Bez podprdy

 

„…a všichni jsou tam na ulicích tak nějak víc uvolněný. To je totiž tím, že ženský tam nenosí podprsenku. Žádný, mladý ani ty starší. Chystej se. Čekám, že maximálně do dalšího léta je tenhle trend v Praze taky.“ hýří Em po prodlouženém víkendu v Barceloně optimismem.

Když se řekne „bez podprdy“, vybavím si paní Myškovou ze školkový jídelny, která podle tvaru a zakončení svých mléčných žláz musela prokazatelně některý děti v tomto předškolním zařízení kojit. A nejsou to jen předškolní fantazie, bez podprdy a v bílým tričku je i na společný fotce.

Ostatní učitelky v tuhých podprdách z Jitexu stojí od paní Myškový v upjatém odstupu, protože byla zjevně rebel i v téhle době, kdy si ženský neholily podpaží. Na fotce bohužel není zobrazen školkový údržbář, abychom si udělali obrázek o tom, kam by se v téhle společnosti zařadil typický šovinistický boomer. Podle mě by stál u učitelek, ale čuměl do dekoltu kuchařce.

„No tak to ani náhodou“ řekla jsem na to Emovi, protože jsem v tomhle ohledu přeneseně i doslova celkem sešněrovaná. Prostě si bez ní připadám jako selka na lascívní pohlednici z Tyrolska, a hlavně na vlastní oči vidím estetický efekt „bez“ a „s“. Dudy a nebe. 

Zároveň mi ještě zbývá pár let a stupňů odpudivosti do věku, kdy budu záměrně přivádět mladíky na ulici do rozpaků rozparkem až do poloviny krajkových kalhotek a u toho se budu krákavě smát smíchem staré čarodějnice. Pojď k mamce!

Takže jsem Emovy utopistické představy o světě bez podprsenek na pár dnů vypustila, aby se ke mně vrátily jako bumerang. Dávejte si pozor na to, co si lidé kolem vás přejí.

Minulý týden jsem si nehtem rozhňápla mateřské znamínko na zádech. Teklo z toho docela dost krve, a to opakovaně, protože se nacházelo přesně tam, kde se zapíná podprsenka. Zašla jsem se svým zuboženým névem na chíru, kde bylo do 5 minut po všem.

Vsuvka: Taky máte rádi chirurgii? Mně tenhle lékařský obor fakt baví. Ležíte na lehátku a smějete se vtípkům chirurga, jestli to může vzít i s lopatkou, protože víte, že nežertuje. Pravý opak mé praktické doktorky, kam přijdete s podezřením na slepák a odejdete s úplně stejnou bolestí, dietním doporučením a sadou diagnostických proužků pro analýzu moči.  Chirurgie má výsledky hned, jen už je nemůžete vzít zpátky.

„Tu podprsenku si ani neberte“, okřikne mě sestra, když se strojím v koutě ordinace a mám v úmyslu civilizovaně odejít. "Jako jak neberte?" 

„Přece si nebudete dráždit čerstvě operovanou ránu“ odpoví mi logicky, až znejistím, jestli mi ten doktor pod rouškou lokální anestezie fakt neodříznul a nevykostil půlku zad. „Aha“ zmůžu se pouze na tuhle vysoce bystrou a sebevědomou odpověď. Poslušně si sbalím pushupku do batohu, nahodím tričko a vycouvám do čekárny narvaný pacienty, abych prošla svou uličkou hanby.

„Pooperační komplikace. Beru si dneska home office“ napíšu rovnou šéfovi a pokračuji do metra. „Haló, my nemáme podprsenku!“, vyřvávají moje prsa na celej vagón. „Možná umíme i jódlovat!“ „Pojď k mamce!“ slibně mrkají na školní výlet včetně učitele. A víte co? Dneska jdu do práce s podprsenkou na čerstvé ráně. Ať mi ty záda klidně uhnijou, ale rozvolněný trendy z Barcelony si za mě prosím vezměte na starost někdo jinej!

Jedeme na dovolenou bez ní

 

Je to divný. Dřu jak bangladéšská šička, aby to český HDP k něčemu vypadalo a abychom měli nejdražší nemovitosti a papriky ve střední Evropě. Ale i přes to celoroční pilný generování tabulek, prezentací, článků a e-mailů na mě v půlce června padne takovej zvláštní pohov.

To ty děti! „Hej, to jako dneska nevstáváš? Tos jako úplně rezignoval na vzdělávací systém, a co jako tvoje maturita a tvoje budoucí holka, co se s tebou rozejde, protože si pleteš objem s obvodem?“

„Hlavně v klidu“ houkne Žmur z postele a zaboří hlavu zpátky do polštáře. „Odpadla nám první hodina, a pak se budem stejně dívat na filmy nebo hrát fotbal.“

Takže jdeme s Čičman do školy a do práce samy a pomlouváme ho, že to není spravedlivý a že zrovna on si to nezaslouží, protože za pár dnů navíc jede na školu v přírodě flákat se někam za Plzeň. Ale vlastně zas tak moc nepospícháme, protože Čičmanina učitelka kompletně rezignovala už začátkem června a já mám šéfa na teambuildingu top manažerů. Takže se bude flákat někde za Plzní stejně jako Žmur a hledat poklad v křoví, jen u toho bude na rozdíl od něj nalitej.

Taky se kvapem blíží naše polská dovolená, takže nemá cenu rozdělávat nový velký věci a ty starý můžou vyhnít přesně v tom týdnu, kdy všem v automatický odpovědi dojde info, že nejsem ani na signálu. Protože znáte Polsko.

Takže nám tu zbývá v podstatě jediný projekt, který nemůžu nechat vyhnít, protože by se to nestalo jen v přeneseném významu: náš křeček. Je potřeba najít někoho, kdo si naši starou dobrou Julču vezme na týden domů na prázdniny. Julče táhne na dva roky, což je v přepočtu na lidský věk nelítostná cifra. 80 let.

