Mám tady vlky

„Máme tady vlky“ vyhrkla na mě máma na uvítanou při návštěvě rodného maloměsta a nešetřila podrobnostmi. Máma si totiž vede tajnej vlčí deník – akorát není psanej, ale ústně si předává s kámoškama útržky starodávných legend, nejnovějších vědeckých poznatků a zpravodajství TV Nova.

Všechno odstartovaly dvě ztracený kočky. Z jedný se našla roztrhaná kůže a někomu taky zmizela koza. Prý. „Maruška říkala, že viděla něco šedýho běžet od lesa“ zapřísahává nás máma, abychom radši nechodili na houby. „Nechodí ani hřbitov, protože tam chodí ožírat věnce srny, který tam ty vlci rdousej.“ To mi až přijde líto, že jsou vlci tak plachý, protože tuhle epickou Twilight scénu bych chtěla vidět na vlastní oči.

„A když už teda musíš jít riskovat ty nevinný dětský živůtky,“ třesoucím se hlasem prohlásí máma a já čekám, že vytáhne ze skříně samopal wehrmachtu, přece jen jsme v Sudetech a tam nikdy nevíte, čí je ta stará uniforma na půdě, „…tak se aspoň rozhlídněte dokola, než seberete houbu, protože přesně na to vlci čekají v křoví a útočí na lidi v podřepu.“ dodá máma a odkazuje se na televizní zprávy.

Potom jsem nad tím ve vlaku přemýšlela a vlastně mi to přišlo hezký. Je to stejný druh mrazivé pospolitosti, jako když se díváte s někým na horror. Příjemně z toho mrazí, ale nemáte načůráno v posteli, protože jdete na záchod spolu a jeden jistí tmavou chodbu před dvojčaty z Osvícení a tou holkou z Kruhu. Je to stejně uklidňující, jako když se kdysi dávno u ohně říkaly strašidelný příběhy o tyranosaurech, asteroidech nebo době ledový – ale vy jste pěkně v teploučku a k ohni šavlozubí tygři nelezou.

Protože ty opravdu nepříjemný věci se dějou zásadně, když jste v opuštěným horským hotelu, nebo prostě jen sami doma (a nemusí to být ani první noc v podezřele levným baráku, pod kterým je indiánský pohřebiště).

Jako ten vlahý večer, kdy byly děti a Em na chatě a já byla v tomhle bytě poprvé sama doma (po roce!). Mohly jsme si to udělat s Julčou hezký. Mohly jsme si spolu dát pár uzených korbáčků a vyvalit se spolu k Netflixu. Já bych držela notebook a Julča by kousala do peřiny nebo ochcávala svůj oblíbený roh komody. Ale to by nesměla ležet mrtvá ve svým křečkovským záchodě. Poklidně spočívala na kočkolitu, jako turistka na jadranský pláži. Mrtvá.

Když máte nekrofobii, tak vám je v takových chvílích smutno dvakrát – jednou za ztrátu člena rodiny a podruhé za sebe. Dost lidí si myslí, že nekrofobici se bojí smrti, ale tak to není. Neděsí nás připomínka vlastní smrtelnosti, ale fakt, že smrt je něco, co se dá chytit. Mrtvé organické věci jsou líhně rozkladných bakterií a než se nadějete, můžete mít z posledního pohlazení nekrózu až k rameni.

Z toho důvodu mi bylo jasné, že je potřeba jednat rychle. Em se měl vrátit až za dva dny, a to už by k dveřím našeho bytu taky mohly mířit pracovní čety červů až z nedalekých Olšan. Kdo má nakoukanýho Dahmera, tak ví, že mrtvolný puch v domě sousedi proaktivně hlásí, pokud nakrájené oběti po kouskách nenacpete do sudu s louhem. Ne, ale díky za inspiraci Jeffrey!

Od Julči to sice nebylo pěkné gesto umřít během jediných 3 dnů v roce, kdy jsem doma sama. Ale určité ohledy na mě brala, takže zemřela pozdě večer. Mohla jsem se zbavit těla pod rouškou noci.

Můj vedoucí terapeut z KBT by na mě nebyl hrdý, ale zas daleko jsme to nedotáhli, abych dobrovolně sahala na nebožtíky. Od toho je doma Em. Po pár chabých pokusech s pytlíkem jsem to prostě vzdala, překryla celé dno klece velkým černým pytlem a přemýšlela, co dál. Z pohřebních nástrojů jsem doma našla malou motyku, ale nápad sesypávat do velké hluboké díry celý obsah klece jsem zahazuji jako hodně pracný a málo pietní.

Zato téměř metrová vanička klece překrytá černým pytlem působí impozantním dojmem dětské novorozenecké rakve.

Schválně si zkuste s takhle velkým předmětem a neléčenou nekrofóbií vlézt do výtahu. Jsem na vás moc zvědavá, jak budete mačkat tlačítko 0. Pravděpodobně to budete zkoušet jako já rohem rakvičky a přitom se vám celý obsah málem vysype na nohy.

„Hlavně ať nepřistoupí plukovník“ říkám si celá zpocená a s červenýma očima, což se naštěstí nestane, protože Angrešt naštěstí chodí spát brzy, aby mohl držet hlídku od časných ranních hodin a dělat si čárky, kdo šel pozdě do práce. Myslím, že je v noci chráněn automatickým důmyslným systémem provázků a kuličkodráh, který na konci vystřelí překvapenému zloději uspávací šipku do hrudi.  

Stalo se jen to, že jsem u venkovních dveří potkala souseda s Amy. Amy je veselá pittbulteriérka, která umí doskočit až k vašemu obličeji, aby ho vděčně olízla. Jen díky ní bude taneček s mrtvou přesýpavající se nebožkou nad hlavou to první, co mě napadne, kdykoliv uvidím prázdný vršek klece a přepadnou mě chmury. RIP Julčo a díky za všechno!

Zachraňte vojína Karlíka

 

Pamatujete, jak jsem řešila morální dilema, jestli poslat našeho malého nevinného chlapečka na military camp? Dneska se Žmur vrátil z táborovýho Chersonu. I kdybych vám chtěla napsat sebevíc přikrášlenou historku v žánru army fantasy, tak tohle prostě nevymyslím. Nejradši bych dnešní příběh nechala napsat Žmura, ale pokud jsou mezi námi grammar nazi, jeho hrubky mají horší kadenci než AK-47. Takže vám za něj táborovej deník podle skutečných událostí napíšu já.

Den 1.

