Mizérie prvního dne

 

Když jsem kdysi dávno nastoupila do Korporátu, stál uprostřed našeho kanclu obrovský vypelichaný tučňák, stojan s porno časopisy (kolega měl na starosti erotický obsah) a na koberci se vyjímala obrovská skvrna od červenýho vína. Nebo krve, kdoví? Prostředí sice vypadalo jako čekárna antarktické spermabanky, zato lidi byli super. První týden se se mnou skoro nikdo nebavil. Všichni mě jen napjatě sledovali a opatrně ohmatávali svými tykadly jako plži vykukující ze svých ulit. Za pár týdnů jsme bez sebe nedali ránu. Kancl plnej introvertů, dodnes nepřekonaný sen.

Když jsem se o pár let později vrátila z mateřský do jiné divize, připadala jsem si jako náš křeček Julie, když jí děti s pištěním odklopí domeček. Můj nový tým se scházel ráno ještě před prací na kávě, aby probral všechno, co se stalo od včerejšího odpoledne. Kromě neutuchající potřeby pořád mluvit spolu taky chodili na obědy a na záchody, plánovali team buildingy a zvali se navzájem domů jako v nějakým bizarním korejským seriálu. Au.

To už je pak vždycky lepší být mezi divnýma lidma, než zaparkovaný u čistokrevných extrovertů (mezi nimiž jste největší weirdo vy). V tomto ohledu můj současný tým splňuje většinu kritérií.

Největší charisma našeho týmu má katolík Honza. Živí šestičlennou křesťanskou rodinu plus psa. Podle jeho rachitické postavy navíc dotuje spolek bosých karmelitek, rozežraných minimálně stejně jako jeho nezvedený labrador. To kvůli nim si svůj motivační pracovní citát „urbi et orbi“ potichu přikořenil špetkou dravého oportunismu.

„Už nebudeš?“ ptá se tak Honza s výmluvným pohledem na opuštěnou hovězí kližku na mém talíři v jídelně. „Bože, dvacet chlebíčků! Vždyť jim z toho bude akorát blbě“ pronáší starostlivě na adresu vedlejšího týmu a vzápětí hbitě ukusuje šunkáč s majonézou, jako by se nechumelilo.

Kolegyni Janu jsme dostali z Ostravy, nejspíš výměnou za uhlí nebo nějakou klíčovou ocelovou součástku do klimatizace. Jana je navenek argentinská baletní diva a srdcem havíř. „Ať už sklapne, zajebanec“ vyjádří se třeba odborně k nové obchodní strategii při sledování online streamingu našeho hlavního akcionáře. Potom si smete drobky ze své načechrané tylové sukně a ladným tanečním krokem zmizí v zasedačce.

Mně už znáte a zbytek lidí z našeho patra znát ani nechcete, věřte mi.

Když minulý týden nastoupila naše nová kolegyně Míša, dostali jsme předtím od šéfa interní pokyny omezující především hrabivost a vulgarity. Introverze se díkybohu zakázat nedá.

Jenže Míša nastoupila v ten nejhorší možný den. V den, kdy se na vstupní recepci rozdávali muffiny na počest našeho nového produktu. Tohle pondělní ráno šel Honza do práce minimálně pětkrát, aby plynule vycházel zadním východem a na recepci bezostyšně nabíral nové zásoby. Na jeho stole se tak choulilo pět pomačkaných muffinů, na které se smutným úsměvem shlížel Kristus z paravánu.

„Dala by sis?“ zeptá se Honza přesně podle desatera přikázání. Když si ale chce Míša ze slušnosti nabídnout, pošle ji na recepci a na cestu ji přibalí i svůj tajný trik, jak jich vytěžit co nejvíc.

„Jak že se jmenuješ?“ ptá se potom Jana s plápolajícím zaujetím. „To je teda příjmení. Vaši jsou cigáni?“ Lidi z Ostravy jsou prostě černý všichni – někdo od uhelných sazí, někdo původem a někdo svým humorem.

A víte, co je na tom nejhorší? Že si na ně časem zvyknete a budou vám připadat roztomilý. Všechno je o letech dřiny a vytrvalé symbiózy.

Nicméně, já jsem pro ten den doufala, že jeho zbytek zabiju jako asociál se sluchátky. Ale tohle srdečný přivítání znělo jako škrábání nehtů po tabuli dokonce i mně, takže jsem strávila zbytek pondělí nucenou konverzací z lítosti. Což výslednou mizérii prvního dne nejspíš jen exponenciálně prohloubilo, přesto se nemůžu zbavit jednoho nutkavýho dojmu. Tohle je ze strany vedení jeden velkej špinavej trik, jak mě převychovat na extroverta. Mimochodem, kolik času dáváte Míše? 

Dva týdny s havranem

„Ptáky přitahuje. Bojí se ho jen naše babička a jezevčík.“

Libuška, ověřený nákup na zboží.cz

 

„To víš že jo. Kup toho havrana a budeš mít klid!“ poradila mi před pár týdny Olga. Je to ta stejná kamarádka, se kterou jsme si před lety navzájem potvrzovaly, že plánovaný druhý dítě bude pohodička, nebo že po půlnoční griotce ráno hlava nebolí.  

Em tvrdil, že je to píčovina. Což bych vám sem neměla psát, protože jsem si dala předsevzetí, že se na blogu už nebude psát sprostě. Ale kdo jsem já, abych vkládala Emovi do úst lži? 

Jeho táta je ornitolog a tomu jsme nákup plašící makety radši úplně zamlčeli. Bylo by to stejný, jako obhajovat nákup sádrového pohanského bůžka hojnosti před Dominikem Dukou. Emův táta by vám na holuby pragmaticky poradil síť. Taky je umí odchytávat a lámat jim vaz holou rukou. Teď marně přemýšlím, jakou špínu na kardinála Duku hodit, aby to přirovnání pořád sedělo a Pražské arcibiskupství neposlalo předžalobní výzvu.

Investice do plastového havrana představovala průměrný oběd v naší korporátní jídelně. Rajskou s pěti, kterou jsem si odtrhla od úst pro hygienicky čistý balkon bez čmelíků. Expediční oddělení e-shopu si dalo na zabalení havrana opravdu záležet. Ve výdejně Zásilkovny jsem si tak mohla před pomrkávající prodavačkou vyzvednout podlouhlý předmět v bublinkové fólii připomínající velké černé dildo.

