Den, který nebyl

O síle sugesce

Vraťme se k výrostku Aloisovi, o kterém jsem vám tu už jednou psala. Má se dobře a prospívá, děkuji za optání. Kdyby ale nebylo podivuhodné časové smyčky, Alois by už mezi námi nebyl. Pokud tomu nerozumíte, vůbec si to nevyčítejte. Jsem na tom úplně stejně.

Termín Aloisovi excize byl stanoven na čtvrtek v osm ráno. V předvečer události se ptám Milého, jestli počítá s dopoledním hlídáním Čičman. Přesto, že jsem se připomínala pošesté, jevil Milý nefalšované známky překvapení až nepřipravenosti čelit této možnosti, nicméně si dopoledne přeplánoval a zařídil v práci a já mohla vyrazit na svou velkou operaci. Po cestě jsem volala do školky, abych na dnešek omluvila Žmurovu absenci.

„Dobrý den, já jen volám, že Žmur dnes nepřijde, ale zítra dorazí jako obvykle, nashledanou“ zdravím a loučím se.

„Jasně, myslíte v pondělí, že přijde“, ujišťuje se učitelka

„Nene, myslím tím, že přijde zítra v pátek“ vysvětluji trpělivě, jsem na to ze života s dětmi trénovaná.

Učitelka ze školky je ale proti mně guru po-ma-lé-ho vysvětlování základních faktů a tak odpoví: „Pá-tek je dnes-ka. Takže v pon-dě-lí přijde“.

„Počkejte, ale dnes je čtvrtek“, odporuji.

„Dneska je pátek“ trvá na svém na to pedagožka, ale z hlasu se pomalu vytrácí jistota.

„Nebo počkejte, já se zeptám kolegyně“ (Vidíte, už je rozložená). V dálce je slyšet zmatené dohadování. Do diskuze se zřejmě zapojují také děti.

„Já se moc omlouvám, ale my si tady kolektivně myslíme, že je opravdu pátek“ praví za chvíli udýchaně do sluchátka.

Před základkou stojí hlouček školáků a šmelí mezi sebou nálepky hokejistů. První stupeň kouří cigarety, druhý stupeň jointa, radikální frakce se chystá zapálit koš před tramvajovou zastávkou. „Kluci, je dneska čtvrtek nebo pátek?“ půjčuji jim zapalovač. Malí kuřáci tvrdí, že spíš pátek, malí huliči soudí, že na tom nezáleží, protože dneska už do školy stejně nepáchnou. Zapalovač, který koluje po malých grázlech, už nikdy nedostanu zpět.

Zato vratká skupinka Britů, které právě vyrazili z kabaretu, nepochopila ani tohle jednoduché zadání. Domnívají se, že se ptám na bar Friday´s, ale bohužel si nejsou zcela jistí, jestli už bude otevřeno.

Ztrátu zapalovače aspoň částečně kompenzuje získání časopisu od jehovistů. Přeprogramovaní dědci sice netuší, která bije, zato jsou plni ochoty jít k nám domů a probrat to společně s předčítáním nejzajímavějších článků aktuálního vydání Strážné věže.

Stejně nezbývá, než zavolat Milému a přiznat si prohru. Je pátek. A za chvíli se opravdu ukáže v celé nahé kráse, že si přeplánoval dopoledne úplně zbytečně, protože po čtyřech letech mateřské jsem nadobro ztratila schopnost rozlišovat pracovní dny a víkend, natož dodržet slovo, že někde budu ráno v osm.

Ale řekla jsem si, že na kožní zavolám s pravdivou omluvou, ačkoliv ji sestra přijala chladně a s neskrývaným pohrdáním, jako když jsem na základce třídní učitelce tvrdila, že naše kočka porodila na žákovskou knížku a tím ji trvale znehodnotila k dalšímu nošení do školy. Zbývá ještě pár měsíců, abych svůj budoucí dream job přizpůsobila aktuálním schopnostem. Takže, noční hlídačka? Přebalovací pohotovost? Profesionální odvšivovačka? Nebo využít nových kontaktů jako distributorka Strážné věže?

Trable s mrtvým ptákem

Od poslední úmrtní historky uběhly skoro dva měsíce, což je číslo, kterým pták překvapil. Dva měsíce na útěku, než ho Zubatá dostihla. Vás to asi moc neohromilo, ale nás nekrofobiky najde smrt pokaždé nepřipravené jako silničáře, na které se tiše snáší sněhové vločky.

Mně osobně tedy na ptáku v poslední době zaujaly minimálně tři věci:

1. Byla to zebřička s nejdelším dožitím v zajetí ve střední Evropě (bezmála 11 let)

2. Až ten poslední měsíc našeho soužití jsem zjistila, jak se o něm necelých jedenáct let neprávem domnívám, že má v hlavě vakuum. Ale on vůbec nebyl hlupoň.  Nebo aspoň ne vůbec. Jasně, že jeho soft skills končily u odtroubení povinné odrhovačky „Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu! Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu!“ a rozlišovací schopnosti zůstaly celý život na úrovni, zda je miska se zrním plná/prázdná/zase si do ní nasral (tj. bezhlavě do ní klovat je efektivní pouze v prvním případě).

3. V okamžiku, kdy začal umírat, náš pták poznal, že se ho bojím. Asi volání divočiny, stejně jako nesmíte opětovat pohled z očí do očí medvědici s mládětem, když máte holé ruce. A já jsem udělala kapitální chybu, že jsem ucukla pod jeho pomalu uhnívajícím pařátkem, když se mě omylem dotkl při krmení.

Od té doby se totiž místo na umírání začal soustředit na to, aby mě dostal. Jasně, mohl umřít za den, prostě si lehnout do kouta, trochu se uvolnit a natáhnout brka, ale tohle pro něj byla výzva, na kterou čekal celé desetiletí.