Náš táborovej vedoucí se jmenuje Deny a byl dva roky na misi v Afghánistánu. Hned odpoledne nám ukázal jizvu přes celý rameno, protože ho tam málem přejelo nepřátelský auto plný teroristů. Deny má zakázáno říkat, kolik zabil lidí. Ale prošel water boardingem a užíval si ho, protože mu při nějakým šíleným mučení nedali několik dnů napít, takže tohle prý byly úplný lázně.

Ve stanu jsem s Karlíkem. Karel má nadváhu a mámu v čele český armády. Prý mají v garáži zbraně za dvacet miliónů. „Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík hned, co vybalíme. „Umím od mámy chvat, kterej tě pošle do nemocnice za 3 sekundy“.

Den 2.

Po 150 dřepech během ranní rozcvičky jeden brečící kluk zajde za Denym, že chce domů. Dopoledne si pro něj dojede táta a drsnej Deny nám pak ukáže plán celýho týdne. Vedle nás je tábor šachistů, což jsou prý mírumilovní obyvatelé země Iglajů, který máme bránit před socialistickými údery národa Urska.

Iglaje poznáváme hned na prvním obědě. Máme čočku s vejcem a vedoucí s párkama. Tři Iglajové jsou na vozíčku, jeden Iglaj je liliput a hlavní iglajský mluvčí je autista. Všichni Iglajové nosí brejle a trička s LGBT vlajkama. Žádný Iglaj neprojevuje vděk za to, že je bráníme proti socialistům. „Pošahaný gumy“ vyjádřil se o nás hlavní autista a jejich trpaslík posměšně zasalutoval, ale při frontě na oběd vozíčkáři bojácně odjeli na konec řady. Máš maskáče, máš respekt. U Denyho i šachistů.

Zbytek dne se plazíme po lese s krochnou.

Den 4.

Celou noc jsme běhali po lese a vedoucí po nás házeli dýmovnice. Jedna holka omdlela. Karlík si v šest ráno myslel, že ještě spim, takže vytáhl zakázanou telekomunikační techniku a volal mámě. „Prosím tě, přijeď si pro mě“ brečí Karlík do ajfonu a smrká slzy do spacáku. Pak bylo slyšet jeho mámu, jak mu rozespale, ale přísně říká, že to stálo spoustu peněz a ať se vzchopí.

Když jsem se smál, Karel se zeptal, esi chci zlomit žebra. Odpoledne dochází k prvním ztrátám. Miki zakopne s airsoftkou o pařez, střílející krochna se zapíchne do země a Miki se zapíchne do ní. „Nebuď sračka, vstávej chlape“ burcuje ho Deny a ohromí nás všechny příběhem, jak se zlámanejma nohama přeskakoval vagóny jedoucího vlaku, když honil Usámu bin Ládina.

Večer dostane Deny sprda od zdravotnice, protože Miki má to rameno zlomený. Posloucháme to s klukama přitisklý na dveře samotky. Maskovaný do keřů, jak nás to Deny naučil. Jede s ním do nemocnice a Karlík mezitím jednomu vozíčkáři sebere puding a vyhrožuje mu, že mu zlomí žebra. Když se Deny vrátí ze špitálu, děláme kvůli Karlíkovi všichni 250 kliků.

Den 5.

Už čtyři dny prší. Plesnivěj mi maskáče a Karlíkovi plesniví nohy, což komplikuje naše společné bydlení pod jednou celtou. Šest hodin chodíme po lese a neseme kládu nad hlavou. Komu podklesnou ruce, ten valí dělat kliky do bláta. Iglajové se hřejou v teple jídelny a posměšně na nás mávají LGBT vlaječkou.

K večeři si Deny opejká buřta a my ostatní rohlíky. Ben mu na přímý rozkaz běží pro hořčici, uklouzne po mokrejch schodech a urazí si kus lícní kosti, jak nás později informuje zdravotnice. Naše jednotka ztratila druhýho muže a večer zase posloucháme přitisklý na dveře tajný rozhovory, jak zdravotnice Denymu zakazuje noční granátový útok. Deny ji zkouší přesvědčit krav maga chvatama, protože pak už slyšíme jen šoupání polního lehátka a sténání.

Ale ani omráčení zdravotnice nepomohlo. Místo házení granátů sedíme s Karlíkem ve dvě ráno na hlídce a nudíme se. Karlík vymyslí, že Iglajům ukradneme LGBT vlajku. Což je celkem easy, protože Iglajové v noci spí, nepřipouštějíc si nebezpečí socialistického vpádu. Teď co s ní. Zapálit? Prostřílet? Nakonec ji počůráme a hodíme do odpaďáku před jídelnou.

Den 6.

„To jste přehnali, vy tupá, militarizovaná, nevzdělaná hovada“ pronese mluvčí Iglajů svou nejdelší řeč za celej tejden, zatímco vozíčkáři pokyvují a liliput zase posměšně salutuje.

„Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík a všichni překvapeně ztuhneme, protože hlavní Iglaj řekne „Ano, prosím.“

Karlík napřáhne ruku, na které se chvěje obrovský kožní vak vyplněný sádlem. Zaťatá buclatá pěstička se nelítostně přibližuje k propadlému hrudníčku prezidenta všech Iglajů. Buch. Křup.

„Áááááu“ začne Karlík brečet, vzápětí slyšíme dusot Denyho kanad. Původně za to měl Karlík dělat 300 kliků, ale zdravotnice zjistila, že má to zápěstí zlomený. Kliky jsme si teda rozdělili v rámci celý roty a pro Karlíka si odpoledne přijela máma. Z toho, jak sjela Denyho, jsme pochopili, že je právnička, a ne žádná plukovnice. Karlík kecal. Ale konečně se mu povedlo z války dostat a v našem stanu zavládlo svěží klima.

Den 7.

„Co se stalo v Kábulu, to zůstane v Kábulu“ loučí se s náma Deny. Jsem v klidu. I kdyby ho zavřeli, tak zvládne hladovku, týden v bílý místnosti s trash metalem a water boarding je pro něj jak akvapark. Možná v noci přilezu za mámou a počůrám se jí do postele. Ale vydržel jsem až do konce a přežil i smradlavýho Karlíka. Deny na mě může bejt hrdej!

