Narozky s kalachem

 

Nikdy jsem moc nechápala babičku, když říkala, že narozky jsou jen pro děti. Jak to jako myslí? Připadalo mi, že budu do nejdelší smrti nadšená z dortů, knížek, štrikovanejch medvídků a stovky v ozdobně nadepsaný obálce. Ve dvaceti jsem už docenila jen tu obálku a ve třiceti jsem se dívala na svoje pařící kámoše se sklenkou coly a těhotenským břichem a připadalo mi, že celej institut narozenin je jeden obří podvod. Založenej na premise, že si každý z nás, jak tu tady jsme, rád oslaví jen cizí narozeniny. Ty jsou totiž nejlepší – žádná explicitní připomínka skutečného věku a možnost vypařit se z oslavy s čistým svědomím naprosto kdykoliv.

Asi nejdál jsme to dotáhli s Emem, kdy narozeniny připomínají tak trochu orienťák, tak trochu šikanu a skoro pokaždý žlučníkový záchvat. A já si letos řekla ne. Žádný posílání Ema pro indicie na Schůdek, žádný štěkající masky psů. Em inovativně dostane něco, co by mohl mít opravdu rád. Přesto jsem si jako dárek neodpustila obálku s adresou mého oblíbeného jóga studia a seznam požadované výbavy čítající tričko, tepláčky a láhev s vodou. Zabralo to. Em byl upřímně zklamán a já si celý týden připadala jako narozeninová Cruella.

V Den D jsem si po józe vyzvedla zkroušenýho Ema a předala mu opravdovej dárek – ochutnávkovou střelbu z pěti zbraní na střelnici v Kolbence. A druhej voucher pro mě, abych tam nemusela jen stát a blbě koukat.

Kdo znáte, tak víte, že poměrně dobrodružně vypadá celej areál Kolbenky. Srdce urbexáře plesá, Em mě ale nechce nechat brodit se střepy a opadanou omítkou a pospíchá, aby nám něco neuteklo. Trochu doufám, že se bude v duchu rozpadajícího se plesnivýho areálu nést i střelnice, ale jsem příjemně zklamána – vevnitř to vypadá moderně a smrdí to tu jen testosteronem a střelným prachem.

Podruhý se ve mně vzedme naděje, když vidím v naši formující se pětičlenné skupince ženu. Taky marně, paní se přišla koukat. A po instruktáži typu „jako držte si to, jak je každýmu pohodlný, ale jestli necháte ty prsty tady za tím výsuvným zásobníkem, tak si je po zemi budete sbírat sami“ už svého voucheru lituji naplno.

Tím spíš, že Em má ve zvyku cpát se všude jako první, takže tvoříme první dvojici pistolníků v boxu. Em si vystřílí zásobník přesně podle zadání do hlavy papírovýho panáka jak Dempsey. Hromada obdivných slov od instruktora. A Makepeacová?

„Tohle je přesně to, co jsme si říkali o těch prstech“ vyvrací instruktor bulvy pod tíhou odhalení nejslabšího kusu ve stádu. „A nestůjte mi tady jak paragraf“ srovná mě prakticky celou do požadované polohy a s velkou dávkou nedůvěry mně zastrčí do ruky odjištěnou zbraň. Všichni ostatní za mnou včetně Ema udělají instinktivní úkrok dozadu. Snažím se mířit, ale po každý ráně mi spadnou ty debilní ochranný brýle na nos, takže všechno znova. Brýle na oči, střelecká pozice, revolver do ruky a zbytek skupiny si chrání hlavu. Odstřílím a čekám na slova motivace, podobně jako když se na józe říká, že ta stojka je pěkně načatá a do půlroku to máte.

„Vidíte to bílý kolečko v tý reklamě tam nahoře?“ zeptá se chladně instruktor. „Ne“ řeknu popravdě, protože tak daleko a vysoko nedohlédnu. „Je tam jen jedno a je vod vás“ odvětí trpce instruktor.

O poznání hůř dopadne druhý kolo s revolverem, který si můžete představit asi jako bambitku loupežníka Rumcajze o velikosti přezrálého banánu a hmotnosti, která naprosto odporuje gravitačním zákonům. Tenhle revolver z antihmoty se prakticky nedal držet bez toho, aniž by se vám s ním nepodlamovala kolena a neklepaly ruce jako vyžilýmu ochlastovi z westernu. Skupina za mnou se otevřeně baví. Přemýšlím, jak by se tvářili, kdybych se otočila. Instruktor si každopádně může oddechnout, protože tenhle typ zbraně výrazně eliminoval další nežádoucí průstřely na reklamní ploše nahoře.

Přichází řada na samopaly, od čehož si slibuje vrchol večera zejména paní na koukání. Ostrostřelec Em je neprávem ochuzen o obdiv a zájem publika, veškeré oči jsou soustředěny na našeho blbečka, čti na mě. „Nejni se proč bát, z tohodle uměj střílet i africký děti“ podává mi instruktor kalašnikov. Všichni včetně mě jsme zvědaví, jestli mě zpětný ráz odhodí až na protější stěnu, zatímco budou z letící zbraně pršet dávky okolo.

Zapřu si ho pevně na to jediný místo, kde by mi neměl zlomit kosti

„Puffff“ vylítne z kalacha střela rovnou do srdce na terči. A jaká! Tohle jsou proti uprděnejm revolverům aspoň pořádný šlupky. Skupina za mnou se rozrušeně zavrtí. Pochopím starou pravdu dětských vojáků z Konga. Totiž, že s kalachem se nemíří, ale střílí.

„Hruď dvacet z dvaceti“ oznamuji hrdě Emovi, když mě instruktor předá napočítané body z terče.

„S tím kalachem jsi ale měla mířit na břicho a s revolverama zase na hlavu“ odpoví Em. Což je mi jedno, protože v povstaleckých milicích se taky nikdo neptá, jestli to bylo do srdce nebo do mozku. Nový talent objeven!

České dráhy, moje guilty pleasure

 

Je spousta možností, jak se dostat do Olomouce. Pokud jste fanda do Asie, sběratel zážitků nebo bezďák, vyberete si k tomuto účelu České dráhy.

