Roger

Černý týden Žmurova bezstarostného prázdninového režimu se přiblížil a udeřil. V pondělí jsme ho poprvé vypravili do nové školky. Papuče a pro jistotu vícero náhradních tepláků a trenďárů pro případ, že by nové dojmy neunesla nejen psychika, ale i svěrače. Do školky šel až s mrazivým klidem. Ne s radostí, ale zodpovědností mladého muže první den v práci a to podotýkám, že se ještě ráno kontrolně přeptal, jestli se nepletu a nejde se rovnou do školy (tam by šel asi taky úplně v klidu, jen by si vzal místo sáčku aktovku).  „To se mi nezdá“, říkala jsem Milému a s každým zazvoněním telefonu jsem se běžela oblékat v předtuše, jak sprintuju pro uplakané dítě. Nezvonil.

„Ten váš Žmur, to je poklad“, rozplývá se učitelka, když si pro něj jdu po obědě. „On je tak skromný a spolupracující. Skoro mám pocit, jakoby to všechno dělal jen proto, abych měla radost, když tu dnes pláče tolik dětí. I ten oběd snědl do poslední lžičky, jako kdyby nechtěl urazit kuchařku“, pokračuje a mně je hloupé ji přerušovat, ale tady evidentně došlo k omylu. Žmur, ten malý odrzlý egoista, co doma přivazuje svou mladší sestru ke křeslu a pomáhá jen s vidinou zisku. K mému překvapení se však za učitelkou objeví opravdu Žmur. Povzbudivě se na ní usměje a zamává na rozloučenou. První cena Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon.

Vyprávím to doma Milému a nechce mi věřit. „Tak zas aby z něj nerostl Martin Nejezchleba“, krotí mé nadšení. Martin Nejezchleba je Milého spolužák z prvního stupně základky, kterého si ostatní nepamatují kvůli celostátnímu vítězství v matematické olympiádě, ale skrz to, že se dal bez většího úsilí svázat, zamknout do šatní skříňky a kutálet ze schodů.  „To snad ne!“ hrozím se. „Určitě tam zlobí stejně jako doma. Možná to je s tím chválením jenom nějaký psychologický trik“. Na Nejezchlebáče přece rozhodně nemá genetické dispozice. Milý proslul jako největší sígr ve školce a ani já jsem nestála na žebříčku pedagogické oblíbenosti vysoko. Alespoň ne potom, co jsem se pokusila o útěk zadní brankou, roztrhla si lýtko o tříkolku a kamarádila se s místní verzí  Zilvara z chudobince, co do školky zavlekl vši. Když mě jednou dědeček vyzvedával a odváděl ze školky, Zilvar po něm neohroženě vystartoval a zakousl se mu do ruky jako buldok, až mu zůstaly na zápěstí promodralé otisky zubů. Nikdy po tom už pro mě tohle žádný muž neudělal.

Druhý den si učitelka stojí za tvrzením, že kdyby měla plnou třídu Žmurů, mohla by si vzít rovnou dovolenou. „A co jste tam dnes vlastně dělali“, sonduju nenápadně cestou domů. „Éé, vzpomíná dlouze Pižmič. „No, holky si hrály na princezničky“ (hluboký povzdech a vyvrácené oči). „A kluci? Hráli jste si spolu s autama třeba?“ snažím se ho nenápadně manipulovat. „Jo, kluci si tam hráli s autama“, nedá se Žmur. Kluci. „Hm a ty?“ „Já jsem seděl u stolu a četl jsem si knihu mami.“ A je to tady! Nejezchleba!

Druhý den mi ráno volá Milý. „Copak, nechtělo se mu?“ ptám se. „To ne, ale v šatně tam byl ještě nějakej jinej otec s děckem. No a ten ňouma zrzavej říká tatínkovi: „Hele tohle je ten divnej kluk, co chodí s náma“ a ukazuje na Žmura bačkorou. Měl jsem sto chutí počkat si na něj u záchodů, až jeho fotr vysmahne. No a ten jeho táta se tak nezúčastněně a rozvlekle ptá „Aháá a jak se jmenujéé“ a vrací mi pohled, to víte, ty děti. A zrzoun to definitivně zazdí „Nó, já nevím, má takový divný jméno, táto. Roger!“

Účty z mládí

Jsou věci, které vám v mládí připadají jako známka punku. Třeba trička s áčkem, smradlavý martensky, nebo křivý zuby.  Ještě před třicítkou v příčetných okamžicích tušíte, že upírské tesáky nejsou gothic ani sexy, ale jednoduše hnusný. Otevírá se tím ještě dlouhá cesta, protože pokud se mi něco opravdu nechce řešit, tak jsou to sedánky na zubařském křesle. Nicméně po poslední preventivní prohlídce jsem dostala přátelské varování, že se zuby sice těší dokonalému zdraví, nicméně díky osmičkám a zubu času se moje už tak křivé zuby v budoucnu zakřiví ještě víc, takže pokud se dožiju pokročilého věku, prorostou mi tváří, zatočí se nahoru a budu vypadat jako divoká bachyně. 

