Nikdy se nevrátí!

...pohádka mládí...

Dřív jsem si k dětským seriálům hýčkala stejně nostalgický vztah jako k Vitacitu nebo Pikau (z tuby tlačit rovnou do pusy). Kombinace rodiče v práci, Standa Hložek právě uvádí Smolíkovi v Magionu, čerstvá perforace jazyku i horního patra od koncentrátu kyseliny citrónové a pravačka ulepená od kondenzovaného mléka, to je dodnes takový můj vnitřní přístav bezpečí před zlou dospělostí plnou svobody, sexu a vlastních peněz.

Potom Žmur dozrál do stádia, kdy se mu zalíbilo dívat se na pohádky a my si užívali skoro bezdětná povalečská rána v teplé posteli s propletenýma nohama  a bez hlubšího promýšlení důsledků ho vzdělávali v samoobsluze notebooku.

Po určité době strávené v ráji musím bohužel konstatovat, že nám všem začala situace přerůstat přes hlavu.

Žmur vykazuje podle mezinárodní stupnice závislosti silnou a nutkavou potřebu ukájet se nad příhodama křečovitých figur s vypouklýma očníma bulvama,  které se nejen debilně jmenujou, smějou a klátí, ale rovnou vraždí lejzrem. A co je největší peklo – o tom všem navíc mluví. Přičemž své staré kamarády, jako namátkou Maxipsa Fíka nebo Krtka, kterého jsem si vážila úplně nejvíc, protože se vyjadřoval pouze v citoslovcích „jééé“ a „bééé“, nejen že hodil Žmur do smetí, ale začal jimi neskrývaně opovrhovat.

„Tak co Pižmourku, dneska se přece nebudeš dívat na toho hnipíra Scooby Doo, že ne“ bodře začínám ranní konverzaci u načítání youtube. Pustím ti pořádnou pohádku, kterou jsem měla ráda, když jsem byla malá jako ty…“

„Pfrrrrrrrr, blé“, Žmur přes lehce sevřené rty tlačí vzduch a pysky mu pleskají o sebe v názorné imitaci pořádného pivního prdu.

„Dej toto“, ukazuje na náhled v Doporučujeme, protože jste si už přehráli (mimochodem moje homepage youtube už je celá zaflákaná animovanýma paksichtama, admini si podle uživatelského účtu a data narození musí myslet, že mám Downův syndrom)

„Žmure, zase Teo!?“

„Tea ne, nenávidím ho!“ Milý si přetahuje peřinu přes hlavu a sténá.

„Tea jo“, odsouhlasí si spokojený Žmur a dvakrát klikne.

Abyste to pochopili i bez dětí, Teo a Mirek Dušín na sebe mají podobné dějové vazby jako Prometheus s Vetřelcem. Sága Teo vám zkrátka v mnohém napoví, jak vypadají správní chlapci ve školce ještě před tím, než si postaví s klukama klubovnu a rozhodnou se vykonat každý den aspoň jeden dobrý skutek nebo ve třetí třídě na základce naprogramují svůj první start-up.

Teo totiž nemá nikdy smrky rozetřený až za ušima, nekrade drobný, v parku si nestrká si pivní víčka do kapes od bundy a pokud někdy odporuje mamince, přijde se jí za to do konce dílu omluvit. Teo kromě těchto předností taky nepostrádá protivnou znělku dotěrnou jako orbitka ve vlasech, kterou si budete polohlasně broukat v tramvaji a když si to uvědomíte (vždy příliš pozdě), začnete sami sebou hluboce pohrdat.

Vlastně bychom měli být rádi, že si ho Žmur vybral za svého morálního guru, místo toho jsme si k němu postupem dílů vypěstovali poruchu osobnosti jen při poslechu dialogů a emotivně reagujeme na každý jeho pozitivní skutek nebo mravní ponaučení, která generuje zhruba v minutových intervalech.

„Maminko, já už se tak těším, až povezu svou malou sestřičku v kočárku do parku.“

„A já se zase těším, že přestanou fungovat semafory a přejede vás na zelenou dodávka s herákem, vylízánku“, srdečně mu popřeje na cestu Milý zpod polštáře.

Já vím, že to bude horší. Zatím neobjevil teletubbies ani gormity a taky nemá účet na rapidshare a dokonce ani facebook, aby to lajkoval s ostatními batolaty. Jen jsem doufala, že pro něj nebudu totálně out už ve dvou letech. Protože je to čistě můj osobní názor, ale Pučmeloud takový vořezávátko fakt nebyl a nikdy nebude, Žmure!

Podivná ranní příhoda

Mám oprávněný pocit, že už lidem leze ta hnusná zima na mozek. Můžete mě napadnout, že to je projekce mých vlastních patologických představ a vlastností, ale tahle ranní mrazivá příhoda vás vrátí zpátky do reálu. Když je na Špičáku -12, poznáte to i v Praze.

„Sem blbá, sem úplně blbá…“ tahle vykřičená slova do ticha konzumu na rohu jsou vlastně jedna z prvních, které ke mně ráno vůbec dolehnou, pokud nepočítám pár Žmurových slabik a Milého zažbrblání z rozehřátých peřin. Dneska jdu pro snídani já. „S dovolenim, já sem totiž úplně blbá“, odhodí mě paní v důstojnickém armádním plášti do regálu s instantníma polívkama. Nemám vůbec v úmyslu jí to vymlouvat. „Pani prodavačko, já jsem si zapomněla vzít košík, hohó“, řve od dveří, a smýká sebou v zablokovaném vstupním turniketu jako bizon polapený v pasti na srnky. Turniket se chvěje ze svých posledních ocelových sil jako prodavaččin hlas. „Prosím vás, to nemůžete. Takhle nám v tom viset. Pan vedoucí dnes není a já vás z toho sama nevyprostím.“ „Já nejsem blbá, ale nemocná, vite“ dostane se mi ještě nechtěného vysvětlení a košíkem přes hlavu na její cestě vpřed do oddělení lihovin, když na zemi trpělivě sbírám poslední pytlík játrových knedlíčků od Vitany.

Platím a padám. Pani se před obchodem vratce kýve na zábradlí a z pusy jí čouhá papírek. Asi jízdenka. Nestihnu si všimnout do detailu, protože k mému překvapení zbytek lístku rychle semele v čelistech a polkne. Pomyslím si své. Majestátní břicho jako pani už mám, i když to její vyplňují spíš nabobtnalá játra, ale stará taky jednou budu. Ještě zeleninu.

