Jak ostříhat puberťáka

 

Manuál pro zoufalé rodiče

Pokud jde o pubertu: Experimentálním pozorováním jsme s Emem došli k závěru, že jako první se v dítěti aktivuje žláza podporující prudký růst vlasů se současnou neochotou nechat si je ostříhat. Fakt nejsem žádná bigotní matka. Pokud Žmur touží chodit po světě jako indický svatý muž z Varanásí a tahat za sebou vajgly a rachtající plechovky nalepené na dredy, má na to právo.

Žmurova vlasová volba je ale bohužel mnohem horší. Představte si člověka, který na hlavě nosí perskou kočku. Nebo ještě lépe, představte si Žmurův obličej jako zadní část hlavy s mikádem. Ať už je vám bližší jakákoliv představa, asi se všichni shodneme na tom, že jde o zajímavou optickou iluzi.

Z mého pohledu jde ale ještě o jeden problém, související se základním nastavením mozku matky. Nemůžete si pomoct, je to stejně nutkavá obsese jako krmení mláďat a odhánění predátorů. Prostě bytostně potřebujete, aby vašemu dítěti byly vidět oči a dýchací cesty.

Zaslepené dítě s chuchvalcem vlasů na místě, kde má většina spořádaných lidí nos, je každodenní připomínkou vaší neúspěšné evoluční strategie. Co když ho přejede auto? Udusí se v noci chomáčem? Jak si jednou vybere životní partnerku, když jeho se jeho obličej skládá jen z úst jako vražedná hmota ze Stranger Things? Potom můžete 11 let vašeho nevyspání, traumat ze třídních schůzek a investic do předražené kojenecké výživy rovnou spláchnout do hajzlu.

„Mně se to líbí“ krčí rameny Žmur a epilepticky pohazuje hlavou, aby mě mohl rozstřílet laserovým paprskem svých ledově modrých očí. Nezabraly osvědčené výhružky ve stylu „mně je to jedno, ať tě ostříhá babička“. Zrovna když jsme s Emem přemýšleli, že ho uneseme v černých kuklách a ostříháme v křoví za panelákem, chytil se chlapec na vějičku.

Konkrétně na barter ostříhání za fotbalový tričko hráče z Konga, kterému říkám Pomelo, protože tak nějak jeho jméno zní, když si narvete do pusy pět maršmelounů a pokoušíte se artikulovat. Žmur mě za to nenávidí. Mimochodem, že se chce stát na starý dětský kolena kopačkou, je další pubertální vzpoura, ale o tom zas jindy.

Teď o mém kadeřníkovi. Věřte mi, že vlízt mu zadku mi trvalo dlouho a chtělo to lest, protože Vincent je pánský kadeřník a je boží. Když nechám ostříhat Žmura, tak milostivě ostříhá i mě, takže už chápete, že kromě kočky na hlavě a mateřských instinktů mám ve Žmurově účesu i svý vlastní zájmy.

S kadeřníkama je totiž těžký. Ženský vás berou jako svou přirozenou konkurenci. Když jim říkáte svou představu, v mozku se jim to zrcadlově převrátí do pravého opaku a pokud neutečete včas z křesla, vypyzdí vám na těch pár zbývajících vlasech červenej melír.

Chlapi stříhají skvěle, ale do ženských se jim moc nechce. Já to vlastně chápu. Dlouhý léta na učňáku trávíte v jednom velkým duhovým ráji. Zanořený v katalogu Balenciagy, blogu osobního kadeřníka Lady Gaga a vkusně upravených otvorech ostatních spolužáků. A pak vás škola vyflusne do reality: statisíce nemožných ženských s červenýma melírama (a my už víme, kdo za ně může, žejo holky?), které vyslovují bayalage jako bažaláge.

„Když vleze do salónu ženská, co na první pohled vypadá, že bude chtít trvalou nebo jinou odpornou věc, odcházím se zamknout na hajzl, dokud se jí neujme kolegyně“ svěřil se mi jednou můj exkadeřník a myslím, že to mluví za vše.

Ale to slyšet nechcete, zvlášť pokud máte trvalou. Chcete se už sakra dozvědět, jak to dopadlo a máte na to nárok.

„Představte si, že tady byla před vámi ženská, co se nechala ostříhat a pak mi celou dobu brejlila pod nůžky a radila, jak mám ostříhat jejího pat-ná-cti-letýho syna“ stěžuje si Vincent během ladění mých kadeří. „Fakt?“ pohoršuju se. „To je strašný, vsadím se, že ještě chtěla nějakej hroznej střih“ přisadím si.

„No přesně. Vepředu úplně nakrátko! Prostě na dementa, chudák kluk“ vyvrátí Vincent oči a mě je jasný, že tímhle je můj plán zbavit Žmura ofiny u svého předčasného konce.

A taky že jo. Když jsme vyšli z kadeřnictví, byla jsem lehčí o pár stovek a zcela spokojený a vyrelaxovaný Žmur přišel odhadem o půl centimetru svý kočky v očích. A ještě mě to bude stát to podělaný fotbalový tričko!

 

Zlý a zlejší. Kurz agresivity

 

Požehnáním a prokletím korporátního prostředí jsou celodenní školení. Požehnáním proto, že vám pak mám o čem psát a prokletím kvůli tomu, že je celej den v hajzlu a chlebíčky nejsou v ceně.

Tentokrát jsem se v rámci doporučeného vzdělávání dostala na tenkej led asertivního vyjednávání. Uznejte, že to zní o kousek líp než kurz práce v SAPu nebo pochmurného kolektivního pátrání po nádorech prsu a varlat, ze kterého bych měla úzkosti ještě půl roku poté. Jo, v korporátu najdete fakt všechno!

Z původních 8 přihlášených lidí půlka z nich asertivně vůbec nedorazila. Bylo nás 5 včetně lektora připraveného na všechno. Na co ale ready evidentně nebyl, byla zásadní charakterová piha na kráse většiny účastníků.

„Můj největší problém je, že jsem moc hodnej“ představuje se nám pan Zbyněk a všichni horlivě přikyvují. Všichni jsme nepřiměřeně hodní, taky vám to tak přijde? Mohutně to odsouhlasí i pan Karel.

„Prostě neumím nikomu říct ne“ svěřuje se slečna Miluška, za což si vyslouží Karlův mnohoznačný mlsný úšklebek.

Po pár nudných slidech, u kterých část účastníků upadá do mikrospánku a druzí pod zástěrkou neodkladných pracovních mailů stahují porno, přichází čas na hrané scénky.

