Objevy, obsese, obludy

Autorská a osobní krize se prohlubuje a na bolestivou menstruaci už nezabírá ani smrtící koktejl Nurofenu, tabulky čokolády a double pressa.  Nejvyšší čas vytáhnout žaludové esa z rukávu – dnes to bude o Žmurových objevech, které zlepší den. Některé z nich dokonce i když je vám víc než pět let.

Odpadky

Odpadky tohoto týdne – obal od japonských mentolových bonbónů, víčko od propisky, které Žmur používá jako balistickou střelu třetí generace a oranžová myška. Dá se snadno natáhnout na ukazováček a šťamrat se s ní v nose.

Peníze

Pokud máte nos přilepený neustále k zemi při hledání balistických střel, nemáte kapsy pouze plné odpadků, ale taky (špinavých) peněz. Možná byste se divili, kolik drobáků za den ztratíte. Žmur je má všechny. Živí se na štrýtu a naše chabé, od úst utržené příspěvky do kasičky mu přijdou brzy k smíchu.

Loterie

Gamblit naučila Žmura moje matka a jde zřejmě o rodové prokletí, protože za největší úspěch v loterii, kam naše rodina historicky přispěla už několika miliony, lze považovat pětikilo, které vyhrála babička v padesátých letech. Moje máma je přesvědčena, že Žmur obsahuje nějaký tajný kód, který nám konečně zajistí blahobyt, protože z něj každou návštěvu tahá čísla na tiket. Žmur se na to konto tikety naučil krást v trafice a zhusta vyplněné je hromadí ve stozích, aby mohl udělat babičce radost.

Stránky, kam by za žádných okolností neměl lézt

„Co to má ta paní v puse?“

„Napsal jsem za tebe něco do práce“

„Mami, koukej, tady je nahoře nějakej pes! Co to je?“ (Tento blog. Letos to ještě projde, ale až se naučí číst, bude to ještě horší, než když tyhle stránky objevil M.)

Zhulenecké animáky

Za objevem Regular Show stojí zadání, ať si Žmur laskavě najde lepší alternativu, než je stá repríza Návratu Pána temnot v kanálu Lego Ninjago a potom jsme spolu sjeli skoro všechny díly na Déčku (a ráda vám doporučím to samé). Protože příběhy zaměstnanců parku v podání Mývala a Sojky, kterým šéfuje vystresovaný automat na žvýkačky, mají potenciál dostat vás hluboko do kolen – zvlášť pokud od Déčka nemáte o moc větší očekávání, než je Večerníček.  Začněte válkou Krutých hus proti Káčátkům. Nad gangem posraných laviček zvítězí káčata a seškvaří své protivníky na husí bramborák pomocí nukleárních zbraní. Následujte prsatého kámoše Mlátičku do Mexika rozprášit spolčení chilli papriček našmelených střelným prachem, nebo zapařte v zakletém klubu, kde to pod strobáčem rozbalí duchové tanečních trapáků z 80. let.

Nevím, co vy, ale já bych si to s pětiletým děckem z fleku vyměnila. A na co se můžete těšit příště: na zítřek se ohlásily hned dvě návštěvy a to Gába z Karviné s prdícím psem a Míša z Brna, která tu má zase rande naslepo. Schůzky naslepo jsou zpravidla předznamenány velkou nadějí, že u nás spát ani nebude muset a končívají tím, že tady Míša spí vždycky a opilá k tomu. Už jsem vám říkala, že majitel našeho domu vyhlásil nulovou toleranci psů? Vzhledem k velikosti Hároše to bude něco podobného, jako skrývat na chodbě slona, nebo Gabčíka s Kubišem ve skříni. 

Rukověť úspěšného návštěvníka dětské ordinace

Opravdu jste si mysleli, že zajít si takhle začátkem únoru po oblevě k pediatrovi je jen tak?

Ať je české zdravotnictví chloubou a piedestalem civilizovaného světa nebo ne, rozhodně se někdy zapotácí v blackoutu, kdy po pár telefonátech a zvědavého nakukování do přeplněné čekárny ještě rádi vytočíte číslo na tu divnou sousedku, co si v masně kupuje hovězí krev po litrech a na krku nosí pentagram, nebo své dítě začnete léčit bazénovou chemií.

Žmur se letošní školkový rok držel. Od září nepřinesl vši, svrab a k vaší lítosti vám musím prozradit, že ani mé amatérské laboratorní testy se špejlí nad odleželými exkrementy nepřinesly očekávané červí ovoce. Minulý týden ke mně v noci přišel a povídá: „Všude je spousta pranýřů. Jsou k nim přivázaní vězni a mají sešitý oči“ a rozbrečel se. Na čele by se mu dala usmažit omeleta, teploměr pípá 39,2. Jakmile se Žmur vrací z výprav po svých reinkarnacích, bývá to signál pro návštěvu dětské ordinace.

„Haló? Já jsem z těch dětí nemocná a vůbec nevím, kdy budu“, zahuhlá  Žmurova lékařka vyčítavým tónem, ze kterého poznám, že jsme třicátípátí v pořadí toho rána a ze všeho nejradši by už nebyla nikdy. A tak se vydáváme k zastupujícímu lékaři. Čert vem, že jde o veterináře, co ještě včera šlehal rodící ovci ketamin. Vás zajímají fakta a čísla. Tady jsou:

1. Buďte akutní případ. Nemyslete si, že pediatra ohromíte prohlášením, že Tomík pokašlává a v noci se mu teplotka vyšplhala skoro na 37. To z vašeho týmu udělá tak maximálně outsidera na posledním místě čekací listiny pod věšákem u dveří. Nepodávejte dítěti před návštěvou lékaře žádné utišující léky. Váš příchod musí být natolik výstřední, že dostane do kolen i vyhořelou dětskou sestru závislou na Neurolu. Rozkopněte dveře čekárny a nechte dítě blouznit a vychrchlávat zpěněnou krev po ostatních malých pacientech. Pokud je na ordinaci napsáno „NEKLEPAT“, osmělte se a vydrážděte tím sestru. I malá špetka zloby je lepší, než lhostejnost. Lhostejně můžete v čekárně sedět a čekat, až se pediatr vrátí z oběda (a vsaďte se, že nebude spěchat). Pokud ho naserete, bude se vás snažit vypakovat co nejdřív.

