Za pokladem!

Co má táborová hra společného s křížovou cestou?

Psice: „Jestli se něčím v tomhle životě určitě nestanu, tak to bude účetní, gynekoložka, nebo vedoucí dětského tábora!“

Tajá iča

Vidíte, tak jsme na to nemuseli čekat ani patnáct let. Na den přesně po dvou letech přijíždím na rodinnou chatu, přetékajíc kartičkami, balónky, sáčky a spektakulární představou o tom, že si zahrajeme s šesti dětmi hon-bu za pok-la-dem a všichni si budeme ulízávat vlasy ve větru jako Vinnetou, teda samozřejmě kromě těch, kteří budou Indiana Jones.

Ráno za kuropění vyrážíme se Žmurem, druhým samozvaným členem organizačního týmu, do temného lesa za chalupou. Vyrážíme potají a přikrčeně, omotaní provázky od šesti různobarevných nafukovacích balónků, jako zběhové od potulného kolotočářského gangu. Balónky měly označit jednotlivá zastavení s úkoly. Žmur hned na začátku lesa zakopne o klacek a svalí se do jehličí. Díky tomu první balónek explodoval, ale hbitě jsme zastávku vyměnili za jiný orientačně výrazný objekt: „Vykotlaný pařez s pahýly“, doplňuju si poznámku do hrací karty.

Nejmladšímu účastníkovi stezky za pokladem jsou tři roky, ale i tak přišel Žmur po chvíli chůze na pohodlné lesní pěšině s věcnou připomínkou, že tenhle poklad by našel i pan Vyorálek (vozíčkář a alkoholik, který se věčně sundává na obrubáku hospody Na Růžku pod naším barákem a pak to se šťavnatými nadávkami svádí na komunisty).

„A jestli nechceme většinu hráčů ztratit tím, že usnou nudou, měli bychom trasu přehodnotit“ pokyvuje Žmur a výrazně pomrkává směrem do mlází. „Klidně“ řeknu světácky a zahučím do roští v příkopu. Další balónek v čudu.

O pár hodin později se dostavíme před chalupu, ještě z nás trčí jehličí a vypadáme, jak když se s ránem vracíme z koncertu Honzy Nedvěda. Děti jsou naštěstí natěšené, náš šupácký vzhled je nevaruje.

„Děcka, připravte se na VELKÉ dobrodružství“ ohlásím u stolu a můj kouzelnický pomocník Žmur rozdá kartičky zvířat, do kterých mají sbírat razítka za každý splněný úkol. Než stihnu říct cokoliv dalšího, půlka nedočkavých dětí zmizne ve vyšlapané cestičce ve křoví.

První zastávka je ve znamení medvědí síly. Děti mají za úkol přehodit šiškama most přes potok. Na stanoviště dorazí první Mončičák a obratem naháže všechny šišky do potoka. Malé děti pláčou, velké po sobě hází šutry, kterých je na stanovišti mnohem víc než šišek. Nabídku razítka za splněný úkol pro všechny dávám jen proto, aby nedošlo k ukamenování. Zoufale zjišťuji, že jsem razítko ztratila, ale v batohu s úlevou najdu fixu. Pak strávíme spoustu času tím, že si každý z nich chce na kartičku namalovat jiný obrázek. Když kreslím na přání dědečka s plnovousem v kabrioletu, jeví se mi ukamenování jako jedno z přijatelnějších a rychlejších ukončení honby za pokladem.

Jakmile nahážeme děti v ostré otáčce do mlází, jak vymyslel entertainment guru Žmur, větší rychle zkrotnou a menší se rozpláčou. A protože je to místo, kde nám rupnul další balónek, posílám děti hledat vykotlaný pařez s pahýly, jak mám krasopisně uvedeno v poznámce. Vypukne zmatek, protože děti objeví celou bandu pařezů a Kůpek dokonce označí výkřikem „Vykotlanej pahejl!“ i lesního dělníka s motorovkou (pravda, zpustlého vzhledu).

Za pár hodin se scházíme před chatou, tentokrát jehličí výhružně trčí z nás všech. Děti jsou lepkavé od smůly, slz a lízátek, ale všechny se tváří jako Vinnetou na Stříbrném jezeře. Kromě Čičman, která si kromě pokladu odnesla klíště. A to by mohl být klidně konec, ale jestli trváte ještě na krátké sebereflexi, tak vedoucí tábora ze mě fakt asi nebude. Příště to zkusím radši s tou táborovou účetní, nebo gynekoložkou!

Ten, který tančí s ježky

Jak prosba Mami, kup nám zvížátkó! nabyla zcela nový rozměr

Z hlediska domácí zvěře se moji kamarádi dají rozdělit do dvou, vlastně tří skupin.

První skupina nemá. Nechce. Stejně jako M., který děckám nabídl odvážné dilema „Buď budete mít doma zvířátko, nebo tatínka!“ Cha. Zatím jsou malí, bezelstní a mají ho upřímně rádi – ale dovedu si dobře představit, co všechno budou ochotni přitáhnout domů v patnácti. A to jen proto, aby se zbavili svýho trapnýho fotra.

Druhá skupina má běžné domácí zvíře bez příběhu. Třeba Metalista a jeho zakrslí králíci. Až na to, že čistokrevný metalista by králíčka použil spíš jako jednorázový materiál do temného obřadu trash metal zasvěcení, je to učebnicová ukázka domestikace. Králíci si spořádaně brousí zuby o minerální kámen a pokud jsou vyzváni a vpuštěni do prostoru, vyplňují svůj volný čas četnými pokusy o sebevraždu elektrickým proudem z překousnutých kabelů od Metalistova zesilovače. A Metalista je takovej grand, že je nenechá osudovou náhodou uškvařit, ani je nespláchne do záchodu. Dokonce (ve snaze zalíbit se svý holce) udržuje přátelské styky s vedoucím úseku zeleniny v Albertu, aby jim mohl nosit čerstvé kedlubnové natě.