„Představte si, že vám tady vyprávím nudné historky ze života a vy mě potřebujete zastavit“ úkoluje nás lektor zadáním, které je pro většinu z nás až příliš skutečné.

„Tak já jako vyprávím a tady pan Zbyněk mě agresivně zarazí, abychom si mohli ukázat rozdíl mezi agresivitou a asertivitou“ pokračuje lektor. Naše ovčí stádo opět upadá do mikrospánku a sladkých představ, ve kterých pod lektorem exploduje nášlapný minový systém.

„Pane Zbyňku, ale vy mi musíte agresivně skočit do řeči, abychom se někam posunuli“ sprdne po chvilce pustého žvanění lektor nebohého Zbyňka.

„Já… já vím. Nechtěl jsem vám skákat do řeči. Já to tedy zkusím. Tak už, jo? Byl byste tak hodný a přestal nás obtěžovat nezáživným obsahem“ vypotí ze sebe Zbyněk spolu s dvěma mokrými koláči na košili a očima upřenýma někam do jádra země.

„To je materiál“ běží hlavou lektorovi, ale protože nás nesmí bít a dostane za tenhle pernej den štědrou odměnu, nadějně se usměje. „No, to jste řekl moc pěkně, ale víte – nebylo to zase tak moc agresivní, viďte. Měli bychom tady jiného dobrovolníka?“

„Drž už konečně hubu, ty debile, nebo tady všichni chcípnem nudou“ práskne pan Karel s mobilem o stůl, až všichni nadletíme.

„No, to byla pěkná ukázka“ pochválí ho lektor nepřirozeně vysokým hlasem a rychle zacouvá do kruhu bezpečí. A paní Miluška nám to teď řekne pasivně. „Moc hezky vyprávíte, japak to bylo dál?“ ozve se nezúčastněně Miluška zpod notebooku.

To dopoledne se ale v hodném Zbyňkovi něco navždy změnilo. A když jsme měli odpoledne sehrát scénky ve dvojících, explicitně si vyžádal, abychom si mohli vyzkoušet i násilný způsob komunikace. „Abychom jako věděli, čemu se každopádně vyhnout“ zamluvil to Zbyněk a věřte, že už v tý chvíli z něj mluvila žízeň po krvi. Zbytek nás dostal za úkol dělat křoví.

„Dobrý den Zbyňku“, začal v jejich dvojici Karel nenuceně.

„Co se na mě šklebíš jak úchyl, hajzle“ obratem sbírá Zbyněk hozenou rukavici.

„Ses posral? Máme spolu dělat obchodní rozhovor, ne?“ rozhazuje Karel rukama.

„Ty seš teda zoufalec bez kousku invence, Karle“ kopne si Miluška.

Lektor zoufale píská na píšťalku jako horolezec pod lavinou. „Tak to bylo opravdu agresivní a teď…“

„Ticho!“ okřikne ho Miluška. „Necháme je, ať se kluci poperou. Zbyňku, chyť si ho do kravaty!“

Výsledkem odpoledního souboje bylo vyrovnané skóre. Zatímco ráno potřeboval asertivní školení jen samonasrávací Karel, odpoledne už to byl plný počet účastníků. Myslím, že si plánované školení na obchodní etiku ještě rozmyslím. A teď koukejte komentovat, nebo se neznám!

 

 

 

 

 

 

Na gympl za 30 tisíc. Značka: Bez záruky

 

Další pitva páchnoucí makrely českého školství po Marii Veronice. Tentokrát z pohledu rodiče.

Devadesátky. Orlický vraždy, fialový saka a dobrou chuť, pokud právě obědváte. V našem maloměstě po socialistický odmlce znovu otevřeli osmiletej gympl a když se nás úča ptala, kdo z nás má zájem o studium, moc rukou se nezvedlo. „Na přijímačky bude den volna“, pokračovala nezúčastněně paní Drahorádová, a to už se ve vzduchu třepotaly ruce oportunistů, mezi které patřila i malá Psice. Testík na hodinu a zbytek dne na kole u odkalovacího jezírka (oblíbená zábava dětí z průmyslových regionů). Uznejte, tahle nabídka se neválí na ulici každej den.

O to víc to zavánělo průšvihem, když přišel za pár týdnů domů dopis. „Tys byla na přijímačkách a nic jsi nám neřekla?“ podivovala se máma. „No nic, vzali tě.“ rezignovaně plácla s papírem o stůl, protože trestat dítě za úspěšnou snahu o vzdělání, to by byl těžkej kalibr dokonce i pro mé rodiče.

Na dalším vysvědčení byly místo samých jedniček dvojky a trojky. Ještě později se stala čtyřka z matiky čestným standardem až do maturity. O některých profesorech se mi dodnes zdají noční můry, stejně jako o laborkách z chemie a příkladů o cyklistech jedoucích z bodu A proti kamionu. Zato jsme měli fantastickou profesorku biologie, drsná Šlamerka vykřesala nadějné eseje i z literárních ignorantů a dějepis mě baví dodnes. Navíc jsem v patnácti v mozkové mlze hormonů nemusela řešit, co proboha budu dělat. Měla jsem na rozmyšlenou krásný roky času navíc.

Takže když mi Žmur oznámil, že chce pokračovat ve stejných vzdělávacích stopách, byla jsem ráda. Za a) že to netajil jako já a za bé) že je úroveň výuky na druhém stupni tak trochu sázka do loterie. Zrovna na naší základce spíš do skořápek.

Na začátku školního roku jsem procitla v kůži naivního rodiče, který chce dostat svý dítě na gympl. A řeknu vám, že jsme to tenkrát měly s mámou sakra zadarmo!

„Už máš vybranou přípravku?“ zeptala se mě počátkem září kolegyně – matadorka, která na víceleté gymply postupně umísťuje své tři děti. „Jak jako přípravku? Myslela jsem, že se budeme učit spolu…“ (a přitom samozřejmě doufala, že se bude svědomitý Žmur učit hlavně samostatně).

„No neblázni. Víš, kolik na tom vypálíte času? A umíš vůbec vyplňovat testy? Chceš ty loňský?“

Dobrá otázka. Když jsem se s pověstnými Cermat testy seznámila osobně, měla jsem nutkavou potřebu zvracet a vrátit se na základku dovzdělat. Je vlastně úplně jedno, jak dobře umíte češtinu nebo matiku. Tady jde hlavně o chytáky a otázky formulované tak podivně, že se vám mozek natáhne jako guma od tepláků, vystřelí na nejbližší zeď a smutně steče dolů. Tušila jsem, že naše každotýdenní dvouhodinovka s testy bude něco, za co bude Žmur za pár let sedět na psychoterapeutickém kanapi.

