Co z vás udělá závislost na koloběžce

Tak dlouho si kupujete zdánlivě neškodný věci, až nakonec zjistíte, že jste se stali jejich otrokem. A to se nebavíme o obvyklých podezřelých, jako je kokain, nebo kaštany s příchutí slaný karamel. Prostě se to stane i s tak nevinným a banálním předmětem, jako je koloběžka.

Já jsem tu svou na jaře přihodila do košíku k dvěma dětským primárně za účelem, abych za dětmi nemusela běhat jako asistenční pes. Vsuvka: Nedávno jsem v parku během potupného koloběžkového závodu zjistila, že už mě stejně předhoní oba dva.

Ten závod vůbec sklidil na můj vkus zbytečnou publicitu. Vtáhli jsme do děje i okolo posedávající babičky s háčkováním a rohlíkama pro holuby. Skandující senioři na lavičkách potom udělali při průjezdu dětí cílovou čárou mexickou vlnu a ještě jsem na jejich intervenci musela každýmu z našich vyděračských smradů vyplatit slíbenou padesátikorunu, o kterou jsme se předtím vsadili.

S nolstalgií vzpomínám, jak jsem na koloběžce začínala jezdit do práce. Bydlíme na kopci, takže jsem si elegantně sjela celou vinohradskou. Na to už jsem si vypracovala techniku: potřebujete na to jen lehce vysunout pravý bok, položit špičku nohy na brzdu a pochopitelně rudou matnou rtěnku, na kterou se nelepí mouchy. Pak už jen vítr ve vlasech, pár nabídek na focení, jednu k sňatku a za pět minut jste dole u metra. Vystoupíte a ještě jednou to samé, než srolujete kopeček do práce. A to všechno svěží a voňaví. Nejezdíte, vozíte se. To se mi  dost líbilo, ale postupně se to začalo vymykat kontrole.

Jako první začaly hejty v metru. Většina lidí si do metra bez skrupulí tahá desetikilový nákupy z Lidlu, hádavý zapařený příbuzný, zahradní nábytek, zmoklý psy a svůj vlastní dech těžký jako svědomí z prokalený noci v nonstopu, po který už na dvouminutovku s kartáčkem a pastou ráno nezbyl čas. A tímhle dechem na vás bolestně sykají, když se koloběžka octne metr od nich, protože morální právo používat MHD mají jen lidi bez dopravního prostředku.

Potom přichází fáze, kdy vám to metro začne být těsný a pomalý. I když si zvyknete na klubko sykajících prudičů okolo koloběžky, nepřestanete myslet na to, jak rychle byste se do práce dostali zkratkou a na čerstvém vzduchu. Jeden den to vyzkoušíte a už se vezete. Vlastně přesně naopak, právě jste se přestali vozit. Gratuluju, protože:

Jezdíte všude s předstihem a pak vysíráte lidi, kde pro-bo-ha jsou

Přestanete používat hřeben, protože na konci cesty je to jedno

Můžete si brát klidně mokré oblečení ze sušáku, protože na konci cesty je to jedno

Přestanete používat i tu matnou rtěnku, protože ve vyšších rychlostech se mušky lepí úplně na všechno

Kamarádi, kolegové a děti se vám sice posmívají, ale pak vám ji berou a zkouší si na ní akrobatické triky – tím většinou škaredě poškrábou lak, sebe, nebo obojí

Zpravidla si ji ale daleko víc zničíte sami, když se necháte vyhecovat, abyste ukázali svoje akrobatické triky

Jste v hledáčku městské Policie, protože do centra se na koloběžce nesmí

Policie se o vás přestane zajímat, když se naučíte před strážníky rychle ujet

Konečně pochopíte všechny ty pipiny na podpatcích, co nesnáší kočičí hlavy a nerovnou dlažbu!

Dejte mi maximálně měsíc!

Úniková hra Dům duchů: Máme propocená trička za vás!

Co dát k narozeninám člověku, který má všechno? Čtěte, co dát k narozeninám M., který má mě?

Někdy řešení problému přijde, odkud to fakt nečekáte. V mém případě z firemního mailu s nabídkou uplatnění pro mé nashromážděné benefit body. Čtěte úplatky, za které Korporát nemusí odvádět daně a očekává, že zaměstnanci za slevu na kompenzační pomůcky z lékárny a očkování proti chřipce bezhlavě odmítnou štědrou nabídku konkurence. Pche! Tentokrát mě ale tenhle newsletter, obvykle plný sarkastických urážek na téma „po čem zaměstnanci touží“, zaujal. Nabízel totiž směnu naškudlených bodů na únikové hry v Praze. A na to Psice slyší víc, než na akční set ortopedických pantoflí s Modafenem zdarma.

Pravda, chvilku jsem zaváhala, co by se asi tak M. líbilo, ale stačilo si vzpomenout na jakýkoliv společně shlédnutý horror (M. si pokaždé, zdůrazňuji pokaždé, zakrývá v nejlepších scénách oči rukou). Únikovka Dům duchů byla objednána na dva kliky a teprve potom jsem si pořádně uvědomila, že jsem to právě já, kdo tam s ním bude muset jít (v nejlepších scénách The Conjuring ječím a zbytek večera se mnou M. musí chodit otráveně na záchod jako noční sestra v domově důchodců.)

V šest stojíme nervózní coby únikové panny na Petrském náměstí. Od průvodce dostáváme vysílačku, baterky, přístroj na ghost hunting a přání pěkně strávené hodinky. A asi je na mě to ječení fakt vidět, protože mě explicitně poprosil, abych neječela na dvorku, ale až ve sklepě, že si sousedi stěžují. Zajímavý, že M. nedostal zakázáno zakrývat si oči.

