Dárek pro paní ušitelka: Pán má vysráno?

Vy v tom určitě umíte chodit, ale my s M. jsme pořád zmatené a vyděšené prvorodičky, co se týká školní docházky. První vysvědčení je pro nás stejný stres jako když pozvete příbuzné ze samoty v Jizerkách na Ples v Opeře. Tak dlouho jsme si povídali nad ošatkou vajec v naší světničce o tom, co pořídit pančitelce řídící, až nastal předvečer vysvědčení a nebylo nic. Nebyla kytka, čistá košile a nebyl ani M., co vyrazil na pivo s kamarádem Václavkou. 

„Úplně jsem zapomněla, že vysvědčení je už zítra! Mohl bys cestou domů ve večerce koupit něco učitelce?“ volám M. s prosíkem. 

„Zítra. Učitelce.“ potvrzuje bezstarostně M. a doufá, že mu jako obvykle projde jen zopakovat konce vět. V dálce slyším cinkání kríglů a Václavovy sexuální fantazie o učitelce s brýlema, drdolem a vlněnou sukní. 

„Bezva, že souhlasíš. A máš nějaký nápad? Myslela jsem něco čokoládovýho, jestli neseženeš kytku.“ 

„Počkej, jakože já mám něco kupovat učitelce?“ probral se M. „A proč zrovna já? Mě úči vždycky nenáviděly. I když jsem nosil do školy kaštany. Nečetl jsem žádnou odbornou příručku o vhodných dárcích pro pedagogy. Chyběl jsem…“ 

„Tak díky moc a pěkně si to užijte!“ rozloučím se melodickým zvoláním, co jsem se naučila od Čičman a zavěsím. 

Ráno je tak těžké a dusivé, že to málem spustí detektor oxidu uhelnatého. „Pojď se podívat“, zvedá mě M. z postele a vede si mě hrdě do kuchyně. Nejdřív se rozespale zaraduju, že koupil nové snídaňové cereálie. Na druhý pohled si vzpomenu na dárek pro úču a úsměv mi zatuhne. 

„No to nemyslíš vážně! Tohle má reprezentovat Žmurův vděk za vzdělání?!“ 

„Ty to nemyslíš vážně! Obešli jsme s Václavem tři večerky, než jsme to sehnali! Explicitně jsem mluvil o požadavku na kytku a obsah čokolády pro učitelku a ta prodavačka nám to doporučila jako to nejlepší, co může Vietnam nabídnout českému školství. Koukej, tohle nám přidala zdarma k nákupu: kytka!“ 

A prásknul vedle krabice s vietnamskýma čokopiškotama plněnýma maršmelounovou pěnou (??!) uschlý kaktus s připíchnutým falešným květem (?!!). 

„Taky jsem mohl koupit sušenou chobotnici, nebo ty smradlavý houby shitaké“ krčí M. ukřivděně rameny a snaží se mě tímto starým trikem vychcaných podomních prodejců přesvědčit, že to mohl být ještě mnohem, mnohem horší kauf. Ale já myslím, že fakt ne.

Složení obsahuje odhadem půlku Mendělejevovy periodické tabulky prvků
a většinu sortimentu neratovické Spolany

Doufám, že u každého z dvanácti pytlíčků utrpení
pomyslí učitelka na Žmura v dobrém 

Bojím se, že budu zlobit

Včera k nám přijela máma na víkend. „Fuj, vy tady máte zas přetopeno“ řekla má horkokrevná matka – horalka, co v baráku udržuje průměrnou roční teplotu Islandu a to si tam ještě vykračuje v tričku a kraťasech. „Můžu se napít?“ Ani nepočkala na odpověď a hodila do sebe plný hrnek, co stál na lince. My se Žmurem jsme jen polkli naprázdno.

Čičman za poslední týden zapustila do našeho rodinné konverzačního podhoubí hned dvě praktická úsloví. To první zní: „Bojím se, že budu zlobit.“ A druhé: „Bojím se, že se mi po tom bude stýskat“. 

První se dá použít úplně na všechno, co víte, že nebude přijímáno s povděkem. Chystáte se kreslit na okno zubní pastou, nakreslit si lihovkou hvězdičky na jazyk, nebo vydloubnout panence oko propiskou? Tohle všechno pokryje jediná kouzelná věta. 

Tím druhým komentuje Čičman v podstatě všechny movité věci, které se jí dostanou do ulepených prstíků. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“ zastrkuje si vzdorovitě do kapsy použitý papírový kelímek od kávy, potrhaný obal od sušenky a igráčkovu nohu amputovanou v koleni. Máte v baráku podivíny, co si skladují odpadky v bednách od banánů a přijde se na to, až když někomu prosákne stropem mrtvá kočka? Radši si zkontrolujte, jestli nebydlíme o patro výš.

Stojím před automatem na sliz v kelímku s dvackou v ruce a hlavou mi problesknou obě Čičmaniny hlášky. „Stejně není spravedlivý, že si hračky kupuješ ty“ trucoval Žmur. „Ve všech normálních rodinách si slizáky a kindrvajíčka kupujou děcka.“

„Ale já to potřebuju do práce“, obhajuju se. Abych vás seznámila s aktuální situací na devátém patře, lokální legrácky s chobotničkama na kaktusu nám všem trochu přerostly přes hlavu. Nerozpakuji se použít výrazu občanská válka, která už překročila hranici divize. Po posledním útoku na klávesnici, kdy jsem čmuchala jako policejní protidrogový vlčák po celým patře včetně záchodů a hledala ztracená písmenka A,H,O a J si umím tuhle plazmu z Ghostbusters živě představit rozplesknutou na monitoru našeho brigoše.

„No tak dobře, slizáka pro všechny“, udělám haura. Automat vyplivne tři kelímky. „Jéé! Ten můj lízák je ale roztomilej! Bude se jmenovat Aleš a budu se o něj starat.“ rozplývá se Čičman. 

„Než to otevřete, mám tři podmínky“, zabavím jim na okamžik kelímky. „Nebudu to mít ve vlasech, nebudete to jíst a pokud se to jakýmkoliv způsobem dostane do tátovy pracovny, tak se my tři neznáme.“ Všichni to horlivě odkývou.

