Dieta podle Psice

Když jsem byla ještě na škole, rozlišovali jsme pivní dietu, nejedení do šatů na taneční a rohlíkovou dietu (když došlo kapesné od rodičů). V posledních letech se to ale kolem mě začíná hemžit krabičkovými dietami, dělenou stravou, dietou podle krevních skupin a známých osobností, astronautické instantní nápoje, breathariánství, a taky se pomalu začínají objevovat první vrstevníci – cukrovkáři.

V každém případě většina příslušníků dietní sekty  vypadá na první pohled hrozně duchovně a povzneseně. Něco jako „Vůbec se neomezuj, však nemusíme jíst oba. Klidně si dej ten tatarák (a zaplň si střeva hlísty a 2.000 kilojouly), mně stačí neperlivá voda, protože jsem dneska snědl už jáhly a půlku jahody a právě jsem v očišťující fázi. Víš?“ Je úplně jedno, kolik vážíte, ale připadáte si v ten okamžik jako vyžrané laločnaté prase, jehož myšlenkový přesah končí u denního menu restaurace a letáku z Kauflandu.

A tomu jsem se rozhodla učinit přítrž. Také já umím být éterická bytost, živící se jen salátem z okvětních plátků růží a korejskou poezií! A protože téma dne u mě není redukce, ale spíš důkladné proprání ojetých součástek, rozhodla jsem se pro sedmidenní detox. Můžeme tomu říkat taky Poustevnická dieta, nebo Sedm Dnů Smutku, protože tahle dieta zahrnuje absenci všech lidských potěšení od cukru, soli, kofeinu, lepku, alkoholu…mám pokračovat? Tahle dieta ční mezi ostatními prostě jako absinth mezi zelenýma.

První den byste čekali, že se budu v emocích svíjet pod stolem a krást cukřenku, ale to se šeredně mýlíte. První den byl úplně v pohodě. Netvrdím, že luštěninová polévka bez soli nechutná jako bahnitá kaluž z kravince, ale není to v tuto chvíli podstatné. Bylo mi povzneseně a soucitně jsem se dívala na lidské tvory pode mnou, kteří se živí pivovarským gulášem. Soucit si  musíte budovat, abyste dostali své astrální tělo na vyšší úroveň a nepůsobili na ostatní jako strašná píča. Pijete čerstvě  vymačkanou karotkovou šťávu a pociťujete první čůrky a potůčky pramenící energie. A vy blázni jste si kdysi na únavu dávali kafe!

Druhý den se energie někam záhadně vytrácí. Asi za astrálním tělem a soucitem, protože mě už vůbec nebaví zírat od rána do večera na to, jak se moji přízemní bližní neustále něčím cpou. Sraz s Luckou v kavárně. Zatímco si Luc poroučí sachr a dvojité presso, já si objednávám bylinný čaj tak zoufale neartikulovaně, že se mě číšník dotazuje natřikrát. „A co k tomu?“, nestydí se úlisně pokračovat a vůbec netuší, jak blízko byl k tomu, aby měl sachr od ucha k uchu.

Třetí a čtvrtý den jsou ve znamení hluboké rezignace a tělesného úpadku. Ty blafy nedají jíst. Mám halucinace z hladu, protože kdykoliv si uvařím várnici nesolené rýže a zeleniny, sním několik soust a zbytek té šlichty vyliju do záchoda; odmítají to dokonce i děti, které u nás občas přistihnete vyjídat odpadkový koš nebo zvláštní předměty jako například mou rtěnku. Potřebuju pořádný kafe, litry kafe, ne meltu. A to si samozřejmě nedám, protože tenhle experiment neprojedu na zrovna na kofeinu.

Pátý den je, přátelé, zrovna dneska. Kdybychom žili na samotě u lesa, najdete mě skrčenou v krmelci u lizu. Ale protože žijeme ve městě, najdete mě nad talířem čočkové polévky, kterou si solím vlastními slzami sebelítosti. Ještě dva dny. Připadám si už jako světec. Průhledný a nazelenalý světec. Zítra vstanu, a budu žehnat zákazníkům před mekdonaldem a pozítří budu vylizovat kečup a olej z odhozených obalů od hranolek. Ale potom přijde Velký pátek a mé utrpení bude u konce.  A to vám teprve napíšu pořádný post o jídle!

Vitajte na Slovensku!

hovoritě rusky?

Chtěli jsme si poslední letní víkend užít v lese, pokud možno s výhledy a pokud možno bez lidí. Obojí se nám splnilo. Místo původního Slovinska jsme pozměnili destinaci o jedno písmeno blíž na Slovensko. O slovenské Poľaně se píše jako o „krajinném celku Slovenského středohoří. Jedná se o silně erodovaný stratovulkán. Od roku 1981 je toto slovenské pohoří vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí.“  Ale jenom tady se jako obvykle dočtete celou pravdu o tom, že jde o izolované místo osídlené šavlozubými tygry a domorodci, kteří se dorozumívají pouze místním dialektem a jejich rázovitou řeč nijak nepoznamenalo ani třicet let v ČSSR.

