Narozeninový cross country výlet

Před měsícem jsem dala Martě k narozeninám kromě hromádky užitečných věcí obálku nadepsanou jako Výlet s Psicí s neomezenou platností. Dát sebe jako dárek je totiž win-win-win řešení; uděláte radost obdarovanému, druhou radost sobě, za to, že má radost, a držte si klobouky, jedeme dál, protože tím vygenerujete pochopitelně ještě třetí radost sami sobě. A tyhle tři radosti vás nevyjdou na nic víc, než je nabalení svačin, termosku zázvorového čaje a den, kdy je potřeba připravit se na všechno – protože vy jste ostatně dárek, který se dá použít úplně na cokoliv.

Docela dlouho jsme přemýšlely, jak tenhle výlet udělat nezapomenutelným a výsledkem našeho experimentu je, že tenhle basic koncept si rozumí jen se stejně jednoduchým řešením. Je to stejný, jako když si chcete namíchat cuba libre a v zápalu invence do toho začnete drtit skořici, kokosovej monin a chilli papričku jenom proto, že to je narozeninovej drink. Stejně tak jsme půlku týdne plánovaly místa a dopravní prostředky a v sobotu ráno jsme byly mnohem bezradnější, než v pondělí. Ne. Na cuba libre potřebujete colu a rum. Na výlet čas a místo srazu.

„Tak pojedeme třeba do Lysolají, protože tam je dobrá rokle a staré sady“, řeknu první věc, co mě napadne.

„Super, vidíme se za půl hodiny na buse v Dejvicích a beru fenu a cider, když jdem do sadu“, odpoví Marťa.

Za hodinu sedíme před kapličkou v Lysolajích my čtyři ženy. Marťa, já, fena Kyra a Marie Sedmibolestná, která sice vypadá dost zmučeně, ale mít víkendovou nonstop směnu kvůli poutníkům, netvářím se o nic líp.

V lomu potkáváme starší pár a ptáme se, kam vede dál stezka. Jako ve škole, hlavy dolů a nikdo nic neví. „Ale támhle za kopcem“, rozmáchne se nakonec pán ostýchavě, „je únětickej pivovar a strašně dobře vaří. Tam bych já šel hned.“ „Prosím tě, ale to by musely jít holky úplně opačně a obejít to cestou z druhý strany“, sprdne ho žena. „No, vracet se nebudeme“ odpovíme nastejno a když se na sebe podíváme, je jasný, že máme konečně plán.

„Prostě půjdeme na sever!“ snažím se mávnout rukou aspoň přibližným směrem, co pán.

„Přes pole a přes řeky a přes propasti!“ přisadí si Marťa.

„A odteď už půjdeme už jen tam, kam nám řekne první člověk, kterýho se zeptáme.“

Pán to myslel dobře, ale první parkour nás čeká už na vršku prvního srázu. Celá jeho hranice je obsypaná chatama, takže přehazujeme Kyru a sebe ladně přes ploty a modlíme se k Marii, aby chataři neměli navolno puštěnýho rotvajlera, co ho krmí jen když přijedou o víkendu a těch sedm bolestí jsme nezakusily my jen kvůli prvnímu pánovi, co nám ukázal směr. Po pár plotech se jako partyzánky vyplížíme před široké brázdy zoraného pole.

Zapadneme do nich jako do hrnku s nasypaným kakaem. Skáčeme po hroudách a přísáhám, že už nikdy nebudu děcka plísnit za špinavý boty. Naopak zařazuju skákání v hroudách v listopadovým slunci za stejně povinný a pozitivní návyk jako lžíci rybího tuku před večeří. Uprostřed pole se k nám přiřítí cizí pes a dvěma skoky nám zabahní i vršky, což by moc nevadilo, ale Marťa vyjadřuje první obavy, aby o nás v hoch společnosti únětického pivovaru vůbec měli zájem. 

Za psem omluvně přiběhne pán. Dozvídáme se, že se jmenuje Ríša a je z útulku. Pán vypadá taky trochu jako z útulku a zároveň, jako by tam na nás hrozně dlouho čekal, protože ho koncept řízené náhody ani na chvilku nezaskočí. „Půjdete tady přes to hnojiště ke kapličce a tam začíná Kyzlíkova stezka. Tam si pěkně zahrajete, uvidíte!“ Ještě se zeptáme, jestli můžeme jít kolem toho hnojiště, protože pokud by trval na tom, že musíme jít doslova přes něj, už si s teplou polívkou a pivem fakt nikde neškrtnem. „No klidně“, přikývne pán dobrosrdečně. „Takže kolem toho hnojiště a první doprava. Nashle a zas se někdy přijďte zeptat, já bych šel příště s váma! zamává a Ríša nás ještě pořádně oštěká a oskáče na rozloučenou.

Na Kyzlíkově stezce pochopíme, co pan Pavel myslel pod prorockými slovy „tam si pěkně zahrajete“. Hned u druhého zastavení najdeme velkou zvonkohru z osmi různých druhů dřev i s paličkami. Jdeme tomu trochu naproti, takže účelově vyhlížíme pocestné, co by nás poslali k Lacíkovic, do hospody kus pod náma, místo toho ale potkáme dva týpky, co trvají na tom, že poslepu poznají, na jaký druh dřeva hrajeme. Potom nás pošlou nahoru ke Křenovi a zmizí.

Ztráta Lacíkovic sice trochu zamrzí, ale tohle už dávno přestal být výlet, na kterým chodíte po vyšlapaný stezce a průběžně uspokojujete své potřeby, takže zabereme a vyškrábeme se hrůzostrašným trním nahoru do vsi, kde stojí pistáciově zelená hospoda. Popravdě je to podnik, který ve vás nebudí ani za mák důvěry, vypadá to jako přesně ta hospoda, ve který smrdí smažák z friťáku a točí Gambrinus. Na druhou stranu, i my, obalené hlínou a trny, připomínáme víc jezinky než humanoidní platící hosty a tak to oboustranně riskneme. 

