Podprsenkovej křeček

Tohle je úplně poslední post o hlodavcích, slibuju.

Ale taky první post, co na ten předchozí navazuje. V tom by viděla přidanou hodnotu moje máma, která vždycky nahlíží na věci z té lepší stránky. „Aspoň můžeš konečně nosit věci po mně“, řekla mi třeba, když jsem v prvním těhotenství přibrala 17 kilo a hned na mě přiložila ohavnej mohérovej svetr s bambulkama, ve kterým jsem vypadala jako zhoubný nádor plný drobných metastází.

„Aspoň může konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla tátovi, když jsem přišla domů s krabicí na křečka. Bylo mi deset a bylo to první zvíře, co bylo jenom moje. Stálo mě to vyčerpávající úsilí – vydržet měsíc zamlčovat špatný známky a vyhazovat nedojezený jídlo v režimu zvýšené opatrnosti (tenkrát jsem se živila převážně lékorkama). Táta jako poctivý fanoušek Receptáře prima nápadů nesnášel jen dvě věci: plýtvání a hlodavce.

Po pár týdnech má nově nabytá zodpovědnost utržila ošklivý úraz, když jsem nechala otevřené dveře do pokoje, dělící Pepíčkův sterilní přístav bezpečí od nespoutané divočiny domu. Naše kočky se speciálním výcvikem na lov škůdců a povolením zabíjet, v sobě neměly kapku hrdosti, a dokonce ani hladu, opravňujícího k chladnokrevné vraždě. Nebožtíka jsem našla pohozeného na koberci a táta mně kladl na srdce, abych šla s dalším křečkem do prdele. Máma mě pohladila po vlasech. „Aspoň, že nezašpinil ten béžovej koberec.“

O pár desítek let později mně, vám i dětem bylo jasný, že návštěva největšího pet centra ve Středočeském kraji ponese své následky. Jediný, kdo předtuchu nového člena rodiny neviděl v ostrých obrysech, byl eM.

„Usmívající se hovínko? Nebo jsi měla k obědu čevapčiči?“ hádal, když se mu na stole každý den objevoval nový obrázek.

„Mohla by konečně dokázat, že umí přijmout zodpovědnost“ řekla jsem jednoho večera. „Navíc křeček zabere asi tak setinu prostoru, oproti obřímu zmutovanýmu králíkovi“.

„Mnojo“ zavrčel eM a zavřel se do pracovny, aby vzpurně vzpomínal na bezdětný život a sestavil seznam tučného odškodného.

Čičman si přála, aby byl skřeček bílý, protože se bude jmenovat Vločka. Celkem se mi ulevilo, že se křeček nebude jmenovat Duha. V sobotu jsme byli nakoupit na Flóře a stavili se do místního petcentra jen se na křečky podívat. „Jenom abychom viděli, na koho se můžeme na Vánoce těšit“, dodala Čičman rafinovaně.

Na stěně tam mají velkej náborovej leták na posílení personálu. Dvacet tisíc a stravenky, láká tě brejloun z plakátu a čistí u toho plesnivý akvárko. Podle mě je část bonusů vyplácená ve zvířatech a tady je důkaz.

„Líbí se vám tihle křečci? Jsou tak sladký, koukejte, sám mám dva v kapse.“ sáhne si prodavač do tepláků někam k rozkroku a k mé úlevě vytáhne fakt jen rozespalýho hlodavce.

„Jsou to mazlíci“, usměje se jeho kolegyně a strčí si před námi nenuceně ruku do výstřihu. Po chvilce soustředěného šátrání mi dojde, že má podprsenku vycpanou křečky. „Mají rádi teploučko“ spiklenecky mrkne na Čičman.

„Mami, já už nechci toho bílýho, chci toho kapesního!“ zapřisáhne se Čičman a vybere si podprsenkovýho křečka.

EMa na tom příběhu nejvíc zajímalo to šátrání ve výstřihu. „Ale tady bude žít v kleci“, diktoval si podmínky. „Žádný vycpaný spodní prádlo a žádný bobky v posteli.“

Což se dětem o víkendu podařilo bez výhrad dodržet. Včera pozdě večer seděl Chlupík před svou chatrčí a smutně koukal přes mříže. Možná snil o ztracené rodině sourozenců. Možná snil o teplé podprsence, což byl druh dobrého skutku, který jsem mu mohla dopřát. Váhavě jsem ho schovala pod tričko.

Své místo našel po paměti. Šimral a hřál. Potom mě obešel k bedrům, chvíli nahříval ledviny, a než jsem stihla zapojit zbytek hmatových receptorů, prohnaný skřeček běží s úšklebkem přes celou kuchyni a mizí asi v půlcentimetrové škvíře za kuchyňskou linkou.

„Já jsem to viděl!“ zhrozil se eM ve dveřích.

V takovým případě mě kromě čestný kulky do spánku napadly jen dvě možnosti.

Demontovat linku, ve který křeček může plnohodnotně prožít celý svůj život.

Nebo: Infantilně na něj mlaskat a svítit mu do očí baterkou, což ho definitivně zatvrdilo v přesvědčení, že už nikdy nevyleze.

Totiž, to jediný, co Chlupíka přilákalo zpátky do světa civilizovaných domácích mazlíčků, byla pohozená podprsenka uprostřed kuchyně.

Mazlíčkárium

Jsou místa, kam děti nepatří. Buď je to tam až moc hrozný (tmavý podchody, video kabinky v Erotic city, zastávka Krejcárek o půl třetí ráno), nebo až moc dobrý (cukrárna Šlágr, všechny all-you-can-eat podniky a všechny filmy, co za něco stojí). Jako rodiče musíte neustále balancovat, aby realita byla plná motivujících příběhů s dobrým koncem a makrobiotické stravy. Většinou to znamená, že se musíte osobně vyvažovat i vy, zpravidla ve večerních hodinách, kdy to Alláh a děti nevidí. Ale o tom jste si sem dneska přečíst nepřišli.

Pár podniků leží přímo na demarkační linii oddělující ty hrozné od hrozně dobrých. V neděli jsme do mapy zakreslili další z nich, největší český zverimex v Horních Počernicích. Obrovská skladová hala, ze který už na dálku čpí hlodavčí pižmo a zvýšené riziko citového vydírání. Svatyně předpěstovaných domácích mazlíčků.  