Co ale prodejci ke cti neslouží, je absence návodu k použití. K havranovi byla dodaná plastová hůlka, na kterou má každý člen naší rodiny vlastní názor. Čičman bystře usoudila, že jde o kouzelnou hůlku v setu magických předmětů. S nejnudnější teorií přišel Em poukazující na průměr hůlky odpovídající vylisované dírce na zádech havrana. Můžete ho tak na hůlku zavěsit, nebo naopak narazit jako svatého Ondřeje na kůl a vystavit jeho probodnuté břicho všem holubům pro výstrahu. My jsme se rozhodli nevířit už tak dost pošlapanou pověst mezi sousedy a havrana civilizovaně ukotvili na rám jako lampičku z Ikei.

A stal se zázrak. Uběhl týden bez holubů. Plastový havran zíral z balkonu na můj vkus poněkud natvrdle, ale pořád s dostatečnou autoritou. Em se nevěřícně drbal na hlavě a já začala přepisovat ornitologické učebnice.

Pak přišlo teplo a ty nadržený bestie zase vylezly z kanálů a začaly se šikovat před naším domem. Dozrává černý bez, všimli jste si? Já jo. Nemáme teď totiž balkon plnej obyčejných holubinců, ale hoven, co vypadají jako když vezmete sklenici borůvkový marmelády, zanoříte do ní polívkovou lžíci a s pocitem vnitřního uspokojení s ní plesknete o zem. A další a další…

Nedá se to pořádně vydrhnout ničím a náš havran mě při úklidu jen mlčky sleduje svým přihlouplým plastovým pohledem, zatímco z druhý strany balkonu nějakej šibal strká vajíčko do truhlíku a klokotavě u toho vrká.

Mimochodem, z druhý strany balkonu to bylo v první fázi. Včera jsem viděla jednoho obzvlášť oprásklýho holuba, jak nestydatě sedí a čistí si peří vedle havrana. A pak mi konečně došlo, proč má havran na zádi dírku. Je to holubí autoerotická pomůcka! Zbývá dořešit, k čemu slouží ta hůlka. Nějaké nápady?

 

Můj boj s nemocí: diagnóza lidé od koní

 

Dámy a pánové, hrdým sponzorem dnešního příspěvku se stávají České dráhy, díky kterým už hodinu a půl zapouštím kořeny na choceňském nádraží.

Abyste věděli, dějí se tu velký lidský příběhy. Už jsem se stala svědkem brutální hádky páru, kterým Český dráhy rozesraly důstojný zbytky manželství. Proti nim si nemám na co stěžovat, i dva bezdomovci v našem koutku čekárny jsou proti tý protivný ženský duhový víly. A hlavně lidi s názorem. Ten velkej a fousatej, Pepíno, ho umí dokonce i vykrkat. Ten menší, Lojza, zase umí ubalit cigárko i z prachu místních plastových muškátů, hlíny z podrážek cestovatelů a obalu od karamelky. Abyste si nemysleli, že v našem koutku ztroskotalců vypadám bůhvíjak na úrovni: Pepíno Lojzu před rauchpauzou vždycky hlasitě upozorní na nutnost vzít si sebou před nádražní budovu rozpitý pívo a igelitku, aby mu to „někdo neukrad“. Ten třetí někdo jsem v našem malém biotopu jen já. Díky za důvěru, kluci.

Ale o tom to dneska nebude. Už strašně dlouho se vám snažím napsat post o holčičkách a koních, protože je to podle mě neprávem opomíjený téma. Ale to máte pořád něco. Vždycky, když už začnu ukazováčkama cválat po klávesnici, přijde do toho něco neodkladnýho. Začnou u nás hnízdit holubi. Em pořídí na balkón jabloň. Psice pojme ambice psát pro peníze, a pak se za tyhle nepromyšlený nápady tiše nenávidí u dvanácté verze adrenalinového článku o životě a smrti parazitické hlístice.

Zároveň poprosím majitele koní a holčiček o věcné komentáře. Co jsme jako rodiče zanedbali? Je to léčitelné?

Jako malá jsem měla kamarádku Lídu. Byla ještě vyšší než já, což je pro dospívající dívku s výškovým komplexem jackpot. Vedle Lídy jsem si vždycky připadala jako ty třicetikilový křehký ženy, co nosí oblečení z dětský kolekce a podpatky, v nichž bych měla neustále rozbitý čelo od nárazů do stropních svítidel. Jediný melanom na kráse mohutné Lídy byla její láska ke koním. Vedoucí stáje byl východočeská odpověď na reklamu Marlboro, ačkoliv ty dva spojovalo jen přesvědčení, že ranní kašel je v pohodě stejně jako sex s nezletilýma výměnou za privilegium kydat hnůj v zapařených holinách.

Vy všichni víte, že zvířata mám ráda. Přestože k nám rukou osudu vždycky doputuje nějaký vyvrhel absolutně nesplňující ani základní popis svého druhu na wikipedii. I Julča, co žere beton a popírá gravitační zákony, je ok. Je to jen 20 deka vzpoury. Zato se objektivně podívejme na koně:

• Koně váží 300 kg. Pro srovnání, tolik váží 10 malých křehkých žen na podpatcích, dva rozzuření gorilí samci nebo závodní motorka. Tohle je totiž obecná váhová kategorie nebezpečných věcí, které vás mohou zabít.

• Koně se sice chlubí vynálezem tří druhů běhu, už vám k tomu ale nedodají, že padají při každém z nich. Pořád. Hlavně na lidi. Jak vám asi bude, až na vás dopadne ta desátá žena na jehlách, co?

• Další věc je lekání. Jasně, všichni se občas něčeho vyděsíme. Někdo nás přistihne čůrat za autem, nebo krást propisku. V klidu, jsme lidi. Co ale v klídku není, jsou striktní požadavky na zastavení chodu celýho světa, protože vy zrovna někam běžíte. Jako sorry, ale zpanikařit a úplně zdivočit z toho, že kolem projede auto, zaštěká pes, nebo si kolem vás dovolí projít člověk v červený bundě? Toho jsou schopný jen koně.

• To nejhorší je holčičkový magnetismus. Některý holky k sobě evidentně přitahují tyhle neustále nepříjemně překvapené obludy se žlutýma zubama, kterým občas musí veterinář propíchnout nadmutý břicho, aby z něj vyšlo 100 litrů metanu. Celosvětová teplota stoupne o půl stupně, oceán zaplaví další obydlený ostrov s nevinnými domorodci a jejich jedinečnou kulturou, ale co už. Koně budou dál ohrnovat pysky na plakátech nad postelí a někdo o nich napíše sladkobolný příběh „Poslední pardubická věrného Bleska.“

Než si Lojza smotá další cigárko z vajglu a mrtvý mouchy, budeme skoro u pointy. Dneska to ale trvalo, co? Zkrátka, koňskou nemocí onemocněla Čičman. 

Ze začátku se to dalo držet na uzdě jen pomocí zakoupení trička s lipicánem (Čičman ho nazývá „licipán“ a tvrdí, že to říkám blbě já) a autobiografie žokeje Váni. Částečně se také dařilo držet informační embargo ohledně přítomnosti koní v Praze.

