Cvičný pracovní poplach

Pracovní pondělí nanečisto

Do konce rodičovské dovolené zbývají přesně dva měsíce, a tak mě nedávno kontaktovalo korporátní oddělení s dotazníkem na téma kariérní budoucnost, které muselo samo o sobě řadu matek upřímně rozesmát. Dotazník byl sepsán v jednoduchých větách a velkým písmem, aby ho mohly s ukazováčkem na monitoru odslabikovat i otupělejší kusy po dvacetileté mateřské. Matkám, které zvládly odeslat odpověď i s přílohou, přišlo obratem potvrzení s tleskajícími a objímajícími smajlíky a zbývajícím se automaticky schválila žádost o prodloužení rodičovské dovolené až do roku 2100.

Když už jsem úspěšně vyplnila dotazník, vzrostlo moje sebevědomí natolik, že jsem si rovnou vyžádala e-mail na mého současného nadřízeného a napsala mu povzbudivou zprávu zakončenou nestoudným návrhem na schůzku. A pouhých pár sekund nato mi přišlo:

„Milá Psice, díky za návrh. Taky bych pro Vás jeden měl: všechno s vámi ochotně dořeší kolegové z lidských zdrojů. Pěkný slunečný den! Váš D.V.

P.S. Hodně štěstí!“

Doufám, že tohle má D.V. nastavené jako defaultní odpověď na cokoliv, protože jinak bych to musela brát jako osobní vyjebávku. A za dalších pět vteřin zvoní telefon, ano, přesně v okamžiku, kdy mám vyřešit klíčový spor, kdo komu víc počmáral tričko lihovkou.

„Haló, tak vy byste se prý ráda vrátila k nám do práce“, pan B.Z. se ani vůbec nesnaží navodit dojem, že se mnou neztrácí čas v promarněném tlachání. „Pojďme se domluvit na termínu,  přeřvává Čičman, která se mi pověsila za nohu a olizuje mi koieno,  „a probereme spolu padá-, ehm, flexibilní možnosti, které vám naše společnost nabízí.“

Schůzka je domluvena zrovinka na pondělní ráno na devátou, kdy M. nemůže rozvést děcka po školkách, takže si dám rovnou takové pracovní poplachové cvičení.

5:00  Přesně v tolik jsem chtěla vstávat, ale protože si do noci koušu nehty a promýšlím scénáře, kolem páté usínám.

6:30   To už bych ale vstávat opravdu měla.

7:30   Se strašlivým řevem vybíhám z postele. Děcka prudí, že jsou ke snídani navlhlé lupínky, opařím se horkým mlíkem a nepřestávám ječet ani po tom, co se uvidím v zrcadle v mých jediných business šatech po pěti letech. No co, vintage je trendy. Házím do kabelky rudou rtěnku. Budu vypadat jako zoufalá štětka z Karláku na vejměnku a je mi to jedno.

7:50   Čičman vytušila, že není čas ani na rozmlouvání a bere si  do školky dvě igelitky hraček a nedojedenou misku s cereáliemi. Pižmič se na to konto musí vrátit, aby nashromáždil více předmětů do kapes.

8:00  Žmur se po příchodu do školky rozpláče, protože si sice vzal Blesk McQueena, ale zapomněl šusťáky na ven. „A to nemůžeš tomu Pohovorovi zavolat a říct, že přijdeš jindy?“ ptá se mě a smutně smrká do rukávu. Jak bych ráda!

8.05   Čičman brečí,  protože zapomněla ve Žmurově školce misku s cereáliemi. Při té příležitosti mi neunikne, že má na rukou podivnou vyrážku. Co to sakra je?!

8:06   V pohodě, jen moje rtěnka. Půlku snědla a zbytek si rozetřela zhruba po 80% těla. Teď řve pravděpodobně kvůli tomu, že nemá svoji misku a začíná jí být blbě z natrávené ropy.  

8:20   Využívám k předání Čičman tmavé chodbičky u šaten školky. Vypínám si telefon a zdrhám.

8:40  Jedu metrem mezi samýma nasranýma ksichtama. Jediný, kdo se tu usmívá, je smažka s pytlíkem ředidla a já, protože někam jedu bez dětí. Když si uvědomím, kam že to vlastně jedu, nasazuji stejný výraz submisivního zoufalství, který vidím na lidech okolo.

9:00   Učesaná, namalovaná a zpocená na recepci. Personalista má dvacet minut zpoždění.

9:20   Startuje desetiminutový závod v zírání. Personalista se mě snaží silou kvantové myšlenky přesvědčit, že je nejrozumnější kapitulovat se ctí, podepsat dohodu a vypoklonkovat se. Já bez odstupného neodejdu. Kdo zamrká nebo skloní pohled, prohrál.

9:30   Už mi po tvářích stéká řasenka, ale držím jako zakousnutý buldok. Vtom personalistovi zazvoní telefon, na recepci čeká další matka po rodičovské. „Tak se potkáme zase za měsíc“, loučíme se. A já myslím, že nejrozumnější strategie vedoucí k pokladu je dostavit se se zpožděním v domácím vytahaném outfitu a s dětmi k tomu. A samozřejmě s miskou cereálií!

Co má společného stáří a moudrost?

Někdy bohužel vůbec nic.

Nepovím vám, jak přesně je to dlouho, co jsem vyrostla z přesvědčení, že člověk je jednou nohou v důchodu před čtyřicítkou a po padesátce tráví ženy většinu času v prodejně zdravotnických potřeb zkoušením ledvinových pásů, inkontinenčních vložek a pomlouváním všech holek z party, co mají méně stařeckých skvrn a světlejší knírek pod nosem. Pod nosem s rozhnisanou bradavicí, aby bylo jasno.

