Všem zamyšleným lidem

 

Kdo jezdí městskou, tak ví. Desítky a stovky zombíků s nezdravě ohnutou krční páteří zírající do svých displejů. Prej to bylo dřív jiný, lepší, než nás převálcovaly chytrý telefony, socky a podcasty.

No já teda nevím. Jak to bylo před nějakými třiceti lety, tak to nemůžu sloužit, protože v mém rodném provinčním maloměstě fungovala pravidelná autobusová linka jen do nemocnice a na hřbitov. Místo městský hromadný se cestovalo jednotlivě na kole.

Pak jsem začala jezdit metrem v Praze někdy kolem roku 2004, kdy měli všichni Nokiu s černobílou tapetou a sociální sítě byly tak maximálně esemesky. A to si zrovna na žádný komunitní teplo a vyměňování životních zkušeností ve vagónech fakt nevzpomínám. Lidi si nezdravě ohýbali krční páteř při zírání do novin, knížek a na boty spolucestujících.

Možná je to obranný mechanismus – kdyby si lidé v metru fakt koukali do očí, strašně by se to zvrhlo. Vagóny by byly plný sexu a rvaček, takže dorazit do práce s roztrhanou košilí by byl každodenní folklór. „Jezdíš sockou, co?“ ptali by se vás lidi s autem s přesně tím samým opovržením jako dneska, protože vás podezírají, že do kanclu taháte svrab a covid.

Anebo by se naopak ucpaná Praha konečně zbavila aut, protože jet do práce městskou by byl ekvivalent zažít na vlastní kůži Terminátora 2: Den zúčtování.

Jedno se ale mobilům upřít nedá: lidi na displejích mimoni. Včera jsem jela do práce svým oblíbeným autobusem 124 a honila XPéčka ve smaragdový lize v Duolingu jako každý ráno, když si ke mně přisedla nějaká ženská. Těžko bych vám ji v té chvíli mohla popsat, protože jsem se dřela s překladem věty „Jak jsme předpokládali, sloni na nás již netrpělivě čekali v jídelně.“ (jeden z obratů, u kterého jsem fakt zvědavá na příležitost, kdy se s ním budu moct blýsknout ve skutečné konverzaci).

O to víc jsem si tuhle paní mohla prohlédnout při vystupování při neúspěšném pokusu o vztyk:

„S dovolením, sedíte mi na kabátě“ řekla jsem s nepatrnou výčitkou.

„Uhm, to je v pořádku“ řekla ta ženská a psala si s někým na messangeru jako by se nechumelilo.

„Nemůžu vstát!“ vyjekla jsem na ní a začala jsem tahat konec kabátu jak z tlamy buldoka, protože situace spěla k výsledku, že vystoupím až za dvě, tři další zastávky.

„Jé, já vám sedím na kabátu!“ dovtípila se ta ženská až v okamžiku, kdy pípala výstraha u dveří, ze kterých jsem vylítla jak vystřelená guma.

A takoví jsou dnes lidi, mohl by s povzdechem končit tenhle příspěvek, ale to mravní ponaučení na konci je jinde. Protože jsem si opět jela svým oblíbeným ranním autobusem, četla si zprávy a u toho praktikovala obličejovou jógu. Konkrétně pozici tygra, u které vytřeštíte oči, co nejvíc otevřete pusu a vypláznete jazyk, čímž si mimochodem blahodárně naposilujete svaly úplně v celým obličeji.

A pak jsem zachytila paralelní vyděšený pohled staršího pána, zřejmě na digitálním detoxu. Takový ten nenápadný pohled se silním vnitřním sdělením „ježiši, tak ty máš dost“, po kterým následuje usilovné přemýšlení, jestli si další zastávku vystoupit, nebo to risknout s prstama na pepřáku v kapse.

Prostě bychom se měli na těch mobilech v emhádéčku domluvit – buď všichni, nebo nikdo, jo?!

Dokud se v pražským metru neděje tohle,
postrádám motivaci odkládat mobil!

Puberta?!

jedna z věcí, která je fajn, jen pokud ji zažíváte vy sami

Je to paradox, ale donedávna jsem byla přesvědčená, že pubertu svých dětí přežiju úplně v pohodě, protože jsem ji sama měla úplně strašnou. Hledejte v tom stejnou logiku, jakože vám nevadí hluční sousedi, protože jste sami byli sousedem, kterýho by někdo rád shodil z balkonu. Prostě ne, milá Psice. Fakt, že jsi byla jako děcko na zabití neznamená, že budeš jako stará moudrá a tolerantní. Smiř se s tím.

Naše děti mají extra výjimečné genetické dispozice k tomu, aby prožily epickou pubertu, která přepíše učebnice psychologie a kriminalistiky. Posuďte sami: třeba já jsem byla až do svých 14 let tiché introvertní dítě. Moje matka se mnou řešila problémy typu: „Jsi bledá, neměla bys chodit víc ven? Máš vůbec nějaký kamarády? Odlož už tu knihu a jdi na čerstvý vzduch!“

Nevím, kdy přesně se ve mně spustil ten nevratný hormonální proces, ale bylo to ze dne na den. Vymáčkla jsem si beďara, oblékla jsem cobainovskou flanelku a deklarovala jsem rodičům, že jsou odteď trapný a nehodný mýho respektu. Od tý doby jsem chodila ven pořád. Bledá jsem zůstala, protože jsem se zdržovala hlavně ve zkušebnách, garážích a suterénních hospodách, kam slunce nezasvítí. Ale kamarády jsem měla a rodiče je nenáviděli od prvního do posledního, takže jsem to mámě za ty pokusy převychovat mě na extroverta obzvlášť přála.

Jako by nebylo málo, že jsem chodila oblékaná v kombinaci svršků, za který by se za střízliva styděla i heroinová Katka a „tahala se po venku s těma nejhoršíma vošoustama z celýho kraje“, jak nikdy neopomněl zdůraznit táta, došlo i k pubertální vzpouře a útěku z domova. Ten jsme s mou tehdejší nejlepší kamarádkou naplánovaly do nedalekého rockového klubu. Při příležitosti, když tam hráli kluci z kapely, se kterýma jsme se nejspíš chtěly tahat taky. Dodnes si pamatuju, jak jsme byly zatčeny gestapem rodičů zrovna ve chvíli, kdy nám kluci objednávali na baru tuzemák.

Em v pubertě furt tahal šílenej černej svetr, co vypadal jak zdechlina krtka. Jeho máma mu ten svetr nejdřív trpělivě odžmolkovávala a zašívala, ale pak se jí to začlo hnusit a vyhazovala mu ho na tajnačku do popelnice. Em to ale vždycky zjistil dřív, než přijeli popeláři. Vysvobodil svou zdechlinu z náručí vyhozených dětských plen a šel se s ním poprat na koncert. Byla bych do Ema zamilovaná, kdybych ho poznala už tenkrát. Akorát bychom se zbytečně rozešli už za dva měsíce, což byl tehdejší ekvivalent „měli jsme dlouhý vztah“ Taky Em utekl z domova a dokonce ve velkým stylu. Dojel až do Londýna, kde ho na přechodu srazilo auto. Vrátil se za dva dny s modřinou přes celý záda a bez peněz.

Jak říkám, Žmur má prostě našlápnuto. Jen jsme si říkali, že nás čekaj ještě tak dva roky klidu a budeme mít tedy dost času obstarat si terapeuta, antidepresiva, druhou práci a takový ty další nezbytnosti, co potřebují rodiče puberťáků.

