Víkendový bobřík

A bobříka za statečnost, trpělivost a spánkovou deprivaci získává…Milý

Už musím jít, Čičman se právě masí se Žmurem o igráčka. Žmur má větší sílu a může ji snadno zalehnout, ale Čičman ho obratně tahá pravačkou za vlasy a levačkou mlátí hlava nehlava. Válí se v tratolišti lega a rozšlapaných zbytcích melounu. Čeká mě metro, běh, autobus a konečně road trip s F., který na svůj post teprve čeká. Dámská jízda v duchu starých časů, místo navigace zhustě popsaná A4 šipkami a názvy vesnic jako z dob knížete Mnata, místo rychlé jízdy po dálnici kochání a zastávky na kávu a výhledy.

Dnes už ale jen krátké konverzační útržky po návratu

Scéna  1 – Matka ve dveřích

Žmur: „Mami, mami! Já jsem klvavý upíl!“

Milý: „No, nemusels to říkat zrovna hned…“

Ž.: „Mami, pojď se podívat. Ale lychle!“ (vede mě do pokoje a ukazuje krvavý otisk prstu na zdi) „Takhle mi tekla klev!“

Já: „To je opravdu strašné. A copak se stalo?“

M.: „Ále…Žmur krájel kedlubnu a trošku se říznul. Ale už jsme si vysvětlili, že si nemá hrát s nožem, žejo, Žmure?“ (důrazně)

Ž. (uvědomí si, že to neměl říkat a zastrčí inkriminovanou ruku za tepláky): „Jojo mami, já ti to nikdy neukážu!“

Scéna 2 – Večeře

Čičman už dosáhne na linku a snaží se strhnout si krájecí prkna na hlavu.

M.: „To je hrozný zlozvyk, tohle šátrání po lince. A to teď dělá pořád!“

Ž: „Jo mami, ona na sebe takhle stlhla celý talíž polívky a lozbila ho.  Že ho úplně lozbila tati? Ta malá potvola!“

M.: „Ehm. Byla vychladlá a ten talíř už byl stejně obouchanej.“

Náhodné kapitoly ze života Psice, část I.: Ranné dětství v osmdesátých

Někdy pozoruju děti a přemýšlím, jaké budou. Přiznávám, že je pro mě zatím hodně abstraktní pomýšlet na to, že Žmur, co pojídá smrky, všude sebou tahá medvěda Botona a na povel se všichni musíme sběhnout a hlasitě obdivovat jeho „autobus“ v záchodové míse, bude jednou sedět s notebookem a pracovat na něčem jiném, než playlist Červeného traktůrka. Pižmič je bojovník, jak teď sám sebe oslovuje (to je taky absurdní, ale aspoň už se před sousedy v domě nenazývá autistou a navíc ve třetí osobě). V Čičman, ačkoliv je mladší, začínám poznávat sebe, občas mi probleskne vzpomínky na moje dětství (a tajně se hrozím dne, kdy o mě začne psát blog).

Čičman nejen, že začíná vizuálně připomínat moje černobílé fotky, kde cválám v maloměstském fotoateliéru na houpacím koni v hand made háčkovaném kostýmu Elvise, z očí mám jen štěrbiny v tučné tváři a vlasy se mně kroutí do prstýnků. Čičman se začíná stejně smát a přitom mhouří pravé oko víc. Poslední týden se před plánovanou cestou ven vydá k botníku, chvíli si vybírá, a potom si k nohám připraví svoje sandálky a šklebí přitom na mě jedním okem.  

Z doby, kdy mi bylo stejně jako Čičman, mám první vzpomínku: sedím pod stolem, se mnou je tam velká černá bestie, co štěká a chystá se mě pozřít. Její tlama je nekonečná a strašlivá. Obluda je mámin trpasličí pudl Fifinka,  který zemřel krátce po mých prvních narozeninách, proto je vzpomínka jako jedna z mála chronologicky zařaditelná.

Z těch dalších. Chodíme s dědou jednou týdně na oběd. Babička se domnívá, že do jídelny, ale to se velmi mýlí. Chodíme do zakouřené restaurace Labe se žlutými závěsy. Po jídle dostávám cucnout piva. Doma děda dodržuje obědového šlofíka a já se bez dozoru hrabu v babiččině prádle a dalších zakázaných zásuvkách. Najdu erotickou sbírku fotografií na tuhých kartičkách v barvě sépiové kosti a lentilky. Děda se po probuzení nezlobí kvůli fotografiím, ale kvůli tomu, že lentilky jsou prášky na srdce. Dáváme si ruce na to, že to babičce neřeknu a neomdlím. Neřeknu a neomdlím.

Ale také neřeknu, když se mi jedno letní odpoledne udělá nevolno z přehnané konzumace jahodové zmrzliny, vyzvracím se do šuplíku kuchyňského stolu a zamknu ho na klíček. Řeší se to až za několik měsíců a nikdo nedovede zaschlé růžové lepidlo identifikovat.