Každé ráno jsem šla na záchod kolem jeho klece a po očku nahlédla, jestli žije (OK), nebo umřel (správná chvíle pro propadnutí do nekrofobické paniky). Pták si dal dvě a dvě dohromady, vytvořil si časový harmonogram mého vstávání a byl připraven. Choulil se v rohu klece s hrozivě vyvráceným křídlem a jakmile jsem zařvala „Můj bože!“, otevřel oko, vylítnul proti mně a mlátil se hlavou do mříže jako v béčkovém horroru, takže jsem se strašně polekala a běžela se vyblít. Když jsem šla zpátky ze záchoda a dosmrkávala zvratky do toaleťáku, seděl pohodlně rozvalen na bidýlku, klátil se ze strany na stranu a poškleboval se, nebo na mě povzbudivě zatroubil „Tutu-rutu-tůůů-tu! Já-jen-tak-nechcíííípnu!“

Pozpěvovat si přestal asi tak před týdnem. To mu totiž došlo, že si sice nakrásně může poslední chvíle zpříjemňovat tím, že někoho děsí, ale i tak si Zubatá každý večer před spaním odlepuje ze zdi nad smrtelnou postelí jednu nálepku ptáčka a až si odlepí i tu poslední, dojde si pro něj. A že jich tam už moc nezbývá. V týmu se mnou navíc hrál Žmur, co si k jeho kleci vždycky přisunul židli a ptal se ho zvonivým hláskem „Ptáčku, už si umšel? A kdy umšeš?“ Cynikovi, jako je náš pták, se tohle občas hodí připomenout.

Pták začal poléhávat celé dny, ale spotřeba prémiového krmiva v misce šla rapidně nahoru. (To mě mátlo. Opravdu prémiové krmivo funguje?) Zvedal už jen hlavu a tvářil se jako Jack Nicholson, což bylo mnohem plíživější psycho, než přihlouplé vyskakování monstra jen tak na efekt. Z jeho prázdného pohledu na mě cenila své obnažené dásně hniloba, prázdnota a rozklad. Zkrátka nejvyšší čas odjet s dětmi na pár dnů za rodinou do východních Čech.

Na pár dnů se zklidnit, spravit si žaludek, pokud mámě nebude umírat třeba kočka, a až se vrátím do vydezinfikovaného bytu, místo klece bude na lednici květináč s azalkou. Ta pod mou péčí taky brzy zhebne, ale aspoň u toho nebude nikoho strašit a pak smrdět a lepkat.

To by byla pro ptáka samozřejmě prohra na plné čáře. Takže radši uzavřel nějaký pakt s ďáblem, o kterém tady raději nechci vést dohady, a těch pár dnů počkal. Pak tiše zemřel pravděpodobně na následky nudy, protože se ho během mé nepřítomnosti nikdo neděsil a nechytal se za srdce, když dělal Nicholsona. 

Číhal na mě mrtvý, když jsem s dětmi přišla z nádraží.

Šok. Teď co s ním. Při bližším ohledání ze vzdálenosti dvou metrů leží, nedýchá a je scvrklý. To je tím, že už je určitě posmrtně ztuhlý! Oklepu se. Posílám Žmura, nadšeného mladého biologa, co by do něj klidně šťouchnul vidličkou, kdybych mu to dovolila. „Ten je mhtvej na cucky“ potvrzuje mé domněnky koroner Žmur, takže se jdu obligátně vyblít, udělám si čaj Spánek a nervy a pak si sednu za stůl, autisticky míchám lžičkou a snažím se jednat chladnokrevně.

Rozhodně nemůže zůstat v kuchyni. Nejlépe by mu bylo v Milého pracovně, protože Milý má podle mých měřítek k mrtvolám poměrně lhostejný až smířlivý vztah. Jdu tam otevřít okno, aby mohla dušička vylétnout ven a zejména proto, aby se tam nevznášel hnilobný puch. Jestliže to aranžmá ale bude vypadat podezřele, začne Milý opět označovat můj alternativní vztah ke smrti pojmem problém a obratem navrhovat řešení jako nějakou menší, sympatickou terapeutickou skupinu.

Z tohoto úhlu pohledu by bylo lepší obalit celou klec i s ptákem neprůhlednou fólií, počkat na západ slunce a fláknout to všechno do popelnice v sousedním baráku. A večer potom tvrdit Milému, že jsem ho dala do rakvičky z Pringles, pohřbila pod lípu v parku a jsem v pohodě. Potom si vzpomenu na třídírny odpadu a kriminalisty, kteří řeší nálezy potracených plodů. Když ho tam hodím s klecí, může si někdo myslet, že tam byl vhozen účelově a živý. Ještě si taky můžou vydedukovat, že jde o zavražděné ptáčátko, jak je smrsklý!To by bylo pro to lstivé zvíře příznačné. Aby tady zítra zvonili fízlové v čele s Greenpeace a zakabouněnou Martou Kubišovou . A nikdo mi neuvěří, že to byl geront, který pravidelně zapomínal zemřít už tak osm let a co na mě za poslední měsíc strojil.

Terapie neterapie, pták si půjde odpočinout k Milému minimálně do doby, než přijde z práce a zahájíme pohřební briefing. Plížím se ke kleci, beru za drátěné očko nahoře a opakuji si, že to je úplně to samé, jako nést obyčejnou prázdnou klec, protože pták tam z pohledu matematiky už není. Byl odečten. 

Běžným vizuálním pohledem tam ale je a je hrozný až běda. Dál si vybavuji pouze to, že má pravá ruka pouští očko poněkud předčasně, takže klec hned za prahem zprudka odletí, třískne pletivem o zem a překutálí se na bok. Vzduchem lítá zrní, peří a mrtvoly, já nekontrolovaně ječím a pak zabouchnu dveře od pracovny, až se opět urve ten kus zdi, co urazil Žmur a byl tam od té doby jen volně zastrčený.

A tohle je celá story o tom, jak se se to ptákovi povedlo. Protože se vsaďte, že tamto, co teď leží rozprasené po celém pokoji, vyděsí k smrti i Milého!

Hasiči? Hasiči!