Třetí skupina lidí má zvíře, který je tak trochu zvláštní. Útulkový psi s atypickým počtem končetin a životopisem jak scénář k Sirotčinci slečny Pelegrinové pro podivné děti. Přerostlý leguán, který mlsně vylézá ze svého hnízdečka pod topením ožižlávat návštěvám palce u nohy. Václav.

Teda tak se ten leguán nejmenuje, i když je to taky divnej patron. Václava znám roky a až do víkendu jsem na jeho tváři nebyla schopná identifikovat žádnou jinou emoci, než cynický oušklebek. O víc pocitů by se s vámi podělil maximálně jeho terapeut předtím, než se ze dne na den rozhodl zrušit praxi a odstěhovat se před Václavem do Chomutova, a třeba by se mu ulevilo. M. se s ním zná šestnáct let a tak se časem dobral k intimnostem. Třeba že Václavova matka terorizovala celou rodinu smaženou paštikou v trojobalu. Doufám, že děcka nebudou na moji gastro show jednou vzpomínat se stejným despektem. Stejně nás na tom ale tenkrát nejvíc zaskočilo, že Václav má matku.

Ale abychom se tady předčasně nerozbrečeli dřív, než vám to dopíšu. Prostě jsme s Václavem seděli takhle o víkendu večer v parku a Václav jako obvykle velmi pohrdlivým způsobem komentoval celulitidu jeho obou současných holek. Nezávidím teda. Představte si, že vás s někým, koho vůbec neznáte, spojuje jen Václav a pomerančová kůže. Možná tak ještě kvasinková infekce. Okolo deky proběhne ježek. Běžní večerní návštěvníci parku by si vystačili se zvoláním „Hele, ježek!“ a skauti by mu nadrobili do listí půlku sváči z chlebníku. Václav mrštně vyskočí ze své pozice a vrací se na deku s ježkem v náručí a tolika zdrobnělinami, že vám to tady ani nemůžu všechno psát, protože bych ho úplně zkompromitovala.

„Ty se mazlíš s ježkama v parku? Jakto, že tě nepopíchá?“ ptám se ho, protože ježek se na Václavovi doslova rozvaloval a slastně na nás mhouřil oči jako protřelý návštěvník opiového doupěte.

„Mám už na to po těch letech cit“, chová si Václav svého ježka a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby přišlo na ukolébavky.

„Nebojíš se blech?“

„Na to mám doma antiparazitální sprej, to největší balení, co na vetešině měli. Když přijdu domů, stačí se nastříkat. To samý, když si je beru ty malý na zimu domů.“

„Jak tě to vlastně napadlo, chodit na ježky?“

„Prostě jsem byl jednou sám v parku a měl jsem chuť se s někým obejmout. Nejdřív se mě teda líbila veverka, ale tu nechytíš. To stejný potkani. Ale ježek kolem tebe jde a je mu to jedno. Nejdřív. Pak tě začne mít rád.“ Opatrně položí bodlináče do křoví.

Vlastně teď ani nevím, co jsem k tomu chtěla dodat. Původně jsem si myslela, jak to bude něco o tom, že nejlepší domácí zvířata jsou ty na svobodě, za kterýma se chodíte přes léto mazlit a na zimu spolu sedíte v křesle. Oba ve vlněným proužkovaným svetru od babičky. Vy ve velkým a on v malým a občas se spiklenecky přestříkáte Biolitem. Ale vlastně je to taky příběh o matkách a přítelkyních. A o tom, že lidi neobjímají dost ježků. Tak si sáhněte do svědomí.

Ranní orál s Hugem

Brownies po francouzsku

Dřív jsem si myslela, že prázdniny v Korporátu jsou jeden dlouhý festival promarněných dnů mravenčí práce, kdy se přes škvíry v žaluzii smutně usmíváte na lidi, co se bezstarostně prochází po ulicích odění v havajských vzorech.

Letošní léto začalo tím, že se k nám do na prázdniny přestěhoval Hugo. Francouzský buldoček vypadá jako senior v podstatě od narození, ale Hugo důchodce opravdu je. Táhne mu na deset a tváří se, že je tohle léto a tenhle kancl jeho poslední štace. Pokud nechcete, aby přišel natáhnout bačkory pod váš stůl, nezbývá než se rozdělit o svačinu, nebo dezert, aby šel pro výpalné zas o židli dál. A když jste vegetarián, dost často se vám takhle Hugo nespokojeně navalí celou vahou přes chodidla, artriticky si vzdychne a prudce zasmrdí, jako když přišlápnete fretku. Kolega Jarda, který chodí Huga do našeho korporátu pást, tvrdí, že je Hugo nezištně přítulný a nemá to zapotřebí, protože má doma balík superprémiového krmiva pro geronty, aby se mu leskla srst. Ale minimálně já a Hugo víme, že lesklá srst je poslední, o co tady jde. Chce se přežrat k smrti, aby mu pukly střeva nafecovaný lentilkama, pršutem, mrkvovým dortem a metanem, protože to je daleko blaženější představa, než žrát dalších deset stařeckých let granulované omega nenasycené tuky.

Jako na zavolanou jsme v době, kdy lze do nejvyššího pracovního tempa zařadit kromě stalkingu kolemjdoucích přes žaluzie i zálivku pokojových rostlin, dostali posilu. Danušku jsme zdědili z jiného oddělení a podle mě má kromě věku i celou další řadu motivací a cílů nastavených úplně stejně jako Hugo. Třeba jsem si skoro jistá, že kdyby Hugo dovedl mluvit, probíhaly by jeho telefonáty netrpělivým obchodním partnerům úplně stejně: „Halóó? Dobrý den! Komupak že to vlastně volám? Hihihi!“

Ale nemyslete si, že Danuška nemá silné stránky. Třeba pečení. Nikdy v životě nebylo po stolech rozmístěno tolik závinů nasladko, naslano, nahořko i nakyselo. Kromě toho tady Danuška se svými vlhkými, poctivými bábovkami a wannabe nedbale ob knoflík zapnutou halenkou rozvířila atmosféru erotického dusna i u kolegy Pavla, který mi doteď vnitřně neodpustil, že jsem se infiltrovala do divize a sdílím stůl s jeho nejmilejším serverem. Tolik dvojsmyslných poznámek na buchty a pekáč jste neslyšeli ani v Prostřenu a červenám se při pomyšlení, co bude následovat, až se Danuška jednou pustí do věnečků s krémem.