Po třicítce přehodnotíte, že těmhle zanedbaným případům musí být už přes šedesát. A po šedesátce jim budete tipovat stovku, i když půjde o vaše mladší spolužačky ze základky. Tenhle fenomén má i svou světlou stránku, od jisté doby se začínají na ulici objevovat (čti Psice si začíná všímat) i starších dam, které mě přesvědčují o tom, že stáří bude jedna velká párty bez nutnosti hlídat děti, aby nevyjídaly jahody ze šampaňského (protože vaše děti budou hlídat vás). Pokud to bude stáří s nějakou vypečenou diagnózou, nebudete potřebovat ani šampaňské – svoje kámoše z důchoďáku můžete pozvat na špeka z vysokoprocentní marihuany na předpis. A nemyslete si, že jich bude málo, za čtyřicet let to budou naopak doslova gangy seniorů, které budou jako hejna holubů zasedávat a srát na lavičky a sedačky v tramvajích a nepustí na ně chráněnou minoritu matek s kočárky. Ostatně Jeanne Louise Calment, která zemřela v krásných 122 letech, až do stovky jezdila na kole, pěstovala šerm, pila portské a jedla až kilogram čokolády denně. Kouřit sice přestala, ale až ve 117 letech. Myslíte, že Jeanne chodila do zdravotních potřeb drbat ostatní holky a užírat se nad letákem z Kauflandu a krizí hodnot? Já myslím, že ne.

A teď zpátky do Prahy. Taková naše vinohradská Jeanne žije i u nás v baráku. Objektivně ji bude něco přes šede, subjektivně je to pětisetletý démon z období morových ran, do kterého se inkarnovala nějaká obzvlášť připálená čarodějnice. My ostatní, co žijeme v dostřelu jejich jedovatých slin, jsme vlastně vděčni, že u ní slouží pohůnek v oficiální společenské funkci manžela, protože funguje na podobném principu jako filtr v digestoři. Můžete si být jisti svým pevným charakterem, ale sloužit pod paní Blaženou vás semele na masokostní moučku už během jediného lidského života. Po čase budete podivně flekatí a smrdět připálenou mastnotou.

Takže pokud paní Blažena svého manžela, mimochodem vlastníka dvou secesních činžáků v okolí, seřvávala a ponižovala jen po chodbách, sklapli jste uši, protože tohle fakt nechcete slyšet – obzvlášť ne, pokud si chcete zachovat premisu, že spolu dva lidé můžou žít ve vzájemné úctě a lásce až do konce života.  Ale potom pana V. zcela ovládla a přeprogramovala ho na svůj nástroj. Výsledkem toho je, že pan V. číhá na chodbě v paranoidní schíze jako pouliční dealer z Václaváku. Naše poslední kauza se jmenuje „Drobečky“.

„A to jste zase vy, s těma dětma“ zaskřehotá něco z temného koutu u schránek. „Já bych měl na vás zase takovou stížnost, povídá pan V. s prázdným pohledem. „Šel jsem ráno po schodech a vidím – tady je drobeček a tady taky! Tak jsem šel po těch drobečcích a došel až skoro do vašeho patra. A tak jsem si spojil – aha, to ty vaše děti! Ty pořád jen něco jí! A drobí!“

Normálně bych se zasmála a poplácala ho po ramenou, ale tady se dá očekávat, že pan V. vytáhne inkriminované drobečky z kapsy a bude vás nutit, abyste se v nich přehrabovali a přiznali vinu.

„Prosím vás, já vůbec nechápu, o co tady jde“ říkám, a doufám, že existuje něco jako presumpce neviny. „Vždyť u nás na patře je šest bytů. A co ostatní lidé, ti se podle vás neživí pečivem?“

„Ale manželka říkala, že jste to byli určitě vy.“

Aha, manželka říkala. Zombie program Blažena. Jasně, dalo by se pokračovat o tom, že paní Blažena uznává jako plnohodnotné lidi jen donašečky z domu, které s ní svou povahou a podobou až podivuhodně přesně korespondují, spíš nechápu, jak může nadprůměrně zajištěný člověk v důchodu řešit drobečky, ostražité zamykání prázdného balkónu před nájemníky, nebo zákaz větrání na chodbě (další oblíbená témata, kde figurujeme jako hlavní podezřelí). Proboha, proč nehraje pétanque, nebo klidně ruletu se sklenkou cointreau, proč ho člověk nikdy nepotká v parku, proč se nikdy nesměje a v létě neposílá pohledy z Azurového pobřeží?

Zjevení svaté Psice a mučedníka Houbiče

Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili.
sv. Jan Maria Vianney


„Dobré ránko“, vytrhne mě z REM fáze spánku veselé halekání od dveří, které je vzápětí přerušeno tupým úderem. Podle všeho ale na Míšu nespadla lednice, protože záhy se  z vedlejší ložnice na parketách spolu s pár nadávkami rozezní neposedné skleněné cinkání. Zuby, nebo roztrhnuté korálky? Na budíku svítí 4:25 a Míša se právě vrací z prvního rande, na kterém se tentokrát rozhodně neopije, jak nám s vážnou tváří tvrdila u večeře.

„Vy byste se na mým místě opili mnohem, mnohem víc“, alibisticky tvrdí Míša o pár hodin později na snídani a podívá se na nás všechny u stolu jako na ožralá prasata, která mají svůj podíl viny na tom, jak to zase dopadlo. „Představte si, že mě ten Michal, nebo jak se…No to je úplně jedno. Nejdřív se mě snažil opít, takže objednával redbully se čtyřma vodkama. Docela rychle se mu z toho udělalo špatně, takže vyžahnul i mýho redbulla a já musela dopíjet jeho vodky. Kolem půlnoci se vrátil ze záchoda s natrávenými kousky večeře v plnovousu a působil na mě, že by mu pomohlo to trochu vytancovat. Šli jsme do nějakýho růžovýho klubu tady opodál (gay&lesbian diskotéka, pozn. aut.). „No, nedalo se říct, že by tam úplně pookřál, protože při otočce spadnul a pak už tam jen tak smutně seděl vedle parketu a škytal. Tak jsem během jeho indispozice tancovala s takovou kamarádskou holkou, a když jsme se začaly líbat, přinesl mi lístek od šatny a zmizel. Ani se nezeptal, jestli s ním půjdu domů! Chápete to?“ Míša k nám do Prahy zkrátka bude jezdit na první rande ještě dlouho.