Chápete, a do toho ty hnusný vrásky a pytlík s močí za páskem od županu. Takhle ve sto letech prostě vypadat nemůžu, co by tomu řekli šamstři z hospicu?! Už se vidím, jak tam sedím v koutku opřená o své kly a prosím sestru o opium, zatímco se ve společenské místnosti se roztáčí na stropě disco koule a bývalí spolužáci tam pašujou kokain v kapslích léků na Alzheimer.

Tak jsem se objednala na rovnátka. Vzápětí to odložila. Pak se vymluvila na prázdniny. A potom už mi to bylo trapný a nechala jsem se prostě zadrátovat. Včera. Hodina a půl s pusou roztaženou na celou ordinaci v leteckých brýlích byla ještě taková sadomaso rozcvička, abych si pomalu zvykala na to, co všechno bude následovat. Doma to začalo nějak podezřele rychle fungovat a já jsem zjistila, že jsem se vrátila do mládí nejen vizuálem, ale hlavně mixovanou stravou. 

Přežvýkat cokoliv je problém. Myslíte si například, že posvačit jablko je elementárně snadné? Když nemáte čím, je mnohem jednodušší spolknout ho v celku. Do toho vám začnou chodit pozvánky na dámský dýchánek do Bruxx, nebo reprezentativní akce. Holky už si vybírají mušle a steaky z online menu, zatímco já tam budu sedět s hladovým pohledem jako vlčák s košíkem a opíjet se, protože pití je ta jediná z mých bývalých stolovacích skills, která zůstala zachována. Ale prý to bude stát za to, slibovala doktorka o stošest, takže už dost sebelítosti.

Ale poslední křivdičku si tady stejně neodpustím. Milý mě začal něžně oslovovat „Jaws“.

Mrtvé dítě v autě! Za bílého dne!

Sice by se to nemělo říkat hned na začátku, ale doba je zlá a já si slíbila, že budu psát každý týden, i kdyby to mělo být o vyšívání, kurdějích nebo trampotách s nákupem pečiva. Prostě se nic neděje. Není to zas tak těžké napsat, jak jsem si původně myslela! Možná bych to mohla přednastavit jako šablonu pro budoucí příspěvky.

V neděli jsme jeli na výlet do lesa, aby si děti roztáhli hrudní košíčky na čerstvém vzduchu. Žmur měl navíc slíbené houbové řízky, pokud se mu podaří najít a ulovit hřiby. Věnovala jsem maximální soustředění tomu, abych tentokrát nezapomněla svačiny, repelent a vodu, až jsem na místě zjistila, že Čičman se propašovala díky autosedačce do auta jen ve fuseklích a Žmur si vzal na lovení hub plastový kalašnikov. Čičman si tedy vzápětí začala roztahovat hrudní košíček usilovným řevem, protože už v kočárku dlouho nevydrží a připadá mi příliš křehká a nezkušená na to, aby v ponožkách obrážela bahnité stezky a jehličí. 

Nakonec jsme si ji přehazovali z náruče do náruče, čímž vznikla samostatná disciplína hledání hub se zátěží na hrudi (za pár minut se potácíte po lese jako s pneumotoraxem a rozhodně si nedřepujete pro každou malou houbu). Navíc bylo potřeba krýt se za nejbližší strom, jakmile nás měl v hledáčku Žmurův kalach.

V každém případě i s takovým handicapem se nějaké ty houby (slovy čtyři) dají najít. Prozření ovšem nastalo na konci trasy, kde se stejné hříbky jako ty naše válely vytrhané a pošlapané po jehličí. Hořčáci!

Po příjezdu domů se Žmur zaradoval, neb bylo k našemu domu přistaveno 

hi-tech požární auto s žebříkem, ze kterého zrovna začali vyskakovat pohlední hasiči v helmách. „Co se tady stalo?“ ptám se naší sousedky stojící před autem, ke kterému tahle suita běží ladným pohybem, protože to vypadalo jako focení soft erotického kalendáře pro ženy. „Prosímtě, Mája se mi zamkla centrálním tlačítkem v autě, když jsem vytáhla kočárek z kufru“ ukázala na kudrnatou holčičku mávající za oknem. „A rozhodně se jí nechce ven“. Tak to chápu. V druhé ruce Mája pevně svírá balení sušenek, které si mezitím v zamčeném autě nakradla a bezstarostně si drobí do šateček.

Vypadá to, že většina obyvatel našeho domu a přilehlého sousedství má zrovna akutní potřebu vyjít si na procházku nebo venčit psy, včetně těch, kteří psa nemají. Někteří pasivně zírají, druzí přičinlivě točí na mobil. Z domu vychází i obávaná paní Tichá, postrach ulice. (Mám důvodné podezření, že vydává v samizdatu vinohradský speciál Blesku, ostatně její publicistické chtíče někdy propukají i formou vzkazů a nástěnek vylepených po chodbě).