Cermat testy jsou totiž něco jako speciální disciplína, na kterou potřebujete speciální výcvik. „Je to různé. Některým dětem i s horším prospěchem testy jdou, a pak jsou jedničkáři, kteří na ně nemají cit“ odpověděla mi s hanebně proškrtaným úvodním testíkem paní z agentury Přijímačky online a distingovaně k tomu připsala, že Žmur patří bohužel do skupiny těžkých outsiderů. Tedy „dětí, které pro svůj úspěch nutně potřebují premium program“.

Tahle agentura obchodující s posíláním mailů byla ještě levná. Mnohem více ambiciózní rodiče z naší třídy zapisovali své děti na přípravné kurzy. S matikou, češtinou a anglinou v nich zahučíte za 15 tisíc. To ale nestačí, děti si přece potřebují vyzkoušet to pravé drama při vyplňování fake testů nanečisto. Jeden vyplněný testík z češtiny a matiky stojí v rámci přípravky Gymnázia Na Zatlance lidových 600 Kč. Doporučuje se na ně chodit tak často, dokud dítě nezačne pravidelně dosahovat „pražských gymnaziálních hodnot“, což je 40 a více bodů z 50.

Pokud nemáte doma malého Nikolu Teslu, může se to zadařit až ke konci výcviku (jestli vůbec). V takovém případě si k ceně přípravky připočtěte ještě 12.000 za testy. Kdo o TOHLE může mít zájem? Já jsem je se Žmurem podstoupila jednou (a naposled) a před školou byla fronta jako na banány. Vynásobte stovky zpocených dětí, co se klepou jak drahý psi, šesti stovkami. I kdyby to byl jediný zdroj výdělku, je tenhle pražskej gympl obstojně vydělávajícím penězovodem. To vše za náklady rovnající se tisku pár stovek papírů (ne, lesy opravdu nešetříme).

A pak přijde Den D. Zapomeňte na své nejhorší pohovory v životě, obhajoby diplomek nebo státnice. Tohle jsou dostihy. Na pražský gympl se hlásí průměrně 300 až 400 dětí, přijato je 60. Ve zbytku většiny tak zůstane jen hořká pachuť, že všechny citové, finanční a časové investice byly prostě a jednoduše… k hovnu.

Odkud to smrdí, je celkem pěkně a výstižně shrnuté tady. Mezi vedlejší účinky jednotných zkoušek Cermat patří totiž useknout a odlifrovat část dětí na nepopulární učiliště, kterých máme v Česku rekordní počet v rámci celé Evropy. Že je poptávka dětí a rodičů už dávno někde jinde? Co s koreanisty a dalším humanitním odpadem, že jo. Potřebujeme kuchaře–číšníky a elektrikáře do Škodovky. Makat rukama přece není žádná ostuda. Ale jen do chvíle, kdy na učňáku nedobrovolně skončí vaše vlastní dítě (protože nasbíralo o 3 bodíky míň než poslední přijatý na průmyslovku).

A taky to prosím vás hlavně neberte jako útok na řemeslníky. Právě naopak. Můj děda řezník měl výuční list na čestným místě v krámě. Ale kromě bourání dobytku a plnění párků musel umět taky marketing, podvojný účetnictví, základy psychologie a dvakrát prošel krizovým managementem – jednou za války a podruhý, když mu komunisti sebrali podnik. Poprvý to ustál, podruhý už moc ne. Pokud máte někdo z vás příznivý zprávy, že se učňáky konečně mění z montoven se znechucenou pracovní sílou zdarma na školu, jak si vybudovat perspektivní podnikání, sem s nimi!

Jo a jak to dopadlo s tím Žmurem? Prošel si vším. Beznadějnou frustrací až po vítězný pokřik „jsem gymnasta!“, když ho vzali na odvolání. Tradá a za dva roky můžeme vyrážet na stejný (nebo spíš ještě horší) dostihy s Čičman!

Ze světa polovičních slepců: Kradený auto a experimentální papričková léčba

 

Už asi všichni víte, že máme s Emem jednou za rok takovej rituál. Odjedeme někam na týden spolu. Jen my dva. Bez dětí. Chodíme na dlouhý túry bez nutnosti táhnout v batohu deset obložených rohlíků a brumíky, spíme do devíti a pak se vydáváme třeba na hodinovou procházku městem, jen abychom našli kavárnu, kde mají ty nejkřupavější croissanty a macchiato s nejhustší pěnou. Ze souboru těchto aktivit by naše děti po pár dnech samy vyhledaly místní Klokánek a požádaly o adopci.

Letos padla volba na Sicílii. Jenže taky bohužel o pár týdnů předtím padla moje volba narazit si oko na klacek. Tenkrát na pohotovosti jsem měla štěstí na nepřiměřeně hodnou doktorku, používající výrazy jako „chudák očičko“, „kapičky“ a „do týdne dobrý“. Jenže uběhly dva týdny a bulva pořád vypadala jako okno, do kterýho dětský gang práskne šutr a ještě ho posprejuje načerveno. A tak jsem pár dnů před odletem zavítala opět na pohotovost a po třech krásných hodinách čekání přišla do rukou úplně jiné doktorce. Doktorce Řezníkové, mluvící nejčastěji v infinitivech.

„Sednout“ odmávla mě na židličku, kde přitiskla bulvu k přístroji a podrobila ji nemilosrdnému soudu.

„Zánět“ procedila mezi rty. „Můžeme zkusit ještě jedna lokální antibiotika a jestli to tří dnů nezaberou, tak to oko bude muset pod steh.“

Steh, svinul se mi mozek do kuličky jako podrážděná mnohonožka. Proč jsou všichni oftalmologové posedlí sešíváním očí?

„Tak zkusíme ty antibiotika. Akorát za tři dny nepřijdu, protože, ehm… bych potřebovala odjet na dovolenou. Na Sicílii.“ A bylo to venku.

„Odjet s lacerací na dovolenou? Na Sicílii?“ posune si doktorka Řezníková nevěřícně brýle na nose, jako by lacerace byla druh kriticky ohroženého měkkýše nebo třídenní novorozenec.