Po snídani jsme s Gábou a Houbičem vyrazili na výlet k Sázavě. Vzhledem k tomu, že ztráty z předchozího večera byly velké, jen v sestavě Houbič, Gába, já …a samozřejmě Hároš. Slunce svítí, meze vysychají a Hároš tahá z děr krtky jako na běžícím pásu, nebo se rozbíhá škodit cizím psům. S Houbičem běžíme za Gábou, když vtom nás upoutá něco na velké louce po pravé straně. Stůl, židle …a vedle se pokorně naklání postava v bílé říze, jako by se modlila za neviditelné hosty. „Panenka Maria!“, vykřikne Houbič v té rychlosti dramaticky a běžíme dál.

„Vy jste fakt magoři“, tvrdí nám materialistická Gába, když ji konečně doženeme. "Já jsem si teda na louce ničeho nevšimla“. Ale panenka Maria už jde s námi – a jakmile se o ní jeden z nás zmíní, tak zakopne, nebo mu ujede noha. Když se kvůli nelichotivé zmínce o katolické církvi oválím do půlky těla v bahně u cesty, nazveme zjevení Panenkou Marií Sedmibolestnou. A samozřejmě nelze nedělat si velkolepé plány, protože z Pikovic se stane brzy poutní místo a my abychom se kvůli žehnání věřícím a rozhovorům s médii co nevidět rozkrájeli. Houbič už v duchu dává výpověď a otvírá si stánek s liturgickými suvenýry a soškami Panny Marie žehnající homosexuálům, nebo tančící na karnevalovém voze na Gay Pride – tohle bude zkrátka pro Vatikán další velké a nestravitelné sousto. Já se obchodně zamýšlím nad bahnitým stigmatem na polovině mého těla. Vsaďte boty, že je léčivé a beznohým po něm narostou končetiny včetně ponožek a sportovní obuvi. Ve vodáckém kempu okolo řeky budou na plotě viset francouzské hole a nepotřebné protézy.

A cestou zpátky se Gábina tak potměšile zeptá „Hele není náhodou tohle ta vaše louka? S tím hnusným voprejskaným slunečníkem?“

Vtom Houbič zakopne o jediný šutr na louce, až zapadne na kolena do krtince a v pondělí ráno jde jako vždycky do korporátu a z těch sádrových sošek, slávy a peněz bude zase hovno. Naopak bychom měli konečně zainvestovat do brejlí jak popelníky, jak nás Gába cynicky zazdí. Ale co, malým pasáčkům z Fátimy taky nevěřili!

Objevy, obsese, obludy

Autorská a osobní krize se prohlubuje a na bolestivou menstruaci už nezabírá ani smrtící koktejl Nurofenu, tabulky čokolády a double pressa.  Nejvyšší čas vytáhnout žaludové esa z rukávu – dnes to bude o Žmurových objevech, které zlepší den. Některé z nich dokonce i když je vám víc než pět let.

Odpadky

Odpadky tohoto týdne – obal od japonských mentolových bonbónů, víčko od propisky, které Žmur používá jako balistickou střelu třetí generace a oranžová myška. Dá se snadno natáhnout na ukazováček a šťamrat se s ní v nose.

Peníze

Pokud máte nos přilepený neustále k zemi při hledání balistických střel, nemáte kapsy pouze plné odpadků, ale taky (špinavých) peněz. Možná byste se divili, kolik drobáků za den ztratíte. Žmur je má všechny. Živí se na štrýtu a naše chabé, od úst utržené příspěvky do kasičky mu přijdou brzy k smíchu.

Loterie

Gamblit naučila Žmura moje matka a jde zřejmě o rodové prokletí, protože za největší úspěch v loterii, kam naše rodina historicky přispěla už několika miliony, lze považovat pětikilo, které vyhrála babička v padesátých letech. Moje máma je přesvědčena, že Žmur obsahuje nějaký tajný kód, který nám konečně zajistí blahobyt, protože z něj každou návštěvu tahá čísla na tiket. Žmur se na to konto tikety naučil krást v trafice a zhusta vyplněné je hromadí ve stozích, aby mohl udělat babičce radost.

Stránky, kam by za žádných okolností neměl lézt

„Co to má ta paní v puse?“

„Napsal jsem za tebe něco do práce“

„Mami, koukej, tady je nahoře nějakej pes! Co to je?“ (Tento blog. Letos to ještě projde, ale až se naučí číst, bude to ještě horší, než když tyhle stránky objevil M.)

Zhulenecké animáky

Za objevem Regular Show stojí zadání, ať si Žmur laskavě najde lepší alternativu, než je stá repríza Návratu Pána temnot v kanálu Lego Ninjago a potom jsme spolu sjeli skoro všechny díly na Déčku (a ráda vám doporučím to samé). Protože příběhy zaměstnanců parku v podání Mývala a Sojky, kterým šéfuje vystresovaný automat na žvýkačky, mají potenciál dostat vás hluboko do kolen – zvlášť pokud od Déčka nemáte o moc větší očekávání, než je Večerníček.  Začněte válkou Krutých hus proti Káčátkům. Nad gangem posraných laviček zvítězí káčata a seškvaří své protivníky na husí bramborák pomocí nukleárních zbraní. Následujte prsatého kámoše Mlátičku do Mexika rozprášit spolčení chilli papriček našmelených střelným prachem, nebo zapařte v zakletém klubu, kde to pod strobáčem rozbalí duchové tanečních trapáků z 80. let.