Em třeba mou zálibu v cestování vlakem považuje za nelichotivý výstřelek, podobný starým botám na zahradu mého táty. Ty škrpály si pamatuju ještě z dětství a má je dodnes. Mámě tenhle ikonický módní doplněk nevoněl už v osmdesátkách, ale odstranit se ho nepodařilo. „Je mi úplně fuk, že se rozpadají a levé chybí kus podrážky“ vrací táta štítivě nové holiny do krabice. „Mně stačí“ přivinul k sobě svoje žraloky a máma se s tou situací smířila jenom proto, že ho na zahradě nikdo nevidí a nemůže to trousit dál. Karl Lagerfeld by o tátovi prohlásil, že vzdal svůj život, a možná by použil stejný výraz despektu i pro mé cesty s Českými drahami.

A teď si povíme, jak to bylo s tou cestou do Olomouce. Popravdě řečeno, osudové faily se bohužel nevyhýbají ani vlakovým matadorům. To se provalilo v expresu Krakonoš zhruba před hodinou a půl. Zběhle nastupuji do vagónu 369, vykopávám anonymního studenta z mého rezervovaného sedadla a když jde okolo průvodčí, jen rutinně nastavím mobil s QR kódem jízdenky. Kdyby ten průvodčí nebyl v práci poprvé, mohli jsme si oba ušetřit čas i adrenalin.

Průvodčí (zaostřuje se snímačem kódů na jízdenku): „Jejda, tak zas nic. Snad to vyjde napotřetí. (nervózní smích)

Psice: „To je v pohodě. Klidně si opište ten kód.“

Průvodčí (radostně): „Už to píplo!“

(Slow motion, jak průvodčí zírá do přístroje a pohybuje rty, jako by v duchu slabikoval).

Průvodčí, tázavě: „Tenhle vlak jede do Trutnova?“

Psice: „Ne, do Olomouce.“

Průvodčí po chvilce bezradného kousání rtů (svých): „Hrozně se omlouvám, říkám to poprvé… ale vy jste ve špatném vlaku. Vytisknu vám návazné přípoje“. Následující minuty byly plné chaosu, kdy jsem se snažila utéct z vlaku před stanicí a jako můj stín mě pronásledoval čerstvý průvodčí s dlouhatánským vytištěným manuálem, jak tuhle prekérní situaci uvést do pořádku.

První úkol na to-do listu byl chytit vlak z Nymburka do Kolína. Ten byl vybaven naopak asi nejstarším a nejpřívětivějším personálem s několika odznaky Zlaté koleje a výložkami za laskavost na nádražácké uniformě. „Nic si z toho nedělejte“ říká mi babičkovsky ta malinká průvodčí.

„To se může stát každému. Podívejte se za sebe, vidíte ty dvě vietnamské rodiny? Taky špatný vlak“ pokýve průvodčí hlavou nad tou diagnózou a pak se ke mně nakloní. „Vezmete si je prosím na starost v Kolíně? Přesedají na stejný rychlík jako vy. Pamatujte si, že stačí přejít na druhé nástupiště. To zvládnete, že ano?“

Samozřejmě šlo o geniální tah. Nemusela jsem si připadat jako debil, ale jako sir Winton, co má v rukou opravdové lidské osudy. Jestli to poseru ještě jednou, budu mít na svědomí devět dalších lidí. Ale když své Vietnamce dostanu do správného spoje, chyba bude odčiněna. Měla smysl.

Před Kolínem jsem se k nim nenápadně postavila do uličky. „Á, paní taky špatně přesedala“ dovtípila se rychle matka jedné z rodin s kojencem v náručí – jak jsem z toho pochopila, průvodčí dala souběžně Vietnamcům na starost mě. Vietnamské rodiny se své role zhostily se vší důstojností – musela jsem si sednout a všichni mě hlídali jako oko v hlavě. Co kdybych třeba impulzívně vyskočila z okna? Jak by před paní průvodčí očistili svou čest?

Konečně Kolín. Všichni hromadně vysedáme a předháníme se, kdo koho hlídá. Běžím v čele vedlejšímu vlaku. „Na druhé koleji“ vykřikuji a signifikantně ukazuji na vlak. Otcové rodin to opakují a pobízí své ženy s kojenci a batolaty. Když tam dobíháme, prásknou poslední dveře a vlak ujíždí. Fakt nevím, k čemu bych přirovnala pohledy lidí za mnou. Je to ten pocit, když prodáváte hrnce Zepter nebo jste sir Winton a tohle byl ten poslední vlak, co neodjel.

Vtom mi někdo klepe na rameno. Kouzelná průvodčí z vlaku. „Pojďte“ říká tónem bez známky sarkasmu, na který by měla plné právo a dovede nás podchodem na vedlejší druhé nástupiště. Ne kolej. „Šťastnou cestu!“ zamává a zmizí. Vietnamské rodiny mě zvědavě pozorují, do jakého vagónu nastupuji. Samozřejmě jen proto, aby s úlevou nastoupili do jiného. Ať si. Něco mi říká, že se stejně ještě setkáme – možná ve Zlíně na konečné?

Ta, která mluví s duchy

 

Před časem jsem byla s kamarádem Petrem na Letné. Přihnala se šílená bouřka a uvěznila nás v  hospodě - spolu s mrakem lidí, co na Letné venčí psy, hulí a cvičí akrojógu. Tím jsme se nedali vyrušit a schoulili jsme si na sudy do kouta, odkud nás a bouřku dělily jen posuvné skleněné dveře. Na sudy dopadal jen úzký pruh světla a naše siluety se odrážely od skleněných dveří, jak jsem si aspoň myslela. Dokud se na mě moje stín neusmál a nezamával na mě. Potom zahřmělo. Napadá vás lepší začátek horroru?

