Vánoční skleněné peklo

 

Myslíte si o sobě, že jste strašní rodiče? Poslyšte tento příběh.

Osobně jsem tak hrozná matka, že jsem dětem za vysvědčení (mimo jiné!) koupila učebnice Opakujeme si o prázdninách. Tohle obzvlášť nelítostné gesto odsoudila dokonce i Olga, která byla až do tý doby na stejným stupínku zlých matek a označila naše děti za chudáky.

„Jé, v továrně na vánoční ozdoby mají den otevřených dveří!“ nadchla jsem se před dětmi při návštěvě prarodičů. „Budem si tam moct něco vyrobit? A koupíš nám tam něco?“ ptali se vypočítavě naši chudáci během toho, co jim tekla zmrzlina po bradě.

Víte, jsem z těch exkurzí s dětma už docela zhýčkaná. Většinou jde o obskurní podniky, kde je spolu s vámi jen pár rodičů s dětmi a jeden nebo dva normální lidi, které dané téma opravdu zajímá. Dosud nepřekonaným highlightem těchto akcí je pro mě návštěva hasičů. Tam se matkám celý požární sbor opravdu věnuje, zatímco děti volně klopýtají mezi cisternami a geekové stojí stydlivě opodál se schválně přiděleným nejméně atraktivním členem posádky.

Továrna na vánoční ozdoby má do hasičské stanice hodně daleko, přesto se v avízovanou ranní hodinu před podnikovou prodejnou táhne nepřiměřeně dlouhá fronta. Jsou ozdoby nový Disneyland? Podcenila jsem make-up? Ať přemýšlím, jak chci, pořád mi v mozku nejde nadesignovat představa vyrýsovaného zdobiče kouliček s třpytkami ve vlasech. Abych byla upřímná – jednu bych po tomhle popisu měla, ale není moc sexy.

Mezitím si nás podnikové vedení rozřadí do tří skupin, pravděpodobně podle potenciální problémovosti. Naše skupina zahrnuje batolata, pubertální výrostky, dávno rezignované rodiče a nahluchlou seniorku s obřími brýlemi, která se podle Žmurova podezření ocitla ve frontě úplně náhodou.

„Být ve třetí skupině není žádná ostuda“ implicitně nás ujišťuje o pravém opaku naše průvodkyně. „Jako první půjdeme do dílniček!“

Procházíme od píchaček temnými střevy fabriky, která působí jako červí díra v čase. V místnosti s umakartovými stolky se ručička letopočtu zastaví na roku 1972.

Naším společným úkolem je udělat z průhledných minimalistických ozdob za pomoci třpytek a lepidla kýče. O to větší, když se dozvíme, že za každou z ozdob je potřeba zaplatit 90 korun.

„Podáte mi eště ty růžový posypky? Jo a lepidlóóó!“ zařve mi zprava do ucha seniorka tak silně, až nadskočím a vyliju lepidlo ze zavařovačky na stůl. Schytám za to od průvodkyně výhružný pohled. Ale zdaleka ne tak pichlavý, jako když Čičman sype na kouličku pátou vrstvu třpytek, o kterých jsme byli dopředu informováni, že jde o velmi, velmi drahý materiál.

Následuje stanoviště vyfoukávání ozdob. Ani tady o hasiče v převlečení nezavadíte, jsou tu jen mlčenlivé ženy a jejich kahany. Každý z nich má 200 stupňů a kdo tady nemá popáleniny třetího stupně, ten nepatří do party, a už vůbec ne na nástěnku se zaměstnanci roku. Úplně obyč kouličku se tady prý učíte foukat rok – a když jste šikovní, nestrávíte další rok hojením kožních štěpů.

Za tyto rizika jsou pracovnice prý nadstandardně ohodnocené. „A jakej mají měsíční plat?“ ptá se hrubiánsky Žmur, co všechno přepočítává na prachy. Odpovědí je mu jen zvednuté obočí průvodkyně a zamlžená odpověď o citlivých údajích. „Takže teda kolííík?“ zeptala se nahluchlá seniorka a všichni jsme to průvodkyni přáli.

Na oddělení stříbření jsme zachytili jednu pracovnici se skelným pohledem v holinách a okolo 10.000 postříbřených kousků skla napíchaných na drátu, které prý zvládla od rána. „Podle mě ji vůbec nepouštějí domů“ pošeptala mi Čičman, ale to už se otevřely další dveře a všechny nás ovanul omamný pach ředidla.

Toluenové království je asi jedinou halou, kde se zaměstnankyně smějí. Na zdi visí vybledlý portrét Karla Gotta a dvě zdobičky si zrovna povídají o příkrmech.

„Tak jsem jí namixovala květák a myslíš, že ho jedla?“ směje se zdobička A.

„Já ti stejně vůbec nerozumím, co říkáš“ přikyvuje se stejným úsměvem delfína zdobička B.

Třetí zdobička ze zarudlýma očima maluje sněhovou vločku. Tu samou sněhovou vločku na deset bambiliónů ozdob.

„To je hrozný, mami já se budu učit“ slibuje mi po exkurzi Čičman a Žmur už si ve své prázdninové cvičebnici listuje převody měrných jednotek. Jednou větou – požárníci nebyli, ale mise splněna! Za tohle zvýšené úsilí mi stojí i fakt, že ty velmi, velmi drahý podělaný třpytky nedostanu z vlasů několik dalších měsíců.

Jo a ten zdobič. Já bych ho viděla takhle nějak!

Věci, před kterými vás v porodnici nevarují

Pokud jste z Malešic, tak víte, že si vymýšlím. Asi před měsícem se tam v dutině stromu vyklubaly sovy. Jako každá matka tohle nadělení paní Kalousový přeju, jediná piha na roztomilosti sovích mimin je nezměnitelný fakt, že jde o noční ptáky.