Potom jsme jeli kolem Chuchle. A pak si vygooglovala koňský tábor, kam už se úspěšně přihlásila. Napište mi prosím vás někdo, že si nezlomí vaz, nikdo ji neukousne ruku a nezačne kouřit. Nabízím za utěšující komentář tričko s jednorožci, o které už ztratila zájem. A vůbec.  Všechno hnusný, co jsem kdy řekla o neexistujících kopytnících, beru zpět!

Láska? Ne, potřebuje od ní jen jablko, aby se mohl nadmout.

Jaro v Ralsku

 

Vlastně nevím, kdy mě začal bavit urbex. Asi v tom bude stopa z dětství, kdy jsme si s dětma chodili hrát na skládku, v zimě si hřáli zadky na teplovodech maloměstskýho průmyslovýho areálu, kam se lezlo přísně tajnou dírou v ostnáči a pozdější rande v nikdy nedokončeným hotelu za městem. Když vidím starej barák rozkrájenej časem jako narozeninovej dort, představuju si všechny lidi, kteří do něj obtiskli svoje příběhy. Praha na urbex moc úrodná není. V době krize bydlení tady bytuchtiví lidi kempují s kufrem a kartáčkem přede dveřmi viditelně pohublých a umírajících, na který snad musí dostávat tipy ve špitálech nebo od nájemných vrahů. Když jsme odcházeli z Vinohrad, měl za nás Kuna náhradu už několik měsíců před vlastním stěhováním. S nájmem nastřeleným o 6 tisíc víc a s faktem, že byt noví nájemníci ani neviděli, jak se nezapomněl pochlubit. Vlastně můžeme být rádi, že nás neprodal ve zvýhodněném setu spolu s pračkou, nebo že jsme po návratu z víkendu nenašli v posteli úplně cizí lidi.

Čím dál od Prahy, tím víc domy umírají se svými lidmi. V našem maloměstě byste kromě opuštěných bytovek našli i zahradnictví duchů. Skrz vytřískaný skleníky prorůstají keře a stromy jako v nějaký bizarní reklamě na hnojivo. Ale ještě pořád to nemá na čistokrevný Sudety a města s pochybnou pověstí jako je Ralsko alias český Černobyl. Během jarního víkendovýho výletu na Liberecko jsme ho nemohli minout.

Protože jsem se svou láskou k vůni zatuchliny z rozpadajících se zdí v rodině víceméně osamocená, přistupuje se k urbexu jako k mému nechutnému rozmaru. To znamená, že se vymyslí normální výlet do rozkvétající přírody nabíjející pozitivní energií, kde rodina inhaluje kyslík a tiše doufá, že si máma negooglila vykotlané baráky a štoly v okolí. Na to já ale zapomínám jen málokdy. Proto se pak ve volném čase máma odveze do odpudivých míst zmaru, kde lidi zapomněli pěstovat muškáty v truhlíkách, nebo po sobě tu barabiznu aspoň vyhodit do povětří. Tam potom rodina netrpělivě postává v bezpečné vzdálenosti a děti mě povzbuzují výkřiky „Už jsi tam tři minuty! Ještě na tebe nic nespadlo?“ nebo „Proč nemůžeš mít záliby jako normální lidi? Nelinčina máma by nic takovýho nedělala“.

Podobně to probíhalo o víkendu. Kryštofovo údolí je jedna z nejúhlednějších vesnic, co jsou na Liberecku k mání. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby tam na návsi visel list s podepsanými časy úklidu jako na našich korporátních záchodech, protože i hráz rybníka vypadá, jako by na ní někdo čerstvě vyšúroval jedlová prkna saponátem a hřebenem učísnul rozcuchaná stébla vodních trav.

No nic. Prostředí může vypadat jak obrázek od Lady, ale naštěstí jsou v něm lidi, co jsou vždy připravení vám tu idylku posrat. V našem případě to byl majitel penzionu. „No, já sem teda jen vyučenej strojní zámečník“, drbe se růžolící tlouštík na pupku, „ale povim vám, takhle blbej, abych si vobjednával ubytování přes booking, to teda zas nejsem. Vodkaď že ste přijeli? Aha. Že se ptám. To budete mít vo ten booking dražší, co vám mám na to říct. Příště si radši zavolám vosobko, ne? Dyk jsme lidi, můžeme se domluvit“ klepe si výrazně na čelo a já jen ve zlomyslném natěšení čekám, kdy Emovi povolí nervy a přetáhne mu flekatou zástěru přes hlavu. Což je i přes jeho britský pokerový výraz nebezpečně blízko.

Naštěstí nebo bohužel se to nestane, protože do restaurace vchází další ubytovaní hosté. „Á, tady je máme“ zadrží je pan hoteliér a celý hospodě ukazuje další dva výstavní idioty, nepochybně z Prahy nebo aspoň pracující v IT. „To vy jste si vymysleli, že chcete opékat buřty? Podivejte, já mám jen vysokou školu života, ale na počasí nemusíte bejt žádnej ajnštajn, žejo….“

Během jediného oběda jsme tak zjistili, že jsme se ubytovali u nejchytřejšího chlápka z celýho Liberecka, který musí mít svou čestnou pamětní desku i v nedaleké IQ landii. Začalo to revizí našich výletů. Co v lese, vždyť se můžeme jít podívat na most, kde jeden den točil Bruce Willis, považte. Můj plánovaný výlet do Ralska se v téhle hospodě bude přetřásat ještě dlouhá léta, s dramatickou předmluvou „přijela sem jedna šílená ženská z Prahy“. Abych ale nebyla nespravedlivá, připisuji červenou hvězdičku za tip na cukrárnu u jezera ve Stráži pod Ralskem. Musíte zažít. Zvenčí to vypadá jako příhraniční bordel z devadesátek s jedovatě fialovou fasádou. Vevnitř ale místo unesených Maďarek na pervitinu najdete asi 50 druhů zmrzliny, které vám s láskou nabírá do obřího kornoutu ochotná paní s trvalou. A nebavíme se tady o jahodový a vanilkový, ale o divokým zmrzlinovým sexu se skořicovou, čabajkovou nebo svíčkovou příchutí. Na tu jsem byla moc velkej posera, ale lékořicová byla boží.

Jako dezert pak už jen opuštěný bloky kyjeváků, sloužící jako ubytovna sovětských vojáků. Když po nich v devadesátkách s ulehčením zaklaply dveře, zůstalo tu prý úplně všechno. Postupem času nezbyla ani klika od dveří. Prý jsou tady někde na zdech k mání zbytky plakátů dobových šťabajzen, ale neměla jsem to štěstí.