2. Rozeštvěte čekárnu. V tomhle období bývá plná, což je ideální počet na kolektivní strategie. Vypusťte hoax, že lékař ten den ošetřuje pouze pacienty s počátečním písmenem (doplňte podle vašeho příjmení). Pošeptejte matce vedle sebe, že sestra je recidivistka, co očkuje dětem draslík a máte na to důkazy. Až bude s prázdným pohledem žádat o zdravotní kartičky, některé slabší povahy to vzdají a utečou únikovým východem.

3. Sveďte doktora. Konečně přišla klíčová chvíle. Pokud jste striktně dodrželi předcházející body, můžete si gratulovat. Jste v ordinaci o několik hodin dříve, než běžní rodiče. Teď to stačí jen nepohnojit. Řekněme si popravdě, vaše entrée nebude zpočátku vnímáno úplně pozitivně. Obzvlášť sestra není vůbec nadšená z toho, že musela v čekárně vytírat vykašlanou krev a poslouchat od nějaké cizí krávy nadávky, že je vražedkyně. Sestra vás ale nezajímá, protože stejně nepředepisuje léky. Zajímá vás doktor, jeho život, zájmy, zklamání a sexuální preference. Nastudujte si dopředu třeba subakutní sklerotizující panencefalitidu a natáčejte si během jeho poutavého vyprávění o prolongované atrofii pramen vlasů na prst. Nechte se vyšetřit stetoskopem a proberte se spolu rentgenovými snímky nezaložených kyčelních jadérek.

4. Neodcházejte bez receptu. Po hodince v ordinaci zavládne jiskřivá atmosféra vzájemného souznění. Sestra z donucení vaří kávu a zlovolně tříská s hrnečky. Z čekárny se ozývá nesouhlasné hučení jako na demonstraci, podle tupých úderů na dveře bylo některé z usoplených děcek použito jako beranidlo. Teď je pravá chvíle nechat si předepsat léky pro nemocné dítě, kyselinu hyaluronovou na vypnutou pleť, antikoncepci, antidepresiva, experimentální přípravek proti stárnutí a poukázku do lázní.

5. Odejděte s grácií. Vezměte si příklad z důchodkyň, které tráví u lékařů každé volné dopoledne. Staré ženy v sobě mají zažitou moudrost, které se vyplatí držet. Použijte na zabijácké pohledy čekajících matek stejné fráze, jako ony: „A to jsme si s panem doktorem aspoň pěkně popovídali“ nebo „Ještěže zrušili ten zlodějskej poplatek, za týden přijdeme zase na kontrolu!“

Pomahači

Nedávno jsme s Houbičem seděli nad třetí konvicí zeleného čaje, protože oba držíme suchý měsíc (nemusím dodávat, jak dalece mě tomuto rozhodnutí podnítil Silvestr) a hloubali nad nedostatečnou saturací štěstí našeho světa. Houbič tyhle neštěstíčka, depresičky a pocity osobní prohry z toho, že se nevejde do velikosti XS nazývá konspirační kampaní proti uprchlíkům: většina z těch, kdo sem přijedou, za nějaký čas zapomenou na hlad a strach o svou rodinu a po určité době začnou pracovat – s celkem slušnou pravděpodobností to nebude pro neziskovku na záchranu pralesa, ale nadnárodní korporát. Ztloustnou a zkornatí. Pravý čas na permici do fitka a první návštěvu nutričního specialisty, aby byl lepší flek ve firmě a asistentka s liftingem. To stojí dost přesčasů a víkendů v obchodních centrech, protože se snižující potencí je potřeba zaopatřit Fátimu alespoň značkovou kabelkou.  Fátimu do obchoďáku, rodiče do důchoďáku. Děcka chodí domů s ulízanou patkou a řežou si do zápěstí, protože jsou emo a byl jim odepřen iPhone 17. Čas na osobního kouče a první antidepresiva. Organizační změny v práci a první šlak. S trochou štěstí a sídlem korporátu nedaleko kardiocentra se dají ustát i tři. A pak zasloužených deset let odpočinku v umělém spánku, než se projedná zákon o eutanázii a Fátima bude smět slavnostně přestřihnout hadičku s plicní ventilací.

Shodli jsme se několika archetypech, odevzdaně vysírají život nejen sobě, ale bohužel i ostatním. Revizoři. Myslivci. Marketingová oddělení. Výbušní týpci ve vestách. Výbušné prodavačky v úseku uzenin v Albertu. Matky, jak si přisadil Houbič a tvrdil, že mě to časem taky čeká – že se estrogen v těle prokazatelně rozkládá na adrenalin způsobující zuřivé ataky a dementní otázky na čas příchodu domů a vážnou známost. Ale zdaleka největší škodná jsou lidi, kteří vám chtějí vlastně jen pomoct.

Po deváté jsem odjížděla od školky tramvají, kde po vyšilující ranní špičce opět zavládla stojatá nálada klidného přezírání. Přede mnou sedí slečna s růžovým culíkem a sluchátky od mp3 zaraženými hluboko v lebeční dutině. Za mnou spí bezďák a zahřívá mi krční páteř svým nepravidelným těžkým dechem. Na Olšanech nabíráme poněkud strnulý pár, u něhož není na první pohled jasné, kdo z nich je nebožtík, a kdo pozůstalý. Taky padesátníka s aktovkou a nasranou paní. Poprvé duch pomoci začpěl už na schodech, když se paní snažila vytrhnout vystupující důchodkyni francouzskou hůl, aby tak mohla snadněji vypadnout na chodník. Agilní paní se vydrápe po schůdcích a atmosféra stmeleného nezájmu se začíná rychle hroutit.

„Slečnooo“, zaječí paní Pomahačka růžové slečně do sluchátek, až nadskočí. Spolu s ní se probere i bezďák, kterému hodila na nohy tašku s padesáti kartóny UHT mléka ve slevě. „Tak snad pustíte tady pána sednout, nééé?“  

Vyděšená dívka se poslušně zvedá, ale zaskočený padesátník se zmůže alespoň pasivní odpor. „Ale já nechci…prosím vás…já budu vystupovat“ slábnou jeho argumenty pod tíhou paže Pomahačky. „Vy si tady sednete“ zatlačí ho Pomahačka do sedadla s nevysloveným „a nebudete tady zbytečně pindat a nadzvedávat se, nebo vás zatížím tou druhou nákupkou plnou kompotů“.