Ztratit tvář

 

Někdy mám dost problém hledat výhody stárnutí. Ale včera jsem jednu objevila, takže se o ní podělím, ať máte taky radost, že vám pěkně odsejpá věk a narozeniny s dárkovou taškou plnou inkontinenčních potřeb už pomalu klepou na dveře. Věděli jste, že i když teď vůbec nic neděláte a jen si čtete tenhle článek, tak zároveň letíte vesmírem rychlostí 370 km za sekundu? Wow. Neprokrastinujete, krátíte si čas na dlouhý cestě.

Ale k věci. Ta výhoda je v tom, že čím dál míň ztrácím tvář ve smyslu nedělám ze sebe, co nejsem.

Když se podívám na svou time line, jako děcko jsem ksicht ztrácela skoro furt. Ve škole jsem dělala, že umím matiku. Před tetou jsem na Vánoce dělala, že ji mám ráda, jen abych dostala peníze a před rodičema, že chodím na balet a baví mě to.

Puberta je potom něco jako Woodstock ztracených tváří. Nejdřív jsem byla hipík a nosila jsem ošoupaný manšestrový sako po mámě a krajkovou plesovou sukni po babičce.

Hipíka jsem ze dne na den vyměnila za punkrock, protože jsem se zamilovala do Bahna, co hrál v kapele podobně revolucionářských kluků zasažených epidemií akné. Název skupiny už si nepamatuju. Ale rozhodně to bylo něco s přesahem.  Něco jako Děvky s kapavkou nebo Vředy starýho syfla, odkazující se na dospělácké sexuální nemoci, které chlapci chtěli mít, ale nebylo od koho.

Samozřejmě nechyběla image, že jsem o hrozně moc starší (minimálně o 3,5 roku!) a se spoustou milostných zkušeností, protože v 17 jste prostě hotovej člověk s názorem.

Po škole jsem si vytvořila novou tvář, tentokrát šlo o mladou nadějnou kapitalistku. Chodila jsem na pohovory, a tentokrát jsem dělala ramena, že všechno umím.

„Technická angličtina? Není problém!“ přesvědčivě jsem jednou zalhala v nějaký personální agentuře, která byla stejně zoufalá jako já a vyslala mě jako svou vlajkovou loď na výběrové řízení do Cisca („připíšu tam, že jste naše nejlepší kandidátka!“).

To výběrko bylo vedený jako assesment, kde vás je ráno 30 a odpoledne zbyde jeden vítěz, který bere vše. Mezinárodní porota se tváří otráveně. Je to celý, úplně celičký v angličtině a jako první máme vypracovat projekt připojení pro firmu XYZ za pomoci Cisco hardware s názvy znějícími jako křestní jména robotů.

Jako ruku na srdce, to zadání bych nebyla schopná dát dohromady ani teď, skoro 20 let poté. Ale dneska bych na takový výběrko prostě nešla, případně řekla hned na začátku „tohle je omyl, mějte se pěkně“ a šla bych domů. Nebo do firmy, o který mám aspoň rámcový tušení, co dělá.

Ale říkejte to mladý Psici. Když na mě přijde řada, vezmu si svůj přeškrtanej papírek, na kterej jsem ze stresu kreslila domečky jednou čarou a předstoupím před znuděnou porotu. A pak přišlo okno jak prase.

Měla jsem pocit, že jsem zabetovaná do podlahy zhruba do půlky stehen a nemůžu se hýbat. Místo, abych se aspoň pokusila nějak to okecat, jsem jen překvapeně zírala na porotu. Tik-tak, tik-tak, bylo v tom tichu slyšet i nástěnný hodiny. Znuděná porota se postupně probírá letargie a všichni na sebe zíráme s nefalšovaným vytržením, dokud po pár dalších sekundách zlomeným hlasem nevykřiknu „I am sorry!“.

Pak si jen pamatuju zmatený úprk pro kabát, a taky jak se snažím projít zamčenými dveřmi zasedačky, dokud mě někdo soucitně nenasměruje ke správným dveřím.

Tak tyhle výstřelky už nedělám. A nedělám ani ramena na děti, jak jsem strašně dospělá a zodpovědná, naopak na sebe s Emem mluvíme legračními hlasy a Žmur nás dospěle okřikne (protože se už snaží být aspoň o 3,5 roky starší).

A vy teď čekáte, kdy jsem ztratila ten ksicht teď. Ven s tím Psice. A mě je to teď blbý, protože je to zase taková kravina jako vždycky.

Děcka jsou na táborech a my si s Emem užíváme. Mluvíme na sebe legračními hlasy bez okřikování, kupujeme si nezdravý věci a vaříme pálivý jídlo, po kterým by dětem lezly oči z důlků. A chodíme nakupovat do korejskýho obchodu na Korunní.

V tom obchodě mají věci, o kterých ještě nevíte, že je budete chtít. Zmrzlinu z fazolí, perlivou limču s příchutí mlíka a mořský šneky v sójovce. A když platíte, můžete si u kasy koupit za dvacku pleťovou masku ze zlata a uhlí. Dvoubarevnou.

To mi posílilo pocit, že k životu bez dětí patří i wellness zahrnující plátky okurky na očích a župan. Za dvacku mě navíc ukecáte na cokoliv.

Jak úhledné!

Všímáte si, jak dokonale to vypadá na fotce? Ve skutečnosti je to bahno vytvářející nesouvislou vrstvu. Lepí se to na prsty, divně to smrdí a ta zlatá jsou v reálu spíš lepkavý chcanky s třpytkama.

Realita: Nahoře horník, dole párty

Když nešly ukápnutý skvrnky utřít z umyvadla, došlo mi, že má Houston problém. Schne to pomalu jak beton a postupně vám to svírá obličej. Po 30 minutách lineárně narůstajícího stresu se dočkáte: čas sloupnout!

Korejka se u toho určitě usmívá a v pozadí hraje K-pop, ale já vám řeknu tajemství. I když to není vidět, na obličeji vám rostou statisíce miniaturních chloupečků, který vás společně s touto maskou, svrchní vrstvou kůže a přilepenými roztoči rozhodně neplánují opustit. Ale musí.

Můžete to strhávat pomaličku a prodlužovat si utrpení. Nebo to zkusit rychle, a to bych vám potom doporučovala roubík, ať zbytečně neplašíte sousedy. Ani v Ciscu jsem neměla takovej strach, že jsem svou tvář ztratila napořád.

Výsledek? Nevím, jestli do toho melou ty mořský plže v sójovce, nebo nadrcený snubní prsteny, ale nikdy jsem neměla tak pěknou pleť (a vůbec není vidět, že je vytahaná minimálně o půl metru!). Ale příště si to radši nechám udělat v celkový anestezii.

Nevěřte plazům

 ...nejsou blbý!