Řeknu vám tajemství. Mít za dítě čtyřletého chlapečka je ta nejlepší věc, co se vám jako matce může přihodit. Samozřejmě, že ta druhá nejlepší věc je taky mít dvouletou holčičku a ano, počítám s tím, že z té roztomilé klučičí tvářičky se úderem deseti, dvanácti let stane grázl, za kterého se chodí se sklopeným zrakem omlouvat a platit srolovanou bankovkou ve zpocené dlani sousedům za demontované brzdy z kola, nebo namátkovou kontrolou kapsáčů před vypráním člověk s jistým překvapením získá dvacet gramů hulení (tím si ale oklikou potvrzujeme axiom, že chlapečkové jsou prostě nejlepší).

Když jsem byla já malá, třeba mě vůbec nezajímali hasiči. Ano, měla jsem igráčka požárníka, ale šmahem jsem ho zbavila helmy, olepila ho růžovýma třpytícíma se hvězdičkama a naaranžovala ho barbínám do pokojíčku. Prostě takové to typicky ženské pojetí. Popeláři pro mě nebyli superhrdinové, ale špinaví chlápci, co hulákají a jezdí si pro odpadky. Saniťáci byli zajímavější, protože si jednou přijeli se zapnutou sirénou pro pana Peška odvedle, a když už byl na nosítkách a saniťáci chystali auto, všechny děcka z ulice se seběhli na něj zírat. Jeden můj spolužák na něj dokonce za vybraný dvacetník sáhnul, jestli už je studenej.

Takže etapu prožívání hasičů, sanitek a policajtů máme se Žmurem teď oba poprvé. Dobře se doplňujeme – on má zájem o techniku a strašně se stydí a já mám zájem o lidi, kteří tu práci dělají  a většinou na ně nevyvaluji oči, nesliním a nedrolím si kukuřičné křupky po bradě, ani nezapomínám větu hned v úvodu, když už s nimi mám mluvit. Jestli jste z Prahy, tak právě dnes je na všech stanicích den otevřených dveří.

A vy víte, jakou mám zálibu v záporných hrdinech příběhů, jak se dovedu upřímně zaradovat z každého podlejzáka, hafokrutora, nebo jen obyč hajzla bez přívlastku, ale dnes musím s lítostí prohlásit, že zlouni nejsou skladem. Protože na centrále v Sokolovské to prostě vypadá jako na promo spotu hasičského sboru. (Anebo mají všechny chcípáky a nelichotivé kusy dnes zamčené ve skladu dýchacích přístrojů). Vyleštěná auta. Sympatičtí muži, kteří skromně skrývají silné ruce pod kombinézou a rádi vám na požádání převypráví třídenní požár v Sapě i průběh zachraňování koťátek, papoušků a hadů ze stromu, nebo psů napadaných do okapů a ještě u toho elegantně sjíždí po tyči.

Žmur dostal pexeso, omalovánku a skládanku, před vjezdem do garáží se složil a dojatě prohlásil „Jsem dnes tak šťasten!“ V ten moment na dvůr přijela ještě troubící sanita s majáčkem zřejmě pro kolabujícího člena hasičského sboru, nebo jiného návštěvníka, kterého přemohl pocit štěstí, ale to už jsem oba vedla ven.

Podezírám totiž Žmura, že je přesně ten typ, co by si chtěl sáhnout, jestli už je studenej.

Máme, ale neprodáme!

První variantou je, že mě poslední dobou v obchodech, večerkách a marketech pronásleduje nějaký podivný druh smůly. Druhým vysvětlením je, že se na českém trhu začala ve velkém objevovat nekalá praktika – princip nedostupnosti. Nebo snad věříte, že jsou tyhle historky založené na skutečných událostech náhoda?

Deštivé ráno v Albertu. Prodavačky v modrých tričkách se plouží jako obvykle strnulou zombie chůzí a nedobrovolně zatahují zákazníky do svých troskotajících životů. „A to jsem tady včera byla do desíti, protože nevycházely kasy a eště sem musela znova vytřít jak tady ty čuňata zase nacápali“ říká první se smutně zplihlým culíkem a druhá místo odpovědi souhlasně práskne přepravkou, až nadskočím. Nic, vybrat  pár jogurtů a rychle pryč.  Ostatně jediná správná možnost v Albertu po věky věků.

Hm, a co tenhle kokosový s mandlovýma křupinkama? Sáhnu po něm, ale ujede mi pod rukama. Jak vám mohu pomoci totiž odebere celý kartón. „Počkejte, já si jen vezmu ten jogurt“ poprosím, ale prodavačka ultimátně zavrtí hlavou. „To se už musí vodnýst, je před datem spotřeby.“

Do té doby to byl obyčejný kokosový jogurt, kterých je v regálu sto. Ale teď prostě potřebuju mandlové křupinky! Nechci živořit bez karibského kokosu a mandlí, když venku prší!

„To fakt nejde“, přitáhne si prodavačka jogurty k hrudi skoro až mateřským gestem. „Můžete si tady vzít tady ten čokoládovej“. Já nechci žádnej čokoládovej! Mám ji snad sledovat, kam je nese a pak ho nenápadně vzít z kontejneru a jít ke kase? Ne. Jdu ke kase jako čestný člověk a pak vymetu dvě vietnamské večerky, než seženu kokosový jogurt s mandlovými křupinkami. Je to ten nejlepší jogurt, který jsem kdy jedla.

Jemně upravenou taktiku používá setmělý bezejmenný bar ve Vršovicích. V šeru lze identifikovat líně se vzlínající Krakonošovu mlhu z vypálených špeků a typa s plnovousem, který stojí na opačné straně baru, ale tváří se velmi nezúčastněně. Je to obsluha? Nebo je na práškách? Nepřišli jsme snad k někomu domů?

Barman: mlčí a dívá se přímo na mě. Tedy přímo skrz mě. Vyčkáváme. Nějak dlouho.

Teď už je to ale opravdu nespolečensky dlouho.

Já:  „Dobrý večer.“

Obsluha: mlčí a dívá se přímo na mě, pokračuj na první řádek rozhovoru

Já: „Máte bílé víno?“

Obsluha (Sláva, pracuje tu a není postižený! Ledy jsou prolomeny!): „Dobrý den. Kché-chrm.“ Odkašle si a vyplivne hlen do výlevky. „No, víno, to jako asi máme, žejo, když jsme v hospodě. To bejvá častá věc. Ale jestli teda spolu můžeme mluvit votevřeně slečno, já bych si todleto víno fakt nedal.