Samotná úspěšná akce samozřejmě nestačí, musí se o ní ještě mluvit nejlépe po celé tramvaji. „To je mládež, co“, otočí se Pomahačka na Nebožtíka. „To sou samý mobily a na chudáka člověka starýho neberou vohledy!“ Nedobrovolně usazený padesátník se po tomto výroku trochu schoulí a zestárne nejmíň o třicet let. Oslovený nebožtík strnule zírá a netuší, která bije. „Příště se to bude řešit s řidičem, dyž je to tady každýmu jedno!“ vyhrožuje nám všem, když se nedomůže spojence.

„Jéžiš, to teda byla píča“, uleví si bezďák, když ho Pomahačka na další zastávce osvobodí zpod tuny tetrapaku a může si protáhnout nedokrvenou nohu. A předtím, než se celá tramvaj znovu ponoří do apatické dřímoty, s ním všichni mlčky pokýveme.

Víkend v Karviné: Mráz, griotka a psí prdy

Přijet do na severní Moravu z Čech je špatné. Pokud ale existuje nejhorší místo na světě, odkud vůbec můžete do Karviné přijet, je to samozřejmě Praha. Ostatně je to něco přes deset let zpátky, co jsem dostala svoji první facku od chlapa a bylo to od vyhazovače v ostravském báru za to, že jsem se snažila přelstít jeho buldočí instinkt a pronést ven nedopité pivo. Tenhle víkend naštěstí facky nepadaly, ale i tak mě to stálo spoustu kupících se griotek na stole, než se konečně vysvětlilo, že jsem jen neškodná východočeská náplava.

Cesta byla skvělá, jak jen může být pro slaměnou matku. Klidně bych jela kamkoliv i dvacet hodin – když mě nikdo nepolívá vařící kávou a nevyjídá mi šunku ze sendviče. Na nádraží už mě čekala Gába s Hárošem. Hároš je oddaný pes z útulku, na kterém můžete krájet klobásy, nebo mu přivázat k ocasu živé koťátko a ani to s ním nehne. A za svoji jedinou špatnou vlastnost nemůže. Hároš totiž prdí. Ale pojem meteorismus ve standardním pojetí je mu dost těsný a rozhodně se do něj nevejde ani pětina smradu, který generuje. Tyhle exhalace jsou jako dech mrtvé milenky s pokročilou parodontózou, která se upila kmínkou v kontejneru na smradlavé fusekle v Armádě spásy. Pro ostravské ovzduší, které už tak má co dělat samo se sebou, je Hárošův sirovodík posledním jezdcem apokalypsy. Stejně tak pro mě, když mě ráno přišel vzbudit a zplynovat rovnou v posteli. Ale může vám to zajistit prázdné kupé ve vlaku a to se počítá.

Druhý den po griotkovém večeru vyrážíme vlakem s Gábou a klukama, co s nima chodí, na Gírovou, vstupní bod do slezských Beskyd. A já jsem si sice v Praze nezapomněla čisté prádlo, ale jinak jsem zoufale nevybavená, takže z domu vyrážím ve třech tričkách, mikině, vaťáku po dědovi - partyzánovi, o tři čísla větších lyžařských kalhotech stažených v pase šňůrou na prádlo a v nelidsky obří čepici, kterou Gábina musela čmajznout nějakému člověku s hydrocefalem, nebo šlo o pletený obal na melouny – v každém případě jsem musela zaklánět hlavu kdykoliv jsem zatoužila mít přehled o tom, s kým mluvím a kam jdu. Můj outfit sklízel vlny zaslouženého obdivu. Naučila jsem se při svlékání a oblékání ve vlaku jednotlivé vrstvy počítat jako děcka na školním výletě, protože svršky v rohu kupé zabíraly daleko větší prostor než já a průvodčí se podezřívavě díval po černých pasažérech (a dědečkovi – partyzánovi). Ale v horách mi bylo poprvé v životě teplo. Tak teplo, že mi tekly čůrky potu po zádech a báječné to přestalo být až v okamžiku, kdy se pot na páteři proměnil v led. To potom dopadlo jako vždy, když je Psice na horách - tedy s morálně slabší půlkou výpravy v basecampu vyhřáté horské chaty, zatímco šlo zdravé jádro dobýt vrchol.

Nedělní návrat do Prahy byl korunován pokutou na hlavním nádraží. Společně s davem jsem šla zadem přes koleje, kde se oficiálně nesmí přecházet – ačkoliv je to hlavní trasa na vlak od Žižkova. Magistrát ke kolejím posílá čas od času ostré hochy od policie, co jsou vidět už z kopečka, jak prohání provinilé cestující mezi vlaky jako lasičky v kurníku. Nedělní hlídka sice vypadala jako z předměstí Detroitu, ale co chybělo v tučných stehnech, to bylo v hlavě. Tihle týpci se spokojeně rozvalovali na lavičce fikaně schovaní za zdí a jeden z nich měl na mastné bradě rozmázlou hořčici od párku v rohlíku. 

„Slečno, kampak?“ hbitě vstane mistr Kobliha, co mu museli sešít uniformu aspoň ze tří běžných velikostí. „Tak jakou pro nás máte připravenou výmluvu? Víte, že se tudy nesmí chodit a že vám jsem oprávněn uložit vám pokutu ve výši až dva tisíce korun?“ Napadlo mě pár žertovných komentářů od hořčice po to, že by si pro tu pokutu mohl aspoň doběhnout, ale vyhodnotila jsem, že by mě tahle sranda dva litry fakt stála. Takže jsem chabě vytáhla cestu za umírající babičkou a vyplázla stovku.  Přesto jsem asi působila nadmíru ilegálně a nebezpečně, protože jeho důsledný kolega trval na tom, že rozhodně musí ověřit moji identitu s centrálou, což zabralo i ve 21. století téměř deset minut. Koblihovi mezitím uvízlo v síti dalších pět cestujících. Kdyby Hořčičák nezdržoval s centrálou, je to průměrně jedna kořist za minutu. To šest litrů za hodinu a ještě jste za dobráka s měkkým srdcem, že jste to nedali za plnou palbu. 