„Jak krmit kočku, to ti vůbec nemusím vysvětlovat“ říká Olga a napije se kafe. „No a Jirka, to je těžší případ. Žere živý cvrčky, ale s trochou cviku to zvládneš za 2 minuty. Napíšu ti manuál“ dodává a podezřele rychle mi vrazila do ruky klíče od bytu, ve kterým jsem prostoduše slíbila deset dnů krmit kočku, potkany a gekončíka.

Když jsem se včera plížila chodbou k bytu, pootevřely se na řetízek dveře od sousedů a zase se rychle zavřely. Pak že je Praha anonymní město, kde vás lidi nechaj chcípnout na chodníku, běží mi hlavou spolu s otázkou, jestli stihnu nakrmit všechny zvířata dřív, než přijede policie.

Cvak, otevřou se dveře a jako první se na mě vyvalí obrovskej kocour a zalehne mi nohy se zjevným záměrem mě umazlit. To je samozřejmě útok na mou slabou stránku, protože obřím předoucím hromadám chlupů já nikdy neumím říct ne. Takže sedíme s Mackem v rozsypaným kočkolitu a musím si poslechnout všechno, co se tady za poslední dny událo. Zmuchlanej koberec a poházený plyšáky samozřejmě zamlčí.

Když dostane kapsičku a povolený množství pamlsků, přilne ke mně kocour řekla bych až gravitační silou. Naděje, že se stihnu cestou zpátky prosmýknout dveřmi bez něj, se povážlivě tenčí. O to víc, když zjistí, že jsem nejen lordem kapsiček, ale taky klíčníkem zavřených dveří k potkanům.

„Nekrm je, sežerem je spolu a nikomu nic neřeknem“ zkouší mě Macek zhypnotizovat a pak se snaží nenápadně se vlomit do klece, když sypu krmení do misky zády k němu. „Jen jsem si drbal svědivej zadek, asi mám červy“ vysvětluje obratně Macek a zajede do postele, jako by to bylo místo, na který má zákonem ustanovený právo. To je zase jeho slabina – neví, že tyhle kočičí triky já znám jak svý boty.

Sežerem je, packu na to

„Tak jdem kámo, ještě nakrmíme ještěra“ odnesu kocoura, kterej se nevzpouzí, protože správně předvídá nadcházející vrchol večera.

„Vezmi cvrčka z krabičky pinzetou a přidrž ho u Jirkovy tlamy“ píše se názorně v manuálu „Pozor – neumí sám lovit! Neházet živý cvrčky do terária!!!“  křičí upozornění na konci kapitoly „Gekončík“.

Tak tohle Jirku v mých očích shodilo někam na úroveň trepky nebo přešlechtěný čivavy. Jirka, kterýmu lítaj pečený cvrčci do huby, nemůže být zákeřnej. „Nekrm ho, sežerem ho spolu…“, zkouší Macek starý triky.

Jako zákeřný se každopádně ukázali cvrčci. Jak jste si asi všichni všimli, oblíbeným hostem posledních komentářů je Olga Hepnarová, která prostřednictvím tohoto příspěvku konečně našla své převtělení.

Jsou to cvrčkové, kteří vám nikdy nic neudělali. Žoužají svůj plátek okurky a přemýšlí, s kým se ten večer ve své zatuchlé krabičce spáří. A vy jste nasraná Olga nebo taky Mahábhárata, co se stal smrtí a ničitelem světů (klíčenky pro znalce popkulturních odkazů si rozdáme v komentářích).

Cvrčkové i se svou prodlouženou míchou rychle pochopí, že tahle pinzetka není na lechtání ani nošení dalších plátků okurek. V dalších sekundách mě docela dost mrzí, že se na ně nedá najet náklaďákem, protože ty svině furt uskakují, já ječím a kocour našeptává, že sežereme i cvrčky.

Konečně jeden z nich ulpí v pinzetě a já ho vítězně nesu na zlatým podnose natěšenýmu Jirkovi. Cvrček se ale ve smrtelný agónii vysmekne z pevného sevření a dopadne to terárka zakázaným způsobem. Naživo.

A teď co s tím. Šance polapit ho v členitým terárku je nula. Kladu si tedy druhou otázku v řadě, a to proč vlastně nesmí živý cvrček do Jirkova kvartýru. V čem má převahu? Je Jirka fakt tak blbej, že by se nechal cvrčkem postupně ohlodat?

Že není blbej Jirka dokázal dřív, než jsem si položila otázku číslo tři, tedy zda v nejbližším pet centru prodávají náhradníka ve stejné barvě. Nahrbil se do lovecké pozice a ulovil cvrčka tak odporně zneklidňujícím způsobem, že odteď vim, proč se lidi bojí při sledování Jurskýho parku, a že máme všichni v kousíčku DNA zakódovanej pocit, když jsme byli ještě opice a žrali nás hadi.

Přes mou fungl novou fóbii z plazů se vám můžu pochlubit taky nově nabytou schopností: stala se ze mě cvičitelka gekončíků!

Vánoční skleněné peklo

 

Myslíte si o sobě, že jste strašní rodiče? Poslyšte tento příběh.

Osobně jsem tak hrozná matka, že jsem dětem za vysvědčení (mimo jiné!) koupila učebnice Opakujeme si o prázdninách. Tohle obzvlášť nelítostné gesto odsoudila dokonce i Olga, která byla až do tý doby na stejným stupínku zlých matek a označila naše děti za chudáky.

„Jé, v továrně na vánoční ozdoby mají den otevřených dveří!“ nadchla jsem se před dětmi při návštěvě prarodičů. „Budem si tam moct něco vyrobit? A koupíš nám tam něco?“ ptali se vypočítavě naši chudáci během toho, co jim tekla zmrzlina po bradě.

Víte, jsem z těch exkurzí s dětma už docela zhýčkaná. Většinou jde o obskurní podniky, kde je spolu s vámi jen pár rodičů s dětmi a jeden nebo dva normální lidi, které dané téma opravdu zajímá. Dosud nepřekonaným highlightem těchto akcí je pro mě návštěva hasičů. Tam se matkám celý požární sbor opravdu věnuje, zatímco děti volně klopýtají mezi cisternami a geekové stojí stydlivě opodál se schválně přiděleným nejméně atraktivním členem posádky.