To si třeba jdeme si takhle po chodníku, notně vyhládlí po dlouhé cestě a mlsně se rozhlížíme po nejbližší haluškárně, když se proti nám vynoří postarší muž. Člověk, od kterého byste očekávali, že při písni „Zvonky šťastie“ prohrabával kdysi na dydžině místní Darině trvalou ondulaci a má ve stojanu chronologicky seřazené všechny kazety od Goťáka. Ne. Při otázce na nejbližší restauraci ztuhne a autisticky vrtí hlavou, jako bychom si zapomněli sundat skafandr a elektrody z hlavy. „Reštaurácija?“ zkouší to Milý.

“Já vám ale vôbec nerozumiem“, vyjádří se konečně ten tichý muž upřímně. „Ale možme hovoriť rusky“, nabídne vzápětí přičinlivě. Ztracen v překladu zůstal i pokus získat v supermarketu k nákupu tašku  (jak se řekne slovensky igelitka proboha!?), na baru jsme zase byli za „tyčehuny“ a po odtajnění identit se nám vysmáli za Prahu. Ale to už nezapočítávám do místních specifik, protože za Prahu se vám vysmějí všude.  Mimochodem reštauraciju jsme nakonec našli a byli jsme ohromení:  místo halušek pizza s bryndzou a klobásou a turecký gyros. Globalizaci (na rozdíl od češtiny) nezastavíš!

Nabídku krčem ale výrazně vylepšovala lokální čučoriedkovice a samozřejmě jsme se nepřijeli opít ani najíst, ačkoliv z toho zatím můžete nabýt mylný dojem, nýbrž vystoupit na vrchol Poľany. Dva chlapíci u parkoviště byli jediní lidé, které jsme za celý den potkali. Cedule „Pozor, medvědi“ u prvního stanoviště mě donutila poněkud zbystřit smysly, zvlášť poté, co Milý začal rozebírat etologické teorie, že takový medvěd potřebuje na zimu nabrat podkožní tuk z masa a ne borůvek. Potom jsem se dočkala. Stezku v nejhustším lese přeťalo zachroptění aliena. Z druhé strany kontrují mutanti. V Česku byste si pomysleli něco o ožralých myslivcích a vzrušovali se pouze v případě, že máte zrzavé vlasy a tudíž vám bezprostředně hrozí záměna s liškou a odstřel. Tady je ale jasné, že nejde o lidi, protože se tu jednoduše nevyskytují. 

Jeleni! „Jeleni jsou lepší možnost než medvědi“ komentoval to Milý, „ačkoliv během říje mohou napadnout i člověka a roztrhat ho na parozích na cucky“. Ale aspoň nevylezou na strom, utěšuju se a už si hledám ten svůj. Hýkání nás doprovází, bestie běží rovnoběžně pod námi a řvou jako o život. Zázrakem krvežíznivým jelenům unikáme a vracíme se obloukem k památníku partyzánů. Před třiceti lety před ním údajně byla položená vojenská helma a rozmlácený samopal, se kterým Milý střílel svou sestru, když tu byli na rodinné rekreaci. Dnes před ním leží pár šišek a všude je ticho. A právě to je tady nejlepší.

Postřik na kuny

Odmala jsem zažívala nevinné dětské orgasmy ve dvou kšeftech: papírnictví vonící rozlitým Kanagonem, kde byly k dostání propisky s tekutou náplní s přelívajícími  autíčky (máma ji měla a půjčovala jen za dozoru) a komunistická drogérka, kde bylo k dostání všechno – od dámských vložek Hygema po arzen na trávení nepohodlných krys a záletných manželů.

A protože podzimní prázdniny v malém městě byl pro Čičman zřejmě takový opruz, až se jí psychosomaticky rozlezl po celém zadku a okolí, vydala jsem se do městečka prozkoumat drogistické příležitosti roku 2014. Centrum už je pochopitelně osázené výsledky práce agilních regionálních manažerů známých brandů, ale zrovna dnes a tady se nechci stát člověkem. Kousek od náměstí zahlédnu totiž starý známý nápis a školní tabuli s akční nabídkou, která stojí fikaně uprostřed chodníku, aby se o ní mohli přerážet důchodci a lidé zahledění do mobilu. Moje komunistická drogérka!

