Neoblíbené dětské sporty, část první: Běžky

 

Tak schválně, jaký jsou ty vaše? Za mě to byla vybijka, gymnastika na hrazdě a běžky. Jestli mě něco straší ve snech dodnes, jsou to pokusy o výmyk a kňourání na běžecké stopě za vzdalující se siluetou mé vysportované mámy asi kilák a půl přede mnou. Fakt jsem si tenkrát myslela, že běžky byly sestrojený jako forma trestu pro nadpočetný skandinávský děti, co rodině jen darmo užírají masové kuličky. Není nic snazšího, než je nechat na rozjíždějících a podkluzujících lyžích uprostřed sněhové pustiny. Ostatně proč chodit pro názorné příklady do Švédska, všichni víme, jak dopadli Vrbata s Hančem.

Už si moc nevzpomínám, kdy se to ve mně zlomilo, ale určitě to nebylo během lyžáků na gymplu. Možná až na běžkách s Emem kdesi v Podkrušnohoří. Byli jsme spolu celkem krátce a Em se chtěl blýsknout smyslem pro dramatické okamžiky, takže zvolil zledovatělou pašeráckou stezku přes les. Pamatuju si z toho jen strašně moc pádů, hvězdičky před očima, a jak jsem zůstala zaklíněná jako ikonická bába pod kořenem z devadesátek. To dodalo mému postoji k běžkám úplně nový impuls – místo pomalé smrti na ledové pustině jsem si je přeřadila do kategorie adrenalinových sportů, kde smrt přichází v desetině vteřiny. Tělo jede dál, zatímco vaše hlava překvapeně zírá z pařezu vedle stopy.

Při poslední návštěvě u našich nastala výjimečná konstelace. Kromě toho, že nasněžilo, se Žmurova velikost boty shodovala s velikostí mých běžeckých bot a Čičmanina zase s velikostí běžeckých bot mámy. Svědčí to hlavně o problémech s monstrózně velkými chodidly a nuzným výběrem obuvi, které naše děti budou řešit už za pár let.

Další zásek nastal při slavnostním odhalení běžek z garáže.

„Dyť to vypadá jak z krkonošskýho muzea“ protahují děti obličeje, zatímco z lyží nenápadně utírám zuhelnatěné pavučiny a fosilie prehistorických pokoutníků.

„Pro ty artisky jsem byla v osmdesátým až v Praze“ hrozí máma z okna. „Ne, abyste mi s nima něco provedli!“

Čičman na ni vesele zamává hůlkou, která velikostně odpovídá tyči na skok do výšky, a při své zpětné trajektorii dolů jen těsně míjí Žmurovu tvář. „Ježiši, já se na to nemůžu dívat“ zavírá máma okno. To má za to, že na mě v dětství na stopě nikdy nepočkala.

Máma má každopádně prostor pro připomínky další půlhodinu, co se marně snažíme napasovat do toho debilního vázání, které lidi zcela oprávněně sralo už před čtyřiceti lety. Podaří se to jen díky mé přirozenému citu pro techniku. Oba jsem nekompromisně vyzula, přicvakla nejdřív boty do vázání a až naposled do lyží instalovala hudrující děti v ponožkách od sněhu. Vyjíždíme, já vybíhám a měřím čas. Žmur si na hlavu připíná akční outdoorovou kameru.

Je to slow motion větrných mlýnů. Oba drží hůlky jako oštěpy a lenochodím pohybem se snaží posouvat vpřed. Začínám chápat, proč byla máma vždycky napřed.

„Vydržte, tady se pojede z kopečka“ slibuji zpestření. Následující záběry jsou drastické. Žmur nabírá rychlost a vymele se do tak akrobatické polohy, že zmate i svoje vlastní centrum rovnováhy („Mám hlavu nahoře nebo dole? Nevidím svou nohu!“). Čičman se vykrosí až skoro dole, zato urve držátko hůlky. Máminy artisky!

Napříště si rozmyslím označovat sjezd kopců jako super zábavu, ale poslední atrakcí trati vyhlašuji statek. „Dřív tam chovali poníka. Hnědýho s hvězdičkou na čele“ zmiňuji lstivě před Čičman toužící po vlastním lichokopytníku.

„A kde je mami ten poník? On žije mezi auty?“ ptá se Čičman za chvíli, když se před námi otevře pohled na rozpadlé stavení a zrezavělé vrakoviště na dvorku.

Poník už tu zjevně dlouho není k mání. Zato tady bydlí rozzuřený vlčák, co se málem uškrtí na tenké šňůrce oddělující jeho boudu a moji prokousnutou tepnu.

„Zpátky!“ vydávám zbabělý pokyn a Žmur poprvé za celou dobu běží jako král Šumavy. Čičman si odepne lyže a normálně uteče. Sbírám odhozené běžky a snažím se té bestii dokázat, že psy bez známky strachu běžně napichuji na lyžařské hůlky. 

„Zdechneš ty svině?!“ ozve se ze stavení. A to už není čas na úvahy, proti komu přesně je tahle kletba namířena. Zdrhám taky.

Doma Žmur pouští záběry z outdoorové kamery. Připomínají jihokorejský artový film, kde se strašně dlouho nic neděje. Pak se ozve táhlý výkřik „Počkéééj na nááás“ a následuje záběr na vysportovanou matku vepředu. Tak běžky bychom měli.

Typické výhledy

Krmítko planých nadějí

Máma by nesouhlasila, ale můj táta je z chovatelského a pěstitelského hlediska inspirativní. Kdyby věděl, co to je podcast, vsaďte se, že ho má a poradí vám, co přidat kočkám do žrádla na pěknou srst, nebo jak vypěstovat palmu ze semínka, co prošlo trávicím traktem pouličního psa v centru Neapole.

Ta palma je mimochodem ve východních Čechách mnohem vitálnější, než ve svém přirozeném prostředí a aktuálně má přes strop v tátově pracovně namířeno směrem k mezinárodní vesmírné stanici. Kvůli ní mám od mámy přísný zákaz vozit tátovi semínka sekvoje a vlastně jakýkoliv další botanický materiál z dovolených, protože táta oživí a namnoží úplně všechno – i kdyby to byla tříska z Ježíšova kříže.

