Karanténní komisárek: Víc než chlebík

Tentokrát na to půjdeme pozitivně, žádné stesky – ani ty pravdivé, třeba že jsem si nechala vyříznout mateřské znaménko, abych mohla být aspoň chvíli o samotě.

Karanténa je přece od toho, abychom dělali věci společně. S láskou. Třeba takový domácí chleba. Ten u nás byl na pořadu dne několikrát, ale vždycky v době, kdy bylo snadné zajít do obchodu a koupit tam mouku a droždí. Takové nápady mají stejný potenciál dobrodružství, jako jít po naší ulici a šlápnout do psího hovna. Prostě víte, že se to stane.

Když celé planetě došlo droždí, projekt domácí chleba se rázem přetavil na akci odpovídající záchraně dětí z Beslanu, nebo aspoň neopatrného koťátka ze sloupu elektrického vedení (spoiler alert: finální výrobek opravdu připomínal koťátko, které se bohužel zachránit nepodařilo. Ale aspoň bez přiškvařených chlupů, takže bochník versus lid 1:1).

Krok 1: Vybíráme suroviny

Nejdůležitější a nejotravnější část celého procesu. Rodina se sejde a rokuje o všem, co by měl chleba obsahovat. Semínka slunečnice, nebo lnu pro zdravou stolici? Žitnou mouku od farmáře Čvaňhary? Gumové medvídky? Výsledkem je hustě popsaná A4, seškrtaná o lanýže a vánoční kolekci.

Krok 2: Nakupujeme úplně jiné suroviny

„Bio mouka? To mi ani nepřipomínejte. Prášilo se na to dva roky a nebejt koronaviru, tak se to neprodalo snad nikdy“, ulevuje si prodavač Karel z Žabky. „Mám hladkou a ňákou chlebovou.“

Krok 3: Kvásek je choulostivá ryba ze dna Mariánského příkopu

„Ňáká chlebová“ pro eMa není důvodem, aby svá očekávání snížil. Ukazuje mi nakynulé kvásky z fotobank a online kuchařek. Pochopila jsem, že kvásek je něco jako křehký organismus závislý na teplotě, pH a seismické aktivitě euroasijské tektonické desky. Něco jako naše pokusy s listonohem. Vyskytuje se na zemi dva miliony let, pak jeden den nevyměníte baterii do ovladače topení a do rána je po něm. Dva miliony let snahy v prdeli.

Em někde (z Babičky?) vyčte, že hospodyně dřív strkaly kvásek do záňadří, aby nevychladl. „Žádnej smradlavej ulepenec si do podprsenky strkat nebudu“ oznámím mu své stanovisko, přičemž pouhý náraz této negativní energie kvásek o trochu ufoukne. eM ho ochranitelsky zabalí do utěrky a svetříku Čičmanina plyšového medvěda. „Jestli mu dáš i jméno, počítej s tím, že ti ho bude líto strkat do trouby“ prozradím eMovi starou pravdu holek z venkova.

Krok 4: Proč jsou zadělat a podělat příbuzná slova

Po pěti dnech je kvásek zbaven jména a nakynule se rozhlíží ze zadělávací mísy. eM ho smíchá s moukou a vysype do něj několik balení kmínu (což si bere jako výmluvu pro to, že už se tam nevejde lněné semínko a lentilky). Taky si myslíte, že těsto konečně poletí do trouby?

„To jste se zbláznili“ řekl by vám eM stejně jako mě a dětem. „Teď musí vykynout těsto.“ Což se děje zásadně pouze pod designovou skandinávskou utěrkou a můžete se jen modlit, aby Kim neodpálil raketu a vzniklá amplituda díky butterfly efektu neohrozila kynoucí proces. Naštěstí si můžeme oddychnout, Kim odpočívá v umělém spánku a těsto díky tomu prospívá. Díky Kime!

Krok 5: Pořiďte si atomové hodiny

Těsto kyne dvanáct hodin. Myslím tím 43.200 vteřin, ani o jednu víc. U nás to znamená vstát ve 4 ráno, těsto zadělat a konečně hodit do trouby.

Na mě je čtvrtá ranní rurální až moc. To už fakt můžu při dlouhých zimních večerech drát přejeté holuby, nebo tvarovat plstěné bačkory z vyčesané srsti Chlupiny.

„No, do osmi, devíti ráno to snad počká, ne? Když už se to táhne pět dnů“ zkusím vyjednávat. eM si místo odpovědi nastaví budík.

Krok 6: Postav třeba chleba, upeč třeba zeď

V sobotu ráno mě vzbudila vůně chleba. Bylo to jako probudit se v pekárně, nebo vedle řidiče v dodávce rozvážející rohlíky. V našem případě měl řidič dodávky spánkový deficit a výraz naprosté nedůvěry ve svět, lidstvo a spravedlivost. 

Za ním se na lince krčilo něco, co by se snad dalo nazvat chlebem ve 2D animáku.

A víte co? Na rozdíl od listonoha jsme to stejně sežrali.

Keška ze záhrobí

Možná znáte taky pár lidí, co mají plno sebelítostivých připomínek k pobytu v karanténě, a přitom nemají děti. Případně disponují obrovským pozemkem, kde se děti svolávají gongem jednou denně k večeři a do té doby o nich nikdo neví, ani vědět nechce. Případně sladká kombinace obojího, kdy se párkrát zapomnělo třísknout do gongu, děti zdivočely a zabydlely se v pohostinnější domácnosti jako venkovské kočky.

Když vás korona zastihne v Praze bez chaty u Sázavy, obvykle o dětech víte až moc dobře. Naše výlety se zúžily na přilehlé parky, pár nesměle otevřených zmrzlinářství a nemnoho dalších atraktivních cílů, kam se dá dojet na koloběžce. Chtělo to novou výzvu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Geocaching.

Od minulého týdne se tak po našich obvyklých trasách se Žmurem pohybujeme výhradně jako usual suspects. Jeden z nás se dívá do mobilu a nenápadně sleduje okolí. Ten druhý mezitím strká prsty do okapů, děr v omítkách a potkaních hnízd. Jsem ta druhá, těší mě. 

Na to, jak skvěle se Žmur vyzná v mapách, projevuje pozoruhodný nedostatek pozornosti při hledání keší. Nechci si připouštět, že by mě zneužíval jen na špinavou práci. Každopádně při prohledávání Olšanských hřbitovů jsem zašla ještě o pár bodů níž, než je lov typické pražské kešky důmyslně ukryté pod vrstvou holubinců a odhozených stříkaček.