Hvííízd, začalo se ozývat v podvečer žalostné volání o zpola natrávené potkany, nepozorné čivavy, odpadky z pizzérky, nebo bůhvíco tady ty sovy na sídlišti vůbec žerou.

Hvíííízd, ozývalo se to ještě žalostněji ve 2, 3 i 4 ráno, a to už si říkáte, proč s tím sakra jejich matka něco neudělá a jestli jim vůbec dává najíst. Váš nevyspalý mozek se překonává ve vymýšlení nespravedlivých obvinění, v nichž stará Kalousová obletuje večírky a hltá zbytky carbonara špaget z popelnice, aby doma děti se špinavým zobákem poučovala o tom, že tyhle nezdravý věci nemůžou.

Jaký je to mít doma malý kalousy, to pochopíte až na dovolený v Polsku. Díkybohu za to, že jsme nejeli do Skandinávie nebo nějaký jiný země, kde mají trojnásobně dražší potraviny a večerní drink pro rodiče za cenu ojetýho auta. Nedivím se, že tam mají všichni deprese.

Že mají naše děti vyšší nároky na kalorický příjem, prosakovalo už dlouhou řadu měsíců. Jenže se to dalo svést na školní jídelnu, kam obě děti podle svých vlastních slov chodí plnit jen své společenské povinnosti.

„Co bylo k obědu? Ani nevím, nějaká šedozelená hmota, ve který plavaly kusy něčeho s kostmi. Ondra to nabral na vidličku a strašil nás s tím, dokud nepřiběhla učitelka, proč tak ječíme“ popisuje Čičman bezstarostně svůj oběd, zatímco checkuje lednici. Půl hodiny poté, co by měla být do prčic za moje těžce vydělaný prachy najedená!

V Polsku žalostné hvízdání našich kalousích mláďat začalo odpudivě brzy ráno. „Hlad, hlad, máme hlad, co bude ke snídani?“, dorážely na nás děti a pak snědly pecen chleba, dvě šunky a vanu pomazánky.

Takže byste čekali, že bude dopoledne vystaráno, ale to se mýlíte. Celé pobřeží Polska je olemováno stánky s označením Fishka – Siec Smažalni Szprotek. Za pár drobných tam dostanete kornout malých smažených rybiček, co se pojídají i s hlavou a ocasem. Vypadá to jako pomůcka pro cvičení delfínů a naše děti z toho byly u vytržení. Dokonce i Čičman, která z ryb obvykle konzumuje jen trojobal.

S pecnem chleba a kyblíkem pamlsků z delfinária bych měla já v břiše jako na matějský, ale organismus ve vývinu to tak rozhodně nevnímá.

„Je skoro jedenáct, měli bychom někam na oběd“ hlásí radostně Žmur a v nejbližší restauraci si poroučí šedesáticentimetrovou zapečenou bagetu. „Už nebudeš?“ ptá se za upřeného pohledu na moje těstoviny. A na závěr něco, co zcela popírá zákony fyziky – na obou dětech byste mohli počítat kosti (díky čemuž jsme s Emem zároveň pochopili etymologii slova žebrák).

Prosím vás, můžete mě někdo utěšit, že tohle všechno bude výhledově ještě někdy v pořádku? Byl jste tu někdo zamlada žravej a přesto vedete normální život v normální konfekční velikosti a ve vašem okolí se záhadně neztrácí psi? Nebo si mám pomalu začít shánět třetí práci, nejlépe v obchodě s potravinami bez kamerového systému?

Mistr zenu

 

Dovolená v Polsku je tak trochu návrat do dětských let. Zvlášť když jste se narodili ve východních Čechách a jezdili s mámou nakupovat jídlo a hadry. Doteď si pamatuji sladkokyselou chuť tajně ujídaných galaretek a námořnický tričko. U nás by se dalo koupit asi to samý, ale víte co? Nemělo by to ten esprit překračování hranic a šmelení zlotých s vekslákama v kožených bundách.

Mají tu proklatě krásný a studený moře, který z naší rodiny dává jen Žmur. Dlouho jsem si myslela, že je Emův, ale asi jsem se 9 měsíců před jeho narozením zapletla v nějakým pražským báru, kam se jezdí nechat okrást Islanďani a Eskymáci. To moře má 15 stupňů, pocitově tak ještě o 5 míň. Když do něj strčíte ruku, tak ztratíte do pár sekund cit a naději, že budete ještě někdy psát na klávesnici něčím jiným než omrzlým zčernalým pahýlem. Žmurovi je to jedno. Koupal by se i v zátoce mrožů nebo v mrazáku plným ledů.

Nalevo Dudovo, napravo Putinovo. 
Za překročení toho chatrnýho plůtku až 3 roky natvrdo.

Em tuhle zálibu sdílí se Žmurem, zatímco my s Čičman hledáme mušle a jantar. Ten je prý pro laika zaměnitelný s fosforem z korodujících bomb z druhý světový. Víte, jak poznáte, že tyhle mléčně medové oblázky nejsou jantar? Když vyschnou, samovznítí se a prohoří vám v dlani díru. Vždyť vám to říkám, Polsko je proti španělským připosraně obstarávaným plážím pořád ještě ten divokej dovolenkovej západ. Ale to jsem odbočila.

Chtěla jsem vám napsat hluboký lidský příběh o smrti a znovuzrození. A taky o tom, že Em v sobě má geneticky zakódovanej zen buddhismus, fakt.

Předevčírem jsme na našem road tripu míjeli krásný lesy a úplně nejkrásnější pískové jezero, proti kterýmu by se Mácháč jen smutně usmál a střelil se do týla jednou z vodních pistolek, který se mu válej u dna.

