eM pojímáme Velikonoce tradičně. Odjedeme s dětmi za babičkou a stejně jako Ježíš to v pátek zabalíme s tím extakticky strhaným výrazem, jak se nám bude stýskat, abychom se za nimi pozítří vrátili jako znovuzrození s blahosklonným úsměvem odpočinutých rodičů.

Zatímco naši kolegové z  korporátů vyráží do vysokohorských hotelů, kde jsou na posteli labutě z ručníků a čokoládky na nočním stolku, zaujali jsme v tomto směru opačnou strategii. 

Jezdíme na místa, kde nic není. Místa, na kterých si vylámali zuby nejlepší copywriteři, a stejně se o nich na turistických webech dočtete maximálně „Rozkládá se ve zvlněné krajině obklopené poli a petrochemickými závody.“ 

Naším posláním je usvědčit i taková místa, jako jsou moravské Ždánice z toho, že tam prostě něco je. A tady to máte. Psice Planet. Ždánice očima Sudeťačky a Brňáka.

Psice: „Pokud nejste z Moravy, neujde vaší pozornosti typický stavební styl jihomoravských vísek: Nahňácat nízké baráky podél hlavní příjezdové komunikace. Nedílnou součástí tohoto jihomoravského selského baroka bývá omítka v křiklavé barvě hráškové polévky, nebo cukrové vaty a lavička před barákem využívaná jako komunikační uzel pro distribuci hejtů na sousedy.“

eM: „Závidíš moravskou malebnost a sounáležitost. Koukej, tady se usadil i jeden Sudeťák při nuceným odsunu (ukazuje na ohořelou stodolu)“. Bod pro eM.

Psice: „Počkej, až uvidíš naše ubytování. Je to jediný penzion v celé obci a pokoj stojí dvě stovky na osobu! To je cena za sušenku z cvrččí mouky a latté se sójovým mlíkem v pražský hipsterský kavárně.“

eM: „Jestli hodláš zmínit pražskou kavárnu, dostaneme přes hubu. Nebo aspoň já.“

Vrchní v hotelu Radlovec nám stručně představí pokoj a jídelní lístek. Líbí se nám, že si na nic nehraje. Vrchní, ani jídelní lístek. Všechno kromě ceny ubytování je mastný. Ubytovací část podniku je oddělena omlácenými dveřmi s nasprejovaným nápisem HOTEL. V koupelně visí pruhovaný trencle a ponožky a záhy se k lednici na chodbě dojde představit i jejich majitel, Boris.  

Pracuje nejspíš v místním fábru a umí zručně ubalit cigárko jednou rukou, zatímco udrží v díře po předním zubu druhé a další dvě má za ušima. Než si jde zakouřit, ochotně poradí, kde koupit pivo, a kam si ho dát vychladit do společné lednice. 

V hotelové restauraci se hosté schází už od oběda. eMovi málem zaskočí smažák, když začnou starousedlíci nadávat na Kometu Brno. Málem by to byl bod pro Psici, kdyby se místní pokérovaný kulturista v tílku nezačal navážet do jejího zaměstnavatele, nejmenovaného telekomunikačního operátora, konkrétně „kurvy z Prahy, co mu neposlali ten vypíčené modém.“

Kdybych se v téhle houstnoucí atmosféře nedůvěry zeptala na to, kde je tady v obci krám, nebo sójový mlíko, je po nás. Naštěstí atmosféru odlehčí děti, které starostlivé matky poslali pro tatínky.

„Tati, máš jít domů“, objeví se ve dveřích holčička v kroji (!). eMova tvář se rozjasní nezaslouženou hrdostí na tradice jihomoravského kraje (ačkoliv je to dítě Brna, co běhalo ve vytahaných teplácích mezi paneláky) a zpraží mě významným pohledem. „No a co. U nás zase nosilo spoustu lidí uniformu“, odpovím, ale bodík si tím nevysloužím.

Z výletu se vracíme až po setmění. Společnost mezitím dozrála a vykvetla. Některé otce dotáhly děti domů s úspěchem, pro zbylé dorazily partnerky. 