„Tyjo!“ vykřikli jsme s Petrem oba naráz, protože jeho silueta byl ve skutečnosti taky někdo úplně jinej – dva lidi choulící se pod úzkou stříškou vzdálení jen pár centimetrů tlustýho skla. „Pojďte k nám do sucha“ dojatě odsouváme těžký dveře jako Ester Janečková v Poště pro tebe a můj stín pozvání přijal. Mám tyhle neplánovaný setkání ráda a s kamarádem Petrem na ně máme zvláštní kliku – ať už to byl vídeňský novinář se zabijáckým smyslem pro humor, kterýho jsme seškrábli na Dnu pytle, nebo jeden fetiš výčepní, přistižen při očichávání mýho zapomenutýho svetru. Slečna Lucie byla taky zvláštní – nebo jak jinak byste označili člověka, který o sobě v první seznamovací větě řekne, že mluví s duchy? „Zrovna kolem tebe jich vidím docela dost“ řekne Lucie a podívá se mi někam za hlavu, jako to obvykle dělává tátův kocour před tím, než vydá hluboký hrdelní zvuk a spadne z gauče. Jestli máte stejnou superschopnost, tak si to prosím vás nechte pro sebe.

Je to totiž stejný, jako když na vás slepej žebrák na rohu zachrčí, že do roka umřete, nebo se vám zdá o něčem, co fakt zažijete. Jedna vaše hemisféra ví, že tohle (taky) nezmění váš život stejně jako stovky signifikantně podivných věcí před tím, ale ta druhá je nastartovaná pověrčivá bába kovářka, co nosí ve výstřihu škapulíř se zaječí pacičkou a hledá pokračování mysteriózního příběhu.

„Vidíš? A máme to tady“ oznámí vám vítězně pravá hemisféra o pár dnů později, když se korporátní prosklený výtah zasekne v pěkném sedmém patře. „To už je na jistotu, aspoň neskončíš na vozíku“, snaží se mě utěšovat ta rozumnější hemisféra, a pak se mezi sebou hnusně pohádají během toho, co rozrušeně mačkám tlačítka nejdřív v řadě za sebou, pak pozpátku a nakonec všechny najednou.

Můžete si o tom myslet, co chcete, stejně jako Em nespokojeně vzdychá nad tím, když tlačítko na přechodu zmačknu dvacetkrát. Ale naléhavý mačkání čudlíků prostě funguje- i v tomto případě se to ukázalo jako šťastný tajný kód mé každodenní výtahové loterie. Všechno zhaslo a dveře se neochotně otevřely. Tak pomalu, až z nich čpěla ta otrávenost, že se dnešek bude muset obejít bez obětí na životech. Každopádně se to obešlo taky bez duchů – ať už na straně záchranných andělů, nebo mé potenciální přeměny v ducha strašícího ve strojovně.

Z tohoto pohledu se zdá mnohem plodnější dnešní příhoda z Billy, kdy se mi to konečně povedlo. Po letech chození s batůžkem jsem rozsypala regál s konzervama a rozbila flašku kyselých okurek – pokud jsem to tedy byla já a ne nudící se parta duchů za krkem. Každopádně obsluha po mě platbu za okurky nevymáhala, takže je možný, že si svoje škody aspoň čestně platí.

Stejně se ale nemůžu zbavit pocitu, že mi osud něco dluží. Prostě by se mělo stát něco, aby to celý zaklaplo a dávalo smysl. Nemůžu to jen tak vzdát. Tak tahám na temeni duchy jen tak mýrnyx týrnyx pro zábavu jasnozřivých lidí, nebo co jako? A co nejdivnějšího jste se o sobě od cizích lidí dozvěděli vy?

Introděti

 

Naše děti jsou introverti, ale každý po svém. Žmur je hrdý introvert typu nasrat. Nehraje si na to, že má rád lidi – když se ho cizí kluk v parku zeptá, jestli si s ním nechce zahrát fotbal, Žmur rozžhaví svůj vnitřní nukleární reaktor a skrz jediný pohled svých ledovcově modrých očí toho kluka spálí jak hromádku uranu. „Tím jsem myslel, že ne“ cítí ještě občas potřebu to dovysvětlit, ale většinou ten kluk odklopýtá hned a s pevným přesvědčením, že je Žmur magor.

Čičman se za svou introverzi stydí. Jakoby šlo o gamblerství nebo fetiš. Dala by cokoliv za to, aby byla jednou z uječených a odrzlých holčiček, jejichž společnost vyhledává a nasává jako parfém. Dala by cokoliv za to, kdyby měla tuhle substanci v lahvičce s rozprašovačem a mohla se s ní navonět každé ráno před tím, než vyrazí do světa.

Proto jsem si zpětně uvědomila, že přihláška na dramaticko-hudební příměstský tábor je docela výzva, a to i ze strany rodiče. Omlouvá mě jedině fakt, že online přihlašování na tábory v našem DDM připomíná otevření Primarku. V předvečer Dnu D všechny vinohradské matky vykoupí zásoby kávy, kokainu a dalšího nepovoleného dopingu, aby mohly zuřivě klikat a snažit se hacknout systém celou noc. Smutným ranním výsledkem bývá spadlý server, což ještě podpoří propukající FOMO. V tuto chvíli se na tábory hlásí i klub aktivních seniorů, pražští házenkáři a Em. Před očima vám mizí ty nejlepší a dobojováno je nejpozději za čtyři minuty. „Hmmm, dramaticko-hudební?“ čtu si v mailu potvrzenou přihlášku. „Krásná práce Psice!“ poplácám se po rameni ve sladkém oparu vítězství.

„Dramaticko-co?“ vytřeští na mě Žmur oči za půl roku. „To ses zbláznila, vždyť víš, jak opovrhám divadlem!“ odplivne si a Čičman k tomu dodá, že se bude stydět. Chápu z těch slov, že i za mě.

„No, však to není jen pitomý divadlo, budete u toho i zpívat“ uklidňuje situaci Em a já cítím potřebu zakrýt se před Žmurovým radioaktivním pohledem ocelovou zástěrou.

První den byl podle Žmura překvapivě fajn. Z vyprávění jsem pochopila, že velký podíl na jeho kladném hodnocení měl hlavně parťák, který rezolutně odmítl podílet se na jakékoliv společné akci s výjimkou oběda. Čičman se ze slušnosti stydlivého introverta účastnila zkoušek, ale podle stručného popisu Žmura „mlčela a jen si utírala zpocené dlaně do šatů.“  Řekla jsem si, že vedoucí jsou fakt chudáci.