Julie zachovává kondičku i celkem výstřední žravost a lakotu, ale znáte královnu Alžbětu a všechny tyhle čiperný dámy v pastelových kostýmcích: jeden den činorodě vydědí Harryho a zpeskuje služebnou za tuhé hovězí a druhý den ji najdete mrtvou. Julie sice pořád vyleze na topení a skočí dolů jak výsadkář ze Silver A. Ale taky už má zádech stařeckou lysinku, a když jdete v noci kolem klece na záchod, můžete zaslechnout, jak si tam v koutě smrťák brousí kosu a pobrukuje u toho pohřební marš.

Padlo tedy rozhodnutí nevozit Julču s její obří klecí a bohatým příslušenstvím nikam daleko a odbavit její hlídání pokud možno in-house.

K tomuto účelu jsem pověřila naše nicnedělající děti, které v červnu rostou jak dříví v lese. Zadání bylo jednoduché – napsat a vyvěsit na veřejnou nástěnku našeho domu inzerát, který chytne za srdíčko všechny hodné lidi v našem paneláku. „Děti prodaj všechno, nabídky se jen pohrnou“, zamnula jsem si ruce.

Inzerát rozhodně zaujal, o tom žádná. Když jsem o pár hodin sbíhala schody, neunikla mi statná postava plukovníka Angrešta. Plukovník je ušitý ze sukna Lidových milicí a je to prototyp zatrpklýho dědka. Myslím, že přesně podle něho vznikl Alvin Straight, nebo Evžen Huml z Chalupářů, nebo odnož zatrpklýho dědka, kterýho máte v baráku vy.

Plukovník Angrešt tedy stojí před nástěnkou a vůbec se nesnaží krotit své emoce. „Lidi už dneska nevěděj co by!“ postupně jeho hlas stoupal do výšek jako na koncertu Andrea Bocelli. „To sou samý dovolený, ale povinnosti, postarat se vo svoje děcka -  to ne! To aby jim tady hlídali ty jejich rozmazlený fracky chudáci sousedi. To tak, ha-ha! To si za rámeček nedáte, co já vám napíšu!“

Popravdě řečeno mi to připadalo jako přehnané, odsoudit a navždy vyhnat z lidské společnosti někoho, kdo se snaží na týden zajistit nevinné hlídání hlodavce. Ale když jsem váhavě sešla zbývající schody vedoucí k nástěnce, tak nějak jsem pochopila, kam Angrešt míří. Tadá, sošku Rodiče roku v našem baráku získává…Psice!

Citlivý údaje

Pamatujete se na to, jak Piráti slibovali, že budou elektronický volby? A vůbec, že bude skoro všechno transparentní a na pár kliků, jako když si objednáte Pad Thai a za 20 minut s ním kurýr stojí u dveří? Myslím, že zrovna teď by to výrazně pomohlo u pár dusivých failů, mezi které patří třeba letošní přijímačky na střední rekordně početného ročníku.

Ale to ne. Protože nejdřív je potřeba vyřešit mnohem zásadnější problémy českých obyvatel jako jsou rodná čísla. Samozřejmě patřím mezi postižené, protože mám rodný číslo napsaný na rodným listu i na kartičce od zdravotní pojišťovny.

Kdejaká úřednice VOZP se pak může na cigárku s kolegyněmi blýsknout podpultovou informací: „Hele holky, a znáte Psici? Představte si, že má narozky v listopadu a že je to ženská?!“

„Neblbni Milčo, ženská, vona, jo? No to mě poser. A co kdybychom ji hacknuli účet na damejidlo.cz, do kterýho se určitě taky zaregistrovala pod svým rodným číslem, jako to dělaj všichni slušný lidi. To jsem si přesně myslela, samý tučný jídla. Fujky. Tak s tímhle na nízký pojistný zapomeň, holčičko.“

Ještě, že máme každej svýho Bartoše, kterej si za 56 miliard posvítí na všechny tyhle zákeřný agentky převlečený do úřednických kostýmků. Protože od doby GDPR je naše laťka na citlivý údaje hodně vysoko, jak dokazuje má návštěva na nejmenovaném ORL.

Pondělní ráno jako stvořené k tomu, aby vaše 14 dnů pěstovaná bolest v krku vygradovala do podoby spolknutého masážního míčku. Rezervační systém ordinace vám nabízí nejbližší termín za měsíc. Anebo můžete přijít kdykoliv a „trochu si počkáte“, jak vás eufemisticky připraví na webovkách dané instituce.

Myslíte si, že na to vyzrajete, když přijdete půl hodiny před otvírací dobou. Ale tři lidi přišli vychytrale už hodinu před otvíračkou a dva další tam podle opuchlých očí přespávají už pár dnů. Je nás tu pět, co spolu chodíme neobjednaný. A do toho přichází se sebevědomým výrazem pacoši, co se prozíravě objednali hned po Vánocích, protože tahle doktorka o krky, nosy a uši prostě nemá nouzi.

Pokud vás baví role playing, tak si můžete během dlouhých desítek minut představovat, že jste americká socka a máte horší pojištění než lidi, co na svou bolest v krku mají peníze. Ale pak přichází sestra a pochopíte, o čem přesně je, když jste pacient druhé kategorie:

„Neobjednaný mi nahlásej jména a svý potíže“ vytáhne si sestra poznámkový blok a propisku kdesi ze záňadří. Naše pětka se na sebe překvapeně podívá.

„Tak já začnu,“ představí se nám rozpačitě pán s aktovkou. „Petr Doležal, ém, nosní polyp.“ Sklouzne zrakem ke svým odřeným mokasínám. Všichni soucitně pokýveme.

„Smíšková, horečka od pátku a hleny. Zelený.“ dodává stydlivě slečna vedle mě a smutně jeden z nich potáhne.

„Petra Novotná, boule na krku. Tady.“ podíváme zvědavě se spolu se sestrou na Petřin útvar pod čelistí.