„Ostatně je to váš zrak. Nebo spíš byl, pokud se hodláte koupat v moři“ odfrkla si. Srdečnější přání hezké dovolené jsem snad ještě nezažila.

Pochopitelně jsem ale o zanícenou bulvu přijít nechtěla. Pořídila jsem si tak černý brýle, že pozorování výbuchu supernovy by s nimi bylo jako čínské stínové divadlo. V Česku vidíte jen obrysy. Tady na slunečné Sicílii mé svářečské brýle slouží dobře, ale zase mám jedno oko permanentně zamazaný antibiotickou mastí, což dodává mému výhledu kvalitu koukání přes igelitovej pytlík.

Náš příjezd byl epochální. V autopůjčovně jsme vyfasovali klíče od auta a vágní informace o tom, kde najít parkoviště. Na jeho samém konci se krčí náš šedý Fiat Panda, dokonce už odemčený. A kdyby jen to – vevnitř se válí posmrkané papírové kapesníky a pohozená karimatka. Chybí už jen použité kondomy.

„Fuj, a jak je to nechutně zahulený“ podivujeme se s Emem nad službami italských autopůjčoven. Pak Em najde pod svým sedadlem ten kondom a rázným krokem zamíří zpátky na letištní pobočku, odhodlaný nechat si zavolat majitele a zástupce všech důležitých sicilských médií.

Já mezitím dřepím v autě, větrám a vyhazuju kapesníky. Jsem přesvědčená, že jediný, co Em vybojuje, bude voucher na perlivou vodu na účet podniku.

„Rychle ven, než přijede policie!“ vyruší mě z pokojného rozjímání Em. Naházím posmrkaný kapesníky zpátky na zadní sedadlo a běžíme k našemu opravdovému naleštěnému a vyvoněnému Fiatu z půjčovny. Ten původní totiž jen někdo zapomněl zamknout a fakt si nejsem jistá, jestli by nám nějaký horkokrevný kmotr sežral historku o částečné ztrátě zraku.

Jako poloviční slepec jsem už taky stihla málem šlápnout na černýho hada na trailu, ale incident, nad kterým by doktorka Řezníková jen smutně poznamenala „já jsem to říkala“, se stal až na hotelu, při otvírání sáčku pikantních nachos.

Znáte ty srací pytlíky, který prostě nejdou otevřít? Snažíte se jak blbec, v zadku vám praskají hemoroidy a pak se ozve prááásk a celý vám to exploduje v ruce do okruhu pěti metrů. No, tak přesně tak se to stalo. A spolu s úlomky ostrohranných nachos se ze sáčku zvedl prach chilli a nalítl mi do nosu a do očí. Jo, i do TOHO oka. Bulvu jsem vypláchla a namazala takovou vrstvou masti, že vypadalo jako rohlík s máslem a šla jsem spát s nejhorším svědomím na světě a předtuchou doktorky Řezníkové s velkou tlustou jehlou v ruce.

Když jsem se ale ráno vzbudila, oko se tvářilo nadprůměrně zdravě. Sice na něm zbylo pár prasklin, důležitý ale je, že úplně zmizelo červený posprejování. Nezkoušejte to doma a nevyprávějte to nikdy na pohotovosti, ale vypadá to, že na další černé mamby budu šlapat už jen  z čisté krátkozrakosti!

Nevěřte zrzavejm

 

Čas od času se mi udělá zážitek s ČD. Víte, je to jako jebák na nose – roste, tlačí a bolí, dokud to ze sebe nevymáčknete. Snad rok jsem o Českých drahách nepsala, ale za víkend se mi vyrazil jeden prvotřídně zanícenej pupínek, co prostě musí ven.

Jeli jsme s dětma za mou čerstvě přestěhovanou kamarádkou do Kojetic u Prahy. Sobotní ráno si na Masarykově nádraží představte jako pracovní den v japonské firmě: cupitající organizované hloučky cestujících, vzrušené výkřiky a svačiny, které nestíhají být dojedeny. Jako manažeři postávají v hale nádražáci ve stejnokrojích ČD, kteří s přezíravým pohledem klanu létajících dýk hází nedopalky do košů a kolejí.

Vlak do Neratovic měl odjíždět z nástupiště číslo 5, kde už ale byl přistavený vlak s úplně jiným číslem do Kralup. Uvnitř vlaku se většina cestujících se shodovala na faktu, že jedou do Kralup. Ale podařilo se mi touto anketou zneklidnit i pár ženských z Neratovic a k smrti vyděsit chlapa s vlčákem.  

Vlčák divoce štěká, část cestujících podléhá davovému šílenství a vybíhá s námi z vlaku. „Prosím vás“, chytám za rukáv nejbližšího výpravčího, “na tabuli máte, že z koleje 5 jede vlak ve stejnou dobu na Neratovice a Kralupy. Je tam ale jen jeden vlak a hromada lidí v panice.“

„To jste si asi spletla kolej se zpožděním“ odpálkuje nás výpravčí, a protože mu nikdo nevěří, hromadně dusáme k tabuli odjezdů. První běží štěkající vlčák s pěnou u huby a poslední Žmur, který stejně jako jeho otec upřímně nenávidí, když se ptám cizích lidí na cestu.

„Kecá! Pět je číslo nástupiště a ne zpoždění!“ řve na nás chlap s vlčákem od tabule a naše skupinka žen a zpruzených dětí hází zpátečku. „Podvedl jste nás, mladíku!“ nebere si servítky paní, co vypadá jako Jessica Flatcher a tváří se, že ho hodlá zatknout.

„Co já vim, asi je tam chyba“, pokrčí otráveně rameny výpravčí, kterého nevyděsí Jessica ani Žmurovy vyvrácené bulvy. „Honzó!“ křikne přes koleje. „Neratovice z jakýho?“

„Ze trojký!“ zařve na něj zpátky zrzoun s culíkem a naše skupina se dává do cvalu na třetí kolej. Tenhle vlak má úplně jiný číslo než v jízdence. Chlap s vlčákem vyskočí jako parašutista těsně předtím, než se rozjede. Nějaká paní začíná vzlykat, že ji vyrazí z práce, jestli zase přijde pozdě. Přichází zrzavý průvodčí.

„Prosím vás, my bychom už opravdu potřebovali vědět, kam ten vlak jede“ ujmu se slova a Žmur zvrací studem. „Jak kam jede?! Do Neratovic jede.“ oboří se na nás výpravčí jako na prosťáčky.

Další stanice: Kolín, všimnu si, když průvodčí zmizí.