Stejným záhadným způsobem odchovává, živí a množí zvířata, která podle mě putují na jeho zahradu zcela účelově jako poutníci ze Santiaga de Compostela. Dobře, no. V exotických druzích má mezery, ale to je jen tím, že odchytávat a pašovat z dovolené i místní faunu jsem si ještě netroufla. Táta živí jen spoustu kun, cizích koček a divných ptáků (včetně sov!).

Když jsem při víkendové návštěvě rodičů pozorovala jejich ptačí krmítko, mohla jsem jen tiše závidět. Mohla jsem závidět i štíhlou postavu, kondici a lesk tátova kocoura, protože doma mě přišel přivítat náš obézní Chrudoš. Snaživě vylezl pár centimetrů po mříži klece, padl naznak a chvíli to trvalo, než se zoufale kopajícím nožičkám ve vzduchu podařilo obrátit jeho bachraté tělo do základního továrního nastavení křečka.

To byl poslední podnět, který jsem potřebovala k impulzivní výrobě krmítka. Vzala jsem plastovou krabičku na svačinu, vyklohnila do ní dírku a protáhla skrz ni Čičmaninu stužku na zajištění. Nakonec jsem do krabičky přesypala obsah misky rozčarovaného hlodavce. Celá rodina mě fascinovaně následovala k oknu.

„Moje krabička na řízky!“ kňoural Žmur.

„Moje stužka na náramky!“ držela se Čičman za srdce.

„Ale ty holubí srágory si budeš uklízet sama.“ dodává Em novému krmítku hořkou tečku. To je podpora od nejbližší rodiny, co? Táta by mohl vyprávět.

Naštěstí nepatřím k lidem, co si něco nechají jen tak lehko pokazit. Znáte tu ikonickou scénu z Popelky, kdy se do světnice slétají holubi a třídí hrách od čočky? V mých představách jsem byla Libuška Šafránková a holubi byli všichni čistí a distingovaně vrkající. Ne jako pražská klasika s vyklovanýma očima, co žere mrtvý potkany a hranolky z Mekáče. A kromě holubů taky sýkory modřinky, sojky a papoušci na útěku. Ty budu odchytávat a vracet vděčným majitelům.

O dva dny později jsem musela ze svých požadavků slevit. Klidně ať mají holubi čmelíky a přejetou nohu, je mi to jedno. Stačí, že budou připomínat ptáky.

Kromě Chrudošova zrní jsem zakoupila speciální ptačí krmivo a lojovou kouli s opravdickými červy. Nedovedu si představit další ústupky, abych se zavděčila. Uřezávat si ukazováček jako návnadu pro dravce prostě nebudu. 

Nic. Tak mají ti ptáci přes zimu hlad nebo ne? Necítí návštěvu krmítek jako nepříjemnou, ale nezbytnou povinnost jen u přispívajících členů České ornitologické společnosti?

Včera mé krmítko oslavilo čtrnáctidenní výročí svého vzniku. Připomínalo to smutnou narozeninovou párty neoblíbené holčičky, která sedí u obrovského narozeninového dortu sama a poslouchá milosrdné lži rodičů, jak všechny pozvané děti náhle onemocněly.

„To si nesmíš brát osobně.“ chlácholí mě Em. „Jen o tobě nevědí. Prostě máš špatnej ptačí marketing.“

Můžete mi teda někdo do hajzlu vysvětlit, jak se dělá dobrej ptačí marketing? Mám jako chodit po Jiřáku a rozhazovat drobky s letákama? Mám ty ptáky unášet a přivazovat je za nohu ke krmítku, aby to viděly jejich rodiny?

Naštěstí do mé ptačí nezadanosti ráno zasvitl paprsek naděje. Na parapetu se objevily bílé stopy. Pro ty, co mají rádi šťastné konce příběhů, je potřeba podotknout, že se nejedná o úplně typické stopy ptáků. 

Vypadá to spíš, jako když nemočíte sušený slepičí pařát pro psy do bílé barvy a oťápete s tím parapet. Možná je to sušený býčí penis namočený do bílé barvy, když jsme u psích pochoutek, což by byl bezpochyby geniální krycí manévr. Ema ani děti se však usvědčit nepodařilo. Anebo to byl - chvíle pro fanfáry - můj první živý pták, kterého krmím. Wow.

Myslíte, že smím doufat?

Telemarketingová karma

 

„Dobrý den, jmenuji se Psice Nováčková a volám vám z agentury Nevyžádané hovory. Našel byste si chvilku na krátký rozhovor?“ 

Stojím v koupelně a usmívám se na sebe do zrcadla, protože úsměv je podle psychologických příruček pro zaměstnance indického call centra nejen vidět, ale také slyšet. Je slyšitelná i ta křeč v koutku?

Karmu máš jen jednu. Tohle si sem připisuji jako varování – až si budu jednou v devadesáti strkat psychofarmaka pod polštář a ošetřovatelka mi bude na Psici předčítat memoáry.

Karma se vztahuje i na věci v kategorii neškodný žertíky. To je varování pro vás a mou ošetřovatelku.

Jak už někteří z vás vědí, protože to F. proflákla na srazu, chodím na divadelní improvizaci. Což je psycho disciplína, kdy se z vás na jevišti stane stará paní Procházková, Donald Trump, nebo ovce a prostor k nastudování role jsou zhruba dvě desetiny vteřiny. Když to přešvihnete, bývá z toho postava s postižením. Možností, jak tuhle dovednost trénovat, není zas tak moc – rozhodně ne mezi lidmi, které znáte a stojí vám za to, abyste si u nich udrželi kredit dospělého a zodpovědného člověka.

Proto občas trénuju na telemarketingu. Není to nic ve zlým. Někdo mi zavolá s nabídkou levnější energie a já přijmu hovor jako stará paní Procházková. Naše děcka to baví (zkuste si to, vašim se to určitě taky bude líbit), operátor na druhý straně linky má historku pro kolegy a debila ze sebe udělám v konečném součtu jen já. Jediný problém je, že jsem se postupně octla na black listu všech prodejců investičního zlata a levnýho volání.