Než stihnul eM vychrlit svoje podmínky, Žmur s Čičman nenávratně mizí v nepřehledných regálech. Čekala jsem něco, jako přeplněný utečenecký tábor v Ugandě. Nekonal se.

První výběh měl zhruba velikost garsonky v našem domě, kterou obývá tříčlenná rodina. V téhle garsonce stojí psí bouda velikostně vhodná pro vlčáka a z té leze něco, o čem krátkozrací lidé jako jsem já, nebo Čičman, na dálku soudí, že jde o vietnamské prase. 

„Prasátko Pepina“ běží Čičman s rozpřaženou náručí a až když doběhneme k ohradě, vysune se z boudy titán mezi králíky. Králík tak přerostlý, že byste si k němu museli přikoupit i krematorium, pokud byste ho chtěli upéct v jednom kuse. Mohl by vozit opice v uniformách s logem Pet centra, kdyby personál vykazoval aspoň známky smyslu pro show. Podle toho, jak působil prasokrálíkův výběh opuštěně, vykazoval personál ze všeho nejvíc strach z toho, že se může snadno stát další bezvýznamnou položkou na seznamu jeho obětí.

Přesunuli jsme se k ptákům. Tady jsme to poznávali hlavně my dva s eM. Řev zebřiček a jejich nepřetržité „tu-tu-rutu-TŮŮŮ-tu“. Soužití s tvorem, kterého i po deseti letech úplně rozhodí, když mu dáte misku se zrním do jiného rohu klece. 

Žako ve vedlejší voliéře je ale jiný kafe. Okamžitě přestal klovat do svého spolubydlícího a přesunul se těsně k mříži. „Ahoj“ flirtoval se mnou a něžně nakláněl hlavu. Když jsem mluvila, přivíral soustředěně oči a pokyvoval jako člověk, který si chce zapamatovat každé moje slovo. Nevím, jak často se to stává vám, ale na mě tenhle Big Gatsby v opeřeném vydání působil úplně magicky.

„Mohli bychom si prosím odnést tohohle ptáka? Hned?“ zeptala jsem se eMa a zavolala děti k voliéře. „Je tak chytrý, že si s vámi opravdu popovídá“ uvedla jsem jeho přednosti. Žako se nesměle usmál a všechny přívětivě pozdravil. 

„No, mně se to nezdá“, zaškaredil se eM. „Podívejte se, co z něj lítá za sajrajt“ a zkusil chytit poletující prachové peří, které vířilo celou halou. 

„A jak oškubal toho chudáka kakadu, co je s ním v kleci. Vsadím se, že tím klofákem už někoho skalpoval.“ pokračuje v hanobení eM. eM je schopen udělat kriminálníka i z dvoudenního koťátka, ale to papoušek neví a vezme si to osobně. 

„Hajzl. Pér-del“ zavřeští Žako adresně a začne  lítat po kleci a nekontrolovaně narážet do pletiva. „Asi máš pravdu“, odpovím eMovi, když se mi konečně podaří vysmrkat peříčko z nosní dírky a otřepu se.

Míjíme další prázdné klece a výběhy. Jako součást marketingové strategie tím vším podivným prostorem prostupuje epická reprodukovaná hudba. Sestřih sladkobolných soundtracků od Lassie se vrací po Goro, bílý pes.

„Mít tak tuhle opuštěnou hodnou opičku“, zasní se Žmur při obzvlášť táhlé melodie, u který musí ždímat kapesník od slz i psychopat Žako. „Pořídíme si ji. Bude s náma večeřet na tý poslední volný židli u stolu a pak se převlíkne do pyžámka… květovanýho“, řekne na to pohnutě eM a já začnu mít podezření, že vzduchem tady proudí něco víc toxického, než jen peří a piliny. 

Vyvleču je oba na parkoviště a cestou zachráním i Čičman, která v hromadě lepenky vybírala dostatečně velkou, do který se vejde prasokrálík.

„To byl teda divnej krám“, shodneme se po vystřízlivění v autě, kromě Čičman, která teď očekává, že ta obří ramlice bude hlavním dárkem pod vánočním stromečkem. Lépe řečeno, bude pod ním aspoň na chvíli, než ho pozře včetně ozdob a žároviček.

„Víte co si myslím?“ zeptá se Žmur. „Ten přerostlej králík, hlasitý otravný ptáci, sprostej papoušek a ta chmatavá vopice… nebyl to prostě jen nějakej… reklamační sklad?“

Všechny moje já

Návštěva rodného města nikdy neomrzí. Tentokrát jsem odjela s námětem na deníček schizofreničky. Taky vás někdy svrbí podezření, že máte víc osobností? Zkoušeli jste je někdy spočítat? Rozdělit na družstva? Pozvat na panáka?

Máma: Holka z porcelánu

Moji první osobnost tvoří máma, asi se to tak nějak vzhledem k prenatálnímu propojení stává. Trochu kulhavě to koresponduje s faktem, že moje máma do poslední chvíle zarytě věřila, že se narodím jako chlapec Tomáš a tátu nechala milostivě vybrat jméno pro holku jenom proto, že si byla svým mateřským instinktem fakt jistá. Kdybych se nenarodila jako holka, tak jsem homosexuál. Takhle mám jen blbý jméno, ale to je v pohodě tati. Myslím, že někde v první půlce puberty jsme tenhle karmickej dluh odepsali.

Nezávisle na věku dostávám od mámy jako dárky něco, co je uvozeno atributem „pozor, křehké“. Lososový svetřík jako na plyšové tulení mládě. Náramek na smetanové stužce. Srdíčkový diář, proboha. Díkybohu za narození Čičman, už šest let mám pro padesát odstínů růžové spolehlivý odbyt. Pro mámu vždycky zůstávám skleničkou na šampaňské z broušeného skla, i když jsem se domů vracívala obalená do vrstvy bahna z Czechtekku, nebo se zpoceným tričkem z hodiny kickboxu. Hodí se ještě dodat, že všechno od mámy je o dobré tři velikosti větší. Bez výjimky termoizolační.

Základka: Ošklivka Katka

Odraz mé osobnosti na základce asi nejlépe vystihuje neplánované setkání s bývalou spolužačkou v maloměstském parku. „Jé, jsi to fakt ty?“ obhlíží mě Šárka jako vzácný exponát na útěku z muzea. „My jsme nedávno narazily na tvůj profil s Léňou, a ty tak fakt vypadáš!“ Čekám, kdy dojde k výzvě k vysvlečení a kontrole mateřských znamének, nebo jestli začne sahat i na mý vlasy jako to bývá u prvních setkání domorodých kmenů. K tomu nedojde jen proto, že si všimne dětí: „Tihle…oni…jsou tvoji?“ Uznejte sami, nebyli byste v pokušení říct, že jste si je koupili od chudý ukrajinský matky přes darknet? Čičman by ale začala brečet, tak se uchýlím ke konvenčnímu souhlasu.