Ve večerce je chladno a neútulno. Vyberu si do sáčku pár brambor a pomerančů a potom si všimnu, že Vietnamka za kasou spí, podepřená krabicí od banánů, s ananasem pod zátylkem jako trnitým polštářkem. Bože, není mrtvá? Odkašlu si. Bojuji mezi nezdvořilostí budit ji a ignorancí obyvatel měst, kteří nechají svého souseda umřít na nástupišti metra, protože se bojí na něj sáhnout, natož mu poskytnout první pomoc. Někdo venku střílí ze samopalu, ale je to jen padající komín plastových přepravek, které rachotí do prázdné ulice. Hohó, ozve se na konci zkázy známý hlas mé ranní přítelkyně. Vietnamku to probere z hibernace, čímž vyřeší moje vnitřní dilema, a vyběhne zjišťovat rozsah škod.

Paní v plášti už sedí pod zábradlím a kolem ní běhají čivavy v pruhovaných svetrech a olizují ji tváře. „Pejšánčí!“ Snaží se je lapit, ale uhýbají, mrchy pružný. Zvolním krok, zajímá mě, jestli jednoho z nich přece jen uloví a sežvýká stejně rychle jako tu jízdenku, nebo jestli vyplivne svetr a vodítko. Její výpady jsou prudké, ale neefektivní. Míjí oba cíle. Brzy to začne nudit i čivavy a odcupitají zpátky přes ulici do otevřeného vchodu.

Naberu tempo, svinská zima. A vzápětí se zastavím, tentokrát před rozházeným bordelem u separačních kontejnerů u našeho domu. Tohle přesně vypadá jako můj Moleskine s tajnýma poznámkama, dokonce je navrchu stejně počmáraný voskovkou…Žmur! To je pýcha a pád mé ekologické výchovy, naučit ho separovat recyklovatelné odpady! Žmur se sice rychle naučil oddělit plast od papíru, že by s tím mohl vystupovat v nějaké environmentálně-vzdělávací show. Propadá však snadno chvále a v zápalu nerozlišuje mezi mýma soukromýma věcma a odpadem. „Podivejte se eště dovnitř, tam se toho najde", pobízí. "Lepších než tendle“. Paní s červenýma olízanýma tvářema. Za zavřeným oknem vidím dva smějící se obličeje se zamlženými koláči před ústy. Máma s ožralou bábou prohrabává popelnice, úplně to slyším. Příště si do těch mrazů půjdou pro snídani sami.

Tak se tu máme

„Tak se tu mějte“ dá mi pusu Milý a to „pěkně“ už radši ani nedodává, protože Žmur právě se srdceryvným povzdechem "och, ne!" strká prsty pod lednici pro zakutálené oči plyšového prasete, které před chvílí surově zmučil.

„Zvládneš to?“ zeptá se mě ještě opatrným pohledem ke Žmurovi. „Jasně, že to zvládnu“, odpoví Psice jako Mary Loo divokého západu, která krotí mustangy na gumě od kalhotek. A tím vlastně začalo mých pečlivě odpočítávaných sedmnáct dnů samoty, během kterých se bude Milý mačetou prosekávat skrz liány ekvádorského pralesa a vařit si z nich ayahuascové thé, zatímco na mě připadnou ty druhé housle udržovatelky rodu a domácího krbu. Neptejte se mě prosím vás na to, co bych si vybrala já. Když vám břicho přeroste tak pětkrát hlavu, stejně vás už kromě FlyCongo nepustí přes check-in žádná z aerolinií ani na limonádu a šunkový sendvič.

Některé dny bývají od té chvíle dlouhé a jiné jsou nekonečné. Třeba ten, kdy mi Žmur ukradl peněženku a její obsah rozmístil do skrýší po celém bytě.

„Tak milý Pižmure“, řekla Psice-Komenská, „právě teď ti dávám šanci najít a přinést všechno z téhle vysypané věci“, ukazuje na smutně povislou peněženku. „Protože krást se nemá a taky proto, že bez peněz a živitele čelíme vážné humanitární krizi. Najdeš mě ležet tady“, ukazuju na futón a jdu si otevřít Frisco. O půlhodiny později vracím dopitou láhev na linku a potom sama vydloubávám propiskou pětikilo ze Žmurova autobusu a natrhnu přitom Boženě kus tváře, sama a chamtivě se plazím s těhotenským břichem pod komodou pro pár drobných mincí a sama a trapně pod dohledem přivolané ostrahy vytahuji v Tescu za pokladnou už namarkovaný nákup z batohu, protože jsem zapomněla najít to nejdůležitější, totiž tu podělanou platební kartu.

V rámci lidové pravdy „sdílená radost, dvojnásobná radost“ jsem se rozhodla podělit se o plod své lásky s prarodiči, ale i tady jsem narazila a to na mámin detektivní talent a fóbii z infekčních chorob.

„Ahoj mami, přijeli bychom na pár dnů, můžeme?“

„A nejsi náhodou nachlazená? Máš zastřený hlas a špatně vyslovuješ nosovky“, přešla máma rovnou do preventivní ofenzívy. „Že vy dva máte zase tu hnusnou zelenou rýmu?!“ (následuje zdravotní přednáška na téma nezahalené ledviny, vaječníky a dutiny, v mém stavu alarmující nedbalost v péči o zdraví, proč nenosím kožešinové pásy, flanelové pyžamo a pletenou ušanku? Protože nechci vypadat jako zvrhlá laponská stařena a takhle bychom ty děti neměli nikdy mami).

Tím se příjezd na pár dnů odročil, ale další zdravotní komplikace už mámině telefonické detekci unikly. Můj oslabený organismus se totiž vlivem těhotenství proměnil v mikrobiální Sazka Arénu, kde neuplyne týden bez nějaké té hvězdné virové show nebo bakteriálního megakoncertu. Tentokrát bude řeč o akutních střevních problémech.

Do vlaku jsem nastupovala se sevřenýma půlkama a časovou hrozbou 2,5 hodin, během kterých se můžu v přeplněném kupé bezprecedentně posrat a nepůjde to zamést pod sedačku ani svádět na chudáka Žmura v suchém spodním prádle. První hodina uběhla bez ztráty hnědého věnečku, v další už bylo potřeba srážet kolena spolucestujících k sobě ve zběsilé snaze domoci se exitu a volné únikové cesty k záchodům. A teď to nebude hezké čtení.