Naštěstí má Em appku, která telemarketingový lsti odhalí už během vyzvánění. Em tyhle hovory zásadně nebere. Ale příležitostně je hodí lvům.

Jako když jsme se jednou vraceli z výletu. „Zase vnucování zlatých cihel, klidně to vem“ podává mi Em vyzvánějící mobil zrovna, když jsme zastavili na benzínce a šel si pro kafe. Děti se na zadních sedadlech zaradovaly, ale já v tu chvíli neměla invenci vůbec na nic.

„Dobrý den“ pozdravila jsem civilně. Děti zklamaně zahučí.

„Dobrý den“ ozvalo se ozvěnou na druhé straně linky. Konkrétně na straně mBanky, kde má Em účet. Tenhle hovor asi do Emovy nevolací appky spadnout neměl, ale za to přece já nemůžu nést odpovědnost, že ne?

 „Mohli bychom mluvit s Emem Nováčkem?“

„Já jsem Em Nováček“ trvám si na svém. Děti se znovu chytají ztracené naděje.

„Ale vy, ehm, váš hlas přece…“ rozporovala operátorka.

„Aha, můj hlas. Měla jsem za to, že jsem už bance předávala informace o změně pohlaví. Víte, myslela jsem, že už mám tohle mužskou kapitolu v mém životě uzavřenou, ale pořád mi ji někdo připomíná.“ odpověděla jsem zklamaně. Ale zase ne moc zklamaně, aby operátorka neztratila odvahu pokračovat.

„Tak to se omlouvám paní Nováčková“, zatahala operátorka obratem za správný konec provazu a nabídla mi členství v klubu mZdraví. V klubu můžu čerpat body na zubní náhradu a kloubní výživu.

„A na zvětšení prsou?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. Operátorka odchází ověřit u nadřízené příspěvky na operace pro trans klienty. Em vychází z benzínky.

„Bohužel to nejde.“ vrací se operátorka s nepořízenou.

„To nevadí“ ujistím ji. „Udělala jste pro to maximum. Už musím končit.“

„Aspoň jsme v systému změnili to oslovení.“ loučí se operátorka a Em sedá za volant.

Nebýt dvou lidí na zadním sedadle, nemusela jsem být na blacklistu i u něj. Od léta jsem si s telemarketingem už ani neškrtla.

A teď jak funguje karma. V prosinci jsem přišla o dvě zakázky. Za to teda nemůže karma, ale koronavirus a budgety klientů, který nemizí před očima jen majitelům restaurací.

V lednu mi volala kolegyně z agentury. Ne, že by pro mě měla novou zakázku, ale potřebovala by s něčím pomoct. „Vůbec to není telemarketing, ale takovej… mno... hloubkovej výzkum o pojišťovně, víš? Ty klienti s tím počítají a těší se, až jim někdo zavolá, aby mohli předat svý dojmy“.

Než jsem stihla předat dojmy z této neodolatelné nabídky já, řekla cenu. Kdo jsem já a kdo jsou mý složenky, abychom mohly dál odporovat?

Po krátké rozcvičce z prvního odstavce jsem se odhodlala zavolat prvnímu klientovi ze seznamu. Psychologicky jsem zvolila pána se zdrobnělinou v příjmení, protože od takových lidí neočekáváte aktivní odpor.

 „No kde furt ste?“ zaburácí do telefonu pan Hrabánek. Jako odpověď ze sebe vychrlím naučenou úvodní větu, jen ve stresu zamíchám pořadí slov. „Našel byste si rozhovor na krátkou chvilku?“

Sekundu se z toho oba vzpamatováváme. První se zvrávorá pan Hrabánek.

„Cože? Myslel jsem, že jste někdo jinej a vezete mi balíček. Já tyhle hovory vůbec neberu, nemám na píčoviny čas. Jedině že bych vás předal ženě, aby to s váma vyřídila?“

Z dalších hovorů, na které se lidi těší, aby předali své dojmy:

 „Co bych vám k tomu řekl? Že jste banda zlodějů.“

„Kolik dostanu, když odpovím? A kolik za to dostanete vy?“

„Nezlobte se, rodím.“

A nakonec chlápek, kterého podezřívám, že záměrně mění svůj hlas. Tak to by za tu mBanku a paní Procházkovou už snad stačilo, ne? A vůbec, kolik z vás tyhle ošklivý věci dělá???

Dvojníci

 

Spousta lidí, co znám, má svoje dvojníky. Jedna paní, kterou často potkávám v parku, vypadá úplně stejně jako grafička Helena z mé první práce a pokaždé musím krotit svou zdravící pravačku deroucí se z kapsy kabátu. Em vypadá jako Oscar Wilde, Gábina vypadá jak Justin Timberlake, když ještě nosil účes ve stylu činský nudlový polívky a Chrudoš vypadá úplně stejně jako všechny výsledky vyhledávání klíčového slova křeček džungarský v Google.  Jenom já nic. Zdánlivě, protože můj dvojník teprve nenápadně roste v mém stínu. Jmenuje se Čičman.

Pravda, když byla malá, vůbec to tak nevypadalo. Čičman totiž byla na můj vkus hyperfeminizovaná. Někdy kolem tří let začala vzpurně trvat na tom, že si bude ráno vybírat oblečení ze skříně sama. Což byl docela nezvyk proti Žmurovi, kterému dodnes stačí pohodit přes židli tričko a tepláky v jakémkoliv stavu a odstínu, který ani neumí správně pojmenovat. Ještě zvláštnější je, že Čičmanin outfit většinou ladí. Šaty, sukně, jednorožci.

„Taky jsem jako malá nosila padesát odstínu růžový?“ zeptala jsem se jednou mámy, když se Čičman ke snídani dostavila ve velkolepé toaletě vhodné na casting Labutího jezera.

„Nééé.“ zahučela máma nesouhlasně do hrnku kakaa. „Vypadám snad jako někdo, kdo by oblíkal dítě do nepraktickýho oblečení?“ stáhla si teplákovku přes boky, aby jí netáhlo na ledviny. Máma měla sukni na sobě jen jednou. Na mým závěrečném vystoupení v tanečních. Výsledek připomínal Martinu Sáblíkovou v krajkové noční košili, do které se Martina převlékla jen na základě prohrané sázky.