„Páni…ty a děti…chci říct…na základce jsi vypadala…ehm, jakože mít děti nikdy ani nebudeš.“

Děti: Superhrdinka

Škoda, že k těm legínám nenosíš takový ty vysoký holínky, zasní se Žmur. „Vypadala jako z toho filmu, ém….“

„Pretty woman?“ zeptám se podezřívavě. Nic osobního proti Julii Roberts, ale nemusím vypadat za každou cenu jako štětka z ulice.

„Neznám“, odpoví Žmur k mé potěše. „Už vim. Vypadáš stejně, jako ta Blekvidoule z Avengers.“

Pošťačka: Kráva

Když odešla naše stará listonoška a nastoupila její náhradnice, měly jsme nejspíš obě menstruaci. Ona mi nasraně zařvala do domovního telefonu, že ztratila můj balíček a já se zeptala, jestli si ze mě dělá srandu. Dál to slyšet nechcete. Jasně, došly jsme vnitřního odpuštění, ačkoliv moje cesta byla klikatější, než její. Zdravíme se, ale pokaždé, když ji podepisuju převzetí zásilky, nějak obě slyšíme ten kovový zvuk nabroušených šavlí v našich myšlenkách. P.S. Jmenuje se Anděla. Takže beru zpět to camrání na jméno, co mi vymyslel táta.

Korporát: Jen z IT Crowd

Když se většina mých kamarádek vrací z rodičovské dovolené, je tam něco jinak. Třeba má jejich šéf novou milenku a bypass, rajda z recepce ztloustla a všichni mají nainstalovanou novou verzi Windows. Na stěně visí plakát s jinými motivačními hesly. Wow. Když jsem se vrátila do práce já, nebyl žádnej šéf, ani pipka na recepci. Celej korporát se prodal. Motivační hesla byly v jiným jazyce. Zmizel placenej WAP portál, kterej mě živil. Připadala jsem si, jako kdybych strávila rozením dětí posledních čtyřicet let. 

A pak přišla nabídka, jestli bych nešla dělat něco jako IT. On je to vlastně taky takovej jeden velkej převlečenej marketing, utěšoval mě nový šéf a zeptal se, jaké mám s IT zkušenosti.

Tak určitě. S počítačem mám velké zkušenosti. Například e-maily. Posílání e-mailů, přijímání e-mailů, mazání e-mailů a… je toho víc.

Nadávky nás baví

„Co to máš napsaný na ruce? Ty už si píšeš taháky?“ podivím se při večeři a pohledy nás všech se stočí od mísy s vaječnou pomazánkou na Žmurovo zápěstí.

„Mno, jak se tak dívám, tak to asi nebude tahák“ odpoví za Žmura zhrozeně eM, který na rozdíl ode mě nemá problém s krátkozrakostí, ale zase má nejspíš problémy se čtením nahlas.

„Může mi někdo říct, co tam teda má napsaný?“ zeptá se Čičman, která ovládá zatím jen pět písmen a ať se snaží sebevíc, tajenku s touhle limitovanou znalostí prostě nevyluští.

Nakloním se s krajícem přes stůl. „HOVNO, PRDEL, DOJEBAL JSI TO“, píše se na Žmurově zápěstí. Kousek vajíčka pleskne z mazacího nože na stůl.

„Co znamená dojebal?“ zeptá se zase Čičman, která ovládá nejen třicetinu abecedy, ale i stejně chabý zlomek slovníku vulgarit.

„To je stejný jako posral, Čičman“, dovysvětlí ji hbitě Žmur a potom se zdviženým ukazováčkem pokračuje. „Než začnete něco říkat, tak bych jen rád dodal, že jsem si jen zapisoval sprosťárny novýho učitele z toho kroužku Věda nás baví.“

„To je nejšílenější výmluva týdne!“ ozve se eM. Vlastně druhá. První místo pořád patří tomu, jak jsi tvrdil, že vás učitelka přes váš odpor nutí psát „Lyžka Bistrouška“.

„Z toho jsem málem omdlela“, ozvala jsem se jako správný rodinný grammar nazi. „A taky, jak jsi mi snědl čokoládu, protože v ní byly zapečený rybenky. Ale nebyly“, požaluje plačtivě Čičman pod tíhou bolestivé vzpomínky.

„Nezamlouvejte to. Proč sakra chodíš jako rapper z Bronxu s vytetovanejma nadávkama na ruce?“ zeptal se eM.

„Protože přišel ten novej učitel. Nejdřív se nemohl dostat do třídy a začal hned nadávat, že mu ty klíče z vrátnice jsou akorát tak k hovnu. Než přišel školník, tak to docela trvalo. Tak jsme si krátili s Kubou čas tím, že jsme se servali na konci chodby, během toho, co se pan učitel snažil vykopnout dveře. To se mu nepovedlo, takže ze svý vlastní neschopnosti  vypěnil a řekl nám, že s tím máme jít taky do prdele.“

„No a to poslední?“ pobízím jako vděčný posluchač.

„To řekl Kubovi, když mu odevzdával model auta, co jsme vyráběli z lepenky. Víš, že ta lepenka byla z krabice od vína?“

Upřímně – doteď jsem si myslela, že vyhořelí jak krabička sirek v kapse Freddy Kruegera, jsou jen dlouholetí pedagogičtí pracovníci. Ale zřejmě to prosáklo i do nižších pater školní zájmové činnosti. Na příští hodinu se Žmur předvybavil tlustým zápisníčkem, zřejmě v předtuše zlaté žíly nadávek, které se svými spolužáky z učitele vytěží. My jsme si u večeře pro tenhle oživlý vědecký experiment odhlasovali krycí jméno Frankenstein.

Podzim jejich dětství

Přistání v Praze bylo docela drsný.