„Psicová, bolest v krku.“ pípnu, protože je mi jasné, že Petřinu bulku jen tak nepřebiju. „Jenom?“ potvrdí mi mé skryté obavy sestra. „Nemůžu spát a bolí mě i pití čaje“ zachroptím a sestra mě s viditelným vnitřním nesouhlasem zapíše do notýsku.

Potom za sebou sestra práskne dveřmi a najednou už nesedíte jen v anonymní čekárně. „Zkoušela jste Neoangin?“ zeptá se mě Polyp. „Hele, další objednanej. To budem rádi, když nás vezmou vodpoledne“ málem si odplivne Bulka, když si vedle naší rozviklané lavičky vyděděnců sedne úplně nevinná důchodkyně s rezervačním číslem. Odteď je nás pět neobjednaných, co spolu sedíme. A všichni můžeme být jen vděční, že nesedíme na venerologii.

Slepičince útočí

 

Hlína je všechno, mohla bych vám shrnout roční bilanci mého balkonového farmaření. Minulou sezónu jsem všechno pěstovala v černozemním bio substrátu. Výsledky? Z keříčkového rajčete, co mělo v popisku výrobce výšku 40 centimetrů, jsem vypěstovala zhruba trojnásobného titána. Papriky jsem rozdávala po návštěvách jako správná holka z venkova.

Černozem voněla žížalama, humusem a deštěm. Když jsem stiskla kyprou hroudu v dlani, pochopila jsem, proč se nechal hrabě Dracula převážet v zemině až do Anglie. Vlezla bych si tam hned taky.

Letos jsem si stejný pěstební substrát objednala znovu, ale evidentně mi nebylo přáno. První balík „se" roztrhl v dodávce DPD. S tou skutečností mě telefonicky obeznámil řidič tak vztekle, že jsem mu generální úklid dodávky fakt přála. Celkem by mě zajímalo, co by mu na takhle zfušovaný doručení řekl hrabě Dracula.

Druhá zásilka byla přes PPL a ztratila se úplně. V tu chvíli už mi ale sazenice přerůstaly přes hlavu, takže jsem koupila bezejmenný substrát z nejbližšího supermarketu.

Když jsem dovlekla ten 25kilovej pytel domů a otevřela ho, naplno jsem pochopila tíhu tohoto omylu. Substrát byl vlastně XXXL puzzle, z něhož jste si mohli poskládat ovčí nohu i s kopytem, kořenový systém řepky olejky, šrapnel z druhý světový a tílko traktoristy. A vůbec nevoněl!

Na další hrátky s pytli o hmotnosti sešrotovaného školáka už jsem neměla čas ani náladu, takže jsem sazenice přesadila a slíbila jim, že substrát časem vylepším. Příležitostně.

Příležitost nastala, když Lidl v rámci francouzského týdne uvedl granulované slepičince. Management řetězce nejspíš kalkuluje s variantou, že v Malešicích nežije početná francouzská komunita, kterou by tímto gestem mohl urazit. Na druhou stranu, lidí se zálibou ve šnecích a camembertu, se nějakým tím hovnem snad ani dotknout nejde. Namazali by si ho na bagetu a dali tomu nafrněný název, který by celý  zbytek světa vyslovoval špatně.

Tříkilovka slepičinců stojí asi 60 korun. A je stejný zlo, jako kdyby se prodávalo tříkilové balení zubní pasty, protože předepsané dávkování je jedna polévková lžíce na rostlinu. Z pytle neubylo skoro nic. Docela se mi příčí představa, že bude ještě generace mých vnuků doma skladovat sušený hovna po babičce, a tak jsem do truhlíků marnotratně nasypala asi trojnásobnou dávku. Zalila jsem to dvěma konvemi a s pocitem dobře udělané manuální práce odešla do své virtuální práce vytvářet barevné tabulky a cloudová řešení.

Patro nad námi bydlí pan Kalashnikov z Kazachstánu, který vypadá přesně jako váš předsudek o obyvateli této postsocialistické republiky. Pan Kalashnikov je divoce zarostlý, zavalitý a jednu dobu jsme ho podle dutých ran do podlahy podezírali, že doma chodí ozbrojen stejnojmenným ikonickým samopalem. Později se k našemu zklamání ukázalo, že šlo jen o berli.

V čem ale Kalashnikov rozhodně přeplnil očekávání, je úplně jiná zbraň hromadného ničení. Jde o schopnost jeho hlasivek rozkmitat chrápání o síle jaderné pumy. Kalashnikov minulé léto někde sehnal ženu, neptejte se mě kde ani za kolik. Musela to být silná žena ve všech ohledech, ale noční detonace nezvládala, takže svýho milovanýho partnera vyhostila s karimatkou a spacákem na balkon.

V těch dnech jsme se seznámili se sousedy z 5. patra a ze všech bytů okolo balkonu pana Kalashnikova. Byly to dny plné nevyspání a sepisování manifestu proti odkládání nepohodlných mužů na balkony. Někteří sousedi nabízeli nemalé částky za vakuové utěsnění jeho bytu. Mně by po třech týdnech beze spánku stačilo ho prostě jen zazdít nebo podminovat.

Vyřešilo se to samovolně na podzim, kdy s prvním sychravým dnem Kalashnikov bouchl do stolu, rozešel se se svou letní láskou a vybojoval si tak právo chrápat doma.

Podezřelým z nejrůznějších odporných činů ale zůstal, protože když jsem ten den čekala na výtah, přidala se ke mně sousedka z 5. patra, paní Hrabáčková.

„Kalashnikov už zase něco nekalýho dělá na balkoně“ nezdržovala se sousedka zdvořilostmi. „Asi si tam stloukl latrínu. Nebo někoho zabil.“

Než jsem se stihla zamyslet nad důvodem těchto vážných obvinění, odemkla jsem dveře našeho bytu. Otevřeným balkonem profukuje těžký vánek francouzského venkova. Slepičince vydatně zalité vodou vytvořily v truhlících mazlavé skupenství prvotřídního sirovodíku.