Možná už WC Českých drah znáte z řetězových mailů, možná jste na nich kouřili nebo do nich dokonce i čůrali, ale z výšky a s despektem. Některé aktivity se ale z vysokého podřepu vykonávat nedají. Tím spíš, pokud se pod vámi natřásá podlaha, levačkou držíte v nejzazším možném odstupu batole, které zvědavě nahlíží do díry pod vámi na ubíhající koleje a pravačkou šacujete v poslední naději vnitřek zrezlého zásobníku na papírové ručníky, protože otočné kolečko na toaletní papír v tomhle vagónu si zoufá prázdnotou snad už od rakousko-uherské úzkokolejky. 

"Tak jste konečně doma", vítá mě máma na nástupišti. "A cože tak opatrně našlapuješ, ty máš něco s kloubama?"

Sem z Prahé!

Dnešní den se zapíše do kroniky městského úřadu a kdoví? Možná i do nějakého oslavného welcome článku v Novinách Prahy 2 hned vedle sloupku pro aktivní seniory. Po svém přerušovaném, ale téměř osmiletém působení na Praze 2 jsem dnes podepsala žádost o trvalé bydliště. Dobře, mnoho z vás teď mrzutě povzdechne nad banalitou dnešního tématu. To zase bude post! Proč na ten dementní blog ještě chodím?

Protože musíte. Tohle prostě musíte vědět!

Návštěvy úřadů bohužel nejsou zrovna z těch, kde bych se viděla nějak ráda a často. Jednou, snad v daleké budoucnosti, až bude automat na papírky s pořadovým číslem vydávat také teplé sezónní nápoje nebo alko míchané koktejly a budu se moct během čekání dívat na 3D film dle svého výběru, tak možná změním svůj přezíravý postoj.

Zatím to ale vypadalo takhle:

Milý: „Měli bychom zase zajít na matriku podepsat ty debilní papíry, kde se přiznávám k otcovství outěžka.“

Já: „Hmm, jo. A kdy? Zítra nemůžu. Co třeba v dubnu?“

O měsíc později:

Milý: „Už bychom tam opravdu měli zajít, aby se nakonec nestalo, že budeme mít neznačkový dítě bez rodokmenu! Kdoví, jestli by tě bez razítka a ověřeného podpisu vůbec nechali porodit!“

Já: „Zítra nebo nikdy. Je nutné za každou cenu zhoršovat situaci a plánovat to na brzy ráno?“

Milý: „Musíme tam na půl osmou. Ta tvá buržoazní ranní lenost pramení z toho, jak dlouho už se vyhýbáš práci! A nechceš si u toho konečně vyřídit i to trvalé bydliště?“

A tak jsme dnes ráno naběhli na městský úřad, vybaveni potřebnými dokumenty. Matrika byla hned. Překvapivě jsme vůbec nečekali a úřednice tentokrát ani nežádala vyplnit Čičmanovo jméno, takže si můžeme jeho varianty ještě nechat projít hlavou. V laktačním deliriu potom klidně můžu v porodnici nahlásit kapitána Achaba nebo Salomé, když se mi zatmí.

Trochu kodrcavější přistání mělo vyřízení druhé formality, trvalého bydliště. Žmurova trpělivost byla po matrice vyždímána až do poslední kapky a spustila se mi krev z nosu. Zaplatila jsem pade za krátký formulář, podepsala úvahu na téma jaké přínosy můžu Praze 2 nabídnout a souhlas s tím, že můj popel mohou po smrti použít jako hnojivo pro sazeničky do Riegrových sadů. Načež mě úřednice za zpěvu státní hymny ošerpovala a ustřihla mi roh občanky.

„Neříkal jsi, že mi u toho zničí občanku!“ vyčítavě se obracím na Milého. „Víš co mi zabralo času a odhodlání si vyřídit její aktuálně platnou verzi? A pak si přijde paní s nůžkama a můžu začít se vším od začátku!“

To už mě na kynula další úřednice ze sektoru osobní identifikace. Vstoupila jsem se svým zakrvaveným kapesníkem do těsného prostoru, kde mě oslepovala stowattová zářivka a objektiv kamery. Nadiktovala jsem opět své údaje a parametry, objektiv se spustil níž a zasadil mi prudkou světelnou ránu, po které mi před očima pluly jen neostré zelené obláčky a mezi nimi se usmívala tvář úřednice.

„Tady na monitoru uvidíte za chvilku svoji fotku na nový průkaz“,  ukázala směrem k obrazovce. Snažím se soustředit a mezi zelenými obláčky opravdu identifikuji svoji podobenku s krvavým strupem pod nosem, rozcuchanou ofinou a velice překvapeným výrazem.

„Jestli chcete, můžeme to zkusit ještě jednou“, vyhodnocuje úřednice můj výraz naprostého zklamání, který se mi nedaří ovládat. Strhnu si tedy strup, upravím si ofinu napravo a snažím se tvářit lidsky, ale přesto důstojně a jako člověk s velkou budoucností. Chvíli se nic neděje. Už to je nebo jak dlouho mám v té křeči ještě vydržet? Tázavě se nakloním směrem k objektivu. Prásk! Další oslňující rána zasazená oslabenému zraku, který se teprve vzpamatovává z prvního útoku. Tentokrát na mě z podobenky civí paní ulíznutá na Hitlera s obočím povytaženým do půli čela a pootevřenými rty ve snaze vyslovit marnou otázku.

„Prosím vás…“, začnu. „Já si ale myslím, že tohle už je moc povedená fotka“, přeruší mě úřednice. „To tady máme i o hodně horší portréty“, uchichtne se, ale tak zlomyslně, že je mi z toho úplně jasné okamžité odpálení mailu s moji fotkou na celou státní správu s předmětem „pro vaše úsměvnější ráno“, hned jak vycouvám z kanceláře. Zahledím se přes její rameno na sklo, za kterým si Milý nervně poklepává hodinky a ano, vidím i horní polovinu Žmura v pohybu, jak běhá kolem haly, rozhazuje formuláře ze stojanů a otiskává na ně svoje holínky. „Tak jo, vždyť je to jedno“, souhlasím. „Však si ji za patnáct let necháte zase vyměnit“, usměje se na mě paní souhlasně.

Opět o důvod víc vdát se nebo přestěhovat. 