Ne, nebyly turbulence, a dokonce ani strach o život – díky tomu, že jsem přesně věděla, co na mě čeká v práci, jsem doufala, že se mé temné proroctví ohledně pádu letadla konečně naplní. Šla jsem tomu naproti a úmyslně vynechala svou počáteční modlitbu za šťastné přistání. Sorry jako, ostatní cestující. Výsledkem bylo pouze to, že jsme přistáli s dokonale hladkým dosednutím. Začínám Boha podezřívat, že stárne a ztrácí přehled o tom, co přesně po něm sedm a půl miliard lidí každý den v každou minutu svého života chce.

Jediný nefalšovaný těšení se bylo na děti. Ze strany dětí šlo hlavně o těšení se na obsah našich zavazadel. Zbytek tady vám nemusím představovat: Ranní severák, co vás stáhne do podoby křečovitě sklapnutý perlorodky a zlomyslně vám pleskne konec šály do ksichta, dokud vám na balzamovaných rtech nezůstanou cucky vlny. Myslela jsem teda jako balzám na rty nejmenované značky, ale jestli jste si představili zcvrklou balzamovanou mumii, tak je to taky správná asociace, tentokrát na to, jak na sebe po koupeli ve vařící vodě (nějak se zahřát musím) nanáším rostlinné oleje a sádlo, abych po krátké podzimní procházce nevypadala jako zmuchlaná složenka.

Nabídka v obchodem nepřetéká fantastickými ovčími sýry a bandou krabů, kteří organizovaně utíkají jeden za druhým z chladícího pultu supermerkada, ale plesnivým eidamem v akci a zástupem čokoládových Mikulášů. Ti, co mají na staniolu strojově natištěné oči šejdrem, se tváří přesně jako já na té tramvajové zastávce s cuckama šály na rtech. Je to divný období. Tak nějak se na něj pokaždý v létě v těch strašných pařácích těším – na barevný listí, kaštany a burčák, ale tenhle marketingovej sen nikdy neodpovídá podzimní depresi, je to stejnej podvod jako mimina s photoshopovým úsměvem v reklamě na plíny a laktační psychóza.

Šest měsíců bezpodmínečně s výhledem propuštění někdy v půlce března.

Naštěstí je tu eM. Apeluju na vás všechny, co to máte s podzimem a zimou stejně, pořiďte si partnera, se kterým to máte obráceně. eM nějak překlepal léto a teplo na Sardinii, aby se mu s první hnusnou plískanicí roztáhly koutky úst až k uším. „Zítra má pršet a v noci mají být tři stupně“, čte vám předpověď počasí a tajně doufá, že přízemní mrazík vydrží i celý dopoledne.

Kromě toho, že vás bude tenhle typ partnera pěkně srát při každý zmínce o sněhový kalamitě, bude vám dodávat dobrou náladu během období, při kterém většina živých tvorů nekompromisně zaleze na několik měsíců pod zem.

Byl to pochopitelně eM, který vymyslel partnerskou výzvu uváděnou pod pracovním názvem „chobotnice“. Konečně věc, kterou si můžete vyzkoušet sami, stačí vám k tomu partner/ka standardních rozměrů. Začíná ten, kdo je větší a těžší. Menší a lehčí partner vleze před něj do jeho spodního prádla, nohama do stejných otvorů, do jakých se v civilizovaných domácnostech nosí trenky a zároveň se spolu s ním obleče do stejného trička. Pokud dobře počítám, mělo by vám teď z každého otvoru v textilu čouhat něco dvakrát.

Praská to ve švech a drží se v tom strašně blbě rovnováha, ale zároveň je v tom pohodlně a hřejivě. To na podzim chceš! Takže si dáš další výzvu. Jdete si spolu do lednice pro pivo. Jestli jste schopní dát podřep před lednicí bez bolestivého pádu, máte u mě drink, nebo článek na blog jen o vás. My jsme se cestou do ložnice složili třikrát, z toho jednou smíchy. Je to vpravdě debilní, ale efektivní zábava, o kterou jsme se ráno chtěli podělit i s dětmi.

„Máme pro vás jedinečné vystoupení, které tu ještě nebylo“, slibovali jsme a děti se nechali vyhecovat a zkrátili kvůli nám snídani. Zkušeně jsme vklouzli do společných trenek a trička a doklátili se s hýkáním do pokoje.

„A to je všechno?“ zeptala se Čičman. „To jsem si tu jedinečnou zábavu představoval teda úplně jinak.“ ušklíbl se Žmur.

Jednak jsem si při těch slovech uvědomila, že přesně takhle to mám s podzimem. Ale to druhý prozření bylo ještě mnohem mrazivější. Jsme zase o krok blíž době, kdy rodiče začnou být permanentně a ultimátně trapný, přestože jsou přesvědčený o pravým opaku.

Sardinie: Den, kdy se zhaslo

Sardinie je krásná. Stála za ty dvě hodiny vypjatého letu, kdy jsem se proti strachu z létání bojovala všemi způsoby, co jste mi poradili. Mimochodem jediné, co doopravdy pomohlo, bylo upadnout do hlubokého spánku na způsob strnulé vačice, ze kterého mě eM neustále vyrušoval dloubáním do žeber a poukazováním na kontinenty z té hrůzné výšky, ve které jsme se zrovna nacházeli.

Abychom se nezaobírali jen sardinskými stereotypy, rozbuší se tady srdce i nejednomu zarytému urbexáři a jeskyňáři, mezi něž jak víme, patří právě Psice. Tolik zrezlých koster bývalých důlních strojů, opuštěných vesnic a těžebních tunelů, mě už dlouho nepotěšilo nikde jinde. Ti z vás, kteří se hlásí a nesměle dodávají ještě eMa, mají samozřejmě také pravdu, ale zatímco urbex je schopen eM dávat z upřímného zájmu, jeskyně navštěvuje spíš z lásky ke mně (a taky kvůli tomu, že se mu nechce přešlapovat hodinu venku).

Stejně jako se já děsím létání a výšek obecně, i když jde o trapnou rozhlednu na Ještědu, kam jsem schopná vylézt po čtyřech a přidržovat se kotníků kolemjdoucích, eMa děsí hloubky. Stalagnity, netopýři a pavučiny. Úplně nejhorší jsou krasová jezírka!

Tohle je rekonstrukce našeho rozhovoru před Grotta di Su Mannau:

eM: „A jak je to ksakru hluboký? Z toho plánku se nedá nic vyčíst.“

Psice: „Stálo to deset éček, to bývá ve speleo konverzi tak kiláček pár metrů pod zemí. Za dvacet minut jsi venku a za ruku táhneš pocit, že máš příště na víc!“

eM: „Tyhle motivační bullshity si nech do letadla. Vyhrazuju si právo kdykoliv odejít, když tam dojde kyslík, nebo se mi na záda pověsí vrápenec. A koupíš mi za to zmrzlinu. Dva kopečky“, rychle se z toho snaží eM vytřískat, co to jde.