Je zvláštní, že z útlého mládí nemám příliš vzpomínek na otce, což dokazuje určité partnerskou tenzi, která našim vydržela krásných čtyřicet let, čti dodnes. Vzpomínám si jen na to, že táta jako milicionář v kroji a zbroji navštívil naší školku společně s dalšími soudruhy proletáři, kteří bránili vlast proti nepříteli. Dávali nám potěžkat revolvery a rozdali připínáčky s hvězdou. (Dnešní montessori učitelky ve školkách by zíraly). Máma přátele proletáře nazývala ožralama a mrzelo ji, že nemůže veřejně nosit tričko s americkou vlajkou, které nám v humanitárním balíku poslala její sestra, toho času v emigraci ve Švýcarsku. Mnohem víc ji asi mrzelo, že nemá také emigranta.

Setkání a hlavně rozhodnutí zůstat spolu mého otce a matky totiž zůstane navždy záhadou a to nejen mého dětství. Oba to samozřejmě svalují na druhého („neměla se na mě pořád dívat“ „tak dlouho chodil, až mě uhnal“) Máma je z živnostnické rodiny, které navíc zmíněná emigrace kádrově vůbec nepomohla, táta z nadějné komunistické líhně. Ať už vychováváme děti jakkoliv, samotný fakt, že se máme rádi a názorově se respektujeme, je něco, v čem se jim, aspoň doufám, nemůže vyrůstat špatně. Ani přes tofu v guláši a houbové čaje.

Záchodový fisting

Na úvod bych ráda deklarovala, že si opravdu nemyslím, že by tady bylo pěkných a lidsky hřejivých historek tolik, aby bylo nutné nařezat to něčím mazlavým. Ale život není jen o záhorských růžích a melounových orbitkách.

Občas hrajeme s Milým noční bojovky. Nejčastějším terčem útoku se stává ten, kdo kolem půlnoci odevzdaně dřepí ve vaně s ovčím pohledem zařezaným do kachliček  a nemá už žádné jiné úmysly, než očistit své tělo a ústní dutinu a slušně se odebrat do ložnice. Útočník pod rouškou mytí nádobí v kuchyni napouští kýbl ledové vody na největší proud, aby v šumu zanikly stopy spolknutého smíchu a škytání, využívá moment překvapení, nabíhá do koupelny a jako Michael Jordan pověsí svůj vítězný kyblík ledárny druhému do obličeje. Taktika je při takovém úkonu zároveň zhasnout a co nejrychleji se vypařit, protože oběť disponuje kromě oprávněné žízně po krevní mstě i sprchovou hlavicí se schopností dostříknout a trefit svůj cíl na několik metrů daleko (typicky na botník, před kterým hází útočník odbočku do kuchyně a nezřídka taky držku na mokrém linu, takže taktika velmistra zároveň zahrnuje ten večer nenápadně přeparkovat svoje boty na bezpečnější místo).

Ráno jsem si udělala svoje toaletní kolečko a je pravda, že mi připadal ten záchod nějakej divnej. Naposledy jsi tam byla v noci ty, snažil se na mě Milý hodit větší díl viny, až jsem se začala ještě v ranním polospánku zpytovat, co ze mě proboha mohlo vypadnout bez mého vědomí a zacpat hajzl. Vzhledem k tomu, že byl Žmur dopoledne čůrat asi stokrát, protože mi chodil do lednice upíjet mandarinkovou limonádu, jsem musela kolem jedenácté vyhlásit plošný zákaz splachování, do doby, než se podaří situaci dostat zpět pod kontrolu (rozuměj než se vrátí Milý z práce a budeme hrát zase kámen-nůžky-papír)

Po obědě děti usnuly, prokazatelně vysílené snahou dostat se mimo mou pozornost na WC a naházet tam co největší množství zmuchlaného papíru a figurek z kindervajíček. Zamnula jsem spokojeně dlaně, měsíční report bude ještě odpoledne a večer si můžu válet šunky. Udělala jsem si v poledním klidu svůj tradiční šálek čtyřlžičkové kávy a zasedla k notebooku, přičemž se událo něco, co se stává snadno, když to přeženete s kofeinem, ale v běžných civilizovaných podmínkách se na pět minut omluvíte a potom zase vrátíte plní energie a o několik kilo lehčí. Takhle jsem poodběhla hluboce zamyšlená nad bezkontaktními kartami, a když jsem se spokojeně natáhla pro ruličku toaletního papíru, teprve mi před očima naskočily restrikce, které jsem vyhlásila já sama.

Stalo se, není cesty zpět a je nutné řešit to okamžitě, i kvůli tomu, že v tomhle už o pomoc bližního svého nepožádáš, pokud nejsi paraplegik a zbývá-li aspoň poslední náznak cti. Sáhla jsem tedy do mísy s rukou obalenou igelitkou a opakovala si mantru, že to je úplně, úplně to samé, jako přebalovat děti, nebo uklízet vyblitá torza natrávených hlodavců po naší kočce. 

Jenže nebylo to vůbec to samé, sáček měl mikroskopické trhliny, ze kterých se během manipulace staly regulérní díry do světa za mikrotenem, takže jsem v tu chvíli měla plné hrsti…hřejivého lidského příběhu, o kterém vám dnes vyprávím. Když jsem po čtvrthodině s mýdlem a dezinfekcí zjistila, že mám ještě špínu za nehty, kulminovala jsem v určitém bodu zlomu a přestala řešit maličkosti. Nebojácně jsem zanořila pravačku po loket do mísy a začala z ní zuřivě tahat namotaný toaleťák. A narazila na tvrdou věc. Spadlý WC blok, původce všeho zla! Potom z pokoje zakníkala Čičman, a tím bylo moje osobní volno oficiálně u konce.