Potom už jen pár schodů a sklep, kde by se počůrané kožené spodky začaly lepit i na Fritzla. Náš úkol je vyřešit záhadu domu, kde se našel chlap v posledním stádiu rozkladu a oběšená holčička. Nechci působit, že nemám ráda děti, ale doufám, že se mnou souhlasíte: mrtvý holčičky bývají v horrorech to úplně nejhorší. Zlatý rozřezaný mrtvoly motorovkou, žraloci z bakelitu a babky se skleněnýma očima, co vidí do budoucnosti.

V prvním úkolu máme seřadit posmrtný fotky členů rodiny. Můžete si stokrát říkat, že je to jen hra a vůbec se vás to osobně netýká, ale když na vás zírají ty mrtvý oči z černobílých fotek, bliká vám baterka a ve vedlejším pokoji se hýbe prázdný houpací křeslo, tak vám ta pravěká plazí část mozku radí spíš utéct, než bojovat. Naštěstí stejně nemáme kam, protože se vchodové dveře s mrazivým cvaknutím zamkly.

Teď si představte, že jste se zapomněli stavit na návštěvě u babičky. Asi tak padesát let. Přesně tak to vypadá v olezlým obýváku. S M. si občas zakládáme na tom, jak jsme analyticky schopní, ale tady si už podruhé prosíme o nápovědu. Dostáváme se do holčičího pokojíčku. Tady už začínají padat věci ze stěn, v domečku pro panenky jsou figurky s utrženýma hlavama a za poloprůsvitným zrcadlem něco prosvítá – a ano, je to oběšená holčička. Přesně tohle jsem potřebovala vidět v okamžiku, kdy M. krámuje věci ve vedlejším pokoji. Nebo to není M.?

I jako úplní začátečníci jsme zjistili, že jednou z nejzábavnější fází je vytrollit toho druhého, co se zbroceným čelem šacuje zatuchlé skříňky o pár místností dál. Takže vám můžu potvrdit, že podle spontánní reakce M. vypadám ještě daleko hůř, než mrtvý děcko. Beru to jako kompliment.

Co se našim společným chvílím u horroru už dost blíží, je, když sledujeme na blikající obrazovce televize budoucí malou oběšenku, jak utíká před svým vrahem po domě. M. si zakrývá oči a já ječím, protože další postup zahrnuje vlézt do díry v krbu. Všichni víme, že přesně tohle je místo, kam se ve filmech lézt opravdu nevyplácí. 

Takže pokračujeme tajnou chodbou za krbovou mřížkou a ta pohozená uřezaná noha v koleni ani tak moc nevyděsí – rozhodně ne tak, jako hnilobný smrad linoucí se z jednoho podezřelýho koutu. Fakt se prodává mrtvolný puch ve spreji? Řekněte mi kde - dřív, než budou Vánoce!

Končím doslova a do písmene na elektrickém křesle. Ale jestli si dobře pamatujete moji příhodu s vidličkami v topinkovači, tak už víte, že hrozba toho, že dostanu pořádnou pecku proudem, na mě má podobné účinky, jako když děcku slíbíte cukrovou vatu, pokud se nechá svázat a připojit na hlavu elektrody.

Moje jediné zklamání tak může pramenit z toho, že se místo pořádného elektrošoku se rozsvítilo a náš průvodce vylezl ze skříně s gratulací, že jsme to celé zvládli za hodinu a tři minuty.

A protože s jídlem roste chuť, řeknu vám a eMovi, co bych ráda dostala k narozeninám já. Myslím, že v listopadu tam teprve dozraje ta správná atmosféra!

All inclusive: Prodám byt i s hosty

Mám jednu takovou mizernou vlastnost, že v životě kupuju všechny věci v úplně špatnou dobu. Lyže na začátku prosince, kdy by v prvním sněhu ještě nikdo neřekl, že bude tu zimu počasí spíš na kolečkový brusle. Mimochodem, když jsem si naposled koupila inlajny, do týdne na to jsem otěhotněla. Mám podezření, že pouhý obsah mého nákupního koše snižuje hodnotu akcií – můžete si být jistí, že aspoň jedna věc v něm je totální propadák.

Chcete další příklady? Jeden z těch nejdražších ever se týká třeba našeho rozhodnutí s M. koupit si byt. My jsme k tomuto rozhodnutí pochopitelně nedospěli před deseti lety, když se Česko začalo škrábat z krize. Trpělivě jsme si s potřebou vlastního bydlení počkali na začátek letošního roku, kdy vylezly ceny nemovitostí na historické maximum a zároveň přestaly platit výhodné úrokové sazby.

Takže za budget, co by před mnoha a mnoha lety stačil na starší zámek, konírnu a dva livrejované komorníky, teď obcházíme prohlídky bytů tak malých a skromných, že začínám věřit starým legendám o pražských trpaslících. Snížením nároků se pochopitelně zúžily otázky, zda může mít každý svůj vlastní pokoj, na jediné hledisko: aby se tam bezmála dvoumetrový M. vůbec nastojato i naležato vešel a nekoukaly mu v noci paty ze dveří.

Nejhorší je, že se vždycky najde někdo, kdo vás i v takhle do očí bijící nuzotě, co by neunikla ani slepýmu houslistovi s amputovanýma nohama v kolenou, přesvědčuje o tom, že máte před sebou kauf století. Třeba jako při naší poslední prohlídce na Žižkově.

„A jak moc zvýšené je to přízemí?“ ptám se po telefonu podezřívavě realitního makléře, protože jsem si už v průběhu těch pár měsíců vybudovala zdravou paranoiu.

„Opravdu hodně. Já mám okna toho bytu až nad hlavou. Hodně nad hlavou“ odpovídá makléř a zapomene mi přitom říct, že má problém s poruchou růstu a přibarvováním skutečnosti.