Máte rádi Akta X nebo prostě jen obrovský prostory ničeho? Dostatek prostoru pro všechny vaše guilty pleasure nabízí vojenské letiště. Kilometry širokých ranvejí, které jen tak nesežere ani okolní hladový les. Mimochodem pár hangárů už slupnul jak malinu.

Zpívám ptákům a zvlášť holubům

Balkon. Jedna z věcí, který mě při první prohlídce našeho bytu nadchly. Já vim. Pokud bydlíte v domě se zahradou, tak se teď smrkáte slzy smíchu do rukávu a jestli na farmě, tak možná i nahlas. Ale nám, městským zahradníkům, radost nepokazíte. Balkon je pro nás jako špajzka pro potravinové moly. Tam, kde vy vidíte prázdný místo s výhledem, my vidíme truhlíky, květináče a další nádoby, kde budeme exponenciálně množit naše sazenice a další výhony.

Myslela jsem si, že téhle zelené horečce propadají všichni lidi s balkonem, ale divili byste se. Když jsem si dělala malý balkónový research v našem baráku, narazila jsem jen na paní, která pěstuje jehličnany. V téhle zmenšenině krkonošského národního parku nechybí ani budka pro ptáky a bohužel taky spadaný vajgly a papírky z vyšších pater. Být jen o trochu víc vztahovačná, vidím v tom explicitní varování pro naši zeleninovou farmu. Zbytek sousedů na balkoně pěstuje věci, co se nevejdou do komory a kouření.

Držela jsem se dlouho. S prvním jarním sluncem jsem se ale úplně vymkla kontrole. Může za to banální nákup v Bauhausu, kam jsem měla původně namířeno pro sprchovou hlavici a takový ty lepítka na zeď proti práskání dveří. Jen se tak trochu porozhlédnu v zahradním oddělení, lžu sama sobě do kapsy, jako když jde Dáda Patrasová na procházku okolo vinárny. Prásk, za 40 minut u pokladny sotva pletu nohama ve snaze narvat do batohu sprchu, semínka, zakořeňovače, truhlíky a sadu na pěstování jahod. Na podělaný lepítka jsem samozřejmě zapomněla.

„Jeden keřík tohoto rajčete za sezónu odrodí až 700 rajčat.“ čtu Emovi sáček od osiva a přepočítávám sazenice v sadbovačích. To máme 5600 rajčat za léto a k tomu si přičtěte odhadem 2 tuny paprik. Praho, už nikdy nebudeš hladovět! Em v odpovědi na můj ambiciózní projekt objednal jabloň v kyblíku. Děti zase naklíčily slunečnice z krmné směsi pro hlodavce. Myslím, že všichni můžeme být vděční, že křečci nežerou sekvoje. Protože s naší explodující zelenou farmou se nevejdeme do bytu už teď.

Holá pravda sousedských balkonů totiž dokazuje jedno: celou tu předpěstovanou nádheru můžeme do arény vypustit až v půlce května. Do té doby budeme zakopávat o sazenice i na záchodě. To ale ještě neznamená, že je balkon prázdný. Vzpomínáte na naši straku se špinavejma nohama a holubí páreček gayů?

Houbič by se proti tomu ostře vyhradil, ale pár věcí je na gayích superfajn, teda aspoň pokud jste holubem. Žijete rychle, umřete mladý a nikomu nezaserete parapet svýma dětma. Na tenhle elegantní vinohradskej páreček ráda vzpomínám, když plaším pána a paní Čmelíkovi.

Pan Čmelík je věčně nadrženej heterák, paní Čmelíková zase létající vaječník. Nevím, co ji Čmelík nakecal, ani čím konkrétně ho kromě své nonstop otevřené kloaky ohromila rozcuchaná Čmelíková s mastným peřím. Jistý je zatím jen to, že svou společnou budoucnost, ověnčenou četným znásilňováním a porody, plánují na našem balkoně.

Řeknete si, blbý ptáci, když vidíte běžný holuby, jak kývají hlavou při chůzi a žerou žvejkačky z dlažby. Ale Čmelíkovic jsou vychcaný jak díry do sněhu. „Tak ještě chvíli počkáme“, dorozumívá se Čmelík telepaticky se svou partnerkou, natěšeně sledujíc přes okno, jak jim Em objednává jabloň.

„To se mi to bude rodit“ tetelí se Čmelíková na římse při pohledu na měkoučkou černozem v truhlíku.

Pojala jsem plán zakoupit plastovýho havrana, ale uživatelské recenze mě úplně nepřesvědčily. Zjevně se o něm nedá tvrdit, že je neškodný. Prokazatelně ale ubližuje jen lidem, zatímco holubi připisují další branky. Proto se ptám všech balkonářů: jaké je vaše (osvědčené) konečné řešení holubí otázky?

Jak přežít s autorem příruček o přežití

 

Tak dlouho vám tvrdím, že jsem na psaní závislá, až to minulej týden vypadalo, že to s tou grafomanií nebude zas tak horký. Nebyla jsem schopná prakticky ničeho než neuroticky kontrolovat co pět minut nový zprávy a analýzy. Ptát se dvakrát denně Olhy, jak jsou na tom její rodiče na Ukrajině. Googlit si nejbližší kryt, který pojme z mnohatisícového sídliště 150 lidí. Přemýšlet, jestli Žmurovi zarazit tvoření z lepící pásky, když odborníci pár hodin po zveřejnění skutečnýho stavu krytů veřejnost chlácholili, že teda vlastně bude stačit přelepit okna a dveře izolepou. Aha.

Dřív jsem se nebyla schopná vžít do kůže mých prarodičů, kteří zažili druhou světovou válku. Moje babička v roce 1944 dokonce otěhotněla. Dneska mi to připadá daleko bližší. Prostě kromě zatemňování a zpocenýho zadku při poslechu rádia pekla buchty ze všeho, co bylo, vychovávala děti a věřila, že to všechno skončí dobře. Všechny ty divný věci se rychle stanou standardem, stejně jako za covidu. Jen ráno místo počtu nakažených a mrtvých čeknete Ukrajinu a mapu radioaktivity. Mimochodem taky jste tak vděční, že neustále uklidňující Drábová není jako Flégr a jeho mrazáky na mrtvoly?

Dějou se divný věci i ve škole. Alexej prý v pondělí přišel a před celou třídou třaslavým hlasem deklaroval, že se jeho rodina přestěhovala z Ruska právě před Putinem. Ukrajinský Max je teď ve třídě něco jako Captain America.

A ještě jedna věc, na Žmurově stole s rozečtenou literaturou se po dlouhé době objevil survival manuál. Tentokrát to není popleta Chris McNab, ale těžší kalibr. Ikonický John Lofty Wiseman a jeho SAS příručka Jak přežít, kterou Žmurovi daroval ještě o šarži legendárnější lobo.