Výhody:

• ·         Byla jsem poprvé za profi instalatérku v našem bytě

Nevýhody:

• ·         Jen do té chvíle, než jsem přiznala pozadí opravy a použité technologické procesy
• ·         A report zase dopisuju v noci

První rodinná

V životě s dětmi je užitečné připravit se na okamžiky, kdy se cítíte provinile. A nemyslím okamžiky, za které byste se styděli i s normálními lidmi, třeba přistihnout kolegu při masturbaci na WC, nebo lhát senilní babičce, že jste právě určitě nejedli čokoládu se zmačkaným staniolem v kapse a hnědými koutky.

S dětmi se stydíte i za normální věci. Myslím tím třeba za to, že odjedete na dovolenou, kterou jste si vydřeli poctivou prací, sypete z kapes dobrodružné historky o raftech a indiánech a hračky z duty free shopu jako úplatky za to, že jste se měli tak svinsky dobře. A to hlavně díky tomu, že s vámi nebyli. 

Takže úplně stejně jako s emotivním plánováním druhého sourozence jsme po návratu z Panamy podlehli smutným očím slaměného sirotka a slíbili mu, že příště pojede s námi. Rozhodli jsme se cestovatelské obzory obětovat na oltář rodinné dovolené a prozíravě vzali nejlevnější akční letenku do Milana a to ještě pouze na prodloužený víkend.  I tak bylo předem jasné, že se to prodraží až moc.

Žmurův wishlist před odjezdem čítal necelou stovku položek. Kromě obligátní zmrzliny lze jmenovat třeba kontejner vlastnoručně natrhaných pomerančů, kopýtko prosciutta, nebo černošského ilegálního uprchlíka s opičkou na rameni. My jsme v jeho představách zaujali komparz osobního řidiče a chodící nadité peněženky.

Ovšem měly to být pochopitelně zejména naše romantické představy o dovolené, které byly zadusány realitou. Začalo to už v letadle. Žmur absolutně nedocenil privilegované místo u okénka, o které většinou hrajeme kámen-nůžky-papír, tak dlouho, dokud se jednou nepoštěstí vyhrát taky Milému a vyfoukne mi ho. Vytuhnul už během vzletu, hlava mu klimbala i během turbulencí  a když jsme ho budili a snažili se v něm rozdmýchat jiskřičky adrenalinu před přistáním, vyjádřil se, že ho to vůbec nezajímá a kde má doprčic svoji svačinu od babičky. Možná se ho dotklo, že jsme mu během letu a jeho duševní nepřítomnosti komplet snědli.

Druhou pihou na kráse byla tradiční italská příchylnost k dětem. „Ach, ty můj blonďatý andělíčku, jak se jmenuješ?“ vrhá se na něj majitelka prvního hotelu. Žmur, který právě prožívá špičku svého období vzdoru a xenofobie, jen bezmocně skřípe panty a chvěje se hrůzou z fyzického kontaktu. „Můj bože, tobě je zima!“, mylně interpretuje paní domácí a snaží se nyní už aktivně vzpouzejícího se Žmura násilím zabalit do vlněného plédu. Žmur zkrátka nemá příjezdy na italské hotely rád.

Co Žmur má rád, je nejzaplivanější městská pláž na celém ligurském pobřeží v přístavu s ropnou skvrnou, kde hledá omleté střepy od flašek a považuje je za diamanty. Kromě návštěvy městských pláží při cestování ve dvou také zřídkakdy prožíváme, aby někdo v autě během jízdy nepřetržitě zpíval popěvek„já se chci koupat“ s refrénem „tak už zastavte. Jo-ó?!“ a co nás vyloženě ochromilo, bylo  stýskání si po malé Čičman, kterou hlídala doma babička.

„Náhodou, bylo to fajn“, povídáme si v letadle na cestě zpátky, „mnohem lepší, než naše nejčernější scénáře“, když Žmur na pár minut prozře. „Bylo to klásný“, přikyvuje. „Ale plíště se lači domluvte s babištou, ať mě pohlídá a něco mi pšivezte. Joó?! Tšeba veltý lego“, zasní se a hlava se mu zase sveze na rameno. 

Jak jsem potkala maso

Jsem klobásový vegetarián. Celý život, kromě vyhraněného období 16 – 20, kdy jsem  si Savem vyžírala konečky prstů a áčka do triček, vlasy mi začaly srůstat do jediného dredu a na oslavě babiččiných narozenin s řízky a brsalátem jsem vylezla na židli a křičela na rodiče, že jsou vrazi. Nutno říct, že aspoň má matka vytrvale zůstávala v opozici a co týden jsem nacházela na stole výstřižky a podjaté komentáře zřejmě z nějaké řeznické revue: Vegetariáni umírají předčasně. Nedostatek živočišných bílkovin způsobuje atrofii mozku.  Anemickou vegetariánku našli na jatkách. Pila hovězí krev.

V okamžiku, kdy má puberta dosáhla vrcholu a máma rezignovala – s určitou vnitřní satisfakcí, že se její chmurné odhady o nedostatečném vývinu mozku vyplnily, mi kdesi na grilování zavoněly klobásy. Mlsně jsem chodila okolo a smutně srovnávala ty šťavnaté praskající párky s  plátky vyschlých cuketek, které patřily mně. Potom jsem si poprosila o sousto. A snědla ji celou, pěkně namočenou do plnotučné a s plátkem chleba, co se válel v trávě, politý pivem a s mravencema, takže jsem se kromě pasivní masovraždy dopustila zároveň aktivního pozření živé bytosti.