Mají tam nejlepší kulajdu a medovinu na světě, taky ochutnáme stařené rumy, co sem vozí kluci, co jsme je potkali u dřevohry a i když se Marťa zasní, že by mohl dorazit ještě Pavel se psem Ríšou a ten pán, co nás jako první poslal do Únětic a společně bychom si zazpívali u planoucího krbu, tak to nakonec dopadlo úplně nejlíp. Jenom jedno pravidlo ještě potřebuje funkčně doladit. Do Prahy na poslední metro jsme se musely poslat samy. Lidí, co vás na první dobrou pošlou ultimátně domů, je totiž zoufale málo.

Příchozí

Část 1.: Přicházejí ve snech

„Mááá-míííí!“ budí mě několikrát v noci horrorové ječení, u kterého mi neprýští ze zad pot ani krev, jen unaveně hlesnu: „Uhm?“ a odploužím se zombie krokem podívat, co se to vedle v pokoji zase proboha děje.

„Právě teď odešel“, tvrdí Čičman trochu nesrozumitelně a vyptává se, jestli má před postelí bačkůrky. Můžu ji uklidnit. Ať tu byl kdokoliv, odešel čestně bez bačkůrek. „Velký hnusný Žižvald“, zívne Čičman a než se stihnu zeptat o koho jde, znovu usíná. Kromě Žižvalda mě Čičman takhle kolem druhé, třetí ráno zaměstnává taky tím, že kontroluju, jestli má všechny prsty („Seděl mi na ukazováčku a u-ží-ral mi prst shora dolů!“), nebo tupě zírám z okna ve snaze zachytit „protivného létajícího kouzelníka s kufříkem, který kašle“.

Část 2.: Přicházejí ve zlých předtuchách

„Hele mě už to fakt nepřijde normální“, říkám M. „Jak je možné, že se největší ospalec rodiny čtyřikrát v noci vzbouzí? Kdo je ksakru ten kašlající kouzelník?“ „A není to někdo ze školky? Aby jí neukazoval svého Žižvalda…“, odpoví pochmurně M. během toho, co se snažím z Čičman freudovsky vyšetřovat, jestli jí někdo ve školce neubližuje.

Část 3.: Přicházejí nepoznáni

Ale tohle už fakt normální není, docvakne i mě, když další noc Čičman hledá Žižvalda v zadku, kde se usilovně rýpe pravačkou. Roupi! bleskne mi hlavou. A je to tady! Podezřívavě jí svítím mobilem do zadku. Nic.

Část 4.: Přicházejí a jsou nesmrtelní

„To víte, že jsou to roupi.“ pokyvuje moudře hlavou naše stará dětská doktorka ráno v ordinaci, která už viděla víc červů, než běžný člověk nudlí v polívce a předepisuje Vermox. Velkoryse pro celou rodinu. „Nechte ji vykakat do krabice a za čtvrt hodiny to rozkrájejte špejlí, jestli mi nevěříte“, nabízí mě tipy na domácí laboratorní pokusy. To by ocenil možná tak Žmur, ale já radši uvěřím i bez stolice v krabičce a preventivně se odčervíme všichni. Tím bych to považovala za uzavřené, kdyby si Čičman neřekla další večer o namazání rozdrbaného zadku a nekroutil se jí z něj výstavní roup. Živý.

„Fuj, ten se má ale k světu. Vůbec nevypadá ani jako přiotrávenej tím svinstvem, co jsme museli sníst všichni“ prohodil M. K tomu se hodí vysvětlit, že M. si plánuje pořídit akvárko na chov krevet, takže v náhlé inspiraci hned dodává, že by Čičman mohla dodávat nítěnky jeho hladovým krevetkám, abychom potravní řetezec uzavřeli v rámci rodiny. „Nenapsala ti doktorka ty tablety náhodou s červem, místo proti červovi? Víš, že jí je přes sto let a pokaždý si plete, jak se jmenuju“, přisadí si Žmur.

Ráda bych to tu dneska ukončila jako Část 5.: Odchozí, ale stále k tomu nemám dost dobrých důvodů. Když už k nám v noci oknem neleze Žižvald nebo kouzelník s kufrem a katarem dýchacích cest, tak nalézám na špejli věci mezi nebem a zemí. Jo, až tam jsem klesla. Klidně mi napište do komentářů, jestli se teď při čtení mimovolně drbete mezi půlkami, a domluvíme se na podrobné analýze stolice. Odškrtnuto jako další z praktických skills rodičů malých dětí!

 

Nášušnice

V otázkách mé výchovy s mámou v lecčems nesouhlasím. Třeba bylo přinejmenším diskutabilní, když jsem musela chodit do krasobruslení a nosit šaty v tak  odpudivým odstínu růžové, že by se za ně styděl i pytlík maršmelounů, což se navíc ve stejném nedobrovolném scénáři opakovalo později v tanečních. Nejlepší nápad nebyl ani dovolit mi brát si koťátko do pokoje, kde žil v otevřený kleci křeček, a upřímně mami: zpětně asi ani všechny ty víkendy u Evy, kde jsme měly soustředěně sepisovat referáty z dějáku.

Ale i když máma občas ustřelila, dělala to vlastně nejlíp, jak mohla: pokaždé, když mě nechala jít s nějakou další extrémně neuvěřitelnou výmluvou ven, mně zároveň věřila, že se vrátím živá a netěhotná. Nechávala spoustu rozhodnutí na mně, od školy po náušnice. Nechala jsem si propíchnout uši až v devíti letech a byla to taková událost, že mě později ani nenapadlo nechat Čičman prostřelit uši ještě jako nic netušícímu miminu. Čičman zjistila, že postrádá nášušnice až minulý týden. Původně jsem nepospíchala, chtěla jsem si počkat, jestli se nerozmyslí. Čičman se ale každým dnem tvářila o něco naléhavěji a o víkendu už to vypadalo, že bez náušnic postupně začne ztrácet základní životní funkce, jako když ledvináři odpíráte dialýzu.