Kéž by bylo moje kilo použito na to, aby se tam aspoň konečně udělal podchod. Ale chápu, že by tím skončil lukrativní kšeft se vstupným na nádraží. 

Dentální a anální hygiena

„Hele, ale tohle je můj ručník, žejo“, upozorním jemně Žmura, když si utírá napůl umyté ruce s odkapávajícími zbytky špíny do mé osušky. „Jasně, že je to tvůj ručník“, potvrdí mi Žmur protřele a hodí na mě pohled, jako bych byla slabomyslná. „Utírám se do něj vždycky, když si nechci zašpinit ten svůj“ a znechuceně ohrne pysk.

Když jsme u té hygieny, v rámci novoročního závodu na lepšího člověka jsem se objednala na dentální hygienu a air flow do Vysočan. „Můžete mě prosím ještě navigovat, jak se k vám dostanu?“ ptám se po telefonu a recepční hlásí, že je „klinýka je hned vedle metro“. Ráno tedy vylezu z metra a začnu se rovnou ptát. Dvojice důchodkyň mě posílá směrem na ukrajinskou ubytovnu. Odtud pokračuji k varně pervitinu přes ulici plnou heren a přísných týpků v kožených bundách. Na samém konci temné uličky, kde byste čekali smeťák, nebo kulku do spánku, se natřásá klinýka v zářivě bílé omítce.

Recepci obývá Nastěnka z Mrazíka a je tak bezbranná a zranitelná, že ji člověk okamžitě odpouští i ten půldenní výlet od metra. Zvenku se zvolna trousí lékaři, přiodění v huňaté kožichy. Marta Kubišová by to tady posprejovala nenávistnými hesly a přivázala se k věšáku, na kterém kožešiny visí. Nastěnka na recepci poslušně nastavuje zadek plácnutím nově příchozích. Jsem tady jediná, kdo nemluví rusky. Jeden z doktorů na mě povzbudivě zablýská zlatým zubem a představí se jako Boris. Právě on bude dnes mým lamačem zubního kamene a zve mě do ordinace.

Boris má ruce, že by uškrtil medvěda pravačkou. Když na mě poprvé použije ultrazvukovou brusku, prokopnu igelitový povlak křesla. „Nonono, pšššt!“ poplácá mě sestra káravě po ramenou. Sestra měří něco přes metry a mládí prožila zřejmě na těžbě uranu v gulagu. Obávám se, že zrovna u ní celková anestezie na odstranění plaku neprojde. Ostatně i na žádosti o vypláchnutí si se tváří jako na pacientské rozmary. Když si vyplachuji naposled, vykašlávám ze sebe změť krve, masa a zubních kořenů. „Měla byste se umýt“, podává mi Boris zrcadlo a vypadá, že se vyřádil ke své naprosté spokojenosti. Překvapí mě, že v tváři pod nánosem leštícího písku rozeznám svůj obličej včetně zubů, ale ještě to není vrcholný zážitek dne.

Ten na sebe totiž nechá počkat až do půlnoci. „Mami, já mám nějakej svědivej zadek“ přichází Žmur rozespale do ložnice s rukou zanořenou v pyžamu. „Můžeš mi ho prohlídnout?“ Bezva, neměla jsem beztak o večeru žádnou lepší představu, než že budu svítit lampičkou na čtení Žmurovi do zadku. A to, co vidím, se mi vůbec nezamlouvá. Unikli jsme o vlásek epidemii vší a teď budou mít děcka roupy? 

Noc byla divoká. Ve snu jsem viděla náš byt pod mikroskopem jako obří inkubátor desetitisíců červích miminek. Probudila jsem se s rukou v kalhotkách. A potom se mi vybavila scéna, o které vám píšu v prvním odstavci. 

Ne, tohle není větvička. Jejich zvětšené portréty mohou být
avantgardní ozdobou vašeho domova. 

Spravedlnost neexistuje

Nechci obviňovat všechna rána z toho, že jsou zlá. Některá jsou dokonce skvělá a nacházím v nich novou naději v to, že to s lidstvem nakonec přece jen musí dobře dopadnout. Že ledovce neroztají a Konvička slavnostně přestřihne pásku před zábavním azylovým parkem s vyhlídkovou mešitou. A potom jsou ta rána, kdy se cítím jako Karel Gott. A fakt tím nemyslím, když muž se ženou snídá. Ten nejbídnější ze všech rozbřesků mám už celkem tradičně v roce 2016 za sebou. Chvalme Ježíše. Ale vůbec to nebylo spravedlivé, jak na konci tohoto postu soucitně pokýváte hlavou.

Kdyby to bylo na mě, neměla bych žádný problém uvařit si na Silvestra konvici zeleného čaje a spokojeně si zalézt do nory číst knížky od Ježíška, nebo sledovat The Wire. Protože jako rodiče od malých děcek bez hlídání si na nabídky jakýchkoliv silvestrovských aktivit můžete připravit jen jednu stručnou odpověď. Jenže to by se nesměli najít lidi, kteří navrhnou, že přijdou za vámi. A že je úplně jasný, že se nebude moc pít, vždyť jde přece o tu pohodu a společné chvíle.

Potom vám tihle kamarádíčci zazvoní u dveří a náhodou v obchodě došel zelenej čaj, ale zato měli 23-letou Zacapu v akci a to přece není pití, to jsou pralinky. Na Florenci  stewardka ze Student Agency s úlevou vykopne Brouka z Brna, co donese baterii vína, protože to samozřejmě vůbec není pití na Silvestra, ale celý příští rok. Co bychom pili celý příští rok bez vína od Brouka? Jen bychom smutně lokali ty pražské břečky. A protože náš Vietnamec přímo přes ulici slaví Silvestra až v únoru, nečinilo mu žádné potíže zásobit nás do půlnoci i pivem.