Jezero Biezskowice se v lese otevřelo jako přízrak – průzračně čisté, s bílým pískem a úplně, nekecám, úplně opuštěný. Dokonce i já jsem si při pohledu na tuhle fata morganu běžela pro bikiny. Představte si to jako slow motion, běžící Psici, její vlající ručník a tu písničku z Pobřežní hlídky. Jenže tuhle znělku dokonalýho léta předčasně ukončila cedule u vody, přísně oznamující asi pětisetnásobnou koncentraci escheria coli ve vodě. Vlastně to byla jedna obrovská líheň bakterií a potenciálního průjmu, o který nikdo z nás nestál.

A tak jsme šli na šlapadlo na řeku. Děti se hádaly s Emem o to, kdo bude šlapat, a kdo bude do těch šlapajících celou dobu hučet, jestli už si může taky zašlapat. Tohle mi naprosto vyhovuje, protože já mám jen přízemní cíle lehnout si vzadu doprostřed a dívat se na mraky. Takže si jedeme, z křoví po stranách kvákají žáby, děti se hádají a pedály rytmicky pleskají do vody, prostě idylka. A do toho bílého šumu se najednou ozve jen „sakra“ a malý, ale významný žbluňknutí.

„Co se stalo?“ ptám se Ema a Em úplně normálním hlasem, kterým si obyčejný lidi objednávají polívku z meníčka, odpoví, že mu do vody vypadl jeho skoro novej, přepíčeně drahej mobil.

„Cože?!“ vzburcovalo mě to prosté oznámení, protože jsem na některý věci reaktivní a zrovna tohle by u mě znamenalo příval slov, který by si nikdo za klobouk nedal. Taky bych se svlíkla a potápěla v bahně jak japonská lovkyně perel, pak doběhla do nejbližší vesnice a přemluvila aspoň dva amatérský potápěče do záchranný akce a psal by o tom místní tisk.

„Kašlem na to,“ řekl Em. „Stejně jsem si chtěl dát digitální detox“.

Ale nebyl čas se divit, protože dětská hlídka našeho plavidla už hlásila muže přes palubu na pravoboku, konkrétně tonoucí hrdličku. Jak byl Em nezúčastněný při rychlý smrti jeho mobilního zařízení, tak se mohl ohledně hrdličky přetrhnout při rozkazování nám všem ostatním, abyste si o něm zas nemysleli jen to nejlepší.

„Ty tam, Čičman, hoď ji vestu, ať si na ni může vlézt.“

„Šlapej a kormidluj doprava. Víc šlapej!“

„Bože! Vždyť jste ji přejeli! Vás si tak poslat pro smrt!“

„Natáhněte se někdo z lodi a vemte toho ptáka do holých ruk, to je jedno, že klove. Je to jeho poslední šance!“

Vlastně nechápu, že ten pták všechny naše pokusy o záchranu přežil, protože třeba já bych byla po přejetí šlapadlem a Emových příkazech radši utopená na hadry.

Ale přežila. „Třeba k nám v létě přiletí na okno a splní nám za to tři přání,“ řekla Čičman. Popravdě řečeno nevím, při pohledu na vyžraného kocoura majitele půjčovny, rozvalujícího se s ním v křesle. Ale jestli přiletí, budu si přát, abych se stala zen buddhistkou jako Em.

 

Bez podprdy

 

„…a všichni jsou tam na ulicích tak nějak víc uvolněný. To je totiž tím, že ženský tam nenosí podprsenku. Žádný, mladý ani ty starší. Chystej se. Čekám, že maximálně do dalšího léta je tenhle trend v Praze taky.“ hýří Em po prodlouženém víkendu v Barceloně optimismem.

Když se řekne „bez podprdy“, vybavím si paní Myškovou ze školkový jídelny, která podle tvaru a zakončení svých mléčných žláz musela prokazatelně některý děti v tomto předškolním zařízení kojit. A nejsou to jen předškolní fantazie, bez podprdy a v bílým tričku je i na společný fotce.

Ostatní učitelky v tuhých podprdách z Jitexu stojí od paní Myškový v upjatém odstupu, protože byla zjevně rebel i v téhle době, kdy si ženský neholily podpaží. Na fotce bohužel není zobrazen školkový údržbář, abychom si udělali obrázek o tom, kam by se v téhle společnosti zařadil typický šovinistický boomer. Podle mě by stál u učitelek, ale čuměl do dekoltu kuchařce.

„No tak to ani náhodou“ řekla jsem na to Emovi, protože jsem v tomhle ohledu přeneseně i doslova celkem sešněrovaná. Prostě si bez ní připadám jako selka na lascívní pohlednici z Tyrolska, a hlavně na vlastní oči vidím estetický efekt „bez“ a „s“. Dudy a nebe. 

Zároveň mi ještě zbývá pár let a stupňů odpudivosti do věku, kdy budu záměrně přivádět mladíky na ulici do rozpaků rozparkem až do poloviny krajkových kalhotek a u toho se budu krákavě smát smíchem staré čarodějnice. Pojď k mamce!

Takže jsem Emovy utopistické představy o světě bez podprsenek na pár dnů vypustila, aby se ke mně vrátily jako bumerang. Dávejte si pozor na to, co si lidé kolem vás přejí.

Minulý týden jsem si nehtem rozhňápla mateřské znamínko na zádech. Teklo z toho docela dost krve, a to opakovaně, protože se nacházelo přesně tam, kde se zapíná podprsenka. Zašla jsem se svým zuboženým névem na chíru, kde bylo do 5 minut po všem.

Vsuvka: Taky máte rádi chirurgii? Mně tenhle lékařský obor fakt baví. Ležíte na lehátku a smějete se vtípkům chirurga, jestli to může vzít i s lopatkou, protože víte, že nežertuje. Pravý opak mé praktické doktorky, kam přijdete s podezřením na slepák a odejdete s úplně stejnou bolestí, dietním doporučením a sadou diagnostických proužků pro analýzu moči.  Chirurgie má výsledky hned, jen už je nemůžete vzít zpátky.