Továrna na vánoční ozdoby má do hasičské stanice hodně daleko, přesto se v avízovanou ranní hodinu před podnikovou prodejnou táhne nepřiměřeně dlouhá fronta. Jsou ozdoby nový Disneyland? Podcenila jsem make-up? Ať přemýšlím, jak chci, pořád mi v mozku nejde nadesignovat představa vyrýsovaného zdobiče kouliček s třpytkami ve vlasech. Abych byla upřímná – jednu bych po tomhle popisu měla, ale není moc sexy.

Mezitím si nás podnikové vedení rozřadí do tří skupin, pravděpodobně podle potenciální problémovosti. Naše skupina zahrnuje batolata, pubertální výrostky, dávno rezignované rodiče a nahluchlou seniorku s obřími brýlemi, která se podle Žmurova podezření ocitla ve frontě úplně náhodou.

„Být ve třetí skupině není žádná ostuda“ implicitně nás ujišťuje o pravém opaku naše průvodkyně. „Jako první půjdeme do dílniček!“

Procházíme od píchaček temnými střevy fabriky, která působí jako červí díra v čase. V místnosti s umakartovými stolky se ručička letopočtu zastaví na roku 1972.

Naším společným úkolem je udělat z průhledných minimalistických ozdob za pomoci třpytek a lepidla kýče. O to větší, když se dozvíme, že za každou z ozdob je potřeba zaplatit 90 korun.

„Podáte mi eště ty růžový posypky? Jo a lepidlóóó!“ zařve mi zprava do ucha seniorka tak silně, až nadskočím a vyliju lepidlo ze zavařovačky na stůl. Schytám za to od průvodkyně výhružný pohled. Ale zdaleka ne tak pichlavý, jako když Čičman sype na kouličku pátou vrstvu třpytek, o kterých jsme byli dopředu informováni, že jde o velmi, velmi drahý materiál.

Následuje stanoviště vyfoukávání ozdob. Ani tady o hasiče v převlečení nezavadíte, jsou tu jen mlčenlivé ženy a jejich kahany. Každý z nich má 200 stupňů a kdo tady nemá popáleniny třetího stupně, ten nepatří do party, a už vůbec ne na nástěnku se zaměstnanci roku. Úplně obyč kouličku se tady prý učíte foukat rok – a když jste šikovní, nestrávíte další rok hojením kožních štěpů.

Za tyto rizika jsou pracovnice prý nadstandardně ohodnocené. „A jakej mají měsíční plat?“ ptá se hrubiánsky Žmur, co všechno přepočítává na prachy. Odpovědí je mu jen zvednuté obočí průvodkyně a zamlžená odpověď o citlivých údajích. „Takže teda kolííík?“ zeptala se nahluchlá seniorka a všichni jsme to průvodkyni přáli.

Na oddělení stříbření jsme zachytili jednu pracovnici se skelným pohledem v holinách a okolo 10.000 postříbřených kousků skla napíchaných na drátu, které prý zvládla od rána. „Podle mě ji vůbec nepouštějí domů“ pošeptala mi Čičman, ale to už se otevřely další dveře a všechny nás ovanul omamný pach ředidla.

Toluenové království je asi jedinou halou, kde se zaměstnankyně smějí. Na zdi visí vybledlý portrét Karla Gotta a dvě zdobičky si zrovna povídají o příkrmech.

„Tak jsem jí namixovala květák a myslíš, že ho jedla?“ směje se zdobička A.

„Já ti stejně vůbec nerozumím, co říkáš“ přikyvuje se stejným úsměvem delfína zdobička B.

Třetí zdobička ze zarudlýma očima maluje sněhovou vločku. Tu samou sněhovou vločku na deset bambiliónů ozdob.

„To je hrozný, mami já se budu učit“ slibuje mi po exkurzi Čičman a Žmur už si ve své prázdninové cvičebnici listuje převody měrných jednotek. Jednou větou – požárníci nebyli, ale mise splněna! Za tohle zvýšené úsilí mi stojí i fakt, že ty velmi, velmi drahý podělaný třpytky nedostanu z vlasů několik dalších měsíců.

Jo a ten zdobič. Já bych ho viděla takhle nějak!

Věci, před kterými vás v porodnici nevarují

Pokud jste z Malešic, tak víte, že si vymýšlím. Asi před měsícem se tam v dutině stromu vyklubaly sovy. Jako každá matka tohle nadělení paní Kalousový přeju, jediná piha na roztomilosti sovích mimin je nezměnitelný fakt, že jde o noční ptáky.

Hvííízd, začalo se ozývat v podvečer žalostné volání o zpola natrávené potkany, nepozorné čivavy, odpadky z pizzérky, nebo bůhvíco tady ty sovy na sídlišti vůbec žerou.

Hvíííízd, ozývalo se to ještě žalostněji ve 2, 3 i 4 ráno, a to už si říkáte, proč s tím sakra jejich matka něco neudělá a jestli jim vůbec dává najíst. Váš nevyspalý mozek se překonává ve vymýšlení nespravedlivých obvinění, v nichž stará Kalousová obletuje večírky a hltá zbytky carbonara špaget z popelnice, aby doma děti se špinavým zobákem poučovala o tom, že tyhle nezdravý věci nemůžou.

Jaký je to mít doma malý kalousy, to pochopíte až na dovolený v Polsku. Díkybohu za to, že jsme nejeli do Skandinávie nebo nějaký jiný země, kde mají trojnásobně dražší potraviny a večerní drink pro rodiče za cenu ojetýho auta. Nedivím se, že tam mají všichni deprese.

Že mají naše děti vyšší nároky na kalorický příjem, prosakovalo už dlouhou řadu měsíců. Jenže se to dalo svést na školní jídelnu, kam obě děti podle svých vlastních slov chodí plnit jen své společenské povinnosti.

„Co bylo k obědu? Ani nevím, nějaká šedozelená hmota, ve který plavaly kusy něčeho s kostmi. Ondra to nabral na vidličku a strašil nás s tím, dokud nepřiběhla učitelka, proč tak ječíme“ popisuje Čičman bezstarostně svůj oběd, zatímco checkuje lednici. Půl hodiny poté, co by měla být do prčic za moje těžce vydělaný prachy najedená!

V Polsku žalostné hvízdání našich kalousích mláďat začalo odpudivě brzy ráno. „Hlad, hlad, máme hlad, co bude ke snídani?“, dorážely na nás děti a pak snědly pecen chleba, dvě šunky a vanu pomazánky.