A to už jste blízko takové zvláštní koncentraci lidí a alkoholu, která napovídá, že byste se druhý den nemuseli probudit spolu s dětmi nad úsvitem zrovna v dobrém rozpoložení. Že by vás mohlo snad i trochu obtěžovat, když vám budou v 5:52 zavádět konektor nabíječky do nosní dírky jen proto, že jsou odpočinutí a plni očekávání, čím je na Nový rok pobavíte. Proto jsem zvolila cestu nejmenšího zla: Zacapu do pidihrnečků z čičmaního servisu pro panenky, čaj ze sibiřského ženšenu, Vincentku a pořádně se promastit před večerem. A takhle vypadal silvestrovský sestřih:

21:10   Probírají se novinky a kulturní rozdíly obyvatel Prahy a Brna. Naštěstí jsme v kvantitativní přesile a domácí. M. pouští první písničky na přání potichu, aby nevzbudil Čičman. Žmur na sebe strhnul ubrus i s prvním vínem a není pokárán, protože kromě Silvestra slavíme, že je Žmurovi právě dnes pět let! Jen Brouk nespokojeně pyskuje, že tímhle tempem zanedlouho budeme pít pražské sračky.

22:30   Večer je v plném proudu. S Markét jsme Brouka lstivě odlákaly od youtube a už do klávesnice mlátíme argentinské tango. Nemohu si nevšimnout, že slovo „argentinské“ píšu s několika překlepy. Hlasitost nastavíme na max, protože tango nemůže přece nikoho vzbudit.

23:13   Václav rozjel tác s chlebíčky kolečkovou židlí. Brouk s M. procitli uprostřed sladkobolného soundtracku  Amelie z Montmartu, pustí Alice in Chains a zapojí bedny.

23:15    Žmur se přichází zeptat, jestli jsme zešíleli. Kromě toho zestárne o deset let, protože zjistí, co všechno dělají jeho rodiče večer, když jde spát. Nenápadně odkopnu krabičku cigaret pod skříň. Došlo víno, najednou je všem dobrá Zacapa.

00:32   Došlo pivo. Najednou je všem dobrá moje termoska s vývarem sibiřského ženšenu.

02:34   Jsem na vrcholu svých sil. Na něco s M. tančíme a přejíždíme kolečkovou židlí Václava. Připadám si střízlivě, ale slovo „argentinské“ už nejsem schopna napsat, takže správně vyhodnotím situaci a odtančím do ložnice. Bezva večer.

06:14   „Má-míííí. Má-míííí!!!“

06:15   Tohle vypadá jako trailer na nový film od Tarantina. Doma to vypadá jako po hromadném masakru. Překračuji nehybné tělo Václava, co si ustlal v mikině. Stojím v kuchyni a dělám mlíčko. Smrad mléka mě donutí jít se rovnou vyzvracet.

7:15    Všichni vstávají , dávají si kafe a po snídani jsou ve výborné kondici. Měním si směnu s M. a zůstanu v posteli, ano, čtete dobře, do 17:45. Vyzvracím: vývar, šumivý Paralen a zbytek sibiřského ženšenu. Připadá mi, že mé tělo už neobsahuje vnitřnosti. Ale víte co je na tom nepodivuhodnější? Že v láhvi zbývá ještě třetina Zacapy, kterou pilo pět lidí. A že jsem neporušila pravidlo a nenapila se vína, ani piva. 

Napadá vás k tomu nějaké další vysvětlení? Kromě toho v dnešním titulku?

Co dělá Krakonoš o Vánocích?

To přesně se dozvíte v tomhle spotu. Protože kdo jiný, než Psice by za vás jel investigativně strávit Vánoce do českých velehor, když je tam jediný sníh v podobě malé špinavé hroudy pod nejezdícím vlekem?

Počet stálých obyvatel naší krkonošské střediskové vesničky byste spočítali podle otlučených půllitrů štamgastů v místním podniku, honosně nazvaném Bistro. O bistru se rozhodně nedá tvrdit, že by nabízelo nudný sortiment. Právě tady se dají sehnat věci, bez kterých jste na horách odepsaní – od tuzemáku přes rozmačkané tatranky v prášku až po tampóny, které paní Lída v umolousané silonové zástěře s grifem drogového dealera nenápadně podstrkává pod pultem s empatickým povzdychem, samozřejmě určeného pro M., nikoliv pro mě.

Bistro nabízí v ostrém kontrastu s pamětnicí paní Lídou také wifinu, takže jsem se mohla o možnostech této obchodní křižovatky přesvědčovat každý den, když jsem si s notebookem po obědě odskočila na dvojitého turka. „Slečno, já strašně nerad rušim“, začínal většinou takový obvyklý business rozhovor. Časem jsem vypozorovala, že tohle je signál uložit nedodělanou práci a sklapnout notebook, protože jedinou možností, jak neakceptovat nabídku, je útěk.

„Pani, věřte, že já bych nikdy takle cizí nevoslovoval“, povídá třeba místní seladon v tyrolském kloboučku a já čekám cokoliv – od jódlování po sněžné řetězy za supr cenu. „Ale víte, von mi ji vobskočil tajně v noci, vobšourník jeden, a dyš sou ty Vánoce a vy už máte dětičky, jak sem si včera všimnul“ pokračuje, zatímco upadám do mdlob. Co z toho bude? Adopce nechtěných vnoučátek? „Mno, jakože byste jim pořídila štěňátko pod stromeček“ rozplývá se jako Zdeněk Srstka nad miskou granulí. Je ke mně přivedena i hrdá matka, abych mohla ocenit tu atletickou stavbu těla a lesklou srst. Matka vypadá jako kříženec vlčáka s bizonem, ale štěňátka prý budou drobounká a jako stvořená do malého pražského bytu. „Šak může mít každej jedno, aby se nehádali“, nenápadně si přitáhne Srstka půllitr a chce objednávat panáky na zapití obchodu.

Ale vám, co už víte, je jasné, že mě prašan a fronty u vleku stejně netankují. Popravdě já tuhle zimu jen kvetu a pučím. A pokud mi bylo líto zklamání v dětských tvářičkách, rychle jsem to přehodnotila po výletu na Černou horu. Na Černou horu totiž jede ka-bin-ko-vá lanovka a dokonce je tam i sníh, lákali jsme jehňátka na výlet.