Na tabuli je kaligraficky vyvedená dnešní nabídka. Želatina do zavařenin, rašelinový substrát a postřik na kuny, do kteréhož sousloví nějaký uličník umně vepsal písmeno „D“. Nechtíc se při vstupu směju při představě toho pičifuku, když vtom dostanu nepřipravena do nosu přímý úder těžkotonážním odérem pracího prášku, guána a ředidla, s doznívajícím buketem laciných parfémů, takže málem zavrávorám do hromady motyk u dveří. Interiér a systém prodeje zůstává zachován od padesátých let. Na začátku sáhodlouhého pultu nafasujete růžový vikslajvantový košíček z NDR a pomalu postupujete frontou, přičemž své požadavky musíte na prodavačky hulákat jako vojenský oficír ze tří metrů. Takže pěkně stručně a jasně, tady není čas na žádné vystávání před regálem a váhání mezi odstíny tvářenky.

Stařenka přede mnou tady buď už těch dobrých padesát let nakupuje, nebo je nahluchlá, každopádně objednávky zvládá s lehkostí mistra. „Jednu alpu!“ zařve prodavačce do tváře, až se jí zatřepotá umělohmotná krajková čelenka ve vlasech. A postupuje dál ke kase. Za námi se už vytvořila fronta a začínají mi vlhnout dlaně. Takový ten potivý reflex, když na vás má na meetingu přijít řada. Musím to dát napoprvé a zbytečně to neprodlužovat. 

„Krém proti opruzeninám“, zařvu po vzoru mé předchůdkyně, prodavačka kývne a houkne zpátky: „Jako na vlka?“

„Krém na vlka“, chytá si Pižmič hlavu do dlaní a dusí se smíchy. „A máte ještě krém na lišku“, vysouká ze sebe ještě v křeči a náš povolený pětisekundový limit na nákup je rázem vyčerpán. 

„Víte, ne na vlka“, snažím se asertivně pokračovat a naskakuje mi okamžitě krém na kuny, možná i s tou hvězdičkou po en, „já myslela dětskou mast na opruzeniny, jako na ni“, ukazuju na spící Čičman v kočárku. Ten je však pod pultem a hradbou ze zlevněného Persilu, takže ji prodavačka neregistruje. „Jakou mastičku na ni?“ dožírá se pomalu a já musím pokorně uznat, že spravedlivě. Výrostci ve frontě, co si přišli pro kondomy a pleťovou vodu na jebáky už nevydrží dál mlčet. „Pani, máte muchu na ni!“ Což přivádí už téměř civilního Pižmiče do další agónie smíchu.

Žena za pultem se dovtípí a práskne mi do košíku lahvičku s modravým obsahem a dětský pudr. Aviril! Končím tichým přáním, ať mi tohle retro žádné vyvoněné frenčízy neseberou!

Dámská gastroneděle

Myslím, že nedělních rodinných historek tu bylo až až, takže házím do placu taky jednu dámskou. V neděli odpoledne se scházíme na nádraží ve třech ženách a dvou fenách. Houba, kterého vlastně taky řadíme do ženského týmu, se zbaběle omluvil a budovatelským krokem nakráčel do práce dodělávat prezentaci. Dámská trojka se al ukázalo jako úderné sdružení. V Berouně před nádražím jsme vytáhli plavecké ručníky a uvelebily se k prvnímu lahváči dne. Čekala nás táhlá cesta do kopce a s poledním slunečním svitem není radno si zahrávat.

Okolo jedné dorážíme do base campu Eldorádo. V nejistých vzpomínkách vybarvím holkám tenhle podnik jako exkluzivní gurmánský ráj ukrytý před posh Pražáky v lůně střediskové vesničky.

Bohužel zase očividně kecám. Na oflusaném jídeláku je narychlo naškrábán jen nakládaný hermelín, hranolky a smažák. „A šel by ten smažák aspoň s vařeným bramborem?“ ptám se paní v pocintaném tričku, co právě klopí větráka po hostech. Nešel. „K jídlu jen to, co se dá hodit do friťáku“, oznámí nám kuchařka, pinglice, managerka a stálý host v jednom. Radši spolknu otázku, jestli hází do friťáku i nakládaný hermelín, dáme si k obědu pivo a valíme dál. Na lom!

Tam zjistíme, že pofukuje větérek a tak se plány na velkolepé sportovní výkony modifikují na namáčení kotníků a dopíjení drinků, abychom snížily zátěž v batozích. Nejlepší podnik dne na nás čeká. 

Na nádraží si kromě zpoždění vlaku všimneme oprýskané cedule se směrovkou na lokální pivovar. Nepropadáme hned planému nadšení, protože podobná směrovka vede i k jídelně zarostlé kopřivami vedle nádražní budovy, přesto jde o projekt hodný prozkoumání. Někde uprostřed paneláků propadáme beznaději. Před námi je už jen šroťák starých dodávek. Ale nadějný je nasládlý smrad sladu. Nebo moči? Ba ne, uprostřed smeťáku trčí opadávající barák s cedulí Berounský medvěd!