Upřímně. Věci, kterým se jako čtenářka vojenské literatury nevyhnete, jsou neustálé otázky, zda může žít ve šťastným vztahu chlápek, co se myje v písku jako činčila a pitnou vodu získává vymačkáváním žab. Faktem ale holky zůstává, že takový Lofty může být i přes svůj charakteristický zápach tím jediným pravým, s kým se dají tyhle špatný časy přežít. Manuál, jak tohle rodinné zlatíčko ulovit za pomoci fiktivní figurantky Jenny, následuje právě tady. Stačí totiž číst mezi řádky jednotlivých kapitol.

Mazaný! Za všechno, k čemu vás Lofty navede,
nesete trestní zodpovědnost jen vy sami.

Kapitola 1: Základy

Základem každého vztahu jsou fakta, o která se můžete opřít, někdy i doslova. Když si Lofty vybíral svou novou přítelkyni, matematicky přesným okem poměřil širokou pánev, schopnou odrodit i za dlouhého pochodu. Přesně si propočítal také optimální množství podkožního tuku a se zalíbením spočinul na Jenniných silných achillovkách.

Kapitola 2: Strategie

Čím nadchnout majora Loftyho? Určitě to nebude pozvánkou do sterilně uklizeného bytu s nesmysly jako jsou ozdobné dečky, designové hrnky, rozmazlená kočka a zakrslý králík. Ani tofu s bambusem a rýží není pokrm, kterým uctít majora. Ještěže večer zachrání Jennin podkožní tuk na těch správných místech. Když ho druhý den požádá o hlídání bytu během její služební cesty, sníží Lofty riziko přenosu toxoplazmózy na potenciálně počatý plod chladnokrevným vhozením kočky do mrazáku. Věděli jste, že konzumace přemíry králíků odvádí z vašeho těla živiny a vitamíny? Lofty to ví. Hopsík byl naštěstí jen jeden.

Kapitola 3: Podnebí a terén (společná dovolená)

Co si budeme povídat, náhlá smrt domácích mazlíčků během Jenniny nepřítomnosti zasela do křehkého začátku vztahu pochybnosti. Lofty vytahuje na stůl zlatou kreditku v maskáčovém designu. Tuhle dovolenou platí on. Jenny se usmívá, když Lofty přidává do krabičky poslední záchrany lněný olej a kondomy. Spacáky dělíme na dva druhy: plněné peřím a dutým vláknem. "Karimatka by byla jen zbytečná zátěž", přemýšlí Lofty nahlas při pohledu na baculatou Jenny.

Kapitola 4: Tábornictví

„Snad sis nemyslela, že se ubytujeme v hotelu?“ diví se Lofty. Na výběr destinace je hrdý. Kam jinam vzít ženu svého srdce, než do drsné České Kanady? Zatímco si Jenny láme umělé nehty při výkopu zemljanky, Lofty se vydává na lov.

Kapitola 5: Jídlo

Jenny by si mohla oddychnout, že jídlo patří mezi nejdelší kapitoly celého manuálu, ale skutek utek. Lofty většinu času světácky hovoří o lovu tapírů do ok, chutném opičím mase a také o pevných aligátořích ocasech. Ve skutečnosti ale po hodině zevlování v lese vytáhne ze svého vaku jen rozmraženou kočku, kterou narychlo stáhl pazourkem a přesvědčivě tvrdí, že jde o mládě jezevce. Na druhý den se chce blýsknout lovem ptáků na lep, připraveným z povařené mimózy. Naneštěstí na sebe převrhne celý lepkavý kotlík během uskakování do křoví před prolétajícím dopravním letadlem.

Kapitola 6: Zdraví a hygiena

Ačkoliv Lofty bagatelizuje, že jehličí, obaly od tatranek, mravenci a ptáci nalepení na jeho těle, nejsou na překážku, Jenny tvrdí pravý opak. „Napříště musím do své příručky zapsat zákaz koupání v písku po nehodě s lepem“ špekuluje Lofty mezitím, co si Jenny narychlo balí věci. Nechat si utéct ženu je však pro majora SAS stejný druh selhání jako úprk kořisti. Zákeřně na ni seskočí ze stromu a vyřízne její urostlé achillovky. Budou se hodit jako provázky pro festovní sešití ledviňáku ze stažené kočky. Jenny si přehodí jako vertikální vak přes rameno a pokračuje v kapitole 7. Pochod.

Kapitola 9: Výklad znamení

Zatímco si bezstarostně ulepený Lofty pobrukuje, Jenny si své nedobrovolné zmrzačení vykládá všelijak. Naštěstí sebou Lofty nosí neustále svou příručku, a tak díky kapitole 10. Záchrana Jenny získává podrobné znalosti ze signalizace. Dočká se záchrany vrtulníkem.

Kapitola 11: Katastrofy

Důkaz, že karma existuje. Loftyho za jeho nekalé činy pronásleduje sucho, oheň, plyny a chemikálie, povodně, tsunami, zemětřesení. Nezlomí ho ani jaderný výbuch, během něhož vysává bulvy lesní zvěři ve snaze získat zdroj pitné vody a očistit své tělo od přilepených radioaktivních mrtvolek ptáků a popílku. O tom, co je pro hrdinu opravdu nejhorší katastrofou, svědčí poslední odrážka: Domov.

Kapitola 12: Doslov

„Takhle jsem si náš vztah prostě nepředstavovala“, vysvětluje invalidní Jenny na vozíčku, zatímco Loftymu rozvalenému na gauči něžně odtrhává přiškvařené svítící obaly od tatranek ze zad. „Začneme znovu a lépe“, odpovídá lišácky Lofty a zálibně muchlá Jennino nové morče. Moc dobře ví, že jsme zapomněli na kapitolu 8: Jak přežít na moři.

Pojďme si povídat o vnitřních pocitech

 

Víte, co je zvláštní? Když mi bylo deset, vůbec mi nebylo blbý před našima lhát. Lhaní rodičům patřilo mezi oblíbený zájmy všech mých vrstevníků. Lhali jsme skoro o všem, co jsme dělali venku. Taky o tom, kam zmizela čokoláda na vaření, o původu nový díry na teplácích a samozřejmě o školním prospěchu. Myslím, že už jsem vám tady jednou psala o tom, jak jsem mámě půl roku nalhávala, že chodím na balet, ale skutečný masterpiece byla lež o chození na obědy do školní jídelny. Za ty jsem inkasovala peníze od čtvrtý třídy až do posledního ročníku na gymplu a neprovalilo se to dodnes. Bůh chraň Psici, aby se máma nenaučila smysluplně používat internetové vyhledávače, amen.