Měla to být zastávka na pár minut. Ale na hřbitov se vždycky dostanete snáz, než ven, to vám můžou místní rezidenti jenom potvrdit.  První problém byl v tom, že v nápovědě nebyla ani zmínka o nějakém orientačním bodu, třeba u masového hrobu. K tomu si připočtěte paranormální jevy, díky kterým šipka na mapě pořád běžela dopředu, i když jsme stáli.

„Hledáte někoho?“ zeptá se nás po pár kolečkách starší paní s velkou koženou kabelou. Z kabely jí čouhá motyka, což tady na Olšanech znamená jen dvě věci. Buď potřebujete někoho zakopat, nebo naopak vykopat. Obojí je ilegální a vypadá to podezřele stejně jako naše pátrací akce, což mi dodává falešný pocit spojenectví a důvěry se svěřit.

„Víte, my ani nehledáme nikoho konkrétního, jenom takovou… kešku.“

„A japak je příjmením?“ zajímá se živě paní. Tyhle paní znám, jsou jako moje máma. Po pár otázkách by situace neodvratně dospěla k bodu, kdy se za mnou se bude vršit kupka hlíny, rozsekaných kostí a zlatých prstenů. A to všechno ze soucitu, protože paní přes pokročilou artrózu ani pořádně neudrží motyku v ruce.

„To jste moc hodná“ odvětím slušně. „Budeme ji muset najít sami, to by nebyla ta pravá radost z nálezu“ a pohodím hlavou ke Žmurovi, který právě slídí kolem vykotlané hrobky. Paní Motyková pokrčí rameny a odejde.

„Mám to! Jsme u zdroje, Scullyová“ vyhrkne Žmur hned, jak paní zmizí za keřem (jo, v karanténě začal sjíždět Akta X).

„Ne“ řeknu rezolutně.

„Podle souřadnic jsme přesně na místě. Ty jsi v tom hledání vždycky nejlepší“ pokýve Žmur blahosklonně hlavou.

„To jsem, ale nemusím kvůli tomu ještě vymetat pohřebiště“ stojím si za svými právy.

Za pár vteřin se válím u hrobky a strkám do ní ruku až k lokti. Což zdálky bezpochyby vypadá, jako když jsem se v ní ukájela a zasekla se tam při orgasmu. Zezadu slyším významné odkašlání paní Motykové, která říká, že si to myslela a pohotově přisazuje pár nelichotivých narážek na vykradače hrobů.

Dostat v tu chvíli motykou po hlavě by byl epický závěr dnešního příběhu, ale to byste mě nařkli ze lži (a zase byste měli pravdu). Tak jen, že zatracená keška byla úplně jinde a taky nikdy nevěřte lidem s motykou v kabelce.

Jo, vlastně ještě jednu věc. Nevíte o nějakých dalších morbidních skrýších, až mi otrne?

Dělám si to sama

Nějakou dobu jsem žila v přesvědčení, že jsem v životě celkem soběstačná. A skromná, hodilo by se vytesat pozlaceným písmem. Karanténa mi nastavila zrcadlo, nakřáplý mou vlastní pěstí. Jsem rozmazlenej nesamostatnej fracek.

Poprvé mi to došlo, když mi volali od zubaře: „Paní Psicová, všichni se díváme na zprávy, že? Takže vás asi moc nepřekvapí, že tu prevenci budeme muset odložit, počkejte si, vezmu si kalendář. Ém, na neurčito.“

„No moment, ale co čištění zubního kamene? A co když mě začne bolet zub?“ svíjím se v panice jako odhalený poloprůhledný členovec žijící ve tmě pod kamenem, kde zamýšlel pohodlně strávit zbytek svého života.

„Jsme ve válce“, prohlásí pateticky sestra. „Když vás bude něco bolet, přijdete si na akutní příjem a pan doktor vám to vytrhne. Vrtat se nesmí, nemáme respirátory. Pěkný den a děkujeme za vaši přízeň“, třískne sluchátkem.

Ten den jsem se naučila čistit zubní kámen pomocí nůžtiček na nehty.

Ještě pár dnů poté mě krutě brala rozrýpaná dáseň, než se mi podařilo pozornost přeostřit na jinou tichou bolest. Vlasy. Ty aspoň nekrvácí, ale zato mi začínají doslova přerůstat přes hlavu.

Vlichotila jsem se za tím účelem do přízně Em. Pro to jedno odpoledne jsem zapomněla na to, jak mě většinu života vysírá svou nezlomitelnou preciznosti. Jak by ustřiženou tapetu nejradši přeměřil elektronovým mikroskopem a křivě upižlané atomy rozřezal na přesné půlky gama nožem.

„Vlasy? Jak to jako myslíš, přibližně tři centimetry? Jakou odchylku na každé straně toleruješ? Dá se to vyřídit se zastřihovačem vousů? A proč zrovna já?“ je jen namátkový výběr otázek, které následovaly.

Naštěstí díky synchronicitě událostí kdesi o čtyřicet kilometrů dál F. zrovna stříhala loba.

F. je na tom se soběstačností mnohem dál než já a vsaďte se, že dokonce dál než vy. F. nečeká na karanténu a stříhá se sama už dávno. „Normálka“, odzívla si nad prvostřihačkou. „Na youtube toho najdeš mraky!“

O tom, čeho všeho mraky se dají najít na youtube, bych mohla napsat samostatný nechutný post. Když se ale pro dnešek zaměříme jen na stříhání vlasů, tak najdete hlavně videa s emotivní podkresovou hudbou, kde se na vás usmívají profi ostříhaný holky s fancy nůžkama. Vlasy si vážou do culíku na všechny možný strany, stříhají to lehkomyslněji, než já tapetu a z oslňujícího výsledku by se šla moje kadeřnice otrávit kysličníkem, pokud by měla aspoň kousek cti v těle.

Musím se přiznat, že mi to otevřelo úplně nový svět. Naučila jsem se to nejdřív bez nůžek, zato se sexy hudbou, vlněním boků, mrkáním a závěrečnými palci nahoru. Em to chtěl vidět večer bez oblečení, ale ve mně dosud kvasila hořkost nad jeho odmítnutím.