Já: „Aha, chápu. A co byste si dal, kdyby to nemělo být pivo?“

Barman: „No, to bych si dal asi rum.“

Vyřešeno, piju celý večer stařený rum, zatímco fousáčovi zcela jistě zraje barrique v dubových sudech za výlevkou. Moji běžnou útratu vynásobte čtyřmi. Geniální!

Proti přírodě

Proti přírodě Ole Giaevera jsem chtěla vidět a byla jsem si poměrně jistá, že ho chci vidět i s Milým, ačkoliv to byla příčina, co mi během sledování působila sadomasochistickou rozkoš jako pomalé odchlipování starého strupu (poznala bych vůbec, že náš vztah je vyhořelý jako jaderné palivo zakopané pod Temelínem? A nekope si  kvůli mé nedůvtipnosti ohledně ukončení vztahu na svých víkendových výletech mělké hroby?)  Nevnímala jsem ho jako hlubinnou sondu do mužské duše, ale spíš jako odklopení pokličky a horkou páru, která rázem ožehne obličej, až to trochu zabolí. A v průběhu filmu si k němu připisovala si k němu vlastní vnitřní komentáře a pointy. Třicetiletá krize z pohledu ženy v Praze.

Start. Ole si zabalí do batohu náhradní tričko a mp3, rozpačitě zamává na ženu a čtyřletého syna a odběhne do hor. Do hor po stezce za svým domem.

Tak tohle bych taky brala. Jednak kdybych si uměla na víkend zabalit slovy jedno náhradní tričko do malého batůžku a ne taky dvoje náhradní ponožky, podprsenku, lehkou mikinu, nepromokavou mikinu, krém proti slunci, sprchový gel a čokoládové tělové máslo, protože mívám suchou kůži. (Většina mužů nyní pohrdá, ženy tuší.) S výsledným vakem bych rozhodně neodklusala tak lehce a za půlhodiny bych byla tak maximálně v Kunratickém lese. Ne, že by se tady nedala odžít vnitřní katarze, ale ze záběrů přírody by bylo potřeba prostříhat lepenkové chýše, poházené flašky vodky, cyklisty, rodiny na výletech a pražské psy navlečené ve svetrech. Mít hory za barákem?  Najděte mi tam domek s velkou terasou a okamžitě vcucnu sebelítostivé slzy zpět do očních jamek.

Ne? Jdi se vysmát? Fajn, jak myslíte. Kamarádi, co vás nepozvou na večer, protože máte děti. Baví se před vámi, že to bude zuřivá jízda na celý víkend. Aha, ona je tady i Psice. Však se můžeš taky třeba přidat. Ale ty budeš moct tak maximálně do půlnoci, ne? A taky, aby to bylo někde v okolí. A víte co? Už mě ani moc neserou, protože jich je od roku čím dál míň. Kojenci nechodí po horách, ale po lidech.

Vnitřní dialogy: Neverending story. Někdy, pardon, málokdy je to opravdu příjemné (viz téma děti, nebo moji rodiče, nebo už mě nikdy nevezmou do dobré práce) a častěji  pořád se musím okřikovat a stejně jako Ole stavět svoji pozornost od začátku na banalitách. Jako barvy toho, co vidím okolo. Jenže u mě to není „převaha zelené, hnědá, oranžová, modrá“. Ale hrášková, mechová,  švestková, vřesová, starorůžová, okr, cyklámenová a studená modrá. Když se rozhlížím kolem, nikdy nevidím jen čtyři barvy. U téhle vnitřní hry se logicky zasekávám o mnoho déle. A dá se hrát i se zvukem. Nebo hlasy. Schizofrenici se tak můžou zabavit na celé dlouhé hodiny!

Prasárny. Tenký led, kde jsou gender síly vzácně vyrovnané. Ve prospěch žen hraje jen to, že si nikdy nemusím sahat do kapsy pro telefon, aby to nebylo poznat a když už by mě napadlo masturbovat za kopcem v lese a zrovna mě u toho přistihnul hajný, nebude přímočaře jasné, kdo z nás se bude cítit víc trapně a odejde jako první.  Ale ne. Zas tak vyrovnané to nebude. Nevzpomínám si na to, kdy jsem naposled odhodila batoh za strom s nutkáním, že zrovna tady a teď si to musím udělat. Být mužem je přece jen nedoceněná a náročná dřina.

Osamělé spaní v přírodě a noční děsy. V lese jsem spala sama jednou. Vlastně by bylo lepší napsat bděla. Právě proto důvěrně znám to, jak člověk vyskakuje ze spacáku s vytřeštěnýma očima a legračními dotazy jako „je tady někdo?“ nebo „haló?“ Jasně, že je. Divoký prase, vítr a támhle za stanem hraje někdo na fujaru. Možná babička, co umřela, když mi byl rok a teď se schovává tam za tím vykotlaným pařezem a pomalu ke mně posouvá klacek jako nejistě podávanou ruku. Ale tam si teď baterkou pro detaily opravdu neposvítím, nezlob se babi. Vlastně jeden rozdíl by tu byl. Nečůrám si do spacáku!

Partnerské myšlenky aneb o tom, co si myslím, kdo si co myslí. Konečně něco pozitivního, aspoň nemám vztah v troskách. Nepřemáhám se psát smsky, abych to měla odbyté. Nemusím snít nad tím, jaké by to bylo, kdyby Milý zemřel při autonehodě – ani nad tím, jak by to bylo na hovno, kdyby se jen zmrzačil a měla bych ho na krku dál jako ležáka. Když už bych musela nad Milým takhle uvažovat, bylo by to zkázonosné. Myslela bych na to hodiny. Hodiny bych vedla úplně zbytečné demagogické vnitřní pindy nad jeho dětstvím, motivy, současností, budoucností a několika scénáři vývoje. Napsala bych mu na skále dva až tři různé dopisy, z toho bych jeden zapomněla na chatě a musela se tam kvůli tomu vracet a potom mu omylem poslala špatnou verzi a musela čekat dva dny u schránek, nebo ukradnout doručovatelce tašku na kolečkách. Mít dítě a vztahovou havárii k tomu je zhruba o 300% bezvýchodnější realita, než to řešit před deseti lety s kamarády u kapsle LSD rozpuštěné do piva.