„Aha, takže bych možná vypadala jako elf, kdybych neměla šatník jako malá lesbička“, zamyslela jsem se nahlas. „A jak bys prosimtě s těma tvýma klukama jezdila na kole?“ usadila mě máma, co má vždycky pravdu. V kapitole malé lesbičky se s Čičman prostě rozcházíme už jen v okruhu přátel. Ale v tom ostatním už ne.

Chtěla jsem ve stejným věku psa a nejlíp toho placatýho, co má obličej jako kříženec gorily a mistra Yody. Čičman si přeje francouzského buldočka a mně milosrdně dovolí mopse. „Protože můj Kiki přece musí mít doma nějakého kamaráda, když budu ve škole“, zdůvodní to.

„Nikdy nebudu venčit nic, co se jmenuje Kiki a nosí to bundičku“ houkne Em popuzeně z pracovny.

Podle starých fotek jsem vypadala až děsivě stejně jako Čičman a taky jsem měla úplně stejnou ortodontickou vadu. Na rovnátka už je objednaná a doufám, že je taky nebude nenávidět, jako já.

A konečně, matematické vlohy. Marie Veronika nedávno psala článek o talentu. Já bych se pozastavila u možnosti, kdy nemáte talent ani elementární snahu vynahradit tenhle handicap hodinami dřiny. Matematické vlohy.

Mám soukromý podezření, že mi chybí kousek mozku. Znáte to, takový ty případy obyčejných lidí, který prožili skoro celej svůj život v odůvodněném přesvědčení, že jsou normální. Pak jim udělají cétéčko kvůli banálnímu pádu z kola a zjistí, že nemají pravou hemisféru. A místo levý ledvinu. Převrátí jim to celej život naruby, rozvedou se, udělají kariéru v kabinetu kuriozit nebo v politice, a podepisují neznámým fanouškům rentgenový snímky místo fotek.

Tak to teda ne. Mně na rentgen nikdo nedostane. Přesto, když se řekne rovnice o třech neznámých, zvedne se mi hladina kortizolu zhruba tak na úroveň nosorožce na útěku ze ZOO. Mou nejlepší známkou z matiky byla na gymplu trojka, která se stabilně etablovala na čtyřku. Kdyby byly tenkrát povinný maturity z matematiky, možná by ze mě byla popelářka, nebo bych vás na veřejných záchodech v metru cepovala, že si berete moc toaleťáku.

Právě proto je mi blízký cit slečny Čičman pro slovní úlohy. Jen je nesmí kontrolovat Em.

Nevítaní hosté

Poslední dny se u nás doma zabydleli dva nevítaní hosté. První z nich si říká plíseň. Vytvořila základnu na stropě v rohu ložnice a něco mi říká, že má co do činění s plastovými okny a narušenou cirkulací vzduchu, který přes původní ztrouchnivělá okna z období raného novověku proudil stejně nerušeně jako přes volejbalovou síť. Díky butterfly efektu se teď u břehů Atlantiku možná odklání Golfský proud a armáda obřích palmových krabů ohrožuje slunící se důchodce na Floridě, proto jsme se s Emem rozhodli radikálně zakročit i přes naše teplo a pohodlí.

Pro mě je prostředkem první volby Savo. Ekologický aktivista Em ale považuje chlor za nehumánní a překonané řešení už od použití yperitu v první světové válce a přichází s Pythium Olingandrum. To není postava z Harryho Pottera, ale houba. Její marketingové jméno zní dokonce chytrá houba. Chytré.

Pythium působí na nedůvěřivé lidi, mezi které se řadím, tak trochu jako vytloukání klínu klínem. Tenhle živý mikroorganismus nejdřív aktivujete nasypáním do vody, což evokuje naše marné pokusy chovat listonohy. Na rozdíl od listonoha budoucí zázrak života namažete na omítku.

„A ve zdi se bude tak dlouho živit plísní, dokud nesní i tu poslední.“ vysvětluje Em hlasem ovčí babičky mechanismus účinku a děti jsou spokojené. Ale já ne.

„Co se stane pak? Chci říct – čím se bude živit ta rozežraná houba, až jí dojde poslední spora plísně?“ Em nevěděl. Já to vím. Sleze z omítky a bude nás ožižlávat jako palmoví krabi. Taková je cena za pomoc floridským seniorům.

Přemýšlím, jak bych vám distingovaně představila druhého nevítaného hosta. U nás se ujal pod pojmem záchodový fantom. Prostě přijdete na záchod vykonat, co považujete za nutné, ale v míse už vykonáno je. Po celé přistávací dráze naší toalety se roztahuje jumbo jet, marně čekající na přeparkování do hangáru.

„Mamííí! To je nechutný!“ volá Čičman z koupelny.

Vyšetřovací komise složená ze všech členů domácnosti se sejde nad hovnem v záchodě a nikdo, opravdu nikdo podle svého tvrzení není jeho vlastníkem. Klesla někdy vaše rodina hlouběji? Upřímně o tom pochybuji.

„Já jsem byl ráno.“ našel si Em rychle alibi.

Žmur a Čičman tvrdí, že v téhle velikosti snad ani nevylučují.

„To je od vás ale podlý. To mi jako chcete říct, že k nám vnikl úplně cizí člověk jenom proto, aby si došel na velkou a utekl bez spláchnutí?“

Tím jsem na sebe obrátila nežádoucí pozornost. „No, a nebyla jsi to náhodou ty?“ zeptal se Em podezřívavě. „Jestli mám jmenovat jednoho roztržitého člověka, co pořád hledá klíče, nikdo jiný mě ani nenapadá.“

To mě dostalo. Pravda, všimla jsem si určitého snížení mentální kapacity. Jsou vůbec po covidu zdokumentovaný případy lidí, který za sebou nechávají hnědou stopu společenského znemožnění? Dělám to i v práci? A co ještě dělám, o čem mi radši ani neříkají?

„Třeba to udělala ta chytrá houba.“ pohladí mě Čičman mateřsky po vlasech.