„Já to věděla“ syčí Jessica. „Nikdy nevěřte zrzavejm lidem!“

„A nádražákům“ dodám dotčeně a dostanu za to od Jessicy ovesnou sušenku. Dokonce i Žmur, co si ji vůbec nezasloužil.

Víte, jak to dopadlo? Vlak jel do Neratovic. Z jinýho nástupiště, s jiným číslem soupravy a s jinými zastávkami, než v něm byly napsaný. Můžete mi říct, jestli je na správný nastupování v tomhle punkovým stylu nějaká appka? Nebo je to prostě jen zážitková únikovka ČD, kde pak v cizích městech plníte úkoly a sbíráte bodíky, abyste se dostali na původní místo určení?

Já si jen říkám, že jsem těm bezdomovcům z Liberce v předminulým postu možná křivdila.

Paní s klacíkem

Jestli máte Netflix, tak možná znáte minisérii Russian Doll. A jestli jste ji viděli, tak si můžete v podstatě ušetřit celej tenhle příběh, protože je zneklidňujícím způsobem podobný.

Ne? Tak dobře. Hlavní postava je Nadia Vulvokov. Sarkastická zrzka s nakřáplým hlasem, odpalující první cigáro a vulgarismy do pěti vteřin po probuzení. Během oslavy svých narozenin omylem vlítne pod auto a tragicky zemře. Tadá, konec příběhu? Ne, vítejte na začátku.

Nadia se totiž po své (každé) smrti probere v koupelně s tekoucím kohoutkem a písničkou Gotta Get Up od Harry Nilssona. A večírek pokračuje jako by se nic nestalo, dokud… dokud ji znovu nesejme Zubatá. Zážitky tohoto typu ve vás pochopitelně zanechají vlnu podezření, ať už vlítnete na svého drogového dealera, nebo kamarády, aby s tou trapnou fraškou konečně přestali.

Postupem pár dílů a vtipných variací na téma „jak snadno a rychle zemřít na večírku, ulici a v kavárně“ potkává Alana. Týpka, který tohle všechno zažívá taky.

„Infarkt!“ zdraví se při setkání v časových smyčkách už jen pojmenováním své poslední smrti.

„Autonehoda!“ odpovídá Alan, což Nadia s pochvalným zamručením ocení jako „starou dobrou klasiku“.

Je to skvělej večerníček na dobrou noc postavený na oblíbeném schématu: hlavní postava trpí, abyste se vy mohli sadisticky bavit. Dokud se vám nezačnou dít divný věci taky, ehm.

Škobrtnout a spadnout ze schodů, protože zíráte do mobilu a blbě si vypočítáte předposlední schod, tím vás asi úplně nešokuju (a navíc jsem si kromě sklíčka na displeji nic nerozbila).

Ale už jste někdy zalívali sazenici papriky, a přitom si zarazili opěrnou tyčku do oka? Tomu já říkám masterpiece. Bolí to jak kráva a dobrý dvě minuty se před zrcadlem bojíte odkrýt dlaň z oka v neveselé předtuše, že se na vás bude šklebit jen prázdný důlek. 

Doktor Walter Freeman v padesátých letech podobným způsobem prováděl lobotomii a mělo to fantastický úspěch. A ano, velkou vlnu popularity to sklidilo i v čekárně vinohradské pohotovosti, kde jsem byla pro všechny sestry jen „ta paní s klacíkem“.

Doktorka na očním byla hrozně hodná, ale bohužel velmi popisná. „Když se podíváte nalevo, tak se vám na spojivce roztáhne krásná prasklina. A teď doprava – no, to jsem si přesně myslela! Teď se vám to tady všechno nalepilo na hromadu.“

To už se mi chtělo trochu zvracet. Ale rozhodně ne tolik, jako když vzala do ruky dlouhou jehlu připomínající nástroj určený k domácím potratům. „Nebojte se, je to tupý!“ prohlásila doktorka a jala se jehlou nenuceně šťourat v mé bulvě. V tom strčila do ordinace hlavu sestra a odvolala ji k urgentnímu případu.

„Až se vrátím, možná vám tam zašiju jeden, dva stehíčky vedle na sálku“ loučila se rozdováděná doktorka. Jako fakt? Že oči se šijou? Proboha, fakt máte někdo sešitý oči jak fusekli? Já jsem tedy místo uzlíků v oku pojala náhradní plán okamžitě zmizet.

„Kampak jdeme?“ spařila mě druhá sestra, která hlídala dveře ordinace a něco zapisovala do velké knihy, nejspíš ročenky kuriózních případů. „Tak jsem tady, pán nám nakonec utekl“, vrátila se moje potratářka a s nedokončenou větou „…ale vy už neutečete“ mě zahnala zpátky do potemnělého kumbálu.

Oko se nakonec díkybohu nešilo, ale pouze vypláchlo efektním barevným roztokem. Díky tomu jsem se ploužila domů jako zhulený žloutenkář s antibiotickou mastí v kapse, se kterou si mám svou poraněnou bulvu mazat. Čtete správně. Oko se dá šít a mazat jako bolavej palec.

Co vám mám povídat, prostě si v tu chvíli připadáte jako absolutní dement. A to vás ještě čeká pondělní ráno, kdy se na vás sesype hrozen kolegů, budou vám zblízka zírat do vašeho krví podlitého oka a vymýšlet vtipné posměšky. Což se nestalo.

„Zlomená ruka z kola!“ zdraví mě posmutněle Jana.

„Motorka!“ zaťuká šéf berlí do podlahy.

„Natrhnutá spojivka!“ odpověděla jsem skoro s úlevou. Vždycky je lepší, když v tom nejste sami. Jakmile ale znáte Russian Doll, tak víte, že odteď už musíte být pořád ve střehu. Jen se mi v tomhle počasí fakt nechce všude chodit s helmou a hokejovýma chráničema.

Hledá se Magda

 

Abych rozkryla svý sobecký karty hned na začátku, nejsem zrovna filantrop. Jako jasně, ráda pošlu na velký věci jako je Ukrajina nebo Hrušky po tornádu, ale většinou mě obloukem míjí víčka pro Kubíčka a paraplegický potřeby s názvy asociující pomůcky pro kolonizaci Marsu. Svíjím se pak v rozhodovací paralýze, jestli mé výdělky potřebuje víc pan Ivan po úrazu elektrickým proudem, nebo jednooký jezevčík Hugo z množírny. Nejradši bych si je vzala domů oba.