Příběh lízáka Aleše je stručný a dynamický, jako když přejedete zakrslého králíčka sekačkou na trávu. Ještě to odpoledne ho Čičman položí na svou čínskou pokladničku a zmáčkne kouzelné tlačítko. Z útrob pokladny se vysune panda a s mechanicky odříkanou mantrou „tůta-aúú“ zasune pacičkou slizáka dovnitř. 

„Aleše už ven nedostaneme“, kroutím hlavou a marně s pandou třískám do stolu. Tahle záležitost za pět dolarů z Aliexpressu je totiž něco jako vesmírná skartovačka, co bere, ale nedává. Nic z toho, co do ní vložíte, už v životě neuvidíte. Přála bych si mít takovou virtuální pandu s tlačítkem na vyčítavý maily od šéfa a premenstruační syndrom. Taky bych si přála vědět, co čínsky znamená „túta aúú“. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“, uzavřela to Čičman. 

Žmurův metalický slizák v barvě rtuti sice nedostal jméno, zato toho stihnul zažít o mnoho víc. Měla jsem ho ve vlasech, Žmur i Čičman ho svorně kousek snědli a ano, milý M., byl i v tvé pracovně. Díky jeho pobytu bylo experimentálně ověřeno, že sliz kapající z monitoru bude jedním z highlightů nudného korporátního pondělí. Mezi jeho poslední adrenalinový kousek patřil průtok skrz šprušle horkého radiátoru. Po téhle akci dole na parketách připomínal spíš než rtuť jen šedý flusanec prachu a chytré plastelíny, která před časem protekla topením taky, jen vykapávala o mnoho týdnů déle. 

"Bojím se, že se na tebe budu dost zlobit", sprdla jsem Žmura a hodila zmučenýho slizáka do hrnku s vodou, aby se oddělilo zrno od plev. A ten zbytek už vlastně znáte z prvního odstavce.

Lektvar na zničení Tunga

Ze Žmurova prvního školního dne se mi navždy obtiskl do mozku jeden obraz. Slunečné ráno před budovou školy, vůně kávy a antiperspirantů. Matky ve slavnostním (příště si vezmu aspoň podprsenku, slibuju!). Skupinka vyděšených prvňáků, co klopýtá do širokých školních vrat. Zezadu to vypadá jako animované aktovky na hubených dlouhých nožičkách. Vedle deváťáků, co kouří za rohem a chlubí se sbírkou náramků z hudebních festivalů, byli tak maličcí a nevinní, že by je člověk nejradši nacpal do kočárku a poklusem odvezl zpátky do školky. Tam starší spolužáci aspoň nepěstují nechráněný pohlavní styk a marihuanu na balkóně.

Po pár týdnech ve škole se v první třídě začíná formovat hierarchie. Poznáte to podle toho, že se váš maličký nevinný chlapeček vrátí s natrhlou mikinou a zaschlou krví pod nosem. 

„Ty máš rýmu, že ti tekla krev z nosu?“

„Uhm.“

„Tak velkou, že sis kýchnutím roztrhnul i mikinu?“

„Nó, vlastně jsme si s Rózou udělali bunkr z židlí a potom přiběhl Honza s Jirkou, ať vypadnu a nechám jim Rózu, nebo dostanu do huby. Ale tam se stejně ani netrefil, tak mi jen tekla červená z nosu.“

„A to nikdo nezasáhl? Co dělala ksakru učitelka?“ zeptala jsem se jako správný archetyp hysterické matky, kterou nenávidí celý učitelský sbor a kvůli jejímž intervencím dotčené dítě spolužáci zavírají do skříňky a kutálí ze schodů.

„Učitelka šla na záchod. Všechno se přece řeší, jen když jsou učitelky pryč.“ 

Zanedlouho mě na chodbě školy zastaví jiná maminka z první á. Prý jestli Žmur neřeší jisté… ehm problémy. Pokud jde o jejího syna, tak fyzické problémy malého Tomáška spočívají hlavně v monoklu a kousancích na rukou po organizovaném útoku spolužáků. Šlo o ty dva, co dali Žmurovi na budku kvůli bunkru s Rózou. Náš rozhovor slyšela náhodou další paní. Honza a Jirka? Ale to jsou přece ti, co se posmívají Maxíkovi za to, že je tlustý! Atmosféra začala připomínat recepci hollywoodského studia, kde se náhodně navzájem identifikují oběti Harveyho Weinsteina včetně uklízečky, co tam zrovna stírá podlahu. MeToo!

Hysterická matka ve mně začala zlověstně přebublávat přes okraj. To se přece nemůže legálně dít? Zná někdo jejich rodiče? Mají proboha vůbec rodiče, nebo je to lokální pobočka gangu dětí, co žijí v bukurešťských kanalizačních tunelech a živí se prodejem drog?

Jedná z maminek se rozvzpomněla, že jednou viděla paní, co se v družině ohlásila příjmením té dětské stvůry. „No a jaká byla?“ povzbuzujeme ji. „Byla taková schoulená a kolem hlavy měla šátek a kapucu. Připadala mi vystrašená“ povídá matka A. „Možná kryje stopy po domácím násilí“, odplivne si matka B. „Otec Honzíka je možná bije jak žito oba“. Pocítíme spravedlivou chuť kopnout do koulí chlápka, kterého žádná z nás neviděla a s velkou pravděpodobností se za dá za jeho největší poklesek považovat to, že mu jednou prodavačka v pekárně omylem vrátila o pětikorunu víc a on si ji nechal.

Včera jsme uklízeli Žmurův domeček. Domeček je poněkud eufemistické označení undergroundu jeho patrové postele, ve kterém se zamilovaně objímají (použité) fusekle s panáčky z lega. V krabici na auta najdete mezi krámy odkazující se spíš na bangladéšský sirotčinec než hračky dítěte ze střední Evropy taky (nepoužité) tampóny, které zmizely za nevyjasněných okolností zrovna v nejsilnější den menstruace, šperky, šlupky od arašídů a další kontraband. 

„Jsme uklízeli“ je taky eufemismus, protože uklidit si to měl Žmur, ale svá bohatství jen shrnul dozadu za krabice a za pár minut se ohlásil, že má hotovo.

Tak jsem přišla s nabídkou pomoci a 60litrovým pytlem na odpadky. 