Jenže ono to začalo už ve 12. Žmur chodí se svou školní smečkou ven každý den. Když mu někdy volám, kde je, chlapci v pozadí křičí „Žmure, dáš si cigáro?“ nebo „Podejte mu tu flašku!“ A když mu pak doma říkám, že nejsem hluchá, tak mi odpoví, že takhle trollí všechny až moc zvědavý rodiče, když někdo z party zvedne telefon mámě (ha-ha).

Taky chodí oblečenej jako pouliční sirotek z Konga, co vlastní jen AIDS a jedno potrhaný tričko od západní charitativní organizace.  Ale pořád si o něm můžete myslet, že je to dítě – sice už má větší boty než já, ale zatím mě nepřerostl přes hlavu. Aspoň ne doslova.

Jenže v neděli si tak jdeme z oběda, kam ho za svý drahý peníze vezmete a cestou zpátky Žmur neustále popichuje (doslova) svou mladší sestru ukradeným párátkem. Přišly 3 výstrahy, a pak mi ujely nervy a trochu jsem na něj na zastávce zařvala: „Koukej to okamžitě vyhodit, už toho mám plný zuby, seš jako normální, nebo co?!“

Mně to nepřišlo vzhledem k situaci zas TAK strašný, ale Žmur se na mě podíval se směsicí úleku a znechucení, stejně jako jedna stará zmalovaná ženská na zastávce a UTEKL.

Tak tam s Čičman stojíme, a to jako fakt utek? ptá se udiveně Čičman a já říkám, že jo a vevnitř se zpytuju, co jsem udělala špatně a jestli jsme si s Emem neměli tenkrát pořídit spíš dalšího potkana než děti.

Ta stará ženská neříkala nic, ale žmoulala kabelku a dívala se na mě dost protivným tónem. V duchu jsem slyšela pichlavý komentáře jako: „Pěkně tu výchovu vedeš, holčičko, vsadím se, že ten kluk taky plive ty tabákový sáčky po škole a kouká na porno.“

Ale reálně teda naštěstí neřekla nic a já jí nemusela odpovědět: „To je všechno možný paní, kdysi jsem ve 14 podepsala smlouvu s ďáblem a už si pro mě přišel.“

„To už budeme odteď řešit problémy už jen tak, že přede mnou utečeš?“ ptám se Žmura, když přijde po půlhodině domů. Žmur zavrtí zahanbeně hlavou a já si přesně vzpomínám, jak strašně se mu to se mnou nechce řešit. 

A říkám si, že dokud mi za něj bude takhle nepříjemně, tak ta úvodní teorie s hroznou pubertou vlastně má něco do sebe. Minimálně soucit. Horší bude, jestli časem okorám.

Až příliš hodný e-shopy

Mám takovou guilty pleasure. Nejsem bůhvíjak nakupovací typ, ale jednou měsíčně si potřebuju koupit něco nad standard běžnýho přežití.

Podezírám můj vnitřní hormonální systém, že to souvisí s určitou fází cyklu. Takže se mohu těšit, že mě tyhle výstřelky v klimakteriu definitivně opustí. Anebo naopak – v přechodu spolu se svým kontem zděšeně zjistíme, že jsme bez přívalu estrogenu úplně namydlený.

Naštěstí vlastním kromě vaječníků i mozek, který chytře vyhodnotí nákupy jako zbrklou a nepromyšlenou událost, jako když si v noci nerozsvítím cestou na záchod a nabourám do sušáku prádla. 

„ZASE“ procedí při těchto událostech můj mozek a přinutí mě zadat platbu převodem a ne kartou. „Pokud to budeš nutně potřebovat ještě za pár dnů, tak ti to koupím“ dodá k tomu milostivě část mého mozku zodpovědná za týrání, zatímco se mé dopaminové receptory odměny hroutí v záchvatech nekontrolovaného pláče.

Nicméně krásným výsledkem je, že dobrých 70 % nákupů se ve skutečnosti jako nutnosti pro přežití fakt neukážou. Jenže zřejmě dochází k revoluci – začínají vznikat e-shopy, na který je tahle strategie krátká.

Jako prodejce luxusní kosmetiky, kterého vám tady bohužel nemůžu představit pod skutečnou značkou, protože byste to udělali taky a vlastně by pak chudáci přišli na buben. Objednala jsem si u nich pleťové sérum za patnáct stovek, což jsem vyhodnotila jako píčovinu hned druhého rána: „Ještě, že jsem to nekoupila kartou“ plácám se po ramenou, ale vtom mi volá PPL, že pro mě má balíček - a v něm se blyští mé nezaplacené sérum se spoustou dalších vzorků a srdečných pozdravů.

Samozřejmě, že se mě pokouší ovládnout kriminální část hemisféry s vidinou nečekaného zisku. Dochází k pouliční bitce na úrovni neurotransmitérů a nakonec jsme jim napsala pokorný e-mail: „Děkuji za bleskové zaslání, ale ten balíček ani nebyl zaplacený a nakonec jsem si to rozmyslela. Kam ho mohu poslat zpátky?“

Obratem mi cinkne odpověď: „Aha, to jsme si ani nevšimli. Víte, my vlastně ani nejsme zvyklí, že by nám zákazníci posílali zboží zpátky. Tak si ho nechte a pošlete nám třeba pozitivní recenzi. Jsme si jistí, že se k nám vrátíte.“

„Pochopitelně jsem jim napsala všude milion pozitivních recenzí a ještě jsem si od nich koupila nechutně drahej krém,“ vyprávím pak Houbičovi, když jsme zašli spolu do parku na jedno. „Jestli bude takových shopů přibývat, moje taktika bude v troskách.“

„Přibývá jich,“ potvrdil Houbič moje temné předtuchy. A tady je jeho příběh:

Někdy za začátku léta si koupil nechutně drahou sadu designového nářadí z malé české firmy, zkrátka ekvivalent potřeb pro přežití, jen v pánském vydání. „Prozřel jsem do 2 dnů“ pokyvuje Houbič.

Tři měsíce se naštěstí nedělo vůbec nic a Houbič zapomněl. Potom mu začaly chodit upřímné a srdceryvné maily s omluvou nejdřív z oddělení odbytu a potom i od samotného majitele.

To Houbičovi samozřejmě zalichotilo, ale vzepjal se a napsal jim, že se na svou objednávku těšil tři měsíce a zrovna od dnešního rána už o ni nestojí. Jenže znovu dochází ke stejné chybě– ten mail se zase někam zatoulal.

„Vypravím k vám do Prahy osobního řidiče s balíčkem a malou pozorností za čekání“ odepsal mu na jeho odmítnutí majitel firmy někde poblíž Uherského Hradiště. Celá společnost byla svým přešlapem očividně zdrcená. Vypadalo to, že vevnitř došlo k výpovědi hned několika zaměstnanců zodpovědných za příjem objednávek. Ženský z účetního napekly koláčky, chlápek z HR přidal do balíku domácí slivovici, majitel přibalil 50 kusů značkových propisek.  

Nastal Den D a Houbič měl školení. Na telefonu měl prý okolo 30 nepřijatých hovorů a zpráv typu: „Zvoníme u vás už půl hodiny, ale asi nejste doma. Kde vás najdeme???“ nebo „Máme tady přespat a zkusit to zítra znovu?“

„Normálně jsem se začal bát“ svěřil se mi Houbič, který má v telefonu uložených 5 čísel pod jménem „NEZVEDAT“ a dal si doživotní zákaz objednávek z neprověřených, snad až PŘÍLIŠ HODNÝCH e-shopů. Přidali byste nějaké na black list i vy? Nebo vás pálej jen ty zlý?