„Aha, a zmínil jste, že je vedle i ta… restaurace? Není tam večer trochu rušno?“

„Ale vůbec, je to takový rodinný podnik. Přijďte se podívat!“

Tak se odpoledne v pět scházíme v Roháčové, přičemž o existenci toho roztomilého rodinného podniku začínáme tušit už o ulici před tím. Není to totiž nic víc a nic míň, než kultovní žižkovský nonstopáč, kam se chodí na prvního ruma v sedm, a na magický oko po šichtě. V pět hodin odpoledne je plácek před hospodou plný. Někdo řve, někdo zvrací a partička v montérkách si odkládá čerstvě natočená pivo na parkující auta. Nemůžu ale popřít, že se všichni dobře baví a v jistém zvráceném smyslu rodinu může připomínat: pajdavé smažky se bratrsky dělí o cigáro ubalené z posbíraných vajglů a výčepní zevnitř vyčítavě houkne na chlapy: ten, kdo zasral hajzl, si to po sobě má jít laskavě uklidit.

Než stihneme sklapnout panty, nás usměvavý deodorizovaný makléř pozve dovnitř. Na všech oknech jsou pečlivě stažené žaluzie, aby nebylo za žádných okolností vidět ven. V přítmí bytu hoří na stolech designové svíčky. My sweet home!

„Děkujeme, že jste si na nás našel čas, ale my jsme měli stejně rozhodnuto už tam venku“, otvíráme konverzaci s realitním ulízancem.

„Myslíte tu, ehm, restauraci? S tím si nedělejte starosti. Venku můžou postávat jen do desíti večer.  A kdyby (chvilka soustředěného přemýšlení)… „kdybyste si dali do oken třeba truhlíky s muškáty, tak…“ mrknul na mě ulízanec s nadějí, že zahrál na tu správnou strunu.

„…tak by típali cigarety aspoň do muškátů, místo o zeď?“ zeptal se M. s upřímným zájmem.

„tak by stálí hosté jistě pochopili, že se tady o to někdo stará a nemají hlučet“ dopověděl makléř dotčeně svoji verzi a my s M. propukli v nezadržitelný smích.

Myslíte, že na tomhle šíleným příběhu může být ještě něco absurdnějšího?

Nezklamu vás. Za tři dny po naší prohlídce byl ten byt hrůzy úspěšně prodaný. Buď muškáty na někoho fakt zabraly, nebo to jako investiční příležitost na krátkodobé pronájmy přes airbnb stačí. 

Nám by to stačilo na hřejivou vzpomínku pro dlouhé zimní večery, kdyby... no kdybychom sehnali aspoň jeden normální byt do doby, než se nám současný pronajatý retro skanzen rozsype pod rukama.

Tahle značka na Roháčovce bytostně chybí!

Proteinová snídaně za pětikilo

Minule jsem měla zpovykaný dojem, že se mi špatně píše i v klimatizované kanceláři, takže přišel čas nastavit si větší výzvy. Nebo jak jinak byste nazvali aktuální podmínky, kdy mi jedno dítě slabikuje písmena na klávesnici, druhé olizuje loket, další dvě holčičky stojí na židli za mnou a češou mi „copánky“ (čti dready, co půjdou o pouhou hodinu později vyřešit jen odstřižením) a sem tam mi do notebooku skápne nervózně usrknutá káva, nebo volně se řinoucí pot o stejné teplotě.

Další ročník rodinné chaty v Orlických horách je tu. Jsme dokonce na stejném místě, jen o tři roky později. Za tu dlouhou dobu vynikne pár zářivých rozdílů. Po otevření víka odpadkových košů na vás nezaútočí zapařená použitá plína. Neprší každý den a letošní horka sežehla jako plamenomet i dosud slibnou úrodu klíšťat a komárů.

Pak jsou věci, co se jen tak nezmění, jako věkový náskok Žmura od zbytku šestičlenného dětského gangu. Žmur přes den dětem trpělivě čte staré noviny, co jsou tady u krbu na podpal a večer máme jako satisfakci jeden svůj každodenní rituál pod ofiko marketingovým názvem „jdeme si zaběhat“. Protože všem kromě Žmura připadá jako atraktivnější nabídka večerníček, než se v zapadajícím sluncem tahat po polňačkách.

Abychom nebyli za ty zlý hned zkraje, původně to měla být fakt večerní sportovní aktivita. Ale rychle jsme přišli na to, že když půjdeme vycházkovou chůzí, tak nebudeme udýchaní a tím pádem probereme víc věcí. Potom přišel Žmur se zlepšovákem a začali jsme do batůžku brát místo běžecký flašky s vodou vychlazený plechovky Birellu a Sládkovy limonády z lednice. No a jako poslední hřebíček do rakve mých původních sportovních ambicí jsme na naší večerní trase zabloudili k zahradě pana Bříška. Pan Bříško bydlí na kraji vesnice a má na zahradě, nekecám, vlastní stánek s točenou zmrzlinou. Takže si otevřete branku, klidně v půl osmý večer, a pan Bříško jen houkne od televize přes verandu: „Dvě malý jako dycky?“ a my zas na něj „Pistáciový, prosím!“

Potom se zmrzlinou běžíme do nejbližšího stínu (všimněte si, že se najde úsek, kde skutečně běžíme) a tam řešíme kolonizaci Marsu a druhy jedovatých škorpiónů. Taky dlouhozubku svízelovou, což je motýlí kolibřík, co tady vysává muškáty v truhlících a jeho vypasené housenky se povalují po zahradě jako uříznuté malíčky brčálově zelených mimozemšťanů.

„Že bys takovou tlustou housenku nesnědl“, říkám včera Žmurovi a zapíjím pistáciovou Birellem, když jsme se rozhlíželi pod stromem po kraji a bavili o asijských hmyzích specialitách.

„Fuj, živou ani náhodou“, otřásl se Žmur.

„Živý je nejedí ani na plovoucím vietnamským trhu. Podle mě bys to ani nepoznal, kdyby sis ji nakrájel na plátky třeba do ranního műsli s mlíkem.“

„Tak to by bylo aspoň za pětistovku“ naúčtuje si tento gastronomický výkon Žmur. Sešlápne plechovku, strčí mi ji do kapsy a jdeme domů. Někdo z nás se loudá jen se šplouchajícím žaludkem a někdo zase s housenkou v hlavě, ale to mi dojde, až když dneska přijdu (jako vždycky) poslední ke snídani a (jako vždycky) si nejdřív nabídnu z nedojedených misek našich dětí, aby se nešpinilo nádobí.