Včera večer jsme se s M. trochu zapomněli u vína až do jedné v noci, takže jsem ráno vstala s přesvědčením, že dnes nebudu snídat, ani kdyby byla na stole rybízová bublanina. Tím spíš, když jsem našla v poloprázdným kanclu na porcelánovém talířku se zlaceným okrajem hnědé kvádry z hmoty, která mi ze všeho nejvíc připomínala jelito z ovčí krve a loje, kterou jsme si s M. omylem koupili na Islandu.

„Asi brownies?“ ptám se Huga, co přes tu atritidu vždycky rád vstane, když jde o jídlo. Dnes si pro něj ale buď přijde zubatá, nebo je to fakt hnusný, protože nabízený kvádr vyplivne a rozdrobí pod stůl. Což mu morálně vůbec nezabrání ten druhý kousek aspoň olízat a štědře natřít slinama, co mu neustále lítají kolem huby jako mokré koupelnové závěsy.

„Hugo, dopr…“ nechám si zbytek pro sebe, protože když máte doma dvě malý děcka, tak bývá v těchto okamžicích defaultně nastaveno, že neřeknete „do prdele hnus“ a místo toho úslužně běžíte pro ubrousky. Když jsem se vrátila, hromádka drobků pod stolem ještě byla. Zasliněný druhý kousek právě mizel v Pavlovi. „Danča ji má dneska pěkně vláčnou“ pochrochtává si Pavel a víte co? Jsem krysa, ale tohle tajemství zůstane jen mezi mnou a Hugem.

Věci, které se začnou stávat, když máte doma předškoláka

Jestli jsem si připadala někdy starší, než když mi byl v kožní ordinaci diagnostikována stařecká skvrna, nebo u nás v krámě, kde mě vedoucí oslovuje „paninko“, tak to bylo dnes odpoledne, kdy Žmurovi dorazila obří krabice. Líbilo se mi, že někdo v expedici zřejmě zareagoval na titul Hrabě před jménem a příjmením v objednávce, protože v olbřímí krabici byla ještě jedna, další menší a teprve v ní školní batoh a penál. A je to tady. Přišel čas přestat si lhát do kapsy, že máme malé děti. Mít doma předškoláka je navíc stigma, které přitahuje řadu podivných okolností.

1.  Rozlučka a šerpování ve školce

Akce ještě o stupeň víc bizár, než vánoční večírek. Rozsadíte natěšené rodiče na dětské židličky ve školce a dlouho se kromě skřípění a rozpadání těchto miniaturních kusů nábytku nic dalšího neděje. Potom vystoupí učitelka s proslovem na potrhaném výkresu a v polovině první věty se začne zalykat. „Já se omlouvám, ale tohle se mi prostě stává každý rok“, zmuchlá definitivně proslov a to už s ní brečí i všechny babičky. Když vstoupí do třídy pochod vytrémovaných dětí, dojetím popadají ze stoliček i otrlé kusy, jako zarostlý fotr ve slunečních brýlích a tričku Rammstein.

2.  Výměna hudebních a kulturních vzorů

S tím, že jsme se rozloučili s Želvy Ninja a Spidermanem, fakt nemám problém. Nově je to partička Avengers a hlavně Black Sabbath a ACDC. Těm teda Žmur konečně přestal přezdívat „Ejbísídý“, zato je pouští tak pekelně nahlas, že to ve mně vyvolává karmicky zasloužené pocity mojí mámy, která se marně pokoušela přeřvat kazeťák a podle důležitosti sdělení občas vytrhávala kabel ze zásuvky.

3.  Jídlo a oblečení

Pocit, že nás Žmur bude chovat na maso, nebo budeme muklovat na kamenitém políčku, pokud klesne naše životní úroveň, mám už pěkných pár roků. V posledních týdnech se k tomu přidružil pocit, že zanedlouho přestanu nosit ponožky, protože Žmurovi už jsou, stejně jako moje menší trička. O zbytek oblečení přijdu až za pár let s Čičman.

Psice a Žmur, rok 2057

4.  Třídní schůzky

Na ty první byl vyslán diplomat naší rodiny M. Nakonec jsme je absolvovali v plném počtu, protože když jsem ho byla před koncem vyzvednout s dětmi, vyhmátl nás při zevlování před školou školník a s výkřikem „To si přece nenecháte ujít!“ nás nahnal svinským krokem do jídelny. Tam jsem se chvíli utěšovala, že školník nedobrovolně agitoval i náhodné kolemjdoucí a turisty. Několik stovek rodičů včetně vzdálených příbuzných bylo poskládáno i ve výdejním okénku obědů a úplně vzadu seděl ztrápený M. s mnohastránkovým Schindlerovým seznamem školních potřeb, přihlášek do družiny, kroužky a stravování. Na konci povinného hlášení bylo nabídnuto interview s učitelkam, které byly v následujících deseti vteřinách pravděpodobně udupány. Získali jsme z toho s M. marný pocit, že nám ujel vlak, pokud Žmur neobdržel první sešity a kružítko ještě v šestinedělí.