Nevím, co vy, ale já bych si to s pětiletým děckem z fleku vyměnila. A na co se můžete těšit příště: na zítřek se ohlásily hned dvě návštěvy a to Gába z Karviné s prdícím psem a Míša z Brna, která tu má zase rande naslepo. Schůzky naslepo jsou zpravidla předznamenány velkou nadějí, že u nás spát ani nebude muset a končívají tím, že tady Míša spí vždycky a opilá k tomu. Už jsem vám říkala, že majitel našeho domu vyhlásil nulovou toleranci psů? Vzhledem k velikosti Hároše to bude něco podobného, jako skrývat na chodbě slona, nebo Gabčíka s Kubišem ve skříni. 

Rukověť úspěšného návštěvníka dětské ordinace

Opravdu jste si mysleli, že zajít si takhle začátkem únoru po oblevě k pediatrovi je jen tak?

Ať je české zdravotnictví chloubou a piedestalem civilizovaného světa nebo ne, rozhodně se někdy zapotácí v blackoutu, kdy po pár telefonátech a zvědavého nakukování do přeplněné čekárny ještě rádi vytočíte číslo na tu divnou sousedku, co si v masně kupuje hovězí krev po litrech a na krku nosí pentagram, nebo své dítě začnete léčit bazénovou chemií.

Žmur se letošní školkový rok držel. Od září nepřinesl vši, svrab a k vaší lítosti vám musím prozradit, že ani mé amatérské laboratorní testy se špejlí nad odleželými exkrementy nepřinesly očekávané červí ovoce. Minulý týden ke mně v noci přišel a povídá: „Všude je spousta pranýřů. Jsou k nim přivázaní vězni a mají sešitý oči“ a rozbrečel se. Na čele by se mu dala usmažit omeleta, teploměr pípá 39,2. Jakmile se Žmur vrací z výprav po svých reinkarnacích, bývá to signál pro návštěvu dětské ordinace.

„Haló? Já jsem z těch dětí nemocná a vůbec nevím, kdy budu“, zahuhlá  Žmurova lékařka vyčítavým tónem, ze kterého poznám, že jsme třicátípátí v pořadí toho rána a ze všeho nejradši by už nebyla nikdy. A tak se vydáváme k zastupujícímu lékaři. Čert vem, že jde o veterináře, co ještě včera šlehal rodící ovci ketamin. Vás zajímají fakta a čísla. Tady jsou:

1. Buďte akutní případ. Nemyslete si, že pediatra ohromíte prohlášením, že Tomík pokašlává a v noci se mu teplotka vyšplhala skoro na 37. To z vašeho týmu udělá tak maximálně outsidera na posledním místě čekací listiny pod věšákem u dveří. Nepodávejte dítěti před návštěvou lékaře žádné utišující léky. Váš příchod musí být natolik výstřední, že dostane do kolen i vyhořelou dětskou sestru závislou na Neurolu. Rozkopněte dveře čekárny a nechte dítě blouznit a vychrchlávat zpěněnou krev po ostatních malých pacientech. Pokud je na ordinaci napsáno „NEKLEPAT“, osmělte se a vydrážděte tím sestru. I malá špetka zloby je lepší, než lhostejnost. Lhostejně můžete v čekárně sedět a čekat, až se pediatr vrátí z oběda (a vsaďte se, že nebude spěchat). Pokud ho naserete, bude se vás snažit vypakovat co nejdřív.

2. Rozeštvěte čekárnu. V tomhle období bývá plná, což je ideální počet na kolektivní strategie. Vypusťte hoax, že lékař ten den ošetřuje pouze pacienty s počátečním písmenem (doplňte podle vašeho příjmení). Pošeptejte matce vedle sebe, že sestra je recidivistka, co očkuje dětem draslík a máte na to důkazy. Až bude s prázdným pohledem žádat o zdravotní kartičky, některé slabší povahy to vzdají a utečou únikovým východem.

3. Sveďte doktora. Konečně přišla klíčová chvíle. Pokud jste striktně dodrželi předcházející body, můžete si gratulovat. Jste v ordinaci o několik hodin dříve, než běžní rodiče. Teď to stačí jen nepohnojit. Řekněme si popravdě, vaše entrée nebude zpočátku vnímáno úplně pozitivně. Obzvlášť sestra není vůbec nadšená z toho, že musela v čekárně vytírat vykašlanou krev a poslouchat od nějaké cizí krávy nadávky, že je vražedkyně. Sestra vás ale nezajímá, protože stejně nepředepisuje léky. Zajímá vás doktor, jeho život, zájmy, zklamání a sexuální preference. Nastudujte si dopředu třeba subakutní sklerotizující panencefalitidu a natáčejte si během jeho poutavého vyprávění o prolongované atrofii pramen vlasů na prst. Nechte se vyšetřit stetoskopem a proberte se spolu rentgenovými snímky nezaložených kyčelních jadérek.

4. Neodcházejte bez receptu. Po hodince v ordinaci zavládne jiskřivá atmosféra vzájemného souznění. Sestra z donucení vaří kávu a zlovolně tříská s hrnečky. Z čekárny se ozývá nesouhlasné hučení jako na demonstraci, podle tupých úderů na dveře bylo některé z usoplených děcek použito jako beranidlo. Teď je pravá chvíle nechat si předepsat léky pro nemocné dítě, kyselinu hyaluronovou na vypnutou pleť, antikoncepci, antidepresiva, experimentální přípravek proti stárnutí a poukázku do lázní.