„Bez krojů“ nezapomenu podotknout, ale za to musím uznat, že se většina starousedlíků ožírá sudovým vínem, jak se na Moravu sluší a patří. Jedinou výjimkou je Boris, co investuje panáka Tullamorky do zrzky na baru.

„Tak na tebe. Já sem Boris z Rumburka.“

„Aha. Já su Alena.“ odpoví zrzka bez jediné známky nadšení. Vezme kámošku za loket a zmizí.

"Sudeťák přesně jako ty!" nevěří eM svému štěstí a připisuje si rozhodující vítězné body.

Borisovi ze solidarity odpouštím i ty plechovky piva, které ráno v naší komunitní lednici chyběly. Ale přesně takhle to dopadá, když na Moravě nezamaskujete svůj skutečný původ!

Insta Lounge Radlovec

8 let: Tajná sonda do duše lidí, co jednou zaplatí důchod i tobě!

Mám ráda dětský oslavy. Líbí se mi od tý doby, co jsem viděla ještě jako bezdětná film Old School, kde si hlavní hrdina na balónkový party hraje tak dlouho s uspávací pistoli ve stáji poníků, až si z ní vystřelí šipku do hrudi a potom běhá pod vlivem ketaminu po zahradě jako tyranosaurus a obtěžuje učitelky, zatímco děti s ječením uskakují do stran. Vždycky jsem v něm viděla eM, co se taky s oblibou vrtá v jemné mechanice věcí, po kterých mu zpravidla nic není - a doufám, že se mi jednou splní být svědkem podobné scény.

Do té doby se na trapných momentech dětských oslav mlsný eM podílí aspoň vzdáleně. Konkrétně tím, že koučuje děti, aby mu přinesli aspoň ochutnávku z nabízeného cateringu, což naposled vyústilo v nález řízku v umaštěném kapesníku a kapsu od mikiny plnou smažené strouhanky.

Když slavil v úterý narozeniny Žmurův nejlepší kámoš Vincent, měla jsem ještě o jeden důvod ke zvědavosti navíc: potvrzenou účast jeho holky Johanky, se kterou Žmur chodí od první třídy. A zbytek třídního gangu.

Voilà, tady je sonda do osmiletých současníků – díky tomu, že ve mně máte tajného insidera, nenápadnou kolemjdoucí v paruce s brýlemi a nalepovacím knírkem, postávající u kompostu (prakticky všechny děti totiž vyklidily veřejný prostor zahrady okupovaný námi – staříky, aby se mohly bavit o svých věcech). Jsou úplně jiní, než my za socíků, ale jedno nás v tomhle věku mezigeneračně spojuje: Tohle máma prostě nepochopí!

Svět podle Minecraft

Při trošce štěstí a vlezlosti vás dítě někdy nechá koukat přes rameno při hraní Minecraft. Vy v tom sentimentálně vidíte grafiku osmdesátých let, a to je v 99 % případů asi tak všechno. Na první dobrou vám zpravidla unikne, proč kolem baráku chodí zombie a že vás stádo kostičkovaných prasat na kostičkovaný louce může sežrat. Jestli si myslíte, že vám znalost slov „craftit“, nebo „creeper“ pomůže vylepšit skóre věčně vyjeveného geronta, tak nepomůže. Dokud nebudete poctivě craftit každej den, jste prokouknutelný jak list papíru pod lampičkou. A beznadějně out!

Dialogy v chatovacích zkratkách

Někdo řekne vtip a vy odpovíte „to je dobrý“, nebo se nedej bože kontrolně přeptáte na pointu? Zapomeňte. Na vtip se odpovídá „LOL“ nebo „ROFL“. Když se vám něco nelíbí, řeknete „WTF“. A když vidíte matku, nebo fotříka, jak se snaží pochopit Minecraft, stačí dramaticky vyvrátit bulvy a shrnout to ve třech písmenech: „OMG!“