5.  První příznaky šprtounství

Na dobu, kdy jsem se chystala poprvé do školy, se docela pamatuju. Vím, že mi šlo hlavně o to, že už nebudu muset chodit spát po obědě a otírat páchnoucí drožďovou pomazánku na spodní hranu stolu. Možná mi šlo ještě o pár hmotných statků, jako fungl nový anilinky a slíbený kolo. Rozhodně si nevzpomínám na to, že bych se rozkošnicky válela v úkolech pro předškoláky. „Až budu mít ty domácí úkoly, to si užiju“, vzdychá u toho slastně Žmur. „Myslíš, že jich budeme mít dost už v první třídě? Abych to neměl hned hotový“, strachuje se nad předposlední stránkou „Opište 200x písmeno B“ 

Mezinárodní den telemarketingu

...slavíme právě dnes?

Ne, že by dnešní den začal zcela neobvykle, naopak. Do ranní rutiny na záchodě s kartáčkem a plivancemi pasty na kolenou mi zazvonil telefon. Pokud jste běžný majitel telefonu na naší planetě, může vám v následujících minutách volat kdokoliv – babička s receptem na rebarborový koláč, loterijní společnost, nebo dítě z hacknutého programu anonymního dárcovství sperma. V případě, že jste klientem mbank, vám ranní telefonáty tep nezrychlí. Na druhém konci bude zpocený absolvent telemarketingového školení a vedle něj kouč s falešnýma zubama, který mu bude celou dobu motivačně drtit rameno a šeptat, ať se usmívá do telefonu.

„Dobuý den paní Psice, jmenuji se Euik Šilhavý, volám z mbank a uád bych vám popuál kuááásné slunečné uáááno…“

„Kontokorent, nebo nejvýhodnější půjčka bez starostí?“ šetřím nám oběma čas.

„Ém, s pojištěním splácet budete bez obav“ splete si Erik řádek, který má číst.

„Popravdě větší obavy mám z pokračování našeho telefonátu“ řeknu a típnu ho. Psice: Mbank 1:0

O hodinu později mi volá cizí číslo. „Dobrý den, jmenuji se Martin Povolný a rád bych vám popřál krásné slunečné ráno…“

„To si ze mě děláte už srandu, ne? Zvýšili vám limity otravnosti až k hranicím utýrání klientů nabídkami úvěrů? Máte nutkání dnes podruhé informovat o pojištění splátek, abyste mohl s vaším psychoterapeutem označit svůj dnešní den za přínosný? Berete drogy?“

Ticho.

„Ehm, paní Psice, jen jsem vám chtěl říct, že jsem váš nový bankovní poradce a nic po vás nechci“, řekne Martin tak ukřivděně, že byste mu dali drobák, nebo si aspoň sjednali kontokorent, jen aby se nerozbrečel v přímém přenosu. „Chtěl jsem vám jen dát na sebe číslo, kdybyste do budoucna třeba něco potřebovala…omlouvám se“ dodal tiše. Potom se ozvalo už jenom chrastění. Patrně od toho, jak se snažil schoulit s plyšákem a čokoládou pod přepážku. Psice: Mbank 1:1

Telemarketingový majstrštyk ale servíruje jako dezert po obědě zalykající se paní, kterou si hned představím v zapařených šatech s květinovým vzorem, nakousnutým sachrem a šlehačkou na knírku.

„Dobrý den paní Psice, u telefonu Ludmila Drahokoupilová, Moravské naftové doly. Měla bych pro vás nabídku… “

Moravské naftové doly rozhodí i tak vyžilého odběratele obchodních sdělení, jako jsem já. Voní benzínem. Dobrodružstvím. Naftovým baronem, který mi kyne z ropné plošiny.

„Ano? Ano!“ Chytím se hned jak kapr na žížalu, což paní trochu překvapí.

„Opravdu máte zájem? Potom je skvělé, že využijete naší nabídky výhodnější energie pro váš rodinný rozpočet“ předčítá paní Lída mechanicky a skrytě odkrkává šlehačku.

„Počkejte, já nechci žádnou výhodnější energii. Jsem trochu zklamaná…“

„Představovala jste si něco jiného“, vzdychne Lída a vysmrká se.

„To jo. A odkud vlastně máte moje číslo?“ proberu se už úplně z telemarketingové narkózy.

„Já tady sedím před počítačem a on mi pořád losuje a vytáčí čísla“ popisuje Lída s kapkou naivity svůj denní chleba. Než se dostanu k otázce, jak a kdy řeší vyměšování, Lída nabídne, že pokud by mě to opravdu zajímalo, pošle mi původ mého čísla v databázi e-mailem. Pokud jí tedy laskavě poskytnu svou adresu.

„On mi to ten počítač zakazuje říkat do telefonu, ale mailem můžu“  dodá omluvně.

Ale protože jsem přece jenom okoralá, tak si Lída neškrtne ani se svým zákeřným  centrálním mozkem, k němuž je zřejmě přikurtovaná se sluchátkem, miskou vody a přídělem sladkostí. Je mi totiž jasné, že bych se stala jen dalším nedobrovolným subscriberem obskurního newsletteru o těžbě ropy na Hané.

Zeptejte se na to prosím, jestli Lída dneska zavolá i vám, jo?

Island: První tři dny

Byli jsme čtyři: M., já, kamarád Tom a kamarád Honza a vlastně si ani nepamatuju, koho z nás napadla jako prvního myšlenka jet právě na Island. Vzhledem k těmto nevyjasněným okolnostem bych se vůbec nedivila, kdybych to tenkrát řekla z plezíru zrovna já. V každém případě šlo o úrodný nápad. M. koupil letenky a kluci polární vybavení. Já jsem si koupila nové plavky, v nichž jsem plánovala strávit týden v kuse v termálních pramenech a ďábelsky rudý SPF filtr na rty, o kterém tady ještě hodně uslyšíte (na rozdíl od plavek).