A stál rozhodně za to. K výstupu jsme vybrali jediný den našeho pobytu, kdy venku nezačalo pršet už v deset dopoledne, ale po celém údolí se konečně rozlily paprsky spořivého slunce. Svítilo asi tak do půlky trasy, načež se kabinka lanovky zahalila do husté mlhy a Žmurův bratranec začal zvracet. Po výstupu na Černé hoře kyselý zápach zvratků okamžitě odvane severák, pod jehož ledovým dechem menší děti padají jako podťaté k zemi. Sníh tady není jen neškodná špinavá hrouda jako v údolí, ale smrtící zbraň. A pokud jste z Podkrkonoší jako já, okamžitě vám naskočí Hanč s Vrbatou a základní instinkt vám zavelí najít nejbližší vytopenou hospodu. Když jste z Brna, jako zbytek výpravy, vydáte se ve sněhové bouři na osmikilometrový trek směrem na Sněžku omrzlina, neomrzlina. Musím říct, že Čičman v tomhle ohledu zdědila respekt našich krkonošských předků, protože celý výlet vzdala okamžitě poté, co ji po výstupu z lanovky do tváře vlétlo několik sněhových vloček. „Pomoč, pomoč“ rozpláče se Čičman zoufale a tak strávíme celé plodné dopoledne vysedáváním v místní obdobě Bistra, zatímco jde Žmur ve šlépějích svého otce kořit vrcholy s cepínem a plným břichem párků jako Trautenberk.

A tím se dostáváme i k tomu, kde tráví Vánoce Krakonoš. Podle mě se na to Krakonoš doma prostě vysral. Sbalil si svoji krosnu s hulením a houbovým čajem a vysmahnul někam, kde nejsou předražené vleky, ani netočíte salta přes trsy trávy prorůstající rozbředlým technickým sněhem na sjezdovce. A vám by poradil to samé.

Hledám Jirku z tramvaje číslo 22

Taky vám přijde, že jsou zvířata z města trochu zdegenerovaná? Co si třeba takový holub doupňák musí myslet o svém nepříliš bystrém bratranci, který tupě klove do mastných hranolků z Meka - kromě toho, že to s jejich opeřenou civilizací nemůže dopadnout dobře, pokud je tohle vrchol evoluce? A jaký obrázek si asi tak může udělat kavkazský pastevecký pes o pražském krysaříkovi v károvaném svetříku s kapuckou? Nejhorší na tom je, že by nerozmázl pastevec krysaříka, ale naopak krysařík ovčáka prostřednictvím mediální kauzy postavené na důkazech, že pastevecká plemena jsou primitivní homofobní zrůdy.

Pro mě je takovým manifestem zvrhlosti městských zvířat příhoda z léta. Tehdy jsem šla s dětmi v parku okolo hřiště. Před brankou seděla správkyně tohoto podniku s kavkou na rameni. Na první pohled tahle nerozlučná dvojka působila dojmem, že od vás očekává pětku za to, že si děti budou smět pohladit ptáčka a dvacku za společné foto. Na druhý pohled bylo však patrné, že by se paní kavky ráda zbavila, což bylo v přímém rozporu se záměry umíněného ptáka. A to už stojí za otázku.

"No prostě jsem šla ráno do práce, jako dycky" povídá paní správcová, rezignovaně uždibuje drobky z krajíce chleba se šunkou a podává je směrem ke svému pravému rameni. A tady pod tou lípou vidím, jak tam dole sedí pták a tak se na mě divně kouká." (Takhle to vždycky začíná). "Úplně jak člověk. Skloním se, protože vypadá jako mládě a chci ji dát zpátky na větev. Ale ona za mnou za dvacet minut přišla po svejch na hřiště, a když jsem si k ní zas dřepla, tak mi hned skočila na ruku a teď se jí zaboha nemůžu zbavit. Vidíte?" Zkouší nenápadně vyšoupnout kavku z ramene, ale šlachovitý pařátek se na znamení odporu jen zaryje o něco hlouběji do kůže. "Teď fakt nevím, co mám dělat. Dvě svačiny sežrala a za půl hodiny mi končí směna. Co řeknu manželovi?" a já účastně přikyvuji, protože přijít z práce s ptákem, co se na vás jen tak mýrnyx týrnyx navěsil v parku, to doma prostě nevysvětlíš. A hlavně to ve vás zanechá další palčivé otázky: Co bude příště? Veverka v kabelce? Dospěli jsme v Praze do situace, kdy je nutné ozbrojit se proti příliš přítulným zvířátkům?

"Neee, koukej, co ti sedí na rameni!" zaječí v tramvaji Gábina skoro o půl roku později. Což bez prodlení udělám a sedí mi tam pavouk o velikosti ranního flusance od bezdomovce s aktivní tuberkulózou. Ale protože se pavouků bojím rozhodně míň než Gába, tak ho jen chladnokrevně setřepu a nedělám z toho aféru. Tu začnu dělat až o pár dnů později, kdy se s M. rozvalujeme po posteli a on se zeptá "Hele a co je vlastně ta velká skvrna tamhle na stropě? Není to plíseň? Neházely tam děti náhodou hopík namočený v tuši?" A tak se chvíli dohadujeme a pak radši rozsvítíme velké světlo. Flíček uteče. Zato ho bez váhání identifikuji s baterkou pod skříní. A vy to víte. Je to pavouk z tramvaje číslo 22.

Žmur mu dal jméno Jirka po svém nejlepším kamarádovi. Já musím říct, že Jirkovi z principu zas tak moc nefandím. Pro mě je to stejná vtěrka jako ta kavka. Vy přece máte právo pohybovat se bez obav po městě, jít do kina, zařizovat si svoje věci. Lepí se snad na vás bez dovolení úplně cizí lidé, které si pasivně odnášíte domů? Ne, v Praze se na vás lepí jen zvířata.