Psice: „Deal! Prodáno pánovi ve zpoceném tričku!“

Jenže stejně jako v letadle, ani v jeskyni nemáte možnost odejít kdykoliv, kdy máte pocit, že to dál už nedáte. Zvlášť se toto pravidlo uplatní v jeskyni, kde postupujete strmě dolů a vaše jediná opora je zrezlé zábradlíčko pokryté oblemcanou vlhkou plísní. Plus průvodce, co mluví jenom italsky.

„Dál už to nedám. Počkám nahoře.“ eM se loučí asi po dvou kilácích cesty do hlubin země a je to jak dojemná scéna z Titanicu až do chvíle, kdy ho za krápníkovou stěnou slyšíte anglicko-italsky vyjednávat s bodrým jeskyňářem.

eM: „To jsem rád, že vás konečně potkávám. Jen vám chci říct, že tak trochu umírám (nepřirozený smích). Buďte v pohodě, počkám nahoře na vzduchu.“

Průvodce: „ Těší mě, že se vám naše jeskyně líbí. Je to skutečný klenot, za pár hodin dojdeme až k zemskému jádru. Všiml jste si, že ten měkký polštářek, o který se opíráte zády, je spící netopýr?“

eM: „Vskutku! Moc rád bych si s vámi povídal dál, ale jak vidno, skupina se vám rozprchla neznámo kam. Nebudu vás dál zdržovat v práci, arrivederci!“ zařve mu do ucha.

Průvodce (otočí eMa zpět směrem do středu Země): „Rozloučíme se až za dvě hodiny. Teď vám ukážu krasové jezírko s mloky, to vám teprve vyrazí dech.“

„Ahoj“ vítám schlíplého eMa zpátky v pekle. „Ten chlap je šílenec. Kde jsou všichni lidi?“ „Rozprchli se asi po deseti kilometrech dalších chodeb“, přiznám mu popravdě. „Potřebuješ obejmout?“

A v té chvíli se zhaslo.

Nejdřív jsem si myslela, že jde o ten známý průvodcovský tríček „...a teď si ukážeme, jak vypadá absolutní tma“. Jako, přišlo mi to trochu creepy, zhasnout rovnou bez varování.

Minuta se vlekla jako viskózní povlak na zábradlí. Pak nám to v jednom okamžiku došlo. Výpadek proudu.

„Rychle pryč!“ zařval muž, který před rokem slíbil, že se mnou zůstane v dobrém i ve zlém, rozsvítil svítilnu na mobilu a během pár sekund zmizel za skalní stěnou. Objala mě znovu tma.

„Psice? Jsi tady někde?“ vrací se eM za chvíli, když se mu po „bojuj, nebo uteč“ zapojila do provozu zbývající mozková centra a došlo mu, že by se musel sám postarat o naše děti (a taky, že mohu posloužit jako razicí štít, co bude zachycovat oživlé vrápence do vlasů místo něj).

Potkali jsme skupinku francouzských turistů a spojili svítilny. Potkali jsme skupinku německých turistů, kteří spořádaně čekali na místě, protože nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. A někde v půlce tmy jsme potkali našeho italského průvodce, jehož bodrý smích se nesl přes několik podzemních pater.

Nikdo si nebyl jistý, co vlastně povídal, když vedl naši připosranou skupinku k východu, až na jednoho z nás. „Říkal, že celou tuhle hrůzu zinscenoval jenom kvůli mně a v té tmě mu rudě žhnuly oči“, tvrdí eM dodnes. 

Těma očima si teda nejsem úplně jistá, ale stálo mě to spoustu zmrzliny – a taky se obávám, že odteď se v našem partnerským směnným kurzu kurva prodraží i návštěvy blbejch Koněprus.

Důvěřivý eM na cestě k zemskému jádru

První půlka trasy

Druhá půlka trasy

                                   

Meníčko zkázy

Z cyklu špatné vlastnosti, které se v naší rodině dědí po generace

Mít mámu po třicítce je super období. Je to doba, kdy už před ní nemusím schovávat kondomy, lhát jí, že jedu o víkendu na chatu učit se na písemku matematiky s největší šprtkou ze třídy, nebo se plazit přes obývák s balením orbitek v puse o půl pátý ráno. Moje máma se taky vyklidnila, když jsem vyměnila azurovou barvu na vlasy za svůj původní geneticky darovanej odstín, přestala jí dělat ostudu před kámoškama, který si svý potomky vychovaly líp, a pořídila si děcka, protože si po právu myslí, že se mi tohle všechno karmicky vrátí do posledního halíře. Z bývalého skóre v sedmnácti letech, kdy měla máma devadesátdevět chyb ze sta, jsme se dostali na opačnej podíl.

Moje máma je nesobecká, štědrá, věčně odpouštějící, ujímá se opuštěnejch zvířat a lidí, krmí holuby včetně těch s uhnilými pařáty a nevadí ji tahat klíšťata z kohokoliv, kdo ji o to poprosí. Halleluja. Kdyby neměla tu jedinou špatnou stránku, nejspíš by byla průsvitný anděl vznášející se nad mou hlavou v okamžiku, kdy stojím v drogérce před regálem s neónovýma ponny barvama na vlasy. Takže vlastně jsem za tenhle stín ráda, protože bez něj by tu nebyla, ale zároveň je dnešní post tryznou za všechny její oběti. 

Moje máma je totiž restaurační Joker.

Jít s mámou do restaurace je typ aktivity, kterou můžu provozovat jednou za několik měsíců v okamžiku, kdy poslední vzpomínka milosrdně vybledne. Začíná to asi takhle:

1.   Vcházíme do podniku. Všechny volné stoly vnímá máma jako stigma, že jde o místa druhé kategorie, takže se většinou postaví ke stolu, kde lidé teprve dojídají, pod jejím netrpělivým dozorem zpravidla velmi rychle. „Tady jste nechali ještě šálu“, zamává máma dobrosrdečně na zamilovaný páreček, který úspěšně vypudila.