Druhý den přišli s povznesenou náladou oba. Čičman se stále mlčenlivě potila, přesto získala hlavní roli dcery v chystaném dramatu. Žmur spolu s druhým vzbouřencem získali hned několik vedlejších rolí, protože prý oba mají „fantastický talent, který by bylo škoda nechat jen tak zapadnout“. Řekla jsem si, že vedoucí jsou fakt profíci.

Jen jsem si nebyla jistá tou Čičman. Viděla jsem ji stát ve světle reflektorů i s dvěma kyblíky na čůrky potu, které ji budou odkapávat z dlaní. Viděla jsem sama sebe v sedmi letech na školním představení, kde na mě zbyla role kopretiny. Já vím, že rostliny nemluví. Zapomenutý scénář by se dal omluvit. Ale moje kopretina hystericky brečela a rozpatlávala si po obličeji žlutej, strašlivě barvící krepák, pak si utřela nudli do listu a utekla z jeviště jako ta malá Vietnamka zasažená napalmem z ikonické válečné fotky. Jako takhle. Nekoktám, ale rozhodně nevzpomínám ráda.

Přišel pátek, den velké premiéry, kdy se do divadla po 25 letech nachystal, považte, i Em. Představte si publikum složené z rodičů s podobně špinavým svědomím jako my. Jako zkušený předvoj začala holka z dramaťáku, která na pódiu málem omdlela a celý sál přestal na pár minut dýchat. Bylo to jako konkurz na novou bondovku. A pak se uprostřed jeviště objevila Čičman. Bez kyblíků. A začala nejen mluvit, ale taky hrát tak dobře, až jsem začala mít pochybnosti ohledně pár věcí, které na mě možná hraje doma. Byli skvělí, oba. Je fajn si oddechnout, že i když je někdo jako vaše obkreslený já z dětství, přesto může začínat na startovní čáře o velkej kus dál!

Stačí jedna tabletka před odletem

Pár dnů před odletem na rodinnou dovolenou jsem byla na preventivní prohlídce u mé doktorky. Měření tlaku, EKG a kontrola termínů očkování. Fakt mě nenapadá, co k tomu dodat pro lepší čtenářský zážitek. Snad jen pár vtipů o tom, jak se potká hodnej a zlej cholesterol nebo šokující odhalení zapouzdřeného červa v oku. Ale i s tím vás musím zklamat. Už skoro ve dveřích přišla na konci prohlídky řeč na dovolenou, a protože jsem se cítila trochu provinile za své kypící zdraví, vysypala jsem doktorce celou obnaženou pravdu o mém strachu z létání. Palpitace. Potíže se spánkem celý týden před odletem. A máte to mít, nevynechala jsem ani trochu za vlasy přitažené vyprávění, jak při odletu pravidelně upadám do stavu, u kterého se nejsem schopná sama odlišit, zda jde o mdloby nebo mrtvici.

Doktorka se na mě po těch slovech podívala jako na člověka, který se kvůli své přehnané skromnosti po světě vláčí s pahýlem otevřené zlomeniny jako indický žebrák. „Přece se nebudete takhle trápit, když se to dá jednoduše řešit. Stačí jedna tabletka před odletem.“ odklikla recept a popřála mi pěkné počasí.

Pár dnů jsem kolem receptu kroužila jako tlustá holčička kolem bonboniéry. Samozřejmě, že by jí víc prospěla dušená mrkev a basketbal a mně zase hluboké jógové dýchání. Ale jde přece jen o jeden nugátek – o tom se nikdo ani nemusí dozvědět.

Před letem tam vyhrálo mé lepší já a odolala jsem. Ten let byl nechutnej. Jsem si dost jistá, že kdyby si vesmír opravdu nepřál, abych si musela brát do letadla utišující prostředky, tak mě neusadí do rozvrzanýho Boeingu, ze kterýho drobné turbulence nad mořem málem udělaly kůlničku na dříví. Kdybych vám napsala, že jsme přistáli jen s holým trupem, rozcuchanými vlasy a ohořelou nafukovací vestou, nebyla bych daleko od pravdy.

Proto byla Psice na cestě do Prahy chytřejší a zapila malou nenápadnou pilulku už na letišti v Palmě. Pamatuju si, že můj mozek zpozorněl. Nejspíš v natěšeném očekávání, že teď vypukne párty a bude se rozpustile cachtat bez plavek ve vířivce plný endorfinu, ale to se nestalo. Vlastně se nestalo vůbec nic kromě toho, že jsem dostala vlčí hlad. Toho se chopil i Em a děti, takže jsem byla vyslána do nejbližší letištní pekárny a vrátila se s náručí plnou čokoládových croissantů. Nikdy jsem si na tyhle věci moc nepotrpěla, ale teď jsem do sebe tlačila obří sousto a jedním agresívním kousancem jsem si málem amputovala špičku jazyka. Krev se mísila s čokoládou a vytvářela efektní zombie slinu kanoucí z koutku, když mi došlo, že tady něco nehraje. Bylo mi to úplně jedno.

Viděli jste někdy dokument o tom, jak se v ZOO uspávají divoký zvířata kvůli čištění zubního kamene? Měla jsem podobný pocit, jako bych byla nosorožec, kterýho zasáhla šipka z uspávací pistole. Váš mozek hystericky mačká červený tlačítko do oddělení bolesti a centrálního skladu adrenalinu, ale tam to nikdo nezvedá. Zkouší ještě přímou linku do divize sociálních dovedností a  elementární slušnosti, ale ta je bohužel taky vypojená.

„Jé, mami, ty sis krkla jak chlap,“ komentuje Čičman v letadle hluboký hrdelní zvuk, když jsem se pokusila zbavit se nepříjemného sucha v ústech pomocí vydatných hltů minerálky. Gay spolucestující vedle mě pohoršeně zvedne upravené obočí a posune se o několik centimetrů do uličky.

„Šory“ omluvím se a dodatečně si uvědomím, že si s nakousnutou špičkou jazyka taky pěkně šlapu na jazyk. Nijak zvlášť mě to nerozhodí, pozoruji to se stejnou lhostejností jako vzdalující se odletovou dráhu pod námi. Nikdy jsem tenhle pohled kvůli svému strachu z létání nezažila a musím říct, že to byl asi jediný světlý bod, co za ten podělanej prášek stál.