Na Jirkovi je asi jediná pozitivní vlastnost, že si vyhraje s dětmi. V kolika vězeňských celách z lega už mukloval, kolikrát se trpělivě vozil ve vláčku pořád dokola, nebo se s obětavostí sobě vlastní tísnil v kabině Žmurovy helikoptéry. Ale i jeho příkladný vztah k dětem nabírá trhliny. "Dneska odpoledne jsem naučil Jirku tancovat", prohodil třeba předevčírem Žmur. "Normálně jsem ho chtěl naložit autojeřábem a on zvednul ty přední nohy a zamával na mě. Když jsem na něj udělal to samý, tak s nima mával ještě víc a poskakoval u toho." "Počkej, ale tohle není jen tak obyčejnej taneček", říká M. varovným tónem. "V tom dokumentu o sklípkanech dělali přesně tohle před útokem na kořist..."

Chtěli jsme to s Jirkou probrat, ale najednou není k nalezení. Buď si přestoupil na jednu z předvánočních návštěv, nebo má nějaký vlastní úmysl. V každém případě jsme dnes odjeli z Prahy na tradiční rodinné turné a zažít první Štědrý den na horách. Jirkovi jsme nechali v jeho víčku od piva dostatek vody na celé svátky. Misku cukroví a čerstvě zabitou masařku na parapetu, kdyby se mu přejedly vanilkové rohlíčky. Žmur slibuje, že už ho nikdy nebude věznit. Jirko, vrať se! Všechno si vysvětlíme!

Příručka pro návštěvníky mikulášských besídek

Fakt, že máte děcka, z vás ještě nedělá pediatry, dětské psychology, ani profesionální odčervovače. Těmi se stanete teprve až budou děti dospělé, to už ale vaše rozumy nebudou nikoho zajímat. Během jejich vývoje jste stále konfrontováni s novými a mnohdy sociálně patologickými jevy. Poprvé pro ně, poprvé pro vás. Třeba taková mikulášská besídka. Já jsem si svoje poprvé odbyla až ve Žmurových čtyřech letech a musím vám říct, že lépe připravená bych si to užila úplně jinak. Tento post věnuji všem, kteří se poprvé chystají na místa s nadlimitní koncentrací dojatého příbuzenstva, falešného zpěvu a čůránek na linoleu. Nepijte nic, co vám není podáno v hygienicky zapečetěné láhvi a nesedejte si na záchodě. A kromě toho dodržujte následujících šest přikázání:

   1. Na besídku se chodí s předstihem. Chcete lednici za tři litry při otvírání nového nákupního centra, kilo pomerančů v akci z Kauflandu, nebo najít ve školce flek, odkud budete aspoň částečně vidět, co se děje před vámi? Vyklepejte ze spacáku mravence z prázdnin a bivakujte před školkou už předchozí večer. Pokud přijdete na akci o tři minuty později jako já, ostatní nedochvilní rodiče už po sobě šlapou ve frontě na chodbě a z prvních řad se na vás s pohrdlivě dívají ti, co spali na karimatce pod okny. Besídka školky je jako koncert Madonny v osmdesátých letech, kdy ještě neexistovalo Ticketpro. Jdeš pozdě, nesedneš si. Většina školek nenabízí online rezervační systém, ani VIP zónu.

  2. Nevypínejte si mobilní zařízení. Personál školky vás k tomu bude opakovaně vybízet, ale nenechte se zmanipulovat. Je to váš telefon a na výhružky, že ho dostanete po prázdninách, se můžete ve svém věku vykašlat.

    3.  Nepijte a nehulte. Ono to k tomu tak nějak vybízí, ale budete se sami divit, jak se tu hodinu budete skvěle bavit i bez podpůrných prostředků. Jejich přítomnost by vás naopak mohla v napjaté atmosféře vyhajpovat k nemístným komentářům, účasti na pódiu nebo zbytečnému šíření paniky. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože během produkce mnozí rodiče v publiku přeřvali i klavír, nebo se hlasitě vychloubali, čí dítě právě recituje. Ze zadních řad se dokonce rozšířila poplašná zpráva „čert už je tady!“, což úplně rozložilo dojemnou scénu z Broučků. Dětský komparz odhazoval mezi diváky hořící lucerničky a strhal ze sebe při útěku krepová křidélka. A to i přestože se zpráva obratem dementovala s vysvětlením, že jde o dědečka jednoho z účinkujících, který to právem odsoudil jako diskriminaci. Nepijte z placatky s neznámým obsahem, kterou si mezi sebou posílají rodiče pod židlemi.

  4.  Nekontaktujte žádnou z nadpřirozených postav. Mikuláš bývá převlečený městský fízl, který vedl ve školce preventivní pásmo o medvídkovi Brumlovi. Brumla se poflakuje po městě, veksluje a krade. Mikuláš si o vás myslí přesně to samé. V každém případě si můžete být jistí, že ví o té kolující placatce a mívá v kapse pláště indikační testy na drogy. Pokud jste si lajzli parkovat před školkou na zákazu, už tam máte botu. Anděl je kolegyně s dispečinku, kterou by rád, ale ona mu nedá. Čert je vejpitek, co se neštítí ničeho. Nebuďte lehkovážní a nemyslete si, že varování před koktáním a pomočenými punčocháči platí jen pro děcka.

   5.  Odcházejte pět minut před skončením. Síla těl deroucích se k východu vás přesvědčí o tom, že se většina rodičů dostavila jen proto, aby se na konci nechali se unášet teplou lidskou soudržností jako měkkýš přílivem. Když nemáte časový odhad, jsou v zásadě dvě možnosti. V té první vás ušlape špalír bivakujících hujerů z první řady, který vždy obsahuje jedince s problémem protáhnout se dveřmi standardizovaných rozměrů. Naše školka je v přízemí a dá se vyskakovat i okny, ale tuto možnost si rozhodně ověřte dopředu. V druhém případě jste si nevypnuli mobilní telefon a můžete s úlevou vyťukat číslo 112. Protřelí rodiče ho mají připravené na displeji ještě před začátkem besídky.

    6.  Zkontrolujte si dítě, se kterým jste se protlačili k exitu, nebo jste ho prohodili oknem. Pokud jste se striktně nedrželi bodu 3., nestyďte se dítěte zeptat. Děti ve školce prochází speciálním výcvikem na to, aby na vás do pěti sekund vypálili jméno, adresu a svoji značku v šatně. Je vám trapné informovat se? Cizí příživníčci s vámi můžou snadno zůstat až do příští besídky, než se jich opět zbavíte v nenadálé panice.