 

Smrt za pár kaček. Kolik stojí ta vaše?

Životní pojištění je rozumná cena za strach a pochyby o tom, co všechno tady ještě vydržíte. Em k němu zodpovědně přistoupil někdy krátce po narození našich dětí. Nejspíš při pohledu na neustále otevřená vřeštící ústa našich batolat došel k názoru, že případný odchod z tohoto světa by byl vysvobozením. A zároveň byl natolik ohleduplný, že chtěl, aby mi zůstalo něco na školku a další předražený dětský zábavy. Všichni to známe z filmů: Jeden z partnerů po večeři prohodí, že jde pro poštu nebo cigarety – a bylo to naposled, co ho doma viděli.

Po dlouhé roky jsem svoje vlastní životní pojištění neřešila. Jednak mi připadalo, že jako matka nemám zákonný nárok na to, abych jen tak mýrnyx týrnyx natáhla bačkory. „No prosimtě, co tomu řeknou lidi? Máma vod dětí. To je ostuda!“ ťukala by si na čelo máma nad mou rakví. A pak mi taky můj částečný příjem z několika částečných úvazků nepřišel nikdy tak velkomožný, aby Emovi po mém předčasném skonu radikálně chyběl.

Ale úvazky potěšeně kynou jako kvásek u chleborodých čtenářů (ahoj IK!) a uzavřít životko se mi pozdává i jako dobrá strategie proti úzkostem – moje smrt přinese nejbližším pěkných pár výhod (jen to nepřepísknout s výší pojistného plnění, aby se z mé smrti v očích Ema a dětí nestal lákavě výnosný podnik).

Jak se později ukázalo, tyto obavy byly přehnané.

Možná patříte mezi zkušené matadory, co se týká promiskuitních vztahů s pojišťováky, bankéři a dalšími lidmi, co se vás snaží oškubat. Já jsem v tomhle ohledu něco jako Ošklivka Katka s rovnátkama, chlupatýma nohama a naprosto bez zkušeností.

Tuhle představu ve mně jen podpořil bývalý pojišťovák Ema, který mě na první dobrou odmítl s tím, že začal sklízet zlatý vejce v jiném oboru, konkrétně v IT. 

„Ale můžeme to zkusit, kolik byste chtěla měsíčně tak platit?“ zeptal se nenápadně. Údajně jen ze známosti, protože předtím finančně obskakoval mého muže. „Aha, tak to pro vás bohužel nemůžu nic udělat“ odkopl mě obratem po mé odpovědi.

Napsala jsem do pár pojišťoven a srovnávačů a můj život změnil – jako když Ošklivku Katku oholíte od hlavy až k patě a navlíknete ji do rajcovních šatů s výstřihem.

Dostávala jsem pozvánky na rande každou hodinu. Potom jsem zjistila, že si můžu své budoucí finanční partnery vybírat ještě před schůzkou a nechala si od nich posílat nabídky a lichotky. „Mohl bych se Vám ozvat třeba za týden a zeptat se, jestli jste si vybrala? Třeba vás nakonec zaujmu“ poníženě škemral agent z Metlife, abych ho chladnokrevně odpálkovala „Ne, tímto jsme spolu skončili. Vymažte mé číslo z databáze, pane Petře.“

Když volal Chytrý Honza, potopila jsem ho s tím, že Patron volal o dvě minuty před ním. Připadalo mi, že jsem se vrátila do období, kdy mi narostla prsa a bylo to boží. Bejby přece jen nebude sedět v koutě!

Tímto pochybným stylem, který se mi karmicky určitě vrátí, jsem dotančila k online schůzce s panem Alešem z Patronu. Pan Aleš měl dobrosrdečně obtloustlý hlas a zpocenou košili hned u krku. Zbytek na kameře díkybohu nevidím. Když mluví, je to jako když se snaží naráz spolknout čtyři karlovarské knedlíky se svíčkovou. Ale nechme jeho nadváhu stranou – aspoň nevypadá jako vyhublý sup, jak si pojišťováky vždycky představuju. Spíš jako dobrácký brojler, nejistě se kymácející na tlustých nožkách uprostřed velkovýkrmné haly.

První seznamovací fail na sebe nenechal dlouho čekat. „A váš manžel si uzavřel Metlife? Hmhm…mno koukejte," potřepával nesouhlasně podbradkem pan Aleš, „tahle společnost má zajímavé nabídky pro lidi maximálně do 40 let. Na tohle pojištění už jste STARÁ.“

„Pro takové lidi jako vy bych tady měl třeba tuhle konzervativní nabídečku od České pojišťovny, uhm, mlask. Vidíte sdílenou obrazovku? Když budete platit do 65 let šest set korun měsíčně, vaši pozůstalí dostanou milion.“ Taky jste si mě teď představili jako seniorku z reklamy na menopauzu?

„Milion? Ale to je strašně málo“, syknu. „Za to si za mě v téhle době nic nekoupí.“

„To máte pravdu, a ještě to navíc nezahrnuje sebevraždu. Pokud byste o ní uvažovala…“

„Popravdě díky naší schůzce už na ní začínám pomýšlet“ utrousím sarkasticky a pan Aleš na to bezelstně odpoví, že by to bylo za tučný příplatek a musela bych s tím počkat aspoň tři měsíce po podpisu.

Než jsme stihli probrat detaily, jakými způsoby by mi pan Aleš doporučoval se zabít, přešel samovolně na další radostné téma.

„Ony jsou i další věci, horší než smrt, to vám povím, chm, mlask,“ pokýval pan Aleš všemi svými zapařenými záhyby. „Představte si, že budete na vozejku s umělým vývodem – mno, na to by se penízky na přilepšenou nehodily?“

„Tak já se vám do pátku ozvu“ řekla jsem na konci TÍM tónem, kterým holky říkají, že už nikdy nezavolaj. Nikdy! „Tak já vám zavolám v pondělí, kdybyste jako náhodou zapomněla“ usmál se dobromyslně pan Aleš na znamení, že se ho už v životě nezbavím.

A tím pádem se tenhle příspěvek zařazuje do stejné skupiny jako zátěžová přikrývka. Máte nějakýho normálního finančního poradce, kterýho by vám nevadilo sdílet? Nebo pojišťovnu, co vám v tomhle ohledu nenabídne za vaše těžce vydělaný love jen pár šušňů?  A hlavně - je i pro STARÝ?!

Je úplně jedno, jak vypadáte a jak se cítíte.
Pojišťovák vás po čtyřicítce vidí prostě takhle.

Gastro peklo

Mohli bychom si tady dneska povídat o začátku školy a o tom, jak v pondělí Žmur odcházel z domova v 6:30, aby si se svým nejlepším kamarádem zajistil společné místo v poslední lavici (a nebyli první, sotva stihli na vysněné místo hodit penál na znamení záboru!)

Ale předchozí články a komentáře o cestování otvírají daleko zajímavější a nechutnější problematiku než je český vzdělávací systém. Haggis, britské guacamole, nebo fudge, nakousnutý u Marie Veroniky.

Odhoďme teď stranou všechny ty hříšný chvilky, kdy si pod stolem nenápadně povolujeme pásky a knoflíky. Všechny vzpomínky na jídlo, při kterých se vám automaticky zvedá produkce slin.