Od té doby jsem si nedělala valné výčitky a začala se řídit pravidlem „co voní, patří dovnitř“. Nevoní dršťková, kližky, žoužavé plátky, rolády a vyběhané slepice na paprice. Ale takový doupovský klobás, oceněný regionálním výrobkem roku, snad nemůže smrdět ani breathariánovi nebo jogínovi po desetileté meditaci v jeskyni.

Když jsme neplánovaně tedy s F. seděly v restauraci, proslulé masnými výrobky a steaky, nikoliv tempehovým rizotem, bylo mi jasné, že mi maso ten večer zavoní (nebo, že mi bude muset zavonět. Venku totiž pršelo natolik, že byla celovečerní výprava do jakékoliv vegetariánské restaurace smetena ze stolu jako holé šílenství). Zaboříme se do lístku shodně zabodneme ukazováčky do nejtemnější části menu: 600gramový masový špíz. Servírka na sobě nedává znát překvapení, ale vsadila bych se, že jsem zas rohem správně zaslechla  zlovolné uchechtnutí.

Za dvacet minut tvoří společně s kolegou slavnostní průvod. Éterické slečny nad salátem z rukoly omdlévají, pivní bachoři a dřevorubci na nás obdivně pokyvují  jako na rovnocenné soupeře. Číšník vyklízí náš ministůl u hajzlů a staví na něj piedestal s šavlí napěchovanou masem. Bachoři s dřevorubci nesouhlasně zamručí, protože voláme personál zpět a necháváme si kusy dobytku potupně sundat a civilizovaně navršit na talíř.

Vrháme se po tom. Čert vem, že z hovězího teče krev a slanina mi kape z brady na tričko. Zhruba v půlce proteinových orgií F. přiznává, že už nemůže, ale je to jako s chipsy a wasabi hrášky. Dokud zbývá v pytlíku, musíte do toho jít, i kdyby vás to mělo rozervat. Přesto poslední kusy nejsou hrášky ani buráky a jednoduše už nejdou. Pohřbíme je pod ubrousky a necháváme je tentokrát bez ceremonií a medaile za statečnost odnést.

Řekli byste, že když dobrou věc zalijete ještě vínem a karibským rumem, nemůže to být zas až tak hrozné. Ale faktem je, že sežrané stádo dobytka dosahujícím půlky HDP Sierra Leone, mě zachránilo tak maximálně od kocoviny, protože se do něj alkohol vsákl hladce a beze zbytku, jako když se Žmur ve spánku počůrá do peřiny. Ve skutečnosti je bohužel drsné nejen ráno. Můj zažívací trakt dodnes bojuje s neznámým nepřítelem, jako kdybychom povečeřeli osminohé sele z Pripjati a aroma naší WC komůrky se přes citrusový osvěžovač snad nadobro proměnilo v pavilon kočkovitých šelem. Nadcházející týden bude ve znamení tofu odpustků!

První čičmaní

„Ahoj, neruším tě? Prosím, rychlý dotaz. Kouše se mi notebook a podezřele klape, jako když tam vevnitř krájí salám na kolečka", otravuji Milého v práci. 

Přestože vím, že přesně tohle je prokletí práce v IT. Že se na vás blízcí obracejí s žádostmi o aktualizaci antiviru a vypálení hudby.

„Uhm“, polyká Milý sousto chilli con carne.“ Zkoušela jsi vypnout..“

„..a zapnout“ doplním hbitě. „Bez toho bych se vůbec neodvažovala volat.“

„Musím teď rychle dojíst oběd. Jestli ti tam něco nezastrčil Žmur, bude to nejspíš větrák“, chlácholí mě Milý. „Odpoledne se na to podívám.“

Odpoledne už byl notebook v křemíkovém nebi. Přesněji řečeno jeho hard disk, jak jsem se dozvěděla, když Milý skončil s patologií. To mi bylo až na nutnost budoucí investice pořád celkem jedno. Nedělám si ke spotřební elektronice citové vazby. „Máš zálohu?“

A mě konečně došlo, že je to v prdeli. Tři roky vzpomínek, tři roky našich dětí, tři roky pracovních podkladů a statistik. Hodila jsem krabičku do batohu a zastavila se v PC pohotovosti dvě ulice od nás. Už mě tam znají.

„Zase do něj děcka nalili čaj?“, vítá mě personál. „Něco mnohem, mnohem horšího“, tahám z batohu nebožtíka. „Tss, hard disk “, sykne konzultant. Víte, podobný případ jsme tady měli na stole před týdnem. Pána to stálo 6.000 a nezachránili jsme všechno… „

„6.000 a bez záruky, že bude všechno? Naprázdno polknu a zabalím disk zpátky do pytlíku. „To už skoro můžu investovat spíš do nového notebooku.“ „To taky udělejte“, souhlasně mě pobízí konzultant s viditelnou úlevou, že to nemusí řešit. Doma mi mezitím Milý nainstaluje nový hard disk a já můžu začít od začátku.