Protože jediný pohled Žmura, který rozrazí dveře, když mi zbývá posledních pár lžic, mě přesvědčí o tom, že to byla největší a nejdražší housenka, co jsem kdy v životě snědla.

WC pomsta II.: Fontána pre Zuzanu

Na tomhle týdnu je nejvíc zvláštní, že jsem ho naposledy zažila před sedmi lety. Děti jsou na chatě v horách a my dva s M. v Praze. Ráno chodit do práce a odpoledne si dávat rande před stánkem se zmrzlinou. Nový filmy v kině bez shánění hlídaček. Pouštět si večer hudbu nahlas a neschovávat se s čokoládou do koupelny. To chceš!

Přesto je v našem bytu někdo, kdo nám naše krátkodobé štěstí nepřeje. Někdo, kdo dělal problémy už v minulém postu. Jo, je to on. Náš hajzl.

Ale asi bude jednodušší, když to vezmeme trochu ze široka. Výsledkem dosavadního bezdětného týdne a neomezeného přísunu zmrzliny, piva, čokolády a půlnočních večeří v posteli jsou dvě kila za tři dny. Kdo z vás to má?

Takže se Psice nad svým požitkářstvím trochu zamyslela a po vzoru chytré horákyně zakoupila v lékárně rodinné balení psyllia. Vlk se nažere a koza zůstane hubená, aspoň se pod to podepisují 4 z 5 anorektiček. Pokud psyllium neznáte, tak se jedná o rozemletý jitrocel indický. Podle návodu rozmícháte jednu až dvě lžičky ve vodě a rychle vypijete – dřív, než se vám ve sklenici vytvoří hustý gel, protože tahle věc dokáže údajně ve vodě nabobtnat až čtyřicetkrát (!) ze svého původního objemu.

To vám ráda potvrdím, protože už hodinu po vypití magického nápoje odpovídalo moje břicho šestému těhotenskému měsíci. Tohle sice nechceš, ale spoléhala jsem na to, že druhý den ráno se stane ten slibovaný zázrak, kdy psyllium vítězoslavně odejde zadním východem ruku v ruce s tím dvoukilem dietních prohřešků a v bříšku bude jako v pokojíčku, jak slibovaly holky anorektičky. Ale nestalo se vůbec nic.

Takže jsem na druhý den ráno s houževnatostí sobě vlastní míchala ve skleničce čtyři lžičky psyllia a cestou do práce mě v metru pouštěli první gentlemani sednout, protože mi k celkovému dojmu nervózní prvorodičky chyběly už jen prsní vložky deroucí se z výstřihu a flek od plodové vody na sedadle.

A večer se ten zázrak stal. Seděla bych na tom záchodě klidně hodinu a sbírala po tom výkonu síly, kdyby mě M. nervózně nepopoháněl ven na večeři. Co myslíte, že v takovou chvíli udělá náš záchod?

„To máš z těch pokusů s vlákninou“ vyčítal mi M. a díval se na mě jako na sebevražednou atentátnici, co to udělala naschvál. „Já? Bylo to zacpaný už přede mnou!“

 „

„Nebudeme se hádat, protože to je přesně to, co tenhle mstivej záchod chce. Jdeme se najíst a až se vrátíme, vyřeší se to samo gravitací.“

Když jsme přišli, vyřešila se jen nutnost násilné intervence.

„Kolik tam sypeš toho louhu? Tady čtu, že stačí jedno až dvě víčka a že máš používat gumové rukavice a obličejový štít, kdyby to explodovalo“ čtu návod na hydroxidu sodném, zatímco se M. měřením a ochrannými pomůckami moc nezdržuje a vyhučí do záchodu skromným odhadem půlku balení.

„To je moje odpověď na tvoje dávkování psyllia“, okomentuje to stručně a zalije reaktor konvicí horké vody.

Rychle zabouchneme dveře od koupelny. Já navrhuju, že bychom si mohli lehnout a krýt si hlavu jako ve válečných filmech a není to zas tak od věci, protože se z koupelny linou divný zvuky, a když se tam opatrně podíváme, záchod vypadá jako fontána pre Zuzanu 2.

Akorát z něj místo vody tryskají hnědý bubliny, místo Evy Vejmělkové se cítím provinile já a místo Palo Habery s kytarou tam stojí M. a drží WC štětku jako samopal. Pak se ozve krkanec, za nějž by se nestyděl ani řidič kamiónu a po celé vizuální show zůstane jen strašlivě špinavej záchod ověšenej pentličkama z toaleťáku. 

„Takže chodit na velkou do igelitky budeme všichni, ne jenom Čičman“ povzdechnu si. „A vláknináři pro jistotu do tý modrý tašky z Ikei“, vyhejtoval mě M.

Tutoriál WC kutila pro začátečníky

V našem retro bytě docela často přemýšlím nad tím, kde končí hranice starýho harampádí, a kde začíná muzeum. Taky jestli by to nešlo monetizovat, třeba oblíknout celou rodinu do krepsilonu a leteckých brýlí, a provádět u nás turisty, co zažili svý nejlepší léta v sedmdesátkách. Součástí naší apartní rezidence ve stylu reálného socialismu je origo záchodová nádržka vzor 1974 s kultovním šedým splachovadlem na provázku.

Naděje, že něco starší než vy, tady bude věčně, je samozřejmě naivní, pokud se nebavíme o plujících plastových ostrovech, Babišovi ve vládě, nebo prvním místě pro Karla Gotta v anketě Český Slavík. Ale já tomu fakt věřila. Dokud někdo, pravděpodobně Žmur, nezlomil tyčku od splachovadla, která spouští celý ten perfektně seřízený orloj vevnitř nádržky.