                             

                                       Hodně štěstí a fajn Mikuláše!

Život po mateřský

Na tenhle post jsem se těšila skoro pět let, a když ho teď píšu, cítím se vyděšeně a osaměle jako recidivista, kterému v okopané šatně na Pankráci neochotně vydali osobní věci, pár korun za lepení pytlíků a nechali ho převléknout se z muklovských tepláků do retro džínů. Venku čeká nebezpečný svět plný válek korporátních gangů, brífingů a dovolené, která není přirozeným životním prostředím, ale musí se o ni zažádat. Anebo taky svět plný útulných coworkingů, kam se chodí odpočinout od dětí, hnusný instantní kávy a dvacátého přeříkávání perníkové chaloupky v kuse až do úplného ochraptění. A taky svět výplatních pásek, což bude jistě pozitivní změna po nuzném přídělu ze sociální správy.

A protože se s M. čím dál víc bavíme o Indii, sníme o vůni koření, nafouklých mrtvol v Ganze a spekulujeme o tom, jak asi bolí průjem po červeném kari z ulice, povedou mé první kroky právě do rodného korporátu pro prachy na cestu. Můžu vám prozradit, že už teď ladím outfit a slovní hříčky, jak si vytočit na kole štěstí odstupné a ne post marketingové specialistky (protože si náš poslední specialista omylem podřezal žíly kancelářským papírem při tisku slajdu číslo šetsetpadesátdva měsíčního performance review…).

V mé externí Práci-Nepráci od ledna startuje nový projekt s nejmenovaným výrobcem energy drinků. A na to já jsem kývla s chutí a mladickým nadšením, protože energy drinky jsou sice svinstvo na slinivku, ale současně také zachránci všech ponurých dnů, kdy jsem se po probdělých nocích nacházela ve vegetativním stavu a hrdina z plechovky mě vytrhnul z říše prázdnoty, nebo nenechal půl dne objíždět město spící v tramvaji s nemluvnětem na obnažené hrudi (jestli nemáte děti, tak vám tohle možná připadá přitažené za culík, ale nedávno jsem v parku na lavičce zahlédla dřímající matku přesně v téhle situaci).

Je načase shrnout si, oč bude český pracovní trh zanedlouho obohacen. Protože mateřská navzdory rozšířené fámě není jen vymývárna mozků. Kdyby totiž nebylo mateřské, tak:

Nikdy nebudu mít koncentraci guru Járy před stykem. Dřív bylo moje soustředění křehké jako karetní hra „hajzl“  – stačilo fouknout do stolu a rozsypal se až na koberec. A s tím foukáním doslova, protože třeba jeden z mých (nejhorších) korporátních šéfů vydával při dýchání neustále pískavé, bublavé a při rozčilení dokonce chrčivé zvuky nosorožce zasaženého uspávací pistolí. Nejspíš bych s tím neměla problém, kdyby mezi ním a námi – smečkou hladových psů, která ho neustále odírala o neplacenou dovolenou a vyšší plat, nezuřila studená válka. Dovedla jsem se sice dobře soustředit na to, když jsme mu s kolegy olepovali monitor konfetami, ale jakmile si vedle mě sedl a začal dýchat, byl den od rána ztracen v neplodném vysedávání a online nákupu sluchátek. V korporátu můžete lidi efektivně otravovat smradem sépie na česneku z oběda u stolu, ale bohužel jim nemůžete zakázat dýchat. Možná se to za ty roky změnilo, ale to je už jedno. Dnes píšu texty a houpám při tom na pravé noze Čičman, zatímco levou ponožkou vytírám rozlitý bublifuk a diskutuji přitom se Žmurem o tom, jestli Ježíšek nosí pod stromeček zbraně. (Co myslíte? Nosí?)

Nevážila bych si chození do práce. Berete útulnou kancelář jako rutinu? Serou vás otvírači oken? V jídelně je zase fronta na smažák, na záchodech řádí bulimička a ve třetím patře žloutenka? Zkuste si někdy sednout k pobryndanému notebooku, párkrát nahodit modem a otřít zelené smrky z myši. Na oběd si půjdete sami a to do kuchyně. Natřete si olízanou lučinu na bulku, ze které někdo nehtem odrýpal všechna slunečnicová semínka. V horším případě si natřete tvaroh na bolestivou bulku v prsu vzniklou zadrženým mlékem.  Dobrou chuť.

Nechtělo by se mi na schůzky. Co si budeme povídat, ne všichni obchodní partneři mají stejné zájmy jako vy a to dohodnout v pěti minutách to podstatné a pak vysmahnout domů o hodinu dřív. V lepším případě dát si schůzku někde, kde mají dobré víno a pokračovat na koncert. Čest výjimkám, ale šéf mi většinu obchodních partnerů dohazoval slovy „Pan Jiří z vydavatelství se ti bude líbit. Má sice čerstvě zbrojní pas a je trochu militantní, co se týká termínů, ale rozvedla se s ním žena a tak je fakt rád za všechny schůzky s holkama. Půjdeš tam za mě, viď? Já už stejně musím běžet na meeting. Bude tady přesně za sedm minut a podklady najdeš, ééé, někde na disku.“ Po pěti letech mateřské půjdu na schůzku s telemarketingovým prodavačem nebankovních půjček, nebo tím zkrachovalcem z úseku uzenin, co si čistí špínu za nehty napichovátkem na salám a prská tak daleko, že musíte po každé objednávce couvnout a vydezinfikovat si obličej vlhčeným ubrouskem.

Nevím jak vy, ale já se svými předpoklady teplé místečko na otáčecí židli za pokladnou v Tescu považuji za předem vyhrané. Teď ještě od ledna umístit Čičman aspoň na dvě, tři dopoledne do školky, kde jsou učitelky trochu nahluchlé, trochu po smrti, nebo to s dětmi už trochu vzdaly a nebudou se pohoršovat nad záchvaty vzteku, ani nad tím, že Čičman, když ji to přestane bavit, jednoduše odchází. Ale to už je zas na jinej příběh.