Včera večer tedy konečně udýchaně zvoníme na nastřelovací ordinaci, dokonce v půlhodinovém předstihu, protože celou cestu od našeho domu běžíme, aby „zrovna dneska pani doktorka nešla domů dřív“, jak se obává Čičman. Díky tomu máme spoustu času poslouchat všechno, co se děje za papundeklovými dveřmi a to všechno si můžete představit jen jako nelidský řev mimina před námi na stejné frekvenci, jako když vám někdo uřezává ušní lalůčky motorovou pilou. Připadám si trochu jako v čekárně na ženskou obřízku u stařeny s rezavou žiletkou. „Klidně si to můžeš rozmyslet“, pošeptám ji.

„Co, mami?“

„Že si to můžeš rozmyslet“ zařvu hlasitěji, zrovna když se otevírají dveře a čerstvě proděravělé ječící mimino je vyneseno pryč.

Čičman jen hrdinsky zavrtí hlavou, vezme mě pevně za ruku a táhne mě za sebou do ordinace. Vydatně se zdržíme se u výběru náušnic, protože doktorka přináší velká třpytící se plata. „Diamanty!“ vydechne Čičman.

Taky se zasekneme na tom, že Čičman dvě náušnice nestačí. „Tři“, prohlásí ultimátně. „Dvě nášušnice do uší a jednu do nosu“. Nakonec si vystačí s ústním slibem, že v patnácti budu souhlasit s piercingem nosu (všichni víme, že se mě ptát nebude), nenucenou konverzací o červících v zadku (o tom vám ještě napíšu, nebojte) a čtyřikrát změní barevný odstín vybraných a náhradních náušnic. K mé tiché úlevě na světlemodrou z původního odstínu Barbie pink. Půlhodina a šestnáct set v tahu a to se ještě nic neděje.

Potom je to ale rychlá akce, protože i doktorka se už zdá být plně saturována příběhy ze života roupů i nápadů, v jaké barvě a na jaké tělesné části si ještě Čičman přeje umístit piercing. Ve skutečnosti se spíš v duchu omluvila všem uřvaným, ale nemluvícím kojencům. Když se Čičman nadechuje k dalšímu příběhu, projede ordinací ostré kovové cvaknutí. A druhé. Potom se rozhostilo ticho, jak jsme se po sobě všechny tři ohromeně podívaly.

„Mám je!“ řekla Čičman a ani trochu nezakňourala. Dítě, které ráno při cestě do školky pláče, protože jí bolí foukání sychravého větru do obličeje!

„Máš je!“ řekla jsem já.

„Zhasněte prosimvás na chodbě, až půjdete“ řekla unaveně doktorka.

Scheisse Katze

Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale poslední dobou mě pronásledují kočky. Možná už se věkově blížím do kategorie výstředních stařen, který doma uskladňují patnáct a víc kusů zdivočelých zvířat objevených na smeťáku společně se sadou nakřáplých porcelánových šálků bez oušek, nebo televizí s vymlácenou obrazovkou. Nebo mám na sobě nalepenýho virtuálního kočičího pokémona, a tahle appka každý procházející kočce pípne do ucha: přiběhni k ní a začni si o její nohy zuřivě otírat svoje zpocený čelo a zamazanej ksicht od ještě teplý krve rozpáranýho hraboše. Někdy se dokonce svolají a přijde mě jich takhle zprznit hned několik. Tenkrát když se to začalo dít, tak mě napadlo, že bych mohla využít hozené rukavice a stát se soukromým očkem, které bude doručovat zaběhlé kočky majitelům, protože ulice okolo našeho parku přetékají výzvami „HLEDÁ SE MOUREK, ODMĚNA JISTÁ!“ (apeluji přitom na to, že seniory a ježky nikdo nehledá a to se jich v parku najde daleko víc, než koček.) Žádný kšeft se nicméně nekoná ani se zaběhlými mazlíčky, protože se ke mně mají jenom tykočky, za jejichž umístěnku by se naopak muselo platit. Pod tykočkama myslím rváče se zjizvenýma ušima, unavené hostitele parazitů, nebo kočky s neodkladnou potřebou rodit.

Možná si řeknete, že jde o nějaký lokální problém, který se vyřeší tím, že přijede TV štáb se Zdeňkem Srstkou a natočí o tom mimořádné vydání Chcete mě?. I já si to myslela do chvíle, kdy jsme s M. odjeli na bezdětný víkend do Broumova. Pro případné závistivce se hodí poznamenat, že jsme tam nejeli v současném babím létě, ale před týdnem, kdy nepřetržitě lilo od rána do večera a o Adršpašsko-teplické skály se lámal polský severák. Tohle klimatické nastavení zhatilo cestu do lesa většině výletníků, ale odolné rodiče, kteří se snaží vytěžit každou minutu pobytu bez dětí, nějakým tím monzunovým deštíkem a přízemními mrazy nezastavíte. Do lesa jsme vyráželi i za večerního smrákání a s baterkou hledali na olezlých šutrech dravé roztoče inzerované na vývěskách naučné stezky.

Žádný zákeřný roztoč nás nenapadl, ale z hloubky a temnoty skály se ozvalo zamňoukání a vylezl tenkocour. Přes jeho žebra byste mohli přejíždět klackem jako přes vlnitý plech a vydávalo by to stejný zvuk. Tenkocour přistoupil se samozřejmostí pražských tykoček k mým kotníkům a začal se o ně nutkavě lísat. M. jen zavrtí hlavou, jako by šlo o nějaký můj osobní rozmar tahat sebou všude kočky a vydáváme se dál. Tenkocour nás někdy vede s hrdě vztyčeným ocasem, jako by všem důležitě říkal, hele já nejsem žádnej blbeček co se nechal odvézt do lesa a netrefí zpátky, já tady provádím turisty! a někdy nám hladce proklouzává mezi nohama jako pstruh v potoce. První kilák si říkám, kdy ho to přestane bavit. Druhý kilák přemýšlím o tom, jestli by náš majitel chaty nepotřeboval kocoura – a tohle je přičinlivý zvíře, který by se o sebe v baráku postaralo jen za hrst granulí a starý křeslo u topení. Třetí kilák přemýšlím, jestli by se tenkocourovi líbilo v pražským bytě, kdyby měl majitel chaty náhodou alergii na chlupy.