Je to destilát toho nejhoršího, co jste za svůj život cítili. Zapomeňte na fermentovanou rybí omáčku, islandské shnilé ovčí hlavy i na vietnamské pohřební rituály. Teprve granulované slepičince jsou důkazem o pomíjivosti života (a dobrých sousedských vztahů).

Zbývá mi už jen pár dnů, než paní Hrabáčková zalarmuje policii. Ta u Kalashnikova objeví tak maximálně vodku a kalhotky mokré snad od slz, které u něj jeho milá ve spěchu zapomněla. Nepotřebujete někdo 2,5 kila slepičinců? Potřebuju se zbavit důkazů.

Paprikový výhled z oken. Proč jsou tam ty pingpongáče?
Kdo si ještě vzpomene na post o paní s klacíkem, tak už je doma.

 

 

 

Out of comfort

 

Mám ráda ty sdílecí večery, když už děti spí a my se s Emem rozvalíme po gauči a povídáme si o životě. Ještě radši mám, když Emovi občas ujede pusa a nezdaj se mu dost dobrý moje strategie, jak bojovat se strachem.

„Vždyť jsi zatím nic nedotáhla,“ poučuje mě třeba takhle Em z gauče a podloží si polštářkem nohy v teplejch ponožkách. „KBT terapii jsi nedochodila, na terapeuta po telefonu ses vykašlala, na ketamin do Psyonu to nejdeš ani zkusit.“

A já si pak připadám jako Rambo, co se čerstvě vrátil z Vietnamu. Skáče celej zkrvavenej z helikoptéry, skáče ze zalesněnýho svahu, skáče přes divokou řeku (prosím vás, berte mě s rezervou, já jsem u Ramba pokaždý usnula ve dvanáctý minutě, ale intuice mi říká, že takhle nějak to ve scénáři klidně mohlo být).

„Ale neproskočil jsi hořícím kruhem z vrcholu Everestu,“ řekl by Rambovi zklamaně Em se svýma pletenýma ponožkama a poučil by ho o tom, že je slaboch.

„A kde jsi byl ty, když jsem chodila po Bulovce, dělala trenažér sociofobikovi, přetrpěla hodinu s nesympatickým chlápkem, kterýho bych musela poslouchat další tři měsíce v kuse, aby mě vzali do Psyonu a zdrogovali?“ zeptala jsem se Ema a všichni to tak nějak tušíme: Em žil svůj pohodlnej život a stýkal se s příjemnýma inspirativníma lidma v podnicích s tankovou Plzní a domácím nakládaným hermelínem.

A tak si Psice založila ruce, řekla „dost“ a vymyslela párovou hru „out of comfort“. Pravidla jsou dost jednoduchý. Domluvíte se s tím druhým, jestli se mu daný termín hodí. Pokud ano, jednoduše mu vybookujete kalendář a s úsměvem přecházíte všechny jeho marný snahy dozvědět se aspoň střípek z toho, o jaký typ mučení půjde.

To se totiž dozví až ráno v Den D, kdy najde v bytě schovanou obálku s konkrétním zadáním. A všichni asi tušíme, že nepůjde zrovna o thajskou relaxační masáž chodidel. Součástí zadání totiž je, aby to byla činnost, při který se vám v žilách zoufale rozleje adrenalin spolu s pocitem „bojuj nebo uteč.“ Až na to, že utéct nemůžete. Máte to v kalendáři a přišli byste doma definitivně o celou svou čest.

„Já tě zabiju, nemůžu zvednout ani rohlík“ říkal mi tehdá Em u večeře, když se vrátil z XXL hardcore kruháče a jedl přímo z talíře jako štěně. Ale zároveň uznal, že trenérka je vlastně fajn a někdy příště půjde zas.

„Musím vymyslet něco horšího,“ běželo mi hlavou po tomhle testovacím zadání a přihlásila jsem Ema na nejvíc ezoterické rodinné konstelace, které jsou v Praze k mání. Tam se Emovi nechtělo dost zásadně a zároveň se ukázalo, že je dost velká chyba prozradit zadání dřív než ten den. Konkrétně se s ním nedalo rozumně promluvit celý tři dny.

Ale pak se vrátil a dost nadšeně popisoval, že tam byl jedinej chlap a v závěrečné konstelaci ztělesňoval Boha a ležely před ním všechny zúčastněné ezoženy. „Příště raději něco jen pro muže“ dopřesnila jsem si zadání svého dalšího ďábelského plánu, ale do toho mi přišel úkol od Ema.

Zadání bylo jít na kurz Smysluplných rozhovorů a celkem by mě zajímalo, jestli i vy za touto výzvou vidíte tu implicitní urážku mezi řádky. Em nejspíš defaultně usuzuje, že smysluplná konverzace je totálně mimo mou komfortní zónu. Jako vážně?

Ale šla jsem i jako uražená, právě tyhle pocity k výzvě padnou jak ulitý. Ostatně byl to jediný pocit nepohodlí. Kromě toho, že jsem musela nepřipravená vymýšlet důvody, proč jsem se na tenhle kurz přihlásila, samozřejmě v rozporu s tím, co o mě v úvodním mailu nalhal Em. Bylo celkem občerstvující bavit se s deseti úplně neznámýma lidma nad vnitřní prázdnotou nebo pocitem, kterej máte ze svých narozenin.

Zkrátka se potřetí ukázalo, že se mozek sice může přetrhnout, aby tyhle diskomfortní nápady úplně vymazal, nebo aspoň hodně znepříjemnil. Ale pak sedí na baru a zve na panáky endorfinu všechny mozkový centra i tu protivnou amygdalu, aby to znova všem převyprávěl a patřičně zveličil svý hrdinství.

Čekali byste, že příště kolem toho nebude dělat takový cavyky, ale to se samozřejmě mýlíte. „Budou tam cizí lidi a strašně se ztrapním. Kdoví, jestli se nepočůrám“ krčí se ta rosolovitá hmota někde u kraje lebky a všechno začíná nanovo.