Zasedáme a chvíli se dohadujeme u pivního lístku. Pšeničné, nebo kvasnicové? Světlé nebo polotmavé? Neocitly jsme se v časové smyčce? Personál tady rozhodně nepospíchá. Přesto i na zahrádku zabloudí číšnice. Vypadá, že ji přítomnost hostů trochu zaskočila. A spousta našich otázek se vyřeší samovolně tím, že vybraná piva nemají. Objednáváme pivo se jménem, ale klidně mě zastřelte: už se nikdy nedozvím, jestli to byl Honza nebo Vašek. Chutná báječně, takže si necháváme ujet další vlak a když nám pinglice po druhé pochůzce plácne jídelní lístky doprostřed stolu, jen se zapráší. 

A tady se ukazuje, že smůlu na jídlo mám mít dnes jen já. Zatímco si Lucka pochutnává na pivovarském guláši, moje kuřecí stehno je krvavé jako slepice přejetá sekačkou.  Personál to nazve politováníhodným omylem a obratem přináší nakládaný hermelín. Tvrdý a nenaložený. To už mám ale kurva hlad a náš stůl začíná mít stigma problematických zákazníků. Zvlášť poté, co Martě vyskočí feny zprudka pod lavicí, načež se zvrhne celá půlka pivního setu a rozlitá piva po zemi vypadají k nerozeznání od toho, jako kdybychom si nestihly dojít ublinknout na záchod. „Můžete nám ještě říct, jaké je tady heslo na wifinu?“, zasadí tomu tečku Marťa s mobilem. „Hehé, wifina!“, baví se pinglice a zavolá i kolegu, aby si takovou legraci nenechala pro sebe. „Prej heslo na wifinu“ ukazuje na nás. 

„Ale jděte“, řekne nám mateřským tónem, když se vysměje dosyta. „Dejte si radši pivo a ty internety si nechte na doma!“ Což opatruji jako zenové moudro tohoto upracovaného týdne!

Roger

Černý týden Žmurova bezstarostného prázdninového režimu se přiblížil a udeřil. V pondělí jsme ho poprvé vypravili do nové školky. Papuče a pro jistotu vícero náhradních tepláků a trenďárů pro případ, že by nové dojmy neunesla nejen psychika, ale i svěrače. Do školky šel až s mrazivým klidem. Ne s radostí, ale zodpovědností mladého muže první den v práci a to podotýkám, že se ještě ráno kontrolně přeptal, jestli se nepletu a nejde se rovnou do školy (tam by šel asi taky úplně v klidu, jen by si vzal místo sáčku aktovku).  „To se mi nezdá“, říkala jsem Milému a s každým zazvoněním telefonu jsem se běžela oblékat v předtuše, jak sprintuju pro uplakané dítě. Nezvonil.

„Ten váš Žmur, to je poklad“, rozplývá se učitelka, když si pro něj jdu po obědě. „On je tak skromný a spolupracující. Skoro mám pocit, jakoby to všechno dělal jen proto, abych měla radost, když tu dnes pláče tolik dětí. I ten oběd snědl do poslední lžičky, jako kdyby nechtěl urazit kuchařku“, pokračuje a mně je hloupé ji přerušovat, ale tady evidentně došlo k omylu. Žmur, ten malý odrzlý egoista, co doma přivazuje svou mladší sestru ke křeslu a pomáhá jen s vidinou zisku. K mému překvapení se však za učitelkou objeví opravdu Žmur. Povzbudivě se na ní usměje a zamává na rozloučenou. První cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon.

Vyprávím to doma Milému a nechce mi věřit. „Tak zas aby z něj nerostl Martin Nejezchleba“, krotí mé nadšení. Martin Nejezchleba je Milého spolužák z prvního stupně základky, kterého si ostatní nepamatují kvůli celostátnímu vítězství v matematické olympiádě, ale skrz to, že se dal bez většího úsilí svázat, zamknout do šatní skříňky a kutálet ze schodů.  „To snad ne!“ hrozím se. „Určitě tam zlobí stejně jako doma. Možná to je s tím chválením jenom nějaký psychologický trik“. Na Nejezchlebáče přece rozhodně nemá genetické dispozice. Milý proslul jako největší sígr ve školce a ani já jsem nestála na žebříčku pedagogické oblíbenosti vysoko. Alespoň ne potom, co jsem se pokusila o útěk zadní brankou, roztrhla si lýtko o tříkolku a kamarádila se s místní verzí  Zilvara z chudobince, co do školky zavlekl vši. Když mě jednou dědeček vyzvedával a odváděl ze školky, Zilvar po něm neohroženě vystartoval a zakousl se mu do ruky jako buldok, až mu zůstaly na zápěstí promodralé otisky zubů. Nikdy po tom už pro mě tohle žádný muž neudělal.