Nemám ráda focení, nenávidím pózování a opožděné prožívání reality přes fotky. Při cestování mě to otravuje a zavazí, ale doma jsem fotila z dokumentárních důvodů děti každý měsíc. Ztratila jsem důkaz, že jako mimina vypadali stejně. Fotky, kde má Žmur kulatou hlavu jako usmívající se Buddha nebo vyřezaná dýně.

Čičman oslavila minulý víkend první rok. Nepamatuju si zhruba polovinu těch všech měsíců, které kontinuálně vedly k tomu, že se nám po bytě prochází holčička, místo mimina kroutícího se na futónu. Catering narozeninové party zajistila babička exkluzivním dortem. Námořnické šaty a první panenka. 

Čičman pištěla nadšením, že se něco děje a děje se to kolem ní, nikoliv kolem staršího bratra, který má ke strhávání naší pozornosti  přece jen větší psychologickou munici a vychytralost.

Pár minut poté už se Žmurem rutinně masí u dortu, šaty jsou z preventivních důvodů převlečeny  a panenka zapomenuta pod křeslem. Odtud ji hbitě adoptuje Žmur, který zbytek odpoledne kojí a vozí kočárek. Možná se v něm v tu chvíli zrodil otec, možná pedofil. Čičman odplivne kus narozeninové svíčky a nerušeně  pokračuje v jízdě s oblíbeným buldozerem. 

Den jako každý jiný, jen ty děti už máme nějaké velké. Mimina odešla s hard diskem v nenávratno.

Dělníci bulváru

Původně jsem si myslela, že si vystačím s recenzemi, které se na tento dokument objevovaly ještě před odvysíláním, potom se o něm ale podivuhodné množství lidí z mého okolí (samozřejmě všichni ti, kteří bulvár nečtou) začalo bavit ve smyslu "šokující", "nechutné", "debilní" a "ten zmrd". Všechny tyto keywordy se příznačně netýkaly ani samotného dokumentu, a už vůbec ne režiséra Víta Klusáka utlačeného někde do pozadí mezi klapku a cateringem, ale Pavla Novotného v hlavní roli. A tak jsem se rozhodla obětovat hodinu svého života na oltář pravdy. A nelitovala jsem!

Stejně jako se v dokumentu Zdeněk Macura před vystoupením Ivety Bartošové nechává ondulovat, aby lépe vynikl před objektivy fotoaparátů, Pavel Novotný se na roli dělníka bulváru zodpovědně připravil ve spolupráci se svým drogovým dealerem. Za kostým posloužilo slušivé tričko s explicitním nápisem „Cocaine“, pokud by to snad některému pomalejšímu divákovi nebylo jasné (profesní deformace?)

Jednou z mnoha slabin a utrpení dokumentu je související fakt, že Novotný svůj rozpočet na drogy mnohonásobně předimenzoval. Nejen v první části je díky tomu divák vystaven sice vděčnému zjevu s gestikulací Deža Horvátha na detoxu a bulvami v očních důlcích houpajícími se už jen na posledních nitkách, zato verbální část by si zasloužila titulky. Dojem, že se jedná o pokračování příběhu Katky od Heleny Třeštíkové, tentokrát na téma fetu mezi zlatou mládeží, jen tak nezmizí ani po záběrech z vánočního večírku a potácejícím se Bartou před kamerou společně s rozostřeným tvrzením, že jen díky bulváru  zůstává lid v předrevolučním klidu.

Novotný se bez zbytečných pobídek rozvalil v křesle  Larryho Flynta a my už po padesátéšesté posloucháme, kolik blondýn mu vyhulilo, hulí a chtělo by mu vyhulit za článek na extra.cz. Jako explodující supernova, která zastíní režiséra už v úvodní pětiminutovce, záhadně zbavuje známek života i své nejbližší okolí. Scény z domova působí, jako by jeho manželka byla narychlo vytažená ze sklepa a ještě si nepřivykla mluvit na denním světle a bez roubíku. Otec má ve scénáři jen chodit a radši nemluvit, dcera se smutně usmívá. 

Potom jsou scény, kdy měl dealer zpoždění a Klusák se snaží vytěžit potenciál prchavých okamžiků, kdy je Novotný zticha. Předvídatelně následují plaché otázky na morálku, etiku a směřování společnosti. Novotný je sice bez drog, ale jinak při vědomí  a protože mu v tomto okamžiku v jeho roli už zvrhle drží palce většina zavilých odpůrců bulváru včetně mě, pošle Klusáka brečet zpátky za produkcí  a utrousí pár prasáren a obchodních sdělení na svůj web. Klusák dostavá čočku od produkce za nedostatečné hájení zájmů společnosti a alternativních diváků filmového klubu ČT2. A tak do dokumentu nastříhá záběry na running sushi, kolotoč a vibrátory. To mě opravdu donutilo konečně se zamyslet nad tím, jak je bulvár povrchní a ošklivý.  

Geniální virál, jak získat hodinu reklamního času na ČT1 zdarma a statisíce nových čtenářů extra.cz. Většina mých známých totiž bulvár zásadně nečte na tradičních blesk a super.cz, na extra se po závěrečných titulkách podívali všichni. Předpokládám, že větší část se tam kvůli praseti Novotnému vrátí. Pokud byl v původním záměru apel na aktuální společenská témata jako Šmejdi, buďme rádi, že je netočil Klusák. Živě si dovedu představit, jak se stojí na vysavače fronta před kulturákem, protože vidělas to Jituš, co to je za lidi?! Na to se musíš jet podívat!