„Tu podprsenku si ani neberte“, okřikne mě sestra, když se strojím v koutě ordinace a mám v úmyslu civilizovaně odejít. "Jako jak neberte?" 

„Přece si nebudete dráždit čerstvě operovanou ránu“ odpoví mi logicky, až znejistím, jestli mi ten doktor pod rouškou lokální anestezie fakt neodříznul a nevykostil půlku zad. „Aha“ zmůžu se pouze na tuhle vysoce bystrou a sebevědomou odpověď. Poslušně si sbalím pushupku do batohu, nahodím tričko a vycouvám do čekárny narvaný pacienty, abych prošla svou uličkou hanby.

„Pooperační komplikace. Beru si dneska home office“ napíšu rovnou šéfovi a pokračuji do metra. „Haló, my nemáme podprsenku!“, vyřvávají moje prsa na celej vagón. „Možná umíme i jódlovat!“ „Pojď k mamce!“ slibně mrkají na školní výlet včetně učitele. A víte co? Dneska jdu do práce s podprsenkou na čerstvé ráně. Ať mi ty záda klidně uhnijou, ale rozvolněný trendy z Barcelony si za mě prosím vezměte na starost někdo jinej!

Jedeme na dovolenou bez ní

 

Je to divný. Dřu jak bangladéšská šička, aby to český HDP k něčemu vypadalo a abychom měli nejdražší nemovitosti a papriky ve střední Evropě. Ale i přes to celoroční pilný generování tabulek, prezentací, článků a e-mailů na mě v půlce června padne takovej zvláštní pohov.

To ty děti! „Hej, to jako dneska nevstáváš? Tos jako úplně rezignoval na vzdělávací systém, a co jako tvoje maturita a tvoje budoucí holka, co se s tebou rozejde, protože si pleteš objem s obvodem?“

„Hlavně v klidu“ houkne Žmur z postele a zaboří hlavu zpátky do polštáře. „Odpadla nám první hodina, a pak se budem stejně dívat na filmy nebo hrát fotbal.“

Takže jdeme s Čičman do školy a do práce samy a pomlouváme ho, že to není spravedlivý a že zrovna on si to nezaslouží, protože za pár dnů navíc jede na školu v přírodě flákat se někam za Plzeň. Ale vlastně zas tak moc nepospícháme, protože Čičmanina učitelka kompletně rezignovala už začátkem června a já mám šéfa na teambuildingu top manažerů. Takže se bude flákat někde za Plzní stejně jako Žmur a hledat poklad v křoví, jen u toho bude na rozdíl od něj nalitej.

Taky se kvapem blíží naše polská dovolená, takže nemá cenu rozdělávat nový velký věci a ty starý můžou vyhnít přesně v tom týdnu, kdy všem v automatický odpovědi dojde info, že nejsem ani na signálu. Protože znáte Polsko.

Takže nám tu zbývá v podstatě jediný projekt, který nemůžu nechat vyhnít, protože by se to nestalo jen v přeneseném významu: náš křeček. Je potřeba najít někoho, kdo si naši starou dobrou Julču vezme na týden domů na prázdniny. Julče táhne na dva roky, což je v přepočtu na lidský věk nelítostná cifra. 80 let.

Julie zachovává kondičku i celkem výstřední žravost a lakotu, ale znáte královnu Alžbětu a všechny tyhle čiperný dámy v pastelových kostýmcích: jeden den činorodě vydědí Harryho a zpeskuje služebnou za tuhé hovězí a druhý den ji najdete mrtvou. Julie sice pořád vyleze na topení a skočí dolů jak výsadkář ze Silver A. Ale taky už má zádech stařeckou lysinku, a když jdete v noci kolem klece na záchod, můžete zaslechnout, jak si tam v koutě smrťák brousí kosu a pobrukuje u toho pohřební marš.

Padlo tedy rozhodnutí nevozit Julču s její obří klecí a bohatým příslušenstvím nikam daleko a odbavit její hlídání pokud možno in-house.

K tomuto účelu jsem pověřila naše nicnedělající děti, které v červnu rostou jak dříví v lese. Zadání bylo jednoduché – napsat a vyvěsit na veřejnou nástěnku našeho domu inzerát, který chytne za srdíčko všechny hodné lidi v našem paneláku. „Děti prodaj všechno, nabídky se jen pohrnou“, zamnula jsem si ruce.

Inzerát rozhodně zaujal, o tom žádná. Když jsem o pár hodin sbíhala schody, neunikla mi statná postava plukovníka Angrešta. Plukovník je ušitý ze sukna Lidových milicí a je to prototyp zatrpklýho dědka. Myslím, že přesně podle něho vznikl Alvin Straight, nebo Evžen Huml z Chalupářů, nebo odnož zatrpklýho dědka, kterýho máte v baráku vy.

Plukovník Angrešt tedy stojí před nástěnkou a vůbec se nesnaží krotit své emoce. „Lidi už dneska nevěděj co by!“ postupně jeho hlas stoupal do výšek jako na koncertu Andrea Bocelli. „To sou samý dovolený, ale povinnosti, postarat se vo svoje děcka -  to ne! To aby jim tady hlídali ty jejich rozmazlený fracky chudáci sousedi. To tak, ha-ha! To si za rámeček nedáte, co já vám napíšu!“

Popravdě řečeno mi to připadalo jako přehnané, odsoudit a navždy vyhnat z lidské společnosti někoho, kdo se snaží na týden zajistit nevinné hlídání hlodavce. Ale když jsem váhavě sešla zbývající schody vedoucí k nástěnce, tak nějak jsem pochopila, kam Angrešt míří. Tadá, sošku Rodiče roku v našem baráku získává…Psice!