Druhý den si učitelka stojí za tvrzením, že kdyby měla plnou třídu Žmurů, mohla by si vzít rovnou dovolenou. „A co jste tam dnes vlastně dělali“, sonduju nenápadně cestou domů. „Éé, vzpomíná dlouze Pižmič. „No, holky si hrály na princezničky“ (hluboký povzdech a vyvrácené oči). „A kluci? Hráli jste si spolu s autama třeba?“ snažím se ho nenápadně manipulovat. „Jo, kluci si tam hráli s autama“, nedá se Žmur. Kluci. „Hm a ty?“ „Já jsem seděl u stolu a četl jsem si knihu mami.“ A je to tady! Nejezchleba!

Druhý den mi ráno volá Milý. „Copak, nechtělo se mu?“ ptám se. „To ne, ale v šatně tam byl ještě nějakej jinej otec s děckem. No a ten ňouma zrzavej říká tatínkovi: „Hele tohle je ten divnej kluk, co chodí s náma“ a ukazuje na Žmura bačkorou. Měl jsem sto chutí počkat si na něj u záchodů, až jeho fotr vysmahne. No a ten jeho táta se tak nezúčastněně a rozvlekle ptá „Aháá a jak se jmenujéé“ a vrací mi pohled, to víte, ty děti. A zrzoun to definitivně zazdí „Nó, já nevím, má takový divný jméno, táto. Roger!“

Účty z mládí

Jsou věci, které vám v mládí připadají jako známka punku. Třeba trička s áčkem, smradlavý martensky, nebo křivý zuby.  Ještě před třicítkou v příčetných okamžicích tušíte, že upírské tesáky nejsou gothic ani sexy, ale jednoduše hnusný. Otevírá se tím ještě dlouhá cesta, protože pokud se mi něco opravdu nechce řešit, tak jsou to sedánky na zubařském křesle. Nicméně po poslední preventivní prohlídce jsem dostala přátelské varování, že se zuby sice těší dokonalému zdraví, nicméně díky osmičkám a zubu času se moje už tak křivé zuby v budoucnu zakřiví ještě víc, takže pokud se dožiju pokročilého věku, prorostou mi tváří, zatočí se nahoru a budu vypadat jako divoká bachyně. 

Chápete, a do toho ty hnusný vrásky a pytlík s močí za páskem od županu. Takhle ve sto letech prostě vypadat nemůžu, co by tomu řekli šamstři z hospicu?! Už se vidím, jak tam sedím v koutku opřená o své kly a prosím sestru o opium, zatímco se ve společenské místnosti se roztáčí na stropě disco koule a bývalí spolužáci tam pašujou kokain v kapslích léků na Alzheimer.

Tak jsem se objednala na rovnátka. Vzápětí to odložila. Pak se vymluvila na prázdniny. A potom už mi to bylo trapný a nechala jsem se prostě zadrátovat. Včera. Hodina a půl s pusou roztaženou na celou ordinaci v leteckých brýlích byla ještě taková sadomaso rozcvička, abych si pomalu zvykala na to, co všechno bude následovat. Doma to začalo nějak podezřele rychle fungovat a já jsem zjistila, že jsem se vrátila do mládí nejen vizuálem, ale hlavně mixovanou stravou. 

Přežvýkat cokoliv je problém. Myslíte si například, že posvačit jablko je elementárně snadné? Když nemáte čím, je mnohem jednodušší spolknout ho v celku. Do toho vám začnou chodit pozvánky na dámský dýchánek do Bruxx, nebo reprezentativní akce. Holky už si vybírají mušle a steaky z online menu, zatímco já tam budu sedět s hladovým pohledem jako vlčák s košíkem a opíjet se, protože pití je ta jediná z mých bývalých stolovacích skills, která zůstala zachována. Ale prý to bude stát za to, slibovala doktorka o stošest, takže už dost sebelítosti.

Ale poslední křivdičku si tady stejně neodpustím. Milý mě začal něžně oslovovat „Jaws“.

Mrtvé dítě v autě! Za bílého dne!

Sice by se to nemělo říkat hned na začátku, ale doba je zlá a já si slíbila, že budu psát každý týden, i kdyby to mělo být o vyšívání, kurdějích nebo trampotách s nákupem pečiva. Prostě se nic neděje. Není to zas tak těžké napsat, jak jsem si původně myslela! Možná bych to mohla přednastavit jako šablonu pro budoucí příspěvky.

V neděli jsme jeli na výlet do lesa, aby si děti roztáhli hrudní košíčky na čerstvém vzduchu. Žmur měl navíc slíbené houbové řízky, pokud se mu podaří najít a ulovit hřiby. Věnovala jsem maximální soustředění tomu, abych tentokrát nezapomněla svačiny, repelent a vodu, až jsem na místě zjistila, že Čičman se propašovala díky autosedačce do auta jen ve fuseklích a Žmur si vzal na lovení hub plastový kalašnikov. Čičman si tedy vzápětí začala roztahovat hrudní košíček usilovným řevem, protože už v kočárku dlouho nevydrží a připadá mi příliš křehká a nezkušená na to, aby v ponožkách obrážela bahnité stezky a jehličí. 