Ale teď jsem na řadě já. Nějaké nápady, jak Emův mozek zahnat do kouta? 

Pugetofobie

Něco na sebe prásknu. Nesnáším řezaný květiny. Nejspíš to má něco společnýho s mou nekrofobií. Ale když se nad tím věcně zamyslíme do podrobna, myslím, že vám na konci tohoto postu budou vadit úplně stejně.

Vůbec nevím, kde se vzal zvyk obdarovávat někoho květinou, ale je to až sarkasticky depresívní akt. Spolu s uřezaným karafiátem/ růží/ gerberou/ whatever obdarovaný holce vlastně nedáváte nic jinýho než připomínku jejího vlastního stárnutí a smrtelnosti.

Jasně, první den to pořád vypadá k světu. Ale my všichni víme, co se stane třetí, pátý a nedejbože desátý den, žejo? Začne se to celý naklánět dolů, opadávají tomu lístky, zatímco ve vodě už se množí rozkladný bakterie a sápou se po stoncích nahoru z vázy, aby se vám rozlezly po bytě a sežraly vašemu křečkovi nohu. Brrr.

Pro mě je to stejný, jako kdyby jste mi přinesli mrtvýho zakrslýho králíka v celofánu se srdíčkama. „Jééé, králíček“ řekla bych falešně nadšeným tónem, „a jak hezky voní“, zaryla bych nos do jeho srsti.

„Máš na něj vázu?“, zeptali byste se mě, protože vy samozřejmě netušíte, že vůbec někdo může nesnášet rozkládající se králíky na stole, naopak, vždyť to přece strašně romantický gesto.

„No to bohužel asi nemám,“ snažila bych se z toho vyvlíknout. „To nevadí, dáme ho do tady toho půllitru“ řekli byste vy a násilím vecpali tu králičí kožku do mé nejoblíbenější nádoby na pití, až by z toho chudáka lítaly odřezky masa. „To je krása, úplně to tu tvoji nudnou kuchyň rozveselilo“ řekli byste spokojeně.

„Musím si koupit novej krígl,“ honilo by se mi hlavou každý další den, co by králík ze své původní smrtelné ztuhlosti začal měknout, klopit uši dolů a vylézali z něj červi.

Tahle situace se naštěstí nestává často, protože Em je obeznámen. V práci se na mou pugetofobii samozřejmě zapomíná, takže jednou za rok na své narozeniny štítivě odnesu z Korporátu zcela zbytečně předraženou kytici, za kterou mi mohli radši koupit něco k jídlu nebo štětku za záchod. O pár minut později s ní podaruji paní na záchodech v metru, což je ve finále dobrej skutek do zápisníčku.

Nedávno měla ale narozeniny Čičman a v souvislosti s touto událostí se doma objevilo asi 50 tulipánů, fakt. Monstróznější kytici byste nezabavili ani  květinovým překupníkům z Amstru, prostě jedná velká tulipánová genocida.

Čičman byla nadšená a já jí to nechtěla kazit. „Do týdne uhnijou a tu karafu si vydezinfikuješ“ opakovala jsem si potichu a pozorovala přitom pyl z jejich mrtvých hlaviček, jak mi padá do talíře s večeří. Jako když se vám v tramvaji sypou do klína lupy umaštěnýho chlápka, co se rozvaluje na sedadle před vámi a drbe se za uchem.

Toho dne jsem přišla o nosní dírky. Prostě mi zarostly. „No to máte alergii jak vyšitou“ byli se mnou v ordinaci ORL rychle hotoví. Tady máte kapky a rovnou se objednejte se na alergologii, tam vás vezmou stejně až na podzim.

Jakože cože? Alergii? Já, míšenec rakousko-uherské a východočeské krve bez jakékoliv stopy téhle zpovykané nemoci v žádné z příbuzenských linií? Já, člověk, který může jíst krevety po kilech a cmrndat si za ně omáčku z roztočů?

To mě docela vykolejilo, ale vzápětí samozřejmě převážily benefity. Už žádné řezané květiny. Never ever! Že mě to s tou alergií nenapadlo dřív.

                                     Nový zábavný způsob, jak zabít Psici

                                  za ilustrák díky Dominika Roseclay/ Pexels

Desetiletá limitka

 

Jestli je nějakej marketingovej trik, kterým si mě prodejci pokaždý namažou na chleba, pak jsou to limitované edice.

Pokaždý mi to připomene našeho nebožtíka labradora, když začala fena od sousedů hárat. Náš Britto zaregistroval od prvního dne a projevoval eminentní zájem. Zdrhačky z domova a rádoby nenápadné postávání za plotem („jen tady něco hledám, nenašli jste tu náhodou mé hodinky?") bylo na denním pořádku. Brzy ztratil veškeré zbytky své chatrné důstojnosti a co za to naopak dostal? Mohl si k ní přivonět.

Potom Asta houpavým krokem odešla, protože přitloustlej labrador na značkových granulích očividně nebyl její typ. Na rozdíl od zrzavýho křížence Péti, největšího pošuka v celý čtvrti.

Přesně po vzoru našeho psa takhle pravidelně nalítávám na limitované zboží v rámci mezinárodních dnů našeho Lidlu. Naposled jsem okamžitě zaregistrovala malinové Shandy, šest malých elegantních lahviček nealko piva s příchutí grenadiny.

Doma jsem si otevřela první lahvičku po náročným pracovním dnu. Seděla jsem na balkóně a olizovalo mě odpolední slunce. Shandy chutnalo přesně tak, jako když pomalu s důrazem na první slabiku vyslovujete tenhle šumivě sametový název. Chutnalo jako americká limonáda, na kterou mě máma vzala jako malou do odstavenýho letadla předělanýho na fancy kavárnu.