„Copak se to tady stalo, panenko sedmibolestná", spráskne ruce. „Zamčené dítě v autě“, shrne to Milý stručně a výstižně. „Proboha, dítě! Je mrtvé?!“ položí řečnickou otázku paní Tichá, nečeká na odpověď, olízne si očními bulvami ofinu a utíká rovnou zpátky do domu vyburcovat kámošky. Můj bývalý šéf by to nazval jako dokonalý virál. Moje sousedka jako dokonalý výser. Hasičská přehlídka pokračovala ještě následující hodinu a půl.

Hmyz? Zmiz!

Stačil jeden týden na vsi, abych si uvědomila, že ze Žmura přes všechny naše předsevzetí a tlaky vyrůstá pražský dítě. „Mami, co to má znamenat tohle prosímtě? To je teda pěkně nechutný“, ukazuje hned po příjezdu a obhlídce chalupy v kuchyni. „Co myslíš?“ Zkoumavě se rozhlížím a zkušeným nekrofobickým okem se mám na pozoru, abych nešlápla do pastičky se zdechlou krysou. Ale jak se ukázalo, Pižmič ukazoval na mouchy. O tom, jak prchal před pajdavou ovcí v přesvědčení, že jde po mladém dětském masíčku, se snad ani nemá cenu dlouze rozepisovat. Naštěstí se mu líbil aspoň večerní oheň a buřty na klacku – ale to by se ostatně líbilo i hipsterům z Krymské.

Když jsem se o tom opatrně zmínila Milému, podle mého očekávání začal obratem googlovat skautské organizace a online přihlášky, načež vypukla naše oblíbená diskuze „skaut tvrdí charakter“ versus „celoživotní odstraňování následků Vakovlčice“, se kterýma jsem vás už seznámila v jiném postu.

Po návratu domů ale Žmura před hochy od bobří řeky zachránil někdo úplně jiný. Milý se totiž začal chovat podezřele. Když s někým žijete deset let, prostě si všimnete, že něco nesedí  a nemusí to být hned zmuchlané dámské prádlo v kapse od košile.

„Ty jsi zase větrala u mě v pracovně?“ lamentoval třeba po příchodu z práce, přeskakoval děti a rozsypal si koš s papírem, jak pospíchal, aby rychle přibouchnul okno a uchránil nás před tou troškou čerstvého vzduchu. Nebo jsem si pro něj přišla rovnou ze sprchy a Milý mě jednou rukou objal a druhou vypakoval ze dveří do kuchyně. „Chvilku počkej. Něco musím udělat a jsem hned u tebe.“ Déle už jsem nevydržela. „A co tam chceš dělat? Proč to je tajné? A proč nesmím větrat?“ 

Čekala jsem, že vybalí zpod koberce něčí odřezanou hlavu, nebo psychiatrický posudek, ale Milý ukázal na vlající pavučinu v rohu okna. „Za chvíli vyleze“, dodal trochu přiškrceně.  

A vy víte, že vám tady nikdy nelžu. Ale za několik minut se ve svitu pouliční lampy začala pavučina rytmicky otřásat a pomalu k nám nakráčel přísahám ten největší a nejobéznější členovec, kterého jsem kdy v životě viděla. Něco jako Ivo Rittig s osmi tlustýma nohama, z nichž si jednou z nich utřel zbytek mastného mušího křidélka z podbradku.  „No, asi se u nás má dobře“, pošeptala jsem s rukou před ústy. Milý se mezitím vrátil se sprejem repelentu za zády.  „A právě tohle dělám každý večer“, řekl mi, otevřel prudce okno a zasprejoval pavouka do mračna aerosolu.

„A není možné, že ho třeba právě tímhle hnojíš?“, zeptala jsem se, když jsem přestala kašlat. „Je pravda, že už to používám skoro týden a zatím to k ničemu nevede“, přiznal smutně. Druhý den jsem našla mezi nákupem k večeři oranžovou flašku Biolitu. „Á, copak to tu máme? Agent Orange?“

„Tohle má být podle recenzí spíš Cyklon B“, odvětí Milý a zatváří se jako Rudolf Hőss před nově zbudovanou pecí. Dáme děti spát a nakráčíme po špičkách do pracovny.

Arachno Rittig se právě rozvaluje ve své houpací síti a působí dost znuděně, i když se dívá přímo do hlavně rozprašovače. Asi čekal karcinogenní spršku parfému s pár éčky. To byla ale poslední nuda jeho krátkého života. Po nastříkání směsi prostě překvapeně ztuhnul, odloupnul se a spadl jako balvan ze čtvrtého patra na ulici. Lybar je prostě kvalita nejen na ofinu! 