„Třeba“ hlesla jsem, abych jí udělala radost, ale moje sebevědomí staré infekční dámy, co žere kočičí granule, to příliš nepozvedlo.

Vůbec, abych vám řekla pravdu, cítila jsem se poslední dny na houby. A na hovno. Zapomínala jsem do mailů přikládat přílohy a dělala jsem víc překlepů a stylistických chyb, než na co jsou zadavatelé zvyklí. Všichni jsou zatím hrozně milí a chápající, ale já vím, že jednoho dne trpělivost skončí a najdou si někoho zdravýho a zdatnějšího.

Věci, které mně dřív dělaly radost, jen míjely. Bez hlubší stopy. I když už ofiko nemůžu být infekční, pořád se najdou lidi, co mi to nevěří („A nenecháme to radši na příští týden/ jaro/ po očkování?“). Celkem je chápu, pokud spolu se mnou hrozí konfrontace s hovnem v míse.

Dneska ráno jsem se konečně probudila s pocitem, že mi je fajn. Vyspalá do růžova. Cestou do koupelny jsem potkala Žmura a v naší WC stáji byl opět ustájen hnědák. Vyběhla jsem za ním do kuchyně, kde si mechanicky sypal kornflejky do misky.

„Nojo, asi jsem byl zamyšlen.“ přiznal se Žmur bez náznaků zapírání a šel si to uklidit.

Jako správná matka bych asi měla mít obavy. Ale jako Psice mám pocit, že jsem z nejhoršího konečně venku.

Ze života staré infekční dámy

 

Minule jsme zašli tak daleko, že se na mou blogerskou mucholapku neoriginálního obsahu nalepila první haterská masařka. Covid je prý klišé a už o něm píše každej. A víte, co je nejhorší? Vlastně s tím souhlasím. Taky už jsem zažila pár zajímavějších věcí, než je covid, při kterým je nejnapínavější historkou dne, jak jsem šla vyhodit odpadky do popelnice. Ale přitom se o něm nedá nepsat.

Je to jako když vám přes noc na zádech vyraší odpudivá hlava siamskýho dvojčete. Ta zrůdička kuřácky kašle, a ještě je tak trochu násoska, ale hlava z toho bolí vás a ostudu z toho máte taky jen vy. Ven s ní chodit nesmíte, takže jste odkázaní na Rohlík a Dáme jídlo. To si pak nakrásně můžete zkoušet pracovat jako by se nic nedělo, ale když na vás šéf hodí úkol intelektuálně převyšující online objednávku potravin, stejně nezbyde, než to přiznat.

„Fuj! A dokdy? Já jen, že pospíchat do kanclu rozhodně nemusíš.“ odpověděl mi šéf a radši rychle zavěsil. Škoda, zrovna jsem měla v plánu vtrhnout do kanclu a nakýchat do kofeinovýho napajedla pro celý patro.

To stejný tady na blogu. Fakt bych vás ráda oslnila třeba takovou otužovací výzvou. Ale místo toho žiju svůj život ve spacáku a fakt, že do něj dosud zatím nevyměšuju, můžeme pokládat za otázku cti - anebo taky jen času.

„Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“ radí mi máma na telefonu. Máma dostala k Vánocům motivační knížky, takže si je trénuje na mně, aby nemusela pozitivním myšlením prznit sama sebe. „Najdi si aspoň tři věci, za který můžeš být vděčná.“

Tak jo mami, jdeme na to.

1. Zažít si svý vlastní stáří

Strávila jsem Silvestra v kůži nerudné důchodkyně a vím, na co se připravit za 40 let. Myslím tím seniorní skautku, protože spacák u toho samozřejmě nemohl chybět. S dědkem jsme koukali na Nemocnici na kraji města a jak bylo o půlnoci se mě neptejte, protože jsme usnuli krátce poté, co doktor Štrosmajer u malé šachistky Oldřišky diagnostikoval akutní zánět apendixu.

Tohle bylo ultimátní zlo a vlastně nevím, proč jsme během covidu spořádali celých dvacet dílů. Teda vlastně vím. Je to stejný, jako když jíte rohlíky s pribiňákem, puding a piškoty. Nutriční balast, ale tak uklidňující, že můžete během konzumace kdykoliv usnout. A to je u covidu základ.

2. Nedělat z jídla vědu

Ztráta čichu a chuti přišla později, asi pátý den. A musela přijít zrovna, když jsme si objednali vietnamský jídlo.

„To kung pao není vůbec pálivý“, stěžuje si Em a chlístá do talíře dvoumilionovou kapsaicinovou omáčku s lehkostí mexického šampióna v pojídání chilli po transplantaci jícnu. A kam zmizela chuť mého oblíbeného tofu s rajskou?

Od té doby začalo být tak nějak jedno, co zrovna vařím. Nejspíš bylo všechno strašně přesolený, což naše děti solidárně popírají, ačkoliv o chuť podle svých slov nepřišly. Podle mě byly jen hrozně vyhládlý, protože nás s Emem přestalo bavit vařit a hnát se za jídlem obecně.

Žmur s Čičman si tak chystali svačiny sami a občas byli tak hodní, že vytvořili tác ze zbytků i pro nás.

„Jéje, oschlá mrkvička a starej chleba, přesně na to jsem si tajně myslel. To jsou takový jistoty, který mi nesebere už ani Chrudoš“ radoval se Em.

„My máme sušenky?“ zajímám jsem se o netradiční hnědé kousky na mé straně tácu.

„Jo, to jsou přece ty sušenky, co nám minule nabalila babička na cestu“ přisvědčuje Čičman a pak si vzpomenu. Máma mi přesypala do pytlíku kočičí granule pro Chrudoše. Aby nemusel čerpat živočišné proteiny z debrecínských párků, kterýma ho minule krmil Em a já ho přistihla.

Nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že by jako sušenky nechutnaly. Přesto si myslím, že popel, sušená krev a rozemletý kližky bylo asi to nejhorší, co jsem snědla od návratu z dovolené ve Vietnamu před osmi lety.