„Jé, moje tampóny. A prstýnek!“ raduju se z nečekaného setkání s věcmi, o kterých jsem se domnívala, že tajemně sublimovaly. „A copak je tohle?“ třímám v ruce láhev se zakaleným obsahem. Vypadá to jako něco, co seškrábnete na dálnici po srážce kamionu s autobusem plným japonských turistů. 

„Neotvírej to!“ vykřikne Žmur. Pozdě. Smrdí to, jako když ty přejetý japonský turisty naházíte do úklidové místnosti nejbližšího motorestu, zamknete a policajtům budete až do letních veder lhát, že jste si ničeho podezřelého nevšimli.

Následuje mrazivých deset vteřin neverbální oční komunikace. Žmure, mluv!

„To je lektvar na zničení Tunga“ začíná poněkud nesouvisle.

„Tung je ten spolužák. Číňan, co škodí Vinckovi“, připomene mi. Vincek je nejlepší kámoš. Začíná to dávat zvrácený smysl. 

„No a my jsme se s Vinckem rozhodli ho zlikvidovat…“

„Co v tý flašce proboha je?“

„Mlíko, prací prášek, zubní pasta a tvůj šampón. Tátova chilli omáčka“ počítá Žmur na prstech. „A ještě… Vincentovy čůránky. A moje čůránky. Chtěli jsme mu to nalít do pití“ doznává se Žmur. 

Ode dneška se budu choulit před školou v koutku pro neschopné rodiče vedle maminky Honzíka Rozparovače a všichni ti ostatní správní rodiče budou mít právo střílet po nás obvinění ze zanedbání péče a kuličky z použitých ubrousků od svačin. Žmurův úmysl je nejen nečestný, ale ještě k tomu rasistický a namířený proti říši středu. Díkybohu, že Tung není gay, nebo Žid.

Najdu jednou v poštovní schránce Sedm pokladů jako odpověď?

Jak vytrhnout Žmurovi stoličku

Pamatujete si na dobu, když vám začaly v dětství vypadávat mléčné zuby? Já mám tyhle mrazivé vzpomínky spojené s maloměstským zubařem. Chlap jako hora, co mi strkal tlustý prsty do pusy a vyhrožoval, že pokud si své viklany nevyřeším svépomocí do další návštěvy, vytáhne kleště. A potom s nimi zacvakal nad hlavou jako průvodčí v rychlíku. Tenkrát jsem si všechny nadbytečné zuby radši masochisticky pižlala papírovým kapesníkem od rána do večera, než by mělo dojít k jednorázovému násilnému aktu, kdy by bylo všechno odbyto do tří sekund.

Pižmič je v otázce chrupu konzervativní klient. První zub mu narostl těsně před prvními narozeninami a Žmur o něj rozhodně bůhvíjak nestál. Podezřívám ho z toho, že pro něj bylo pohodlnější naučit se svou oběť na talíři jednorázově spolknout jako kobra a odvalit se s nafouklým břichem. Takhle se stravuje mimochodem dodnes.

V řídkozubém období, kdy se většina jeho spolužáků usmívá jak polámané plaňky v plotě, Žmur zůstává tvrdohlavým mlíčňákem. Ale ledy se začínají lámat a Žmur přes svou hltounskou pohodlnost osobní evoluci neobelstí. Přišel čas pořídit si nový zuby. A vypadá to, že to sice bude se zpožděním, ale v trsech.

Prvního viklana nechal Žmur v jablku na sklonku léta. Krátce poté, co začal být nestabilní. To jsem byla fakt ráda, protože svou spodní jedničku ukazoval na potkání jako cirkusové číslo a poslední, co chcete vidět u večeře, je (jakákoliv) ústní dutina zblízka, ve které nelze lhostejně přehlédnout česnekovou pomazánku a kymácející zub jako maják v bouři natrávenýho chleba.

Druhý viklan byl vánoční. Žmur se zprvu radoval, že dostane od víly Zuběnky i  extra bonus, ale druhá spodní jednička nechtěla zůstat v jablku, ani vanilkovým rohlíčku. Poté, co byl zub opakovaně zneužit na vystrašení a znechucení všech členů rodiny i širšího příbuzenstva v rámci svátečních návštěv, stal se nežádoucím i pro Žmura

Jestli si ale myslíte, že chodí s papírovým kapesníkem v puse a systematicky na tom dělá, tak tady máte přehled nejen gender, ale i mezigenerační rozdílů:

„Heue maumi, mohla by fi mi tady uděuat pohádnej uhlík?“ zašišlá na mě Žmur a z pusy mu visí usliněná dentální nit jako mucholapka, na které jsou místo hmyzu nepovedené uzlíky vlastní výroby. Posloužím ambulanťákem kolem zubu. 

„A kam přivážeme ten druhej konec?“ optám se podezřívavě.

Žmur se maniakálně zašklebí a vytáhne z kapsy náboj do nerfky. „Fem!“

„Budeš si vystřelovat zub nerfkou?“

„Uh-huh!“

A pak se ozve výstřel. Žmur zařve. Náboj se zacintanou nití se obtiskne na tričko Em, který nakouknul do kuchyně přiváben střelbou. Jinak se nestane vůbec nic. Zub se zlomyslně viklá dál.

Kompletní výčet Žmurových kreativních zubařských potřeb:

· Klika (Jenom nikdy nevydržel zabouchnutí dveří, takže běhal uvázán na nitce jako pejsek kdykoliv někdo otvíral/ zavíral dveře)

· Splachovadlo

· Vláček na baterky

· Em cestovní sada šroubováků (obzvlášť drásavé!)

· Žvýkačky

Jestli vám připadá, že se Žmur neklidné jedničky nezbaví nikdy, tak jsme si to až do včerejška mysleli všichni. Dokud jsme nestáli na kopci v Parku a já jsem nezařvala: „Tři, dva, jedna, start!“ Nejdřív se na bahně vykrosila Čičman, Žmur hodil salto skoro až dole. Kromě toho, že měl zabahněná celá záda a vyskytly se opodstatnělé pochyby, zda jde jen o bláto, spokojeně odplivl krvavou slinu s vyvrženým tesákem. 

Někdy je lepší namlátit si držku, než se s tím trápit a pižlat do omrzení. Kdybych si vedla předsevzetí, asi si na začátek roku vytesám právě tohle.