5. Odejděte s grácií. Vezměte si příklad z důchodkyň, které tráví u lékařů každé volné dopoledne. Staré ženy v sobě mají zažitou moudrost, které se vyplatí držet. Použijte na zabijácké pohledy čekajících matek stejné fráze, jako ony: „A to jsme si s panem doktorem aspoň pěkně popovídali“ nebo „Ještěže zrušili ten zlodějskej poplatek, za týden přijdeme zase na kontrolu!“

Pomahači

Nedávno jsme s Houbičem seděli nad třetí konvicí zeleného čaje, protože oba držíme suchý měsíc (nemusím dodávat, jak dalece mě tomuto rozhodnutí podnítil Silvestr) a hloubali nad nedostatečnou saturací štěstí našeho světa. Houbič tyhle neštěstíčka, depresičky a pocity osobní prohry z toho, že se nevejde do velikosti XS nazývá konspirační kampaní proti uprchlíkům: většina z těch, kdo sem přijedou, za nějaký čas zapomenou na hlad a strach o svou rodinu a po určité době začnou pracovat – s celkem slušnou pravděpodobností to nebude pro neziskovku na záchranu pralesa, ale nadnárodní korporát. Ztloustnou a zkornatí. Pravý čas na permici do fitka a první návštěvu nutričního specialisty, aby byl lepší flek ve firmě a asistentka s liftingem. To stojí dost přesčasů a víkendů v obchodních centrech, protože se snižující potencí je potřeba zaopatřit Fátimu alespoň značkovou kabelkou.  Fátimu do obchoďáku, rodiče do důchoďáku. Děcka chodí domů s ulízanou patkou a řežou si do zápěstí, protože jsou emo a byl jim odepřen iPhone 17. Čas na osobního kouče a první antidepresiva. Organizační změny v práci a první šlak. S trochou štěstí a sídlem korporátu nedaleko kardiocentra se dají ustát i tři. A pak zasloužených deset let odpočinku v umělém spánku, než se projedná zákon o eutanázii a Fátima bude smět slavnostně přestřihnout hadičku s plicní ventilací.

Shodli jsme se několika archetypech, odevzdaně vysírají život nejen sobě, ale bohužel i ostatním. Revizoři. Myslivci. Marketingová oddělení. Výbušní týpci ve vestách. Výbušné prodavačky v úseku uzenin v Albertu. Matky, jak si přisadil Houbič a tvrdil, že mě to časem taky čeká – že se estrogen v těle prokazatelně rozkládá na adrenalin způsobující zuřivé ataky a dementní otázky na čas příchodu domů a vážnou známost. Ale zdaleka největší škodná jsou lidi, kteří vám chtějí vlastně jen pomoct.

Po deváté jsem odjížděla od školky tramvají, kde po vyšilující ranní špičce opět zavládla stojatá nálada klidného přezírání. Přede mnou sedí slečna s růžovým culíkem a sluchátky od mp3 zaraženými hluboko v lebeční dutině. Za mnou spí bezďák a zahřívá mi krční páteř svým nepravidelným těžkým dechem. Na Olšanech nabíráme poněkud strnulý pár, u něhož není na první pohled jasné, kdo z nich je nebožtík, a kdo pozůstalý. Taky padesátníka s aktovkou a nasranou paní. Poprvé duch pomoci začpěl už na schodech, když se paní snažila vytrhnout vystupující důchodkyni francouzskou hůl, aby tak mohla snadněji vypadnout na chodník. Agilní paní se vydrápe po schůdcích a atmosféra stmeleného nezájmu se začíná rychle hroutit.

„Slečnooo“, zaječí paní Pomahačka růžové slečně do sluchátek, až nadskočí. Spolu s ní se probere i bezďák, kterému hodila na nohy tašku s padesáti kartóny UHT mléka ve slevě. „Tak snad pustíte tady pána sednout, nééé?“  

Vyděšená dívka se poslušně zvedá, ale zaskočený padesátník se zmůže alespoň pasivní odpor. „Ale já nechci…prosím vás…já budu vystupovat“ slábnou jeho argumenty pod tíhou paže Pomahačky. „Vy si tady sednete“ zatlačí ho Pomahačka do sedadla s nevysloveným „a nebudete tady zbytečně pindat a nadzvedávat se, nebo vás zatížím tou druhou nákupkou plnou kompotů“.

Samotná úspěšná akce samozřejmě nestačí, musí se o ní ještě mluvit nejlépe po celé tramvaji. „To je mládež, co“, otočí se Pomahačka na Nebožtíka. „To sou samý mobily a na chudáka člověka starýho neberou vohledy!“ Nedobrovolně usazený padesátník se po tomto výroku trochu schoulí a zestárne nejmíň o třicet let. Oslovený nebožtík strnule zírá a netuší, která bije. „Příště se to bude řešit s řidičem, dyž je to tady každýmu jedno!“ vyhrožuje nám všem, když se nedomůže spojence.

„Jéžiš, to teda byla píča“, uleví si bezďák, když ho Pomahačka na další zastávce osvobodí zpod tuny tetrapaku a může si protáhnout nedokrvenou nohu. A předtím, než se celá tramvaj znovu ponoří do apatické dřímoty, s ním všichni mlčky pokýveme.

Víkend v Karviné: Mráz, griotka a psí prdy

Přijet do na severní Moravu z Čech je špatné. Pokud ale existuje nejhorší místo na světě, odkud vůbec můžete do Karviné přijet, je to samozřejmě Praha. Ostatně je to něco přes deset let zpátky, co jsem dostala svoji první facku od chlapa a bylo to od vyhazovače v ostravském báru za to, že jsem se snažila přelstít jeho buldočí instinkt a pronést ven nedopité pivo. Tenhle víkend naštěstí facky nepadaly, ale i tak mě to stálo spoustu kupících se griotek na stole, než se konečně vysvětlilo, že jsem jen neškodná východočeská náplava.

Cesta byla skvělá, jak jen může být pro slaměnou matku. Klidně bych jela kamkoliv i dvacet hodin – když mě nikdo nepolívá vařící kávou a nevyjídá mi šunku ze sendviče. Na nádraží už mě čekala Gába s Hárošem. Hároš je oddaný pes z útulku, na kterém můžete krájet klobásy, nebo mu přivázat k ocasu živé koťátko a ani to s ním nehne. A za svoji jedinou špatnou vlastnost nemůže. Hároš totiž prdí. Ale pojem meteorismus ve standardním pojetí je mu dost těsný a rozhodně se do něj nevejde ani pětina smradu, který generuje. Tyhle exhalace jsou jako dech mrtvé milenky s pokročilou parodontózou, která se upila kmínkou v kontejneru na smradlavé fusekle v Armádě spásy. Pro ostravské ovzduší, které už tak má co dělat samo se sebou, je Hárošův sirovodík posledním jezdcem apokalypsy. Stejně tak pro mě, když mě ráno přišel vzbudit a zplynovat rovnou v posteli. Ale může vám to zajistit prázdné kupé ve vlaku a to se počítá.