3. Splatit spánkový dluhy a dodržet novoroční předsevzetí

Spí se mi tak dobře, až se trochu bojím, že to bude do konce života. Novoroční předsevzetí mám splněný ještě před Silvestrem – nekouřím, nepiju, hubnu a cvičit stejně nemám kde. Takže odškrtnuto, jenom se tak obloukem vracím k prvnímu bodu: Žiju život starý infekční dámy, žeru kočičí granule a nutně bych potřebovala, aby byl už aspoň březen.

Jé, Covid! Ten jsem si vždycky přála!

Víte, že už je to čtyři roky, co Ježíšek na rodinné Vánoce naděloval vši? Následovalo pár dalších ročníků, kdy se Ježíš za tenhle kousek styděl a držel svoji zlomyslnost na uzdě. Asi vás už napadá, co Ježíšek nosí v roce 2020, žejo? Další vlastňák a propálená pointa hned na začátku, ale nebudeme chodit okolo ventilátoru – nebo mi přestane účinkovat Paralen a skončím v půlce věty. 

Na Vánoce se nás potkalo osm dospělých a šest dětí. Covid si pár dnů na to rozbalilo pět z nás dospělých skoro ve stejnou dobu. Že je to fakt koronáč se poznalo až podle Ema, kterého jako jediného semlela horečka a bolest i nejmenšího svalu a kosti, co jsou v těle vůbec k mání a doktorka ho ultimátně poslala na test. Jak se covid vůbec dostal k štědrovečernímu stolu, je případ pro Agathu Christie. A zahradník to nebyl. Nikdo z nás před Vánoci nikam nechodil (stejně nebylo kam), neolizoval tyče v metru ani nepěstoval přechodné známosti. Nikdy jindy v roce, než o Vánocích, se covidu nemohl podařit full house. 

Přes děti se to přelilo jen jako když polijete horká kamna a zasyčí to. Čičman měla jednu noc horečku, ale ranní půlka Panadolu ji vrátila do hry a od té doby na ní není nic znát. Podle pediatričky jsou to atypické příznaky nehodné testu, takže jsou ofiko děti zdravé. 

Pár dnů jsme řešili otázky smíšených párů, ve kterých je jeden malomocný nebo hrabě Dracula. Jak často dezinfikovat povrchy? Bude smět Em vyměšovat ve společné koupelně se záchodem i přes den, nebo jen pod rouškou tmy? Zavřeme ho do pracovny a přivážeme si všichni k postelím křížky a snopy česneku?

Nastavené hygienické standardy, za které by se nemusel stydět ani plukovník, upadly po prvním dnu, kdy mi děti v dobré vůli naservírovaly citronádu z Emova virového půllitru, což už se s výkony typu olizování mastné tyče v metru, dá rozhodně srovnávat. Taky mu občas živelně vtrhly do pracovny ukázat výkresy nebo stíhačku z lega a přitom osahaly všechno, co bylo po ruce. 

Zbývající hygienická pravidla se bez zbytečných poznámek zhroutila jako domeček z karet, když jsem začala mít zimnici a bolehlav horší než po svatební noci. A to je vysokej level, věřte mi. 

Aktuálně vám píšu z třísezónního spacáku do -20, který se ukázal být nejlepším přítelem covidáře. V zimnici zahřeje a nikdy v něm netáhne na nohy. Na test se chystám, až mi bude aspoň natolik fajn, že se budu moct pohybovat venku bez něj. 

Rozdílů mezi předcházejícím stavem „myslím, že jsem, ale test mám negativní“ bych ale pár našla: 

Mraženej králík se neschovává jen v zádech. Když se zapne mód zimnice, roztáhne se králík flexibilně do všech směrů až pod nehty. 

Hlava. Au. Včera to byla jarmulka bolesti jen na temeni, dnes bych to nazvala kulichem bolesti staženým až k uším. Bolestí hlavy jsem se dokonce vzbudila i v noci ze spaní.

Děti. Pořád doma, mají spoustu energie a usilují o můj drahocenný spacák. Taky mají spoustu dárků z Vánoc. Jako třeba mikrofon. Au, au, au. 

Mozková mlha. Pokud v sobě nemám zrovna čerstvou dávku paralenu, vracím se o několik evolučních levelů do minulosti. Zhruba někam na úroveň ichtyosaura nebo pasoucí se ovce. Dovedu deset minut tupě zírat na závěsy a stejně dlouho psát jednoduchou esemesku. Pro srovnání, Em zvládne aspoň část dne i pracovat. Respekt! 

Nechutenství. Jediný pozitivní efekt, tolik vítaný po míse bramborovýho salátu a půl tuně cukroví. Úplná absence hladu, jídlo jen na koukání. 

Čich naopak slouží dobře, díky za optání. Sice mám pocit, jako by mi někdo přistavil zahradní hadici pod nos a potom pustil kohoutek naplno, ale Chrudoš smrdí standardně po hlodavčím pižmu a lednice po sýrech, který nikdo nejí. 

Obavy a špatný svědomí. Budou mít Emovi rodiče mírný průběh? Nakazili jsme během bezpříznakového, ale už infekčního období i naše? Nebo někoho dalšího?

Žmurův lihový trojboj

 

S dovolením trochu odbočím z všudypřítomné vůně jehličí a smaženýho trojobalu, která pronikne i pod respirátor FFP3. Předtím než se dětem opět prodloužily vánoční prázdniny, se čas ve škole zabíjel preventivními programy. (Taky vám přijde, že české školství na vzdělávání tenhle rok prostě rezignovalo?).

U nás šlo konkrétně o preventivní pásmo na téma alkohol. Mazaný způsob, jak výchovně zapůsobit na rodiče prostřednictvím dětí. A to přesně v období, kdy se lije olovo a tuzemák všude kam se podíváš.

Když jsem děti vyzvedávala ze školy, pochlubil se Žmur, že byl druhej.

„Jak jako druhej?“ ptám se dezorientovaně a vůbec nevím, o čem mluví. Podobně, jako když se mi snaží vysvětlit Minecraft.

„No druhej v tom alkoholu přece“ odpověděl Žmur netrpělivě s očima v sloup. Začínám si zvykat, že tenhle výraz budu vídat několikrát denně po dobu asi tak deseti let.