Vekslák upgrade

Z cyklu Má vlast: Nejhorší pražské vyjebávky


V sobotu jsme odvezli děti na chatu a v neděli začal omezený provoz ráje na zemi (který za tři a půl hodiny expiruje, takže jak chápete, dnes na vás dnes nemám moc času). Ale tahle historka bude krátká a intenzivní.

V neděli jsme se rozhodli, jak to tak v bezdětných párech chodí, zakončit svátek bezstarostných rodičů dobrou večeří a drinkem na dobrou noc.  Milý si po cestě na metro potřeboval rozměnit eura a vzhledem k tomu, že jsme naposled cash měnili před dávnými lety a byli jsme zaměření na úplně jiný druh zážitku, než vybírat ze směnáren v centru tu, která vypadá jako nejslušnější kancelář šéfa drogového kartelu, šli jsme prostě do té, co byla nejblíž. 

S naivní predikcí, že je to v centru jedno. Na monitoru svítil kurz  EUR/CZK 27,22, tudíž Milý vložil typovi za neprůstřelným sklem 150 eur a obratem obdržel o 1600 korun méně.

„Dík. A kde je ten zbytek?“ ptá se Milý, zasazen ještě do reality civizovaných obchodních návyků.

„Zbytek čeho?“ ptá se slizák na druhé straně.

„Zbytek peněz“ ukazuje Milý návodně na monitor s kurzem.

„Ahááá. Ale to je kurz pro V.I.P. klienty“, poukazuje ten sráč na drobné písmo dole na obrazovce a odsune si židli. Za ním svítí druhý monitor, kde je kurz eura 16,22. Kurz pro všechny ostatní klienty.

„Zešílel jste? Vraťte mi okamžitě peníze“

„To už ale vrátit nejde“, odvolává se sráč s krysím ksichtem. „Šéf to zakázal.“

Skrytá kamera? Evidentně ne. „Ok, asi jdu pro policii? zeptám se obou a kývnu směrem ke dvojici pochůzkářů, co pucujou kuřáka v podchodu. Krysí ksicht lhostejně souhlasí. Chce nás mít z krku, abychom zbytečně neplašili další zákazníky. Začínám chápat, proč je schovaný za neprůstřelným sklem.

Pomáhat a chránit jsou hodní hoši. Takoví, co projdou školením, jak turistům distingovaně vysvětlit popadesáté, jak se dostat na Karlův most a že jejich peněženky už se nikdy nenajdou. „To mě opravdu mrzí“, říká ten větší z nich,“ ale my to tady řešíme několikrát denně a abych byl úplně otevřený, považuji za poněkud zbytečné tam s vámi chodit.“ „Mají to legálně v podmínkách tím drobným písmem dole“, pokračuje ten menší, jako když se vysvětluje malé holčičce, že si nemá brát lízátko od cizích strejdů. „To víte, oni žijou právě z toho“ pokrčí rameny, jako by je omlouval a chystají se pokračovat výletním tempem na lov kuřáků odhazujících nedopalky. „Napište stížnost na ČNB“ zamává mi na rozloučenou ten větší a menší se usměje. „Tak hezký pobyt v Praze, slečno!“

Kurva, ale co nárok na okamžité odstoupení od smlouvy? A co klamání spotřebitele?

V době, kdy ČOI stíhá za desetinné čárky slev a složení potravin a konečně se podařilo aspoň snížit míru okrádání taxikářů, v turistickém centru Prahy naprosto bezproblémově s tichou asistencí Policie fungují služby na úrovni Albánie v 90. letech. Chybí jen skořápky a falešný prachy.

P.S. Pokračování vysíracího seriálu na téma vyjádření ČOI a ČNB někdy příště.

Pozn. Zvláštní poděkování za námět na tento post patří EXCHANGE MoneyUnion s.r.o. v podchodu u tram 11 na Muzeu 

Alois

O mé stařecké skvrně velikosti mexického dolaru pod okem jsem vám už tuším někde psala. Od této příhody jsem se několik let aktivně vyhýbala návštěvě kožního lékaře, aby mě sestra neoslovovala „babičko“ hned ve dveřích a nepadaly další návrhy jako botox pro vypnutou pleť a kačeří úsměv na vlastním funusu.

Roky tedy běžely a seznam kožních neduhů se pomalu rozšiřoval, až jsem si začala připadat jako pan hostinský Bedřich, co byl se svým papírkem chorob odeslán na prohlídku do krematoria.

Potom se mi za krkem udělala malá bulka. Protože v onkologické praxi, jak jsem si jednou přečetla, je dobré nečekat a o všem otevřeně mluvit, než vás to klepne a nestihnete nakonec říct nic, svěřovala jsem se celkem na potkání a zjistila jsem, že se mi o nádoru mluví překvapivě snadno, ačkoliv je tento problém často bagatelizován a to i ze stran nejbližších. Kteří by vám místo sarkasmů měli kupovat letenky na společnou cestu kolem světa. Ale z těchto lidí, kteří by vás měli provázet na nejtěžší etapě života, se místo toho vyklubou necitové schopní tvrzení, že vám za krkem roste hlava siamského dvojčete, nebo zapouzdření červi-mozkožrouti.