2.   Přichází obsluha s jídelním lístkem. K tomu bych poznamenala, že obsluha nikdy nepřichází dostatečně rychle, takže pingla máma vždycky potupně přivolá. Dostáváme se k emocionálnímu hlasitému čtení jídelního lístku. Máma každý pokrm hlasově zabarví podle svých preferencí, takže třeba zvěřinový guláš s karlovarským knedlíkem zní jako vyhřezlé hemoroidy. Stůl vedle si raději přeobjedná. Máma několikrát zavře jídelní lístek, aby ho opět otevřela a provedla několik výměn objednaného pokrmu, čímž udržuje pingla stále ve střehu.

3.   Pokud po posledním zavření lístku není personál na place do dvou vteřin, je přivolán už velmi rozmrzele. „Dámy si dají k pití?“ ptá se pingl s úslužnou přetvářkou, čímž mámu uvede do paniky, protože si vybrala jen jídlo. „A na kterýpak straně toho nepřehlednýho lístku máte pití?“ ptá se a nervózně natrhává jednotlivé stránky jídeláku.

„Tady na konci“, ukazuje pingl, „tak já přijdu za chvíli“. „Nikam nechoďte, ať vás tady zase nemusím nahánět po celý hospodě“, zpraží ho máma a nechá si přečíst seznam alergenů u malinovky. „A mohl byste u kuchaře zjistit, kolik lžiček cukru obsahuje jeden decilitr?“ Pingl běží do kuchyně a zpátky s poznámkami. „Už mi to ani nečtěte, to bude stejně strašně nezdravý“, přeruší ho máma a objedná si vodu z vodovodu.

4.   V zákulisí probíhá resuscitace a výměna číšníka, jídlo přichází objednat služebně starší kolega s výrazem „zvládl jsem vést polní kuchyni v Afgánistánu, zvládnu i tenhle stůl“. Pingl číslo dvě umí skvěle improvizovat a seká ze sebe kalorické tabulky i legendární historky o původu masa. Máma si z meníčka nikdy neobjedná jen jedno jídlo. Objedná si „hovězí líčka, ale s bramborovou kaší od toho telecího tady, a s celerovým salátkem z trojky, ale jestli by z toho kuchař mohl vyndat tu nastrouhanou mrkev“.

5.   Přivolání číšníka číslo dvě, s drobnou změnou již vytvořené objednávky.

6.   Za bar se vrací oživený pingl číslo jedna. Podle rudého obličeje a skelného pohledu do něj někdo nalil hlt rumu. Pečlivě se vyhýbá pohledu do oblasti našeho stolu.

7.   Číšník číslo dva nese objednané jídlo, ale i na profesionálovi jeho velikosti se pozná nervozita. Rychle nám naservíruje jídlo na stůl a odbíhá.

8.   Máma si povzdychne nad velikostí porce a nutí mě ke kalorickým odhadům. „Nedá se nic dělat, tohle budeš muset sníst ty“, pleskne mi bez ptaní svoje hovězí líčka do talíře a vytvoří tak na ubruse hnědou úsečku z omáčky spojující oba naše talíře.

9.   Nebezpečně blízko se šine číšník číslo jedna obtěžkaný příbory, které upustí, když si ho máma důrazně vyžádá k našemu stolu. „Ta bramborová kaše je nakyslá“, oznámí mu vítězně máma a donutí ho ochutnat. Pingl podle svých slov nic necítí, čemuž upřímně věřím a zvědavě vyčkávám, jestli mu máma omáchá v talíři čumák jako neposlušnému štěněti.

10.   Protože jsem ze svých špatných zkušeností k nabídkám ochutnat zkažené jídlo rezistentní, je přivolán i číšník číslo dvě. Kuchař vzkazuje, že jídlo klidně dojí.

11.   Před placením probíhá v backoffice podniku krátká interní porada, ze které vyjde jako vítěz služebně starší číšník číslo dvě. S účtem se k našemu stolu kymácí pingl číslo jedna a s těžkým fernetovým vzdechem předkládá před mámu účet. „Já to vezmu kartou“, snažím se jí účet vytrhnout, což pingl přijímá s citelnou úlevou a radostně odhopsá pro terminál.

12.   „Nene, platit budu já. Keš.“ zkazí mu radost máma a stiskne mu na terminálu tlačítko,  díky kterýmu se celá transakce už nedá vystornovat. „Mami, já to fakt zaplatím“, řeknu já a začneme se přetahovat o terminál, ze kterého začne lézt spousta potisklých papírků, kvůli nimž později spáchá sebevraždu také účetní podniku.

13.   Pingl číslo jedna nám sebral terminál a mateřsky si ho tiskne k hrudi. „Já jsem vám to říkala hned, že platím“, zdrbe nás oba máma. „Kolik to je? Dvěstědevadesátosm? Tak tady máte tři stovky“, podívá se poprvé se soucitem na trosku, která se stala během uplynulé hodiny z pingla číslo jedna, „a ta dvoukoruna je pro vás.“

Všichni tady zemřeme!

Máte rádi vánoční dárky? Zabalený v barevným papíře, vytuněný celofánem, stužkou a vánoční hvězdou? Vžijte se do situace, kdy vás v průběhu života pozvolna a nenápadně přepadne strach z rozbalování dárků. Jako, samozřejmě pořád stojíte o toho vysněnýho měkkoně uvnitř. Ale z šustění celofánu vám naskakuje husí kůže už na Mikuláše, v noci vás pronásledují noční můry, ve kterých vás Ježíšek škrtí na stužce se sněhulákem. Žádný radostný poskakování u kalendáře. Na Štědrý den panuje mrazivá atmosféra jako u Schrὅdingerů doma. Tam se do otvírání krabic taky nikdo nežene.

Tahle paralela neměla být teaser na první vánoční kolekce v Tescu, ale namočit vás do toho, co obnáší strach z lítání. Nevím, jak vy, ale já kolem sebe mám zásadně lidi, co se do letadla těší. Normálně si vybírají z jídelního lístku už měsíc před odletem, připlácí si za drahou smrt v business class, nebo mají domluvený prezidentský servis s letuškami, které jim mění prázdný bourbon skleničky za plný. Až na poslední bod nepochopim. A oni zase mě.

Hmmm, to ta Psice, musela zažít v letadle asi nějakou life changing zkušenost, říkají si ti soucitní z vás, a já vás nezklamu. Moje top aviatická challenge se odehrála ve výšce 8 km nad Arabským mořem. To, že kapitán nazve mírnými turbulencemi fakt, že s vámi letadlo najednou propadne o desítky metrů a pak vás vystřelí zase nahoru jako opičku na gumě, ve mně vyvolává hořké úsměvy ještě dnes. 