A pak potkáme skoro už ve tmě partičku hlasitých Poláků se vzteklým Jack Russel teriérem a je po kocourovi. Marně ho volám a zpomaluju krok. Je tma a prší, smekáme se po mokrým listí na kamenech a jsme docela rádi, že jsme doma i bez kocoura.

Za sklem společenské místnosti chaty na nás rozjařeně gestikuluje partička Němců, a protože asi vypadáme dost zbídačeně, dostáváme hned ve dveřích schnaps. Potom ještě jeden. „Naposled jsme tady byli s našimi syny před čtyřiceti lety“, říká jeden s knírkem, kterého si skupina vybrala za svého emisara a sedí přesně mezi jejich a naším stolem. „Teď jsme tady se svými vnuky“, připíjí něčím, co nejsme schopní identifikovat. O  dalším tvrdí, že je to hruškovice.

„A přivoň k tomuhle. Zázvor.“, pokyvuje za chvíli. „Ten tě prohřeje!“ a nalévá kořalku schopnou propálit i azbest. To už mluvím plynule německy a o hodinu později na pokoji i německy zvracím a zřetelně přitom poznávám nezaměnitelnou chuť zázvoru. „No, aspoň ti ráno nebude blbě“, řeknete si, ale to je strašný omyl, protože ráno se budím s takovým dunihlavem, že je proti tomu odpálení mozku granátem efektivní relaxační technikou. Prostě strašlivá takocka!

Někdy kolem poledne mě M. vytáhne násilím z postele a takocka s námi vyráží na výlet. Je daleko houževnatější, než tenkocour. Ujde s námi osm kilometrů a neodžene ji ani střet s německým ovčákem, který ve mně, stejně jako vzpomínka na cokoliv německého, vyvolá jen záchvat zvracení do mechu.  A jestli věříte, že je na světě spravedlnost, tak vám sem na konec nažaluju, že M. nebylo ani trochu (!) špatně, i když toho vypil daleko víc.

No jo, já vím. Můžu být vděčná, že mě poslední dobou na ulici neobtěžují třeba zanedbaný opice bez domova.   

...v sobotu se vyčasilo a bylo konečně krásně



... ale ne všem

Když s vámi oběd naváže oční kontakt

Jen ti nejvěrnější z vás si vzpomenou na naši bývalou korporátní jídelnu ještě v dobách, kdy tam kralovalo Sodexo. Ano, ubrusy byly věčně ucintané a obědy obsahovaly korýše, vousy i glutamáty a to všechno bez varování pro alergiky. Páteční polévka se sestávala ze zbytků všech nepopulárních meníček, která si zaměstnanci od pondělí do čtvrtku moc neobjednávali. Ale přes to všechno byla tak nějak hřejivě lidská, včetně personálu. S uhrovatým učněm Ládíkem jste mohli prožívat první nesmělé pohledy do výstřihu. Když se musela Blažena z výdeje předklonit nad várnicí, měli jste naopak podrobný přehled o cizím dekoltu, včetně všech omáček, které jej kontaminovaly před tou vaší.

Sodexo od té doby nahradila Perfect Canteen, kde stojí jídlo na mastným tácu stejně jako byste za něj dali někde na útulným místě (kde se vám nikdo další v dlouhé frontě nesnaží uskřípnout ledvinu tím, že vám zarazí do beder svůj tác a po-ma-lu vás s ním piluje ze strany na stranu). Nesporně silnou stránkou Perfect Canteen je marketing, protože tady se zásadně nepodává nic jako hovězí plátek v mrkvi, ale zásadně sous-vide s mrkvovým julienne. Přičemž jde o tentýž flák žilnaté kližky, za jejíž název si v druhém případě připlatíte plus padesát korun.

Většina zaměstnanců Korporátu už po několika měsících příkoří přestala svolávat demošky i nostalgicky vzpomínat na Sodexo a přesunula se do jídelny v budově B, kde vládne Momento, po očněné s rýží přejmenovaný na Memento. Pokud se živíte příběhy, sice ani sem nechodíte kvůli obědu, ale ten kedr vám za možnost nasytit se atmosféry rozhodně stojí.   

Dokonce má foto upoutávky jídel. A neříkejte mi, že po tomhle se vám nezačne někde v hluboko v hlavě roztáčet příběh o tom, co se tam kurva děje v zákulisí:

P.S. Možná nezačne, no. Třeba M. mě za to strašně utřel, že nadělám s jedním žampionem a kolečkem z olivy. Ale pokud jste vytrénovaní na odhalování původu meníček z jídelny, tak tam ta bulva v horním sektoru prostě je a navíc kouká dost vyčítavě. Ten den se zkrátka zadíváte výdejnímu personálu do očí déle než povolené čtyři sekundy slušného očního kontaktu.

Správná podprsenka

Pánové prominou


M. si doma vždycky stěžuje, že nesnáší chození do DMka. Mají tam totiž strašně moc věcí v pastelových obalech, které by si hrozně rád koupil. Jakmile ale překročí pomyslnou nákupní čáru tohoto estrogenového království, stane se z něj štvanec, kterého protřelé zákaznice s věrnostní kartičkou probodávají zhnusenými pohledy jako stalkera. Z oddělení sprchových gelů ho zaženou k regálům s vložkama, kde se mu dostane jen sprchy opovržení od nervní ženské s PMS, co už dvacet minut vybírá nejlepší odstín menstruačního kalíšku. Nakonec je rád, když ustojí frontu a odnese si aspoň toaletní papír. „Je to stejný, jako bych se infiltroval do kšeftu se spodním prádlem pro sedmiletý holčičky, nebo svetrama pro čivavy. I muži mají přece právo vybrat si sprchový gels vůní malinového cheescake“ krčí rameny M. nad nespravedlností světa a já od víkendu empaticky přikyvuji s nehranou účastí, kterou vás naučí jen život (a to jsem si dřív nepřipadala vyhoštěná v Rybářských potřebách, ani v prodejně tonerů).