Kapr pro vegany

Když mi dnes Houbič poslal momentku padesátimetrové fronty před Alzou, co vypadala jako demonstrace za to, aby se Ježíš narodil radši v létě, kdy by se na něj dalo pohodlně čekat v parku s vychlazeným ciderem v ruce, byla jsem fakt ráda, že jsme včera vypadli na naše každoroční vánoční turné. Aktuálně vám píšu pohlednici z rodného maloměsta, první vánoční zastávky.

Naše skupina je zatím svěží jako borovicový sprej na umělé vánoční stromky. Samozvaným frontmanem je Žmur, co umí vykrkat začátek  Rolniček. Já jsem bedňák, co se táhne úplně vzadu s krosnou a promodralými prsty, na kterých visí igelitky s dárky. Ty ze mě děti v cíli budou muset odřezat násilím jak revolver ze zaťatých prstů sebevraha. A potom Čičman, která jako obvykle mentálně poletuje několik metrů nad námi. M. si zatím chodí vyčůraně odpočinout do vylidněného Korporátu a přidá se až na další štaci v sobotu.

Vánoce na dědině poznáte celkem snadno. Nejsou tady žádné fronty před Alzou, protože jedinou elektroniku prodávají v asijském textilu na náměstí a to samovznětlivé svíčky na stromek. Na oprýskaných vývěsních tabulích výčepů nechybí vánoční utopenci (se skořicí?) a tuzemák v akci, ale gurmánský vánoční šneci jsme dnes dopoledne jen my. Táhneme se do města s jediným úkolem, kterým se v naší šílené rodině již tradičně pověřuje vegetarián: nákup kapra. 

Táhneme se jak mše Jakuba Ryby hlavně proto, že naše pražské děti ojídají sníh. Eskymáci prý dokážou rozeznat a pojmenovat desítky druhů sněhu. Pražáci po dvou kilometrech umí rozlišovat železný sníh (ze zábradlí), autosníh, pichlavý sníh (z jehličí), chlupatý sníh (z rukavice) a vanilkový sníh (neptejte se).

Před rybím stánkem je rušno. Jestli si jako já myslíte, že koupit rybu rovná se ukázat na kapra, dát si ruku před oči, zaplatit zmuchlanou bankovkou jak za drogy a spěšně s tou taškou špinavýho svědomí odtáhnout domů, tak je to trochu jinak. I tady na Maloměstě se stojí fronta. Začíná nabývat a ozývají se první ostrá slova. A to všechno proto, že úplně vepředu stojí vegetariánka se dvěma zvědavýma dětma.

„Dobrý den, my jdeme pro rybu. Počkejte, tohle snad ani nevypadá jako kapr“, otevřu konverzaci tím, že znalecky ukážu na latimérii, co se mrtvolně vznáší v rohu zrezlé vany.

„Nó, paní se vyzná. To je jeseter, koukejte, jakej je to chlapák. Máme i sumce!“ zaloví rybář podběrákem a vytáhne lochnesku, co ploutví ohodí nejen mě, ale i zvědavou tetku s vysokou kožešinovou čepicí za námi.

„Ježiši, dávejte pozor. To je polární liška!“ zapizdí se tetka a otírá si kapesníčkem rybinu z kožešiny.

„Ale kdepak liška, pani. Děcka, my to víme, že jo: Štika!“

„Jéééé!“

Připadám si jak v podmořském světě. Už chápete tu frontu? Vypadá to, že lidi za námi začínají něco skandovat, takže nedobrovolně přeruším historii českého rybníkářství. Musíme se v kádi poohlédnout po něčem, co s námi odejde. „Mami, že to nebude žádný rybí miminko“ poprosí Čičman s mokrýma očima a rozpláče se.

„Nebude“, uklidním ji. „Bude to nějaká hrozně stará, unavená a nemocná ryba, která si prožila krásnej život, ale teď už by se chtěla proměnit zas v nějaký jiný zvířátko“. V očích rybáře jsem stoupla na nejvyšší příčku.

„To je ale náhoda! Přesně jednu takovou bych tady měl“ povídá. A vyndá podpultovku. Ta ryba se tváří, že o eutanázii požádala sama a před jak dlouhou dobou k tomu došlo, mě vlastně nemusí vůbec zajímat. Dětem se líbí. Deal. Šup s ní do sáčku a dál už to znáte. Zmačkaný bankovky, ale svědomí je čisté. Ne tak jako čerstvě napadaný sníh, ale ani ne jako vanilkový sníh. 

Ostatně jsem jim to říkala a vám to pro jistotu zopakuju taky: nepouštějte vegetariány kupovat kapra!

Taky vám přijde, že mají ryby o Vánocích
...prostě takovej divnej výraz?

Kočky v tísni

Můj panický comming out 

Už strašnou řadu let mě občas navštíví jedna speciální noční můra. Přijdu do našeho prázdnýho domu, kde jsem vyrůstala, a tam narazím na velkou klec, nebo terárko. V kleci bývají buď kočky, nebo myši. V terárku jsou pokaždý žáby. Ať už je to z těhle volitelných zvířatek cokoliv, jedno mají společné. Zapomněla jsem na ně. Jsou na mě závislí, není nikdo jiný, kdo by je nakrmil, nebo jim vyčistil klec. Opatrně odklopím víko klece a oklepu se hnusem. Mrtví? A v tom se ze dna plného výkalů zvedne pohled něčeho hrozně vyhublýho a zuboženýho. Jsou ještě trochu živí, a to je pro tuto chvíli možná horší alternativa, než kdyby byli mrtví a dalo se to všechno zakopat i s klecí. Trpělivě na mě čekali, jestli se vrátím. Křičím. Budím se.

Bát se v nočních můrách je celkem opodstatnělá a neškodná zábava oproti tomu, co se mi začalo dít v létě. Horká letní noc, sedím ve skupince lidí okolo grilu u Gábiny na baráku, do Polska bych kamenem dohodila i já. Kolem nás se plíží psi a hrajou spikleneckou hru na to, kdo toho bez povšimnutí čajzne z grilu víc. Jeden blboun z nich se prozradí tím, že zakvičí, když si popálí tlamu rozteklým hermelínem, ale statečně ho spolkne. Nic nenasvědčuje tomu, že bych měla v blízké budoucnosti potřebovat něco víc, než jen ranní šumivý aspirín. Okolo jedné si jdu lehnout, rozrazí mě zima, že málem drkotám zuby a horká sprcha je jen dočasná úleva. Zamotám se do klubíčka pod peřinu a funím si tam teplo, ale třesu se čím dál víc a začínají mě cukat svaly na nohou. Co tohle ksakru je? Mrtvice?