Ta buržoazní limoška musela být jen kvůli tomu vysloužilýmu Boeingu děsně předražená i za socialismu. Ale já si ji šetřila, abych ten pocit blaha prodloužila pokud možno napořád. S brčkem v puse a přivřenýma očima jsem se dívala z okýnka tak dlouho, až se trávník přeměnil na šlehačku z mraků a moje tepláky na stejnokroj letušky na služebce do L.A.

Za pár dnů jsem si nenápadně běžela pro další sixpack tekutého flashbacku z dětství a víte, co se stalo? Místo classy Shandy ve stejném regálu zabrala španělská sangria v plastový petce. Sotva jsem si stihla přivonět, a je to pryč.

Podobně se to má s dnešními desátými narozeninami Čičman. Posledních pár dnů jsme byly s Čičman samy, protože Em se Žmurem odjeli na pánskou jízdu. Zjistila jsem díky tomu, že jsme se s Čičman octly v ideálním (ale nejspíš taky v prchavě mihotavém) věkovém průsečíku.

Už je natolik velká, že to výrazně eliminovalo podíl ufňukanosti a záchvatů pláče kvůli čemukoliv. Zároveň ale ještě není tak velká na to, aby předčasně vyrostla z dětského světa (jak se to už zdárně podařilo Žmurovi a neptejte se mě, kdy přesně se v něm zapnul autopilot puberta).

Prostě je přesně taková, jak jsem o ní snila, když jí byly dva roky a při záchvatech vzteku se válela na ulicích v psích hovnech a roztírala si je po obličeji spolu se svými slinami.

Je ve věku, kdy jí ještě není trapný říkat mi klidně 3 x denně „mám tě ráda“.

Je ve věku, kdy si píše přání na papírky a strká si je do kouzelný krabičky s nápisem „splní se“.

Je ve věku, kdy chodí oblečená jako Dan Nekonečný v nejlepších letech a nestydí se za to.

A já ji žeru jako Shandy a s každým novým dnem doufám, že tam zbyde ještě další lahvička znamenitosti i na zítřek. Všechno nej, Čičman!

Třídní hrůzky

 

Když jsem byla malá, se sadistickým úšklebkem jsem se těšívala, jak jednou budu chodit na třídní schůzky. Jak si na sebe navleču svůj nejlepší mohérovej svetr jako máma, nasadím si na ksicht ten nesnesitelně dospělej výraz, a pak budu doma svý děti hysterickým tónem usvědčovat, že o přestávkách hází namazanej chleba na strop a já to vím.

Z toho jsem dávno vyrostla. Stejně jako z přesvědčení, že si za výplatu budu kupovat opulentní množství barbín a maršmelounů.

Aktuálně spadly třídní schůzky na žebříčku popularity někam mezi preventivku u zubaře a čištění ucpanýho hajzlu. Nechce se vám, ale musíte. Stejně jako po těchto nezbytných úkonech se pak nějakou dobu přetřásá otázka osobní nedbalosti versus genetických dispozic.

Třídní schůzky obou dětí se většinou odehrávají stejný den, i když probíhají v odlišných vzdělávacích podnicích. Nejspíš na to existuje nějaká komise, která vyhodnotí počasí, postavení planet a obecný depresívní potenciál daného dne.

Pro nás doma to znamená, že si musíme rozdělit, kdo jde na Čičman a kdo na Žmura. Em na to má nějaký zvláštní smysl nebo to má v hlavě dávno propočítaný jako Rainman. Se 100% úspěšností chodí zásadně na schůzky dítěte, který je v daným kvartálu bezproblémový nebo dokonce na stoupající křivce své výkonnosti.

O (ne)úspěšnosti vašich dětí se přitom pochopitelně jako rodič nedozvíte, protože otázky i skrytě směrované na školu vaše děti odpálkují automatickou odpovědí: „jo, dobrý“, „nevím“, „nic“, nebo „jasně, že bych to řekl/a, kdyby to bylo důležitý“ (never ever).

„Ale po minulým fiasku si vybírám první já, na koho půjdu“ zabírám si u Ema, kterej ví. Ví, že si zase vyberu blbě.

„Už umíš dělit pořádně pod sebou?“ ptám se Čičman. „Jo, dobrý“ odpoví, aniž by si sundala sluchátka. „Koupilas mi něco ke svačině? Mám hroznej hlad.“ (protože určitě házela svůj krajíc chleba na strop, čtu mezi řádky).

„Nechceš si zahrát pexeso?“ jdu na to se Žmurem od lesa. „A když jsme u toho hazardu, hrajete ještě o přestávkách o prachy?“ „Nevííím“ zahučí Žmur. „Ale dostal jsem teď jedna mínus z elektrickýho obvodu“.

„Dobře, beru Žmura“ hlásím Emovi, který jen s úsměvem lehce pokrčí levým ramenem.

Poslat na schůzky Ema je v gender nevyváženém pedagogickém kolektivu jako poslat George Cloonyho na nákupy do DMka.

„Když mi učitelka potřetí opakovala, jakej udělala Čičman pokrok ve slovních úlohách“, už jsem jen skromně mávnul rukou. „Pak se rozplývala nad jejím slohem, ale to už ji začala okřikovat nějaká zoufalá matka, že ve třídě snad není jen Čičman“. Měli byste vědět, že mě přesně tahle duhová víla minule zpražila, jestli se s Čičman aspoň někdy učím a že má nejspíš poruchu pozornosti.

Dál už to Em nerozebíral, ale pravděpodobně ho pak úča vlákala do kabinetu pod záminkou prohlídky Čičmaniny vítězného linorytu na téma jaro, kde ho spolu s dalšími kolegyněmi krmila zabaveným proviantem žáků a lichotkami o jeho rodičovské výjimečnosti. Být chlap ve škole je tak jednoduchý.

Být ženou na třídních schůzkách a následných konzultacích je vždycky za trest. Učitelky mají stejně jako Em silně vyvinutý šestý smysl, konkrétně na to, co si o nich myslíte a kde přesně jsou vaše slabiny.