Takže byste čekali, že bude dopoledne vystaráno, ale to se mýlíte. Celé pobřeží Polska je olemováno stánky s označením Fishka – Siec Smažalni Szprotek. Za pár drobných tam dostanete kornout malých smažených rybiček, co se pojídají i s hlavou a ocasem. Vypadá to jako pomůcka pro cvičení delfínů a naše děti z toho byly u vytržení. Dokonce i Čičman, která z ryb obvykle konzumuje jen trojobal.

S pecnem chleba a kyblíkem pamlsků z delfinária bych měla já v břiše jako na matějský, ale organismus ve vývinu to tak rozhodně nevnímá.

„Je skoro jedenáct, měli bychom někam na oběd“ hlásí radostně Žmur a v nejbližší restauraci si poroučí šedesáticentimetrovou zapečenou bagetu. „Už nebudeš?“ ptá se za upřeného pohledu na moje těstoviny. A na závěr něco, co zcela popírá zákony fyziky – na obou dětech byste mohli počítat kosti (díky čemuž jsme s Emem zároveň pochopili etymologii slova žebrák).

Prosím vás, můžete mě někdo utěšit, že tohle všechno bude výhledově ještě někdy v pořádku? Byl jste tu někdo zamlada žravej a přesto vedete normální život v normální konfekční velikosti a ve vašem okolí se záhadně neztrácí psi? Nebo si mám pomalu začít shánět třetí práci, nejlépe v obchodě s potravinami bez kamerového systému?

Mistr zenu

 

Dovolená v Polsku je tak trochu návrat do dětských let. Zvlášť když jste se narodili ve východních Čechách a jezdili s mámou nakupovat jídlo a hadry. Doteď si pamatuji sladkokyselou chuť tajně ujídaných galaretek a námořnický tričko. U nás by se dalo koupit asi to samý, ale víte co? Nemělo by to ten esprit překračování hranic a šmelení zlotých s vekslákama v kožených bundách.

Mají tu proklatě krásný a studený moře, který z naší rodiny dává jen Žmur. Dlouho jsem si myslela, že je Emův, ale asi jsem se 9 měsíců před jeho narozením zapletla v nějakým pražským báru, kam se jezdí nechat okrást Islanďani a Eskymáci. To moře má 15 stupňů, pocitově tak ještě o 5 míň. Když do něj strčíte ruku, tak ztratíte do pár sekund cit a naději, že budete ještě někdy psát na klávesnici něčím jiným než omrzlým zčernalým pahýlem. Žmurovi je to jedno. Koupal by se i v zátoce mrožů nebo v mrazáku plným ledů.

Nalevo Dudovo, napravo Putinovo. 
Za překročení toho chatrnýho plůtku až 3 roky natvrdo.

Em tuhle zálibu sdílí se Žmurem, zatímco my s Čičman hledáme mušle a jantar. Ten je prý pro laika zaměnitelný s fosforem z korodujících bomb z druhý světový. Víte, jak poznáte, že tyhle mléčně medové oblázky nejsou jantar? Když vyschnou, samovznítí se a prohoří vám v dlani díru. Vždyť vám to říkám, Polsko je proti španělským připosraně obstarávaným plážím pořád ještě ten divokej dovolenkovej západ. Ale to jsem odbočila.

Chtěla jsem vám napsat hluboký lidský příběh o smrti a znovuzrození. A taky o tom, že Em v sobě má geneticky zakódovanej zen buddhismus, fakt.

Předevčírem jsme na našem road tripu míjeli krásný lesy a úplně nejkrásnější pískové jezero, proti kterýmu by se Mácháč jen smutně usmál a střelil se do týla jednou z vodních pistolek, který se mu válej u dna.

Jezero Biezskowice se v lese otevřelo jako přízrak – průzračně čisté, s bílým pískem a úplně, nekecám, úplně opuštěný. Dokonce i já jsem si při pohledu na tuhle fata morganu běžela pro bikiny. Představte si to jako slow motion, běžící Psici, její vlající ručník a tu písničku z Pobřežní hlídky. Jenže tuhle znělku dokonalýho léta předčasně ukončila cedule u vody, přísně oznamující asi pětisetnásobnou koncentraci escheria coli ve vodě. Vlastně to byla jedna obrovská líheň bakterií a potenciálního průjmu, o který nikdo z nás nestál.

A tak jsme šli na šlapadlo na řeku. Děti se hádaly s Emem o to, kdo bude šlapat, a kdo bude do těch šlapajících celou dobu hučet, jestli už si může taky zašlapat. Tohle mi naprosto vyhovuje, protože já mám jen přízemní cíle lehnout si vzadu doprostřed a dívat se na mraky. Takže si jedeme, z křoví po stranách kvákají žáby, děti se hádají a pedály rytmicky pleskají do vody, prostě idylka. A do toho bílého šumu se najednou ozve jen „sakra“ a malý, ale významný žbluňknutí.

„Co se stalo?“ ptám se Ema a Em úplně normálním hlasem, kterým si obyčejný lidi objednávají polívku z meníčka, odpoví, že mu do vody vypadl jeho skoro novej, přepíčeně drahej mobil.

„Cože?!“ vzburcovalo mě to prosté oznámení, protože jsem na některý věci reaktivní a zrovna tohle by u mě znamenalo příval slov, který by si nikdo za klobouk nedal. Taky bych se svlíkla a potápěla v bahně jak japonská lovkyně perel, pak doběhla do nejbližší vesnice a přemluvila aspoň dva amatérský potápěče do záchranný akce a psal by o tom místní tisk.

„Kašlem na to,“ řekl Em. „Stejně jsem si chtěl dát digitální detox“.

Ale nebyl čas se divit, protože dětská hlídka našeho plavidla už hlásila muže přes palubu na pravoboku, konkrétně tonoucí hrdličku. Jak byl Em nezúčastněný při rychlý smrti jeho mobilního zařízení, tak se mohl ohledně hrdličky přetrhnout při rozkazování nám všem ostatním, abyste si o něm zas nemysleli jen to nejlepší.

„Ty tam, Čičman, hoď ji vestu, ať si na ni může vlézt.“

„Šlapej a kormidluj doprava. Víc šlapej!“

„Bože! Vždyť jste ji přejeli! Vás si tak poslat pro smrt!“

„Natáhněte se někdo z lodi a vemte toho ptáka do holých ruk, to je jedno, že klove. Je to jeho poslední šance!“

Vlastně nechápu, že ten pták všechny naše pokusy o záchranu přežil, protože třeba já bych byla po přejetí šlapadlem a Emových příkazech radši utopená na hadry.