Za pár minut si připadám, jako když zapojíte porouchaný výherní automat do elektrické zásuvky. Jsem jako jednoruký bandita, kterému začaly blikat všechny kontrolky, tempo se zrychluje, brní mě konečky prstů. Cítím srdce až v krku (no, pořád lepší, než v kalhotkách…) Snažím se nad sebou přemýšlet racionálně. Jít probudit všechny spokojeně oddychující lidi v domě a zavolat si rychlou? Dýchej. Snažím se po-ma-lu otevřít ten stlačený hrudník. Dýchat je práce, fakt! Nádech-výdech. Dělám to poctivě, jako bych stála u výrobní linky kyslíku a neměla nikdy v životě nic jinýho na práci. Stejně, co chcete mít na práci ve dvě v noci, když se vám rozbilo tělo? Připadá mi úsměvný, že jsem to chtěla nejdřív zaspat. To by byl podobně excelentní jógový výkon, jako usnout na přechodu pro chodce, když se na vás řítí kamión. Asi tak za deset minut už mě napjaté svaly škubnou jen sem tam. Blik. Automat naskočil. Jdu na záchod. Kontroluju, jestli jdu rovně, sahám si ukazováčkem se zavřenýma očima na nos, holubička na pravé noze. Mám jenom bolestivě stažené svaly kolem krční páteře. Strašná úleva!

Ráno o tom povídám u toho ranního kafe Gábině a jen se tomu smějeme. Pamatujete na roztroušenou neurózu? Ta byla za měsíc potom. A potom znova, ale to už jsem se tady nechtěla opakovat. Po podrobných krevních testech na cukrovku, štítnou žlázu, boreliózu a třech návštěvách neurologie mě doktorka potěžkávající kladívko na test reflexů (mimochodem úžasná paní doktorka, žádná vyhořelá bába, co vás má v řiti), se směsicí něžné empatie a chlapské rozhodnosti sdělila, že považuje za zbytečné mě dál neurologicky planě obírat, dokud si nepořeším svoje psychické stavy, na kterých by se napásl úplně jiný odborník. Poprvé padla panická porucha. Opravdu to může jen psychický? Strašná úleva!

Ale na podstatně kratší dobu. Pak jsou dny, kdy považuju tohle všechno za komplot a už zdaleka nejde o noční běsy, ale epizody v kanclu, které řeším oblíbeným strojem na dýchání na WC pro invalidy. Taky jsem o tom přestala mluvit. Dřív to byla vtipná historka, postupem času se za to začnete stydět. Na mě většinou nic nepoznáte, jenom asi začnu vypadat trochu jak robot a pak se zdekuju do ústraní zkontrolovat si pár reflexů a životních funkcí. Po posledním týdnu, kdy jsem nelítala v ničem akutním, ale „jen“ jsem si tak potichu a věcně řešila, kdo se postará o naše děti, kdyby mi všichni lékaři a testy lhaly, jsem se na ty úzkosti fakt nasrala. Ale už ultimátně. Je půlka prosince a já chci řešit úplně jiný věci, než si kontrolovat, jestli se trefím se zavřenýma očima ukazováčkem na nos. Pro začátek o nich mluvím. Už jen z toho se začínají kroutit jak žížaly po kamenem.

Včera se mi zdál sen. Zase klec v dětským pokoji, no bezva říkám si v polospánku, z toho budu mít závratě a mžitky ještě až se ráno potáhnu uvařit ranní čaj. V kleci je nastláno z nějaký páchnoucí podestýlky a výkalů. Vyčítavě stokrát vylízaný prázdný misky. No tak pojďte. Už lezou. Dvě vyzáblý kočky s prašivou srstí. 

Tady už bych se většinou probudila se zpocenýma rukama, ale klec je ve snu najednou otevřená a kočky se drápou ven. Venku vypadají daleko líp, než vevnitř. Běhají kolem mě a vůbec se netváří vyčítavě ani mstivě, na což by ostatně měly plný právo. Dávám jim jídlo, vrhají se na misku. Jedna z nich povídá, že přežily, protože chodí jíst někam jinam. Při pohledu na jejich matnou srst si říkám, že pro začátek bude nejlepší, když je budu krmit já něčím pořádným. Jedna mi na kočičí drzý způsob skočí do postele. Hele dej si zpátečku, zas tak moc se neznáme. Ještě se ji trochu štítím. Ale až bude pěkně nakrmená a vyčesaná, říkám si v duchu, tak si do postele klidně budu brát obě. Stejně jako M., děti, knížky, zmrzlinu a vůbec všechny věci, co mám ráda.

Teď ještě, jak se ty obludy jmenujou. A taky něco, do čeho se popravdě vůbec neženu s nadšením. Vykydat jim to smradlavý bahno. 

Andílka

Začínám věřit v dědičnost. Dědičnost špatných vlastností.

Ještě před pár lety byla Čičman neohroženým dítětem nachystaným vlézt čertovi s potměšilým chichotáním do pytle, až nebude ve střehu. 

Letos nám mikulášská „andílka“, jak tomu říká Čičman, začala už minulý týden.

„Co se stalo, ty brečíš?“ zeptám se překvapeně, když se ospale přidržuju skříňky v šatně školky, zatímco si navléká bačkůrky.

„Když já…když já brečím, protože dneska budu zase určitě zlobit“ protírá si Čičman usilovně oči, jako by si štelovala dalekohled, a pak jí od nosu exploduje obří nudle zkapalněného zoufalství.

„Cože? Nestačilo by teda nezlobit?“ Mám po ránu dlouhý vedení a tyhle nejednoznačný výroky mi to vůbec neusnadňují.

„Budu zlobit, protože zase nebudu zpívat koledy na besídku. A paní učitelka řekne, že mě čert v pekle popálí ruce ohněm. A taky pak kvůli tomu nedostanu od nikoho žádný vánoční dáááár-kýýýý“ úpí Čičman a utírá si obličej do mého rukávu.