Jako obvykle se kolem takového neštěstí seběhne dav nekompetentních, ale o to chytřejších a zvědavějších čumilů.

„Tak, a máme po záchodě“, natahuje Čičman. „Zrovna když potřebuju kakat.“

„To teda byla šlupka“ vydechne Žmur. „Že to na mě rovnou celý nespadlo. To máte z toho, že si sedíte na penězích a nekoupili jste dávno lepší záchod. Třeba to průhledný prkýnko s mušličkama, co mají v Obi.“

„Jo a nádržka by mohla být taky průhledná a mohli bychom tam chovat chobotnice a ráčky poustevníčky“, zasním se teda při té nabízené příležitosti taky.

„Pusťte mě k tomu, bando záchodových hooligans“, odhrne nás všechny M. s kufříkem nářadí. „Ty se zatím můžeš vykakat do pytlíku“ podá bezelstně Čičman starou igelitku (nemusím ani dodávat, že ji tento návrh urazil.)

Po půl hodině velkých očekávání a zadržované stolice M. slavnostně rozrazí dveře od koupelny. Místo zlomené páčky je pomocí složité konstrukce z gumiček a sekunďáku nainstalovaný klacík.

„Jestli se nepletu, tohle je fakt… klacík? Bude to držet? To už ta nádržka může být rovnou dřevěná budka pro sýkorky, ne?“ dusím se vnitřními pochybami. M. tvrdí, že na dřevo je spoleh. Ať se podíváme na dřevěný most v Lucernu, nebo stromové chýše papuánských kanibalů. Jde o ekologicky a ekonomicky výhodný materiál prověřený stovkami let, tvrdí. Ještě to odpoledne začne to řešení prověřené stovkami let a tisícemi děkovných dopisů strašlivě protékat.

V tuto chvíli by normální člověk kapituloval a zavolal instalatéra. M. se ale zacyklí do víry ve své zázračné uzdravovací schopnosti čehokoliv a vzpomínek na krvavý účet za naši slovenskou dovolenou. „Až se s dětmi vrátíte z víkendu, teprve uvidíte, co je DYI spravenej hajzlík“ a výhružně přitom mává rukou nad imaginárním pražským instalatérem, co se nezouvá a smrdí cigaretama za litra na hodinu.

V neděli večer jsme stanuli před dílem Mistra:

„Každý si povinně vyzkouší, jak to pěkně splachuje“, pobízí nás M. „A to byste takovou zánovní věc chtěli vyhodit.“

„A proč se nedá splachovat třeba mojí barbínkou?“ zeptá se Čičman.

„Neboj, na Vánoce naházíme do nádržky dárky a budeš splachovat za vousy Santa Clause. A na Halloweena za malého oběšence“ hbitě posloužím odpovědí místo M.

Takže záchod bychom měli. A teď jen nevím, jestli se eMovi vůbec zmiňovat o tom, že špatně hřeje trouba. Plynová.

Dětská ZOO: Rychle mě pohlaď, než vyrostu

Dovolená s dětmi na Slovensku je za námi. Ačkoliv nejde o exotickou destinaci, náš rozpočet mnohonásobně překročil červnovou Gruzii ve dvou a ručička útratometru se zastavila jen těsně za ročním HDP Nigeru. Přesto to stálo za to, a pokud byste se zeptali našich děcek, budou vám o slovenské pohostinnosti, kúpelových oblátcích a cukriarnách (hlavně to jídlo!) povídat fantastické eposy.

Jestli máte děti a srovnání, tak víte, že dovolená s nimi nese řadu typických situací, ať už si to namíříte kamkoliv. Třeba po ránu lze jen těžko přehlédnout, že vaše denní plány zbytečně nenarušují slasti jako předsnídaňový sex, ani posnídaňové lenošení s plným břichem. Naopak. Děti si hlídají své konkurenční prostředí a dalšímu sourozenci zabrání už v zárodku potenciálně nebezpečné situace. Příležitost dělá rodiče – a nikdo jiný to neví lépe, než vaše děti.

Takže se vstává v pět třicet s prvními slepicemi a nespavými důchodci ve vesnici. Se snídaní se jděte taky vysmát, protože před šestou ranní budete schopní v zaťaté pěsti držet tak maximálně hrnek kávy a nepřítomně zírat na plastiku ukřižovaného Ježíše na protější zdi.

Dvacetikilometrové treky v nepřehledném terénu, to jemně řečeno nejsou ty pravé důvody, proč by s vámi děti měly trávit volný čas. Zato se podíváte do míst, kam byste šli ve dvou dobrovolně jen na tripu, třeba do ZOO Kontakt jako my.

„V ZOO Kontakt si môžete všetka zvieratká pomojkat“ slabikuje Žmur z letáku, který našel u supermarketu (Žmur pečlivě schraňuje všechny letáky, které mi potom tajně strká do batohu, takže až doma zjistím, že jsem se celý den tahala s tlustým katalogem svítidel).

„Blbost“ říká M. „To budou jen ty pitomý kozy a morčata, co budou mít od batolat vyhlazený lysiny na zádech.“

„Nene, tady je důkaz“ mává rozčileně Žmur letákem jako důchodce u pokladny. „Píšou o lvech, medvědech a opicích!“

A bylo rozhodnuto. Čichala jsem velkou mediální kauzu – převlékají se snad do kožek divokých zvířat černoši bez platného pracovního povolení? Berou medvědi drogy?

Odpověď na tyto palčivé otázky jsem dostala už ve frontě u vchodu, kde za euro fasujete kelímky s krmením. Ke zvířatům se chodí po skupinách s průvodcem a jejich mazlivost je přímo úměrná tomu, kolik granulek jste ochotní za jejich pohlazení pustit.