Nakonec jsme si ji přehazovali z náruče do náruče, čímž vznikla samostatná disciplína hledání hub se zátěží na hrudi (za pár minut se potácíte po lese jako s pneumotoraxem a rozhodně si nedřepujete pro každou malou houbu). Navíc bylo potřeba krýt se za nejbližší strom, jakmile nás měl v hledáčku Žmurův kalach.

V každém případě i s takovým handicapem se nějaké ty houby (slovy čtyři) dají najít. Prozření ovšem nastalo na konci trasy, kde se stejné hříbky jako ty naše válely vytrhané a pošlapané po jehličí. Hořčáci!

Po příjezdu domů se Žmur zaradoval, neb bylo k našemu domu přistaveno 

hi-tech požární auto s žebříkem, ze kterého zrovna začali vyskakovat pohlední hasiči v helmách. „Co se tady stalo?“ ptám se naší sousedky stojící před autem, ke kterému tahle suita běží ladným pohybem, protože to vypadalo jako focení soft erotického kalendáře pro ženy. „Prosímtě, Mája se mi zamkla centrálním tlačítkem v autě, když jsem vytáhla kočárek z kufru“ ukázala na kudrnatou holčičku mávající za oknem. „A rozhodně se jí nechce ven“. Tak to chápu. V druhé ruce Mája pevně svírá balení sušenek, které si mezitím v zamčeném autě nakradla a bezstarostně si drobí do šateček.

Vypadá to, že většina obyvatel našeho domu a přilehlého sousedství má zrovna akutní potřebu vyjít si na procházku nebo venčit psy, včetně těch, kteří psa nemají. Někteří pasivně zírají, druzí přičinlivě točí na mobil. Z domu vychází i obávaná paní Tichá, postrach ulice. (Mám důvodné podezření, že vydává v samizdatu vinohradský speciál Blesku, ostatně její publicistické chtíče někdy propukají i formou vzkazů a nástěnek vylepených po chodbě).

„Copak se to tady stalo, panenko sedmibolestná", spráskne ruce. „Zamčené dítě v autě“, shrne to Milý stručně a výstižně. „Proboha, dítě! Je mrtvé?!“ položí řečnickou otázku paní Tichá, nečeká na odpověď, olízne si očními bulvami ofinu a utíká rovnou zpátky do domu vyburcovat kámošky. Můj bývalý šéf by to nazval jako dokonalý virál. Moje sousedka jako dokonalý výser. Hasičská přehlídka pokračovala ještě následující hodinu a půl.

Hmyz? Zmiz!

Stačil jeden týden na vsi, abych si uvědomila, že ze Žmura přes všechny naše předsevzetí a tlaky vyrůstá pražský dítě. „Mami, co to má znamenat tohle prosímtě? To je teda pěkně nechutný“, ukazuje hned po příjezdu a obhlídce chalupy v kuchyni. „Co myslíš?“ Zkoumavě se rozhlížím a zkušeným nekrofobickým okem se mám na pozoru, abych nešlápla do pastičky se zdechlou krysou. Ale jak se ukázalo, Pižmič ukazoval na mouchy. O tom, jak prchal před pajdavou ovcí v přesvědčení, že jde po mladém dětském masíčku, se snad ani nemá cenu dlouze rozepisovat. Naštěstí se mu líbil aspoň večerní oheň a buřty na klacku – ale to by se ostatně líbilo i hipsterům z Krymské.

Když jsem se o tom opatrně zmínila Milému, podle mého očekávání začal obratem googlovat skautské organizace a online přihlášky, načež vypukla naše oblíbená diskuze „skaut tvrdí charakter“ versus „celoživotní odstraňování následků Vakovlčice“, se kterýma jsem vás už seznámila v jiném postu.

Po návratu domů ale Žmura před hochy od bobří řeky zachránil někdo úplně jiný. Milý se totiž začal chovat podezřele. Když s někým žijete deset let, prostě si všimnete, že něco nesedí  a nemusí to být hned zmuchlané dámské prádlo v kapse od košile.

„Ty jsi zase větrala u mě v pracovně?“ lamentoval třeba po příchodu z práce, přeskakoval děti a rozsypal si koš s papírem, jak pospíchal, aby rychle přibouchnul okno a uchránil nás před tou troškou čerstvého vzduchu. Nebo jsem si pro něj přišla rovnou ze sprchy a Milý mě jednou rukou objal a druhou vypakoval ze dveří do kuchyně. „Chvilku počkej. Něco musím udělat a jsem hned u tebe.“ Déle už jsem nevydržela. „A co tam chceš dělat? Proč to je tajné? A proč nesmím větrat?“ 

Čekala jsem, že vybalí zpod koberce něčí odřezanou hlavu, nebo psychiatrický posudek, ale Milý ukázal na vlající pavučinu v rohu okna. „Za chvíli vyleze“, dodal trochu přiškrceně.  