Pomyslím si něco nepublikovatelného na téma mikulášský strašení dětí a podivím se: „A ty nechceš zpívat?“ (Totiž abyste rozuměli, Čičman začne zpívat někdy okolo šesté ranní a skončí zpívat těsně před tím, než večer usne. Takže je to rozhodně zvláštní znamení.)

„Když já…když já se…já se strašně stydím!“ zavyje ČIčman a schová se mi pod kabát.

Taky že jo. Na besídce Čičman stojí v koutě, žmoulá si okraj propocené zástěrky a otvírá pusu, ale nevydá ani hlásek. Přes slzy v koutku se mi rozmlží pódium s dětma a zůstane tam jen úča s kytarou. Je tak rok 1985 a já stojím na jevišti úhledně obalená zeleným a hnědým krepovým papírem. Ztuhlá hrůzou, abych nemusela pohnout větvičkou, nebo nedejbože něco říct. To se od stromu naštěstí neočekává, proto jsem na něj byla suspendována z původní role berušky, co v mým podání vypadala spíš jako mrtvej brouk. Stojím a strnule hledím do objektivu besídkovýho fotografa, co se na mě budovatelsky usmívá. No tak Psice, to dáš ne? Přece zpíváme všichni? Přece nechceš, aby tě rodiče radši dali na podpal čertovi pod kotel, když seš jinak k ničemu, že ne? 

No, nevzpomíná se na to moc pěkně. Radši zpátky do reality. Na pódium slavnostně vystoupá Mikuláš s opadávajícím vatovým plnovousem a to už začínají v suchým dusivým horku místnosti vlhnout první punčocháče. 

„Tak kdopak si děti letos zaslouží nadílku?“ plive po nás Mikulda chomáčky vaty a pak hejtuje se sbírkou bonzů od učitelek, ve který má podtržený špatný skutky na všechny – i kdyby tam byl samotnej Ježíš, tak si to odsere jako každej druhej, že chodil po vodě, a pak z toho měl zbytečně zničený boty a rýmu a nezachrání ho ani oddrmolený Otčenáš nazpaměť. Když jsme se o sobě navzájem dozvěděli, kdo lže, kdo je lakomej a kdo se šťourá v nose a pak jí šušně, přišel čas zalepit kolektivní ostudu dárkem. V našem případě pytlíkem bonbónů a tukovýma wannabe čokoládovýma Mikulášema z cukru, palmáče a odtučněnýho kakaa pro barevnou iluzi čokolády.

No jo, vy víte už od minula, že si na něj moc nepotrpim. Navíc je to chudák unavenej starej pán ve svým vlastním světě, co anděla potřebuje tak maximálně na výměnu umělýho vývodu, ani nepochopí vtipy, kterýma mu čert podsekává větev. Už je zkrátka čas. Odstoupit a věnovat se něčemu úplně jinýmu, třeba léčebně pro čerty na alkáči. To máte jak s prezidentem, nebo těma ošizenýma čokoládovýma figurkama. Takhle to příští rok bude zas jen hrouda naaranžovanýho tuku bez chuti. A stud, že je do toho člověk vůbec nějak zataženej.

Umřel před 1665 lety.
A byl by vděčný, kdybychom mu my všichni dali už konečně svatej pokoj.

Průvodce pražskými vánočními trhy

Advent sice ani nezačal, ale pro vánoční trhy to není žádná skutečná překážka. Vánoční trhy nepotřebují advent a vlastně ani Vánoce – po pár turbomoštech si beztak nikdo na křesťanské myšlenky nepotrpí. A protože držíme děcka v domácím vězení kvůli chrchlání a bakteriálním ohňostrojům při každém dalším kýchnutí, dostali slíbenou propustku aspoň sem. Co jsme tam našli?

Stánek s přepáleným olejem

Pokud máte vánoční trhy spojené s vůní svařáku a zapálených františků, tenhle zpocený týpek vás svižným forhendem mastné pánve odpálkuje doprostřed letní sezóny na Slapech. Protože Vánoce jsou přece bramborový spirály, langoš a desetilitrová flaška s kečupem. Šprrrrrk!

Žmur: „Hurá, mají tu langoše!“

Čičman: „Fuj, tady to smrdí. Mami koukej, jak má ten pán špinavou zástěrku!“

Psice: „No fakt, ta zástěra vypadá jako turínské plátno!“

Stánkař na Žmura: „Buď si něco dej, nebo odprejskni, čmuchale!“

Staročeský trdelník

Další celoroční gurmánská senzace, kterou většina Čechů v životě nejedla (ani to neplánuje), zato průměrný japonský turista jich spořádá pět jen po cestě od Václaváku ke Karlově mostu.

Na rozdíl od langošů můžete trdelník využít jako jednoduchou pomůcku pro orientaci v čase: otvor v letním trdlu bývá zaplněn zmrzlinou. Díru v zimním trdlu prodejce zalepí duchem Vánoc za stejnou cenu.

Žmur: „Nikdy jsem nepochopil, proč se vyrábí jídlo, kterýho je míň, než toho vzduchu uprostřed!“

Ovčí výrobky

Ovce jsou novodobí vánoční mučedníci, jako bývali kapři. Zatímco zájem o kapry každoročně klesá, za ovce nikdo nedemonstruje, ani se protestně nepřivazuje k ohradám. Podle znepokojivého množství stánků s ovčími výrobky se bavíme o genocidě a to ještě ani nezačal prosinec. Přiznejte se, kdo z vás doma pokradmu nosí ovčí papuče, nebo si přes sebe provokativně přehazuje beraní kožku po vzoru betlémských pastýřů?

Čičman (rozprostírá své ruce a tělo po kožešinách): „Chtěla bych tu přespat a představovat si, že jsem malé jehňátko!“

Alkohol

Stánky s alkoholem jsou jednoznačně rozpoznatelné už zdálky, protože u nich postávají houfy skutečných zákazníků. „Bombardino pro taťky, punč pro mamky a horká čokoška pro děti!“ široce se usmívá prodejce a tátům od rodin solidárně leje do jakéhokoliv nápoje decku Strohu. Možná měl být tohle startovní stánek, kde je dobré začít, v tom horším případě i skončit. Pro mě zaváněla odpolední nalívárna laciným špiritusem spíš nekřesťanskou večerní kocovinou, ale od pana výčepního jsme si odnesli aspoň praktický trik jak se vysmrkat bez kapesníku. Fluf, zacpal si pravou dírku ukazováčkem a poslal do fronty před stánkem výstavního žluťáka. Fluf, vyfoukl si jako kraslici ještě levou dírku.