Druhý den po griotkovém večeru vyrážíme vlakem s Gábou a klukama, co s nima chodí, na Gírovou, vstupní bod do slezských Beskyd. A já jsem si sice v Praze nezapomněla čisté prádlo, ale jinak jsem zoufale nevybavená, takže z domu vyrážím ve třech tričkách, mikině, vaťáku po dědovi - partyzánovi, o tři čísla větších lyžařských kalhotech stažených v pase šňůrou na prádlo a v nelidsky obří čepici, kterou Gábina musela čmajznout nějakému člověku s hydrocefalem, nebo šlo o pletený obal na melouny – v každém případě jsem musela zaklánět hlavu kdykoliv jsem zatoužila mít přehled o tom, s kým mluvím a kam jdu. Můj outfit sklízel vlny zaslouženého obdivu. Naučila jsem se při svlékání a oblékání ve vlaku jednotlivé vrstvy počítat jako děcka na školním výletě, protože svršky v rohu kupé zabíraly daleko větší prostor než já a průvodčí se podezřívavě díval po černých pasažérech (a dědečkovi – partyzánovi). Ale v horách mi bylo poprvé v životě teplo. Tak teplo, že mi tekly čůrky potu po zádech a báječné to přestalo být až v okamžiku, kdy se pot na páteři proměnil v led. To potom dopadlo jako vždy, když je Psice na horách - tedy s morálně slabší půlkou výpravy v basecampu vyhřáté horské chaty, zatímco šlo zdravé jádro dobýt vrchol.

Nedělní návrat do Prahy byl korunován pokutou na hlavním nádraží. Společně s davem jsem šla zadem přes koleje, kde se oficiálně nesmí přecházet – ačkoliv je to hlavní trasa na vlak od Žižkova. Magistrát ke kolejím posílá čas od času ostré hochy od policie, co jsou vidět už z kopečka, jak prohání provinilé cestující mezi vlaky jako lasičky v kurníku. Nedělní hlídka sice vypadala jako z předměstí Detroitu, ale co chybělo v tučných stehnech, to bylo v hlavě. Tihle týpci se spokojeně rozvalovali na lavičce fikaně schovaní za zdí a jeden z nich měl na mastné bradě rozmázlou hořčici od párku v rohlíku. 

„Slečno, kampak?“ hbitě vstane mistr Kobliha, co mu museli sešít uniformu aspoň ze tří běžných velikostí. „Tak jakou pro nás máte připravenou výmluvu? Víte, že se tudy nesmí chodit a že vám jsem oprávněn uložit vám pokutu ve výši až dva tisíce korun?“ Napadlo mě pár žertovných komentářů od hořčice po to, že by si pro tu pokutu mohl aspoň doběhnout, ale vyhodnotila jsem, že by mě tahle sranda dva litry fakt stála. Takže jsem chabě vytáhla cestu za umírající babičkou a vyplázla stovku.  Přesto jsem asi působila nadmíru ilegálně a nebezpečně, protože jeho důsledný kolega trval na tom, že rozhodně musí ověřit moji identitu s centrálou, což zabralo i ve 21. století téměř deset minut. Koblihovi mezitím uvízlo v síti dalších pět cestujících. Kdyby Hořčičák nezdržoval s centrálou, je to průměrně jedna kořist za minutu. To šest litrů za hodinu a ještě jste za dobráka s měkkým srdcem, že jste to nedali za plnou palbu. 

Kéž by bylo moje kilo použito na to, aby se tam aspoň konečně udělal podchod. Ale chápu, že by tím skončil lukrativní kšeft se vstupným na nádraží. 

Dentální a anální hygiena

„Hele, ale tohle je můj ručník, žejo“, upozorním jemně Žmura, když si utírá napůl umyté ruce s odkapávajícími zbytky špíny do mé osušky. „Jasně, že je to tvůj ručník“, potvrdí mi Žmur protřele a hodí na mě pohled, jako bych byla slabomyslná. „Utírám se do něj vždycky, když si nechci zašpinit ten svůj“ a znechuceně ohrne pysk.

Když jsme u té hygieny, v rámci novoročního závodu na lepšího člověka jsem se objednala na dentální hygienu a air flow do Vysočan. „Můžete mě prosím ještě navigovat, jak se k vám dostanu?“ ptám se po telefonu a recepční hlásí, že je „klinýka je hned vedle metro“. Ráno tedy vylezu z metra a začnu se rovnou ptát. Dvojice důchodkyň mě posílá směrem na ukrajinskou ubytovnu. Odtud pokračuji k varně pervitinu přes ulici plnou heren a přísných týpků v kožených bundách. Na samém konci temné uličky, kde byste čekali smeťák, nebo kulku do spánku, se natřásá klinýka v zářivě bílé omítce.

Recepci obývá Nastěnka z Mrazíka a je tak bezbranná a zranitelná, že ji člověk okamžitě odpouští i ten půldenní výlet od metra. Zvenku se zvolna trousí lékaři, přiodění v huňaté kožichy. Marta Kubišová by to tady posprejovala nenávistnými hesly a přivázala se k věšáku, na kterém kožešiny visí. Nastěnka na recepci poslušně nastavuje zadek plácnutím nově příchozích. Jsem tady jediná, kdo nemluví rusky. Jeden z doktorů na mě povzbudivě zablýská zlatým zubem a představí se jako Boris. Právě on bude dnes mým lamačem zubního kamene a zve mě do ordinace.