A teď, co za to opravdu nestálo:

• Opakovaně pořvávat na Ema přes uličku, jestli u sebe nemá ještě nějakou svačinu. Švačinu, abychom  byli přesní.
• Cpát se na záchod přes výslovný nesouhlas palubního personálu kvůli hrozícím turbulencím a následný shaking v úzkém prostoru mezi umyvadlem a hajzlem
• Splést si tlačítko splachování a přivolání pomoci
• Zabavit pytlík želé fazolek dětem, protože maminka má hlad
• Jednou provždy odepsat svůj jediný respirátor na palubě kýchnutím, kdy z vás kromě slin vylétne i fazolka s kokosovou příchutí (ta nejlepší!!!)
• Očistit a zrecyklovat svůj odporně znečištěný respirátor před zraky vlastního dítěte a gaye

Myslíte, že takhle nějak to doktorka myslela s tím, abych se zbytečně netrápila? A měla bych na SÚKL nahlásit jako nežádoucí účinek i tu kokosovou vykýchnutou fazolku?

Koťátka zkázy

 

Rok se s rokem sešel a máme tu druhou koronavirovou dovolenou. Stejně jako loni jsme letenky na Mallorcu kupovali v zimě, když je Ryanair vyprodával s bezstarostností společnosti, která bude v létě už pěkných pár měsíců v bankrotu. Což se nestalo a nacpanější letadlo jsem ještě v životě nezažila. Doteď si lámu hlavu nad tím, jestli byly neustále obsazené záchody důsledek charterové nabídky prošlého sendviče s colou za tři eura, nebo Ryan jednoduše prodal i sedadla na hajzlech a pár míst na ležení v zavazadlovém prostoru.

Co se ale bohužel stalo, byl krach apartmánů, rovněž rezervovaných v únoru. Čekali byste, že vám majitel apartmánu napíše krátký e-mail na rozloučenou a odkáže čajový servis s logem podniku? Ne, my jsme se o neexistenci našeho podniku dozvěděli pár dnů před odletem díky strohému oznámení „entirely closed“ v přehledu hotelů na Google. Vyrojila se spousta otázek i návrhů řešení. Mezi ty bolestivější představy patřila chýše z větví ze Žmurovy příručky přežití. Booking se díkybohu k našemu bydlení postavil čelem a opatřil nám za stejně mizernou cenu bydlení mnohem vyšší kategorie. Žmur si přesto neopomněl sbalit svýho otravnýho Chrise jako demonstraci nedůvěry v naše schopnosti online rezervace.

Ale tady na místě pochopitelně roztál. K hotelu patří vykopávky a taky velký bazén. Vykopávky jsou šutry z dvanáctého století poseté střepy z letošních lahví Heinekena a kočičími výměšky. Abych nezapomněla, k hotelu totiž patří kočky.

„Ale letos nebudeš krmit žádný zvířata s ustřiženýma ušima a vyteklýma očima, víš, jak to dopadlo v Bulharsku,“ kladl mi na srdce Em a já nemohla než souhlasit. Proto mi osud postavil do cesty hotelová koťátka. Měkkoučká mourovatá a celým světem opuštěná koťátka, kterým srst určitě voní po slunci a piniovém lesíku. Očichat jsem se je zatím neodvážila, protože si hrají většinou pod auty a hromádky průjmu a natrávených vyblitých hlodavců by mohly borovicové aroma snadno přebít. Za levnou kočičí konzervu a kousek tuňáka by za mnou odešla kamkoliv – proto jsem připravená vždycky rychle utéct. Jednak by je Em v pokoji nestrpěl, a taky mě znepokojuje jejich nemilý zvyk neustálého dávení.

K hotelovému bazénu přísluší hlavně naše děti, které svými neustálými výkřiky údivu a neznačkovými plavkami jednoznačně snižují cenu této luxusní nemovitosti. Chodíme sem každé ráno a dosud to byla poklidná rána. Polská matka s batoletem, po jejichž návštěvě teplota vody poskočí o několik stupňů na teplotní i barevné škále. Italský pan Bříško, který přepluje třikrát bazén a za odměnu jde na svou ranní skotskou do přilehlého baru. Maniakální údržbář Rodriguez, co sem vtrhne každý ráno s řvoucím křovinořezem a upiluje další kus rododendronu, kopajíc přitom do lehátek.

Dokud sem včera nepřijela německá rodina se třemi syny. Zapomeňte na chvíli na všechny stereotypy a vtipy, co znáte o Němcích. Teď si je znovu vybavte a soustřeďte je do jediného bodu: soudkovitého blonďatého chlapečka s předkusem a spálenými zády. Nejspíš se jmenuje Adolf a pokud se jmenuje náhodou jinak, tak maximálně Josip nebo Mao. Ale to se nedozvíme, protože rodiče ho netitulují žádným jménem, pokud nepočítáme Ničemo a Vrahu v bavorském dialektu.

Adolfovo konečné řešení sourozenecké otázky spočívá v nenápadné hromadné likvidaci, za kterou by ho po baculatých ramenou poplácal i sám Goebbels. Dva mladší bratři si mírumilovně hází míčkem ve vodě. Adolf připlave pod vodou, ne zcela nepodoben válečné ponorce, a mladší bratr nečekavě zmizí pod hladinou. Během toho, co bojuje o život a je surově zašlapáván sloními chodidly do kachliček na dně, se Adolf natáhne pro snadné sousto – nejmladšího bratra. Ječící ústa hrůzou ucpe míčkem a zahájí škrcení. Ptáte se, co v tuto chvíli dělají rodiče? Otec si dává s panem Bříškem tou dobou pátou skotskou v plážovém baru, obrácen zásadně zády k masovému hrobu svých dětí. Matka nenápadně zapíjí antidepresiva Aperolem a zaujatě hledá něco v mobilu. Pravděpodobně polepšovnu nebo místní jedovaté plody, které by šlo nenápadně rozmixovat do džusíku.

Byla jsem už tolikrát němým svědkem Adolfova příkoří, že jsem nemohla déle přihlížet. Nabízelo by se přilákat Adolfa pod můstek v bazénu na zmrzlinu nebo výtisk Mein Kampf a svrhnout na něj květináč s palmou, což zrovna není nenápadná strategie, jak zbavit světa nového Vůdce. Naštěstí mi osud seslal koťátka.