Žmur: „Hustý! Už mě neuvidíte smrkat jinak!“

Haré Kršna

Kršňáci vnáší do unylých koled z tlampačů to pravé fusion funky. Bubínky, sušenky a joint, co se dá ubalit do stránek hinduistické povinné literatury každého správného hledače duchovního osvícení. Pokud tenhle stánek zkombinujete s alkoholem, bude vám při transcendentálním tanci připadat, že Vánoce jsou hlavním hinduistickým svátkem a Ježíš na vás spiklenecky kyne osmi rukama. Kršnákům se to nebude líbit, ale když si přes sebe přehodíte ještě ovčí kožku, budete vypadat jako svatý Petr a navíc vám bude teplo (pozor, ať si neprotančíte beránčí papuče).

Stromečky

Doslova evergreen každého pořádného vánočního trhu. V běžných českých městech a obcích se jehličnany považují za plevel, v Praze jde o vzácnou komoditu se statusem bitcoinu nebo másla. Stromečky jsou naskládány v improvizovaných městských oborách, kde by nepřekvapil ani elektrický ohradník s dozorem 24/7.

Přesvědčili jsme se o tom na vlastní oči, když bouchač z tree security zasáhl proti seniorce, která si před ohradou ilegálně sbírala spadlé větvičky z panskýho. „Pani kam s tím jdete, chvojí je za patnáct tadyk podle ceníku!“

Tak za to u mě dřevaři skončili s nejnižším počtem hvězdiček. A to ještě navíc nevíte, jestli si za ty hříšný prachy domů nedotáhnete krále stromů!

Octopus exodus

Možná si vzpomínáte na to, když jsem se tenkrát v Korporátu stěhovala do 9. patra. Byla tady nehostinná pustina, kde i donošený, vitální vtip uhynul do dvou sekund po vypuštění. Snaha kolonizovat tohle patro se zdála stejně marná, jako vysázet políčko brambor na Marsu.

Proklatá devítka se naštěstí postupně stávala ISS i pro další vyhnance z civilizovanějších pater. Z původního neměnného místa, kde jste poznali, že je o týden víc, jen když jste zapomněli plněnou housku k svačině v zásuvce, se stal dynamický prostor. V posledních dnech už natolik dynamický, že je potřeba každé ráno a po každé delší nepřítomnosti opatrně zkontrolovat, jestli se s vámi třeba náhodou nezhroutí židle, abyste se váleli po zádech a zespodu vyčítavě zírali na své debilní kolegy, co by vypukli v krysí smích, i kdybyste měli vyražený dech a začali se z toho v noci počůrávat, nebo koktat.

Dokud lezla po stolech jenom uschlá mrkev s kloboučkem, bylo to vlastně takový fajn období nevinnosti.

To s pastičkou na myši už šlo o prsty.

A pak přišel památný včerejšek, kdy jsem měla v naší oblíbené jídelně Memento k obědu paellu. „Fuj, to je odpudivý. Tohle plánuješ fakt sníst?“ ptá se kolega D. a štítivě ukazuje vidličkou na malé chobotnice v rýži.

„Původně jsem myslela, že si ty chapadla nastrkám do mezizubních mezer a budu tě s nima pronásledovat, dokud se nepozvracíš“ odvětím dotčeně, na což jsem měla ostatně plný nárok, protože jsem celé dopoledne hledala vstupní kartu a našla ji až úplně náhodou v krabičce čaje. „Ale za á mi to nestojí za to, aby z mi z toho bylo blbě, a za bé s tím mám daleko lepší plány“, zašklebím se a starostlivě si chobotničky zabalím do ubrousku.

Na devítce se potom sejdeme u stolu H., co ten den není v práci (jeden den nepřítomnosti tady znamená už skoro jistotu, že se máte do čeho vracet). Do misky naaranžuju kamínky, kapradiny a posadím do kolečka chobotnice. Už jim jen dát do chapadel malý kytary a bubínky, tak je to roztomilý. „Chmchm, ale to je pro H. až moc hezký“, tvrdí věčně nespokojenej D. a tak oktopusy krapet rozdivočíme a pošleme je pěkně jeden po druhým jako horolezeckou výpravu na kaktus. Octopus exodus!

H. přijde do práce až ráno a naši malou chobotničí expedici na K2 údajně ucítil už z chodby, jen to připisoval domněnce, že D. zase přijel do práce na kole. (Jestli i vy začínáte s chobotnicema, držte je v přirozeném prostředí jako je voda, nebo paella, protože ty sukulenty jim fakt nesvědčí).

„Počkejte, až půjdete na záchod“ vyhrožuje H. a ukřivděně očichává kaktus. A my čekáme, ale přijde něco úplně jinýho. Pozůstatky statečných horolezců jsem totiž bezmyšlenkovitě hodila do zamčeného boxu na odpad hned vedle mého místa. Do tohohle odpaďáku se dostanete jen granátem, nebo klíčem, ale k tomu musíte být uklízečka.

Pokud nejste uklízečka a sedíte vedle něj, projde kolem vás denně zhruba třicet lidí, co ten koš otevřou-zavřou a během téhle krátké desetiny sekundy vám pokaždé pod nosem proběhne film o šesti zprzněných chobotnicích, co se teď zapařují v plastovém pytli a vydávají ze sebe odhadem půlku svého vražedného potenciálu zničit tuhle krásnou planetu. Ta zbývající druhá půlka potenciálu na mě čeká zítra.

A jestli se na to paní uklízečka vykašle i přes prodloužený víkend, tak Galahadovi slibuju, že konečně navštívím ten army shop. Nebo máte někdo recept na domácí trhavinu?