Sžila jsem se s ním natolik, že jsem nádora pojmenovala Alois. Na oplátku jsem si mohla osahat cizí bulky a zjistila jsem, že větší část mých známých jsou jimi doslova prolezlí a pro některé z nás je dokonce nejvyšší čas využít pěkného počasí a uspořádat tématický rozlučkový večer s krtkovým dortem připomínajícím obří melanom.

Objednala jsem se na kožní a v čekárně jsem si šeptem deklamovala všechny další choroby, abych nebyla za Bedřicha s papírkem.  Vychází sestra pro kartu pojištěnce. Moje doktorka je na dovolené, zastupující lékař, nevadí? 

Zastupující lékař musí být samozřejmě mladý, pohledný a galantní, takže na otázku, co vám je, máte chuť jemně vzdechnout a nechat si zkontrolovat znaménko krásy nad rtem, ale rozhodně se s ním nechcete ani verbálně hnípat v nádorech, furunklech a dalším svrabu.

Ale znaménko krásy nad rtem nemám, takže nezbývá než vytasit silnější kalibr. Aloise.

„To je tuková cysta, možná trochu nepříjemná, ale zcela bezpečná“ ďoubá do něj lékař. Takže ke stařecké skvrně přibývá tuk! Čím dál, tím líp! Co bude příště, bércový vřed? Elefantiáza?

„Já ho ale nechci, i když je bezpečný“  trvám si zarputile na svém. „No, můžeme ho odstranit, spolu s tím, tím a tím“, ukazuje na skvrnu a znaménka, které jsem označila jako další nežádoucí. „Ale nebudete se moct dva týdny koupat a doporučoval bych to udělat kvůli slunci až na podzim“. Bez vyzvání rozbalím celé břicho jako válečnou mapu. „A mohli bychom přidat taky tohle a tohle, vytyčuju plán laserového bombardování. Potom dojdeme k celkové částce okolo pěti tisíc, tak se raději zase rychle uklidním, obleču a odcházím i se spokojeně netknutým Aloisem domluvit se sestrou termín na listopad.

Když to potom u frappé líčím Janě, napadne zdaleka nejefektivnější alternativa.  A nebylo by lepší odstranit si úplně celé břicho místo té vystřihovánky a vycpat si s ním prsa? Ještě to musím pořádně promyslet. Škoda, že je Alois jen jeden!

Sportovní

pokračování příběhu sportovního outsidera od ženy s moly

„To je ale drobounká holčička! A jaký má zarudlý dlaně. U nás na vesnici měli sousedu přesně takovou holčičku, co měla červený ruce a do půl roka jim odešla do nebíčka na slabý srdíčko. Jojo, teď je z ní andělíček jako ty“. Jsou mi čtyři roky a obecní plačka, paní Schmidtová mě soucitně hladí po hlavě a v představách otesává náhrobní kámen.

Chápu, že se to mámě neposlouchalo dobře. Ještě když preventivní prohlídky u doktorky končily pravidelně dlouhými vzdechy u váhy a výstrahou, že pokud to nebude příště aspoň o kilo víc, pošlou mě do ozdravovny, kde se děti přivazují k židlím a strkají se do nich řízky jako do husy.

Naštěstí se moje matka nerozhodla vycpat mě jako dekorační polštář. Místo toho zvolila pomalejší torturu vedoucí k požadovanému cíli opálená holka krev a mlíko – sport.

Musím uznat, že v prvotních stádiích se snažila udržet estetickou laťku. A tak se kinklám na bruslích, u pasu mi v únorovém větru vlaje a odlétá sukénka z krepáku a já utírám smrky do rukávu. V dětských závodech konaných pro sdružení rodičů a pedofilů končím na posledním místě a dostávám jako cenu útěchy čokoládovou pralinku . Chápete? Poslední kousek zvětralé kolekce z Vánoc místo hebkých plyšových medvědů pro první tři vítězky, které uspokojily sportovní ambice svých rodičů. Do krasobruslení jsem nechodila dlouho.

Zato do baletu, který následoval, moje matka vložila daleko více trpělivosti. Naše učitelka, madam  Řeháková, nebyla primabalerína, ani sólistka a vlastně se dá s úspěchem pochybovat, zda svoje vlohy nezpeněžila spíš prostřednictvím grand plie v saténovém negližé pro zahraniční hosty hotelu Grand. V každém případě jí z lepších časů zůstal acetonový dech z červeného vína a nažloutlé prsty od doutníčků. Ráda nám dělala průpravu, což bylo prerušování  kloubních spojů a okřikovala nás, abychom neřvaly, protože je vedle ředitelna, nebo bušila do klavíru a nutila nás hopkat po místnosti v úborech (jak eufemisticky nazývala sešitou bílou košilku s kalhotkama), dělat si přitom na hlavě z dlaní králičí ouška a vyzývavě natáčet tvář. To je, jak doufám souhlasíte, potupa, kterou odhalí i osmileté dítě. 