Jako první jdeme do domku oplývajícím asi stovkou zakrslých králíků. Jestli jste někdy viděli undergroundový snímek El Topo, pochopíte, jak se cítí strážce králičí farmy. V tomhle prostředí se vyplatí koukat, do čeho šlapete a hlídat si pětileté holčičky, protože Čičman se svou obsesí v drobných hlodavcích odmítá království králíků opustit. „Přesně takový domeček plný kuááálíčků bych chtěla k narozeninám“, tahá mě prosebně za rukáv.

O tom, že králík je ještě celkem dost neškodné zvíře, se mohu přesvědčit zavřená v další kleci, kam M. odmítl vstoupit a teď se s ďábelským úchechtem dívá, jak mi na hlavě a za krkem přistávají papoušci. Je to bezpochyby velkolepá vizuální show, ale pařátky zaryté v lebce a krku vzbuzují zároveň i mrazivé představy krvavého divadla, které nastane, až děckám dojdou granule.

U medvědů si to s M. vyměníme. Jsou hraví, kulaťoučcí a ve svých několika měsících mají prý takovou sílu, že prý dovedou překulit na záda dospělého chlapa. Hm, těžko říct, čím by je zastavily jejich dvě padesátikilové dozorkyně ze střední školy, ale zatím u jejich výběhu žádný pomníček nestojí. Kam půjdou, až vyrostou? Podle výkladu jedné z brigádnic půjdou nežádoucí dospělí medvědi do přestupní stanice a potom do přírody, čímž by se vysvětlilo, proč se slovenští medvědi potulují po sídlištích. Nechodí si pro odpadky, ale pro pohlazení! Zbývá doufat, že do Tater nebudou vypouštěni i lvi, kteří vyrostli z roztomilosti.

Poslední zastávka je u klece makaka, ke kterému vás zavede neviditelný chodníček smradu. Tady už si aspoň nepřipadáte jako v disneyovce, protože červená nit, která spojuje DNA člověka a makaka, zahrnuje také schopnost být viditelně zpruzený a dělat nepěkné věci i v takovým podniku, jako je ZOO pro děti.

Do makakova zatuchlého domečku se chodit nedá a ani bych tam nešla, protože jsem jednoho už na zádech měla. Místo toho makak chodí k dětem, masturbuje, hází po lidech prázdné kelímky od krmiva a roztomile se tváří, jen když najde příležitost zakousnout se do zapomenutého dětského prstíku v mřížích. Žádný z exponátů určených k (vy)hlazení nemá do přestupní stanice blíž!

„Čičman? Ty by sis asi chtěla odnést ty králíčky?“ ptám se na konci, když vidím, jak Čičman sní s přivřenýma očima u vchodu.

„Ne. Já bych chtěla být v takové kleci. Aby si mě celý den všichni krmili lentilkama a hladili….“ povzdechne si Čičman. A vlastně proč ne? Mně by byl tenhle koncept mnohem sympatičtější, co myslíte?

Čičman se uráčila

Jeden by řekl, že když se narodíte jako sestra staršího bratra, nedejbože Žmura, tak vás v životě nic moc nerozhodí. A Čičman opravdu sportovně snášela příkoří, dokud nedospěla do nového mezníku své soukromé ženské evoluce – začala se urážet. Uráčet, jak tomu říká Čičman.

„Co ti je?“ zeptá se třeba takhle naivka Žmur, když mu je divný, že Čičman před čtvrthodinou odběhla od pexesa a od té doby zatvrzele zírá z okna, nebo spíš do proužkovanýho závěsu na něm.

„Nic“ vysekne Čičman tak úsečně, že to zní jak vytržená stránka z příručky, jak porozumět ženám a počítá pruhy na závěsu.

„Aha, tak to je fajn, že ti nic není“, řekl by Žmur ještě nedávno, zatímco by Čičman smrkala do závěsu hořké slzy zklamání. Proč zrovna ona musí mít za bratra emočně oploštěnýho psychopata, co účelově přehlíží do nebe volající nespravedlnost? V našem případě je tou nespravedlností, že si Žmur z pexesa vytáhl dvojici králíčků. Přičemž právo najít králíky si přivlastnila jen Čičman. 

Nově začnou Žmurovi u slova „nic“ varovně blikat kontrolky blížící se havárie sourozeneckých vztahů, ale jestli si myslíte, že jí vrátí ty kartičky s králíkem a pochválí Čičman za sladěné ponožky s odstínem slupovacího laku na nehty, tak vás můžu ujistit, že Žmur příručky o ženách moc nečte, a místo toho na ní jen houkne: „Ajó, ty ses zase urazila. Tak super. Beru si zbytek kartiček a tím jsem vyhrál. Chá- chá!“ A nechá Čičman vztekle pokopávat do zdi a ronit jednorožčí slzy do závěsu, dokud jí nevysvobodí princ na bílým koni. Někdo, kdo ocení velikost spáchané křivdy. (Většinou já.)

Problém je, že při zpětném hodnocení křivd stylu „Žmur řekl o ovečce Evičce, že je blbá kráva“, nebo „Přišla jsi z práce a pohladila jsi po hlavě zlého Žmuříka jako prvního“ dost často nekontrolovaně cukají koutky i mně. Ne, že bych si nemohla sáhnout do svého vlastního genofondu špatných vlastností. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se v dětství po spáchaných příkořích zavřela v pokojíčku a tam zaklíněná mezi postelí a stolem snila o tom, jak onemocním, umřu a mí nevděční rodiče prozřou až příliš pozdě a budou litovat toho, že mě zmydlili za počmáranou zeď voskovkama. Ta sladká chuť trýzně a sebelítosti!

Podle všeho tyhle pocity Čičman dobře zná, protože jsem ji včera našla na posteli se sevřenou pěstičkou a jasně identifikovatelným výrazem „není mi vůbec nic“.

„Ahoj, co to držíš v ruce?“

Pěstička se zatne, ale i když se hodně přemáhá, aby si zachovala svůj tragický výraz, probleskuje jí přes obličej špatně skrývaný úsměv.