Toho rána byl Adolf poněkud neklidný. Nedočkavě si natáhl si ručník k bazénu mezi prvními, aby oddusal zpátky do hotelu pro své oběti. Koťátka se jako obvykle dávila pod fíkovníkem, ale s nadějí v zanícených očích přiběhla hned, jak mě uviděla. Podle zablácených tlamiček bych jejich snídani otipovala na mršinu racka. Potom už stačilo odhodit na Adolfův ručník pár usekaných šustivých větviček rododendronu, co tu zbyly po vzteklém Rodriguezovi, se kterými si koťátka tak ráda hrají. A počkat si na Adolfův znechucený výkřik o pár minut později. Karma je zdarma a někdy stačí o trochu víc, než jen nestát v cestě!

Malý šutrák velkého vděku

 

Když Čičman ještě chodila do školky, byla nedílnou součástí naší cesty přes park krátká spoluchůze s Aničkou. Aničce bude okolo dvaceti, ale holčičkou s aktovkou zůstane navěky.

„Ahoj holčičko!“ pozdravila vždycky Čičman jako první a „Ahoj její maminko!“ dostalo se pak i na mě. Dozvěděly jsme se, že má kousek od parku školu. Někdy taky o tom, co měla ke snídani a někdy jsme šly jen tak mlčky a nebylo to v sociálním stresu, že je potřeba něco říkat. Potom začala Čičman chodit do školy opačným směrem a rána s Aničkou byla nenávratně pryč.

Proto jsem měla upřímnou radost, když jsem Aničku ráno potkala na zastávce i s celou jejich třídou, a vlastně i za to, že mě nepoznala. Sice mě na první pohled většina učitelek netipuje na potenciálního sexuálního predátora, ale i tak jsem se nechtěla veřejně rozmazávat mé podezřelé zvyky a přivolat na Aničku mračna pedagogického hněvu za vybavování se s cizími lidmi. Jak jsem měla za chvíli poznat, učitelky byly vyškolené na mnohem silnější kalibr.

Jako třeba nutkání dotýkat se cizích lidí a vytrhávat jim sluchátka z uší, se kterým se potýkal jeden Aniččin spolužák a upřímně tím vyděsil Amíka, co by za to v New Yorku střílel ostrýma. Zatímco učitelka obrací pozornost na nápravu škod a loví v hlavě anglická slovíčka omluvy, část třídy začíná mexickou vlnou odhazovat mikiny, a do toho přijíždí přeplněná tramvaj.

Zmatek. Učitelka cpe děti zpátky do mikin a do předních dveří. Asistentka mezitím brání druhé dveře, aby z nich děti nevystupovaly zpátky na zastávku. Držíme se svorně za jednu tyč s týpkem s Downovým syndromem a zvědavě po sobě pokukujeme. Mnohem víc než já ho ale upoutá chlápek na sedadle před naší tyčí.

„Feťák!“ zvolá ten malinkej týpek hlasem tak velkým, až to protne celou bzučící tramvaj.

„Tomášku, to se přece neříká!“ ozve se někde z anonymního davu kousek za námi hlas pedagogická výčitka.

„On ale myslí foťák“ houknu zpátky do toho chumlu. Tomášek se mnou souhlasně přikývne a zírá dál na naleštěnej Nikon pověšenej na krku chlápka před námi. Za záchranu před účou mě bleskově přijal do svýho týmu. Jeho ruka se nenápadně vyšplhá po tyči a obejme tu moji.

A tím je rozhodnuto, na který straně v bitvě o foťák budu stát. Než se ale stihne odehrát velká foťáková loupež, třída na Muzeu vystupuje. Nestihla jsem mu ani zamávat.

O kus dál před metrem nahmatám v kapse něco těžkýho a tvrdýho. Kamínek! Fakt se tady nechci pouštět na tenkej led a odhadovat, kolik dvojek červenýho si dá po výletě s Aniččinou třídou jejich učitelka.  

Chci jen úplně jednoduše a účelově poděkovat za ten šutrák a vlastně celý ráno, kdy jsem se nemusela koukat jen na lidi, co zírají do mobilů.

Nekamaraď se s ní

Od konce minulého týdne máme neopakovatelnou šanci vyzkoušet sociální experiment. Žmur odjel na školu v přírodě, takže naše rodičovské povinnosti splaskly na péči o holčičku – jedináčka.

Pokud by to bylo naopak, nad výsledkem experimentu by si psychologické špičky v oboru nehty nekousaly – Žmur by jednoduše splynul s kolečkovou židlí před počítačem, a kromě vyježděné čáry od koleček z pokoje k lednici a úbytku potravin by nedošlo k žádným zaznamenatelným změnám.

U Čičman přišla jako první fáze nadšení, blízká situaci, když v ZOO vypustíte šimpanze do dočasně opuštěného výběhu orangutanů.

„Mami, koukej! Můžu se válet v jeho posteli a nikdo mě nevyhazuje!“ nebo „Podívejte se na mé ruce! Levá se dotýká plakátu Star Wars a pravá listuje ve Žmurově tajném deníku!“.

Nefalšovaná radost z osahávání plakátů a osobních věcí se omrzela v řádu hodin. Následovala fáze stesku.

„Mami, v tom pexesu mě nemusíš nechávat vyhrát. Mně už to takhle stejně nebaví. Vždyť jsi našla jen pět dvojic!“

„Ale já tě nenechávám vyhrávat…!“

„Panebože. Kéž by se už vrátil Žmur.“

Fáze stesku se nafoukla do obludných rozměrů zejména v pondělí večer. To se vyplnila noční můra všech rodičů – telefon se svíjel ve vibracích příchozího telefonátu od třídní učitelky.

„Paní Psicová, neděste se, ale...“ zvolila úča jako ice breaker větu, po které 4 z 5 rodičů vyjdou na balkon a sednou si na zábradlí, nechávajíc v kuchyni na stole stručný dopis na rozloučenou a číslo životní pojistky.