Mnohem horší je, když se vám v tomhle okamžiku začne chtít na záchod. Neodkladně. Takže se šinu na záchod uličkou lidí, kteří se modlí, píšou závěť, nebo se pokouší podřezat si žíly dezertní vidličkou, aby se nedožili chvíle, kdy se prokáže, že nedávali pozor při instruktáži o záchranných vestách. Letušky na vás syčí jako husy (na víc se nezmůžou, protože jsou přikurtované ke svým sedadlům u mikrovlnky). Projít touhle uličkou zkázy na záchod je víc, než výcvik NASA. 

A když konečně hrdě zaberete za dveře, zjistíte podle zmateného mačkání všech možných páček a tlačítek, že je na druhé straně hajzlu někdo, kdo je tam poprvé a neumí se dostat ven. V tu chvíli mi došlo, že umřu sama, protože se nedostanu zpátky  k eM epicky se rozloučit, a navíc umřu počůraná. To nechceš! Takže instruuješ. Člověk na druhý straně mačká tlačítka rychleji a ve velkém finále zabere za dveře a do náručí mi vpadne mohutná Indka a poděkuje mi v bengálštině. To trochu snížilo můj navigátorský úspěch, protože jsem jí mohla zjevně odrecitovat Máchův Máj se stejným výsledkem, ale nevadí. Umřu sice sama, ale aspoň ne pomočená.  

To jsem si myslela do okamžiku, kdy přišla další turbulence. Po krátkém zážitku beztíže jsem se omlátila o všechny stěny záchodové kobky, počůrala jsem si kecky a na mikinu si vykydla prskanec tekutého mýdla. Ulička výcviku NASA se proměnila v uličku hanby.

Zkoušela jsem všechno. Nepomáhá alkohol, bavit se s cestujícíma (mám štěstí na zpocenější a vystresovanější než jsem já), bavit se s Em („To je zvláštní, v civilizovaných zemích křídla vždycky odmrazují. A my letíme i s tou sněhovou čepicí!“). Naučila jsem se usnout ještě před bezpečnostní instruktáží, probudit se na jídlo a s posledním soustem upadnout do bezvědomí jako larva. Co jsem se nenaučila, je, jak přestat tvořit katastrofické scénáře pár dnů před odletem, jako třeba právě teď. Zvlášť, když někdo na socky postne tohle:

Takže...někdo nějakej nápad?

Školní woodoo podle Čičman

Když před třemi lety šel poprvé do školy Žmur, měla jsem daleko méně důvodů k obavám, než teď s Čičman. Za á) je Žmur v ledasčem mentální důchodce uvězněný v dětském těle a za bé) tou dobou chodil na taekwondo, což pokryje všechny zbývající případy, na které nestačí moudrý náhled seniora.

Jak ukotvit do rámce ústavního vzdělávání Čičman, která je od výroby složená z esence nepředvídatelnosti, nereálných očekávání a víry v zázraky, to mi bylo záhadou ještě posledního srpna.

Na zadělání neurotického těsta vám stačí takový běžný nákup v papírnictví na konci prázdnin. Papírnictví je totiž přes celý léto sympatický krámek, kam se chodí jen pro kelímky na piknik a přehnaně milá prodavačka (deprivovaná nedostatkem zákazníků) vám k nim přidá loňský daňový kalendář jako dárek. Tři dny před začátkem roku papírnictví ožije jako turecký bazar. Vsuvka: Jestli vám můžu poradit nějakej ten tríček, tak dost pomáhá vzít hned z prvního regálu dlouhý pravítko a používat ho v soubojích o vodovky jako šavli. Taky se na něj dají věšet obaly na sešity, nemáte zač a konec vsuvky. Čičman se vám v tomhle papírnickým peaku rozbrečí, protože je tam moc dětí a řevu.

„Ale už jsme si povídaly o tom, že ve třídě bude 29 dětí, že jo?“ táži se opatrně ve frontě. „V ostatních možná, ale v mé ne.“ řekne mi na to Čičman a dál se o tom nehodlá bavit.

„Tužka s autíčkama? To jako pro tebe?“ zeptá se pichlavě prodavačka, která podle všeho tři dny nespala a má vypadlý jedno sklíčko z brýlí (někteří rodiče v ráži pravítko očividně obrátí i proti obsluhujícímu personálu). Čičman se rozbrečí. Vzpomenu si na loňský daňový kalendář i fakt, že to byla v létě úplně normální hodná ženská, venku si dřepnu k Čičman a řeknu: „A povídali jsme si taky o tom, že paní učitelka bude starší paní, která bude mít možná někdy z tolika dětí nervy v kýblu a bude mít třeba podobné vtíravé otázky jako paní papírníková, že jo?“

„Ale já budu mít mladou a hodnou paní učitelku“, odpoví Čičman už trochu rozmrzele, jako když někomu musíte vysvětlovat pořád jednu a tu samou elementární věc. „Oukej, a v lavici vedle tebe bude sedět jednorožec“ odvětím hystericky a Čičman s úlevou vzdychne, že jsem to konečně pochopila.

Teď si představte si ten pravítkový šerm v papírnictví a vynásobte ho třemi. Přesně tak to vypadalo u nás před školou při pasování prvňáků. Učitelky třímající cedule s názvy tříd jsou zatlačeny ke zdi budovy. Vyfiknutý matky si dělají selfíčka s plačícími dětmi. Po debaklu s prvním školním dnem Žmura, kam jsem dovlála ještě napůl v pyžamu, jsem i já přijala dress code výzvu a vzala si aspoň podprsenku. Odchází 1.A a třicet dětí. Odchází stejný chumel 1.B. Na chodníku před školou nás zůstane patnáct. Sháním se po čiperné důchodkyni, která si přišla svůj poslední rok odkroutit na prvňácích, ale místo toho se nás ujme mladá sympatická učitelka. Čičmanin třetí zázrak se stane, když si sedne do lavice.

„Můžu k tobě?“ zeptá se hlásek sýkory koňadry a vedle Čičman usedá holčička s jednorožcem na tričku.