Gender mainstreaming

Pamatujete na druhou třídu, kdy se kluci a holky oslovovali jen příjmením? Nejpoužívanější komunikační fráze od holek ke klukům byla „seš blbeeeej“ a píchanec kružítkem do zad. Noví kluci a holky dělají smíšený party, přičemž některý vedou holky (jde to i bez kvót!). Holky konečně zjistily, že je aktivní agrese mnohem efektivnější, než žalování učitelce. Jo, je to trochu zvláštní, když vidíte holky v růžových šatech vykopnout chvat, za kterej by se nemusel stydět ani klan létajících dýk. Ještě pořád si můžete myslet, že to byla náhoda. Ale když při vybíjený poradí jedna druhý „dej mu pořádnýho pindíka“ a Róza vyšije takovou pecku balónem do inkriminovaných míst, že se Max jen bezmocně zlomí v pase, tak vám dojde, že náhoda to není. (A taky, že současná jemnohmotná podoba Čičman je zřejmě jen stručná a nedůležitá kapitola ve vývoji).

Sebedestrukce

Podle mého empirického výzkumu se současné děti touží vymanit z okovů přetechnizovaného dětství tím, že se za vašimi zády nenápadně odpraví. Nástroj k této hromadné sebevraždě se ofiko nazývá parkour a ve zkratce jde o to, že sekáte přemety dopředu, dozadu, do stran a z výšky za mohutného povzbuzování skupiny. Pokud se vám v pár minutách slávy nepodaří zlomit si vaz, nebo rozdrtit lebku o obrubník, ostatní zahučí „Nááájs“ a vystřídá vás kámo s ještě hustějším trikem, ze kterýho se nám staříkům na mobilu automaticky vytáčí číslo 155. WTF?!


Chirurgicky čistá upřímnost

Taky jste se styděli před mámou svýho kámoše, když jste na něj zvonili s kopačákem v síťovce? Tohle dnešní děcka nedělají. Róza mě vyzpovídala ohledně oblíbených jídel. Medě se líbila moje sukně, ale obě holky se shodly, že mi k ní absolutně nesedí boty. Nakonec přišel Žmur a otevřeně se zeptal: "A neměla by ses náhodou vrátit už do klubu matek? My si tady potřebujem ještě něco důležitýho říct." Tím bohužel dneska končíme. S povzdechem, že to nejlepší stejně navždy zůstane ve 2.A.

Jak jsme šli k zápisu

Dámy a pánové, už brzy se v našem mikrosvětě nadobro uzavře rozplizlá kapitola školka. Skončí čas krupičných kaší sypaných kakaem, spaní po obídku a přebírání vší ve vlasech. Čičman jde o září do školy.

A víte, co je fakt divný? Vůbec si nevzpomínám na historky ze Žmurova zápisu. Buď jsem je vytěsnila, nebo je to tak, jak si myslím – že bylo Žmurovi úplně buřt, kam jdeme, kdo tam bude, a co se tam s ním bude dít. Žmur měl svoje angličáky, kolo a rajskou s knedlíkem. Přechodem do školy bezprostředně nehrozilo odnětí ani jedné z výše uvedených životních motivací. Žmur si to prostě šel vyřídit stejně, jako když potřebujete zajít na úřad pro novou občanku a chybí vám rodný list. Sice neuměl zavázat tkaničku, ale to mu morálně vůbec nebránilo v rozmrzelým žbrblání na frontu před třídou.

Když jsem šla včera ráno do školky s Čičman, nebylo naopak jisté, zda bude v možnostech školy zajistit na její zápis dostatek času, personálu a prostoru. Během dvaceti minut mi odříkala a odzpívala pásmo písniček, proložené melodramatickou recitací básně „Sojka nese novinu“ a jazykolamů z logopedie (jen při amatérském pokusu o jejich interpretaci byste si vykloubili sanici). Měla nazpaměť našprtanou nejen jméno a adresu, ale i podrobný rodokmen zhruba k pozemkovým reformám Marie Terezie a bulvární střípky o jednotlivých členech rozvětvené rodiny. Čičman nepodcenila ani šatník, proto se, bez náznaku ochoty vést se mnou dialog, rozhodla zazářit v šokující kombinaci zvířecích vzorů a tylové sukně se třpytkami. Čím víc třpytek, tím víc škola!