Svět jako dolce vita s mp3. Jo! Mp3 jsem si beru sebou hlavně v létě na srazy kdekoliv po Praze, protože se s ní skvěle vracelo pěšky, nebo klusem v podstatě odkudkoliv. Mp3 je milosrdná sprcha, pokud už intenzita vnitřních dialogů překročí  meze. Někdy to končí výronem kotníku, jindy jsem vytančila na schodech až do čtvrtého patra a teprve přede dveřmi s klíčem v ruce zjistila, že hned pár schodů za mnou se plíží sousedka. Konkrétně myslím tu hajtru, co chodila donášet ještě do Petschkova paláce a budí pozoruhodnou optickou iluzi, jakoby měla ústa na zip od ucha k uchu. Dobrý den!

Samota. Zvýšenou samoty pozoruji u všech mladých rodičů. A když odjedou Žmuři k babičce na víkend, naplánuju si toho zase tolik, že se doma otočím jen vysprchovat, vyčistit zuby a vyspat. Pro začátek bych potřebovala aspoň dva týdny samoty. Z toho ten první nebudu dělat nic jiného, než poslouchat svoji hudbu, jíst svoje oblíbená jídla, psát, kouřit z okna a popíjet u toho portské. Druhý týden bych se chodila domů vyspat a osprchovat.

Děti. Nikdy mě moc nenapadlo přemýšlet, jestli mám se svými dětmi vztah, nebo ne. Protože jsem s nimi v průměru 20 hodin z 24 (vzhledem k faktu, že chodí spát k nám do postele), připadá mi jako pokročilejší jogínská meditace spíš nevytvořit si k nim vztah. Což se vůbec nevylučuje s tím, kolik k nim mám vlastních živých výčitek. Pokud bych měla mluvit jen za včerejšek, tak jsem je oba seřvala nepřirozeně vysokým hlasem, protože nasypali tři krabice hraček smíchaných s legem do čičmaní postele, která měla toho času spát (úklid cca na 25 minut), snědli mi oběd z talíře během krátké chvilky, co jsem šla dolů pro poštu  a Žmur paří už dvacet minut Angry birds na mém mobilu, abych měla aspoň chvíli pokoj „na práci“. (Počkejte, až jednou najde tyhle stránky).

Možná ode mně očekáváte, že napíšu o zvýšené pozornost k počínajícím neduhům a vadnoucímu vzhledu, ale po srazu s Metalistou to neudělám. Metalista se mně svěřil, že si přetáhl svých deset fotek od dvaceti do třiceti pod sebe a pozorně se zaměřil detaily. Kdy byl v nejlepší formě, kolik vážil a jak mu padají po třicítce koutky dolů. Tak tohle by mě (zatím) fakt nenapadlo. Možná proto, že můžu použít korektor a make-up.

A mělký hrob si kopat nikdy  nebudu, protože to neumím s lopatou. Jestli už budu mít někdy přetékající kapsy žalu, zapiju si jako příkladný zbabělec prášečky tvrdým alkoholem. (A pak půjdu do klubu, protože zjistím, že to byly extáze pubertálního Žmura, co si je ulil do lékovky v poličce nebo antikoncepce třináctileté Čičman…)

Supermant

Poslední dobou mě Žmur občas okřikuje za to, že ho nazývám jeho skutečným jménem, ale nemůže mi to mít za zlé.  Jen za poslední měsíc prošel vývoj od požárníka Sama, přes želvu ninja po aktuálního Supermana a já si jen stěží držím mentální kapacitu na to, abych nepletla jejich vzájemná jména, natož držela speciální paměťový slot na Žmurovo aktuální alter ego.

„Žmuříku, jdeš jíst?“ ptám se třeba nevinně. „Mami! Už zase! Já přece nejsem Žmur, já jsem Supermant. A ty jsi repotéka Lejnová a táta je Lex“ vysvětluje nám Žmur už trochu unaveně jako nepozorným žáčkům. Vždycky si přitom vzpomenu na babičku, jak mě oslovovala Alenko (moje sestřenice) nebo Babetko (její pudl)  a já už jí to po čase ani nerozporovala.

„Ahajó“, rovzpomenu se. „a jdeš si teda dát kryptonský špagety?“ Žmur zahajluje pravačkou a přistane u stolu.  Ze všech únorových inkarnací je ale Supermant jiný než ostatní. Už jenom převlek. Požárníkovi Samovi stačila vysílačka ze starýho mobilu a mísa na ovoce jako požární helma. Pro ninju jsem vystřihovala do šátku otvory pro oči a místo krunýře nosil rozpadlou lepenkovou krabici. Řekla bych, že právě Supermant je příčinou, proč se naši sousedé z vedlejšího baráku v podvečer scházejí u okna, nevěřícně vrtí hlavou a utírají si slzy smíchu do rukávů. Supermant je totiž něco jako vyhořelý transsexuál bez domova.

Obouvá si moje kotníkové kecky a za tričko mu na záda musím kasat pláštík z červeného tílka. Milý mu včera chtěl navrhnout, že by si ode mě mohl půjčit ještě kozačky a navlékat si přes tepláky červené slipy, ale stihla jsem tuto konverzaci nenápadně típnout ještě v začátku.

V každém případě, za Samových časů u nás nikdy nehořelo. Ani během ninja epizodky jsem v koupelně nezahlédla přerostlého Třísku, jak vykukuje ze záchodové mísy. Zato pod vlivem Supermanta na Žmura postupně přechází určité zvláštní schopnosti. 

Třeba to létání. Žmur si našel výklenek ve zdi, na který vyleze za pomocí důmyslné sestavy židlí a stolku a skáče na chudáka Čičman s přesností sokola kroužícího nad hrabošem v poli. Chudinka neurotická Čičman už se podobně jako obyvatelé pod Nuselským mostem na přechodu do kuchyně nerozhlíží jenom doprava a doleva, ale nově také nahoru.