Když jsem si si žoužala culík našima tragickýma nůžkama používanýma zejména na domečky z lepenky, myslela jsem (kromě toho, že jsme ve válce a že by na mě sestra od zubaře byla hrdá) na to, že jsem si zapomněla přečíst komentáře pod tutoriálem.

Jak mě mohlo utěšit, většina z nás řeší ten samý problém:

Pak je to jako s koronavirem. Statisticky 80 % vyšlo ze sebestříhacích pokusů víceméně úspěšně (eM by vám to spočítal na stovky desetinných míst):

No, a pár z nás by skončilo na jednotce intenzívní kadeřnické péče. 

Nevadí. Doma to vypadá, že mám hlavu neustále flirtovně nakloněnou k jedné straně, ale pod rouškou se nějaká ta asymetrie schová. Za pár měsíců už budou tak dlouhé, že je budu moct položit na prkýnko a na jedno mávnutí přeseknout sekyrou. 

A jestli se ptáte, co dalšího mám v diáři na duben, tak je to odstranění mateřských znamínek a gynekologická prevence. Doufám, že aspoň s tím druhým mě eM už nenechá napospas hlubinám internetu.

Tak jde čas: V karanténě

Jasný. Já vím, je to pro dobrou věc. Zatneme zuby a všichni to zvládneme. Dokonce vychází články o tom, jak je to pro rodiče jedinečná šance poznat svoje děti, v dobách hospodářské konjunktury narychlo políbené před spaním.

Jedna konspirační: Koronavirus vyvinuli učitelé během laboratorních prací, abychom si my, zpovykaní rodiče, začali konečně vážit, že se o krakeny někdo vydrží starat 10 měsíců a syndrom vyhoření si vyleží až během letních prázdnin. Moje druhá konspirační teorie směřuje ukazováček na nedoceněné kuchařky z jídelny, které virus kultivovaly ve várnici čaje, nebo na dně hrnce s nedojezeným rýžovým nákypem.

Ať je to jak chce, máme je doma. Když už máme simulátory nakažených, pojďme se podívat, jak to bude vypadat v rodinách, na které se koronavirus nedostane:

Den 1

Spíme do 8:15. Panebože, kdy jsme spali naposled přes týden takhle dlouho?! Po snídani si čteme z knížky a hrajeme slovní fotbal. Na slovo koronavirus vytvoříme řetězec slunce-elán-nálada. Home office je celkem fajn věc, když pořád padá připojení k VPN. Za to přece vy nemůžete. Odpoledne jdeme ven. Ještě v době, kdy si děti mohly házet balónem s jinými dětmi. Piju s ostatníma matkama kafe z kelímku. Venku řvou ptáci a vidím to na další tři měsíce celkem snesitelně.

Den 3

Spíme do 8.30, potom mi volá šéf. Přes víkend se posílily kapacity serverů a VPN je vytuněná pro naše nadstandardní zaměstnanecké nasazení, takže se žádná ranní pohoda s knížkou a kafem v posteli nekoná.

Uprostřed napínavé konferenční schůzky mě ze záchodu hlasitě volá Čičman. „Mamí! Pojď okamžitě sem. Zůstalo mi hovínko v zadku a nejde to utřít!“ Závidím všem lidem, kteří si můžou pustit mikrofon, aniž by ostatní připojení kolegové neslyšeli prdění, hádky o hračky, nebo jen bohapustý a celým bytem prostupující řev.

Den 7

Spíme do 6.30 jako vždy, protože děti si už svoje spánkový dluhy dávno dospaly. Dnešní ranní fotbal padaly slůvka jako nech mě spát- tyran-nutrie-eště jednou mi stáhneš tu peřinu a zabiju tě.

Den 10

Odpoledne jdeme ven, ne zcela bez podoby s komparzem duchařských béčkových filmů. Mám pocit, že mi slunce vyškvaří zornice přivyklé zatemněnému bytu. Lidé pro mě znamenají už jen hlasy v konferenčních hovorech. Já pro ně znamenám prdění, řev a žádosti o nápravu špatně utřenýho zadku.

Proto je pro mě překvapení, když v parku potkám Katku, jednu ze známých matek. Okamžitě se zarouškujeme a hulákáme na sebe přes lavičku. Katka těsně vyhrává 50:49 v soutěži o nejhorší děti, ale to jen díky tomu, že jí Anička v nestřežené chvilce zapnula kameru na notebooku a všichni se díky tomu mohli přesvědčit, že na home office nenosí podprdu a má fleky na noční košili. Děti si udržují přirozený odstup honěním se po parku. „Máš koronavirus!“ plácne mě údychaně Vincek, když nemůže chytit nikoho ve své věkové kategorii.

Den 13

Těstoviny jíme už čtvrtý den v řadě, když mě osvítí nápad při sypání žrádla do Chlupininy misky. Slunečnicový semínka jsou boží. Vůbec netuším, z čeho se vyrábí ty jasně červený a žlutý granule, ale po semolině a protlaku to chutná přesně jako lanýže, fakt. Jen trošku barví jazyk.

Den 17

S Katkou se potkáváme v Žabce a strašně se pohádáme o poslední toaleťák v regálu. Rozežene nás až prodavačka s rozprašovačem Sava.

V rámci velikonoční výzdoby a zapřažení dětí vyfoukáme vejce a nechám jim je ozdobit. Skoro na všech jsou červená koronavirová kolečka a tom posledním je napsaný „NENÁVYDÍM SVOU SESTRU“. No co, když se nezapne kamera, tak to koledníci stejně neuvidí.

Den 21

Ten den došlo žrádlo Chlupině. Snažila jsem se každý den užírat jen po jedné jasně žluté granuli, ale přerostlo mi to přes hlavu. Pěkně se mi po ní spalo. Na rozdíl od červených granulí, po kterých jsem několik předchozích dnů běhala v kolečku po obýváku.

Den 25

„Jíst křečka je normální věc“, vysvětluje eM Čičman.

„Jestli se bude ještě někdy lítat, podívej se do Peru. Tam jedí morčata úplně běžně a nikdo se nad tím neušklibuje“ dodávám, když obaluji Chlupinu ve strouhance.