Těhotenský bootcamp

Když jsem byla těhotná s Pižmurem, připadala jsem si pořád někde skříplá a skrčená, což se stalo po pár měsících nepohodlí příčinou mé registrace na těhotenskou jógu. Hodiny probíhaly v zaběhnutém pořádku a o fyzické náročnosti rovnající se ranní rozcvičce v hospicu. "Nejdříve si pohodlně lehneme na bok a prodýcháme první čakru (uplyne 10 minut, první třetina cvičenek usíná). Tak a teď zvedneme levou ruku, velmi, velmi pomalu a opatrně nad hlavu. Nepřeceňujte svoje síly! Výborně, vydýchejte se a lehněte si na druhý bok. Zavřete oči a soustřeďte se na pomalé nádechy a výdechy do druhé čakry...(ozývá se táhlé chrápání, předcvičující vyčítavě pokašlává a okotlí relaxační hudbu víc nahlas. Cvrlikající ptáci se doplňují s rytmickým chrápáním a teď už se kromě toho ozývá i násilím zadržovaný smích bdělé menšiny.)

Chodila jsem z těch hodin sice dál uskříplá, ale zato odpočinutá a odevzdaná jako Bódhisattva; koberce tam mají měkké a časem jsem si vyležela koutek hned u topení, kde se mi dařilo prodýchávat čakry obzvlášť hluboce. Proto jsem s volbou fitness saloonu neváhala a zaregistrovala se na stejné adrese i tentokrát. "Kurz jógy už je bohužel plný, ale můžu vám nabídnout Pilates. Je to skoro to samé", ujišťuje mě recepční. Je mi to fakt jedno. Pilát nebo Mahéšváranda, v řízeném povalování pod topením jsem na poloviční cestě k osvícení a stát se organizátorkou svých vlastních kurzů!

Na první hodinu si u skříněk oblékám tričko na spaní a ovčí bačkůrky, takže mě trochu zarazí trikoty a iontové nápoje ostatních účastnic. Asi mi za ty dva roky ujel vlak s těhotenskými cvičebními úbory. Koutek u topení je prázdný, rozběhnu si tam natřást svoji matraci ze tří karimatek a pohodlně začít s relaxací. Vtom vrazí do místnosti obergruppenfűhrerin zahalená do neónově růžového trikotu, tyrkysových očních stínů a na hlavě se ji do rytmu natřásá odbarvený blond ohon. V sekundě stojíme v pozoru a hlásíme příjmení. A zůstáváme ve stoje! "Zavřeme všechny naše spodní otvůrky a hmitáme! Raz, dva, tři, čtyři, raz, dva, tři, čtyři! Vy mi tam nějak vlajete", zapichuje gelový nehet na ukazováčku mým směrem, zatímco se snažím udržet balanc na jedné noze a zbývajícími končetinami pohybovat podle příkazu (a ještě se u toho soustředit, jaké všechny otvůrky mají zůstat uzavřené a jestli se budou taky synchronizovaně otevírat). 

"A tu nohu pěkně do pravého úhlu, ať si tam pro vás nemusím dojít" žertovně na mě pičuje od zrcadel za chvíli. "Css, cso si myslíš ty cs..au křeč!...ty cs...couro!" chroptím přes semknuté rty během dřepů s nataženýma rukama před sebou. Potom v odrazu zrcadel postřehnu, jak se přikrádá mým směrem, drtíc po cestě nepoddajné kosti ostatních lemplů. Raději si vykloubím kyčel do pravého úhlu svépomocí, ale stejně si mě podá a zručně mě přelouskne jako brčko do koktejlu se slovy "takhle to bude mnohem efektivnější!"

Konečně si sedáme, výstižněji, hroutíme se na podložku. Ale jestli se mnou počítáte s tím, že teď se bude odpočívat, tak jste dětinové z jógy pro začátečníky. Ostatně ten fitness klon Barbie a pneumatického kladiva vás záhy přesvědčí, že hmitat a posilovat řitní svěrače se dá dokonce vleže i při závěrečné relaxaci, aby se člověk nemusel stydět za promarněný pocit, že se tam za své peníze válí zbůhdarma jako nějaké hovado na louce.

Cestu domů bych nazvala spíš pochodem smrti a hned od rohožky jsem si poprosila o masáž, u které jsem vyčerpáním usnula. Zdálo se mi o tom, že mi Barbína svazuje ruce posilovací gumou na cvičení a ucpává otvůrky činkami za stálého odpočítávání raz, dva, tři, čtyři! Když jsem se ráno vzbudila, zjistila jsem, že opravdu nemůžu hýbat rukama a taky namoženými stehny. A navíc, že zakoupenou permanentku na deset lekcí nelze stornovat! 

Smyslů zbavená

Viděli jste Perfect Sense? Nemusím moc katastrofické filmy a už vůbec ne, když k Zemi míří asteroid, který může odklonit jen nepodplatitelný fízl ve výslužbě a ještě u toho pár cápkům rozmluvit kouření hašiše, přefiknout dojatou Liv Tyler a obnovit upřímný vztah s dětmi z minulého manželství.

Leitmotivem Perfect Sense je epidemie, která lidstvo kosí postupnou ztrátou smyslů jednoho po druhém. Ty první jsou spíš zábavné - od čichu přes chuť (pojďme se zakousnout do mýdla, chutná jako jahodová pěna!), ztráta sluchu už je psycho pro pokročilé, ale pořád ještě lepší varianta, než finální slepota na úplném závěru.

A pokud se ptáte na vnitřní poselství, které tenhle film přinesl zrovna mně, tak vám mohu s pohnutím odpovědět. Buďme silní, apokalypsa přichází!

Totiž čich jsem zřejmě definitivně ztratila někdy před měsícem, kdy jsem už konečně přestala rozlišovat mezi zdravím a nemocí, ale pouze mezi barvou a kvantitou sekretu, který se mi valí z nosu zhruba dvacetkrát denně, o prudkých erupcích v přechodech mezi zimou a teplem nemluvě (kolik nic netušících a nevinných cestujících v tramvaji už to schytalo do svých límců a ramen, když jsem neměla po ruce kapesník!). A to ještě neuvádím hrubou finanční rozvahu spotřebovaných palet papírových kapesníků nebo estetickou stránku věci – sytější nachový odstín by jeden pohledal snad jen na nosu Bolka Bolívky nebo Miloše Zemana. A Zeman si ho může nechat aspoň zaretušovat.

S čichem jde ruku v ruce chuť, ale stejně jako postavy snímku zmíněného úvodem jsem zatím nenašla důvod propadat panice. Ne že bych si nepřiznala, za mou potenciální kariérou sommeliérky se skví rozmázlá hlenitá tečka, na druhou stranu mi přestala vadit spousta maličkostí, od zkyslého mléka v kávě po kamarádské sdílení spolusedadla v metru s bezdomovcem a jeho igelitkou pokladů. Pokud byste potřebovali vyčistit septik nebo se seškrabat několik měsíců zesnulou babičku z koberce, nestyďte se a pište do komentářů.