Hrozně se těším, až budu jednou zazobaná stařena s vyžehleným ksichtem a kufrem z tuleních mláďátek, která bude letecky cestovat v normálních lidských hodinách. Do té doby se budu potloukat po letištích o půl čtvrté ráno před checkinem nejhorších charterových přepážek, které obsluhují zaměstnanci za kázeňské prohřešky a nevhodné sexuální poměry. V umolousaném letadle vládne nejistota a očekávání. Kolik má kdo spodků, kdy na Islandu naposled sněžilo (minulý týden) a koho to vlastně napadlo? Pocit pohodlí nezajistí ani gay steward Martin, co se po kabině plíží jako pokročilý syfilitik a mechanicky filtruje slabou kávu za tři éčka přes přečnívající košili z krátkých rukávů špatně střiženého saka. Za necelé čtyři hodiny jsme na místě.

Den první: Slunce! Ještě před tím, než nastoupíme do letištního autobusu, přivane takový poryv větru, že se mi okamžitě vybaví všechny ty depresívní cestopisy, které obsahovaly stany rozsápané větrem ulátající směrem k Atlantiku, omrzliny a neutuchající hlad. Kupodivu zbytek prvního dne paří slunce. Lehkomyslně odhazujeme dvoje spodky ze čtyř a rozepínáme si zimní bundy, zatímco si místní kluci kopou na trávě balón v tričku a trenýrkách jako u nás. Je deset stupňů a v autopůjčovně si vyzvedáváme Dacii Duster. Podle jizev a bouchanců půjde o holku do nepohody.

Den druhý: Pustina. Také ráno svítí slunce, což povzbudí morálku celé skupiny i přesto, že se v tom vichru nedá pořádně uvařit ani čaj. Po návštěvě gejzíru společně s plným autobusem korejských turistů v bačkůrkách se rozhodujeme pro průjezd vnitrozemím, označovaný v průvodci jako riskantní a zaměstnanci autopůjčovny potom za zcela bláhovou myšlenku, která by nás jistě svévolně nenapadla, ale pro případ je vhodné zmínit, že na tohle se pojištění rozhodně nevztahuje.

Prvních pár kilometrů je fascinujících. Jedeme čtyřicítkou po štěrku a připadáme si jako vozítko Curiosity na první procházce po Marsu. Jsme sami a podle informací v průvodci tenhle stav může trvat klidně dva dny. Potom nás předjedou dva offroady. A v protisměru potkáme Poláky v malém Fiatu (?!). Dojde nám, že s turistickou sezónou na Islandu nebudeme sami už nikdy.

Den třetí: Teplá voda a tvrdý alkohol. Turistické (dez)informace o tom, jak je na Islandu proměnlivé počasí, odhazujeme do stejné škatulky jako lidové pranostiky a urban legends. Už třetí den svítí slunce, v důsledku čehož máme všichni spálené ksichty a hejskovsky jsme odhodili zimní bundy do zavazadlového prostoru. Vítr je stále svině, málokdy se podaří vodu dovést aspoň na okamžik k bodu varu a tak si užíváme raw delikates jako je křupavá instantní polévka zalitá vlažnou vodou a písečnatých kaší.

Míříme do Kjollur, které na mapě vypadá jako impozantní město, oplývající bankomaty, diskontními potravinovými řetězci a liquer storem (na Islandu je dodnes částečná prohibice, takže ve standardním pojetí obchodu ne/koupíte maximálně 2% pivo v přepočtu okolo sto českých korun.)

Kluci odhodili zábrany a díky slabé ozónové vrstvě zažívá moje rudá pomáda na rty boom i mezi pánskou většinou. Na recepci kempu Hveravellir se tak přijíždíme ohlásit jako taneční skupina transsexuálů. Recepční pro nás má dvě špatné zprávy: Naše mýtické město Kjollur je pouze náhorní plošina se dvěma dávno vybydlenými domky. Tou druhou je nabídka europiva se standardní voltáží za 250 Kč za plechovku. To nechceš.

Naštěstí je nedaleko kempu barevná sirovodíková bubláž – a navíc termální jezírko. Odpolední koupel s distingovaným švédským párem je boží. Po osmistupňovém teplotním komfortu je to velkokapacitní parní lázeń.

Za pár hodin v rámci přežití v pustině odpravíme pašovaný kubánský rum a natěšeně se před půlnocí vracíme zpátky ke zdroji tepla. Cestou přibývá prázdných lahví od piv a na místě přetéká lahvemi a lidmi, kteří ale bouřlivě trvají na tom, aby byl pokořen rekord v počtu obsazenosti pramene. Soused Rakušan nás tak na přivítanou opaří horkou vodou chlístající z trubky, potom nás na chvíli převezmou Kanaďani, než se ustálíme v horké náruči černošky z Trinidadu. „Alkohol a termální prameny je jediný možný způsob, jak to peklo tady přežít“, říká nám jediný pravý Islanďan v jezírku a musím mu dát za pravdu, že obojí zajišťuje mnohonásobně lepší komfort, než spacák do -30.

Pár ochutnávek:

Pustina

Smrad zkažených vajec...ale teplo!

Červánky při návratu z nočního koupání kolem půldruhé ranní.

Den dětí a maskovaná palčivá témata současnosti

Nevím, kdo přesně přiděluje mezinárodní svátky a tahá za nitky, ale očividně je to někdo napojený na silné dětské lobby. Nestačí Vánoce, papundeklový Ježíš v jesličkách a nafouknutá bříška z kradeného cukroví. Nestačí dětská narozeninová oslava, po které najdete na zdi čokoládový negativ všech dvaceti obtisklých kamarádíčků. Nestačí kterákoliv jiná oslava klidně i cizích lidí v parku, kde vyjedí šunku z rautu. Potřebují vlastní svátek, který je v naší školce vnímán něco jako oslavy čínského nového roku, nebo karneval v Riu. Týdny před vypuknutím se na nástěnce ocitají žádosti o odvšivení a originální kostým. A pak to tak nějak zapadne a jako obvykle se ocitám mezi záškoláky, kteří podcenili přípravu.