Protože existuje něco jako gastro darknet, údolí chuťových stínů nebo prostě něco jako obrácenej svět ve Stranger Things, ve kterým blijete červy do umyvadla.

Kdo podle vás šéfuje gastro peklu? Ale pozor, podmínkou je osobní zkušenost. Všichni tak nějak tušíme, že smažená pizza nebo fermentovaná ovčí hlava chuťové pohárky k orgasmu nepřivede.

Stejně jako mnoho z nás zná legendární vařený květák nasladko (!) posypaný kakaem (!!!) z hlubin mimibazaru (manža si čvachtal…). Ale popravdě řečeno nevěřím, že existuje lidská bytost, která měla odvahu zkoušet to na sobě nebo své vlastní rodině. Takže bez podvádění – to nejhorší a na vlastní střeva prosím.

Výstavní exponát květáku nasladko s pivoňkami v pozadí podle serveru labuznik.cz

Islandská lojová klobáska

Jedna z věcí, která nadlouho zbrzdila moje nadšení bezhlavě zkoušet cokoliv z místní kuchyně (protože místní pohostinní lidé by se přece nekrmili ničím špatným, že jo). Tuhle past prodávají ve všech islandských supermarketech a vypadá podobně jako česká jitrnička.

Když ji po ohřevu rozpářete, pochopíte, že jde vlastně o obdobu sáčku s lojem na zimní krmení ptáčků. Akorát je tam kromě loje taky spoustu krve, takže bych to tvrzení s ptáčky upravila na krmící sáček pro puštíky. Zapomeňte na sůl, pepř nebo dochucovadla, tato delikatesa si na nic nehraje. 

Jen spousta kvalitního tuku a krevní plazmy na přežití tuhý zimy, ve který obvykle vybouchnou aspoň dvě sopky s názvy dlouhými na několik řádků. Dobrou chuť!

Grenadýrský pochod

Tato specialita se podávala v naší bývalé korporátní jídelně (přezdívané lidově chemička) pravidelně v pátek. Přiléhavější název by byl nejspíš „Pochod smrti.“

Sestával se totiž ze všech nedojedků, které kuchařky z talířů a várnic poctivě seškrábaly do velkého kýble z prasečáku. Zatímco čtvrteční guláš ještě nestihl zfermentovat, pondělní špagety už měly ambice z kýble utéct a založit za budovou jídelny vlastní stát včetně deklarace nezávislosti.

Svěžím tajemstvím tohoto prostého receptu je, že výsledné jídlo nikdy nebude stejné. Většinou v něm spolehlivě identifikujete těstoviny a rýži, nad zbytkem můžete kontemplovat. Je pikantní dozvuk dědictvím chilli guláše nebo kvasinek? Stane se z vás po smrti podobná pestrá a přesto beztvará hmota? Má vedení jídelny a Bůh svědomí?

Fudge

Fudge patří mezi potraviny, před jejichž konzumací se vyplatí zajistit si brzký objednací termín hned v několika ambulancích – v tomto případě bych vám doporučila zavolat si na zubní, obezitologii a cukrovkářskou poradnu.

Heroin mezi sladkostmi můžete sehnat pod obchodním názvem fudge, krowka nebo jednoduše karamelky, přičemž základní složení se celosvětově nemění: cukr, máslo, mléko. Dvě kostky tohoto tuhého paliva obsahují stejné množství kalorií jako průmyslový friťák v MacDonaldu včetně morbidně obézního manažera prodejny, který do něj neohrabaně přepadl při vyndávání hranolek.

Na fudge je stejně jako na ostatních tvrdých drogách nejhorší, když se s ním předávkujete. A jak už všichni chápeme, běžnému člověku k tomu postačí zhruba půl kostičky. Protijedem jsou octový chipsy. A když se dostanete z nejhoršího, zatoužíte zase po té kostičce instantní přeslazenosti, a tak pořád dokola. Prevence je proto základ – prostě to nezkoušejte. Nikdy!

Sincerely Media/ Unsplash

Zemlebába

Co by to bylo za gastro peklo, kdyby v něm chyběla moje noční můra ze školky. Mám tohle jídlo spojený s představou nepříjemně spořivý báby, která se snaží stejně lakotnýho dědka ohromit večeří s budgetem do 8 korun na porci.  

Takže si připravíme deset gumových rohlíků a nahnilých jablek, co se už nedají strčit ani dětem na svačinu. Nakrájíme na kousky a zalijeme to celý mlíkem (tady už se slabším povahám začíná navalovat). Marnotratnější rodiny zasypou skořicí a šup s ním do trouby. 

Výsledkem je hmota, která je uvnitř blemcavá, zatímco tadá - navrchu máme čerstvě rozpečené rohlíky. Dokud to nevyzvracíte zpátky na talíř přímo před konsternovanými učitelkami, budou vám to ve školce nutit pořád dokola.

Taky v tom vidíte živou hmoty mimozemského původu?/ toprecepty.cz

Chleba s májkou a ubrouskem

A ještě jedno trauma z dětství, týkající se školních výletů. Dneska už rozmazlený děti nevědí, do jaký restaurace se jít dřív najíst. Ale když jsme jeli zasmrádlou karosou na Pravčickou bránu my, měli jsme v batůžcích jen svačiny z domova.

Dodnes ve mně tak nějak zůstal ten esprit výfukových plynů mísící s útočným aroma paštiky vykukující mezi dvěma krajíci šumavy, co po celodenním natřásání v třicítkách voní a chutná… no, prostě jako hovno. Dekadentní pocit z pojídání exkrementů ještě znásobuje odpoledne již neoddělitelný papírový ubrousek, dodávající smyslový požitek převalování použitého toaleťáku v ústech.

Chlebíčok s paštétou pre manžu ze slovenského mimibazaru. 
Nech sa čvachtá!

Portugalské žaludeční víno

A na závěr přípitek, ladící ke všem příšerným jídlům na světě. Jednou jsme při návštěvě Portugalska vlítli do nějakého obchodu, pořídit si víno na večerní posezení na pláži. Nad výběrem zrovna v téhle zemi nemusíte dlouze spekulovat – téměř jakékoliv místní je dobré.

Když jsme s Emem po dlouhé procházce konečně našli TO místo a otevřeli nenápadně se tvářící lahev, byli jsme eufemisticky řečeno rozčarovaní. To víno chutnalo jako směs petroleje, pelyňku, rozdrceného aspirinu a něčeho žíravého, patrně louhu. Zkusili jsme se každý napít asi 3x - v domnění, že se nám to jen zdá. Pokaždé jsme v něm ale detekovali jen další toxickou substanci, například olej na promazávání motorů.

Druhý den jsme si o tom nápoji zjišťovali víc, protože jsme si nebyli úplně jistí, zda nešlo jen o technický benzín v balení připomínajícím vinnou láhev (což by bylo obzvlášť zákeřné, uznejte). Ale fakt to bylo víno, určené pro chabrusy na trávení. Podle mě tedy spíš eutanazie pro beznadějné případy žaludečních vředů.

A co vaše never more na talíři?

Pravda o haggisu

Člověk se někdy honí po Vietnamech, Panamách a Srí Lankách, aby našel tu pravou kousek od EU.

Tahle země mi prostě sedla. Jak hrnec na prdel. Nebo Julča do topení. A přitom jsem tam nejdřív vlastně ani nechtěla.