I když to znamená, že se ředitelovi naší školy těžce vymkla z ruky náborová kampaň na prvňáky, někdo kvůli tomu nedobrovolně odešel do důchodu a někdo si možná musel vzít jiný tričko, než chtěl, se to nějakým způsobem (o kterým vlastně asi nechci nic vědět, a už vůbec nechci najít woodoo panáčky pod polštářem) Čičman podařilo. Hluboký výdech. Jasně, je to křehký, nestabilní, nejistý a možná ten úder pravítkem přijde ze strany, která není krytá. Ale proč jsem si s tím dělala zbytečný starosti celý léto, to zpětně fakt nepochopím!

Jak jsme šli k zápisu

Víkendový krvák

Popravdě vůbec nechápu vás, protřelé bloggery, kteří jsou schopní s prstem v nosní dírce vydat post jednou za dva měsíce. Nebo roky!

Pojďme se podívat, jak se podepsala pauza na mě. Vlastně si to můžete představit jako blogovací klimakterium. Budíte se v noci zpocený až za ušima z nudných snů bez pointy. Dostáváte návaly v metru při každý jízdě, během níž někdo neidentifikuje jednovaječnýho bratra, kterýho hned po porodu slepá cikánská věštkyně unesla do cirkusu. Pak už to vypadá, že by mohla přijít perioda, ale vaše blogovací děloha zůstane povislá i po takových podnětech, jako když vám Lenka Dusilová na svým koncertu osobně zakáže vyměšování, nebo se k vám přihlásí coby ke své staré známé kuchařka z jóga centra, protože vás zamění za dominu z BDSM workshopu (potřebujeme tady všichni poznámku o true story, nebo už mi za ty roky věříte? Fajn. True story.)

Tak jsem obrazně řečeno bouchla do stolu, nebo spíš do podbřišku, protože tenhle víkend patřil narozeninové menstruační párty tří žen a vy se o něm dozvíte úplně všechno. Můj vnitřní kritik tohle téma trhá na kousky a rozhazuje kolem sebe jako bankovky v rapperským klipu, ale víte co? Kašlu na to.

Totiž, když slaví Gábina čtyřicítku, nese to sebou určité souvislosti a oběti, které se zdají být s odstupem času mystické. Třeba si vymyslí, že je budeme slavit na kultovním open air festivalu. Koupíme lístky, zamluvíme ubytování, někdo začne nakládat hermelíny a další porážet prase. Krátce potom se akce zruší, protože organizátor zemře. Stranger things? Ne. Mrazivé je, když se stanete organizátorem číslo dva, protože se oslava přesune k vám domů do Prahy. Můžete jen litovat, že se vám Zubatá vyhnula, když se hned první den provalí, že jsme začaly synchronizovaně menstruovat.

„Já mám narozeniny“, rozhazuje Gábina rozčarovaně rukama. „Mám právo být protivná a urážet se. Ale od vás je to sprostý. A navíc jsem mezi váma od včerejška nejstarší“, rozbrečí se.

„Myslím, že jsou i horší věci“, řekne na to Linda. „Včera jsem četla šílenej příběh o rakovině prsu. Představte si, že tý ženský ho nahmatal manžel na její narozeninový oslavě!“

„No, a já jsem třeba v pohodě pořád bez ohledu na fázi cyklu“ usmála jsem se na holky. 

„Ty? Vzpomínáš, jak jsi po mně tenkrát hodila moon cup?“ vysměje se mi Gábina (nebyl použitý, pozn. aut.). 

Pak nám to došlo. Pokud máme víkend přežít a nesežrat se, bude to vyžadovat mimořádné dávky diplomacie. A Diplomatica.

Diplomatico se ukázal být jako mocný utěšitel a krotitel estrogenu. První večer jsme díky němu na Parukářce hýřily empatií. Gábina mi dokonce nabídla svůj poslední tampón a zmínka o rakovině prostaty se v konverzaci mihla jen jednou. Byl to super večer, i když jsem v jeho závěru zjistila, že sedím celou dobu na lavičce poseté špendlíky (plody, ne potřebami k šití). Ale jsou situace, kdy máte zářící souhvězdí Velké medvědice nad sebou, u stolu i obtisknuté na zadní části sukně a všichni víte, že přesně tak to má být.

Co by tak nemělo být, je institut kocoviny. 

„A proč se musíme plahočit ještě do Karlína, když máme všechny hlad?“ ptám se logicky v metru. „Nechci jíst grilovanou švestičku umeboshi v hipsterským bistru.“

„Ten Rohanskej ostrov jsi ale vymyslela včera ty“ upřímně mě překvapila Gábina. 

„A když jsme u toho žraní, pamatujete na Alenu z kasťáku? Nechodila na prevenci a představte si, že se jí nádor na čípku prožral do celýho břicha. Dvě malý děti.“ dodala Linda dramaticky.

„Bože, můžeme se na chvíli přestat bavit o těch nádorech? Mám z toho už úzkosti.“ požádám o změnu tématu. 

„Takže ty si nepamatuješ, proč jsme se včera bavily o Rohanským ostrově?“ zeptá se významně vyčítavě Gábina.

„Kontrola jízdenek, vaše jízdní doklady prosím“ ozve se nám za zády. Ten pocit, když kolem sebe po 24 hodinách sebekontroly rozsypete střelný prach a někdo nevinnej do něj hodí zapálenou sirku.

„Jestli to chcete fakt vidět, tak si prostě budete muset počkat!“ zaječí na revizora Gábina a vyhazuje z kabelky vlhčené kapesníky, ibalginy a vložky jako ruční granáty.

„Něco se vám na tý průkazce nelíbí? Myslíte si, že jsem ji padělala, nebo co?“ použiju svou trash metal verzi hlasu a připadám si jako dokladovaná Godzilla.

„Jestli jste si nevšim´, právě tady řešíme něco důležitějšího než vás“, nacpe mu Linda do ruky jízdenku. „Už jste spokojenej? Baví vás tahle práce?“ kopne si ještě do mrtvýho Gábina.

„V pořádku, nashledanou“ uteče nám revizor mezi prsty. Mezi prsty, ve kterých drží Linda včerejší neplatnou jízdenku.

„To je jedno, že si to nepamatuješ“, řekne Gábina.

„Dám si klidně i tu grilovanou umeboshi“, obejmu ji.

„A když jsme u švestek, někdo na panáka slivovice?“ zeptá se Linda.

Zvládly jsme to. Ale pokud si z toho mám vzít nějaký ponaučení, se svou oslavou si stejně radši počkám na synchronizovanou ovulaci.