Varovné to začalo být až o víkendu, kdy jsme s Gábinou, Luckou a Jakubem z minulého postu vybírali z víkendového menu v hospodě po výletu do Prokopského údolí.

„Takže dvakrát guláš a jednou roštěná na žampionech. A my se známe?!“ zeptá se číšník po mé levici silně zainteresovaným tónem, zatímco jsem zabořená do lístku, jako obvykle jsem poslední a stejně si zaboha nemůžu vybrat. Jeho otázka mě vytrhne ze soustředění a jak se na něj zadívám, tak tyhle oči si opravdu pamatuju, snad jen trochu jiné rty a delší vlasy...ale jak by se octnul tady?

„Cože a odkud?“ vyhrknu po pár sekundách zírání na něj, když mi Lucka zarazí loket do žeber, co teda bude s tou objednávkou.

„Z lístku“, dostává se číšník do podobného stádia chaosu a nesměle ukazuje na jídelák přede mnou.

„Jako co si dáš“, tlumočí mi netrpělivě Gábina jako kreténovi, kterého si vzali na neděli domů z ústavu. „Ahajo, tak ten guláš třeba, díky!“

Jak mohlo znít „a vy si dáte?“ stejně jako „a my se známe?“ rozebírám s nimi potom filologicky u stolu, ale nikdo nezná odpověď. Stejně jako mi tvrdí Milý, že mi to s tou hospodou říkal a stejně jako Žmur prospí už celou noc a ani nepípne – tak to aspoň připadá mě na úsvitu nové éry oproštěné už nejen od chemických smyslů, ale i od zvukových informací.

Příští post brzy a jako obvykle, nebo později v Braillově písmu. 

Odpadky. Voní dobře, chutnají skvěle!

Když se před rokem vrátil z cest náš kamarád Jakub, vypadal a vlastně se i choval jako Ježíš. Kolem ramen mu vlály husté vlasy plynule se prolínající s plnovousem a magistrálu před Nuselákem přecházel s klidem mesiáše coby Jordán i přes klaksony nasraných řidičů. Absolutně nezapadal mezi kulisy pražských business center a kravaťáky před budovou, kteří do sebe tahali marlborky v krátkých nervózních šlucích a potom se vztekle dusili do globálně klíčových telefonátů s dodavateli trojvrstvého hajzlpapíru s jahodovým aroma.

Jakub přecestoval z Nového Zélandu zpátky do Evropy, chvíli chytal ryby a šrot na Balkáně s Rumunama a potom zahnízdil kdesi ve španělské jeskyni se svatým mužem. Chodili nazí, obrůstali spolu vousem a občas zapózovali pro nějakého toho turistu toužícím po mystickém dobrodružství. „Ajo, a čím jste se živili?“ ptaly jsme se s Gábinou, neb jsme si nedovedli duchovní guru představit ani na večerní směnu u kasy s reklamními tričky „Jak vám mohu pomoci?“ stěží zakrývající jejich nahá přirození.

„No, slyšely jste už někdy o kontění?“ mrknul na nás Jakub zpoza hustého obočí. Supermarkety vyhazujou neuvěřitelný množství jídla a fakt nekecám, ale většinou vyhazujou ty nejlepší věci. Třeba zralý ovoce, právě proto, že je zralý a sladký a nejsou to ty uchcípaný zelený mandarinky, co vám můžou ležet na stole další tejden. Výbornej salámíček den před spotřebou, ten vám v jeskyni vydrží dalších 14 dnů klidně votevřenej, nakousanej. Na trvanlivý mlíko a jogurty je expirace tak nadnesená, že jsou skoro nezkazitelný, vlastně je stačí protřepat…“

Takže když jsme šly potom do Crossu na dokumentární film Taste the waste, očekávaly jsme tak nějak přirozeně pokračování zmíněného srazu.

A možná Jakub nasadil vysokou laťku a možná bych z filmu půlku vystříhala, ale celkově jsem jsem se nemohla odtrhnout a líbí se mi hlavně čísla – na rozdíl od rozvláčných a subjektivních sdělení „myslím, že náš postoj k potravinám je odcizený“ film obsahuje i dost konkrétních údajů, která jsou ověřitelná fakta. Jako těch 90 milionů tun nezkaženého jídla v EU za rok, které se vyprodukují jen proto, aby se vyhodily a spálily – většinou ještě za přísných hygienických kritérií, takže přičtěme další ztráty za energie a lidi, kteří jsou v likvidačním businessu přímo zaměstnaní.

Ve snímku vidíte mezinárodní srovnání nakládání s potravinami nejen v rámci unie, ale už i to je docela hustá kaše. Namátkou ve Francii jsou v potravinových řetězcích běžné standardy vyhazovat mléčné výrobky týden před spotřebou, protože přesně tolik dnů dělá pro zákazníka rozdíl mezi atraktivním zbožím a odpadem, podobně jsou na tom masné výrobky. Pro velkoprodejce je nejvýhodnější jogurt vyhodit – kvůli hygienickým předpisům ho nemůže rozdat a dokonce si nemůže dovolit ani spolehlivě nezajistit, aby se k němu někdo náhodou nedostal a podloudně ho nesnědl. Stejně končí ovoce a zelenina, která je příliš malá nebo velká pro to, aby se vešla do norem a regálů. Dokonce existuje směrnice o sklonu okurky - ty příliš zahnuté se špatně balí, transportují a jsou prakticky neprodejné už od chvíle, kdy se narodily. Ilustrující případ Kamerunky, pracující ve velkém zlém supermarketu právě u třídící linky a vyhazující denně tolik jídla, které si její původní rodina nemůže nikdy dovolit, je už spíš útok na city diváků.

Stejně jako uznávám fórky na snížené schopnosti selské rozvahy u Američanů, za které si můžou víceméně sami, ale úplně jsem čekala na okamžik, kdy se ve filmu objeví zásadní obvinění, že jsou to bohapustá hovada bez možnosti odlišit bramboru od french fries. A dočkala jsem se. Americká farmářka, razící sympatický trend zahrádek na střechách New Yorku, pořádá zároveň agroturistické show, jak vlastně vypadá živá rostlina a že vejce padá slepicím od zadku a ne z výrobní linky. „A tohle je rajče“, ukazuje farmářka na keřík. „Víte, hodně lidí si na první návštěvě myslí, že je to jablko, ale stačí jim to vysvětlit dvakrát, třikrát a pochopí to!“ Ale no tak...!