„Do Skotska? Jako vážně?“ ptám se našich kamarádů, co nám před 5 lety jeli na svatbu a nevěděli o tom. „Nemůžeme radši do Irska?“ snažím jim nenápadně podsunout, protože mi Irové připadají jako lidi s větším názorem (a hladomorem! a rašeliništěm!) než jejich sousedi, ale kluci mě přehlasovali, protože Skotsko má hory, na které je zapotřebí lézt. „Rašeliniště a hladomor tam můžeš zažít taky“, smířlivě mi nabídl Václav.

V sobotu nás po příjezdu čekal dvouhodinový přesun do Newtonmore už za tmy, takže jsem nemohla dostatečně obdivovat místní reálie. Zato jsem mohla obdivovat hotel, o kterém jsem vám už letmo psala v komentářích. Závěsy z těžkého sametu, mahagonový psací stůl a postel, ve které umíraly děti na neštovice – už večerní dojem z našeho útulného pokojíčku byl velkolepý. A co teprve ráno!

Představte si slečnu Marplovou, co si sbalí do úhledného kufříku rozpletený rukáv svetru, křížovky a daktyloskopickou sadu. A teď si jich představte dvacet, jak sedí u stolečků prostřených sněhobílými ubrusy a kolem nich svižně kličkuje indický personál s čajovými soupravami. 

Přes francouzské dveře (to je jediný prvek, který v této společnosti nebyl národní) se zájmem sledujeme havrany, jak cupují sraženého zajíce na kraji vozovky a k tomu ukusujeme toasty s fazolemi, když mi Rajeesh přelije šálek čaje na damaškový ubrus. Tento hrubý poklesek neunikne oku pozorného majordoma u krbu a podívá se na něj pohledem obsahujícím nejmíň dvacet sprostých slov. Už chápu, proč se u ostatních stolů skoro nemluví. Tady se totiž komunikuje výhradně prostřednictvím zdviženého obočí.

Když přijdeme večer z treku, hladově se na recepci dotazuji, jestli mají haggis. Ano, tenhle podnik mě v jistých ohledech popuzuje. Ale zároveň musím uznat, že je dostatečně tradiční na ochutnávku, ke které mě podnítil Galahad.

Recepční pozvedne levé obočí a oznámí mi, že haggis nevedou. A to takovým tónem, že si mě doživotně zařadila do kasty k Indům, které tady tímhle odpadem po celodenní směně nejspíš krmí. Váhavě mě pozvala na vařené hovězí a já velkopanským gestem odmítla. To máte za chudáka Rajeeshe!

V úterý jsme si vyrazili na vysokohorskou výpravu. Abyste rozuměli, Sgorr na ciche je proti Sněžce těžkej zaprděnec. Jenže na rozdíl od Sněžky překonáváte 550 výškových metrů, a to prosím pěkně na ovčí punkové stezce. Protože proč chodit po turistických stezkách, kde je mrtě lidí, vysvětlili by vám kluci (viděla jsem na ní zdálky asi 5 postaviček za celé 4 hodiny).

Ovcím nevadí chodit přes potoky, klouzavý šutry a kapradiny, protože mají kopýtka a v srsti lanolín, chránící je před vlhkostí. Pokud vás tím příroda nevybavila, nějak se vydrápete nahoru. Sice mokří, špinaví a studení, ale dáte to. Úplně se totiž odjebáte až cestou dolů, kdy v podstatě nekontrolovaně kloužete dolů po bahně a ovčích hovnech, zachytávajíc se přitom vřesu (který vám zůstává v křečovitě sevřených pěstičkách i s kořeny).

Výhledy 1. Těžce vydřený!

Tenhle výstup si zasloužil odměnu, a tím se konečně dostáváme k nadpisu dnešního příspěvku. Vybrat vhodný podnik pro haggis není jen tak, jak už jste  pochopili. Buď ho nemají, nebo je to moc turistický, nebo je to místo, kde haggis na první pohled dělají z hostů (i když na to nemáte důkazy. Zatím...)

Ale my jedno takový místo objevili. Hospodu na výpadovce, kam jezdí kamioňáci na fish and chips a kde v jídelníčku nechybí „truck breakfast“ zahrnující asi dvacet míchaných vajec. Taková Fontána pro Zuzanu ve skotským kiltu. To chceš!

Za dvacet minut se přede mnou tyčí tři věže: jedna bramborová, druhá tuřínová a třetí z mletých vnitřností ovce, v jejíchž stopách jsme dnes šli.

Není důvod otálet, bořím vidličku rovnou do prejtu. Je to pepřový, horký a hrozně dobrý, takže to hned chtějí všichni. Musím si bránit talíř, aby na mě nezbyla jen tuřínová kaše. Kupodivu i ta ale není vůbec špatná a klasická bramborovka je vlastně největší nůďo na talíři. 

Dá-li se příchylnost k nějaké zemi hodnotit podle toho, jak vám chutná národní jídlo, tak je to jasný: Psice patří do Skotska!

Výhledy 2., nevydřené. Takhle se dá kochat i při obyčejné jízdě autem. 

                                 

Málem bych zapomněla: Houbařův vlhký sen

A na závěr hřbitůvek z 18. století i s márničkou. Vždyť mě znáte, tohle prostě nemůže chybět.

I v těchto ohledech je Skotsko zemí zaslíbenou!

Mám tady vlky

„Máme tady vlky“ vyhrkla na mě máma na uvítanou při návštěvě rodného maloměsta a nešetřila podrobnostmi. Máma si totiž vede tajnej vlčí deník – akorát není psanej, ale ústně si předává s kámoškama útržky starodávných legend, nejnovějších vědeckých poznatků a zpravodajství TV Nova.

Všechno odstartovaly dvě ztracený kočky. Z jedný se našla roztrhaná kůže a někomu taky zmizela koza. Prý. „Maruška říkala, že viděla něco šedýho běžet od lesa“ zapřísahává nás máma, abychom radši nechodili na houby. „Nechodí ani hřbitov, protože tam chodí ožírat věnce srny, který tam ty vlci rdousej.“ To mi až přijde líto, že jsou vlci tak plachý, protože tuhle epickou Twilight scénu bych chtěla vidět na vlastní oči.

„A když už teda musíš jít riskovat ty nevinný dětský živůtky,“ třesoucím se hlasem prohlásí máma a já čekám, že vytáhne ze skříně samopal wehrmachtu, přece jen jsme v Sudetech a tam nikdy nevíte, čí je ta stará uniforma na půdě, „…tak se aspoň rozhlídněte dokola, než seberete houbu, protože přesně na to vlci čekají v křoví a útočí na lidi v podřepu.“ dodá máma a odkazuje se na televizní zprávy.

Potom jsem nad tím ve vlaku přemýšlela a vlastně mi to přišlo hezký. Je to stejný druh mrazivé pospolitosti, jako když se díváte s někým na horror. Příjemně z toho mrazí, ale nemáte načůráno v posteli, protože jdete na záchod spolu a jeden jistí tmavou chodbu před dvojčaty z Osvícení a tou holkou z Kruhu. Je to stejně uklidňující, jako když se kdysi dávno u ohně říkaly strašidelný příběhy o tyranosaurech, asteroidech nebo době ledový – ale vy jste pěkně v teploučku a k ohni šavlozubí tygři nelezou.