Den 153

Ten den mě postřelila policie, protože jsem nezaregistrovala pátou změnu otevírací doby pro důchodce, která byla odhlasována během jednoho dopoledne. Špatně se mi před nimi utíkalo, protože si šlapu na vlasy a dovedu zaostřit jen v šeru. Jak dlouho už nefungují kadeřnictví?

Den 3285

Dnes dám na stůl slavnostní ubrus a zavážu si do drdolu vlasy vedoucí z kuchyně až k rohožce u vchodových dveří. Čekají nás domácí maturity. Doufejme, že si děti na vysoké vyberou obor, který budeme schopní vyučovat jednu lekci v předstihu jako dosud. 

Abych nezapomněla, Žmur si našel na Tinderu vážnou známost. Jeho Eliška je dobrá partie, vlastní jednu z největších výroben roušek na Vinohradech. Žmur se stěhuje i s Eliškou v mobilu do vedlejšího pokoje.

Den 12957

Když vyprávím svým vnoučatům, roztomilým malým kyborgům, přes Microsoft Teams o mládí stráveném venku, jejich operační systém na mě hází nechápavý error. Chtějí, abych používala modernější vzdálené přístupy, nakupovala na darknetu a neustále mi vnucují robotickou končetinu místo mého postřeleného pahýlu. 

Dobrou zprávou zůstává, že si za společný důchod v bitcoinech můžeme s eM dovolit hned několik pytlíků granulovaného krmiva pro křečky. eM už pár dnů spí a já píšu své paměti – odstavec po odstavci, vždy po každém kolečku kolem obýváku.

Svařená griotka vděčnosti pro paní Baudyšovou

Když mi bylo devět, jezdila jsem každou sobotu za babičkou. Big adventure, sama přes celý město. Od jara do podzimu na kole. Jednou jsem se strašlivě vymázla na obrubníku pokrytým mokrým listím a babička mi potom čistila fleky od bahna na bundě, abych z toho doma neměla průšvih. Tenkrát bych měla dusno já (za roztrhaný tepláky) a ne máma (za to, že posílá malý dítě na kole bez dozoru).

Obvyklá návštěva babičky spočívala v all you can eat konzumaci lékorek, hraní hazardních karetních her o desetníky a čaji s Alenkou Baudyšovou, nejlepší kejmoškou babičky. Ten čaj babička vařila jen pro mě. Ibiškový. Aby aspoň barvou připomínal svařenou griotku, se kterou si ťukala s Alčou. Mám paměť na vůně a dodneška mám babičku ve vzpomínkách uloženou jako Alpu, levandulový mejdlíčka v prádle a sladký višně.

S Alčou babičku spojovalo několik věcí. Obě byly vdovy a obě se do baráku nastěhovaly nastejno. Občas se přede mnou babička s Alčou štengrovaly, kdo koho v tý době neměl rád víc. Babička si o Alče myslela, že má nezvedený děti a neumí vařit. Paní Baudyšová měla zase svůj jasný názor na babiččiny toalety a kožichy ještě z Innsbrucku, jejího rodného města. V našem poklidném maloměstě musela působit jako Dan Nekonečný rozhazující po ulicích třpytky a kokain.

Tohle všechno se přestalo řešit za okupace. Babička musela většinu kožichů prodat a kuchařské umění paní Baudyšové mělo najednou srovnání. Placky z brambor a mouky uměla stejně dobře jako babička. Občas se rozdělily o kus masa a paní Baudyšová nosila babičce silný slepičí vývary celý šestinedělí, když v lednu 1945 porodila tátu. Ne že by občas neřešily výši důchodů a připálený koláče, ale tohle v nich zůstalo až do mého dětství. Babička umřela pár měsíců po Alče. Vyhrála – to byla jejich poslední výzva. Kdo vydrží dýl.

Připadá mi, že se najednou lidi v mém okolí začínají chovat podobně jako babička s Alčou. Z hodiny na hodinu. Stejně jako je v posledních dnech večer všechno jinak než ráno.

Nevím, jestli sledujete komentáře pod minulým příspěvkem, ale vztah s firmou AAA Záchranné technické služby dospěl do vztahové roviny Kim Čong-un versus Donald Trump. Reklamace zamítnuta. Vyměňujeme si podněty na ČOI a tituly nejhorší zákazník roku jako mezikontinentální balistické střely.

Poslední dny mám vybitý mobil už odpoledne. Všichni píšou, volají, ptají se a zdraví, asi se s mnoha z nich nějakou dobu neuvidíme. Takže když volal někdo z AAA, nejdřív jsem si myslela, že jde o telemarketing ojetin. Místo toho volal nový ředitel ZTS, jak vám došlo určitě rychleji než mě. Neuvěřitelně sympatický pán, se kterým jsme probrali nejen (nově) uznanou reklamaci a starý kotle, ale taky ayurvédu, indický čaje a to, co jsme si o sobě navzájem mysleli, než jsme si zavolali.

Asi vám tady ani nemusím popisovat, jak boží je home office a kolik práce uděláte s dvěma dětma, co vám za zadkem odpalují prskavky z Vánoc. Ale. Díky tomu se začala formovat skupinka kolem krakeních spolužáků. Jedno dopoledne hlídáte vy a druhý den můžete fakt pracovat, protože jsou děti na střídačku jinde. Při vyzvedávání si dáte společný kafe a dozvíte se věci, na který dřív nebyl vůbec čas.

Nepopírám temnou stránku síly. Koronašmejdy, chrchlající lidi v metru a chrchlající lidi v práci, který se s vámi přes centrální klimošku solidárně rozdělí o obsah svých plic (zlatý prskavky za zadkem).

Ale pokud by z těch všech sraček měla na konci potrubí mezi lidmi zbýt esence vztahu babičky a Alči Baudyšové, bude to znatelný přilepšení, než to jen se sklopenýma ušima přežít.

Náfuka

Když už jsme tady nakousli téma věcí, co se nehodí.

Em v sobotu odjel na dva týdny na svou několik měsíců v předstihu plánovanou cestu do Kolumbie. Nebudeme se tady bavit o konspiračních teoriích, ale sotva za sebou zabouchl dveře, překročil hranice Prahy koronavirus, moje máma a taky začal ve stejný okamžik kapat kotel. Náhoda? Nemyslím si.

Přinejmenším ze strany kotle jde o předem promyšlenou a dokonale načasovanou sabotáž.