V té době jsem si myslela, že mám na lhaní právo. V osmdesátkách se vás nikdo neptal, jestli se cítíte být jedním se sedmdesáti dvou pohlaví, na vaše postoje k veganské stravě ani na traumata z porodu. Tresty se pohybovaly na škále moralizujících přednášek odrecitovaných zvýšeným hlasem, poslechu mámina nesnesitelného ječáku, záhlavců až po domácí vězení. Případně všechno dohromady podle závažnosti odhaleného deliktu. Být rodičem v té době vyžadovalo zdánlivě neškodnou prostoduchost poručíka Colomba kombinovanou s rafinovaným sadismem Hannibala Lectera.

Ale žijeme ve dvacátým prvním století, žejo. Na všechno máme padesát mobilních aplikací, seberůstové vzdělávací skupiny a ostropestřec mariánský v tabletách. Proto si i Psice řekla, že bude své děti vychovávat úplně jinak, v respektu a vzájemném dialogu.

Což docela ujde s osmiletou holčičkou, ale s jedenáctiletým Žmurem hovory o svých vnitřních pocitech začaly narážet na barikádu houstnoucího odporu k pravdě a upřímnosti.

„Jo, vlastně. Potřebuju, abys mi podepsala, že se ve třídě vybírá šedesát korun na divadlo“, zmíní Žmur příhodně, zrovna když mám nejvíc práce s chytáním opět uprchlé Julie, toužící po prožrání tunelu k plukovníkovi Angreštovi kdesi pod náma.

„Ale klidně to stačí až ráno, když máš teď tolik práce“ nabízí ochotně.

„Nene, to je dobrý. Dej mi tu žákajdu na stůl“, odpovídám přidušeně ve snaze nacpat se za ní pod postel.

On mi ji vlastně nedal, uvědomím si v deset, když už Žmur spí spánkem spravedlivých. Zalovím v aktovce a nalistuji rubriku Sdělení rodičům:

„O přestávce hází mandarinkami.“

„O přestávce hází hruškami a zasáhl spolužáka do hlavy.“

„O přestávce hází jablky. Plýtvá v projektu Ovoce do škol.“ vysvětluje třetí poznámka původ létajícího ovoce.

„Chybí podpisy rodičů u poznámek!“ lakonicky oznamuje čtvrtá poznámka ukončení programu Ovoce do škol a Žmurovo nečestné a nesportovní odhodlání promlčet tuto kapitolu jednou provždy. U téhle poznámky je v kolonce pro podpis rodičů špinavým ukazováčkem připlácnutý papírový obdélníček s neobratnou napodobeninou mého podpisu. Aha, tak proto nutkavě potřeboval nový lepidlo.

Představte si to jako pokus Františka Ringo Čecha o falzifikát Mony Lisy.

Přičemž z podstaty věci musí být pod nalepeným čtverečkem původní verze. Natolik příšerná, že neprošla ani v očích tak zoufalého padělatele, jakým Žmur bezpochyby je.

A co je opravdu šokující: parafa třídní učitelky vedle falza spokojeně stvrzuje, že se paní Psicová konečně obtěžovala zajímat se o školní povinnosti svého syna. Evidentně mohou lidé trpět ještě horší roztržitostí nebo oční vadou, než kam jsem to dopracovala já.

„Pojďme si popovídat o svých pocitech“ vyzvu Žmura na druhý den a podle jeho vyvrácených očních bulv je to ještě horší trest, než když se moje máma rozpřáhla k fackovacímu odpalu.

„Já si teď připadám zaskočená a podvedená. A ty?“

„Mhm.“

„Ten podpis je strašnej.“

„Ehmum.

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Muhmum.“

Začínám nabývat přesvědčení, že mluví dialektem jihočínských Hmongů.

„Můžu už jít?“ ukončí Žmur náš deep talk o vnitřních pocitech překvapivou češtinou.

„To jsme si pěkně popovídali“ míchám lžičkou horký kafe, a pak si v něm opařím rty.

Poslední dobou se snažím najít každý den tři důvody k vděčnosti.

 1. Vypadá to, že budu celou pubertu oproštěna od celé komunikace se školou minimálně ze strany jednoho dítěte.

2. Pokud karma opravdu funguje, třeba se mi jednou vrátí i pár dobrých skutků.

3. Jaké štěstí, že dnešní děti neplatí školní obědy v hotovosti!

A za co se stydíte vy?

 

V pubertě jsem se nejvíc styděla za svůj nos. Připadalo mi, že vypadá jako chřípí ukrajinského obráběče kovů nebo nějaká součástka z bagru. Dnes se víc stydím za svůj pracovní notebook, který by stačilo pokropit a vzejde z něj dýňové políčko ze všech mých oblíbených bulek s tykvovými semínky. A taky za to, že mě nebaví dělat si manikúru, a pak mám ruce jako soustružník z kyjevské továrny na tanky. Jak vidíte, nějaký ten východoslovanský komplex ve mně zůstal dodnes.

Po deseti letech jsem dostala neopakovatelnou příležitost plnohodnotně se zastydět při předání našeho starého bytu. Pan Řehoř je majitelem vinohradského činžáku a pokud si ho představujete jako nedbalého elegána z literární kavárny, tak jste úplně mimo. Nenosí ani norkový kožichy a kubánskej doutník v koutku, což ho šlechtí. Pravděpodobně je stejně starej jako já, ale mentálně byste ho tipovali na osmdesát. Motto pana Řehoře zní: „proč kupovat nový, když starý ještě neshnilo?“ a jeho životní leitmotiv je úspora peněz za každou cenu. Což se odráží na všem – od jeho zchátralého zevnějšku po stejně zchátralý a zatrpklý vnitřek našeho domu, který by mohl svými oprýskanými zdmi směle konkurovat vyhlášeným urbexovým lokalitám v Pripjati. Fyzicky si pana Řehoře můžete představit jako kunu navlečenou do vekslácké plísňové džínsky. Včetně charakteristického pižma a faktu, že by se na noc nejradši prohryzal do vašeho auta a tam se stočil do klubíčka pod zahřátý motor, aby se ušetřilo za topení.

To znamená, že jsem při předání klíčů byla připravena čelit komplikacím.

„Tak vítejte u vás doma“ pozdravila jsem ho a začali jsme spolu procházet uličkou hanby.

„Koukám, že jste si vymalovali koupelnu na zeleno, mno to byl teda nápad“ pokyvuje pan Řehoř stejně zklamaně, jako bychom na zeď nasprejovali vulgární nadávky namířené na jeho matku.

Kauce -2000 Kč, cinkne mi v duchu cenovka.