Protože ty opravdu nepříjemný věci se dějou zásadně, když jste v opuštěným horským hotelu, nebo prostě jen sami doma (a nemusí to být ani první noc v podezřele levným baráku, pod kterým je indiánský pohřebiště).

Jako ten vlahý večer, kdy byly děti a Em na chatě a já byla v tomhle bytě poprvé sama doma (po roce!). Mohly jsme si to udělat s Julčou hezký. Mohly jsme si spolu dát pár uzených korbáčků a vyvalit se spolu k Netflixu. Já bych držela notebook a Julča by kousala do peřiny nebo ochcávala svůj oblíbený roh komody. Ale to by nesměla ležet mrtvá ve svým křečkovským záchodě. Poklidně spočívala na kočkolitu, jako turistka na jadranský pláži. Mrtvá.

Když máte nekrofobii, tak vám je v takových chvílích smutno dvakrát – jednou za ztrátu člena rodiny a podruhé za sebe. Dost lidí si myslí, že nekrofobici se bojí smrti, ale tak to není. Neděsí nás připomínka vlastní smrtelnosti, ale fakt, že smrt je něco, co se dá chytit. Mrtvé organické věci jsou líhně rozkladných bakterií a než se nadějete, můžete mít z posledního pohlazení nekrózu až k rameni.

Z toho důvodu mi bylo jasné, že je potřeba jednat rychle. Em se měl vrátit až za dva dny, a to už by k dveřím našeho bytu taky mohly mířit pracovní čety červů až z nedalekých Olšan. Kdo má nakoukanýho Dahmera, tak ví, že mrtvolný puch v domě sousedi proaktivně hlásí, pokud nakrájené oběti po kouskách nenacpete do sudu s louhem. Ne, ale díky za inspiraci Jeffrey!

Od Julči to sice nebylo pěkné gesto umřít během jediných 3 dnů v roce, kdy jsem doma sama. Ale určité ohledy na mě brala, takže zemřela pozdě večer. Mohla jsem se zbavit těla pod rouškou noci.

Můj vedoucí terapeut z KBT by na mě nebyl hrdý, ale zas daleko jsme to nedotáhli, abych dobrovolně sahala na nebožtíky. Od toho je doma Em. Po pár chabých pokusech s pytlíkem jsem to prostě vzdala, překryla celé dno klece velkým černým pytlem a přemýšlela, co dál. Z pohřebních nástrojů jsem doma našla malou motyku, ale nápad sesypávat do velké hluboké díry celý obsah klece jsem zahazuji jako hodně pracný a málo pietní.

Zato téměř metrová vanička klece překrytá černým pytlem působí impozantním dojmem dětské novorozenecké rakve.

Schválně si zkuste s takhle velkým předmětem a neléčenou nekrofóbií vlézt do výtahu. Jsem na vás moc zvědavá, jak budete mačkat tlačítko 0. Pravděpodobně to budete zkoušet jako já rohem rakvičky a přitom se vám celý obsah málem vysype na nohy.

„Hlavně ať nepřistoupí plukovník“ říkám si celá zpocená a s červenýma očima, což se naštěstí nestane, protože Angrešt naštěstí chodí spát brzy, aby mohl držet hlídku od časných ranních hodin a dělat si čárky, kdo šel pozdě do práce. Myslím, že je v noci chráněn automatickým důmyslným systémem provázků a kuličkodráh, který na konci vystřelí překvapenému zloději uspávací šipku do hrudi.  

Stalo se jen to, že jsem u venkovních dveří potkala souseda s Amy. Amy je veselá pittbulteriérka, která umí doskočit až k vašemu obličeji, aby ho vděčně olízla. Jen díky ní bude taneček s mrtvou přesýpavající se nebožkou nad hlavou to první, co mě napadne, kdykoliv uvidím prázdný vršek klece a přepadnou mě chmury. RIP Julčo a díky za všechno!

Zachraňte vojína Karlíka

 

Pamatujete, jak jsem řešila morální dilema, jestli poslat našeho malého nevinného chlapečka na military camp? Dneska se Žmur vrátil z táborovýho Chersonu. I kdybych vám chtěla napsat sebevíc přikrášlenou historku v žánru army fantasy, tak tohle prostě nevymyslím. Nejradši bych dnešní příběh nechala napsat Žmura, ale pokud jsou mezi námi grammar nazi, jeho hrubky mají horší kadenci než AK-47. Takže vám za něj táborovej deník podle skutečných událostí napíšu já.

Den 1.

Náš táborovej vedoucí se jmenuje Deny a byl dva roky na misi v Afghánistánu. Hned odpoledne nám ukázal jizvu přes celý rameno, protože ho tam málem přejelo nepřátelský auto plný teroristů. Deny má zakázáno říkat, kolik zabil lidí. Ale prošel water boardingem a užíval si ho, protože mu při nějakým šíleným mučení nedali několik dnů napít, takže tohle prý byly úplný lázně.

Ve stanu jsem s Karlíkem. Karel má nadváhu a mámu v čele český armády. Prý mají v garáži zbraně za dvacet miliónů. „Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík hned, co vybalíme. „Umím od mámy chvat, kterej tě pošle do nemocnice za 3 sekundy“.

Den 2.

Po 150 dřepech během ranní rozcvičky jeden brečící kluk zajde za Denym, že chce domů. Dopoledne si pro něj dojede táta a drsnej Deny nám pak ukáže plán celýho týdne. Vedle nás je tábor šachistů, což jsou prý mírumilovní obyvatelé země Iglajů, který máme bránit před socialistickými údery národa Urska.

Iglaje poznáváme hned na prvním obědě. Máme čočku s vejcem a vedoucí s párkama. Tři Iglajové jsou na vozíčku, jeden Iglaj je liliput a hlavní iglajský mluvčí je autista. Všichni Iglajové nosí brejle a trička s LGBT vlajkama. Žádný Iglaj neprojevuje vděk za to, že je bráníme proti socialistům. „Pošahaný gumy“ vyjádřil se o nás hlavní autista a jejich trpaslík posměšně zasalutoval, ale při frontě na oběd vozíčkáři bojácně odjeli na konec řady. Máš maskáče, máš respekt. U Denyho i šachistů.

Zbytek dne se plazíme po lese s krochnou.

Den 4.

Celou noc jsme běhali po lese a vedoucí po nás házeli dýmovnice. Jedna holka omdlela. Karlík si v šest ráno myslel, že ještě spim, takže vytáhl zakázanou telekomunikační techniku a volal mámě. „Prosím tě, přijeď si pro mě“ brečí Karlík do ajfonu a smrká slzy do spacáku. Pak bylo slyšet jeho mámu, jak mu rozespale, ale přísně říká, že to stálo spoustu peněz a ať se vzchopí.

Když jsem se smál, Karel se zeptal, esi chci zlomit žebra. Odpoledne dochází k prvním ztrátám. Miki zakopne s airsoftkou o pařez, střílející krochna se zapíchne do země a Miki se zapíchne do ní. „Nebuď sračka, vstávej chlape“ burcuje ho Deny a ohromí nás všechny příběhem, jak se zlámanejma nohama přeskakoval vagóny jedoucího vlaku, když honil Usámu bin Ládina.

Večer dostane Deny sprda od zdravotnice, protože Miki má to rameno zlomený. Posloucháme to s klukama přitisklý na dveře samotky. Maskovaný do keřů, jak nás to Deny naučil. Jede s ním do nemocnice a Karlík mezitím jednomu vozíčkáři sebere puding a vyhrožuje mu, že mu zlomí žebra. Když se Deny vrátí ze špitálu, děláme kvůli Karlíkovi všichni 250 kliků.