„Emmm, ten kostým!“ zhrozím se odpoledne před akcí. Naštěstí jsem nedávno ve frontě v déémku kromě vleklých problémů se zakloněnou dělohou odposlechla i tajný tip na bazar s dětským karnevalovým oblečením a neštítím se ho použít.

Za dvacet minut přešlapujeme ve vetešárně „vše na váhu“. Personál bazaru je výkladní skříní celého podniku a nepřímým vodítkem, že v převlékacích kabinkách bují obchod s bílým masem. Háčkovaný svetřík prodavačky A probodávají kornouty špičaté podprsenky. Spodek plandající pleteniny nekompromisně zmuchlala do ustřižených ultra šortek z plesnivé jeansoviny. Prodavačka B je obalená jen do růžového župánku a bojíte se za ní trapné, ale neodvratné chvíle, až vetchý pásek rupne. Na zdech visí textilní expozice celého 20. století, od tesilových obleků pro pány po potápěčské neopreny. Atraktivní lokalita proti Olšanským hřbitovům může zajišťovat obousměrný profit: v prostorných kabinkách lze na poslední chvíli vyfešákovat nebožtíka, nebo tady střelit jeho zánovní papuče.

„Slyšela jsem, že prý tady prodáváte karnevalové oblečení“, otevřu small talk se špičatýma prsama a vzápětí doufám, že si to nevezme osobně. „Dětské“, dodám tedy pro jistotu. Prodavačka A propočte v řádu milisekund mou konfekční velikost i věk a zájmy dětí a odpoví: „Jó, měli jsme. Ale chápete, tady to frčí“, rozmáchne se od prázdných regálů po jedinou shrbenou stařenku, která škube knoflíky z povlečení a zrudne, když se dostane do hledáčku špičatých prsou. „Zkrátka je vyprodáno“ dodá s povzdechem.

"Ale jeden kostýmek nám eště zbyl Alčo“ ohýbá se Župánek pod pult. „Tahle roztomilá…“ Ticho přehluší jen cinkání rozsypaných knoflíků. Všechny včetně stařenky uvažujeme, jak tu věc z rudého tylu a třpytek nazvat. Mně napadá třeba „Malá rajda“, ale reálně hrozí, že se tentokrát někoho už opravdu dotknu. „Taková... jakoby Karkulka!“ prohlásí eufemisticky prodavačka A, ale Béčko ji překřikuje, že je to echt princeznička. Žmur valí bulvy a Čičman si bohužel myslí, že bez tohoto kusu oděvu školkový karneval nemůže začít. Takže odcházíme s „Dětskou prostitutkou“ na váhu v mikrotenovém pytlíku a nevím, jestli mám být za Žmura zklamaná, nebo ráda, že neměli chlapecké převleky.

Pořád Žmura chválíte, jaký je to kreativec, i když vám dokola opakuju, že je to nejmladší a nejzaprděnější důchodce ve střední Evropě, ale tohle je zrovna voda na váš mlýn. Žmur se totiž rozhodl pro převlek černého ninja bojovníka, který si vyrobí úplně sám. K tomu účelu mi rozstříhal krabici od bot na katanu a vrhací shuriken. Oblékl se do černých tepláků, černého trička a kuklu si vyrobil z mé staré palestiny. Snažila jsem se mu naznačit, že je to naprosto nevhodné. Že nás sbalí policie ještě před tím, než přejdeme hlavní křižovatku, ale nedbal. Přes explicitně vyžádaný originální kostým z toho fakt hlavní cena nebyla. Ani cena publika. Kalkuluji jen s tím, že školní rok brzy skončí a učitelky zapomenou.

Dětství je výzva

Než jsem se odhodlala napsat vám tenhle post, jenž aspiruje na titulní stranu Zpravodaje sociálních pracovnic, docela dlouho jsem přemýšlela, kde Žmur přišel k výzvám. V rodině, kde je největší a dosud nepřekonanou metou „týden bez cukru“, tiše zakončený po dnu a půl posláním Žmura naproti do večerky pro čokoládu. Slavnostně přinese vždycky tu největší studentskou pečeť, kterou rozerveme a zhltáme po velkých kvádrech jako vlčáci i přes hlasité nesouhlasy Čičman, která by si ji nejradši nalámala na čtverečky a zbytek úhledně zabalila zpátky do staniolu.

Když jsem minulý týden jedno horké odpoledne vyzvedávala Žmura ve školce, přivítal mě sbor vyjukaných učitelek se slovy „stalo se něco podivného, velmi podivného“. Pokud byste byli matkou Žmura, pravděpodobně si v tu chvíli pomyslíte, že se mu konečně povedlo vyvinout urychlovač částic z lepenkové krabice a jedna učitelka byla teleportována, v horším případě zmizela jen její část. Ale vyjukané učitelky postávaly na chodbě v plném počtu a vypadalo, že jim nic nepřečnívá, ani nechybí. Tedy kromě vysvětlení té záhady.

„On ten váš Žmur na hřišti vždycky hraje fotbal, nebo se s klukama mlátí za tím domkem hlídače, povídá ta, co má vždycky jasno. „No a dneska si Žmur sedl na nejvíc rozpálenou lavičku a oznámil nám, že se pokusí na ní vydržet co nejdelší dobu a nepřeje si přitom být vyrušován.“

„Což se mu podařilo, protože se tam smažil, považte, dvě hodiny v kuse!“, říká paní Součková, která Žmurovu sebedestrukci sledovala s upřímným zaujetím. A pak ze třídy vystrčila něco, co vzhledem nejvíc připomínalo červenou krevetku zapadlou úplně na dně friťáku vietnamského bistra.

„To si děláš srandu! Ty ses s někým vsadil, žejo?“ vyzvídám cestou domů.