Embryo

Nejpozoruhodnější události týdne jsou, že se z vnějšku neděje vůbec nic. Když jsem v úterý v nosohltanu stále ještě opatrovala zelené hleny jako ráček poustevníček svou sasanku, stala jsem se zřejmě bakteriologicky vyhlášenou destinací a přidal se také zánět močových cest. Nejsem fiflena; já tři týdny vydržím chrchlat a lít si do kafe zkyslý mlíko, protože nemám čich ani chuť, ale jak jde o to, že se mě někdo pokouší připravit také o komfortní čůrání, ještě ráda se odplazím k doktorce pro odborný zásah.

“Jé, tak to je teda pěkně vyvinutej zánět. Tak vám budu muset napsat antibiotika a taky to asi musí dost bolet co? Tohle vám od bolesti spolehlivě uleví.” Natěšená zejména na tu úlevu jsem naběhla do lékárny. Je to ta lékárna, která je personálně a sortimentem kdesi na úrovni chýše z palmových listů, jen tam místo šamana obsluhuje zlý duch zatrpklé lékárnice. Pokaždé se utěšuji, že příště už budu opravdu vážit cestu do lékárny 21. století jen o pár bloků dál. Ale vzhledem k tomu, že podobné cesty podnikám jednou ročně a pokaždé ve zbídačeném stavu, končívám v naší černé špeluňce se zaprášeným hadem ovíjejícím se kolem vah, na jejichž miskách jsou vyrovnány vybledlé krabičky Marťánků a Geladrinků. Je prostě nejblíž.

Antibiotika ušla pozornosti. “Ale tady ten Algifén”, procedí lékárnice štítivě mezi zuby, jako by šlo o domácí prostředek pro vyvolání potratu, “ten máme pouze ve větším balení.”

“To nevadí, doplatím to”, mylně se domnívám, že jde pouze o obchodní domluvu. 

“No to věřím, že byste ráda doplatila, velké balení! Ale to já vám dát přece jen tak nemůžu”, zahříme jako šéf protidrogového oddělení.

“Aha, a jak to tedy uděláme?”  “Buď vám ho můžu objednat a bude tady za dva dny. Nebo spíš za tři. Ale to už stejně přece nebudete potřebovat, když vám zaberou ty antibiotika.” Tak tady máte antibiotika a nashledanou.”

Úleva se tedy nekoná a to ani s antibiotiky. Druhý den ráno si v 39 stupňové zimnici vyhledám nejbližší urologii, která bere bez objednání. Sestra je v pohodě, doktor vypadá jako pan profesor Hrbolek a zřejmě je nejstarším žijícím držitelem lékařského diplomu na světě. “Tak pojďte děvenko, nebojte se”, zve mě do své ordinace a já jen čekám, kdy dostanu čichnout éteru. Přítomnost ultrazvuku mě rozhodně nemálo překvapí.

“Ledviny jsou v pořádku, ale ta moč! Že vy málo pijete! A solíte!”

Následujících deset minut probíhá detailní výslech na téma kolik přesně ml za den vypiju a kolik ml vymočím, v kolik hodin chodím na záchod, kolik sekund a v jakých bolestech vykonávám vyměšování. Hrbolek bolestně syká pokaždé, když se snažím odhadnout nějaká hausnumera. "Měla jste být na takové otázky lépe připravena! A do toho solíte!” naříká.

“Děvenko, tady máte recepis na lék, který by vám měl pomoci. Vysadíte předchozí a začněte ho brát okamžitě." V úterý si zavoláte.

“A nesolte!” slyším jeho vzdálené úpění ještě při odchodu z čekárny.

Doma rychle vyškubnu z krabičky příbalový leták. Širokospektrální antibiotikum. Záněty všech stupňů a druhů. Cestovatelský průjem, osvědčený přípravek na kapavku a syfilis. (A co čekáš z návštěvy urologie, posmívá se mi po telefonu Houbič) Celá zadní strana vydatného čtení drobným písmem je potom věnovaná vedlejším účinkům.  Z těch čtenářsky atraktivních mohu jmenovat edém mozku, obrnu půlky obličeje a seznam rozličných druhů náhlých úmrtí. První tableta se mi tedy nepolyká s úlevou.

Potom dva dny spím. Občas mě probudí Žmur, který si z mého bezvládného těla udělá trampolínu. Občas se zajde podívat Čičman. Milý s hrnkem houbového čaje ze Sibiře. Připadám si jako embryo a je mi jedno, že jsem zpocená, zcela jistě smrdím (i když to díky absence čichu necítím), nemyla jsem si vlasy čtyři dny a sním půlku rohlíku za den. Zdá se mi, že pluju v loďce po řece a rybařím trpaslíky. Málem mě sežere vydra. Třetí den vylezu ze svého zatuchlého úmrtního lůžka a je mi dobře. Nemůžu tomu uvěřit. Je mi tak dobře, že už nechci ležet. Dávám si očistnou koupel, vyjím ledničku. Všechno voní a chutná! Na tenhle rok musí být vybráno. 