 „Chichi“ hihňá se už Čičman. „Já jsem se totiž trochu uráčila, víš?“

„Máš v dlani desetikorunu? A proč je mokrá?“ divím se, když jí narovnávám prsty jeden po druhém.

„Je oslintaná, protože jsem ji chtěla sníst! Protože jsem desetikorunu vzala ze Žmurovy kasičky, a taky abyste byli smutní, že jsem se otrávila a litovali, že jste na mě nebyli hodnější. Škoda, že to vůbec nejde spolknout“, nasadí si Čičman zpátky svou masku zoufalce.

„Co? Naše dcera pojídá mince, aby se nám pomstila za další neexistující křivdu? Co si proboha vymyslí, až jí bude patnáct?“ zahučí z kuchyně nesouhlasně M.

A já si bohužel myslím, že to vím. Ale radši dělám, že nic.

Stoka mého dětství

Víte, co bylo nejlepší v dětství za socialismu? Nebyla to brilantní modř ve Vitacitu (zásadně konzumovaného lízáním z dlaně), ani modrý tepláky s vytahanou prádelní gumou, co nosil celý dětský gang naší ulice. Nejlepší totiž bylo, když se náš dětskej gang v teplákovým stejnokroji vydal na dobrodružnou výpravu korytem místního potoka přezdívaného Kacák. Jestli vás zajímá geneze názvu Kacák, tak podle odborného filologického rozboru mý babičky vychází z německého Katzen Bach, tedy Kočičí potok. K tomu si ale musíte přičíst jistou míru zkreslení, protože babička se narodila v Innsbrucku a do konce života umíněně mluvila minimálně s jedním německým výrazem ve větě jako když děda rozvařil brambory: „to se zas vycajchnoval“, von nemá ánung, jak se vařej kartofle“.

My s děckama jsme přijali druhou verzi vzniku názvu, že Kacák se jmenuje po kadění a chcánkách. Protože to je přiléhavý popis všeho, co Kacákem teklo, a překonání jeho koryta znamenalo v utajeném režimu nastoupit na trasu pod Strží a s největší opatrností poskakovat po kamenech, nebo se plížit podél zatuchlých zdí a mostů až k Novým Lukám. Asi dva kilometry dobrodružství, které úplně pokaždý skončilo tím, že někomu uklouzla noha na olezlým kamenu a ty svoje výstavní vytahaný tepláky smočil po kolena, v horším případě zadkem v koncentrovaným amoniaku a bál se jít domů – vlastně kamkoliv.

S mou obvyklou dávkou přibarvování vás asi nepřekvapí, že naše děti historky o Kacáku milují. Jednu dobu vedla ta „O Kacáku“ dokonce našemu žebříčku pohádek před spaním, kdy děti přísně kontrolovaly, jestli se nevynechávají detaily rozmazaných hovínek a vražedného puchu ze závěrečného dramatu. Vše směřovalo k novodobému dobytí Kacáku po třiceti letech a čekali jsme jen na tu správnou teplotu a nízkou vodu.

Příhodné podmínky nastaly o víkendové návštěvě rodného maloměsta. Asi jsem to s ním přeháněním trochu přehnala, protože Čičman mi bez jakékoliv další diskuze řekla, že s ní a jejími novými roztomilými sandálky rozhodně nemáme počítat. Ke změně názoru zrovna nepomohlo, když moje máma prohlásila, že si i přes novou čistírnu odpadních vod koledujeme tak maximálně o vyrážku. Žmur šel o to radši.

První, co udělá děcko narozený ve 21. století, je, že vleze rovnou do vody. Žmur kameny na přeskakování nepotřebuje. Bere jako hygienický standard, že v potocích teče čistá voda a na břehu se popelí kachny.

Co se od osmdesátých let taky změnilo, je definitivně rekordní počet uštěkaných ozbrojených čoklů, co na nás cenili klofáky z každé zahrady, kterou jsme minuli. Většinou nás od nabroušených špičáků čivav a jezevčíků odděloval jen vachrlatý plůtek zrezlé branky. Čekala jsem na místo, kde zkorodovaná branka nevydrží mámit čas a odpluje po vodě, a taky jsem se nespletla. Hlídací zahrádkářský jorkšír si málem vzteky rozkousal svůj vlastní ocas na cucky, ale na pronásledování a kousance do lýtek si netroufl.

Brzy jsem pochopila proč. Přímo před námi ústila do Kacáku trubka a pod ní tlely kupky něčeho, co byl v minulém životě bezpochyby toaletní papír. Tak přece jen odkaz na moje mládí. Já jsem to říkala! (a máma s tou vyrážkou taky).

„To máš jedno, smrděj ti sandále, ale ne tepláky“, mávnul Žmur bezstarostně rukou a pokračovali jsme pod most. Na stezce přibývaly indicie, že se brzy potkáme s dalším ze zdejších mnohobuněčných endemitů. Prázdná placatka od levný vodky, obal od tabáku na vykuřování skleníků, rybářská židlička a lepenka. Na rozdíl od Žmura jsem si hlasitě oddechla, když bezďáci nebyli doma.

Vylezáme na konci parku, mokří a zatuchlí jako nutrie uprchlé z farmy. „No podle toho, co jsi o Kacáku říkala, jsem myslel, že budeš trochu větší drsňák“, svěřuje se Žmur. „Ale bylo to super. Příště jdeme hrabat odpadky na smeťák. Víš, jak jsi nám o tom vyprávěla, ne?“

Gruzie: Země stat(eč)ných babiček a tančících chlápků

Většinou to bývá naopak, ale když jsme se v uplynulých dnech chystali do Gruzie, narážela jsem jenom na lidi, ze kterých byste mohli lisovat koncentrovanou esenci nadšení, stáčet jí do kanystrů a fortifikovat s ní kávu v depresívních korporátech, jako je třeba ten náš. Prý je tam nedotčená příroda. Levno. Nejhodnější lidi na světe. Ostatně, před časem se tam odstěhoval náš nejhodnější soused z baráku, pan Želev a to už o něčem svědčí. Zarážející na tom všem bylo jen to, že jsme tam nebyli už dávno. Že jsme tam my všichni nejsme už dávno.