Citlivý údaje

Pamatujete se na to, jak Piráti slibovali, že budou elektronický volby? A vůbec, že bude skoro všechno transparentní a na pár kliků, jako když si objednáte Pad Thai a za 20 minut s ním kurýr stojí u dveří? Myslím, že zrovna teď by to výrazně pomohlo u pár dusivých failů, mezi které patří třeba letošní přijímačky na střední rekordně početného ročníku.

Ale to ne. Protože nejdřív je potřeba vyřešit mnohem zásadnější problémy českých obyvatel jako jsou rodná čísla. Samozřejmě patřím mezi postižené, protože mám rodný číslo napsaný na rodným listu i na kartičce od zdravotní pojišťovny.

Kdejaká úřednice VOZP se pak může na cigárku s kolegyněmi blýsknout podpultovou informací: „Hele holky, a znáte Psici? Představte si, že má narozky v listopadu a že je to ženská?!“

„Neblbni Milčo, ženská, vona, jo? No to mě poser. A co kdybychom ji hacknuli účet na damejidlo.cz, do kterýho se určitě taky zaregistrovala pod svým rodným číslem, jako to dělaj všichni slušný lidi. To jsem si přesně myslela, samý tučný jídla. Fujky. Tak s tímhle na nízký pojistný zapomeň, holčičko.“

Ještě, že máme každej svýho Bartoše, kterej si za 56 miliard posvítí na všechny tyhle zákeřný agentky převlečený do úřednických kostýmků. Protože od doby GDPR je naše laťka na citlivý údaje hodně vysoko, jak dokazuje má návštěva na nejmenovaném ORL.

Pondělní ráno jako stvořené k tomu, aby vaše 14 dnů pěstovaná bolest v krku vygradovala do podoby spolknutého masážního míčku. Rezervační systém ordinace vám nabízí nejbližší termín za měsíc. Anebo můžete přijít kdykoliv a „trochu si počkáte“, jak vás eufemisticky připraví na webovkách dané instituce.

Myslíte si, že na to vyzrajete, když přijdete půl hodiny před otvírací dobou. Ale tři lidi přišli vychytrale už hodinu před otvíračkou a dva další tam podle opuchlých očí přespávají už pár dnů. Je nás tu pět, co spolu chodíme neobjednaný. A do toho přichází se sebevědomým výrazem pacoši, co se prozíravě objednali hned po Vánocích, protože tahle doktorka o krky, nosy a uši prostě nemá nouzi.

Pokud vás baví role playing, tak si můžete během dlouhých desítek minut představovat, že jste americká socka a máte horší pojištění než lidi, co na svou bolest v krku mají peníze. Ale pak přichází sestra a pochopíte, o čem přesně je, když jste pacient druhé kategorie:

„Neobjednaný mi nahlásej jména a svý potíže“ vytáhne si sestra poznámkový blok a propisku kdesi ze záňadří. Naše pětka se na sebe překvapeně podívá.

„Tak já začnu,“ představí se nám rozpačitě pán s aktovkou. „Petr Doležal, ém, nosní polyp.“ Sklouzne zrakem ke svým odřeným mokasínám. Všichni soucitně pokýveme.

„Smíšková, horečka od pátku a hleny. Zelený.“ dodává stydlivě slečna vedle mě a smutně jeden z nich potáhne.

„Petra Novotná, boule na krku. Tady.“ podíváme zvědavě se spolu se sestrou na Petřin útvar pod čelistí.

„Psicová, bolest v krku.“ pípnu, protože je mi jasné, že Petřinu bulku jen tak nepřebiju. „Jenom?“ potvrdí mi mé skryté obavy sestra. „Nemůžu spát a bolí mě i pití čaje“ zachroptím a sestra mě s viditelným vnitřním nesouhlasem zapíše do notýsku.

Potom za sebou sestra práskne dveřmi a najednou už nesedíte jen v anonymní čekárně. „Zkoušela jste Neoangin?“ zeptá se mě Polyp. „Hele, další objednanej. To budem rádi, když nás vezmou vodpoledne“ málem si odplivne Bulka, když si vedle naší rozviklané lavičky vyděděnců sedne úplně nevinná důchodkyně s rezervačním číslem. Odteď je nás pět neobjednaných, co spolu sedíme. A všichni můžeme být jen vděční, že nesedíme na venerologii.

Slepičince útočí

 

Hlína je všechno, mohla bych vám shrnout roční bilanci mého balkonového farmaření. Minulou sezónu jsem všechno pěstovala v černozemním bio substrátu. Výsledky? Z keříčkového rajčete, co mělo v popisku výrobce výšku 40 centimetrů, jsem vypěstovala zhruba trojnásobného titána. Papriky jsem rozdávala po návštěvách jako správná holka z venkova.

Černozem voněla žížalama, humusem a deštěm. Když jsem stiskla kyprou hroudu v dlani, pochopila jsem, proč se nechal hrabě Dracula převážet v zemině až do Anglie. Vlezla bych si tam hned taky.

Letos jsem si stejný pěstební substrát objednala znovu, ale evidentně mi nebylo přáno. První balík „se" roztrhl v dodávce DPD. S tou skutečností mě telefonicky obeznámil řidič tak vztekle, že jsem mu generální úklid dodávky fakt přála. Celkem by mě zajímalo, co by mu na takhle zfušovaný doručení řekl hrabě Dracula.

Druhá zásilka byla přes PPL a ztratila se úplně. V tu chvíli už mi ale sazenice přerůstaly přes hlavu, takže jsem koupila bezejmenný substrát z nejbližšího supermarketu.

Když jsem dovlekla ten 25kilovej pytel domů a otevřela ho, naplno jsem pochopila tíhu tohoto omylu. Substrát byl vlastně XXXL puzzle, z něhož jste si mohli poskládat ovčí nohu i s kopytem, kořenový systém řepky olejky, šrapnel z druhý světový a tílko traktoristy. A vůbec nevoněl!