Nemoc II. - Vykoupení

Když jsem si v noci na pátek prošoupala ponožky pochůzkami pro dětské kapky do nosu – kapesníky – čůrat – Modafen – kakat – pustit Bořka Stavitele, učinila jsem nad ránem rozhodnutí. Víkend v Brně bude jen pro mladý. Sbalila jsem dětem family pack kapesníků a nezapomněla přibalit láhev tvrdého alkoholu jako odpustek pro prarodiče. Odpoledne jsem stála před domem a s tváří zkroucenou žalem zamávala usopleným tvářičkám. Sotva auto zmizelo za rohem, vykřikla jsem v duchu hlasité „yeah“ a mávájící rukou jsem zalomila do vítězného gesta. Doma jsem si objednala zásobu sushi na celý víkend a horečnatě (přeneseně i doopravdy) jsem přemýšlela, jakým způsobem se začnu léčit já.

V první řadě bylo nutné pomyslet na léčbu prací. Věděla jsem, že kdesi v zaprášené příchozí poště najdu požadavky na analýzy a reporty a to možná už několikanásobné, s postupně se přidávajícími vykřičníky. Komínek knih na topení nad postelí mi ale připadal ještě neúprosnější. Zaváněla také hrozba manuální práce – okna jsem naposled myla ještě před narozením Čičman. Sakra, ale já přece jsem nemocná a kdo jiný než já má morální nárok na to se právě teď bez dětí jen zbůhdarma válet, pojídat lososové nigiri a číst si, do háje!

To samé jsem zopakovala Houbovi druhý den, když mě lákal na výlet. „Jenom pojedeš autem a budeš se dívat z okna“, sliboval. Uvěřila a souhlasila jsem v představě, jak sedím se skotským plédem přehozeným přes kolena a kochám se výhledy. Jeli jsme na Svatojánské proudy, ze skal traverzovali příkrým srázem dolů, přičemž jsme hráli hru na nákup trampských chat podle stádia rozpadu a opuštěnosti. Na jedné z nich jsme se zastavili, kopali jsme nohama na vratké lavici na terase, pili čaj z termosky a povídali si. Dojem ze smyčky v čase umocňoval zažloutlý výtisk novin z roku 1991 pod oprýskaným stolem. Na stráních jsme mimo jiné našli důkazy svědčící pro konspirační teorii, že původní majitele zchátralých objektů vyhubilo něco tak velkého a při chuti, na co nestačí motyka, tuhý podpalovač ani DDT z běžné výzbroje chataře.  Něco, co za sebou na celém svahu zanechalo jen obří tmavozelená hovna s fragmenty sežraných obětí. Do jednoho z nich jsem měla čest šlápnout, resp. proklouznout na něm deset metrů z kopce a kromě impozantní velikosti jeho tajemství tkví hlavně v tom, že je ve své podstatě nesmazatelné a neodstranitelné.  

Po návratu se ozvala Marťa. Na squatu za Motolem probíhá kulturní festival a nechceme se přidat? Jenom pár kapel, žonglování a divadlo. „Dnes tam jde po svých i celé onkologické oddělení z Motola“, dostalo se mi odpovědi na moji ohranou výmluvu na žluté hleny, zimnici a otevřené vředy.  V šest jsme se tedy sešli před branou starého venkovského statku. Kromě nás byl přítomen už jen jediný příznivec kultury, ležící na louce ve svahu hlavou dolů. Vstal asi za půl hodiny, plaše se na nás usmál a potom si nazvracel do bundy v trávě. Nemohoucí Pobliťák nicméně zůstával také jediným náznakem života v celém areálu. Potom dojela dodávka (plná heroinu, jak nás ujistil Houbič) a zacouvala do brány.

Kolemjedoucí cyklista se zvědavě začetl do letáku na probíhající festival vyvěšeného nad vchodem. Dredař z dodávky před ním hlasitě přibouchl mříž a něco mu důrazně vysvětloval. Cyklista se podrbal na čele a schlíple odjel. „Marťo, seš si jistá, že je to otevřená akce pro veřejnost?“ Apelovali jsme tak dlouho, až  vešla do usedlosti. „Tak jdeme moc brzo a taky bychom měli vzít v potaz, že už to tady jede třetí den“, vrátila se se vzkazem. Počkali jsme do setmění a poté se nenápadně infiltrovali mezi obyvatele squatu.

Připisuji poznámku, že to byla druhá časová smyčka dne. Ve stodole s vývěskou „chill out“ hrálo hardcore techno dost nahlas. Ve vedlejším kravíně aka hlavní stage hrálo hardcore techno o intenzitě jaderného výbuchu a následně vzniklé paniky i přes přirozené tlumící prvky jako jsou šukači beden nalepení přímo na aparatuře, takže mi každá cesta na bar důkladně promasírovala všechny vnitřní orgány.

Mezi stodolou a kravínem stála zaparkovaná auta, na mlatě se milovaly lesby a vedle nich kopulovali rotvajleři. Při bočním pohledu to vytvářelo velmi působivé zátiší. U baru jsme poznali našeho kamaráda z louky – Pobliťák chytil druhou mízu. S těžce vydobytými nápoji jsme usedli do navhlých  křesel (plných svrabu, jak nás znovu ujistil Houbič) a přemítali, co s načatým večerem. Bylo poměrně jisté, že divadlo se konat nebude. Později se ale navzdory všemu konala vydařená žonglérská představení, u kterých mě nejvíc fascinovalo, že je provozovali lidé, co jinak neudrželi ani půllitr v ruce.