No, zkrátka i já mohu být v obchodě štvancem. Dokonce tam, kde byste to jako žena nečekali: v prodejně podprsenek. Už pár let si kupuju podprsenky Triumph. Za prvé proto, že se mi líbí, za druhé proto, že mi vždycky sednou, za třetí, že vydrží ve stejném tvaru. A za čtvrté, že mě hrozně nebaví stát před zrcadlem v pekelně přetopené kabince a cpát si prsa do dvaceti podprsenek rozličných značek.

To už radši jednou za rok vyběhnu autisticky vždy do stejné prodejny spodního prádla. Vyberu si tam požadovanou barvu, typ, velikost a pro jistotu vyzkouším. Vyřízeno za patnáct minut. Bejvávalo, než se zavedl institut Správná podprsenka. Poradkyně Správné podprsenky jsou stejný sektářky jako laktační liga, jenom se nesnaží vaše prsa za každou cenu nacpat do obličeje ječícího kojence, ale do podprsenky správných rozměrů. Přičemž jaké rozměry jsou ty jediné správné dovede s přesností 99,9 % určit jen Robert Rosenberg a pak tyhle vlezlý ženský, co mají vždycky trochu přetaženou rtěnku a krejčovský metr v kabelce.

Takže přijdu se svými dedikovanými patnácti minutami do své stále stejné prodejny Triumph, velkoryse přehlédnu vtíravou nabídku personálu, že mi pomůže vybrat čupr kousek (jsem snad nesvéprávná?) a pak se s prodavačkou střetnu znovu u pultu před kabinkou. „Počkejte, já vám ty podprsenky radši sundám z ramínka“, posiluje prodavačka představu vymaštěný blbky, co by bez pomoci bezradně seděla v kabince a volala kamarádkám, aby se jí mrkly na youtube tutorial, jak se sundávají věci z ramínek. Brzy ale pochopím, že záměrně protahovaný ramínkový rituál má svůj význam: „No, jak se na vás dívám, tak ta velikost vám teda moc dobře sedět nebude“ vysírá a už tahá zpod pultu metr.

„Prosím vás, já mám na ten nákup patnáct minut. S tímhle zdržením u ramínek už jen deset. Kupuju si u vás prádlo už pět let“ (a možná právě dnes přestanu, chtělo by se mi doříct, kdyby mě Správná podprsenka nepřerušila. “No právě, že bychom si obě ušetřily čas tím, že tady budete zkoušet špatné velikosti.“ Vyrvu ji prádlo z ruky dřív, než ze mě strhá tričko, aby se dostala s metrem k hrudníku. „Kdyžtak zazvoňte na zvoneček! ozve se za mnou. „Ráda vám přinesu jinou velikost!“

To víte, že nezazvoním. A to víte, že stejně přijde, rozhrne závěs a řekne: „Jé, to jste vy! Já si spletla kabinku. Ale když už jsem tady, zkuste si to déčko v černý barvičce, to teprve uvidíte ten důlek!“ a hodí po mně něco, co tam přede mnou musela zapomenout kojná, nebo Mickey Mouse. Tak já nevím, co je to za módu. Jsem trapná, že nechci na potkání ukazovat svoje prsa cizím ženským? Pohybují se snad v pánském oddělení prádla měřiči penisů? Opravdu to někomu z vás zlepší den? Tak vidíte.

Ale já už jsem tak nalomená, že si ji fakt vyzkouším a vypadám v ní úplně jak dvanáctka, co si tajně zkouší máminu podprdu.

„To je rozdíl, mít správnou podprsenku, viďte?“ vítá mě prodavačka zpátky u pultu. „No, je pravda, že si v tom připadám mladě“ zašklebím se na ni ošklivě. „Přijdu si pro ni, až ještě trochu vyrostu a do té doby si vezmu tuhle“, prásknu na pokladnu 80C jako kulový eso a mám pocit, kdoví jak jsem to nevyhrála, dokud na mě prodavačka nezasyčí sumu z cenovky.

Na kterou jsem se pořádně nedívala, protože jsem se v kabince soustředila na odhánění Správné podprsenky. No nic, stejně nezbylo, než to dohrát a trpce vydat platební kartu. Vidíte, a to jsem si myslela, že mám tuhle sektu na háku! 

Zvířátka z kašlanů

Ne, to výjimečně není překlep, i když jste tady zvyklí na ledacos. To jenom začal letošní podzim.

Čekala jsem, kdy se Žmurova posedlost školou vrátí do mentálního nastavení normálního šestiletého kluka a koncem minulého týdne už to skoro vypadalo, že jsme se dočkali. „Mně už se v tý škole zas tak moc nelíbí“, prohlásil Žmur při večeři a s neskrývanou nelibostí dloubal vidličkou do brambory. „Chm chm“, zakývali jsme s M. empaticky hlavou, „to ta matematika, viď? Nebo úkoly? Pomyšlení, že je to natrvalo?“

„Nene“ zahučel Žmur, a pokračoval v mučení brambory. „Mě jenom mrzí, že je ve třídě tolik dětí. I když se furt hlásím, učitelka nemůže vyvolávat jenom mně.“ posteskl si a vyčítavě se rozchrchlal.

Následovala divoká noc, kdy jsem běhala štafetu po dětském pokoji s lahvičkou Nurofenu a přeskakovala přitom kupičky posmrkaných kapesníků jako za tuhých časů rodičovské dovolené. Naštěstí se žádné z dětí chroptících příkazy nedožadovalo kojení. Ráno jsem se probudila na mokrém polštáři v louži z vlastních smrkanců a došlo mi to: září je tady!