„Musela jsem ho podruhé přesadit“ cedí přes zuby češtinářka. „A ty jeho slohy, ta stylistika, ta úprava, ty neshody podnětu s přísudkem“ nespokojeně mlaská a mně se chce zařvat, že to má po Emovi, kterej by si to tady měl správně vyžrat do poslední hrubky.

„A ten jeho elektrický obvod? Co vám k tomu mám dodat. Napadlo by vás strkat si dráty do nosních dírek?“ hýří zklamáním fyzikářka.

Ale dno mého kalichu hořkosti jsem si olízla až u matematikářky. „Spoléhá na nějakou svou vnitřní logiku, která ho občas zrazuje. Asi se domnívá, že učit se vzorce je pod jeho úroveň“.

„A jak to myslíte? Jakože třeba objem krychle nespočítá jako, ém, O = a x b x c, ale že si to odvodí?“

„Vidíte, a tohle je přesně ono. Objem krychle se počítá jako V = a³. Aspoň už víme, po kom to má.“

Příště vsadím na Čičman!

Em na schůzkách

Psice na schůzkách

Cítíš ty pozitivní vibrace?

 

Právě teď vám vyvrátím všechny předsudky, co jste si vytvořili o mých urbexových výletech do polorozbořených baráků a pod zem.

Kdepak, i Psice si to umí udělat hezký. Dokonce jezdí do míst, která jsou vyhlášená svou pozitivní energií! O jednom z nich byste měli vědět, protože je jedinečný: Je to tak trochu urbex, tak trochu creepy a nejvíc pozitivní na tom všem bude, když pro Ema seženete veltlínský červený v místním vinařství Korbel. Že se mi poptáte, prosím pěkně?

Zbytky ženského kláštera Rosa Coeli najdete v Dolních Kounicích kousek od Brna. Je to ideální místo, když chcete nechat děti na den a noc v péči brněnských prarodičů, a přitom se za pozitivní energií neplahočit až na druhý konec republiky.

Zdroj vesmírné energie a nekonečný pramen lásky. Tak o tomhle místě mluví lovci pozitivních jevů, a taky web samotných Kounic. Protože co byste byli za město, kdybyste tenhle zázrak neprodávali aspoň za lidový vstupný. Ale co konkrétně tady vyzařuje, to vám nikdo nenapíše. Prostě jsme se tam museli vypravit sami.

Rosa Coeli dřív: Jeptišky v říji

Bavíme se o nejstarším českém ženském klášter ever. Ale co si budem, holky, to z něj ještě pořád nedělá studnici pozitivních vibes. Každá, která kdy pracovala v ženském kolektivu, mi to myslím odsouhlasíte.

Zvlášť, když za jeho výstavbou v roce 1181 stál jen jeden jediný mizerný důvod. Konkrétně ten, že někdo něco předtím pěkně posral. Ten někdo byl Vilém z Pulína, který se na svých vojenských výpravách tak trochu utrhl z řetězu a rutinní vraždění nepřátel si začal zpestřovat drancováním církevních staveb. Přes prsty za to dostal až od papeže. Vraždění prý cajk, ale za ty kostely musel založit klášter pro 100 panen.

Potom klášter dlouhá staletí vzkvétal, což jsou v příbězích starých staveb vždycky ty nejslabší místa. Znáte to – nekonečné vyjmenovávání nových fasád, přístřešků a architektonických stylů, co si mohli prosperující a nakynulí majitelé dovolit. Nevím, jak vy, já ale při podobných výkladech usínám stejně, jako když mi někdo monotónním hlasem vypráví o dramatickým výběru mezi 20 druhy kachliček při rekonstrukci koupelny.

Budím se až na husitský války. To je obecně silné téma a nezklame ani v Rosa Coeli. Klášter poprvé blafnul jasným plamenem a spadla mu střecha. Taky vidíte ty jeptišky, jak se rozutíkávají do všech stran za bimbání zvonu, kterýmu už hoří provaz? Ktož sú boží bojovníci…

A hlavní zápletka už klepe na dveře, žádná otravná pauza na detaily románské přestavby. V 16. století sem přijde nový probošt Martin Göschl, co má s katolickou vírou poměrně kreativní vztahy. Přestoupí na luteránství a ožení se s místní jeptiškou. Ostatní holky (jak jinak) nechtějí zůstat pozadu, a tak se spustí s půlkou přilehlé vesnice. Podle historických materiálů se proti bezbožnicím vzbouřili všichni obyvatelé přilehlé vísky.

Ale. Fakt byste se jako chlap ve středověku bouřil zrovna před vášnivou jeptiškou? O který navíc od jejích kámošek víte, že pod tím hábitem nenosí vůbec nic? Takže klášter v pomstě vydrancovaly rozzuřené manželky a zhrzení chlapíci, o které nezavadily ani ovulující řeholnice. Mimochodem, jednu z nich tam rovnou zazdili. Však vám říkám, úplná sluníčkářská svatyně.

Rosa Coeli teď: Řeholnice ve vrstvách a světýlka v zahradě 

Vlastně se toho na vývoj událostí dochovalo docela dost. Rozbořená gotická loď, ze které se místo na stropní oblouky díváte rovnou do nebe.

Rajská zahrada, asi nejkouzelnější část kláštera vůbec. Pokud je někde epicentrum pozitivní energie, přísahala bych, že je to tady. Na dvorečku obklopeném gotickým podloubím, opředeným břečťanem.

Dokud jsem nezjistila, kam se pohřbívaly nebožky řádové sestry. Jsou v podlahách chodeb, rovnou ve třech vrstvách. A nešlo o žádný stařenky sešlé věkem. Podle archeo průzkumu jim bylo okolo 30 let. Zvýšená úmrtnost prý souvisela se zdejším úsporným zvykem zatápět pouze v jediný společný místnosti. Takže tak trochu Frozen.

Co je tady oproti naší první návštěvě s Emem novinka, je možnost ubytovat se za poměrně mrzký peníz přímo v areálu kláštera. Máte pro sebe celu s křížkem a původním trámovým stropem.