Boris má ruce, že by uškrtil medvěda pravačkou. Když na mě poprvé použije ultrazvukovou brusku, prokopnu igelitový povlak křesla. „Nonono, pšššt!“ poplácá mě sestra káravě po ramenou. Sestra měří něco přes metry a mládí prožila zřejmě na těžbě uranu v gulagu. Obávám se, že zrovna u ní celková anestezie na odstranění plaku neprojde. Ostatně i na žádosti o vypláchnutí si se tváří jako na pacientské rozmary. Když si vyplachuji naposled, vykašlávám ze sebe změť krve, masa a zubních kořenů. „Měla byste se umýt“, podává mi Boris zrcadlo a vypadá, že se vyřádil ke své naprosté spokojenosti. Překvapí mě, že v tváři pod nánosem leštícího písku rozeznám svůj obličej včetně zubů, ale ještě to není vrcholný zážitek dne.

Ten na sebe totiž nechá počkat až do půlnoci. „Mami, já mám nějakej svědivej zadek“ přichází Žmur rozespale do ložnice s rukou zanořenou v pyžamu. „Můžeš mi ho prohlídnout?“ Bezva, neměla jsem beztak o večeru žádnou lepší představu, než že budu svítit lampičkou na čtení Žmurovi do zadku. A to, co vidím, se mi vůbec nezamlouvá. Unikli jsme o vlásek epidemii vší a teď budou mít děcka roupy? 

Noc byla divoká. Ve snu jsem viděla náš byt pod mikroskopem jako obří inkubátor desetitisíců červích miminek. Probudila jsem se s rukou v kalhotkách. A potom se mi vybavila scéna, o které vám píšu v prvním odstavci. 

Ne, tohle není větvička. Jejich zvětšené portréty mohou být
avantgardní ozdobou vašeho domova. 

Spravedlnost neexistuje

Nechci obviňovat všechna rána z toho, že jsou zlá. Některá jsou dokonce skvělá a nacházím v nich novou naději v to, že to s lidstvem nakonec přece jen musí dobře dopadnout. Že ledovce neroztají a Konvička slavnostně přestřihne pásku před zábavním azylovým parkem s vyhlídkovou mešitou. A potom jsou ta rána, kdy se cítím jako Karel Gott. A fakt tím nemyslím, když muž se ženou snídá. Ten nejbídnější ze všech rozbřesků mám už celkem tradičně v roce 2016 za sebou. Chvalme Ježíše. Ale vůbec to nebylo spravedlivé, jak na konci tohoto postu soucitně pokýváte hlavou.

Kdyby to bylo na mě, neměla bych žádný problém uvařit si na Silvestra konvici zeleného čaje a spokojeně si zalézt do nory číst knížky od Ježíška, nebo sledovat The Wire. Protože jako rodiče od malých děcek bez hlídání si na nabídky jakýchkoliv silvestrovských aktivit můžete připravit jen jednu stručnou odpověď. Jenže to by se nesměli najít lidi, kteří navrhnou, že přijdou za vámi. A že je úplně jasný, že se nebude moc pít, vždyť jde přece o tu pohodu a společné chvíle.

Potom vám tihle kamarádíčci zazvoní u dveří a náhodou v obchodě došel zelenej čaj, ale zato měli 23-letou Zacapu v akci a to přece není pití, to jsou pralinky. Na Florenci  stewardka ze Student Agency s úlevou vykopne Brouka z Brna, co donese baterii vína, protože to samozřejmě vůbec není pití na Silvestra, ale celý příští rok. Co bychom pili celý příští rok bez vína od Brouka? Jen bychom smutně lokali ty pražské břečky. A protože náš Vietnamec přímo přes ulici slaví Silvestra až v únoru, nečinilo mu žádné potíže zásobit nás do půlnoci i pivem.

A to už jste blízko takové zvláštní koncentraci lidí a alkoholu, která napovídá, že byste se druhý den nemuseli probudit spolu s dětmi nad úsvitem zrovna v dobrém rozpoložení. Že by vás mohlo snad i trochu obtěžovat, když vám budou v 5:52 zavádět konektor nabíječky do nosní dírky jen proto, že jsou odpočinutí a plni očekávání, čím je na Nový rok pobavíte. Proto jsem zvolila cestu nejmenšího zla: Zacapu do pidihrnečků z čičmaního servisu pro panenky, čaj ze sibiřského ženšenu, Vincentku a pořádně se promastit před večerem. A takhle vypadal silvestrovský sestřih:

21:10   Probírají se novinky a kulturní rozdíly obyvatel Prahy a Brna. Naštěstí jsme v kvantitativní přesile a domácí. M. pouští první písničky na přání potichu, aby nevzbudil Čičman. Žmur na sebe strhnul ubrus i s prvním vínem a není pokárán, protože kromě Silvestra slavíme, že je Žmurovi právě dnes pět let! Jen Brouk nespokojeně pyskuje, že tímhle tempem zanedlouho budeme pít pražské sračky.

22:30   Večer je v plném proudu. S Markét jsme Brouka lstivě odlákaly od youtube a už do klávesnice mlátíme argentinské tango. Nemohu si nevšimnout, že slovo „argentinské“ píšu s několika překlepy. Hlasitost nastavíme na max, protože tango nemůže přece nikoho vzbudit.

23:13   Václav rozjel tác s chlebíčky kolečkovou židlí. Brouk s M. procitli uprostřed sladkobolného soundtracku  Amelie z Montmartu, pustí Alice in Chains a zapojí bedny.

23:15    Žmur se přichází zeptat, jestli jsme zešíleli. Kromě toho zestárne o deset let, protože zjistí, co všechno dělají jeho rodiče večer, když jde spát. Nenápadně odkopnu krabičku cigaret pod skříň. Došlo víno, najednou je všem dobrá Zacapa.

00:32   Došlo pivo. Najednou je všem dobrá moje termoska s vývarem sibiřského ženšenu.