„Myslíš, že bych se sázel o něco takhle nepříjemnýho?“ odvětí Žmur racionálně. „Ke konci jsem myslel, že umřu a to jsem se musel pořád usmívat na úči, aby mi to nepřekazily a neodvlekly mě do stínu. Ale dal jsem to!“

Včera jsem se probudila nad ránem okolo čtvrté s takovou tou vtíravou noční můrou, že nejsem sama. A fakt ne. Z druhé strany mě pozorně sledovalo něco zpod opuchlých víček. „Čau“, hned to zdraví. Jako by bylo úplně v pohodě, že máte za kuropění v posteli bubáky a ani se neobtěžují rozplynout se před váma v plazmatu.

„Žmure?!“

„Jo?“

„Víš kolik je hodin?“

„No jasně, dívám se na ně už pěkně dlouho. Tohle je můj vstávací rekord!“

Než jsem stihla přijít na to, jestli Žmur hraje Modrou velrybu, nebo ji sám vymyslel, přihlásil se dnes Žmur ke špenátové výzvě.

„Tomu byste nevěřila! To je snad zázrak!“ vykřikuje na mě dnes ve školce paní Součková jako kamelotka Strážné věže. „Žmur začal jíst konečně špenát. No ale jak začal! Právě dojídá šestý talíř…“ V jídelně stojí se založenýma rukama obě kuchařky, aby se na toho chlapečka podívaly na vlastní oči, a spokojeně pokyvují trojitými bradami.

Tak vám nevím. Zatím vyčkávám v naději, že třeba už zítra přijde úklidová výzva, nebo den snídaně rodičům do postele. Ale bohužel jsou tu jiné a pravděpodobnější varianty, například, že mu bude viset z koutku úst pavučina, nebo přespí hlavou dolů přivázán za kotníky k lustru. Možná přece jen přišel čas vyměnit mou trapnou čokovýzvu za něco, nad čím zbledne závistí i spálenej Žmur!

Šťastnej let, strejdo

Jedna ze zajímavých věcí, co vám do života natahají děti kromě vší a zatoulaných koťátek, jsou rodiče kamarádů.  Je docela příznačné, že jsem v období „před dětmi“ měla pro rodiče jasně vymezenou kategorii těch rodičů: něco mezi Flandersem ze Simpsonů a učitelem hudebky na gymplu, který coby příkladný křesťan zplodil jen během mého studia čtyři potomky, ačkoliv vypadal na to, že by se přirozenou evoluční selekcí dostal k pokusům o dítě maximálně v křoví před místním rockáčem ve čtyři ráno. Rodiče malých dětí pro mě měli zkrátka většinou nálepku: vyhaslý partnerský vztah, mizerný nebo spíš žádný sex a společná dovolená v kempu se spřáteleným manželským párem čpící vzájemnou závistí a trenčianským párkem s fazolí.

Okamžikem, kdy se stanete skutečným rodičem malých dětí, samozřejmě jednak obratem přehodnotíte zastaralou metodiku stejně jako předsudky o lidech po třicítce a zároveň zjistíte, že kamarádi vašich dětí mají rodiče, kteří se nikoho nesnaží poučovat, ani nenávidět, ale se kterými se dá cestou ze školky srknout ristretto na zahrádce a pak ještě další na rohu a stejně jste na začátku příběhu. Mívají slušný arzenál sympatických špatných vlastností a stejné kruhy pod očima jako vy.

Protože je Čičman opět zamilovaná, čekala nás jednou před školkou v dešti paní s chlapečkem, který nemohl odejít, dokud se s Čičman nerozloučí před odchodem domů. Mezitím přestalo pršet a dvou hodinách vzájemného vyprovázení se domů jsme narazily na téma smrt a srovnávání se s ní, což mě zaujalo, protože kdyby to byl bezdětný den, těžko si představím, jak s cizí paní chodím dvě hodiny kolem bloků a řešíme mrtvý dědečky. I když kdoví. Ono je to na druhou stranu pro mě typický, protože kdybych to měla řešit s mámou, budu mít brzo rozteklou řasenku pod slunečními brýlemi. Jsem intimní posera a vím to o sobě. Zuzce, teda tý paní od Čičmanina nového kluka, abychom se neztratili, umřel poprvé v životě děda. Řešily jsme, jestli se se smrtí prarodičů člověk líp vyrovná v dětství, nebo později. Jako protřelý dětský harcovník příbuzenských úmrtí jsem si myslela, že a) je správně.

A když už jsme u těch rodičů, tak mi v neděli volá máma, takovým tím hrdelním tónem, jako když hodíš jezevčíkovi pingpongáč a on ho samou radostí spolkne a první, co mě napadlo, bylo, že táta umřel. Už jsem vám jednou psala o tom, jak máma telefonuje, takže jsem se držela za srdce ještě pěkných pár minut, než si máma s mobilem položeným na pásu u pokladny v Bille v klídku vyřídila nákupy. Umřel strejda. Strejda ze Švýcarska, co voněl po tabáku a kořeněným parfému. Vídali jsme se málo a když už, chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale to většina rodiny v místnosti a taky jsem se styděla za svoji dementní němčinu. Takže nic, vždyť bude příště, žejo.

Žmur se na něj poslední dobou pořád ptal, jak se má a kdy mu skončí ta rakovina. Tak už. A byla jsem na chvilku zaprděně a podlézavě ráda, že to nebyl táta a vzápětí se mi ze sebe udělalo docela špatně a potom se to celý rozleželo. Nejsem připravená. Nejspíš nikdy nebudu. Už jsem zapomněla většinu fragmentů z toho, jaký to bylo, když mi umřel harmonikovej děda a pohádková babička.