Ale přežila. „Třeba k nám v létě přiletí na okno a splní nám za to tři přání,“ řekla Čičman. Popravdě řečeno nevím, při pohledu na vyžraného kocoura majitele půjčovny, rozvalujícího se s ním v křesle. Ale jestli přiletí, budu si přát, abych se stala zen buddhistkou jako Em.

 

Bez podprdy

 

„…a všichni jsou tam na ulicích tak nějak víc uvolněný. To je totiž tím, že ženský tam nenosí podprsenku. Žádný, mladý ani ty starší. Chystej se. Čekám, že maximálně do dalšího léta je tenhle trend v Praze taky.“ hýří Em po prodlouženém víkendu v Barceloně optimismem.

Když se řekne „bez podprdy“, vybavím si paní Myškovou ze školkový jídelny, která podle tvaru a zakončení svých mléčných žláz musela prokazatelně některý děti v tomto předškolním zařízení kojit. A nejsou to jen předškolní fantazie, bez podprdy a v bílým tričku je i na společný fotce.

Ostatní učitelky v tuhých podprdách z Jitexu stojí od paní Myškový v upjatém odstupu, protože byla zjevně rebel i v téhle době, kdy si ženský neholily podpaží. Na fotce bohužel není zobrazen školkový údržbář, abychom si udělali obrázek o tom, kam by se v téhle společnosti zařadil typický šovinistický boomer. Podle mě by stál u učitelek, ale čuměl do dekoltu kuchařce.

„No tak to ani náhodou“ řekla jsem na to Emovi, protože jsem v tomhle ohledu přeneseně i doslova celkem sešněrovaná. Prostě si bez ní připadám jako selka na lascívní pohlednici z Tyrolska, a hlavně na vlastní oči vidím estetický efekt „bez“ a „s“. Dudy a nebe. 

Zároveň mi ještě zbývá pár let a stupňů odpudivosti do věku, kdy budu záměrně přivádět mladíky na ulici do rozpaků rozparkem až do poloviny krajkových kalhotek a u toho se budu krákavě smát smíchem staré čarodějnice. Pojď k mamce!

Takže jsem Emovy utopistické představy o světě bez podprsenek na pár dnů vypustila, aby se ke mně vrátily jako bumerang. Dávejte si pozor na to, co si lidé kolem vás přejí.

Minulý týden jsem si nehtem rozhňápla mateřské znamínko na zádech. Teklo z toho docela dost krve, a to opakovaně, protože se nacházelo přesně tam, kde se zapíná podprsenka. Zašla jsem se svým zuboženým névem na chíru, kde bylo do 5 minut po všem.

Vsuvka: Taky máte rádi chirurgii? Mně tenhle lékařský obor fakt baví. Ležíte na lehátku a smějete se vtípkům chirurga, jestli to může vzít i s lopatkou, protože víte, že nežertuje. Pravý opak mé praktické doktorky, kam přijdete s podezřením na slepák a odejdete s úplně stejnou bolestí, dietním doporučením a sadou diagnostických proužků pro analýzu moči.  Chirurgie má výsledky hned, jen už je nemůžete vzít zpátky.

„Tu podprsenku si ani neberte“, okřikne mě sestra, když se strojím v koutě ordinace a mám v úmyslu civilizovaně odejít. "Jako jak neberte?" 

„Přece si nebudete dráždit čerstvě operovanou ránu“ odpoví mi logicky, až znejistím, jestli mi ten doktor pod rouškou lokální anestezie fakt neodříznul a nevykostil půlku zad. „Aha“ zmůžu se pouze na tuhle vysoce bystrou a sebevědomou odpověď. Poslušně si sbalím pushupku do batohu, nahodím tričko a vycouvám do čekárny narvaný pacienty, abych prošla svou uličkou hanby.

„Pooperační komplikace. Beru si dneska home office“ napíšu rovnou šéfovi a pokračuji do metra. „Haló, my nemáme podprsenku!“, vyřvávají moje prsa na celej vagón. „Možná umíme i jódlovat!“ „Pojď k mamce!“ slibně mrkají na školní výlet včetně učitele. A víte co? Dneska jdu do práce s podprsenkou na čerstvé ráně. Ať mi ty záda klidně uhnijou, ale rozvolněný trendy z Barcelony si za mě prosím vezměte na starost někdo jinej!

Jedeme na dovolenou bez ní

 

Je to divný. Dřu jak bangladéšská šička, aby to český HDP k něčemu vypadalo a abychom měli nejdražší nemovitosti a papriky ve střední Evropě. Ale i přes to celoroční pilný generování tabulek, prezentací, článků a e-mailů na mě v půlce června padne takovej zvláštní pohov.

To ty děti! „Hej, to jako dneska nevstáváš? Tos jako úplně rezignoval na vzdělávací systém, a co jako tvoje maturita a tvoje budoucí holka, co se s tebou rozejde, protože si pleteš objem s obvodem?“

„Hlavně v klidu“ houkne Žmur z postele a zaboří hlavu zpátky do polštáře. „Odpadla nám první hodina, a pak se budem stejně dívat na filmy nebo hrát fotbal.“

Takže jdeme s Čičman do školy a do práce samy a pomlouváme ho, že to není spravedlivý a že zrovna on si to nezaslouží, protože za pár dnů navíc jede na školu v přírodě flákat se někam za Plzeň. Ale vlastně zas tak moc nepospícháme, protože Čičmanina učitelka kompletně rezignovala už začátkem června a já mám šéfa na teambuildingu top manažerů. Takže se bude flákat někde za Plzní stejně jako Žmur a hledat poklad v křoví, jen u toho bude na rozdíl od něj nalitej.

Taky se kvapem blíží naše polská dovolená, takže nemá cenu rozdělávat nový velký věci a ty starý můžou vyhnít přesně v tom týdnu, kdy všem v automatický odpovědi dojde info, že nejsem ani na signálu. Protože znáte Polsko.

Takže nám tu zbývá v podstatě jediný projekt, který nemůžu nechat vyhnít, protože by se to nestalo jen v přeneseném významu: náš křeček. Je potřeba najít někoho, kdo si naši starou dobrou Julču vezme na týden domů na prázdniny. Julče táhne na dva roky, což je v přepočtu na lidský věk nelítostná cifra. 80 let.