Každopádně si v mezinárodním srovnání rychle uvědomíte, že na tom nejsme na českém písečku zase tak špatně. Nebo tak dobře? Když v Albertu flák vepřového projde o pár týdnů a zezelená, tak ho environmentální aktivista v tričku store managera nechá naložit do pikantní marinády, přelepit nálepkou „kotlety na gril“ a jede se dál. Ještě o něco osvícenější přístup mají vietnamské večerky, kde se v krabicích prodává běžně shnilé ovoce s výkřikem „Pozor! Toto je Akce!“, ale to je aspoň na férovku pro koncového zákazníka. Ačkoliv si nedovedu představit, kdo se stal šťastným majitelem karbonově černých banánů v naší večerce naproti, pokud si je někdo nekoupil v přesvědčení, že jde o ostravské klobásky za pět korun kilo.

Co se plýtvání týká, o poznání hůře dopadl můj test mezi pražskými bezdomovci. Začalo to tím, že jsem se jala připravit těstovinový salát, kde hrozí opravdu zvýšené riziko, že počet těstovin nikdy neodhadnete správně. 

„Už přisypu jen dvě hrsti kolínek“, přísahám si nad hrncem, když letmo sjedu pohledem mísu rajčat, paprik, cibule a tuplák majonézy. „Sakra! Ty sáčky na těstoviny snad vyrábí takhle schválně, aby se nekvalitně natrhly a vysypaly celé!“ dumám nad bublajícím kotlem. Ale tebe už schovávat nebudu, chlapečku, nemysli si. Dopadla bych jako moje matka, která má lednici obšancovanou Petriho miskami s půlkou vaječného žloutku, lžící marmelády nebo trojúhelníčkem oschlého taveňáku. A to já nedopustím, takže v konečné výrobní fázi ohnu dvě vidličky při snaze rozmíchat něco okolo deseti kilogramů surovin. Přičemž dorazí domů Milý, nějak dnes nemá hlad a potom zjistím, že v pánském kabinetu potají spráskal rodinné balení arašídových křupek.

Nicméně kvantita těstovinového salátu těžce přesáhla můj morální kodex na vyhazování zbytků, takže jsem ho nakydala do jídelních setů, v čínském bistru jsem ukradla hrst plastových vidliček a sice pořádně nakrklá, zato s ušlechtilými pohnutkami jsem se vydala jako Máří Magdaléna mezi prostý lid na hlavní nádraží.

Zamířím ke skupině houmlesů číslo jedna a najednou nevím, jak začít. „Ehmh, nemáte, nebo neměli byste náhodou...třeba...hlad? Mám tady těstovinový salát, víte, udělala jsem ho trochu víc“, začínám konverzaci a vybaluju první balíček jako kotě z košíku. Trochu se z něj při transportu rozlila majonéza, ale stejně se nad tím nemuseli tvářit tak pohoršeně. „Jó a jak je to starý slečinko?“ očichává misku ten nejstatečnější z nich. „Nemáš cigáro?“ ptá se mě jeho kámoš daleko otevřeněji. Dvě misky nakonec udám, ale hřejivý pocit lidské solidarity si teda rozhodně neodnáším.

To bezdomovecký tým číslo 2 se mě dokonce snaží stáhnout o prachy za to, že pokrm zkonzumují i přesto, že tam není maso! Potom se ke mně přitočí Albánci v podezření, že jsem zapletená do místní dealerské sítě s herákem, takže na nic nečekám a poslední misku odhazuju na lavičku v Sherwoodu. Dvě štětky si od něj rychle odsednou. Třeba to snědí aspoň veverky!

Varování ministerstva zdravotnictví: rodičovství může způsobit pomalou a bolestivou smrt

Z volně dostupných informačních zdrojů vyplývá, že rodičovství je přinejmenším stejný zdravotní hazard jako kouření nebo obezita. Proč se tyto varovné informace netisknou na zadní stranu rodného listu nebo nelepí štítkem přímo na novorozence jako na krabičky cigaret místo distribuce reklamních příruček „Jak na prdíky“ a „Hurá, máme miminko“!?

Kapitola první – Spánková deprivace, krutá noční nevěstka

Nikdy jsem nechápala lidi, co vstávají kolem páté ráno, protože právě mezi nocí a svítáním bývá jejich mysl nejbystřejší a navíc si před snídaní stihnou ještě zacvičit, uplavat pár bazénů, přečíst knihu a vyluxovat. Den pro mě končí kolem půlnoci. Přičtěte 7 hodin a jsme na hranici dobrého vkusu, kdy se hodí poprvé vylézt z postele, pustit topení a zase se do ní rychle vrátit, dokud zůstane vlažná. Dřív je pro mě noc, kdy křesťané spí a výjimkou jsou brzké ranní hodiny vyhrazené návratu z klubu. Tyto pravidla neplatí pro děti. Kojenci se nebudou zdráhat budit vás klidně po hodině. Ale i Žmur se dodnes občas probudí o půl čtvrté a bez známek rozpaků, že by snad někoho mohl obtěžovat, se domáhá snídaně, Krtka nebo prostě jenom hledá společníka na hraní. Níže popsaný déletrvající stav u mě tak funguje víc než dva roky.

Nekvalitní spánek představuje nebezpečí zejména z dlouhodobého hlediska. V případě déletrvajícího stavu (tj. více než 4 týdny) či při opakovaných krátkodobých epizodách hrozí riziko přechodu do tzv. chronické (tj. dlouhodobé) nespavosti.

Chronická nespavost je rizikový předpoklad pro rozvoj závislostí. Osoby trpící dlouhodobou nespavostí jsou náchylnější k alkoholismu, nadměrné konzumaci stimulačních látek (například káva) a zneužívání léků.

Zdaleka největší riziko ale představuje vyšší pravděpodobnost rozvoje závažných duševních onemocnění. Dlouhodobě sníženou kvalitou spánku či jeho nedostatkem se může vyvinout depresivní porucha. Toto onemocnění představuje obrovské riziko nejen z pohledu nemocnosti (deprese je častou příčinnou pracovní neschopnosti), ale i kvůli délce života. Depresivní onemocnění může zkrátit život až o 10 let, čímž se vyrovná i takovým zabijákům, jako je kouření, vysoký krevní tlak nebo cukrovka.