Demonstrace síly, která mě přesvědčila definitivně, se odehrála právě dnešní dopoledne.

„Žmure, sundej si ten pláštík a vem si svoje boty, jdeme ven“, říkám a podávám bundy.

„Kolikrát to mám ještě opakovat?“ úpí  Žmur. „Já jsem Supermant!“ A prásknul dveřmi. Práskat dveřmi se nedělá, to není třeba dodávat. Obvykle prásknutí dveří vydává nepříjemný tupý zvuk a cítím, jak se mi zvedá tlak.

Když ale práskne dveřmi Supermant, odpadne z jejich zárubně hrouda zdiva 25 x 20 centimetrů, náš umírající pták pružně odskočí na nejvyšší bidélko v kleci, Čičman upustí ohryzané jablko a já jenom zírám. Dveře se opatrně pootevřou. 

„Lojs?“

„Supermante?!“

„To spadla lednička?„

Už se dlouho nevydržím nesmát.

„Ne, v pohodě. Jenom jsi trochu proboural kuchyni“

V každém případě Žmur odpráskl kus historie. Pod vrstvou omítky byla cihla zabalená do Večerní Prahy. Na druhé straně, kterou se mi podařilo zrestaurovat, je upoutávka na dobový thriller Králíci ve vysoké trávě z roku 1961. A taky inzerce na hubič vší a blech.

Vlastně bych vám sem mohla dát ještě druhou fotku, když si mě Supermant po obědě zavolal na záchod. Ale víte co? Hovno z Kryptonu fakt vidět nechcete. 

Přijďte posedět děcka: Kavárna Adria po čtrnácti letech

A plynule navážeme druhým vzpomínkovým postem. Právě sedím v kavárně Adria v Brně, starosvětském podniku, jehož poslední výstřiky slávy a šampaňského jsou navždy uchovány v řídnoucím čalounění a mahagonové obklady na zdech dosud vydechují aroma doutníčků a zapařených silonek brněnských cour.

Když jsme se někdy před dvanácti lety rozhodly s kamarádkou Markétou opustit rodičovská hnízda, bylo září, pršelo a my jsme bloumaly mezi nádraží po Svoboďákem s cílem najít si jakoukoliv krátkodobou brigádu, která by do blížící se deadline vynesla dostatek požadované hotovosti za nájem a ještě zbylo na pivo. Tenkrát byla Adria relativně naleštěný podnik, v jehož útrobách poletovaly uniformované servírky a za barem stál masívně zasazen pan Dragan se zlatými prsteny a vytetovanou mořskou pannou na krku. Jestli se v Adrii dealoval heroin z balkánské stezky, nebo zbraně pro Bosnu, se nám při naší investigativní brigádě nepodařilo zjistit. Dílem i proto, že nás Dragan prokoukl a vykopl ještě téhož odpoledne.

„Máte zkušenosti v restauraci?“ ptá se Dragan na začátku, zatímco odhaduje velikost našich podprsenek a my horlivě kýveme. V hospodě jsme byly skoro každý večer, a na jaké straně baru hraje pouze podružnou úlohu. Dragan nenápadným pohledem zkontroloval ještě naše zadky, přikývl a vpustil nás do šatny. Tam po nás mrskne tesilové uniformy. Aha, tak proto vizuální kontrola. Bohužel jeho zkušené okolo minulo. Markétě leze ze sukně zadek, já bych potřebovala kšandy, aby mi nepadala z boků. Z umělohmotných halenek nám lezou prsa oběma, Dragan tedy opět souhlasně potáhne z marlborky a vpustí nás na plac.

Tam jsem pochopila, že strany baru hrají zásadní úlohu a v kombinaci s mou mizernou krátkodobou pamětí a gramlavýma rukama jsem pro prosperující podnik zkázonosná jako návštěva z imigračního.

Docela se nám dařilo navodit optickou iluzi schopného personálu, než do prázdného restaurantu vešel po půlhodině první host. Přestaly jsme leštit popelníky a propadly hysterii. Navzájem jsme se vystrkovaly, kdo ho půjde obsloužit. Vyhrála jsem já. Povytáhla jsem si sukni od kolen do pasu a vykročila. Zákazník byl laskavý a chtěl jedno pivo. Zůstal laskavý, i když jsem se ještě dvakrát vrátila pro dopřesnění, zda chtěl opravdu pivo, nebo Birela a jestli desítku, nebo dvanáctku. Smutně, ale empaticky pokýval hlavou dokonce, i když jsem před ním zaškobrtla na podpatcích a naservírovala mu pěnu na košili. Zato Dragan po mě házel zlé pohledy a típal tak zuřivě, až si shodil popelník na mokasíny. 

U druhého stolu jsme s Markétou projevily zničující synergii. Důchodkyně dostaly po dvojitých kávičkách, diabetička dva sachry, stará nálevka s červeným nosem čtyři deci. Ta byla nakonec nejrizikovější. Zatímco se její kamarádky držely za srdce a cukrovkářka hledala pod stolem inzulínové pero, alkobába měla při placení pindy, že je to škandál, osm deci platit nebude a chce mluvit s manažerem podniku. Ten za námi už stál. Dragan nasadil poker face, pomohl jí do kabátu, zbytek útraty nám odečetl z výplaty a vykopl nás s dvěma stovkama znovu do deště. Příští týden mohla začít moje druhá nejmizernější práce na světě asistenky zákaznického servisu, ale o tom třeba někdy jindy.

Mimochodem, ženy už v Adrii neobsluhují. Možná se Dragan genderově vymezil, ale spíš se vrátil s hroudou hašiše zpátky do Bosny. Ale mají tady wifinu a stůl se zásuvkou hned u záchodů, což je zásadní věc, která se při očistě počítá.  Za dvě hodiny mě čeká sraz s Milého kamarádkou, cesta lesem a pak už jen dlouhá noc lemovaná blitím a srazem s vlastními strachy. Rostlinná stezka do hloubi ekvádorského pralesa díl II. Tak na zdraví!