„A tady si dal pan manžel hrazdu na cvičení“ pokračuje Řehoř teskně. „No já mám taky hrazdu, ale takovouhle, to bych si teda nekoupil. Ta musela stát peněz – a těch peněz na její odstranění!“

Kauce -3000 Kč. Cink.

Tušila jsem, že zlatý hřeb večera bude odhalení naší dřevotřískové obývací stěny v barvě mahagonu ze sedmdesátých let, které jsme něžně přezdívali „husákovka“. Řehoř ji na naše četné intervence odmítal vyhodit už před deseti lety, ačkoliv ji mohl výhodně odprodat Muzeu komunismu. Žádné jiné zájemce by nenašel.

„A co ta obývací stěna?!“ chroptí Řehoř tónem křesťanského světce probodnutého kůlem. „Myslíte ten polep? To jsou azulejos, tradiční portugalský vzor, přinášející štěstí do každého domova. Výrobce garantuje snadné odstranění“ snažím se neříct, že ta stěna byla zoufale ohyzdná i v raných devadesátkách.

„To mi zabere hodiny a dny, aby z toho byla zase HEZKÁ stěna“ hlesne Řehoř.

Kauce -5000 Kč. Cink.

„Tahle parketa mi přijde ošoupanější než ta druhá“ plynule přejde k dalšímu bodu na seznamu zklamání a křivd.

„Žili jsme tady deset let a už při nastěhování byly zralé na výměnu“ pokrčím rameny.

Kauce -1000 Kč. Cink.

„Na druhou stranu jsme vám vybavili koupelnu novou skříňkou a vyměnili jsme celý záchod, stejně jako baterii“ zkouším přejít do protiútoku.

„K tomu vás ale nikdo nenutil. Vždyť to ještě sloužilo…“ povzdychl Řehoř a kdyby mohl, vrhne se do kontejneru jako potápěč, aby si mohl přivinout svou starou záchodovou mísu k hrudi.

Kauce +0 Kč. Cink.

Na konci bytu jsem spočítala hodnotu všech výčitek zhruba na 20 tisíc. „Tak já vám tu kauci vrátím“, zahučel Řehoř neochotně. „Ale nebude to zadarmo, dva tisíce vám srazím. A podepíšete mi tady tyhlenc dokumenty o převodu energií. Pošlu to ještě dnes večer.“

Ale neposlal.

Místo toho dnes pípla SMS: „Kauci nevrátím. Prošel jsem si byt zblízka a odhalil další skryté nedostatky. Doufám, že to chápete“.

Chápu. Prostě šlo jen o to, abychom podepsali převod energií místo (pro něj) nevýhodného ukončení smlouvy na elektřinu a plyn, rychle vypadli a ušetřilo se za vrácení peněz. A stydím se za to, že mi to nedošlo hned. Nezávisle na nutkání po krevní mstě: jaká úleva je být od kuního muže a jeho husákovky pryč!

Stěhovací příručka pro mé budoucí já

 

Jsou věci, který se strašně rychle zapomínají. Probdělý noci, kdy do vás v posteli kope z jedný strany nerudný novorozenec a z druhý strany jeho vzteklá kolika. Ranní redbull, o kterým se laktační poradkyni neříká. Přesvědčení, že vaše dítě bude chodit na velkou za křeslo ještě v patnácti (a že za to může konzumace kofeinu během kojení). Uplynul rok a půl a my jsme na to s Emem normálně zapomněli. Pozorovali jsme Žmura, jak si osaměle postrkuje vláček po kolejích a říkali jsme si, jak by bylo pěkný, kdyby si měl s kým hrát. Jak s druhým děckem nejsou skoro žádný starosti. Prásk – a za další rok už Žmur vyváděl, že mu těžce nenáviděná sestra oslintává koleje, Em se chodil vyspat do práce a já si koupila kofein v tabletách. Jeden z mnoha failů lidského mozku.

Ale tentokrát na sebe vyzraju. Tenhle manuál je pro tebe, budoucí Psice. Připraven k použití kdykoliv se přistihneš při myšlenkách na další stěhování

1. Rovnou stěhovákům řekni o 150 krabic

„Třicet krabic? Neblázněte, kde bychom vzali tolik věcí?“ smějeme se nabídce stěhováků. Abychom jim na druhý den zavolali, jestli by nám, ehm, mohli dovézt ještě 10 dalších. O den později už je mi blbý volat, takže se spolu s vinohradskými bezdomovci nořím do hlubin kontejneru na papír a přetahuji se o tu nejpevnější lepenku.

2. Okamžitě přestaň kupovat prostěradla

Tohle je syndrom, na který by měl Freud jasný názor. Sama ale netuším, proč se na mě při vybalování skříně s povlečením valí nekonečné úhledné balíčky prostěradel. Jako, co jsem si myslela? Že budeme provozovat nějaký satanistický rituály, obřízkovou ambulanci nebo velkotisk Turínských pláten?

3. Pošli děti k babičce

„Nalevo budu dávat věci na vyhození a napravo ty k přestěhování“ začínám selekci, za kterou by mě Mengele uznale poplácal po rameni.

„Napravo!“ hlásí děti u rukodělných výrobků „ovoce na míse“ z kurzu keramiky, připomínajících zkroucená varlata na chirurgickém odkládacím tácku.

„Napravo!“ nařizuje Žmur u zmuchlaných manuálů lego sérií, který by z jeho obrovské krabice nedal dohromady ani Rain Man.

„Napravo! Mami, jak se můžeš vůbec takhle ptát? Lilinka není rozbitá, je postižená!“ útočí Čičman na city a pevně sevře v náručí plastový mimino s počmáranou hlavou a bezvládnou rukou bimbající na gumičce.

Neveselým výsledkem třídění je, že se na levé hromádce choulí několik kamenů, sojčí pírko, nakřáplá sada dětského nádobí a plyšová myš. „Chudáček myšička, koukejte, jak se tváří!“ vykřikne Čičman a vecpe ji do poslední krabice nacpané k prasknutí hliněnýma varlatama. Mengele by byl zklamán.

4. Jestli si myslíš, že máš svůj systém, tak jsi úplně mimo

„Mamííí, a kam jsi mi zabalila plavkýýý?“ kňourá ráno Čičman. Aha, ty máš vlastně ve středu plavání, vybavím si mlhavě, ale navenek zachovám organizovanou tvář.

„Stačí se podívat na moje systémově popsané krabice“ odpovím a na další kňouravé vyžádání za ní dorazím k naší posvátné hoře Říp, tyčící se uprostřed ložnice. Abyste si nemysleli – já teda systém mám. Problém číslo 1. ale je, že stěhováci tyhle krabice půjčili asi stovce lidí před námi. „ZAVAŘENINY-NEKLOPIT!“ „OSUŠKY“ nebo „STANDŮV BORDEL“ jsou popisky jen jedné strany jedné ukázkové krabice.