A tak jsem jednou zkusila jít místo do baletu s kamarádem Filipem do parku žvýkat šťovík a zjistila jsem, že je to varianta přátelská ke všem zúčastněným stranám. Máma měla radost, že se zlomil můj počáteční odpor. Já měla radost, že tam nemusím. A madam Řeháková byla ráda, protože si ve vinném oparu dlouho nevšimla, že by ji někdo chyběl. Vzpomněla si na to až při placení zápisného na druhé pololetí, doma byl průser a začala mi doba skautská.

Na začátku této, emočně už poměrně vyhrocené etapy, moji matku opustily veškeré sportovní naděje, ale taky trpělivost a tak se rozhodla, že potřebuji výcvikový tábor pro dětské vojáky, kde mě zpracuje někdo jiný. Jmenovitě lesbická skautská vedoucí Sofie aka Vakovlčice, která si na tábory tahala kámošku Radunu, co vypadala jako ostřelovač z Bosny a spaly v jednom spacáku. Ruku v ruce se Svojsíkem vám mohu potvrdit, že skaut zoceluje a vytváří životní hodnoty. V mém případě se dají shrnout do tří pravidel: 1. Být žena je ve společenství žen handicap 2. Být nejmladší ve společnosti žen je ještě větší handicap a 3. Vždycky měj v kapse musli tyčinku pro případ, že Raduna sežere zbytek kotlíku.

Skautské tábory s Vakovlčicí probíhaly vždycky podle stejné šablony. Spolu se zbytkem nejmladších otrokyň taháte Raduně lahváče v batohu. Po pochodu, který se otravně protahuje, protože Vakovlčice s Radunou se tahají za šprndy a žertovně na vás bafají s klackem ze křoví a pronáší dvojsmysly, kterým nerozumíte, se dorazí na tábořiště. 

Otroci odevzdají vedoucím lahváče, vymetou, uklidí, navaří čaj a polévku. Raduna sedá k ohništi a za pomocí tuhého podpalovače vás učí rozdělat oheň, čemuž se obdivně tleská. Naklopí pár dvanáctek a náhle je večer a čas na kytaru a trampské písně. 

„Cos to Bože uděláááál, heroin si nám do ruk dáááál“ vyje Raduna, zatímco Vakovlčice zapisuje na březovou kůru noční služby. Když se dámy přihly víc, došlo i na kradení vlastní vlajky nebo noční stezku odvahy, kde bylo nejvíc bodů za překročení tou dobou už zesinalé vytuhlé Vakovlčice natažené přes cestu.

Po půl roce jsem zjistila, že se dá úspěšně chodit i za skaut a vzhledem k tomu, že členské příspěvky se platily jen jednou za rok a později jsem doma úspěšně namluvila, že se neplatí vůbec, neb skaut je ideologicky nepošpiněná organizace, myslí si moji rodiče zřejmě dodnes, že lovím po Praze bobříky. Na chuť zapojit se do jakékoliv sportovně-kolektivní aktivity, jsem potom čekala dlouhých deset let a pokud se moje máma někdy nedejbože prokliká na tyto stránky a zjistí, že nenosím čapku s liščím ohonem, doufám, že se tomu nebude příliš divit. 

Vagón číslo 666

Představte si transport do Osvětimi. Moč, krev a pot. Slušná šance nakazit se od tubery po skvrnitý tyfus bezdomovce, co jede na černocha zamčen na hajzlu. Ne, že byste si to s ním chtěli vyměnit. Moč se snažíte během cesty vsáknout a zrecyklovat znovu do tělního oběhu, než si dopřát úlevu do díry, kde už tolik lidí před vámi minulo svůj cíl. Cesta do rodného města na východě byla cestou do lágru, jen se zpátečními kolejemi, takže si člověk mohl dopřát trochu balkánské divočiny i cestou zpátky a prohlídnout si třeba lidovou sbírku drobných předmětů, které bývají zastrkané pod rozpáranou koženkou sedadel.  

Potom přišel Radim Jánošík Jančura a zasadil díky přehodnocení pojmu jízdní komfort smrtící ránu do týlu Českých drah. Najednou to jede bez smradu. Místo huhlavého dědka s hromádkou lupů na zpocené pionýrské košili, co se vám vyčítavě kouká do pytlíku se svačinou a nejradši by vylil i Sunar z okénka a přestěhoval vám dalších deset lidí do kupé, aby se neplýtvalo místem, vás chodí po špičkách kontrolovat sexy stewardky, zda jste v posledních deseti minutách nezaregistrovali pocity hladu, žízně, nebo nepotřebujete obejmout. 