Byla jsem připravená ve škole poskytnout psychologickou první pomoc a natočit na youtube tutoriál všem matkám, jejichž děti nejsou na český vzdělávací systém připraveny stejně jako Čičman. Poprvé v životě jsem si připadala jako Davy Russel, co na trávníku liverpoolské Steeplechase vede ověnčeného Tigera Rolla s tím nenuceným výrazem „Jako fakt bych rád, ale nevím, co bych poradil ostatním jezdcům… jsme prostě tým“.

Naše školní dostihy začaly na stanovišti pracovní činnosti a výtvarné výchovy. „Jestlipak umíš uvázat tkaničku?“ zeptala se učitelka Čičman a předsunula před ní trenažér v podobě boty. Vedle Čičman seděl chlapeček, o který na trenažéru pletl jako na imaginárním tkalcovském stavu a průběžně jej zavlažoval sprškou slz bezmoci. Čičman vzala tkaničky zkušeně do ruky a udělala na nich pevný uzel. A ještě jeden. Po čtvrtém uzlu ji učitelka pochválila za festovní základ, ale trvala na původním zadání. Učitelka na chvíli odchází a matka chlapečka využije chvilkové nepřítomnosti a tkaničku zaváže za něj. Takový faul! Než se ale rozhoupu k akci, přistihne mě úča in flagranti s tkaničkama v ruce. „Je to úkol pro děti, ne pro rodiče“ zpraží mě přísně. A ještě musím za trest složitě rozmotávat gordický uzel, co Čičman spáchala na úvod.

Se zpožděním a razítkem jen z milosti procházíme na stanoviště český jazyk. Tady se zahojíme!

„Čičman, máš ráda pohádky?“ ptá se laskavě učitelka. Čičman horlivě přikyvuje.

„A kterou máš nejradši?“

„Ledové království“ vydechne Čičman.

„Aha, ale to je nějaká moderní pohádka z televize, viď? Takové já neznám.“ krčí rameny učitelka a probodne mně pichlavým pohledem, za kterým se skrývá něco jako: „Chudák dítě. Vy si doma asi moc nečtete!“

„Co kdybys mi pověděla o nějaké pěkné české pohádce. Třeba o červené Karkulce.“

Polije mě horko. Z klasických pohádek se u nás chytnou tak maximálně krváky od Grimma. Aktuálně nejoblíbenější pohádky jsou kromě Kastnerové a obecně dětských knížek z Portálu vymýšlenky na tři slova. To znamená, že vám soupeř nadhodí slova prďanec, ponožky a bradavice a vy z toho musíte postavit pohádku s mravním ponaučením na konci. Ale zpátky ke Karkulce.

„Ém, maminka Karkulku poslala za babičkou do lesa. S košíkem.“

„A copak si v tom košíčku nesla?“

„Víno.“

„Ano, měla v něm víno a ještě něco?“

„Bábovku. Jablka. Repelén!“ vyrazí ze sebe Čičman.

„Potkala v lese vlka a bavili se. Vlk doprovodil Karkulku až k babičce. Ém… a počkal venku na zahrádce. Ne, tohle nebude dobrý.

Tam sežral bábovku a bylo mu špatně.“ (tady končí paralela se psem mý mámy). „Babička ležela v posteli a měla vykulené oči, velké uši a špičaté zuby.“ (a tohle není paralela s mou mámou!)

„Ale Čičman, ty to trochu pleteš. No, proč ta babička vypadala tak zvláštně?“

„Protože byla mrtvá.“ odpoví Čičman pochmurně.

„A taky umí spoustu pěkných českých básniček“ prolomím ticho tohoto epického okamžiku falešně pozitivním tónem.

Stěhování. Možná.

Před patnácti lety ještě bydlela S Houbičem v garsonce, ve který jsme museli mýt nádobí ve vaně, protože kuchyňský dřez velikostí připomínal umyvadélko Aťky Janouškové, co bývá na hajzlu v osobáku Českých drah. Samotný název „kuchyňský dřez“ je rafinovaně skrytý sarkasmus, protože kuchyně byla zároveň ložnicí, obývákem a přijímacím pokojem pro hosty. 