Na další hrátky s pytli o hmotnosti sešrotovaného školáka už jsem neměla čas ani náladu, takže jsem sazenice přesadila a slíbila jim, že substrát časem vylepším. Příležitostně.

Příležitost nastala, když Lidl v rámci francouzského týdne uvedl granulované slepičince. Management řetězce nejspíš kalkuluje s variantou, že v Malešicích nežije početná francouzská komunita, kterou by tímto gestem mohl urazit. Na druhou stranu, lidí se zálibou ve šnecích a camembertu, se nějakým tím hovnem snad ani dotknout nejde. Namazali by si ho na bagetu a dali tomu nafrněný název, který by celý  zbytek světa vyslovoval špatně.

Tříkilovka slepičinců stojí asi 60 korun. A je stejný zlo, jako kdyby se prodávalo tříkilové balení zubní pasty, protože předepsané dávkování je jedna polévková lžíce na rostlinu. Z pytle neubylo skoro nic. Docela se mi příčí představa, že bude ještě generace mých vnuků doma skladovat sušený hovna po babičce, a tak jsem do truhlíků marnotratně nasypala asi trojnásobnou dávku. Zalila jsem to dvěma konvemi a s pocitem dobře udělané manuální práce odešla do své virtuální práce vytvářet barevné tabulky a cloudová řešení.

Patro nad námi bydlí pan Kalashnikov z Kazachstánu, který vypadá přesně jako váš předsudek o obyvateli této postsocialistické republiky. Pan Kalashnikov je divoce zarostlý, zavalitý a jednu dobu jsme ho podle dutých ran do podlahy podezírali, že doma chodí ozbrojen stejnojmenným ikonickým samopalem. Později se k našemu zklamání ukázalo, že šlo jen o berli.

V čem ale Kalashnikov rozhodně přeplnil očekávání, je úplně jiná zbraň hromadného ničení. Jde o schopnost jeho hlasivek rozkmitat chrápání o síle jaderné pumy. Kalashnikov minulé léto někde sehnal ženu, neptejte se mě kde ani za kolik. Musela to být silná žena ve všech ohledech, ale noční detonace nezvládala, takže svýho milovanýho partnera vyhostila s karimatkou a spacákem na balkon.

V těch dnech jsme se seznámili se sousedy z 5. patra a ze všech bytů okolo balkonu pana Kalashnikova. Byly to dny plné nevyspání a sepisování manifestu proti odkládání nepohodlných mužů na balkony. Někteří sousedi nabízeli nemalé částky za vakuové utěsnění jeho bytu. Mně by po třech týdnech beze spánku stačilo ho prostě jen zazdít nebo podminovat.

Vyřešilo se to samovolně na podzim, kdy s prvním sychravým dnem Kalashnikov bouchl do stolu, rozešel se se svou letní láskou a vybojoval si tak právo chrápat doma.

Podezřelým z nejrůznějších odporných činů ale zůstal, protože když jsem ten den čekala na výtah, přidala se ke mně sousedka z 5. patra, paní Hrabáčková.

„Kalashnikov už zase něco nekalýho dělá na balkoně“ nezdržovala se sousedka zdvořilostmi. „Asi si tam stloukl latrínu. Nebo někoho zabil.“

Než jsem se stihla zamyslet nad důvodem těchto vážných obvinění, odemkla jsem dveře našeho bytu. Otevřeným balkonem profukuje těžký vánek francouzského venkova. Slepičince vydatně zalité vodou vytvořily v truhlících mazlavé skupenství prvotřídního sirovodíku.

Je to destilát toho nejhoršího, co jste za svůj život cítili. Zapomeňte na fermentovanou rybí omáčku, islandské shnilé ovčí hlavy i na vietnamské pohřební rituály. Teprve granulované slepičince jsou důkazem o pomíjivosti života (a dobrých sousedských vztahů).

Zbývá mi už jen pár dnů, než paní Hrabáčková zalarmuje policii. Ta u Kalashnikova objeví tak maximálně vodku a kalhotky mokré snad od slz, které u něj jeho milá ve spěchu zapomněla. Nepotřebujete někdo 2,5 kila slepičinců? Potřebuju se zbavit důkazů.

Paprikový výhled z oken. Proč jsou tam ty pingpongáče?
Kdo si ještě vzpomene na post o paní s klacíkem, tak už je doma.

 

 

 

Out of comfort

 

Mám ráda ty sdílecí večery, když už děti spí a my se s Emem rozvalíme po gauči a povídáme si o životě. Ještě radši mám, když Emovi občas ujede pusa a nezdaj se mu dost dobrý moje strategie, jak bojovat se strachem.

„Vždyť jsi zatím nic nedotáhla,“ poučuje mě třeba takhle Em z gauče a podloží si polštářkem nohy v teplejch ponožkách. „KBT terapii jsi nedochodila, na terapeuta po telefonu ses vykašlala, na ketamin do Psyonu to nejdeš ani zkusit.“

A já si pak připadám jako Rambo, co se čerstvě vrátil z Vietnamu. Skáče celej zkrvavenej z helikoptéry, skáče ze zalesněnýho svahu, skáče přes divokou řeku (prosím vás, berte mě s rezervou, já jsem u Ramba pokaždý usnula ve dvanáctý minutě, ale intuice mi říká, že takhle nějak to ve scénáři klidně mohlo být).

„Ale neproskočil jsi hořícím kruhem z vrcholu Everestu,“ řekl by Rambovi zklamaně Em se svýma pletenýma ponožkama a poučil by ho o tom, že je slaboch.