Zdroj: Pretl M., Přihodová I., Insomnie in Nevšímalová S., Šonka K. et al. Poruchy spánku a bdění, Galen, 2007

Morin |C.M.. at al., Insomnia. A clinical guide to assessment and treatment, New York: Kluwer Academic/Plenum Publishers, 2003, p. 190

Kapitola druhá– dětské nemoci, živoucí relikty středověkých epidemií

Celkem dlouho jsem žila v planém přesvědčení, že smrtelné infekční nemoci byly ve střední Evropě vymýceny plošným očkováním, používáním splachovacího záchodu a mýdla s jelenem. To bylo v dobách, kdy jsem přišla do kontaktu tak maximálně s „chřipkou“ z korporátní klimatizace, kterou hravě překonáte za dva dny s berličkou v podobě paralenu na zvýšenou teplotu a většího balení papírových kapesníčků.

Potom jsem přišla do světa dětských mikroteroristických buněk. A dítě, to není nikdy jenom jedno, ale další desítky a stovky jeho kamarádů z hřiště, propojených kapénkovou infekcí jako interaktivní mapa šíření AIDS po subsaharské Africe. Dětské nemoci jsou zákeřné jako hackerský útok trojského koně. Zatímco děti se z nich otřepou poměrně rychle a bez trvalejších následků, z vás do večera udělají bezmocnou klátící se zombie se žlutým očním bělmem a kanoucí slinou v koutku, posetou hnisavými boláky. Počítejte minimálně s týdnem života na okraji společnosti a bezdětní kamarádi se vás budou štítit. Kdy naposled jste od kolegy chytli vši nebo červy? Vítejte ve školce, kde se jich jenom na koberci válí víc než plyšáků a děti si je vyměňují do sbírky jako hrací kartičky s gormity.

Když jsem vezla naposled Žmura k dětské lékařce, vzala si před vyšetřením roušku. „Je to s ním tak vážné?“ zeptala jsem se. „Se Žmurem? Ten bude pozítří v pořádku. Spíš si dávejte pozor na sebe, abyste TO nechytla“, vystrčila nás pediatrička rychle z ordinace.

Oklikou se dostávám k víkendu stráveném v dětském ubytovacím zařízení příhodně nazvaném „Peklo“ v Jizerských horách. To víte, že mi bylo jasné už po první společné večeři strávené na pozadí různé intenzity dětského kašle, že to nedopadne jinak než vleklou zdravotní komplikací. Zatímco mě už v neděli večer podťala malarická horečka, teprve dnes vykvétají další originální symptomy jako bolesti kotníků– kladívka a vrtačky trpaslíčků bušící mi od horní čelisti směrem k uším a zase zpátky-svrbivá vyrážka na zádech-tik v pravém oku a záchvaty dušnosti. Zkrátka běžná dětská rýma.

Bezpochyby originální postoj k víkendu na čerstvém povětří zaujaly také nejmenší členové výpravy. Zvlášť Žmur se svou kamarádkou Miškou se projevily jako skutečné děti hor. Jakmile jsme je vystrčili na sáňkách pár metrů před penzión, začala Miška zoufale volat „pomoc, pomoc!“ a Žmur uhýbal před roztávajícími sněhovými vločkami na jeho obličeji se srdceryvným naříkáním „au, au, au!“.

Po pár jízdách po svahu s dětmi klejícími a prosícími projíždějící lyžaře o pomoc jsme si připadaly jako pašeračky levných dětí z Polska a rozvíjely krkavčí varianty, jak by je bylo možno na šňůrách od bobů přikurtovat k úvazišti pro psy pod sjezdovkou, abychom si sněhu užily aspoň my. Čistý čas příprav a vrstvení oblečků půl hodiny, čistý čas pobytu venku 10 min, 4 hodiny strávené v autě a dýmějový mor jako suvenýr zdarma. Tolik víkendová bilance, smrk, pliv, chrchl.

Skalpel prosím!

příspěvek pro dámy

To máte tak. Už od počátku tohoto těhotenství jsem se hrozila gestačního týdne, kdy budu muset Čičmanovi oznámit (ha, na tomto místě poprvé publikuji Prenatálcovu přezdívku, která mu, a já se nebudu divit, v mírných obměnách zůstane až do vetché staroby jako chudáku Žmurovi!) Tak teda prostě jen že Čičmanovi někdy po 20. týdnu budu muset říct: „tak kamaráde, konec srandy a teď už se ven jen tak nedostaneš!“ To by mohl Žmur vyprávět na černých hodinkách při draní husího peří, jak jsem ho vyháněla ricinovými porodními koktejly a jak ho v Porodnici vymítali tři dny a tři noci jako Antikrista a ani mu to nehlo brvou, zatímco jeho matka se potácela po chodbách v halucinacích a snažila se oběsit na pupečních šňůrách méně vzpurných novorozenců.

Od Čičmanova početí jsem si byla opravdu jistá stanoviskem, že rodit zkrátka nebudu, pardon. Asi jsem chirurgický typ, ale já jsem byla za sešité břicho po císaři vděčná, i když se mi tenkrát všichni hrozně omlouvali, že Žmura nevytáhli namodralého po kouskách a kleštěma, ale bylo by to přirozeně a já tak v tomto světle zůstala okradena o euforii a dojetí z mokrého uzlíčku na hrudi a vyštepovaný monogram primáře na zadku. S heslem „hlavně nepodcenit prevenci“ jsem začala od prvních gynekologických kontrol hlásit drobné, zato však stále se stupňující bolístky. "Opravdu Vás to tady tak bolí?" ohmatává doktorka jemně jizvu, abych se jí nerozpadla pod rukama a nevyhřezla svá střeva na čisté gynekologické křeslo, zatímco já sykám, ale rádoby se statečně se přemáhám. „To je zvláštní, podle ultrazvuku máte jednu z nejsilnějších a nejlépe srostlých jizev, které jsem kdy viděla. S takovou se nemusíte vůbec obávat, že by to tentokrát nevyšlo přirozeně!“

Víte, když přijdu do obchodu, fakt vím, co chci. A vím, že v tom zelenkavém topu se stříbrnýma doplňkama budu vypadat jako dva dny leklý rejnok a ne mořská panna a že si ho prostě nebudu zkoušet, ani kdyby mi ta prodavačka načůrala do kabinky, jak je to trendy a ladí mi to k vlasům. Naopak to i tak debilní triko získá navrch cejch, že je protěžovaný a tím pádem daleko hnusnější než ve skutečnosti a než si vůbec zaslouží. Vážně nechápu ženy, co volají z kabinky „Prosím můžete se jít podívat, jakej v tom mám zadek?“ a potom dlouhé „Áááách“ a „Myslííííte?“.