Po pár pokusech, ze kterých jsem vyšla jako prosťáček z venkova, už ale nemám velkou motivaci přispívat vyčůraným pražským bezdomovcům. A to v tomhle ohledu nemám zrovna přehnaný požadavky. Ať si za můj příspěvek klidně koupí tři krabicáky a pěkný jarní odpoledne v parku. Vážně netrvám na tom, aby kvůli mě utráceli za Bibli ani rajčata z biofarmy.

Ale fakt mě vnitřně serou pohádky o ztracených a okradených lidech ve velkém anonymním městě, co potřebují zrovna tu moji padesátikorunu na zpáteční cestu do Liberce. Vždycky na ně doma čeká jejich usoužená stará máma a druhý den je potkáte na lavičce před hlavákem s deseti dalšíma horalama. Tak zbyl v tom Liberci vůbec ještě někdo kromě matek s neomezenou trpělivostí? Díky, ale mám svůj zásobník na lži přeplněnej už od svých dětí.

Jo a co se týká zásobníků na lži, moje máma je má větší než továrnu na výrobu vzducholodí. Při návštěvě rodnýho maloměsta jsem ji minule přistihla v tmavým výklenku u náměstí s místním drogovým dealerem.

Jak už jsem psala, nemám na lidi přehnaný požadavky. Chce si moje máma v pětasedmdesáti udělat pěkný odpoledne v parku s pytlíkem heroinu nebo jít na kolotoče s LSD pod jazykem? Já ji soudit nebudu. Ale potom není fér byznys, aby za svý peníze nic nedostala.

„Ale to je přece Péťa, syn Heleny. Chudák měl těžký dětství a nevlastní táta ho vyhodil z domu“ omlouvá ho máma. „Tak mu občas něco přihodím, když jsi mi zakázala sázet Sportku jako zbytečný vyhazování peněz.“

Občas mám pocit, že do puberty nejdou jen moje děti, ale i moji rodiče.

„Dala jsem mu tři stovky a slíbil, že si za to koupí nový tepláky. Koukej, jak je má špinavý na zadku“ , pokračuje máma ve výčtu své nadační činnosti a pak už jen mlčky pozorujeme Péťu, jak se snaží vypáčit parkovací automat. Vsaďte se, že ho příště najdu se zánětem žil v posteli mýho dívčího pokojíčku a bude zapíjet metadon heřmánkovým čajem. A co moje těžký dětství?!

Teď už je vám asi jasný, jak těžký je najít pro mě partnera pro jednostranný finanční vztah. Ve skutečnosti je to daleko těžší než hledat partnera na celej život. U vašeho budoucího manžela není nutný, aby na tom byl pořád špatně, nebo to s ním šlo dokonce z kopce.

Taky se to nesmí přehánět. Když vám umře nebo vážně onemocní, můžete rovnou počítat s celoživotními výčitkami. Vsaďte se, že to bude to první, na co se vás Ježíš zeptá, až zaklepete bačkorama vy. Přičemž chybou jsou příliš malé, ale i moc štědré příspěvky. Ty totiž zavání předávkováním. A z vašich lakomých pětikorun se zase neuživí. Je to stejně ošemetný jako chov listonohů. Podle příručky přežijí jaderný výbuch, ale pak je najdete bříškem nahoru kvůli jedný sklenici čistý vody z kohoutku.

Proto pro mě byl objev Magdy čistým požehnáním. Magda postávala u metra na Jiřáku kousek od naší školy a dlouho jsme se navzájem ignorovaly. Jednou jsem tam ale měla sraz se Žmurem kvůli návštěvě zubaře, na kterou zapomněl. Magda se po chvíli osmělila a přišla se zeptat na pár drobných.

Možná jen sondovala, jestli ve mně neroste nějaká nekalá konkurence, protože jsme vlastně vypadaly docela podobně. Rozhodně byste do ní neřekli, že je bez domova a vlastně ani, že by potřebovala s čímkoliv pomoct. Byly i dny, kdy se Magda oblékala lépe než já (a rozhodně se tvářila líp než já při své cestě do práce). Ale taky dny, kdy vypadala umouněně a zoufale.

Nikdy si ale ode mě peníze nevzala jen tak. To bylo naše interní pravidlo, na který neplatila žádná výjimka. I kdybych vysypala z peněženky jen pár korun sotva na dvě housky, Magda zalovila ve své bachraté kabelce a něco mi za to dala.

„Páni, krém na opruzeniny!“ poděkovala jsem ji třeba za načatou Rybilku a Magda měla radost, že mě výhledově zbavila vlka na zadku.

Potom nastalo období dezinfekcí zakončené propiskou a přívěškem pro štěstí, což vypadalo jako úlovky z nemocnice včetně obsahu stolků u postelí zemřelých pacientů.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se Magdy na její příběh. A mám dostatečnou indicii, že by byl ještě mnohem lepším protidarem než tuba Rybilky. „Tak jo, řeknu. Ale nemůžu před nima“, přejela všeříkajícím pohledem naše dvě děti.

Kdybych to věděla, pošlu je na zmrzlinu a kakao. Od té doby jsem totiž Magdu už nikdy nepotkala. Dostala někde práci snů? Zamilovala se? Zabila jsem ji? Jedno vím jistě. Už žádná nebude taková.

Mizérie prvního dne

 

Když jsem kdysi dávno nastoupila do Korporátu, stál uprostřed našeho kanclu obrovský vypelichaný tučňák, stojan s porno časopisy (kolega měl na starosti erotický obsah) a na koberci se vyjímala obrovská skvrna od červenýho vína. Nebo krve, kdoví? Prostředí sice vypadalo jako čekárna antarktické spermabanky, zato lidi byli super. První týden se se mnou skoro nikdo nebavil. Všichni mě jen napjatě sledovali a opatrně ohmatávali svými tykadly jako plži vykukující ze svých ulit. Za pár týdnů jsme bez sebe nedali ránu. Kancl plnej introvertů, dodnes nepřekonaný sen.

Když jsem se o pár let později vrátila z mateřský do jiné divize, připadala jsem si jako náš křeček Julie, když jí děti s pištěním odklopí domeček. Můj nový tým se scházel ráno ještě před prací na kávě, aby probral všechno, co se stalo od včerejšího odpoledne. Kromě neutuchající potřeby pořád mluvit spolu taky chodili na obědy a na záchody, plánovali team buildingy a zvali se navzájem domů jako v nějakým bizarním korejským seriálu. Au.