„Žmur měl před hotelem takový úraz – nějakým zvláštním způsobem upadl a rozrazil si hlavu.“

Líčení dalších událostí připomíná recenze Hanebných panchartů. Teklo docela dost krve a před kamerou se vystřídalo hned několik vedlejších postav s různými názory na zranění hlavy a odlišnou tolerancí krve. Výsledkem bylo několik lidí s lehkou nevolností, takže i protřelá zdravotnice zvolila místo boje se zraněním útěk a krvácející Žmur byl eskalován na vyšší místa. Konkrétně na pohotovost Jindřichova Hradce.

„Tam mu to sešili, má pár stehů a pozdravuje vás. Jen už se nebude moct koupat, ale může se na nás dívat.“ pokračuje učitelka takovým tím pedagogickým tónem, jako když se na konci hodiny shrne zranění Karla IV. z rytířského turnaje. „Abych nezapomněla, poplatek 90 Kč za ošetření vybírám po příjezdu.“

„Je mi ho TAK líto!“ zoufala si po téhle epizodě Čičman a odešla Žmurovi nabalit dárkovou tašku svých věcí, které mu daruje, až přijede. To je v naší rodině precedens.

Dokud jsem při úklidu nenarazila v domečku pod Žmurovou postelí na tohle. Je to psáno nesmazatelným fixem, a ano, nechybí ani promyšlená zdvihací záklopka, která eliminuje nežádoucí rodičovskou pozornost.

„Tak nic,“ řekla Čičman a vybalila magické fixy zase zpátky do svého šuplíku. „Aspoň, že se nebude moct koupat, viď mami. Chudáček.“ pronesla přitom chladnokrevně.

Když vaše vnitřní já nemůže déle mlčet

Mého dermatologa mi doporučila F.. Nejspíš je gay a pokud náhodou není, pak je rozhodně blízko cíle se jím stát. Vždycky voňavý, vždycky upravený a kdyby jahody se šlehačkou uměly mluvit, tak mluví stejně krémovým tónem jako on. V jeho podání neexistují žádné nechutné plísně, abscesy ani syfilitické vředy. Pro pana doktora jsou to všechno jen flíčky. 

Proto jsem plánovanou návštěvu s Čičman zbytečně nehrotila. Před pár měsíci, ve skalních dobách koronáče, když se ještě střílelo do týlu za to, že jste vešli do krámu v dobu vyhrazenou seniorům, Čičman vyrostlo na tváři malé červené kolečko. Dost dlouhou dobu se nic nedělo, ale v posledních týdnech se od červeného trpaslíka začaly odvíjet paprsky ve tvaru podivné spirály. Erich von Däniken by k tomu měl nejspíš hlubší komentář. Možná by nechal Čičman na tváři vyrůst kompletní mapu obyvatelné galaxie a napsal by o tom knihu, ale já jako obyčejná matka holčičky nemířím vysoko. 

„Ach ano, ten flíček“ vyjádřil se tomu pan Šlehačka. „Není nebezpečný, ale rozhodně může dál růst a zvětšovat se. Máme v podstatě dvě varianty. Doufat, že už dál neporoste, nebo ho ošetřit laserem. Sám od sebe nezmizí.“ 

„Tak já si ho nechám.“ odvětila Čičman, nasadila si roušku a považovala věc za vyřízenou. Nastala naše interní diskuze na téma nemůžeš se ujímat všech opuštěných rozbitých hraček, zvířat a hemangiomů. Pan Šlehačka mezitím s pobrukováním vytiskl formulář, ve kterém jsem se vzdala práva se soudit, pokud Čičman omylem přepůlí paprskem jako ve Star Wars a šli jsme na sálek.„Napočítáš do tří a bude hotovo,“ usmál se na ni sladce. 

„Chytněte ji pevně za hlavu, bude sebou házet“ zařval o chvilku později na sálu, odkud nejdřív nevybíravě vyrazil sestru a zabouchl za ní dveře. Bylo to stejně hrozné a nevratné procitnutí, jako když ze sprchového koutu sáhnete pro ručník a místo měkkého froté vaše ruka nahmatá afro Dominika Feriho. 

Čičman plakala a já jsem s ní počítala do tří. Celkem jsme takhle počítaly aspoň devětkrát a pan Šlehačka stále maniakálně střílel paprskem a nemohl přestat, jako když mě v rámci dětské oslavy narozenin Žmur poprvé vzal na laser game. 

„Tenhle krémík ji mažte na flíček dvakrát denně,“ doporučil mi opět šlehačkovým akcentem později v ordinaci. Ale to už se nevymaže. Prostě víte, že ten člověk je ve skutečnosti někdo úplně jinej. 

A přesně tenhle pocit jsem si měla zažít o dva dny později při návštěvě Karviné. S Gábinou jsme se neviděly skoro rok, což je dost velkej důvod sám o sobě. Ale ten ještě větší je, že během toho roku mezitím porodila a tohle byl její první výlet z mateřskýho hnízda. Myslím tím ten vzrušený pocit, když si po šesti měsících aplikujete řasenku a vytáhnete kojící vložky z podprdy. 

To není stres jen pro matku, ale závazek i pro její doprovod. Musíte hlídat, aby se pil jeden druh alkoholu, protože matky jsou bezedný studny. Musíte ji držet dál od úchylů a ztroskotanců a taky držet vlasy, když zvrací. Dvě piva a do půlnoci doma? Na svůj hospodský komfort zapomeňte. 

Náš večírek začal nabírat rychlost, když mě Gábina vzala do podniku, kde je na lístku 199 druhů rumu. Těch rumů tam mohli mít klidně 666 a bylo by to úplně stejný, jen víc upřímný. Po pár rumech nám přišlo, že z baru o patro výš slyšíme drumy. Nebyly to drumy, ale místní alkoholik s mikrofonem při pokusu odzpívat Tenkrát na západě. A tenkrát se to stalo. 

Možná za to může za Špinarka, možná zasněná barmanka se zkaženýma zubama a možná starý popelníky na děravých ubrusech. Prostě mě chytil stesk po pajzlech rodnýho maloměsta, kam jsem chodila za školu v tílku a flanelový cobainovský košili. Takový už v Praze nenajdete. 