Nemyslím, vím. Potřebuju císařský řez a je to bohužel věc, kterou nedostanu standardní cestou vyhledej si produktový popis od výrobce-stáhni si manuál-podívej se na youtube. Už vidím Milého třímat keramický nůž a Žmura jak drží čajový podnos s kosmetickými vatovými ubrousky! A protože mi zdravotníci bez nějaké známky empatie a pochopení náznaků pořád dokolečka omílají, že druhý porod je úplně jiný než první a jaká to bude super párty s chlebíčkama a šampaňským, začala jsem tu kudlu osobně a beznadějně brousit.

Aspoň tedy do dnešního rána, než jsem otevřela dveře gynekologické ordinace a sestřička ohlásí, dnes zastupuje nový pan doktor! Ušklíbnu se a v duchu zakleju, že jsem se včera neoholila a jak dlouho jsem se vlastně neoholila? (u doktorky jsou prostě některé věci víc jedno) a vstoupila dovnitř.

„Neznáme se náhodou?“ prohlížím si doktora, zatímco mi vyplňuje papíry a ptá se na tlak a on na to „já si vás taky pamatuju, z ambulance  u I. P. Pavlova, že ano?“ A asi je zrovna první den v práci, úplně bezprizorní a projevuje ze mě nadšení, jako když najdete na chodbě přesně ten samý kávovar, na který jste zvyklí z minulého zaměstnání. „Paní Psice, a pracovala jste v XYZ“, projevuje nečekanou paměť a mě polívá ruměnec v očekávání, zda začne vyjmenovávat i mateřská znaménka v intimních oblastech nebo další pozoruhodnosti, kterých si při své práci na mě všimnul. „A vy už od té doby máte jedno dítě? A jaký byl porod? Budete chtít rodit spontánně?“ „Ne, ne, ne, ne, ne, prosím“ vycedím ze sebe mezi zuby a nervovými záškuby.“ „Tak to potom spolu zařídíme a vypíšeme, abyste šla do porodnice jen pro termín operace“ málem mě obejme a dá mi karamelku, jak se mě snaží uchlácholit.

Z ordinace před překvapenou sestru vstupujeme jako zasnoubený pár, který přišel požádat panímámu o požehnání. „My jsme tady s paní Psicí zjistili, že už se vlastně známe, tak ji rovnou převeďte do mé evidence, prosím.“ Potřese si rukou s Pižmurem, kterému jsou gynekologové jako množina divných úchylů, před kterýma si maminka sundává kalhotky, srdečně u zadku a jen velmi nerad kvůli přátelsky napřažené dlani musí na stolek pokládat opižlané jablko a rozečtenou příručku o hormonální antikoncepci. A přitom je to taková zásadní věc!

Posraná neděle

Chcete mít děti? Po tomto příspěvku to ještě zvážíte.

Vy možná začínáte den Lexaurinem zapitým malou vodkou, možná taky koblihou zhltanou na sprintu do práce s moučkovým cukrem v koutcích a marmeládovým knírkem pod nosem. O čtenářích s oblibou v koblihách plněných nutelou raději ani nepsat. Žmurovo ráno startuje půllitrovkou naředěného džusu a třemi až ležatou osmičkou dílů Krtka podle toho, jestli je všední den nebo víkend, během kterých se jeho rodiče můžou nenápadně osahávat pod dekou a hrát kámen-nůžky-papír o to, kdo vstane a pustí další díl.

Tento harmonický rodinný stereotyp může rozbít jen jediná nehoda; když první partner vyspává v okamžiku, kdy druhý usadí již napojeného Žmura k notebooku a následně vypitou lahev mylně identifikuje za dosud prázdnou. Žmur v takových chvílích navíc podvědomě vytuší svou šanci a protože jeho kvóta činí pouze jeden slazený nápoj denně mezi nezábavnými sklenicemi vody z kohoutku, neštítí se ani účelové lži pro získání dalšího drinku.

Přitom sám ví, jak tyhle příběhy končí; po naklopení jednoho litru džusu nalačno dojde v jeho střevech k prudké eruptivní reakci. Bývalí rohlíci se šunkou, ovesná kaše a jablko, které tam spořádaně čekají ve frontě na jízdenku ven, se v kontaktu s tekutinou stanou zmanipulovaným davem a demonstrací za svobodu, která si razí cestu nedbajíc jakýchkoliv překážek od análních svěračů po čisté tepláky konče.

Vracím se z vycházky pro snídani a Žmur mě u dveří zdraví „bobo“. „Novou plínu?“ ptám se letmo mezi vybalováním pečiva a pomazánek a on si může ukroutit hlavu, jak kývá, že strašně chce. „Já myslím, že zase kecá“, zahuhlá do toho Milý od čištění zubů, ale když se sehnu a Žmura pachově a vizuálně zkontroluju, tak tentokrát fakt nekecá.

Ještě teplý průjem mu zateká přes obě nohy až do fuseklí, kde vytváří jakési retenční nádržky a ven propouští hnědožlutou strusku při každém Žmurově kroku. Okamžitě odnášíme živé a dosud činné epicentrum do vany, kde na něj mířím sprchou a lituji, že mezi ručníky ve skříňce nemáme pro tyto příležitosti také žluté igelitové oděvy s plynovou maskou jako na epidemiologických pracovištích. Milý zatím s kýblem koncentrovaného chlorovodíku a starým reklamním tričkem sleduje stopu po bytě. „Je to dobrý, postel není kontaminovaná“, oddechnu si, ale za chvíli slyším: Tady si vzal něco na stole a stopy vedou dál do mé pracovny! A přes koberec! Žmure!!!“

Takže jsme vytřeli a vydenzifikovali v podstatě celý byt za Žmurova netaktního uchechtávání a znesnadňování úklidových prací, neb považoval celou nechutnou story za příjemné zpestření víkendového dopoledne a chceme se konečně usadit ke stolu, když Milý volá z předsíně. „Hele, jedl dneska Žmur kiwi?“ „To měl včera odpoledne k svačině“, odpovím zklamaně v předtuše, že se zrovna dneska snídat prostě nebude. „Tak to ještě nejsme zdaleka u konce“, odpoví mi od botníku.