Doma to začalo připomínat strašidelný barák v koloniálním stylu, ve kterým se zlověstnými chodbami šourají už jen vyšetřovatelé paranormálních jevů s ghost metery, protože členové rodiny se týden po nastěhování navzájem upižlali nožíkem na máslo. Na konci filmu zpravidla dochází k odhalení, že barák stojí na indiánským pohřebišti. Upižlaný rodině už to život nevrátí, ale stay tuned. Těšte se na další díl, a do tý doby bacha na příbory a mrtvý indiány.

U nás to bylo podobný. Jdete spát a najednou vás z dřímoty vytrhne zvuk sestřeleného bombardéru Junkers 89 včetně smrtelného zachroptění generála Ernsta Udeta. Vyběhnete na chodbu vyzbrojeni nožíkem na máslo. A tam nic.

Ráno si umyjete obličej teplou vodou. Smrdí připálenou gumou.

Obouváte se a u toho zamyšleně hloubáte, jestli to náhodou nemá spojitost s vaší noční můrou. Čichal snad někdo z vás k mrtvýmu esesákovi? Ne? Tak jak si můžete být jistí, že nesmrdí po spálený gumě?

Než si stihnete tuhle otázku zodpovědět, vyteče vám z boty něco černýho.

„Tak to už je vrchol, náš barák stojí na fašistickým pohřebišti!“ chce se mi zařvat, ale skutečnost je mnohem děsivější.

Botník je pod blikajícím bojlerem, ze kterého trpělivě a nezúčastněně odkapávají další kapky. Je neděle, takže jsem odkázaná na pohotovostní technické služby.

„Dobře, že jste mě zavolala“ nešetří pan opravář chválou. „Dotáhneme tady ten ventilek – ták – a já vás poprosím o podpisek a 2400 korunek.“ Hotovo do pěti minut. Tolik nevydělává ani můj zubař!

Mohla jsem si za ty prachy koupit nový suchý boty, ale nekoupila. Brala bych to jako daň za to, že jsem se hůř neučila a neudělala si výučák na instalatérku, kdyby. Kdybych k večeru nedorazila domů a neslyšela hned ve dveřích proradné kap-kap-kapy-kap. Už chápu waterboarding. Chápu a objímám všechny lidi, co se z toho zvuku zbláznili.

Následující noc jsem vynášela po dvou hodinách kyblíky s vodou, protože oficiální stanovisko NONSTOP technické pohotovosti znělo: „Jejda, my tu teď nikoho nemáme. My se ráno poradíme a po osmé vám zavoláme.“

Jediný, kdo v devět ráno volal, jsem byla já. Volala jsem našemu starému opraváři, který nám dělá každoročně revizi. Zná kotel od plenek a s ním i jeho negativní povahové rysy. Asi jsem zněla fakt úpěnlivě, protože odvolal dopolední zakázky a přijel.

Po téměř dvouhodinové operaci ležely na linu zrezlé součástky a kousky spálené gumy. Na moji historku s Pražskou technickou pohotovostí reagoval: „No jo, to víte, když viděl samotnou ženskou doma…“

Myslíte, že když bych si teď do okna vystavila tohle, tak si koronavirus nebude myslet to samý?

Wait for it

Vzpomínáte, jak jsem vám psala o tom, že jsou naše děti nemocné jednou za rok? Souběh okolností, kdy se to nemůže nehodit víc, totiž častěji ani nastat nemůže.

Z Čičman se stal pacient nula minulý týden, když byla na jarních prázdninách u dědy a babičky v Brně. Pozvracela se ve Vida parku, kde je personál nejháklivější na řád a čistotu napříč vědeckými parky v celé střední Evropě. Usilovně ji bolelo břicho celé tři dny před tím, než jsme měli děti v Brně vyzvednout a odjet na hory. Pochopitelně do zaplaceného penzionu, jehož majitelka staví zrušení pobytu a storno poplatky na úroveň ilegálních zfušovaných potratů pletací jehlicí.

Problém nebyl jen s Čičmaninou teplotou a zažíváním, ale hlavně prožíváním. Nechápu, kde se vzaly řeči o chlapské rýmičce. Evidentně je generuje někdo, kdo ještě neviděl holčičí rýmečku.

„Bojím se, že mi to bříško praskne a vyteče ven“ pronesla Čičman s tváří strhanější než Oliver Twist pod mihotavým světlem petrolejky ve viktoriánském sirotčinci. „Stihnou mi na pohřeb myslíš dorazit ty fialový šaty, cos objednala minulý týden?“ vysmrkala se mi do trička.

To se pak rychle vykašlete na všechny babské rady, nahřívače i předsudky o lékařské pohotovosti. Vaše dítě umírá. Stejně jako dalším sto padesáti rodičům v Brně.

Chtělo by se mi napsat, že to pohotovostí v dětské nemocnici nevyhnutelně končí, ale tam to teprve začíná. Vstupní hala nápadně připomíná uprchlické centrum. Už u hlavní kartotéky se vás sestra snaží zmanipulovat k tomu, abyste se dobrovolně vzdali práva na vstup. 

„A opravdu ji to bříško bolí? Podívejte, vždyť se směje!“ usvědčuje nás sestra na příjmu, pravačkou vyplňuje formuláře a v levé ruce drží plyšovou opici a třepe s ní nad hlavou. „Moje dcera ráno mluvila o smrti“ skočím ji epicky do řeči. Sice jsme neprošli rozřazovacím testem s plyšovou opicí, ale síla tohoto argumentu nám vyslouží plánek cesty na internu.

Cestou pochopíte kulturní rozdíly v překonávání chřipkové epidemie. Zatímco v Praze se vydělává na předražený hypotéky a sójový kapúča chrchláním a sténáním v designových business centrech, Brno hází zpátečku a žije komunitní život ve špitálech. Nová přátelství, nové lásky. Telefonní čísla opsaná na parkovacích lístcích. Laické diagnózy nad kapesníčkem s vykašlaným hlenem. Ale taky urážky, emoční průjmy a výzvy na souboj francouzskou holí.

V čekárně dětské interny bohužel panuje spíše atmosféra nenávisti skrývané pod zdvořilé úsměvy a mnohoznačné poznámky, než hecování o nejdelší plivanec do květináče s fíkusem. 