Ten večer byl super. Gábina tvrdí, že moje ostravština byl druhý nejpřesvědčivější výkon po nejmenovaném dávném večírku, kdy jsem si zahalila hlavu a hovořila plynně arabsky. Slovo cyp a OKD jsem ohýbala jako podstatné jméno, sloveso i citoslovce. 

Dokud nepřišlo na přetřes, co dělám. "Cože? Ty (píp) pracuješ pro (píp) (nejmenovaný mobilní operátor) (píp) (píp) (píp), co mi posledně poslal fakturu za tři a půl tisíce (píp)? A články o čem (píp)? Za to se platí snad jen v Praze, ne?“ musel zařvat barman zrovna když skončila Noc na Karlštejně, aby to slyšela celá hospoda. A bylo po drincích na účet podniku. 

 „Stejně byl nejvyšší čas odejít“ podržela mě venku vrávorající Gábina. „Ale v taxíku už to radši neříkej, jo?“

Sociální závrať

Já vím, vy jste všichni už hrozně zběhlí, ale myslete na to, že některý lidi teprve sestoupili z opuštěných balkánských hor a když vejdou někam do obchodu, tak si připadají jako přistiženi u něčeho nezákonného. 

Tak nějak jsem se za ten rok překlopila do onlajnu. Umím si nakoupit trička, sukně, boty a místo pro fanfáru, dokonce i plavky. Stačí, když vejdu do naší nejbližší Zásilkovny a na pultu na mě bez komentáře čeká balíček pro mě i pro Ema. Jediný, kdo se vymyká jednoduchým konfekčním algoritmům, jsou naše děti. Potažmo jejich chodidla, na která s Emem po každém dalším zvolání „už zase mě tlačí!“ civíme jak na stopy Yettiho. 

Žmur má slušně našlápnuto obouvat v dospělosti kajaky, ale ani něžná Čičman nezůstává pozadu. Kromě délky mají divnou výšku kotníků, nártů a všech dalších nášlapných parametrů, takže se to nedá odbavit jinak než osobní návštěvou. 

Tou jsme včera poctili nákupní centrum Flora. Krátce před ním jsme vydatně zmokli a Žmur se vyválel trávě, takže jsme se jako balkánští horalé nejen cítili, ale dokonce tak i vypadali. Plán byl jasný a ambiciózní – dvoje sandále a krmení pro Chrudoše. Nevím, co jste tady všichni v prvním týdnu otevřených obchodů dělali – ale podle stavu obsluhujícího personálu to musel být waterboarding. 

„Brejen,“ ušklíbne se na nás zpocená prodavačka v obuvi s nadšením odpovídajícím nálezu mravenců na kuchyňské lince. 

„Dobrý den, potřebuji sandály pro oba,“ řeknu velkopansky a připadám si jako Edward z Pretty Woman, když vezme prostitutku na nákupy do luxusního butiku. Zpocený podpaží se obchodní příležitosti nechopí zrovna dravě. Asi jsem měla dodat ještě tu ikonickou hlášku o nechutně vysoké sumě, kterou hodlám utratit. 

„Regál támhle.“ odbaví nás prodavačka minimalisticky. Vysvětlím si ten sálající nezájem jako pokyn k samoobsluze a začnu se v naskládaných komíncích dětské obuvi přehrabovat na vlastní pěst. 

„Počkejte, ale to nám v tom přece nemůžete dělat zmatky.“ zpochybní Zpocený podpaží mou schopnost otvírat a zavírat lepenkové krabice a omráčí nás svým kuním pižma. A teprve potom se problém s chodidly vyhrotí do celé své nesouměrnosti. 

Když to zkrátím, Žmur si poměrně nekomplikovaně vyzkoušel šest párů. Nároky Čičman ve stylu „ ta růžová je moc růžová a měly by být páskové, ale zase ne moc pásků, víte, jak to myslím?“ byly na stupnici 9 Richterovy škály nervotřesení. Zpocené koláče se po každé přinesené, odnesené a znovu přinesené krabici zvětšovaly a slívaly do plánované okamžité výpovědi. 

 „Ponožky potřebovat nebudete, že ne?„ zachrčela na nás na konci a mě bylo jasný, že v případě kladné odpovědi nás uškrtí na zkušební punčoše, takže jsem nenápadně zakryla nadšeně kývající Čičman pusu a rychle jsme vypadli.

Chrudošovy skromné požadavky na zrní se zdály být proti výběru obuvi maličkostí. Jenže to by nesměl být prodavač na detoxu nebo v bodu definitivní ztráty smyslu života. 

„Nechcete k tomu krmivu křečka?“ Vzpomněla jsem si na čmelíkovce, kteří se vybatolili z posledního křečka z petcentra a otřásla se. 

„Nikdo je nechce, nikdo nemá zájem, “ drmolil si pod svůj hustý knír ještě v době, kdy jsme utíkali na metro a já si kontrolovala kapsy, jestli mi náhodou jednoho nepodstrčil. 

Eskalátor na metru stál a na jeho prvním schodu výmluvně ležela červená mokasína. Vypadalo to jako ztělesnění mých dětských pochybností, zda eskalátor může sežrat člověka, když dostatečně nezvedáte nohy. V půlce schodů seděla rozcuchaná paní. 

„Jste v pohodě?,“ hulákám na ni. 

 „Nesahejte na mě!“ zaječí na mě ta ženská. 

„Já na vás nesahám.“ odpovím popravdě, a když už jsme se na sebe dívaly fakt trapně dlouhou chvíli, zeptala jsem se, jestli se zvedne sama, nebo mám někoho zavolat. 

„Tady si jeden nemůže ani na chvíli vodpočinout, aby se do něj někdo nesral.“ počastovala mě paní zdvořilostmi, takže jsme ji museli komplikovaně přelézat a já přitom doufala, že nebude zvracet (a pokud ano, že neuklouznu a nebudu nadávat pasažérům jen pár schodů pod ní). 

Nějak mě to rozvolnění zaskočilo. Konec zakázaných srazů, kdy si připadáte jak Havel v disentu. Konec prázdných ulic a točený Plzně do petky. Povolávací rozkaz do práce a děti ve škole. Asi jsem z lockdownu chytila stockholmský syndrom.