1. Mentoring dětí před školou/školkou: Šatny dětských útulků opět přetékají rodiči, kteří v ranním šeru polohlasem koučují své malé usmrkance: „Zatrub pořádně! Nechce se ti kašlat? Klidně si zakašli teď, jinak budeš moct až ve tři, kdy tě vyzvednu.“
2. Pražský burčák: instantní zkvašený nápoj, který bývá v Praze každoročně k dostání o týden dřív, než v moravských vinařských oblastech.
3. Instantní jsou asi i vši: Jak jinak si vysvětlit poznámku v úkolníčku pouhé tři (!) dny po zahájení školního roku: „Ve škole se opět objevily vši. Prosím o denní kontrolu hlavy.“
4. Vinné mušky: U nás doma se rozpínají jako úderný gang ve spolupráci s potravinovými moly. Díky své krátkozrakosti jsem se o jejich existenci přesvědčila, až když se mi v průvanu přilepila mucholapka do vlasů a od té doby vlastně nechci nic vědět – ani když přede mnou vylézají z hrnce oživlá zrnka rýže.
5. Hledání krabic se zimním oblečením z minulého roku: Rukavice bývají děravé, bundy rozpárané, šály plné žmolků. Některé osvobozené kousky textilu z krabice samovolně odlezou společně moly jako v bodu 4.
6. Začíná sezóna lysohlávek: Po bytě se začíná obecně pohybovat víc věcí, do kterých by to v létě člověk vůbec neřekl.
7. Hledání nového oblečení na e-shopu: letí punk-rock, takže většina věcí vypadá stejně jako ty roztrhané hadry z bodu 5., které jste vyhodili do konťáku. Jenom jsou dvakrát dražší, to nechceš!
8. Na Šumavě začíná sněžit.
9. Zimomřivě odesíláte objednávku na děravé rukavice a kobejnovskou flanelku.
10. Média se předhání ve zprávách o prvních umrzlých kuřácích před hospodou.
11. Váš mailbox se plní nabídkami na vánoční dárky a kontokorent.
12. Zvířátka z kaštanů letos zase nebudou, sežrala je klíněnka.
13. Oběšenci, ztracení senioři a munice z druhé světové. Média rychle opouští první umrzlé kuřáky a servírují letošní největší houbařské úlovky.
14. Je konec září a v obchodech frčí čokoládový Mikuláš v akci. Šikovné hospodyňky z něj podle receptu na mimibazaru dovedou extrahovat máslo, které v tuto dobu stojí víc než krabička Marlborek.

První školní

První školní den pro mě znamenal až donedávna čínský magnetický penál, oranžovou aktovku a přesvědčení, že mě někdo hluboce zradil, pokud má tohle trvat nejmíň do konce června.

Byla jsem typický případ neurotického dítěte, které si kouše nehty do masa a odpovídá pouze, je-li je tázáno, a to ještě šeptem. Na prvním vysvědčení měli všichni velkou jedničku. Dvojku jsem dostala jen já a Pavlík s vodnatelnou hlavou, která vypadala díky prosvítajícím modrým cévám jako popraskané vejce, ze kterého se klube pták. Pavlík skončil po Vánocích ve zvláštní a já se nakonec protloukala vzdělávacím systémem dalších 17 let. Rozhodně to ale nebyl snadný start (a vlastně ani hladké přistání).

Chápala bych tedy Žmura, kdyby se v pondělí zamknul do skříně s ručníky a neozýval se, dokonce i kdyby protestně snědl všechny šumivé vitamíny najednou a vypěnil do nepříčetnosti. Ale náš skvělý, silný Žmur si přidal chleba k snídani a pak nás, rodiče kousající si nehty u dveří, vyzval: „Dejte mi tu aktovku na záda a přestaňte se tvářit jak zoufalci! Máme akorát tak čas vyjít. Nerad bych přišel poslední.“

No, rozhodně jsme nepřišli ani jako první. Před školou už stály davy lidí u jednotlivých stanovišť. Zjistila jsem, že jsem hrubě podcenila outfit, protože u učitelky s vlajkou I.A se tísnila subtilní skupina vietnamských maminek v kostýmcích z 90. let a rudou rtěnkou, které z druhé strany vytlačovaly statné ruské maminky v plesových šatech a růžovou rtěnkou. Do toho se nad procesím vznášeli jako supi náboroví agenti fotbalových klubů a tanečních souborů. Konečně se masa dala do pohybu jako jedno velké tsunami unášející do školy i zákazníky ve frontě do pekárny ve vedlejším vchodu.

Zatímco se prvňáci přesunuli jako zájezd čínských turistů na obhlídku školy, nám rodičům začala první třídní schůzka. „Než začneme, ráda bych mezi vámi nejdřív vybrala někoho do funkce zapisovatele třídních schůzek“ vyhlásí úča a nastane typická situace v základní škole: všichni štěbetající rodiče rázem ztichnou a sklopí zrak do lavice. „Cháchá, zapisovatelka? No to určitě!“ chichotá se můj vnitřní hlas.

„Snad mezi vámi nebudu muset někoho nedobrovolně vyvolávat?“ prohlásí žertovně učitelka po chvíli, ale ani jedny oči se neodlepí od lavice. „To je trapný, to je trapný… to mi neříkej, že tady není jediná agilní matka?“ ptám se sama sebe. „V každý třídě je aspoň jedna!“

„Chci vám jen říct, že zapisovatele máme v každé třídě a nikdy s tím nebyl problém“ zazní zklamaně a já už ten tlak kolektivní viny nevydržím. Rezignovaně zvedám ruku. „No, to mi spadl kámen ze srdce“, potěší se učitelka. Obratem fasuju sešit, propisku a úlevné opovržení kolektivu. „Doufám, že máte úhledné písmo“, dodává a vy tenhle vtip neoceníte, ale třeba M. se plácal do kolen, když jsem mu to vyprávěla, protože i po třinácti letech společného soužití mívá problém s intepretací ručně psaného seznamu, co má koupit k večeři.

Po hodině se scházíme se Žmurem, který je v dobrém rozpoložení, protože dostal sešity a spoustu nálepek, sladkostí a obchodních sdělení (kterých je nadšený odběratel). Přijde mi, že jsme si prohodili role.

„Vidíš, že je ta škola je úplně v pohodě, a to ses bála“, tvrdí mi Žmur cestou do jídelny. „Já se pořád ještě bojím“, odpovím popravdě. „Dostala jsem tolik formulářů, že to budu vyplňovat ještě další půlrok. Vůbec nechápu ten rozvrh…a to ještě budu muset určitě všechno přepisovat, protože nemám úhledný rukopis!“

V jídelně nám kuchařky s typickým zablemcáním nadělí do talíře rozvařené špagety a naběračku boloňské omáčky. K tomu čaj z várnice a pestrobarevný kompot, co vypadá a voní jako plovoucí kousky lega v misce. Žmur mi milosrdně daruje brokolicovou polévku, abych neměla hlad. „Mňám! Mami a jak tady dobře vaří! To si budu chodit i přidávat…“ Takže je to asi o celkovém přístupu. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem si v karmické loterii jako dítě vylosovala Žmura. A ne sebe.