„To je ale roztomilý chlapeček“, řekne ženská vedle mě tak chladně, až byste řekli, že to batole, které ji právě ocucává botu, musí ve vteřině umrznout a rozpadnout se na ledovou tříšť do mojita. Což si všichni usilovně přejeme, protože by to zvýšilo naše osobní šance.

Vždycky jsem chtěla zažít atmosféru obskurních amerických soutěží o věci, který dostanete, když na nich dostatečně dlouho držíte ruku. Nejdřív vás stojí kolem naleštěnýho Lincolna stovka. Po dvanácti hodinách v dešti vrávorající hrstka. Po třech dnech upadnete do kómatu a vyhraje ho někdo nenápadnej, na koho by to ze začátku nikdo netipoval.

V čekárně dětský pohotovosti je to podobný. Sedíte se zaťatými pěstmi a v hlavě se vám kompletují profily vašich soupeřů. Za dvě hodiny znáte jejich slabiny i silný stránky. Jenže tahle soutěž je o level jinde. Máte děti, kterým je blbě a taky pořád camrají na záchod a tím otevírají možnosti, že o své pořadové číslo přijdete kvůli čůrání, nebo párku v rohlíku. A pak je tu divoká karta – kdokoliv přijde s miminem, jde přednostně. Jsme už jen tři s rukama na dveřích ordinace. Nemáme se rádi, ale nenávist k rodičům s kojenci nás sbližuje.

„Nojó, zase ňáký uřvaný šrop, tak to půjdeme Kamilko o další hodinu později. Květuš, nechceš radši rovnou zrušit tu večeři u vašich? Ještěže Kometa hraje až zítra“ uleví si schválně hlasitě chlapík v teplákách. Jeho žena probodává kočárek laserovým pohledem gamma paprsků zkázy. Je čtvrt na jedenáct dopoledne a jsme tu tři.

„Mami mně se chce blinkat“ nahlásí poctivě Čičman a zezelená. Soupeři jsou rázem na koni.

„To byste tu chudinku měla vzít na záchod“ nadhodí starostlivě Tepláky. Ten samý člověk, který své Kamilce vytrvale odmítá lok vody, aby nepřišel o zavolání z ordinace. „Není potřeba, mám tu igelitové pytlíky. Spoustu pytlíků.“ vyfouknu mu trumfy z ruky.

„A jak dlouho jste tu vy?“ zeptá se později jeho Květuš mlčenlivé drobné paní s dospívajícím synem.

„Pět hodin. Jsem zvyklá čekat.“ usměje se skromně, což v celé čekárně vyvolá tsunami poraženecké nálady, i když jde nakonec z naší trojky jako první. 

Zbýváme už jen dvě rodiny proti sobě. Capuletovi versus Montaguovi. Holčičky si spolu bezelstně hrají s hromádkou reklamních letáčků.

Z ordinace vyběhne sestřička s formulářem. „Jak vysokou teplotu má Čičman?“

„Třicet devět“ střílím od boku. „Naše Kamilka má čtyřicet“ nacpe se do rozhovoru Tepláky. „Čtyřicet jedna, čtyřicet dva!“ marně navyšuje příhozy do zavírajících se dveří.

Tepláky dál neudrží své nářečí a emoce pod pokličkou. „A už su teda fakt nasrané! Květo vem Kamilu a odcházíme si zavolat sanitu“ strhne bundu i s věšákem.

„Kamila Zárubová“ ozve se z ordinace zhruba dvě minuty poté, co se Tepláky snažil zvednout věšák, který znovu padá, poráží odpadkový koš a zamaže ho od kečupu z nedojedených párků v rohlíku. Tepláky se koši odmění dobře mířeným kopancem a dusá s celou rodinou temnou chodbou k východu. Zdálky se ještě ozývají tlumené kletby a exotické nadávky v hantecu.

„Kamila Zárubová?“ zazní znovu od dveří.

„Hm, tak pojďte vy“ pokrčí rameny sestřička.

Nenápadná paní měla pravdu. Čekání je umění. Umění disciplíny, soustředění a šťastných náhod osudu. Krásných čtyři a půl hodiny!

Sovy nejsou tím, čím se zdají být

Emův táta je ornitolog a eM od něj tuhle zvláštní zálibu zdědil. Je to bez debat jedna z lepších věcí, co se dá dědit -  v naší rodině se napříč generacemi z koníčků předává hlavně hypochondrie, alkoholismus a chov domácích mazlíčků s obskurními vadami charakteru. 

Proti tomu je úplně v pohodě, když se eM zastaví na výletě v lese, ukáže na půl kilometru vzdálenou špičku borovice a zpraží vás za to, že dýcháte schválně hlasitě. 

„Psst. Vyplašíš ho. Tenhle pták je hrozně vzácný“ řekne eM a plácne Žmura za to, že se šťourá v nose. 

„Kdo ví, jak se jmenuje?“ Žmur ho vždycky vidí a nikdy nezná. Potom nastane fáze úmorného vysvětlování Čičman. Kde je ta borovice? Na jaké větvi? Má borovice žaludy? 

„Ajo“ plácne se pak Čičman do čela a přeostří na stožár elektrického vedení. „Už ho vidím. Vždyť je to ledňáček!“ zvolá, protože má ráda ledňáčky. „Podle mě to musí být žluna.“ řeknu bez mrknutí oka já, protože vím, že eM má žluny nejradši. „Už se můžu nadechnout?“

Já bych nad takovou sebrankou ignorantů dávno zlomila hůl, ale eM je schopen za pár metrů zastavit a zopakovat si s námi celou tu bolestivou proceduru od začátku.

Musím ale říct, že mě i tak překvapilo, když přištrachal z pošty velkou lepenkovou krabici, nechal nás shromáždit v kuchyni, a pak z ní slavnostně vysypal hromadu polystyrenových kuliček a sovu na klacku. Sýčka v životní velikosti.

„Sova? Jsme si jistí, že náš byt postrádal zrovna sovu?“ zeptala jsem se a žasla. Vrah nevinných hrabošů se tváří vyloženě nepřátelsky a agresivně zarývá drátěné pařátky do stojanu. 