Trable s malým ptákem

Odpověď na lobova angry birda

Před dávnými a dávnými lety, když jsme začali s Milým chodit a ještě jsme se roztomile ostýchali zeptat se na nějaké věci napřímo a spoléhali na sílu pohledů a zpocených dlaní, jsem jednou v lese mylně vyhodnotila jeho zasněné povzdechnutí nad zpěvem ptáků jako signál. Napadlo mě, že kdyby měl doma čiřikající sýkorky, plně by to saturovalo jeho potřebu přírody a mazlíčka zároveň. Ptáčka, se kterým budou od zítra všechna rána prosycena zpěvem a radostí nad novým svítáním. (Fakt by mě s odstupem zajímalo, co přesně a v jakém množství jsem si tenkrát balila do dlouhého papírku). A to přišly první nepřehlédnutelné náznaky, že tohle nebude nápad roku.

Jako v petcentru. Klec plná ptáků. Okřídlení mafiáni si v rohu vyřizují účty a klofou se, až lítají pařáty vzduchem, zbytek nekoordinovaně plive zrní po lidech a štěbetá. Pár jich sedí uvadle, přesto se snaží tvářit customer friendly. Zbytek jsou mrtvolky, které pracovníci petcentra navázali na bidýlka drátkem. Fakt to chceme mít doma? Ale já si vyberu dvě holky, mírumilovné holubičky…“Třeba tyhle“ ukazuju prodavačce. „Uhm“, odpoví nezaujatě a nasadí si rukavici. 

Vnitřek ptačí klece se v pár vteřinách promění v horror od Hitchcocka. Kriminálníci se jí snaží zobákem prorazit tepny, ostatní naráží do pletiva, páreček provozuje poslední sex, než budou navždy rozděleni. Prodavačka odloupne z bidýlka dvě apatické samičky, kterým je to úplně jedno a posadí je do vedlejší ubikace. Zamžourají na mě korálkovýma očima.

Doma Milý jeví neurčité známky radosti, ale daleko větší pozornost věnuje mému novému spodnímu prádlu, než mým ptákům. „Jak mým?“ pozastavuji se. „To jsou teď tví ptáci“. Že to jeho ptáci nebudou si vysvětlíme kolem páté ranní, kdy nás z hlubin vytrhne skřehotavá dětská trumpetka. Tutu-rutu-tuuu-tu! Tutu-rutu-tuuu-tu! Stereo. Celý boží den až do večera.

Druhý den Milý přichází z práce s pár zajímavými informacemi, které si o chovu zebřiček nastudoval. Nejvíc ho zaujala průměrná délka dožití tři až pět let. Vyslovím nahlas podezření, že si dohledával jenom tohle. Aspoň já ano.

A i když jsme zlí a cyničtí, musím říct, že mě ranilo, když jsem jednou přišla domů a jedna z mých holek, těch mírumilovných holubiček, ležela v kleci jako pachole v Erbenově Vodníkovi. Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: ptačí hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy!

Druhá sedí na bidýlku, jako by se udělalo kolegyni pouze nevolno. Zamžourá na mě korálkovýma očima. To je ta ženská rivalita. Z příručky o chovu zebřiček vím, že nemohou žít sami, protože jim pukne srdce. Jdu do petcentra a zakoupím samečka. Barevného kriminálníka s uklofaným pařátem.

Na to, že se pták prezentuje jako ostrý hoch, se z něj stává bačkora už během jejich svatební cesty do nové klece. Pravidelně potom ptáka nacházím s vytrhaným peřím okolo krku, což posiluje mou nedůvěru v teorii, že mrtvou kamarádku zabil dravec (v době incidentu byla klec v okně na čerstvém vzduchu. Jedna z bývalých kolegyň dokonce vyslovila odvážnou hypotézu, že ji zabil had, který se v centru Prahy účelově doplazil po hromosvodu až do pátého patra).

V každém případě, když před dvěma lety umřela, ptákovi nepuklo srdce žalem. Pěkně se zakulatil (zřejmě se na přístup k misce musel dovolovat, přičemž mu nebylo často vyhověno) a dorostlo mu vytrhané peří. Spokojený vdovec.

Tedy až do minulého týdne. Z vrchních pater klece se přes bidýlka v mezipatří postupně propracoval až na dno. Pajdá v semínkách a tváří se zpuchřele. 

A tak ti sypu výběrové zrní a snažím se tvářit jako obvykle. 

Ale tohle je konec, kamaráde. 

Nos v hajzlu míti, zadek v plamenech zříti

wiki: Anosmie (též čichotupost či ztráta čichu) je zdravotní handicap, který se vyznačuje ztrátou schopnosti vnímat čichové vjemy (pachy, vůně). Jedná se o méně závažný handicap, který člověka omezuje velmi málo, ale přesto se o handicap jedná.

Omezuje velmi málo? Pojďme si do detailu říct, co všechno se může stát za tři dny rýmy, která mě připravila o čich a důvěru k blízkému okolí.

Aby dnešní post nevyzněl zbytečně bolestínsky, je nutno předestřít, že ztráta čichu má i své pozitivní dopady a to především v praktickém životě s malými dětmi. Hnědoplná plína? Už není nutno odvracet tvář, nebo nasazovat respirátor. Jde o pouhý vizuální dojem, snadno odstranitelný pomocí balení vlhčených kapesníků. Zakutálené shnilé jablíčko k svačině pod skříní? Žádný problém, uklidí to Psice, která na místě rozeznává pouze jemný buket zralých broskví.

O poznání horší je situace v gastronomii. Už jsem odvolala veškeré srazy v lepších kavárnách a restauracích. Můžu se totiž klidně potloukat po pajzách jako je Suchá dáseň, nebo hospoda na růžku pod námi a pít radši turka za dvacet, než výběrový french press za pade. A ani mi to tam nebude připadat zakouřený. Chcete mě potěšit dezertem po obědě? Nalijte mi do misky trochu tělového mléka a já to vychválím jako nejlepší crème brulée, co jsem kdy jedla. Vůbec teď dám hodně na vizuál: když mi v lednici zvadla rukola, posypala jsem si chleba s lučinou koriandrem a ani jsem nemrkla.