Den 5.

Už čtyři dny prší. Plesnivěj mi maskáče a Karlíkovi plesniví nohy, což komplikuje naše společné bydlení pod jednou celtou. Šest hodin chodíme po lese a neseme kládu nad hlavou. Komu podklesnou ruce, ten valí dělat kliky do bláta. Iglajové se hřejou v teple jídelny a posměšně na nás mávají LGBT vlaječkou.

K večeři si Deny opejká buřta a my ostatní rohlíky. Ben mu na přímý rozkaz běží pro hořčici, uklouzne po mokrejch schodech a urazí si kus lícní kosti, jak nás později informuje zdravotnice. Naše jednotka ztratila druhýho muže a večer zase posloucháme přitisklý na dveře tajný rozhovory, jak zdravotnice Denymu zakazuje noční granátový útok. Deny ji zkouší přesvědčit krav maga chvatama, protože pak už slyšíme jen šoupání polního lehátka a sténání.

Ale ani omráčení zdravotnice nepomohlo. Místo házení granátů sedíme s Karlíkem ve dvě ráno na hlídce a nudíme se. Karlík vymyslí, že Iglajům ukradneme LGBT vlajku. Což je celkem easy, protože Iglajové v noci spí, nepřipouštějíc si nebezpečí socialistického vpádu. Teď co s ní. Zapálit? Prostřílet? Nakonec ji počůráme a hodíme do odpaďáku před jídelnou.

Den 6.

„To jste přehnali, vy tupá, militarizovaná, nevzdělaná hovada“ pronese mluvčí Iglajů svou nejdelší řeč za celej tejden, zatímco vozíčkáři pokyvují a liliput zase posměšně salutuje.

„Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík a všichni překvapeně ztuhneme, protože hlavní Iglaj řekne „Ano, prosím.“

Karlík napřáhne ruku, na které se chvěje obrovský kožní vak vyplněný sádlem. Zaťatá buclatá pěstička se nelítostně přibližuje k propadlému hrudníčku prezidenta všech Iglajů. Buch. Křup.

„Áááááu“ začne Karlík brečet, vzápětí slyšíme dusot Denyho kanad. Původně za to měl Karlík dělat 300 kliků, ale zdravotnice zjistila, že má to zápěstí zlomený. Kliky jsme si teda rozdělili v rámci celý roty a pro Karlíka si odpoledne přijela máma. Z toho, jak sjela Denyho, jsme pochopili, že je právnička, a ne žádná plukovnice. Karlík kecal. Ale konečně se mu povedlo z války dostat a v našem stanu zavládlo svěží klima.

Den 7.

„Co se stalo v Kábulu, to zůstane v Kábulu“ loučí se s náma Deny. Jsem v klidu. I kdyby ho zavřeli, tak zvládne hladovku, týden v bílý místnosti s trash metalem a water boarding je pro něj jak akvapark. Možná v noci přilezu za mámou a počůrám se jí do postele. Ale vydržel jsem až do konce a přežil i smradlavýho Karlíka. Deny na mě může bejt hrdej!

Ztratit tvář

 

Někdy mám dost problém hledat výhody stárnutí. Ale včera jsem jednu objevila, takže se o ní podělím, ať máte taky radost, že vám pěkně odsejpá věk a narozeniny s dárkovou taškou plnou inkontinenčních potřeb už pomalu klepou na dveře. Věděli jste, že i když teď vůbec nic neděláte a jen si čtete tenhle článek, tak zároveň letíte vesmírem rychlostí 370 km za sekundu? Wow. Neprokrastinujete, krátíte si čas na dlouhý cestě.

Ale k věci. Ta výhoda je v tom, že čím dál míň ztrácím tvář ve smyslu nedělám ze sebe, co nejsem.

Když se podívám na svou time line, jako děcko jsem ksicht ztrácela skoro furt. Ve škole jsem dělala, že umím matiku. Před tetou jsem na Vánoce dělala, že ji mám ráda, jen abych dostala peníze a před rodičema, že chodím na balet a baví mě to.

Puberta je potom něco jako Woodstock ztracených tváří. Nejdřív jsem byla hipík a nosila jsem ošoupaný manšestrový sako po mámě a krajkovou plesovou sukni po babičce.

Hipíka jsem ze dne na den vyměnila za punkrock, protože jsem se zamilovala do Bahna, co hrál v kapele podobně revolucionářských kluků zasažených epidemií akné. Název skupiny už si nepamatuju. Ale rozhodně to bylo něco s přesahem.  Něco jako Děvky s kapavkou nebo Vředy starýho syfla, odkazující se na dospělácké sexuální nemoci, které chlapci chtěli mít, ale nebylo od koho.

Samozřejmě nechyběla image, že jsem o hrozně moc starší (minimálně o 3,5 roku!) a se spoustou milostných zkušeností, protože v 17 jste prostě hotovej člověk s názorem.

Po škole jsem si vytvořila novou tvář, tentokrát šlo o mladou nadějnou kapitalistku. Chodila jsem na pohovory, a tentokrát jsem dělala ramena, že všechno umím.

„Technická angličtina? Není problém!“ přesvědčivě jsem jednou zalhala v nějaký personální agentuře, která byla stejně zoufalá jako já a vyslala mě jako svou vlajkovou loď na výběrové řízení do Cisca („připíšu tam, že jste naše nejlepší kandidátka!“).

To výběrko bylo vedený jako assesment, kde vás je ráno 30 a odpoledne zbyde jeden vítěz, který bere vše. Mezinárodní porota se tváří otráveně. Je to celý, úplně celičký v angličtině a jako první máme vypracovat projekt připojení pro firmu XYZ za pomoci Cisco hardware s názvy znějícími jako křestní jména robotů.

Jako ruku na srdce, to zadání bych nebyla schopná dát dohromady ani teď, skoro 20 let poté. Ale dneska bych na takový výběrko prostě nešla, případně řekla hned na začátku „tohle je omyl, mějte se pěkně“ a šla bych domů. Nebo do firmy, o který mám aspoň rámcový tušení, co dělá.

Ale říkejte to mladý Psici. Když na mě přijde řada, vezmu si svůj přeškrtanej papírek, na kterej jsem ze stresu kreslila domečky jednou čarou a předstoupím před znuděnou porotu. A pak přišlo okno jak prase.

Měla jsem pocit, že jsem zabetovaná do podlahy zhruba do půlky stehen a nemůžu se hýbat. Místo, abych se aspoň pokusila nějak to okecat, jsem jen překvapeně zírala na porotu. Tik-tak, tik-tak, bylo v tom tichu slyšet i nástěnný hodiny. Znuděná porota se postupně probírá letargie a všichni na sebe zíráme s nefalšovaným vytržením, dokud po pár dalších sekundách zlomeným hlasem nevykřiknu „I am sorry!“.

Pak si jen pamatuju zmatený úprk pro kabát, a taky jak se snažím projít zamčenými dveřmi zasedačky, dokud mě někdo soucitně nenasměruje ke správným dveřím.

Tak tyhle výstřelky už nedělám. A nedělám ani ramena na děti, jak jsem strašně dospělá a zodpovědná, naopak na sebe s Emem mluvíme legračními hlasy a Žmur nás dospěle okřikne (protože se už snaží být aspoň o 3,5 roky starší).