U dědy si pamatuju, že bylo léto, bylo mi třináct a strašně jsem se bála, že se na něj budu muset dívat do rakve. Táta mě odvedl dřív, seděla jsem ve skříni ve svým pokoji a brečela hlavně nad tím, jak mě táta neohrabaně utěšoval. „Dyť von si to už chudák starej přál. Já umřu, máma, ty...“ Starej byl celou dobu, co jsem ho znala, to fakt není omluva. Prostě půlka mýho dětství strávenýho na dědově dvorku výrobou vynálezů zkázy, v hajzlu. O zbytek jsem přišla se smrtí pohádkové babičky v šestnácti. Vůbec nevím, v jakém ročním období umřela ona. Byla jsem na pohřbu? Nejsem si jistá, jestli si to pamatuju, nebo jen překresluju vzpomínky tmavýho maloměstskýho kostela a babiččiných kámošek neprodyšně zahalených v černým silonu a Živých květech.

Včera večer jsem zjistila, že přijít o své milé později dělá jeden zásadní rozdíl. Jako dítě jsem to brala jako fakt. Zavřenej krám, kam už nechodíš. Pár věcí na památku v šuplíku, kolo ti spraví táta a chůdy nepotřebuješ. Teď mám pocit, že už není čas stydět se zeptat. Protože až jednou zvednu telefon, tak chci vědět aspoň to, že jsme to stihli, těsně třeba, ale všechno.

Island: Beta test

Na to, co všechno máme s M. společného, se v jedné věci totálně lišíme, a to jsou cestovatelské preference. M. má sever a západ a kdybyste ho vysadili na léto v Grónsku, hezky poděkuje a vděčně si zapíchá kolíky od stanu do ledovce. Já mám jih a východ, což je vlastně nejlepší uspořádání, protože kdybych žila sama se šesti kočkama, tak budu živit zároveň i smečku pajdavých psů kdesi v Kambodži a nebudu překonávat limity, jako jen při pouhém googlování průměrné červnové teploty na Islandu až poté, co jsme si koupili letenky (devět stupňů, kdybyste to náhodou nevěděli. Já to nevěděla a krev v žilách mi zatuhla víc než při dnešní ranní cestě do práce v krátké sukni).

„Bude tam plno termálních jezírek“ uklidňoval mě M., zatímco jsem se nedůvěřivě zadívala na svůj spacák. V něm jsem se naposled málem uklepala na Povaleči, kde přes den dav lidí stříkali místní dobrovolní hasiči, aby nezkolabovali horkem. Po krátké úvaze, jestli chci v termálních pramenech nejen trávit týden v kuse, ale i spát, jsem si zakoupila expediční spacák do -38 stupňů, který by byl schopen resuscitovat i mražené kuře. První zátěžový test byl naplánován na minulý víkend. Zamávali jsme dětem a babičkám a vydali se splynout s letošním nemilosrdným podáním jara.

Začátek trasy byl vysoko nad mým očekávaným teplotním komfortem, protože když jsem se s krosnou vlekla do příkrého kopce, rychle jsem přehodnotila potřebu zaplnit si celý zavazadlový prostor pičovinama typu ponožky s kožíškem, polštářek, nebo pecen chleba na půlnoční hlad. Jako nenáročná společnice odsouhlasím první navržené místo na stan, i kdyby to mělo být v pangejtu na blátivé cestě ke kravínu. Naštěstí má M. pro pěkná místa vkus i kondici, a tak jsme anektovali loučku mezi lesíky, na které něžně povlávaly břízy ve větru a vydáváme se na obhlídku okolí a k památníku partyzánů.

Tam se na M. asi přilepila bludná duše padlého odbojáře, jinak si nedovedu vysvětlit jeho zděšení, když se po prvním obejitém půlkruhu objeví přímo pod námi vesnice. „Vybíral jsem to tak dlouho, abychom tady byli sami!“ procedil i bez mé věcné připomínky, že jsme se na tu samotu táhli pět kiláků do kopce, a vzápětí se kryl za kládami, když nám cestu zkřížila partička seniorů na procházce. „Určitě nám vydrancovali zásoby!“ hrozí za neškodnou důchodkyní, co ho v jeho zákopu málem trefila ohryzkem od jablka. Brzy se ukáže, že les je doslova protkán nejen tajnými agenty, ale i vzteklýma liškama, co na nás strnule slintají za pařezy a to bylo teprve odpoledne.

Před západem slunce jsme najdeme pár metrů od stanu vyjetou brázdu od auta, což výrazně posílí M. partyzánskou paranoiu. „Až zapadne slunce, budeme tady úplně sami“ říkám konejšivě a M. mě zpraží stejným pohledem, jako jsem mu věnovala, když mě chlácholil termálními jezírky. Když slunce konečně zapadlo, byla ze všeho nejvíc zima jako prase. Místo romatické večeře o baterce a válení se po celtě ohryzáváme zmrzlý pecen chleba a fusekle s kožíškem mám naražené na rukou až k loktům. Hned poté, co hostinu zapijeme vlažným čajem, začnou prostor kolem nás protínat dunivé rány. "Duch-duch-duch", práskalo vzduchem. „To bude asi ohňostroj na čarodějnice“ usoudíme, a někteří z nás to usoudí obzvlášť zoufale. Oblohu ale křižují jen letadla a potom kolem nás přeběhne první srna. A další. "Duch-duch", ozve se. „Myslivci!“ Co teda znepokojí i tak klidnou povahu, jako jsem já, je, že při každém zvednutí se na záchod prudce stoupne i kadence střel, ale to bylo už v době, kdy M. svou moč už dávno absorboval zpátky do oběhu a odmítal se vzdálit ze své pozice minometčíka. V té se schoulení zimou díváme na hvězdy a připadáme si jako tragičtí hrdinové v historické rekonstrukci bitvy o Stalingrad těsně před umrznutím. 

Ráno nás vzbudily krávy. Ráda bych vás potěšila historkou, jak všude kolem nás ležely vyhřezlé srnčí vnitřnosti, zastřelený myslivec v uniformě wehrmachtu a podřízlá jehňátka v kruhu obilí, ale cestou jsme našli jen jednu oběť a to místního rockera s oškvařeným křivákem, jak zvrací do žhavých uhlíků čarodějnické fatry za vesnicí. Připraveni na všechno!