Jediné jídlo, co nechutná křupavě, vyslizle, ožoužaně, nebo prostě vůbec nijak, jsou jarní závitky z Pho Vietnam na Jiřáku a to především díky divoké chilli omáčce. Ta se dá ještě vytunit lžičkou sušených papriček a limetkou. Živím se tím druhý den a nebýt dnešní příhody, vydržela bych si s touhle pochoutkou do posledního smrkance.

Je totiž ještě jeden zákeřný druh potravin. Nevypadají ovadle, plesnivě, ani se neroztečou pod rukama, přesto škodí. Jako například mléko.

“Je to dobrý?” ptám se rutinně Milého a podávám mu krabici. Za mě je to bílé a nic v tom neplave, tedy vhodné ke konzumaci. Jen už si nevzpomínám, jak dlouho to v lednici stojí.

“Jako z horských pastvin”, přičichne si Milý tak metr od víčka a věnuje se zajímavějším věcem.

Kafe z toho bylo skvělé, jako v poslední době všechno. Chutnalo trochu po banánových karamelkách. Ale nevěřím, že v tom, co se záhy dělo na záchodě, nemají horské pastviny žádný podíl viny. Spíš to bylo mlíko ze kravína, kde zapomněl zootechnik bandasku přes víkend v hnoji a ještě se do ní vysrala kuřata z vedlejší slepičárny.

Něco vám povím: to, že nemohu cítit pachy ještě neznamená, že nemohu cítit bolest. A ode dneška budou zase všechna jídla chutnat nijak.

Pravou dámou?

Nebo fashion pi…

pipinou? Je možné stát se obojím?

Není. Fakt ne, aspoň když se pokusíte v centru Prahy nakoupit dva basic kusy oblečení: černou úzkou sukni a něco navrch.

Na mateřské potřebujete v podstatě strašně málo věcí. Když půjdeme úplně na dřeň, stačí si okopírovat seznam věcí  na pionýrský tábor (devadesátá kopie z psacího stroje na průklepáku, co byl připnutej kancelářskou sponkou k potvrzení o bezinfekčnosti ):

·   2x tepláky

·   3x tričko

·   7x spodní prádlo

·   7x teplé ponožky

·   1x větrovka

·   1x holínky

·   1x diffusil na vši

·   1x hudební nástroj

·    a dobrou náladu (hahaha…)

Já bych k tomu připsala ještě dětské vlhčené kapesníky, které používám od odličování až po boty od bláta.

A věci, které potřebuju  pouze v případech, když s dětmi nejsem. Nevzpomínám si, že bych kdy v kanceláři pociťovala takové nutkání pořídit si nové zelené šaty k dvěma dalším do skříně a to jsem je mohla nosit jako pracovní oděv pořád a ještě se několikrát denně převlékat před schůzkami s klienty na záchodě. 

Abstinenční syndrom po práci? Sotva. Spíš po životě před dětmi. Aspoň na mě to působí vyloženě uklidňujícím dojmem, když se můžu někdy večer převléknout a rychle vycouvat ze dveří, než se mi děti stihnou vysmrkat na rameno a orazítkovat punčochy.

V neděli slavnostně zakončujeme s Luckou bezdětný víkend velkomožným obědem, který akci přímo předurčuje k tomu, abychom si následně zakoupily všechno o číslo větší, než ve skutečnosti jsme a vyrážíme do prvního obchodu. 

Lucka jde po těhotenských a já po běžné konfekci, příjemné si v tomhle jednou vyměnit roli. Abyste pochopili ten velkozážitek, v normálním oděvním řetězci jsem nebyla několik měsíců. Hlavně kvůli tomu, že jakmile se pokusím do některého z nich vstoupit s dětmi, tak Čičman spouští už před výlohou řev č. 9: nenávidím svoji matku a všechny prodavačky jsou ludry laciný. To Pižmič aspoň zachová dekorum. Každá minuta tohoto týrání dětí mě totiž stojí čusík, mrhlinu, nebo velmi dlouhý pobyt v herně a on si je toho dobře vědom a mlčí jenom proto, že soustředěně počítá minuty. Akce s dětmi bývají korunovány pouze vratkým úspěchem, jako je nákup ponožek a gumiček do vlasů. Takže většinou vybavím svou garderobu online a ve vintage sekáči na Slezské a dětské oděvy odbavím s F. směnou za masáž a večeři (dovedete si vůbec představit příjemnější nákup? Doma vám přistane krabice oblečení a vy se jdete v rámci refundace společně dobře najíst.)

S plnými břichy vejdeme do HM a já ho mám dokonce tak plný, že mířím s Luckou ze zvyku do těhotenského oddělení. Teprve tam se vzpamatuji, oklepu a s úlevou se vracím do běžné dámské konfekce. Respektive do transsexuálního oddělení. Koženkové sukně, flitrové topy a moje nejoblíbenější: trička s dementními nápisy. A teď se ke mně dokonce jeden transsexuál blíží! 

„Můžu vám poradit?“ lísá se a natřásá zlatým plastovým krutořetězem kolem krku. „Popravdě hledám takové neobyčejně  obyčejné černé tričko“ neodolám, protože mě zajímá, jestli zatřepotá svými umělými řasami a začne tahat podpultovky. Tím by se ukázalo, že jsem promrhala celý dosavadní konzumní život, protože personál vždycky odbývám a oni se pak uraženě počítají ramínka, aby před šéfem opticky vykázali činnost. „Přesně vím, co myslíte“, přikývne a donese dvě trička. „Tohle jsem si taky koupila“, přichichtne se spojenecky. Na prvním ramínku sklesle visí černý hadr s křivými švy a nápisem FABULOUS přes prsa. A na tom druhém oškubané tričko Metallica. Něco podobného jsem provedla s máminou spodní košilkou, Savem a nůžkama, když mi bylo šestnáct. A dostala za to hroznej kartáč.

Tak takhle teda ne, pánové, řekl by na to Žmur a my s Luckou jen zavrtíme hlavou a jdeme na kafe. A já už vím, co bych potřebovala: dvakrát ročně surprise krabici s oblečením na míru. Něco mezi sezónní biobedýnkou zeleniny a chlapskou zásilkou!