„A kde jsi byl ty, když jsem chodila po Bulovce, dělala trenažér sociofobikovi, přetrpěla hodinu s nesympatickým chlápkem, kterýho bych musela poslouchat další tři měsíce v kuse, aby mě vzali do Psyonu a zdrogovali?“ zeptala jsem se Ema a všichni to tak nějak tušíme: Em žil svůj pohodlnej život a stýkal se s příjemnýma inspirativníma lidma v podnicích s tankovou Plzní a domácím nakládaným hermelínem.

A tak si Psice založila ruce, řekla „dost“ a vymyslela párovou hru „out of comfort“. Pravidla jsou dost jednoduchý. Domluvíte se s tím druhým, jestli se mu daný termín hodí. Pokud ano, jednoduše mu vybookujete kalendář a s úsměvem přecházíte všechny jeho marný snahy dozvědět se aspoň střípek z toho, o jaký typ mučení půjde.

To se totiž dozví až ráno v Den D, kdy najde v bytě schovanou obálku s konkrétním zadáním. A všichni asi tušíme, že nepůjde zrovna o thajskou relaxační masáž chodidel. Součástí zadání totiž je, aby to byla činnost, při který se vám v žilách zoufale rozleje adrenalin spolu s pocitem „bojuj nebo uteč.“ Až na to, že utéct nemůžete. Máte to v kalendáři a přišli byste doma definitivně o celou svou čest.

„Já tě zabiju, nemůžu zvednout ani rohlík“ říkal mi tehdá Em u večeře, když se vrátil z XXL hardcore kruháče a jedl přímo z talíře jako štěně. Ale zároveň uznal, že trenérka je vlastně fajn a někdy příště půjde zas.

„Musím vymyslet něco horšího,“ běželo mi hlavou po tomhle testovacím zadání a přihlásila jsem Ema na nejvíc ezoterické rodinné konstelace, které jsou v Praze k mání. Tam se Emovi nechtělo dost zásadně a zároveň se ukázalo, že je dost velká chyba prozradit zadání dřív než ten den. Konkrétně se s ním nedalo rozumně promluvit celý tři dny.

Ale pak se vrátil a dost nadšeně popisoval, že tam byl jedinej chlap a v závěrečné konstelaci ztělesňoval Boha a ležely před ním všechny zúčastněné ezoženy. „Příště raději něco jen pro muže“ dopřesnila jsem si zadání svého dalšího ďábelského plánu, ale do toho mi přišel úkol od Ema.

Zadání bylo jít na kurz Smysluplných rozhovorů a celkem by mě zajímalo, jestli i vy za touto výzvou vidíte tu implicitní urážku mezi řádky. Em nejspíš defaultně usuzuje, že smysluplná konverzace je totálně mimo mou komfortní zónu. Jako vážně?

Ale šla jsem i jako uražená, právě tyhle pocity k výzvě padnou jak ulitý. Ostatně byl to jediný pocit nepohodlí. Kromě toho, že jsem musela nepřipravená vymýšlet důvody, proč jsem se na tenhle kurz přihlásila, samozřejmě v rozporu s tím, co o mě v úvodním mailu nalhal Em. Bylo celkem občerstvující bavit se s deseti úplně neznámýma lidma nad vnitřní prázdnotou nebo pocitem, kterej máte ze svých narozenin.

Zkrátka se potřetí ukázalo, že se mozek sice může přetrhnout, aby tyhle diskomfortní nápady úplně vymazal, nebo aspoň hodně znepříjemnil. Ale pak sedí na baru a zve na panáky endorfinu všechny mozkový centra i tu protivnou amygdalu, aby to znova všem převyprávěl a patřičně zveličil svý hrdinství.

Čekali byste, že příště kolem toho nebude dělat takový cavyky, ale to se samozřejmě mýlíte. „Budou tam cizí lidi a strašně se ztrapním. Kdoví, jestli se nepočůrám“ krčí se ta rosolovitá hmota někde u kraje lebky a všechno začíná nanovo.

Ale teď jsem na řadě já. Nějaké nápady, jak Emův mozek zahnat do kouta? 

Pugetofobie

Něco na sebe prásknu. Nesnáším řezaný květiny. Nejspíš to má něco společnýho s mou nekrofobií. Ale když se nad tím věcně zamyslíme do podrobna, myslím, že vám na konci tohoto postu budou vadit úplně stejně.

Vůbec nevím, kde se vzal zvyk obdarovávat někoho květinou, ale je to až sarkasticky depresívní akt. Spolu s uřezaným karafiátem/ růží/ gerberou/ whatever obdarovaný holce vlastně nedáváte nic jinýho než připomínku jejího vlastního stárnutí a smrtelnosti.

Jasně, první den to pořád vypadá k světu. Ale my všichni víme, co se stane třetí, pátý a nedejbože desátý den, žejo? Začne se to celý naklánět dolů, opadávají tomu lístky, zatímco ve vodě už se množí rozkladný bakterie a sápou se po stoncích nahoru z vázy, aby se vám rozlezly po bytě a sežraly vašemu křečkovi nohu. Brrr.

Pro mě je to stejný, jako kdyby jste mi přinesli mrtvýho zakrslýho králíka v celofánu se srdíčkama. „Jééé, králíček“ řekla bych falešně nadšeným tónem, „a jak hezky voní“, zaryla bych nos do jeho srsti.

„Máš na něj vázu?“, zeptali byste se mě, protože vy samozřejmě netušíte, že vůbec někdo může nesnášet rozkládající se králíky na stole, naopak, vždyť to přece strašně romantický gesto.

„No to bohužel asi nemám,“ snažila bych se z toho vyvlíknout. „To nevadí, dáme ho do tady toho půllitru“ řekli byste vy a násilím vecpali tu králičí kožku do mé nejoblíbenější nádoby na pití, až by z toho chudáka lítaly odřezky masa. „To je krása, úplně to tu tvoji nudnou kuchyň rozveselilo“ řekli byste spokojeně.