„Je to dárek pro tátu. Bude tu s námi měsíc do jeho narozenin.“ vysvětlil eM. „Podívej se, je celá z plsti. Ta paní, co ji vyrobila, umí z plsti úplně cokoliv. A její kamarádka zase dělá umělé oči. Klidně by ti mohla na zakázku vytvořit třeba vycpanou Čičman!“

„Mně se náhodou líbí“ prohlásil Žmur během toho, co se Čičman horečnatě rozhodovala, jestli by byla dvojnice z plsti se zubama a skleněnýma očima víc cool, nebo creepy. „Můžu si ji půjčit na pokusy na křečkovi?“

Jsou věci, který vám připadají zbytečný jen do doby, než si je pořídíte. A po týdnu s plstěnou sovou musím eMovi dát za pravdu, i když se mu následující řádky nebudou líbit.

Sova je ochranný štít při venčení křečka. Když jsme dřív pouštěli Chlupinu na svobodu, odměnou za naši velkorysost bývala snaha prožrat se do matrace. Alternativně prožrat se do dekorativních polštářů a v panice se oběsit na překousaných nitích, když jste ji nečekaně vyrušili. Oboustranně vyčerpávající chvilky, kdy jsem pištícího hlodavce vystříhávala nůžtičkami na nehty z polštáře, jsou minulostí. Když jde Chlupina ven z klece, v inkriminovaném koutě stojí sýček.

Vytřeštěný pohled sovy vedle budíku výrazně snižuje riziko, že člověk po probuzení znovu usne.

Sova je hřejivý pomocník při večerním uspávání dětí. Cyklickému camrání přes kuchyň ještě v půl desátý (napít se-vyčůrat-napít se-vyčůrat) učinila přítrž jediná pohádka o sově posedlé démony a hnízdu plném vyklovaných očiček (pro názornost uvažuji o dokoupení hrsti očí od kamarádky paní plstenice).

Sova zásadně zvyšuje vaši osobní prestiž mezi sousedy. V Praze už nikoho neohromíte bezsrstou kočkou, co vypadá jako když vrazíte critters do mikrovlnky. Ani psem v péřovce, který umře, když jde do parku bez čepice. Ale sýček za oknem, ten budí respekt. Sousedi si to s vámi nebudou chtít rozházet, protože nechtějí přijít o svý drahý teriéry. Ani najít vývržky v poštovní schránce, pokud by se vám znelíbili.

Po týdnu používání můžu jen potvrdit: Sovu do každé rodiny!

Nesýčkuj, používej sýčka

Chyba v Matrixu

Když už jsme nakousli ten Ječmen, existuje ještě jedno místo, který se od sedmdesátek vůbec nezměnilo. Ordinace naší dětské doktorky. Tenkrát jsem si ji vybrala hlavně kvůli tomu, že mi teklo do bot – úplně jsem totiž na nutnost předem domluveného pediatra zapomněla a reálně hrozilo, že mi nebude umožněn legální porod, protože povinná kolonka v těhotenském průkazu křičela prázdnotou. Vybrala jsem si ji, protože a) všechny ostatní pediatričky ve věku pod osmdesát let s funkčníma webovkama už měly plno. A za b) má ordinaci ve vedlejší ulici a to se hodí. Protože děti jsou furt nemocný, říkaly holky.

To se u těch našich zdaleka nepotvrdilo – naopak překypují až bezohledným zdravím, nejvíc v období, kdy rýmičky sestřelí nás s eMem a oba pažouti bohapustě zneužívají bezmocnosti stárnoucích rodičů. Ordinaci tedy navštěvujeme jednou ročně na preventivní prohlídky. To se potom očima vpíjím do čekárny, kde ještě pořád visí agitační plakáty na mytí rukou a pití mléka. Mrkací vikslajvantový panenky s urvanýma rukama, ohlodané kostky a angličáky kropenaté od vykašlaného bronchiálního hlenu. Prostě jako urbex ordinace v Pripjati, jenom je vzduch nasycen nasládlým pachem moči z přebalovacích pultů místo radioaktivních izotopů jódu. A ještě něco. Naše doktorka je ze staré školy, kde se ze strany pacienta striktně dodržuje objednací doba. Je jedno, že přijdete na řadu o hodinu později, protože posloucháte, jak se s matkou před vámi dělí o recept na skotské střiky a rozinkový koláč. Na druhou stranu, pochází ještě z doby, kdy se plošně neplýtvalo s léky a už vůbec ne s antibiotiky. Fleming byl ještě uličník s plesnivým chlebem v aktovce, když naše doktorka léčila černý kašel tvarohovým zábalem a přivazovala k rachitickým dětem hůlky na srovnání končetin.

Takže když jsem děti vyzvedávala ze školy dvě minuty poté, co jsme měli být v ordinaci, začala jsem propadat do spirály stresu. O to víc, když se ukázalo, že čekáme na jemnostpána Žmura, co bezstarostně vysedává v jídelně a drtí rekord, kdo vypije víc čaje z várnice za skandování ostatních spolužáků.

Po Vinohradský už skoro klušeme. Konečně zelenej barák, ale. Zvonky jsou vytrhané, uvnitř stojí řemeslník na štaflích a druhý táhne chodbou kyblík s barvou.

„Ona už tady asi ale nebydlí, mami“ pronese Čičman nahlas moji obavu. Mně k tomu v duchu napadá ještě: Proč mi do hajzlu při objednání neřekla, že se přestěhovali? 

„Díkybohu, vyhnu se tý debilní prohlídce a kecům, jak sem zase vyrost“ sesouvá se Žmur na kolena a chce políbit zem.

„Moc se neraduj, ještě to zkusíme. Třeba rekonstruují jenom tu chodbu“ vytáhnu ho z rohožky nahoru, opráším a zaťukám netrpělivě na dveře. Řemeslník číslo dvě řáchne s barvou na zem a jde mi jako ve snách mátožně otevřít.

„Měli byste tady nechávat otevřeno, když jste vyrvali ze zdi ty zvonky“ řeknu nevděčně a jak pospíchám, švihnu jeho kolegovi Čičmaninou aktovkou do štaflí, až se zapotácí. Skrčí se do embryonální polohy mezi šprušlemi a oba na mě zírají, jako kdyby do baráku vtrhla rozzuřená kapybara s mláďaty.

„Nekoukejte na pána, už tak máme zpoždění“ houknu na děti a opřu se do těžkých dřevěných dveří. Chlápek s barvou chce něco říct. „Dobrý, to zvládnu“ usměju se křečovitě a vykopnu to pootevřený křídlo dveří čekárny sama.