02:34   Jsem na vrcholu svých sil. Na něco s M. tančíme a přejíždíme kolečkovou židlí Václava. Připadám si střízlivě, ale slovo „argentinské“ už nejsem schopna napsat, takže správně vyhodnotím situaci a odtančím do ložnice. Bezva večer.

06:14   „Má-míííí. Má-míííí!!!“

06:15   Tohle vypadá jako trailer na nový film od Tarantina. Doma to vypadá jako po hromadném masakru. Překračuji nehybné tělo Václava, co si ustlal v mikině. Stojím v kuchyni a dělám mlíčko. Smrad mléka mě donutí jít se rovnou vyzvracet.

7:15    Všichni vstávají , dávají si kafe a po snídani jsou ve výborné kondici. Měním si směnu s M. a zůstanu v posteli, ano, čtete dobře, do 17:45. Vyzvracím: vývar, šumivý Paralen a zbytek sibiřského ženšenu. Připadá mi, že mé tělo už neobsahuje vnitřnosti. Ale víte co je na tom nepodivuhodnější? Že v láhvi zbývá ještě třetina Zacapy, kterou pilo pět lidí. A že jsem neporušila pravidlo a nenapila se vína, ani piva. 

Napadá vás k tomu nějaké další vysvětlení? Kromě toho v dnešním titulku?

Co dělá Krakonoš o Vánocích?

To přesně se dozvíte v tomhle spotu. Protože kdo jiný, než Psice by za vás jel investigativně strávit Vánoce do českých velehor, když je tam jediný sníh v podobě malé špinavé hroudy pod nejezdícím vlekem?

Počet stálých obyvatel naší krkonošské střediskové vesničky byste spočítali podle otlučených půllitrů štamgastů v místním podniku, honosně nazvaném Bistro. O bistru se rozhodně nedá tvrdit, že by nabízelo nudný sortiment. Právě tady se dají sehnat věci, bez kterých jste na horách odepsaní – od tuzemáku přes rozmačkané tatranky v prášku až po tampóny, které paní Lída v umolousané silonové zástěře s grifem drogového dealera nenápadně podstrkává pod pultem s empatickým povzdychem, samozřejmě určeného pro M., nikoliv pro mě.

Bistro nabízí v ostrém kontrastu s pamětnicí paní Lídou také wifinu, takže jsem se mohla o možnostech této obchodní křižovatky přesvědčovat každý den, když jsem si s notebookem po obědě odskočila na dvojitého turka. „Slečno, já strašně nerad rušim“, začínal většinou takový obvyklý business rozhovor. Časem jsem vypozorovala, že tohle je signál uložit nedodělanou práci a sklapnout notebook, protože jedinou možností, jak neakceptovat nabídku, je útěk.

„Pani, věřte, že já bych nikdy takle cizí nevoslovoval“, povídá třeba místní seladon v tyrolském kloboučku a já čekám cokoliv – od jódlování po sněžné řetězy za supr cenu. „Ale víte, von mi ji vobskočil tajně v noci, vobšourník jeden, a dyš sou ty Vánoce a vy už máte dětičky, jak sem si včera všimnul“ pokračuje, zatímco upadám do mdlob. Co z toho bude? Adopce nechtěných vnoučátek? „Mno, jakože byste jim pořídila štěňátko pod stromeček“ rozplývá se jako Zdeněk Srstka nad miskou granulí. Je ke mně přivedena i hrdá matka, abych mohla ocenit tu atletickou stavbu těla a lesklou srst. Matka vypadá jako kříženec vlčáka s bizonem, ale štěňátka prý budou drobounká a jako stvořená do malého pražského bytu. „Šak může mít každej jedno, aby se nehádali“, nenápadně si přitáhne Srstka půllitr a chce objednávat panáky na zapití obchodu.

Ale vám, co už víte, je jasné, že mě prašan a fronty u vleku stejně netankují. Popravdě já tuhle zimu jen kvetu a pučím. A pokud mi bylo líto zklamání v dětských tvářičkách, rychle jsem to přehodnotila po výletu na Černou horu. Na Černou horu totiž jede ka-bin-ko-vá lanovka a dokonce je tam i sníh, lákali jsme jehňátka na výlet.

A stál rozhodně za to. K výstupu jsme vybrali jediný den našeho pobytu, kdy venku nezačalo pršet už v deset dopoledne, ale po celém údolí se konečně rozlily paprsky spořivého slunce. Svítilo asi tak do půlky trasy, načež se kabinka lanovky zahalila do husté mlhy a Žmurův bratranec začal zvracet. Po výstupu na Černé hoře kyselý zápach zvratků okamžitě odvane severák, pod jehož ledovým dechem menší děti padají jako podťaté k zemi. Sníh tady není jen neškodná špinavá hrouda jako v údolí, ale smrtící zbraň. A pokud jste z Podkrkonoší jako já, okamžitě vám naskočí Hanč s Vrbatou a základní instinkt vám zavelí najít nejbližší vytopenou hospodu. Když jste z Brna, jako zbytek výpravy, vydáte se ve sněhové bouři na osmikilometrový trek směrem na Sněžku omrzlina, neomrzlina. Musím říct, že Čičman v tomhle ohledu zdědila respekt našich krkonošských předků, protože celý výlet vzdala okamžitě poté, co ji po výstupu z lanovky do tváře vlétlo několik sněhových vloček. „Pomoč, pomoč“ rozpláče se Čičman zoufale a tak strávíme celé plodné dopoledne vysedáváním v místní obdobě Bistra, zatímco jde Žmur ve šlépějích svého otce kořit vrcholy s cepínem a plným břichem párků jako Trautenberk.

A tím se dostáváme i k tomu, kde tráví Vánoce Krakonoš. Podle mě se na to Krakonoš doma prostě vysral. Sbalil si svoji krosnu s hulením a houbovým čajem a vysmahnul někam, kde nejsou předražené vleky, ani netočíte salta přes trsy trávy prorůstající rozbředlým technickým sněhem na sjezdovce. A vám by poradil to samé.