Vysoké holky na vysokých pecích

„A příště si dáme Dolní Vítkovice“, slibujeme si s Gábinou předloni na Landeku. Rok poté jsme si daly tak maximálně mrkvovici a ranní ibáč na festivalu v Mikulově, ale letos, kamarádi, přišel čas dostát svým slibům. Gábiny narozeniny opět připadly na konec srpna, což mě bude jako většinu lidí narozených v sychravém listopadu hníst asi do konce života, a já se octla bez dětí ve vlaku směrem na Polsko, což mě naopak pokaždé naplní vnitřní radostí.

Prohlídku ostravského vítkovického areálu jsme odložily na sobotu dopoledne, což zpětně hodnotím jako podařený tah. V pátek večer jsme se totiž do Ostravy nedostaly a tak jsme se mohly cestou pokochat syrovou krásou Stodolní v devět ráno, kdy se tam ještě potácelo několik oživlých mrtvol. Gábina se pokoušela exkluzivně pro čtenáře tohoto blogu nafotit jednoho už neškodného, horizontálního zombíka a našla přitom na chodníku padesátikorunu. Když jsem se investigativně snažila zachytit mnohem nebezpečnější situaci, jak uklízečka lifruje ze dveří zapomenutého hosta, na kterého narazila zřejmě mopem na hajzlech, šlápla jsem do natrávených kousků kebabu. V Praze se pořád všichni povyšujou, že na tý Stodolní nic není, takže bych pro případné zájemce podotkla, že stačí chodit včas a tím nemyslím večer, ale ráno. My jsme ze Stodolní vytěžily hlavně maximum vděku, že nás v pátek prozřetelnost uchránila před její návštěvou. Za nalezené pade jsme si koupily kofču v restauraci na náměstí, kde dělají ostravskou variantu pizzy ze syrečků a dostaly jsme k ní navíc spoustu ubrousků na utření znehodnocené tenisky. Ostrava pro mě bude asi pokaždé čichovým ohňostrojem.

V areálu Dolních Vítkovic se toto pravidlo potvrzuje. Stojíme na shromaždišti a z našeho průvodce táhne tolik toaletní vody, že by se za příznivého větru mohl specializovat na skupiny slabozrakých. Z gay průvodce plyne i pár dalších odlišností, třeba že nemusíme nosit barevné helmy jako zbytek heterosexuálních skupin. „Tohle vás stejně rozhodně nezachrání před smrtí, jestli se tady něco zrezlého rozsype“ ukazuje na helmu se zjevným nepřátelstvím. „Dejte si to až nahoře, abych za vás nedostal vynadáno. No, ale jestli se tenhle model třeba někomu líbí…“, vyčítavě se podívá na dvě starší členky naší družiny, a ani tu větu nemusí doříct celou. Obě si helmy sundají a všichni si je nosíme zavěšené na rukou jako košíčky.

Během dechberoucí přednášky o strusce a těžních plynech se sice s Gábinou bavíme tajným nasazováním helmiček a hranými scénkami ze života tavičů, smích nás ale přejde při stoupání na Bolt Tower. Teď se ukáže, kdo z vás pozorně četl, když jsem psala o závrati z našeho můstku smrti v desátém patře Korporátu. Tam si sice propotíte pušapku i s vycpávkou, ale zdaleka ne tolik, jako když se kymácíte na děrovaném plechové lávce 77 metrů nad zemí, mlátí do vás nárazový vítr a přes rameno vám přelétá dopravní boeing.

Upřímně jsme se těšily na slibovanou kavárnu na vrcholu, kde budeme aspoň chráněny před vichrem a paraglidisty. Přesto, že se sem z prohlídek nemohou pro změnu infiltrovat klaustrofobici, bylo tu i na nás příliš těsno. Kavárna totiž hrozí tím, že když se rozperdíte, objednáte si k ristrettu dva dezerty a pak rozepnete zip, vyplníte celý zbývající prostor včetně nouzových východů. Personál si je těchto rizik dobře vědom, proto kafe stojí od 69,- výš a dorty ještě víc. To by mohla závidět kdejaká hipsterská kavárna ve Vršovicích!

No jo, zase si uplivnete do výlevky nad tím, jak přeháním, ale tu nesnesitelnou těžkost oceli vysoko v mracích bych chtěla ilustrovat na příběhu členek naší prohlídkové skupiny, které už znáte jako ty svědomité s helmičkami. Při přepočítávání v mezipatře dva lidé chybí. „Petře, nemáš mezi červenýma přilbama dvě bílé?“ zařve náš gay průvodce děrovaným chodníčkem směrem nahoru. „Jó, oni nemůžou dolů!“ ozývá se seshora kapitán červeného týmu. „Jak nemůžou?“ „Nemůžou, pojď si pro ně!“ Náš průvodce samozřejmě nechtěl riskovat, že se vrátí a vysmahne i pár dalších, tak jsme šli uvízlé členky výpravy vyprostit všichni. Jedna se držela zábradlí a byla v odstínu mentolové orbitky. Druhá se schoulila do klubíčka a odmítala otevřít oči. Naposled jsme je viděli, když je průvodce nakládal do výtahu. Byly to hodné holky, ale aspoň nás přestal zdlouhavě přepočítávat. Stejně si o vás myslím, že si myslíte, že si vymýšlím. Tak se zeptejte Sejra, byl tam taky. 

Jo, a tohle sice není z Vítkovic, ale klidně vás to tam může přepadnout.