„Ona to tady asi ale není čekárna mami“ zhmotní zase Čičman nahlas to, co nám všem naráz dojde. Cizí předsíň. Věšák s kabáty a kloboukem, starodávný perský koberec a zrcadlo, to všechno pokryté igelitem a připravené k malování. Kromě staré paní v župánku se zdviženým obočím, co rychle típá cigaretu a instinktivně hledá podlouhlý těžký předmět na svou obranu. Nevím, jak často se vám stává, že si jen tak jdete po ulici a najednou stojíte v cizím bytě, ale pro mě tohle bylo poprvé.

Mohl to být epický začátek nového přátelství, u kterého všichni vydechnou „No to je prostě neuvěřitelný, svedl vás k sobě osud!“, když se vás někdo na společné oslavě narozenin zeptá, jak jste se seznámili. Místo toho jsme dostali jen strašlivě zrubáno. Poprvé od Župánku a podruhé doktorky: „No kde jste? Vy si snad trajdáte po návštěvách, nebo co?“

Kabátek

Když se tak dívám na naše děti, připomene mi to občas věci, které jsem měla a už je nemám. Nebo aspoň ne tak často. Plynatost. Ke snídani krajíc chleba se sýrem a marmeládou v druhé vrstvě. Nekontrolované záchvaty smíchu.

Nemyslím tím společenský smích ani smích, když eM bez rozmyslu utře rozlitý džus ze stolu nejbližším hadrem a potom zjistí, že je to jeho tričko. Myslím tím ten opravdový záchvat smíchu, při kterém se snažíte popadnout dech a něco říct, ale vydáte ze sebe jenom kňourání a spršku slin, která tu strašlivou křeč nastartuje ještě párkrát dokola. Většinou se to stává ve dvou a prvním impulsem nebývá zrovna intelektuální humor. Dalším specifikem je, že se bavíte jen vy. Mozek se válí ve vaně s pravým šampaňským a šumivou serotoninovou bombou do koupele, zatímco lidé okolo vás trpí.

Naše děti to v poslední době zažívají skoro pořád. Stačí, že Čičman u večeře srkne špagetu, která ji koncem švihne do čela a je to tady. „Vy- vy- vy-„ začne se svíjet Žmur a většinou se u toho zaboří loktem do vlastního talíře. „Vypadáš jako zombie“ vytlačí ze sebe a Čičman přebírá štafetu. Dáví se, hýká a nosem jí teče džus. „Co ti na tom jako připadá k smíchu?“ dožere se eM nebo já. 

Výhružky typu „Ten stůl si budeš po jídle uklízet sám!“ nebo „Teď se směješ, ale jsem fakt zvědavá, jak si osobně vypereš z ubrusu tu rajskou“ jsou funkční rozbušky, které mají schopnost celou tuhle nechutnou scénu roztáhnout třeba do pěti dlouhatánských minut, než jsou všichni kolem stolu znovu schopní resuscitovat základní životní funkce a dojíst svoji studenou porci plnou slin a soplů.

Samozřejmě něco úplně jiného je, když se to týká mně. To potom přízemní sobectví sestřelí empatii na lopatky jedinou dobře mířenou ranou. Kdysi jsem měla kolegu, který se jmenoval Kapitán. Rozhodně to nebyla první ani poslední věc z jeho arzenálu směšnosti, ale nepochybuji, že o mé důstojnosti neměl Kapitán ani o milimetr lepší mínění. Jednou jsme od šéfa oba slízli výtku ohledně klienta, právem dosraného pana Z., kterému jsme na střídačku s Kapitánem naslibovali něco, o čem jsme si naivně mysleli, že to s chutí zařídí ten druhý.

„Hned mu zavoláte a domluvíte se s ním. Osobně si to zkontroluju a chci od pana Z. slyšet, že vás to upřímně mrzelo a že je jeho služba funkční ještě dnes odpoledne“ dořval nás šéf a my se svěšeně odpoklonkovali do zasedačky pro konferenční hovory a tam se zhádali, kdo za to může víc, aby vytočil číslo a omluvil se jako první.

„Dobrý den pane Z.“ začala jsem ještě celkem normálně, ale potom se mi v mozku propojil Kapitánův pohled týraného kokršpaněla, jeho muškátový svetřík a vědomí, že v tuhle chvíli je absolutně nepřípustná snad jen jediná věc. Začít se smát. 

„Chtěli bychom se vám s kolegou omluvit za prů, tedy prů-tahy“ snažila jsem se o artikulaci během toho, co si Kapitán nacpal dálkový ovladač od projektoru do úst jako roubík, aby nebyl slyšet jeho kuní smích. „Opravdu nás to mrzí“ hýkal za chvíli a já si utírala smrkance do rukávu. Z pohledu pana Z. bych nás rozstřílela kulometem, ale místo toho na to dodnes vzpomínám jako na nejlepší obchodní telefonát ever.

Asi jde vážně o mindset, protože za celou hnusnou šedou zimu se mi to nestalo ani jednou. Ani dnešní ráno nevypadalo jako jedno z těch roztomilých jiter, kdy se na sebe lidi usmívají, v MHD se spontánně zpívají muzikálové hity a koluje sáček s maršmelouny.

Místo toho jsem nastoupila do přeplněného vagónu v metru a s knížkou v ruce se snažila proboxovat na jediné volné místo u vedlejších dveří. Bohužel ne sama. Vedle mě se na to stejné místo cpal další čtenář s rozečtenou publikací a aktovkou, kterou mě strategicky odrážel na druhou pozici. Myslela jsem si, že jako křehká a bezbranná žena mám větší právo sedět, ale ráno se v metru hraje spíš na feminismus, než tradiční hodnoty.

Chytla jsem tyč před sebou a snažila jsem se o svoje teplé místečko zabojovat, když jsem si konečně všimla, že sedadlo už je plné – možná to byla moč, možná krev a možná řídká stolice. Nebo všechno dohromady jako kdyby si tam ještě minulou zastávku hověla lidská kloaka. Kdo je z Prahy, ať si sáhne do svědomí a napíše správnou odpověď do komentářů. 

Já jen vím, že ta ženská v béžovým kabátku s očima pověšenýma na mobilu, která na to sedadlo rychle umístila svůj zadek, zatímco jsme s mým soupeřem na pár vteřin zaváhali, měla nejspíš i poruchu čichu.

Kabátku je mi líto, ale bylo to boží!