Kdybyste náhodou taky nevěděli, v čem spočívá být nejlepší v alkoholu: Tak to prosím znamená obšírně zodpovědět otázku, jestli už jste v životě ochutnali nějaký alkohol. Jak všichni dospělí víme, lektorka si mapuje terén a vytipovává žáky ze sociálně narušeného prostředí. Ale vysvětlete to šprťákovi, co se musí hlásit pořád.

„Tak jsem řekl, že jsme si spolu v létě dávali na chatě pivo napůl, a taky že jsem od tebe měl svařák a rum.“ vyložil Žmur karty na stůl včetně žaludovýho esa na konec.

Takže – pivo si spletl s grepovým birellem, svařák zaměnil za lok burčáku na dně kelímku a rum řekl prostě jen tak, v momentální inspiraci. Pravda, jednu dobu jsme doma měli stařený rum od Ema z práce, takže možná nekecá – i když ho určitě neměl od nás.

Každopádně já teď místo prvních vloček a sobů vyhlížím spíš sociálku a připravuji si pár chabých výmluv alkoholičky, proč se snažím svést na zcestí vlastní dítě. 

V lednu se plánuje pokračování o drogách – tentokrát by mohl udělat narkobarona z Ema, aby se rodinná sbírka neřestí aspoň spravedlivě podělila mezi oba rodiče.

Jo a mimochodem, víte, kdo byl první? Alexej z Ruska. Kromě piva, vína a rumu nahlásil i vodku. Je hezký vědět, že někde tam venku, jen o pár ulic dál, žije ještě horší matka než jsem já.

Balíkovna České pošty: Napínavá pátrací hra pro jednoho

 

Seznam se s novými lidmi, nauč se pracovat s kompasem, rozluč se s karanténní obezitou

Nevím, jaký vztahy s Českou poštou si pěstujete vy, ale naše zahrádka vzájemného respektu a sympatií definitivně uvadla, když pošťačka naposled hodila dopis do jiné schránky. Což by zamrzelo, kdyby to byl ručně malovaný pohled od bratranců z Lipna, ale nebyl. Byl to dopis od socky, která mi dala 30 dnů na zaplacení pojistného s bonusem padesátitisícové pokuty, když se tak nestane do stanoveného data. Soused mi dopis přinesl s omluvou za měsíc, protože byl mimo Prahu. Jen pro pochopení souvislostí – máme podobný příjmení. Něco jako Nováková a Nováček.

Pojďme si to říct otevřeně. Normální člověk bez bizarního úrazu mozku s rozpoznáním rozdílu v našich příjmeních problém prostě nemá. Ale nám nosí poštu nejspíš gibon, který na pobočce ČP vylezl ze ztracené zásilky filipínských pašeráků. Ještě jsme ho nikdy neviděli, protože nezvoní – ale podle naškrábaných výzev k vyzvednutí jde o samičku jménem Angela. Angela poštu rozděluje kvantitativně – do naší schránky nahází půl kila letáků a k Nováčkovým půl kila naší korespondence, takže si se sousedem měníme pohledy za akční nabídku Kauflandu.

Díky Zásilkovně, PPLku a dalším dopravcům, kterým patří velký dík za to, že nepodporují zaměstnávání zvířat v zajetí, našich sousedských výměn postupně ubývá. Ale v prosinci odstartovaly na plný pecky předvánoční nákupy v karanténě a já jsem s hrůzou zjistila, že jsou všechny Zásilkovny a kurýři beznadějně obsazený až do půlky ledna, než se všechny podělaný dárky ve třicetidenní lhůtě zase vrátí zpátky do obchodů. Jako jediná volná varianta doručení mi pod objednávkou blikal Balík do ruky a Balíkovna České pošty. Chvilku jsem se pousmála nad možností, že bychom se s Angelou opravdu potkaly ještě před tím, než vhodí výzvu k vyzvednutí sousedovi do schránky a vyšplhá přes vzrostlý kaštan na dvorek do vedlejšího vnitrobloku. Že bych jí pozvala dál na banánovej chlebík a pokecaly o národních parcích na Sumatře. Jenže já ten balík potřebuju. Doručení do ruky jsem tedy zavrhla jako nepravděpodobné a odklikla políčko Balíkovny.

Balíkovna, jak jsem z popisu pochopila, je ukradenej koncept Zásilkovny. Prostě si vyberete nejbližší obchod spolupracující s Českou poštou, zatrhnete adresu a za týden přijdete s kódem pro balík.

Za týden jsem opravdu obdržela kód pro vyzvednutí a hrnu se do vinohradské trafiky pro zásilku.

„Chm, chm, to jméno mi nic neříká“ tvrdí paní trafikantka předtím, než přehází celý sklad zásilek.

„A fakt to tady máte?“ ptá se, už trochu zpocená a nevrlá.

No tak snad nejsem úplně mimo – přece vím, kam jsem si nechala poslat balík, ne?

„A dívala jste se do esemesky?“ ptá se trafikantka a odkopne kartóny cigaret, které na ní zákeřně popadaly z police.

„Dívám se tady do mailu…“ stojím si za svým a trafikantka mi skočí do řeči.

„Já jsem si to myslela!“ zahrozí na mě ukazováčkem, jako by ch si přišla uplatnit falešnej los. „To se ale koukáte blbě. Musíte koukat do esemesky. Je úplně jedno, kam jste si to nechala poslat. Pošta vám napíše v esemesce, kde to máte dovopravdy.“

Nelhala. Balík byl sice v trafice, ale někde úplně jinde. Konkrétně v trafice pár metrů od pošty. Náhoda? Nemyslím si. Tím pro mě napínavá hra „Po stopě balíku“ skončila, ale mohla jsem aspoň přispět nápovědou cizímu pánovi na pokraji nervového zhroucení, pro kterého na téhle Balíkovně honba za pokladem právě začala.

Neřekla bych nic, kdyby mi třeba přišlo upozornění se signifikantním předmětem ve smyslu změna doručení. Nepřišlo. Usuzuji z toho, že vám balíček může přijít na kteroukoliv z odhadem deseti tisíc výdejen. Samozřejmě kromě té, kterou jste si zadali vy osobně, protože to by nebyla hra, uznejte.