A vy víte, že vám tady nikdy nelžu. Ale za několik minut se ve svitu pouliční lampy začala pavučina rytmicky otřásat a pomalu k nám nakráčel přísahám ten největší a nejobéznější členovec, kterého jsem kdy v životě viděla. Něco jako Ivo Rittig s osmi tlustýma nohama, z nichž si jednou z nich utřel zbytek mastného mušího křidélka z podbradku.  „No, asi se u nás má dobře“, pošeptala jsem s rukou před ústy. Milý se mezitím vrátil se sprejem repelentu za zády.  „A právě tohle dělám každý večer“, řekl mi, otevřel prudce okno a zasprejoval pavouka do mračna aerosolu.

„A není možné, že ho třeba právě tímhle hnojíš?“, zeptala jsem se, když jsem přestala kašlat. „Je pravda, že už to používám skoro týden a zatím to k ničemu nevede“, přiznal smutně. Druhý den jsem našla mezi nákupem k večeři oranžovou flašku Biolitu. „Á, copak to tu máme? Agent Orange?“

„Tohle má být podle recenzí spíš Cyklon B“, odvětí Milý a zatváří se jako Rudolf Hőss před nově zbudovanou pecí. Dáme děti spát a nakráčíme po špičkách do pracovny.

Arachno Rittig se právě rozvaluje ve své houpací síti a působí dost znuděně, i když se dívá přímo do hlavně rozprašovače. Asi čekal karcinogenní spršku parfému s pár éčky. To byla ale poslední nuda jeho krátkého života. Po nastříkání směsi prostě překvapeně ztuhnul, odloupnul se a spadl jako balvan ze čtvrtého patra na ulici. Lybar je prostě kvalita nejen na ofinu! 

Vekslák upgrade

Z cyklu Má vlast: Nejhorší pražské vyjebávky


V sobotu jsme odvezli děti na chatu a v neděli začal omezený provoz ráje na zemi (který za tři a půl hodiny expiruje, takže jak chápete, dnes na vás dnes nemám moc času). Ale tahle historka bude krátká a intenzivní.

V neděli jsme se rozhodli, jak to tak v bezdětných párech chodí, zakončit svátek bezstarostných rodičů dobrou večeří a drinkem na dobrou noc.  Milý si po cestě na metro potřeboval rozměnit eura a vzhledem k tomu, že jsme naposled cash měnili před dávnými lety a byli jsme zaměření na úplně jiný druh zážitku, než vybírat ze směnáren v centru tu, která vypadá jako nejslušnější kancelář šéfa drogového kartelu, šli jsme prostě do té, co byla nejblíž. 

S naivní predikcí, že je to v centru jedno. Na monitoru svítil kurz  EUR/CZK 27,22, tudíž Milý vložil typovi za neprůstřelným sklem 150 eur a obratem obdržel o 1600 korun méně.

„Dík. A kde je ten zbytek?“ ptá se Milý, zasazen ještě do reality civizovaných obchodních návyků.

„Zbytek čeho?“ ptá se slizák na druhé straně.

„Zbytek peněz“ ukazuje Milý návodně na monitor s kurzem.

„Ahááá. Ale to je kurz pro V.I.P. klienty“, poukazuje ten sráč na drobné písmo dole na obrazovce a odsune si židli. Za ním svítí druhý monitor, kde je kurz eura 16,22. Kurz pro všechny ostatní klienty.

„Zešílel jste? Vraťte mi okamžitě peníze“

„To už ale vrátit nejde“, odvolává se sráč s krysím ksichtem. „Šéf to zakázal.“

Skrytá kamera? Evidentně ne. „Ok, asi jdu pro policii? zeptám se obou a kývnu směrem ke dvojici pochůzkářů, co pucujou kuřáka v podchodu. Krysí ksicht lhostejně souhlasí. Chce nás mít z krku, abychom zbytečně neplašili další zákazníky. Začínám chápat, proč je schovaný za neprůstřelným sklem.