To už je pak vždycky lepší být mezi divnýma lidma, než zaparkovaný u čistokrevných extrovertů (mezi nimiž jste největší weirdo vy). V tomto ohledu můj současný tým splňuje většinu kritérií.

Největší charisma našeho týmu má katolík Honza. Živí šestičlennou křesťanskou rodinu plus psa. Podle jeho rachitické postavy navíc dotuje spolek bosých karmelitek, rozežraných minimálně stejně jako jeho nezvedený labrador. To kvůli nim si svůj motivační pracovní citát „urbi et orbi“ potichu přikořenil špetkou dravého oportunismu.

„Už nebudeš?“ ptá se tak Honza s výmluvným pohledem na opuštěnou hovězí kližku na mém talíři v jídelně. „Bože, dvacet chlebíčků! Vždyť jim z toho bude akorát blbě“ pronáší starostlivě na adresu vedlejšího týmu a vzápětí hbitě ukusuje šunkáč s majonézou, jako by se nechumelilo.

Kolegyni Janu jsme dostali z Ostravy, nejspíš výměnou za uhlí nebo nějakou klíčovou ocelovou součástku do klimatizace. Jana je navenek argentinská baletní diva a srdcem havíř. „Ať už sklapne, zajebanec“ vyjádří se třeba odborně k nové obchodní strategii při sledování online streamingu našeho hlavního akcionáře. Potom si smete drobky ze své načechrané tylové sukně a ladným tanečním krokem zmizí v zasedačce.

Mně už znáte a zbytek lidí z našeho patra znát ani nechcete, věřte mi.

Když minulý týden nastoupila naše nová kolegyně Míša, dostali jsme předtím od šéfa interní pokyny omezující především hrabivost a vulgarity. Introverze se díkybohu zakázat nedá.

Jenže Míša nastoupila v ten nejhorší možný den. V den, kdy se na vstupní recepci rozdávali muffiny na počest našeho nového produktu. Tohle pondělní ráno šel Honza do práce minimálně pětkrát, aby plynule vycházel zadním východem a na recepci bezostyšně nabíral nové zásoby. Na jeho stole se tak choulilo pět pomačkaných muffinů, na které se smutným úsměvem shlížel Kristus z paravánu.

„Dala by sis?“ zeptá se Honza přesně podle desatera přikázání. Když si ale chce Míša ze slušnosti nabídnout, pošle ji na recepci a na cestu ji přibalí i svůj tajný trik, jak jich vytěžit co nejvíc.

„Jak že se jmenuješ?“ ptá se potom Jana s plápolajícím zaujetím. „To je teda příjmení. Vaši jsou cigáni?“ Lidi z Ostravy jsou prostě černý všichni – někdo od uhelných sazí, někdo původem a někdo svým humorem.

A víte, co je na tom nejhorší? Že si na ně časem zvyknete a budou vám připadat roztomilý. Všechno je o letech dřiny a vytrvalé symbiózy.

Nicméně, já jsem pro ten den doufala, že jeho zbytek zabiju jako asociál se sluchátky. Ale tohle srdečný přivítání znělo jako škrábání nehtů po tabuli dokonce i mně, takže jsem strávila zbytek pondělí nucenou konverzací z lítosti. Což výslednou mizérii prvního dne nejspíš jen exponenciálně prohloubilo, přesto se nemůžu zbavit jednoho nutkavýho dojmu. Tohle je ze strany vedení jeden velkej špinavej trik, jak mě převychovat na extroverta. Mimochodem, kolik času dáváte Míše? 

Dva týdny s havranem

„Ptáky přitahuje. Bojí se ho jen naše babička a jezevčík.“

Libuška, ověřený nákup na zboží.cz

 

„To víš že jo. Kup toho havrana a budeš mít klid!“ poradila mi před pár týdny Olga. Je to ta stejná kamarádka, se kterou jsme si před lety navzájem potvrzovaly, že plánovaný druhý dítě bude pohodička, nebo že po půlnoční griotce ráno hlava nebolí.  

Em tvrdil, že je to píčovina. Což bych vám sem neměla psát, protože jsem si dala předsevzetí, že se na blogu už nebude psát sprostě. Ale kdo jsem já, abych vkládala Emovi do úst lži? 

Jeho táta je ornitolog a tomu jsme nákup plašící makety radši úplně zamlčeli. Bylo by to stejný, jako obhajovat nákup sádrového pohanského bůžka hojnosti před Dominikem Dukou. Emův táta by vám na holuby pragmaticky poradil síť. Taky je umí odchytávat a lámat jim vaz holou rukou. Teď marně přemýšlím, jakou špínu na kardinála Duku hodit, aby to přirovnání pořád sedělo a Pražské arcibiskupství neposlalo předžalobní výzvu.

Investice do plastového havrana představovala průměrný oběd v naší korporátní jídelně. Rajskou s pěti, kterou jsem si odtrhla od úst pro hygienicky čistý balkon bez čmelíků. Expediční oddělení e-shopu si dalo na zabalení havrana opravdu záležet. Ve výdejně Zásilkovny jsem si tak mohla před pomrkávající prodavačkou vyzvednout podlouhlý předmět v bublinkové fólii připomínající velké černé dildo.

Co ale prodejci ke cti neslouží, je absence návodu k použití. K havranovi byla dodaná plastová hůlka, na kterou má každý člen naší rodiny vlastní názor. Čičman bystře usoudila, že jde o kouzelnou hůlku v setu magických předmětů. S nejnudnější teorií přišel Em poukazující na průměr hůlky odpovídající vylisované dírce na zádech havrana. Můžete ho tak na hůlku zavěsit, nebo naopak narazit jako svatého Ondřeje na kůl a vystavit jeho probodnuté břicho všem holubům pro výstrahu. My jsme se rozhodli nevířit už tak dost pošlapanou pověst mezi sousedy a havrana civilizovaně ukotvili na rám jako lampičku z Ikei.

A stal se zázrak. Uběhl týden bez holubů. Plastový havran zíral z balkonu na můj vkus poněkud natvrdle, ale pořád s dostatečnou autoritou. Em se nevěřícně drbal na hlavě a já začala přepisovat ornitologické učebnice.