Neplánovaný rekord v přenocování byl šest lidí, z nichž spali mnozí na koberci zachumlaní do dek a ručníků. Kamarádili jsme se s Kubou z okna protějšího baráku, se kterým nás oddělovala natolik úzká ulice, aby se přes ní dalo v noci povídat. Docela dost legendárních historek, co se mi jednou promítnou, až poletím tunelem k zářivýmu světlu, se odehrála právě na širokým parapetu okna. Parapet byl náš kuřácký salón, noční klub a psychoterapeutická ordinace.  Tohle celý hájemství mělo 16 m2. Šest-náct. Nekecám.

Přijde mi to divný až teď, když hledáme byt (jo, ještě pořád, napsala bych vám, žádný strach) a náš nouzový limit 70 m2 nám přijde pořád jako dost malý na všechny ty věci, vzpomínky, hračky (kdyby se otevřelo víko Čičmaniny kouzelné jednorožčí krabice, její obsah by v takovém bytě rovnoměrně pokryl všechny podlahové krytiny).

V týdnu jsme se byli podívat na byt Žižkově. Lokalita byla ideální, byt standardní a makléř měl nadstandardně šedý obličej s rozšířenýma zorničkami, jako kdybyste ho půl hodiny předtím vytáhli za límec značkový košile z parketu Studia 54. První dvě hodiny po prohlídce jsem byla v tom excitovaným stavu, kdy máte pocit, že jste potkali lásku svého života, nebo vám vyšel těhotenský test. Večer to polevilo. Přes noc jsem nadšení z novýho domova potratila. Nebyl to ten pravej. Ne tady a teď.

Mám pocit, že jsme se v otázce bydlení ocitli v nějaký přechozený fázi. Jako když přelstíte biologický hodiny a za pár let zmoudříte natolik, že rozhodně nebudete měnit volant svýho výletního vozu za madlo dětskýho kočárku. Nebo když žijete tak dlouho sami, že se nepřenesete přes upatlanej kartáček od pasty a zvednutý prkýnko, i kdyby mělo být poznamenaný kapkami moči Brada Pitta.

Praha je v realitní bublině a já v realitní kocovině, co vám ráno škrábe nehtem po mozku a připomíná, co jste včera večer ne/měli dělat. Možná jsme si měli vzít hypotéku dávno, a teď jen mechanicky vydělávat, solit a neřešit. Možná bychom měli počkat, až přehřátá bublina praskne. Možná už jsme tady příliš dlouho na to, aby bylo jistý, že se v Praze realitně nezamilujeme nikdy.

Potřebovala bych se vrátit do toho pocitu na jaře 2004, když jsem se stěhovala do šestnáctimetrový garsonky s jednou sportovní taškou a nebylo žádný možná. Byla to v danou chvíli jediná a nejlepší věc a nebýt ji, nemám ani eM, ani děcka, ani debilní starosti o budoucnost. Čekáme na signál. Mrknutí okenicí. Otevřená vrátka s kocourem na sloupku. Potřebný odhodlání utěsnit do stěhovacích krabic a starý nepotřebný "možná" nechat u sběrnýho kontejneru.

Strategie? Holčička 2.0

Co budeme dělat odpoledne, moje nejmilejší sladká maminečko?

Znáte ty strašlivý monstra a predátory, co byly tenkrát v dětství šíleně roztomilý? Typicky je prohlédl pouze jeden člověk z blízkýho okolí a na toho chudáka se tenkrát všichni sesypali a utloukli ho iracionálními argumenty „prsimtě, podívej se na ty dlouhý řasy a chundelatou hlavičku!“

Znají to všichni majitelé rotvajlerů, co vyrostli z roztřesenýho klubíčka chlupů. Znají to chovatelé zakrslých králíčků, kteří zákeřně změní pohlaví a k tomu začnou usilovat o status pána domu (ahoj lobo a F.!). Znají to všichni chovatelé holčiček.