Pomáhat a chránit jsou hodní hoši. Takoví, co projdou školením, jak turistům distingovaně vysvětlit popadesáté, jak se dostat na Karlův most a že jejich peněženky už se nikdy nenajdou. „To mě opravdu mrzí“, říká ten větší z nich,“ ale my to tady řešíme několikrát denně a abych byl úplně otevřený, považuji za poněkud zbytečné tam s vámi chodit.“ „Mají to legálně v podmínkách tím drobným písmem dole“, pokračuje ten menší, jako když se vysvětluje malé holčičce, že si nemá brát lízátko od cizích strejdů. „To víte, oni žijou právě z toho“ pokrčí rameny, jako by je omlouval a chystají se pokračovat výletním tempem na lov kuřáků odhazujících nedopalky. „Napište stížnost na ČNB“ zamává mi na rozloučenou ten větší a menší se usměje. „Tak hezký pobyt v Praze, slečno!“

Kurva, ale co nárok na okamžité odstoupení od smlouvy? A co klamání spotřebitele?

V době, kdy ČOI stíhá za desetinné čárky slev a složení potravin a konečně se podařilo aspoň snížit míru okrádání taxikářů, v turistickém centru Prahy naprosto bezproblémově s tichou asistencí Policie fungují služby na úrovni Albánie v 90. letech. Chybí jen skořápky a falešný prachy.

P.S. Pokračování vysíracího seriálu na téma vyjádření ČOI a ČNB někdy příště.

Pozn. Zvláštní poděkování za námět na tento post patří EXCHANGE MoneyUnion s.r.o. v podchodu u tram 11 na Muzeu 

Alois

O mé stařecké skvrně velikosti mexického dolaru pod okem jsem vám už tuším někde psala. Od této příhody jsem se několik let aktivně vyhýbala návštěvě kožního lékaře, aby mě sestra neoslovovala „babičko“ hned ve dveřích a nepadaly další návrhy jako botox pro vypnutou pleť a kačeří úsměv na vlastním funusu.

Roky tedy běžely a seznam kožních neduhů se pomalu rozšiřoval, až jsem si začala připadat jako pan hostinský Bedřich, co byl se svým papírkem chorob odeslán na prohlídku do krematoria.

Potom se mi za krkem udělala malá bulka. Protože v onkologické praxi, jak jsem si jednou přečetla, je dobré nečekat a o všem otevřeně mluvit, než vás to klepne a nestihnete nakonec říct nic, svěřovala jsem se celkem na potkání a zjistila jsem, že se mi o nádoru mluví překvapivě snadno, ačkoliv je tento problém často bagatelizován a to i ze stran nejbližších. Kteří by vám místo sarkasmů měli kupovat letenky na společnou cestu kolem světa. Ale z těchto lidí, kteří by vás měli provázet na nejtěžší etapě života, se místo toho vyklubou necitové schopní tvrzení, že vám za krkem roste hlava siamského dvojčete, nebo zapouzdření červi-mozkožrouti.

Sžila jsem se s ním natolik, že jsem nádora pojmenovala Alois. Na oplátku jsem si mohla osahat cizí bulky a zjistila jsem, že větší část mých známých jsou jimi doslova prolezlí a pro některé z nás je dokonce nejvyšší čas využít pěkného počasí a uspořádat tématický rozlučkový večer s krtkovým dortem připomínajícím obří melanom.

Objednala jsem se na kožní a v čekárně jsem si šeptem deklamovala všechny další choroby, abych nebyla za Bedřicha s papírkem.  Vychází sestra pro kartu pojištěnce. Moje doktorka je na dovolené, zastupující lékař, nevadí? 

Zastupující lékař musí být samozřejmě mladý, pohledný a galantní, takže na otázku, co vám je, máte chuť jemně vzdechnout a nechat si zkontrolovat znaménko krásy nad rtem, ale rozhodně se s ním nechcete ani verbálně hnípat v nádorech, furunklech a dalším svrabu.

Ale znaménko krásy nad rtem nemám, takže nezbývá než vytasit silnější kalibr. Aloise.

„To je tuková cysta, možná trochu nepříjemná, ale zcela bezpečná“ ďoubá do něj lékař. Takže ke stařecké skvrně přibývá tuk! Čím dál, tím líp! Co bude příště, bércový vřed? Elefantiáza?

„Já ho ale nechci, i když je bezpečný“  trvám si zarputile na svém. „No, můžeme ho odstranit, spolu s tím, tím a tím“, ukazuje na skvrnu a znaménka, které jsem označila jako další nežádoucí. „Ale nebudete se moct dva týdny koupat a doporučoval bych to udělat kvůli slunci až na podzim“. Bez vyzvání rozbalím celé břicho jako válečnou mapu. „A mohli bychom přidat taky tohle a tohle, vytyčuju plán laserového bombardování. Potom dojdeme k celkové částce okolo pěti tisíc, tak se raději zase rychle uklidním, obleču a odcházím i se spokojeně netknutým Aloisem domluvit se sestrou termín na listopad.

Když to potom u frappé líčím Janě, napadne zdaleka nejefektivnější alternativa.  A nebylo by lepší odstranit si úplně celé břicho místo té vystřihovánky a vycpat si s ním prsa? Ještě to musím pořádně promyslet. Škoda, že je Alois jen jeden!