S úlevou zjistíte, že záchody nemusí být výzkumnou laboratoří na nové mutace SARS, pokud k nim patří uklízečka. Že se děti nemusí zabavit jen odloupáváním zaschlých žvýkaček zpod stolku a ječením pokaždé, když se kolem šourá obskurní průvodčí a chrčí „přistoupili?“ jako zvoník od Matky Boží.

V Regiojet zašli ještě dál a matku s dětmi povýšili na úroveň platícího zákazníka, což je obrovský posun od tý pani s fakanama, co droběj rohlik a bude se ji muset pomáhat s kočárkem k plnohodnotnému člověku bez handicapu. K tomu účelu slouží vagón č. 6, který bych po čerstvé zkušenosti přečíslila na 666. Vagón s dětskou hernou. Idylické místo, kde si můžete dát kávu a noviny, zatímco si vaše děti hrají. Jedna z vlajkových lodí dobra, která ztroskotala v oceánu lidské demence. 

Jak jinak označit bezdětnou paní č. 1, která sedí uprostřed, jemnocitně ukašlává a štítivě si uhlazuje sukni kdykoliv se přes ni pokoušejí děti natáhnout pro vodu, což je vzhledem k obezitě složitý logistický úkol i pro hadí ženu. Jasně, je tady víc místa pro nohy a obří hemisféry svého zadku si může rozprostřít na dvě sedadla, ale budete si kvůli tomu kupovat lístky v infernu, explicitně nazvaném dětské kupé – vhodné pro cestující s dětmi a potom se divit? 

Druhá vysírka je Dobrá Máma, která vás v části trasy Pardubice-Kolín dožene k vnitřním otázkám, zda je možné přeříznout krkavici za pomoci plastového míchátka do kávy, kdyby se přibrousilo o dveře. Dobrá Máma je databáze praktických doporučení, jak učinit tento vesmír ještě lepším místem k životu. 

Když vymrhá část svého potenciálu na děcko („Nechceš se napít? Ale napiješ se, je to zdravé pro ledvinky! Hodné holčičky neplivají vodu po mamince! Hraješ si s panenkou? Pojď si hrát raději se stavebnicí, rozvíjí lépe motorické schopnůstky! Uprav si ofinku! (13x) Hodné holčičky se neválí po zemi!“(20x), zbývá pořád ještě nálož prvotřídního jakostního oseru pro vás.

„My si protíráme očička, asi chceme spinkat!„ (Já, Čičman, nebo my všichni? Bože, ta je hráblá.) 

„Dáme si vitamínky v jablíčku?“ (Doufám, že nás tu nebude chtít všechny nakojit) Zabořím se konečně do lidovek. 

„Váš chlapeček má u nosu nudličku. Chcete podat kapesník?“ 

Dá se vybookovat dětské kupé pro jednu osobu? Bude nutný zámek na tajný číselný kód na jízdence, nebo budou dveře bránit stewardky vlastním tělem, pokud je podplatím? A co na to Radim Jančura?

Na stopě s Karlem Zemanem

Pokud pominu občasné týdeníky na téma plánovaná vražda a uřezávání dětských prstíčků stále ještě pevně třímajících zmuchlané útržky zpravidla zapůjčených knih, nebo rozmatlaný konec rtěnky, jejíž začátek najdete v několika vrstvách na zdi, rubrika krimi bude na tomto blogu nová.

Dokonce i já se se mohu za celý svůj život pochlubit pouze několika obskurními historkami, kterým nevěří ani bývalí spolužáci Masaryka a navíc mi po jejich odvyprávění nikdo nevěří už vůbec nic, protože se tím úplně zdiskredituji. Třeba jak za mnou k autobusu běžel cikánský chlapeček a volal „Slečnó! Zapomněla jste si na lavičce kabelkchú!“ nebo kterak ukrajinská imigrantka našla na ulici peněženku a šla ji vrátit do nejbližšího podniku, kde jsem si shodou okolností objednávala kávu a po oboustranném úžasu vyšlo najevo, že je prkenice moje. 

Tajemným magnetismem si ke mně najdou vždycky cestu i zapomenuté mobily a klíče (myslím tím moje) z baru a taxíku. Pokud teda nepočítám toho gentlemana, který podle očitých svědků vyhodil z okénka místo mé zapomenuté peněženky na zadním sedadle pouze doklady a  to o ulici dál od našeho domu. Ale uznejte, pokud vás taxikář v Praze okrade jen jednou za život, je to něco mezi nebem a zemí, něco, co nás přesahuje.