Jáchymovské nebe, peklo, ráj

Hotel Berghof: Práce osvobozuje

Tábor Rovnost: Rodinný lágr na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor

Jáchymov jsou pro mě dvě vzpomínky. Poprvé jsme tam byli s M. ještě v období před dětmi někdy před deseti lety. Venku byla taková zima, že jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu přejít přes náměstí, aniž bych u toho nepřišla o poslední články prstů. Ohnisko nočního života bylo tenkrát v hospodě, který by se teď hipstersky říkalo fusion club. Tenkrát to byl prostě výčep osvětlený blikajícími automaty a nahoře jste ve stejném pološeru ostražitě hledali dveře svého pokoje mezi priváty prostitutek a skladem fejkových kabelek.

Jáchymov mám spojený i s vyprávěním táty: můj druhý děda měl být na konci padesátých let pracovně nasazený právě sem. Tomuhle druhýmu dědovi zůstane přívlastek „tamten druhej“ možná nespravedlivě, ale asi až na věčnost, protože nehrál na harmoniku, nebyl hrdina a neměl tajnou sbírku erotických fotek svých bývalých milenek jako můj první děda. Navíc se neangažoval ani v dobrodružných profesích řezníka a potulného šumaře a místo toho pracoval jako úředník v pojišťovně. Takže než ho začnete litovat: kompenzací za Jáchymov mělo být povýšení na oblastního ředitele, ale tenkrát zasáhla babička. Zamáchala svýma dlouhýma řasama, slepenýma od slz a dala mu ještě s dvěma batolety v náručí ultimátum. Děda sklapnul podpatky, vybalil si pečlivě poskládané vlněné spodky zpátky do skříně a až do konce kariéry razítkoval uzavřené pojišťovací případy u nás v Maloměstě. Škoda, mohla jsem být ještě větší Sudeťák, než jsem – anebo si rozjet živnost u dálnice na Německo. Třeba stánek s padělanýma kabelkama.

O víkendu jsme vzali do Jáchymova poprvé děti. Žmura jsem předvzdělala dokumentem o politických vězních, kteří tam v 50. letech těžili uran, v lágrech až příliš podobným nacistickým fabrikám na smrt. V průběhu sledování jsem se kousala do rtů, jestli jsem to trochu nepřestřelila, ale Žmurovým velkým objektem zájmu je teď druhá světová, uniformy a psychopati, takže stejně nebylo možné odlepit ho od monitoru.

Na začátku naší stezky padáme srázem do lesa ve snaze najít vchod do bývalé šachty. Ten je podle všeho utopený ve změti ostružiní, takže to po chvíli zralé úvahy nad sbíráním trnů a klíšťat vzdáme. „Všichni sém!“ zařve Žmur, takže zakopáváme přes kořeny opačným směrem. Žmur stojí na haldě vytěžené rudy a před sebou má čtyři parádní bedly. Jedna z nich má průměr klobouku přes třicet centimetrů a M. začíná blouznit o bedlovém řízku na chlebu. Radioaktivní houby z haldy jim zarazím stejně radikálně jako moje babička stěhování do Jáchymova a pokračujeme dál.

„Nóóó! A ty jsi nám to zakázala!“ začíná vzpoura na lodi Bounty, když v lese míjíme dvě seniorky prohýbající se pod košíkem plných hub.

„Hele, lidi jsou schopný jíst úplně všechno“ odpovím a jako nahrávka na smeč se před námi vynoří areál lágru Rovnost.

„Lidi jsou totiž schopný i bydlet úplně všude“ doplňuje mě M. před jedinou wanabe zachovalou budovou bývalé ošetřovny. Dnes je to bezzubá vykotlaná ruina a jen pár metrů od ní jsou nedočkavě postavené rekreační chaty. U jedné z nich visí čerstvě vyprané prádlo a děcka bezstarostně ryjí bagrem v pískovišti. Možná si hrají na i na Palečkově hradu, který je odsud pár kroků. Vlastně tak trochu vypadá, že ho klidně mohl postavit ten můj první děda, nebo všichni vaši pohádkoví dědečkové, kdo jste je kdy měl, nebo ještě máte. Ve skutečnosti vznikl na zakázku velitele tábora Albína Dvořáka přezdívaného Paleček. Příběhy o jeho sadismu překročily ostnatý drát lágru a bývalí vězni na něj nezapomněli dodnes. Hrad si nechal postavit od vězňů jako stylovou dekoraci na apel platz.

Fakt si tady nechci hrát na skautku, ani Miladu Horákovou, ale vy byste považovali za nutný postavit si chatu přímo na místě, kde před šedesáti lety nuceně těžilo uran několik tisíc muklů? Jejich naděje, bolest, svědomí, nebo vzpomínky na rodinu na samotce. Ne, že bych byla příznivce karmy místa, která zůstává navždy, ale tohle mi přišlo už daleko za čárou.

Jestli by vás na zápraží lakované chatky s kostkovanýma záclonkama v bývalým lágru taky mrazilo v zádech, tak si představte, jak divoký sny by se vám zdály v hotelu Berghof.

Tady už si majitel totiž nehraje vůbec na nic a svůj hotýlek v alpském stylu postavil přímo na místě bývalé ubytovny vězňů. „Rodinný hotel na polosamotě v romantické přírodě Krušných hor“ píše se eufemisticky na webu a pokračujeme v PR jízdě: „Hledáte vhodné místo pro Váš svatební den? Náš hotel nabízí vše co očekáváte a pod jednou střechou. S ničím si nemusíte dělat starosti, dokážeme zajistit téměř nemožné.  Nabízíme velký pozemek s udržovanou zahradou.” Hohó!

V sekci „O nás, zážitky a tipy v okolí“ vás podle mě zbytečně skromně personál hotelu Berghof posílá až na 7km vzdálený Klínovec, přitom dostatek silných zážitků najdete doslova na zahradě.

Samozřejmě neodoláme a jdeme se tam podívat. Číšník vyčítavě típá nedokouřenou cigaretu do koše před restaurací. „Jídelní lístek je na baru a svíčková už není. A nevybírejte dlouho. Za půlhodiny mi přijede zájezd Němců, tak by to muselo odsejpat“

Tak radši sypeme domů. Divný místo, tohle Jáchymovsko. „Já jsem to říkala“, řekla by na to moje babička.