Když Čičman začala chodit v září třetím rokem do školky, tak měla celkem dost neprůstřelných důvodů, proč se rozbrečet. Světle modrý bačkůrky (růžový neměly v její velikosti, ale to nevysvětlíš). Matýsek si našel novou holku. Špenát, noky a škraloupy na kakau. A hlavně: Učitelka Dana.

Dana byla v podání Čičman kříženec mezi tyranosaurem a strašidelným sklepem na brambory à la Fritzl v baráku u našich.

Někdy o ní mluvila přímo, jako „Dana mi přikázala stát hodinu v koutě, protože jsem popletla datum narození.“, nebo „Dneska mi na obídku upadl kus masa na zem a paní učitelka Dana mě donutila ho sníst.“ Jakmile Čičman mluvila o tom, že se ve školce dělo něco hrozného, byla v tom příběhu nějak zapletená Dana pokaždý: „Járovi byla dneska strašná zima, protože mu Dana zakázala obléknout si bundu.“

Jako ve správné hysterické matce se ve mně už po pár příhodách ze života ve školce vzedmula hranice kortizolu nad hladinu „Tak tohle si s tou flundrou teda vyřídím osobně“ a naběhla… naběhla jsem si na ležící hrábě samozřejmě.

Paní Dana vypadá celkem civilně. Ne, Čičman, fakt nevyvaluje jedno oko víc, ani nemá svalnaté paže z mlácení dětí. Má jednu řadu zubů a svou verzi příběhu. A k Čičman i svoje vlastní výhrady: „No, Čičman mi tu práci tady, ehm, zrovna neulehčuje. Chápu, že nemá ráda masové závitky. Stačilo by to říct! Ale ona ho vyndá z talíře, hodí ho na zem - když si myslí, že se nedívám. A ještě je na mě naštvaná, když jí požádám, aby ho vyhodila do koše. Víte, možná jsem někdy přísnější, ale já v tom vidím smysl. Na škole se s nima taky nikdo mazat nebude.“

Po tomhle křížovém výslechu na chodbě paní Dana sice zůstává zápornou postavou, byla ale zproštěna všech obvinění.

Proto mě dost překvapilo, když Čičman zhruba někde v půlce nekonečné studené války ultimátně otočila strategii boje.

„Ach, už zítra je den, kdy se tak moc těším do školky!“, oznamovala nám při večeři s důležitostí, která by byla jinak věnována přistání flotily jednorožců, nebo vyhlášení Vánoc jako celoročního svátku.

„A proč se tak těšíš?“ zeptal se Žmur. „Protože bude mít Dana dopolední směnu“, zpražila ho Čičman s lehkým pohozením ramínek (co se ptáš, ty tupče) a zamávala řasama.

Počkejte si – teď to začne být trochu psycho. „Mami? Mohla bych si k té sukni vzít tohle? Dneska bude Dana a ta taky nosí žlutý tričko, víš.“

„Kdo se moc ptá, moc se dozví“, řekla mi, když jsem se zeptala na nějakou banální otázku, jako třeba co bylo k obědu. S intonací někoho, kdo mi je povědomý. Potom jsem tu frázi zaslechla v šatně – no jasně, "zlá" učitelka Dana!

Tím Čičman završila svoji proměnu, vylíhla se z kukly a odlítla do školky.

Včera jsem ji vyzvedávala a byla svědkem loučení siamských dvojčat před chirurgickým zákrokem.

„Tak se mějte hezky, já zase zítra přijdu! Uvidíme se dopoledne?“

„Uvidíme, Čičmánko. Já se budu těšit. Naučíme se spolu novou písničku, ju? Připravím si ji.“

„Aspoň nebudu muset vyrábět tu blbou peněženku z krepáku“, řekne mi uvolněně Čičman až za dveřma, a rozpustí si culík rychlým naučeným tahem. Dana má totiž ráda upravené vlásky. 

Takže, už chápete, proč mě naskočila při otázce na začátku husí kůže?