Čórka číslo dvě v mém spisu krádeží a křivd pochází ze včerejška, kdy se po odcvičené hodině na tyči těším, až na sebe naházím věci a odvrávorám se domů do sprchy. Jenže na ty věci jsme se bohužel těšily dvě a tak v šatně nalézám místo mé oděvní kupičky sukni. Pravda, je to stará a opelichaná sukně, vintage, jak se to teď trendy nazývá, ale zažila se mnou mnoho dobrého a zůstala mi věrná. Což se nedá říct o fungl novém tričku a oblíbených legínách. Pod lavičkou se ještě ustrašeně krčí fusekle, taky zahnusnělé a děravé, zkrátka moje. Ale díky za ně. Takže si shrňme dnešní outfit na večerní promenádu centrem: sportovní podprsenka, koženková bunda, vydřená minisukně a kotníkové boty na nahých nohou. Do hajzlu. Stojím načuřeně na zastávce a programově se vyhýbám pohledům dělníků na cestě na ubytovnu: Skólka, děvuška?

Já vím, stávají se i horší věci. Taky jsem mohla jít ze sauny. 

Útržky z United

Dneska vyprodali vanilkovou zmrzlinu během toho, co přede mnou ve frontě byli už jen dva lidi. Opravuji, dva pojebákovaní frackové s gangsta tetovačkou z lízátka, nebo to dával školní dealer marihuany k vyznamenání a gramu skunku gratis. Prostě jsou zase prázdniny!

Z pozice člověka  s ukončenou školní docházkou musím přiznat, že mně daleko větší pocit satisfakce přináší 1.9. Na mateřské dovolené se to pochopitelně násobí.  A to ještě nejsem dostatečně přednasraná na zítřejší večer, až půjdu s Luckou na drink a nalepovací tetovačky budou i v zástupu na bar a během hihňání si budou blít do kabelky také v další frontě před záchodem.  Ale dost o prázdninách. Navíc neuteče moc času a budeme mít doma to samé, s naším štěstím na speciální charaktery potomků očekávám  Žmura v podobě blond kazatele štrýt hip-hopu, natřásajícího se v mých vytahaných teplákách a pobledlou Čičman v gothic korzetu, kterak si objednává  dvojitý fernet a pak si před zrcátkem opravuje černou rtěnku. 

Naštěstí  bývají United Islands ještě před prázdninami, i když to podle počtu zúčastněných a přetékajících toitoiek nevypadá. Letos jsme vyrazili na páteční Střelák, bohapustě ani ne tak podle kapel, ale jednoduše zavzpomínat na ten starý letní Střelák, kde se po koncertech servíroval dezert v podobě letního kina. Novodobý Střelák nadchnul dokonce do té míry, že jsme se většinu večera povalovali po písečné pláži s lahví vína zabořenou do písku. To víno bych s dovolením ráda zmínila, protože kdybych měla citovat Houbiče, šlo o révovou filharmonii, výběr francouzských vinic,  podpultovka z vinárny, kde prostě musíte znát ty správné lidi. Název vám bohužel pro výstrahu nenapíšu, protože jsem ho v sebeobraně vytěsnila z hlavy. Kolikrát jsem se takhle už napálila, ale kolikrát i příjemně překvapila, takže jsem mu dala šanci, i když chutnalo jako strašný čůčo. Ale čůčo prostě k absolutnímu kýči, když zapadá slunce do vody, patří.

Naštěstí jsme nepřišli o celého Elada Gellerta, protože aspoň tady naše šance došla příjemného naplnění , až jsme v deset hořce zalitovali plážového povalečství. Dali jsme procházku po pobřeží a pár posledních drinků (Psice pije nealko, protože jí začíná být těžko), dorazila jsem spořádaně domů a ráno jsem se vzbudila. A bylo to opravdu, ale opravdu hodně nespravedlivé. 

Kocovina, kde jsem po dlouhé době hrála roli minometčíka, kterému bouchnul granát ještě v ruce, vleče se po bytě s jednou rukou tápající před sebou a druhou na očích. Z posledních sil jsem vhodila šumivý Panadol do sklenice, svlažila své okoralé rty a obloukem se vyzvracela rovnou do dřezu pode mnou. Ještěže to neviděly děti.

Děti jsem v rámci praktické hudební přípravy vzala na United v sobotu. Na Kampě hráli Mydy Rabycad a chápu, Žmure, že se to nemusí líbit úplně každému, ale opravdu nebylo nutné tlouct hlavou v agónii o trávník a kopat do line-upu. Zato Čičman si svůj první festival užívala naplno, točila se dokola, zvedala si šatičky nad pupek a stále jsme ji museli hlídat a tahat od stánku Jägermeister, kde by se ráda dávala do konverzace s podnapilými strýčky. Sami vidíte, že jsem tu předpověď ani moc nepřepálila. 

Když jsme se s Luckou podesáté vracely se vzpouzející Čičman pod paží od stánku Jägermeister, kde nás hodní strýčkové zvali na panáka, našly jsme Žmura nalezlého a spícího v čičmaním sporťáku, pár metrů od zvukotechniky. Někdy hudba je prostě tak strašná, že ji nezbývá než přespat.