První den po příletu v Tbilisi začal už můj vnitřní indikátor vřelosti poblikávat, nutno dodat, že pouze v rodném jazyce. V jejich rodném jazyce. Rusky mluvili starší, anglicky sedmileté děti. Naučili jsme se na všechno odpovídat gamar džobat (dobrý den), madlobt (děkuji) a nach vamdis (nashledanou) , přičemž můžete tyto fráze k neuvěřitelné potěše místních různě kombinovat nebo zmateně prznit (nach bambis) a stejně vás nemine velký aplaus.

U ázejbajdžánských hranic už indikátor vřelosti místních troubil v podstatě nonstop. Bydlíme u gruzínské babičky, to znamená, že M. může udržovat společenskou konverzaci na úrovni i se svými základy ruštiny ze základky. Babička se nás ráno pokouší motivovat k překonání  rekordu v počtu na ex snězených kusů chačapuri, vdolků a válečků, jejichž název by nebyl schopný zopakovat ani Jan Přeučil. Díky jejich formě a obsahu je přezdíváme masové pastelky. Mám chuť si jich nabrat plné kapsy a nedojedené vdolky nastrkat do podprdy, protože když se nenápadně snažíme uvolnit od stolu, projevuje paní Maria nad zbytky snídaně takovou lítost, jako naposled vaše babička, když jste se v předškolním věku odvalili od nakousaných palačinek s obličejem zmazaným od marmelády odshora dolů.

Babička nás posílá k vodopádům, kam podle své ruštiny a posunků, chodí pravidelně každé ráno plavat. Pokud jsme tomu rozuměli správně, jsou gruzínské ženy fakt kamarádi do deště. Čeká nás totiž sedm kiláků do kopce při zdolávání „stezky“, na kterou vám mnohem víc než plný břicho smažený snídaně poslouží mačeta. Ráda bych odpřísáhla, že jsme nepotkali ani nohu, ale potkali jsme jednu urvanou a ohlodanou nohu, přičemž zbylé příslušenství srny bylo kdovíkde. Možná odplula po rozvodněné řece, jak dodal M., když nám čepoval svěží horskou vodu s kapkou srnčí agonie do čutory. Od té chvíle jsem místo okouzlení nedotčenou divočinou raději uvažovala praktičtějším směrem.  Třeba nad tím, jestli bude efektivnější bránit se útoku medvědice za pomocí nastříkanýho repelentu do očí, nebo vyměnit naše životy za svačinu, opalovák a jahodový lesk na rty, protože to byly moje jediné ženské zbraně a výdobytky civilizace v batohu.

Mimochodem, když jsme u té nohy, jedna z těch mých mi málem uplavala, když jsem na doporučení M. se statečným úsměvem  pokoušela přejít horskou bystřinu. Za Emových neskrývaných vzdechů zklamání jsem řeku nakonec překonala po uschlém kmeni ponižujícím plazením se po zadku. Em to sice nadšeně fotil, ale v půlce kmenu si nachystal záchranný klacek. Prý nevěřil, že to ten staletý kmen platanu vydrží. Taky máte někdy pocit, že váš partner má těžce zkreslené vnímání vaší skutečné váhy? Těsně před koncem stezky byla řeka tak dramatická, že k vodopádům nedošel ani Em, který se skoro až do konce vydržel tvářit jako Krokodýl Dundee. Naše vysportovaná babička nad námi večer doma jen nevěřícně spráskla ruce.

Kromě vysokohorské turistiky jsou Gruzínci silní v kramflecích taky v tanci, nejlépe spojeným s popíjením stakanů cha-cha (vysokovoltážní kořala z hroznů). Dávali jsme si večeři, tentokrát u jiné babičky poblíž tureckých hranic. Fakt, že hranice byla turecká, nejlépe dokládaly vražedné decibely tureckého kvílivého dream popu tryskající z vytuněné bedny před vchodem. Pokud chcete mít úplně konkrétní představu, nahulte si do uší přes nekvalitní prskavý sluchátka Sikidim od Tarkana na repeat a pokuste se vydržet při smyslech aspoň půl hodiny.

My jsme to vydrželi až do dezertu, načež šel M. platit dovnitř. Cestou ho u bedny odchytl jeden z rytmicky svíjejících se Gruzínců a požádal ho o tanec.

M. se svojí nordickou plachostí odmítá s odůvodněním, že sice od dětství snil o tanci tělo na tělo v rytmu tureckého popu s chlupatým panděratým chlápkem, ale bohužel mu život staví do cesty jisté neodkladné povinnosti, jako zaplatit naši večeři.

Gruzínec ho chytá za ruce a řve mu přes Tarkana do ucha, že zaplatit naši večeři je jeho pocta.

M. udělá dva kroky vzad.

Gruzínec dva vpřed a chytne ho za ramena.

M. mě nastrčí jako rukojmí mezi sebe a chlápka. Se slovy „Tančí mnohem lépe než já“ zdrhá dovnitř platit. 

Babička, která vlastní hospodu, nad námi  jen nevěřícně spráskne ruce. A já za ně doufám, že jim to takhle vydrží ještě hodně dlouho, než to spláchne čas a cola z McDrive na úhledně vyasfaltovaný silnici.

Červený bod je Em.
Zachycen v okamžiku soustředěného přemýšlení, 
pod jakou záminkou mě přesvědčí přebrodit.

Chybí jen Karkulka. Vlci už tu jsou.

Drink na konec.
Fakt si nápoje na Instáč nefotím, ale tohle jsem neměla ani nepamatuju!
Pivo za devět korun ve skleničce od hořčice.