A vy teď čekáte, kdy jsem ztratila ten ksicht teď. Ven s tím Psice. A mě je to teď blbý, protože je to zase taková kravina jako vždycky.

Děcka jsou na táborech a my si s Emem užíváme. Mluvíme na sebe legračními hlasy bez okřikování, kupujeme si nezdravý věci a vaříme pálivý jídlo, po kterým by dětem lezly oči z důlků. A chodíme nakupovat do korejskýho obchodu na Korunní.

V tom obchodě mají věci, o kterých ještě nevíte, že je budete chtít. Zmrzlinu z fazolí, perlivou limču s příchutí mlíka a mořský šneky v sójovce. A když platíte, můžete si u kasy koupit za dvacku pleťovou masku ze zlata a uhlí. Dvoubarevnou.

To mi posílilo pocit, že k životu bez dětí patří i wellness zahrnující plátky okurky na očích a župan. Za dvacku mě navíc ukecáte na cokoliv.

Jak úhledné!

Všímáte si, jak dokonale to vypadá na fotce? Ve skutečnosti je to bahno vytvářející nesouvislou vrstvu. Lepí se to na prsty, divně to smrdí a ta zlatá jsou v reálu spíš lepkavý chcanky s třpytkama.

Realita: Nahoře horník, dole párty

Když nešly ukápnutý skvrnky utřít z umyvadla, došlo mi, že má Houston problém. Schne to pomalu jak beton a postupně vám to svírá obličej. Po 30 minutách lineárně narůstajícího stresu se dočkáte: čas sloupnout!

Korejka se u toho určitě usmívá a v pozadí hraje K-pop, ale já vám řeknu tajemství. I když to není vidět, na obličeji vám rostou statisíce miniaturních chloupečků, který vás společně s touto maskou, svrchní vrstvou kůže a přilepenými roztoči rozhodně neplánují opustit. Ale musí.

Můžete to strhávat pomaličku a prodlužovat si utrpení. Nebo to zkusit rychle, a to bych vám potom doporučovala roubík, ať zbytečně neplašíte sousedy. Ani v Ciscu jsem neměla takovej strach, že jsem svou tvář ztratila napořád.

Výsledek? Nevím, jestli do toho melou ty mořský plže v sójovce, nebo nadrcený snubní prsteny, ale nikdy jsem neměla tak pěknou pleť (a vůbec není vidět, že je vytahaná minimálně o půl metru!). Ale příště si to radši nechám udělat v celkový anestezii.

Nevěřte plazům

 ...nejsou blbý!

„Jak krmit kočku, to ti vůbec nemusím vysvětlovat“ říká Olga a napije se kafe. „No a Jirka, to je těžší případ. Žere živý cvrčky, ale s trochou cviku to zvládneš za 2 minuty. Napíšu ti manuál“ dodává a podezřele rychle mi vrazila do ruky klíče od bytu, ve kterým jsem prostoduše slíbila deset dnů krmit kočku, potkany a gekončíka.

Když jsem se včera plížila chodbou k bytu, pootevřely se na řetízek dveře od sousedů a zase se rychle zavřely. Pak že je Praha anonymní město, kde vás lidi nechaj chcípnout na chodníku, běží mi hlavou spolu s otázkou, jestli stihnu nakrmit všechny zvířata dřív, než přijede policie.

Cvak, otevřou se dveře a jako první se na mě vyvalí obrovskej kocour a zalehne mi nohy se zjevným záměrem mě umazlit. To je samozřejmě útok na mou slabou stránku, protože obřím předoucím hromadám chlupů já nikdy neumím říct ne. Takže sedíme s Mackem v rozsypaným kočkolitu a musím si poslechnout všechno, co se tady za poslední dny událo. Zmuchlanej koberec a poházený plyšáky samozřejmě zamlčí.

Když dostane kapsičku a povolený množství pamlsků, přilne ke mně kocour řekla bych až gravitační silou. Naděje, že se stihnu cestou zpátky prosmýknout dveřmi bez něj, se povážlivě tenčí. O to víc, když zjistí, že jsem nejen lordem kapsiček, ale taky klíčníkem zavřených dveří k potkanům.

„Nekrm je, sežerem je spolu a nikomu nic neřeknem“ zkouší mě Macek zhypnotizovat a pak se snaží nenápadně se vlomit do klece, když sypu krmení do misky zády k němu. „Jen jsem si drbal svědivej zadek, asi mám červy“ vysvětluje obratně Macek a zajede do postele, jako by to bylo místo, na který má zákonem ustanovený právo. To je zase jeho slabina – neví, že tyhle kočičí triky já znám jak svý boty.

Sežerem je, packu na to

„Tak jdem kámo, ještě nakrmíme ještěra“ odnesu kocoura, kterej se nevzpouzí, protože správně předvídá nadcházející vrchol večera.

„Vezmi cvrčka z krabičky pinzetou a přidrž ho u Jirkovy tlamy“ píše se názorně v manuálu „Pozor – neumí sám lovit! Neházet živý cvrčky do terária!!!“  křičí upozornění na konci kapitoly „Gekončík“.

Tak tohle Jirku v mých očích shodilo někam na úroveň trepky nebo přešlechtěný čivavy. Jirka, kterýmu lítaj pečený cvrčci do huby, nemůže být zákeřnej. „Nekrm ho, sežerem ho spolu…“, zkouší Macek starý triky.

Jako zákeřný se každopádně ukázali cvrčci. Jak jste si asi všichni všimli, oblíbeným hostem posledních komentářů je Olga Hepnarová, která prostřednictvím tohoto příspěvku konečně našla své převtělení.

Jsou to cvrčkové, kteří vám nikdy nic neudělali. Žoužají svůj plátek okurky a přemýšlí, s kým se ten večer ve své zatuchlé krabičce spáří. A vy jste nasraná Olga nebo taky Mahábhárata, co se stal smrtí a ničitelem světů (klíčenky pro znalce popkulturních odkazů si rozdáme v komentářích).

Cvrčkové i se svou prodlouženou míchou rychle pochopí, že tahle pinzetka není na lechtání ani nošení dalších plátků okurek. V dalších sekundách mě docela dost mrzí, že se na ně nedá najet náklaďákem, protože ty svině furt uskakují, já ječím a kocour našeptává, že sežereme i cvrčky.

Konečně jeden z nich ulpí v pinzetě a já ho vítězně nesu na zlatým podnose natěšenýmu Jirkovi. Cvrček se ale ve smrtelný agónii vysmekne z pevného sevření a dopadne to terárka zakázaným způsobem. Naživo.

A teď co s tím. Šance polapit ho v členitým terárku je nula. Kladu si tedy druhou otázku v řadě, a to proč vlastně nesmí živý cvrček do Jirkova kvartýru. V čem má převahu? Je Jirka fakt tak blbej, že by se nechal cvrčkem postupně ohlodat?

Že není blbej Jirka dokázal dřív, než jsem si položila otázku číslo tři, tedy zda v nejbližším pet centru prodávají náhradníka ve stejné barvě. Nahrbil se do lovecké pozice a ulovil cvrčka tak odporně zneklidňujícím způsobem, že odteď vim, proč se lidi bojí při sledování Jurskýho parku, a že máme všichni v kousíčku DNA zakódovanej pocit, když jsme byli ještě opice a žrali nás hadi.

Přes mou fungl novou fóbii z plazů se vám můžu pochlubit taky nově nabytou schopností: stala se ze mě cvičitelka gekončíků!