Julie zachovává kondičku i celkem výstřední žravost a lakotu, ale znáte královnu Alžbětu a všechny tyhle čiperný dámy v pastelových kostýmcích: jeden den činorodě vydědí Harryho a zpeskuje služebnou za tuhé hovězí a druhý den ji najdete mrtvou. Julie sice pořád vyleze na topení a skočí dolů jak výsadkář ze Silver A. Ale taky už má zádech stařeckou lysinku, a když jdete v noci kolem klece na záchod, můžete zaslechnout, jak si tam v koutě smrťák brousí kosu a pobrukuje u toho pohřební marš.

Padlo tedy rozhodnutí nevozit Julču s její obří klecí a bohatým příslušenstvím nikam daleko a odbavit její hlídání pokud možno in-house.

K tomuto účelu jsem pověřila naše nicnedělající děti, které v červnu rostou jak dříví v lese. Zadání bylo jednoduché – napsat a vyvěsit na veřejnou nástěnku našeho domu inzerát, který chytne za srdíčko všechny hodné lidi v našem paneláku. „Děti prodaj všechno, nabídky se jen pohrnou“, zamnula jsem si ruce.

Inzerát rozhodně zaujal, o tom žádná. Když jsem o pár hodin sbíhala schody, neunikla mi statná postava plukovníka Angrešta. Plukovník je ušitý ze sukna Lidových milicí a je to prototyp zatrpklýho dědka. Myslím, že přesně podle něho vznikl Alvin Straight, nebo Evžen Huml z Chalupářů, nebo odnož zatrpklýho dědka, kterýho máte v baráku vy.

Plukovník Angrešt tedy stojí před nástěnkou a vůbec se nesnaží krotit své emoce. „Lidi už dneska nevěděj co by!“ postupně jeho hlas stoupal do výšek jako na koncertu Andrea Bocelli. „To sou samý dovolený, ale povinnosti, postarat se vo svoje děcka -  to ne! To aby jim tady hlídali ty jejich rozmazlený fracky chudáci sousedi. To tak, ha-ha! To si za rámeček nedáte, co já vám napíšu!“

Popravdě řečeno mi to připadalo jako přehnané, odsoudit a navždy vyhnat z lidské společnosti někoho, kdo se snaží na týden zajistit nevinné hlídání hlodavce. Ale když jsem váhavě sešla zbývající schody vedoucí k nástěnce, tak nějak jsem pochopila, kam Angrešt míří. Tadá, sošku Rodiče roku v našem baráku získává…Psice!

Citlivý údaje

Pamatujete se na to, jak Piráti slibovali, že budou elektronický volby? A vůbec, že bude skoro všechno transparentní a na pár kliků, jako když si objednáte Pad Thai a za 20 minut s ním kurýr stojí u dveří? Myslím, že zrovna teď by to výrazně pomohlo u pár dusivých failů, mezi které patří třeba letošní přijímačky na střední rekordně početného ročníku.

Ale to ne. Protože nejdřív je potřeba vyřešit mnohem zásadnější problémy českých obyvatel jako jsou rodná čísla. Samozřejmě patřím mezi postižené, protože mám rodný číslo napsaný na rodným listu i na kartičce od zdravotní pojišťovny.

Kdejaká úřednice VOZP se pak může na cigárku s kolegyněmi blýsknout podpultovou informací: „Hele holky, a znáte Psici? Představte si, že má narozky v listopadu a že je to ženská?!“

„Neblbni Milčo, ženská, vona, jo? No to mě poser. A co kdybychom ji hacknuli účet na damejidlo.cz, do kterýho se určitě taky zaregistrovala pod svým rodným číslem, jako to dělaj všichni slušný lidi. To jsem si přesně myslela, samý tučný jídla. Fujky. Tak s tímhle na nízký pojistný zapomeň, holčičko.“

Ještě, že máme každej svýho Bartoše, kterej si za 56 miliard posvítí na všechny tyhle zákeřný agentky převlečený do úřednických kostýmků. Protože od doby GDPR je naše laťka na citlivý údaje hodně vysoko, jak dokazuje má návštěva na nejmenovaném ORL.

Pondělní ráno jako stvořené k tomu, aby vaše 14 dnů pěstovaná bolest v krku vygradovala do podoby spolknutého masážního míčku. Rezervační systém ordinace vám nabízí nejbližší termín za měsíc. Anebo můžete přijít kdykoliv a „trochu si počkáte“, jak vás eufemisticky připraví na webovkách dané instituce.

Myslíte si, že na to vyzrajete, když přijdete půl hodiny před otvírací dobou. Ale tři lidi přišli vychytrale už hodinu před otvíračkou a dva další tam podle opuchlých očí přespávají už pár dnů. Je nás tu pět, co spolu chodíme neobjednaný. A do toho přichází se sebevědomým výrazem pacoši, co se prozíravě objednali hned po Vánocích, protože tahle doktorka o krky, nosy a uši prostě nemá nouzi.

Pokud vás baví role playing, tak si můžete během dlouhých desítek minut představovat, že jste americká socka a máte horší pojištění než lidi, co na svou bolest v krku mají peníze. Ale pak přichází sestra a pochopíte, o čem přesně je, když jste pacient druhé kategorie:

„Neobjednaný mi nahlásej jména a svý potíže“ vytáhne si sestra poznámkový blok a propisku kdesi ze záňadří. Naše pětka se na sebe překvapeně podívá.

„Tak já začnu,“ představí se nám rozpačitě pán s aktovkou. „Petr Doležal, ém, nosní polyp.“ Sklouzne zrakem ke svým odřeným mokasínám. Všichni soucitně pokýveme.

„Smíšková, horečka od pátku a hleny. Zelený.“ dodává stydlivě slečna vedle mě a smutně jeden z nich potáhne.

„Petra Novotná, boule na krku. Tady.“ podíváme zvědavě se spolu se sestrou na Petřin útvar pod čelistí.

„Psicová, bolest v krku.“ pípnu, protože je mi jasné, že Petřinu bulku jen tak nepřebiju. „Jenom?“ potvrdí mi mé skryté obavy sestra. „Nemůžu spát a bolí mě i pití čaje“ zachroptím a sestra mě s viditelným vnitřním nesouhlasem zapíše do notýsku.

Potom za sebou sestra práskne dveřmi a najednou už nesedíte jen v anonymní čekárně. „Zkoušela jste Neoangin?“ zeptá se mě Polyp. „Hele, další objednanej. To budem rádi, když nás vezmou vodpoledne“ málem si odplivne Bulka, když si vedle naší rozviklané lavičky vyděděnců sedne úplně nevinná důchodkyně s rezervačním číslem. Odteď je nás pět neobjednaných, co spolu sedíme. A všichni můžeme být jen vděční, že nesedíme na venerologii.