V běžném podniku si k vám po naplnění kapacity přisedávají cizí lidé, zde jsme ale záhy přijali pravidlo, že k si k našemu stolu cizí lidé přilehávají. Ohledně úrodné vlhkosti pohostinných křesílek může leccos naznačit i historka s dredařem, který přišel zezadu za Houbovo sofá a při zírání skrz nás si začal rozepínat poklopec. Pár vteřin před vlastním vymočením Houbičovi do týla nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel si ulevit na zápraží. Jestli to chytly lesby, nebo rotvajleři, zůstane navždy tajemstvím večera.

V neděli ráno mě nepřekvapilo, že plíseň, hulení a mokrej zadek nepřispívají k fyzické rekonvalescenci. Právem mě udivilo, že právě tyto účinné substance zabírají na duševní chřipku posledních dnů až týdnů. Jen se mi optimální léčebné podmínky stále nedaří nastavit v domácím prostředí.

Nguyenův životabudič do každé rodiny!

Radši bych byla nemocná místo nich, říkávala jsem pokaždé, když jsem zpocenému Žmurovi utírala sople až z trička, nebo strkala Čičman s očima lesklýma od horečky teploměr do zadku. Po uplynulých dnech doma jsem zmoudřela: není nic horšího, než léčit se doma společně se zdravými dětmi. Jak už jsem věděla dávno, malé děti si na empatii k druhému moc nepotrpí. Proto mě překvapilo, jak klidně Žmur vzal sdělení, že je maminka nemocná a nebudeme chodit ven. „Jasně, to vůbec nevadí“, ujistil mě. „Budeme si hrát doma“. Za chvíli přišel s vodítkem. „Už jsem to vymyslel. Budeme si hrát na psy a ty budeš babičky Brit. Já tě přivážu a ty budeš štěkat“. Zachrchlala jsem na znamení odporu, ale zřejmě ne dostatečně, protože se obratem vrátil s „daleko nejlepším“ nápadem. „Tak budeme opice. Vylezeme si na skříně a budeme se drbat“, horlivě kývá i za mě. Podívám se na hodinky: do příchodu Milého z práce zbývá přesně 6 hodin a 25 minut.

Buď je to ibuprofenem, nebo horečkou, ale popravdě se nepřestávám divit, jak jsem s nimi zdravá mohla stihnout tolik věcí během jednoho dne. Jak jsem mohla přehlédnout, že jsou tak hyperaktivní? A jak je možné, že vůbec nespí? Mám chuť se před nimi schovat pod křeslo a zdřímnout si aspoň tam několik blažených minut, než mě najdou, ale oni s každým mým zakašláním nabývají nové energie a ničemnosti.

Ráno jsem se s nimi musela vypakovat na chvíli ven. Došly zásoby trvanlivých potravin a Žmurův odpor pojíst ke snídani bílou Hollandii po expiraci jsem musela uznat za oprávněný. Zjistila jsem, že náš dům prochází další šílenou rekonstrukcí v řadě: když jsem otevřela dveře, klečel na rohožce malíř se štětkou v ruce. „Strašně jsem se vás lekla“, přiznala jsem úplně otevřeně, ačkoliv mě kromě něj notně vyděsila i barva úplavičného průjmu, která bude podle všeho zdobit celou chodbu našeho domu. „Buďte ráda, to se nestává každý den, že vám klečí cizí chlap u dveří“, odpověděl s širokým úsměvem ve výparech ředidla.  

Venku mě oslepilo slunce a ožehlo mou průsvitně zelenou pleť do ruda. Čičman v jakémsi nepříčetném vytržení, že je zlomena třídenní domácí nuda, skákala v kočárku a bez ustání vyhrávala odrhovačky z plyšového slona. S ohledem na svůj nestabilní zdravotní stav jsem se rozhodla zabočit jen do nejbližší večerky. Pečivo, těstoviny, banány. Moji pozornost upoutal balíček vietnamské kávy a kdesi v podvědomí se mi spojil neuronový můstek z lobova blogu, cestou do Vietnamu a slovem zázrak. Na obalu s grafikou 90.let si vykračuje zarputilý manažer s asistentkou ve špatně sedícím kostýmku. Vpravo pro ně přilétá helikoptéra, která je společně s ca-phe thu-thiet přemístí na obchodní jednání o globálním zdroji obnovitelné energie pro každého.

To je přesně to, co mi vrátí vyschlou mízu! Moje zázračná zbraň, která zkrotí mikrobiální padouchy i neposedné děti!

Po obědě jsem zvídavě roztrhala obal a sykla zklamáním. Krabice je plná pytlíčků 3in1. Drahocenné kofeinové sloty zabírá cukr a sušené mléko.

Nechybí příbalový leták o velikosti A4. Ve vietnamštině. S nedůvěrou pytlík vysypu do hrníčku a potom přidám druhý. Dám děti spát a zapiju s tím Paralen. Chutná jako hutná káva, do které se omylem vysypala cukřenka.

Buď má Paralen zázračné synergické účinky ve spojení s kofeinem, anebo je vietnamská káva jednoduše zázračná v jakémkoliv balení. V každém případě jsem v několika sekundách vyřídila pracovní maily a to pouhým přelétnutím prstů po klávesnici, pověsila prádlo, zaswingovala si na Django Reinhardta, napsala tento post a o dalších smělých plánech bohužel nestihnu už ani řádek – z okna slyším vrtulník...