Bodíky za kreativu v tomto případě České poště nemůže nikdo upřít. Už se těším, až si pro příští balíček pojedu do Beskyd, nebo do Popradu!

                           

Úsvit paměti

 

Vždycky mě fascinovalo, jak je mozek křehká, a přitom prohnaná věc. Jak se v něm většina mých životních zkušeností edituje do podoby akčního thrilleru, ve kterým hraju hlavní kladnou roli téměř výhradně já. Přičemž se nepočítá, jestli jsem se v dané situaci zachovala jako hrouda zbabělýho rosolu – mozek to umí zdůvodnit. „Čeho myslíš, že bys pravdou dosáhla? Stálo by ti to za ty oběti? Myslíš si snad holka, že byl Hácha zbabělec? Ne, byl to čestný muž postavený historickému dilematu, stejně jako ty. Tak neřeš, že jsi poškrábala firemní auto při výjezdu z garáže a nikomu nic neřekla. Přece kvůli tomu nebudeme kazit tvému šéfovi den (a nám dvěma čtvrtletní bonusy). A vůbec, nedáme si trochu glukózy a kofeinu? Tady za rohem je supr cukrárna.“

Včera jsme s dětmi hráli poker a přišla řeč na nejzazší vzpomínky. Na úsvit, který rozděluje lidský mozek schopný kolonizovat Mars od měkkýšů nebo orangutana s klackem. Záměrně vzpomínkám neříkám přesné záznamy událostí, ale rozmlžené útržky od chvíle, co někdo zmáčnul tlačítko record. Kromě falešných wannabe vzpomínek. To bývají rodinné historky, které se dědí z generace na generaci spolu s receptem na linecký a pokud se vás aspoň trochu týkají, mozek vytvoří autentickou prezentaci toho, jak jste to asi mohli zažít – i když jste tam vůbec nebyli.

V mém případě jde o vzpomínku „pudl“. Milovala jsem večerní příběhy od mámy, který jsem z ní tahala, abych nemusela chodit spát. Jeden z nich byl o Babetce, poslednímu zvířeti, na kterým si trénovala budoucí mateřství. Babeta byla černý pudl nesoucí všechny špatný vlastnosti tohoto plemena. Jenže na rozdíl od ostatních psů vybrousila všechny pudlovský neřesti do podoby briliantu na psí známce – měla předkus a zkažený zuby a neustále se klepala chamtivostí, žárlivostí nebo jen vlastní tupostí. Prostě ideální zvíře na to, abyste si na něm mohli vyzkoušet, jak o pár let později vychovávat malou Psici.

V máminých historkách Babeta žrala ponožky, vykousávala kolečka do zdi, pletla si neživé předměty s lidmi a žrala svůj vlastní ocas do krve – tenkrát mi přišla jako ten nejbáječnější pes, se kterým každý den zažijete spoustu srandy, strachu a ostudy. Máma si myslela, že jsem Babetu zažila tak rok. „Možná jste si spolu hráli, ale dost o tom pochybuji. Spíš se do tebe snažila vykousat kolečko.“

A tak jsem měla dlouho svoji první vzpomínku: Je mi rok, schovávám se pod stolem u dědy a útočí na mě něco černýho, kudrnatýho a páchnoucího po mršině. Bojuj, nebo uteč. Bojuju a ta obluda s kvičením uteče. 

Ehm, dokud máma na vytrvalou žádost dětí nanašla patřičnou fotku Babety s datem zrození a úmrtí. Tududum-dum. Umřela, když mi byly dva měsíce. A dost pochybuji, že mě krátce po šestinedělí matka odkládala pod stůl, ačkoliv i k tomu by se určitě našlo spoustu důvodů. S čím si ale neví rady ani můj prolhaný mozek je trik, jak dvouměsíční kojenec přepere pudla.

Takže moje první vzpomínky odpovídají spíš dění, o kterém mi nikdo nevyprávěl, protože bylo nudný – anebo u toho nikdo nebyl.

Mám na sobě žlutý tričko olemovaný modrou stužkou. Na stužce jsou žlutý kachničky. Je léto a večer, táta zalévá hadicí zahradu a ze srandy mě pokropí. A tím i moje parádní trído. Brečím. Jsou mi tak 2 nebo 3 roky.

Ze stejného období: Máma mi říká, že když si budu hrát s plnou sklenicí, vyliju na sebe mlíko. Říkám, že nevyliju. Říká, že vyliju. Chvíli na to mám zase mokrý tričko. Brečím.

Nemocniční pokoj, hraju se svým spolubydlícím na stole fotbal s kuličkou rtuti z rozbitýho teploměru. Vchází sestra a strašně nás zjebe. Prý jsme mohli umřít. Brečím. (Prokazatelně tři roky po operaci břišní kýly a sakra - trávila jsem vůbec útlé dětství i něčím jiným než pláčem?)

Naše děti se toho hrozně chytly a začaly se vytahovat svýma vzpomínkama. Myslíte si, že si pamatují na společný výlety a s láskou chystaný svačiny na pasece, narozeninový dorty nebo vánoční stromečky? Zapomeňte. Úsvit našich dětí je v obou případech fekál.

Žmur: „Pamatuju se, že jsme měli v tomhle pokoji křesla, který už tady nejsou. Schoval jsem se za to křeslo tady do rohu a vykakal jsem se na podlahu.“

Jo, to sedí. Tenkrát jsme si s Emem pomysleli, že vlastnit afghánskou dogu a Žmura vyjde vlastně tak nějak nastejno – aspoň co se stolice týká.

Čičman: „Nesnášela jsem ploštice. Bála jsem se, že jich na mě vleze milión, překlopí mě a vysají ze mě všechnu krev. No a vy jste mi pořídili takovej nočník s beruškou, která vypadala úplně jako ploštice. Fakt jsem se ho bála!“

True story, byly jí dva roky a vůbec jsme v té době nechápali, kde děláme výchovnou chybu, protože na nočník chodila jen u babičky. Doma to prolomil až záchod. Taky vám přijde jako evoluční chyba, že dítě nezačne spontánně mluvit hned po porodu? A co vaše úsvity?