Narozeninový cross country výlet

Před měsícem jsem dala Martě k narozeninám kromě hromádky užitečných věcí obálku nadepsanou jako Výlet s Psicí s neomezenou platností. Dát sebe jako dárek je totiž win-win-win řešení; uděláte radost obdarovanému, druhou radost sobě, za to, že má radost, a držte si klobouky, jedeme dál, protože tím vygenerujete pochopitelně ještě třetí radost sami sobě. A tyhle tři radosti vás nevyjdou na nic víc, než je nabalení svačin, termosku zázvorového čaje a den, kdy je potřeba připravit se na všechno – protože vy jste ostatně dárek, který se dá použít úplně na cokoliv.

Docela dlouho jsme přemýšlely, jak tenhle výlet udělat nezapomenutelným a výsledkem našeho experimentu je, že tenhle basic koncept si rozumí jen se stejně jednoduchým řešením. Je to stejný, jako když si chcete namíchat cuba libre a v zápalu invence do toho začnete drtit skořici, kokosovej monin a chilli papričku jenom proto, že to je narozeninovej drink. Stejně tak jsme půlku týdne plánovaly místa a dopravní prostředky a v sobotu ráno jsme byly mnohem bezradnější, než v pondělí. Ne. Na cuba libre potřebujete colu a rum. Na výlet čas a místo srazu.

„Tak pojedeme třeba do Lysolají, protože tam je dobrá rokle a staré sady“, řeknu první věc, co mě napadne.

„Super, vidíme se za půl hodiny na buse v Dejvicích a beru fenu a cider, když jdem do sadu“, odpoví Marťa.

Za hodinu sedíme před kapličkou v Lysolajích my čtyři ženy. Marťa, já, fena Kyra a Marie Sedmibolestná, která sice vypadá dost zmučeně, ale mít víkendovou nonstop směnu kvůli poutníkům, netvářím se o nic líp.

V lomu potkáváme starší pár a ptáme se, kam vede dál stezka. Jako ve škole, hlavy dolů a nikdo nic neví. „Ale támhle za kopcem“, rozmáchne se nakonec pán ostýchavě, „je únětickej pivovar a strašně dobře vaří. Tam bych já šel hned.“ „Prosím tě, ale to by musely jít holky úplně opačně a obejít to cestou z druhý strany“, sprdne ho žena. „No, vracet se nebudeme“ odpovíme nastejno a když se na sebe podíváme, je jasný, že máme konečně plán.

„Prostě půjdeme na sever!“ snažím se mávnout rukou aspoň přibližným směrem, co pán.

„Přes pole a přes řeky a přes propasti!“ přisadí si Marťa.

„A odteď už půjdeme už jen tam, kam nám řekne první člověk, kterýho se zeptáme.“

Pán to myslel dobře, ale první parkour nás čeká už na vršku prvního srázu. Celá jeho hranice je obsypaná chatama, takže přehazujeme Kyru a sebe ladně přes ploty a modlíme se k Marii, aby chataři neměli navolno puštěnýho rotvajlera, co ho krmí jen když přijedou o víkendu a těch sedm bolestí jsme nezakusily my jen kvůli prvnímu pánovi, co nám ukázal směr. Po pár plotech se jako partyzánky vyplížíme před široké brázdy zoraného pole.

Zapadneme do nich jako do hrnku s nasypaným kakaem. Skáčeme po hroudách a přísáhám, že už nikdy nebudu děcka plísnit za špinavý boty. Naopak zařazuju skákání v hroudách v listopadovým slunci za stejně povinný a pozitivní návyk jako lžíci rybího tuku před večeří. Uprostřed pole se k nám přiřítí cizí pes a dvěma skoky nám zabahní i vršky, což by moc nevadilo, ale Marťa vyjadřuje první obavy, aby o nás v hoch společnosti únětického pivovaru vůbec měli zájem. 

Za psem omluvně přiběhne pán. Dozvídáme se, že se jmenuje Ríša a je z útulku. Pán vypadá taky trochu jako z útulku a zároveň, jako by tam na nás hrozně dlouho čekal, protože ho koncept řízené náhody ani na chvilku nezaskočí. „Půjdete tady přes to hnojiště ke kapličce a tam začíná Kyzlíkova stezka. Tam si pěkně zahrajete, uvidíte!“ Ještě se zeptáme, jestli můžeme jít kolem toho hnojiště, protože pokud by trval na tom, že musíme jít doslova přes něj, už si s teplou polívkou a pivem fakt nikde neškrtnem. „No klidně“, přikývne pán dobrosrdečně. „Takže kolem toho hnojiště a první doprava. Nashle a zas se někdy přijďte zeptat, já bych šel příště s váma! zamává a Ríša nás ještě pořádně oštěká a oskáče na rozloučenou.

Na Kyzlíkově stezce pochopíme, co pan Pavel myslel pod prorockými slovy „tam si pěkně zahrajete“. Hned u druhého zastavení najdeme velkou zvonkohru z osmi různých druhů dřev i s paličkami. Jdeme tomu trochu naproti, takže účelově vyhlížíme pocestné, co by nás poslali k Lacíkovic, do hospody kus pod náma, místo toho ale potkáme dva týpky, co trvají na tom, že poslepu poznají, na jaký druh dřeva hrajeme. Potom nás pošlou nahoru ke Křenovi a zmizí.

Ztráta Lacíkovic sice trochu zamrzí, ale tohle už dávno přestal být výlet, na kterým chodíte po vyšlapaný stezce a průběžně uspokojujete své potřeby, takže zabereme a vyškrábeme se hrůzostrašným trním nahoru do vsi, kde stojí pistáciově zelená hospoda. Popravdě je to podnik, který ve vás nebudí ani za mák důvěry, vypadá to jako přesně ta hospoda, ve který smrdí smažák z friťáku a točí Gambrinus. Na druhou stranu, i my, obalené hlínou a trny, připomínáme víc jezinky než humanoidní platící hosty a tak to oboustranně riskneme. 

Mají tam nejlepší kulajdu a medovinu na světě, taky ochutnáme stařené rumy, co sem vozí kluci, co jsme je potkali u dřevohry a i když se Marťa zasní, že by mohl dorazit ještě Pavel se psem Ríšou a ten pán, co nás jako první poslal do Únětic a společně bychom si zazpívali u planoucího krbu, tak to nakonec dopadlo úplně nejlíp. Jenom jedno pravidlo ještě potřebuje funkčně doladit. Do Prahy na poslední metro jsme se musely poslat samy. Lidí, co vás na první dobrou pošlou ultimátně domů, je totiž zoufale málo.