„Musím si koupit novej krígl,“ honilo by se mi hlavou každý další den, co by králík ze své původní smrtelné ztuhlosti začal měknout, klopit uši dolů a vylézali z něj červi.

Tahle situace se naštěstí nestává často, protože Em je obeznámen. V práci se na mou pugetofobii samozřejmě zapomíná, takže jednou za rok na své narozeniny štítivě odnesu z Korporátu zcela zbytečně předraženou kytici, za kterou mi mohli radši koupit něco k jídlu nebo štětku za záchod. O pár minut později s ní podaruji paní na záchodech v metru, což je ve finále dobrej skutek do zápisníčku.

Nedávno měla ale narozeniny Čičman a v souvislosti s touto událostí se doma objevilo asi 50 tulipánů, fakt. Monstróznější kytici byste nezabavili ani  květinovým překupníkům z Amstru, prostě jedná velká tulipánová genocida.

Čičman byla nadšená a já jí to nechtěla kazit. „Do týdne uhnijou a tu karafu si vydezinfikuješ“ opakovala jsem si potichu a pozorovala přitom pyl z jejich mrtvých hlaviček, jak mi padá do talíře s večeří. Jako když se vám v tramvaji sypou do klína lupy umaštěnýho chlápka, co se rozvaluje na sedadle před vámi a drbe se za uchem.

Toho dne jsem přišla o nosní dírky. Prostě mi zarostly. „No to máte alergii jak vyšitou“ byli se mnou v ordinaci ORL rychle hotoví. Tady máte kapky a rovnou se objednejte se na alergologii, tam vás vezmou stejně až na podzim.

Jakože cože? Alergii? Já, míšenec rakousko-uherské a východočeské krve bez jakékoliv stopy téhle zpovykané nemoci v žádné z příbuzenských linií? Já, člověk, který může jíst krevety po kilech a cmrndat si za ně omáčku z roztočů?

To mě docela vykolejilo, ale vzápětí samozřejmě převážily benefity. Už žádné řezané květiny. Never ever! Že mě to s tou alergií nenapadlo dřív.

                                     Nový zábavný způsob, jak zabít Psici

                                  za ilustrák díky Dominika Roseclay/ Pexels

Desetiletá limitka

 

Jestli je nějakej marketingovej trik, kterým si mě prodejci pokaždý namažou na chleba, pak jsou to limitované edice.

Pokaždý mi to připomene našeho nebožtíka labradora, když začala fena od sousedů hárat. Náš Britto zaregistroval od prvního dne a projevoval eminentní zájem. Zdrhačky z domova a rádoby nenápadné postávání za plotem („jen tady něco hledám, nenašli jste tu náhodou mé hodinky?") bylo na denním pořádku. Brzy ztratil veškeré zbytky své chatrné důstojnosti a co za to naopak dostal? Mohl si k ní přivonět.

Potom Asta houpavým krokem odešla, protože přitloustlej labrador na značkových granulích očividně nebyl její typ. Na rozdíl od zrzavýho křížence Péti, největšího pošuka v celý čtvrti.

Přesně po vzoru našeho psa takhle pravidelně nalítávám na limitované zboží v rámci mezinárodních dnů našeho Lidlu. Naposled jsem okamžitě zaregistrovala malinové Shandy, šest malých elegantních lahviček nealko piva s příchutí grenadiny.

Doma jsem si otevřela první lahvičku po náročným pracovním dnu. Seděla jsem na balkóně a olizovalo mě odpolední slunce. Shandy chutnalo přesně tak, jako když pomalu s důrazem na první slabiku vyslovujete tenhle šumivě sametový název. Chutnalo jako americká limonáda, na kterou mě máma vzala jako malou do odstavenýho letadla předělanýho na fancy kavárnu.

Ta buržoazní limoška musela být jen kvůli tomu vysloužilýmu Boeingu děsně předražená i za socialismu. Ale já si ji šetřila, abych ten pocit blaha prodloužila pokud možno napořád. S brčkem v puse a přivřenýma očima jsem se dívala z okýnka tak dlouho, až se trávník přeměnil na šlehačku z mraků a moje tepláky na stejnokroj letušky na služebce do L.A.

Za pár dnů jsem si nenápadně běžela pro další sixpack tekutého flashbacku z dětství a víte, co se stalo? Místo classy Shandy ve stejném regálu zabrala španělská sangria v plastový petce. Sotva jsem si stihla přivonět, a je to pryč.

Podobně se to má s dnešními desátými narozeninami Čičman. Posledních pár dnů jsme byly s Čičman samy, protože Em se Žmurem odjeli na pánskou jízdu. Zjistila jsem díky tomu, že jsme se s Čičman octly v ideálním (ale nejspíš taky v prchavě mihotavém) věkovém průsečíku.

Už je natolik velká, že to výrazně eliminovalo podíl ufňukanosti a záchvatů pláče kvůli čemukoliv. Zároveň ale ještě není tak velká na to, aby předčasně vyrostla z dětského světa (jak se to už zdárně podařilo Žmurovi a neptejte se mě, kdy přesně se v něm zapnul autopilot puberta).

Prostě je přesně taková, jak jsem o ní snila, když jí byly dva roky a při záchvatech vzteku se válela na ulicích v psích hovnech a roztírala si je po obličeji spolu se svými slinami.

Je ve věku, kdy jí ještě není trapný říkat mi klidně 3 x denně „mám tě ráda“.

Je ve věku, kdy si píše přání na papírky a strká si je do kouzelný krabičky s nápisem „splní se“.

Je ve věku, kdy chodí oblečená jako Dan Nekonečný v nejlepších letech a nestydí se za to.

A já ji žeru jako Shandy a s každým novým dnem doufám, že tam zbyde ještě další lahvička znamenitosti i na zítřek. Všechno nej, Čičman!