Za problém číslo 2. si pochopitelně můžu sama. Moje kódování je totiž mnohem rafinovanější než explicitní poznámky vystěhovalců před námi. Sestává se pouze z prvního písmene pokoje a typického artiklu. „A ty plavky teda mám v P1, P2, nebo P3. A v P1-R nebo P?“ ptá se Čičman zmateně, a kdybych byla programátor, střelím se do spánku nebo se oběsím na datovém kabelu. „Asi bude jednodušší, když ti napíšu omluvenku“ navrhnu, když tahám místo plavek z krabice pátý prostěradlo jako při iluzionistickém vystoupení.  

5. Chceš si ušetřit čas a vypustit emoce? Rozbij to hned!

„No to si děláte srandu“, diví se Žmur, když si v kuchyni s Emem házíme talířem. „Ale s mým modrým tohle dělat nebudete!“

Fakt jsme s ním neházeli. Žmurův modrý oblíbený se rozbil až když jsem tu kurevsky těžkou krabici s talířema (bystřejší z vás už si samostatně doplní kódování KU_T) nesla na Říp a povolilo dno zalepený nekvalitní lepící páskou.

6. Nedávej věci na bermudskou skříňku

Dole v baráku máme dřevěnou boudu stlučenou původně asi pro kočárek, ze které se stala červí díra. Cokoliv na tu skříňku položíte, bývá okamžitě pryč. Stačí se otočit. Kávový servis, sbírka časopisů, gramodesky nebo Evžen Oněgin v originále. Sortiment bývá pestrý a jediné, co se od vás vyžaduje, je být ve správný čas na správném místě. Tak tenhle úžasný vynález sousedské recyklace a solidarity bohužel změnil svůj směr.

Večer jsem na skříňku položila přebytečné hrnce. Ráno stály vzorně seřazený před naší rohožkou spolu se sbírkou cédéček. Jako po divokým večírku, kdy si domů přivedete úplně nový kamarády, o nichž nikdo netuší odkud se vlastně vzali. Příště je vezmu radši ke konťákům na výměnný lepenkový obchod s bezdomovci.

7. Už žádné další pokusy s potravinovou fólií

Koupila jsem obrovskou roli potravinové fólie. Konkrétně „Tšista metrů, to můžete obalit všéécko odsud až na Jišák“, což je strukturovaný prodejní argument našeho oblíbeného prodavače z vietnamské večerky.

Ze začátku byla s potravinovou fólií legrace. Děti si do ní obalily nohy a taky jsme s ní obalili půlku komody. Pak ta mrcha začala dělat naschvály a trhat se na kousínky. Znáte to, když blbě ustřihnete lepící pásku. Tohle je mnohem horší. Cupujete z toho kousíčky plastu, vidíte všechny ty pytlíky ve velrybách a Gréta vás nenávidí. Mrmláte nadávky a děti Emovi s potěšením bonzují, že mluvíte sprostě.

8. Polovinu z těch 150 krabic použiješ na úplně cizí věci

Pak někdo zazvoní. Zrovna, když se vám podaří kus toho plastovýho hajzla namotat na komodu. Přede dveřmi je majitel domu a zjebe vás, ať přestanete jednou provždy dávat svý věci na bermudskou skříňku. Do náruče se vám snaží nacpat úplně cizí pokojovku.

„To ale není naše“ bráním se asi dost chabě. „A co je tohle?!“ sykne majitel a usvědčí vás vyčítavým pohledem na hrnce a cédéčka zaparkovaný u dveří.

Žeru červy

Za týden se stěhujeme. Po de-se-ti letech. Stihla jsem se zasáknout do počmáraných stěn našeho bytu i do futer, kde jsou tužkou vyznačený úsečky růstu našich dětí. Myslím, že jen těžko pohledáte zarputilejšího mentálního důchodce, co by měl stejný problém nacpat svých pár věcí do krabic a odtáhnout o pár čísel dál.

Než k nám přišla nová paní křečková, chovatel mi dal na cestu jednu dobrou radu. „Kupte jí červy“ řekl mi mezi dveřmi naléhavě. „Když bude nějakej psychickej problém, na červa vždycky slyší.“ Protože jsem se odmítla podílet na domácím velkochovu živých červů, zbaběle jsem ve zverimexu zakoupila chrastící pikslu hnusu. Obsahuje sušený červy, rozlámaný součástky sarančat, brouků a vlastně ani nechci vědět čeho všeho dalšího. Vůbec by mě v té halloweenské směsi nepřekvapily ani sušený filcky nebo klíšťata.

Pokud nepočítám mezi psychický problémy žraní betonu, od kterýho by Julču neodradila ani smažená tasemnice v trojobalu, měl chovatel pravdu. Zachrastění uschlých červů se u nás doma stalo tajným signálem, po kterém se paní křečková vynoří se záhadných úkrytů typu zásuvka s ponožkami. Ochotně přiskáče a s nadšením si napěchuje do své lícní torby hlavu pakobylky, zatímco se zbytek rodiny dáví.

Občas hraju s dětma Uno nebo pokera. Ale už ne o peníze. Je to nevýchovný a hlavně nemorální. Skoro vždycky přijdu o všechny drobný. Nově vítěz určuje poraženému úkol. Nebudu vám sem ani psát kompletní výčet činností, který na vás vymyslí děti v předpubertálním věku. Myslím, že bude pro ilustraci bohatě stačit můj poslední debakl.

„Ale, ale…kdopak nám to prohrál?“ šklebí se na mě děti jako baziliškové.

„Klidně půjdu dělat dřepy nebo kliky“ nabízím férově. „Ale už nebudu jíst tu hnusnou chilli pastu se sójovou omáčkou, protože nechci mít vyžraný díry v jícnu.“

Děti čestně slíbí, že to nebude pálivý a že toho bude jen lžíce. Na oplátku musím slíbit, že budu mít zavřený oči.

„Mixit, oříšky a krevetový chipsy“ hádám při křupání párty směsi, co chutná, jako když vám někdo hodí do lopatu štěrku do úst. Snažím se jazykem vybrat kus oříšku, co se mi zasekl mezi zuby.

Což bylo nejspíš sarančí stehno. „Chcete tím říct, že mě krmíte chrastící pikslou?!“ snažím se potlačit dávivý reflex. A taky touhu se vrátit v čase do minulosti a trvat na striktním celoživotním používání kondomů.

Takže ano, až sem jsme prosím dospěli. Žeru červy. A navzdory slibům chovatele to žádný psychický problémy neřeší. Venku je hnusně a v komoře se vyčítavě  hromadí stěhovací krabice. Přišel čas.