Pak přišlo teplo a ty nadržený bestie zase vylezly z kanálů a začaly se šikovat před naším domem. Dozrává černý bez, všimli jste si? Já jo. Nemáme teď totiž balkon plnej obyčejných holubinců, ale hoven, co vypadají jako když vezmete sklenici borůvkový marmelády, zanoříte do ní polívkovou lžíci a s pocitem vnitřního uspokojení s ní plesknete o zem. A další a další…

Nedá se to pořádně vydrhnout ničím a náš havran mě při úklidu jen mlčky sleduje svým přihlouplým plastovým pohledem, zatímco z druhý strany balkonu nějakej šibal strká vajíčko do truhlíku a klokotavě u toho vrká.

Mimochodem, z druhý strany balkonu to bylo v první fázi. Včera jsem viděla jednoho obzvlášť oprásklýho holuba, jak nestydatě sedí a čistí si peří vedle havrana. A pak mi konečně došlo, proč má havran na zádi dírku. Je to holubí autoerotická pomůcka! Zbývá dořešit, k čemu slouží ta hůlka. Nějaké nápady?

 

Můj boj s nemocí: diagnóza lidé od koní

 

Dámy a pánové, hrdým sponzorem dnešního příspěvku se stávají České dráhy, díky kterým už hodinu a půl zapouštím kořeny na choceňském nádraží.

Abyste věděli, dějí se tu velký lidský příběhy. Už jsem se stala svědkem brutální hádky páru, kterým Český dráhy rozesraly důstojný zbytky manželství. Proti nim si nemám na co stěžovat, i dva bezdomovci v našem koutku čekárny jsou proti tý protivný ženský duhový víly. A hlavně lidi s názorem. Ten velkej a fousatej, Pepíno, ho umí dokonce i vykrkat. Ten menší, Lojza, zase umí ubalit cigárko i z prachu místních plastových muškátů, hlíny z podrážek cestovatelů a obalu od karamelky. Abyste si nemysleli, že v našem koutku ztroskotalců vypadám bůhvíjak na úrovni: Pepíno Lojzu před rauchpauzou vždycky hlasitě upozorní na nutnost vzít si sebou před nádražní budovu rozpitý pívo a igelitku, aby mu to „někdo neukrad“. Ten třetí někdo jsem v našem malém biotopu jen já. Díky za důvěru, kluci.

Ale o tom to dneska nebude. Už strašně dlouho se vám snažím napsat post o holčičkách a koních, protože je to podle mě neprávem opomíjený téma. Ale to máte pořád něco. Vždycky, když už začnu ukazováčkama cválat po klávesnici, přijde do toho něco neodkladnýho. Začnou u nás hnízdit holubi. Em pořídí na balkón jabloň. Psice pojme ambice psát pro peníze, a pak se za tyhle nepromyšlený nápady tiše nenávidí u dvanácté verze adrenalinového článku o životě a smrti parazitické hlístice.

Zároveň poprosím majitele koní a holčiček o věcné komentáře. Co jsme jako rodiče zanedbali? Je to léčitelné?

Jako malá jsem měla kamarádku Lídu. Byla ještě vyšší než já, což je pro dospívající dívku s výškovým komplexem jackpot. Vedle Lídy jsem si vždycky připadala jako ty třicetikilový křehký ženy, co nosí oblečení z dětský kolekce a podpatky, v nichž bych měla neustále rozbitý čelo od nárazů do stropních svítidel. Jediný melanom na kráse mohutné Lídy byla její láska ke koním. Vedoucí stáje byl východočeská odpověď na reklamu Marlboro, ačkoliv ty dva spojovalo jen přesvědčení, že ranní kašel je v pohodě stejně jako sex s nezletilýma výměnou za privilegium kydat hnůj v zapařených holinách.

Vy všichni víte, že zvířata mám ráda. Přestože k nám rukou osudu vždycky doputuje nějaký vyvrhel absolutně nesplňující ani základní popis svého druhu na wikipedii. I Julča, co žere beton a popírá gravitační zákony, je ok. Je to jen 20 deka vzpoury. Zato se objektivně podívejme na koně:

• Koně váží 300 kg. Pro srovnání, tolik váží 10 malých křehkých žen na podpatcích, dva rozzuření gorilí samci nebo závodní motorka. Tohle je totiž obecná váhová kategorie nebezpečných věcí, které vás mohou zabít.

• Koně se sice chlubí vynálezem tří druhů běhu, už vám k tomu ale nedodají, že padají při každém z nich. Pořád. Hlavně na lidi. Jak vám asi bude, až na vás dopadne ta desátá žena na jehlách, co?

• Další věc je lekání. Jasně, všichni se občas něčeho vyděsíme. Někdo nás přistihne čůrat za autem, nebo krást propisku. V klidu, jsme lidi. Co ale v klídku není, jsou striktní požadavky na zastavení chodu celýho světa, protože vy zrovna někam běžíte. Jako sorry, ale zpanikařit a úplně zdivočit z toho, že kolem projede auto, zaštěká pes, nebo si kolem vás dovolí projít člověk v červený bundě? Toho jsou schopný jen koně.

• To nejhorší je holčičkový magnetismus. Některý holky k sobě evidentně přitahují tyhle neustále nepříjemně překvapené obludy se žlutýma zubama, kterým občas musí veterinář propíchnout nadmutý břicho, aby z něj vyšlo 100 litrů metanu. Celosvětová teplota stoupne o půl stupně, oceán zaplaví další obydlený ostrov s nevinnými domorodci a jejich jedinečnou kulturou, ale co už. Koně budou dál ohrnovat pysky na plakátech nad postelí a někdo o nich napíše sladkobolný příběh „Poslední pardubická věrného Bleska.“

Než si Lojza smotá další cigárko z vajglu a mrtvý mouchy, budeme skoro u pointy. Dneska to ale trvalo, co? Zkrátka, koňskou nemocí onemocněla Čičman. 

Ze začátku se to dalo držet na uzdě jen pomocí zakoupení trička s lipicánem (Čičman ho nazývá „licipán“ a tvrdí, že to říkám blbě já) a autobiografie žokeje Váni. Částečně se také dařilo držet informační embargo ohledně přítomnosti koní v Praze.

Potom jsme jeli kolem Chuchle. A pak si vygooglovala koňský tábor, kam už se úspěšně přihlásila. Napište mi prosím vás někdo, že si nezlomí vaz, nikdo ji neukousne ruku a nezačne kouřit. Nabízím za utěšující komentář tričko s jednorožci, o které už ztratila zájem. A vůbec.  Všechno hnusný, co jsem kdy řekla o neexistujících kopytnících, beru zpět!

Láska? Ne, potřebuje od ní jen jablko, aby se mohl nadmout.