A teď to nejlepší: Máte pro sebe možnost vyjít si po setmění na dvorek, zdvihnout těžkou závoru a proklouznout středověkou dřevěnou bránou do klášterní zahrady, tedy být v klášteře zvenčí.

Je to magie. Kvetou a voní tam stromy. Zdi kláštera vypadají jako festovní základna nějaké obrovské vesmírné lodi. Houká tam sýček! A když se na chvíli podíváte k zemi, rozblikají se okolo vás zelenkavě fosforeskující body. Věřte mi, že jsme je za vás podrobili vědecké analýze a kromě slimáka na zabahněných prstech jsme si z toho neodnesli nic. Možná to byly larvy světlušek, oči jeptišek, nebo místa, kde je možný vykopat poklady.

Na tomhle místě každopádně zjihne i ten sebevětší skeptik. Dlouho jsem se necítila tak dobře, jako o půlnoci pod chrámovou klenbou, s prsty zabořenými do jarní hlíny.

Jo, a když už tam teda budete, stavte se prosím vás ve vinařství Korbel a zeptejte se mi tam, kdy budou mít zase víno Večerka (Veltlínské červené). To jsme tam měli úplně poprvé a bylo to nejjiskřivější, nejlehčí a nejvyváženější víno, co jsem kdy pila (a nikde jinde jsme ho neviděli). Něco na tý energii prostě bude!

Tu pannu Marii vytesejte podle naší nejhezčí jeptišky.
A podle koho Ježíška, šéfe? Ém, tak třeba podle probošta.

Když Alzheimer, tak s Hopkinsem

 

Jsem hroznej hypochondr, ale to už víte. Kromě toho si o sobě taky myslím, že bych byla ultimátně poddajný médium na hypnózu. To kdybyste třeba náhodou věděli o nějakým kouzelníkovi, co svou poslední asistentku v boxu omylem přeřízl motorovou pilou. Možná bych mohla vystupovat i bez kouzelníka. Dovedu totiž zdatně zhypnotizovat sama sebe.

Na Netflixu je konečně Otec s Anthony Hopkinsem, za mě nejlepší podání Alzheimerovy choroby ever. Jste na sebe hrdí, že u filmů nebrečíte? Tady o svou plaketu otrlýho diváka přijdete nejpozději na konci, vsaďte se o balení papírových kapesníčků.

Anthonyho demence se nezrcadlí jen v chování příčetných lidí okolo. Pomocí časových smyček a chybějících scén se výpadky přenáší i na diváky, takže se můžete spolu s Hopkinsem upřímně rozčilovat nad tím, co zase sakra dělá ten nesympatickej chlápek na jeho gauči, a proč místo jeho dcery přišla domů úplně cizí ženská. Jednou se z těch vašich nesmyslů zblázním!

Jediná jistota jsou přitom vaše hodinky, který si schováváte spolu s ostatními poklady do trubky pod vanu. Proč? Protože vám je někdo neustále krade. A to je další skandál k nábytku, který vám někdo naschvál pořád přeskládává. Existenční drama na pár metrech čtverečních bytu, o kterým si myslíte, že je váš. Ale není. A taky film o truchlení dcery nad tátou, co pořád ještě žije.

Zkrátka klobouk dolů. Kdybych byla schopná odehrát tenhle výkon, chytla bych Alzheimera nejpozději do týdne, jako běžný lidi zánět spojivek. Mimochodem, věděli jste, že nejmladší pacientce českého Alzheimer centra bylo 37 let? A že se věk pacientů neustále snižuje? Doslova epidemie demence, bijí na poplach vědci.

To už člověka přinutí k zamyšlení, jak si stojí na svém osobním žebříčku kognitivních funkcí. S roztržitostí jsem na tom mizerně snad od narození, ale můžu vám říct, že od shlédnutí filmu Otec to se mnou jde vyloženě z kopce.

Začala jsem si totiž všímat nenápadných signálů. Příznaků, na které jsou bohužel lidé okolo mě zvyklí. Soucit? Zapomeňte, ani to s nimi nehne.

„Éém, můžeš mě prosím prozvonit? Někdo mi zase sebral telefon“ říkám třeba dětem nebo Emovi i několikrát týdně. Dotyčný většinou protočí oči a odsekne „máš ho určitě zapadlej za polštářem!“. A většinou tam fakt je. Ale kdoví? Možná si ho před nimi schovávám, aby mi ho nikdo nevzal. Třeba je nejvyšší čas začít si odkládat mobil a šperky za tu uvolněnou cihlu pod sprchovým koutem. Anthony to měl promyšlený.

Protože když už teda jsme tedy nakousli rodinný gaslighting: někdo mně nejspíš krade peníze přímo z peněženky. Pořád jen vybírám a všechno platím kartou, ale v peněžence mi zůstává sotva pár usmolených drobných.

Ale nejhorší je, když přijdete do práce, dobře no, s nalepeným mobilem před očima a z vašeho stolu mezitím vyházel krabičku houbovýho čaje. Taky ho utřel a drze si připíchl na paraván fotku úplně cizích dětí.

Jakmile jednou uvidíte démonicky šíleného Hopkinse, donutí vás to dívat se na ty neznámé děti na fotce jinak. „Hledáte někoho?“ zeptá se vás pak úplně cizí ženská podezřívavě, protože vypadám asi úplně stejně jako fantom korporátu. Legendární zloděj, který tady před lety kradl notebooky za bílýho dne.

A to už vám teda neomylně dojde, že nemáte Alzheimera, tadá! Jen jste v úplně stejný sekci, ale v jiným patře korporátu. Uf. Dokud mi nezazvoní mobil, ve kterým mi někdo začne nabízet pojištění a oslovovat mě jako paní Šiškovou. Zapomněla jsem snad svý příjmení? A do jaký šílený databáze jsem registrovala svý číslo?

Říkám vám, na nějaký filmy by měli dávat varování jako na cigarety. A já mám další položku do filmovýho blacklistu ke všem dílům Conjuring.